V ranním šerém oparu stály vysoké smrky jako nehybní strážci na úpatí mohutného skalního ostrohu zvaného Echernwand – Zeď Rohů. Mocný útvar tvořil jeden ze dvou pilířů, ohraničujících jezerní městečko Hallstatt jako nedostupnou hradbou. Mlha po jarní bouřce, jež zanechala na jehlicích stromů chvějivé krůpěje, jen nerada se zvedala z lesních palouků v závojích zvolna plujících nad mýtinami. A hle, již první záblesk vycházejícího slunce protnul čirý éter a rozehrál na blyščavém hávu stromů úchvatné divadlo proměnlivých barev.
Z nižšího okraje stěny zvané Siegwand – Stěna Vítězů valí se do údolí Echerntal vodopád potoka Spraderbach, napájeného vodami z hořeního ledovce, jako dlouhý nevěstin závoj.
Ze čtvercového otvoru vysoko ve skále, zvaného Eulenloch – soví nora, ukrytého přímo pod hučícím proudem zvířené vody tryskajícím zpod čela do údolí nachýleného ledovce, kdosi na světlo se prodírá. Vystoupit na strmou stěnu mohlo by snad jen pošetilého blouda napadnouti. A přece odvážný badatel Josef Schultes, profesor botaniky z Vídně, společně se svým kolegou a přítelem Jakubem Roemerem, objevili vstup do jeskyně již před několika lety po odvážném lezeckém výpadu, zkoumajíce vegetaci na skále. Nedokázali však rozluštiti jeho skutečný význam, neboť skalní chodbou nebylo lze projít dále bez znalosti tajných úkonů, potřebných ke spuštění skrytého mechanismu propusti.
Nyní však ze vchodu ve skále tu na širokou skalní terasu v ranním svitu slunce tři postavy zvnitřku vylézají. Vpředu se napřimuje velebný zjev bělovlasého žrece, jenž slavnostním hlasem k oběma svým věrným průvodcům poslední naučení pronáší:
„Ať se moji synové rozhlédnou. Na straně úsvitu stkví se nebe průzračné,
azurová barva střídá jemně růžovou a životodárné slunce,
jímž Svantovít nám nový den ohlašuje, éter rozechvívá a čistotou září.
A pohleďtež na straně večeré, zde hradba temných mračen
žárlivě střeží ustupující soumrak, jenž stínem zemi pokrývá.
Jen občasný záblesk a vzdálené hřmění slábnoucí bouři provázejí.
Sluneční svit radost a štěstí stejně jako šeré stmívání pocit smutku navozuje.
A přece slunce přílišné slepotu, sucho a hladomor způsobuje,
mračna bouřná naopak životodárný a dlouho očekávaný déšť přinášejí.
Oheň a voda, jeden bez druhého nemůže být.
Stejně tak v životě dva odlišné okamžiky,
chvíle kdy náš duch jednou v oblacích se vznáší
a jindy naopak na zemi v prachu jest vláčen.
Počitkům a idejím však až lidé jména dali,
do slov je vsadili a jejich užívání cele se oddali.
Dobro a zlo, bůh či ďábel, tak jednoduché zdá se to být!
Však tvor zrodivší se do světa protikladů,
potřebuje rovnoměrně využívat obě sféry.
Nezastírat, k žití že kromě slunce i prudký déšť je třeba.
Ó drahá matko, jak vy učíte své děti,
ve svědomí nejlepším již v útlém věku lháti!”
Isidor se odmlčel a zamyšleně pohlédl na oba elévy. Jak vyspěli za dobu strávenou v podzemí! Kterak hrdě hlavu nesou na tělesným cvičením vypracovaných trupech. Jak v očích plane jim božský žár získané duchovní síly. Pocítil skutečnou otcovskou pýchu a srdce se mu bolestně sevřelo v předtuše nezvratného rozloučení, které teď musí následovat. Snaže se potlačit neúprosný stesk, položil jim ruce na ramena a naposledy k nim promluvil:
“Tak jako mocný lev králem zvířat v savanách jest, také moji synové budou si nyní připadat v mraveništi lidském. Jejich další kroky vepsány jsou v prachu nebeských hvězd a již brzy protnou se s šlépěji průvodce, jenž na další cestu jich nasměruje. Jsouce obdařeni nadpřirozenou silou, jest jejich povinností zastřít své mocné schopnosti a pouze v důvodných případech jich využívat. Ať nezapomenou naučení, jež v Liuhathu byli získali…a nezapomenou též na toho, jenž v myšlenkách bude s nimi po krátký zbytek svého života…”, starcův hlas se zlomil a oba bratři, dojati klesli na kolena před jeho ctihodným vzezřením.
Isidor naposledy podržel dlaně nad jejich hlavami, udělujíc jim poslední pokyny a pozvednuvše oči, zvolal zvučným hlasem, jenž skalní průrvou vzhůru v ozvěnách se rozléhal:
“Mocný Svantovíte, odevzdávám Tvému poručenství tyto vyvolené dvě bytosti, jež poselství duchovní potomkům našim ponesou. Nechť pozvednou naše národy k Tvé věčné slávě a jejich dcery a synové v rozhodné chvíli ujmou se vůdčí úlohy v pokolení lidském!”
Zatímco našim mladíkům zpod přivřených víček vytryskly slzy a stékaly jim po tvářích, nastala chvíle ticha, kdy i ptáci v lese ustali ve zpěvu a jen vodopád zlehka šuměl po skalních plotnách. Když bratři opět oči otevřeli, stařec zmizel.
Norbert, přiskočiv k otvoru ve skále, vykřikl doň:
“Otče, nikdy nezapomeneme!”
Ale již jen dutá ozvěna vrátila jeho zvolání a tak posmutněle, se srdcem sevřeným a rty stisknutými, sestupovali ze skalního srázu. Použivše dvoupramenné lano, protažené kovovým kruhem u vchodu do sloje, dostali se dolů použivše jištění přes rameno, zvané cepr. Zde poprvé po dlouhé době stanuli na travnaté zemi pokryté vegetací. Obtěžkáni tornami, jako pocestní na zapřenou dorazili do malebného Hallsattu, kde v skrovném zájezdním hostinci zvaném Skrýš přímo na břehu jezera se ubytovali.
Druhý den zastihl je již na cestě do Dornbachu, malé obce ležící v údolí Voděna dolina (Leitertal), kam dorazili po týdenním putování neschůdnými cestami, povětšinou v hustém dešti. V městečku zastavili se na besedu s místním farářem, Davidem Aicherem von Aichenegg, ke kterému doporučení dostali v Liuhathu. Odtud již bylo co by jen kamenem dohodil do poutního kostela v osadě Heiligenbluet, kde ze skalního ostrohu bylo možné zřít nejvyšší horu rakouského mocnářství, proslulý Klokner, vytyčující zemské hranice Korutan a Tyrol.
Za nemalý obnos z přechovávaného pokladu, nalezeného v brlohu loupežníků v Horních Uhrách, pořídili sobě v blízkém Dölachu tesařskou dílnu, jež nástroji ke zpracování drahých kamenů též byla vybavena. K hojně vyhledávaným surovinám v údolí Leitertalu patřil především křemenec se svými vzácnými odrůdami; fialovým ametystem, záhnědou, žlutým citrínem, růženínem, černým moriónem a zejména oblíbeným aventurínem, kusovým křemencem s šupinkami slíd zvyšujícími jeho třpyt.
Zde hoši po více než rok svoji živnost rozvíjeli, podnikajíce přitom výpravy do širého okolí a slézajíce postupně menší vrchy v okolí majestátního, nedostupného Kleku.
–
Příběh náš tu navazuje na dění z první kapitoly, jež zastihlo Norberta na výpravě za drúzou polodrahokamů na úpatí pastýřského ledovce zvaného Pasterze, kdy jen šťastným děním osudu byl zachráněn před smrtí umrznutím svým bratrem a jejich tovaryšem Francem. S velikými obtížemi podařilo se tehdy oběma dopraviti téměř bezvládné tělo staršího bratra, který blouznil v horečnatém snění, do nejbližší salaše, kde dobrotiví ovčáci nejnutnější zaopatření obstarali. Druhého dne po zachránění dostavil se s velikým láteřením felčar, ctihodný otec Freiherr z Rangersdorfu, přišedší v doprovodu pana Horasche, faráře z Döllachu, jenž nadmíru vyznal se v horském prostředí a sám též několik odvážných výstupů uskutečnil. Ze zápisků obou bratří je zřejmé, že právě Horasch byl tím mužem, jenž jako průvodce při jejich prvních výpravách působil. Postupem času však šlechetný farář, poznavše při několika odvážných alpinských výpadech božskou sílu, která oba bratry povznášela nad úroveň obyčejných smrtelníků, sklonil se, ač sám dvojnásobného věku, před jejich zkušeností a nadpřirozenými schopnostmi obtížné a krkolomné situace v horském terénu zvládat.
Po týdnu stráveném na lůžku v péči svého bratra, byl Norbert s pomocí hole schopen opatrně sestoupit do Heiligenblutu, kde v místním jediném hospici s krčmou se ubytovali. Jeho strázněmi zakalený organismus pozvolna vzpamatovával se z horečky způsobené podchlazením, které obyčejný, choulostivý smrtelník jistě by podlehl.
Připomeňme si v této chvíli stručně historické souvislosti oné doby, kdy Evropa se otřásala v základech pod jhem napoleonských válek. V roce 1799 byla vytvořena druhá protifrancouzská koalice – Anglie, Rusko, Rakousko a Turecko. Rakousko vstoupilo do války v květnu, kdy francouzské direktorium formálně vyhlásilo válku habsburskému císaři Františkovi II. Zpočátku dosáhla za pomoci ruských vojsk habsburská monarchie některých úspěchů, ale pro neshody mezi dvěma největšími spojenci – Ruskem a Velkou Británií, zůstala opět na kontinentě osamocena.
Monarchie byla zmítána též společenskými změnami, kdy odkloněním od rigidní víry barokní religiozity nastupovalo osvícenství svými vlastními prostředky a možnostmi člověka s novými pojmy jako racionalismus, logika a humanismus. Toto intelektuální hnutí vytvořilo vlastní duchovní, etické a estetické principy, do té doby neznámé, které daly základ dnešním konceptům občanské svobody a rovnosti, demokracie, pokroku a lidských práv.
