Roháče 2024

Lokalita: Slovensko
Výchozí bod: Žiarská chata
Vzdálenost z Prahy: 500 km
Termín: 27.-29.září 2024

Na zpáteční cestě z letošní letní výpravy ve švýcarském Wallisu nás s Martinem napadá skvělá myšlenka, že bychom se letos na podzim po delší době zase podívali do Roháčů, tedy na místo, kde to všechno začalo. Napadá nás, že bychom se zkusili domluvit s Martinovým tátou Vláďou a synem Lukášem, čímž by vznikla velmi silná sestava, tvořená 3 generacemi Tůmů a jejich horským vůdcem Radkem:-) Cílem výpravy tentokrát není ujít co nejvíc kilometrů, vylézt co nejvyšší převýšení a ulovit medvěda, ale užít si 3 dny plné legrace a krásné přírody. Nad tím vším se ale vyjímá ještě vyšší poslání, a to vyjet s Vláďou do milovaných Roháčů na jeho možná poslední výpravu tohoto druhu (po absolvování víkendu tomu ale nikdo z nás nevěří).
Nakonec se podaří vše domluvit a na konci září vyjíždíme v plné sestavě směrem Slovensko. Je pátek kolem 14 hodiny a my vyrážíme z Jižního Města po D1 na Brno. Už od prvních minut je zřejmé, že mé velké očekávání nezůstane nenaplněno. Je jasné, že složení sestavy je téměř ideální. Plejáda vtipů a humorných příhod se střídá s vášnivými diskusemi nad problémy dnešního světa a se zpěvem Waldy Matušky a dalších skvělých interpretů našeho mládí. Musím přiznat, že jsem se na výpravu těšil snad ještě víc než na naše výstupy v Alpách. Hory jsou krásná věc, ale nakonec je to stejně o lidech. Nerad bych se dotknul Martina a Lukáše, ale asi nejvíc jsem se těšil na Vláďu, který pro mě představuje synonymum životního elánu. Asi nikdy se nepřestanu podivovat nad tím, s jakou energií prožívá tento „starý pán“ podzim svého života. Výraz starý pán je skutečně ve velkých uvozovkách, což je jasné po prvních pár minutách rozhovoru s ním. A to nemluvím o tom, že vypadá spíš jako Martinův brácha než otec:-) A grácie, s jakou dokáže navazovat spojení vlastně s kýmkoliv koho potkáme, mě fascinuje. Kdybychom my měli v našich letech takový úspěch u žen jaký má on ve svých více než 80 letech (pochopitelně vše v platonické rovině), tak bychom se mohli považovat za šťastlivce. Ale zpět k naší cestě. O ústřední postavě naší výpravy ještě uslyšíme dost.
Cestu máme naplánovánu tak, abychom zhruba ve 20 hodin byli na místě a mohli jsme si vychutnat večeři a zapít ji pár žejdlíky piva. Až do Brna se jede v pohodě, ale pak to přijde. U Brna se rekonstruuje dálnice a my zůstáváme zhruba na hodinu uvězněni v zácpě. K tomu začíná jako při každé naší cestě pršet, takže jako obvykle následuje píseň „Mrholí“ od Waldy, která spláchne všechny chmury:-) Během čekání v zácpě vehementně studujeme všechny dostupné navigace a snažíme se najít tu nejlepší cestu, která by nám zajistila včasný příjezd do hospody:-) Kupodivu se jednotlivé navigace chovají trochu jako živý organismus, a tak poměrně nečekaně přichází každá s trochu jinými informacemi o ideální cestě a její délce. Oproti poměrně standardní cestě přes Uherské Hradiště a Trenčín nás navigace vede trochu severněji přes Kroměříž a Zlín, což se ukáže jako asi nejhorší cesta, jak se dá na Slovensko dostat. Jedeme krkolomnými zatáčkami přes spoustu malých vesniček, což je nejen časově dosti zdlouhavé, ale také pro posádku na zadních sedadlech (která, nutno říct, tuto cestu zvolila) značně nepříjemné. Na slušnou silnici se dostáváme vlastně až na Slovensku. To již padla tma a nám je jasné, že dobrá večeře a pivo začínají být ohroženy. Vypadá to, že když půjde vše dobře, tak se dostaneme do Žiaru nejdříve ve 21 hod. To už Martin začíná hledat kontakt na kolibu Kožiar, kde máme zaplacené ubytování. Od chatára se dozvídá, že pozdní příjezd není z hlediska jídla problém, protože vůbec nevaří!:-) Druhou zvídavou otázkou zjišťujeme, že nebude ani snídaně. Prý by nám ale jídlo snad dali ve vedlejší chatě Třinec, která je jen pár minut od naší chaty. To není dobrá zpráva. Těšili jsme se na večeři a pivo, o dobré snídani ani nemluvě. Zvláště špatně nese tuto zprávu Vláďa. Už v průběhu Martinova telefonátu cítím, že se Vláďa dostává do určitě tenze, naplno však vzplane až při skutečném potvrzení Martinem, že jídlo možná nebude. Ohrožení plánovaných večerních radovánek u piva je pro Vláďu těžko vstřebatelné a poprvé vypouští nesmrtelnou hlášku: „Tak to jsme v prdeli!