Matterhorn (4478 m n. m.), 1.– 4.8. 2008
Tak je to tady, jedeme na Matterhorn! Velká akce začíná. Matterhorn je kopec, který svým působivým tvarem téměř magicky přitahuje každého, komu není svět hor a horolezectví cizí. Stal se symbolem Alp i mnoha horských spolků, patří mezi nejznámější štíty světa. Z hlediska horolezectví přispívá k jejímu kouzlu pohnutá historie hledání cest na vrchol, plná slavných i tragických okamžiků. Ani se mi tomu nechce věřit, ale uběhlo právě 10 let od okamžiku, kdy na mě tato magie zapůsobila. Přesněji řečeno od mého podzimního sólo přechodu roháčského hřebene v Západních Tatrách. Zážitek je popsán v jiné povídce, ale okamžik, kdy jsem po absolvované akci odpočíval s kolenními vazy zanícenými nadměrným přetížením z výstupu již v bezpečí nížiny a v myšlenkách plánoval velké výstupy, se mi stále vrací na mysl. Jako dnes slyším ortopedy ve Vinohradské nemocnici, jak nade mnou stojí a ptají se: “A co jste s tím dělal?“ Odpovídám, že jenom lezl v horách. „A to si myslíte, že s takovýma nohama jako kvedlačky můžete někam lézt?“ Bylo to tak, asthenický, dýchavičný úředník, který znal sport jen z televize, vstal v r. 1998 od kancelářského stolu a chtěl se ve třiceti letech ze dne na den stát horolezcem. Jak mě tehdy mohlo jen napadnout, že za deset let chci být na Matterhornu? Teď přichází čas se popasovat s historickou ambiciózní výzvou. Každopádně hubený a dýchavičný jsem dodnes, tak uvidíme, jak to dopadne. Po dvou letech jsme tedy opět v Zermattu, v dusném vedru pod úplně modrým nebem se prodíráme ulicemi mezi davy turistů. Hned na začátku mě rozčílí mladá buchta za přepážkou informací pro turisty, když nám podává instrukce způsobem, který se dá s velkou dávkou zdrženlivosti nazvat mdlým a nejasným. Chceme najít kancelář na zakoupení pojištění a asi jen abychom dodrželi starý zvyk, dobrou hodinu a půl bloudíme v tom lidském mraveništi. S těžkými krysami na zádech samozřejmě. Ráďa se dobře baví, když vidí můj výbuch vzteku potom, co bušíme naprosto ztraceni za městečkem na plechová vrata nějaké opuštěné trafačky připomínající kancelář jen velmi vzdáleně. Zato mi ale horlivě pomáhá plánovat, co všechno té švýcarské kačeně provedeme po návratu. Tzv. horské pojištění, které jednorázově pokrývá náklady na případný nouzový odvoz vrtulníkem a následnou lékařskou péči, tak nakonec nezískáváme a rozhodujeme se to dát bez něj. Abychom zajistili nezbytnou aklimatizaci, jdeme jako obvykle pěšky; z Zermattu (1620 m n. m) přes horní stanici lanovky Schwarzsee (2583 m n. m.). Nabíráme zde vodu, protože dál už žádná prý není. Cesta je pořád za nosem nasměrovaným na náš velký Maťák, který se před námi zvětšuje jak v pohádkovém filmu. Procházíme přes širokou kamenitou morénu a přes schodiště s lávkou montovanou z železných roštů přicházíme kolem 18:00 hod k chatě Hörnli (3260 m n. m.). Jak se to lehko řekne a napíše, ale jaká je to dřina vytáhnout ten balík kostí, masa a krve spolu s krysím nákladem o kilometr a půl převýšení! Chatu obejdeme a rovnou stavíme stan opodál na plochých deskách apulského krystalinika, řečeno slovy geologa. Ploché, šedé desky tektonického původu jsou ohrazeny nízkými zídkami postavenými z menších kamenů a tvoří tak přirozenou ochranu stanu proti nepřízni počasí. Nyní je ale krásně jasné počasí, stačíme ještě v záři zapadajícího slunce obdivovat na JV majestátní hřeben Monte Rosy. Temnou masu Matterhornu máme doslova na dosah ruky a musíme hodně zaklonit hlavu, abychom viděli na konec