Kapitola VIII: Poslání

V ranním šerém oparu stály vysoké smrky jako nehybní strážci na úpatí mohutného skalního ostrohu zvaného Echernwand – Zeď Rohů. Mocný útvar tvořil jeden ze dvou pilířů, ohraničujících jezerní městečko Hallstatt jako nedostupnou hradbou. Mlha po jarní bouřce, jež zanechala na jehlicích stromů chvějivé krůpěje, jen nerada se zvedala z lesních palouků v závojích zvolna plujících nad mýtinami. A hle, již první záblesk vycházejícího slunce protnul čirý éter a rozehrál na blyščavém hávu stromů úchvatné divadlo proměnlivých barev.

Z nižšího okraje stěny zvané Siegwand – Stěna Vítězů valí se do údolí Echerntal vodopád potoka Spraderbach, napájeného vodami z hořeního ledovce, jako dlouhý nevěstin závoj.

Ze čtvercového otvoru vysoko ve skále, zvaného Eulenloch – soví nora, ukrytého přímo pod hučícím proudem zvířené vody tryskajícím zpod čela do údolí nachýleného ledovce, kdosi na světlo se prodírá. Vystoupit na strmou stěnu mohlo by snad jen pošetilého blouda napadnouti. A přece odvážný badatel Josef Schultes, profesor botaniky z Vídně, společně se svým kolegou a přítelem Jakubem Roemerem, objevili vstup do jeskyně již před několika lety po odvážném lezeckém výpadu, zkoumajíce vegetaci na skále. Nedokázali však rozluštiti jeho skutečný význam, neboť skalní chodbou nebylo lze projít dále bez znalosti tajných úkonů, potřebných ke spuštění skrytého mechanismu propusti.

Nyní však ze vchodu ve skále tu na širokou skalní terasu v ranním svitu slunce tři postavy zvnitřku vylézají. Vpředu se napřimuje velebný zjev bělovlasého žrece, jenž slavnostním hlasem k oběma svým věrným průvodcům poslední naučení pronáší:

„Ať se moji synové rozhlédnou. Na straně úsvitu stkví se nebe průzračné,

azurová barva střídá jemně růžovou a životodárné slunce,

jímž Svantovít nám nový den ohlašuje, éter rozechvívá a čistotou září.

A pohleďtež na straně večeré, zde hradba temných mračen

žárlivě střeží ustupující soumrak, jenž stínem zemi pokrývá.

Jen občasný záblesk a vzdálené hřmění slábnoucí bouři provázejí.

Sluneční svit radost a štěstí stejně jako šeré stmívání pocit smutku navozuje.

A přece slunce přílišné slepotu, sucho a hladomor způsobuje,

mračna bouřná naopak životodárný a dlouho očekávaný déšť přinášejí.

Oheň a voda, jeden bez druhého nemůže být.

Stejně tak v životě dva odlišné okamžiky,

chvíle kdy náš duch jednou v oblacích se vznáší

a jindy naopak na zemi v prachu jest vláčen.

Počitkům a idejím však až lidé jména dali,

do slov je vsadili a jejich užívání cele se oddali.

Dobro a zlo, bůh či ďábel, tak jednoduché zdá se to být!

Však tvor zrodivší se do světa protikladů,

potřebuje rovnoměrně využívat obě sféry.

Nezastírat, k žití že kromě slunce i prudký déšť je třeba.

Ó drahá matko, jak vy učíte své děti,

ve svědomí nejlepším již v útlém věku lháti!”

 

Isidor se odmlčel a zamyšleně pohlédl na oba elévy. Jak vyspěli za dobu strávenou v podzemí! Kterak hrdě hlavu nesou na tělesným cvičením vypracovaných trupech. Jak v očích plane jim božský žár získané duchovní síly. Pocítil skutečnou otcovskou pýchu a srdce se mu bolestně sevřelo v předtuše nezvratného rozloučení, které teď musí následovat. Snaže se potlačit neúprosný stesk, položil jim ruce na ramena a naposledy k nim promluvil:

“Tak jako mocný lev králem zvířat v savanách jest, také moji synové budou si nyní připadat v mraveništi lidském. Jejich další kroky vepsány jsou v prachu nebeských hvězd a již brzy protnou se s šlépěji průvodce, jenž na další cestu jich nasměruje.  Jsouce obdařeni nadpřirozenou silou, jest jejich povinností zastřít své mocné schopnosti a pouze v důvodných případech jich využívat. Ať nezapomenou naučení, jež v Liuhathu byli získali…a nezapomenou též na toho, jenž v myšlenkách bude s nimi po krátký zbytek svého života…”, starcův hlas se zlomil a oba bratři, dojati klesli na kolena před jeho ctihodným vzezřením.

Isidor naposledy podržel dlaně nad jejich hlavami, udělujíc jim poslední pokyny a pozvednuvše oči, zvolal zvučným hlasem, jenž skalní průrvou vzhůru v ozvěnách se rozléhal:

“Mocný Svantovíte, odevzdávám Tvému poručenství tyto vyvolené dvě bytosti, jež poselství duchovní potomkům našim ponesou. Nechť pozvednou naše národy k Tvé věčné slávě a jejich dcery a synové v rozhodné chvíli ujmou se vůdčí úlohy v pokolení lidském!”

Zatímco našim mladíkům zpod přivřených víček vytryskly slzy a stékaly jim po tvářích, nastala chvíle ticha, kdy i ptáci v lese ustali ve zpěvu a jen vodopád zlehka šuměl po skalních plotnách. Když bratři opět oči otevřeli, stařec zmizel.

Norbert, přiskočiv k otvoru ve skále, vykřikl doň:

“Otče, nikdy nezapomeneme!”

 

Ale již jen dutá ozvěna vrátila jeho zvolání a tak posmutněle, se srdcem sevřeným a  rty stisknutými, sestupovali ze skalního srázu. Použivše dvoupramenné lano, protažené kovovým kruhem u vchodu do sloje, dostali se dolů použivše jištění přes rameno, zvané cepr. Zde poprvé po dlouhé době stanuli na travnaté zemi pokryté vegetací. Obtěžkáni tornami, jako pocestní na zapřenou dorazili do malebného Hallsattu, kde v skrovném zájezdním hostinci zvaném Skrýš přímo na břehu jezera se ubytovali.

Druhý den zastihl je již na cestě do Dornbachu, malé obce ležící v údolí Voděna dolina (Leitertal), kam dorazili po týdenním putování neschůdnými cestami, povětšinou v hustém dešti. V městečku zastavili se na besedu s místním farářem, Davidem Aicherem von Aichenegg, ke kterému doporučení dostali v Liuhathu. Odtud již bylo co by jen kamenem dohodil do poutního kostela v osadě Heiligenbluet, kde ze skalního ostrohu bylo možné zřít nejvyšší horu rakouského mocnářství, proslulý Klokner, vytyčující zemské hranice Korutan a Tyrol.

 

Za nemalý obnos z přechovávaného pokladu, nalezeného v brlohu loupežníků v Horních Uhrách, pořídili sobě v blízkém Dölachu tesařskou dílnu, jež nástroji ke zpracování drahých kamenů též byla vybavena. K hojně vyhledávaným surovinám v údolí Leitertalu patřil především křemenec se svými vzácnými odrůdami; fialovým ametystem, záhnědou, žlutým citrínem, růženínem, černým moriónem a zejména oblíbeným aventurínem, kusovým křemencem s šupinkami slíd zvyšujícími jeho třpyt.

Zde hoši po více než rok svoji živnost rozvíjeli, podnikajíce přitom výpravy do širého okolí a slézajíce postupně menší vrchy v okolí majestátního, nedostupného Kleku.

Příběh náš tu navazuje na dění z první kapitoly, jež zastihlo Norberta na výpravě za drúzou polodrahokamů na úpatí pastýřského ledovce zvaného Pasterze, kdy jen šťastným děním osudu byl zachráněn před smrtí umrznutím svým bratrem a jejich tovaryšem Francem. S velikými obtížemi podařilo se tehdy oběma dopraviti téměř bezvládné tělo staršího bratra, který blouznil  v horečnatém snění, do nejbližší salaše, kde dobrotiví ovčáci nejnutnější zaopatření obstarali. Druhého dne po zachránění dostavil se s velikým láteřením felčar, ctihodný otec Freiherr z Rangersdorfu, přišedší v doprovodu pana Horasche, faráře z Döllachu, jenž nadmíru vyznal se v horském prostředí a sám též několik odvážných výstupů uskutečnil. Ze zápisků obou bratří je zřejmé, že právě Horasch byl tím mužem, jenž jako průvodce při jejich prvních výpravách působil. Postupem času však šlechetný farář, poznavše při několika odvážných alpinských výpadech božskou sílu, která oba bratry povznášela nad úroveň obyčejných smrtelníků, sklonil se, ač sám dvojnásobného věku, před jejich zkušeností a nadpřirozenými schopnostmi obtížné a krkolomné situace v horském terénu zvládat.

Po týdnu stráveném na lůžku v péči svého bratra, byl Norbert s pomocí hole schopen opatrně sestoupit  do Heiligenblutu, kde v místním jediném hospici s krčmou se ubytovali. Jeho strázněmi zakalený organismus pozvolna vzpamatovával se z horečky způsobené podchlazením, které obyčejný, choulostivý smrtelník jistě by podlehl.

Připomeňme si v této chvíli stručně historické souvislosti oné doby, kdy Evropa se otřásala v základech pod jhem napoleonských válek. V roce 1799 byla vytvořena druhá protifrancouzská koalice – Anglie, Rusko, Rakousko a Turecko. Rakousko vstoupilo do války v květnu, kdy francouzské direktorium formálně vyhlásilo válku habsburskému císaři Františkovi II. Zpočátku dosáhla za pomoci ruských vojsk habsburská monarchie některých úspěchů, ale pro neshody mezi dvěma největšími spojenci – Ruskem a Velkou Británií, zůstala opět na kontinentě osamocena.

Monarchie byla zmítána též společenskými změnami, kdy odkloněním od rigidní víry barokní religiozity nastupovalo osvícenství svými vlastními prostředky a možnostmi člověka s novými pojmy jako racionalismus, logika a humanismus. Toto intelektuální hnutí vytvořilo vlastní duchovní, etické a estetické principy, do té doby neznámé, které daly základ dnešním konceptům občanské svobody a rovnosti, demokracie, pokroku a lidských práv.

V té době osvícenství v západní Evropě dosahovalo svého vrcholu a největší velikáni té doby, obdařeni ohromnou invencí spojenou s mocí a účinnými prostředky, dosahovali na poli vědy a výzkumu neskutečných výsledků. Byli poháněni energií, která v konstelaci hvězdných Vah kulminovala a jež v novém věku posouvala nauku o přírodních jevech mílovými kroky. Odvážní učenci vynalézali, literáti spisovali vědecké encyklopedie i sentimentální romány, skladatelé odkrývali netušené záhyby moderní hudby, ve vědě kupříkladu vynález mikroskopu otevíral zvídavým hlavám nezměrné možnosti. Významnou úlohu v nové době hrála filosofie, do níž vstoupil rozum, který vedl ve všech oblastech uvažování i praktického života, definoval pojmy a určoval hodnoty.

S jedním z takových nadšených badatelů nové doby měli naši dva hrdinové možnost seznámit se i v Heiligenblutu. Jednoho večera, když do skromného šenku z hoření cimry hostince po starém, rozvrzaném schodišti sestoupili, Norbert stále ještě kulhaje a o hůl se opírajíc, střetli tu bujarou společnost; půl tuctu cestujících, kteří se tu byli mezitím rovněž ubytovali a nyní večer u dobrého moku hlučně se dohadovali v jazyce hochům neznámém, ve franštině. Jaké bylo však jejich podivení, když z řeči jakkoli pro ně cizí seznali, že drobný mužík s lišáckým výrazem v hladce oholené, buclaté tváři, sedící v čele stolu, proslulý jest badatel a učenec Belsazar Hacquet, jehož spisy o karpatských horách potají v Čechách kdys pročítali.

Hacquet, profesor anatomie, fyziologie, chirurgie a tělovědy v Laibachu, procestoval o své dovolené země od Itálie po Sasko, od Turecka po Švýcarsko. Prováděl množství praktických pozorování lékařského, botanického, mineralogického, hornicko-technického i hospodářského zaměření. Ty nacházely svůj význam v mnoha spisech, v nichž svým bystrým pozorováním ovlivňoval alpský výzkum. Jako individualista, závislý jen na svých sporých prostředcích a krátce vyměřeném volném času, dosáhl úspěchů, kterým vděčil jen šťastné kombinaci houževnatosti, nepředpojatého myšlení a skvělé tělesné konstituci. Nyní právě nacházel se na jednom ze svých “botanických výletů” na kterém z kraňského Triglavu přímo skrz Korutany ke Klokneru cestoval.

Jeho skupina dauphineských horanů tvořila předvoj velké výpravy k dobytí vrcholu Klokneru, kterou až z dalekého Celovce organizoval hrabě von Hohenwart pod záštitou knížete Salm-Reifferscheida. Hacquet do Heiligenblutu přicestoval se špatným počasím a jeho trpělivost byla podrobena tvrdé zkoušce, když poprvé nebesa až čtvrtého dne se rozjasnila. Ten večer strávil docela příjemně na výše položeném statku a dalšího dne vystoupal k Pastýřovům – ledovci Pasterze. O den později, v odpoledních hodinách sestoupil zpět do Heiligenblutu, kde každým dnem příjezd hlavní části expedice očekával.

Výřečný Norbert, arci zesláblý po přestálém churavění, dobře vládnuvše jazykem anglickým, zapředl rozhovor s poutníky těmi, jež vědecký zájem do Alp přivedl. Leopoldovi, jenž záhy rovněž na lavici k dlouhému stolu z hoblovaných fošen si přisedl, jejich rozmluvu bryskně překládal. A jak bylo překvapení jejich navýsost umocněno, seznavše, že Hacquet jejich jména i místní působení dobře zná, získavše doporučení na jejich osoby předchozím rozhovorem při zastávce v Döllachu s farářem Horaschem, jenž jako zkušený horský vůdce měl se též výpravy účastnit.

Ctihodný učenec, jsa poněkud rozjařen jalovcovou pálenkou křtěnou výtažkem z hořců, rozhovořil se o svých vědeckých poznatcích, jež za svého působení v horách získal:

“Tělesná stavba horanů musí být dobře utvořena a bez fyzických nedostatků. Podle velikosti bot jest nejlepší od pěti do pěti a půl, vyšší lidé nehodí se z následujících důvodů: Příliš dlouhý člověk má zřídka silnější svaly než podsaditější, tudíž ani více síly, než přesto kvůli výšce svého těla větší váhu nese, než ten menší. Čím vyšší jest tělo, tím snáze jej lze vyvést z rovnováhy a tím častěji přichází nebezpečí pádu shůry.”

Hoši shovívavě se usmívali, naslouchajíce však uctivě slovům horlivého pana profesora, jenž posilněn  jalovcovým nápojem, urputně ve výkladu pokračoval:

“Horan musí být ve všech případech srdnatý a nesmí mít obavu před pádem. Takzvané závratě vznikají ze strachu. Abyste se jich zbavili, je dobré nejprve se vydat na vysoké věže a přelézat volné krovy a střechy. Dále nesmí být cestovatel ženatý. Pokud miluje svou manželku, jak vyžaduje svazek, ztrácí při odloučení velkou část své odvahy. Kromě toho se ženatý odvažuje méně, obzvláště jako otec nedospělého dítěte sám nerad podstupuje nebezpečí. Dlouhé a časté odloučení od něžného pohlaví způsobuje, že postupně přebírá smýšlení, které nemůže být lhostejné ženatému muži a podporovat domácí štěstí.

Co si myslím o horských průvodcích? Jakkoli svěříte se průvodcům, ať už jste kdokoli, musíte je následovat a nikoli dělat chytrého co všechno ví, poněvadž pak vychází hloupé věci navenek. Několikrát jsem se se zlou potázal, radě svému vůdci, ačkoliv jsem více než on nevěděl. Výstup na horu vás může stát život a více přece člověk na světě ztratit nemůže. Lovci jsou nejlepšími průvodci, ježto dobře vědí jak se z největšího nebezpečí vykroutit, jsou neúnavní, otužilí, dokážou nést těžký náklad, znají všechny skrýše v horách a člověk je si jist, že s nimi hlady nezahyne.”

Norbert, odváživ se vskočit do řeči malému učenci, otázal se na názor k využití špičáku, jenž z cimry přinést ukázal.

Ale to bylo něco pro umíněného rétora! Na zdokonalený nástroj téměř nepohlédnuv, blahosklonným hlasem do obhajoby zastaralého alpenštoku se pustil:

“K náčiní, které člověk při horanství upotřebí, patří především dlouhá, lehká hůl, na dolním konci s kruhem bez hrotů a na horním zpětným háčkem opatřená, kterým lze se větví křovisk nebo hran roklí zachytit. Ale ano, milý mladý příteli, dlouhé lano je rovněž nezbytné, pomocí něhož přes ledovce a ledové kry spěje se kupředu. Člověk si jej ováže kolem těla, tak aby mohl jej bezpečně sejmouti, když by hrozil pád do propasti, nebo ku pomoci dalšímu, když ten předchozí vrcholu skály dosáhl.

Nikoli, stupačky jsou použitelné jak pro nohy, tak ruce. Využití mají ve vápencových horách nebo na ledovcích. Na žule a pískovci mám tisíckrát raději pletené sandály. Jsou vyrobeny ze šňůrek o síle malíku, musí být v oleji máčeny, prošity střívky a připoutány ke kamaším řemínky. Na hladkých stěnách nebo skalních plotnách, kde se stupačky snadno smeknou, nepřichází s nimi člověk tak snadno do nebezpečí, neboť podrážky mají drsný povrch. Sandály nevydrží dlouho, ale člověk si je snadno vyrobí, pokud má provázky, střívka a jehlu.”

Leopold, neubránil se mírnému úsměvu, když mu Norbert slova zaníceného učence překládal.

“Zkusme se zeptat, co za největší nebezpečí v horách vědeckými kruhy jest považováno”, jemným hlasem pobídl svého bratra.

“Člověk nesmí zůstat  horách bez ochrany”, odvětil Hacquet okamžitě. “Nemá zde bojovat s lidmi, ani dalšími protivníky, kupříkladu velkými orly. Pokud je sám a kráčí po hraně hlubokého srázu, v té chvíli je tento pták dosti odvážný na to, aby svými křídly pocestného udeřil nebo i srazil. Když zaútočí, můžete mít dokonce zvíře s jeho drápy za krkem s mohutným kousnutím.”

Jen s největším úsilím zůstali naši bratři vážnými po těchto slovech. Avšak ne všechna naučení neužitečnými se ukázala. Ctihodný profesor pokračoval v přednášce, jsa zřejmě přesvědčen, že v učírně před svými žáky jest postaven:

“V horních částech nedostupných výšek musíte udělat záseky nebo zanechat jiná znamení. Jako ve všech výzkumných oborech i zde vždy přetrvávají pochybnosti. Takto ponechaná znamení však jsou razítkem pravdy ve vyprávění cestovatele. Je také dobré zhotovit horské mapy pro toho, který cestu po něm vykoná, aby dalším ukázaly, kterými oblastmi se ubíral.”

Leopold se náhle zeptal se přímo, německy: “Pane profesore, říkal jste, že ke Kleku jste se přiblížil. S jakým zdarem jste se potázal?”

Hacquet, posilniv se douškem pálenky, vyprávěl dobromyslně:

“Včerejšího dne postupoval jsem kolem poledne a zvečera k hoře Klockner. Vystoupil jsem až po ledovec uvedené hory, odkud vycházel krásný a mocný vodopád, který tvoří říčku, jež na mapách dostala jméno Möll. Hora, která se podobá špičaté zvonici, možná odtud své jméno dostala. Je na půlnoční straně pokryta věčným ledem. Ještě nikdy jsem neviděl tak vysokou horu, tak vyostřenou jako tato, ať již se díváte z půlnoční strany nebo z Kraňska nebo ze Salcburska. Z nejvyššího bodu tři hřebeny nebo žebra, jak jim říkají místní byvatelé, se rozvíjejí, vytvářejíc jakoby umělé dřevoryty.

Na velké a hodnověrné mapě Tyrolska, vytvořené mým kolegou, panem profesorem Moinhartem z Vídně, kterou dvé zdejších sedláků Peter Anich a Georg Huber získali, lze dohledat, že uvedená hora mezi nejvyšší v zemi patří a krom hory Orteles naproti v kantonu Grison, neboli Bündnerlandu, jak říkají starousedlíci, není žádné vyšší v zemi.

“Zdaližpak byl již někdo na vrcholu?”, zničehonic otázal se Leopold.

“Zatím nikdo neví, zda byl Klokner někdy slezen, jelikož celý obklopen a ledem pokryt jest”, odvětil drobný kantor. “Někteří to zkusili, ale bezvýsledně, avšak jak se zdá nikoli z nepřekonatelnosti, ale ze zlého úsudku. Kdybych měl čas, myslím si, že dobře zvolený postup by umožnil jej dosáhnout, ježto některé hřebeny jsou v létě sněhu i ledu zbaveny. Doufám, že jakmile dorazí knížecí část skupiny, s jejich pomocí budu mít tu čest mezi prvními na vrcholu stanout,” sebevědomě vykládal malý učenec a malá, chytrá očka mu zamžikala, když pozoroval účinek svých slov na své dva mladé posluchače.

Leopold otočil se k bratrovi a jejich pohledy se střetly. Nevypověditelná vášeň jakoby společným plamenem vyšlehla z jejich očí a roznítila oheň, jenž již od příchodu do údolí Leitertal v jejich srdcích doutnal. Vždyť není to tak dávno, co s bratry Klotzovými soupeřili o prvenství na tomto vrcholu. Jen pro nepřekonatelné povětrnostní podmínky nepodařilo se jim dosud Klokneru dosáhnout. Naskýtá se jim nyní jedinečná možnost k uskutečnění velkolepého snu? Uloženi na kavalcích hovořili dlouho do noci.

Ve vedlejší ubikaci za svitu čadící petrolejky mezitím profesor, sedíc u malého stolku a maje cvikr nasazen na svém ctihodném nose, pročítal své staré zápisky:

“Prvního dne by musel člověk, vybaven dřevem, vystoupat do jeho střední části, tam, kde jsou kameny, u kterých je možné rozdělat oheň, jmenovitě na příkré hoře Gößnitz. Druhý den se jej musí pokusit za nejdelšího letního dne za jediné dopoledne slézt, ale tak, aby se na výchozí místo do večera nazpět vrátil, kde musí přespat.”

Trochu se pousmál a zavrtěl hlavou jakoby chtěl sám sobě říci, že postavením nové chaty na úpatí Gößnitz možnosti výstupu se změnily. Namočil brk do kalamáře a ruka se mu rozjela po čistém papíře:

“Dnešního dne spokojil jsem se, jak už jsem říkal, dosažením dolního okrajce ledoví, Pasterze zvaného. Přestože to bylo dlouho potom co naposledy sněžilo, viděl jsem všude kolem sebe sníh, ačkoliv nebe bylo čisté a slunce velmi sálalo. Ale když jsem se rozhlédl lépe, viděl jsem několik vrcholů hor obklopených sněhovým závojem, další, které byly dál, mi připadaly býti zakryté mraky.

Říkal jsem mému vůdci, který pochází z oblasti dauphineských Alp, že jest to divná věc, protože na jednom vrcholku sněží a na druhém nikoli, nehledě na čisté nebe. Avšak on mě poučil, že toto sněžení pouze větrem z ledovce způsobeno jest. Jaká zvláštní věc! Kdo tohle neví, nepřijde na to tak snadno a z údolí nikdo neuhádne, zda celý půlden sněží z nebe nebo z ledovce. To přichází z trhlin ledové hory, říká pan Bourrer. Navečer, než slunce zašlo, na vrcholu hory sněhový mrak zůstal po nějakou chvíli osvětlen, vypadajíc jakoby ohněm dýchající hora začala vybuchovat. Nejkrásnější barvy, jaké jen si člověk dokáže představit, bylo možné v tomto mraku sledovat. Z tohoto dlouhého odrazu slunečních paprsků při západu slunce jsem došel k závěru, že výška této hory přes 2000 sáhů mít musí.”

Hacquet na chvíli přerušil tok svých myšlenek a sáhnuvši do své torby vedle kavalce, ze svazku listin vytáhl zažloutlý list, dopis od svého přítele, hraběte Hohenwartha, popisující jeho cestu ke Grossglockneru z roku 1791. ˇV textu následující slova byla podtržena:

“Ještě není známo, zda někdo na tu horu vystoupil a pokud se podíváte na její nejvyšší, velmi ostře špičatý vrchol, zdá se, že to není možné. Musel by se o to pokusit nejlepší vůdce v místě, kde se hřeben obrací ke Glockneru a je s ním spojen. Ale i zde mohou být obrovské propasti a velmi nebezpečné ledové bloky, kterým by se i neohrožený Saussure ve svých plánech jistě vyhnul.”

Drobný mužík složil své psací náčiní, převlékl se do nočního úboru a sfouknuvši petrolejku, hluboce jsa zamyšlen, ke spánku do prachových peřin se odebral. Na stole vedle popsaných listin, jím vlastnoručně pořízený nákres pásma hor zůstal.

Přenesme se nyní o několik týdnů, nazpět do skrovně zařízené pracovny páně von Hohenwartha, an zamyšlen ve své pracovně u stolu nad prázdným listem papíru sedíc, hlavu podepřenu dlaní, co chvíli koncem brku přejede si po obličeji staženém výrazem usilovného přemýšlení.

Hraběti a generálnímu vikáři Sigismundu von Hohenwartovi bylo v roce 1799 právě 44 let a nacházel se v rozkvětu svých sil. Po studiu teologie ve Štýrském Hradci, kde byl v roce 1768 vysvěcen na kněze, vstoupil do augustiniánského kláštera v Gurku a věnoval se pastorační péči. Po přemístění katedrální kapituly v roce 1781 do Celovce se stal v roce 1784 děkanem a od roku 1788 zde působil jako generální vikář. Jsa nejen přesvědčeným humanistou, ale především nadšeným vědcem, pokračoval ve svých přírodních bádáních zejména v oblasti pozorování fysikálních jevů v Korutanech. Aby mohl studovat, odmítl jmenování biskupem v Lublani, Terstu a Gorizii, jakož i pozici vrchního direktora korutanské diecéze, která mu byla navržena.

V rozsáhlé knihovně honosně zařízené místnosti panského sídla za jeho zády skvěla se novodobá díla Voltaira, Jean-Jacquesa Rousseaua, spisy Herdera nebo Immanuela Kanta. Na širokém pracovním stole vykládaném bohatě intarziemi ležel mezi dalšími knihami, rozloženými mapami a různými měřícími pomůckami rozevřen jeden z obsáhlých svazků Diderotovy a d’Alembertovy Encyklopedie z roku 1772.

Jeho ruka držící brk, zkušenými pohyby rozeběhla se po prázdném papíře:

”Nadepsáno 9. července 1799 botanikovi D.H. Hoppemu do Regensburgu, vydavateli “Botanického kapesního slovníku pro začátečníky v tomto vědním oboru a lékárnické vědě”

Vážený příteli,

měl jste v úmyslu svaté kvetoucí Alpy, kde jste v předchozím roce strávil dlouhý čas, po dvou letech znovu navštívit. Nechtěl byste se k této cestě odhodlat již toto léto? Kníže-biskup Salm z diecéze Gurk nechal tohoto roku k největšímu pohodlí botaniků a dalších cestovatelů chatu na úpatí Glockneru na Pasterze postavit a sám tam na začátku příštího měsíce podnikne cestu. Dovolte mi proto vás pozvat do naší společnosti. Zde neuvidíte žádné takové zamračené tváře jako v Saalfeldenu a všichni ocení, když se tu objevíte ve Vašem alpském ustrojení. Přítomnost průvodců Vás nesmí odradit, ježto oni ve Vás vidí přítele a kolegu, jenž vědu oceňuje a podporuje. A pokud se k letošní alpské cestě neodhodláte, měl byste se alespoň seznámit s našimi drahými a nejlepšími Wulffeny, kteří se též této cesty zúčastní a kteří si Vás osobně přejí poznat. Podle všeho vycestujeme prvního dne následujícího měsíce z Klagenfurtu. Zvažte tuto cestu udělat o rok dříve, než jste zamýšlel. Budeme Vás očekávat s velkým potěšením a já i Wulffenové chceme také pilně pomáhat sbírat pro Vaše herbárium.”

podepsán S. v. Hohenwarth

 

Říšský biskup, kníže Salm, celým jménem Franz Xaver Salm-Reifferscheidt-Krautheim, který krásné umění a vědu podporoval a ve svém paláci v Celovci bohaté přírodní sbírky a výzkumné pracovny vydržoval, o prvovýstup Glockneru zajímal se již od roku 1787.

Pocházel ze starého šlechtického rodu. Jeho otec byl vychovatelem císaře Josefa II. a rytířem Zlatého rouna. V mládí byl Franz Xaver často považován za spoluhráče pozdějšího císaře. Studium ukončil na univerzitě Theresianum ve Vídni, poté studoval teologii v Římě, kde byl 25. srpna roku 1775 papežem Piem VI. v chrámu Sv. Petra vysvěcen na kněze. Získal kanonát v Olomouci a Solnohradu. Měl dobré kontakty s vídeňským soudem a byl též členem kapituly v Kolíně nad Rýnem a ve Štrasburku. Byl osobním přítelem papeže Pia.

V soukromém životě byl především nesmlouvavým vypočítavcem, vyznavačem právě se rodícího vědního oboru politické ekonomie, podřizujíc veškeré konání účelu zbohatnutí své osoby a též habsburské monarchie jako základního společenského celku. Nadnárodní zájem, předurčující vyvolené k vládě nad porobenými, pro něho představoval vrcholnou metu, ke které dle jeho názoru musí směřovat každý potomek starodávné šlechty. Podřizujíc se tomuto zákonu, představoval typickou vůdčí osobnost, absolutistického despotu, považujícího sebe sama za nadřazeného poddanému obyvatelstvu a robotníkům a i když podporoval nově vznikající vědní obory a sám byl také patronem umění a milovníkem přírody, sociální nerovnost, rozdělení společnosti na jednotlivé třídy, robotu a cenzuru pokládal za přirozenou a správnou věc.

Jeho palác v Celovci tvořil duchovní a kulturní středobod jižních alpských zemí rakouské monarchie. Pramen osvícení zde vycházel od dvou vynikajících myslitelů knížecího dvora, již dříve zmíněného fyzika hraběte von Hohenwarta a botanika barona von Wulffena, kteří sdíleli své nápady s dalšími věhlasnými vědci.

Kníže měl ideu, podpořit národní cítění ve srovnání se zvyšujícím se vlivem francouzského živlu. Proti nastupujícím revolučním náladám stavěl tradiční hodnoty, avšak i některé staromilské názory. Dobytí nejvyššího korutanského vrcholu chtěl postavit na roveň výkonu francouzských horolezců, Paccarda s Balmatem, kteří zdolali vrchol Mont Blancu fenomenálním způsobem již v roce 1786. Jsa zapálen a poháněn průbojností jednou vytvořeného plánu, potřeboval tým průvodců a vědců, který by nejen výstup uskutečnili, ale také jej pro všemocnou říši učinili dostatečně věrohodným a plnohodnotným. Odhodlal se proto pomoci k novým poznatkům velkorysým podnikem. Zajištěním dostatečného počtu vědců z řad panstva způsobilých k výstupu stanovil hraběte von Hohenwarta, jenž k výpravě zaujal stejně přesvědčivý zápal. Již v první fázi podniku projevil kníže, ač sám pouze teoretik, značnou míru organizace, když k zajištění úspěchu navrhl zkušeným horským znalcům vytvořit v co nejvyšším bodě základnu pro útok na vrchol.

A tak kurátor Joseph Kussian z Grosskirchheimu, do jehož okresu Heiligenblut patřil, obdržel na jaře roku 1799 objednávku připravit výstup na Grossglockner. V bratrech Klotzových, tesařských mistrech z Heiligenblutu, našel dva odvážné muže, znalé místního prostředí, kteří se chopili úkolu s velkým nadšením. Strmý spád severovýchodního svahu k Pasterze s rozeklaným ledovcem se pro útok zdál méně vhodný než překročit údolí Leitertal, jehož dno bylo pokryto jemnými a mělkými trhlinami. Pouze krátká římsa oddělovala horní ledovcový kotel od jeho hřbetu, který spojuje horní část doliny s vrcholovou strukturou Grossglockneru, jak panstvo vrchol nazývalo.

Již při první výpravě dostali se tímto způsobem až pod menší z dvojvrcholů, Kleinglockner, potvrzujíce si tak své dohady. Během sněhové bouře, při které jednomu členu výpravy umrzly prsty na rukou, obrátili se zpět. Dne 23. července podnikli další výstup. Tentokrát měli více štěstí. S pomocí 74 sáhů dlouhého lana propracovali se přes skály vzhůru. Poslednímu kroku vedoucímu k úspěchu zabránilo selhání jednoho z vůdců při překonání obtížného úseku a nadcházející bouře. Průvodce z řad místních farmářů, zřítil se do propasti a za svoji odvahu životem zaplatil. Jedna věc však byla jistá – za příznivých podmínek a při pečlivé přípravě musí být dobytí vrcholu úspěšné.

V krátké době, která byla k dispozici, byla provedena celá příprava s ráznou pomocí kurátora. Bratři Klotzovi postavili s pomocí oddílu nosičů chatu. Ve snaze co nejvíce zkrátit výstup na vrchol, vybrali místo ke stavbě příliš vysoko, narážejíce při stavbě základů skrze suťovou morénu na holý led.

To,  že materiál, který už byl dodán, musel být o snesen o něco níže, znamenalo, že kvůli zdržení byla chata připravena k obsazení na konci července. Malá stavba, sestávající ze tří místností a přistavené kuchyně byla jedenáct a půl metru dlouhá, tři metry široká a opatřena střešním nosníkem a horním podlažím, chráněná proti povětrnostním vlivům stěnou z kamenů. Druhá pracovní skupina vytvořila jezdeckou stezku údolím Gossnitz, která se vyhýbala nebezpečnému stoupání roklí Leiterbašského potoka. K těmto pracem významnou měrou přispěli svým dílem i Leopold s Norbertem, z nichž zejména druhý jmenovaný měl co říci ke konstrukci a poloze stavby, aby i nejsilnějším bouřím odolávala.

Než zpráva o úspěchu této výpravy dorazila do Celovce, přizval von Hohenwarth nejznámější vědce, aby se podíleli na prvovýstupu na Glockner. Celá skupina, kníže se svými společníky, vyrazila z Celovce dne 16. srpna, aby po třídenní jízdě v malém horském povoze v hustém lijavci přibyla do Heiligenblutu a setkala se tu s Hacquetovými muži. Ubytováni byli v poutním kostele, ve kterém se nacházela krčma i ubytovna. Ačkoli nízko visící mraky bránily výhledu na Glockner, zachvátila všechny účastníky horečka blížícího se podniku.  Ještě téhož večera každý vyhledal z napřed poslaného vybavení svoji výstroj k výstupu společně s vědeckými přístroji. Koně byli ustájeni a potřební nosiči najmuti, každý očekával nadcházející den s radostným vzrušením.

Ve společenské místnosti, odděleně od ostatních, rokovali spolu kníže Salm, hrabě Hohenwarth, profesor Hacquet, faráři Horasch a Aicher a taktéž baron von Wulffen. Knížete především zajímaly vybraní průvodci z řad vesnických farmářů, kteřížto výpravy se měli zúčastnit. O každém jménu měl farář Aicher připravený záznam, povahopis, předběžně hrabětem odsouhlasený. Kníže projevoval zájem ponejvíce o původ a současný stav adeptů, jakož i jejich fyzické síly a zkušenosti v horách.

Aicher, po konečném výčtu a formálním schválení účastníků expedice, poznamenal ke knížeti: “Vaše Milost uctivě dovolí, abych v souladu se zadanými podmínkami vyslovil svou přímluvu ještě pro dvé bratrů, jichž jména v seznamu chybí a kteřížto v Heiligenblutu se právě nacházejí.”

Kníže, nacházeje se v dobrém rozmaru po přípitku několika sklínkami posilňujícího nápoje, vlídně pokynul rukou, řka ironicky: “Můj přítel zřejmě má na mysli duo bratrů Klotzových, jichž pověst zkušených horalů až v Klagenfurtu jest zmiňována?”

“Nikoli Vaše Milosti”, odvětil heiligenblutský farář bezelstně, “Tato dvojice bratrů pochází z Čech a teprve nedávno přibyla do našeho kraje. Za krátkou dobu jejich působení zaznamenal jsem u nich neobyčejnou schopnost v dosahování okolních výšin, a to prosím i v zimním období, kdy vůkol spousty sněhu se nacházejí a nikdo z místních paty z domu nevytahuje, natož aby v krutém mrazu a vichřici v kopcích život riskoval.”

“Tak z Čech říkají?”, mrazivým tónem optal se kníže, jeho obočí se stáhlo a vodnaté oči nebezpečně zamžikaly. “A vědí dobře, že výprava hájí národní, tedy rakouský zájem. Kredit naší říše, jež svůj nimbus neporazitelnosti musí hájit v tuhém boji se scestnou mašinérií francouzské…revoluce?” Nelze slovy vypsat s jakým pohrdáním vyslovil kníže poslední slovo.

Suchý farář, schoulil se celý do sebe. Arci pocházeje ze skromných poměrů, stranou dění ve městech, nechápal tolik politické důvody vedoucí k odmítání účasti jiného, byť ze součásti říše pocházejícího člena sousedního národa.

“Čechové, jakožto národ potomků kacířů, nevzdělanců a kverulantů”, pokračoval kníže blahosklonně, “mají za úkol sloužit našemu vyvolenému národu, rakouskému a německému, nikoli soupeřit s námi na podnicích, jejichž význam je důležitý pro historický vývoj a naši vedoucí úlohu v dějinách lidských.”

Do hovoru vložil se odvážně profesor Hacquet, jehož národnostní a politické spory pramálo zajímaly a úctu k autoritám za svého pestrého a dobrodružného života nestačil si získat. Navíc dotkla se jej necitlivá poznámka knížete, vzhledem k jeho bretaňskému původu. I když musel z Francie kvůli svým názorům prchnout před Robespierrovou gilotinou, v srdci zůstal patriotem, věrným své vlasti.

“Domnívám se milý kníže”, pravil odměřeně a von Salm překvapeně zdvihl obočí nad tím familiérním oslovením, “Domnívám se, že jest naší povinností zdaru podniku podřídit veškeré konání. Tedy i osoby jakkoli politicky nevhodné přibrati do družiny musíme. Osobně se za oba bratry mohu zaručit. Při svých cestách v Horních Uhrách, hojně jsem o jejich činech zaslechl. V tamních horách, řečených Tatry, mnohé odvážné skutky vykonali a na leckterých panenských vrcholech jako první stanuli. V Liptovském komitátě mají za sebou několik zimních výstupů, jež ještě po dlouhá desetiletí, troufám si tvrditi, nebudou zopakovány.”

Baron von Wulffen, dvaasedmdesátiletý významný vědec, ale i zarputilý kněz vysvěcený jesuitským řádem, jehož jako pergamen vyschlá tvář se při hovoru ani nepohnula, rozvážně vyňal z úst dlouhou, tyrolskou dýmku a nahlas se zasmál, ale zvuk ten byl jako když syrové maso pleskne o zem.

“Podívaj se Franz, máme v družině rozkolníky,” pravil tichým, přehnaně laskavým hlasem. “Ale což”, mlaskl rty, “zdalipak ti dva schopnost nésti náklad mají? Pokud ano, ať jdou, ale běda jim, když do první linie budou se dráti. Osobně je předám svému synovi, jenž úřad smírčího soudce zastupuje, s obviněním z velezrady.”

“Ale pánové, nač ta silná slova?”, snažil se vzrůstající napětí rozptýlit von Hohenwarth, jehož dobromyslný obličej stáhl se starostlivým výrazem.

“I já mohu se za oba přimluvit”, ozval se náhle klidným hlasem farář Horasch z přítmí v rohu stolu na lavici sedící. Přísedící se po něm překvapeně ohlédli, ježto dosud se do rozmluvy nezapojil. Jeho osmahlá tvář s ostře řezanými rysy zdála se jako vážná maska vystupovat z šera ozářeného pouze petrolejkami a řeřavými uhlíky z ohniště krbu. A jako ze záhrobí zněla slova jím vyprávěného příběhu, přerušovaná pouze praskáním v krbu, do něhož kdosi silná polena přiložil:

“Jsou tomu již téměř tři měsíce, co jsem se s oběma bratry vypravil na Vasrokopf, rozlehlý útvar, ležící naproti Glockneru nad ledovcem Pasterze. Chtěli jsme shůry přístupovou trasu ke Klokneru z tohoto směru pozorovat. Byl konec dubna a na planině zůstala několik střevíců silná vrstva nového sněhu. Pod vrcholovou pasáží bylo třeba překročit mocný ledový výšvih, zakončený širokou trhlinou. Nikdy bych sám se neodvážil pod mohutné převěje, jež nad námi se tyčily, nebýt odvahy obou bratří, jež pohybovali se s jistotou divokých kozorožců. Jen zásluhou jimi objevených pomůcek, neobyčejných kraplí,  sněhových kotev i ledovcových háků, bylo možné se ve složitém prostředí pohybovat. Při nástupu do svažitého terrainu, kdy sklon bezmála k 50° se blížil, začala se sněhová masa pod našima nohama pohybovat. Z nitra hory ozvala se dutá rána, jakoby sud střelného prachu vybuchl. Nelze vypovědět hrůzu, která se zmocnila celé mé bytosti, kdy do vzduchu zařízl se pronikavý svist sunoucí se, uvolněné hmoty. Ve zlomku okamžiku jsem svou duši Pánu poručil. Zachváceni lavinou, sjížděli jsme dolů rychlostí závodního koně. Ztratil jsem pojem, kde je nahoře i dole, jsa otáčen, otloukán, umačkán, marně se snaže zastavit pád, až ztratil jsem vědomí.”

Horasch na chvíli přerušil vyprávění a pozoroval své posluchače. Profesor, farář i von Hohenvarth napjatě naslouchali vyprávění. Podobné příhody nebyly jim cizí, vždyť v Alpách strávili významnou část svého života. Naproti tomu kníže sledoval příběh se zdvořile unuděným výrazem, prohlížeje cosi ve svých zápiscích. A von Wulfen? S pohrdlivým úsměškem, bafaje ze své porcelánky, plnil roli posluchače, jsa prosycen hlubokým pohrdáním vůči jakémukoli nerakouskému projevu. Na tragické postavě starého barona, nacházejícího se v krizi identity způsobené zkostnatělým nepochopením nově zaváděných pořádků, bylo možné uhlídat důsledek Napoleonovy agresivní politiky, formující v německé neklidné duši nového společného nepřítele a probouzející prastarou touhu po nastolení pangermánské hegemonie.

Pastor dlouze vydechl a potom pokračoval: ”Procitl jsem do tmy, jsa zavalen těžkou masou tak, že nemohl jsem prstem pohnouti. Na prsou ležela mi nezměrná tíha, vzduchu v plicích se mi nedostávalo. Zoufale snažil jsem se vymanit z pevného sevření, však jako cementem zalitý podstavek jsem si připadal. Již jsem se loučil se životem, propadaje se do temné hlubiny mdloby, když tu náhle, paprsek světla pronikl tmou a šramot horečně odhazovaného sněhu pronikl k mým uším. Z posledních sil pootočil jsem hlavu, a uzřel nad sebou tvář staršího z bratrů, k nepoznání zrůzněnou krvavými škrábanci, od pádu způsobenými. Lapal jsem po dechu, útroby dávivě vyprazdňoval a sliny smísené se sladkou pachutí vlastní krve vykašlával.

Když jsem se vyprostil, pátrali jsme po mladším z bratrů, po kterém v širém oraništi pokrytém sněhovými balvany, nezbylo ani stopy. Tehdy uzřel jsem, co přestálý šok a hluboký zármutek může s lidskou bytostí provést. Můj společník klopýtal přes sněhové kvádry, zoufale volajíc svého bratra, ruce do krvava rozedřené od hrabání v ledovém firnu. Strávili jsme na úpatí hory asi dvě hodiny, utrmáceni marným hledáním, ztrácejíc již naději, když tu náhle se mladší z bratrů objevil. Jako přízrak vypotácela s proti nám jeho postava zpoza skal na samém kraji horizontu, ve vzdálenosti, kde nikdo by jej nehledal. Však co bylo zvláštní! Nejenže nejevil známky poranění či otřesu z přestálé krise, když přiblížil se k nám, ale naopak se zářivě usmíval a, nemohu toho vysvětliti, celý obklopen jakoby božskou aurou a nesmírně pokojnou vševůlí se zdál. Arci nelze vypovědět radostnou extasi, s jakou oba bratři se shledali.”

“A co vrchol, pokusili jste se oň ještě?”, dychtivě se optal malý profesor, celý jsa uchvácen napínavým příběhem.

“Ale jistěže, milý příteli”, odpověděl Horasch. “Po krátkém odpočinku ještě téhož dne vyšplhali jsme lavinou vytvořeným žlabem na náhorní plošinu, odkud bylo již snadné k oblému vrcholu se dobrat.

“Hm. Jakým způsobem mladší z bratrů se zachránil?”, zeptal se Hohenwart, jenž také zdál se být příběhem zasažen, stejně však i nedůvěrou k jeho pravosti.

“Mladý horal hned v prvním okamžiku do hluboké trhliny byl lavinou stržen. Propadnuvše se několik sáhů pod povrch, přežil pád bez újmy, avšak v ledové temnotě neměl nejmenší naději po hladkých stěnách vylézt vzhůru. Však utkvělou myšlenku pojal, nepůjde-li to nahoru, musím dolů, a tak, postupně až na dno zamrzlé jámy se dostal. Neptejte se mě pánové, jak ledový chlad, který v těchto místech vše živé zabíjí, překonal. Však napříč po dně trhliny lezouc, vyšplhal se až k jejímu okraji a tak také nazpět k dennímu světlu.”

“Jaké ponaučení nám z této historky plyne, pane pastore?”, otázal se Wulfen povýšeně.

”Podle mého tito dva dokáží projít tam, kde jiní smrtelníci s hrůzou se odvracejí”, odpověděl Horasch přesvědčivě a po krátké odmlce dodal: “Tedy vážení pánové, jestliže chceme zdolat hlavní vrchol, potom pouze s nimi.“

“Nicméně, zdá se mi, že bratři Klotzovi vaše “laudóny” hravě strčí do kapsy”, uštěpačně poznamenal starý baron. “Víte přece, jak se přičinili o zdar naší expedice do této chvíle?”

Kníže pohybem ruky přerušil diskusi. Jeho hlas zaskřípal, jako když tvrdým kamenem přes sklo přejede: “Nuže, tito dva zde, pouze jako poslední z posledních výpravy mohou se zúčastnit. Zajišťovací práce, zaopatření koní, tahání proviantu a vědeckého vybavení, to budiž jejich posláním, z naší milosti povoleným. V okamžiku dosažení vrcholu je chci mít několik desítek loktů za jejich ctihodnou zadnicí, profesore, je to jasné?”

Hacquet beze slova se zvedl od stolu a i když se jej Hohenwart snažil zadržet, vzal z opěradla židle kabátec, narazil si na hlavu svoji čapku a sledován pobaveným výrazem von Wulffena, vyšel ven do temné noci. Zapálivši si faječku, prudce zabafal, jak se snažil své rozhořčení tímto způsobem ztlumit.

 

 

Brzy ráno byl na návsi v Heiligenblutu rušný sběh a shon jako v přístavu, když se flotila na moře připravuje odplout. Sedláci přicházeli se svými komoni, proviant a výstroj byly zaobaleny, zručně naloženy a upevněny k výstroji. Shromáždění vesničané sledovali neobvyklou podívanou. Devatenáct nosičů a vůdců stálo konečně kolem desáté hodiny připraveno k odchodu, kníže a jeho devět panských průvodců se vyhoupli do sedel a rozjeli se ke konci údolí.

Nebe se rozjasnilo. Hory setřely pěnu mraků ze svých boků, v hermelinu čerstvého sněhového pláště, nabídl vládce nad zemí hostům první pozdrav. Nečekaná změna počasí vyvolala mezi davem horolezců radostnou náladu. Poslední usedlosti zůstaly pozadu, jezdci se obrátili k levému horskému svahu. Vzdálený hluk vodopádu zesiloval, nad vrcholy stromů visel opar. Úzkým skalním korytem se valil proud potoka Gößnitz, padajíc se hřměním do hluboké tůně, odkud vypouštěl oblak vodní tříště, ve které se v pestré hře barev sluneční paprsky třpytily.

Kníže, poklusávaje podél průvodu, pátral zrakem mezi jeho členy.

“Kde jest Hacquet a jeho průvodci?”, optal se Horasche, jenž mezi zásobovacími komoni, pěšky se ubíral.

Vikář zvedl k němu bezelstné oči, řka chladnokrevně: “Vaše Výsosti, učený profesor neunesl včera nespravedlivé nařčení své osoby a ještě v noci odebral se se svojí skupinou nazpět do Döllachu.”

Kníže chtěl cosi odpovědět, nakonec však jen zlostně švihl svého koně jezdeckým bičíkem, uháněje nazpět ke konci průvodu, kde v družném hovoru s nosiči zastihl von Hohenwartha.

“Milý hrabě, nenechtež se vyrušiti ze svého jistě velmi podnětného rozhovoru”, počal hlasem, jako když tureckého medu ukrajuje. Vystrašení nosiči pod tónem knížecího hlasu hned stranou se vytratili.

“Víte snad”, pokračoval přerývaně dýchajíc, hlasem zastřeným hněvem, “Víte, že váš přítel, ctihodný Belsazar Hacquet se svými francouzskými horany není již přítomen v naší expedici?”

Von Hohenwart, ačkoliv situace byla mu velmi trapná, odpověděl neochvějně: ”Včerejší incident nezůstal u profesora bez následků. Vytratil se bohužel dokonce dříve, než stačil jsem mu ruku stisknouti.”

Kníže neubránil se povýšeneckému odstínu svého hlasu, jenž ve chvílích rozčilení nabýval tichého, pisklavého tónu: “Naše výprava bez profesorových vůdců přichází o část svého potenciálu, milý pane hrabě. Pomíjím nyní skutečnost, že jsem nebyl včas informován. Jak nyní ale hodlají nahradit tento deficit?”

Von Hohenwart rozhlédl se po výpravě, jejíž jednotliví členové, roztroušeni klopýtali po nerovné stezce.

“Jeho Jasnost ať si je jista, že za všechny účastníky expedice dám ruku do ohně. Pevně věřím ve zdar podniku, který ztrátou několika, byť zkušených horolezců, nic neztratí na své akceschopnosti.”

Kníže sykal mezi zuby francouzská slova, aby mu nosiči nerozuměli: “Za výpravu nesou plnou odpovědnost, pane. Nezapomenou však na má včerejší slova. Na vrcholu musí pouze zástupce naší čisté rasy stanout.”

Pobodnuv ostruhami, připojil se opět k panstvu a hlučně klábosícímu vědeckému hloučku na čele skupiny.

Výstupová trasa vinula se dále ve strmých serpentinách vzhůru k ústí údolí Gößnitz. Zelené údolí se skvrnami domů klesalo stále nížeji. Výhledu dominovaly protější vysokohorské pastviny, které spadaly ke kotlině Heiligenblutu. Obraz byl rámován mohutnými tvary hor Feiwandspitze, Fuscherkarkopf a Sonnwelleck, které svými zlomy uzavíraly bílý ovál ledovce Freiwandkees.

Zde se oddělovala nově vytvořená jezdecká stezka, sledující stopu vytvořenou mezky stěhujícími náklad z opuštěného zlatého dolu. Při přechodu strmých svahů se občas v podrostu objevily téměř neznatelné stopy cesty. Jezdci se ani nesnažili svým koním ukázat cestu pomocí otěží, nechali uzdu viset spoléhajíc se na instinkt zvířat. Bylo dlouho po poledni, když společnost cestujících dosáhla vodopádu Leiterbach. Dusné vedro tížilo, nad vrcholem se nakupily mraky. Vpředu jdoucí vůdce se otočil proti příkrému svahu. Na úzkém stoupání teď museli překonat nejedno nebezpečí. Nejhorším místem byla plocha zvaná “zlá plotna”. Jezdci sesedli. Vůdci vedli koně, držíce uzdu a ocas, přes odkrytou skalní plošinu.

Stezka se spouštěla proti kotli zadní části údolí Leitertal, které zde spojovalo vody z ledovce Leiterkees a horského sedla, valíc se a přeskakujíc přes skalní bloky. Temná mračna, převalující se kolem vrcholků hor, nedávala žádný čas k poklidnému rozjímání. Oznamovala další špatné počasí a nutila horolezce ke spěchu.

