Chlapci probudili se ve stinné jeskyni na jednoduchých dřevěných pryčnách, nevědouce jak se zde octli, ale cítíce se výrazně posilněni dlouhým spánkem. Kamenná místnost bez oken jako dormitář pro více nocležníků zařízena byla, kavalce v důmyslném uskupení v několika řadách nad sebou jsouce umístěny. Kromě stolů a lavic, jednoduchého reterátu ve skále tesaného a za zástěnou skrytého, po jedné stěně armary s komodami, v nichž oblečení, kuchyňské i jiné domácí náčiní bylo uloženo. Krátkou chodbou byla místnost spojena s rozlehlou studovnou, kde kromě stolů s praktickými křesly s poduškami, rozsáhlá knihovna s policemi plnými knih se nacházela. Hoši se najedli z prostřené snídaně, skládající se z poněkud tuhé skývy chleba, nakládané zeleniny a zvláštní zelené kaše chutnající trochu jako kyselice z ječné mouky. Žízeň utišili z připraveného džbánu chladné vody.
Netrvalo dlouho a ve vchodu do cely zjevila se opět ctihodná postava preceptorova. Stařec držel v ruce berlu, zakřivenou sukovici, jejíž horní konec oslnivý svit onoho podivně nazelenalého světla vydával.
“Jak vidno, naši hosté posilněni a vydatným spánkem osvěženi zdají se být”, pozdravil je laskavě hlubokým, třaslavým hlasem.
“Křepkost bude nezbytná, aby dnešní výklad uchopili a nové vědomosti čerstvou myslí načerpali. Aby duše jejich doprovodila těla a v souladu s myšlenkou velkého Liuhathu, podzemního království neposkvrněných duší, učení velkého Svaroga byli schopni přijmout.
“Svarog je bůh tohoto podzemí?”, zeptal se Norbert opatrně avšak ctihodný žrec vyhýbavě odpověděl: ”Nezáleží tolik na jménu všemohoucího, jenž toliko myšlienky a duše lidské zosobňuje. Avšak oni zajisté budou chtít mnohé o tajemstvích zdejších vyzvědět, proto vstaniž a jdou s sebou.“
S těmito slovy pokynul jim záhadný kmet, aby jej následovali temnou chodbou, jíž pouze posvět jeho tajemné berly ozařoval. Po několika krocích ocitli se v ohromné jeskynní kupoli prozářené tentokrát mdlým, bělavým svitem. Po obvodu, pokud bylo možno dohlédnout, nacházela se nekonečná řada teras s prostírajícími se lány modrozeleně zbarvených rostlin, stupňovitě do výšky se rozkládajících. Spletitý systém světelných těles a zavlažovacích koryt, otevřených kanálů i krytých teplovodů pokrýval do nedohledna stěny a překlenoval stupňovité stavby v gigantických, navzájem se proplétajících geometrických obrazcích.
“Nacházíme se v Měsíčním dómu”, promluvil k nim zpoza blščavé aury žrecův hlas. Zde v pradávných dobách Matka Země spojila svou sílu s dušemi předků, jichž myšlienky dotýkaly se bran hvězdných. Působností kadlubu zemského, kde horkost se shromažďuje od počátku vzniku Země, dochází zde k jeho přenosu výpary horkými až do těchto prostor zemních, kde umně rozváděn jest dutinami spolu s plynem lesním do všech koutů této rozlehlé sloje. Avšak jest nejen zdrojem tepla, kteréžto nyní cítíme. Tato síla hlubin podzemských též jako palidlo pro látku, jež zde na stěnách blyští slouží. A zde v této prostoře mnohé z bylin a obilnin pěstovány jsou, jež účinkem plynu a sil zářných mocně vzrůstají.”
Otec Isidor zastavil posunkem hochy, kteřížto na mnohé chtěli by se vyptávat, ukázal volnou rukou na konec chodby, z níž oslnivá záře vycházela a pravil:
“Sluneční dóm. Zde velikomocná síla Svarogova působí v nepředstavitelné prudkosti, že i kámen dokáže tavit. Prvotní metallourgové, předmnoha věky do Halstattu přišedší, své božské dovednosti právě odtud mezi lidstvo přinesli.”
