Piz Bernina (4049 m n. m.) 30.7. – 2.8. 2010
V roce 2009 se náhodou sejdu s Kamzíkem a vyprávíme si vzájemně o našich výstupech. Poslal jsem mu krátce předtím emailem vrcholovou fotku z Matterhornu bez bližšího popisu a na jeho otázku: “Co to je za kopec, ta šmrncka?“, mu po nějaké době odpovídám: “Ále, ňákej Matterhorn, to nebudeš znát..“ Dodnes se musím v duchu smát, jak rychle pak vytočil mé telefonní číslo. Kamzík v té době s nějakými kamarády vylezl na dva čtyřtisícové vrcholy, Liskamm (4527 m n. m.) a právě Piz Bernina, který máme s Ráďou v hledáčku spolu s dalšími, dosud nepokořenými „čtyřkami“. Kamzíkovo bezprostřední vyprávění o úchvatném hřebeni Bianco mě zaujme natolik, že se o jeho zážitek podělím o několik dní později s Radkem a vzápětí je příští cíl naší výpravy jasný. Po loňském „odpočinkovém“ výletu v Julských Alpách tak zase vyrážíme na čtyřtisícovku, tentokrát na Krále východních Alp, jak je někdy, i když ne zcela bez patosu, novináři nazývána. Východištěm naší cesty je obec Pontresina, odkud se vydáváme rozlehlým ledovcovým údolím Roseg k chatě Chamanna da Tschierva (2573 m n. m.). Slunce krásně svítí na úplně vymetené obloze a tak máme spolu s desítkami dalších výletníků možnost vychutnat si báječnou atmosféru ledovcového údolí, které se sem jakoby přeneslo z dálných aljašských lesů. Cestou k chatě vedoucí suťovištěm máme možnost vpravo obdivovat postupně se vynořující vyrcholy Piz Roseg (3920 m n.m.) a Piz Scerscen (3 971 m.n.m.). Posléze se vlevo odkrývá i Piz Bernina s neopakovatelným „nejkrásnějším hřebenem v Alpách“ Biancogratem, který odtud vypadá jako souvislá sněhová peřina pokrývající hřeben z místa nad sedlem Prievlusa až k předvrcholu Piz Bianco (3995 m n. m.), neboli Piz Alv, pokud jej budeme chtít nazývat původním románským jazykem. Na chatě Tschierva se ubytujeme ve volné, menší části winterraumu a pak si do západu slunce užíváme s pivkem v ruce na terase báječné výhledy. Vstáváme ve 3:00, vařím obvyklou dávku zpěněného kafe „smrťáka“ zalitého kondenzovaným mlékem a snídáme sladké produkty našich drahých poloviček. Radek není z mé kuchyně obvykle příliš nadšen, o kávě dokonce dnes prohlašuje, že kdyby si dal víc jak tři loky, nemusel by už, upoután na invalidní vozík, vlastně nikam v životě lézt. Vyrážíme za tmy, pod hvězdnatou oblohou, nástup pod stěnu je dlouhý a únavný. Od chaty vystupujeme šikmo vzhůru po orograficky pravé straně ledovce Vadret da Tschierva a asi po 2 hodinách překonáváme strmý úsek firnu. Trasa je přehledně značena, v problematických místech jsou dokonce na kamenech přišroubované cyklistické odrazky, které ve světle čelovek perfektně ukazují cestu. Během dalšího nástupu v době, kdy už začíná svítat, nás cesta přiblíží mezi dvěma sněhovými kuloáry až pod západní stěnu Piz Bernina zakončenou za úsvitu lesknoucím se ostřím hřebene Bianco. Dáváme si svačinku a obhlížíme spolu s několika opožděnými členy „vláčku“ stěnu nad sebou ústící do sedla Fuorcla Prievlusa (3437 m n. m.). Cesta jde přes odtrhovou trhlinu, obchází skalní bloky na levé straně kuloáru a jistit se v podstatě nedá. Radek sice vytáhne něco, co se podobá sadě maličkých vklíněnců, ale po několika nezdařených pokusech o umístění nejmenšího z nich do neexistující spáry to vzdáváme a snažíme se využít smyce s expreskami. Později se dozvídáme, že tu je ještě jedna nově zbudovaná cesta zajištěná ocelovým lanem, ale nikdo ze