“. Tato vzletná věta se postupně stane jakýmsi mottem naší výpravy:-) Po chvilce mrmlání pod vousy Vláďa vzplane podruhé a požaduje, abychom ho vysadili někde na vlak, že snad pojede domů. V tu chvíli vypuká v autě huronský smích, aspoň mezi ostatními členy výpravy. Když však Martin domlouvá po telefonu, že na nás počkají s večeří na chatě Třinec, a že i pivo mají, Vláďa chytá druhý dech a opětovně se napojuje na naši vlnu. Na další Vláďův mistrovský kousek nemusíme čekat dlouho. Martin se připojuje na naši webovou stránku WhiteCollarAlpinism a dělí se s námi o desatero našich výstupů, které jsem popsal v knize k Martinovým 50. narozeninám. Po přečtení našeho desatera následuje krátké, sentimentální ticho, které rozčísne Lukáš stručným ohodnocením: „To je krásný“. To by ale nebyl Vláďa, který mezitím pilně pozoruje ujíždějící okolí, aby nevyužil tento dojemný moment a hned vzápětí nezvolal „Hele, tohle byl taky zážitek. Tady do toho baráku jsem jednou šel na velkou…“ 🙂 Následuje samozřejmě opět salva smíchu. Vláďa se nenechá vyvést z míry a zásobuje nás dalšími místopisnými zajímavostmi: „Tady jsme jednou byli s Jandurovými. Martine, vzpomínáš, měli dvě malé děti a bydleli nad námi (?) Jo počkej, to bylo v druhým manželství(!)“ Od smíchu nás začínají bolet břišní svaly.
Zbytek cesty si krátíme diskusemi nad tím, zda se nejdřív ubytovat, nebo jít na večeři, kterou jsme si mezitím předjednali telefonicky v chatě Třinec. V našem pojetí se samozřejmě i takováto banální diskuse mění v komediální drama s lechtivým nádechem. Přesně ve 21 hod přijíždíme do Žiaru do našeho ubytování v Kolibě Kožiar a ač s tím někteří původně nesouhlasili, jdeme nejdříve na večeři. Přeci jenom nám hrozí, že bychom mohli zůstat o hladu. Po chvíli přicházíme do rozlehlého rekreačního areálu, který, jak později zjišťujeme, vlastní Třinecké železárny a všichni ubytovaní jsou právě zaměstnanci železáren. Jedinými vetřelci tady jsme tedy my, což si uvědomíme v okamžiku, kdy vcházíme do velké jídelny se slovy: „Tak jsme tady na tu večeři“. Netrvá dlouho a z kuchyně vychází rázná žena středního věku a říká „Já jsem tady provozní, ale nevím o tom, že byste tu měli zajištěné jídlo“. Byla to ta paní, se kterou asi před hodinou mluvil Martin a domlouval se, že tam přijdeme na večeři. Po chvíli zjistíme, že žena je trochu nabroušená na provozovatele našeho ubytování, který má tendenci posílal své hosty na jídlo k nim, přestože nic takového domluvené není. Když vyjde najevo, že jsme v tom nevinně, tak se paní promění v laskavou hostitelku a dá pokyn k prostření stolu a servírování jídla a pití. Od toho okamžiku, vlastně až do našeho odjezdu v neděli po snídani, se k nám všichni v chatě Třinec chovají jako k delegaci. Porce jídla je taková, že se skoro nedá sníst a pivo taky docela ujde, takže si hned dáváme druhé. Máme sice pocit, že nemají pročištěné trubky, což naznačuje podivně vyhlížející pěna a nevzhledný šlinc na kraji sklenice, ale kdo by to v takové situaci řešil. Následuje pálenka a pak druhá a večer se začíná solidně rozjíždět. Paní provozní nás ani nevyhazuje, neboť sama popíjí šampáňo u vedlejšího stolu se svým manželem a dvěma kuchařkami, a tak chvíli udržujeme přátelsky veselou konverzaci. Na otázku, odkud jsme a zda jsme příbuzní odpovídáme dotazem: „Co myslíte?“ Paní provozní nás omráčí suverénní odpovědí: „No, ten nejstarší bude otec, tenhle syn a ten mladý vnuk. A ten čtvrtý vám není moc podobný, to bude švagr, nebo tak něco.“ Tak to je gól!