Zatímco moudrý stařec pokračoval ve vysvětlování, oba hoši užasle pohlíželi na další ohromnou dutinu, jejíž původně nepravidelné stěny byly do nedohledné výše do hladkého tvaru gotického chóru opracovány a povrch jejich opatřen čímsi černě lesklým. Toť slídová zrcadla, jak jim právě jejich průvodce vysvětlil. Účinkem paprsků zářných všemocného Slunce, jež zvnějšku trhlinou v horském masívu do nitra jeskyně pronikají, soustředí se tepelná síla do jednoho bodu, v němž teplota takových výšek dosahuje, že dokáže z rudy železo vydobýt. Kov takto z vpravdě sluneční pece byvše získán, do vytvořených forem jest vpraven, aby po zpracování v podzemních kovárnách v nejrůznější užitečné nástroje se proměňoval.
“A též zbraně, nemýlím-li se”, vyhrkl Leopold, který se zaujetím sledoval podlouhlé formy plné vychládajícího surového kovu, mocné konvertory, zásobníky a další neznámá zařízení, kterým dominoval mohutný blok tvořící samostatnou hutní pec. V jeskyni takové teplo bylo, že vzduch se chvěl a pot z jich těl jen se lil. Nebylo možno se k soustrojím přiblížit.
Isidor se jemně pousmál: ”Civilizace tak nesmírná, že její moc opanuje mysl kterékoli z lidských bytostí na povrchu země, nepotřebuje hmotných prostředků k prosazení vůle své. Avšak není cílem slovanských národů a kultury védské, násilím moc uzurpovat. Proces osvobození kontinentu od nadvlády hmotné jen pozvolna cestou mírnou se ubírá. Nemocné národy na straně večeré, samotné uznají vyšší princip posvátné tradice védského mystéria, jež prozatím jejich pokřivené vnímání života není schopné pojmout. Skloní se tak před vůlí všemocného Svantovíta, jenž jen přirozený a nevyhnutelný vývojový stupeň lidstva vyplní a na další úroveň jej posune.”
Stařec se odmlčel a obrátivše se, pokračoval dále úzkým tunelem následován svými průvodci. Norbert, nemoha již déle vydržet, otázky z něho se řinuly: ”Jaká to síla posvit zdejší pohání? Jak může působností tepla dojít k projasnění tak prudkému? A kde jsou ti, kdož sil zdejších mocných využívají?”
Ctihodný kmet místo odpovědi několikrát zakroužil svým světelným projektorem, vytvářejíce v šeru sférický kruh. Hoši náhle překvapeně ustoupili, neboť z temného zákrutu chodby vykročil proti nim muž v pokročilejším již věku, s jemně vlnitými, nazad sčesanými, bílými vlasy rámujícími přívětivou, hladce oholenou tvář. Oblečen byl do tmavého hábitu a zvednuvše mlčky ruku k pozdravu, pronikavým zrakem zadíval se na oba bratry.
“Představuji vám Horace Benédicta, přírodovědce, silozpytce a nadmíru zkušeného horala, jenž sám vícero vykonal a též mnohé k velkým činům podnítil. Muže, jenž zde v Liuhathu svým géniem oživil pravěký systém sluneční výhně”, uvedl Isidor věhlasného učence, kterýžto skromně se uklonil a tichým hlasem v jazyce německém poskytl oběma dychtivým mladíkům odborný výklad:
“Vítám oba slovutné věrozvěsty, jejichž poslání vírou ve spravedlivější svět mnohé naplňuje a též nejvyššího uznání zasluhuje”, pronesl rozvážně, načež k monstrózní kopuli dlaň pozvedl:
“Zde tato solární tavící pec je zároveň fokusačním sběračem, který sluneční paprsky do jednoho místa soustřeďuje. Využívá se odrazu světla od zvlášť tvarovaných a orientovaných zrcadel. Celek tvoří duté zrcadlo, leštěnou slídou pokryté. Výsledná síla svitu se koncentruje v ohnisku ve vlastní sluneční peci. Samotné parabolické zrcadlo jest sestaveno z asi 10000 čtvercových článků o straně zvící jednoho lokte. Samotné ohnisko má plochu mnohem menší, udávající násobek soustředění slunečního záření asi 40 000. Ve skutečnosti ale dochází ke ztrátám způsobených rozptylem a rušivým pohlcením. Skutečné zhuštění slunečního záření jest proto kolem 20 000. Při běžném slunečním záření v tomto místě je do ohniska pece soustředěno teplo až 3500 °C. Pec slouží ke zkoumání látek a jejich chování při vrcholných teplotách, tavení neobyčejných slitin. Během tavení není hmota znečišťována příměsemi, jako se to děje při většině ostatních tavicích postupů.”
