Lokalita: Přechod západní části hřebene Krkonoš
Výchozí bod: Rokytnice nad Jizerou
Vzdálenost z Prahy: 140 km
Termín: březen 2024
Na začátek března máme opět naplánovanou naši tradiční zimní výpravu na sněžnicích. Již několik let nejsou sněhové podmínky na tuto výpravu příliš dobré. Již v předchozím roce jsme byli limitovaní pouze na hřeben Krkonoš, kde bylo jediné místo, kde leželo větší množství sněhu. Letos je situace obdobná a to nejen v České republice. Sněhové podmínky nejsou moc dobré ani v Itálii a Rakousku, což jsme si potvrdili na začátku února při lyžování v Itálii, kde se lyžovalo převážně na umělém sněhu. Že by globální oteplování? Dobré sněhové podmínky jsou tak v rámci Evropy už jen v těch nejvyšších pasážích ve Švýcarsku a Francii. Dokonce pár dní po této výpravě jedeme s Martinem a našimi manželkami lyžovat do srdce švýcarských Alp do Zermattu, kde očekáváme skvělé sněhové podmínky. Nicméně zpět k naší výpravě po českých horách.
Na konci února si s Martinem vyměníme následující komunikaci:
Od: Radek Stein <radek.stein@tpa-group.cz>
Komu: Martin Tůma <MuIder@seznam.cz>
Datum: 20. 2. 2024 14:20:31
Předmět: FW: Hřebenovka Krkonoše
Ahoj Marťas,
příští víkend už máme jet na naši zimní výpravu a se sněhem je to opět dost špatný.
Stejně jako vloni je sníh v podstatě jen na hřebeni Krkonoš. Labská bouda opět nezklamala a je tam okolo 150 cm.
Pokud tedy chceme zrealizovat naši výpravu, tak budeme muset jít opět do Krkonoš. Ještě, že jsme si vloni pro tuto situaci připravili dvě tratě, pokrývající zbytek hlavního hřebene Krkonoš – viz níže.
Já bych jel a byl bych pro trasu č.2 – z Rokytnice do Rokytnice 😊
Mrkni na to a dej vědět, jak to vidíš. Ještě můžeme s rozhodnutím zhruba týden počkat, ale že by najednou napadlo aspoň půl metru sněhu se mi nejeví jako pravděpodobný.
Ještě, že ty naše výstupy dokumentujeme. Naši vnuci už to asi budou znát jen z vyprávění (a i my si za 20 let rádi vzpomeneme na dobu, kdy byl ještě u nás v zimě sníh)…
Horám zdar!
Radek
Od: Martin Tůma MuIder@seznam.cz
Komu: Radek Stein radek.stein@tpa-group.cz
Datum: 21. 2. 2024 8.26
Čau Ráďo, zrovna včera jsem uvažoval, kam to vlastně letos pojedeme. Takže to vidím stejně a pro mě je i překvapení, ze v Krkonoších vůbec něco je!
Za mě super nápad!🤩
M.
Domluva je tedy poměrně rychlá. Moc na výběr nemáme a jezdit chceme to té doby, dokud to aspoň trochu půjde.
V soboru 2.března v 7 ráno vyzvedávám Martina na Proseku a vyrážíme do Rokytnice nad Jizerou. Cesta je naprosto bezproblémová. Naštěstí nikde nejsou ani zbytky sněhu a silnice jsou suché J Před 9 hodinou dorážíme do Rokytnice, kde to již vypadá jako na jaře. Sníh je vidět jen daleko v horních partiích. Ale my máme vše dobře nastudováno, a tak víme, že již ve výšce okolo 1 000 mnm by měl ležet sníh. Na hřebeni má být přes metr sněhu, takže vše v pořádku. V 9 hod již vyrážíme sbalení z parkoviště na Dolním náměstí doleva po žluté ve směru na Ručičky. Je poměrně teplo a tak odkládáme jednu vrstvu oblečení. Jdeme úplně sami po Pašerácké cestě a následně po Kostelní cestě. Cestou se bavíme naučnými tabulemi, které popisují, jak se zde v minulosti zvesela pašovalo. Jde se v pohodě a okolo půl jedenácté jsme již ve výšce cca 1 000 mnm u kiosku na rozcestí Ručičky. Zde se dle předpokladu poprvé objevuje sníh a jsou zde dokonce upraveny běžkařské tratě. Odkládáme batohy a dáváme si zasloužené pivko a párek v rohlíku. Zde už je o poznání chladněji, a tak si opět oblékáme další vrstvu oblečení. Po krátkém občerstvení pokračujeme dále. Odkláníme se od žluté značky a stáčíme se více doprava směrem na Dvoračky. Cestou přecházíme přes sněhové pole na sjezdovce z Lysé hory. Je nám trochu líto těch pár zarytých lyžařů, kteří se snaží dělat obloučky na zbytcích mokrého sněhu a husté mlze. Na druhou stranu oni pravděpodobně cítí podobnou lítost vůči nám, když vidí jak se plahočíme do kopce s těžkými batohy J V půl dvanácté již sedíme v restauraci Štumpovka na Dvoračkách (1125 mnm) a dáváme si další pivko.