V té době osvícenství v západní Evropě dosahovalo svého vrcholu a největší velikáni té doby, obdařeni ohromnou invencí spojenou s mocí a účinnými prostředky, dosahovali na poli vědy a výzkumu neskutečných výsledků. Byli poháněni energií, která v konstelaci hvězdných Vah kulminovala a jež v novém věku posouvala nauku o přírodních jevech mílovými kroky. Odvážní učenci vynalézali, literáti spisovali vědecké encyklopedie i sentimentální romány, skladatelé odkrývali netušené záhyby moderní hudby, ve vědě kupříkladu vynález mikroskopu otevíral zvídavým hlavám nezměrné možnosti. Významnou úlohu v nové době hrála filosofie, do níž vstoupil rozum, který vedl ve všech oblastech uvažování i praktického života, definoval pojmy a určoval hodnoty.
S jedním z takových nadšených badatelů nové doby měli naši dva hrdinové možnost seznámit se i v Heiligenblutu. Jednoho večera, když do skromného šenku z hoření cimry hostince po starém, rozvrzaném schodišti sestoupili, Norbert stále ještě kulhaje a o hůl se opírajíc, střetli tu bujarou společnost; půl tuctu cestujících, kteří se tu byli mezitím rovněž ubytovali a nyní večer u dobrého moku hlučně se dohadovali v jazyce hochům neznámém, ve franštině. Jaké bylo však jejich podivení, když z řeči jakkoli pro ně cizí seznali, že drobný mužík s lišáckým výrazem v hladce oholené, buclaté tváři, sedící v čele stolu, proslulý jest badatel a učenec Belsazar Hacquet, jehož spisy o karpatských horách potají v Čechách kdys pročítali.
Hacquet, profesor anatomie, fyziologie, chirurgie a tělovědy v Laibachu, procestoval o své dovolené země od Itálie po Sasko, od Turecka po Švýcarsko. Prováděl množství praktických pozorování lékařského, botanického, mineralogického, hornicko-technického i hospodářského zaměření. Ty nacházely svůj význam v mnoha spisech, v nichž svým bystrým pozorováním ovlivňoval alpský výzkum. Jako individualista, závislý jen na svých sporých prostředcích a krátce vyměřeném volném času, dosáhl úspěchů, kterým vděčil jen šťastné kombinaci houževnatosti, nepředpojatého myšlení a skvělé tělesné konstituci. Nyní právě nacházel se na jednom ze svých “botanických výletů” na kterém z kraňského Triglavu přímo skrz Korutany ke Klokneru cestoval.
Jeho skupina dauphineských horanů tvořila předvoj velké výpravy k dobytí vrcholu Klokneru, kterou až z dalekého Celovce organizoval hrabě von Hohenwart pod záštitou knížete Salm-Reifferscheida. Hacquet do Heiligenblutu přicestoval se špatným počasím a jeho trpělivost byla podrobena tvrdé zkoušce, když poprvé nebesa až čtvrtého dne se rozjasnila. Ten večer strávil docela příjemně na výše položeném statku a dalšího dne vystoupal k Pastýřovům – ledovci Pasterze. O den později, v odpoledních hodinách sestoupil zpět do Heiligenblutu, kde každým dnem příjezd hlavní části expedice očekával.
Výřečný Norbert, arci zesláblý po přestálém churavění, dobře vládnuvše jazykem anglickým, zapředl rozhovor s poutníky těmi, jež vědecký zájem do Alp přivedl. Leopoldovi, jenž záhy rovněž na lavici k dlouhému stolu z hoblovaných fošen si přisedl, jejich rozmluvu bryskně překládal. A jak bylo překvapení jejich navýsost umocněno, seznavše, že Hacquet jejich jména i místní působení dobře zná, získavše doporučení na jejich osoby předchozím rozhovorem při zastávce v Döllachu s farářem Horaschem, jenž jako zkušený horský vůdce měl se též výpravy účastnit.
Ctihodný učenec, jsa poněkud rozjařen jalovcovou pálenkou křtěnou výtažkem z hořců, rozhovořil se o svých vědeckých poznatcích, jež za svého působení v horách získal:
“Tělesná stavba horanů musí být dobře utvořena a bez fyzických nedostatků. Podle velikosti bot jest nejlepší od pěti do pěti a půl, vyšší lidé nehodí se z následujících důvodů: Příliš dlouhý člověk má zřídka silnější svaly než podsaditější, tudíž ani více síly, než přesto kvůli výšce svého těla větší váhu nese, než ten menší. Čím vyšší jest tělo, tím snáze jej lze vyvést z rovnováhy a tím častěji přichází nebezpečí pádu shůry.”
Hoši shovívavě se usmívali, naslouchajíce však uctivě slovům horlivého pana profesora, jenž posilněn jalovcovým nápojem, urputně ve výkladu pokračoval:
“Horan musí být ve všech případech srdnatý a nesmí mít obavu před pádem. Takzvané závratě vznikají ze strachu. Abyste se jich zbavili, je dobré nejprve se vydat na vysoké věže a přelézat volné krovy a střechy. Dále nesmí být cestovatel ženatý. Pokud miluje svou manželku, jak vyžaduje svazek, ztrácí při odloučení velkou část své odvahy. Kromě toho se ženatý odvažuje méně, obzvláště jako otec nedospělého dítěte sám nerad podstupuje nebezpečí. Dlouhé a časté odloučení od něžného pohlaví způsobuje, že postupně přebírá smýšlení, které nemůže být lhostejné ženatému muži a podporovat domácí štěstí.
Co si myslím o horských průvodcích? Jakkoli svěříte se průvodcům, ať už jste kdokoli, musíte je následovat a nikoli dělat chytrého co všechno ví, poněvadž pak vychází hloupé věci navenek. Několikrát jsem se se zlou potázal, radě svému vůdci, ačkoliv jsem více než on nevěděl. Výstup na horu vás může stát život a více přece člověk na světě ztratit nemůže. Lovci jsou nejlepšími průvodci, ježto dobře vědí jak se z největšího nebezpečí vykroutit, jsou neúnavní, otužilí, dokážou nést těžký náklad, znají všechny skrýše v horách a člověk je si jist, že s nimi hlady nezahyne.”
Norbert, odváživ se vskočit do řeči malému učenci, otázal se na názor k využití špičáku, jenž z cimry přinést ukázal.
Ale to bylo něco pro umíněného rétora! Na zdokonalený nástroj téměř nepohlédnuv, blahosklonným hlasem do obhajoby zastaralého alpenštoku se pustil:
“K náčiní, které člověk při horanství upotřebí, patří především dlouhá, lehká hůl, na dolním konci s kruhem bez hrotů a na horním zpětným háčkem opatřená, kterým lze se větví křovisk nebo hran roklí zachytit. Ale ano, milý mladý příteli, dlouhé lano je rovněž nezbytné, pomocí něhož přes ledovce a ledové kry spěje se kupředu. Člověk si jej ováže kolem těla, tak aby mohl jej bezpečně sejmouti, když by hrozil pád do propasti, nebo ku pomoci dalšímu, když ten předchozí vrcholu skály dosáhl.
Nikoli, stupačky jsou použitelné jak pro nohy, tak ruce. Využití mají ve vápencových horách nebo na ledovcích. Na žule a pískovci mám tisíckrát raději pletené sandály. Jsou vyrobeny ze šňůrek o síle malíku, musí být v oleji máčeny, prošity střívky a připoutány ke kamaším řemínky. Na hladkých stěnách nebo skalních plotnách, kde se stupačky snadno smeknou, nepřichází s nimi člověk tak snadno do nebezpečí, neboť podrážky mají drsný povrch. Sandály nevydrží dlouho, ale člověk si je snadno vyrobí, pokud má provázky, střívka a jehlu.”
Leopold, neubránil se mírnému úsměvu, když mu Norbert slova zaníceného učence překládal.
“Zkusme se zeptat, co za největší nebezpečí v horách vědeckými kruhy jest považováno”, jemným hlasem pobídl svého bratra.
“Člověk nesmí zůstat horách bez ochrany”, odvětil Hacquet okamžitě. “Nemá zde bojovat s lidmi, ani dalšími protivníky, kupříkladu velkými orly. Pokud je sám a kráčí po hraně hlubokého srázu, v té chvíli je tento pták dosti odvážný na to, aby svými křídly pocestného udeřil nebo i srazil. Když zaútočí, můžete mít dokonce zvíře s jeho drápy za krkem s mohutným kousnutím.”
Jen s největším úsilím zůstali naši bratři vážnými po těchto slovech. Avšak ne všechna naučení neužitečnými se ukázala. Ctihodný profesor pokračoval v přednášce, jsa zřejmě přesvědčen, že v učírně před svými žáky jest postaven:
“V horních částech nedostupných výšek musíte udělat záseky nebo zanechat jiná znamení. Jako ve všech výzkumných oborech i zde vždy přetrvávají pochybnosti. Takto ponechaná znamení však jsou razítkem pravdy ve vyprávění cestovatele. Je také dobré zhotovit horské mapy pro toho, který cestu po něm vykoná, aby dalším ukázaly, kterými oblastmi se ubíral.”
Leopold se náhle zeptal se přímo, německy: “Pane profesore, říkal jste, že ke Kleku jste se přiblížil. S jakým zdarem jste se potázal?”
Hacquet, posilniv se douškem pálenky, vyprávěl dobromyslně:
“Včerejšího dne postupoval jsem kolem poledne a zvečera k hoře Klockner. Vystoupil jsem až po ledovec uvedené hory, odkud vycházel krásný a mocný vodopád, který tvoří říčku, jež na mapách dostala jméno Möll. Hora, která se podobá špičaté zvonici, možná odtud své jméno dostala. Je na půlnoční straně pokryta věčným ledem. Ještě nikdy jsem neviděl tak vysokou horu, tak vyostřenou jako tato, ať již se díváte z půlnoční strany nebo z Kraňska nebo ze Salcburska. Z nejvyššího bodu tři hřebeny nebo žebra, jak jim říkají místní byvatelé, se rozvíjejí, vytvářejíc jakoby umělé dřevoryty.
Na velké a hodnověrné mapě Tyrolska, vytvořené mým kolegou, panem profesorem Moinhartem z Vídně, kterou dvé zdejších sedláků Peter Anich a Georg Huber získali, lze dohledat, že uvedená hora mezi nejvyšší v zemi patří a krom hory Orteles naproti v kantonu Grison, neboli Bündnerlandu, jak říkají starousedlíci, není žádné vyšší v zemi.
“Zdaližpak byl již někdo na vrcholu?”, zničehonic otázal se Leopold.
“Zatím nikdo neví, zda byl Klokner někdy slezen, jelikož celý obklopen a ledem pokryt jest”, odvětil drobný kantor. “Někteří to zkusili, ale bezvýsledně, avšak jak se zdá nikoli z nepřekonatelnosti, ale ze zlého úsudku. Kdybych měl čas, myslím si, že dobře zvolený postup by umožnil jej dosáhnout, ježto některé hřebeny jsou v létě sněhu i ledu zbaveny. Doufám, že jakmile dorazí knížecí část skupiny, s jejich pomocí budu mít tu čest mezi prvními na vrcholu stanout,” sebevědomě vykládal malý učenec a malá, chytrá očka mu zamžikala, když pozoroval účinek svých slov na své dva mladé posluchače.