Norbert, chtíce se ještě na mnohé vyptávati, zdržel by se rád s učeným vědcem, ale Isidor posunkem pobídl jej k ukončení rozmluvy. Bratři poděkovali tedy za výklad, načež se svým průvodcem v prohlídce podzemí pokračovali.
“Co vlastně jest posláním lidstva na cestě k dalším vývojovým stupňům”, otázal se po chvíli zamyšlený Leopold, načež ctihodný kmet se zastavil, obrátil se a do hochových očí svůj ostrý zrak upřel:
“Toť dobrá otázka. Jejich zasvěcení však mnohými stupni musí ještě projít, aby plně byla zodpovězena. Prozatím prosté sdělení musí postačit, že poznání výšin hvězdných a jejich lunárních soustav nejvyšším ideálem lidstva jest.”
Obrátivše se k Norbertovi, pravil: “Odpovědi na původ sil zde v podzemí působících jsou součástí výkladů a přednesů, jimž budou v blízké budoucnosti podrobováni. Budiž trpělivý milý synu, a jeho srdce i duše vědomím nejvyššího vědění naplněny budou.”
Vida zklamaný výraz v tvářích obou bratrů, zastavil se v jednom z mnoha výklenků chodby, odkud ozvěna jeho podmanivý hlas ve velebném tónu přenášela:
“Odedávna plyne proud arijský a proud semitský, hle, dva veletoky, po kterých veškeré idee k nám přicházejí, mytologie a náboženství, umění, vědy, filozofie. Každý z těchto proudů přináší s sebou protichůdné pojetí života, jejichž usmířením a vyrovnáním byla by pravda sama.
Genius semitský sestupuje od boha k člověku; genius arijský vystupuje od člověka k bohu. Jeden představuje se jako archanděl spravedlnosti sestupující na zemi ozbrojen mečem a hromem; druhý Prometheus držící v ruce oheň uchvácený z nebes, měřící zrakem svým nekonečné dálavy kosmu.
Tyto dva genie nosíme v sobě. Myslíme a konáme vše stále pod vlivem jednoho z nich. V naší intelektualitě jsou pomícháni, ne však sloučeni. Vzájemně se vyvracejí a bojují v našich vnitřních citech, v našich nejsubtilnějších myšlienkách, jakož i v našem každodenním životě. Skryté pod formami různými, jež bychom mohli shrnout ve hlavní jména spiritualismu a naturalismu, ovládají naše spory, rokování a naše zápasy.
Nesmiřitelní a nepřemožitelní oba, kdo je sjednotí?
Slovanský duch přichází s myšlienkou sebevědomého jedince osvobozeného od předsudků získaných z obou těchto směrů, jež jako hluboké přežitky naší entitou lidskou neustále pronikají. Avšak není účelem novou jednotnou víru zavést. Naopak škálu širokou přístupů duchovních i věcných nutno udržet. Neboť povaha rovnováhy vždy z odlišných antagonismů vychází. Vyšší princip jest v pochopení a uznání protichůdného přesvědčení jako pouze jedné z cest, kterou může se jedinec ve svém životě ubírat a kterou může si svobodně vybrat, aniž by musel být svědomím nečistým, výčitkami z opuštění jednoho, či nenávistí ke druhému zmítán. Lidé po tisíce let pošetilý sen prožívají, z něhož procitnutí jest ve víře, že svou myslí jsou schopni způsob svého bytí ovlivnit, aniž by museli jiné omezovat, posuzovat či hanit. Síla kosmu jest však neomezená a my žijeme ve spravedlivém, harmonickém a čistém světě, ve kterém každému po jeho mysli dáno jest.”
