Lokalita: Dachstein je horský masiv v Severních vápencových Alpách. Nejvyšší vrchol, Hoher Dachstein (2995 m), je zároveň druhou nejvyšší horou Severních vápencových Alp. Gosau (779 m.) je vesnice v ohromném údolí Gosau severně od Dachsteinu. Východisko pro výstupy na Dachstein ze severu. V údolí se rovněž nacházejí jezera Vorder a Hinter Gosausee. Výchozí bod: Gosau (779 m), Adamekhütte (2196 m) Vzdálenost z Prahy: 400 km, 5 hod Termín: červen a červenec 2005 (dva výstupy)
Na jaře 2005 jsme začali s Martinem plánovat další výstup. Již jsme byli opět pouze dva, ale zato podstatně zkušenější a odhodlaní vylézt něco pořádného. Jako hlavní cíl roku 2005 byla vybrána nejvyšší hora Evropy, Mont Blanc. Jako vhodný aklimatizační výstup nám připadal Dachstein. Jednak už jsme ho trochu znali z předchozího roku a jednak jsme ho po loňském neúspěchu museli zdolat. A tak se začátkem června uskutečnila výprava na Dachstein.
Dachstein je pro Pražáky jedním z nejbližších, téměř třítisícovým, vrcholem. Cesta tam trvá okolo 5 hodin, což je dost dobré. Jako již tradičně jsme vyjížděli mezi 18 a 19 hodinou a na místě jsme byli po druhé hodině ranní. Ustlali jsme si na parkovišti vedle auta a za chvíli jsme usnuli. K ránu nás probudil silný vítr a déšť. Na chvilku jsme tedy ještě zalezli do auta, ale již jsme nespali a kolem páté hodiny jsme se rozhodli vylézt z auta a začít se připravovat na výstup. Kolem 6 hodiny jsme již měli batohy na zádech a vydali jsme se na cestu. Tentokrát jsme, na rozdíl o loňského roku, zvolili výstup přes Adamekhutte od obce Gosau (779m). Z této obce vede pod hory sjízdná silnice k 8 km vzdálenému Gosauskému jezeru, které je skutečným nástupním místem pro výstup na Dachstein. Téměř od samého počátku nám cestu znepříjemňovalo mrholení, které se chvilkami měnilo v poměrně silný déšť. Ten sice chvilkami přestával, ale to nikdy netrvalo dlouho, takže počasí pro výstup rozhodně ideální nebylo. Ale nenechávali jsme se odradit a postupovali jsme stále vzhůru. Na začátku nás překvapila poměrně dlouhá cesta k úpatí hory. Navíc se nám podařilo zcela nepochopitelně sejít hned zkraje z cesty a zajít si kolo 2 kilometrů po vyhlídkové cestě. Cesta začíná u Vordere Gosausee, následuje něco okolo 10 km mírně zvlněného terénu. Po absolvování této cesty se před námi rozprostřelo Hintere Gosausee, u kterého již začíná skutečný výstup. Hned na začátku tohoto výstupu se nám opět podařilo sejít z cesty a tak jsme se museli několik set metrů prodírat kosodřevinou. Toto malinké zaváhání nás tak stálo mnoho cenných sil. Další výstup probíhal již v pohodě. Ve výšce 2196 mnm jsme došli ke známé chatě Adamekhutte. U chaty jsme si na chvíli odpočinuli a trochu se najedli. Počasí se začalo postupně ještě více zhoršovat. Ve vzduchu začala být cítit bouřka.
I přes tyto nepříznivé známky jsme se vydali nahoru přes Gosauský ledovec. Známky bouřky začínaly nabírat na síle. Po ledovci následuje poměrně krátký klettersteig, ale v bouřce rozhodně není dobré viset zavěšený na ocelovém laně na skále. Ocelová jistící lana představují jakýsi obrovský hromosvod a pravděpodobnost zásahu bleskem je tedy obrovská. Ve chvíli, když nám začali na zádech bzučet cepíny, jsme se rozhodli, že naši výpravu ukončíme. Cepín byl samozřejmě dalším výborným hromosvodem. Ještě tentýž den jsme tak slezli zpět dolů k autu a jeli jsme zklamaní domů.
Znovu se ukázalo, jak hodně ovlivňuje počasí to, zda vrchol zdoláte nebo ne. I když je člověk fyzicky a technicky dobře připraven, v konečné fázi je to stejně hora sama, která rozhodne, zda vás nahoru pustí nebo ne. Nás tam prostě nepustila. Každopádně z hlediska tréninku na Mont Blanc to rozhodně neúspěch nebyl. Absolvovali jsme dost značné převýšení, doplněné ještě neuvěřitelně dlouhým nástupem.
Ještě na konci června téhož roku (tedy asi tři týdny po prvním pokusu) se uskutečnila výprava druhá (opravná). Už jsme dlouho nic nevylezli a také nás trochu znepokojovali některé otázky na téma, proč vlastně na ty hory jezdíme, když stejně nikdy nic nevylezeme (zejména ze strany sestry Jany)? Tyto poznámky nás však ještě více vyhecovali do další pokusů. Jednoznačně jsme museli na třetí pokus Dachstein vylézt. Jednalo se už o otázku cti.
Cesta proběhla bez větších komplikací. Cestu jsme začínali znát jako vlastní boty a tak jsme výjimečně ani nebloudili. Spacáky jsme si opět rozdělali na již známém parkovišti u jezera Vordere Gosausee. Kolem 6 hodiny ranní jsme opět vyrazili známou cestou nahoru. Počasí nám bohužel ani tentokrát příliš nepřálo. V podstatě bylo téměř identické jako před třemi týdny při druhém pokusu o výstup. Tentokrát však neúspěch nepřipadal v úvahu. Myslím, že bychom tam nakonec lezli i v bouřce. Naštěstí jsme měli aspoň trochu štěstí a počasí se těšně před naším výstupem na klettersteig trochu zlepšilo. Po absolvování klettersteigu jsme se slzami v očích stanuli u vrcholové kříže ve výšce 2995 mnm. Bylo to velké zadostiučinění. Konečně jsme zase jednou na vrcholu. Navíc se roztrhala obloha a otevřel se nám krásný výhled po okolí. Duch hory nám dal najevo, že jsme již dost trpěli a máme tedy právo si vychutnat tento zážitek. Po několika nádherných minutách na vrcholu jsme se již museli otočit a jít zpět. Čekala nás ještě velmi dlouhá a náročná cesta zpět. Kolem 18 hodiny jsme však stáli opět na parkovišti u auta a mohli jsme si konečně definitivně pogratulovat. Samozřejmě, že jsme si na vrcholu uvědomili známou zásadu, že vrchol je zdolaný až když stojíte zpět v údolí. To se nám podařilo. Již se nám nechtělo strávit další noc na parkovišti a hnáni představou teplé postele jsme se ještě tentýž den vydali zpět do Prahy. Kolem třetí hodiny ráno jsme dost utahaní přeci jen dojeli.
Jednoznačně se jednalo o úspěšnou výpravu. Po dlouhé době jsme dokázali vylézt náročný vrchol. Byla to výborná příprava na naši výpravu na Mont Blanc, která se měla za pár týdnů uskutečnit. Tento výstup nám také nabil sebevědomí a začali jsme opět věřit tomu, že na nejvyšší horu Evropy vylezeme.