tzv. ramene, kde se povrch prudce svažuje k vrcholu, který tak odsud není vidět. Padá na mě zvláštní posvátná bázeň z bezprostřední blízkosti vysněného obra a v duchu musím násilím tlumit pochybnosti o našich možnostech, když pozoruji příkré kamenité svahy. Jsme unaveni a tak se setměním zalézáme do spacáků. Vzhledem k několikadenní příznivé předpovědi počasí se domlouváme projít si zítra dopoledne na zkoušku nástupní trasu a tím se i trochu aklimatizovat. Druhý den vstáváme v 8:00 hod, v klidu snídáme a obhlížíme nástupní místo, několikametrový zářez s kusem lana v kolmé stěně, který nyní zeje prázdnotou, protože většina lezců vstává ve 3:00 a je už dávno nahoře na skále. Těsně před devátou hodinou se dostáváme k nástupu i my a hned sbíráme první zážitek. Ze stěny totiž právě slézají dva nabušení maníci, a světe div se, dozvídáme se, že výstup i sestup jim trval necelých šest hodin! Stojí pod stěnou, jeden smotává lano a oba si celí rozesmátí sdělují své zážitky. Tak to je studená sprcha pro naše vrcholové ambice, tomuhle se nikdy nejsme schopni ani přiblížit. My budeme považovat za úspěch, když se po zítřejším nástupu ve tři ráno dostaneme ten samý den dolů ještě před setměním. Teď už ale bez větších nesnází překonáváme počáteční výšvih a vyhýbáme se soše Madony na svažité, úzké polici. Dál procházíme okolo dvou kuloárů až k ostrému hřebeni, kde začínají fixní lana. Dál už se to začíná zvedat a je nám jasné, o co tu půjde. Cesta je v moři suti značena sem tam ojedinělými mužiky a je zřejmé, že ve tmě tady může být problém. Už víme, proč někdo říkal, že Matterhorn je jen halda kamení. Nejasnosti zjevně vznikají hlavně při sestupu, kdy sebemenší zaváhání a ústup ze správného směru nás může zavést do strmé východní stěny. Vracíme se zpátky, slézáme s několika rychlolezci, co mají již výstup za sebou, a přemisťujeme se k našemu stanu, kde se věnujeme blaženému nicnedělání, mlsání dobrot z našich velkorysých zásob, opalování a poflakování okolo nástupního místa. Znovu a znovu obdivujeme a s pokornou úctou oceňujeme závratnou rozlehlost mohutné východní stěny, smělý sklon hřebene Hörnli nebo prudký výšvih spodní Moseley plotny, nad kterou spíš tušíme, než vidíme, chatu Solvay. Večer posedáme na terase a s plechovkou příšerného europiva Heineken v ruce sledujeme opozdilce, kteří se i přes tuto pokročilou hodinu zoufale vracejí na pevnou zemi. Ke spaní se ubíráme před setměním, chvíli poté co rudožhnoucí sluneční kotouč zmizí severním hřebenem majestátního M. Nervy máme napjaté k prasknutí z očekávání velkého zítřku. V polospánku náhle vnímám hlasy, které ozvěna vrací jakoby z veliké dálky: “Markůůů…Markůůů!“ A znovu a znovu zoufale a naléhavě:“Markůůůůů…“. Výkřiky přicházející jakoby z jiného světa se ozývají v nočním tichu z východní stěny. Po nekonečně dlouhé době odpovídá volání unavený, skomírající hlas: “Cooo?“ „Markůů, našel jsem cestuuu!“ „Já už nemůžuu..“,druhý hlas se zlomí a jakoby uhasíná v nekonečnu. Naskakuje nám husí kůže z představy, co ta dvojka tam nahoře prožívá. V tuto chvíli jim žádná moc tohoto světa nedokáže pomoci. Nakonec cestu nalézají, jak vyplývá z jejich přerývané, postupně zanikající rozmluvy, ale nám to klidný spánek nepřinese, spíš naopak. V půl třetí ráno vstáváme rozlámaní a naše pokora se blíží pocitu, při kterém by naším zadním otvorem neprošel ani korálek. Je absolutní tma a nad námi pableskují myriády hvězd. Na chatě ještě všichni spí, v mrazivém tichu jen občas zašelestí lehký závan větru a my v rychlosti snídáme horké kafe a sladký koláč, oblékáme se, do batohu házíme jen nejnutnější věci a vyrážíme na známý úsek cesty. Začátek je v pohodě vidět za svitu čelovek a právě si začínám říkat, že to přece jen nebude tak zlé, když vzápětí mé nadšení tlumí Radek, který se na mě zezadu osopí, když u jednoho mužika spletu směr. “Marťas, ty jsi fakt úplně mimo, tohle prostě teď nemůžeme dělat!