Mlha byla stále hustší a valila se dolů přes horská úbočí. Náhlý záblesk světla jasně zazářil do nastalého šera a dutý hrom, který okamžitě následoval, pronikal do skalních stěn mnohonásobnou ozvěnou. Nebesa otevřela svá stavidla, přívaly deště vylily se přes spěšně stoupající skupinu, jež v okamžiku promokla až na kůži. Nečas posílilo krupobití a prudký chlad vyhnal jezdce ze sedel. Uklidňujícím hlasem ujišťovali průvodci, že záchranná chata jest pouze jednu hodinu vzdálena. Sedláci však měli zvláštní představu o čase. Třikráte totiž prošla uvedená doba, než se objevila vytoužená střecha.

Bratři Klotzovi, jež poctěni důvěrou pánů hlavní slovo měli, ve svých plánech se špatným počasím nepočítali. Oheň ze dřeva vykopaného z přístěnku zasypaného sněhem naplnil kuchyni ve skromně zbudovaném přístřešku štiplavým dýmem. Pro uslzené, hladové panstvo připravil “zlatý kuchař” knížete, Joseph Karg, z proviantu bohatou večeři. Na bohatě vystrojené tabuli nechyběl ani ananas. Baron Wulffen poloseděl, pololežel v promočeném plášti na hromadě dřevěných hoblin, ostatní polehávali kolem vinného soudku ve všech možných náhražkách oděvu. Někteří pánové seděli na navlhlé slámě, kterou byla pokryta část podlahy chaty, vytvořená z hrubých prken. Bez ohledu na obtíže panovala veselá nálada, zpovykané panstvo ukončilo večer zábavnými vtipy a zpěvem.

Oč hůře než panstvu dařilo se poddanému doprovodu. Natěsnáni v přístěnku, tlačili svá těla jedno k druhému, aby alespoň tak se zahřáli. Stranou od nosičů v nastalém šeru nacházela se i dvojice našich bratrů. Oba svým chováním natolik se od ostatních průvodců lišili, že tito je ze svého středu od začátku vyloučili. Však také nyní, místo aby zuby drkotali, údy třásli a k ostatním v promočeném oblečení se tiskli, prováděli dýchací cvičení na prohřátí organismu. Ostatní průvodci, vida jejich postavy v postoji prozrazujícím zanícené vytržení, křižovali se nábožně, vrtíce hlavami a šeptajíce slova o čarodějnictví.

Norbert s Leopoldem byli před dvěma dny přizváni k výpravě farářem Aicherem na přímluvu pastora Horasche, jenž ještě jejich doporučení s profesorem Hacquetem konzultoval. Oba stateční bojaři nadšeně souhlasili a víme, za jakých okolností kníže jejich účast nakonec schválil. Než ani krušné ty podmínky neodradily naše hochy od vytouženého snu. Měli možnost svým dílem přispět ke zdaru podniku, jenž jako další úkol v transcendentálních snech byl jim hlasem jejich předků přisouzen. Trpělivě nesli svou úlohu druhořadých slouhů, jelikož svým instinktem cítili, že jejich chvíle má ještě přijít.

O půlnoci se Glockner vynořil z mlžné opony a ležel, ozářen měsíčním světlem, na dosah ruky před očima alpinistů. Podrážděná fantazie vykouzlila obraz v snech spáčů, krčících se na tvrdé podlaze; byli jako andělé na Jákobově žebříku, ustavičně stoupající a sestupující.

Bouře a špatné počasí připoutala horolezce od 20. do 21. srpna na chatě a jejím blízkém okolí. Jenom na krátký čas ukázal se Glockner mezi cáry mlhy. Ježto ani následující den neukázal vlídnější tvář, ozývaly se první hlasy, aby podnik byl přerušen a odsunut na pozdější čas. Nato vystoupil jeden z vůdců s prohlášením, že v jedenáct hodin dosáhlo sněžení vrcholu a brzy se vyjasní. A skutečně se o něco později závoj mlhy rozzářil. Poté, co byla splněna první část předpovědi, bylo rozhodnuto postupovat na vrchol navzdory pozdní hodině a spolehnout se v průběhu výstupu na předpověď mírného počasí.

Ve dvě hodiny po poledni nastalo před chatou pozdvižení. Nosiči pozvedli břemena, sedm až osm sáhů dlouhé dřevěné žebříky, vědecké přístroje, různé barometry, jeden velký teleskop a několik menších dalekohledů, kromě toho železný kříž, lana délky od šedesáti do sedmdesáti sáhů, víno, maso a chléb. Dva vůdci s dlouhými tyčemi kráčeli vpředu, vyhledávajíce na ledovci skryté trhliny, které v čerstvě napadlém sněhu ve stále větší míře postup skupiny ohrožovaly.

Z morény postupovala karavana doprava proti ledovci. V prudké vánici byla viditelnost snížena na minimum. Hohenwarth jako první na vlastní kůži okusil nástrahy nebezpečí, když propadl se náhle sněhem zakrytou trhlinou. A byli to Leopold s Norbertem, kteří k smrti vyděšeného hraběte pomocí lan, kladky a sněhové kotvy z trhliny vyprostili, riskujíce přitom vlastní životy. V onen vypjatý okamžik někteří nosiči poklesli na mysli. Odhodili žebříky i kříž na sníh reptajíce, že v tomto bílém peklu nehodlají udělat krok. Generální vikář však, vzpamatovavši se z přestálého nebezpečí, sám je přemlouval, slibujíc dvojnásobnou odměnu, takže nakonec náklad neochotně znovu si naložili.

Při výstupu prudkým svahem k sedlu, které na počest hraběte nazváno bylo Hohenwarthscharte, čelili novým obtížím. Některé balvany zatížené čerstvým sněhem a ležící na holém ledu, uvolnily se ze svých lůžek a náhle prolétly přímo úzkým řetězem poutníků, poskakujíce co gumové projektily, jako zázrakem nikoho nezranivše. Opět byli nosiči zachváceni strachem, šeptajíce, že nejméně jeden z nich tu namístě musí zemřít. Však bez ohledu na to co se stalo, kromě našich bratrů ještě další dva muže neodradily ani potíže, se kterými se setkávali, ani strach jejich společníků – bratry Klotzovy. V této zoufalé chvíli všichni čtyři svorně naléhali jít kupředu, bez ustání pomáhali svým druhům a působili uklidňujícím vlivem pro své obezřetné  jednání a zkušenosti.

Naděje na lepší počasí se však nesplnila, mlha houstla a bouře opět udeřila na horolezce plnou silou na sedle Hohenwartscharte, vrhajíc do tváří ledové krystaly. Přes veškerou nepřízeň,  s promrzlým oblečením a ztuhlými končetinami, probojovali se vpřed na okraj útesu a dosáhli „posledního skalního výstupku“(dnešní Adlersruhe). Po krátké rozmluvě se rozhodli výstup ukončit, neboť fyzický stav účastníků a pozdní hodina nedávaly žádný výhled na úspěch. S tímto rozhodnutím, odvážit se příštího dne znovu zaútočit, byly žebříky a kříž ponechány na místě. Přetrvávající bouře utvářela čerstvý sníh do jazyků s ostrými hranami a odhalila holý led, stezka byla z velké části jako vymetená. Pro vyčerpané a chladem otřesené poutníky se sestup stal problémem.

Hle, jak popisuje tyto krušné okamžiky jeden z účastníků ve svém deníku:

“Zde zbývá říci podle pravdy: Nebyli bychom sestoupili shůry bez tragické nehody jednoho nebo dvou z nás, nebýt našich průvodců, jež se svými železy na nohou proti nebezpečí mnohem lépe byli vybaveni. Tito museli nás alespoň na nejnebezpečnějších místech podpírat, pokud jsme nechtěli naši smělost životem zaplatit.

Na celém tomto, pro každého z nás nezapomenutelném pochodu, kromě vytí větru a praskání ledu, zvuk žádné jiné bytosti nezazněl. My sami, pocitům sklíčenosti z neúspěchu a stále vznikajícím obtížím odolávajíce, hovořili jsme mezi sebou jen tolik, kolik času bylo potřeba a naše jištění vyžadovalo. Jen v krátkém mezidobí, když obtíže s dýcháním způsobily, že bylo nutné stát v klidu, odvážili jsme se odvrátit oči od vlastních kročejů.”

Celá skupina teprve v půl osmé dorazila se šťastným pocitem znovuzrození k chatě.

Když 23. srpna, čtvrtý den pobytu ve výšce, zuřivé větry s neutuchající silou burácivě vířily kolem chaty, sestoupila společnost do Heiligenblutu, zklamána, že cíle na dosah ruky vzdáleného nedosáhla.

Téhož dne se síla bouře zuřivým orkánem vyčerpala. V pozdním odpoledni vynořila se pyramida Grossglockneru jako třpytný krystal proti vyjasněnému nebi. Nová naděje vyklíčila a dozrála k rozhodnutí předvést ještě jeden útok proti hoře. Avšak sedláci, kteří jako nosiči a pomocníci sloužili, nemohli již dále k odchodu být přesvědčováni, ježto práce na sklizni nemohly být opožděny. Pouze obě srdnaté bratrské dvojice prohlásily se za připravené před nastávajícím dnem k dobytí hory vyrazit.

Po hvězdnaté noci následovalo ráno 24. srpna s blankytně modrým nebem. Od devíti hodin panští účastníci výpravy, kteří ještě neodcházeli domů, obléhali dalekohledy výstupovou trasu, sledujíce zbývající členy výpravy na cestě k vrcholu. Hohenwarth, vyčerpán námahou z předchozího dne, na slaměném lůžku polehával byvše zachvácen horkostí. Bylo kolem desáté hodiny, když zbývající členové vrcholové skupiny vcházeli na Salmgratu, jak byl podélný hřeben nazýván, do zorného pole teleskopů. Neúprosně posouvali se vzhůru, berouce si vždy na chvíli oddech, aby znovu v cestě přes sněhový svah pokračovali. Dřevěný žebřík, zůstavší na “poslední skalní výspě”, posloužil jim jako sezení při krátkém odpočinku, poslednímu sebrání sil před zápasem o korunu Glockneru. V té chvíli však nebe se opět zachmuřilo a sněhové závoje, strhávané z hřebenu větrem, oznamovaly boj, který budou muset v nadcházející bouři přestát. Postup se zpomalil, stal se váhavějším, provázeným přestávkami. Z jejich počínání, shromáždivše se do černého klubka – jak s napětím sledovali ti, kteří u dalekohledu čekali – vyplynula porada znamenajíc, že kapitulují před mocným soupeřem. Tesaři sestoupili ve stopách výstupu, aby nakonec zmizeli za sedlem Hohenwarthscharte.

Ten, po němž byla průrva nazvána, pán z Hohenwarthů, teď dalekohledem s tlukoucím srdcem souboj mužů s vrcholem prožívaje, již ničím nepřipomínal onoho skeptika, jenž v roce 1791 schopnějšímu Saussurovi na Glockneru jakýkoliv úspěch upíral. Čtyři dny marně obra obléhajíc, doplahočil se v bouři a mlze na ledový svah Kleinglockneru – a nyní vše marné, okolnosti zůstavily jej prohře, jež zdála se s obrácením vůdců nezvratná.

Jeho rozhodná,  houževnatá povaha však nehodlala se jen tak lehce vzdáti. Podlehl démonu hory, stal se z chladně pozorujícího vědce bouřlivákem, který z “nemožného” “přesto” chtěl vyvzdorovat.

Rozhodl se okamžitě jednat; cítíc se lépe po přestálé slabosti, jen v doprovodu pánů von Zoppoth krátce po poledni začal s výstupem. Vydali se cestou nejkratšího spojení, zlopověstně srázným výstupem, tzv. “kočičí stezkou”. Úzká římsa vinula se přes strmé stupně nad příkrým srázem bouřícího Leiterbachu. V hlubokém zářezu byly ledovcové valy pokryté sutí stěsnány mezi dvěma stěnami do tvaru architektonických oblouků. Svahy posléze zvolnily svůj sklon a vedly na malou louku, jež jako pohádková oáza vystoupila náhle z království sněhu a ledu. Vůně visela nad kobercem květů, protěží a horských orchidejí, hořců a alpských růží, všech druhů lomikámenů smíchaných do pestrobarevné palety. Avšak srdce botaniků zůstalo nedotčeno veškerou nádherou – jsouc pouze j e d i n  ý m obrazem naplněno, zářícím cimbuřím Glockneru.

Zde setkali se s sestupujícími tesaři. Ve skupině však pouze bratři Klotzovi se zbývajícími nosiči se navraceli. Z jejich útržkovitého výkladu vyzvěděli, jak rychle prostoupili přes Leiterkees i Hohenwarthscharte a jak poté, přepadeni bouří, byli nuceni se vrátit.

“Pro tento rok musíme naději na prvovýstup Glockneru pohřbít, pane hrabě”, vysvětlovali.

“Kde jsou naši přátelé z Čech?”, tázal se Hohenwarth.

Starší z bratrů Sepp se pokřižoval: ”Ach ti pomatenci! Raději by život ztratili, než aby od dosažení vrcholu ustoupili. Sešli s námi a zůstali v chatě, chtějíce zítra ještě jeden pokus podniknouti.”

Hohenwarth rychle zauvažoval. Maje na paměti slova knížete, příliš prostoru pro rozhodnutí mu nezbývalo. Nedbaje celkem rozumných námitek obou tesařů, vypočítávajících překážky, vynaložil svou neoblomnou vůli k obrácení družiny a zavelel k pokračování ve výstupu k chatě. V myšlenkách se stále vracel k oběma českým bratrům, jejichž nezdolná umanutost nezvykle se mu zamlouvala. Celý život toužil po okázalém, jedinečném činu, který může vykonat jen opravdový muž, a ta chvíle, určená k jeho uskutečnění, je tady. Cítil, že přes smrtelnou únavu je prodchnut nadzemskou touhou po hrdinském skutku, ano, že je proň ochoten i život obětovat.

Kvečeru setkali se na chatě s oběma bratry. Po večeři sestávající ze zbytků vyneseného proviantu, odebrali se ke spánku. Avšak nebylo jim dopřáno klidné spaní. V noci otřásala bouře konstrukcí stavby a vytrhávala spáče z lůžek. V tichém rozhovoru ozývaly se obavy z úspěchu cesty. Leopold s Norbertem však svou pevnou vírou ve zdárné završení výpravy zasadili ostatním do srdcí símě naděje.

Když se ráno 25. srpna rozednilo, nebylo po větru ani památky, žádný mráček nezkabonil blankytnou oblohu. Podle dohody z předchozího večera vyrazila česká dvojice napřed již za ranního šera, aby prozkoumali a zajistili obtížné lezecké pasáže vedoucí k vrcholu, zatímco bratři Klotzovi ve skalách Kleinglockneru uvolňovali zbylým členům expedice cestu v návějích čerstvého sněhu.

O hodinu později se malá skupina vydala na cestu, tentokrát za vyšší bezpečnosti díky připojenému lanu a vytesaným stupům ve sněhu. Slunce postoupilo na obloze a sálalo svými blahodárnými paprsky, kterými se členové výpravy přímo opájeli. Bez vlivu bouře a chladu výstup pozbýval předchozí hrůzy. Téměř na dosah, nad věžemi namodralých kop zůstával před nimi lákavý cíl. Překročili přes Salmgrat a ohromeně zírali z hřebene do dáli na moře vrcholů a dolů na ledový proud Pasterze. V deset hodin dosáhli již známé “poslední výšiny” a oddali se krátkému odpočinku. Tady se minule promrzlí rozhodli vrátit zpět, dnes leželi na teplém slunci mezi skalami a dívali se na vápencové útesy severního řetězce bavorské náhorní plošiny rozmazané v modrém oparu.

Po oddechu následoval široký hřeben a za ním sněhový svah Kleinglockneru, blyštíce se jako ledová homole v plném slunečním svitu. I přes ochranný mul ovázaný přes oči, sledovali jeho křišťálové odlesky. Účinky nadmořské výšky byly s přibývajícími metry stále hmatatelnějšími, dech sípal ve vyprahlých hrdlech. Stále kratší byly intervaly mezi vynucenými přestávkami k odpočinku. Skály Kleinglockneru byly vlivem chladného a deštivého období posledních letních měsíců pokryty mocnými nánosy sněhu. Jen tu a tam vynořily se z bílé pokrývky skalnaté zuby, ze kterých visela lana upevněná vůdci. Hohenwarth a mladší ze Zopothů, Johann, pevně se jich držíce, šplhali vzhůru, nohy o skálu a sníh opírajíce. Otec Zopoth, maje potíže s dechem, pozdržel se na úpatí vyvýšeniny, spolu se dvěma zbylými průvodci.

Dvacet sáhů vysoký výšvih vedoucí k předvrcholu jim připravil obtíže, jež překonávali jen s největším vypětím sil. Rozvážná čtveřice průvodců si věděla rady – vytvořili ve sněhu strmou řadu stupňů. Pomocí přineseného žebříku, kmene stromu zbaveného kůry s vyčnívajícími uřezanými větvemi jako příčkami, byla poslední bašta dobyta – blaženě stanuli po mnohé neplodné dřině na vrcholu Kleinglockneru.

Jaké však bylo jejich překvapení při pohledu k hlavnímu vrcholu, který se nyní před nimi odkryl v bezprostřední blízkosti. Předchozí dny vyplněné dešťovými srážkami a prudký vichr vykonaly své dílo. Nesmírná návěj, jakoby gigantickým dlátem modelovaná a větrem vyhlazená, překlenula průrvu a takřka spojovala oba vrcholy ostře vyvátou hranou do jednoho nedostupného kužele, jenž v paprscích slunce zářil proti tmavomodré obloze jako obrovská cukrová homole. Omráčeni neskutečným pohledem uvědomovali si toliko jediné: tohoto vrcholu, ze všech stran obehnaného příkrým, téměř kolmým srázem, žádný smrtelník nemá naději dosáhnout.

Tesaři hotovili se ihned k postavení kříže. Jejich fyzická výdrž neznala mezí. Sníh a led, kterým byly skály pokryty, odlétal do hlubiny. Ve skále vytvořili díru pomocí nástrojů, které byly pro tento účel zvlášť přineseny. Když v ní kříž ukotvili, ozvalo se z Heiligenblutu zahřmění slavnostně odpálené nálože. Jásající dobyvatelé hory si blahopřáli vzájemně k úspěchu a provolávali zdravice těm, kdož myšlenku výstupu pojali a k tomu cestu připravili – kníže Salm-Reifferscheid a Sigmund von Hohenwarth.

Potom si užívali úžasného výhledu a rokovali o překvapivé strukuře vrcholu. Hohenwarth poznamenal si do svého deníku: “První z vrcholů má jen malou plochu, vskutku o rozloze, že by od osmi do deseti mužů na něm místo bylo nalezlo. Nyní jest slezen, ten do té doby žádnou lidskou nohou nedotčený, 2105 sáhů vysoký, neúspěšně dobývaný Glockner, klenot norických Alp. Na jeho nejvyšším vrcholu tyčí se nyní železný kříž proti nebesům.”

V ten vpravdě historický okamžik Leopold položil ruku na špičák a otázal se: “Kdo půjde se mnou?”

Hovor naráz utichl a všechny hlavy jako na povel se k němu otočily. Leopold čelil nevěřícným pohledům s klidným výrazem, jen očima se propaloval do tváří svých společníků. Postupně všichni uhnuli před jeho ohnivým zrakem, až na jediného, Norberta.

Bratrská dvojice dorozumívala se prostřednictvím myšlenkového předělu, jenž zůstal skryt ostatním druhům. Norbert beze slova počal navinovat zbylé lano kol ramen, připjal železa k podešvím a hotovil se k výstupu.

“Toť pusté šílenství!”, vykřikl jako první do ticha mladší z obou bratrů Klotzových. “Není možné po kolmém ledu lézt.”

Hohenwarth, rozerván jsa vnitřním bojem, přistoupil k Leopoldovi, jenž do torny materiál k výstupu skládal, položil mu ruku na rameno a pronesl vážně dosti srozumitelnou češtinou: “Vážím si vaší neochvějné statečnosti. Však uvědomujete si, do jak bláhového podniku se chcete pustit? Toť hotové suicidum, za těchto podmínek k výstupu přistoupiti.”

Leopold zvedl k hraběti oči, potemnělé hlubokým odhodláním:

“Vězte hrabě, že jsou na zemi i v nebi síly, které rozhodují mimo naše vědomí. Vy sám byste jim mohl rozumět, kdybyste otevřel svou duši a zapomněl na světské zmatenosti i náboženská dogmata. Nemusíte o našem činu se šířit. Odveďte si své průvodce a budiž Kleinglockner vaší novou “nejvyšší výspou” dosaženou dnes ku slávě Jeho knížecí Milosti.”

Hohenwarth stiskl rty, beze slova se odvrátil a pokynul bratrům Klotzovým i Johannu Zoppothovi, provádějícím svá měření:

“Jděmež dolů. Tyto dva zde z jejich vlastního rozhodnutí Bohu poroučíme.” Pohybem ruky odmítl mladého vědce, jenž skloněn nad měřícími přístroji, chystal se protestovat.

“Den se nachýlil,” pokračoval velitel výpravy nesmlouvavě. “Sestup ještě leckteré obtíže nám může přinést. Svůj díl jsme vykonali a nyní pochodeň vědy musíme předat dalším. Třebas i schopnějším”, dokončil tiše a sám jdouc příkladem, jal se sestupovat příkrým svahem, držíc se nataženého lana. Naposledy zadíval se k oběma bratrům:

“Hodně štěstí. Nikdy nezapomeneme”, pronesl dojatě a hlas se mu zadrhnul.

Postavy, brodící se hlubokým sněhem, jedna za druhou zopatrna kladouce nohy do vyhloubených šlépějí, opouštěly strmé návrší, až nakonec naše dvojice osaměla. Norbert, potěžkávaje v dlani jeden z háků, jenž k zasekávání do ledu sloužil, promluvil do nastalého ticha:

“Nic jiného jsem od tebe nečekal, Poldíku. Však čeká nás perná práce, neboť něco takového, vrchol s překážkami takových rozměrů dosud jsme neměli možnost prostoupiti.”

Leopold zasněně pozorujíc vyvátý, jako nůž ostrý sněhový hřebínek před sebou, prudce se zvedající ke gigantické homoli, odvětil pevně:

“Bertíku, stejně jako na Morovém hněvu, vůle našich Předků, spolu s naším odhodláním, přenese nás přes jakékoli nesnáze. Jejich míru jen sami svým obrazem si vytváříme. Proč nepohlížet na tento bájný, vytoužený útvar jako na stěnu ve cvičebně v Liuhathu? Tito lidičkové zde”, pokynul bradou směrem, kterým zbytek družiny před chvílí odcházel, “nemohou pochopiti našeho záměru, se kterým jsme sem přišli. Strachem se chvějíce, překonávají materii, “výdořek” jejich Boha. Jemná a zranitelná substance jejich vědomí jest tolik vystavena okolním vlivům, jejichž význam ale zase jen oni sami si vytvářejí. Únava, špatné počasí, strach, nevolnost, nedostatečné vybavení, to vše jsou jen naučené, hluboce zakořeněné předsudky a výmluvy, jež omezují opravdové skutky.”

Leopold obrátil zrak od nedozírné dáli vrcholků zahalených zvedajícími se závoji mračen k bratrovi: ”My zde máme jiné poslání. Neseme pochodeň naší víry, jež v budoucnu lidstvu rozkvět přinese. Naši potomci budou tím v ohni vypáleným nožem, jenž hnisavý vřed otrocké morálky křesťansko – židovského proudu prořízne. Organismus, takto osvobozen od nákazy, přinese nový řád, základy nové kultury založené na slovansko – indických védách.”

Norbert, jsa jako obvykle účelným, pronesl střízlivě:

“Nemůže být, že strohý vývoj i bez našeho přičinění k těmto závěrům povede? Že vidina nového lidského věku jen pouhým obdobným opakováním předchozích kultur, egyptské, antické, křesťanské jest?

Leopold zamyšlen, hledíc opět k obzoru, pravil:

“Tito lidé, jejich potomci, budou usilovat v příštím čase o řadu způsobů, jimiž by své konání, svou práci si ulehčili. Pomocí svých pomíjejících vynáliezů budou schopni v několika málo okamžicích jakékoli místo na naší zemi dosáhnout. V pohodlí vytopeného domova bez námahy se nakrmit, vyspat, pobavit. K čemu to všechno? Vždyť vytratí se síla člověka, jeho jedinečnost, božská jsoucnost, jeho kvintesence bude ponížena na akt stroje, dvigunu, který jsme vídali u Venedů v Liuhathu. Člověk obklopený výdobytky mechanické vědy, zbaven touhy po poznání, jsa ponížen na úroveň pouhého nemyslícího stínu, zůstane ochablým, tělesně i rozumově. Tím, že obklopí se pohodlím, jest odsouzen bezděčným, nikdy nekončícím odpočinkem k mimovolné, věčně se opakující činnosti, jíž pouze jeho pány pomyslná důležitost přisouzena bude.”

Norbert, nechtěje si zadat, odpověděl smířlivě:

“Je těžké měřítkem jednoho lidského života obsáhnout celé věky. Zbývá pokora a víra, jež veškeré přírodovědné objevy překoná. Pokud člověk nemá zůstat pouhým stínem, musí neustále k vyššímu zosobnění směřovat. Však ne každý tímto duchovním prozřením jest obdařen. Většina lidí tráví svůj život v blažené nevědomosti a bylo by hříchem je z ní vytrhávat.”

Mladší z bratrů s úsměvem se otázal:

“Máš snad chuti, milý bratře, k těmto stínům se přidat? Anebo spíše odkaz Předků dále předávat? Tvá vrozená přirozenost, hlas tvé krve nedovolí ti jíti trpnou cestou netečnosti a odevzdanosti. Proto ponechme nevědomým jejich úděl a sami o vyšší poznání usilujme.”

Leopold náhle pohlédl na sluneční kotouč, jenž zvolna k druhé polovině své nebeské pouti se přesouval, rázně vyskočil a pobídl bratra k činnosti. Navlékl si na záda tornu a pozvednuvši špičák, znovu přehlédl ostrý předěl. Ovázavši si lano kol pasu, vložil nohu na křehký břit návěje, po jejíž obou stranách závratná hlubina se klenula. Chodidlo okamžitě se hluboce probořilo, až zavrávoral a spěšně nohu vytáhl. Otočil se k Norbertovi, řka:

“Jest jen jediný způsob jak spáru překonat. Nepříliš důstojný, o to více však účelný.”

Opatrně znovu sestoupil na ostrý hřbet, maje jeho horní okraj mezi stehny, zarazil násadu špičáku co nejdále před sebe. Používaje sílu svých paží, přitáhl se k toporu, hrnouce tělem mokrý sníh, který sesouval se po stranách a s tichým svistem mizel v propasti. Takto po chvíli dobral se k mohutné homoli, jež před ním prudce se zdvíhala jako krk bájného předpotopního netvora. Ocitnuv se na konci délky lana, jež mu bratr postupně povoloval, otočil se pomalu v hlubokém sněhu a z torny lezecký materiál vytáhl.

Náhle Norbert, jenž stále lano pevně držel a již sbíral síly i odvahu následovat svého druha, vytřeštil oči. Neboť Leopold po krátké úvaze rozmotal dračí smyčku a konec provazu, kterým byli jako pupeční šňůrou spojeni, svezl se po příkrém srázu a zůstal volně viset.

“Ne! Leo, tos snad..Leo, Poldíku..”, hlas Norbertovi uvízl ve vyschlém hrdle.

Leopold zavolal naň přes průval slavnostním hlasem:

“Nermuť se bratře. To, co zříš pouhým obrazem tvé opatrné a starostlivé duše jest. Jsoucnost však jinde se nachází, jest nad námi, nade všemi. Utváří ji Vědomí, jež vše řídí. Kdo jsme my, kteří snaží se Jeho vůli zvrátit, či nějakým způsobem ovlivnit. Proto poddej se této síle, vytrvej ve víře v Rodoboží a naslouchej hlasu Předků, neboť Oni vedou naše kroky.”

Nato pohlédl vzhůru na kolmý kužel a zhluboka se nadechujíc, soustředil své síly, šeptaje magické zaklínadlo vzývající moc Všehomíra:

“Hadův duchu,

kouzlo smrti a života,

Tvé hymnu znamení

vzývám, PŘIJĎ…”

Norbert pozoroval, vzrušením nedýchaje, jak bratrovo tělo vzepjalo se jako luk proti ledovému povrchu a jako bájný, okřídlený oř, takřka povrchu se nedotýkaje, stoupalo do výše. Ostré háky držíc pevně v rukou i špičky nohou, opatřené kováním, zapouštěl do tvrdé, firnové hmoty až celé snopy jiskřivých ledových odštěpků odlétalo dolů. Celý postup vypadal tak neskutečně, že Norbert mimoděk se pokřižoval v obavě před nadpřirozenými silami, jejichž přítomnost byla cítit ve vzduchu, jako ovzduší nabité statickou elektřinou před silnou bouří. Starší z bratrů cítil náhle, jak ho mrazí špičky prstů a vlasy v zátylku se chvějí. Prsty, kterými před sebou zkusmo vzduch rozhrnul, narazily na odpor, jako když vodu rozhrnuje.

Vtom nad nimi, na bezmračném nebi prudce se zablyštělo a temný zvuk hromu doprovodil jasně zářící, klikatý blesk, jenž kmitl se shůry a dolním koncem zasáhl vrchol Klokneru, až sněhová masa vůkol se rozlétla. To sám Svarog dával jim znamení!

Norbert klesl na kolena, nevěda již, zda sní či bdí. Silné zážitky z posledních okamžiků omráčily jeho mysl natolik, že jen s vypětím sil udržel se při plném vědomí. Sledoval, jak jeho bratr sune se krok za krokem k horní části homole a jak nakonec, dosáhnuvši její špičky, obrací se na záda a vystavuje své tělo, vyčerpané nadlidským úsilím, naplno slunečním paprskům.

Nepředstavitelná vlna radosti a vděčnosti zaplavila Norbertovo srdce. Hluboce zakořeněná víra v jeho nitru přikazovala mu, aby vzdal hold modlitbou křesťanskému Bohu. Avšak ne, tento úkaz zde nemá pranic společného s vírou v Nepravého. Sám byl svědkem za jakých nadpřirozených okolností se výstup podařil a proto hluboká podřízenost těmto silám v něm probudila netušené dosud vlastnosti, neskonalé sebevědomí a pocit nadlidské síly. Ano, o této síle hovořil v podzemních slojích otec Isidor, tuto sílu zmiňuje Leopold v nesčetných rozmluvách. Nikoli falešná podpora křesťanské víry, jež v konečném důsledku pouze člověka oslabuje a vhání do podřízenosti temné moci.

Norbert rozepjal paže a jeho bratr, stojící v tu chvíli na majestátním vrcholu, stejným pohybem mu odpověděl. A jejich společný, jásavý výkřik rozléhal se do dáli, rozechvíval okolní níže položené vrcholy i rozlehlá údolí a nesl na svých křídlech poselství nové doby. Doby opravdových hrdinů, slovanských bohatýrů!

Kapitola VII: Jasna

Slavné chvíle po návratu z cesty čekaly oba hochy! Ohromná drúza drahokamů, kterou s nasazením vlastního života bez porušení zpáteční cestou pronesli, jistě velkolepou ozdobou Slunečního dómu bude. Po odpočinku stráveném v dormitáři, moudrý žrec připravil mezitím vše na jejich zasvěcení. Oba junáci s napětím vyčkávali událostí dalších, když k nim stařec přistoupil a každému tlumok se zásobami na cestu odevzdal, řka:

“Nyní další krok jest očekáván, kterým k jasnému prozření se moji synové odebéřou. Nechť jsou jim praotcové nakloněni, aby obstáli i v této zkoušce, která oč více se zdá být jednodušší, o to více jest prodchnuta těžkým rozhodováním, v němž pouze odříkání, sebeovládání a čistota duše i těla může napomoci.”

Doprovodil pak hochy do vzdáleného konce jeskynního bludiště, kam dosud nikdy nevkročili. Sestupovali dlouhou chodbou prolnutou zelenavým světlem, na jejíž stěnách svit žrecova serafu vytvářel pohyblivé stíny. Chodba se svažovala a hrobové ticho bylo postupně vystřídáno zurčením vody. A hle, za posledním ohybem zjevila se před udivenými zraky obou bratrů podzemní říčka, zpola vyplňujícící příčnou štolu, z jejíž temně opalizujících břehů bylo skrz křišťálově průzračnou vodu až ke dnu možno dohlédnout.

“Toť Akratopega, živá voda z hor”, napřímil Isidor ruku se světelnou holí a ozářil tak nízkou klenbu, zhusta pokrytou snopy visících střechýlů soustřednými paprsky. “Jest zrozena hluboko v lůně horské maternice zvané Záříčí a její léčivá moc pouze vysvěceným mágům, celitelům podléhá.”

Sáhl pod hladinu a vytahoval řetěz, na jehož konci zpod prohlubně malá loďka z nýtovaného plechu se objevila. Pokynul svým průvodcům, aby vstoupivše do loďky, dvou vesel zde uložených se chopili. V následujících chvílích ticho podzemních chodeb jen šploucháním vesel ozvěnou přenášenému bylo rušeno. Nesčetnými ohyby veden byl proud říčky, než přistáli u úzké štěrkové pláže, odkud před nimi z břehu ústí temného tunelu se otvíralo. Zatímco příď loďky otřela se o písčinu, vyskočili mladíci na souš a zajistili plavidlo na břehu, aby i ctihodný žrec vystoupit mohl. Ten, neomylně se řídě runovými znaky na stěnách jeskyně, vedl hochy dále do útrob horského masívu.

Tu pojednou zastavil se Leopold a nastavivše dlaň k uchu, překvapeně pronesl:”Hoj, slyšte. Toť hudba vzdálená, libé tóny co slyším, nebo mě jen sluch mámí?”

“Toť podzemní sbor zpívá Hymnus cherubínů, milý synu”, pravil kmet, souhlasně přikyvujíc. “Již jsme očekáváni, proto pospěšme, náš cíl je nedaleko.”

Po těchto vstoupili do křivolakých chodeb, kudy cesta mnoha oklikami se vinula. Vpravo, vlevo, nahoru či dolů, někdy shýbnout či skoro plazit se úzkými průchody museli i do úzkých šachet po kamenných schodištích scházet. Míjejíce mnohé odbočky, stařec vždy se správným směrem rady si věděl. Nakonec octli se před pevnými fortnami z dubových přitesaných fošen, opatřených těžkým, starobyle vyhlížejícím zámkem. Isidor, vytáhnuvše ze záňadří mohutný klíč, otevřel skřípající uzávěr, odsunul těžkou závoru a rozevřel nepoddajné, vrzající veřeje. Užaslým hochům naskytl se neskutečný pohled.

Nalézali se v nepřístupných dutinách chrámové hory, v nichž od dob nepamětných ukrývalo se za oblouky nekonečných arkád množství obytných cel tesaných pravěkými nástroji do měkkého vápence. Jejich praobyvatelé, ochránci slovansko-árijské védské tradice vybudovali tu horské svatyně, Tagóror a Almogaren zvané, kam přinášeli mystické oběti. Mezi pradávnými stylizovanými malbami zobrazujícími tvary i postavy vědomců a věrců jejich, stkvěla se zde vyobrazení, jež s pozoruhodnou živostí a pravdivostí krom scén ze života starověkých Slovanů ukazovala i smyslné výjevy, jež rigidní křesťanská rétorika neváhala by označit za bezbožné, ba přímo ďábelské. Hochům tajil se dech při pohledu na umně zobrazené fresky v jedné ze síní zpodobňující nahé ženy, toliko šperky ověšené, při společné koupeli v místnostech, jež římské caldarium připomínaly. Další obrazy zpodobňovaly obnažené mladé dívky krásných těl i obličejů, rozjímajíce v nadzemských komnatách, nebo trávící svůj čas při důmyslných erotických hrátkách.

Malby, vytvářené několika pokoleními mistrů, vykazovaly podobnost stylu v umění starověké Indie či nověji též japonského období Ukiyoe v erotické kresbě zvané Shunga. V některých z podzemních sálů byly pomalovány nejenom stěny, ale také sloupy a stropy. Bratři, se zatajeným dechem následujíce svého průvodce, jako v gotické katedrále si připadali. Jak dostala se pradávná kultura z dalekých krajů od Brahmaputry či Žlutého moře sem do slojí pod Morovým hněvem?

Isidor, jenž uhodl nevyřčenou otázku z úsměvem odpověděl: “Moji synové spíše by se měli zabývati, jakou cestou hinduističtí mistři naučili se používat umění dávných Slovanů a jej dále rozvíjeli. Neboť vše co vidí naše oči pochází z dob pradávné slovansko-védské kultury. Mistrovství malby, založené na brilantní kresbě, obrysových liniích a sytosti barevných ploch, taktéž začlenění dekorativních prvků a drapérií v obrácené perspektivě, tvořili naši praotcové v dřevorytech již před tisíciletími.”

Působivý dojem pestrých obrazů, mysticky ozářených zelenavým svitem, dotvářel vzdálený sborový ženský zpěv, doprovázený temným zvukem píšťal, jenž pronikl k jejich sluchu s naléhavou, smyslnou intenzitou, utlumenou do této chvíle těžkými křídly brány.

Otec Isidor, vida překvapené výrazy svých učedníků, mírně pod vousy se usmíval:

”Tento dóm zasvěcen jest bohyni Mokroš, zosobnění vlhké, k plození připravené matky živitelky, jež i patronkou milostných výstředností bývá nazývána.”

Norbert neudržel se otázky směřující přímo k podstatě příčiny takto vyzývavě zobrazených scén, jež křesťanská nauka jen za prostopášnost a neřest by považovala.

“Mysl prostých lidí stále do velké míry zatemněna jest přesudky křesťanské výchovy, jenž pouze k pokoře před jedním bohem, zdrženlivosti a odmítání tělesné rozkoše své ovečky vede. Avšak člověk musí vytvářet památníky, srovnatelné svojí trvanlivostí se sluncem a měsícem, neboť ráj si bude vychutnávat tak dlouho, dokud na Zemi bude žít památka na něj,” s rozmyslem odpověděl důstojný kmet, hladíce svůj dlouhý vous.

Postupovali kolem nekonečného sloupořadí, tesaného do skály, zatímco nebeský chór doprovázený zvuky tklivých flaut, podbarvených hlubokým varhanním témbrem zesiloval, lákajíc jejich zvídavé duše jako aiolské harfy Sirén Odysseovy plavce. Tóny nástrojů se slévaly, prolínaly, souzněly a opět se rozcházely, přičemž jemné vibrace rozechvívaly duše našich poutníků a uváděly jejich rozrušenou mysl do zneklidňujícího stavu vytržení.

“To jest duduk. Prastarý dechový nástroj Árjů”, zašeptal otec Isidor, nechtěje dále rušit hluboký dojem, který na ně poslech hudby učinil.

Mezi oblými pilastry nacházelo se množství fontán, rozvedených důmyslným vodovodním systémem trubic, jež jako propletená hadí těla vinuly se po skalních stěnách vytvářejíce bizarní obrazce. Tóny zurčící vody, spadající v kaskádách po kamenných výčnělcích, čarovně lahodily sluchu v souznění se vzdálenými chorály, toužebně rozechvívajíce dychtivá srdce a naplňujíc mysl očekáváním.

Vystoupali po širokém, temném  schodišti, za jehož horním okrajem jasná žlutozelená záře prosvítala. Když stanuli na konci terasy, zůstali oba mladíci omráčeni dalším překvapením. Pod nimi rozevřela se jako propast rozlehlá rotunda, tesaná do měkké skály, o průměru alespoň 50 sáhů, prozářená světélkujícími stěnami. Místo podlahy prostírala se tu velká nádrž naplněná průzračnou vodou, jejíž hladina byla zakryta jemným mlžným oparem. Ze závojů mlhy byl slyšet trylkující ženský smích, jímž jakoby stříbrem utkané, roztřikující se vlnky spolu dováděly v hravém reji. Po obvodu koupadla nacházela se krytá loubí se dvěma apsidálními místnostmi, v jejichž stinných zákoutích několikeré hedvábných i z fléru šatů odloženo bylo, jež rozdováděné plavkyně ze sebe před koupelí shodily. Tyto místnosti, horkými zvané, měly mramorové obklady zdí pokryté vlysy a freskami se smyslně laděnými výjevy. Ve výklencích rozsáhlého souboru síní nacházela se sousoší zobrazující milostné skupinové ukázky prastarého šamanismu a divokých rituálů plodnosti.

“Tato síň sama jest zbudována ve tvaru okrouhlém, aby účinek páry i žáru podzemního šířil se stejnoměrně od středu po celé ploše okrouhlého prostoru,“ poučil Isidor zaraženě mlčící hochy, kteří v mladické dychtivosti snažili se zrakem zachytit co jejich sluch jim napovídal – skryté pohyby ladných dívčích  údů, dovádějících v tyrkysové lázni – švitořící hlasy vyrážené z obnažených labutích hrdel i šeptajících plných rtů, vše skryté za mlžnou clonou.

“Chrám lásky, bohyně Matky země,” pokračoval stařec, rozhlížeje se po prostorné kupoli. “Mokroš bývala dříve též říční bohyní, o vládu nad plodnou zemí a jejím vodstvem musela svést zápas s drakem Vitrou symbolizujícím všeničící sucho.”

Leopold náhle obrátil se  ke starci a zcela proti zvyku jej přerušil, řka vzrušeně: ”Otče, co má toto znamenat? Co od nás očekává moudrost našich praotců? Jakému pokušení jsme tu vystaveni?”

Též Norbert se přidal a oba mladí muži, plni živočišné síly a energie, tolik měsíců potlačované strázněmi a nemilosrdnými zkouškami, skrze něž pouze jejich vůle a vytrvalost úspěšně je provedla, třásli se v nepřekonatelné vášni, jež zmocnila se každé části jejich těla.

Stařec mávl před nimi svým serafem a pronesl tlumeným hlasem: ”Zde nachází se moji synové před branou zasvěcení. Jejich budoucí cesta bude se odvíjet podle nynějšího konání. Na jedné straně mohou svolně podlehnout pokušení oddat se radovánkám a plout na vlnách tělesné lásky v blaženém nevědomí. Na straně druhé odříkání a život plynoucí velebně jako nebeská, Všehomírem vedená řeka. Tiše, majestátně, hlubinami vesmíru k poznání monády, Nejvyššího smyslu bytí.”

“Och otče, ty dobře víš, kterou z cest se vydat! Ale což nevidíš naše duše, tak obnažené a plné touhy po naplnění, lásce a porozumění, pevném svazku stvrzujícím přirozené spojení obapolných lidských bytostí?“, naléhavě dotazoval se Leopold, jemuž hlas přeskakoval vzrušením. “Jak můžeš dát všanc naše dosavadní snažení? Tak lehce, bez výčitek,..”, zalkal.

Norbert, nemohouc odtrhnout zrak od světelnými odlesky vířící podívané pod nimi, přerývaným hlasem se sebe soukal: ”Toť příliš silný nápoj pro naše vyprahlé duše. Jakým právem jsme sem byli zavedeni? Kéž osud naše další kroky správně soudí a zítřek nás ke světlu vyvede. Již toho dále nemohu snésti, nemohu…”, hlas se mu zlomil, klesl na kolena, přemožen marnou touhou a steskem vložil hlavu do dlaní a skrz prsty vytryskly mu slzy.

Otec Isidor však takto k nim promluvil:

“Moji milí, vzpomenou na učení, kterým v nedávné době byli prošli. Tyto ženy zde nacházejí se právě v archetypu Matky, plodného měsíčního období, ve kterém si žena uvědomuje spojitost s proudem života, s přírodou a dokáže vnímat hluboké propojení na této úrovni s celou Zemí. Pokud sama cítí důvěru a podporu Matky Země a potažmo i svých předků, je schopná naplno procítit ženskou sílu danou všemocným Rodem, která umožňuje ženám dát Dar života. K tomu, aby srdce jinocha mohlo být otevřené a proudila do něj oživující síla z ženského lůna, je potřeba procítit vřelou lásku a vděčnost, kterou žena dostává propojením se Zemí a s hlubokou moudrostí, kterou načerpala ve svém vlastním životě svými zkušenostmi a prožitky, ale i s poznatky dávných předků a silou přírody – Matky Země. Taková žena jest schopna dávat lásku a péči jiným. Pouze když se spojí sama se sebou a bude pečovat také o sebe a podporovat svou vlastní radost ze života a za svým snem si půjde.”

Isidor náhle přerušil výklad zvolavši: ”Nuže, těla i mysl mých chlapců jsou připraveny. Nač ještě čekají?!”

Hoši nedali se víckrát pobízet. V horečném spěchu ze sebe přes hlavu halenu strhli, z nohou opánky shodili a takto, napůl ještě oblečeni, sbíhali po širokém schodišti k modravé hladině, výskajíce a odhazujíce postupně své svršky, až nakonec oba nazí s hlučným šplíchnutím z okraje koupadla do vody vskočili.

Voda v lázni byla horká, tak horká až dech se tajil, prosycená jemnou, vznětlivou vůní, jež do každého póru těla vnikala, roztahovala chřípí a v žilách mísila se s pěnící krví. Oba junáci silnými pažemi vodu rozhrnujíce, přibližovali se ke středu nádrže, kde hladina až k prsoum dosahovala a odkud prudký proud téměř vřelé vody do výše tryskal. A zde, ach ano zde, střetly se jejich dychtivé pohledy se zvědavými zraky mladých dívčin, jež jakoby magickým kouzlem z mlhavých kotoučů převalující páry se vynořily. Bylo jich pět, ladných ženských těl okrášlených pouze zdobnými šperky, s dlouhými vlasy zpola zakrývajícími jejich půvabné tváře i obnažená hrdla s chvějícími se prsy. Obklopily oba naše hochy, tolika překvapeními zcela ochromené, a utvořivše ve vodě kruh spojenými dlaněmi, jaly se kolem nich kroužit jako hejno lepých delfínů. A jejich ústa šeptala a trylkovala jedna přes druhé:

“Vítáme vás. Čekaly jsme na vás. Rády vás vidíme, milí bratři. Buďtež pozdraveni ve jménu Svantovíta.”

Leopold první se trochu vzpamatoval a přemáhaje se, aby se nezakoktal, odpovídal na pozdravy: “My též jsme potěšeni, milé sestřičky, z tak vřelého přivítání. A blahoslaveni buďtež naši praotcové, díky kterým toto setkání mohlo se uskutečnit.”

Nakláněje hlavu na stranu, snažil se pohledem proniknout mlžným závojem, rozeznat rysy ve tvářích panen, ale ty vždy se smíchem unikaly, jako štíhlé laně, když uhýbají před pátravou muškou  střelce lačnícího po kořisti.

Norbert, jsa pamětliv naučení moudrého žrece, projevil více zběhlosti a sebrav síly v mysli, jal se řeč převádět do věcnější roviny. Netrvalo dlouho a s dívkami v družné rozmluvě se nacházel, k níž jeho stále ještě poněkud zaskočený bratr, poznenáhlu se přidával. V krátké chvíli představily se luzné grácie svými jmény jako Zora, Milena, Vesna, Bojana a Pomněnka. Postupně, jak vzájemná zdrženlivost a stud opadávaly, vzaly oba bratry mezi sebe za ruce a brzy s výskotem proháněli se společně mezi blýskavými vlnkami. Bratři zachvěli se při doteku s ženským tělem, které již celé měsíce neměli možnost poznat, zatímco jejich mužná, svalnatá těla pokrytá jizvami a oznobeninami z bojů a strázní, zimomřivě se třásla, ačkoliv voda byla tak horká. Jak brzy seznali, spanilé dívčice byly sličných tváří a okouzlujících, štíhlých postav, jež pouze živá voda mládí dokáže z ohnivých bytostí zrodit. Z nich obzvláště panenská Pomněnka, zvaná krátce jen Něnka, vynikala svou čistou krásou a andělským pohledem blankytně modrých očí, zakrytých dlouhými řasami. Také jediná měla labutí šíji zakrytou bohatými prameny světlé kštice, zatímco ostatním dívkám na snědá ramena tmavá hříva rozpuštěných hustých vlasů spadala. Jediná Bojana měla vlasy spletené do vrkočů jako amazonka.

Bratři jako ve snách pohupovali se na zvlněné hladině mezi svými půvabnými společnicemi, jejichž nestálé dlaně se zvídavými prstíky nevynechaly místo na jejich tělech, s nímž by se byly nestřetly, jediný záhyb jejich osmahlé kůže, svůdně ve vodě se lesknoucí. Letmé doteky a krátké polibky, jež se spíše přátelskými ze začátku zdály, postupně k milostnému laskání přešly, kdy jejich těla, tak zřetelně účinky nenaplněné touhy vykazující, vzájemně se otírala a horečně k sobě tiskla. V němé obapolné dychtivosti po vznešeném splynutí v jednom vrcholném okamžiku, navzájem proti sobě se vzpínali a těsně obkružovali. Avšak všechen milostný rej,  jsa provázen zrychlenými vzdechy a výkřiky, v přirozeném duchu probíhal, jako když hejno rybek dovádí a samec svým pružným tělem v křečovitém vzepětí kol ochotně nabízející samičky se prohýbá. Oba bratři jako bujní hřebci v nezvladatelné touze a zatmění mysli, přemoženi přírodním zákonem a dlouhým půstem, svými topory do dívčího lůna divoce se tlačili. A byl to Norbert, jenž v těsném spojení s vášnivou Milenou, neudrževši své tělo a mysl v kázni, v božské apoteóze tělesnosti první vypustil své mlíčí, jež vznášelo se tu kol nich v blankytně průsvitné vodě jako bílý závoj.

Hoj, však co nyní bujarý Leopold provádí? Vymanil se z objetí své družky Bojany tak prudce, že až zavrávoral a vzad do vody se překotil, až ta široko se rozstříkla. Snad způsobilo to náhlé osvětlení, jež proniklo k jeho vědomí i skrze záchvat chtíče. Snad letmý pohled Něnky, jejíž tvář, orámovaná mokrými vlasy, vynořila se z mlžného oparu a zamyšleně a snad i trochu vyčítavě naň pozřela. Ta tvář, ten výraz, ten přece odněkud zná. Ale to není možné, to není možné, kde by se tu vzala? Vztáhl ruku před sebe ke ztrácejícímu se přízraku v němé prosbě. “Lado, má ženo. Má lásko,” zašeptal.

Bojana, jsouc překvapena po něm ruce vztáhla, ale on otočiv se, beze slova k břehu zamířil. Vystoupil na kamenný okraj nádrže a tak jak byl, nahý s urostlým tělem smáčeným kapkami vody, jako helénská socha sílu vyzařující, rozpažil ruce zvolavši vzhůru ke kamenné kupoli, jež tóny jeho hlasu vracela v mnohých ozvěnách:

”Pochopil jsem drazí otcové. Pochopil jsem úlohu, kterou jste mi uložili. A věřím, že na danou otázku jsem vám odpověděl. Vždyť co může být vyššího v životě lidském, než opravdová láska? Taková co srdce rozežírá žalem a steskem po milované duši. Taková, co jen pomyšlení na ni vyvolá blažené opojení. Taková, co stojí za ni i život obětovat.”

Poslední větu již jen zašeptal, zmlkl a sklonil hlavu. Spustil rozpažené ruce a obrátiv se zády k zamlklému hloučku nejasně se rýsujících postav zahalených v moři par, vztyčil hlavu a promluvil vyrovnaným hlasem:

“Otče, jsem připraven.”

Odkudsi vynořila se náhle postava žrecova, jakoby ze země vzrostlá. Jeho obvykle přívětivá tvář nyní tvrdě a vážně vyhlížela. Bez jediného  slova důstojný kmet roztáhl svůj plášť přes záda mladíkova a drže jej kolem ramen, pomalu s ním, krok za krokem, po schodišti vzhůru stoupal. Na horním stupínku se zastavil, odepjal plášť a předal jej hochovi, jenž do něj celý se zahalil. Kráčeli pak zpět ke vchodu do caldaria, zatímco Leopold mlčky, jako ve snách, následoval svého průvodce, až svým pozorovatelům ztratili se z očí za horním okrajem terasy a s nimi i záře starcovy tajemné pochodně.