Leopold otočil se k bratrovi a jejich pohledy se střetly. Nevypověditelná vášeň jakoby společným plamenem vyšlehla z jejich očí a roznítila oheň, jenž již od příchodu do údolí Leitertal v jejich srdcích doutnal. Vždyť není to tak dávno, co s bratry Klotzovými soupeřili o prvenství na tomto vrcholu. Jen pro nepřekonatelné povětrnostní podmínky nepodařilo se jim dosud Klokneru dosáhnout. Naskýtá se jim nyní jedinečná možnost k uskutečnění velkolepého snu? Uloženi na kavalcích hovořili dlouho do noci.
Ve vedlejší ubikaci za svitu čadící petrolejky mezitím profesor, sedíc u malého stolku a maje cvikr nasazen na svém ctihodném nose, pročítal své staré zápisky:
“Prvního dne by musel člověk, vybaven dřevem, vystoupat do jeho střední části, tam, kde jsou kameny, u kterých je možné rozdělat oheň, jmenovitě na příkré hoře Gößnitz. Druhý den se jej musí pokusit za nejdelšího letního dne za jediné dopoledne slézt, ale tak, aby se na výchozí místo do večera nazpět vrátil, kde musí přespat.”
Trochu se pousmál a zavrtěl hlavou jakoby chtěl sám sobě říci, že postavením nové chaty na úpatí Gößnitz možnosti výstupu se změnily. Namočil brk do kalamáře a ruka se mu rozjela po čistém papíře:
“Dnešního dne spokojil jsem se, jak už jsem říkal, dosažením dolního okrajce ledoví, Pasterze zvaného. Přestože to bylo dlouho potom co naposledy sněžilo, viděl jsem všude kolem sebe sníh, ačkoliv nebe bylo čisté a slunce velmi sálalo. Ale když jsem se rozhlédl lépe, viděl jsem několik vrcholů hor obklopených sněhovým závojem, další, které byly dál, mi připadaly býti zakryté mraky.
Říkal jsem mému vůdci, který pochází z oblasti dauphineských Alp, že jest to divná věc, protože na jednom vrcholku sněží a na druhém nikoli, nehledě na čisté nebe. Avšak on mě poučil, že toto sněžení pouze větrem z ledovce způsobeno jest. Jaká zvláštní věc! Kdo tohle neví, nepřijde na to tak snadno a z údolí nikdo neuhádne, zda celý půlden sněží z nebe nebo z ledovce. To přichází z trhlin ledové hory, říká pan Bourrer. Navečer, než slunce zašlo, na vrcholu hory sněhový mrak zůstal po nějakou chvíli osvětlen, vypadajíc jakoby ohněm dýchající hora začala vybuchovat. Nejkrásnější barvy, jaké jen si člověk dokáže představit, bylo možné v tomto mraku sledovat. Z tohoto dlouhého odrazu slunečních paprsků při západu slunce jsem došel k závěru, že výška této hory přes 2000 sáhů mít musí.”
Hacquet na chvíli přerušil tok svých myšlenek a sáhnuvši do své torby vedle kavalce, ze svazku listin vytáhl zažloutlý list, dopis od svého přítele, hraběte Hohenwartha, popisující jeho cestu ke Grossglockneru z roku 1791. ˇV textu následující slova byla podtržena:
“Ještě není známo, zda někdo na tu horu vystoupil a pokud se podíváte na její nejvyšší, velmi ostře špičatý vrchol, zdá se, že to není možné. Musel by se o to pokusit nejlepší vůdce v místě, kde se hřeben obrací ke Glockneru a je s ním spojen. Ale i zde mohou být obrovské propasti a velmi nebezpečné ledové bloky, kterým by se i neohrožený Saussure ve svých plánech jistě vyhnul.”
Drobný mužík složil své psací náčiní, převlékl se do nočního úboru a sfouknuvši petrolejku, hluboce jsa zamyšlen, ke spánku do prachových peřin se odebral. Na stole vedle popsaných listin, jím vlastnoručně pořízený nákres pásma hor zůstal.
–
Přenesme se nyní o několik týdnů, nazpět do skrovně zařízené pracovny páně von Hohenwartha, an zamyšlen ve své pracovně u stolu nad prázdným listem papíru sedíc, hlavu podepřenu dlaní, co chvíli koncem brku přejede si po obličeji staženém výrazem usilovného přemýšlení.
Hraběti a generálnímu vikáři Sigismundu von Hohenwartovi bylo v roce 1799 právě 44 let a nacházel se v rozkvětu svých sil. Po studiu teologie ve Štýrském Hradci, kde byl v roce 1768 vysvěcen na kněze, vstoupil do augustiniánského kláštera v Gurku a věnoval se pastorační péči. Po přemístění katedrální kapituly v roce 1781 do Celovce se stal v roce 1784 děkanem a od roku 1788 zde působil jako generální vikář. Jsa nejen přesvědčeným humanistou, ale především nadšeným vědcem, pokračoval ve svých přírodních bádáních zejména v oblasti pozorování fysikálních jevů v Korutanech. Aby mohl studovat, odmítl jmenování biskupem v Lublani, Terstu a Gorizii, jakož i pozici vrchního direktora korutanské diecéze, která mu byla navržena.
V rozsáhlé knihovně honosně zařízené místnosti panského sídla za jeho zády skvěla se novodobá díla Voltaira, Jean-Jacquesa Rousseaua, spisy Herdera nebo Immanuela Kanta. Na širokém pracovním stole vykládaném bohatě intarziemi ležel mezi dalšími knihami, rozloženými mapami a různými měřícími pomůckami rozevřen jeden z obsáhlých svazků Diderotovy a d’Alembertovy Encyklopedie z roku 1772.
Jeho ruka držící brk, zkušenými pohyby rozeběhla se po prázdném papíře:
”Nadepsáno 9. července 1799 botanikovi D.H. Hoppemu do Regensburgu, vydavateli “Botanického kapesního slovníku pro začátečníky v tomto vědním oboru a lékárnické vědě”
Vážený příteli,
měl jste v úmyslu svaté kvetoucí Alpy, kde jste v předchozím roce strávil dlouhý čas, po dvou letech znovu navštívit. Nechtěl byste se k této cestě odhodlat již toto léto? Kníže-biskup Salm z diecéze Gurk nechal tohoto roku k největšímu pohodlí botaniků a dalších cestovatelů chatu na úpatí Glockneru na Pasterze postavit a sám tam na začátku příštího měsíce podnikne cestu. Dovolte mi proto vás pozvat do naší společnosti. Zde neuvidíte žádné takové zamračené tváře jako v Saalfeldenu a všichni ocení, když se tu objevíte ve Vašem alpském ustrojení. Přítomnost průvodců Vás nesmí odradit, ježto oni ve Vás vidí přítele a kolegu, jenž vědu oceňuje a podporuje. A pokud se k letošní alpské cestě neodhodláte, měl byste se alespoň seznámit s našimi drahými a nejlepšími Wulffeny, kteří se též této cesty zúčastní a kteří si Vás osobně přejí poznat. Podle všeho vycestujeme prvního dne následujícího měsíce z Klagenfurtu. Zvažte tuto cestu udělat o rok dříve, než jste zamýšlel. Budeme Vás očekávat s velkým potěšením a já i Wulffenové chceme také pilně pomáhat sbírat pro Vaše herbárium.”
podepsán S. v. Hohenwarth
Říšský biskup, kníže Salm, celým jménem Franz Xaver Salm-Reifferscheidt-Krautheim, který krásné umění a vědu podporoval a ve svém paláci v Celovci bohaté přírodní sbírky a výzkumné pracovny vydržoval, o prvovýstup Glockneru zajímal se již od roku 1787.
Pocházel ze starého šlechtického rodu. Jeho otec byl vychovatelem císaře Josefa II. a rytířem Zlatého rouna. V mládí byl Franz Xaver často považován za spoluhráče pozdějšího císaře. Studium ukončil na univerzitě Theresianum ve Vídni, poté studoval teologii v Římě, kde byl 25. srpna roku 1775 papežem Piem VI. v chrámu Sv. Petra vysvěcen na kněze. Získal kanonát v Olomouci a Solnohradu. Měl dobré kontakty s vídeňským soudem a byl též členem kapituly v Kolíně nad Rýnem a ve Štrasburku. Byl osobním přítelem papeže Pia.
V soukromém životě byl především nesmlouvavým vypočítavcem, vyznavačem právě se rodícího vědního oboru politické ekonomie, podřizujíc veškeré konání účelu zbohatnutí své osoby a též habsburské monarchie jako základního společenského celku. Nadnárodní zájem, předurčující vyvolené k vládě nad porobenými, pro něho představoval vrcholnou metu, ke které dle jeho názoru musí směřovat každý potomek starodávné šlechty. Podřizujíc se tomuto zákonu, představoval typickou vůdčí osobnost, absolutistického despotu, považujícího sebe sama za nadřazeného poddanému obyvatelstvu a robotníkům a i když podporoval nově vznikající vědní obory a sám byl také patronem umění a milovníkem přírody, sociální nerovnost, rozdělení společnosti na jednotlivé třídy, robotu a cenzuru pokládal za přirozenou a správnou věc.
Jeho palác v Celovci tvořil duchovní a kulturní středobod jižních alpských zemí rakouské monarchie. Pramen osvícení zde vycházel od dvou vynikajících myslitelů knížecího dvora, již dříve zmíněného fyzika hraběte von Hohenwarta a botanika barona von Wulffena, kteří sdíleli své nápady s dalšími věhlasnými vědci.
Kníže měl ideu, podpořit národní cítění ve srovnání se zvyšujícím se vlivem francouzského živlu. Proti nastupujícím revolučním náladám stavěl tradiční hodnoty, avšak i některé staromilské názory. Dobytí nejvyššího korutanského vrcholu chtěl postavit na roveň výkonu francouzských horolezců, Paccarda s Balmatem, kteří zdolali vrchol Mont Blancu fenomenálním způsobem již v roce 1786. Jsa zapálen a poháněn průbojností jednou vytvořeného plánu, potřeboval tým průvodců a vědců, který by nejen výstup uskutečnili, ale také jej pro všemocnou říši učinili dostatečně věrohodným a plnohodnotným. Odhodlal se proto pomoci k novým poznatkům velkorysým podnikem. Zajištěním dostatečného počtu vědců z řad panstva způsobilých k výstupu stanovil hraběte von Hohenwarta, jenž k výpravě zaujal stejně přesvědčivý zápal. Již v první fázi podniku projevil kníže, ač sám pouze teoretik, značnou míru organizace, když k zajištění úspěchu navrhl zkušeným horským znalcům vytvořit v co nejvyšším bodě základnu pro útok na vrchol.