Po chvíli cítíme, že personál je již po celodenní dřině unaven, a tak se okolo 23 hodiny zdvořile odporoučíme zpět do naší chaty. Klíče jsou, jak bylo domluveno, připravené na svém místě u hlavní budovy a po chvíli hledání nalézáme naši chatu, kterou máme celou pro sebe. Je to chata až pro 8 lidí se 2 koupelnami, ale my jsme tu naštěstí sami, takže můžeme v klidu otevřít pivo a pokračovat v načatém večeru. Celkem je v areálu asi 10 chat, z nichž je více než polovina obsazená. Kousek vedle nás se rozjíždí divoká párty s velmi hlasitou hudbou, takže čekáme, jestli Martin nebude mít tendenci zakročit, ale naštěstí uvnitř naší chaty nic slyšet není, a tak je poslední dnešní nebezpečí zažehnáno. Každý dáme ještě dvě pivka a asi 2 hodiny se bavíme chlapskými a velmi pikantními historkami z mládí:-) Detaily naší diskuse není bohužel možné na tomto místě blíže rozvádět, nicméně cítíme, že vzájemným sblížením zažíváme jeden z vrcholů naší výpravy, a to jsme ještě ani nenazuli pohorky.
V sobotu vstáváme okolo 7 hodiny, abychom byli v 7:30 na snídani. Jsme domluveni s chatárem, že nás vezme po snídani autem přes zákaz vjezdu až na Žiarskou chatu. Lukáš začíná hned po ránu hláškou, že ho bolí břicho z toho, jak jsme se v pátek večer smáli. Oceňující a zároveň soucitný dojem ostatních je ale vzápětí tentam, když suše dodává, že to může být taky z toho jak předchozí den cvičil v posilovně břicho(!:-) J Snídaně je vskutku bohatá. Sotva se hýbeme, když nám obsluha dle předchozí domluvy přináší velké obědové balíčky s chleby, sušenkami, ovocem a pitím. Vypadají, že jsou dost těžké a všichni začínáme přemýšlet, jak se pronesou cestou nahoru a zda to byl vlastně dobrý nápad je objednávat. Toto je ideální situace, aby vstoupil na scénu Vláďa, který se po chvíli bědování rozhoduje, že to táhnout nebude. Nejprve tomu nevěnujeme velkou pozornost, ale to až do chvíle, kdy Lukáš zvolá: „Děda šel vrátit ten balíček“. Chvilku sledujeme jeho vášnivé gestikulace s paní servírkou, naznačující, že s tím balíčkem došlo asi k nedorozumění. Po chvíli Lukáš opět hlásí: „Je to v prdeli, on ho nese zpátky“. Rychle jsme pochopili, že Vláďa s reklamací neuspěl a začali jsme se připravovat na to, jak ho v této nelehké situaci podpořit. Zatímco se náš nejstarší parťák vrací ze své neúspěšné mise, ztěžka se posadí ke stolu a začíná hudrovat, my se předháníme s nabídkami, že mu s tím balíkem pomůžeme:-) Vláďa nakonec dostává skvělý nápad, že ho nechá na Žiarské chatě a sní si ho až po návratu.