Mezitím dívky v lázni při svých skotačivých hrách opět se rozdováděly. Vyvedly Norberta, který na okamžik zaváhavši, znovu do víru radovánek se ponořil, do jedné z horkých místností. Byl to protáhlý pokoj s valenou klenbou umístěný v pravoúhlém výklenku, zakrytý po obvodu těžkými, splývavými drapériemi. V něm na dlouhém stolu lákavé pohoštění připraveno bylo, opojné nápoje a divotvorné ovoce v podzemí vypěstované. Opodál, na širokých odpočívadlech s měkkými poduškami, Norbert poctivě věnoval se každé z milých dívek. Maje před očima obraz ctihodného mistra, jehož naučení o probuzení ženské síly stále v uších mu zněla, obšťastňoval postupně několikrát své společnice v tisícerých polohách. Utkvělé soustředění přinášelo mu vnitřní sílu, která ani po několikerém vyřinutí jeho mízy neustávala. Právě nyní, byvše spojen s půvabnou Zorou, cítil jak jeho duše stoupá a klesá spolu s rytmickými pohyby v blaženém aktu plození, vědomě se vznášeje na hranici vyvrcholení, jež bez potíží téměř donekonečna oddaloval. Upřeným pohledem sledoval v očích Zory její vzrušení, když ta náhle vzepjala se v slastné křeči jako luk právě ve chvíli, kdy do ní jeho símě vytrysklo. Její lůno naplnilo se vodou, jež vzkypěla na povrch těla jako horké vřídlo mohutným výronem. A znovu a ještě jednou se jejich těla roztřásla v agónii malé smrti, zalévajíc rozpálenou kůži žhavou substancí milostné lávy.

Po drahné době rajského vytržení celá družina, zmámená usilovným snažením, usínala na rozházené pohovce v jediném klubku potem zmáčených těl. Jen nejkrásnější z účastnic tu chyběla, éterická Něnka, která již na začátku milostného vytržení se vytratila a vášnivé zábavy v horké místnosti se neúčastnila.

Mezitím Isidor se svým protějškem prošli zpět sloupovou síní a dříve než do další z úzkých chodeb vstoupili, ctihodný kmet takto vážně promluvil:

“Vstupujeme nyní do chrámu bohyně smrti, Morany. Zde prochází se poslední a nejtěžší zkouškou, jíž dojde elév k dokonalému poznání. Kdož odejde z této síně živ, nikdy již není tím co předtím býval. Jeho duše poznamenána jest nejvyšším posláním, předáním poselství dávných předků dalším generacím. Dosáhne nejvyšší hodnosti Budaje, neboli probuzeného i probouzejícího, duchovního učitele a zvěstovatele vůle bohů, našich Předků. Můj syn, jsa předurčen státi se vyvoleným, všechny zkoušky prozatím zdárně vykonal. V té poslední hluboký cit, láska, byla mu pomocníkem. Ale zde, kde do propasti nezměrných muk a bolesti bude uvržen, jen hloubka vlastního vědomí dokáže mu pomoci.”

“Ach otče, což není naděje, že strázně překonám a do světa lidí nesmrtelné poselství odevzdat budu moci?”, otázal se Leopold, statečně se snaže nedávat najevo, jak naň kmetova slova zapůsobila.

Avšak starý mudrc odpověděl:

”Většina lidí jednoduše dovolí, aby svou sílu vrhli do kotle chaotických myšlenek, podlehnuvše vnějším vzruchům, nebo rozptýlili svoji sílu v povrchní honbě za potěšením. Můj syn však ví jak svoji jarost vědomě střádat a pak ji pro jediný účel řídit. Z nevyčerpatelného zdroje síly přírody jest čerpána prána, tento neomezený pramen životnosti, hromaděna ve schránce lidského těla a pak používána k přeměnění plodivého proudu v jemnou ohnivou sílu, přičemž vnitřní teplo vzniká, kroužíc jako vlas jemnými žilkami lidského těla. Nechť můj syn vzpomene na má slova a naučení, kterými prošel za svého pobytí v Liuhathu, až ledová ruka smrti uchopí jeho srdce v neutuchajícím sevření.”

Po těchto slovech prošli chodbou a vstoupili do ponuré, mrazivé svatyně, v jejíž prostorách obložených vrstvami světélkujícího ledu, nacházel se katafalk obklopený čtyřmi vztyčenými pilastry, jež jako vztyčené pařáty ztemnělý strop kaverny podpíraly. Leopold zachvěl se v nastalém chladu, jsa pouze v tenký žrecův plášť oděn. Vprostřed pietního místa nacházela se tmavá truhla z bytelného dřeva. Vzadu na vyvýšeném oltáři, stylizovaném do tvaru hlavy divé bohyně, ponurý obrys ženské postavy pololežíc, polosedíc, ve stínu vskrytu se ozračila. Ve chvíli, kdy oba muži vešli, zvedla hlavu orámovanou černou hřívou vlasů, jejíž kadeře, pouze stříbřitou čelenkou obepnuté, jako hadí ocasy se kroutily. Jako měsíční krajinu bledou tvář, otočila ve směru zvuku příchozích kročejů a temné brvy zavřených očí se zachvěly. Však náhle se rozevřely a bylo to jakoby ohnivý proud zpod víček vyšlehl, až Leopold, jat podivnou bázní, o krok ustoupil. Sršící paprsky, ba celé snopy jisker do hochových očí se vpíjely a celou jeho bytost obklopily. Avšak náš udatný rek, vzpamatovavše se z prvního překvapení, neohroženě čelil smrtícímu pohledu. Postoupil kupředu a pevně se rozkročiv, šlachovité paže na hrudi v rozhodném gestu založil a zvučným hlasem pronesl:

“Buď pozdravena, velectěná Jasno. Pověst o tvé kráse zdaleka se nevyrovná skutečnosti a mnohý poutník věru půl světa by procestoval, by mohl alespoň zdáli tvým půvabům se poklonit.”

Po těch slovech poklekl na jedno koleno a v dvorné úkloně sklopil hlavu k zemi. Prudký svit smolně černých očí pohasl a přísný výraz ve tváři kněžky změkl. Vztyčila se a její postava, oděná temnou řízou, jakoby z kamenného piedestalu vzrostla. Kynouc milostivě rukou, dovolila Leopoldovi vstáti, zatímco bělovlasý stařec s pohaslým serafem stranou k ledové stěně ustoupil. Chvíli si prohlížela jinochovu statnou postavu, jen skromně do tenkého sukna zahalenou, a pronesla zvonivým, jako kovová dýka chladným hlasem:

“Též o chrabrém bohatýru, jenž nyní stojí přede mnou, nelhaly pověsti, jež až z hlubokých lesů daleko na východě přicházejí. Samotná jedna osvícená a přitom nevinná duše, tak naplněná milostí, dokáže mnohé vyjevit, majíc srdce uchvácené posvátným citem.”

Přistoupila blíže k mladšímu z bratrů a dotkla se jedné z hlubokých jizev na jeho paži: “Vidím, že můj bojar mnohými strázněmi musel projít. Avšak nyní k poslednímu zkoušení jest připraven. Pročež neztrácejme drahocenný čas a mějme se k činu.”

Po těchto slovech tleskla do dlaní a od sloupů oddělily se čtyři mohutné, hrozivě vyhlížející postavy, které do té chvíle dlely v jejich stínu. Byli to venedští kováři, kteřížto z kovárny Slunečního dómu do svatyně k obřadu byli povoláni. Obklopili Leopolda, který, s rozpaženýma rukama, cele se do jejich moci oddal. Vrhnuvše ještě poslední pohled na v ústraní stojící postavu starého mága, zvolal:

“Otče, co bude s mým bratrem, kterého v lázni jsme zanechali.”

Ctihodný kmet, zachytivše jeho prosebný pohled, protáhl prsty svou dlouhou bradu, konejšivě přivřel víčka a pokynem ruky na okamžik zastavil zlověstný doprovod odpravců, chystajících se odvést mladého hrdinu:

“Na životní pouti, stejně jako můj syn zde cestou sluneční se ubírá, jeho bratr za měsíčním znamením půjde. Oba způsoby stejný účel sledují, však duchovní cesta za Sluncem, ač přímější, vyžaduje vyšší připravenost. Hmotná cesta materie je křivolaká a plná slepých zákoutí, v nichž Norbert ve svém životě často neuváženě se ztratí. Neznamená to však, že by jeho cesta byla bludná. Nikoli, toto putování pouze spojené s bojem a překonáváním překážek, nástrah a obtíží bude. Jest to směr nového uspořádání celého hmotařského světa, způsob jeho přiblížení k ideálům duchovního světa. Na ní dosáhne mnoha úspěchů ve sféře hmotných vynáliezů, umění, hudby – všech vědních nauk. Avšak to vše změní se ve střepy a hmotná krása nepřinese žádnou radost, pouze neukojitelný hlad po další a další porci materie.

Sluneční cesta, cesta ducha, vypadá jako by jednodušší byla. Jedno – dušší v tom smyslu, že odvíjí se od Jednoty Ducha zůstavšího při Rodu. Od svých následovníků starost o materiálno nevyžaduje. Být asketou, žít v chudobě, vlastnit jen to, co je pro život nezbytné, je prosté. Avšak tato cesta je ve skutečnosti obtížnější a odpovědnější, neboť vyžaduje duševní námahu.”

Stařec pozvedl obě ruce ke stropu sloje a zvýšeným hlasem pronesl:

“Nejvyšší poznání, jehož se mému synu v těchto místech dostane, nesnese jakoukoli pochybnost! Jest božským darem, jenž spolu s osvícením přinese do života jasné světlo, planoucí pochodeň jednotného Slovanstva. Ano, zde na tomto místě se rozhoduje o budoucnu všeslovanského národa, dětí bohů, potomků mocného Roda. Můj syn zde, jenž vtělením Nejvyššího Všehomíra se stává, povede svět k jednotnému cíli pod korouhví Původního učení o cestě Pravi – cestě ke spravedlnosti v čisté podobě. Je to cesta k pramenům pravédského učení. A na bedrech mého syna a jeho následníků spočívá úkol z nejdůležitějších – uchovat tento pramen čistý. Zapomeňtež na nesváry mezi našimi národy, neboť jen ve vzájemnosti jest naše spása. Vzájemnost ukazuje nám velikost našeho božského poslání v řadě národů, tak pracujme pro věčnost.

Znovuzrození našeho společenství tak nastane ve znamení vzájemnosti. Slované mají právo na probuzení, svobodu a vzdělání, třebaže mnozí z nich pod cizím jhem žijí a byli dosud vzdáleni od života způsobců, hybatelů. Vystupují tak sice později na jeviště dění světového, ale mají za to před sebou budoucnost. Vzájemnost přináší všeliký prospěch. A je třeba hlásat toto učení, učit této cestě naše okolí, pamatovat na zákony prapředků. Budiž mocný rozum Svantovíta a odvážné srdce Svaroga průvodcem na této cestě.”

Isidor otočiv hlavu k pochmurné čtveřici, nehybně co kamenné sochy kol Leopolda stojící, s planoucíma očima vztáhl ruku se svým serafem, v posvátném zanícení chraptíce hromovým hlasem až skála se ozvěnou otřásla:

“A nyní již, pohlédni do očí Zmejovi, hadímu drakovi, poddej se jeho ledovému dechu a uvěř ve vtělení a spásu!”

V tu chvíli Venedi chopili se Leopoldova odevzdaného těla, strhli z něj plášť a takto nahého položili jej zády na obětní oltář. Rozpažené ruce a nohy vložili za zápěstí a kotníky do připravených železných kruhů, kteréžto zaklaply ocelovým stiskem. Leopold ucítivše na zádech zbrocených potem ledový povrch kamenného stolce, zachvěl se hrůzou v předtuše co jej čeká. Náhle mu tělem projela nelidská bolest, že celý se vzepjal a zoufale zařval. Bolest překonala veškeré jeho očekávání, projížděla znovu a znovu v prudkých vlnách od kotníků nohou skrze trup do zápěstí. Měl pocit, ne, opravdu cítil, že mu z těla kusy masa žhavými kleštěmi vytrhávají. Zmítal sebou na oltáři potřísněném vlastními výměšky smísenými s kluzkým potem. Jako skrze krvavou clonu viděl rozevlátou postavu kněžky, která se k němu přibližovala a jako z veliké dálky slyšel šeptání magických zaklínadel, přerušovaných jeho vlastním sténáním:

“Žehnám vůli k překonání bolesti.

Cítím vděčnost, že se mé srdce zahojilo a bolest pomíjí.

Za přispění živlů, ohně pro očištění, země pro zdraví,

vzduchu pro porozumění a vody pro soucit,

potvrzuji, že trápení u konce jest.

Přijímám za své, co bylo a odešlo,

a obracím se nyní k tomu, co leží přede mnou.

Říkám: Staniž se.“

Leopold stiskl zuby a potlačujíc touhu umdlévajícího těla upadnout do černé tmy mdloby, sebral všechny síly a místo aby čelil nezměrné bolesti, soustředil veškerou sílu myšlenky na osvobození vědomí od těla ztýraného mukami. Jat náhle utkvělou představou, v polobdělém stavu opouštěl své tělo jako oblak páry, uniklý z puklého pryskýře vyvřelého bahna. Protáhl se zvnitřku skrze vlastní ústa, aby náhle zočil své tělo pod sebou, zkroucené křečemi a svíjející se v nečistotách.

Nezměrná bolest, přesáhnuvši meze lidského vnímání, ustoupila a místo ní v mysli rozložil se pocit nezměrné slasti. Udiveně hleděl na své zmučené tělo, nemohouc se smířit s rozpolcením vlastního Já. Než náhle jako pták když doširoka rozepne své perutě, jeho duch volně se vznesl ke stropu jeskyně, prolnul mohutným masívem a již vzlétl nad sluncem zalitou horskou krajinu, k blankytné, éterem vonící obloze. Využívaje vzdušných proudů, cítil sluneční teplo i vlahý dech větru na tváři. Rozhlížeje se po zemi hluboko pod sebou divil se, že umí létat. Jak jen je možné, že na ten způsob již dříve nepřišel, vždyť to tak jednoduché jest! Užíval si libé katarse s jediným přáním, aby slastný pocit nikdy nevyprchal.

Zahleděl se do dálky odkud slunce přichází a jat neodbytnou myšlenkou, jako bujný okřídlený oř tím směrem zamířil. A již vznášel se nad hlubokými lesy, rozlehlými nivami, jako blesk sjížděl z temných mračen přes vrcholky nebetyčných hor do sluncem zalitých údolí. Míjel břehy objímající rozvlněné hladiny jezer, sledoval klikaté, jako zemské vlásečnice větvící se toky řek. Až uviděl na obzoru jiskřící hladinu moře, vycházejícím sluncem ozářenou. A tam, daleko na severu, sevřena mezi dvěma kontinenty, rozkládala se bájná země Irij. V rozlehlé zelené kotlině pásla se nekonečná stáda tučného skotu, v lesích nacházely se početné houfce zvěře, v řekách plovala hejna ryb. Leopoldovi ihned vybavila se slovutná řeč praotce Čecha, oživená v kronice Kosmově: Toť je ta země zaslíbená, zvěře a ptáků plná, medem oplývající!

Uprostřed této krajiny, obklopeno prstencem hor s vrcholky sněhem pokrytými, nacházelo se velkolepé město, obklopené kolosálním kruhem mocných hradeb, rozložené na březích okrouhlého, stříbřitě se blyštícího jezera jako zářivě bělostný skvost. V onom městě nebeském, rodověrnými jménem Nyja nazývaném, jako krystaly z drúzy křemence vyrůstaly chrámy úchvatné nádhery. V mozaice nespočetných domů míjely se rušné ulice, hladinu jezera brázdila četná plavidla. K vnějším hradbám ze všech stran sbíhaly se plochými balvany vydlážděné široké trakty, vedoucí do nedohledné dáli, po nichž karavany s bohatým nákladem se ubíraly.

Výjevy z pradávných, zašlých časů, se před jeho očima míhaly jako gigantická projekce “camera obscura”. Jedenácte milénií od přítomnosti dělil jej čarokrásný obraz, na který shlížel skrze mlžnou clonu mraků.

Než na blahobytném vzhledu krajiny přece jakoby jistý stín ležel. Při bližším pohledu shledával hluboké brázdy v rozpukané půdě, střídané s dalekosáhlými nánosy sotva vysušeného, místy hnijícího rmutu po přestálých povodních. Ač zrovna vrchol letního období zde právě končilo, hranice věčného sněhu až do nížin zasahovala a kdysi úrodná pole v nehostinnou poušť proměňovala. A kdyby se všímavý Leopold do očí místních byvatel pozorněji zadíval, zahlédl by v nich obavu, zmatek, v některých i beznaděj.

On však nyní, hnán neskonalou touhou po poznání, podoben jsa jemnému závanu větru, vplul okrouhlým průzorem do útrob jedné z honosných staveb. Octnul se v rozlehlé dvoraně, v níž zrovna konal se vážný sněm za účasti asi padesáte ctihodných, bělovousých starců, oděných v dlouhé, nařasené chitóny. Na stupňovité podlaze postávajíce, vždy jeden z nich vystoupil, aby z nejvyššího stupínku k ostatním hovořil. Nyní právě moudrý Chors řečnil a Leopold s údivem si uvědomil, že prastarému nářečí rozumí, ač starobylá slova ve velmi nepoddajné formě, navíc ve verších pronášena byla:

“Moudří a vážení dědové,

takto k nim nehodná osoba hovoří.

Buďtež svorni v rozhodnutí Rodově,

Jeho váženého, jenž naše pokolení příští tvoří.

Mocný Stribog nám z strany půlnoční hrozí,

osudek jest třeba zvážit v míru i nemíru

by podobajíce se prchavé kapce rosy

nedošlo k zvůli, neblahému omylu.”

 

Leopold ucítil náhle jak jím mocná síla prostupuje a než se nadál, prolnul s tělem statného dosud kmeta jménem Jaril, jenž opřen o mocnou berlu, k nejvyššímu stupni právě vykročil. Uklonivše se ctnému Chorsovi, jenž místo mu přepustil, zvedl svou hůl, umělými dřevoryty zdobenou, a takto ke shromáždění promluvil:

“Všichni na paměti máme drazí otcové,

jak trpěl náš lid v době nedávné.

Ledový dech, jímž Stribog naše rody trýzní

vše živé zpřetrhá i pokolení naše slavné.

Pročež jedinou myšlenku v srdci mějme,

na dalekou pouť k polední straně se připravme.

Jinak brzy, než břízy třicetkráte vydechnou vůní,

z našich dětí jen zmrliny zbudou ohavné.”

Leopold v úžasu sledoval, jak vzletná slova z jeho úst samovolně a lehce plynou. Zatímco zástup důstojných volchvů zašuměl ve vzájemné  rozpravě, v jeho mysli míhaly se obrazy z časů zřejmě nepříliš vzdálených. Viděl ledové vichřice v zimním období, zátopy sněhu valící se v mohutných, vířících mračnech, po nekonečné dny a měsíce neustávajících a tuhý příkrov zvící několika sáhů vytvářejících. Viděl lijavce deště, jak jezera a toky řek rozvodňují a příbytky nešťastných bydlitelů strhávají, rozbouřené přívalové vlny přímořské oblasti zaplavují. Davy hladových lidí, žebrajících o kousek čehokoli, co strávit by bylo lze. Je možné, že rajská země, na níž před chvílí s libostí shůry shlížel, bude za několik desetiletí v opuštěnou pustinu proměněna? Čím pohněval asi zdejší lid mocné bohy, že takový osud jim byl uchystán?

Než věnujme se dění v chrámovém sboru a moudrým představitelům shromáždění – věče. Právě znovu hovoří ctihodný Chors, jenž zde coby prostředník mezi řečníky působí. Hle, jak jednoduše a výstižně rétorika pradávných zástupců lidu jest v bezbřehé spravedlnosti uspořádána:

“My vyslechli pozorně bratra našeho Jarila řeč.

Jeho radu později věče posoudit musí.

Teď na stolci ať promluví Vyšnij, prastařec,

jehož provždy obšťastňují blahé múzy.”

A k nejvyššímu stupínku přicházel již, opíraje se o berlu, nejstarší a nejváženější zástupce moci irijské, patriarcha, o němž říkalo se, že téměř stopadesáte let stár jest. Sláva jeho hadačství, schopností předvídat událostí příštích, až hvězd se dotýká. Jeho věkem seschlá postava k zemi jest sehnuta, přesto jej božská aura obklopuje, že ostatní žrecové v úctě před ním s úklonou se rozestupují. Důstojný prorok, vystoupiv na nejvyšší schod, rozhlédnul se nejprve po shromáždění ostrým pohledem ve vrásčité tváři, přivřel bezřasá víčka a takto promluvil třaslavým, ale pevným a rozhodným hlasem:

“My, vnuci Slunce, věříce v posvátnou moc země irijské

nepoddáme se Černého boha bludné zvůli.

Proto kdož víru v srdcích smělých si nese

přemůže i z Půlnoční strany valící se stvůry.

Však časy těžké, přetěžké k našim zemím se blíží,

Slunce tvář i teplo našich chyší veliká zastřou Chladna,

Studené moře zaplaví naše města i osady,

po lidu našem nezůstane tu památka žádná.

Pročež pozvedněme společně své hlasy,

ti kdož pro spásu v stranu Polední hledí,

by na pouti daleké k zemi zaslíbené došli

a v slovu jednotícím se sešli naposledy.”

Po tomto projevu rozhostilo se v chrámu hrobové mlčení. Žrecové ponořili se do hlubokého zamyšlení, váživše v duchu působivá slova nejvyššího staršiny. Posléze však pozvedla se tu a tam jedna, dvě, tři bělovlasé hlavy, tamto čtvrtá a onde pátá, šestá. Náhle protnulo ticho hlasité zvolání magického slova: ”HÓÓÓMM”. Uběhlo jen několik okamžiků a z druhé strany odpověděl mu druhý, neméně znělý hlas naléhavým: ”HÓÓÓMM”. Postupně, jak přidávali se ostatní žrecové, zachvívala se zanedlouho klenba dómu sborovým voláním ze všech hrdel:

”HÓÓÓMM! HÓÓÓMM! HÓÓÓMM!”

“Budiž veliký Vyšnij naším vůdcem na pouti k daleké krajině Svarogově!”, vzkřikl do té vřavy jeden z níže postavených mágů a další k němu se přidávali: “Ano, ať náš praotec, jenž vtělením všemocného Svaroga jest, naši cestu svým světlem ozáří.”

Avšak důstojný kmet pohybem ruky zklidnil rozvášněné shromáždění a pravil:

“Tento nehodný jedinec již příliš dlouho zdejší vzduch dýše,

vše co hodlá učinit jest odejít jen v ústraní tiše.

Avšak Ten bohy oblíben, mezi mými bratry se nalézá,

zřící to duch, pevné a oddané mysli, údů z železa.

Ať mí bratři hledí velkého proroka sledovat,

by plémě naše ve zdraví bylo možné zachovat.

Podle jeho jména Jar ať země zaslíbená se zove

za vlast zemi sluncem rozpuklých květů zvoltež, mužové!”

Radostné volání vystřídalo jeho řeč, když se majestátně otočil směrem k Leopoldovi a s vlídným úsměvem v svraštělé tváři pokynul oběma dlaněmi ve výmluvném gestu symbolického předání průvodcovské moci. Nadšený dav přenesl v okamžení pozornost na našeho hrdinu, jenž v osobě ctihodného žrece jsa převtělen, zůstal jako omráčen. Jako z veliké dálky slyšel sborové provolávání svého jména, jež právě stávalo se nesmrtelným kultem:

“JA-RIL! JA-RIL! JA-RIL!”

Cítil, jak pozvolna vzdouvá se v něm vlna nepoznaných dosud schopností, plamen neutuchající vášně podobající se mohutnému přílivu. Převzatý závazek za mocný národ, jeho další osud před očima Praotců, tisícileté mystérium vryté hluboko do povědomí prastarých rodokmenů. Pozdvihnuvše obě ruce k nebesům, cítil, jak jimi shůry proudí hvězdná aura jako nesmírná síla, od níž počalo se jeho tělo mocně chvěti. Shromáždění, strnuvše v nábožném zanícení, sledovalo božskou apoteózu právě vyvoleného nástupce vtělení Svargy, hlavy rodnověrného uskupení všech irijských bohů.

Když posvátná křeč pominula, poklekl rozechvělý Leopold na kolena a  vztaženými pažemi vzývaje moc Všehomíra, provolal ku chrámové kupoli:

“Za zvuku rohů ve velebném Jeho písní hlaholu

tu klečí v prachu zvěstovatel, by slibem se zavázal,

v ochranu že béře svůj lid na cestě dálné.

Nuž ženy a děti, starci i bojovníci, zanechte bolu

vzhůru již v kraje nové, jak staršina nám kázal.

Svarog, náš průvodce, již rukou zářnou kyne.

My v zářek vlastní svoje srdce dáme,

na oltář vlasti nové svůj život obětujme.

Chladné až Temno na straně půlnoční nastane

v krajině Jara věčného s útrapami skoncujme.

Pak budou naše rody v slávě navěky

v klopotě i blaženství života novém.

Navždy však, slibme si lide odvěký,

naše svornost ať hoří věčným ohněm.”

 

Po těch slovech Leopold podržel svoji berlu a jeden po druhým stařešinové k němu přistupovali, na posvátnou hůl prsty pokládali a tichou přísahu odříkali, zatímco chrámový sbor za hlubokých tónů rohů temné a vznešené chorály pěl:

Leopold, ucítivše náhle, jak neomezená síla zpět do skutečnosti jej vtahuje, poddal se magnetickému vlivu. Jeho mysl vyrvala se slastné náruči nadpřirozeného snu a on octnul se opět na oltáři ve svém zmučeném těle. Leč pouta z jeho údů byla sňata a jeho trup, zbavený nečistot, do čistého, lněného plátna byl zavinut. Očima ulpěl na postavě Jasny, nehybně tyčící se nad ním, propalujíc svými zraky jeho nitro. V jejích planoucích očích viděl svoji strast ale i spásu, radost avšak i zmar, ctnost ale zároveň divokou, nevyzpytatelnou neřest. Avšak jeho jistota prozřením již neotřesena zůstala.

“Můj bohatýr uzřel to, co jiní smrtelníci neviděli”, promluvila zamyšleně s utkvělým výrazem ve tváři, odvrátivše zvolna hlavu a ukazujíc mladíkovi svůj sličný profil. “Prošel prvotním poznáním úrovně světů nadzemských, Nav a Jav. Pouze skrze ně vede cesta k vědomí mocného Slav a dále k nejvyššímu Prav, pravému poznání a dosažení vědomé úrovně bohů, našich Předků. Další zkouškou svou jarost a naučení bude moci osvědčit v propasti ledové moci zásvětní.”

Kněžka pokynula venedským obrům a ti odsunuli plochý balvan z vrchní části oltáře. Pod ní temná dutina se nacházela, z níž ledový čišel chlad. Venedi zvedli bezvládné tělo a vložili jej do připravené truhly. Naposledy zahlédl těžce zkoušený hrdina paprsek mdlého světla, v němž zdálo se mu, že v nesmiřitelném výrazu kněžky jakoby záchvěv starostlivé přízně zahlédl. Avšak již s dutým klapnutím bylo  uzavřeno těžké víko a obklopila jej neproniknutelná temnota. V prvé chvíli zachvátila jej neskonalá úzkost z těsného prostoru, že snažil si zuřivě z přiléhavého rubáše ruce uvolnit a poklop nadzvednout. Avšak pouze jednu paži podařilo se mu vyprostit a při tlaku na drsný povrch nad jeho tváří se horní část truhly ani nepohnula. Cítil jak jej zvedají přes okraj kamenné studny a spouštějí do hlubiny, přičemž okraje sarkofágu o její stěny tu a tam dunivě narážely. Čím hlouběji se ocital, tím více cítil prostupující chlad, jenž jej rozechvíval v mrazivých návalech. Jektal zuby a tělo, zachvácené děsem, začalo se nezvladatelně otřásat. Zvednuvše jedinou volnou ruku k hlavě, ucítil své dlouhé vlasy, spečené zmrzlým potem. Prsty sklouzly mu ke krku a pokolikáté již nahmatal na tenké šňůrce drahocenný přívěsek, milovanou Ladou věnovaný, jenž sevřel pevně v pěsti. Náhle truhla narazila na dno prolákliny. Ocitl se v nejhlubším tichu zapomnění a jeho ztrápené vědomí zhaslo v propasti temnoty.

Zhaslo, ale opět se slabě rozblikalo. Nedokázal odhadnout jak dlouho se v hluboké hrobce nacházel. Cítil jak mu prsty ruky znecitlivěly a údy postupně odumírají. Chladná krev z končetin proudila k srdci, které sevřelo se v bolestné křeči. Naposledy bezvýsledně zacloumal hrubou tkaninou, obepínající pevně jeho tělo. Mezi návaly nezvladatelné hrůzy, míhaly se mu před očima horečnaté výjevy z posledních událostí jeho života v podzemním labyrintu. Užuž cítil, jak jeho mysl propadá se znovu do hlubiny zapomnění, když připomněl si průpověď svého mistra:

“Nechť můj syn vzpomene na má slova a naučení, až ledová ruka smrti uchopí jeho srdce v neutuchajícím sevření.”

S posledním zábleskem vědomí nacvičeným způsobem probudil silové toky prány propojující jeho tělo s mocí Všehomíra. V podzemních učebnách během duchovní nauky ještě nikdy se mu nepodařilo pránické síly dokonale využít. A zde, ve zkoušce života a smrti věděl, že pouze jediný pokus jest mu povolen. Když selže, Venedi vytáhnou vzhůru pouze jeho ledovou mrtvolu.

Ztuhlými rty dokola mumlal zaklínací formuli:

“Hadův duchu,

kouzlo smrti a života,

Tvé hymnu znamení

vzývám, přijď…”

Jeho vědomí vysílalo neviditelné paprsky, siločáry myšlenek, jež pronikaly temnou masou podzemí a mířily vzhůru, k blankytné obloze, a ještě dál, do širého kosmu, k rozsáhlým souhvězdím, obepínajíc je jako pavoučí sítí. Nebeská tělesa přijímajíc jemné vibrace, rozechvívala stříbřité nitky jako struny božské harfy a šířila tyto kmity nazpět ke zdroji v mocných vlnách. Leopoldovo tělo zachvívalo se stále méně, až nakonec ustrnulo v nehybnosti. Krevní oběh se zpomalil a srdeční tep zvolnil svůj pravidelný rytmus, až téměř ustal. Nemilosrdný chlad prostoupil celým trupem, pouze v nitru vědomí žhnul a pulsoval nezdolný duch statečného bojara. Avšak tělo již zůstalo propojeno s kosmickým řečištěm, naplněno jsouc životodárným proudem hvězdného dechu. V polosnu vnímal před široce rozevřenýma očima zašlé obrazy z dob dávno minulých, když tu náhle, naučeným způsobem vyklouzlo jeho vědomí ze své hmotné schrány, unikajíc vzhůru jako obláček dýmu. A znovu připomněl si po přestálém utrpení pocit nadzemské slasti a božské přítomnosti. Zdáli slyšel znít nebeský chorál a temný sbor cherubínů, jenž zásvětním hlasem pěl:

 

“Pod nohou zem jim duní

a začnou vrcholy lesní vůkol se třást,

jim zdá se, že psové temnotou vyjí,

neboť bohové se blíží.”

Ocitl se nad nedozírnou ledovou pustinou, prudkou vánicí zmítanou. Přívaly sněhu v divokých vírech pokrývaly ohromné plochy do nedohledna se táhnoucí nehostinné země jako písečné samum.

A tam v dáli, v neproniknutelné mlze jako pohyblivé kopce, vynořují se z bílé tmy obrovité tmavé siluety. Mamonti! Ušlechtilá zvířata z rodu dávno vymřelých chobotnatců. Těžkopádní  obři s mohutnými ze strany na stranu kývajícími hlavami prodírají se proti skučícímu větru. Hrubá srst jejich těl, pokrytých vrstvou namrzlého jíní i rozprasklé ledové tříště, přepásána jest tuhými řemeny, kterými táhnou za sebou bytelné sanice, spíží naložené. Kolem obrovitých tahounů jako hejna mravenců brodí se sněhem zástupy ohnišťanů – zůstavších potomků kdysi početného irijského lidu. Jejich putování za Jarem trvá již několik pokolení a nezdá se býti u konce. Vždy poté co se usadí v napohled příznivých podmínkách u některého z říčních ramen a založí zde osadu, dožene je postupující ledový dech Půlnočního Černoboga. Ženy a děti spolu se zásobami na saních se vezou, muži zhusta ověšeni těžkými torbami a vaky, čelní páskou nadlehčovanými, klopýtají v těsných zástupech, snažíc se co nejvíce v závětří chlupatých sloních těl se ukrýt. Bída a prožité útrapy jsou vepsány do oznobených a vyhublých tváří kdysi blahobytných byvatel Irije, té země věčného slunečního svitu, tepla, štěstí a hojnosti.

Arci dávno již nejsou dodržovány všechny tradiční rituály a v propasti zapomnění jest ztracena většina z rodových zvyklostí vyspělé kultury. Však navzdory utrpení doposud přetrvává prostá soudržnost a bratrská jednota ve zdolávání strázní a překážek, jež všemocný Rod staví jim do cesty jako zkušbu pevnosti víry. Hromadění majetku nadále odpíráno a vzájemné souručenství dosud všemožně podporováno jest. Stejně tak při uctívání původních rodových symbolů přírody, kde každé lidské skupině odpovídá určitý přírodní druh, oba stále k sobě patří a navzájem si pomáhají. Ve snaze neporušit odvěký zákon, že totiž uctívaný zvířecí druh není k jídlu, nýbrž k rozjímání, šetřili i mamonty, jež všechny strázně s nimi trpělivě snášeli. Z učení šířeného moudrými šamany z pokolení na pokolení dobře věděli, že spolu s postupem věků a hmotného pokroku roste krutost a ti, kteří jsou bezmocní a umlčení jak mezi lidmi, tak i mezi dalšími živočichy, jsou stále více vykořisťováni a zabíjeni kvůli uspokojování lidských potřeb a lidské chtivosti, čímž se přírodní rovnováha narušuje. Protože ten, kdo je krutý vůči zvířatům, se ztvrdne také ve svém jednání s lidmi.

Avšak ve chvílích nejtěžších některým ze svých dětí, oslabených nedostatkem potravy a vysilujícím pochodem, v utrpení žadonících o záchranu před smrtí hladem, poskytli zvířecí stravu v podobě krve, odebrané ze žil mocných velikánů. Doušek této božské mízy na nějaký čas oddálil truchlivý konec a nešťastným matkám poskytl dočasnou úlevu v jejich beznadějné péči.

S přicházejícím soumrakem rozbili ležení uprostřed hradby stoletých ker, navršených kdysi mocnou zátopou v ohybu zamrzlé řeky, jejíž blízkost spíše tušili pod hlubokými závějemi, než aby jiné známky kdysi valícího se proudu veletoku spatřili. V pravidelných kruzích vyrostlo zde za chvíli na sta prostorných chajm, okrouhlých stanů z tlačené ovčí vlny, vystavěných na lehké dřevěné konstrukci. Do nich nanosili pokrývky a uložili vzlykající, hladové děti s jejich smutnými matkami. Muži museli na noc ještě mamonty zaopatřit.

Ohromná zvířata, zesláblá po mnohatýdenním půstu, snažila se předníma nohama a mohutnými kly rozhrabat ledovou krustu v bezvýsledné snaze k rostlinné potravě proniknout. Zásoby píce došly již před několika měsíci a bylo zřejmé, že ráno opět další kusy nevstanou. Nejstarší vůdce, Arjun jménem, opravdový patriarcha s rozevlátými bílými vlasy a vousy, obcházel pevným krokem polehávající mastodonty, až u jednoho se zastavil. Vytáhnuvše duté rákosové stéblo na jednom konci zaostřené, zkušeným pohybem jej zarazil do krevnice v podkolenní jamce zadní nohy těžce funícího zvířete. A již vytékala kouřící, hustá tekutina do připravených nádob. Okolostojící muži, zachumlaní do kožešin praturů, s planoucími loučemi ozařujícími jejich zachmuřené obličeje, vážně přihlíželi předsmrtnému obřadu se zchváceným tvorem. Jeho mohutná hlava ještě jednou se zvedla, dech ze zpomaloval až zcela uváznul, v zakalených očí život pomalu vyhasínal. Obrovité tělo sebou naposledy zatřáslo, až úplně ztichlo.

Leopold, sledujíce velkolepé divadlo s odstupem věků, splynul s vznešeným starcem v jednu bytost jako dvě olejová oka na nehybné vodní hladině. Stojíc náhle uprostřed kruhu stařešinů s planoucími pochodněmi, znal jejich osudy i jména: Odinyj, Vyšeň, Van, Srebro, Bojko… S údivem si uvědomil, že tu před ním stojí praotcové velikých národů, jež teprve budoucnost zrodí.

Postoupiv o krok kupředu, ulil notný díl vychládající, rosolovité krve na bílý sníh, zvedl ruce do výšky, k blížícímu se soumraku, a zatímco shůry bez ustání těžká krupice se sypala, zvolal, přehlušiv kvílení divokých poryvů větru:

“My životy našim potomkům poroučíme,

kteřížto spravedlivě budou vládnout,

z uvěření svatých Otců neuhnou,

na paměť jim v žilách naši krev předáme.

 

Své modly s sebou si neseme,

vděčnou pokoru v srdcích Jim oddaných.

Obětiny Bohyni Země skládáme,

s důvěrou vcházeje do krajů neznámých.

 

Však přízeň Předků synům svým se odklonila,

kouzlo Jich jak uvadající květ se ztrácí.

Což bohové nevidí, že sudba se naplnila!

Jest snad psáno, že zvítězí síla dračí?

 

Avšak víru naší nevyrve nikdo nám,

slávu Rodů pokolením dalším předáme.

Pro slib daný Otcům navzdory pohromám,

náš lid provždy v časech bídných smělým zůstane.”

Jeden z mužů mezitím uprostřed kruhu malý ohník živený zemním olejem rozdělal. Leopold, vhodiv hrst omamných bylin do mihotavých plamenů, zvolal do vzniklého dýmu starobylá slova modlitby, jejíž slohu každou okolostojící muži vždy sborovým zvoláním doplňovali:

“Oheň nechať mne tam přivede, nechať oheň přijme mé oběti: Ohňovi sláva!

Vjetr nech mne tam přivede, vjetr zdvihne ducha mého: Vjetrovi sláva!

Slunce ať mne tam přivede, oči mé nech slunce osvítí: Slunci sláva!

Mesjac nech mne tam přivede, mysl mou nech mesjac přijme: Mesjaci sláva!

Zrostlina sóma ať mne tam sprovodí, nápoj svůj sóma nech mi propůjčí: Sómě sláva!

Svantovít mne tam zanes, síly Svantovít ať dodá mi: Svantovítu sláva!

Vodo mne tam přelož, nesmrtelnosti voda ať mi udělí: vodě sláva!

Všehomír mne tam nech přivede, ku Všehomíru ať přijme mne: Všehomíru sláva!”

Když utichla poslední slova nábožné písně, zkřížením paží ukončil sněm mužů, jejichž jména jednou hvězd se budou dotýkat. Zahloubaní staršinové, mlčky se rozešli, brodíce se hlubokým, pod kročeji křupajícím sněhem, do svých dočasných příbytků. A nejtemnější nocí valily se nové a nové přívaly sněhu, pokrývajíce spící tábor závějemi mrazivé, znecitlivující nicoty.

Leopold ve své kryptě prudce otevřel oči. Jeho duše s tuhou křečí do zmrtvělého těla se vracela. Shledal, že vnitřek truhly pokryt jest vrstvou ledu, do nějž jeho strnulé tělo vrostlé bylo. Avšak cítil vnitřní teplo, jež rozpalovalo jej jako sluneční žár.

Pokusil se nyní vědomě svou mysl k opuštění těla pobídnout. A opět ještě do třetice rozletěl se jeho duch širými končinami jako lehký jarní vánek. Opájel se volností, koupal se v průzračném vzduchu využívaje větrných proudů, jež nadnášely jej a poháněly nad místo, kde mezi oblými vrchy s porostem sytě zelených, hlubokých lesů proláklé dno široké kotliny se nacházelo.

Jeho pohled zaujala mýtina na jednom z kopců, kde zástup stojících postav zahlédl. Přiblíživ se, málem by byl vykřikl překvapením. Neboť tu stála Lada, jeho Lada v kruhu neznámých bojovníků oděných do zvířecích koží, přílbic a širokých opasků, z kterých těžké sekery visely.

Tu najednou, v jediném okamžení, splynul s jedním z bojovníků, hrdinou Šček jménem, jenž podobně svalnatou postavou jako on sám byl obdařen. S podivem vnímal jako mlat tvrdou zemi pod svými chodidly, tíhu faléru, zbroje z vařené hověziny pošité železnými šupinami, kterou byl oděn. V pravé ruce stiskl jílec cizokrajně vyhlížejícího meče, levé předloktí mu obepínaly popruhy malého, kulatého štítu. Zaslechnuv bojovný ryk, otočil se právě včas, aby v poslední chvíli odrazil nápor útočníka, jenž rozehnal se proti němu těžkým palašem a vzápětí, těžce oddychujíc, chystal se k novému výpadu.

A náhle přesně věděl v které době se nalézá. Dvé století před Kristem v bojovném klanu Roxolanů dva soupeřící válečníci jsou v hádce. Zuřiví, zápolí na život a na smrt.

Vtom žena prostovlasá, šílená, vrhá se mezi ně. Jest to příští žena Leopolda – Ščeka a sestra druhého bojovníka, Kisek jménem zvaného. Dívka svým vzezřením tak připomíná jeho něžnou, milovanou Ladu, že musí to být ona! Však tatam jest její mírná, laskavá povaha. Teď zrak jí plane a hlas její zní velitelsky. Volá hlasem bez dechu, do živého tícím, že zřela v lese praděda jejich rodu, vítězného to válečníka dob minulých, hrdinu, který se jí zjevil. Nechce, aby oba válečníci, bratři v jednom rodu, navzájem se bili a se zraňovali, ale aby se spojili proti společnému nepříteli, jenž v cestě za novým domovem jim stojí.

Její pružné tělo, oděné v rozhalené kytlici po kolena s rozevlátými rukávy, skrčilo se a jako divoká kočka s planoucím zrakem, s prsty jako drápy zakřivenými, nepříčetná ve svém zanícení již křičí naléhavě:

“Jest to stín velkého Praotce, jest to hrdina, jenž mně tak pravil. On se mnou mluvil! Viděla jsem jej!”

Co povídá, tomu také věří. Přesvědčena, přesvědčuje. Dojati, udiveni a jako zakřiknuti silou nepřemožitelnou, protivníci stojí proti sobě a Leopold náhle vidí podobu soupeře, an tu sám proti sobě stojí a se sebou o život bojuje. Hluboce jsa zaražen, vidí podobné hnutí mysli v očích svého protějšku, načež upouští oba své zbraně do prachu, usmiřují se a tisknou si ruce, pohližejíce na tuto náhle božstvím prodchnutou ženu jako na světici.

Ta však proměněna jest v lítou tygřici, když vichr svých slov neviditelnému protivníku v tvář metá. Doprovázeje svá slova vášnivou mimikou v zrůzněném obličeji, přeskakuje z jedné role do druhé, prastaré výjevy z dávnověku oživujíc:

Já jsem ta matka a vládkyně

v pradávném světě zrozená,

pozemská bohyně jasná,

ve všech krajích Pravou prohlášena, požehnaná.

Mě v sladkém, zlatém věku hrdinové uctívali,

s nimi snadno jsem  vládla světu,

tu nazývali mě Bohyně…a Sláva!

Počala se svíjet v rytmu neslyšné hudby a ze zástupu mužů, zachvácených pověrčivým citem, ozvaly se znenadání tóny fujary slepého pištce, doprovázejícího uhrančivý tanec. V nábožném zanícení dav drsných, bojem ošlehaných mužů počal dupat a posléze zpívat rytmický válečný chorál. Z nedaleké osady sbíhali se další a další byvatelé a zanedlouho byl celý vrch pokryt burácejícími zástupy zpívajících bojovníků. Jejich píseň rozechvívá vzduch i zemi, šíří se do všech stran, svolávajíc všechny bojary z širého kraje, aby zůstavili se k boji proti společnému nepříteli.

Okolo hadačky shromažďují se starci, kteří ji pozorují v jejím jasnovidném snu a její extasi prorocké. Zkoumají její stavy, vykládají její předpovědi a tlumočí její věštby. Shledávají, že když věští ve stavu blouznivém, její obličej se mění, její mluva stává se rytmickou a její opojený hlas pronáší proroctví, zpívaje je nápěvem vážným a významným:

“Od pradávna naše rody putují po těle Velké Matky, od břehů Gótského moře až k řece Něpru, z Iňského kraje a země Kimmerijské, přes Sedmiříčí k hranicím národů Zapadajícího slunce. Velká Chladna, co postihla země na straně půlnoční, dávají do pohybu kmeny i celé národy. Mnohá pokolení brodniků utkávají se s nepřátelskými kmeny, neboť nikdo nechce ze svobodné vůle z území svého odstoupit. Než potomci našich bojarů z šera dávných věků konají divy udatenství, takže divoké hordy nájezdníků odrážejí ve snaze své blízké ochránit.

Po celou tu dobu, od úsvitu k úsvitu, jsme viděli mnoho zla a krutostí, jež páchali mnozí na sobě navzájem. I čekali jsme, kdy se dostaví dobro. Avšak stejně jako dobro nelze oddělit od zla, tak i lidské národy samy nerozlišují, který z nich horší či lepší bude. Všemocný Svantovít vždy vybírá pro své záměry toho vyvoleného, jenž nejlépe jest připraven, jenž dokáže zástupy strhnout a otočit koly světopisu.

Naši volchvové učili se moudrosti Antů ze svatých desek, zakládajíce posvátná města a starobylé chrámy, jež mnohé pod ledovým příkrovem zůstaly, nebo v prach fanatickými hordami rozmetány byly. Však také ještě po velmi dlouhé údobí synové a dcery  vnuků našich ve velkých strázních pod jařmem bojovných národů se nacházeti budou.

Potlačujíc přírodní tvořivé síly, povstane společenství Jediného Boha, mocný to kult národů na straně polední, ve svém zbožném zanícení odstraňujíce všechny důkazy o učení našich posvátných véd, učení zůstavené při Rodu, všemocném stvořiteli, bohu zrození a lidského osudu. Ale my máme překrásnou korunu naší víry a nesmíme přijmout cizí.

A proto sláva Bohům, našim Předkům. Jim od věků přinášíme med, sýr, chléb, kaši a obilí jako díkuvzdání. A nikoliv lidské oběti, jak to o nás tvrdívají Heléni a Varjagové, sami se těchto ohavností dopouštějíc. A onen protivník největší, na straně zapadajícího slunce, lesní kmen rozeklaným jazykem hovořící, s němou tváří prostopášnosti páchající, též o nás nařčení o svých zvrácenostech šířiti bude.

Otcové těchto rozkolniků jsou dnes našimi bratry v putování za žírnými obilnicemi. Avšak spojivše se s hosty z cizích krajů, zapomenou na bratrství. Dorazí a zle budou dotírati na nás. My však dokážeme odrazit nepřátele. Protože jsme v ohrožení vždy svorní a stateční. Tedy pod korouhve svolejme naše vojevůdce, kteří ještě nejsou ženkylí jako národy na polední straně, nýbrž jsou bohatýry! A Svantovít, Perun i ostatní bohové půjdou za námi a my budeme potírat ty cizí bojovníky, tak jako jsme tisíc let odráželi Helény, Římany, Góty i Huny!”

Mladá vědma upadla do magnetického snění, podivuhodného to stavu vytržení v jeho nejčistším a nejkrásnějším projevu. Její obličej, plný trpícího výrazu, byl náhle vznešený i soucítící, něžný i bolestný, jakoby zaplaven září nebeskou. Její mluva byla čistá, rozvážná, slavnostní a hudební; byl to druh recitace, hojnost překypujících citů, která mohla být přirovnávána k závoji oblaků tu světlých, tu zase tmavých, plujících nad duší, nebo ještě jako zádumčivý a klidný vánek, hrající čarovnými strunami harfy Eolovy, když zpívala procítěně lahodným hlasem pradávnou píseň o nové vlasti, jež na ně čeká na straně večeré:

“Uleť na křídlech větru

do rodného kraje, naše rodná písni,

tam, kde svobodně tě zapějeme,

kde nám s tebou bude tak volně.

Tam pod zářící oblohou,

je vzduch něžný a plný,

Tam, kde duní bouře,

spí hory v oblacích.

Tam tak jasně slunce svítí,

rodné vrchy světlem zalívá,

v údolích růže bujně kvetou

a v lesích zelených slavíci zpívají…”

Zmlkla a zapotácela se s očima v sloup obrácenýma. Leopold, přiskočil k ní a chytil její tělo do náruče, naslouchaje jejím v nadzemském opojení přerývaně šeptaným slovům:

“Já jsem tvá Bohyně…zpívej Pane…jsemť ženou svobodnou. A teď…kde jest můj milý…by naslouchali nám…ze všech koutů světa…”

Leopold v osobě zmužilého Ščeka, překonán bolestným citem, zašeptal chvějícími rty: ”Jsme tu spolu, lásko moje. Společně dokonáme mocné dílo, dalekou pouť do krajiny našeho domova nového.”

Pozvednuvše hlavu, zvolal k shromážděným zástupům:

“Jest to naše Bohyně, vtělená Sláva předků statečných bohatýrů! Povede nás k vítězství! A ke slávě našich rodů!

Hromové volání jest mu odpovědí. Chrabrý Kisek přiskočil k dvojici a drže v ruce zakrvácené ovazky, jež ze svých nedávných zranění strhal, jako posvátné stuhy kladl je zlehka kol zřících postav obou milenců.”

“Buďtež oba našimi průvodci na cestě, jejíž konec již v dohlednu se nachází. Bratře můj i sestro má, já i můj lid skláníme se před Vaším proroctvím.”

Obrátivše se k nadšeným zástupům, volal do bouřlivého mumraje:

”Vyšlete posly do všech stran, ke všem našim rodům a občinám! Ať letí tato zvěst po širém kraji, že Sláva povede nás na cestě do naší nové vlasti. Ať naši nepřátelé též dozví se tuto novinu a ať se chvějí v bázni před námi, národem vyvoleným!”

 

Halasné ovace doznívaly ještě Leopoldovi v uších, když s prudkou bolestí procitával zpět v temném sarkofágu. Neměl tušení kolik dní a nocí nachází se v hlubině zapomnění, avšak cítil, že duch jeho vyrovnán a usmířen s osudem jest.

Pochopil.

Jako když dítě na nohy se postaví a bez cizí pomoci či opory poprvé vykročí. Pochopil smysl bytí, jakožto součásti všeobjímajícího Jsoucna, jež nerozlišuje abstrakce ani ideály, nýbrž pouze na způsobu počitků založeno jest. Je to tak prosté: lidé, zvířata, rostliny, země, hvězdy, to vše Jedno jest v náruči všepřítomného Všehomíra! Nadarmo rozšiřujeme svůj zrak až do nebe a slídíme v útrobách zemských, nadarmo se obracíme na spisy učenců a sledujeme temné stopy starověku; stačí jen odtáhnout záclonu slov a spatříme nejkrásnější strom vědění, jehož ovoce je výtečné, a to na dosah naší ruky. Ašak slova nedokáží postihnout cestu, kterou osvícená mysl se ubírá. Mohou pouze směr naznačit, ale dále po ní každý kráčí sám. A svobodnou vůlí si vybéře, zda trním se chce prodírat, anebo lehce po upravených stezkách se procházet. Obě cesty však stejný význam mají před tváří Svantovíta.

Pochopil a skrze vědomí krokem pevným s myslí lehkou vstoupil do síně bohů – svých Předků.

Kapitola VI: Podzemní elysion

Chlapci probudili se ve stinné jeskyni na jednoduchých dřevěných pryčnách, nevědouce jak se zde octli, ale cítíce se výrazně posilněni dlouhým spánkem. Kamenná místnost bez oken jako dormitář pro více nocležníků zařízena byla, kavalce v důmyslném uskupení v několika řadách nad sebou jsouce umístěny. Kromě stolů a lavic, jednoduchého reterátu ve skále tesaného a za zástěnou skrytého, po jedné stěně armary s komodami, v nichž oblečení, kuchyňské i jiné domácí náčiní bylo uloženo. Krátkou chodbou byla místnost spojena s rozlehlou studovnou, kde kromě stolů s praktickými křesly s poduškami, rozsáhlá knihovna s policemi plnými knih se nacházela. Hoši se najedli z prostřené snídaně, skládající se z poněkud tuhé skývy chleba, nakládané zeleniny a zvláštní zelené kaše chutnající trochu jako kyselice z ječné mouky. Žízeň utišili z připraveného džbánu chladné vody.

Netrvalo dlouho a ve vchodu do cely zjevila se opět ctihodná postava preceptorova. Stařec držel v ruce berlu, zakřivenou sukovici, jejíž horní konec oslnivý svit onoho podivně nazelenalého světla vydával.

“Jak vidno,  naši hosté posilněni a vydatným spánkem osvěženi zdají se být”, pozdravil je laskavě hlubokým, třaslavým hlasem.

“Křepkost bude nezbytná, aby dnešní výklad uchopili a nové vědomosti čerstvou myslí načerpali. Aby duše jejich doprovodila těla a v souladu s myšlenkou velkého Liuhathu, podzemního království neposkvrněných duší, učení velkého Svaroga byli schopni přijmout.