A tak kurátor Joseph Kussian z Grosskirchheimu, do jehož okresu Heiligenblut patřil, obdržel na jaře roku 1799 objednávku připravit výstup na Grossglockner. V bratrech Klotzových, tesařských mistrech z Heiligenblutu, našel dva odvážné muže, znalé místního prostředí, kteří se chopili úkolu s velkým nadšením. Strmý spád severovýchodního svahu k Pasterze s rozeklaným ledovcem se pro útok zdál méně vhodný než překročit údolí Leitertal, jehož dno bylo pokryto jemnými a mělkými trhlinami. Pouze krátká římsa oddělovala horní ledovcový kotel od jeho hřbetu, který spojuje horní část doliny s vrcholovou strukturou Grossglockneru, jak panstvo vrchol nazývalo.
Již při první výpravě dostali se tímto způsobem až pod menší z dvojvrcholů, Kleinglockner, potvrzujíce si tak své dohady. Během sněhové bouře, při které jednomu členu výpravy umrzly prsty na rukou, obrátili se zpět. Dne 23. července podnikli další výstup. Tentokrát měli více štěstí. S pomocí 74 sáhů dlouhého lana propracovali se přes skály vzhůru. Poslednímu kroku vedoucímu k úspěchu zabránilo selhání jednoho z vůdců při překonání obtížného úseku a nadcházející bouře. Průvodce z řad místních farmářů, zřítil se do propasti a za svoji odvahu životem zaplatil. Jedna věc však byla jistá – za příznivých podmínek a při pečlivé přípravě musí být dobytí vrcholu úspěšné.
V krátké době, která byla k dispozici, byla provedena celá příprava s ráznou pomocí kurátora. Bratři Klotzovi postavili s pomocí oddílu nosičů chatu. Ve snaze co nejvíce zkrátit výstup na vrchol, vybrali místo ke stavbě příliš vysoko, narážejíce při stavbě základů skrze suťovou morénu na holý led.
To, že materiál, který už byl dodán, musel být o snesen o něco níže, znamenalo, že kvůli zdržení byla chata připravena k obsazení na konci července. Malá stavba, sestávající ze tří místností a přistavené kuchyně byla jedenáct a půl metru dlouhá, tři metry široká a opatřena střešním nosníkem a horním podlažím, chráněná proti povětrnostním vlivům stěnou z kamenů. Druhá pracovní skupina vytvořila jezdeckou stezku údolím Gossnitz, která se vyhýbala nebezpečnému stoupání roklí Leiterbašského potoka. K těmto pracem významnou měrou přispěli svým dílem i Leopold s Norbertem, z nichž zejména druhý jmenovaný měl co říci ke konstrukci a poloze stavby, aby i nejsilnějším bouřím odolávala.
Než zpráva o úspěchu této výpravy dorazila do Celovce, přizval von Hohenwarth nejznámější vědce, aby se podíleli na prvovýstupu na Glockner. Celá skupina, kníže se svými společníky, vyrazila z Celovce dne 16. srpna, aby po třídenní jízdě v malém horském povoze v hustém lijavci přibyla do Heiligenblutu a setkala se tu s Hacquetovými muži. Ubytováni byli v poutním kostele, ve kterém se nacházela krčma i ubytovna. Ačkoli nízko visící mraky bránily výhledu na Glockner, zachvátila všechny účastníky horečka blížícího se podniku. Ještě téhož večera každý vyhledal z napřed poslaného vybavení svoji výstroj k výstupu společně s vědeckými přístroji. Koně byli ustájeni a potřební nosiči najmuti, každý očekával nadcházející den s radostným vzrušením.
Ve společenské místnosti, odděleně od ostatních, rokovali spolu kníže Salm, hrabě Hohenwarth, profesor Hacquet, faráři Horasch a Aicher a taktéž baron von Wulffen. Knížete především zajímaly vybraní průvodci z řad vesnických farmářů, kteřížto výpravy se měli zúčastnit. O každém jménu měl farář Aicher připravený záznam, povahopis, předběžně hrabětem odsouhlasený. Kníže projevoval zájem ponejvíce o původ a současný stav adeptů, jakož i jejich fyzické síly a zkušenosti v horách.
Aicher, po konečném výčtu a formálním schválení účastníků expedice, poznamenal ke knížeti: “Vaše Milost uctivě dovolí, abych v souladu se zadanými podmínkami vyslovil svou přímluvu ještě pro dvé bratrů, jichž jména v seznamu chybí a kteřížto v Heiligenblutu se právě nacházejí.”
Kníže, nacházeje se v dobrém rozmaru po přípitku několika sklínkami posilňujícího nápoje, vlídně pokynul rukou, řka ironicky: “Můj přítel zřejmě má na mysli duo bratrů Klotzových, jichž pověst zkušených horalů až v Klagenfurtu jest zmiňována?”
“Nikoli Vaše Milosti”, odvětil heiligenblutský farář bezelstně, “Tato dvojice bratrů pochází z Čech a teprve nedávno přibyla do našeho kraje. Za krátkou dobu jejich působení zaznamenal jsem u nich neobyčejnou schopnost v dosahování okolních výšin, a to prosím i v zimním období, kdy vůkol spousty sněhu se nacházejí a nikdo z místních paty z domu nevytahuje, natož aby v krutém mrazu a vichřici v kopcích život riskoval.”
“Tak z Čech říkají?”, mrazivým tónem optal se kníže, jeho obočí se stáhlo a vodnaté oči nebezpečně zamžikaly. “A vědí dobře, že výprava hájí národní, tedy rakouský zájem. Kredit naší říše, jež svůj nimbus neporazitelnosti musí hájit v tuhém boji se scestnou mašinérií francouzské…revoluce?” Nelze slovy vypsat s jakým pohrdáním vyslovil kníže poslední slovo.
Suchý farář, schoulil se celý do sebe. Arci pocházeje ze skromných poměrů, stranou dění ve městech, nechápal tolik politické důvody vedoucí k odmítání účasti jiného, byť ze součásti říše pocházejícího člena sousedního národa.
“Čechové, jakožto národ potomků kacířů, nevzdělanců a kverulantů”, pokračoval kníže blahosklonně, “mají za úkol sloužit našemu vyvolenému národu, rakouskému a německému, nikoli soupeřit s námi na podnicích, jejichž význam je důležitý pro historický vývoj a naši vedoucí úlohu v dějinách lidských.”
Do hovoru vložil se odvážně profesor Hacquet, jehož národnostní a politické spory pramálo zajímaly a úctu k autoritám za svého pestrého a dobrodružného života nestačil si získat. Navíc dotkla se jej necitlivá poznámka knížete, vzhledem k jeho bretaňskému původu. I když musel z Francie kvůli svým názorům prchnout před Robespierrovou gilotinou, v srdci zůstal patriotem, věrným své vlasti.
“Domnívám se milý kníže”, pravil odměřeně a von Salm překvapeně zdvihl obočí nad tím familiérním oslovením, “Domnívám se, že jest naší povinností zdaru podniku podřídit veškeré konání. Tedy i osoby jakkoli politicky nevhodné přibrati do družiny musíme. Osobně se za oba bratry mohu zaručit. Při svých cestách v Horních Uhrách, hojně jsem o jejich činech zaslechl. V tamních horách, řečených Tatry, mnohé odvážné skutky vykonali a na leckterých panenských vrcholech jako první stanuli. V Liptovském komitátě mají za sebou několik zimních výstupů, jež ještě po dlouhá desetiletí, troufám si tvrditi, nebudou zopakovány.”
Baron von Wulffen, dvaasedmdesátiletý významný vědec, ale i zarputilý kněz vysvěcený jesuitským řádem, jehož jako pergamen vyschlá tvář se při hovoru ani nepohnula, rozvážně vyňal z úst dlouhou, tyrolskou dýmku a nahlas se zasmál, ale zvuk ten byl jako když syrové maso pleskne o zem.
“Podívaj se Franz, máme v družině rozkolníky,” pravil tichým, přehnaně laskavým hlasem. “Ale což”, mlaskl rty, “zdalipak ti dva schopnost nésti náklad mají? Pokud ano, ať jdou, ale běda jim, když do první linie budou se dráti. Osobně je předám svému synovi, jenž úřad smírčího soudce zastupuje, s obviněním z velezrady.”
“Ale pánové, nač ta silná slova?”, snažil se vzrůstající napětí rozptýlit von Hohenwarth, jehož dobromyslný obličej stáhl se starostlivým výrazem.
“I já mohu se za oba přimluvit”, ozval se náhle klidným hlasem farář Horasch z přítmí v rohu stolu na lavici sedící. Přísedící se po něm překvapeně ohlédli, ježto dosud se do rozmluvy nezapojil. Jeho osmahlá tvář s ostře řezanými rysy zdála se jako vážná maska vystupovat z šera ozářeného pouze petrolejkami a řeřavými uhlíky z ohniště krbu. A jako ze záhrobí zněla slova jím vyprávěného příběhu, přerušovaná pouze praskáním v krbu, do něhož kdosi silná polena přiložil:
“Jsou tomu již téměř tři měsíce, co jsem se s oběma bratry vypravil na Vasrokopf, rozlehlý útvar, ležící naproti Glockneru nad ledovcem Pasterze. Chtěli jsme shůry přístupovou trasu ke Klokneru z tohoto směru pozorovat. Byl konec dubna a na planině zůstala několik střevíců silná vrstva nového sněhu. Pod vrcholovou pasáží bylo třeba překročit mocný ledový výšvih, zakončený širokou trhlinou. Nikdy bych sám se neodvážil pod mohutné převěje, jež nad námi se tyčily, nebýt odvahy obou bratří, jež pohybovali se s jistotou divokých kozorožců. Jen zásluhou jimi objevených pomůcek, neobyčejných kraplí, sněhových kotev i ledovcových háků, bylo možné se ve složitém prostředí pohybovat. Při nástupu do svažitého terrainu, kdy sklon bezmála k 50° se blížil, začala se sněhová masa pod našima nohama pohybovat. Z nitra hory ozvala se dutá rána, jakoby sud střelného prachu vybuchl. Nelze vypovědět hrůzu, která se zmocnila celé mé bytosti, kdy do vzduchu zařízl se pronikavý svist sunoucí se, uvolněné hmoty. Ve zlomku okamžiku jsem svou duši Pánu poručil. Zachváceni lavinou, sjížděli jsme dolů rychlostí závodního koně. Ztratil jsem pojem, kde je nahoře i dole, jsa otáčen, otloukán, umačkán, marně se snaže zastavit pád, až ztratil jsem vědomí.”