Okolo 12 hodiny již pokračujeme dále po červené po Vycházkové trase Liška, u Růžinčiny zahrádky pak odbočujeme doprava na zelenou okolo Harrachových kamenů, Mohyly Hanče a Vrbaty až na Vrbatovu boudu (1397 mnm). Zde už se i přes ne přiliš pěkné počasí pohybuje velké množství dalších turistů, kteří ještě chtějí zažít poslední záchvěv zimy. Vrbatova bouda je plná k prasknutí, ale podaří se nám najít místo a dáváme si pivko a oběd. Trochu si posteskneme, když s námi u oběda sedí i rodiny s malými dětmi, což je dáno tím, že na Vrbatovu boudu jezdí linkový autobus. Je to samozřejmě skvělý způsob, jak umožnit širokým masám pobyt na horách, ale my skalní horalové toto neseme velmi těžce.
Kolem druhé hodiny již pokračujeme opět dál a ve 4 hodiny jsme již na Labské boudě. Počasí stojí stále za prd a vzhledem k husté mlze se rozhodujeme, že nemá smysl lézt nahoru na Sněžné jámy, kde jsme loni nic neviděli a letos by to bylo úplně stejné. Okolo půl páté vyrážíme tedy přes pramen Labe k České budce na hranicích s Polskem. Dále pak již jdeme po hranici na západ až k Tvarožníku, kde si postavíme iglú. Je okolo 18 hodiny a tak se Krkonoše zahalili do tmy. Stavění iglú tedy bude opět s čelovkami. Sněhu je víc než dost a navíc krásně lepí. Takhle dobré podmínky na stavbu iglú jsme dlouho neměli a tak se staví velmi dobře. Ruší nás akorát neustále projíždějící sněžné skútry, které rozvážejí polské turisty po okolních chatách. V jednu chvíli u nás zastavují příslušníci polské horské služby a my očekáváme komplikace. Přeci jenom stavíme iglú v první zóně národního parku. Při jejich dotazu, jestli tam hodláme spát chvíli přemýšlíme, co odpovědět. Postupujeme ale podle toho, co se nám v minulosti již mockrát osvědčilo. Když nevíš, co máš odpovědět, tak prostě řekni pravdu! Zase trefa do černého. Poláci jsou naštěstí rozumní a když zjistí, že nejsme v problémech a máme dostatečné vybavení na přespání, tak nám popřejí šťastnou noc a odjíždějí. Martinovi se podaří postavit střechu iglú v podstatě vodorovnou s terénem a pak celou noc přemýšlíme, jestli na nás strop nespadne. Naštěstí vše drží pevně, jako vždy.
Ráno celkem nikam moc nespěcháme a po snídani vyrážíme až těšně před 9 hodinou. Před 10 hodinou docházíme na Voseckou boudu, která si jako jedna z mála chat v Krkonoších drží svůj původní ráz. Původní tedy myšleno, částečně zmodernizovaný v 60 letech 20.století. V podstatě se zde asi nezměnilo od té doby vůbec nic. To nám ale vůbec nevadí a s nostalgií vzpomínáme na dětství. Dáváme si pivo a po chvíli naštěstí otevírají kuchyni a tak si trochu neplánovaně dáváme ještě polévku. V restauraci se setkáváme se zajímavým chlápkem, který vyrazil na hřebeny na běžkách. Po chvíli vyprávění chápeme, že chlápek je v určitém smyslu podobný blázen jako my. Ráno jel 300 km z Moravy, dá si 50 km na běžkám s poměrně velkým převýšením a pak pojede opět 300 km domů. To mi něco připomíná J Na závěr se dozvídáme, že mu je 62 let, na což rozhodně nevypadá. Toto vyprávění mě jako obvykle naplňuje určitou nadějí. Zase další důkaz, že to jde i po šedesátce!
Od Vosecké boudy jdeme dolů do údolí po Krkonošské magistrále, přes Krakonošovu snídani, Mumlavské vodopády až do Harrachova. Okolo půl jedné přicházíme do Mumlavského bistra, kde si dáváme lokální pivo a oběd. Ve 2 hodiny pokračujeme dále okolo autobusového nádraží v Harrachově a dále přes Rýžoviště. Zde opět budeme muset vylézt nahoru, co jsme právě slezli. Je potřeba vylézt na Studenov do cca 1 000 mnm, abychom se dostali na druhou stranu kopce do Rokytnice. Přes nachozené kilometry jdeme ve velmi svižném tempu a v 15 hodin jsme již na Studenově a v kiosku si dáváme další pivo. Máme kliku, protože turistů tu moc není a provozovatel kiosku už chtěl zavřít. Pozorný čtenář si na tomto místě asi uvědomí, že jsme za tento dvoudenní výlet vypili docela dost piv. Je tomu skutečně tak. V rámci našich zimních výprav jde určitě o rekord J Toto je jedna z výhod Krkonoš (krom toho, že tu je sníh i na konci zimy). Všude je spoustu možností si dát něco k snědku a hlavně pivo J Může to sice vypadat jako určitý ústup ze slávy, ale myslím, že si to občas trochu i zasloužíme. A pokud stále ještě dokážeme v náročném terénu ujít přes 30 kilometrů, tak jsou ta piva odpracovaná. A jak pak chutnají!
Okolo půl čtvrté se již vydáváme na sestup do Rokytnice. Konečně se trochu umoudřilo počasí, vysvitlo sluníčko a jsou krásné výhledy do údolí a na okolní kopce. Před pátou hodinou jsme již zpátky na parkovišti, převlékáme se, a ještě se stavujeme v kavárně na kávu a zákusek. No vím, že tohle už zní jako trochu moc, ale byla to příjemná tečka za další skvělou výpravou.