“, syčí na mě vztekle a musím se v tu chvíli podřídit jeho paměti i orientačnímu smyslu. I jeho jistota se ovšem postupně vytrácí a najednou stojíme na místě, kde pochybná stezka končí v moři skal. Tápeme okolo paprsky čelovek, ale všude jsou vidět jen souvislé hromady suti, plotny a výčnělky skály. Hluboko pod námi vidíme blikající světýlka proslulého vláčku horolezců, jak vyráží z chaty a stoupá za námi. Budou tu co nevidět a to je právě to, čemu se chceme vyhnout, tlačenici na stezce. V černočerné tmě se rozhodujeme rozdělit se a zkusit najít cestu každý na vlastní pěst. Po několika minutách vidím ale, že je zle. Dostal jsem se do nějaké spáry a nad ní teď visím za konečky prstů na téměř kolmé plotně. Mám co dělat, abych se zpocený a zadýchaný vrátil na místo, kde se dá jakž takž usadit. Voláme na sebe s Radkem, který je na tom podobně, snažím se ho navést k sobě a teď tu nešťastně sedíme vedle sebe jako „dva havrani na bidle“ a neodvažujeme se hnout. Přes všechnu bídu a hrůzu z přestálého okamžiku se musíme oba potichu smát, jak tu teď čekáme, než nás vysvobodí příchozí zdola. A ti už jsou tu, slyšíme úsečné hlasy, skřípavé kroky na skále a sem tam cinknutí výstroje, odhadem podle sluchu asi 10 m nad námi. Odhodlám se a volám nahoru do tmy: “Hey, is this the right way to Matterhorn?“ Odpovídá mi ihned hluboký bas vůdce, přicházející jakoby z nitra hory: “YES, THIS IS THE RIGHT WAY.“ „Are you sure?“, žbleptnu ještě úplně zbytečně a ihned slyším zvučné zaklínadlo neviditelného pána hor: “I AM HUNDRED PERCENT SURE!“ Téhle příhodě se později ještě mnohokrát zasmějeme, ale tehdy nám tato slova pomohla z neskutečné šlamastyky. Jednak se nám po hlasu a posléze podle svitu čelovek „vláčku“ podařilo dostat na správnou cestu a také jsme se spolu s ostatními necítili již tak děsivě ztraceni v nekonečné prázdnotě. Další trasa nás vede přímo po hřebínku, kde jsou místy konopná fixní lana, a pak později spíše po jeho levé straně. Ve vyšších partiích ale následuje několik úhybných manévrů pod věžičkami a napříč rozbitými svahy. Správná cesta ale není vůbec patrná a tak postupujeme dále kamenolomem žuly a krystalické břidlice v závěsu za prvolezci. Za námi se klikatí skupina asi třiceti lidí, někteří nás předhánějí a tak nás svítání zastihne někde uprostřed rozptýleného „vláčku“ na fixech hrany hřebenu nad II. kuloárem. Poprvé tak máme šanci pohlédnout do závratné hlubiny severní stěny a věru, na některých vzdušných místech hřebínku nám není úplně do zpěvu. Pod chatou Solvay na spodních Moseley plotnách předháníme skupinku mladých kluků, kteří se zde zdržují jištěním a náš postup kvitují obdivným: “Viděli jste ty dva Čechy? Lezli to bez jištění. A my se tady z toho můžem pos..!