Horasch na chvíli přerušil vyprávění a pozoroval své posluchače. Profesor, farář i von Hohenvarth napjatě naslouchali vyprávění. Podobné příhody nebyly jim cizí, vždyť v Alpách strávili významnou část svého života. Naproti tomu kníže sledoval příběh se zdvořile unuděným výrazem, prohlížeje cosi ve svých zápiscích. A von Wulfen? S pohrdlivým úsměškem, bafaje ze své porcelánky, plnil roli posluchače, jsa prosycen hlubokým pohrdáním vůči jakémukoli nerakouskému projevu. Na tragické postavě starého barona, nacházejícího se v krizi identity způsobené zkostnatělým nepochopením nově zaváděných pořádků, bylo možné uhlídat důsledek Napoleonovy agresivní politiky, formující v německé neklidné duši nového společného nepřítele a probouzející prastarou touhu po nastolení pangermánské hegemonie.
Pastor dlouze vydechl a potom pokračoval: ”Procitl jsem do tmy, jsa zavalen těžkou masou tak, že nemohl jsem prstem pohnouti. Na prsou ležela mi nezměrná tíha, vzduchu v plicích se mi nedostávalo. Zoufale snažil jsem se vymanit z pevného sevření, však jako cementem zalitý podstavek jsem si připadal. Již jsem se loučil se životem, propadaje se do temné hlubiny mdloby, když tu náhle, paprsek světla pronikl tmou a šramot horečně odhazovaného sněhu pronikl k mým uším. Z posledních sil pootočil jsem hlavu, a uzřel nad sebou tvář staršího z bratrů, k nepoznání zrůzněnou krvavými škrábanci, od pádu způsobenými. Lapal jsem po dechu, útroby dávivě vyprazdňoval a sliny smísené se sladkou pachutí vlastní krve vykašlával.
Když jsem se vyprostil, pátrali jsme po mladším z bratrů, po kterém v širém oraništi pokrytém sněhovými balvany, nezbylo ani stopy. Tehdy uzřel jsem, co přestálý šok a hluboký zármutek může s lidskou bytostí provést. Můj společník klopýtal přes sněhové kvádry, zoufale volajíc svého bratra, ruce do krvava rozedřené od hrabání v ledovém firnu. Strávili jsme na úpatí hory asi dvě hodiny, utrmáceni marným hledáním, ztrácejíc již naději, když tu náhle se mladší z bratrů objevil. Jako přízrak vypotácela s proti nám jeho postava zpoza skal na samém kraji horizontu, ve vzdálenosti, kde nikdo by jej nehledal. Však co bylo zvláštní! Nejenže nejevil známky poranění či otřesu z přestálé krise, když přiblížil se k nám, ale naopak se zářivě usmíval a, nemohu toho vysvětliti, celý obklopen jakoby božskou aurou a nesmírně pokojnou vševůlí se zdál. Arci nelze vypovědět radostnou extasi, s jakou oba bratři se shledali.”
“A co vrchol, pokusili jste se oň ještě?”, dychtivě se optal malý profesor, celý jsa uchvácen napínavým příběhem.
“Ale jistěže, milý příteli”, odpověděl Horasch. “Po krátkém odpočinku ještě téhož dne vyšplhali jsme lavinou vytvořeným žlabem na náhorní plošinu, odkud bylo již snadné k oblému vrcholu se dobrat.
“Hm. Jakým způsobem mladší z bratrů se zachránil?”, zeptal se Hohenwart, jenž také zdál se být příběhem zasažen, stejně však i nedůvěrou k jeho pravosti.
“Mladý horal hned v prvním okamžiku do hluboké trhliny byl lavinou stržen. Propadnuvše se několik sáhů pod povrch, přežil pád bez újmy, avšak v ledové temnotě neměl nejmenší naději po hladkých stěnách vylézt vzhůru. Však utkvělou myšlenku pojal, nepůjde-li to nahoru, musím dolů, a tak, postupně až na dno zamrzlé jámy se dostal. Neptejte se mě pánové, jak ledový chlad, který v těchto místech vše živé zabíjí, překonal. Však napříč po dně trhliny lezouc, vyšplhal se až k jejímu okraji a tak také nazpět k dennímu světlu.”
“Jaké ponaučení nám z této historky plyne, pane pastore?”, otázal se Wulfen povýšeně.
”Podle mého tito dva dokáží projít tam, kde jiní smrtelníci s hrůzou se odvracejí”, odpověděl Horasch přesvědčivě a po krátké odmlce dodal: “Tedy vážení pánové, jestliže chceme zdolat hlavní vrchol, potom pouze s nimi.“
“Nicméně, zdá se mi, že bratři Klotzovi vaše “laudóny” hravě strčí do kapsy”, uštěpačně poznamenal starý baron. “Víte přece, jak se přičinili o zdar naší expedice do této chvíle?”
Kníže pohybem ruky přerušil diskusi. Jeho hlas zaskřípal, jako když tvrdým kamenem přes sklo přejede: “Nuže, tito dva zde, pouze jako poslední z posledních výpravy mohou se zúčastnit. Zajišťovací práce, zaopatření koní, tahání proviantu a vědeckého vybavení, to budiž jejich posláním, z naší milosti povoleným. V okamžiku dosažení vrcholu je chci mít několik desítek loktů za jejich ctihodnou zadnicí, profesore, je to jasné?”
Hacquet beze slova se zvedl od stolu a i když se jej Hohenwart snažil zadržet, vzal z opěradla židle kabátec, narazil si na hlavu svoji čapku a sledován pobaveným výrazem von Wulffena, vyšel ven do temné noci. Zapálivši si faječku, prudce zabafal, jak se snažil své rozhořčení tímto způsobem ztlumit.
–
Brzy ráno byl na návsi v Heiligenblutu rušný sběh a shon jako v přístavu, když se flotila na moře připravuje odplout. Sedláci přicházeli se svými komoni, proviant a výstroj byly zaobaleny, zručně naloženy a upevněny k výstroji. Shromáždění vesničané sledovali neobvyklou podívanou. Devatenáct nosičů a vůdců stálo konečně kolem desáté hodiny připraveno k odchodu, kníže a jeho devět panských průvodců se vyhoupli do sedel a rozjeli se ke konci údolí.
Nebe se rozjasnilo. Hory setřely pěnu mraků ze svých boků, v hermelinu čerstvého sněhového pláště, nabídl vládce nad zemí hostům první pozdrav. Nečekaná změna počasí vyvolala mezi davem horolezců radostnou náladu. Poslední usedlosti zůstaly pozadu, jezdci se obrátili k levému horskému svahu. Vzdálený hluk vodopádu zesiloval, nad vrcholy stromů visel opar. Úzkým skalním korytem se valil proud potoka Gößnitz, padajíc se hřměním do hluboké tůně, odkud vypouštěl oblak vodní tříště, ve které se v pestré hře barev sluneční paprsky třpytily.
Kníže, poklusávaje podél průvodu, pátral zrakem mezi jeho členy.
“Kde jest Hacquet a jeho průvodci?”, optal se Horasche, jenž mezi zásobovacími komoni, pěšky se ubíral.
Vikář zvedl k němu bezelstné oči, řka chladnokrevně: “Vaše Výsosti, učený profesor neunesl včera nespravedlivé nařčení své osoby a ještě v noci odebral se se svojí skupinou nazpět do Döllachu.”
Kníže chtěl cosi odpovědět, nakonec však jen zlostně švihl svého koně jezdeckým bičíkem, uháněje nazpět ke konci průvodu, kde v družném hovoru s nosiči zastihl von Hohenwartha.
“Milý hrabě, nenechtež se vyrušiti ze svého jistě velmi podnětného rozhovoru”, počal hlasem, jako když tureckého medu ukrajuje. Vystrašení nosiči pod tónem knížecího hlasu hned stranou se vytratili.
“Víte snad”, pokračoval přerývaně dýchajíc, hlasem zastřeným hněvem, “Víte, že váš přítel, ctihodný Belsazar Hacquet se svými francouzskými horany není již přítomen v naší expedici?”
Von Hohenwart, ačkoliv situace byla mu velmi trapná, odpověděl neochvějně: ”Včerejší incident nezůstal u profesora bez následků. Vytratil se bohužel dokonce dříve, než stačil jsem mu ruku stisknouti.”
Kníže neubránil se povýšeneckému odstínu svého hlasu, jenž ve chvílích rozčilení nabýval tichého, pisklavého tónu: “Naše výprava bez profesorových vůdců přichází o část svého potenciálu, milý pane hrabě. Pomíjím nyní skutečnost, že jsem nebyl včas informován. Jak nyní ale hodlají nahradit tento deficit?”
Von Hohenwart rozhlédl se po výpravě, jejíž jednotliví členové, roztroušeni klopýtali po nerovné stezce.
“Jeho Jasnost ať si je jista, že za všechny účastníky expedice dám ruku do ohně. Pevně věřím ve zdar podniku, který ztrátou několika, byť zkušených horolezců, nic neztratí na své akceschopnosti.”
Kníže sykal mezi zuby francouzská slova, aby mu nosiči nerozuměli: “Za výpravu nesou plnou odpovědnost, pane. Nezapomenou však na má včerejší slova. Na vrcholu musí pouze zástupce naší čisté rasy stanout.”
Pobodnuv ostruhami, připojil se opět k panstvu a hlučně klábosícímu vědeckému hloučku na čele skupiny.
Výstupová trasa vinula se dále ve strmých serpentinách vzhůru k ústí údolí Gößnitz. Zelené údolí se skvrnami domů klesalo stále nížeji. Výhledu dominovaly protější vysokohorské pastviny, které spadaly ke kotlině Heiligenblutu. Obraz byl rámován mohutnými tvary hor Feiwandspitze, Fuscherkarkopf a Sonnwelleck, které svými zlomy uzavíraly bílý ovál ledovce Freiwandkees.
Zde se oddělovala nově vytvořená jezdecká stezka, sledující stopu vytvořenou mezky stěhujícími náklad z opuštěného zlatého dolu. Při přechodu strmých svahů se občas v podrostu objevily téměř neznatelné stopy cesty. Jezdci se ani nesnažili svým koním ukázat cestu pomocí otěží, nechali uzdu viset spoléhajíc se na instinkt zvířat. Bylo dlouho po poledni, když společnost cestujících dosáhla vodopádu Leiterbach. Dusné vedro tížilo, nad vrcholem se nakupily mraky. Vpředu jdoucí vůdce se otočil proti příkrému svahu. Na úzkém stoupání teď museli překonat nejedno nebezpečí. Nejhorším místem byla plocha zvaná “zlá plotna”. Jezdci sesedli. Vůdci vedli koně, držíce uzdu a ocas, přes odkrytou skalní plošinu.