Po snídani nasedáme do chatárovy dodávky a vyjíždíme rozmlácenou cestou nahoru. Před 9 hodinou již stojíme před Žiarskou chatou. Je polojasná obloha, teplota je ucházející, něco kolem 10°C, takže někteří z nás mají dokonce pouze kraťasy a triko s dlouhým rukávem. Dnešním cílem je Žiarské sedlo (1917 mnm), takže máme před sebou nějakých 630 výškových metrů ze Žiarské chaty (1285mnm). Jde se nám krásně, na zádech lehké baťůžky a celou cestou se kocháme stráněmi zabarvenými začínajícím podzimem. Vláďa udává tempo, které je pro nás ostatní tak akorát. Sem tam zastavujeme, abychom nabrali dech, rozhlídneme se kolem sebe a jdeme zase dál. Ve 12 hodin jsme již ve Žiarském sedle, fotíme a dáváme si oběd z balíčku (Vláďa se na nás jen dívá, neboť balíček nechal na chatě). Asi po 20 minutách se již vydáváme na cestu zpět. Asi v polovině cesty zpět na Žiarskou chatu zjišťujeme, že jde Vláďa napůl bos, neboť se mu odchlípla podrážka u boty! V tu chvíli se ukazuje síla našeho společenství a všichni dáváme hlavy dohromady, jak tuto svízelnou situaci vyřešit. Martin se ukazuje jako nejlepší švec a za pomoci provázku z mé pláštěnky přivazuje přední okraj podrážky ke zbytku boty. Hned se mi vybavuje, že to není tak dávno, kdy mi svazoval rozlomenou mačku na vrcholu Fluchthornu. Je to vpravdě šikovný chlapík:-) Boty po zbytek cesty drží jako přibité. Okolo půl třetí jsme již na Žiarské chatě a dáváme si polévku a pivo. Během oběda dostáváme skvělý nápad. Dolů do údolí pojedeme na koloběžkách. Vláďa se k této myšlence staví zprvu poněkud rezervovaně, ale jelikož nezkazí žádnou legraci, nakonec souhlasí. Máme trochu štěstí, protože Lukáš, kterého tato myšlenka zaujala asi nejvíc, běží rovnou k budce, kde se pronájem koloběžek domlouvá. Chlápek chtěl již celou atrakci pro dnešek zabalit, ale Lukáš se nenechá odbýt a domluví, že se ještě můžeme svézt. Bohužel již není čas na klasickou návštěvu místního hřbitova, ale to se nedá nic dělat. Koloběžky mají pro dnešek přednost. Však oni nám ti nebožtíci nikam neutečou. Postupně nasazujeme helmy, vybíráme si koloběžky a už svištíme dolů z kopce. Cesta je hodně rozbitá, a tak místy pěkně drkotáme zuby, ale přesto je tento 5-kilometrový sjezd velká zábava. Dokonce i Vláďa, který je chvilkami  křečovitě zaťatý až to vypadá, že spolu s koloběžkou vytvořili pevnou součást, si myslím tento nevšední zážitek moc užívá. Před 16. hodinou jsme již zpět na chatě a všichni si jdeme na chvíli lehnout. Okolo půl sedmé se vydáváme na večeři do chaty Třinec, kde si dáváme opět velmi vydatnou večeři a 2 piva.
Následuje přesun k nám do chaty, kde se snažíme navázat na včerejší zajímavá témata, což se nám více než podaří a tak opět propukáme zas a znova v záchvaty smíchu, které trvají až do půlnoci. Zábava vrcholí, už to snad ani nejde posunout dál:-)
V neděli ráno si již balíme, dáváme si opět snídani v chatě Třinec a loučíme se s místním osazenstvem. Domlouváme se, že příští rok přijedeme znovu, ale ubytujeme se už rovnou zde.
Pak přejíždíme asi půl hodiny do Račkovej doliny, kde máme naplánovaný dnešní výlet. Oproti včerejšku se poměrně výrazně ochladilo, je mlha, ale je přeci jenom stále pár stupňů nad nulou. Dnes se jedná spíše o procházku než túru. Cesta stoupá jen mírně údolím podél malebné říčky, a tak se můžeme kochat okolními lesy a zelenými kopci. Mlha se protrhává a chvílemi na nás vykoukne sluníčko. Dokonce nacházíme i několik krásných pravých hřibů, což ještě znásobí i tak úžasný zážitek. Celá dolina je poměrně dlouhá, ale my se po asi 5 kilometrech již otáčíme a jdeme zpět. Trochu mrholí, ale to nám vůbec nevadí. Vláďa si ke konci trochu postěžuje, že to bylo moc dlouhé a vypadá to, že si trochu něco udělal s kolenem. Ale i tak si myslím, že si to i on moc užil. Jeho fyzička je i v pokročilém věku úžasná a nevím kdo z nás něco podobného kdy dokáže. Pak již přejíždíme zpět do Liptovského Mikuláše, kde si dáváme oběd a vyrážíme na cestu domů. Tentokrát je cesta naprosto bezproblémová. Volíme klasickou trasu přes Uherské Hradiště a dokonce ani u Brna se nesekáme. Okolo 20 hodiny přijíždíme zpět do Prahy, srdečně se loučíme a navzájem si děkujeme za nevšední zážitek. Bylo to skutečně super a rád si výpravu v této sestavě kdykoli zopakuji.

Horám zdar a Roháčům zvlášť!