spolulezců ji nyní nevyužívá. Lezení po zledovatělé skále není zrovna jednoduché, ale i když se na skalních blocích předháníme se třemi Francouzi, vůdcem se dvěma klienty, nakonec se do sedla s pomocí smycí a několika kruhů a nýtů vyškrábeme jakž takž zajištěni. Poslední desítky metrů vedoucích hlubokým sněhem ke skalnaté věži se snažím vpředu odjistit ledovcovou skobou, ale bez úspěchu. Šroub v nestabilním ledovém podkladu nedrží a tak se jen modlím, aby se Ráďa, kterého teď za ohybem hřebenu není vidět, nedostal do nějakých problémů. Ale teď již stojíme před tím, kvůli čemu jsme sem jeli. Třpytivě oslňující bílá hrana se zařezává do blankytně modré oblohy, nejkrásnější sněhový hřeben v Alpách! Ostrý jako břitva se vine v impozantní linii s převýšením více než 400 m a sklonem okolo 45°. Dále musíme postupovat bez jištění pouze spojeni lanem, takže platí obvyklá zásada: pokud parťák padne vpravo do Švýcarska, rychle skoč vlevo do Itálie. Povrch hřebene je zledovatělý, pokrytý firnem, mačky skřípou po jeho ztvrdlém povrchu. S častými přestávkami, způsobenými zejména mojí dýchavičností, dosahujeme předvrcholu, bílé čepice Piz Bianco, kde se nám otevírá neradostný výhled na sestup do trhliny Berninascharte, dlouhou dobu považované za nepřelezitelnou. A potom již vzhůru závěrečným výšvihem mixovým terénem (sníh a skála) až na vrchol, kde oddechujeme a vychutnáváme úplně osamoceni dosažený úspěch i okolní výhledy z nejvýchodněji položeného čtyřtisícového alpského vrcholu. Obzvláště pohled na blízký Piz Palü (3905 m n. m.) je impozantní. Jsem úplně vyřízený, nejen fyzicky, ale i psychicky, jak na mě zapůsobila cesta dlouhým, exponovaným hřebenem a jen velmi těžko se po krátké přestávce nutím k dalšímu postupu. Na cestě dolů JV hřebenem Spalla si kupodivu svoji nespokojenost vylévám na Radkovi, na kterého celkem nesmyslně několikrát křičím a, světe div se, z nějakého důvodu považuji právě jeho za původce svého splínu z náročné trasy. Asi proto, že tu je široko daleko jediným, kdo uslyší mé nářky a stížnosti. Ráďa to naštěstí ustojí, i když na mě také hodí v odpovědi několik nevlídných slov. Prožité nervové vypětí si žádá svoji daň. Za tuto svévoli jsem ovšem po právu „odměněn“, když v okamžiku kdy máme již na dohled chatu Marco e Rosa (3609 m n. m.), kde hodláme dnes přenocovat, propadám po pás do trhliny skryté pod sněhem. Trčím tu chvíli nešťastně jak zaražený kůl a teprve výbuch smíchu přeruší vzniklé napětí a oba nás vrací do reality. Následujícího dne se ovšem zpáteční cesta přes ledovec Vadret da Morteratsch, rozpukaný četnými trhlinami, také neobejde bez konfliktů a menších různic. Dokonce se i rozdělujeme v okamžiku, kdy máme na variantu trasy různý názor. Objevuji tu ještě v zapomenutém skalním výklenku prastaré nářadí na stavbu dávno neexistující cesty ztracené ve změti skal rozedraných ustupujícím ledovcem a Radka tu dokonce málem zalehne uvolněný viklan. Přesto po mnoha dalších nesnázích, ztrátách a znovunalezeních správného směru ve změti ledu a skal vcházíme do údolí končícího zpěněnou bystřinou vytvořenou tajícím ledovcem. Jsou zde vyznačeny časové úseky zanikajícího ledovce a při tomto pohledu je nám jasné, že pokud bude trend pokračovat jako dosud, do třiceti let obrovitá hmota nejspíš úplně zmizí. Na konci údolí nastupujeme ve stanici Morteratsch na vláček, který nás odváží do Pontresiny, potom na parkoviště a konečně…domů!