Stařec planoucím zrakem, v němž odrážel se nazelenalý svit jeho magické louče, působení svých slov na oba bratry sledoval. Vida jejich rozechvění, usoudil, že pro tuto chvíli bylo již dost nových podnětů a k návratu pokynul. Hoši jako ve snách následovali jej do své cely, kdež neviditelná posluha nový pokrm opět připravila. Po jídle věnovali se hoši studiu knih, jež jim jejich moudrý mistr z knihovny vybral. Vedle opisů prastarých historických i filozofických děl z pozdně byzantského období nacházely se literární skvosty, z nichž nemohli vynechat manuskript Život je sen španělského řeholníka Pedra Calderóna de la Barcy. Naproti tomu Miltonova rozsáhlá biblická epopej Ztracený ráj, Komenského svazek encyklopedie veškerých poznatků o světě, Pansofie zvaný, či vrcholné dílo české poezie Co Bůh? Člověk? jezuitského misionáře Bedřicha Bridela. Samostatné oddělení mnoha set svazků prózy střídáno bylo učebnicemi matematiky, astrologie, silozpytu, lučby, ale i filosofie a dalších vědních oborů. Platónská věda byla tu zastoupena díly Isaaca Newtona či Wilhelma Leibnitze, obor gnoseologie Knihou čistého rozumu, sepsanou jedním z nejvýznamnějších evropských myslitelů, Immanuelem Kantem. Většina knih psána byla ručně na hrubém papíru ve staroslovanštině. V žádném z opisů autora, datum vydání, či jinou známku o původu nebylo možno nikterak vypátrat.
Takto naši bojaři po několik týdnů v podzemí strávili, aniž jakým způsobem bylo jim možno plynoucí čas sledovat. Ve všech činnostech následovali pokynů moudrého otce Isidora, kterýžto citlivě a po částech jim mnohá tajemství zjevoval. Pravidelný režim, studium knih i prostá strava uváděly jejich mysl do stavu vnitřního uklidnění, jež ovšem příliš jednostranným se zdálo. Neboť v mladých tělech, uvyklých pohybu v horách, pěnila horká krev a nedostatkem pohybu jejich tělesné šťávy se v nich zadržovaly, což i přes nácviky ukázněnosti mysli nervozitou a roztěkaností začalo se projevovat. Z těchto důvodů fyzické cvičení jim bylo předepisováno. Chlapci dlouhé hodiny šplhali po vdutých stěnách jeskyně, visíce hodiny na výčnělcích skály pouze silou svých trénovaných svalů, předhánějíce jeden druhého v akrobatických kouscích na příkré, členité stěně. Norbert, jehož metodická mysl neustále o několik kroků napřed se nacházela, vyzkoumal řadu pomůcek, jež ke snazšímu a zajištěnému vertikálnímu pohybu sloužily. Své myšlienky nechával ihned v podzemních dílnách doslova do skutečnosti přetavit, když železné hřeby, skoby a různé rozpěry winidští kováři, o kterých řeč ještě bude, podle jeho nákresů vyráběli.
Za dobu v podzemí prožitou hoši mnohé činnosti vypozorovali a jim byly též moudrým Isidorem osvětleny. Ústrojné mechanismy rozsáhlých hutí nemluvní tovaryši obsluhovali, kteřížto pouze v době pracovní ve Slunečním dómu se zjevovali a čile se k dílu měli. Jejich potem se lesknoucí, svalnatá, umouněná těla, oděná jen zástěrami z hrubé hověziny, míhala se mezi rampami, vozíky naloženými rudou, buchary a kovadlinami poháněnými v hrozném lomozu tepelnými stroji, jimž zdrojem pohybu nekonečná síla zemského kadlubu byla. Činorodost těchto robotníků byvši pak ještě umocněna, když svazek paprsků slunečních mocnou zrcadlovou klenbou soustředěn do oslnivě bílého blesku, rozpálil připravenou rudu a vzniklý tekutý kov do rudě žhnoucích ingotů byl přetvářen. V tu chvíli jakoby sám zářící bůh Svarog do skalní sluje majestátně vstupoval a o svoji moc se s hutníky milostivě dělil. Bratři, a zejména pak Norbert, po celé dlouhé hodiny jejich činnost pozorovali, aniž by však jediné slovo s některým z nich prohodil, k čemuž ostatně ani podivné vzezření jejich příliš nevybízelo. Byli jako z jiného světa, jako Titáni z železa ukováni, mohutně utvářených těl, zamračení a nevšímaví k okolnímu světu, plně svou prací zaujatí. Když některý z bratrů náhodou zachytil pohled některého z nich, jakoby úkosem dívali se skrze jejich planoucí zraky do neuchopitelných dálav.