“Svarog je bůh tohoto podzemí?”, zeptal se Norbert opatrně avšak ctihodný žrec vyhýbavě odpověděl: ”Nezáleží tolik na jménu všemohoucího, jenž toliko myšlienky a duše lidské zosobňuje. Avšak oni zajisté budou chtít mnohé o tajemstvích zdejších vyzvědět, proto vstaniž a jdou s sebou.“

S těmito slovy pokynul jim záhadný kmet, aby jej následovali temnou chodbou, jíž pouze posvět jeho tajemné berly ozařoval. Po několika krocích ocitli se v ohromné jeskynní kupoli prozářené tentokrát mdlým, bělavým svitem. Po obvodu, pokud bylo možno dohlédnout, nacházela se nekonečná řada teras s prostírajícími se lány modrozeleně zbarvených rostlin, stupňovitě do výšky se rozkládajících. Spletitý systém světelných těles a zavlažovacích koryt, otevřených kanálů i krytých teplovodů pokrýval do nedohledna stěny a překlenoval stupňovité stavby v gigantických, navzájem se proplétajících geometrických obrazcích.

“Nacházíme se v Měsíčním dómu”, promluvil k nim zpoza blščavé aury žrecův hlas. Zde v pradávných dobách Matka Země spojila svou sílu s dušemi předků, jichž myšlienky dotýkaly se bran hvězdných. Působností kadlubu zemského, kde horkost se shromažďuje od počátku vzniku Země, dochází zde k jeho přenosu výpary horkými až do těchto prostor zemních, kde umně rozváděn jest dutinami spolu s plynem lesním do všech koutů této rozlehlé sloje. Avšak jest nejen zdrojem tepla, kteréžto nyní cítíme. Tato síla hlubin podzemských též jako palidlo pro látku, jež zde na stěnách blyští slouží. A zde v této prostoře mnohé z bylin a obilnin pěstovány jsou, jež účinkem plynu a sil zářných mocně vzrůstají.”

Otec Isidor zastavil posunkem hochy, kteřížto na mnohé chtěli by se vyptávat, ukázal volnou rukou na konec chodby, z níž oslnivá záře vycházela a pravil:

“Sluneční dóm. Zde velikomocná síla Svarogova působí v nepředstavitelné prudkosti, že i kámen dokáže tavit. Prvotní metallourgové, předmnoha věky do Halstattu přišedší, své božské dovednosti právě odtud mezi lidstvo přinesli.”

Zatímco moudrý stařec pokračoval ve vysvětlování, oba hoši užasle pohlíželi na další ohromnou dutinu, jejíž původně nepravidelné stěny byly do nedohledné výše do hladkého tvaru gotického chóru opracovány a povrch jejich opatřen čímsi černě lesklým. Toť slídová zrcadla, jak jim právě jejich průvodce vysvětlil. Účinkem paprsků zářných všemocného Slunce, jež zvnějšku trhlinou v horském masívu do nitra jeskyně pronikají, soustředí se tepelná síla do jednoho bodu, v němž teplota takových výšek dosahuje, že dokáže z rudy železo vydobýt. Kov takto z vpravdě sluneční pece byvše získán, do vytvořených forem jest vpraven, aby po zpracování v podzemních kovárnách v nejrůznější užitečné nástroje se proměňoval.

“A též zbraně, nemýlím-li se”, vyhrkl Leopold, který se zaujetím sledoval podlouhlé formy plné vychládajícího surového kovu, mocné konvertory, zásobníky a další neznámá zařízení, kterým dominoval mohutný blok tvořící samostatnou hutní pec. V jeskyni takové teplo bylo, že vzduch se chvěl a pot z jich těl jen se lil. Nebylo možno se k soustrojím přiblížit.

Isidor se jemně pousmál: ”Civilizace tak nesmírná, že její moc opanuje mysl kterékoli z lidských bytostí na povrchu země, nepotřebuje hmotných prostředků k prosazení vůle své. Avšak není cílem slovanských národů a kultury védské, násilím moc uzurpovat. Proces osvobození kontinentu od nadvlády hmotné jen pozvolna cestou mírnou se ubírá. Nemocné národy na straně večeré, samotné uznají vyšší princip posvátné tradice védského mystéria, jež prozatím jejich pokřivené vnímání života není schopné pojmout. Skloní se tak před vůlí všemocného Svantovíta, jenž jen přirozený a nevyhnutelný vývojový stupeň lidstva vyplní a na další úroveň jej posune.”

Stařec se odmlčel a obrátivše se, pokračoval dále úzkým tunelem následován svými průvodci. Norbert, nemoha již déle vydržet, otázky z něho se řinuly: ”Jaká to síla posvit zdejší pohání? Jak může působností tepla dojít k projasnění tak prudkému? A kde jsou ti, kdož sil zdejších mocných využívají?”

Ctihodný kmet místo odpovědi několikrát zakroužil svým světelným projektorem, vytvářejíce v šeru sférický kruh. Hoši náhle překvapeně ustoupili, neboť z temného zákrutu chodby vykročil proti nim muž v pokročilejším již věku, s jemně vlnitými, nazad sčesanými, bílými vlasy rámujícími přívětivou, hladce oholenou tvář. Oblečen byl do tmavého hábitu a zvednuvše mlčky ruku k pozdravu, pronikavým zrakem zadíval se na oba bratry.

“Představuji vám Horace Benédicta, přírodovědce, silozpytce a nadmíru zkušeného horala, jenž sám vícero  vykonal a též mnohé k velkým činům podnítil.  Muže, jenž zde v Liuhathu svým géniem oživil pravěký systém sluneční výhně”,  uvedl Isidor věhlasného učence, kterýžto skromně se uklonil a tichým hlasem v jazyce německém poskytl oběma dychtivým mladíkům odborný výklad:

“Vítám oba slovutné věrozvěsty, jejichž poslání vírou ve spravedlivější svět mnohé naplňuje a též nejvyššího uznání zasluhuje”, pronesl rozvážně, načež k monstrózní kopuli dlaň pozvedl:

“Zde tato solární tavící pec je zároveň fokusačním sběračem, který sluneční paprsky do jednoho místa soustřeďuje. Využívá se odrazu světla od zvlášť tvarovaných a orientovaných zrcadel. Celek tvoří duté zrcadlo, leštěnou slídou pokryté. Výsledná síla svitu se koncentruje v ohnisku ve vlastní sluneční peci. Samotné parabolické zrcadlo jest sestaveno z asi 10000 čtvercových článků o straně zvící jednoho lokte. Samotné ohnisko má plochu mnohem menší, udávající násobek soustředění slunečního záření asi 40 000. Ve skutečnosti ale dochází ke ztrátám způsobených rozptylem a rušivým pohlcením. Skutečné zhuštění slunečního záření jest proto kolem 20 000. Při běžném slunečním záření v tomto místě je do ohniska pece soustředěno teplo až 3500 °C. Pec slouží ke zkoumání látek a jejich chování při vrcholných teplotách, tavení neobyčejných slitin. Během tavení není hmota znečišťována příměsemi, jako se to děje při většině ostatních tavicích postupů.”

Norbert, chtíce se ještě na mnohé vyptávati, zdržel by se rád s učeným vědcem, ale Isidor posunkem pobídl jej k ukončení rozmluvy. Bratři poděkovali tedy za výklad, načež se svým průvodcem v prohlídce podzemí pokračovali.

“Co vlastně jest posláním lidstva na cestě k dalším vývojovým stupňům”, otázal se po chvíli zamyšlený Leopold, načež ctihodný kmet se zastavil, obrátil se a do hochových očí svůj ostrý zrak upřel:

“Toť dobrá otázka. Jejich zasvěcení však mnohými stupni musí ještě projít, aby plně byla zodpovězena. Prozatím prosté sdělení musí postačit, že poznání výšin hvězdných a jejich lunárních soustav nejvyšším ideálem lidstva jest.”

Obrátivše se k Norbertovi, pravil: “Odpovědi na původ sil zde v podzemí působících jsou součástí výkladů a přednesů, jimž budou v blízké budoucnosti podrobováni. Budiž trpělivý milý synu, a jeho srdce i duše vědomím nejvyššího vědění naplněny budou.”

Vida zklamaný výraz v tvářích obou bratrů, zastavil se v jednom z mnoha výklenků chodby, odkud ozvěna jeho podmanivý hlas ve velebném tónu přenášela:

“Odedávna plyne proud arijský a proud semitský, hle, dva veletoky, po kterých veškeré idee k nám přicházejí, mytologie a náboženství, umění, vědy, filozofie. Každý z těchto proudů přináší s sebou protichůdné pojetí života, jejichž usmířením a vyrovnáním byla by pravda sama.

Genius semitský sestupuje od boha k člověku; genius arijský vystupuje od člověka k bohu. Jeden představuje se jako archanděl spravedlnosti sestupující na zemi ozbrojen mečem a hromem; druhý Prometheus držící v ruce oheň uchvácený z nebes, měřící zrakem svým nekonečné dálavy kosmu.

Tyto dva genie nosíme v sobě. Myslíme a konáme vše stále pod vlivem jednoho z nich. V naší intelektualitě jsou pomícháni, ne však sloučeni. Vzájemně se vyvracejí a bojují v našich vnitřních citech, v našich nejsubtilnějších myšlienkách, jakož i v našem každodenním životě. Skryté pod formami různými, jež bychom mohli shrnout ve hlavní jména spiritualismu a naturalismu, ovládají naše spory, rokování a naše zápasy.

Nesmiřitelní a nepřemožitelní oba, kdo je sjednotí?

Slovanský duch přichází s myšlienkou sebevědomého jedince osvobozeného od předsudků získaných z obou těchto směrů, jež jako hluboké přežitky naší entitou lidskou neustále pronikají. Avšak není účelem novou jednotnou víru zavést. Naopak škálu širokou přístupů duchovních i věcných nutno udržet. Neboť povaha rovnováhy vždy z odlišných antagonismů vychází. Vyšší princip jest v pochopení a uznání protichůdného přesvědčení jako pouze jedné z cest, kterou může se jedinec ve svém životě ubírat a kterou může si svobodně vybrat, aniž by musel být svědomím nečistým, výčitkami z opuštění jednoho, či nenávistí ke druhému zmítán. Lidé po tisíce let pošetilý sen prožívají, z něhož procitnutí jest ve víře, že svou myslí jsou schopni způsob svého bytí ovlivnit, aniž by museli jiné omezovat, posuzovat či hanit. Síla kosmu jest však neomezená a my žijeme ve spravedlivém, harmonickém a čistém světě, ve kterém každému po jeho mysli dáno jest.”

Stařec planoucím zrakem, v němž odrážel se nazelenalý svit jeho magické louče, působení svých slov na oba bratry sledoval. Vida jejich rozechvění, usoudil, že pro tuto chvíli bylo již dost nových podnětů a k návratu pokynul. Hoši jako ve snách následovali jej do své cely, kdež neviditelná posluha nový pokrm opět připravila. Po jídle věnovali se hoši studiu knih, jež jim jejich moudrý mistr z knihovny vybral. Vedle opisů prastarých historických i filozofických děl z pozdně byzantského období nacházely se literární skvosty, z nichž nemohli vynechat manuskript Život je sen španělského řeholníka Pedra Calderóna de la Barcy. Naproti tomu Miltonova rozsáhlá biblická epopej Ztracený ráj, Komenského svazek encyklopedie veškerých poznatků o světě, Pansofie zvaný, či vrcholné dílo české poezie Co Bůh? Člověk? jezuitského misionáře Bedřicha Bridela. Samostatné oddělení mnoha set svazků prózy střídáno bylo učebnicemi matematiky, astrologie, silozpytu, lučby, ale i filosofie a dalších vědních oborů. Platónská věda byla tu zastoupena díly Isaaca Newtona či Wilhelma Leibnitze, obor gnoseologie Knihou čistého rozumu, sepsanou jedním z nejvýznamnějších evropských myslitelů, Immanuelem Kantem. Většina knih psána byla ručně na hrubém papíru ve staroslovanštině. V žádném z opisů autora, datum vydání, či jinou známku o původu nebylo možno nikterak vypátrat.

Takto naši bojaři po několik týdnů v podzemí strávili, aniž jakým způsobem bylo jim možno plynoucí čas sledovat. Ve všech činnostech následovali pokynů moudrého otce Isidora, kterýžto citlivě a po částech jim mnohá tajemství zjevoval. Pravidelný režim, studium knih i prostá strava uváděly jejich mysl do stavu vnitřního uklidnění, jež ovšem příliš jednostranným se zdálo. Neboť v mladých tělech, uvyklých pohybu v horách, pěnila horká krev a nedostatkem pohybu jejich tělesné šťávy se v nich zadržovaly, což i přes nácviky ukázněnosti mysli nervozitou a roztěkaností začalo se projevovat. Z těchto důvodů fyzické cvičení jim bylo předepisováno. Chlapci dlouhé hodiny šplhali po vdutých stěnách jeskyně, visíce hodiny na výčnělcích skály pouze silou svých trénovaných svalů, předhánějíce jeden druhého v akrobatických kouscích na příkré, členité stěně. Norbert, jehož metodická mysl neustále o několik kroků napřed se nacházela, vyzkoumal řadu pomůcek, jež ke snazšímu a zajištěnému vertikálnímu pohybu sloužily. Své myšlienky nechával ihned v podzemních dílnách doslova do skutečnosti přetavit, když železné hřeby, skoby a různé rozpěry winidští kováři, o kterých řeč ještě bude, podle jeho nákresů vyráběli.

Za dobu v podzemí prožitou hoši mnohé činnosti vypozorovali a jim byly též moudrým Isidorem osvětleny. Ústrojné mechanismy rozsáhlých hutí nemluvní tovaryši obsluhovali, kteřížto pouze v době pracovní ve Slunečním dómu se zjevovali a čile se k dílu měli. Jejich potem se lesknoucí, svalnatá, umouněná těla, oděná jen zástěrami z hrubé hověziny, míhala se mezi rampami, vozíky naloženými rudou, buchary a kovadlinami poháněnými v hrozném lomozu tepelnými stroji, jimž zdrojem pohybu nekonečná síla zemského kadlubu byla. Činorodost těchto robotníků byvši pak ještě umocněna, když svazek paprsků slunečních mocnou zrcadlovou klenbou soustředěn do oslnivě bílého blesku, rozpálil připravenou rudu a vzniklý tekutý kov do rudě žhnoucích ingotů byl přetvářen. V tu chvíli jakoby sám zářící bůh Svarog do skalní sluje majestátně vstupoval a o svoji moc se s hutníky milostivě dělil. Bratři, a zejména pak Norbert, po celé dlouhé hodiny jejich činnost pozorovali, aniž by však jediné slovo s některým z nich prohodil, k čemuž ostatně ani podivné vzezření jejich příliš nevybízelo. Byli jako z jiného světa, jako Titáni z železa ukováni, mohutně utvářených těl, zamračení a nevšímaví k okolnímu světu, plně svou prací zaujatí. Když některý z bratrů náhodou zachytil pohled některého z nich, jakoby úkosem dívali se skrze jejich planoucí zraky do neuchopitelných dálav.

Isidor vysvětlil jim, že to jsou potomci dávných slovanských bojovníků, kteřížto svůj původ od starodávného kmenového svazu Beuwinitha – Venedů, čili božských Bohmemanů odvíjejí. Zde v přísném řádu jako mniši v podzemí přebývají kde jich způsobilost tvrdými zkouškami byla mnohokráte v minulosti ověřována.

Bratři též mohli navštívit střed Liuhathu, posvátné město Retra o kterém tolik slýchali z vyprávění v karpatských lesích. Město sestávalo od prostých kamenných příbytků hloubených ve skále až po monumentální věže, tyčící se na několikerých skalních pilířích, obklopené stupňovitými stavbami. Mosty, odvážně překlenující bezedné propasti, dokreslovaly úchvatné schopnosti pradávných stavitelů. Rozlehlé a členité sídlo bylo obýváno především Venedy, jež toliko práci a odpočinku zdáli se býti oddáni.

O existenci žen v podzemí se moudrý žrec ani slovem nezmínil, ačkoliv výuka z nezanedbatelné části učení o jich přirozenosti podřízena byla. Tak dozvěděli se hoši mnohé z tajemných zákonitostí, jež ženský protějšek propojují se Zemí a zemskou monádou, s Matkou Zemí a tudíž i s jejím Měsícem. Isidor takto k nim hovořil:

”V lunárním cyklu začíná měsíc novoluním, kdy se z temnoty rodí nový měsíc, který dorůstá až do úplňku a couvá až do dalšího novoluní. Jednotlivé fáze měsíce tak působí na planetu Zemi různým způsobem ať již hmotně, ovlivňujíc třeba výšku přílivu a odlivu, anebo silově, či na jiných úrovních.  Měsíc obíhá kolem Země zároveň s tím, jak se Země otáčí, je tedy přímo propojen se Zemí. Žena jest rovněž se Zemí propojena a se zemským principem, s Matkou Zemí a tudíž i s jejím Měsícem.

Stejně jako ve středu Země se nachází zemské jádro, v pomyslném středu ženského těla se nachází děloha, kde se koncentruje a uchovává ohnivá síla. Staří védští mudrci nazývají tuto oblast těla spodní či dolní Dantian, což doslovně znamená „červené místo“, „zdroj elixíru“, nebo jednoduše „střed síly“.

Ve chvíli, kdy se z dívky stává žena – kdy dostane své první ženské bolesti – se žena svým měsíčním cyklem stává cyklickou. Měsíční cyklus ženy tak má podobné fáze jako lunární cyklus, během kterého střídají se různé aspekty a archetypy ženství. Když si žena uvědomí, že v různých fázích svého cyklu chce něco jiného, pomůže jí to uvědomit si, že vlastně může mít všechno, pokud to bude chtít v té správné chvíli. Ve fázi preovulační tak zpodobňuje pojetí Panny, ovulaci představuje archetyp Matky, fáze před měsíčními bolestmi je fází Kouzelnice – Čarodějka, Kněžka a při měsíčkách se žena projevuje jako Baba – Vědma, Moudrá žena.”

Norbert, kterého spíše než filosofické úvahy rozličné druhy nauk a střízlivé dovednosti zajímaly, seznamoval se s jednotlivými činnostmi prostřednictvím učebnic z knihovny, svých vlastních pozorování i výkladů starého učence. Mocným dojmem zapůsobily naň zejména mechanické stroje, dviguny, jež ke svému pohybu zemského žáru využívaly. Mohutné písty s táhly zanořujícími se do obrovitých kovových válců, pohánějících mosazná soukolí o průměru až několika sáhů jej fascinovaly. Jeho bystrá mysl velmi rychle uchopila teorii vzniku takto přenášené síly tepelné v pohybovou.

Zatímco se zdokonaloval ve studiu zákonů přírodních, theogonii a kosmogonii, učil se rozumět řemeslnickým zázrakům, které před jeho očima se odehrávaly a jež každou chvíli nové objevoval, Leopold raději s knihou v ústraní se nacházel a spíše o filozofii, kosmologii a historické kroniky zájem projevoval. Zvláštní silou přitahovalo jej studium pradávných věd esoterických a doktrín okultních, z nichž jmenujme některá ručně opsaná díla slovansko-árijských předkřesťanských dob: Slovanské védy popisující dějiny Slovanů od dob Praotců až 20 tisíc let př. n. l., Kniha Světla podávající vysvětlení prapůvodního slovanského pohledu počitků a uspořádání, které pojmenovává Jav, Nav a Prav, mnohorozměrné Světy, Skutečna, souběžné Kosmosy a vůbec další podrobnosti slovanského pohledu vnímání stavby Světa. Duchovní kosmos starých Rusů, příslušníků starobylé Rasy, přetrvával v zachovalých rukopisech a jejich opisech jakožto předchůdce pověstí staroindických Véd a staroíránské avestské literatury. Nezaujatý pozorovatel nemohl si nepovšimnout, že tématika historických ság, esoterických mysterií a věd okultních vesměs původu slovanského vidopisu byla.

V knize Slavianstvo nacházela hloubavá Leopoldova duše názorný popis toho, co může být nazýváno zvyky, obřady, zápovědi, mytologie a ještě mnoho dalšího, Svetoponímanie našich Předků v životě obyčejném, jasné vysvětlení Rodoboží.

Kniha Múdrosti Perúna, další ze série prastarých slovansko-árijských textů, původně napsané Ch’Árijskou Karunou před dávnými věky, popisuje přistání Vajtmany Perúna v Asgardě Irijském, dnešním Omsku, před více jako čtyřiceti tisíci lety a jeho odpovědi na otázky, které dostal od zástupců Rodů. Zde z náznaků pradávných archivářů dozvěděl se i tajemství původu nejstarších byvatel Nového světa, kteří přes úzkou šíji spojující tehdy břehy obou kontinentů na dalekém severu do své nové vlasti doputovali. Obsahem několikasvazkového díla byly též i předpovědi do budoucnosti a Zápovědi Peruna, Ságy o Inglingách, která podává zprávu o původu Odina – Jediného a jeho příchodu prostřednictvím staroruských bohatýrů do Skandinávie. Kniha doplněná o Zápovědy dalších Světlých Bohů a další poučení, jako například první část Kalady Daru – popis svátků a zemědělských úkonů vzhledem k novým přírodním cyklům na Midgard-Zemi, kdy došlo po Velké potopě ke změně sklonu zemské osy a přírodního podnebí.

Otec Isidor moudře rozděloval védské znalosti mezi oba bratry podle jejich založení. Oba se však snažil přivést k návratu ke slovanské tradici a Moudrosti Předků:

“Důležité je najít to, co my všichni jsme ztratili a co nám bylo násilím vzato, a odvrhnout současné falešné ztotožnění s domněle vyspělým křesťansko-židovským myšlením. Naše identita, národní příslušnost a dědičná paměť je díky pokrevenství stále dostupná a navrací nás zpět do velké rodiny slovanských národů, jejich kultury a duchovního odkazu”, vyprávěl jim ve chvílích společných meditací nahrazujících dlouhé zimní večery u plápolajících posvátných plamenů, do nichž co chvíli vkládal hrudky příjemně vonícího balzámu.

“Kdyby jen lidé uvážili, že slunce, měsíc a hvězdy, a každý jiný smyslový objekt není nic jiného než počitky v jejich mysli, které existují jen tím, že jsou vnímány, jistě by nikdy nepoklekli a neuctívali svých vlastních idejí, nýbrž by spíše věnovali své pocty té Jediné věčné neviditelné Mysli, kterou nazýváme Všehomírem, Přírodou a která vytváří a udržuje všechny věci.”

Leopold namítl: “Jak mohu uvěřit, že neexistuje hmota, když přitom kupříkladu vidím hmotné slunce a cítím jeho paprsky? Sáhnu na skálu a cítím její chlad.”

Isidor odpověděl: “Naše zraky vidí zářící kouli, jejíž paprsky mohou být stejně životodárné, jako zhoubné. Pouze naše počitky, způsob našeho vnímání v daném okamžiku rozliší tento vjem. Stejně tak kupříkladu slunce tvořící střed heliocentrické soustavy, nemůže zapadat za obzor, přestože obecně přijatá představa i každodenní zkušenost tento omyl nadále stvrzuje.”

Norbert přidal se otázkou: “Jest to tedy pouhé zdání, kdy zdá se mi, že slunce nepříjemně pálí, nebo jen libě hřeje?”

Isidor živě přisvědčil: ”Jest to přesně tak. A nyní ať mi můj syn sdělí, jak rozliší zdání od skutečnosti. Je sen, jakkoli naší myslí někdy nesourodě vnímán, pouze naší nehmotnou ideou? Jak mohu dokázat, že sen je sen a jsoucnost skutečností, když jediný předěl mezi oběma stavy tvoří usínání anebo probuzení, stavy stejně nepostižitelné jako nevědomí.”

Norbert přemýšlel dále: “Mohu si představit slepce od narození postiženého, jenž v dospělém věku náhle nabyde zraku. Jak musí se mu jevit náhle nabytá schopnost, vidět věci a živočichy v jejich skutečné rozlehlosti, barvě?”

Moudrý žrec uznale pokýval hlavou: “Toť věru dobrý příklad pro výklad noetické skepse, která tvrdí, že nic není, i kdyby něco bylo, nelze to poznat a i kdyby to šlo poznat, pak toto poznání nelze sdělit.

Neboť takový člověk ve svém, pro nás omezeném způsobu vnímání, jistě přijímá velmi konkrétní signály o stavu svého okolí, ať už jsou zprostředkovány sluchem, čichem nebo hmatem. Za svůj život si vytvoří zdání o svém okolí, o skutečnosti, kterou přizpůsobuje svému způsobu vnímání. Člověk má přirozenou potřebu vytvořit si obraz světa, kterému rozumí a který mu psychologicky vyhovuje. A následně si vykládat fakta tak, aby byla v souladu s touto teorií. Poznání spojené s probuzením zraku u slepce musí vyvolat změnu v chápání světa i dosud načerpaných hodnot. S oživením zraku nutně musí být ve sporu o smyslu vnímání okolního kosmu. Sporu takových rozměrů, že může vést k hluboké sklíčenosti, ba i sebevraždě.”

Norbert pokračoval pochybovačně: ”Mám dojem, že ani Ježíšem uzdravený slepec v Janově evangeliu, jakkoli je tento příběh symbolický, neprozřel do šťastnější fáze života.”

Isidor se zamyslil: “Co je štěstí v životě? Kdo odvažuje se tvrdit o někom druhém, že je méně šťastný než on sám? Hodnotit jeho stav. Každé srovnání, souzení, příměr, nutně přináší s sebou předem zavrženíhodný výsledek. Neboť vše pozorujeme pouze naším drobnohledem, měřítkem svých zkušeností a mlhavých znalostí, zatížených předsudky a osobitými názory. Takto i žebravý slepec může prožít mnohem plnější život, než nečistý farizej, jenž ve své zbožné víře do života pouze umělé překážky si staví.”

Leopold vše shrnul, řka: “Stejné tedy jako s hmotnou substancí jest tedy i s našimi vlastnostmi a smysly, které věcím přisuzujeme. Obojí lze vnímat pouze formou nazírání; to co může být vnímáno jako pravda, může ve stejném okamžiku být lží a naopak. Záleží pouze v jakém rozpoložení se pozorovatel nachází. Nevnímá tedy skutečnou podstatu, ale pouze svůj počitek, omezený vjem, kterým na něho věc působí.”

Isidor: “Pomnětež moji synové, nový věk s sebou nese velká očekávání, velkolepé vynáliezy, které lidstvu klamné výhody pohodlného a bezpracného života přinesou. Avšak ne vše je zlato co se blyští. Postupem času, čím více budou se vylepšovat metody theosofie, silozpytu a duševědy, neboli zkoumání hmoty a zpytování ducha, tím více rozpětí mezi vypočítanými a skutečně pozorovanými hodnotami budou se zvětšovat. Učenci hmoty na scestí budou vrženi; buďto uvěří ve vyšší moc, svého Boha, nebo v existenci neviditelné temné hmoty, jež nahradí jim neznámou veličinu. Toto pseudoučení o temné síle bude s ústupem moci měšťanstva horečně rozvíjeno, ve snaze obhájit bludnou existenci nefunkčního řádu světa. Nová, zpřesněná pozorování a rozpory z nich plynoucí povedou k narušení důvěry k dosud platným přírodním zákonům a k jejich přehodnocení. Výklad věd přírodních, zákonů pohybu, malthusiánství, atomismu, a mnohých dalších bude ohrožen a jejich smyšlený význam prozrazen. Ve chvíli, kdy budoucí možnosti masového sdílení poznatků umožní jejich hromadné rozšíření, vzedme se vlna nedůvěry k současnému prázdnému světovému uspořádání, které kromě spotřeby hmoty, vyčerpání materie, myšlenkového zmaru, nic nenabízí.

Síla hmotařského západního světa tak bude vyprázdněna v jednom nešťastném okamžiku, jejž k sobě tato mocnost poznenáhlu přitáhne jako magnet železné okuje. Zdaliž symbolicky neodpovídá latinský název západního světa okcident slovu accident – neštěstí, zdroj potíží? A jakou teprve tenkou hranici stanovila jazykověda pro rozdíl mezi slovy accidens – náhoda a accident – nehoda?

Západní civilizace bude oslabena a její národy bez hlubších myšlenek a ideí, podobající se stádům zhýčkaných jehňat, nechají se vykrmovat, stříhat a vodit svými vůdci kam se těmto zamane. Ani si nepovšimnou, že Svantovít nahradí jejich pastýře a v pokojně srovnaných řadách nechají se zavést do Nicoty Domnělého Jsoucna. Zde budou udržováni při životě jako plevelný pýr a stejně jako nad vchodem do Dantova Pekla, i zde na jejich kobkách může být velkými písmeny uváděno: Zanechte vší naděje, vy, kdož vstupujete!

V nastalé prázdnotě otřelých frází, kde nelze se ničeho pevného zachytit, bude pozdě volat ku pomoci nepravého Boha a jeho milosrdenství. Pozdě bude litovat modloslužebnictví a promarněných životů v zahálce a obžernosti. Ke slovu přijdou skuteční šiřitelé ušlechtilých myšlenek duchovního chápání světa, namísto hmotařského, nebo-li prospěchářského.

Avšak převratné zakončení této slepé vývojové cesty lidstva nebude bez bolesti. Falešní proroci neopustí své trůny bez odporu a v agónii budou kolem sebe kopat, jako poraněný kůň, kterému v bitvě po zásahu šrapnelem vyhřezla střeva. Ale i jako předsmrtnými křečemi zachvácený tvor poznenáhlu utichá, tak i zlověstný moloch splaskne jako protržená měchuřina.

Pak navrátí se lidstvo zpět ke svým praotcům, k védským tradicím, pravé podstatě lidského chápání a Bytí. Nalezne kořeny původního smyslu života v Rodověrném uspořádání. Slovanská kultura bude v té době na vzestupu a ujme se po několik dalších milénií žezla panovníků. Její jednoznačnou vizí a úkolem bude sjednocení lidstva na jeho daleké pouti ke hvězdám.

Tato cesta bude vyžadovat celistvé muže a ženy, oddané védským tradicím založeným na učení prastarých Árjů. Čekali jsme dlouho, než přijde náš čas. A ten se dostaví, až sjednotíme své síly a konečně pochopíme jedinou myšlenku, kterou nám zvěstuje hlas praotců. Naslouchejte mu – a nečiňte proto nic jiného! A pak půjdeme do našich krajů bojovat za naše životy, neboť my jsme Slované, knížecí bojovníci, a nikoliv němá dobytčata, která ničehož nevědí.”

Uběhlo dalších několik týdnů strávených rozhovory, meditací, tělesným cvičením, pozorováním i pročítáním knih, až přiblížil se první z úkolů pro zasvěcení. Otec Isidor, vycházeje ze základního ponaučení, že za snahu musí odměna přijít, směřoval své žáky ke zkouškám, jež nejen jejich psychickou odolnost, ale i fyzické schopnosti při jednání v mezních situacích přezkoumat měly.

Tak i poslední obor vědění byl jim představen jako učení hadí síly, podle níž prostřednictvím soustav tělesných i duševních cvičení, adepti usilují o její probuzení s cílem dosáhnout stavu probuzení – sebepoznání. Stoupání této síly provázeno jest pocity tělesného uvolnění, duchovní radosti, lehkosti a klidu za současného zjemnění počitků. Dochází k pročištění vědomé pozornosti, následováno plně bdělým stavem vědomí bez myšlenek. Oba učni, tak dychtiví poznání nových myšlenek, osvojili si jednu z meditačních technik této síly, zvanou tumo. Slovo pochází ze slovansko-védského pojmosloví a značí vnitřní oheň. Jde o způsob vytváření tělesného tepla za pomoci určitého druhu vnitřního soustředění – v mrazivých horách velmi účinné vědmo.

Mysl i těla hochů po několika měsících strávených v podzemí postupně byly tak přetvářeny cvičením, obvyklostmi, všeobjímajícím tichem a pravidelnou životosprávou, že oba ve vysokém stupni vnímavosti a zároveň ostražité pohotovosti se nacházeli. Charismatická osobnost ctihodného kmeta hluboce, jako živá voda na zesnulé, působila na jejich duše, tak široce otevřené všemu novému vědění a tajemnému mystériu. Nacházejíce se jakoby v stavu znovuzrození, byli připraveni na vše.

Přece však poněkud překvapeni byli, když cíl jejich první zkoušky jim starý mudrc vyjevil. Využil při výkladu svých jasnovideckých schopností, vytvářeje mezi sebou a svými učedníky myšlenkový předěl ve stavu umělého polospánku, do něhož oba chlapci zvláštním cvičením sami se uváděli. Ve snové imaginaci vnímali pak výklad jako sled obrazů, jenž uloženou úlohu jim vnitřně přibližoval a po jejímž podobenství se jejich duch ubíral. Po procitnutí znali pak nejen úkol a tím i cíl a předmět svého úsilí, ale přesně každý krok, každý zákrut, odbočku, záludnost cesty, na kterou se měli vydat. Ano, jejich prvním výkonem nebylo nic snazšího, než dosáhnout vrcholu Morového Hněvu a přinést odsud vzácnou drúzu krystalů kouřově zbarveného skřemene, zvanou Rudé oko. Tuto pouť však neměli vykonat svrchu, avšak po vnitřní, členité stěně hory v Měsíčním dómu, jehož otevřené klenutí podle astrální výpovědi nedaleko nejvyššího vrcholu se nacházelo!

Když po přednášce a obvyklé vycházce po známých již místech podzemního labyrintu do svého útulku se uchýlili, měli zde již své věci v dokonalém pořádku nevidělným služebnictvem nachystány. Oba obdrželi nové odění na horskou výpravu do těžkých podmínek: kabáty, haleny, nohavice – škabryně  těsně přiléhající uchycením pevnými sponami pod koleny, pletené punčochy, vysoké škorně s podrážkami pobitými železnými hřeby, doplněné koženými kamašemi, klobouk zvířecí srstí zvnitřku vystlaný, vlněné nákrčníky. Na záda pak lehké krosny opatřené dřevěnými výztužemi, naplněné proviantem, hřeby a skobami do skály, přes rameno měchy s vodou a dvé stočených lan. Do ruky krátký kylof, který místo dlouhého alpenštoku šikovný Norbert k lezení na skále upravil tím, že břit původně jako sekyrka k vysekávání stupňů do ledu uzpůsobený, kolmo obrátil, že spíše jako motyka vyhlížel. Takto upravený pikl, jak nástroj hoši začali nazývat, mnohem lépe k zaseknutí do ledu i do skalních spár se hodil. Nástroj ovšem bez dalšího Norbertova vynálezu plně by se neuplatnil. Grapety, neboli hroty do ledu byloť jednoduché zařízení, které připevněno k podešvím koženými řemínky, mělo umožnit stoupání po kluzkém ledu bez nutnosti pracného vysekávání stupů.

Starý Isidor, hrdě naň pohlížeje, vlídně, ale s důrazem je poučoval: ”Buďtež poučeni, po zdolání vnitřní stěny a překonání vstupního otvoru teprve největší nesnáze následují. Moji synové budou muset překonat místa, kam lidská noha ještě nevstoupila a kde život nemůže se uchytit. I když jarní údobí již pokročilo, nužno s nástrahami počasí, sněhovými vánicemi a snad i mrazem se vyrovnat. Avšak obtíže vírou ve své schopnosti s jistotou překonat dokáživše, se vzácným nálezem zpět se navrátí.”

Stařec náhle v božském vytržení zvýšil hlas: “Vnímejtež Živu, Matku-Zemi, Přírodu, kteroužto chtějí proniknout. Vdechujíce její mocné výrony, pociťujtež její nepřemožitelnou přitažlivost, jež tiskne je ke skále jako ke svým ňadrům, je, částice její neoddělitelné mysli. Z Ní vše se rodí. Nic nepovstane z ničeho. Duše pochází z ohně nebo vody, nebo z obou. Jemná tato emanace prvků neuniká než aby opět do ní vešla. Věčná Příroda je slepá a neoblomná. Podvoltež se jejímu osudovému zákonu, splyňtež v Jedno!”

Takto vyzbrojeni hmotně i spirituální vitalitou přenesenou cvičením a meditacemi, vyrazili naši dva stateční druhové na nebezpečnou cestu. Zpočátku kráčeli po visutých chodnících podél stupňovitých polí s lány namodralých obilnin a kvetoucích bylin. Ve výšce, kam již posvět ze zářivých těles nedosahoval, vytáhli z torny své iluminační lampy, zkonstruované otcem Isidorem. Šlo vlastně o skleněné baňky v mosazném pouzdře s odčerpaným vzduchem, jež obsahovaly čistou luminiscenční pralátku. Svítidla dostatečně nasycená lesním plynem tak, aby několik hodin zářila, k pasu si zavěsili. Ocitnuvše se na hranici světla a věčného šera, poznenáhlu první obtíže začaly se objevovat. Stěna, jakkoli povlovně se svažující, začala se strmou jevit a posléze do převisů a zrádných vypouklin přecházela. Naštěstí každé takové místo, když mrštností a silou svých svalů překonali, vždy na úzkou polici se dostali, kde mohli svým tělům krátký oddech dopřát. Avšak s přibývající výškou tyto odpočinkové štonty se vytrácely a z jednoho vystouplého místa museli se zúplna vrátit, posouvajíce se po břiše s prsty křečovitě zaklesnutými do spáry. Stáli nyní na poslední úzké římse a po zádech jim z přestálého vypětí ledový pot stékal. Pod nimi závratná, zelenavě osvětlená hlubina s geometricky uspořádanými terasami, jejich zavlažujícími kanály a svazky trubic, jež jako sférický obraz v krasohledu se zjevovaly.

“Je čas…tvé klíny použít”, pobídl Leopold svého bratra, když se byli vydýchali z vynaložené námahy.

Norbert namísto odpovědi do tlumoku sáhl a v ruce objevila se mu skoba opatřená na silnějším konci ocelovým okem. Leopold však přikryl svou dlaní železný hřeb tak, že cítil jeho kovový chlad. Sklonil hlavu v krátkém přemýšlení.

“Počkej ještě”, sykl tiše.

“Co chceš dělat? Stěnu nelze bez nástrojů zdolat. Musíme si pospíšit, čas je neúprosný”, naléhal Norbert na bratra. I když neměli mechanický lihýř na odečítání času, život v bezprostředním souznění s venkovním prostředím naučil je vnímat čas v jeho opakujících se periodách: ráno, poledne, večer i noc. Nyní jistě již půlnoc dávno do své druhé poloviny se přehoupla a podle jejich úsudku i podle světlajícícho šera z oválného otvoru nad nimi, za několik hodin probudí se venku nový den.

“Musíme ji vylézt čistě. Je to jako když přichází nový tvor na svět, kterýžto protlačuje se stěnami maternice. Nevnímá svou poroditelnici jako cizí těleso nebo překážku. Jsou Jedno,” nahlas uvažoval Leopold.

“Velká Matka Země”, dodal přesvědčeně a pažemi symbolicky objal kamenný výstupek”, udrží nás ve svém lůnu, když jako její poddané děti se zachováme.”

“A co lano, to můžeme používat?”, neodpustil si Norbert kousavou poznámku. Navzdory svému praktickému založení, uctivě nábožnému vytržení svého bratra naslouchal. Již několikráte se přesvědčil, že jeho citlivé vnímání prapodstaty bytí v božská vnuknutí se převtělovala.

“Cítíš jak tepe Její krev v krystalech hmoty?”, Leopold přitiskl bratrovu rozechvělou dlaň k drsnému povrchu kamene. “Její magnetismus odpovídá, komunikuje prostřednictvím ladných vln. Jako když moře naráží na pobřeží, vítr když ohýbá větve stromů, jako slunce, které tě zahřívá, mráz znobí. Jako když struny nebeské harfy rozeznívají v lidské duši jemné city. Vše v nekonečném rytmu souznění. Tvá mysl, tvé vědomí odpovídá, přijímají nadpozemskou řeč bohů-živlů, rozumí Jim.”

Jeho oči přechodem z nábožného vytržení získaly zpět svůj přirozený lesk.

”Lano jakožto podobenství s pupeční šňůrou používat smíme,” odpověděl již škádlivým tónem a nečekaje na Norbertův náhled, upevnil konopný provaz k pasu dračí smyčkou a silou svých paží opět vzhůru se vzepjal. Bylo potěšením sledovat, jak obtížné úseky překonává, systematicky postupujíc, jak zkouší všechno a hned zase ustupuje, když cítí první náznak nepřekonatelné únavy nebo pocitu přílišného nebezpečí, to všechno v dokonalé rovnováze se svým štíhlým, vypracovaným tělem. Na některých místech jednou rukou celé tělo přitahoval, jinde musel do spáry vzhůru nohy vklínit a horní část trupu potom švihem posunout. Vše v dokonalé harmonii a rytmu, jako když geniální hudební skladatel v široké škále správné tóny nalézá a nakonec báječnou suitu komponuje.

Norbert však, lezouc za svým bratrem, s postupem času jistotu ztrácel, nejsa tak psychicky odolný jako jeho bratr, jenž božskou inspirací byl prodchnut. Ač železné vůle i neméně pevné konstituce, přece jen v nejvyšším stupni vypětí pozbýval mysli. Leopold vida jej, že panickou obavou z výšky začíná být jat, rozhodl se slevit ze svých přísných zásad.

“Zde můžeš svou skobu zatlouci”, pobídl bratra, když jej za sebou lezoucího na napjatém lanu mírně přitahoval, až na dalším záchytném bodu oba se nalézali.

Norbert, nenechal se dvakrát pobízet a zatloukaje železný kolík kladivem do skalní spáry, sípal mezi jednotlivými údery: ”Nemohu nás takto vidět…nedokážu se okultním silám bezvýhradně oddat. Stačí jediný mylný krok…uvolněný chyt…a letíme dolů. Toť přílišně vysoká daň za hrdost, kterou se honosíš Poldíku”.

“Pomůcky pouze k zajištění pro případ pádu použijeme. Nikoliv však jako umělé stupy. To narušilo by jemnou celistvost našeho konání. Musíš mi věřit, Bertíku, náš podnik jen tímto způsobem zdárně dokonáme”, dodal Leopold, když bratrův tázavý pohled zachytil. Poté vysvětlil mu svůj plán:

“Polezu první a budu zatloukat skoby. Jimi provléknu lano pomocí článků, kteréžto k tomu účelu jsme sobě vyrobili. Pokud bychom ze skály vypadli, letíme vzduchem jen k nejbližšímu záchytnému bodu. Takto, podívej.” A Leopold k bratrovu nevýslovnému uleknutí z úzké skalní římsy náhle seskočil. Mezitím ovšem nenápadně k zatlučenému hřebu provaz na krátko ovázal, takže zůstal viset, houpaje se dva sáhy pod úrovní výstupku, na kterém stáli. Jeho hlasitý, rozpustilý smích rozléhající se ponurou klenbou v tisícerých ozvěnách, zdál se být roztřesenému Norbertovi, kterýžto křečovitě ke skále se přimkl, jako povyk okřídlených serafínů poletujících v temnotách.

Ale již opět se silou svých paží šikovný šprýmař na skalní římsu ke svému staršímu bratru vyhoupl a po zpocených zádech jej smířlivě poplácával. Ten zatím beze slova lano smotával, aby pak jeho druhý konec sobě kol těla ovázal. Jen na chvíli střetly se v matném pološeru jejich pohledy a v Norbertově tváři, jíž stopa hlubokého poranění z karpatských lesů pitvorně křivila, kmitl se náznak spikleneckého úsměvu, když stiskl rty a uznale pokýval hlavou. Leopold mezitím převzal kladivo i vak s kovovými pomůckami, prudce několikrát vydechl a jal se stoupat po převislé skále. Netrvalo dlouho a z temnoty se ozývaly tupé rány násobené ozvěnou, jak skoby zatloukal. Lano na skále se napjalo a Norbert, ohmatávajíc chladný a drsný povrch kamenných výčnělků a spár, opatrně postupoval za bratrem, který z výše  provaz dotahoval a napínal. Takto postupovali dalších několik hodin, až část nebe nad nimi z temné šedi přes nafialovělou barvu po blankytně jiskřivou modř přecházelo. Vnitřek horní části kupole postupně namodralým svitem se zjasňoval, až mohli své kahance, jichž posvětní síla valem slábla, do toren uschovat. Leopold, nacházeje se několik sáhů výše svého bratra, hlasitě náhle zavýskl, až ozvěna rozlehlé klenby zpět jeho výkřik vrátila, několikráte se tříštíc v tisícero výklencích vápencové stěny:

“Slunce! Vidím slunce Bertíku!”, vzkřikl a když Norbert vzhlédl, mocně dojat, silueta jeho bratra, zapřená patami o skálu a vzpínající se na napjatém laně jsouce zářícími paprsky osvětlena, jako božské vtělení samotného Svaroga mu připadala.

Nacházeli se právě v prstenci horní části dutého kužele, jenž předěl mezi podzemím a vnějším světem vytvářel. V této části dutiny pocítili již jemné poryvy ledového větru a oči, navyklé na několikaměsíční přítmí, museli přivřít před prudkým slunečním světlem, jež dralo se dovnitř rozpuklým masívem. Skalní terrain byl tu zastoupen rozlámanými a na sebe nakupenými dolomitickými bloky, pokrytými tu a tam v záhybech ledovou výplní a krystalickým sněhem. Jak postupovali vzhůru, narůstala ledová vrstva, jíž museli překonávat s pomocí nasazených grapet a zaseklých piklů, často zavěšeni pouze za ostré špice svých nástrojů. Leopold, snaže se dostát svému slibu o zabezpečení trasy, pokoušel se do trhlin železné hřeby vtloukat a svého bratra tak z ustálených pozic jistit. Jeho samotného získaný nadzemský instinkt a jistota neopouštěly. Pocit sjednocení, který zachvátil jeho tělo i mysl v prudkém záchvatu náhlého poznání, udržoval jej ve stavu extatického vytržení. V mžiku pochopil princip Jednoty, jeho tajemství, komu tento koncept božské souhry slouží a také jak jej využít. Odvaha nebo strach jen prázdnými pojmy zůstaly, když v některých chvílích doslova téměř se vznášel po kolmé a místy převislé stěně. Pohyb a vynaložená námaha mu v jeho osvícené mysli zdrojem transcendentní radosti byly, jeho prsty s jistotou vždy nacházely výstupek v hladkém kameni, chodidly vždy našel oporu a východisko byť i ze zdánlivě bezvýchodné polohy. Když vydýchával nadlidskou námahu, jsa přitisknut celým tělem k chladnému povrchu skály, přímo cítil jak jím prochází z temné hmoty prýštící jemný magnetismus, jenž jeho další kroky napovídal. Celý výstup tak zřejmým se stával, že v některých chvílích jako na starých točitých schodech v jejich otcovském domě si připadal.

Avšak již přibližovali se ústí kráteru. Obklopeni mohutnými, zčernalými kvádry povrchové ledové kry, jež tu v rozpukaném stavu po celé věky přetrvávala, jen se vzrůstajícími obtížemi vzhůru postupovali. Úžlabinami stékaly čůrky vody, jež v několika okamžicích promáčela veškerou jejich výstroj. Trpělivě zasekávali do tvrdého ledu hroty stoupacích želez, jež při styku s obnaženou skálou skřípaly při každém dotyku. Před jejich ohromenými zraky vynořila se vůkol scenérie skalnatých štítů, pokrytých do větší míry věčným sněhem na pozadí blankytného nebe s rozervanými chuchvalci mraků. Slunce odráželo od bělostných plání své bodavé paprsky tak, že museli další z pomůcek otce Isidora využít – dřevěné stínítko páskou k obličeji upevněné, ve kterém podlouhlé škvíry pro oči ponechány byly. Vichr zde již nepříjemně dorážel, proto museli se do svých plášťů těsněji zahalit, když jejich promoklá těla rozechvěl všudypřítomný chlad. Podle hrubé mapy, kterou od moudrého žrece obdrželi, nacházeli se nyní v hlubokém příkopu na úbočí hory Lovce duchů “Gjadstein”. Prastará keltská pověst vyprávěla, jak Ischel, dávný lovec vlků, zešílel bolestí po požití vařených vlčích střev, uprchl do vysokých hor, odkud za temných nocí ozývá se jeho zoufalé volání, jemuž strašidelné vytí mrtvých zvířat ozvěnou odpovídá.

Hoši nezaobírali se těmito temnými myšlenkami, snažíce se brodit hlubokým sněhem směrem k nejvyššímu z okolních štítů, který před nimi vystupoval jako mohutný, strmý útes z ledového moře. Navázáni společně k jednomu lanu, překračovali hluboké krevasy kde to bylo možné a obcházeli velkým obloukem propasti, jejichž dna nedohlédli. Sledovali dráhu slunce, jež přes svůj nejvyšší bod se přehouplo a nezadržitelně k horizontu se sklánělo prodlužujíc stíny jejich postav. Ztěžka dýchali v řídkém vzduchu a nohy se jim třásly, když dorazili k “bergschrundu”, odtrhové trhlině, jež na úpatí vytouženého vrcholu se nacházela. Ten se nad nimi nyní tyčil jako gigantická cukrová homole, zpola zakrytá převislými sněhovými návějemi. Norbert první přerušil kvílení větru vhánějícího proti jejich zahaleným obličejům mračna zmrzlých krupek, volajíc na bratra:

“Máme na vybranou, buďto po sněhovém hřebeni, nebo zezadu po holé skále k vrcholu se prodrat. Obojí je dost nebezpečné.”

Leopold, maje ústa vlněným šálem zakryta, též zvýšeným hlasem prohlásil: ”Na skále lépe naše jištění dokážeme využít.” A dále ukazoval vzhůru rukou ukrytou v huňaté rukavici: “Musíme nejprve trhlinu zleva obejít, po kluzkém ledu na suchý kámen se dostat. Byť je dost strmý, je stabilnější než sněhové převěje. Ty tak akorát dolů s námi pojedou.”

Usmál se povzbudivě, vida závan obav v bratrově tváři. Položil mu ruku na rameno a smířlivě poznamenal: ”Bertíku, slovo nebezpečí od sousloví “ne bez péče”, anebo chceš-li “nebe s péčí” odvozeno jest. V obou případech vystihuje přesně smysl, že za každých okolností o nás postaráno bude, nepozbydeme-li věrné, jednotící mysli.”

Norbert odpověděl tím, že obrátil se čelem ke svahu a zapichujíc pikl při každém kroku, jal se první stoupat šikmo k hřebínku, kde sněhová vrstva končila. Jeho druh chvíli pozoroval pomalu se odmotávající závity lana, jak vzdálenost mezi nimi se prodlužovala. Ve chvíli kdy poslední ovitek u nohou mu zbýval, s těžkým povzdechem za bratrem se vydal, postupujíc v jeho hlubokých stopách. Na hřebeni však bylo zle. Namrzlý led byl tvrdý tak, že i grapety po něm klouzaly a špička piklu odskakovala jak od žuly, když pokoušeli se jej zaseknout a na ostře vyvátém hřebeni se udržet.

“Poslouchej Leo”, křičel Norbert do větru, který se do nich z druhé strany opřel plnou silou. “Když někdo z nás uklouzne, musí druhý hned na druhou stranu skočit. Jinak jest veta po nás, pojedeme oba.”

Leopold jen přikývl a rukou si řemínek od klobouku, který mu vítr z hlavy rval, pod bradou přitahoval. Norbert se naposledy vydýchal a maje ostrou hranu jako sklo tvrdého ledu pokrytého hřebene mezi nohama, pokračoval pomalu dále. Navzdory předchozímu ujištění dobře věděl, že jakékoli zaváhání v této chvíli skončí nekonečným pádem do útrob Morového hněvu, na jedné straně ztracené oblasti věčného sněhu a ledu, na druhé příkré nedostupné pustiny zarostlé kosodřevinou, místními nazývané prostě “durchhoch”. Po neskonalém vypětí dosáhl  na hladce ohlazenou, bílou skálu a dokonce náznak oblého výstupku, kde další štont připravil. Usadil se ve výklenku, nohy zapřel dolů z plných plic zavolal:

“Můůžeeš!”

Po chvíli, když oba bratři v závětří chráněného místa se spolu nacházeli, upili z měchu zředěného vína a pojedli něco ze skrovných zásob v tlumoku. Pokračovali pak dále po hladké skále, která po přestálých obtížích jako pohodlná cesta jim případala. Slunce sklánělo se již k obzoru, maje krvavě rudý nádech, když nacházeli se již jen několik desítek sáhů pod nejvyšším bodem rozervaného hřebene. Do všech stran rozkládaly se do nedozírné dáli jen hory, zakryté cáry mraků. Konečně viděli “oblaka shůry”, jak bylo jejich tajným snem a věru připadali si, jako králové nebeských výšin, ano, vzpomněli na hrdé orly z karpatských vrchů, kteří jistě se stejnými pocity brázdí vzdušné vrstvy. Pocit rozjaření a božské povznešenosti zachvátil jejich duše. Zapomněli na únavu, mráz, prožité utrpení a vnímali jen okolní krásu, jež odměnou za jejich usilí jim Všehomírem věnována byla.