Stezka se spouštěla proti kotli zadní části údolí Leitertal, které zde spojovalo vody z ledovce Leiterkees a horského sedla, valíc se a přeskakujíc přes skalní bloky. Temná mračna, převalující se kolem vrcholků hor, nedávala žádný čas k poklidnému rozjímání. Oznamovala další špatné počasí a nutila horolezce ke spěchu.
Mlha byla stále hustší a valila se dolů přes horská úbočí. Náhlý záblesk světla jasně zazářil do nastalého šera a dutý hrom, který okamžitě následoval, pronikal do skalních stěn mnohonásobnou ozvěnou. Nebesa otevřela svá stavidla, přívaly deště vylily se přes spěšně stoupající skupinu, jež v okamžiku promokla až na kůži. Nečas posílilo krupobití a prudký chlad vyhnal jezdce ze sedel. Uklidňujícím hlasem ujišťovali průvodci, že záchranná chata jest pouze jednu hodinu vzdálena. Sedláci však měli zvláštní představu o čase. Třikráte totiž prošla uvedená doba, než se objevila vytoužená střecha.
Bratři Klotzovi, jež poctěni důvěrou pánů hlavní slovo měli, ve svých plánech se špatným počasím nepočítali. Oheň ze dřeva vykopaného z přístěnku zasypaného sněhem naplnil kuchyni ve skromně zbudovaném přístřešku štiplavým dýmem. Pro uslzené, hladové panstvo připravil “zlatý kuchař” knížete, Joseph Karg, z proviantu bohatou večeři. Na bohatě vystrojené tabuli nechyběl ani ananas. Baron Wulffen poloseděl, pololežel v promočeném plášti na hromadě dřevěných hoblin, ostatní polehávali kolem vinného soudku ve všech možných náhražkách oděvu. Někteří pánové seděli na navlhlé slámě, kterou byla pokryta část podlahy chaty, vytvořená z hrubých prken. Bez ohledu na obtíže panovala veselá nálada, zpovykané panstvo ukončilo večer zábavnými vtipy a zpěvem.
Oč hůře než panstvu dařilo se poddanému doprovodu. Natěsnáni v přístěnku, tlačili svá těla jedno k druhému, aby alespoň tak se zahřáli. Stranou od nosičů v nastalém šeru nacházela se i dvojice našich bratrů. Oba svým chováním natolik se od ostatních průvodců lišili, že tito je ze svého středu od začátku vyloučili. Však také nyní, místo aby zuby drkotali, údy třásli a k ostatním v promočeném oblečení se tiskli, prováděli dýchací cvičení na prohřátí organismu. Ostatní průvodci, vida jejich postavy v postoji prozrazujícím zanícené vytržení, křižovali se nábožně, vrtíce hlavami a šeptajíce slova o čarodějnictví.
Norbert s Leopoldem byli před dvěma dny přizváni k výpravě farářem Aicherem na přímluvu pastora Horasche, jenž ještě jejich doporučení s profesorem Hacquetem konzultoval. Oba stateční bojaři nadšeně souhlasili a víme, za jakých okolností kníže jejich účast nakonec schválil. Než ani krušné ty podmínky neodradily naše hochy od vytouženého snu. Měli možnost svým dílem přispět ke zdaru podniku, jenž jako další úkol v transcendentálních snech byl jim hlasem jejich předků přisouzen. Trpělivě nesli svou úlohu druhořadých slouhů, jelikož svým instinktem cítili, že jejich chvíle má ještě přijít.
O půlnoci se Glockner vynořil z mlžné opony a ležel, ozářen měsíčním světlem, na dosah ruky před očima alpinistů. Podrážděná fantazie vykouzlila obraz v snech spáčů, krčících se na tvrdé podlaze; byli jako andělé na Jákobově žebříku, ustavičně stoupající a sestupující.
Bouře a špatné počasí připoutala horolezce od 20. do 21. srpna na chatě a jejím blízkém okolí. Jenom na krátký čas ukázal se Glockner mezi cáry mlhy. Ježto ani následující den neukázal vlídnější tvář, ozývaly se první hlasy, aby podnik byl přerušen a odsunut na pozdější čas. Nato vystoupil jeden z vůdců s prohlášením, že v jedenáct hodin dosáhlo sněžení vrcholu a brzy se vyjasní. A skutečně se o něco později závoj mlhy rozzářil. Poté, co byla splněna první část předpovědi, bylo rozhodnuto postupovat na vrchol navzdory pozdní hodině a spolehnout se v průběhu výstupu na předpověď mírného počasí.
Ve dvě hodiny po poledni nastalo před chatou pozdvižení. Nosiči pozvedli břemena, sedm až osm sáhů dlouhé dřevěné žebříky, vědecké přístroje, různé barometry, jeden velký teleskop a několik menších dalekohledů, kromě toho železný kříž, lana délky od šedesáti do sedmdesáti sáhů, víno, maso a chléb. Dva vůdci s dlouhými tyčemi kráčeli vpředu, vyhledávajíce na ledovci skryté trhliny, které v čerstvě napadlém sněhu ve stále větší míře postup skupiny ohrožovaly.
Z morény postupovala karavana doprava proti ledovci. V prudké vánici byla viditelnost snížena na minimum. Hohenwarth jako první na vlastní kůži okusil nástrahy nebezpečí, když propadl se náhle sněhem zakrytou trhlinou. A byli to Leopold s Norbertem, kteří k smrti vyděšeného hraběte pomocí lan, kladky a sněhové kotvy z trhliny vyprostili, riskujíce přitom vlastní životy. V onen vypjatý okamžik někteří nosiči poklesli na mysli. Odhodili žebříky i kříž na sníh reptajíce, že v tomto bílém peklu nehodlají udělat krok. Generální vikář však, vzpamatovavši se z přestálého nebezpečí, sám je přemlouval, slibujíc dvojnásobnou odměnu, takže nakonec náklad neochotně znovu si naložili.
Při výstupu prudkým svahem k sedlu, které na počest hraběte nazváno bylo Hohenwarthscharte, čelili novým obtížím. Některé balvany zatížené čerstvým sněhem a ležící na holém ledu, uvolnily se ze svých lůžek a náhle prolétly přímo úzkým řetězem poutníků, poskakujíce co gumové projektily, jako zázrakem nikoho nezranivše. Opět byli nosiči zachváceni strachem, šeptajíce, že nejméně jeden z nich tu namístě musí zemřít. Však bez ohledu na to co se stalo, kromě našich bratrů ještě další dva muže neodradily ani potíže, se kterými se setkávali, ani strach jejich společníků – bratry Klotzovy. V této zoufalé chvíli všichni čtyři svorně naléhali jít kupředu, bez ustání pomáhali svým druhům a působili uklidňujícím vlivem pro své obezřetné jednání a zkušenosti.
Naděje na lepší počasí se však nesplnila, mlha houstla a bouře opět udeřila na horolezce plnou silou na sedle Hohenwartscharte, vrhajíc do tváří ledové krystaly. Přes veškerou nepřízeň, s promrzlým oblečením a ztuhlými končetinami, probojovali se vpřed na okraj útesu a dosáhli „posledního skalního výstupku“(dnešní Adlersruhe). Po krátké rozmluvě se rozhodli výstup ukončit, neboť fyzický stav účastníků a pozdní hodina nedávaly žádný výhled na úspěch. S tímto rozhodnutím, odvážit se příštího dne znovu zaútočit, byly žebříky a kříž ponechány na místě. Přetrvávající bouře utvářela čerstvý sníh do jazyků s ostrými hranami a odhalila holý led, stezka byla z velké části jako vymetená. Pro vyčerpané a chladem otřesené poutníky se sestup stal problémem.
Hle, jak popisuje tyto krušné okamžiky jeden z účastníků ve svém deníku:
“Zde zbývá říci podle pravdy: Nebyli bychom sestoupili shůry bez tragické nehody jednoho nebo dvou z nás, nebýt našich průvodců, jež se svými železy na nohou proti nebezpečí mnohem lépe byli vybaveni. Tito museli nás alespoň na nejnebezpečnějších místech podpírat, pokud jsme nechtěli naši smělost životem zaplatit.
Na celém tomto, pro každého z nás nezapomenutelném pochodu, kromě vytí větru a praskání ledu, zvuk žádné jiné bytosti nezazněl. My sami, pocitům sklíčenosti z neúspěchu a stále vznikajícím obtížím odolávajíce, hovořili jsme mezi sebou jen tolik, kolik času bylo potřeba a naše jištění vyžadovalo. Jen v krátkém mezidobí, když obtíže s dýcháním způsobily, že bylo nutné stát v klidu, odvážili jsme se odvrátit oči od vlastních kročejů.”
Celá skupina teprve v půl osmé dorazila se šťastným pocitem znovuzrození k chatě.
Když 23. srpna, čtvrtý den pobytu ve výšce, zuřivé větry s neutuchající silou burácivě vířily kolem chaty, sestoupila společnost do Heiligenblutu, zklamána, že cíle na dosah ruky vzdáleného nedosáhla.
Téhož dne se síla bouře zuřivým orkánem vyčerpala. V pozdním odpoledni vynořila se pyramida Grossglockneru jako třpytný krystal proti vyjasněnému nebi. Nová naděje vyklíčila a dozrála k rozhodnutí předvést ještě jeden útok proti hoře. Avšak sedláci, kteří jako nosiči a pomocníci sloužili, nemohli již dále k odchodu být přesvědčováni, ježto práce na sklizni nemohly být opožděny. Pouze obě srdnaté bratrské dvojice prohlásily se za připravené před nastávajícím dnem k dobytí hory vyrazit.
Po hvězdnaté noci následovalo ráno 24. srpna s blankytně modrým nebem. Od devíti hodin panští účastníci výpravy, kteří ještě neodcházeli domů, obléhali dalekohledy výstupovou trasu, sledujíce zbývající členy výpravy na cestě k vrcholu. Hohenwarth, vyčerpán námahou z předchozího dne, na slaměném lůžku polehával byvše zachvácen horkostí. Bylo kolem desáté hodiny, když zbývající členové vrcholové skupiny vcházeli na Salmgratu, jak byl podélný hřeben nazýván, do zorného pole teleskopů. Neúprosně posouvali se vzhůru, berouce si vždy na chvíli oddech, aby znovu v cestě přes sněhový svah pokračovali. Dřevěný žebřík, zůstavší na “poslední skalní výspě”, posloužil jim jako sezení při krátkém odpočinku, poslednímu sebrání sil před zápasem o korunu Glockneru. V té chvíli však nebe se opět zachmuřilo a sněhové závoje, strhávané z hřebenu větrem, oznamovaly boj, který budou muset v nadcházející bouři přestát. Postup se zpomalil, stal se váhavějším, provázeným přestávkami. Z jejich počínání, shromáždivše se do černého klubka – jak s napětím sledovali ti, kteří u dalekohledu čekali – vyplynula porada znamenajíc, že kapitulují před mocným soupeřem. Tesaři sestoupili ve stopách výstupu, aby nakonec zmizeli za sedlem Hohenwarthscharte.