Isidor vysvětlil jim, že to jsou potomci dávných slovanských bojovníků, kteřížto svůj původ od starodávného kmenového svazu Beuwinitha – Venedů, čili božských Bohmemanů odvíjejí. Zde v přísném řádu jako mniši v podzemí přebývají kde jich způsobilost tvrdými zkouškami byla mnohokráte v minulosti ověřována.
Bratři též mohli navštívit střed Liuhathu, posvátné město Retra o kterém tolik slýchali z vyprávění v karpatských lesích. Město sestávalo od prostých kamenných příbytků hloubených ve skále až po monumentální věže, tyčící se na několikerých skalních pilířích, obklopené stupňovitými stavbami. Mosty, odvážně překlenující bezedné propasti, dokreslovaly úchvatné schopnosti pradávných stavitelů. Rozlehlé a členité sídlo bylo obýváno především Venedy, jež toliko práci a odpočinku zdáli se býti oddáni.
O existenci žen v podzemí se moudrý žrec ani slovem nezmínil, ačkoliv výuka z nezanedbatelné části učení o jich přirozenosti podřízena byla. Tak dozvěděli se hoši mnohé z tajemných zákonitostí, jež ženský protějšek propojují se Zemí a zemskou monádou, s Matkou Zemí a tudíž i s jejím Měsícem. Isidor takto k nim hovořil:
”V lunárním cyklu začíná měsíc novoluním, kdy se z temnoty rodí nový měsíc, který dorůstá až do úplňku a couvá až do dalšího novoluní. Jednotlivé fáze měsíce tak působí na planetu Zemi různým způsobem ať již hmotně, ovlivňujíc třeba výšku přílivu a odlivu, anebo silově, či na jiných úrovních. Měsíc obíhá kolem Země zároveň s tím, jak se Země otáčí, je tedy přímo propojen se Zemí. Žena jest rovněž se Zemí propojena a se zemským principem, s Matkou Zemí a tudíž i s jejím Měsícem.
Stejně jako ve středu Země se nachází zemské jádro, v pomyslném středu ženského těla se nachází děloha, kde se koncentruje a uchovává ohnivá síla. Staří védští mudrci nazývají tuto oblast těla spodní či dolní Dantian, což doslovně znamená „červené místo“, „zdroj elixíru“, nebo jednoduše „střed síly“.
Ve chvíli, kdy se z dívky stává žena – kdy dostane své první ženské bolesti – se žena svým měsíčním cyklem stává cyklickou. Měsíční cyklus ženy tak má podobné fáze jako lunární cyklus, během kterého střídají se různé aspekty a archetypy ženství. Když si žena uvědomí, že v různých fázích svého cyklu chce něco jiného, pomůže jí to uvědomit si, že vlastně může mít všechno, pokud to bude chtít v té správné chvíli. Ve fázi preovulační tak zpodobňuje pojetí Panny, ovulaci představuje archetyp Matky, fáze před měsíčními bolestmi je fází Kouzelnice – Čarodějka, Kněžka a při měsíčkách se žena projevuje jako Baba – Vědma, Moudrá žena.”
Norbert, kterého spíše než filosofické úvahy rozličné druhy nauk a střízlivé dovednosti zajímaly, seznamoval se s jednotlivými činnostmi prostřednictvím učebnic z knihovny, svých vlastních pozorování i výkladů starého učence. Mocným dojmem zapůsobily naň zejména mechanické stroje, dviguny, jež ke svému pohybu zemského žáru využívaly. Mohutné písty s táhly zanořujícími se do obrovitých kovových válců, pohánějících mosazná soukolí o průměru až několika sáhů jej fascinovaly. Jeho bystrá mysl velmi rychle uchopila teorii vzniku takto přenášené síly tepelné v pohybovou.