Tu Leopold, hledíc k vrcholu, zastiňoval si oči před zapadajícím sluncem a na cosi ukazoval. V narůžovělé mase skal, pokryté šedými stíny, cosi rudě se zastkvělo. A opět! Oba bratři pohlédli si na několik prchavých okamžiků do tváře a beze slova, nedbajíc únavy a exponovaného terrainu, doslova vyběhli poslední úsek k vrcholu. A již klesli na kolena k původci onoho záhadného blýskotu, téměř dva lokty zvícímu, nádherně čirému drahokamu, čnícího tu v rozšklebené drůze menších krystalů z pukliny holé skály a ledu jako dokonalý klenot do královské koruny Titánů vsazený. Jeho růžový třpyt, úžasně rovné, neporušené linky, tvořily z něj přírodní zvláštnost nezměrné ceny.

Oběma hochům tekly slzy štěstí po oznobených tvářích. Zvedli se na nohy, objali jeden druhého a jejich jásavé výkřiky vítězství přehlušovaly svištící tóny vichru naplňující okolní rozlehlou pustinu.

Dokázali to!

Kapitola V: Mise

“Ho-ri-ho! Ho-ri-ho!” Lovci v utvořené rojnici, vzdáleni jeden od druhého asi deset sáhů, postupovali proti prudkému svahu. Před nimi v divém reji pobíhalo několik psů, loveckých ohařů, zuřivě štěkajících a dychtivě čerstvou stopu vyhledávajíce. “Ho-ri-ho!”, povzbuzovali je honci občasnými výkřiky, přičemž holemi o kameny tloukli ve snaze aby co největší hřmot vyluzovali. Lovců bylo asi dvacet, byli oblečeni ve lněných kamizolách, na nohách teplé kamaše, na hlavách klobouky pod bradou tenkou šnůrkou přivázané. Někteří kožešinovým kabátem nebo vestou bez rukávů na těle zpoceném námahou odění byli, jiní plášť kol pasu stočený si nesli. Kromě holí byli dva z nich vyzbrojeni krátkými puškami na zádech řemenem přepásanými, čtyři další dlouhá kopí zvící tří až čtyř sáhů délky v rukou třímali. Postupovali příkrým, stále se zvedajícím travnatým svahem pod skalní stěnu, která se před nimi zdvíhala do závratné výše, přidržujíce se vystouplých skalisk, drnů či sem tam poskrovnu rostoucích zakrnělých křovin horské kleče. Stále více museli hlavy zaklánět, aby na strmých výstupcích kořist ze zřetele neztratili, a zároveň rovnováhu udržovali, neboť jakákoli neopatrnost následovaná pádem z této výšky musela nutně skončit truchlivě.

A hle, tu mihla se ladná zvěř zpoza skalní věže na jednom ze stupňů nad jejich hlavami. Jeden, druhý, třetí, celé stádo horských koz vyhrnulo se na vysokou výspu a svým pohybem uvolnilo malou lavinu kamení, jež na jejich pronásledovatele se snesla.

Lovci nejdříve pustě kleli, chráníce si hlavy přitisknutím ke svahu, pak zase jásali a navzájem se hlasitě povzbuzovali. Odtud nám již nemohou nikam utéct! Byli na nohou už od časného rána a s povděkem přijímali znamení blížícího se konce lovu. Nyní přicházeli na řadu ti nejzdatnější z nich, kteří dokázali za kamzíky vyšplhat, svými kopími na dlouhých násadách z jedlových kmínků je do břich nabodávat a ze skal dolů shazovat.

Tu pronikavě zahvízdal vedoucí samec, v panickém strachu stavěl se na zadní a po kolmé stěně předními kopyty tápal, hledaje marně jakýkoli výstupek či římsu, odkud by z nenadálé pasti své stádečko vyvedl. Avšak zdola již blížily se hbité postavy a nejobratnější z nich, šlachovitý mladík s ostře řezanými rysy v obličeji, jenž trochu na levou nohu napadal, po svislé téměř stěně počal lézt. Mohl se pouze jednou rukou skály přidržovat, neboť v druhé oštěp třímal, přesto pomalu ke skupince vyděšených kamzíků se blížil. Za ním šplhal další člen družiny, zatímco ostatní lovci křečovitě k úpatí stěny přitisknuti zůstali a na oba odvážlivce jen halasně povykovali.

První lovec již ke stádu se natolik přiblížil, že mohl se hotovit k útoku a některý kus dlouhým kopím nabodnout se pokusit. Co to však provádí ten pošetilý zmatenec? Zatímco předal oštěp svému druhovi pod sebou, povylezl ještě několik sáhů, až se vyškrábal na skalní polici, na kterou stádo se uchýlilo. Zvířata již v divém zmatku kol dokola se točila, zoufale na skálu vyskakujíce a pohybem tím dolů další kameny svrhávaje. Leopold totiž, neboť on to byl, jenž se svým bratrem nejobratnějšími mezi honci zbývali, pomalu vzpřímil se na úzké liště a proti kamzíkům opatrnými krůčky postupoval, opíraje se dlaněmi o hladkou skálu. Ostatní lovci bez dechu jeho počínání sledovali. Co má za lubem, ten podivínský nimrod, jenž teprve před nedávnem do jejich vesnice odněkud z dálného východu přibyl?

Lovecká družina na lov kamzíků vypravila se z blízké osady Gosa, kam dorazila naše utrmácená dvojice těsně před zimními vánicemi po vyčerpávajícím putování přes Horní uherské země a dále alpskými průsmyky. To událo se na sychravém sklonku roku 1799, kdy druhá velká vojna s Napoleonem, který stal se mezitím konzulem, se rozpoutala a spojenci dočasně vítězili jak na italské frontě, tak i na Dunaji. Cestovatelům bylo záhodno se vyhnout nejen bojovým liniím Suvorovovy armády, ale i ustupujícím francouzským vojskům, zdolat nástrahy v podobě hlubokých hvozdů i záludných močálů, vyrovnat se s nepřátelským chováním uherských usedlíků, kteřížto některé hanebnosti vůči Čechům nemohli si odpustit.

Jejich putování předcházelo hořké loučení s Jurou, věrným přítelem a mistrem.

Po opuštění svatyně na vrchu Dermosa zavedl statečný zbojník bratry do klášterní maštale, kde oběma daroval dva statné huculské koníky s výstrojí a taktéž čertěž, starobylou mapu na kůži s nákresem podzemních chodeb v solnohradském horském masívu zvaném ve směsici starogermánského a gótského nářečí Purglei Anger – Morový hněv. Návdavkem předal jim dva pasy na jméno Zimmerman, což v překladu do němčiny slovo tesař znamená. Tyto dokumenty Oleksa prostřednictvím svých placených úředníků, justiciárů, nechal v Kolomyji vystavit. V jich textu stanoveno bylo, že držitelé průkazů pod nejvyšší císařskou ochranou se nacházejí a že jejich cesta v zájmu vědeckého zkoumání pro císařský dvůr vykonávána jest. Ochranný glejt měl zaručovat svým nositelům ochranu při přechodu územím monarchie a, jak bylo doslovně uvedeno, všemožné pomoci poskytnutí v případech nezbytně nutných.

Nejcennější ovšem byl dar od velekněžky Lady, válcové pouzdro, pokryté rytinami a zašlé zelenou měděnkou, jež pro ně klíčem ke vstupu do tajné podzemní svatyně v Horních Rakousech být mělo. Posvátný předmět tento Leopold jako největší svátost na předlouhé cestě na prsou uchovával.

Bratři přibyvší do údolí Gosathal, v nejbližším hostinci ubytování sobě vyhlédli. Aby pozornost přílišnou nevzbudili, u šafáře na hospodářství Satelgralen se o službu přihlásili. Ten, poté co jejich fyzické dovednosti v lese při rubání dřeva si osvědčil, přidělil je k robotě místnímu fořtovi. Hoši měli se co ohánět, když poražené těžké kmeny do údolí koňmi zapřaženými do jednoduchých postrojů a dále po řece až do Halštatského jezera sváželi, kde dříví ke stavebním účelům sloužilo.

Avšak zde opět již příslovečná Norbertova vynaliezavost ke slovu přicházela, když dřevěné mosty či koryta umělá, sbitá ze surových klád s pomocí ostatních drvoštěpů přes neschůdné balvany a strže překlenoval, nebo do dlouhých tras ze svahů spojoval. Starší z bratrů zejména různé nové druhy tesařských čepů k vytvoření konstrukcí nalézal, zapojuje svoji obdivuhodnou obrazotvornost, takže těžká práce v mnohém se zjednodušila. Typickým příkladem bylo porážení kmene nad úrovní hlavy, kdy pomocí umně vytvořených záseků bylo lze po hrubých prknech do takto vytvořených kapes pevně vložených do výšky vystoupat a odtud kmen přeseknout. Při zimních výpravách bratři nejen dřevo na velikých saních z lesa sváželi, ale obrovité svlaky též ke snosu sena z horských salaší využívali. Zde jejich kraple při pohybu na kyprém sněhu ku velké pomoci sloužily a také velkého věhlasu jim získaly. Sněžné boty, jak jejich vynález místní byvatelé nazývali, hned mnohými lovci i dřevaři využívány byly.

Největší slávy ovšem dostalo se jim skrze jejich lovecké umění. Přesná střelba odedávna mezi muži v lesích ceněna byla a tu bývalí zbojničtí učni zvládali dokonale. Též výrobu nových nástrah a pastí v místních bednářských a kovářských dílnách zaváděli a když některé řemeslnické dovednosti vylepšili a k dokonalosti přivedli, jejich obliba mezi horskými osadníky stoupala. Kupříkladu špíry, násady oštěpů k lovu kamzíků, vyráběly se z dlouhých jedlových nebo smrkových kmínků a jejich zhotovení opravdovým uměním bylo. Norbert stromky vyhledával na dně roklí, kde dostatek vláhy se nacházelo a vegetace za světlem se táhla, takže kmínky byly dostatečně dlouhé a štíhlé. Svisle zavěšená a závažím zatížená ratiště podroboval úzkostlivé péči, čímž z nich velmi kvalitní a trvanlivé lovné zbraně pořizoval.

Zjara, jak ledy a sníh postupně odcházely, z okolních štítů s temným hukotem ohromné přívaly sněhu se údolím valily a úzkými koryty rozvodněné bystřiny se vzdouvaly, bratři začali do okolí Halstatského jezera pronikat a posléze i delší výpravy uskutečňovat. Ve vzácných chvílích, kdy k odpočinku se příhodná chvíle nacházela, toulali se v hlubokých lesích a po loveckých stezkách až k Přednímu hladkému jezeru Gosa se dostávali. Jezero nacházelo se na prahu doliny sevřené ze dvou stran příkrými skalnatými útvary, strnule do mračné výše se tyčícími. Jeho vody byly napájeny mohutnými přívaly tajících jarních sněhů, takže vstup do údolí dokonale byl zahrazen. Chlapci však nezalekli se nepříznivých podmínek a po úpatí skal podél bouřlivého toku a rozsáhlých mokřin dostali se až k Zadnímu jezeru, za jehož vodami údolí se rozšiřovalo do ohromného přírodního amfiteátru zvaného Pustá pastvina (Verfallene Alm). Do těchto míst odvažoval se jen málokterý pastýř, a to pouze v období horkého léta, kdy slunce aspoň trochu vysušilo bezedné močály a rozvodněný tok zmírnil svou dravou sílu natolik, že bylo možné kolem jeho koryta se stádečkem ovcí prostoupit. Toto údolí, prosvětleno jsouc a od stromů vyčištěno lavinami odpadávajícími z mohutné, jako několik pater vysoké sněhové stěny tyčící se vysoko nad svislou stěnou ledovcového karu uzavírajícího údolí neprostupnou hradbou, bylo nejzazším stupněm kam zatím lidská noha vkročila. Hochům tajil se dech při pohledu na rozeklané tvary hranice věčného sněhu a ledu, za kterým rozkládal se však hlavní masív Morového hněvu, hory, ke které jejich poslání je směřovalo.

Znovu a znovu studovali prastarou mapu, na níž jen velmi nezřetelně trasa se vinula a spíše než jasným návodem jim místo toho hádankou byla. Stezka vyznačená zašlou červenou barvou končila na Pusté pastvině v malém půlkruhu, který jakoby prostup do dalšího prostoru vyznačoval. Dále totiž barvou oranžovou cesta na bílém podkladu se klikatila, přerušována jsouc různými symboly, až nakonec na okraji pergamenu končila. U znaménka půlkruhu tři stromy vyznačeny byly ve zvláštním spleteném uskupení a byl to první Norbert, který po několika dnech hledání všiml si podobného útvaru na úbočí jedné z rozsedlin. Tři bílé břízy s kmeny propletenými a vrostlými do sebe tak, že připomínaly typografické znaménko &. Když vzrušením a námahou zadýchaní hoši po kamenitém svahu ke stromům doklopýtali, seznali, že lidská ruka musela mladé kmínky zásahem, mezi lesáky příliv zvaným, k sobě uměle připojit. Nad místem klenul se mohutný dolomitický blok skály, který roztínal horní část ledové stěny a v tomto místě tak chránil stromy před pádem lavin a ledovcových ker.

“Tady to musí být”, vydechoval zhluboka Norbert po lopotném dosažení těžce přístupné plošiny, ze které tři podivné kmeny vyrůstaly.

“Ale kde je vchod?”, zeptal se Leopold, shazujíc ze zad krosnu s nákladem proviantu a utíraje si hřbetem ruky zpocené čelo. Pátral očima po okolním svahu i skále, která se nad nimi tyčila do  výšky asi deseti sáhů.

“Jestli není tady, schován pod drny, musí jedině na skále se nalézat”, odtušil Norbert a dodal:

”Nemusí být odtud vidět, jsouc za převisem schován.”

Po chvíli hledání bylo oběma jasné, že existuje-li vstup do hory, musí být pouze nahoře. Leopold chystal se k výstupu. Přes rameno omotal si konopné lano ukončené železným dvojhákem, který držel v ruce a s jehož pomocí, zachytávaje se spár, začal po téměř kolmé stěně stoupat.

“Buď opatrný, nahoře může na skále led přimrzávat”, připomněl ještě Norbert bratrovi, zatímco ten obratnými přískoky šplhal po skále vzhůru. Po chvíli zmizel za ohybem výčnělku a jen občasná sprška kamení nebo železem odsekávaných kousků ledu dávala tušit o jeho úsilí.

Nebe se zatáhlo, sešeřilo se a začalo sněžit, nejdříve jen poletující vločky a posléze v divokých chuchvalcích začal sníh ve větru vířit.

Po chvíli Norbert spatřil jak vzduchem letí rozmotávající se kličky stočeného lana. Chytil jeho konec a napnutím vyzkoušel pevnost uchycení. Nejprve nechal nahoru vytáhnout krosnu i oba vaky, kteréžto k provazu uzlem přivázal. Poté vzepřel se chodidly v pevných škrpálech proti strmému povrchu a silou svých paží přitahoval se do výšky. Netrvalo dlouho a uviděl nad sebou bratrovu postavu, an seděl v tmavé puklině tvořící obrácené písmeno V a rukama jistil lano uchycené kotvou ve štěrbině. Ještě několik mocných záběrů a již octli se oba bratři pospolu ve stísněném prostoru uměle vytvořené “grotty”, malé jeskyně tesané ve skále, jež širokým kamenným prahem osazena byla, takže zdola viděna být nemohla. Leopold smotal lano a zavěsil si jej přes rameno, zatímco Norbert snažil se do nitra sloje proniknout. Avšak po několika krocích strop počal se snižovat a zároveň v temnotě utápět, takže pouze hmatem bylo lze se řídit.

Norbert byl první kdo s potlačeným vzrušením promluvil do nastalého ticha těsné kaverny, kam jen vzdálený hukot větru zvenčí doléhal:

“Jestli jsme očekáváni, musí tu někde posvět být.”

Po chvíli hledání Leopold nahmatal u zadního konce chodby pod vrstvou štěrku přepážku zhotovenou z hrubých fošen. Když odstranili kamení a společnými silami zvedli těžký poklop, ovanul je nečekaně vlahý vzduch z podzemí, prosycený vlhkostí. Z prohlubně nejasné světlo se linulo, které svým charakterem roj světlušek připomínalo. V odkrytém otvoru byly vidět příčky žebříku, ztrácejícího se v hlubině.

“Jdu najprv”, tlumeným hlasem prohlásil Leopold a již pokládal nohu na první příčku žebříku.

Norbert chytil ho za ruku a snaže se v přítmí proniknout pohledem do jeho očí, šeptem připomněl:

“Leo, buď opatrný. Budu tě jistit. Ukaž.” A již přivazoval horkokrevnému bratrovi kolem pasu smyčku, kterou používali doma v Dračích skalách.

Odvážný horal počal sestupovat a netrvalo dlouho a Norbert ucítil povolení tahu lana, za které jeho protějšek třikráte zatahal na znamení, že je vše v pořádku. Naposledy se rozhlédl po temné sloji, zhluboka se nadechl a následoval bratra, vzavše s sebou pouze dva vaky, do kterých narychlo jen nejnutnější věci poskládal. Počítaje příčky dosáhl po čísle šedesátčtyři kamenného podkladu, úzké římsy, kde na něho již Leopold čekal poznamenav stručně hlasem sevřeným napětím:

“Jsou tu schody dolů.”

Pokračovali dolů točitým schodištěm vedeným po stěnách bezedné šachty za světlem, které s přibývající hloubkou stále sílilo. Také teplota se zvyšovala, až kabátce si rozhalili a klobouky z hlavy sejmuli. Obklopoval je matný, jakoby měsíční svit, jenž ze stěn světélkoval a nazelenale se blyštěl jako některými houbami pokryté zteřelé dřevo nebo mořské řasy. Kamenné, prastaré schody, porostlé sanytrem a vlhkostí tak, že museli s velkou opatrností klást nohy, aby do hlubiny nesklouzli. Schodů napočítali přesně stoosm, když octli se na dně prohlubně.

Nacházeli se v rozsáhlém systému podzemních jeskyní, způsobených  vodami srážkovými do podzemí systémem puklin pronikajícími, takže chodby jeskyně byly poměrně úzké, místy sintrovou výzdobou opatřené, tvořící závoje a hrachové formy. Stěny, jež na pohmat hřejivými se zdály, byly bohatě pokryté zrnitým travertinem v teple žlutých, červenohnědých a žlutohnědých barvách, které doplněny blyštícím povrchem kouzelné odlesky vydávaly. Scenérii doplňovaly pagodovité stalagmity a zoubkovité záclony. Procházeli kolem prohlubní, v nichž drobná jezírka se nacházela, míjeli sintrové vodopády a bujné snopy střechýlů ze stropu visících i z povrchu rostoucích, překračovali hráškovité výrůstky a drúzy jemných krystalků kalcitu. Ponuré, všeobjímající ticho bylo jen ozvěnou kdesi do tůně kapající vody rušeno.

Po asi dvou stech krocích se zastavili. Kolem nich rozprostírala se rozsáhlá jeskynní prostora ozářená sinalým svitem, vydávajícím neznámou látkou pokrývající její rozsedlé zdi. Opodál nacházela se černá trhlina ve hlubiny země, odkud horký vítr s párou vycházel a zdálo se, že tento jícen jde až do vnitřností země. Nehybná sfinx z porfyru chránila okraj propasti. U kamenné stěny dvě smolnice zaražené do země osvětlovaly malý oltář, na které v měděnici doutnalo ohniště z vonných listů. Tato ve své základně prosvětlená, směrem vzhůru potemnělá, obrovská klenba uprostřed hory měla v nezměrné výši šikmý otvor ku hvězdné obloze. Bledý paprsek modravého světla zdál se být nebeským okem, hledícím do této propasti.

Vtom bratři úlekem o krok vzad ustoupili. Neboť za oltářem zjevila se bílá postava, která jakoby z dýmajících bylin před nimi se zjevila. Bělovlasý stařec s dlouhým plnovousem, oděný ve světlé říze, vykročil z přítmí naproti oběma chlapcům, maje obě ruce rozpažené v mírumilovném pozdravu s laskavým výrazem ve tváři rozbrázděné hlubokými vráskami, z níž dvé jiskrných očí se na ně upíralo.

“Budiž vítáni bratři moji a jsouc pozdraveni”, promluvil k nim třaslavým, ale stále ještě sytě zabarveným, hlubokým hlasem.

“Kde to jsme? A kdo jste?”, vzrušeně vyhrkl Leopold, nedůvěřivě si poměřujíc záhadného starce.

“Jméno této nevýznamné osoby je Isidor Kassián, milý synu, a toto je Liuhath, prastarý elysion vzniklý v dobách, kdy země byla ještě mladá. V dobách kdy pyramidy egyptské ještě v zemi se nacházely, bájní mistři védští navrhli a nechali vybudovat tento geniální podzemní systém, umožňujíc přežívání nejmocnější z kultur, jenž na svou chvíli po staletí vskrytu čeká, jako símě ukryté navěky v poušti, jež po náhlé bouři provázené životodárným deštěm se náhle zazelená, aby ve strom života se rozrostlo a božskou šťávou svého ovoce všechny blahoslavené a žízní umořené napojilo.

Ctihodný kmet, jenž hovořil zvláštní směsicí jazyků, v nichž praslovanština převládala, pokynul bratrům, aby jej následovali do jedné z vedlejších slojí, jež jako obytný příbytek uzpůsobena byla. Zde, ve skromně vybavené místnosti ve skále vyhloubené, malé pohoštění přichystáno bylo. Hochy nebylo nutné k jídlu zvlášť pobízet. Zasedli za stůl a s chutí se pustili do uzené zvěřiny doplněné různě upravenými druhy zeleniny, směsí podivných, jakoby salátových listů a křišťálově čistou vodou v dřevěných pohárech.

Mezitím důstojný otec Isidor zůstal stát a ponechavši zkřížené ruce v záhybech svého pláště, počal vypravovat:

“Tento jedinec lidského rodu, nicotný ort, pochází z Čech, malé vesnice nedaleko Kroměříže. Během studií na piaristickém gymnasiu, vstoupil do katolického vzdělávacího řádu, Clerici regulares scholarum piarum. Svoji vědeckou dráhu začal jako učitel matematiky, silozpytu a chemie zkusné, čili lučby, na středních školách moravských. Postupně stal se prefektem na škole Teresianu ve Vídni, získal titul doktora filosofie, stal se rektorem vídeňské univerzity, naposledy pak radním na císařském dvoře a zemským prelátem Čech. Vášní jeho byla pozorování nebeských těles, studium přírodních zákonů a to nejen na své observatoři v Praze, kam se posléze jako profesor univerzity Karlovy uchýlil, ale též na dalekých cestách, při kterých všemožné přírodní zvláštnosti a zákonitosti zpytoval.

Avšak čím více studoval tajemství hmoty a kosmu, tím poznával nesoulad mezi tím co církev hlásá a souvztažností zákonů přírodních. Naproti tomu cesta do nitra nejvyššího poznání, zrození prapodstaty všeho bytí, zůstávala mu skryta. Cítil, že nadzemská ruka, ať už dílo Stvořitele či náhody, tvoří okolní svět a řídí vše ku sjednocené rovnováze. Tři světy udržují svou jsoucnost neproměnnou, jako lůno Matky Země, jako světlo hvězd, jako srdce člověka, ale jen ten, kdo nalezne jejich soulad a zákon, jejich rovnováhy, bude opravdovým mudrcem, jen ten bude ovládat vědu božskou a bude moci pomáhati lidstvu. V syntéze těchto tří světů nalézá se tajemství Kosmu.

Rozčarován tímto poznáním odebral se do ústraní a jako přízedník tajemného mystéria téměř pět celých let přebýval na osamocené usedlosti v hvozdech šumavských. A zde, po dlouhých měsících nekonečných meditací spatřil v úchvatném vidění pohybující se světy rytmem a harmonií posvátných čísel. Uzřel rovnováhu země a nebes, kterým volnost lidstva drží váhy; pochopil tři světy: přírodní, lidský a božský, jež se vzájemně udržují, jeden druhého vysvětluje a společně hrají světové drama pohybem sestupným a vzestupným, jako mořská vlna, která jsouc stále spojena s hloubkou moře, je symbolem naší individuální přírodní podstaty. Bílá pěna na jejím vrcholu zastupuje naše vědomí, zatímco tmavý vrchol vlny odpovídá našemu osobnímu nevědomí. Samotné moře zastupuje kolektivní vědomí, se kterým jsou spojeny všechny vlny a všichni jednotlivci. Stejným způsobem naše vědomí jest ustavičně propojené s nějakým větším celkem.

V tu chvíli tento bláhový zkoumatel pochopil sféry neviditelného světa, které obklopují neviditelno a bez přestání je oživují, a konečně postihl očištění a osvobození člověka této země, trojím zasvěcením. Spatřil toto vše, svůj život a své dílo, v náhlém jsoucném oslnění, s neklamnou jistotou ducha, jenž stanul před tváří Pravdy. Byl jako bleskem osvícen. Ale nyní jednalo se o to dokázat Rozumem, co čistá Inteligence pochopila z Absolutna. Pro tento úkol bylo třeba celého lidského života.

Avšak kde nalézt podobnou vědu, jež by vedla k tomuto dobrému cíli? Ni křesťanská víra, ni učenci věd přírodních, ni novodobé náliezy k tomu nedostačovaly. Však všechny jevy, jejich příčiny i následky, na světě jsou propojené a když člověk neustává ve svém záměru, svůj osud sám si přisoudí a ke svému cíli poctivým úsilím postupně dospěje.

Při svém bádání po původu všeho náboženství desítky knihoven a archívů procházeje, v jednom z nich, tajném církevním libráři ve Vatikánu, kam jen přísně zasvěcení mají přístup, objevil tento archaista prastarý rukopis, neznámým písmem sepsaný, jenž ani nejznámější jazykozpytci rozřešit nemohli. Manuskript ten pocházel z pozůstalosti slavného českého polyhistora Jana Markuse Marci, jenž v roce 1665 od alchymisty G. Baresche jej získal.

V rukopisu krom liter neznámých vyobrazeny byly výjevy, jež jakoby z jiného světa či pohanského ráje pocházely. Koupající se neoděné panny, kresby neznámých rostlin, labyrinty nepoznaných chodeb a síní spřádané do tajemných znaků, astrologické symboly a náčrty zvěrokruhu, jimž horský kozoroh vévodil. Vše nasvědčovalo, že složitý klíč k pochopení tajného významu spisu bude nezbytné vyhledat. Součástí knihy byla i záhadná mapa vyobrazující pouť k neznámému jezeru a dále k obydlí ve skále. Teprve po nesmírném úsilí podařilo se zanícenému kryptologovi, jež tu teď stojí před nimi, rozřešit složitý algoritmus a tím i cestu, na konci které octnul se v této sloji, podobným způsobem jako oni jsouc nadmíru překvapen tímto nevídaným přírodním divem, jenž v sobě neskutečná tajemství přechovává.”

Ctihodný kmet odmlčel se, a zdaje se překonán dlouhým vyprávěním, sklonil bílou hlavu na prsa, zahalen jsa v myšlenkách. Hochům nabízelo se tisícero otázek, ale z ohledu k váženému starci setrvali v uctivém mlčení. Ten ale zvedl k nim oči v přívětivém úsměvu:

“Jejich pověst letí před nimi jako v poušti vítr před blahodárným deštěm. Naše drahá matka Jasna v nadzemském spojení se svou sestrou Ladou již mnohé vyzvěděla a velmi se těší na setkání s nimi. Avšak musejí být unaveni, proto nyní uloží se ke spánku a teprve zítra před naši moudrou vědmu předstoupí. Opustí tedy pro tuto chvíli zvědavost a oddají se blaženému spánku nevědomých.“

S těmito slovy upřel své zraky na oba bratry a před sebe vztáhnul dlaň s rozevřenými prsty. Netrvalo dlouho a oba naši poutníci, zívajíce, k smrti unavení položili své hlavy na lokty zkřížené na desce stolu, usnuli hlubokým bezesným spánkem.

Kapitola IV: U zbojníků

Uplynul již téměř jeden rok od chvíle, kdy se Norbert s Leopoldem k Jurově družině připojili. Za tu dobu mnohému z pobytu v lese se opět přiučili a zbojnickému způsobu života dokonale přivykli. Jejich tváře na horském vzduchu ztmavly a zmatověly, k ostrým rysům jejich tváří družil se ostříží zrak i ostatní smysly posílené obdobím prožitým v nepřestalém střehu a nebezpečí. K nabytým znalostem přidružilo se i umění všestranného způsobu zápasu, ve kterémžto oboru často mezi sebou horalští chlapci soupeřili. V této dovednosti obzvláště Leopold vynikal a brzy v celém klanu nebylo jediného hocha, kterého by nepoložil na lopatky. Norbert zase svou uvážlivostí, bystrým úsudkem a nesmírnou vynalézavostí se projevoval. Tak kupříkladu inspiroval se myšlenkou optického telegrafu ze starého Říma, kterým v roce 46 n. l. byla vyslána zpráva, v níž císař Claudius  své vítězství nad britskými kmeny do Říma oznámil. Systém se skládal z dřevěných konstrukcí, postavených na dohled dalekohledem ve vzdálenosti 8 mil, které si vzájemně zprávy předávaly. Na konstrukci bylo na vysokém stožáru umístěno otočné rameno a na jeho koncích kratší pohyblivá ramena. Kombinací natočení ramen, zdola ovládaných lanky a kladkami, bylo možno zakódovat a na vzdálenost dohledu až 80 různých znaků vysílat. Sestrojením těchto věží, které bylo lze kdykoliv rozebrat, přemístit a zase složit dohromady, získala Koštulincova družina optický  přehled nad územím od Stanislavova a Kolomyje na východě až po správní město Munkats na západě.

Po zkoušce u moudré vědmy nic již nebránilo přijetí obou bratrů mezi vyvolené členy Oleksova klanu. Pro ten účel velká trachtace v klášteře u Malé Uholky uspořádána byla. Zde kromě obyčejných rolníků, kteří obvykle na svých gruntech hospodařili a pouze k uskutečnění válečných výprav se scházeli, přítomny byly i některé významné osobnosti zbojnické družiny. Kromě samotného Koštulince, nejvyššího vůdce, zde u dlouhého stolu z půleného bukového pně i Milivoj Borkaňuk, bratr uhlíře ze spišské osady Ždiaru seděl, jenž s velkou vděčností od našich hochů zprávu o části své odloučené rodiny přijal. V přísně stanovené hierarchii družiny tento muž zastával hodnost mistra oružie, kterýžto o přísun, údržbu a vybavení palných zbraní se staral, což navýsost významná funkce byla. Slavnost navštívily i některé vlivné osoby z městských úřadů, oficiálové, kteří na svá místa díky zbojníkům se dostali a za své služby od nich obrok pobírali. Dokonce i někteří úplatní církevní hodnostáři zde svůj tučný břich z nabízených pochutin si nacpávali.

Kromě vína a pálenky, masa pečeného ze skopců i z horských koz v kořeněném nálevu naloženého, pečených brambor krompli s kapustou nebo pečených a máslem maštěných bramborových placek, podávány byly místní labužnické zvláštnosti: pochutné halušky – slané vařené nudle s mlékem a ovčím sýrem, holoubky – bramborové těsto zabalené do kapustových listů a dohromady uvařené,  slazené kukuřičné kroupy podávané s mlékem a zvláště lahodné šátěčky – pirohy z těsta šťouchaného, plněné sýrem, podávány zvlášť se zakysanou smetanou na talíři, do které se namáčejí.

Udiveným hochům při vzájemném představování oči přecházely a jejich srdce odmítala uvěřit, že kvůli jejich osobám takováto sláva se koná. Avšak jak sám Oleksa jim vysvětlil, jejich poslání věnuje vědma takovou důležitost, že před ostatními tomuto účelu, jejich přijetí do společenství, úplnou přednost dává.

Brzy po událostech výše popsaných měli se bratři utkat v první opravdové seči s vojenskou jednotkou vyslanou proti nim kolomyjskou gubernií. Střetnutí předcházela výprava  jejich zachránce, Vlada Černycha do Volové, nejbližšího správního sídla vrchnosti spravující místní rajón. Nebohý sedlák vydal se na cestu s bohabojným úmyslem zjednat spravedlnost poté, co někteří dragouni, nepříčetní vzteky po návratu z neúspěšné trestné výpravy proti Jurovým chlapcům, bezuzdně ve vesnici řádili, v nezřízené pitce místní šenk i několik chalup podpálili a místní pomatenou děvu Juřici tak zle na těle zhanobili, až duši vypustila. Poté co se chalupníci postavili na odpor, jejich lajtnant, Alexej Kruch zvaný, po krvavé srážce při níž dva sedláci a jeden voják zůstali v prachu bez duše ležet, zorganizoval na rynku soud a na tucet rebelů bylo potrestáno, každý padesáti ranami holí. Při této exekuci, prováděné surovými, kořalkou zpitými vojáky, byly leckdy kosti v těle tak polámány, že nešťastníci nadosmrti mrzáky zůstali. Tři rolníci takto ztýraní druhého dne se nedožili. Sedlák, který jediného uniformovaného pohubil, zbitý do želez vsazen a k hrdelnímu rozsudku do města byl odvezen.

Vlado se vypravil do Volové, obce vzdálené třicet mil, následujícího dne povozem ještě se dvěma podruhy ve snaze získat u rychtáře slyšení. Při vstupu na nádvoří poplužního dvora byli však vyslanci lstivě přepadeni dráby, které proti nim místní šafář povolal, a na dubové lavici jim bylo vyplaceno třicet ran holí. Pak je polomrtvé hodili do uzamčené maštale a několik dní věznili.

Když se o tomto činu dozvěděl Oleksa, vyslal Juru s jeho nejvěrnějšími a ti osvobodili ztýrané vesničany, statek vypálili a jeho obyvatele rozehnali. Proradného šafáře zbičovali a se zavázanýma očima nechali rajtovat na starém kozlu prostředkem dědiny, ku všeobecnému veselí jejích byvatel, neboť správce všeobecně nebyl pro své úskočné a svévolné jednání vesničany příliš oblíben.

Tento čin nemohl zůstat bez potrestání. Rychtář ihned vyslal posly do Kolomyje a tamější konšelé uradili se k potlačení odbojné zvůle venkovanů a jejich zbojnických spojenců silnou vojenskou jednotku vyslat. K tomu účelu doplněny byly již vyslané čety na sbor padesáti jízdních dragounů pod Kruchovým vedením, u městečka Jasini doplněný dvěma desetičlennými oddíly pandurů z regimentu maďarské pěchoty vedených feldvéblem. Tento sbor, ustanovený jako ozbrojená jednotka strážící uherskou hranici před nepřátelskými vpády z Osmanské říše, skládal se z mužů  té nejhorší pověsti, lupičů, vyvrhelů a školených vrahů. Vedle odvahy a bojechtivosti byla jim vlastní nekázeň, surovost vůči vesnickému obyvatelstvu a bezmezná hrabivost.

Zvědové vyslaní z řad těchto námezdních hrdlořezů, rekrutovaných z řad vojenských zběhů, tuláků i přeběhlých loupežníků, hlásili veliteli dragounů, že se část zbojnické družiny srocuje na vrchu zvaném Buben, vypínajícím se u Jasini nad přítokem Černé Tisy, řekou Lazeščinou. Lajtnant vyslal rytmistra s dvaceti vojáky do vrchu a sám hodlal vyvýšeninu obejít a z druhé strany rebelům do zad vpadnout.

Avšak když se obě rozdělené části komonstva po usilovné námaze, kdy z koní sesednout a do strmého vrchu se drápat museli, na vršku opět setkaly, čekalo na ně pouze vyhaslé ohniště z něhož ještě se lehce kouřilo. Ve chvíli, kdy lajtnant s velkým láteřením k obratu zavelel, zarachotila salva z loveckých pušek a mezi vojáky vpadli Koštulincovi chlapci, do té doby na stromech ukrytí. Po rychlém výpadu, kdy jako blesk se míhali a svými valaškami mezi zmatenými rejtary střílejícími nazdařbůh z ručnic zkázu rozsévali, zase jako duchové zmizeli ponechávajíce rozptýlenou tápající rotu na palouku zahaleném mrakem dýmu, ze kterého jen hýkání poděšených koní, nářek zraněných a štěkavé rozkazy lajtnanta se ozývaly.

Neuspořádaná jednotka přece jen se nakonec zformovala, její příslušníci nasadili bodáky na své krátké karabiny a vyrazili do útoku mezi husté stromy, kterýmžto směrem zbojníky dlouhými skoky odbíhat zahlédli. Zde ovšem narazili na důmyslný zásek ze zaostřených kůlů a opět zaduněly výstřely z   křesadlových kulovnic, vyráběných a dodávaných z moravského Těšína. Lajtnant, bledý více vzteky než šokem z utrženého lehkého zranění do boku, zavelel k ústupu, plýtvaje šťavnatými německými kletbami. Jezdci sesedli a opěšalí ukryli se za své koně, stromy a pahorky na planině s namířenými puškami čekajíce, až se dým rozptýlí. Na druhé straně se nic nehýbalo a tak jejich velitel vydal povel pandurům, kteří jen velmi neradi a s velkou opatrností přískoky přes palouk, na kterém několik uniformovaných těl v krvi leželo, k záseku se přibližovali.

Ale zbojníci jakoby se vypařili. Lajtnant si mohl hlasivky strhat, vyřvávaje příkazy k pronásledování proklatých rebelů, nakonec v záchvatu bezmocného vzteku klobouk z hlavy si strhnul a do prachu zašlapal. Poté sám se svými rejtary vsednuv na koně, následoval své uherské zvědy, kteří mnohem lépe se mezi stromy pohybovali. Osm mrtvých a tucet zraněných stál ho tento nepovedený výpad, zatímco Oleksova družina beze ztrát vyvázla.

Mezitím Jura se svými druhy, neboť on to byl se dvěma svými pobočníky, našimi věrnými bratry a desíti dalšími členy družiny, dlouhými přískoky, jako srnci z místa střetnutí uháněli. Pokračovali kolem soutoku řek Černé Tisy a Lazeščiny, kde své huculské koníky uschovány měli. S nimi překročili hřeben zvaný místními Bili Chrest a postupovali podél Tisy dále na západ, hlouběji do bukových hvozdů, záměrně za sebou znatelnou stopu zanechávajíce. O svých pronásledovatelích si udržovali přehled sledujíce jejich přesun z korun osamocených lesních velikánů. Z jejich pohybu bystrý vůdce zbojníků usoudil, že do večera chtějí dosáhnout malého panství ležícího na levém přítoku Tisy, říčky Dovžiny. Tuto poslední výspu pro zásobování a možnost příbytku pro své znavené mužstvo skutečně v tu chvíli lajtnant hodlal využít, avšak plán ten bojaři chystali se mu co nejvíce znepříjemnit.

Na úseku toku mezi Jasiňou a hospodářstvím Černá Tisa, nazvaném podle stejnojmenného toku vyznačujícího se temným řečištěm, rozlehlé mokřady se nacházely, přes které jen velmi zkušení průvodci mohli se odvážit. Za jarních povodní se tu řeka vylévá z břehů a tvoří rozsáhlá bahnitá pole, která ani v letních parnech nevysychají, jsouce napájena četnými přítoky z horských potoků.

Den se již začal chýlit ke konci, vítr utichl a nad blaty se začaly tvořit zprvu nepatrné, ale posléze stále méně průhledné závoje mlhy. Dragounští koně se kopyty bořili do rozměklé půdy, v níž každá stopa plnila se hned bublající vodou. Pandurští zvědové křikem se dorozumívali, když svými dlouhými holemi hloubku bahniště zkoumali a schůdnou cestu pro komoně vyhledávali. Vzduch byl plný vlhké páry, ržání poděšených koní i nadávek rozčilených a utrmácených soldátů. V tu chvíli se v zadních řadách husím pochodem postupující roty spustil zmatek následovaný zděšeným křikem, vzápětí přerušený smrtelným zachroptěním. Několik kavaleristů se opozdilo a stali se obětí nemilosrdného přepadu zbojníky, útočících tentokráte chladnými zbraněmi; samostříly a dlouhými provazy zakončenými olověnou koulí, které jako laso používali. Jimi jezdce z koní strhávali a na zemi nelítostně mordovali. Když zdecimovaný houfec opět na pevnou zemi se dostal a vojáci v nastalém soumraku své ztráty shledávali, dalších pět jmen chybělo.

Po chvilce odpočinku útvar se opět jakž takž seřadil a v dalším postupu pokračoval. Zanedlouho průzkumníci nalezli cestu a s večerním klekáním jezdectvo vjíždělo již otevřenými vraty na nádvoří statku, kde místní šafář s pacholky a děvečkami měli co dělat, aby rozmrzelé a nerudné vojáky nakrmili a ke spánku v čeledníku či na seně v maštali uložili.

V průběhu noci, zatímco na statku dragouni vychrupovali a část zvědů na stráži bděla, zbojníci za svitu ohňů a pochodní trávili čas v přípravách na očekávané střetnutí. Sám Oleksa do večera s dalšími patnácti muži se zásobami a dřevorubeckým náčiním na pomoc přitáhl, v průběhu noci pak ještě jako posila půltucet chlapců z občiny Dolní Mokra dorazila. Společně v místě, kde řeka se hluboce zařezává do údolí, jsouce sevřena vysokými podemletými břehy protkanými kořeny staletých stromů, pilně nástrahy připravovali. Při této činnosti opět Norbert zvláštní důvtip prokazoval, vymiešleje záseky, břevna, osidla a další zábrany.  Těžké kmeny jako závaží přes jednoduché kladky do korun stromů vytažené tvořily protiváhu pro zaostřené bodce ostrví napjatých mezi stromy, spouštěné do prudkého pohybu při sebemenším doteku. Tenata, sietky, púta na zvěř, k lovu lidí důmyslně upraveny, po přístupových stezkách rozmístěny jako hladové čelisti plné ostrých zubů připravených nemilosrdně sklapnout přilákanou kořist.

S ranním kuropěním, kdy na trávě a listech stromů s prvním zábleskem slunce rosa se zatřpytila, ptáci se rozezpívali a les vydechoval svoji svěží vůni, zde v temné a vlhké soutěsce chmurné a zlověstné ticho se rozložilo. Jen dech šohajů, skrytých a tiše ležících v úžlabinách, rozložených do dlouhé linie, upřenými zraky sledujíce sebemenší pohyb směrem odkud se nepřátelé blížili, o přítomnosti živých bytostí svědčil.

Teď, ano teď! Leopold sevřel pevněji svůj čakan a kývl na vedle ležícího Norberta. Vpředu se cosi pohybuje.  Zvedl dlaň s ukazovákem varovně vztyčeným nad úroveň země a bystře se rozhlížel. Zepředu se ozvalo zafunění a mocné zafrkání. Byl to jelen, statný kus, který se zrána k řece přicházel napojit. Mladší z bratrů prstem ze strany na stranu zakýval, když vtom jelen zadupal a s hlasitým šramotem nazpět do houštin se pohroužil. Něco ho vyplašilo. Větve křovin se za jeho tělem ještě nepřestaly chvět, když hoši zahlédli části postav, kradoucích se mezi stromy a na zemi po stopách pátrající, oděné v šedých kabátcích, na hlavách typické barety. Norbert dokonce zahlédl i obličej jednoho z nich zdobený mohutným knírem.

Byli to zvědové pandurští.

Obránci části linie, mezi nimiž i naši bratři se nacházeli, pomalu do stran se začali stahovat. Ve chvíli, kdy poslední z pandurů do takto otevřené pozice vstoupil, Leopold podvakráte zdvihl dlaň, jednou s pěti, podruhé se dvěma vztyčenými prsty a poté zahvízdl. V ten okamžik vyhrnuli se junáci na překvapené zvědy, kteřížto než se stačili vzpamatovat, leželi na zemi s hlavou rozbitou obratně hozeným čakanem, tělem prošpikovaným šipkami nebo srdcem probodeným dlouhou dýkou. Mezitím i sousední pozice ve vedlejší rokli vyřídila podobným způsobem čtyři nepřátele, ač zde se to bez bojovné vřavy neobešlo. Z útočníků zůstavší jeden, úplný obr, rozháněl se svou zakřivenou šavlí a již druhého hocha porubal tak, že v krvi u jeho nohou zůstal ležet.

“Nechte ho mně!”, vykřikl Leopold a dlouhými skoky se vrhl k místu zápasu.

Hromotluk s vyholenou hlavou a nakroucenými kníry, vida svého soupeře, pohrdlivě se zašklebil:

“Egy ilyen fiú merészel..!?”, zahromoval, zatímco těžce funíce, postavil se do střehu v těžké pěsti zakrvácenou šavli svíraje. Ostatní bojaři kolem něj kruh utvořili, do kterého neohrožený Leopold odhodlaně vstoupil. Srdce mu prudce bušilo a v mysli obraz čisté Lady si nesl, když jako divoký beran s hlavou skloněnou a bojovným pokřikem proti mnohem silnějšímu soupeři se vrhl. Obr nečekal tak rychlý výpad a nebezpečná šavle jen vzduchem zasvištěla právě v okamžiku, kdy se mu jeho protivník vší silou hlavou do hrudi zabořil. Rozložitý pandur padl na záda jako žok, lapaje po dechu, zbraň z ruky mu vypadla a zříce nad sebou rozkročenou postavu v záblesku slunečního paprsku, jen ruce před tvář k obraně zvedl, když vtom s tupým úderem mu ostrá valaška vedená silnou rukou hlavu rozpoltila.

Norbert jako první blahopřál bratrovi:”Jako když vola porážíš”, usmál se a sevřel jeho pravici, zatímco levicí poplácal jej uznale po rameni. Na chvíli si oba bratři pohlédli do očí a hlavou jim oběma prokmitla myšlenka, která v posledních měsících tuze je zaměstnávala. Je tohle opravdu to, po čem toužili a o čem doma celé své mládí snili?

Leč nebylo teď času na podobné rozjímání. Z druhé obranné úrovně na ně Jura varovně zasykl a hned nato se lesem rozlehly výstřely z jezdeckých ručnic. Jedna kule rozčísla kůru stromu, u kterého bratři stáli, druhá zasáhla jednoho z jejich spolubojovníků tak nešťastně, že se odrazila od kmene stromu a zploštělá pronikla mu do pravého oka. Avšak nebylo času zraněnému pomoc poskytovat. Mezi stromy se objevily siluety dragounů na cválajících koních, rychle se přibližujíce. Teď nastala chvíle pro vybranou skupinu osmi chlapců, kteřížto rychlými běhy vybaveni byli. S ohlušujícím rykem se zvedli ze svých úkrytů a úprkem se hnali šikmo směrem k nástrahám. Jezdci, zahlédnuvše jejich útěk, změnili směr a hned za nimi se hnali, vytáhnuvše palaše z pochev a bojovým pokřikem se povzbuzujíce: ”Hrrr, húúúhup!”

Uprchlíkům užuž docházel dech, když na smluveném místě mezi nastraženými pastmi s velkou opatrností museli se proplétat a napjaté provazy přeskakovat. Vtom prvním koňům pronásledovatelů se začaly běhy podlamovat poté, co na skryté kleště a kosy padli, čímž velký zmatek vznikl. Někteří rejtaři krátké pistole ze sedlových pouzder vytrhli a začali kolem sebe střílet, otáčeje se na koních v divém reji, nevěda odkud nebezpečí se blíží. Mezitím zbojníci z rozevřených linií, kterými mezi sebe kavaleristy vpustili, znovu spojili se za nimi a postupovali v sevřeném půlkruhu, kryjíce se za stromy. Opětně zarachotila salva ze znovunabitých těšínek a další jezdci padali z koní. Ochraptělý lajtnant zavelel k ústupu hlouběji do lesa a to bylo právě to, co horalští hoši potřebovali. Neboť tam, mezi stromy, číhala smrt. Lesem se rozlehl šum a svist políčených pastí tvořených dlouhými břevny s řadami zaostřených větví, které s tupým žuchnutím do měkkých těl se zabořovaly. Podepřené kmeny stromů se kácely a shůry těžké trámy se řítily. Příliš pozdě lajtnant si uvědomil, do jaké děsivé léčky padl. Marně řval a křičel rozkazy na své soldáty, kteří kolem sebe v panice palašem proti neviditelnému nepříteli se oháněli. Nepředstavitelný chaos, dým z výstřelů, ržání splašených koní, nářek raněných mu odpovídaly. A do toho reje výstřely z loveckých pušek rachotily, či tiché vražedné šípy samostřílů hvízdaly, vždy přesně nalézající uniformovaný cíl. Divoký pokřik útočících bojarů  utrpěné krveprolití vesničanů připomínal:

“Tumátě za Dolní Mokru! Pamätajte Orosz Mokru..!”

Konečně rejtaři pochopili, jakým jsou pro skryté střelce jednoduchým cílem, srotili se na dně rokle v hluboké závěji suchého listí a zalehli za své koně do kruhu položené. Do jeho středu narychlo vtáhli své raněné kamarády a k obraně se hotovili, horečně své pušky vleže nabíjejíce. Po rychlém sčítání lajtnant zjistil, v jak bídném stavu se nacházejí. Zbylí panduři již dříve se byli rozutekli a z jeho lidí pouhých jedenáct bojeschopných mužů zbylo. Když se dým ze střelby rozptýlil, vůkol nebylo živé duše vidět. Sklonění nad hlavněmi svých ručnic s bušícím srdcem očekávali nový útok.

Náhle se lesem rozlehl praskot a z okolních srázů se cosi valilo dolů. Byly to snopy suché slámy umně motouzy do ohromných koulí utvářené a smolou napuštěné, ve svém středu balvany zatížené. Zbojníci je zapálené svrhávali dolů na bezmocné vojáky, kteří se tak v nepředstavitelné pekelné výhni octli. Ti, co zavčasu se vzpamatovali a vražedný svůj úkryt v divém zmatku opustili, vzniklým dýmem polozadušení a ohněm popálení do rukou neúprosných mstitelů po krátkém boji upadali.

S přicházejícím večerem opět v lese ticho se rozhostilo. Jen rozbité zbytky nástrah, tu a onde ležící nehybné postavy, sloupky kouře z požářiště a tam, na větvích stromů mezi poletujícími havrany, kývající se spoutané postavy mrtvých vojáků se svým lajtnantem.

“Pamätajte..!”

Události zde popsané do historie kraje vešly pod názvem Körösmezö mészárlás (Jasiňský masakr), podle hrůzostrašných zpráv, které přeživší uherští panduři o přebojnících a podrobnostech bitvy vyprávěli.

Vrchnost po porážce jednotky lajtnanta Krucha v nelehké situaci se octla. Musela k potrestání odbojníků daleko silnější vojsko vyslat, což v době války z francouzským protivníkem vůbec jednoduché nebylo. Navíc obyvatelstvo, posíleno odporem goralských chlapců nechtělo a nemohlo již dále snést narůstající útlak, neustále se navyšující robotní povinnosti spojené s neúrodou v posledních letech i častými průtahy vojsk. Největší náklady a újmy na vojenská tažení totiž nesli na svých bedrech zemědělci na vesnicích, kteří museli vojáky živit, mnohdy jim poskytnout také další služby, poskytovat povozy, nebo ubytování. Muži byli odváděni na vojnu v čím dále tím větším počtu. Situace poddaných na venkově, hlavně v oblastech, ve kterých přesuny vojsk probíhaly, byla přímo nesnesitelná. V těchto souvislostech bylo Oleksovo vítězství jiskrou, která hrozila rozhořet se v mohutný plamen nevolnického povstání.

Selské nepokoje vskutku ještě na sklonku téhož léta roku 1798 v kraji propukly. Na podzim zasáhla revolta celý Černovický region. Ke vzniku povstání měrou významnou přispěl sedlák Volodimir Černych z obce Dolní Mokra, jemuž se podařilo doručit k císařskému dvoru ve Vídni list informující o skutečných poměrech a útisku poddaných v severní části Bukoviny. Byl však zatčen a deportován do Berehova k císařskému soudu.

Nato rolníci v některých dědinách odmítli k robotním pracím nastoupit. Začali se srocovat a nakonec na nepřístupném místě v lese na hranicích s uherským královstvím svůj tábor rozložili. K potlačení rebelie bylo z města Munkáts přizváno vojsko pod velením plukovníka Alexandera Borbélyho. Dvě fysilírské setniny byly po cestě doplněny rotou z města Hust na batalion o síle třistapadesáti mužů, který dále přes svidovecký hřeben do Jasini mašíroval. Samotný plukovník však již během marše byl překvapen nuznými poměry v jakých venkovský lid v regionu žil. Proti vzbouřeným poddaným vojsko nepoužil. Začal s rebely jednat a sepisovat jejich stížnosti, jež následně na císařském dvoře předal. Svým postojem však značně zdejší šlechtu si znepřátelil a rovněž i mnohé vlivné členy vídeňského dvora.