Ten, po němž byla průrva nazvána, pán z Hohenwarthů, teď dalekohledem s tlukoucím srdcem souboj mužů s vrcholem prožívaje, již ničím nepřipomínal onoho skeptika, jenž v roce 1791 schopnějšímu Saussurovi na Glockneru jakýkoliv úspěch upíral. Čtyři dny marně obra obléhajíc, doplahočil se v bouři a mlze na ledový svah Kleinglockneru – a nyní vše marné, okolnosti zůstavily jej prohře, jež zdála se s obrácením vůdců nezvratná.
Jeho rozhodná, houževnatá povaha však nehodlala se jen tak lehce vzdáti. Podlehl démonu hory, stal se z chladně pozorujícího vědce bouřlivákem, který z “nemožného” “přesto” chtěl vyvzdorovat.
Rozhodl se okamžitě jednat; cítíc se lépe po přestálé slabosti, jen v doprovodu pánů von Zoppoth krátce po poledni začal s výstupem. Vydali se cestou nejkratšího spojení, zlopověstně srázným výstupem, tzv. “kočičí stezkou”. Úzká římsa vinula se přes strmé stupně nad příkrým srázem bouřícího Leiterbachu. V hlubokém zářezu byly ledovcové valy pokryté sutí stěsnány mezi dvěma stěnami do tvaru architektonických oblouků. Svahy posléze zvolnily svůj sklon a vedly na malou louku, jež jako pohádková oáza vystoupila náhle z království sněhu a ledu. Vůně visela nad kobercem květů, protěží a horských orchidejí, hořců a alpských růží, všech druhů lomikámenů smíchaných do pestrobarevné palety. Avšak srdce botaniků zůstalo nedotčeno veškerou nádherou – jsouc pouze j e d i n ý m obrazem naplněno, zářícím cimbuřím Glockneru.
Zde setkali se s sestupujícími tesaři. Ve skupině však pouze bratři Klotzovi se zbývajícími nosiči se navraceli. Z jejich útržkovitého výkladu vyzvěděli, jak rychle prostoupili přes Leiterkees i Hohenwarthscharte a jak poté, přepadeni bouří, byli nuceni se vrátit.
“Pro tento rok musíme naději na prvovýstup Glockneru pohřbít, pane hrabě”, vysvětlovali.
“Kde jsou naši přátelé z Čech?”, tázal se Hohenwarth.
Starší z bratrů Sepp se pokřižoval: ”Ach ti pomatenci! Raději by život ztratili, než aby od dosažení vrcholu ustoupili. Sešli s námi a zůstali v chatě, chtějíce zítra ještě jeden pokus podniknouti.”
Hohenwarth rychle zauvažoval. Maje na paměti slova knížete, příliš prostoru pro rozhodnutí mu nezbývalo. Nedbaje celkem rozumných námitek obou tesařů, vypočítávajících překážky, vynaložil svou neoblomnou vůli k obrácení družiny a zavelel k pokračování ve výstupu k chatě. V myšlenkách se stále vracel k oběma českým bratrům, jejichž nezdolná umanutost nezvykle se mu zamlouvala. Celý život toužil po okázalém, jedinečném činu, který může vykonat jen opravdový muž, a ta chvíle, určená k jeho uskutečnění, je tady. Cítil, že přes smrtelnou únavu je prodchnut nadzemskou touhou po hrdinském skutku, ano, že je proň ochoten i život obětovat.
Kvečeru setkali se na chatě s oběma bratry. Po večeři sestávající ze zbytků vyneseného proviantu, odebrali se ke spánku. Avšak nebylo jim dopřáno klidné spaní. V noci otřásala bouře konstrukcí stavby a vytrhávala spáče z lůžek. V tichém rozhovoru ozývaly se obavy z úspěchu cesty. Leopold s Norbertem však svou pevnou vírou ve zdárné završení výpravy zasadili ostatním do srdcí símě naděje.
Když se ráno 25. srpna rozednilo, nebylo po větru ani památky, žádný mráček nezkabonil blankytnou oblohu. Podle dohody z předchozího večera vyrazila česká dvojice napřed již za ranního šera, aby prozkoumali a zajistili obtížné lezecké pasáže vedoucí k vrcholu, zatímco bratři Klotzovi ve skalách Kleinglockneru uvolňovali zbylým členům expedice cestu v návějích čerstvého sněhu.
O hodinu později se malá skupina vydala na cestu, tentokrát za vyšší bezpečnosti díky připojenému lanu a vytesaným stupům ve sněhu. Slunce postoupilo na obloze a sálalo svými blahodárnými paprsky, kterými se členové výpravy přímo opájeli. Bez vlivu bouře a chladu výstup pozbýval předchozí hrůzy. Téměř na dosah, nad věžemi namodralých kop zůstával před nimi lákavý cíl. Překročili přes Salmgrat a ohromeně zírali z hřebene do dáli na moře vrcholů a dolů na ledový proud Pasterze. V deset hodin dosáhli již známé “poslední výšiny” a oddali se krátkému odpočinku. Tady se minule promrzlí rozhodli vrátit zpět, dnes leželi na teplém slunci mezi skalami a dívali se na vápencové útesy severního řetězce bavorské náhorní plošiny rozmazané v modrém oparu.
Po oddechu následoval široký hřeben a za ním sněhový svah Kleinglockneru, blyštíce se jako ledová homole v plném slunečním svitu. I přes ochranný mul ovázaný přes oči, sledovali jeho křišťálové odlesky. Účinky nadmořské výšky byly s přibývajícími metry stále hmatatelnějšími, dech sípal ve vyprahlých hrdlech. Stále kratší byly intervaly mezi vynucenými přestávkami k odpočinku. Skály Kleinglockneru byly vlivem chladného a deštivého období posledních letních měsíců pokryty mocnými nánosy sněhu. Jen tu a tam vynořily se z bílé pokrývky skalnaté zuby, ze kterých visela lana upevněná vůdci. Hohenwarth a mladší ze Zopothů, Johann, pevně se jich držíce, šplhali vzhůru, nohy o skálu a sníh opírajíce. Otec Zopoth, maje potíže s dechem, pozdržel se na úpatí vyvýšeniny, spolu se dvěma zbylými průvodci.
Dvacet sáhů vysoký výšvih vedoucí k předvrcholu jim připravil obtíže, jež překonávali jen s největším vypětím sil. Rozvážná čtveřice průvodců si věděla rady – vytvořili ve sněhu strmou řadu stupňů. Pomocí přineseného žebříku, kmene stromu zbaveného kůry s vyčnívajícími uřezanými větvemi jako příčkami, byla poslední bašta dobyta – blaženě stanuli po mnohé neplodné dřině na vrcholu Kleinglockneru.
Jaké však bylo jejich překvapení při pohledu k hlavnímu vrcholu, který se nyní před nimi odkryl v bezprostřední blízkosti. Předchozí dny vyplněné dešťovými srážkami a prudký vichr vykonaly své dílo. Nesmírná návěj, jakoby gigantickým dlátem modelovaná a větrem vyhlazená, překlenula průrvu a takřka spojovala oba vrcholy ostře vyvátou hranou do jednoho nedostupného kužele, jenž v paprscích slunce zářil proti tmavomodré obloze jako obrovská cukrová homole. Omráčeni neskutečným pohledem uvědomovali si toliko jediné: tohoto vrcholu, ze všech stran obehnaného příkrým, téměř kolmým srázem, žádný smrtelník nemá naději dosáhnout.
Tesaři hotovili se ihned k postavení kříže. Jejich fyzická výdrž neznala mezí. Sníh a led, kterým byly skály pokryty, odlétal do hlubiny. Ve skále vytvořili díru pomocí nástrojů, které byly pro tento účel zvlášť přineseny. Když v ní kříž ukotvili, ozvalo se z Heiligenblutu zahřmění slavnostně odpálené nálože. Jásající dobyvatelé hory si blahopřáli vzájemně k úspěchu a provolávali zdravice těm, kdož myšlenku výstupu pojali a k tomu cestu připravili – kníže Salm-Reifferscheid a Sigmund von Hohenwarth.
Potom si užívali úžasného výhledu a rokovali o překvapivé strukuře vrcholu. Hohenwarth poznamenal si do svého deníku: “První z vrcholů má jen malou plochu, vskutku o rozloze, že by od osmi do deseti mužů na něm místo bylo nalezlo. Nyní jest slezen, ten do té doby žádnou lidskou nohou nedotčený, 2105 sáhů vysoký, neúspěšně dobývaný Glockner, klenot norických Alp. Na jeho nejvyšším vrcholu tyčí se nyní železný kříž proti nebesům.”
V ten vpravdě historický okamžik Leopold položil ruku na špičák a otázal se: “Kdo půjde se mnou?”
Hovor naráz utichl a všechny hlavy jako na povel se k němu otočily. Leopold čelil nevěřícným pohledům s klidným výrazem, jen očima se propaloval do tváří svých společníků. Postupně všichni uhnuli před jeho ohnivým zrakem, až na jediného, Norberta.
Bratrská dvojice dorozumívala se prostřednictvím myšlenkového předělu, jenž zůstal skryt ostatním druhům. Norbert beze slova počal navinovat zbylé lano kol ramen, připjal železa k podešvím a hotovil se k výstupu.
“Toť pusté šílenství!”, vykřikl jako první do ticha mladší z obou bratrů Klotzových. “Není možné po kolmém ledu lézt.”
Hohenwarth, rozerván jsa vnitřním bojem, přistoupil k Leopoldovi, jenž do torny materiál k výstupu skládal, položil mu ruku na rameno a pronesl vážně dosti srozumitelnou češtinou: “Vážím si vaší neochvějné statečnosti. Však uvědomujete si, do jak bláhového podniku se chcete pustit? Toť hotové suicidum, za těchto podmínek k výstupu přistoupiti.”
Leopold zvedl k hraběti oči, potemnělé hlubokým odhodláním:
“Vězte hrabě, že jsou na zemi i v nebi síly, které rozhodují mimo naše vědomí. Vy sám byste jim mohl rozumět, kdybyste otevřel svou duši a zapomněl na světské zmatenosti i náboženská dogmata. Nemusíte o našem činu se šířit. Odveďte si své průvodce a budiž Kleinglockner vaší novou “nejvyšší výspou” dosaženou dnes ku slávě Jeho knížecí Milosti.”