Zatímco se zdokonaloval ve studiu zákonů přírodních, theogonii a kosmogonii, učil se rozumět řemeslnickým zázrakům, které před jeho očima se odehrávaly a jež každou chvíli nové objevoval, Leopold raději s knihou v ústraní se nacházel a spíše o filozofii, kosmologii a historické kroniky zájem projevoval. Zvláštní silou přitahovalo jej studium pradávných věd esoterických a doktrín okultních, z nichž jmenujme některá ručně opsaná díla slovansko-árijských předkřesťanských dob: Slovanské védy popisující dějiny Slovanů od dob Praotců až 20 tisíc let př. n. l., Kniha Světla podávající vysvětlení prapůvodního slovanského pohledu počitků a uspořádání, které pojmenovává Jav, Nav a Prav, mnohorozměrné Světy, Skutečna, souběžné Kosmosy a vůbec další podrobnosti slovanského pohledu vnímání stavby Světa. Duchovní kosmos starých Rusů, příslušníků starobylé Rasy, přetrvával v zachovalých rukopisech a jejich opisech jakožto předchůdce pověstí staroindických Véd a staroíránské avestské literatury. Nezaujatý pozorovatel nemohl si nepovšimnout, že tématika historických ság, esoterických mysterií a věd okultních vesměs původu slovanského vidopisu byla.
V knize Slavianstvo nacházela hloubavá Leopoldova duše názorný popis toho, co může být nazýváno zvyky, obřady, zápovědi, mytologie a ještě mnoho dalšího, Svetoponímanie našich Předků v životě obyčejném, jasné vysvětlení Rodoboží.
Kniha Múdrosti Perúna, další ze série prastarých slovansko-árijských textů, původně napsané Ch’Árijskou Karunou před dávnými věky, popisuje přistání Vajtmany Perúna v Asgardě Irijském, dnešním Omsku, před více jako čtyřiceti tisíci lety a jeho odpovědi na otázky, které dostal od zástupců Rodů. Zde z náznaků pradávných archivářů dozvěděl se i tajemství původu nejstarších byvatel Nového světa, kteří přes úzkou šíji spojující tehdy břehy obou kontinentů na dalekém severu do své nové vlasti doputovali. Obsahem několikasvazkového díla byly též i předpovědi do budoucnosti a Zápovědi Peruna, Ságy o Inglingách, která podává zprávu o původu Odina – Jediného a jeho příchodu prostřednictvím staroruských bohatýrů do Skandinávie. Kniha doplněná o Zápovědy dalších Světlých Bohů a další poučení, jako například první část Kalady Daru – popis svátků a zemědělských úkonů vzhledem k novým přírodním cyklům na Midgard-Zemi, kdy došlo po Velké potopě ke změně sklonu zemské osy a přírodního podnebí.
Otec Isidor moudře rozděloval védské znalosti mezi oba bratry podle jejich založení. Oba se však snažil přivést k návratu ke slovanské tradici a Moudrosti Předků:
“Důležité je najít to, co my všichni jsme ztratili a co nám bylo násilím vzato, a odvrhnout současné falešné ztotožnění s domněle vyspělým křesťansko-židovským myšlením. Naše identita, národní příslušnost a dědičná paměť je díky pokrevenství stále dostupná a navrací nás zpět do velké rodiny slovanských národů, jejich kultury a duchovního odkazu”, vyprávěl jim ve chvílích společných meditací nahrazujících dlouhé zimní večery u plápolajících posvátných plamenů, do nichž co chvíli vkládal hrudky příjemně vonícího balzámu.
“Kdyby jen lidé uvážili, že slunce, měsíc a hvězdy, a každý jiný smyslový objekt není nic jiného než počitky v jejich mysli, které existují jen tím, že jsou vnímány, jistě by nikdy nepoklekli a neuctívali svých vlastních idejí, nýbrž by spíše věnovali své pocty té Jediné věčné neviditelné Mysli, kterou nazýváme Všehomírem, Přírodou a která vytváří a udržuje všechny věci.”
Leopold namítl: “Jak mohu uvěřit, že neexistuje hmota, když přitom kupříkladu vidím hmotné slunce a cítím jeho paprsky? Sáhnu na skálu a cítím její chlad.”
Isidor odpověděl: “Naše zraky vidí zářící kouli, jejíž paprsky mohou být stejně životodárné, jako zhoubné. Pouze naše počitky, způsob našeho vnímání v daném okamžiku rozliší tento vjem. Stejně tak kupříkladu slunce tvořící střed heliocentrické soustavy, nemůže zapadat za obzor, přestože obecně přijatá představa i každodenní zkušenost tento omyl nadále stvrzuje.”
Norbert přidal se otázkou: “Jest to tedy pouhé zdání, kdy zdá se mi, že slunce nepříjemně pálí, nebo jen libě hřeje?”