Poddaní žalovali hlavně na neustále navyšování robotních povinností, poplatků a daní, které nemohou odvádět, jelikož jim byla navýšena denní doba provádění robotních prací a za těchto podmínek nejsou schopni obdělávat vlastní pole. Během roboty na panských polích je jim odpírána jakákoli přestávka na jídlo a odpočinek. Žádali také císaře, aby se smiloval a zakázal pánům, aby drábi při trestání poddaných užívali hole, kdy dochází až k poškození kostí, ale bili je pouze bejkovcem, jak  karabáč z býčí žíly nazývali. Též dekretem nadále zakázáno mělo být, aby rolník svému pánovi nebo vrchnostenským úředníkům ruku líbal, nebo se před nimi hluboce ukláněl.

Císařská kancelář byla nucena své postupy přehodnotit. Vojenští potentáti nebyli ochotni své síly v době, kdy každá ruka držící karabinu byla dobrá, potyčkami s nuznými sedláky drolit. Vrchnost nakonec předložila své požadavky, podle nichž především předáci povstalců měli být potrestáni, a to odvodem na vojnu. Mezi odvedenci nacházel se i Voloďa Černych, skutečný lidový hrdina, který přestože vězněn, dokázal se vrchnosti postavit. Rebelové se měli vrátit na panská hospodářství a ve své robotě nadále pokračovat, nicméně za mírnějších podmínek. Dále vyhláškou byla stanovena odměna dvěstěpadesáti zlatých za jakýkoliv údaj, který k nalezení Oleksových zbojníků by vedl. Po splnění těchto výhrad měl být vydán patent, jímž nejhorším zvůlím a nespravedlnostem mělo být zamezeno a jež v náležité míře práva utiskovaných rolníků zachovával.

V tomto období již naši bratři v další části svého putování se nacházeli. Po vítězné bitvě v údolí Černé Tisy, Oleksa sezval své druhy takto k nim promluvivše:

“Moji verní. Po našom chrabrom víťazstve vrchnosť odplaty žiadať si bude. Čakajú nás neľahké časy, keď aj naši statoční goralští dedinčania veľkému nátlaku vystavení budú. Dá Svantovít, že im náš príklad užitočný bude, že proti kruté nadvláde pánov svoju myseľ pozdvihnú a svoje záujmy treba aj so zbraňou v ruke obhajovať budú. Tento krok my za ne neurobíme, iba cestu ukázať im môžeme.

Teraz moji drahí k svojim rodinám a gruntům sa odoberte a medzi svojimi bratmi a sestrami myšlienky a požiar revolúcie odovzdávajte. Avšak svoje srdcia spätá s týmito horami, riekami a hlbokými lesmi do pokoja a mieru uveďte, abyste poctivou prácou k všeobecnému blahu prispieť mohli. Môj hlas, ako už toľkokrát, zavolá vás v čase kedy bude vašej pomoci opäť treba.”

Poté vyžádal si Norberta s Leopoldem, aby je do plánu jejich další mise zasvětil. Několik okamžiků bez jediného slova veliký vůdce oba bratry pozoroval, když proti němu stáli v dlouhé dřevěnici, ve které v hrubém krbu oheň praskal. Viděl jak jejich pružné postavy za pobytu v horách zesílily, jak jejich zraky planou touhou po dalším poznání. Jeho vrozený jemnocit vycítil božskou auru, která hochy obklopovala a kvůli které vědma pro hlubší zasvěcení oba vybrala. Chápal, že prožité utrpení a téměř zázračný návrat ze zásvětních končin oba junáky k plnění velkých činů předurčuje a že nemá právo ke svým, byť jakkoli záslužným a velkomyslným plánům, jejich pomoci využít.

Po chvíli promluvil: “Než odídete, veštkyňa si žiada ešte jedno stretnutie s vami…”

“Lada? Můžeme ji ještě vidět?”, neudržel se Leopold a Oleksa přísně naň pohlédl. Zavolal a do srubu vchodem zakrytým koženým závěsem srdnatý Jura vstoupil.

Mezitím Oleksa se otočil a jakýsi předmět z masivní truhlice v rohu místnosti vytáhl.

“Toť náš opasek”, vykřikl Norbert, neudrživše se.

“Áno, to je vaša odmena za vaše poctivé úsilie, ktoré ste nášmu remeslu venovali. Náčelník lúpežníkov a jeho tlupa dostali odplatu za svoje nekalé rejdy. Pred dvoma mesiacmi do svojej družiny prijali vojenské zbehy nakazené škvrnivkou. Do dvoch týždňov celá tlupa ochorela, jej členovia po horách v hrôze od nákazy sa rozutekali a poväčšinou bez pomoci o samote umierli. Janosa sme našli v jaskyni, kde svoje nalúpené poklady zhromažďoval. K čomu je teraz všetko bohatstvo, keď jeho telo v temnej diere práchniví? Pamätajte, že nie je predmetu, ktorý skrze zmysly by vašu dušu uspokojil a opravdovú radosť a šťastie vám priniesol.”

Oleksa jim odevzdal opasek naditý mincemi a potom ještě chvíli jejich dlaně ve svých podržel, než se bratři konečně rozloučili a vydali na cestu.

Měsíc říjen končil a v lesích bylo chladno, když Jura své pobočníky na poslední společnou výpravu vedl. Tři přátelé v hlubokém vnitřním souznění se nacházeli, takže hovořit mezi sebou příliš nepotřebovali. Jejich bohatýrské duše splynuly v jednotném souzvuku, kdy není třeba slov, aby vyjádřili co cítí jeden k druhému. Putovali známou již stezkou k vrchu Dermosa. Za noci prosvětlené bledým úplňkem vystoupili k posvátnému stromu, osamocenému rozsochatému dubu, kde Jura oba hochy zanechal. A zde, ponořena do jasnovidného stavu vlivem magnetismu měsíčního, tajuplná Lada pokračovala ve věštbě ve jménu velkého Svantovíta. Oba hoši v posvátném obdivu znovu sledovali tuto nadpřirozenou ženu, když tichým hlasem zaklínala průsvitné duše předků, ponořena v plujících mlhách prozářených měsíčním světlem a obklopena magickými tóny větru, který svým dechem jakoby na lesní šalmaje ve větvích stromů melodické nápěvy vyluzoval.

Její exaltovaný, sytě podmanivý hlas vtíral se do myšlenek posluchačů a rozechvíval nejniternější zákoutí vědomí:

“Moji arijští otcovia, pravlasti ďaleko na východe! Vstúpte do svätýň matiek veľkého náboženstva. Len vy poznáte tajomstvo veľkého zasvätenia čo rysuje sa v hymnách védických. Tiene dejín, ktoré tradíciu vekov až tridsiatich tisúc rokov nesú. Vek mužný a vážny, ktorý sa podobá zlatému detskému veku vysnívaného nadzemským poétom. Bolesť a zápas nie sú neprítomné, ale v mužoch jest dôvera, sila, pokoj, ktorý ľudstvo nikdy neskôr už nenašlo. Naproti tomu žena práve vychádza z kúpeľe a tká najkrajšie plátno…”

Lada se odmlčela, s předpaženýma rukama oděna v závoj splývavých šatů, obrátila své tmavé, propalující zraky k oběma bratrům:

“Nosíte v sebe priateľa najlepšieho, ktorého nepoznáte. Lebo Všehomír sídli vo vnútri každého človeka, ale málokto dovedie ho nájsť. Človek, ktorý obetuje svoje žiadosti a svoje diela Bytosti, z ktorej základy všetkých vecí pochádzajú a ktorú svety boli stvorené, dostane za túto obeť dokonalosť. Veď kto v sebe samom svoje šťastie, svoju radosť a tiež svoje svetlo nájde, jest jedno so Všehomírom. Lebo pamätajte, duša, ktorá našla Všehomíra, jest oslobodená od znovuzrodenia a smrti, staroby i bolesti a napája sa zo žriedla nesmrteľnosti.”

Její postava jakoby se vznášela na pozadí temné noci. Avšak její oči, do té chvíle žhnoucí nadpozemským žárem změkly, když vědomím se opět do přítomnosti vrátila.

“Ďalšie kroky na vašej dlhej ceste budú smerovať do miest, kde vrcholky hôr dotýkajú sa vzdialených mračien. Soľnohradsko je vaším cieľom a tu rozľahlý systém slují pod najvyššou miestnou horou, kde významná naše svätyne menom Retra sa nachádza. Tam bude vás očakávať drahá matka Jasna, ktorá ako večná skala s horou spojená pre slovanský národ dýše a jeho duchovné posolstvo udržiava. Tu odovzdáte jej túto schránku, ktorá okrem písomné správy, vzácneho rukopisu, tiež pokyny pre vaše ďalšie zasvätenia obsahuje.”

Při těch slovech Lada ze záhybů svých šatů podlouhlý tubus vyňala a na dlaních jej bratrům předávala. Leopold, který v nábožném vytržení se skloněnou hlavou schránku přebíral, vzrušeně ucítil v kovovém obalu teplo jejího těla, které pronikalo až k jeho srdci. S nejvyšším úsilím musel nutit svou mysl k poslušnosti a jen tvrdý výcvik a odříkání umožnily mu ovládnout se, když zastřeným hlasem odpovídal:

“Sestro mé duše, nejvyšší milost k tvé vznešené osobě ponese toto poselství a předá jej do patřičných rukou. Tebe, jež v božském vtělení ses nám zjevila, budeme navěky uctívat jako nejvyšší moc a sílu, jež veškerá nebezpečenství překonat nám umožní. Nedovedu mluvit vzdělaným jazykem jako můj bratr, ale věz, že tvůj obraz navždy ve svém srdci si poneseme.”

Slova vázla mu v hrdle a Ladě zaleskly se temné oči v měsíčním svitu, ale to snad jen závan větru  způsobil. Přistoupila blíže k mladšímu z bratrů, tak, že vlající lem jejího roucha o jeho nohy se otíral. Zatímco Norbert uctivě o několik kroků poodstoupil, sáhla si pažemi za hlavu a ze své bělostné šíje přívěsek na stříbrném řetízku odepjala.

“Ďakujem ti za tvoju vernosť milý brat môj. Tu prijmi tento náhrdlek ako spomienku na dobu strávenú v týchto lesoch, ktoré vaším druhým domovom navždy zostanú.”

Při těch slovech se k němu naklonila tak blízko, až jemnou kolouščí vůni jejího těla ucítil. Krev se mu do hlavy nahrnula a mrákoty na něj šly. Se sebezapřením hraničícím s šílenstvím odolal bolestné touze sevřít ji v náručí, odevzdaně klesl na kolena, aby kol krku mu přívěsek zavěsit mohla.

“Nikdy nezabudni”, zašeptala se rty tak blízko jeho ucha, že její libý dech jej ovanul.

Poté poodstoupila a zatímco on ke svému bratrovi se připojil, oba sledovali její rozevlátou postavu, kterážto přiblíživši se k mohutnému kmeni dubu, jakoby náhle s ním splynula a se ztratila.

Měsíc zašel za mraky, noční pták pronikavě zaskřekl a sílící vítr proháněl se v okolních stromech vyluzujíce přitom v jejich větvoví tisíceré zvuky.

Kapitola III: Zasvěcení

Náš příběh by zde mohl končit. Kdo by pomyslel, že pouť našich junáků takto skončí? Však život v jeho hlubokosti nezpytatedlný bývá, neb žádný rozumem nemůže jej osáhnout; tam kde jednomu jeho svíčka při nejmenší příčině zhasne, tam druhého jeho šťastná hvězda ani v nejtrudnější chvíli neopouští. Je to vůle boží nebo osud co naše kroky vede a okolnosti přitahuje? Dokážeme myšlienkami svoji cestu zpytovat a o jejím směru rozhodovat, nebo je ve Velké knize úděl veškerenstva předurčen?

Na každý pád, bez pomoci zvnějšku oba bratři nejmenší naději by neměli. A jen velký Okamžik, vůle Všehomíra, zpoza zásvětních bran opět k zřivému světlu života je přivedla.

Tak krátce po událostech právě proběhnuvších, malověrní nazvěme ten okamžik neočekávanou náhodou, procházela údolím skupina pěti mladých mužů.  Kráčeli potichu, šeptem se dorozumívajíce a na všechny strany zkoumavě se rozhlížejíce. Od úst jim při vydechnutí bílá pára odcházela, v měsíčním světle jako roj duchů se jevili. Na sobě bílé kamaše a haleny, navrch tmavé vesty, na hlavách klobouky s širokou krempou, nohy kryté vysokými škorněmi. Na vestě i opasku sem tam stříbrná přezka se zaleskla. Tři z nich měli tmavý dlouhý plášť, který až na zem jim splýval. V jedné ruce svírali dlouhý čakan, druhou vesměs měli položenou na dlouhé dýce vetknuté za širokým pasem.

Když došli na palouk, kde před několika okamžiky bitka se strhla, sklonil se jeden z nich nad zmrzačenými těly, zatímco ostatní postáli a nepřestávali okolí sledovat. Klečící muž se po chvíli zvedl, nasadil si zpět klobouk, který předtím sejmul, a tichým hlasem pronesl:

“Žijú. Obidva. Ale dlho něbudú.”

Muž, který promluvil, jako zvyklý poručníkovat vypadal. Ostatní mlčky čekali na jeho pokyn a když rozhodl, že obě těla přenesou do vsi, bez odmluvy jej poslechli. Zatímco na stráži zůstal, ostatní do lesa se rozběhli a po chvíli se vraceli s hrubými, narychlo oklestěnými větvemi. Z nich a ze dvou plášťů jednoduchá nosítka zrobili a těla obou hochů do nich opatrně uložili.

Skupina pěti ozbrojených mladíků se neobjevila v údolí náhodou. Byli to členové místní zbojnické družiny, sebe nazývajíce opryškové, která operovala po celém kraji již několik let. Jejich vůdce, hrdý Oleksa Koštulinec na zboj se dal v šestnácti letech poté, co jeho otce vrchnost ztrestala za odmítnutí práce na panském vězením a bitím, na jehož následky tento zemřel. Tu noc, kdy s biřici Oleksa po svém se vypořádal, zůstalo v městečku před hostinským domem čtvero postav v uniformě po tuhém výprasku v prachu bez vědomí ležet. Sám velitel drábů, který na jeho otci trest přikázal vykonat, však tehdy s rozbitou hlavou rovnou do pekla se poroučel.

Oleksa nebyl vysoké postavy, ale odmala ohromnou silou vynikal. O jeho siláckých kouscích celé legendy se vyprávěly. Říkalo se, že svou sílu získal od tajemné stařeny přebývající ve vysokých horách na západě, které na oplátku svou duši upsal. Jeho tajemný a ušlechtilý zjev chudým robotníkům proti vrchnosti všelijak vypomáhal a proti její zvůli poddané nevolníky chránil, jakkoli se jejich postavení ve sledu nových světových událostí stále více tragičtějším jevilo. Celým svým srdcem vyznával nové myšlienky, na kterých francouzská revoluce vznikla a jejíž ozvěna až sem, do zapadlého kraje východních Karpat se donesla:

“Nikoli Bůh stvořil člověka, ale člověk stvořil Boha. Pro nás je Bůh mrtev – nebesa jsou prázdná.  Mezi vládcem a lidem nechť platí smlouva! Jestliže vrchnost dobře nevládne, ať jí je moc odňata!”

Svůj boj proti šlechtě a církevním představitelům povýšil na úsilí o nastolení spravedlivého a čistého světového řádu, kde nebudou vedle sebe jeden žít v hojnosti z plodů práce druhého, který trpí nedostatkem. Časem kolem sebe podobné spolubojovníky získal, kteří, ač třeba podobné ideály zúplna v sobě nenacházeli, o to víc oddaností oplývali a za svého osvíceného vůdce třeba život by položili.

Gubernie za jeho hlavu odměnu postupně z padesáti až na pětset zlatých vypsala. Několikrát již biřicům se podařilo objevit jeho dočasný úkryt, ale nesmírně důvtipný a vynalézavý vůdce zbojníků vždy svým pronásledovatelům stopu zmátl a nakonec ještě nějaký žertovný kousek jim vyvedl. Za všechny lze jmenovat případ štvanice, kdy svým pronásledovatelům do cesty kožený měšec s několika zlatými dukáty nastražil. Rota biřiců vrhla se na váček a v nastalé tahanici spolu z penězi vypadl i lístek, který jim jejich neopatrný velitel přečetl: ”Prisvjačeno kraščimu iz policejnych”, což velkou hádku a málem i rvačku o “nejlepšího policistu” způsobilo. Morálně tato příhoda četu rozložila natolik, že se již nebyli schopni vůbec soustředit na pronásledování. Jejich prosté duše zaobíraly se výčitkami a přesvědčením, že právě jednomu každému z nich odměna náleží. Když se konečně vzpamatovali, dílem křikem a nadávkami svého velitele, dílem pod údery plochou stranou jeho šavle, byli zbojníci již dávno za horami.

Oleksa byl nejen obratným válečníkem, který s biřici v lítých bitkách své voje cvičil, ale i předvídavým stratégem a chytrým vyjednavačem. Ovládal prakticky celé území od Koločavy po obec Jasiňu, jehož páteří byl svidovecký hřeben o délce padesáti mil.  Své zvědy měl rozmístěny mezi rolníky v přilehlých horských vesnicích, stejně jako mezi pastevci a lesáky v okolních hlubokých hvozdech. Na jeho výplatní listině byli dokonce i někteří nadršpáni vrchnostenského úřadu v Kolomyji, hlavního města huculské republiky, jak své území zaobírající západní Halič, Bukovinu, na jihu ohraničené Sedmihradskem na západě uherským královstvím, tento hrdý slovanský lid rád nazýval. Složitá zpravodajská síť řízená geniální hlavou Oleksovou dokázala informovat svého vůdce o dění v celé oblasti, obchodních a kupeckých karavanách stejně jako o trestných výpravách vedených proti smělému zbojníkovi, vždy v dostatečném předstihu. Podporou poddaných získával mezi obyčejnými rolníky své obětavé příznivce, ze kterých ani krutým mučením v panských žalářích vrchnost nijakou zvěst získat nedokázala.

Jeho společníky byli jinochové i muži různých profesí, které Oleksa nejprve po pečlivém předchozím výběru k sobě povolával a několika svými věrnými k postupnému zasvěcení přivést nechával. Tento obyčej, zakončený rituálem iniciace, zahrnoval několik náročných zkoušek, kterých jen ti nejlepší z nejlepších zhostit se dokázali. Mezi prověřovací postup patřil například předstíraný proces useknutí ruky tesařskou sekyrou. Kdo ztratil nervy a rukou ucukl, neměl už další možnost postoupit do další úrovně a se zavázanýma očima odveden byl zpět. Konečné uvedení mezi členy zbojnické skupiny pak bylo završeno skutečnou výpravou za kořistnickým lupem, při které si nováček musel své vavříny vydobýt nějakým statečným činem, například přemožením protivníka nebo záchranou života jiného člena družiny.

Naši dva poutníci dostali se na místní horkou půdu právě v době, kdy boj mezi dvěma nezávislými zbojnickými skupinami se výšil. Oleksovi goralští chlapci se na svých výpravách stále častěji střetávali s činností divoké hordy, jejíž náčelník, Janos Tölgy řečený Dub, proslul krutými způsoby, kterými zacházel se svými oběťmi. Jeho tlupa sestávala z nejhorších odpadlíků, tuláků, vyděděnců a vojenských zběhů. Tuto sebranku udržoval pohromadě pud divoké smečky a drsné způsoby jejich vůdce, který jakýkoliv projev odporu nebo odmlouvání ihned svými obrovitými pěstmi surově potlačoval.

Tlupa své divoké rejdy prováděla v oblasti od hustěji obydlené černovické oblasti až po západní hranici karpatského oblouku, kde se její zájmy střetávaly s Oleksovými. Mezi oběma skupinami panovalo zavilé nepřátelství, které se vybíjelo v občasných střetech a bojůvkách, kdy vždy několik raněných i mrtvých na poloninách ležet zůstalo. Zatímco goralští hoši dodržovali pravidla ušlechtilého ducha svého vojevůdce, chránili vesničany a obírali jen bohaté pány a církevní hodnostáře nebo velkostatkáře, kteří chudinu utiskovali, Janosovi kumpáni zhubovali a loupili bez rozdílu.

Oleksův pobočník Jura, neboť on to byl, kdo skupinu pěti mladíků údolím říčky Mokry tu osudnou noc vedl, vzplanul prudkou záští, když obě zmučená těla bratrů prohlížel. Bylť již několik dní na stopě loupežníků, jeho výzvědná četa sledovala pohyb Janosovy roty a podávala zprávy Oleksovu hlavnímu voji. Ryk boje zaslechli již zdáli, ale přes veškerý spěch nestihli dorazit na místo včas, aby se pokusili zabránit nespravedlivému osudu. Když nyní jeho druhové ztemnělou nocí bezduchá těla nesli, v duchu přísahal krvavou odvetu nesmiřitelnému nepříteli.

Teď ale bylo nutné postarat se co nejdříve o oba polomrtvé neznámé, jestliže neměli zhynout od svých zranění. Juru k milosrdnému činu vedla vrozená lidskost a také léta strávená se svým vůdcem, ušlechtilým Oleksou, jenž nejen bitkami a bojem své společníky vedl, ale i k vyšším zásadám je povznášel, vždy v jednotě hesla “chléb, láska, svoboda”.

Když skupina soběma nosítky přiblížila se k prvnímu stavení, Jura dal pokyn a sám pokračoval mezi ztemnělé chalupy, z nichž v jedné z nich úzká okénka osvícena byla. Přiblížil se k tomuto stavení, jež do tmy prosvítalo roubenými stěnami omítnutými hlínou a vápnem natřenými. Dům měl neúplné patro tvořené podkrovím, v němž komora jako sýpka se užívala. Zaklepal na dveře smluveným znamením a po chvilce ticha se zvnitřku ozval tlumený, úsečný hlas:

“Kdo tu?”

“To jsem já, Jura. Otvor Vlado, vediem ti návštěvu”, zašeptal Jura a i v této chvíli dovolil si jemný nadhled.

Ozval se zvuk otevírané závory a v ozářeném vchodu zjevil se muž, asi padesátiletý, sedlák Volodimir Černych, který spolu se svou ženou Johanou v domě přebýval. V jedné ruce držel těžký bič z hověziny, v druhé lucernu a pátravě se rozhlížel na všechny strany. Mezitím Jura mávnul na své druhy a ti potichu napochodovali dovnitř i se svým zakrvaveným břemenem. Přiběhnuvší sedlákova žena, která si v sychravé noci jen lajntuch přes nedbalky přehodila, hned rukama začala lomit při pohledu na zubožené postavy.

“Pán buď s tebou Juro, koho ste nám to přinesli?”, optal se Volodimir, sotva se přesvědčil, že nehrozí bezprostřední nebezpečí a těžké dveře znovu zavřel a závorou zajistil.

“Ti dvaja do rána neostanú”, pokračoval, když si zkušeným okem hluboká zranění změřil.

“Pokúsime sa ich zachrániť”, lakonicky odvětil Jura. “Je to naša povinnosť.” A vyprávěl ve stručnosti o bitce na palouku. Sedlák nechtěl nejdříve o pomoci ani slyšet, až když Jura zmínil, ne zcela podle pravdy, že zachránění je i vůlí Oleksy, viditelně změkl. Přikázal odnést těla nahoru do podkroví, kde byla tajná komora, dovedně ukrytá a zamaskovaná sýpkou.

Zde, v této malé místnosti po několik týdnů oba bratři zápasili o svůj život. Sedlákova žena s pomocí obecního felčara snažili se seč mohli, aby život v bezduchých tělech probudili. Horečku tišili chladnými obklady a odvary z vrbové kůry, na otevřené rány a pohmožděniny způsobené ranami tupých kyjů kostivalovou mast a odvary z bylin, ale i zábaly z dobytčí moči používali. Felčar sám největší rány ošetřil, zašil a některé utišující prostředky předepsal.

Z chorobného smrtospánku se první probral Norbert až desátý den po svém zachránění. Byla zrovna neděle, jeden z těch sychravých podzimních dní, kdy psa by ven nevyhnal, mrazivé vlhko proniká pod kůži a staří lidé naříkají na bolest v kolenou a loupání v kříži. Staršího z bratrů probudil zvuk klekání, mdle se nesoucí pošmourným povětřím z nedaleké kapličky na návsi. Ztěžka se posadil na nízké pelesti vystlané slámou a rozhlížel se udiveně kolem. V malé jizbě, slabě osvětlené podkrovním světlíkem, byla zima, ale na sobě měl dlouhou lněnou košili a přikryt byl pokrývkou z kanafasu nacpaného senem. Jeho hlava, která stejně jako končetiny i trup tlustými obvazy ze lněného plátna byla ovázána, na poduščici ze stejné látky spočívala.

První myšlenka patřila bratrovi: “Leo…Poldíku”, zachraptěl horečnatě vyschlým hrdlem.

V tu chvíli teprve si všiml bezvládného těla na lůžku vedle sebe. Zhrozilť se mysle v první chvíli, kdy ještě z polovědomí procital, že bratr musí být mrtvý. Vtom uslyšel vrzat rychlé kroky na dřevěném žebříku vedoucím do podkroví. V otvoru v prkenné podlaze se zjevila tvář sedlákovy ženy Johany a posléze i celá její poněkud buclatá postava oděná v bílou košilku s červeným vyšívaným živůtkem bez rukávů vpředu šněrovaným a nadýchanou suknicí s honzíkem, který šířku jejích boků ještě zdůrazňoval. Celá její bytost působila velmi mateřsky a když se starostlivě sklonila k Norbertovi až ucítil její zemitou vůni a jemně ho položila zpátky na lůžko, pomyslelť, že k němu anděl přistoupil.

“Co se stalo? Kde to jsme? Kdo jsi?”, sypal ze sebe otázky překotně.

“Musyč ležať. Ty i tvoj brat stě boli velmi chorí”, odvětila jemně ale důrazně a přitiskla vlahou dlaň na hochovo rozpálené čelo.

“Mátě obaja stále vysokú horúčku”, pokračovala, aniž brala ohled na jeho otázky. Hadříkem, který vyňala z kamnovce stojícího vedle postele, se mu jala otírat obličej a přitom i pár kapek mezi rty mu vymačkala, které on lačně srkal. Chtěl se znovu zvednout, postavit na zesláblé nohy, ale prudká bolest v boku projela celým jeho tělem tak, že v bezvědomí se opět skácel.

Agónie nešťastných bratrů trvala dalších čtrnáct dní, kdy se zmítali v zimničných záchvatech, než se konečně  začala projevovat vytrvalá péče Johany a také jejího muže, který domácnost sám musel zvládnout, zatímco ona o oba bratry se starala. K Norbertovi a jeho vážnému zranění v obličeji museli chirurga až z Kolomyje přivolat. Až v měsíci listopadu, kdy dny se výrazně krátily, vítr přinášel z hor první sněhové poprašky a v kamnovci se do rána tvořil ledový škraloup, poprvé byla dvojice schopna rozhovoru. Kromě řady středně těžkých až lehčích zranění měl Norbert zlomenu pánevní kost a v obličeji úderem kyje prolomenu část lebky od očního oblouku k lícní kosti tak, že když obvazy sundali, vypadalo to, jakoby se stále šklebil. Naštěstí, oko v očním důlku podařilo se městskému lékaři zachovat. Leopold měl rozdrcenou lopatku a zlomenou stehenní kost, následkem čehož nemohl levou ruku úplně pozdvihnout a také výrazně kulhal.

Avšak rány na duši nepodařilo se tak snadno zcelit. Neboť z propasti zásvětní nedokáže se člověk vrátit nepoznamenán. Oba hoši tento zážitek v sobě nesli jako nepoznanou a nenaplněnou touhu po jiné, vyšší úrovni bytí, která na poslední chvíli z nějakého důvodu odepřena jim byla. Jakoby Prozřetelnost jejich pozemský život si vymínila pro úkol, na jehož splnění zvláštní, magické předpoklady jim byly vnuknuty. Tyto předpoklady však v sobě pociťovali jen jako prchavý sen, který nad ránem z hlavy vyvane. Myšlenka nejasného poslání tak zatím v jejich mysli zasuta zůstávala a čekala na své probuzení jako zárodek jarního kvítku dříme pod příkrovem zmrzlého sněhu.

Poté co chlapci počali se belhat po světnici, za nějaký čas byli schopni po žebříku slézt a od té chvíle již plně samostatnými se stávali. Přelom ledna a února zastihl je již v plné síle jak s těžkými svlaky stahují v hlubokém sněhu náklady dřeva z hor povzbuzujíce jásavými výkřiky jeden druhého. S těžkými hrably – krolyky dennodenně odhazovali navátý sníh, aby alespoň úzkými cestičkami k sobě sousedé mezi chalupami dostat se mohli. Ale jak jen se jim příležitost naskytla, do lesa na vylepšených kraplích zrobených z větviček kosodřeviny se vypravovali. Klást leče ani jinak lovit jim Volodimir nedovolil, bylať tato činnost v kraji přísně sledována a hospodář nechtěl si vrchnost zbytečně proti sobě popudit a třeba i v podezření ze spolupráce se zbojníky upadnout. Četníci ostatně dvakrát se byli za novými přebyvateli podívat, ale poté co na úřadě v Kolomyji jejich jména ověřili, dali jim prozatím pokoj a dokonce nové doklady jim nechali vystavit. Hoši byli nakonec rádi, že dali na radu zkušeného Volodimira, svého dobrodějce, že svá pravá jména přiznali a za cizí se neskrývali. Jen jejich cestovní pasy jim odmítali uznat a naopak oba novousedlíky na platný patent proti tuláctví důrazně upozornili. Kdo opustí panství na více než čtyři týdny, bude po návratu uvězněn, kdo na rok, bude potrestán padesáti ranami rákoskou a bude nutné, aby za navráceného čtyři osoby se zaručily, které potvrdí, že se odchod dotyčného nebude vícekrát opakovat. Jestliže provinilec nařízení znovu poruší, přísluší mu trest šibenice. Tak znělo místní právo.

Na zkušenost s loupežníky se jich důkladně vyptávali, ale bratři kromě krátké epizody nebyli schopni podrobnější zprávy podat. Strážmistra ovšem velmi zajímala historka s krčmářem v Koločavě, jejíž průběh si nechal několikráte převyprávět, spisujíc si cosi na list papíru.

Jednoho večera dostavil se potajmu i Jura se dvěma druhy, aby vyslechli nám již známou historii o putování přes karpatský oblouk. Při zmínce jména Ivana Borkaňuka, které jim na před výpravou uhlíř ze Ždiaru pověděl, na sebe nenápadně trojice zbojníků pohlédla a jejich předák jen mírně přivřel oči. Tento posunek neušel bystrému Leopoldovi, ale poznatek nechal si pro sebe.

Kupodivu, prožité dobrodružství nemělo žádné újmy na duších obou chlapců, jejichž veselá a bezstarostná povaha nabývala opět vrchu a projevovala se vyprávěním příběhů z cest, vzpomínáním na lumpačivé příhody z turnovského kraje nebo… ach ano, i valašské písně zpívali, když venku sněhové vločky v divém reji nepřestávaly chumelit. Zima mezitím naplno propukla, mráz uhodil a vesnice po několik týdnů bělostnou vrstvou zvící několika loktů zapadaná zůstala.

“Čerti sa tam ženijó”, oznamoval Volodimir, když zvenku do sednice vcházel, nohy obalené v kožešinových kapčurách, válenkami hlučně dupal a sníh z čepice a vesty z tuhé ovčí houně setřásal.  S oběma bratry po večerech u svíčky a roztopené pece rozprávěl, kouře přitom faječku s tabákem, který spíš k puzení molů a jiné havěti než k bohulibé činnosti požívat by se hodil. Hospodář s hochy v té době velmi se sblížil a ti zase přilnuli k němu jako ke svému druhému otci. Utrpení, kterým prošli, zanechalo přece jen v nich stopy, jež projevovaly se na jedné straně velkou vděčností vůči zachráncům, na druhé straně však temnou nenávistí a touhou po odvetě za způsobené utrpení. Tyto nebohulibé city však prozatím hluboko ve svém srdci skrývali, navzájem se dorozumívajíce, ale jen tak, aby hospodář se ženou žádné povědomí o jejich plánech neměli.

Život takto plynul v příjemné shodě a jak týdny ubíhaly, mrazy povolily a tající sněhy první povodně spustily. Leč jak nesrovnatelné byly letošní podmínky s předchozím rokem. Zatímco loni touto dobou ve Spiši o holý život hoši s vesničany bojovali, letošní povětří velmi mírným se jevilo. Přes den svítilo hřejivé slunečko a  tající sníh s večerním chladem mráz znovu zpevňoval, aby z něho další den opět část vody uvolnil. Sedláci nemohli si pro zasetí obilnin přát nic lepšího a tak na pole se vyjíždělo s nadšením a velikým očekáváním, ať už panské nebo vlastní obhospodařováno bylo.

Až jednoho večera, bylo to na přelomu dubna a května, vrátil se hospodář z návštěvy rychtářství se zlou novinou. Již ode dveří na něm bylo vidět zakaboněný výraz a když pak ztěžka za dubový stůl usedl a ze zpocené hlavy beranici sňal, slova z něj jen zvolna a přerývaně se linula:

“Vojna budě. Cisár sa zase chystá na Francúza. Brať budú, verbovať… Rychtár povedal, že kto syna, paholka, brata, sirotu neb ženatého nedostaví, takovej sám do pút sa má dať a na miesto chýbajúceho odviesť nechá a ešte za každú hlavu päťdesiat toliarov dať má.”

Volodimir sklonil svou šedivou hlavu a už nedodal, že pod přísným trestem narychlo svolaným sedlákům rychtář nakázal, aby  císařské nařízení před ženami, čeládkou a dětmi nezjevili. Jakmile se novina rozkřikne po vesnicích, všichni chlapci prchnou z hnízd a pak začne patálie se sháněním rekrutů. Však to pokaždé bývá domlouvání a zlé krve, než se těch pár vojáků sežene.

Bratři stáli před vážným rozhodnutím. Mají věrnohodnými zůstat svým dobroděncům, s vojenskou komisí se domlouvat a své pokradené průkazy, které od vojančení je osvobozovaly, obhajovat? Nebo na nic nečekat a nohy na ramena vzít? Stačil jediný pohled a naši chlapci pro první možnost beze slov se rozhodli. Ten večer však ve své podkrovní komůrce věru lehce neusínali, když různé možnosti zvažovali a svůj další osud plánovali. Moc dobře věděli, že kdo se dostal k vojsku, byl vojákem už doživotně. Z vojenského kabátu mu mohla pomoci toliko nemoc nebo invalidita.

Druhý den ráno vskutku odvodní komise přišla, kaprál s bubeníkem, písařem a půltuctem vojáků, a odvod začal naostro, jako když hrom bije. Bubeník zavirbloval na návsi, písař přečetl nahlas císařský patent o nutnosti zřízení zemského vojska, jinak „Landmilitz“ zvaného, které bude hranice před nepřátelským vpádem hájit. Každá vesnice že musí určitý počet rekrutů postavit a komise každému z kontribučního fondu až padesát rýnských zlatých zaplatí. Avšak v odpovědi zamlklé, vesměs zachmuřené a nevraživé výrazy shromážděných vesničanů jednoznačně vypovídaly o účinku těchto slov.

“Poněvač to vůle a nařisení zamého císaře pána jest, tomu se nik protiviti nemůše, třebas náš statek a krev dotejčeno bude. Proti tomuto nařisení žádna vejmluva se nepřijimá a také čas k tomu nejni,”  vyvolával důležitě ochraptělým hlasem písař, drže před sebou rozevřenou listinu psanou úředním německým jazykem, otáčeje se na všechny strany v kruhu okolostojících jako na obrtlíku.

Když skončil, usedl za přinesený stůl na proutěnou sesli, před sebou rozevřenou knihu se jmény rekrutů vybraných rychtářem, namáčel husí brk do kalamáře a vyvolával jména. Bylo to velkého shonu, strkání, halasu, přesvědčování a výhrůžek co následovalo a zdaleka ne všichni mladí chlapci, co na seznamu zapsáni, toho dne na náměstíčku přítomni byli. Jakmile vyslýchající lajtnant výmluvy nebo ještě hůře, rebelanta zavětřil, hned silou pořádek zjednával a dva nejvzpurnější sedláci, co své syny přivést odmítli, kovový kruh kolem krku dostali a k padesáti ranám odsouzeni byli. Nebude-li to nic platné, poberou se jim grunty a živnost, budou přikováni ke trakaři a na obecním díle robotovat budou. Tato výstraha zapůsobila a rychle zkrotila některé horké hlavy.

Když došlo na naše bratry a písař vyvolal jejich jména, pokusil se starší Norbert po dobrém se domluvit a o svém propouštěcím pasu komisi přesvědčit. Leč rozezlený a vztekem brunátný důstojník jej švihl svým jezdeckým bičíkem přes tvář a … nebeská báň bylo to poslední co uviděl, když na záda se v tu chvíli poroučel. Jako pardál totiž vymrštil se Leopold navzdory své stále ještě úplně nezhojené noze a než stačili se vojáci vzpamatovat, vrhl se lajtnantovi po hrdle.

V té osudné chvíli, kdy pažby pušek vojenských pochopů se napřáhly a jejich ruce vztáhly se k němu ve snaze odtrhnout jej od chroptícího kaprála, odněkud ozvalo se havraní zaskřehotání a na scénu se vyhrnuli s pronikavým rykem Jurovi goralští hoši, co byli do té doby za chalupami ukryti, na svou chvíli čekajíce. Zbojníků bylo dvakráte tolik co vojáků a zatímco se vesničané rozutekli, jako když do hejna vrabců střelí, než se uniformovaní zmohli k pořádnému odporu, bez jediného výstřelu leželi na zemi kroutíce se v poutech z lýkových provazců.

Teď již nebyl čas na rozhodování. Přepad se jistě dlouho neutají a do soumraku tu bude trestná vojenská rota. Bratři vděčně přikývli na Jurovu pobídku, vyjádřenou pouhým tázavým pokývnutím hlavy a vzápětí je lesní houština pohltila spolu s ostatními bojary. Běželi za sebou v těsném zástupu, přeskakovali padlé kmeny, brodili se zbytky tajícího sněhu i vzniklými mokřisky, překonávali rokliny a strže zarostlé divokým mlázím i skalní úbočí porostlá hustou klečí. V tu chvíli nepřemýšleli o své budoucnosti. Pudově se snažili zachránit a utéct do bezpečí před vojenským molochem a zároveň instinktivně vycítili příležitost ke svému záměru, který stravoval celou jejich bytost, nelítostné pomstě. Sledovali sotva znatelnou zvířecí stezku, kterou bylo nutno se prodírat někdy i po kolenou, zatímco větve stromů a keřů rozdíraly předloktí i obličej. Norbert pomáhal Leopoldovi, který se trochu opožďoval, kulhaje na zraněné noze.

Jura po chvíli se zastavil, ostře zasykl jako jelen v nebezpečí, rozevřel napřaženou pěst a dlaní s roztaženými prsty otáčel do stran. Po tomto němém posunku se jeho druhové rozptýlili a jeden po druhém zmizeli v temném podrostu. Takto i se psy budou mít pronásledovatelé co dělat, aby stopu udrželi. Pohromadě s Jurou zůstali jen dva goralé a naše nerozlučná dvojice. Jura, který spíše než člověka divokou kočku, rysa, připomínal podle toho jak se v lese pohyboval, tlumeným hlasem stručně vysvětlil  další plán. Musí zmást stopu pronásledovatelů a dostat se do úkrytu na vrchu zvaném Tišenský. Ten leží uprostřed hlubokých smrkových a dubových hvozdů v oblasti mezi prameny řek Turbat a Černá Tisa.

Začínalo se již šeřit a z lesa v úžlabinách, dosud utopených v zimním spánku, vycházel ledový chlad podpořený zvedajícím se větrem, který hučel a ševelil v korunách jehličnanů, svištěl a lomozil ve větvích stromů bez listí. Jakoby stádo kostlivců ze ztemnělého příšeří se na ně vrhalo, až se zachvěli a chvilku trvalo, než jejich statečná srdce překonala nával pověrečné bázně.

Dlouhá a strastiplná cesta vedla naši malou družinu přes Svidovecký hřeben k doupěti zbojníků pod Tišenským vrchem. Avšak Jura, řízený svým neomylným zvířecím instinktem, vedl je vytrvale s malými zastávkami tmavou nocí, až s počínajícím rozbřeskem skutečně kýženého cíle dosáhli. Po vystoupení z lesa do široké doliny pokryté po nočním mrazíku ztvrdlou sněhovou krustou, octli se na úpatí rozlehlého masívu porostlého hustou smrčinou. Poté co lačně uhasili žízeň z nehluboké tůně, nesmlouvavý vůdce opět promluvil:

”Zavedieme vás teraz do jednej z našich tajnic, peleše lotrovské, ako ju nazývajú drábovi”, Jurovi v ošlehané, ostře řezané tváři neznatelně pozdvihl se koutek úst. Pokynul jednomu z druhů a ten zavázal bratrům oči pruhem tmavé látky, kterou ze svého záňadří vylovil. Držíce se svých zachránců za opasek klopýtali poslepu bezcestím do prudkého svahu. Po drahné chvíli, která jako celá věčnost vyčerpaným chlapcům připadala, jim jejich průvodci roušky sňali. Mezitím se již úplně rozednilo i museli v první chvíli oči si před světlem zakrýt. Stáli na malé mýtině ohraničené bukovým porostem na skalnatém úbočí, na kterém již plochy husté trávy prodíraly se tajícím sněhem. Slunce mezitím vystoupilo nad vzdálený obzor ohraničený ze všech stran zalesněnými horami, na hřebenech olysalými s místy vystupujícími skalními útvary. Teplo linoucí se ze zarudlého kotouče příjemně zahřívalo vymrzlé údy a do smrtelně unavených těl novou sílu vlévalo. Norbert se neudržel a s rozpřaženýma rukama a zavřenýma očima proti slunku o několik kroků postoupil, zatímco jeho rty mimoděk šeptaly tichou modlitbu.

Jeden ze zbojníků přistoupil ke zvláštně zkřivenému, prastarému stromu, který blízko skály vyrůstal až svými větvemi se zdálo, že se o ni opírá. Vyhoupl se do bezlisté bukové koruny a pomocí svých silných paží pomohl ostatním nahoru. Lezli do výše asi pěti sáhů, kde koruna se nejblíže ke skále nakláněla. Zde napřed lezoucí Jura pokynul Leopoldovi, který se obratně za ním větvemi prodíral.

“Skoč”, pokynul mu a vida jeho nechápavý výraz, pravou rukou zaklesl za výstupek, obratně se vyhoupl na skálu a zmizel za vystouplou hranou. Leopold napjal všechny zbylé síly a všechny svaté v duchu vzývaje, skočil co nejdále. Dopadl na podlahu temné sloje, která tu ve skále byla vytesána.

Tato zběhová jeskyně se stala útulkem obou bratrů po několik týdnů. Zatímco čety dragounů bezvýsledně pročesávaly okolní lesy, seděli naši dobrodruzi u malého ohně ve skalní sloji, která jako špižérna vybavena byla.

Za dlouhých červnových dní zasvěcoval Jura své hosty do tajemné magie zbojnických zákonů a zvyklostí. Tak naučili se hoši v lese neslyšně pohybovat, stopy zvěře v měkké prsti ba i na skále rozeznávat a jejich zvyklostem i křiku ptáků rozumět. Jejich prudká lovecká vášeň zahořela v nedotčených pralesích novým ohněm. Stejně tak učili se čarodějním praktikám jež měly dvojí účel. Jednak zajistit úspěch při samotné loupeži, jednak ochránit účastníky před prozrazením či dopadením. Do prvního okruhu patřily prostředky, které měly zajistit úspěšný lup v domě, třebas pomocí bezpečného uspání domácích osob. Při tomto čarování používali vysušený lidský pařát natřený tukem, na kterém zapálili právě tolik prstů, kolik osob chtěli uspat. Lidskou ruku získávali zbojníci na hřbitově a to v některé z magických nocí – na Popeleční středu, na Velký pátek, sv. Jana Křtitele či v den Všech Svatých.

Zbojnické řemeslo zahrnovalo kromě znalostí přírody i duchovní výcvik vštěpováním tajemných etnických obyčejů a zásad přenášených z šera dávných věků z pokolení na pokolení. Dovednosti, které z pohanských dob získávány byly, kdy člověk daleko více s přirozenou podstatou všeho zvířectva i rostlinstva se sbližoval, období, ve kterém božské síly s přírodními ztotožňovány a podle toho i uctívány byly. Rozmlouvání s živly i nadobyčejnými úkazy stejně jako dýchání nebo tlukot srdce se jim přirozeností stávaly. Poletující odkvetlé chmýří, sluneční paprsek pableskující mezi chvějícími se listy korun stromů, závan větru přinášející příchuť nektaru z rozpuklých květů nebo mízy stromů, skřek sojky či lovícího krahujce. Zvuky, vůně, dotek bosých chodidel s měkkým porostem lesních zákoutí, když potichu, jako hadi se kradli za plachou a ostražitou zvěří majíce všechny zevnitřní smysly napjaté a společně vyladěné na jediný cíl. Poznání zbytku pradávného člověka, který zneklidňoval jejich svědomí jako stín. Po celý život jej přehlíželi, teď však začínali naslouchat hnutím v hloubi své bytosti a domýšlet se, že jejich poslání a možnost přežití vychází z jejich vlastní přirozenosti. Začínali chápat, že v časem prověřené tradici dávných slovanských kmenů je vyjádřeno hluboké uvědomění vztahu mezi člověkem a přírodou v posvátném souladu s Všehomírem. Neviditelná podstata věcí v nich byla vždy přítomna a stačilo málo, jen otevřít skříňku lačné, zvídavé touhy, aby v záhadách a skvělosti věčně se měnících nálad přírody nalézali nevyčerpatelný zdroj radosti, prostupující nejhlubšími vrstvami jejich bytostí.

Posledním z každodenních naučení byla noc strávená v dešti a bouřlivé vichřici vysoko na skále na kamenném viklanu, kde účastník, oblouzněný účinkem jedovatých bylin, vsedě se zkříženýma nohama rozjímaje, svou mysl v nepředstavitelné strázni do návi uváděl, aby druhého dne o svém setkání se záhrobím důkaz přinesl.

Jura s železnou trpělivostí a zároveň tvrdou kázní připravoval bratry k obřadu iniciace, kterému ještě mělo předcházet setkání s přízedníkem, tajemným poustevníkem, o kterém bratři nevěděli více, než že hluboko v hoře na nepřístupném místě v klauzuře a odloučení od vnějšího světa svůj život tráví. K setkání s ním připravovali se v posledních dnech odříkáním, půstem a časem stráveným v osamoceném rozjímání.

Jednoho horkého letního večera, kdy v chladném brlohu jen smolné louče mihotavým světlem hrubě tesané stěny osvětlovaly, Jura k bratrům takto promluvil:

“Je čas ku žrecovi ísť. Zručnosti, ktoré stě sa naučili, už sami rozvíjať musítě. Múdrý Lada teraz rozhodne, či sa k nám môžete obrátiť a k nášmu veľkému vodcovi sa pridať. Pripravte sa na cestu, zajtra ráno vyrážame.”

Po těchto slovech slezl dolů, seskočil z převislé větve starého buku a lehce hvízdl. Na mýtinu, ohněm osvětlenou, přiváděl jeden ze zbojníků pět statných koníků, hnědáků s hustou, hrubou srstí, dobře přizpůsobenou nepřízním počasí s dlouhým chvostem splývajícím až na zem. Když Jura pokynul, Leopold s hlasitým zavýsknutím na nejbližšího komoně vskočil a hned patami do slabin jej pobídl. Koník rozvážně a trpělivě se svým břemenem se rozešel a posléze i do pomalého klusu rozběhl, zatímco jeho bujný jezdec přitahuje střídavě uzdu do kruhu jej vedl, než nakonec na stejném místě opět sesedl.

Naši bratři připravovali se na cestu. Vystrojeni měli být jako bohatí selští synkové cestující za obchodem, Jura a dva bojaři jako jejich doprovod. Měli bílou košili místní výroby, zepředu vyšívanou, kalhoty z černého sukna, přepásané širokým páskem, čeresem. Na košili si oblékli keptar, kožešinovou vestu pošitou ornamenty a ozdobenou cvoky a knoflíky. Jako boty jim posloužily kožené chodaky, postoly ovázané tkaninou. Hlavě vévodil černý klobouk, rovněž zdobený.

Východ slunce následujícího dne je všechny zastihl již několik mil od jeskyně na pastevecké stezce, klusajíce na koníkách v těsném zástupu. Přes rameno měli pověšeny nadité kožené torby, na jednoduchém sedle proviant sbalený do serdaku, pláště z černého sukna. Za opaskem čakan, který spíš než zbraň jako zdobný doplněk sloužil. Trasa vedla zpět k západu přes Svidovecký hřeben, třicet mil přes rozlehlá údolí. Překračujíce řeky na pustých místech ve snaze vyhnout se zalidněným oblastem, obešli i rušnou obec Dombo na řece Taracz, až se přiblížili k údolí říčky Malé Uholky, které po mírném stoupání zakončeno bylo rozlehlou planinou obklopenou hlubokým pralesem. Zde několik stavení se nacházelo s uprostřed vystavěným dřevěným klášterem sousedícím s malým hospodářským stavením.

Zde své koně a zbytné věci u stařičkého ovčáka spolu s jedním členem družiny na stráži ponechali a vnořili se do neprostupných křovisk, ze kterých se vypínaly staleté buky s obvodem kmene bezmála dva sáhy. Prodírali se do vrchu zvaného Dermosa a jen velmi zkušené oko horalů postřehlo tu a tam na stromech drobné záseky ukazující směr. Když došli na malou lesní mýtinu, naskytl se jim pohled na nezvyklý vápencový útvar v podobě skalního oblouku porostlého hustým mechem, kde obrovitý monolit jakoby gigantickou rukou byl vyzvednut ze svého lože tak, že vytvořil přirozený most. Kamenný útvar zpola byl zakrytý spletí zakroucených kořenů, které pevně kámen obepínaly a na jeho horním okraji sbíhaly se do kmenu obrovského dubu, který jistě bezmála tisíc let zde vyrůstal, zasazen neznámou rukou některého z praslovanských otců. Nacházeli se u svátostného pohanského obětiště, pod kterým v podzemních krasových propadlinách rozlehlý jeskynní labyrint se nalézal, jejž starobylí národové jménem Romagna kdysi nazývali. Říkalo se, že jméno pocházelo od prapůvodních byvatel této oblasti pocházejících ze severovýchodní Itálie, prchajících přes tehdejší Panonii před tažením galijského náčelníka Senonů Brennose. Ten ve 4. století před Kristem porazil Římany v bitvě u řeky Allia, aby poté dobyl a vydrancoval samotný Řím.

Zde Jura požádal své druhy, aby oheň rozdělali a dostatek smolných loučí pořídili, zatímco nesnadným způsobem tajný otvor ve skále odkryl. Vzniklou chodbou vstoupili bratři s Jurou do skály, dalšího druha ponechávajíc u svých věcí před vchodem na stráži.

Stateční bojaři postupovali úzkou svažitou chodbou, po jejíž stěnách potůčky vody stékaly, v mihotavém světle smolnic tisícerými odlesky se blyštějíc. Po chvíli, kdy na konci temného tunelu náhle záchvěv zřivého světla se zjevil, zastavil Jura své společníky a udělil jim pokyny:

“Tu musíte už sami pokračovať ďalej. Posledná časť cesty nebude ľahká. Až sa dostanete do jaskyně, nezdvíhajte oči, kým k tomu nebudete vyzvaní. Čo potom sa bude diať ponechajte na Ňom. Lebo život i smrť kohokoľvek závisí na Jeho súdu. Rovnako tak blahodarné slnečné teplo, dážď a všetky dobrá pochádzajú od Neho.”

Oba sourozenci, napětím se třesouce, jen vší mocí vůle vypěstované v posledním čase zdrželi se, aby nezvídali tisícero otázek, jež je napadaly. A věru mnoho jim nepřidalo, když povšimli si, že i jejich jindy tak klidný a rozmyslný průvodce taktéž na nejvyšší míru rozrušen jest. Jura chápavě hledíc do jejich zvídavých tváří, pravil:

“Všetky odpovede na svoje neistoty nájdete tam”, ukázal na osvětlený konec průchodu rukou zdůrazněnou zvětšelým stínem na stěně chodby.

Nato poodstoupil do stínu skalnatého výklenku a dvojice bratrů postupovala dál. Strop chodby snižoval se postupně tak, až byli nuceni po kolenou lézt a nakonec i po břichu se plazit. Na některých místech zdálo se, že uvíznou v těsné dutině a jenom díky své nebojácné letoře a mrštným údům podařilo se jim překonat panickou hrůzu ze svírající pasti úzké štoly, když jako hadi ošidnými místy, zakroucenými do nespočetných záhybů, se protahovali. Leopold, jenž první byl, náhle sebou cukl a oči musel sklopit před oslnivou září vycházejíc z rozlehlé prostory, jež před nimi se rozevřela. Pamatujíce příkazu Jurova, sklopili zrak k zemi nehybně vyčkávajíce událostí příštích. Prochladlí a promočení crčící ledovou vodou byli připraveni na vše, však jenom ne na to, co následovalo.

