Lokalita: Hochgolling je nejvyšší hora pohoří Nízké Taury ležící v podcelku Schladmingské Taury, na území spolkových zemí Štýrsko a Salcbursko v Rakousku. Na sever, do kotle Gollingwinkel, spadá 1200 metrů vysokou skalní stěnou. Své okolí převyšuje až o několik stovek metrů a tak jsou z něj výborné výhledy na notnou část Rakouska (masiv Dachsteinu, Hochkönig, Totes Gebirge, Vysoké Taury aj.). Nejvýznamnější vrcholy (Schladmingské Taury): Hochgolling (2863 m), Hochwildstelle (2747 m), Roteck (2742 m), Preber (2740 m), Kasereck (2740 m), Waldhorn (2702 m), Deichselspitz (2684 m), Kieseck (2681 m), Elendberg (2672 m), Umlauter (2664 m), Zwerfenberg (2642 m), Greifenberg (2618 m) Výchozí bod: Göriach (1180 m), Gollinghütte (1641 m) Vzdálenost z Prahy: 500 km, 6 hod Termín: červen 2013
Po třech náročnějších letech, kdy jsme postupně vystoupili na čtyřtisícové vrcholy Piz Bernina, Mnich a Ortler se rozhodujeme, že potřebujeme opět jeden trochu odpočinkovější rok. Jarní aklimatizační výstup naplánujeme do oblasti Nízkých Taur, kde jsme zatím nebyli. Plánujeme výstup na nejvyšší horu Nízkých Taur, Hochgolling a následně ještě na další hezký vrchol, Greifenberg. Jelikož by se nemělo jednat o příliš náročný výstup, bereme s sebou dokonce i synovce Lukáše. V noci z pátku na sobotu přijíždíme na parkoviště v Göriachu a ustýláme si vedle auta. Je docela teplo a nebe je plné hvězd. V sobotu ráno vyrážíme směr Gollinghütte, kde se krátce zastavujeme na pivko. Asi po hodince přicházíme k největšímu přírodnímu amfiteátru na světě. Tuto informaci tedy dostáváme od místního chatára a moc se tím bavíme. Na druhou stranu pohled je to úchvatný. To už si Lukáš prohlíží majestátný Hochgolling, který z tohoto pohledu vypadá mnohem větší než jen necelých 2 900 mnm. Lukáš nevěřícně kroutí hlavou, když mu sdělujeme, že bychom měli vylézt nahoru a zpět na chatu a to vše během dnešního dne. „To přeci nejde“, konstatuje Lukáš. My s Martinem víme, že to jde a tak se jen smějeme. Stále nás čeká převýšení okolo 1 000 metrů a tak je čas vyrazit nahoru. Cestou se začíná zhoršovat počasí a začíná poměrně vydatně pršet. Cestou je poměrně dost sněhu, který ztěžuje výstup. Lezeme bez jištění, i když se místy dostáváme dost na hranu. Přesto po necelých 3 hodinách již stojíme na vrcholu. Pro Lukáše je to nejvyšší místo, kde zatím byl a tak s ním sdílíme jeho radost. Ještě za světla pak docházíme zpět na chatu a dáváme si zasloužené pivo.
V neděli ráno vstáváme a Lukášovi se už moc nechce na další kopec. Svého cíle už dosáhnul. Já už také těžko hledám motivaci k dalšímu výstupu, ale Martin nás rezolutně přesvědčuje, že to bude stát za to. Výstup na Greifenberg se ukáže být jako poměrně snadný. Nástup začíná hned u chaty strmě vzhůru a tak metry rychle přibývají. Navíc je hezký den, takže si brzy odkládáme další a další kusy oblečení. Cestou zpět do údolí si asi na hodinku leháme u jednoho z horských jezírek a na chvíli i usínáme. Martin neodolá a skáče do vody. Je sice teplo, ale teplota vody je jen pár stupňů nad nulou. Brrr… Kolem oběda docházíme k horské chatě, kde si dáváme polévku a pivko. Játrový knedlíček přes celý talíř nám vykouzlí úsměv na tváři. Na hlavní jídlo už není v břichu místo.