Isidor živě přisvědčil: ”Jest to přesně tak. A nyní ať mi můj syn sdělí, jak rozliší zdání od skutečnosti. Je sen, jakkoli naší myslí někdy nesourodě vnímán, pouze naší nehmotnou ideou? Jak mohu dokázat, že sen je sen a jsoucnost skutečností, když jediný předěl mezi oběma stavy tvoří usínání anebo probuzení, stavy stejně nepostižitelné jako nevědomí.”
Norbert přemýšlel dále: “Mohu si představit slepce od narození postiženého, jenž v dospělém věku náhle nabyde zraku. Jak musí se mu jevit náhle nabytá schopnost, vidět věci a živočichy v jejich skutečné rozlehlosti, barvě?”
Moudrý žrec uznale pokýval hlavou: “Toť věru dobrý příklad pro výklad noetické skepse, která tvrdí, že nic není, i kdyby něco bylo, nelze to poznat a i kdyby to šlo poznat, pak toto poznání nelze sdělit.
Neboť takový člověk ve svém, pro nás omezeném způsobu vnímání, jistě přijímá velmi konkrétní signály o stavu svého okolí, ať už jsou zprostředkovány sluchem, čichem nebo hmatem. Za svůj život si vytvoří zdání o svém okolí, o skutečnosti, kterou přizpůsobuje svému způsobu vnímání. Člověk má přirozenou potřebu vytvořit si obraz světa, kterému rozumí a který mu psychologicky vyhovuje. A následně si vykládat fakta tak, aby byla v souladu s touto teorií. Poznání spojené s probuzením zraku u slepce musí vyvolat změnu v chápání světa i dosud načerpaných hodnot. S oživením zraku nutně musí být ve sporu o smyslu vnímání okolního kosmu. Sporu takových rozměrů, že může vést k hluboké sklíčenosti, ba i sebevraždě.”
Norbert pokračoval pochybovačně: ”Mám dojem, že ani Ježíšem uzdravený slepec v Janově evangeliu, jakkoli je tento příběh symbolický, neprozřel do šťastnější fáze života.”
Isidor se zamyslil: “Co je štěstí v životě? Kdo odvažuje se tvrdit o někom druhém, že je méně šťastný než on sám? Hodnotit jeho stav. Každé srovnání, souzení, příměr, nutně přináší s sebou předem zavrženíhodný výsledek. Neboť vše pozorujeme pouze naším drobnohledem, měřítkem svých zkušeností a mlhavých znalostí, zatížených předsudky a osobitými názory. Takto i žebravý slepec může prožít mnohem plnější život, než nečistý farizej, jenž ve své zbožné víře do života pouze umělé překážky si staví.”
Leopold vše shrnul, řka: “Stejné tedy jako s hmotnou substancí jest tedy i s našimi vlastnostmi a smysly, které věcím přisuzujeme. Obojí lze vnímat pouze formou nazírání; to co může být vnímáno jako pravda, může ve stejném okamžiku být lží a naopak. Záleží pouze v jakém rozpoložení se pozorovatel nachází. Nevnímá tedy skutečnou podstatu, ale pouze svůj počitek, omezený vjem, kterým na něho věc působí.”
Isidor: “Pomnětež moji synové, nový věk s sebou nese velká očekávání, velkolepé vynáliezy, které lidstvu klamné výhody pohodlného a bezpracného života přinesou. Avšak ne vše je zlato co se blyští. Postupem času, čím více budou se vylepšovat metody theosofie, silozpytu a duševědy, neboli zkoumání hmoty a zpytování ducha, tím více rozpětí mezi vypočítanými a skutečně pozorovanými hodnotami budou se zvětšovat. Učenci hmoty na scestí budou vrženi; buďto uvěří ve vyšší moc, svého Boha, nebo v existenci neviditelné temné hmoty, jež nahradí jim neznámou veličinu. Toto pseudoučení o temné síle bude s ústupem moci měšťanstva horečně rozvíjeno, ve snaze obhájit bludnou existenci nefunkčního řádu světa. Nová, zpřesněná pozorování a rozpory z nich plynoucí povedou k narušení důvěry k dosud platným přírodním zákonům a k jejich přehodnocení. Výklad věd přírodních, zákonů pohybu, malthusiánství, atomismu, a mnohých dalších bude ohrožen a jejich smyšlený význam prozrazen. Ve chvíli, kdy budoucí možnosti masového sdílení poznatků umožní jejich hromadné rozšíření, vzedme se vlna nedůvěry k současnému prázdnému světovému uspořádání, které kromě spotřeby hmoty, vyčerpání materie, myšlenkového zmaru, nic nenabízí.