Do všeobjímajícího ticha zazněl náhle zvučný, melodický, ženský hlas, násobnou ozvěnou mnohostí zákoutí, výklenků a dutin do nadzemské síly umocněný, jenž k nim s velebnou důstojností promluvil:

“Takto ku mne prichádzate, chudobní a znobení vo svojich strastiach a utrpeniach. Na kolenách, pútnici úbohí, aby ste k večnej pravde prozreli. Všetky protivenstvá aby ste prekonali a najvyššieho súdu sa domohli. Silu svojich predkov, ich múdrosť, dospelosť a jasnozrivosť nadobudli.”

Podmanivý hlas se odmlčel, zatímco bratři setrvali nehybně v pokorném pokleku, aby po chvíli ozval se znovu, tentokráte z mnohem větší blízkosti, nezastřen již ozvěnou splývajících zvuků.

„Pozrite hore, milí moji. Lebo tak, ako Svantovít vo svojej nedozernej milosti ako slnko na všetky bytosti bez rozdielu nahliada, tak aj my sme bratmi a sestrami v lone Veľkej Matky Zeme, bohyne Živy. “

Chlapci v pokorné bázni vzhlédli a v úžasu zůstali jako přimrazeni. Octli se v ohromném krasovém dómu, jenž osvětlen byl planoucími ohni z asi tuctu při stěnách rozmístěných měděnic. Z jeho stropu, jenž podepřen byl několika mohutnými kamennými pilíři jako chrámovými sloupy, ohromné střechýly v hustých shlucích visely. Uprostřed rozlehlé sloje, jež jako svatyně uzpůsobena byla, stála ohromná modla, která svou velikostí přesahovala všechny míry lidského těla, podivuhodná čtyřmi hlavami na stejném počtu krků, z nichž dvě se dívaly dopředu a dvě dozadu. Mimoto vždy jedna z těch dopředu i dozadu otočených hlav upírala zraky doprava, druhá doleva. Stěny svatyně zdobily podivuhodně vyřezávané obrazy bohů a bohyň umístěných v arkádách tesaných ve skále, odění strašnými helmami a štíty se jmény každého jednotlivého z nich vyrytými venedskými runy.

Před monumentálním idolem zpodobňujícím boha Svantovíta, v hlubokém protikladu hrubé síly a jemné křehkosti, stála ženská postava oděná v jednoduché bělostné říze z lehké tkaniny, s tmavými dlouhými vlasy nazad rozpuštěnými, na čele stříbrnou čelenkou sepnutými. Ruce s dlaněmi vzhůru obrácenými měla předpažené a zraky vzhůru upřeny v nábožném vytržení. Celý její ušlechtilý zjev jakoby sférické světlo vyzařoval. V nastalém tichu, v němž každá kapka vody kanoucí ze stropu jako úder kladiva zazněla, sklonila svůj půvabný obličej a pohled jejích smolně černých očí protnul zraky obou bratrů. Ach, jaké to byly oči! Jakým žárem se vpíjely do jejich hlav, jakou silou z nich všechny myšlienky vysávaly. Po několika okamžicích, snad celé věky trvajících, zvláštním pohybem ruky s roztaženými prsty, jakoby neviditelnou pavučinu před sebou rozhrnujíc, přerušila duchovní spojení, jež svou nesmírnou energií vyvolala.

Hoši jako omámení se zapotáceli, než jejich v sloup obrácené oči opět se napravily. S úžasem hleděli na tuto na pohled tak jemnou ženu, jež takovou silou na ně působila. Teprve nyní opět promluvila svým libým hlasem:

“Moje meno je Lada. Som kňažka Svantovíta, jediného pravého boha, ktorý otcom všetkého náboženstva jest. Mojím poslaním je udržať pravoverným ich duchovenstvie po dobu kedy kresťanstvo a cirkev vyčerpá svoje klamně vytvorené ideály a nová doba pozdvihne starodávne prírodné učenie späť na božskú úroveň.”

Nato vědma přívětivě pokynula bratrům:

“Vaše oči mi povedali mnohé. V budúcnosti sa vy aj vaši potomci stanú jednými z vyvolených, ktorý naši tradíciu môžu niesť a naši vierouku ďalej odovzdávať. Všeci ľudia sú hýbateľmi dejín, ale jen niektorí sa mohú stať tajnými sprostredkovateľmi pradávnej múdrosti a skúseností odovzdávaných na veky vekov.”

Bratři jen pomalu vzpamatovávali se ze silného zážitku a postupně otázky na rty se jim hrnuly:

“Jak dopadne válka? A  co církev? Zvítězí Slované nad západním křesťanstvím?”

Utišila je jediným majestátním pohybem ruky.

“Historická úloha cirkvi je u konca. Nastupuje nový vek vedy, vynálezov a objavov, v ktorej vy dvaja zohrajete významnú úlohu. Cirkev, ktorá svoju dogmu na presadenie vôle jediného človeka postavila, splnila svoje dejinné povolánie zjednotiť ľudstvo, nie je ale schopná ustáť svoj súboj s obrozeneckým vývojom. Ešte ale mnoho utrpenia a trpné súženie bude ľuďom súdené prežiť.”

Kněžka se odmlčela, rozepjala ruce a její pohled v tu chvíli jakoby do nedozírných dálav i skrze okolní skalní masív se propaloval, když vzrušením zaníceným hlasem v proroctví pokračovala:

“Vidím dlhý rad bitiek a státisíce mŕtvych vojakov. Vidím vojvodcú, tvorcú nových poriadkov aj nenasytných uchvatiteľú vedených nespútanou, chorobnou túžbou po nadvláde nad celým svetom. Vidím zbrane, ktoré ničivostí aj tisíce diel a náloží predbehne. A tiež vidím dlhý rad kramárov a obchodníkov, tých falošných vierozvestcov nového veku, ktorí súčasnú šľachtu nahrádzajú, ako s ľudskými dušami čachrujú a pod zámienkou lepšieho života namiesto duchovnej potravy len ďalší svoj tovar ponúkajú.

Až do tohto okamihu dokonalej prázdnoty keď ľudstvo dôjde, kedy v hmotnom prebytku a blahobytu bude sa topiť, vtedy ešte len uvedomí si svoju podstatu a ku svojim pradávnym predkom bude chcieť cestu nájsť.

Vaša krajina ako predvoj, ako sekera zatnutá do zvyšku uvädajúce keltskej kultúry bude. Posledný zúfalý odpor západných krajín pokusom vziať si na pomoc čiernu krv z afrického kontinentu stroskotá a slovanský zjednotený národ zalidní a ovládne celý kontinent.”

Rozechvělý hlas Lady dozněl v ozvěnách nejzazší chodby. Její éterická bytost jakoby do sebe se zhroutila. Po chvíli pokynula bratrům, aby blíže k ní přistoupili a ze skalního výklenku podlouhlý předmět starodávného vzhledu vyjmula. Byla to dřevěná píšťala, bohatě řezbami zdobená. Přitiskla její konec ke smyslným rtům a vyloudila několik sytých, libozvučných tónů, posléze přecházejících v pradávný nápěv. Prastará melodie linoucí se z tohoto jednoduchého nástroje podivuhodně se prolínala s jeskynní ozvěnou, tóny sílily, lámaly se a tříštily, souzněly a opět se rozdělovaly, až ve výsledku splynuly ve velebný chorál, který rozechvíval srdce obou hochů a v podzemí jakoby samotnou podstatu stvoření světa rozdýchával.

Jak hodiny ubíhaly, hoši v takové stavu zmrtvení mysli se nacházeli, že ponětí o čase úplně ztratili a nakonec ani nepostřehli, jakým způsobem byli ven z podzemí vyvedeni. K plnému vědomí probrali se až uprostřed lesa prozářeného sluncem a prosyceného vůní trav a zetlelých dřevin. Ptáci vesele cvrlikali, vítr šuměl v korunách stromů a nic nenasvědčovalo tomu, že pár kroků odtud existuje mrtvý svět věčné tmy a ticha.

Bylo to všechno jenom sen?

“Podívej”, vydechl vzrušením Norbert a ukazoval bratrovi předmět, který držel v ruce. Byla to dřevěná, překrásně rytinami zdobená, starobylá fujara.

Kapitola II: Velké cestování

Bratři Tesárovi, Norbert a Leopold se narodili v letech 1776 a 1777 jako nejstarší synové turnovskému obchodníku s drahokamy Vincentu Tesárovi a jeho manželce Františce. Dětství prožili v osadě Kacanovy  (Katzanowa), jejíž jméno v okolí proslavili italští brusiči skla a kozákovských polodrahokamů v první polovině 17. století.

Odmala byli hoši nezbední, vzpurní a do větru, což znamenalo, že se dostávali až příliš často do střetu s přísnými pravidly katolické obce. Jejich neklidná povaha nebyla jejich okolím přijímána, ať to byl obecní kantor, turnovský farář z nedělní školy, nebo jejich tak trochu nešťastný otec. Místo možnosti vidět svého nástupce, kterému by předal svou živnost, musel neustále řešit kázeňské přestupky svých daremných synů. Oba chlapci totiž příliš často dávali přednost před školou a kázáním v kostele výpravám do oblasti malebných údolí a labyrintu skalních věží v okolí Ratsche. Zde soupeřili v lezení na příkré věžovité útvary, nejraději v Dračích skalách či Zámecké rokli. Místní polesný neviděl rád bujné rejdy omladiny a tak jejich konání bylo jen příčinou další z hlubokých vrásek na čele starého otce Vincenta. Spolu s kominickým učněm Toni Schusterem však hoši získávali ve skalách dovednosti, které by jim mohl závidět leckterý artista. Lezli většinou bosky bez jakýchkoli pomůcek, jen občas si při sekání stupů do pískovcové hmoty vypomohli kladivem a sekerkou, nástroji “vypůjčenými” z otcovy dílenské výbavy. Pochopitelně o nějaké ty modřiny, pohmožděniny nebo vyvrtnuté kotníky nebyla nouze, ale chlapci byli natolik obratní a s rostoucími zkušenostmi i ostražitější a vynalézavější, že k vážnějšímu zranění u nich nikdy nedošlo. Jejich matinka nad jejich vášní často lomila rukama, když se její chlapci navraceli s počínajícím soumrakem pomlácení, špinaví a roztrhaní, ale s rozpálenými tvářemi a zářícíma očima. A pak jen seděli u stolu, cpali se hrachovou kaší s kousky špeku nebo vařenými bramborami politými máslem a vyprávěli co ten den prožili, kam zase vylezli a co tajemných zákoutí objevili.

Po absolvování turnovské farní školy otec přihlásil Norberta do učení jako brusiče drahokamů k proslulému mistru Egermannovi, který sám řemeslo studoval u nejvyhlášenějších mistrů ve flanderských Antwerpách. Leopold, který neměl k oboru svého otce příliš vstřícný vztah, vyučil se krejčím. Po vyučení obdrželi oba bystří hoši díky josefínským reformám cestovní knížku, jež je opravňovala k cestování po českých a rakouských zemích. Jejich otci se tyto pasy podařilo získat za nelehkých podmínek.

Doba byla plná napětí z “jedu” francouzské revoluce a v zemích habsburské monarchie vedla k bezpočtu rozmanitých omezení pohybu lidí, svobody tisku i shromažďování. Policejní aparát ministra hraběte Johanna Antona Pergena se od počátku protifrancouzských válek utěšeně rozrůstal. Síť tajných agentů a placených donašečů začala postupně kontrolovat vnitřní život říše. Policejní dozor státu nad rychlokvašenými občany umrtvoval samostatné myšlení, rozvracel morální hodnoty, dělal ze slabých povah pokrytce, ba i kolaboranty. To nebyla živná půda pro naše dvě mladé, zvídavé a marnivé duše toužící po kolosvěta poznání. Vrcholem restrikcí bylo zavedení ostré cenzury knih a periodik v roce 1795.

V tomto čase byla říše v těžké defenzívě pod náporem země revoluce. Ve vzduchu byla ještě cítit rok stará porážka císařských vojsk v bitvě u Fleures, situaci ztížilo uzavření separátního míru Francie s Pruskem, dosavadním spojencem Rakouska v koaliční válce. Obavy před postupujícími francouzskými armádami vedly k  horečnému zbrojení. Vojenská povinnost branců směřovala od rozdělení stálých verbovacích obvodů, kdy rekrutýrka jednotlivých vojenských těles probíhala v příslušných obvodech říše, přes zavedení konskripcí Marií Terezií v r. 1781, po uzákonění všeobecné branné povinnosti v r. 1793. Do armády směli být vybírání pouze zdraví muži pevné tělesné konstrukce a dostatečné výšky od pěti stop a dvou palců do pěti stop 6 palců, kteréžto předpoklady oba hoši nepochybně by splňovali.

Díky svým obchodním známostem mezi bohatými měšťany se Vincentovi podařilo oba syny nejen vyvázat z branné povinnosti, ale podle zákona o pasovém přímusu (Passzwang) pro ně získat i cestovní pas vydaný zemským guberniem, opatřený schvalovací doložkou krajského úřadu, který bylo možno použít pro cesty do většiny ostatních zemí říše i do takzvaných nekonskribovaných říšských zemí, tj. tam, kde se neodváděli branci (Uhry, Benátsko, Lombardie, Tyrolsko, Vorarlberg). Pasy byly vydávány teprve po prokázání účelu cesty a po prověření bezúhonnosti žadatele. Žádost se podávala prostřednictvím vrchnostenského úřadu přes krajské hejtmanství. Pasem cestující prokazoval svou totožnost a bezúhonnost, u cest do ciziny i důvod cesty.

Když se v roce 1796 oba bratři chystali vyrazit na zkušenou, vyzbrojeni čerstvě vydanými průkazy, bylo Norbertovi 20 a Leopoldovi 19 let. Ze západu se na zemi valila pohroma; od Rýna postupovaly dvě francouzské armády, z pádské nížiny třetí, vedená generálem Bonapartem.  Otec Vincent sám nabádal oba syny ke spěchu, chtíce je co nejdále od válečného konfliktu udržet. Až všechno skončí a válečná vřava se zklidní, zase se tu všichni ve zdraví shledáme, vykládal jim. Hochy nebylo k cestování zapotřebí nutit. Již dávno měli nastudováno o dalekých krajích mnohé z knih, které jim ze zaprášených polic farní knihovny potají vypůjčoval knihovníkův syn. Nejnovějším podnětem k jejich cestě jim ale byly kopie textových fragmentů a rytin z díla kraňského vzdělance, vědce a lékaře Belsazara Hacqueta: „Neueste physikalisch-politische Reisen durch die Dacischen und Sarmatischen oder nördlichen Karpathen”. Do farní knihovny se listiny dostaly od šenkýře z Chlumku, kterému je zanechal neznámý krajánek místo outraty a ten je potají za pár krejcarů přenechal Norbertovi. Při světle svíčky v podkroví cestovali prstem po zašlých mapách se zakreslenými vrcholy, jejichž názvy je inspirovaly a dráždily, a jejich duše pluly na vlnách objevitelské touhy. Jména zemí jako Nová Halič, Bukovina, Sedmihradsko či Bessarábie je fascinovala. Tohle by bylo něco, objevovat skutečné hory, ne jen skalní věže v místní honitbě! Toužili objevovat končiny kam ještě lidská noha nevstoupila a mohutný karpatský oblouk se jevil jako vítaná příležitost, jak tuto žádostivost uspokojit.

A tak jednoho prosluněného rána, kdy ptáci zpívali nad probouzejícím se jarním dnem, vyrazili s ranci přes rameno jako opravdoví vandrovníci směrem Slovenská Spiš. Matka jim s pláčem upekla tvarohové buchty a otec, v duchu stále doufaje, že cestování napraví jejich horké hlavy, udělil Boží požehnání a každému po deseti krejcarech v drobných čtvrttolarech a dvacetníkách.

Starý Vincent, který sám měl s cestováním za obchodem své zkušenosti, jim kromě jiného poradil jak využít rozvíjející se sítě císařských silných cest, budovaných novým “šauséovaným” způsobem – totiž zpevněných hrubým kamenem a štětem s příměsí vápna, narovnaných, podélně lemovaných odvodňovacími rigoly a typickými alejemi stromů. Většina těchto cest byla určena pro těžké povozy a  sledovala hlavní směry prastarých obchodních stezek, Zatímco do Brna to ještě bylo pohodlné, dále se museli ubírat po prašných cestách, které se za deště proměňovaly v neschůdné úvozy plné bláta, kamení, výmolů a kaluží.

Chlapci během cesty přes noc spávali v lese pod širým nebem, jen když je zdrželo v nějaké vesnici sychravé, deštivé počasí, nepohrdli skrovným pohoštěním, většinou chlebem a sýrem za pár grošů u vlídných sedláků a útulkem ve stáji nebo chlévě. Ne pokaždé se však s laskavým přijetím setkávali. To když třeba procházeli Árvou, uherským komitátem, kde na ně rozpustilí pastýři poštvali svě huňaté, divoké psy. Věru, měli se co ohánět, každý svou cestovní holí, aby krvežíznivé hafany, navyklé obyčejně i s vlky a medvědy se potýkat, odehnali a svá holá lýtka si ochránili. V této části země josefínské reformy jen velmi ztěžka si hledaly cestu a pochopení mezi selským obyvatelstvem, zbídačelým nejen vrchnostenským útiskem, ale i živelnými pohromami, hladomorem a v neposlední řadě i častým šturmováním cizích vojsk, která za sebou jen zemi na úhor vypálenou a veskrze nářek přeživších zanechávala. Vrchnost jen velmi nerada ustupovala ze svých pravomocí, robota byla nadále povinností poddaných, císařský patent o zrušení nevolnictví z r. 1781 až s velkým zpožděním se zde začínal uplatňovat, novinky z císařské kanceláře jen velmi ztuha se mezi prosté vesničany dostávaly, ježto představitelé šlechty a církve přísnou censuru v těchto věcech zachovávali.  Státní správou byla vydaná nařízení, spočívající v povinnosti podávání hlášení o pohybu cizích osob v regiónu. Jejich zadržením mělo být zabráněno šíření nebezpečných myšlenek a zpráv o revolučních událostech ve Francii.

Na cestách snažili se příliš neutrácet z otcovy výslužky a proto se živili jak mohli, nejčastěji výpomocí sedlákům při jarních pracích na poli při rytí a osévání skrovných políček, hlavně bramborami a prosem, pasením dobytka, v krajním případě i pytláctvím v okolních lesích. Hoši byli velmi šikovní, vynalézaví a manuálně zruční. Doma dokázali odkoukat od turnovských řemeslníků některé pokrokové metody počínající manufakturní výroby a nyní leckteré z nich zaváděli do obyčejů neučených vesničanů na moravskoslovenském pomezí.

Když dorazili k blízkosti bývalé hranice Rakouska s polskolitevským soustátím, poprvé uviděli majestátní hradbu hor zvedající se z údolí Liptovského komitátu. Koncem jara ještě vrcholky, pokryté bělostným sněhem, blščavě vykukovaly z cárů tmavých mraků a hochům se zatajil dech při představě putování v jejich mlhavé náruči. Jaké to je, přiblížit se k nedotknutelným oblakům, zahalit se do jejich nadýchaných tvarů? A což teprve pohlédnout na ně z druhé strany, svrchu?

Po proudu řeky Waag došli až do sídelního městečka Liptovské stolice, Svatého Mikuláše. Ubytovali se ve skrovné občině Veterná Poruba. Odtud podnikali výpady na okolní vrchy tatranského horského masívu. Ze začátku se jejich vesměs jednodenní výpravy omezovaly na nižší kopce ze západní části: Osobitá, Bobrowec, Končistá, Piszna, Červený Vrch, Kriváň. Postupně ale, jak se osmělovali a získávali zkušenosti, odvážili se i mezi ohromné rozervané štíty, kde se jim mimo jiné podařilo zdolat i pravděpodobně nejvyšší místo zvané Na Kotlu.

Norbert dokázal využít svých znalostí získaných studiem úložišť drahých kamenů a při pokusu o rýžování zlata v údolních řečištích na jižní straně tatranského pohoří, byli odměněni několika spíše náhodnými nálezy křemenných valounů horniny, ze kterých bylo možné po nadrcení oddělit zlaté šupinky. Prvotní úspěchy zatemnily mysl bratrů natolik, že podlehli zlaté horečce a několik týdnů strávili při zlatonosném potoce Lužňanka, pramenícím na úbočí vrchu Magurka, kde museli být velmi ostražití, neboť zde byly provozovány strážené státní baně. Jen postupně slábnoucí paběrkování je nakonec odradilo od této činnosti. Kromě několika drobných šupin, které si uchovali na horší časy, výdělek nebylo lze považovat za úměrný vynaložené námaze, na druhou stranu postačoval k pokrytí jejich skrovných životních nákladů.

Koncem léta se kvůli pytláctví, které provozovali spíše z lovecké vášně než z nutnosti, dostali do sporu s vlastníky obce a okolních lesů, mocným rodem Okoličanyiů, a museli z kraje uprchnout. Šlechta, rozdrážděná nastupujícím občanským uvědoměním prostých rolníků, nemilosrdně trestala jakýkoli prohřešek proti starým pořádkům, jenž v jejích očích byl jen pouhou zpupností. Jedině znalost horských stezek je zachránila před biřici vedenými rozlícenou čeledí se psy, kdy zmátli svou stopu na hřebeni Ornaku a zchytralou lečí poslali pronásledovatele do Doliny Starej Roboty, zatímco sami pokračovali po hřebeni směrem na východ sledujíce pastýřskou stezku kolem Červeného Vrchu a dále kolem jezera Meer Auge hlouběji do oblasti spišského komitátu.

Jako psanci putovali hlubokými lesy po karpatském hřebeni dále na jihovýchod, kam je naváděla mohutná podkova hrubě vyvrásněného, jen velmi řídce obydleného horstva. To již začínal podzim a přinášel s sebou sněhové bouře, kdy ledový vichr pronikal do morku kostí všech bytostí zůstavených  bez příbytku napospas divým živlům. Jejich na smrt znobená těla stokráte odmítala poslušnost, ale opět stokráte se pozdvihla, obalena jíním, aby v mrazivé vánici dál hledala záchranu, spásný bod v moři kamení, ledu a sněhových závějí. Jen díky útrpnosti osamocených obyvatel horských salaší a uhlířských samot se jim podařilo přežít. Tito osadníci patřili k etnické skupině Goralů, kteří obývali celý severní karpatský oblouk od Tater až po jihovýchodní část Bukoviny, Černovickou oblast, kde si říkali Huculové.

Z obavy před strážci zákona, rozhodli se oba poběhlíci obydliti na zimu ve sloji, kterou objevili již dříve při svých toulkách poblíž Kopského sedla. Jeskyně byla v minulosti využívána zbojníky a poskytla jim tolik vytoužené přístřeší a ochranu před studenou, nemilosrdnou zimou. Kromě několika prázdných  kadlubů, do kterých si přebojníci ukládali zásoby potravin, starých rozklížených necek, rozpadlé dřevěné krosny, ručně vyráběných zbytků svíček a několika dalších krámů však v ní nebylo nic co by bylo lze využít. V koutě se nacházelo místo vystlané suchým mechem a věru, všelikterak spartánsky toto obydlí vypadalo, po prožitém utrpení jako v ouplné hojnosti si připadali. Při bližším průzkumu sloje se Leopoldovi úplnou náhodou podařil husarský kousek.  Z udupané hlíny vyhrabal několik kop zašlých stříbrných penízů ukrytých ve zbytcích ztrouchnivělé škřínky, mezi nimi i několik tuctů zašlých tereziánských dukátů. Zbojníci by tu určitě takový poklad dobrovolně nezanechali, usuzovali oba bratři, když seděli s rukama od zuřivého hrabání do krve rozedranýma nad nečekaným nálezem. Pravděpodobně se nevrátili z výpravy za lupem, či zahynuli při potyčce s biřici. Dohromady mince tvořily malé jmění, které se naši mladí dobrodruzi rozhodli ponechat jako závdavek do budoucna, až si budou chtít pořídit vlastní živnost.

Do doby než přišla opravdová zima, dařilo se jim lovit zvěř pomocí pastí důmyslně nastavených na zvířecích stezkách. Pak ale udeřil prosinec, po něm leden, s ním i kruté mrazy a vánice s ohromnými přívaly sněhu trvající nepřetržitě i několik dní. Les zapadal nadýchanou, bělostnou vrstvou zvící několika sáhů. Z jeskyně nebylo možné vycházet, natož stopovat a lovit zvěř, která ostatně zůstala zalezlá ve svých ukrytých brlozích. Trpěli hladem jako ještě nikdy. Jediná možnost záchrany byla dostat se k obydlím v malé dřevorubecké osadě Ždiaru, v němčině poeticky nazývané  Morgenröthe, kterou založili uhlíři vykácením a vypálením plochy lesního porostu.

V té době utrpení obou bratrů dosáhlo vrcholu. V noci leželi schouleni s žaludky bolestivě staženými hlady okolo nevelkého ohníku, který snažně před zahasnutím udržovali, zachumláni do nevydělaných kožin uprostřed sloje zatlučené před venkovními fujavicemi hrubě oklestěnými kmeny stromů utěsněnými mechem a chvojím. Věděli, že pokud se jim nepodaří odejít hned, bídně v jeskyni zahynou. Nakonec to byl Norbert, který z kořenů mladých smrků a řemínků z nevydělané kůže vyrobil neforemné kraple pro chůzi v hlubokém sněhu. Na hrubý svlak, který používali ke svážení dřeva z lesa, naložili své nuzné zbožíčko a jednoho rána, kdy se jim zdálo, že mráz a vítr trochu povolil, vyrazili. Do údolí to bylo něco přes čtyři míle, ale byli tak zesláblí a museli každou chvíli zastavovat, že až se soumrakem k chalupám se přiblížili. Celá osada ležela pod sněhem, rodiny přebývaly pospolu v jednotlivých staveních, okna i dveře zabedněny mechem a pytli napěchovanými senem. Z chalup zapadaných sněhem až po střechu nebyl vidět unikat žádný kouř, neboť jejich bydlitelé místo komínem dým z pecí do želéřů, půdních prostor vypouštěli, aby ani znánko tepla neuniklo a také, aby podýmné platit nemuseli.

Věru, nebylo to zrovna příjemné překvapení pro nuzné vesničany, když se za dveřmi ozvaly duté rány a úpěnlivé volání obou našich pocestných. Měli velké štěstí, že se jim na jejich strastiplné cestě lesem podařilo objevit v lesním brlohu umrzlou laň s kolouchem, které naložili a s sebou na svlaku přitáhli. Neměli už ani dost sil, aby si maso připravili. Uhlíř však nejprve díru ve stěně mázdrou zahrazenou odkryl, aby se přesvědčil, že jejich navštivitelé pravdu hovoří, a teprve potom dovnitř je vpustil. Bratři se ocitli v malé jizbě s podlahou z udupané země vytápěné ohromnou pecí z mazané hlíny. V jediné světnici kromě pece s policemi na nejnutnější nádobí byly ještě velikánské postele s peřinami, malované truhlice a bytelného dubového stolu s několika hrubými stolicemi. Zarostlý uhlíř držel v ruce velikou bradatici, v koutě se kolem divoce rozcuchané uhlířky vyděšeně krčil houf špinavých dětí ve věku od dvou do deseti let. Ale počáteční nedůvěra byla brzy zažehnána, když se stavením začala linout vůně pečeně z přinesené zvěřiny. Dokonce i vůkolní sousedy k hostině přizvali.

Norbert s Leopoldem brzy se posílili a během několika dní se stali užitečnými pomocníky v chudičké domácnosti. Díky vylepšeným kraplím se jim dařil pohyb v lesních závějích a byli tak schopni na zvířecích stezkách klást leče, do kterých se občas chytil zajíc nebo lasice. Leopold vymiešlal různé druhy pytláckých ok, tlučky, sítě, smyčky, opravil stará nášlapná chytací železa nalezená na půdě, do kterých se podařilo lapit lišku a dokonce i vychrtlého vlka. Ze všech jeho nápadů osvědčila se velmi past nazvaná stupka. Byla tvořena věncem z tisového dřeva, který byl po vnitřní straně opatřený velkým množstvím dřevěných nebo kovových hrotů uspořádaných do tvaru trychtýře. Past se líčila do jámy na ochozech zvěře. Ke kruhu byl přivázaný dřevěný špalek sloužící jako kotva. Chycené zvíře si navléklo stupku na běh a hroty zabránily jejímu zpětnému sundání. Většinou odcházela i s pastí a vlekla za sebou kotvu, která značila stopu. Vyčerpané zvíře bylo poté vystopováno, dostiženo a usmrceno. Stupka sloužila při lovu nejrůznějších druhů zvěře, včetně vysoké.

Avšak na začátku ledna byl takový mráz, že vycházet ven se již nedalo, ve studni ztuhla voda a ve chlévech mrzl nejen hnůj, ale i dobytek. Jediná koza, kterou rodina opatrovala jako oko v hlavě, posloužila na několik dní k uvaření polévky pro vyzáblé děti. Další dny mráz polevil, ale několik dní opět sněžilo až proházené cesty k chalupám byly zaváty tak, že zase nebyly vůbec vidět.

Začátkem měsíce února, kdy již všichni k prodlužujícím se dnům vzhlíželi s nadějí, dál trvala zima stejně jako v lednu. Dávno již pod sněhem vychytali všechny drobné rejsky, ano, i mokré pazdeří, trávu a seno žvýkali, aby aspoň něčím ukonejšili všestravující pocit prázdnoty v žaludku. Dvě z dětí, které nevydržely přetrvávající strázně a zamřiely, v nejvyšším zoufalém stupni ohrožení smrtí hladem posloužily jako svátost přijímání těla Páně ostatním, hluboce věřícím členům rodiny. O této hrůzné události oba bratři až později byli uvědoměni, ježto v oddělené komůrce bydleli a často celé dny zmořeni hlady, jen ve stavu zamrlém, v chorobném polospánku se nacházeli a s rodinou se nepotkali.

Až od poloviny února začal vát teplý vítr, kapalo ze střech, ale do rána nastal opět mráz a celý den byla zima. Studené počasí se sněhem a mrazy vydrželo až téměř do konce února. A potom začalo pršet. Pršelo nepřetržitě pět dní a už se hnedle ze všech stran valila voda. Políčka i louky byly zatopeny, i v obci voda stála. Prvního března bylo již hezké počasí, ale přicházely zprávy, že leckde lidi, dobytek i chalupy odnesla voda. Lidé se modlili a mezi zuby drmolili: “Ze všeho jest vidět trest Boží”.

Ve druhé polovině března lidé začali orat, ale moc se jim práce nedařila, neboť každý den byl stále velký mráz a zem byla zmrzlá na kámen. V té době již došly poslední železné zásoby i těm co ušanovali nejvíce. Vařila se polévka z kožených částí oděvů, lidé vyvařovali mladé pupence a pazúchy, sotva rašící ze sněhu, ba i hlína se jedla. Vyslanci, které vypravili do okolních osad, s nepořízenou se vrátili. Ve vesnicích Landok a Bierbrunn skoro polovina obyvatel pomřela hladem, z obce Béla na ně poštvali psy.

Na konci března bylo počasí konečně příznivé na setí. Ale nazítří pršelo opět celý den a 31. začal padat sníh. Napadlo ho na čtyři palce a setí muselo být opět přerušeno.

Naši bratři tak se sžili s vesničany, že všechny strázně trpělivě s nimi snášeli. V lese uhynulo hodně zvěře, umrzlé mršiny zajíců a ptáků se nacházely na paloucích v lese, ano i do ruky bylo možné některé umořené kusy chytat a tak přece jen nějaké maso bylo možné obstarat. Z toho všeho obyčejní lidé usuzovali, že nová doba, která odpadlická náboženství, evangelická, luteránská i jiná protestantská připouštěla a staré zvyklosti rušila, tak Bohu se znelíbila, že ten pohromu a odplatu na ně snesl. Všichni lidé, mladí i staří, říkají, že jak nastala proměna náboženství, tím že i život se proměnil a nic se neděje tak, jak se dříve dělo. Starodávné pranostiky a obyčeje přestaly platit, nikdo se nemůže řídit ani kalendáři, vše to uvádí v omyl.

Starý pastýř Dobeš, jenž občas na k uhlířům na misku slaboučké polévky zavítal a jehož všichni v osadě za nejmoudřejšího vyznávali, takto večer při společné modlitbě rozprávěl: “A tak z toho všeho poznáváme, že jak my v náboženství se měníme a v jednotě pravé samospasitelné státi nechceme, tak i Pán Bůh ty časy mění a nám je protivné činí.”

Leopold s Norbertem seznávali, že nemohou dál zůstat a s vesničany jejich trpký osud sdílet. V polovině července, kdy zas taková parna byla, že i sotva vzrostlé obilí na poli usychalo, rozloučili se s uhlířskou rodinou a na další pouť se vydali. Dojatý uhlíř jim za jejich pomoc chtěl věnovat cenný rodinný šperk, stříbrný přívěsek zdobený smaltem, který rodina po generace opatrovala jako amulet proti zlým duchům. Bratři ale vzácný dar odmítli a naopak věnovali rodině zbytek zlatého prachu, který jim zůstal z rýžování v Magurce. Uhlíř jim ještě popisoval cestu k východnímu cípu karpatského pohoří, kde se nacházelo sídlo goralských Huculů, městečko Jasiňa.

“Ptejte se na Ivana Borkaňuka a řekněte, že vás posílá jeho bratr. Zajisté s dobrou se potážete, když zprávy o nás jim přinesete”, vykládal uhlíř dobromyslně, když naposledy na Jezerskou holi je vyprovázel. Pak už jen viděli jeho vyzáblou postavu oděnou v režnou komži, jak stojí v  horském sedle, opřen jsa o dlouhou hůl a žehnajíce jim kostnatou rukou. Proti západu slunce nad vzdálenými vápencovými horami, ve kterých přežívali část právě uplynulého zimního období, podobal se vzezřením dávným pohanským prorokům vzývajícím tajemná božstva. Bratři zachvěli se při vzpomínce na okamžiky strávené v této končině a i když byl vlahý večer, studený závan večerního chladu jakoby ledovým pařátem po jejich tělech přejel.

Zachumlali se do svých halen, klobouky narazili hluboko do čela, rance přehodili přes rameno a opírajíce se o dlouhé hole, vyrazili pastýřskou stezkou dále na východ. S přicházejícím soumrakem se uchystali k odpočinku pod širým nebem na světlině vystlané měkkým mechem, zbytek opečené zvěřiny pojedli a vodu z lesního pramene upili.

Takto pokračovali po několik následujících dní. Živili se lovem drobného zvířectva a lesními plody. Jen jednou se jim podařilo přelstít mladého kance, kterého od ostatní smečky odlákali a do pasti odchytili.  Někdy vyměnili s pastevci několik drobných penízů z nalezeného pokladu za sýr a chlebové placky, ale větším osadám a městečkům v nížinách se vyhýbali. Pokračovali přes karpatský hřbet, po levé ruce Halič a Volyňsko, po pravé uherské království. Procházeli přemalebnou krajinou, do nedohledna zaplněnou zalesněnými vrcholky, ve vyšších polohách střídanými pastvinami s rozsáhlými poloninami. Bujná obrazotvornost mladých hochů a jejich dychtivá touha po poznání byla u vytržení při pohledech na panenské skalnaté útvary, úchvatná jezírka a údolí protkaná křišťálově čistými potůčky s vodopády. V hlubokých lesích nacházeli zbytky starých rozvalin, ať již prastarých opevnění či dávno navštěvovaných kapliček a smírčích sloupů. V okolní pustotě jen osamělí pastýři ženoucí stáda ovcí či skotu se vyskytovali, kteřížto celé léto v horách přebývali. Tak občas tu poutníky se zbožím na zádech se pachtícími pozdravili, onde i malé karavany kupců s muly obtěžkanými objemným nákladem potkávali.

Z okolních skalních hnízd siví orli se snášeli nad hlubokými údolími pátrajíce po kořisti a když bratři po večerech vysedávali na skalním útesu a tyto majestátní vládce prostoru při západu slunka pozorovali, jejich srdce prahla po umění též k obloze vzlétnout a tajemná zákoutí hor z výšky poznávat.

Na planinách kudy procházeli, hřivá stáda polodivokých koní se popásala a věru, při pohledu na rozdováděná, potem se lesknoucí a každým svalem se chvějící těla těch nádherných ořů, pociťovali nespoutanou touhu rozběhnout se hlubokou trávou, odhodit rance, oděv, nazí se přidat k toulavým vlčím smečkám a za temných nocí s nimi teskně výt na plný měsíc. Jejich rigidní křesťanská výchova arci v nich tyto nebohobojné myšlenky potlačovala, ale tváří tvář divoké přirozenosti nedokázali a ani vlastně nechtěli vzdorovat pravěkým pudům, které se v nich ozývaly.  Hluboko ve svém nitru cítili božský hlas, který v nich tuto vášeň probouzel a k pravému poznání světa skrze utrpení a okolní krásu je přiváděl. Oproti vědomí, že Bůh jest světlo jehož nelze obchopiti, tady cítili bezprostřední dotek skutečné matky přírody, která vše ku obecnému prospěchu řídí a rovnováhu ve všem stanovuje. Až je někdy děsila přeměna, která se v jejich duších odehrávala, ale oni jen součástí zrození země být se cítili a pouze jejím zákonům se podřizovali.

Po dlouhém putování na konci srpna octnuli se již v pásmu východních Beskyd, nazvaných podle zde typicky převládající monokulturní dřeviny Bukovskými vrchy nebo též Bieszczady. Až zde, při výhledu z Užockého průsmyku do malebné doliny zformované řekou Sjan se odhodlali sejít do nížiny a po více jak měsíčním putování ulevit svým údům v pohodlí některého herberku. Cesta z úhoru do říčního údolí lemovaná poloninami a sem tam roztroušenými pasteveckými salašemi byla pro jejich unavená těla i mysl vyprahlou dlouhou samotou nejvyšším požehnáním. Na loukách pracovali rolníci při senoseči, seno a obilné snopy se skládalo a sušilo na ostrvích zaražených do země do typických vysokých panáků. Již zdálky k nim doléhal křik ženců, honáků dobytka, vozků na povozech navršených vonícím senem a štěkot psů shánějících zatoulané kusy. Po dlouhé době strávené v osamění jim zde vše jak procházka rájem připadalo, když bosi po jako mlat vysušeném strništi kráčeli. Vesničané si plaše, ale zvědavě prohlíželi jejich divoké zevnějšky, zarostlé tváře a roztrhané šaty. Na jejich pozdravy ale srdečně odpovídali a ochotně jim cestu ukazovali.

Po průchodu vesničkou Sjanky, kde se jen u kádě s vodou za osvěžením zastavili, pokračovali na dohled meandrovitě se vinoucího toku řeky do farnosti Beniova nazývané též místními postaru Slovjanyj. V obci bylo cítit střetávání a prolínání kultur řecko-katolické ze severu s pravoslavným rusínským vyznáním na východě. Ale lidé, kteří sami sebe mezi národ Bojků počítali, zde byli milí a laskaví. Velmi ochotně oběma hochům poskytli pohostinství a za drobný peníz nový oděv i škorně postoly odprodali. Na malém rynku houfec děcek se kolem nich srotil a kus cesty je vyprovázel. Jako na každého cizího pocestného tito malí žabci štěbetali a o nějaký dárek žebronili.

Z kraje byly cítit následky ničivé stoleté vody z r. 1784, která rozvodnila koryto říčky natolik, že z přilehlých osad jen trosky zbyly. Některé vesnice, ze kterých se jejich obyvatelé stačili před pohromou zachránit, byly obnoveny a v uctivé vzdálenosti od nelítostného živlu znovu vystavěny  na nejbližších úbočích, však z osady Sjanlia, Holinata či nedalekých Lešjan nezůstal tehdy naživu nikdo. Řeka po katastrofě změnila koryto a jen smutné zbytky zvonic vyčnívaly z původního řečiště zarostlého mlázím.

Oba bratři zůstali mezi vesničany po celý zbytek léta a postupně se přizpůsobovali jejich zvyklostem a též ruce ke společnému dílu přidávali. Tradiční činností obyvatelstva na celém území bylo pastýřství a chov hospodářského, rohatého dobytka, prasat, koní a ovcí, kteřížto na společných pastviskách zvaných toloky se vypásali. Na poloninách se pastýři zabývali výrobou mléčných udělanin, především ovčího sýra zvaného bundz a tradiční bryndzy. Mezi místní zvyklosti patřilo též včelařství, v části občiny Sjanky zvané Ropoju se dobývala sůl. Mezi domácími řemesly převládalo především výšivkářství, tkalcovství, ve kterém činovaté plátno zvané trilich vynikalo, dále tesařství, kolářství a bednářství.

Zatímco mladší Leopold nejčastěji na poli žencům vypomáhal, po práci s místní omladinou k řece s výskotem se ochladit uháněl a i jinde po večerech všelijak s nimi, zejména s mladými dívkami dováděl, přemýšlivý Norbert nejraději dílny kolářů a bednářů obcházel, studoval jejich dělné postupy a kde mohl, snažil se dobrou radou přispět. Řemeslníci, zprvu nedůvěřiví, posléze si oblíbili šikovného mladého mudráka, který hned tu, hned onde se svými psacími potřebami se vyskytoval, a jejich lopotám trpělivě naslouchal. Tak, podařilo se staršímu z obou bratrů sestrojit řadu vylepšeného zemědělského náčiní, například fukar k čištění zrna od plev, pluch a dalších nečistot. Nahradil tak zdlouhavé prohazování vymláceného zrna do větru pomocí dřevěné lopaty – vějačky. Vysvětlil rolníkům výhody použití lehčího oradla a s ním i jednoduchého nástroje k zápřahu skotu, chomoutku zvaného krumpolec, který na rozdíl od používaného jařma sloužícího vždy pro pár, pouze pro zapřáhnutí jednoho kusu sloužil. A to znamenalo úsporu tažní síly nehledě na výhodu, že pomocí krumpolce bylo možné k oradlu či vozu zapřáhnout místo vola či koně i krávu.

V Norbertově bystré hlavě líhlo se bezpočtu náliezů jednoduchých mechanických strojů. Vymyslel rozmetadlo hnoje nebo primitivní mlátičku obilí poháněnou vodním kolem. Prototypy vždy po sestrojení v poli zkoušel, nedostatky ihned opravoval a funkci jejich všelijak vylepšoval.

Po práci se oba bratři často scházeli v krčmě u Nikolaje na partii taroků s místními sedláky. Nikolaj, místní farář, provozoval kromě nálevny i obyvadlo, útulné komůrky, které poskytoval unaveným pocestným za skrovný obnos. Pálenka se objednávala ve Věrchnym Turivu, městečka vzdáleném asi čtyři míle, a dovážela v dubových soudcích na žebřiňáku. Ostrá kořalka střídaná s pokrmem stávajícím z tuhé skývy chleba, kyselého zelí a kousku soleného špeku chutnaly po dni stráveném tvrdou prací na čerstvém povětří jako božská mana. Horké letní večery trávené bujarým zpěvem a tancem při místní muzice s děvčaty s krásně nařasenými, vyšívanými sukněmi a vypasenými  živůtky, nazývanými lajblíky nebo kordulky, plynuly jeden za druhým v bezstarostné blahoslavnosti.

Ovšem jak přibývalo parných dní s pokračujícím létem, začaly se tvořit vrásky na čelech nejstarších, zkušených hospodářů. Horka byla nyní taková, že se sotva na poli dalo pracovat. I když člověk nic nedělal, špatně se mu dýchalo a pot se z něj jen lil. Na lukách tráva tak uschla, že když se po ní šlo, šustěla jako kdyby byla zmrzlá. Dobytek, když přišel domů z pastvy, byl tak hladový, že žral hnůj. Pole byla suchá a prašná, málokdo pamatoval takové sucho a tolik prachu. I když někdo šel v polích pomalu a opatrně, všude se prášilo.

Ve druhé polovině září po žních poprvé, ale přece jen trochu pršelo. Sucho však trvalo dále, zem byla ztvrdlá na kámen, nedalo se orat ani sít. Z obilí, které bylo na začátku měsíce zaseto, vzešlo jen to, které pokropil déšť. Při bohoslužbě pop předpovídal z upitého poháru mešního vína neúrodu a hlad.

Bratři se po těžkém váhání rozhodli ještě na konci září odejít. Účastnili se ještě dožínkových slavností, které byly, navzdory neradostné knězově předpovědi, uspořádány velkolepě. Napekly se dožínkové koláče a vdolky, na stolech z bukových fošen byly na venkovním prostranství rozloženy pečené husy, kachny, zajíci, divočáci i vysoká zvěř. Vše proloženo vínem z nížin a ovšem, demižony s nezbytnou pálenkou ze slivoní. Slavilo se až do rána a jen proto, že byla neděle, mohli jste některého pijáka v nejroztodivnější pozici pod stolem či na mezi nalézt, an spíce tam s blaženým výrazem ve tváři.

Ranní rozbřesk už ale naše dva poutníky zastihl na cestě zpět k Užovskému průsmyku. Nechtěli prodlužovat smutné loučení s tímto srdečným a bohabojným lidem a tak vyrazili ještě před ranním kuropěním.

Pokračovali dále k jihovýchodu, nejkratší cestou k hranicím Sedmihradska s Bessarábií, prastarými pastýřskými stezkami přes Velikyi a Ostryi Věrch na Pikui, nejvyšší vrchol lvovské oblasti, jehož jméno pocházející z ilyrského jazyka znamená jednoduše vysoký vrch. Přes občinu Miškarevic – Bilosovica, kde překročili významnou obchodní stezku spojující kdysi byzantský jih se skandinávským severem, putovali přes holé, do nedohledna se táhnoucí  travnaté vrchy do osady Volovec ležící poblíž hřebene u řeky Veča a patřící již do Mukačevského panství. Odtud opět k jihu kolem boržavských polonin, kde celé dny bloudili v nepřehledné příhorní krajině, než našli správný směr, až k soutoku řeky Volovce s Rikou, kde v malebném údolí říčních naplavenin leží občina Volová, kteroužto místní uherští rodáci po svém libozvučně Ökörmező zovou.

Zdrželi se zde dva dny, jen aby síly načerpali a hned na další pochod se vydávali. To se již blížila polovina měsíce října, dny se začínaly povážlivě krátit a noci byly v horách studené. Proto oba bratři z města vyráželi zásobeni potravinami, jaké jen bylo možné v chudém podhůří dostat – šrůtky nasoleného hovězího masa, chlebové nebo bramborové placky zvané oščipja, naložené řepné hlízy, zelenina v kouscích loje zavařená. Z oblečení si každý pořídil dlouhý plášť, plstěnou kamizolu a vestu z ovčího rouna, pevné lněné kamaše a nové vlněné onuce. Škorně si nechali u ševce nadvakrát podrazit novými podešvemi, na ochranu hlavy před nepohodou klobouky s širokou krempou si pořídili. U místního bradýře si nechali dokonce vousy a vlasy poukrátit a upravit.

Avšak další dny opět beznadějně bloudili v nepřehledné krajině, kde holé vrchy polonin se podobaly jeden druhému a říčky, jediná vodítka, ztrácely se v hlubokých lesích. Uplakané počasí a časté mlhy věru nepřispívaly k orientaci. Stávalo se, že od rána kráčeli po dřevorubecké stezce, která náhle končila na světlině obklopené  neproniknutelným pralesem. Nazdařbůh pak museli zvoleným směrem překonávat padlé lesní velikány, prodírat se křovisky a změtí ztrouchnivělých stromů, brodit se nekonečným borůvčím a mechem zarostlými mokřady.

Celí upachtění dorazili nakonec po několikadenním vydatném dešti do obce Koločava, kde našli nuzné ubytování v části obce zvané Lazy. Krčmář dal se s nimi do hovoru a slyše, že dále na východ pokračovat chtějí, křižoval se a vykládal hrůzyplné zkazky o místních loupežnících, kteří v lesích číhají a žádného pocestného prý nešetří. Naši dva furianti měli však pro strach uděláno a historky krčmáře, jehož uherskému dialektu stěží rozuměli, jen k smíchu jim byly. Druhý den ráno, když hostinský tučné spropitné návdavkem k útratě obdržel, poradil jim lámanou maloruštinou, aby cestou sešli k říčce Mokra a jejím údolím snažili se projít až k horní osadě Teutsch Mokra. Odtud je jen kousek do dolní občiny Orosz Mokra, kde sídlí četnická stanice a kde budou již v bezpečí, protože sem se prý loupežnická horda neodváží.

Zde poprvé se stále ještě nezkušení hoši setkali s lidskou zlovolností. Bylť krčmář lesních lupičů tajným naháněčem, který bezelstné pocestné do pasti sváděl a za svou podlou snahu vždy podíl z kořisti obdržel. Z lehkověrného chování bratrů prohnaný šejdíř vytušil, že u sebe větší obnos přechovávají a jakmile oba zmizeli mu z dohledu, vyslal podomka se zprávou na domluvené místo.

Naše dvojice zatím, nic zlého netuše, pokračovala po rozbahněné stezce podle krčmářovy rady podél potoka Pradulova přes vrch Prebiu a dále do otevírajícího se údolí říčky Mokry. Přešli přes dřevěný můstek a pustili se podél proudu nevelkého toku. Hoj, jak vesele a bezstarostně se hochům kráčelo po vyšlapané cestě, když škorně přehozené přes rameno mohli šetřit a bosými chodidly chladný říční kal mezi palci vytlačovali. Prošli horní osadou Mokra, ve které obyvatelé německým nářečím hovořili. Osada byla tvořena, jak to tu často bývá, vlastně jen dvěma řadami chudých, ale úhledných dřevěných chýší podél části široké cesty, která tu tvoří pomyslnou náves. Vesničané, přivyklí častým povodním, své jednoduché příbytky svépomocí tvrdošíjně znovu a znovu sami stavěli, proto žádný domoděl, ať tesař či kolář, pro své řemeslo uplatnění by zde nenašel.

Již se pomalu začínalo smrákat, když se oba poutníci blížili k ostrohu, kde se zleva do říčky vlévá potok Janovec. Po chvíli, právě když Leopold přes koryto potoka v dálce blikotající světla dolní osady Mokra zahlédl, na můstku před nimi v nastalém šeru dvě divoce vyhlížející postavy se zjevily. Byly oděny do zvířecích koží, bosé nohy nazuty v obrovských dřevácích, na hlavách divné, do čela naražené huňaté čapky, zpod kterých dlouhé vlasy a rozježené vousy se draly. V první chvíli se hoši domnívali, že se jedná o žebrotné pobudy, které čas od času potkávali a vždy menším penízem obdarovali. Žel tentokrát měli brzy seznat, že tito dva tady o milodary žádat nebudou. Oba diví muži vytáhli za zády skryté těžké obušky a zatímco jeden z nich výhrůžně kyj pozvedl, druhý natáhl ruku dlaní nahoru a temným hlasem pronesl:

“Davaj mně…Geld..pénzt”.

Naši čačtí hoši sevřeli pevněji své dlouhé cestovní hole a bujný Leopold nebojácně vykročil proti oběma lupičům. Hrdě pohodil hlavou a vzkřikl:

“Cože ty ludráku si myslíš, že počestné pocestné takto beztrestně oloupiti můžeš? Hola, brzy poznáš zač tě tvé chování státi bude!”

Jeden z darebáků však vložil prsty do úst a pronikavě zahvízdl. V tu chvíli se z okrajů lesa po obou stranách vyhrnulo dalších, asi tucet podobných postav. Bratři stačili akorát shodit svoje rance na zem a postavit se zády k sobě, když se strhla rvačka, o jejímž výsledku nebylo třeba pochybovat. Jako divocí vlci, vyrážející neartikulované skřeky, vrhla se horda na oba neohrožené chlapce. Ti chvíli obratně vzdorovali útokům, ale když Norbertovi se jeho hůl zlomila a Leopold dostal ránu kyjem do stehna, že na kolena klesl, bylo rozhodnuto. Rána za ranou pršely na ubohá a již odevzdaná těla až nakonec v tratolišti krve zůstala bezvládně na palouku ležet.

Ve vřavě rozvášněných hrdlořezů náhle jeden, který ostatní o hlavu převyšoval, zřejmě vůdce, rozpažil ruce a ostatní z bojiště hrubě odstrkával:

“Vystačae! Elég…genug!”, řval chrčivým, hrdelním hlasem. “Keresse meg őket”, poručil. Lupiči zjevně svého náčelníka v úctě měli, protože ihned jeho rozkazy vykonávali. Obě bezduchá těla obrali doslova o všechno odění, tlumoky i opasek s penězi z pokladu, které u sebe Norbert tak pečlivě přechovával. V tu chvíli tlupa vypukla v divoký řev a začala se o nález přetahovat.