“ Terén je v těchto místech označován za III. st. UIAA, ale dá se to zvládnout úplně v pohodě s trochou opatrnosti na rozdrolené skále plné chytů. Musíme jen dávat pozor na uvolněné kameny, které tu a tam prosviští kolem nás s rychlostí vystřelené dělové koule. Sám dostanu jedním projektilem do ramene a také do helmy, naštěstí bez vážnějších následků. Chata Solvay je maličký srub přilepený na skále nad hlubinou severní stěny. Uvnitř je pouze několik paland a na nich staré deky. Je skoro 10 hodin a začínám být nervózní, že nestíháme. Házíme do sebe nějaké müsli tyčinky, spláchneme je vodou s vitacitem a chystáme si výstroj k dalšímu postupu, sedáky, lano, mačky. Další úsek cesty vede po horních Moseley plotnách jištěných sem tam několika nýty či borháky. Zde se již pečlivě jistíme, i když si nás nějaký „rychlolezec“ vracející se z vrcholu přískoky jako kamzík, pohrdlivě měří. Na spodní Červené věži se nacházejí první tlustá konopná lana, o kterých jsme slyšeli tak často vyprávět. A zde nastávají první problémy, neboť někteří to vpředu nedávají a vzniká tu skutečná zácpa. Čekáme vždy několik desítek minut, postoupíme několik metrů a zase čekáme. Nad námi se nachází převis, pověstné Rameno, za který není vidět. A právě odtud se najednou ozve nelidský křik, jakoby řev týrané osoby, podle hlasu zjevně ženského pohlaví. Kdo z vás kdy slyšel kvičet prase strachy před porážkou, tak to je přesně ono. Vlasy se nám ježí z něčeho, co nevidíme a nemůžeme nijak ovlivnit. Mezi naší skupinkou vznikají nejrůznější dohady, někteří se domýšlejí, že tam ta ženská snad rodí! Po chvíli se nad hřebenem objevuje vrtulník z Zermattu, ale zase mizí za Ramenem. Zanedlouho křik utichá, vrtulník odlétá a naše skupinka se pomalu hýbe kupředu. Ale čekáním jsme tu ztratili víc jak hodinu! Při přelezu Ramene nad spodní Červenou věží mě potkává menší nehoda v podobě uvolněného skla mých dioptrických brýlí, které mizí nenávratně v hlubině pod námi. Pod horní Červenou věží musíme opět čekat a čas teď běží přímo závratně rychle. Navíc se v této části trasy tvoří orograficky podmíněný mrak vznikající kondenzací vzdušné vlhkosti při východní závětrné stěně. Chvílemi se tak ocitáme v bílé mlze a ztrácíme lezce před námi. Připojili se teď k nám nějací Poláci, dva z nich lezou snad v teplákách a obyčejných pohorkách, nemají ani pořádné lano a ani nepůsobí příliš jistým dojmem. Pomocí tlustých fixních lan nad Ramenem se dostáváme na poslední skalní stupeň na horní Červené věži a tento krátký a mírně převislý úsek nám dává pěkně zabrat. Začíná tu fičet nepříjemný vichr, sedíme spolu s Poláky přikrčeni za velkým balvanem a chystáme se vyrazit za předchozí skupinou na poslední úsek, strmou a šikmou plošinu zvanou Střecha, pokrytou souvislou vrstvou sněhu a ledu. Je nám teď trochu líto, že jsme si s sebou z pohodlnosti nevzali cepíny. Radek tady začíná mít problémy s dechem, kašle a stěžuje si na píchání v prsou. Nemůžeme si teď dovolit zaváhat, proto jsem na něj trochu přísnější a oplácím mu tak službu zdola, kdy jsem liknavostí ztratil cestu, a také ho teď podobně drsným způsobem vracím do reality. Teď nesmíme zaváhat! Potíže nám působí i tři Poláci, kteří mají nedostatečné vybavení, bojí se jít dál a chtějí se připojit na naše lano. To ale tvrdě odmítám, v těchto podmínkách jakákoli charita zavání průšvihem a cestou do márnice. Cítím, jak mi převzatá odpovědnost za poslední metry výstupu dodává nadlidské síly, takže vůbec nevnímám únavu a Radka, ztěžka dýchajícího, se snažím táhnout nahoru. Náhle se z mlhy těsně vedle mě vynořuje tmavá nehybná postava. Je to bronzová socha svatého Bernarda, zasazená do svahu těsně pod vrcholem. Mlha se tu trochu trhá, je vidět západním směrem na široširý obzor lemovaný bílými vrcholky, ještě pár kroků prudkým srázem a… Jsou čtyři hodiny odpoledne a my jsme tady, na vrcholu hory hor, magického Matterhornu!
Respekt.