Hohenwarth stiskl rty, beze slova se odvrátil a pokynul bratrům Klotzovým i Johannu Zoppothovi, provádějícím svá měření:
“Jděmež dolů. Tyto dva zde z jejich vlastního rozhodnutí Bohu poroučíme.” Pohybem ruky odmítl mladého vědce, jenž skloněn nad měřícími přístroji, chystal se protestovat.
“Den se nachýlil,” pokračoval velitel výpravy nesmlouvavě. “Sestup ještě leckteré obtíže nám může přinést. Svůj díl jsme vykonali a nyní pochodeň vědy musíme předat dalším. Třebas i schopnějším”, dokončil tiše a sám jdouc příkladem, jal se sestupovat příkrým svahem, držíc se nataženého lana. Naposledy zadíval se k oběma bratrům:
“Hodně štěstí. Nikdy nezapomeneme”, pronesl dojatě a hlas se mu zadrhnul.
Postavy, brodící se hlubokým sněhem, jedna za druhou zopatrna kladouce nohy do vyhloubených šlépějí, opouštěly strmé návrší, až nakonec naše dvojice osaměla. Norbert, potěžkávaje v dlani jeden z háků, jenž k zasekávání do ledu sloužil, promluvil do nastalého ticha:
“Nic jiného jsem od tebe nečekal, Poldíku. Však čeká nás perná práce, neboť něco takového, vrchol s překážkami takových rozměrů dosud jsme neměli možnost prostoupiti.”
Leopold zasněně pozorujíc vyvátý, jako nůž ostrý sněhový hřebínek před sebou, prudce se zvedající ke gigantické homoli, odvětil pevně:
“Bertíku, stejně jako na Morovém hněvu, vůle našich Předků, spolu s naším odhodláním, přenese nás přes jakékoli nesnáze. Jejich míru jen sami svým obrazem si vytváříme. Proč nepohlížet na tento bájný, vytoužený útvar jako na stěnu ve cvičebně v Liuhathu? Tito lidičkové zde”, pokynul bradou směrem, kterým zbytek družiny před chvílí odcházel, “nemohou pochopiti našeho záměru, se kterým jsme sem přišli. Strachem se chvějíce, překonávají materii, “výdořek” jejich Boha. Jemná a zranitelná substance jejich vědomí jest tolik vystavena okolním vlivům, jejichž význam ale zase jen oni sami si vytvářejí. Únava, špatné počasí, strach, nevolnost, nedostatečné vybavení, to vše jsou jen naučené, hluboce zakořeněné předsudky a výmluvy, jež omezují opravdové skutky.”
Leopold obrátil zrak od nedozírné dáli vrcholků zahalených zvedajícími se závoji mračen k bratrovi: ”My zde máme jiné poslání. Neseme pochodeň naší víry, jež v budoucnu lidstvu rozkvět přinese. Naši potomci budou tím v ohni vypáleným nožem, jenž hnisavý vřed otrocké morálky křesťansko – židovského proudu prořízne. Organismus, takto osvobozen od nákazy, přinese nový řád, základy nové kultury založené na slovansko – indických védách.”
Norbert, jsa jako obvykle účelným, pronesl střízlivě:
“Nemůže být, že strohý vývoj i bez našeho přičinění k těmto závěrům povede? Že vidina nového lidského věku jen pouhým obdobným opakováním předchozích kultur, egyptské, antické, křesťanské jest?
Leopold zamyšlen, hledíc opět k obzoru, pravil:
“Tito lidé, jejich potomci, budou usilovat v příštím čase o řadu způsobů, jimiž by své konání, svou práci si ulehčili. Pomocí svých pomíjejících vynáliezů budou schopni v několika málo okamžicích jakékoli místo na naší zemi dosáhnout. V pohodlí vytopeného domova bez námahy se nakrmit, vyspat, pobavit. K čemu to všechno? Vždyť vytratí se síla člověka, jeho jedinečnost, božská jsoucnost, jeho kvintesence bude ponížena na akt stroje, dvigunu, který jsme vídali u Venedů v Liuhathu. Člověk obklopený výdobytky mechanické vědy, zbaven touhy po poznání, jsa ponížen na úroveň pouhého nemyslícího stínu, zůstane ochablým, tělesně i rozumově. Tím, že obklopí se pohodlím, jest odsouzen bezděčným, nikdy nekončícím odpočinkem k mimovolné, věčně se opakující činnosti, jíž pouze jeho pány pomyslná důležitost přisouzena bude.”
Norbert, nechtěje si zadat, odpověděl smířlivě:
“Je těžké měřítkem jednoho lidského života obsáhnout celé věky. Zbývá pokora a víra, jež veškeré přírodovědné objevy překoná. Pokud člověk nemá zůstat pouhým stínem, musí neustále k vyššímu zosobnění směřovat. Však ne každý tímto duchovním prozřením jest obdařen. Většina lidí tráví svůj život v blažené nevědomosti a bylo by hříchem je z ní vytrhávat.”
Mladší z bratrů s úsměvem se otázal:
“Máš snad chuti, milý bratře, k těmto stínům se přidat? Anebo spíše odkaz Předků dále předávat? Tvá vrozená přirozenost, hlas tvé krve nedovolí ti jíti trpnou cestou netečnosti a odevzdanosti. Proto ponechme nevědomým jejich úděl a sami o vyšší poznání usilujme.”
Leopold náhle pohlédl na sluneční kotouč, jenž zvolna k druhé polovině své nebeské pouti se přesouval, rázně vyskočil a pobídl bratra k činnosti. Navlékl si na záda tornu a pozvednuvši špičák, znovu přehlédl ostrý předěl. Ovázavši si lano kol pasu, vložil nohu na křehký břit návěje, po jejíž obou stranách závratná hlubina se klenula. Chodidlo okamžitě se hluboce probořilo, až zavrávoral a spěšně nohu vytáhl. Otočil se k Norbertovi, řka:
“Jest jen jediný způsob jak spáru překonat. Nepříliš důstojný, o to více však účelný.”
Opatrně znovu sestoupil na ostrý hřbet, maje jeho horní okraj mezi stehny, zarazil násadu špičáku co nejdále před sebe. Používaje sílu svých paží, přitáhl se k toporu, hrnouce tělem mokrý sníh, který sesouval se po stranách a s tichým svistem mizel v propasti. Takto po chvíli dobral se k mohutné homoli, jež před ním prudce se zdvíhala jako krk bájného předpotopního netvora. Ocitnuv se na konci délky lana, jež mu bratr postupně povoloval, otočil se pomalu v hlubokém sněhu a z torny lezecký materiál vytáhl.
Náhle Norbert, jenž stále lano pevně držel a již sbíral síly i odvahu následovat svého druha, vytřeštil oči. Neboť Leopold po krátké úvaze rozmotal dračí smyčku a konec provazu, kterým byli jako pupeční šňůrou spojeni, svezl se po příkrém srázu a zůstal volně viset.
“Ne! Leo, tos snad..Leo, Poldíku..”, hlas Norbertovi uvízl ve vyschlém hrdle.
Leopold zavolal naň přes průval slavnostním hlasem:
“Nermuť se bratře. To, co zříš pouhým obrazem tvé opatrné a starostlivé duše jest. Jsoucnost však jinde se nachází, jest nad námi, nade všemi. Utváří ji Vědomí, jež vše řídí. Kdo jsme my, kteří snaží se Jeho vůli zvrátit, či nějakým způsobem ovlivnit. Proto poddej se této síle, vytrvej ve víře v Rodoboží a naslouchej hlasu Předků, neboť Oni vedou naše kroky.”
Nato pohlédl vzhůru na kolmý kužel a zhluboka se nadechujíc, soustředil své síly, šeptaje magické zaklínadlo vzývající moc Všehomíra:
“Hadův duchu,
kouzlo smrti a života,
Tvé hymnu znamení
vzývám, PŘIJĎ…”
Norbert pozoroval, vzrušením nedýchaje, jak bratrovo tělo vzepjalo se jako luk proti ledovému povrchu a jako bájný, okřídlený oř, takřka povrchu se nedotýkaje, stoupalo do výše. Ostré háky držíc pevně v rukou i špičky nohou, opatřené kováním, zapouštěl do tvrdé, firnové hmoty až celé snopy jiskřivých ledových odštěpků odlétalo dolů. Celý postup vypadal tak neskutečně, že Norbert mimoděk se pokřižoval v obavě před nadpřirozenými silami, jejichž přítomnost byla cítit ve vzduchu, jako ovzduší nabité statickou elektřinou před silnou bouří. Starší z bratrů cítil náhle, jak ho mrazí špičky prstů a vlasy v zátylku se chvějí. Prsty, kterými před sebou zkusmo vzduch rozhrnul, narazily na odpor, jako když vodu rozhrnuje.
Vtom nad nimi, na bezmračném nebi prudce se zablyštělo a temný zvuk hromu doprovodil jasně zářící, klikatý blesk, jenž kmitl se shůry a dolním koncem zasáhl vrchol Klokneru, až sněhová masa vůkol se rozlétla. To sám Svarog dával jim znamení!
Norbert klesl na kolena, nevěda již, zda sní či bdí. Silné zážitky z posledních okamžiků omráčily jeho mysl natolik, že jen s vypětím sil udržel se při plném vědomí. Sledoval, jak jeho bratr sune se krok za krokem k horní části homole a jak nakonec, dosáhnuvši její špičky, obrací se na záda a vystavuje své tělo, vyčerpané nadlidským úsilím, naplno slunečním paprskům.
Nepředstavitelná vlna radosti a vděčnosti zaplavila Norbertovo srdce. Hluboce zakořeněná víra v jeho nitru přikazovala mu, aby vzdal hold modlitbou křesťanskému Bohu. Avšak ne, tento úkaz zde nemá pranic společného s vírou v Nepravého. Sám byl svědkem za jakých nadpřirozených okolností se výstup podařil a proto hluboká podřízenost těmto silám v něm probudila netušené dosud vlastnosti, neskonalé sebevědomí a pocit nadlidské síly. Ano, o této síle hovořil v podzemních slojích otec Isidor, tuto sílu zmiňuje Leopold v nesčetných rozmluvách. Nikoli falešná podpora křesťanské víry, jež v konečném důsledku pouze člověka oslabuje a vhání do podřízenosti temné moci.
Norbert rozepjal paže a jeho bratr, stojící v tu chvíli na majestátním vrcholu, stejným pohybem mu odpověděl. A jejich společný, jásavý výkřik rozléhal se do dáli, rozechvíval okolní níže položené vrcholy i rozlehlá údolí a nesl na svých křídlech poselství nové doby. Doby opravdových hrdinů, slovanských bohatýrů!