“Genug!”, zařval náčelník. “Dajtě…tut”, nastavil dlaň a špinavé ruce jeho kumpánů jen velmi zdráhavě a neochotně mu naditý opasek předávaly. Ten si jej do záňadří zastrčil a zasykl:

“Vége…Menjünk!”, hrubá slova skřeklavě mu z hrdla vyrážela. Tlupa se na jeho povel nazpět k lesu rozběhla, kde je jednoho po druhém tma pohltila. Obrovitý vůdce tlupy ještě chvíli postával, po okolí se obezřetně rozhlížel a nosem vzduch nasával jako divoké zvíře. V jednu chvíli se sehnul a ucho přiblížil k hrudi ztýraných bratrů. Narovnal se, spokojeně odfrkl do hustých vousů a dlouhými kroky jako přízrak zmizel za svými druhy.

Bledý měsíc vykoukl nad vzdáleným hřebenem a osvětlil mýtinu se dvěma zkrvavenými těly, sinale se lesknoucími v tmavém bahně. Nastalé ticho jen zurčení temné říčky rušilo.

Kapitola I: Katarze

Zastavil se na chvíli, aby se vydýchal, sundal klobouk a setřel si pot z oroseného čela. Z tohoto místa, stvořeného jako orlí výspa nad ledovcovým údolím, se již otvíraly širé výhledy na vzdálený hlavní hřeben. Odsud již byl také velmi zřetelně vidět On, Veliki Klek, jak o něm vyprávěli jihoslovanští potulní pastevci, kteří název odvozovali od tvaru špičatých thují, středomořských okrasných stromů. Korutanští mu neřekli jinak než Glogger a farář Horasch z Dolachu o něm mluvil jako o Glökneru. Vyprávěl, že podle dokonale modelovaného vrcholu tvaru cukrové homole byla v r. 1270 vystavěna kaple Sveta Kri (Heiligenblüet). Podle legendy byl v kapli přechováván pozůstatek Kristovy krve ve skleněné báni, která byla v roce 914 přivezena dánským rytířem Frederickem Brictiusem. Cestoval ve službě císaře Konstantina VII. a při cestě domů přes Alpy byl ve sněhové bouři pohřben lavinou. Tváří v tvář smrti skrýval památku v otevřené ráně na svém lýtku. Jeho mrtvola s neporušeným kuttrolfem, skleněnou lahvicí, tvořenou baňkou spletenou z několika trubiček, byla později nalezena místními rolníky na místě, kde se tři klasy pšenice prodíraly sněhem, jak je dnes uvedeno v erbu obce. Kapličku vystavěnou Léta Páně 1271 a pojmenovanou po hrdinném předku horských průvodců minul již asi před hodinou a dále se již cesta ztrácela v lesním podrostu.

V tuto chvíli se nacházel nepříliš daleko od hranice věčného sněhu představované čelem obrovského ledovce, který se jako obrovitý drakon rozlézal od vzdálených vrcholů a vyplňoval rozlehlé údolí. Pomyslnou dračí tlamu tvořily ohromné, jako měšťanské domy vysoké bloky rozpukaného ledovce, stěsnaného mezi dvěma skalními prahy do výšky bezmála sto loktů. Tyto ledové kvádry se v nepravidelných časových úsecích sesouvaly s mohutným zasupěním do modrozeleně se blyštících vod jezera, odkud se vylévala říčka Mel (v tyrolštině Möll), pojmenovaná podle množství ssuti ve svém korytě a pokračující dále na své pouti hlubokým zářezem v údolí. Ve vesnici panovaly legendy, že živoucí masa si každoročně žádá lidské oběti a pokud nejsou dodány, panuje následující rok neúroda a hladomor. Pokaždé, zvláště s nadcházejícím podzimním obdobím, když se za okny světnic strhne divoká fujavice a sníh se sype jak z velkého věrtelu, pověrčiví vesničané zapalují hromnice, křižují se a někteří ve strachu v modlitbách mezi prsty posouvají články růžence. Běda pastevci nebo lovci, který se v takovém nečase zapomene v horách. Neúprosný ledový netvor si vybírá svoji daň.

V řečišti Mel někteří horalé občas mezi vyvrženými oblázky nacházejí čiré krystaly křemence, který se střídavým úspěchem prodávají za pár krejcarů potulným obchodníkům. Jeho ale obyčejné „schutter“, jak jim říkal, nezajímaly. Celou bytostí toužil po nálezu vzácného kočičího oka, svatého grálu všech hledačů polodrahokamů. Vídával takové krystaly v klejnotnictví v Mortschachu. Jednalo se o vzácný aventurín, kusový křemenec s šupinkami světlé nebo tmavé slídy nebo hematitu, zbarvený hnědočerveně nebo zeleně. Ze všech drahých kamenů vynikají nejdokonalejším a nejintenzívnějším kolébavým leskem vláknité odrůdy skřemene.

Sestupoval nyní po prudkém suťovitém svahu podél zvýšeného prahu tvořícího břeh jezera. Věděl, že si bude muset pospíšit, aby se ještě před polednem dostal na protější stranu údolí, kde se pokusí vylézt po ohlazené skalní stěně k boční hraně ledovce. Tam by se mu při troše štěstí mohlo podařit jednou najít ve skalní stěně dutinu nazývanou hledači drahokamů křemenný sklep. Do těchto míst se již prostí lidé neodvažují, v posvátné bázni se drží v uctivé vzdálenosti od ledového dechu nestvůry, plazící se a vše živé pohlcující.

Počasí mu zatím přálo, na modré obloze se líně ploužilo několik sluncem do zlatova ozářených chomáčů bílých mraků. Věděl ale, že taková povětrnost je tu jen několik dní v roce a že se může bleskově změnit. Náhle zafouká alpský fén, přižene tmavé mraky a během několika hodin se idylka promění v běsnící bílé peklo, znehybňující vše živé mrazivým chladem. Zapátral očima po jiskřivé obloze, nasál nozdrami svěží vzduch a jeho pud mu napověděl, že dnešního dne již žádná výrazná změna nenastane.

Klopýtal a přeskakoval drobné provazce potůčků vytékajících z jezera, střídavě se opíral a odrážel svým alpenštokem, dlouhou holí s s okovaným koncem. Zapadal občas po kotníky do rozbředlého šedého písku mezi rozesetými kameny a balvany všech velikostí, šedobílý proud vody se mu přeléval až k lýtkům. Kožené krpce s vlněnými bundschuchy převázanými tkanicemi měl již dávno skrznaskrz prosáklé vodou, ale věděl, že dokud je slunce na obloze, nehrozí mu omrznutí. Joj, teď zapadl nohou do nějaké hlubší prohlubně a jen včasným zapřením o dlouhou hůl zabránil pádu. Bolest vystřelila z kotníku vzhůru do celého těla a jen stisknutím zubů zabránil, aby neklnul a nezhřešil tak. Vzhlédl, aby znovu odhadl vzdálenost k protějšímu svahu. Při letmém pohledu na dráhu slunce a stíny vrhající známé obrysy skal odhadl čas na jednu hodinu z předpoledne. S námahou a tlumeným zaúpěním vytáhl nohu z rozsedliny a nedbaje na úpornou bolest, postupoval dále pomaleji a s větší opatrností. Již rozeznával na protilehlé skalní stěně známé tvary, ještě pár desítek namáhavých kroků a konečně je tu. Povylezl kousek nad rozbředlý mokřad na malou, příjemně vyhřátou skalní plošinu, stáhl střevíce i promočené punčochy a vystavil bosé nohy slunečním paprskům. Letmo prohlédl rozedrané škarpály. Přestože byly opatřené několika vrstvami dratví sešitých podešví, nezabránil tím jejich pozvolnému rozpadu vlivem chůze po kamenitém povrchu. V letních měsících obvykle používali s bratrem při pochůzkách dřeváky vyřezávané vlastnoručně z limbového dřeva. Ale nyní byla polovina června a ráno, když vycházel ještě za tmy, silný mráz ho přinutil zvolit teplejší obuv.

Bodavá bolest v kotníku neodeznívala, ale na to nedbal, jeho otužilé tělo zažilo již tisíce podobných nehod. Vytáhl z tlumoku skrojek chleba, kus tvarohu zabaleného do vlhké handry a hladově se do obojího zakousl. V měchu měl ještě trochu kyselého vína, které nyní zapíjel vodou stékající stružkou ze skály. Na chvíli se oddal blaženému odpočinku pocestného, znaveného těžkým pochodem v neprůchodném terrainu, otočil obličej proti slunečnímu kotouči a přivřel oči. Mezi přivřenými brvami vnímal vzdálenou čáru horizontu s dominantou magického Kleku. Vytáhl z tlumoku malý teleskop, který sestrojil s bratrovou pomocí ze dvou krystalů obyčejné záhnědy vybroušených do tvaru čoček zasazených do tubusu vytvořeného ze stočeného kusu nevydělané hověziny. Zamířil jej na blyštící se homoli, která jakoby se dotýkala nebe, a zkoumal okolní neschůdné svahy. Mezi rty si mumlal snad stokrát omílanou samomluvu: “Chmm, tak tutaj, přes ten chřib to nepojde, bo musyč na stranu druhú, potem hore cez policu a na grebeňu rovno k věrchu..hmm.“ V úvahách mluvil sám k sobě svým rodným jazykem, kterému rozumí všechny slovanské národy od moře severního až po jižní, Siné.

Do zpocených zad mu dýchl mrazivý závan přinášející chlad nedaleké ledové masy a připomněl tak úmysl, se kterým sem dnes přišel. S hlubokým povzdechem uložil přístroj a ještě jednou se skrz přivřená víčka zadíval do oranžového slunce. Před očima mu probíhal zážitek z nedávných dní, kdy se v ledové fujavici a mlze pokoušel přiblížit k vysněnému kopci. Klopýtal tehdy přes rozpukaný ledovec, zatímco vítr kvílel v trhlinách a proti nechráněnému obličeji mu vrhal sterá mračna ledových krup. V neohroženém postupu mu zabránila až bezedná krevasa, rozevírající se před ním z bílé tmy ve zvrásněném ledovém povrchu do šířky několika loktů. Ať od ní putoval nalevo, či napravo, zdálo se, že nemá konce. Věru, jen s velkým štěstím se tehdy dostal zdráv nazpět do bezpečí salaše. Tehdy si poprvé uvědomil, že sám a bez pečlivé přípravy nemá naději na úspěch.

Znovu prohlédl pohmožděnou nohu. V místě kontuze velké vydutí se vytvořilo, jež pod kůží fialovými žilkami sražené krve protkáno bylo. Ochabnutí končetiny do té míry již postoupilo, že nebyl s to chodidlem pohnout. Navlékl na nohy provlhlé punčochy, promočené krpce a lýtka pečlivě ovázal koženými řemínky, sykaje již bolestí při každém dotyku s poraněnou tkání.

Dostal se nyní do míst, kde prastará hranice ledovce ustoupila o několik kroků a kde přírodní síly odkrývají v hornině ložiska vzácných minerálů. Plochy ohlazené posunem ohromné masy se střídaly s rozlámanou půdou, kamenné kvádry se tu kupily do fantaskních útvarů. Na některých vyvýšeninách zůstaly rozvalené hromádky kamenných mužiků, které tu rozmístili místní lovci kozorožců. Většinu z nich roznesly tající jarní sněhy a nezřetelná pěšina vytvořená tisíciletými procesími těchto obratných zvířat se jen velmi nezřetelně vinula v moři kamení. Nazdařbůh šťoural okovaným koncem hole do puklin vytvořených jakoby neomezenou přírodní silou. Ne boží tvůrčí síla, ale obyčejný mráz a slunce způsobily tyto změny. Na vlastní oči se tu již několikrát přesvědčil, že základna ledové hmoty se nerozpouští vlivem zemského tepla, jak tvrdil farář z Dolachu, který tím vysvětloval schopnost ledu posouvat se do údolí. Jednotlivé ledovce musely být pozůstatky souvislé mocné vrstvy, která v minulosti pokrývala snad veškeré alpské horstvo včetně dnešních údolí a průsmyků. Tvary zbrázděných skal jednoznačným způsobem napovídaly, k jakým procesům tu dochází. Změny teplot mají za následek roztávání a následné zamrzání vody pod ledovcem, ta se částečně vsakuje do horniny, kde při zmrznutí zvětšuje svůj objem, což má za následek roztrhávání horniny. Hornina je pak unášena spolu s ledovcem a její úlomky jsou ohlazovány do podoby valounů, které jsou běžně k vidění v korytech řek a potoků. Ano, tyto procesy musely trvat mnohem déle než šest tisíciletí podle biblické teorie, o které mu kázali již jako malému chlapci na turnovské faře.

Podle teorie “neptunismu” katoličtí kněží vykládali, že Země byla před potopou rovná a teprve voda seslaná za trest tento krásný povrch poškodila. Bůh by přece ve své dobrotivosti nepostavil lidem do cesty něco tak neúrodného, neschůdného, neužitečného a neuspořádaného. Krásnou a půvabnou byla naproti tomu krajina rovná, plochá a obdělaná. Vysoké hory jsou považovány za obludné a jako takové nazývány zrůdami, bradavicemi a vředy. Tento postoj byl podporován i sedláky a vesnickým obyvatelstvem, kteří tuto krajinu nemohli obývat ani nijak obdělávat. Horlivá církev vysvětlovala nepřítomnost zmínky o horách v Genezi právě jejich původní nepřítomností. Hory měly vzniknout až jako následek potopy, v níž popraskala doposud hladká skořápka Země, ve vzniklých proláklinách se rozevřel oceán a vyvrásnila se horstva. Země byla podle ní původně vytvořena podle geometrických pravidel jako zcela pravidelné „kosmické vejce“. Teprve trosky tohoto světa způsobily, že všude nalézáme ošklivou a Bohem původně nezamýšlenou nerovnost a nepravidelnost, a to jak ve vnitrozemí, tak i na pobřeží.

On sám byl ve vesnici považován za podivína, blázna, divného člověka. Stejně tak i zvláštní cuzozemci ze západních zemí, kteří občas zavítali do jejich údolního městečka a v krčmě se lámanou němčinou a posunky vyptávali na “Bergweiseren”, někoho, kdo by byl ochoten a schopen dovést je do hor. Tímto způsobem se dala přivydělat nějaká ta zlatka, cizí cestovatelé byli ostatně pokaždé u vytržení z každé, byť i  sporé vyhlídky na “hohe ruinen”, arci zakryté chuchvalci mlhy nebo sněhovou chumelenicí.

V duchu se mu vybavil přepis úryvku prastarého cestopisu, který mu jeden z cuzorozenců daroval a který s pomocí slovníku zapůjčeného z farní knihovny pracně překládal:„Jal jsem se stoupati po samotné mezi pohubení…okušení toho všeho vzbudil ve mně… příjemné zděšení, děsivou radost, a přestože jsem pociťoval nekonečnou rozkoš, třásl jsem se po těle.“ Tento citát přesně vystihoval jeho vlastní cítění tváří tvář vysokým horám: pocit krásy smíšené s nábožnou hrůzou a děsem. Rigidní výchova a utváření osobnosti strohým, teologickou naukou cepovaným okolím způsobovala v jeho hlavě velký chaos při střetu s myšlenkami, kterými byl zmítán při svých toulkách a nedávným prožitkém ve skalním městě tam dole na jihu, v Solné komoře. Při každém výstupu cítil, jak se celé jeho bytosti zmocňuje posvátné vytržení, jakoby se přibližoval Bohu a zároveň byl součástí všeobjímajícího Jsoucna. Z vůně každého kvítku, závanu větru, chladu skal, zvířecího skřeku, jakoby k němu promlouvala sama Boží Prozřetelnost. Ale nebylo to způsobem, jakým kázal a zprostředkovával Boží slovo otec představený ve farním kostele. Tady z rozlehlých štítů, neuspořádaných a rozervaných ruin, čišela divoká touha po životě, strohá slova z kazatelny byla nahrazována přirozenými projevy okolní divočiny. Nehostinné prostředí a prožívané utrpení vybízelo k zápasu o holý život a zároveň lákalo přidat se ke smělým kozorožcům a orlům, objevovat s nimi nebetyčné výšiny.

Aj, až se zhrozil svých bujných představ, v duchu se pokřižoval a div že neodříkal otčenáš. Navyklé postupy, tolikrát v mládí opakované a vtloukané do církevními představiteli uzurpované duše. Avšak jeho svědomí, jindy snad zmítané pochybnostmi a výčitkami, mlčelo nyní, jakoby se Hospodin na něho nehněval, že zhřešil v bezbožných myšlenkách. Že by pocit volnosti, svébytnosti, víry ve vlastní schopnosti nebyl Bohu nepříjemný?

Zvláštní bylo, že bratři Klotzovi při rozhovorech v krčmě tyto pocity vůbec nesdíleli, ačkoliv se ve stejných podmínkách pohybovali, příležitostně zaměstnáni jako horští průvodci vrchnosti z blízkých měst; Celovce (Klagenfurt), Gmündu nebo Lienze. Oba byli původním řemeslem tesaři, ale… Hoj, co se to zalesklo tuhle mezi drny pod jedním výmolem? Horečně se dobelhal, nedbaje bolesti, po příkrém srázu k malé dutině zakryté převislými travinami a mechem. Klesl na kolena a opatrně, velmi opatrně, rozhrnoval trávu a začal odhrabovat hrubou hlínu z lesklého výčnělku. Po chvíli se pod jeho rukama začal objevovat vršek krásného šestibokého krystalu – záhnědy. Se zrychleným dechem a rudý ve tváři si pomáhal železným rydlem, které vytáhl z torny. V tuto chvíli zapomněl na okolí, na úvahy o bibli a o Bohu, v hlavě měl jedinou utkvělou myšlenku na šťastný nález. Už nyní viděl, že musí měřit nejméně půl lokte a že má krásný symetrický tvar bez puklinek. A jak se po otření leskne na slunci! To bude fráter koukat, myslil si při vzpomínce na nedůvěřivé pohledy mistra Hautzendorfera, učitele z Dolachu, když mu minule nadšeně vyprávěl o svém plánu najít poklad zkamenělých ledových krystalů. Jen jak jej dostat neporušený ven z kamenného lože? Už nyní viděl, že se svými nedokonalými nástroji bude velmi obtížné vyprostit krystal z nepoddajné horniny. Jako když páčil a rval zuby z lebky medvěda , kterého ulovili, nebo spíše s bratrem šťastně přemohli po zoufalém boji, na svých šoulačkách okolními lesy. Tady ale pomyslnou zvířecí čelist tvořila souvislá kamenná hmota a musel být velmi opatrný, aby křehký útvar nepoškodil. U jeho odkryté části hlavního stvolu se začínaly pod štěrkem objevovat špičky dalších oblátků. Juchůů, až musel hlasitě zajásat a zatleskat rukama. Z tvaru seskupení soudil, že maternice celé drúzy musí být ještě alespoň loket hluboko. Bude si muset z údolí přinést motyku nebo krumpáč. Možná by postačil i kylof, jaký viděl u kovkopů v Kalech.

V těchto úvahách a také proto, že slunce se již skoro dotýkalo hřebene, musel se rozhodnout k návratu. Stíny se prodlužovaly a ve směru od horských vrcholků se zvedal mírný vítr. Otřásl se chladem a ani si nevšiml, že se mu mezitím mokré střevíce a punčochy s tkanicemi pokryly tenkou vrstvou ledu. Nahrnul na svůj právě objevený poklad drobný štěrk a místo pokud možno zamaskoval do původní podoby, i když nepředpokládal, že by sem někdo z údolí zavítal. Zahalil se pevněji do dlouhého pláště podšitého veverčími kožkami, popadl hůl a začal sestupovat. Jestliže však výstup se zraněnou nohou nadmíru byl bolestivý, sestup rovnal se neskonalému utrpení. Při přechodu jedné vyvýšeniny zahlédl v dálce pod sebou nad korunami staletých smrčin známé tvary dráhy, cesty mezi políčky, kudy se vyháněl dobytek na pastvu. Ale k tomuto místu to bylo ještě dobrých pět mil a to při jeho stavu znamenalo několik hodin mučivé chůze nesnadno proniknutelným lesem.

Při zpětném přechodu rozvodněného toku se zhrozil, jak se stíny prodlužovaly až nakonec se zapadajícím sluncem úplně zmizely a okolí se poznenáhlu zahalovalo tmavým příkrovem večerního šera. Také peřeje říčky postupně slábly, jak byly spoutávány nastupujícím chladem a na některých místech, hlavně v tůních a slepých ramenech, byla již hladina pokryta tenkým škraloupem ledu.

Spěchal seč mohl, až při jednom nejistém kroku, zmrtvělá noha po kluzkém balvanu sklouzla a on poroučel se s hlučným šplíchnutím do nehluboké strouhy. Bystrý proud počal jej hnedle s sebou strhávat, otloukal a mlel jej  o výčnělky kamenů, jichž snažil se zachytit, ale jeho ruce bezvýsledně  klouzaly po zmrzlém povrchu. Cítil, jak dech se mu krátí v plicích sevřených ledovým chladem a síly mu rychle docházejí, když tu náhle proud jej doslova natlačil na vysoký balvan, jenž tu ze vzdutých vln trčel jako záchranný pilíř. Z posledních sil vysoukal se na oblou skálu, kdež zůstal chvíli ležet s tváří přitisknutou ke studenému kameni, zrychleně dýchaje až myslel, že se mu plíce v hrudníku roztrhnou. Maně uvědomoval si svůj neradostný stav. Osamocen uprostřed prudkých vod musí se co nejdříve dostat na břeh, jinak tu bídně zmrzne. Tehdy poprvé napadlo ho volat o pomoc, leč jeho hlas zanikl, odrážeje od příkrých břehů jež v tomto místě tvořily úzkou soutěsku, do níž počínající soumrak zlověstným tempem nastupoval. Pomalu se vzpamatovával a nutil mozek do horečného přemýšlení. Z promočeného tlumoku vytáhl stočené lano a jeden jeho konec přivázal k dlouhé holi, již ani při divoké plavbě peřejemi z ruky nepustil. Opatrně poklekl, rozmáchl se a hodil blízko skalnatého břehu mezi dva kameny, jež příhodnými k zaklesnutí se jevily. Těžký sochor nedolétl však na místo určení, odrazil se s tupým zvukem od kamene a již dravý proud jej pohlcoval. Trpělivě a pomalými přítahy vytahoval jej z vody, která jen nerada svou kořist pouštěla, a posléze znovu hodil. A znovu, a ještě jednou pomáhaje si nelidským skřekem. Ve chvíli, kdy pro tmu bezmála již před sebe neviděl, uslyšel, že hůl zapadla za oba kameny a když za lano potáhl, ucítil jak se napíná. Zhluboka vydechl, na prsou tlumok si upevnil a znovu do ledového toku vstoupil. Cítil jak jej vodní síla ihned strhává, poddal se však a drže se pevně lana, nechával se proudem ke břehu snášet. Jakmile ucítil pod nohama opět dno, pustil se provazu a vší silou rukama ke břehu vesloval. Ještě několik okamžiků a již octl se na kousku štěrkového podloží, u kterého suchý břeh se nalézal. Opět chvíli prudce vydýchával vynaloženou námahou, než v temnotě mezi nakupenými balvany svoji hůl se hledat vydal. Po chvíli bezvýsledného úsilí zanechal hůl i lano svému osudu a snažil se vydrápat po příkrém břehu, což se mu po nelidské námaze, kdy mohl používat pouze ruce a jednu nohu, opravdu podařilo. Octl se v temném houští, odkud aby se dostal, musel si cestu nožem prosekávat. Řídil se již ponejvíce hmatem, protože již temná noc jej obklopovala. Teplota klesla hluboko pod bod mrazu, cítil, jak mokré oblečení na něm umrzává a při pohybech jako ledový škraloup se rozpadá a praská.

Dostal se nyní mezi vyšší porost a ztěžka klopýtal přes neschůdná bezcestí, přelézal padlé lesní velikány a kroutící se kořeny. Z tenkého kmínku uřízl si novou hůl a ta nyní sloužila mu jako podpěra pro zraněnou nohu, ve které každým krokem stupňovala se nesnesitelná bolest.

Na obloze vyšel sivý měsíc a prozářil mlčící les tisícerem temných stínů. Zahlédl před sebou světlejší místo kamenné morény a zamířil k němu. Posadil se na chvíli v zákrytu chladného balvanu, pokrytého lišejníkem čnějícím z moře ssuti jako pohanský obelisk, u kterého prastaří hierofanté prováděli své obřady. Dopil z měchu poslední zbytek ledového vína, ve kterém již chrastily ledové šupiny. Mezitím se úplně setmělo, vítr zesílil a na tmavé obloze se spolu se srpkem Luny rozsvítily první hvězdy. Roztřásla ho zima a padl na něho strach z neznáma a představy noci strávené v nehostinné pustotě. Dující vichr spolu s neproniknutelnou temnotou doléhaly na jeho nervy skličujícím dojmem. Do mysli vkrádaly se mu prastaré zkazky o alpských dracích vylézajících po slunce západu ze svých slojí. Tyto legendy, jsouce podpořeny nálezy zkamenělých koster v údolí, daly podnět některým svatouškovským kejklířům k odvození teorie o existenci oněch proslulých bytostí, jejichž hříchy přivolaly na svět příšernou pohromu v podobě potopy.

Ztěžka se zvedl a ve snaze vymačkat poslední zbytky sil z promrzlého těla, rozběhl se po kamenech do tmy. Po pár krocích však zraněná noha opět se podlomila a on se zhroutil. Skrče se do klubečka potichu úpěl bolestí. V horečnatém chvění vnímal klam a mámení blížících se přízraků pekelných oblud a nestvůr, supění a pach sirnatého dechu z jejich nozder. Teď, teď ho chytají ostrými tesáky za nohy a chystají se ho roztrhat na tisícero kousků. Odevzdaně stisknul drkotající zuby a sevřel víčka v očekávání neodvratného konce.

Leč ten nepřicházel a plamínek naděje v jeho nitru se rozblikal.  Pomalu se otočil na záda a na oblohu plnou hvězd oči upřel. Vzpomněl si na své úvahy z dnešního dopoledne a pocit hlubokého souznění, který zažíval při bezprostředním dotyku Všehomíra.

“Odpouštím vám”, slyšel se zašeptat s posledním záchvěvem vědomí, než ho nicota obklopila.

V mrákotném snu cítil, jak ho božská síla povznáší z hlubin beznaděje a dodává mu nadpřirozenou sílu. Duše opouštěla napůl zmrzlé a pozemského života neschopné tělo. Každý poryv ledového vichru zkracoval chvíle mezi záškuby jeho srdce a přibližoval jej zářícímu vstupu do návi, obrazu širé, prosluněné louky s pasoucími se stády skotu se zvonci zavěšenými u krků.  Tohle je tedy opravdový Bůh, pomyslel si, když v blaženém polosnu vnímal nebeský chór, libozvučnou zvonkohru s tóny nadzemských flaut, blahodárné teplo a tělem se rozlévající slastné rozechvění. Jižjiž na krok před ohnivě blyštícím kruhem se nacházel a ruku k němu napřahoval, již na druhé straně v dáli krajinu svého mládí spatřil, rodný dům a před ním, hle, toť jeho sestárlí rodiče na zápraží v ústrety mu kynou. A on opět je malým hochem, jenž z kopce bosky hlubokou trávou běží, vlasy a líce mu svěží vánek ovívaje, hlasitě výská s tváří rozesmátou míří do otevřené náruče své drahé matičky…  Avšak v tu chvíli za sebou naléhavý hlas zaslechl, který mu přikazoval:

”Vstaň a pojď za mnou…”

“Vstávej Bertíku, vstávej, tady nemůžeš zůstat, sláva Svantovítu, to jsem rád, že jsem tě našel.”

Bolest v promrzlých údech, které mu kdosi horlivě třel, jej přivedla k sobě. Ten hlas, ano, ten hlas. To přece není Strážce brány zásvětní, to je jeho bratr Leo, který měl o něj starost a vydal se ho hledat do tmy spolu s tovaryšem Francem. A také ho s dávkou nadpřirozeného štěstí našli v neproniknutelné temnotě, jsouce vybaveni pouze jednoduchou lucernou, ve které za začouzenými skly skomírající svíčka plápolala.

Pomalu otočil hlavu k bratrovi a v polovědomí zastřeném ještě transcedentním zážitkem, takto ho skomírajícím hlasem  oslovil: ”Nebudeš mi věřit Poldíku, ale přišel jsem na veliké věci. Hospodin, jak ho známe, umřiel. Místo něho skutečný Všehomír světu vládne. Naše touha po jeho poznání jediným a pravým smyslem pozemského života jest.”

První na vrcholu

Kapitola I : Katarze

Zastavil se na chvíli, aby se vydýchal, sundal klobouk a setřel si pot z oroseného čela. Z tohoto místa, stvořeného jako orlí vyhlídka nad ledovcovým údolím, se již otvíraly širé výhledy na vzdálený hlavní hřeben. Odsud již byl také velmi zřetelně vidět On, Veliki Klek, jak o něm vyprávěli jihoslovanští potulní pastevci, kteří název odvozovali od tvaru špičatých thují, středomořských okrasných stromů. Korutanští mu neřekli jinak než Glogger a farář Horasch z Dolachu o něm mluvil jako o Glökneru. Vyprávěl, že podle dokonale modelovaného vrcholu tvaru cukrové homole byla v r. 1270 vystavěna kaple Sveta Kri (Heiligenblüet). Podle legendy byl v kapli přechováván pozůstatek Kristovy krve ve skleněné báni, která byla v roce 914 přivezena dánským rytířem Frederickem Brictiusem. Cestoval ve službě císaře Konstantina VII. a při cestě domů přes Alpy byl ve sněhové bouři pohřben lavinou. Tváří v tvář smrti skrýval památku v otevřené ráně na svém lýtku. Jeho mrtvola s neporušenou nádobou byla později nalezena místními rolníky na místě, kde se tři klasy pšenice prodíraly sněhem, jak je dnes uvedeno v erbu obce.

Kapličku vystavěnou Léta Páně 1271 a pojmenovanou po hrdinném předku horských průvodců minul již asi před hodinou a dále se již cesta ztrácela v lesním podrostu. V tuto chvíli se nacházel nepříliš daleko od hranice věčného sněhu představované čelem obrovského ledovce, který se jako obrovitý drakon rozlézal od vzdálených vrcholů a vyplňoval rozlehlé údolí. Pomyslnou dračí tlamu tvořily ohromné, jako měšťanské domy vysoké bloky rozpukaného ledovce, stěsnaného mezi dvěma skalními prahy do výšky bezmála třiceti sáhů. Tyto ledové kvádry se v nepravidelných časových úsecích sesouvaly s mohutným zasupěním do modrozeleně se blyštících vod jezera, odkud se vylévala říčka Mel (v tyrolštině Möll), pojmenovaná podle množství ssuti ve svém korytě a pokračující dále na své pouti hlubokým zářezem v údolí. Ve vesnici panovaly legendy, že živoucí masa si každoročně žádá lidské oběti a pokud nejsou dodány, panuje následující rok neúroda a hladomor. Pokaždé, zvláště s nadcházejícím podzimním obdobím, když se za okny světnic strhne divoká fujavice a sníh se sype jak z velkého věrtelu, pověrčiví vesničané zapalují hromnice, křižují se a někteří ve strachu v modlitbách mezi prsty posouvají články růžence. Běda pastevci nebo lovci, který se v takovém nečase zapomene v horách. Neúprosný ledový netvor si vybírá svoji daň.

V řečišti Mel někteří vesničané občas mezi vyvrženými oblázky nacházejí čiré krystaly křemence, který se střídavým úspěchem prodávají za pár desetníků potulným obchodníkům. Jeho ale obyčejné „schutter“, jak jim říkal, nezajímaly. Celou bytostí toužil po nálezu vzácného kočičího oka, svatého grálu všech hledačů polodrahokamů. Vídával takové krystaly v klejnotnictví v Mortschachu. Jednalo se o vzácný aventurín, kusový skřemen s šupinkami světlé nebo tmavé slídy nebo hematitu, zbarvený hnědočerveně nebo zeleně. Ze všech drahých kamenů vynikají nejdokonalejším a nejintenzívnějším kolébavým leskem vláknité odrůdy skřemene.

Sestupoval nyní po prudkém suťovitém svahu podél zvýšeného prahu tvořícího břeh jezera. Věděl, že si bude muset pospíšit, aby se ještě před polednem dostal na protější stranu údolí, kde se pokusí vylézt po ohlazené skalní stěně k boční hraně ledovce. Tam by se mu při troše štěstí mohlo podařit jednou najít ve skalní stěně dutinu nazývanou hledači drahokamů křemencový sklep. Do těchto míst se již prostí lidé neodvažují, v posvátné bázni se drží v uctivé vzdálenosti od ledového dechu nestvůry, plazící se a vše živé pohlcující. Počasí mu zatím přálo, na modré obloze se líně ploužilo několik sluncem do zlatova ozářených chomáčů bílých mraků. Věděl ale, že taková povětrnost je tu jen několik dní v roce a že se může bleskově změnit. Náhle zafouká alpský fén, přižene tmavé mraky a během několika hodin se idylka promění v běsnící bílé peklo, znehybňující vše živé mrazivým chladem. Zapátral očima po jiskřivé obloze, nasál nozdrami svěží vzduch a jeho pud mu napověděl, že dnešního dne již žádná výrazná změna nenastane. Klopýtal a přeskakoval drobné provazce potůčků vytékajících z jezera, střídavě se opíral a odrážel svým alpenštokem, dlouhou holí s okovaným koncem. Zapadal občas po kotníky do rozbředlého šedého písku mezi rozesetými kameny a balvany všech velikostí, šedobílý proud vody se mu přeléval až k lýtkům. Kožené střevíce s vlněnými bundschuchy převázanými tkanicemi měl již dávno skrznaskrz prosáklé vodou, ale věděl, že dokud je slunce na obloze, nehrozí mu omrznutí. Joj, teď zapadl nohou do nějaké hlubší prohlubně a jen včasným zapřením o dlouhou hůl zabránil pádu. Bolest vystřelila z kotníku vzhůru do celého těla a jen stisknutím zubů zabránil, aby neklnul a nezhřešil tak. Vzhlédl, aby znovu odhadl vzdálenost k protějšímu svahu. Při letmém pohledu na dráhu slunce a stíny vrhající známé obrysy skal odhadl čas na jednu hodinu z předpoledne. S námahou a tlumeným zaúpěním vytáhl nohu z rozsedliny a nedbaje na bodavou bolest, postupoval dále pomaleji a s větší opatrností. Již rozeznával na protilehlé skalní stěně známé tvary, ještě pár desítek namáhavých kroků a konečně je tu. Povylezl kousek nad rozbředlý mokřad na malou, příjemně vyhřátou skalní plošinu, stáhl střevíce a vystavil nohy v promočených punčochách slunečním paprskům. Bodavá bolest v kotníku neodeznívala, ale na to nedbal, jeho otužilé tělo zažilo již tisíce podobných nehod. Vytáhl z tlumoku skrojek chleba, kus tvarohu zabaleného do vlhké handry a hladově se do obojího zakousl. V měchu měl ještě trochu kyselého vína, které nyní zapíjel vodou stékající stružkou ze skály. Na chvíli se oddal blaženému odpočinku pocestného, znaveného těžkým pochodem v neprůchodném terrainu, otočil obličej proti slunečnímu kotouči a přivřel oči. Mezi přivřenými brvami vnímal vzdálenou čáru horizontu s dominantou magického Kleku. Vytáhl z tlumoku malý teleskop, který sestrojil s bratrovou pomocí ze dvou krystalů obyčejné záhnědy vybroušených do tvaru čoček zasazených do tubusu vytvořeného ze stočeného kusu nevydělané hověziny. Zamířil jej na blyštící se homoli, která jakoby se dotýkala nebe, a zkoumal okolní neschůdné svahy. Mezi rty si mumlal snad stokrát omílanou samomluvu:

“Chmm, tak tutaj, přes ten chřib to nepojde, bo musyč na stranu druhú , potem hore cez policu a na grebeňu rovno k věrchu..hmm.“

V úvahách mluvil sám k sobě svým rodným jazykem, kterému rozumí všechny slovanské národy od moře severního po jižní Siné moře. Do zpocených zad mu dýchl mrazivý chlad nedaleké ledové masy a připomněl tak úmysl, se kterým sem dnes přišel. S hlubokým povzdechem uložil přístroj a ještě jednou se skrz přivřená víčka zadíval do oranžového slunce. Před očima mu probíhal zážitek z nedávných dní, kdy se v ledové fujavici a mlze pokoušel přiblížit k vysněnému kopci. Klopýtal tehdy přes rozpukaný ledovec, zatímco vítr kvílel v trhlinách a proti nechráněnému obličeji mu vrhal sterá mračna ledových krup. V neohroženém postupu mu zabránila až bezedná krevasa, rozevírající se před ním z bílé tmy ve zvrásněném ledovém povrchu do šířky několika sáhů. Ať od ní putoval nalevo, či napravo, zdálo se, že nemá konce. Věru, jen s velkým štěstím se tehdy dostal zdráv nazpět do bezpečí salaše. Tehdy si poprvé uvědomil, že sám a bez pečlivé přípravy nemá naději na úspěch. Navlékl na nohy provlhlé punčochy, promočené střevíce a lýtka pečlivě ovázal koženými řemínky. Přestože měl střevíce opatřené několika vrstvami dratví sešitých podešví, nezabránil tím jejich pozvolnému rozpadu vlivem chůze po kamenitém terrainu. V letních měsících běžně používali s bratrem při pochůzkách dřeváky vyřezávané vlastnoručně z limbového dřeva. Ale nyní byla polovina června a ráno, když vycházel ještě za tmy, silný mráz ho přinutil zvolit teplejší obuv. Dostal se nyní do míst, kde prastará hranice ledovce ustoupila o několik kroků a kde přírodní síly odkrývají v hornině ložiska vzácných minerálů. Plochy ohlazené posunem ohromné masy se střídaly s rozlámanou půdou, kamenné kvádry se tu kupily do fantaskních útvarů. Na některých vyvýšeninách zůstaly rozvalené hromádky kamenných mužiků, které tu rozmístili místní lovci kozorožců. Většinu z nich roznesly tající jarní sněhy a nezřetelná pěšina vytvořená tisíciletými procesími těchto obratných zvířat se jen velmi nezřetelně vinula v moři kamení. Nazdařbůh šťoural okovaným koncem hole do puklin vytvořených jakoby neomezenou přírodní silou. Ne boží tvůrčí síla, ale obyčejný mráz a slunce způsobily tyto změny. Na vlastní oči se tu již několikrát přesvědčil, že základna ledové hmoty se nerozpouští vlivem zemského tepla, jak tvrdil farář z Dolachu, který tím vysvětloval schopnost ledu posouvat se do údolí. Jednotlivé ledovce musely být pozůstatky souvislé mocné vrstvy, která v minulosti pokrývala snad veškeré alpské horstvo včetně dnešních údolí a průsmyků. Tvary zbrázděných skal jednoznačným způsobem napovídaly, k jakým procesům tu dochází. Změny teplot mají za následek roztávání a následné zamrzání vody pod ledovcem, ta se částečně vsakuje do horniny, kde při zmrznutí zvětšuje svůj objem, což má za následek roztrhávání horniny. Hornina je pak unášena spolu s ledovcem a její úlomky jsou ohlazovány do podoby valounů, které jsou běžně k vidění v korytech řek a potoků. Ano, tyto procesy musely trvat mnohem déle než šest tisíciletí podle biblické teorie, o které mu kázali již jako malému chlapci na faře v Čechách. Podle teorie “neptunismu” kněží vykládali, že Země byla před potopou rovná a teprve voda seslaná za trest tento krásný povrch poškodila. Bůh by přece ve své dobrotivosti nepostavil lidem do cesty něco tak neúrodného, neschůdného, neužitečného a neuspořádaného. Krásnou a půvabnou byla naproti tomu krajina rovná, plochá a obdělaná. Vysoké hory jsou považovány za obludné a jako takové nazývány zrůdami, bradavicemi a vředy. Tento postoj byl podporován i sedláky a vesnickým obyvatelstvem, kteří tuto krajinu nemohli obývat ani nijak obdělávat. Horlivá církev vysvětlovala nepřítomnost zmínky o horách v Genezi právě jejich původní nepřítomností. Hory měly vzniknout až jako následek potopy, v níž popraskala doposud hladká skořápka Země, ve vzniklých proláklinách se rozevřel oceán a vyvrásnila se horstva. Země byla podle ní původně vytvořena podle geometrických pravidel jako zcela pravidelné „kosmické vejce“. Teprve trosky tohoto světa způsobily, že všude nalézáme ošklivou a Bohem původně nezamýšlenou nerovnost a nepravidelnost, a to jak ve vnitrozemí, tak i na pobřeží.

On sám byl ve vesnici považován za podivína, blázna, divného člověka. Stejně tak i zvláštní cizinci ze západních zemí, kteří občas zavítali do jejich údolního městečka a v krčmě se lámanou němčinou a posunky vyptávali na “bergweiseren”, někoho, kdo by byl ochoten a schopen dovést je do hor. Tímto způsobem se dala přivydělat nějaká ta zlatka, cizí cestovatelé byli ostatně pokaždé u vytržení z každé, byť i sporé vyhlídky na “hohe ruinen”, arci zakryté chuchvalci mlhy nebo sněhovou chumelenicí. V duchu se mu vybavil přepis úryvku prastarého cestopisu, který mu jeden z cizinců daroval a který s pomocí slovníku zapůjčeného z farní knihovny pracně překládal:

„Jal jsem se kráčet po samém okraji zkázy… pocit toho všeho budil ve mně… příjemné zděšení, děsivou radost, a přestože jsem pociťoval nekonečnou rozkoš, třásl jsem se po těle.“

Tento citát přesně vystihoval jeho vlastní cítění tváří tvář vysokým horám: pocit krásy smíšené s nábožnou hrůzou a děsem. Rigidní výchova a utváření osobnosti strohým, teologickou naukou cepovaným okolím způsobovala v jeho hlavě velký chaos při střetu s myšlenkami, kterými byl zmítán při svých toulkách. Při každém výstupu cítil, jak se celé jeho bytosti zmocňuje posvátné vytržení, jakoby se přibližoval Bohu a zároveň byl součástí všeobjímajícího Jsoucna. Z vůně každého kvítku, závanu větru, chladu skal, zvířecího skřeku, jakoby k němu promlouvala sama Boží Prozřetelnost. Ale nebylo to způsobem, jakým kázal a zprostředkovával Boží slovo otec představený ve farním kostele. Tady z rozlehlých štítů, neuspořádaných a rozervaných ruin, čišela divoká touha po životě, strohá slova z kazatelny byla nahrazována přirozenými projevy okolní divočiny. Nehostinné prostředí a prožívané utrpení vybízelo k zápasu o holý život a zároveň lákalo přidat se ke smělým kozorožcům a orlům, objevovat s nimi nebetyčné výšiny.

Aj, aj, až se zhrozil svých bujných představ, musel se pokřižovat a v duchu odříkat otčenáš. Navyklé postupy, tolikrát opakované a vtloukané odmala do církví uzurpované duše. Avšak jeho svědomí, jindy zmítané pochybnostmi a výčitkami, mlčelo nyní, jakoby se Hospodin na něho nehněval, že zhřešil v bezbožných myšlenkách. Že by pocit volnosti, svébytnosti, víry ve vlastní schopnosti nebyl Bohu nepříjemný?

Zvláštní bylo, že bratři Klotzovi při rozhovorech v krčmě tyto pocity vůbec nesdíleli, přestože se pohybovali ve stejných podmínkách, příležitostně zaměstnáni jako horští průvodci vrchnosti z blízkých měst; Celovce (Klagenfurt), Gmündu nebo Lienze. Oba byli původním řemeslem tesaři, ale… Hoj, co se to zalesklo tuhle mezi drny pod jedním výmolem? Horečně se dobelhal po příkrém srázu k malé dutině zakryté převislými travinami a mechem. Opatrně, velmi opatrně rozhrnoval trávu a začal odhrabovat hrubou hlínu z lesklého výčnělku. Po chvíli se pod jeho rukama začal objevovat vršek krásného krystalu – záhnědy. Se zrychleným dechem a rudý ve tváři si pomáhal železným rydlem, které vytáhl z torny. V tuto chvíli zapomněl na okolí, na úvahy o bibli a o Bohu, v hlavě měl jedinou utkvělou myšlenku na šťastný nález. Už nyní viděl, že musí měřit nejméně půl lokte a že má krásný symetrický tvar. A jak se po otření leskne na slunci! To bude fráter koukat, myslil si při vzpomínce na nedůvěřivé pohledy mistra Hautzendorfera, učitele z Dolachu, když mu minule nadšeně vyprávěl o svém plánu najít poklad zkamenělých ledových krystalů. Jen jak jej dostat neporušený ven z kamenného lože? Už nyní viděl, že se svými nedokonalými nástroji bude velmi obtížné vyprostit krystal z nepoddajné horniny. Jako když páčil a rval zuby z lebky medvěda , kterého ulovili, nebo spíše s bratrem šťastně přemohli po zoufalém boji, na svých šoulačkách okolními lesy. Tady ale pomyslnou zvířecí čelist tvořila souvislá kamenná hmota a musel být velmi opatrný, aby křehký útvar nepoškodil. U jeho odkryté části hlavního stvolu se začínaly pod štěrkem objevovat špičky dalších oblátků. Juchůů, až musel hlasitě zajásat a zatleskat rukama. Z tvaru seskupení soudil, že maternice celého trsu musí být ještě alespoň loket hluboko. Bude si muset z údolí přinést motyku nebo krumpáč. Možná by postačil i kylof, jaký viděl u horníků v Kalech, kde se dolovala měď. V těchto úvahách a také proto, že slunce se již skoro dotýkalo hřebene, musel se rozhodnout k návratu. Stíny se prodlužovaly a ve směru od horských vrcholků se zvedl mírný vítr. Otřásl se chladem a ani si nevšiml, že se mu mezitím střevíce a punčochy s tkanicemi pokryly tenkou vrstvou ledu. Nahrnul na svůj právě objevený poklad drobný štěrk a místo pokud možno zamaskoval do původní podoby, i když nepředpokládal, že by sem někdo z údolí zavítal. Zahalil se pevněji do svého dlouhého pláště podšitého veverčími kožkami, popadl hůl a začal sestupovat.

Při zpětném přechodu rozvodněného toku se zhrozil, jak se stíny prodlužovaly až nakonec se zapadajícím sluncem úplně zmizely a okolí se poznenáhlu zahalovalo tmavým příkrovem večerního šera. Také proud říčky postupně slábl jak byl spoutáván nastupujícím chladem a na některých místech, hlavně v tůních a slepých ramenech, byla již hladina pokryta tenkým škraloupem ledu. Spěchal seč mohl, ztěžka klopýtal přes neschůdné bezcestí, přeskakoval padlé lesní velikány a kroutící se kořeny, dlouhá hůl mu nyní sloužila jako podpěra pro zraněnou nohu, ve které se mu při sestupu stupňovala nesnesitelná bolest. Při přechodu jedné vyvýšeniny zahlédl v dálce pod sebou nad korunami staletých smrčin známé tvary dráhy, cesty mezi políčky, kudy se vyháněl dobytek na pastvu. Ale k tomuto místu to byly ještě dobré dvě míle a to při jeho stavu znamenalo aspoň hodinu mučivé chůze nesnadno proniknutelným lesem. Posadil se na chvíli v zákrytu chladného balvanu, pokrytého lišejníkem, který tu čněl z moře kamenné ssuti jako pohanský obelisk, u kterého prastaří druidové prováděli své obřady. Dopil z měchu poslední zbytek ledového vína, ve kterém již chrastily ledové šupiny.

Mezitím se úplně setmělo, vítr se úplně utišil a na tmavé obloze se rozsvítily první hvězdy. Roztřásla ho zima a padl na něho strach z neznáma a představy noci strávené v nehostinné pustotě. Okolní ticho působilo na jeho nervy skličujícím dojmem. Do mysli se mu vkrádaly prastaré zkazky o alpských dracích vylézajících po slunce západu ze svých slojí. Tyto legendy byly podpořeny nálezy zkamenělých koster v údolí, z nichž někteří mudráci odvodili teorii o existenci oněch proslulých bytostí, jejichž hříchy přivolaly na svět příšernou pohromu v podobě potopy. Ztěžka se zvedl a ve snaze vymačkat poslední zbytky sil se rozběhl po kamenech do tmy. Po pár krocích mu však zraněná noha sklouzla po hladkém povrchu a on se zhroutil. Bolestí se skrčil do klubečka a potichu se rozvzlykal. V horečnatém chvění vnímal klam a mámení blížících se přízraků pekelných oblud a nestvůr, supění a pach sirnatého dechu z jejich nozder. Teď, teď ho chytají ostrými tesáky za nohy a chystají se ho roztrhat na tisícero kousků. Odevzdaně stisknul drkotající zuby a sevřel víčka v očekávání neodvratného konce. Leč ten nepřicházel a plamínek naděje se rozblikal v jeho nitru. Pomalu se otočil na záda a upřel oči na oblohu plnou hvězd. Vzpomněl si na své úvahy z dnešního dopoledne a pocit hlubokého souznění, který zažíval při bezprostředním dotyku Všehomíra.

“Odpouštím vám”, slyšel se zašeptat.

Cítil jak ho božská síla poznenáhlu povznáší z hlubin beznaděje a dodává mu nadpřirozenou sílu. Tohle je tedy Bůh, pomyslel si, když v blaženém prozření přivíral oči a tělem se mu rozlévalo slastné rozechvění. S posledním záchvěvem vědomí spatřil před sebou oslnivé světlo a božský hlas, který mu přikazoval:

”Vstaň a pojď za mnou…”

“Vstávej Bertíku, vstávej, tady nemůžeš zůstat, panebože to jsem rád, že jsem tě našel.”

Ten hlas, ano, ten hlas. To přece není žádný Pánbůh, to je jeho bratr Leopold, který měl o něj starost a vydal se ho hledat do tmy. A také ho s dávkou nadpřirozeného štěstí našel v neproniknutelné temnotě, vybaven pouze jednoduchou lucernou, ve které za začouzenými skly plápolala skomírající svíčka.

Pomalu, téměř velebně se obrátil na svého bratra a v polovědomí zastřeném ještě transcedentním zážitkem, takto ho oslovil: ”Nebudeš mi věřit Leo, ale přišel jsem na veliké věci. Hospodin, jak ho známe, umřiel. Místo něho vládne světu Všehomír. Naše touha po jeho poznání je jediným a pravým smyslem života.”

Prequel Járy Cimrmana

 

Našly se zápisky jeho otce Leopolda a strýce Norberta, oba svého času skvělí, ale zneuznaní amatérští horolezci, kteří zdolali jako první většinu čtyřtisícovek v Alpách. Znali se osobně s řadou významných horolezců z tehdejší doby, např. s Edwardem Whymperem, kterého potkali na Hornligratu právě po svém prvovýstupu na Matterhorn v r. 1865. Whymper pochopitelně, nevěřil, že byl na vrcholu předchozí den předstižen v prvenství a to ani tehdy, když pod vrcholovými partiemi nutně musel objevit stopy obou Čechů. Tehdejší byrokracie a nepříznivé národnostní poměry tak slavný prvovýstup ututlala, stejně tak jako řadu dalších, neméně slavných činů.

K napsání příběhu První na vrcholu o historickém dobytí Grossglockneru mě přivedla nenápadná zmínka z archívu obce Heiligenblut:  „28. července roku 1800 dosáhlo pět lidí poprvé hlavní vrchol Grossglockner: pastor Mathias Hautzendorfer z Rangersdorfu a čtyři tesaři z Heiligenblutu, z nichž dva byli bratři Klotzové. Jména druhé dvojice tesařů se nedochovala“.

Tesař se řekne německy Zimmermann a od tohoto zjištění již nebylo těžké dát si další historické indicie dohromady. Jiskra založila požár, který už nebylo možné uhasit. Neúplné zápisky obou bratrů, které byly nalezeny v turnovském archivu při jeho rekonstrukci, nám poskytly základní rámec úvodní historické ságy. Zbytek je dílem vyhledávání informací na internetu, dílem korespondencí s knihovnami a historickými ústavy převážně v alpských zemích.

Těm z vás, kteří se pustí do čtení napínavých příběhů z období největšího osvícenství, jaké kdy naše planeta zažila, přeji dobrou zábavu při cestování po ohromném území, které historicky patří mezi slovanské země, případně patřilo a jednou zase patřit bude. Cestování dobou velikých nejen (sic!) slovanských objevitelů a vynálezců, spisovatelů a skladatelů, národních buditelů i obrozenců.  Mezi nimi si naše dvojice statečných bratrů horolezců určitě najde své důstojné místo a pozvedne hrdost a uvědomění našeho národa, tak univerzálního, okořeněného mnohonárodnostním genofondem v nelehké geopolitické situaci, vyšlechtěného k dokonalosti.