Síla hmotařského západního světa tak bude vyprázdněna v jednom nešťastném okamžiku, jejž k sobě tato mocnost poznenáhlu přitáhne jako magnet železné okuje. Zdaliž symbolicky neodpovídá latinský název západního světa okcident slovu accident – neštěstí, zdroj potíží? A jakou teprve tenkou hranici stanovila jazykověda pro rozdíl mezi slovy accidens – náhoda a accident – nehoda?
Západní civilizace bude oslabena a její národy bez hlubších myšlenek a ideí, podobající se stádům zhýčkaných jehňat, nechají se vykrmovat, stříhat a vodit svými vůdci kam se těmto zamane. Ani si nepovšimnou, že Svantovít nahradí jejich pastýře a v pokojně srovnaných řadách nechají se zavést do Nicoty Domnělého Jsoucna. Zde budou udržováni při životě jako plevelný pýr a stejně jako nad vchodem do Dantova Pekla, i zde na jejich kobkách může být velkými písmeny uváděno: Zanechte vší naděje, vy, kdož vstupujete!
V nastalé prázdnotě otřelých frází, kde nelze se ničeho pevného zachytit, bude pozdě volat ku pomoci nepravého Boha a jeho milosrdenství. Pozdě bude litovat modloslužebnictví a promarněných životů v zahálce a obžernosti. Ke slovu přijdou skuteční šiřitelé ušlechtilých myšlenek duchovního chápání světa, namísto hmotařského, nebo-li prospěchářského.
Avšak převratné zakončení této slepé vývojové cesty lidstva nebude bez bolesti. Falešní proroci neopustí své trůny bez odporu a v agónii budou kolem sebe kopat, jako poraněný kůň, kterému v bitvě po zásahu šrapnelem vyhřezla střeva. Ale i jako předsmrtnými křečemi zachvácený tvor poznenáhlu utichá, tak i zlověstný moloch splaskne jako protržená měchuřina.
Pak navrátí se lidstvo zpět ke svým praotcům, k védským tradicím, pravé podstatě lidského chápání a Bytí. Nalezne kořeny původního smyslu života v Rodověrném uspořádání. Slovanská kultura bude v té době na vzestupu a ujme se po několik dalších milénií žezla panovníků. Její jednoznačnou vizí a úkolem bude sjednocení lidstva na jeho daleké pouti ke hvězdám.
Tato cesta bude vyžadovat celistvé muže a ženy, oddané védským tradicím založeným na učení prastarých Árjů. Čekali jsme dlouho, než přijde náš čas. A ten se dostaví, až sjednotíme své síly a konečně pochopíme jedinou myšlenku, kterou nám zvěstuje hlas praotců. Naslouchejte mu – a nečiňte proto nic jiného! A pak půjdeme do našich krajů bojovat za naše životy, neboť my jsme Slované, knížecí bojovníci, a nikoliv němá dobytčata, která ničehož nevědí.”
–
Uběhlo dalších několik týdnů strávených rozhovory, meditací, tělesným cvičením, pozorováním i pročítáním knih, až přiblížil se první z úkolů pro zasvěcení. Otec Isidor, vycházeje ze základního ponaučení, že za snahu musí odměna přijít, směřoval své žáky ke zkouškám, jež nejen jejich psychickou odolnost, ale i fyzické schopnosti při jednání v mezních situacích přezkoumat měly.
Tak i poslední obor vědění byl jim představen jako učení hadí síly, podle níž prostřednictvím soustav tělesných i duševních cvičení, adepti usilují o její probuzení s cílem dosáhnout stavu probuzení – sebepoznání. Stoupání této síly provázeno jest pocity tělesného uvolnění, duchovní radosti, lehkosti a klidu za současného zjemnění počitků. Dochází k pročištění vědomé pozornosti, následováno plně bdělým stavem vědomí bez myšlenek. Oba učni, tak dychtiví poznání nových myšlenek, osvojili si jednu z meditačních technik této síly, zvanou tumo. Slovo pochází ze slovansko-védského pojmosloví a značí vnitřní oheň. Jde o způsob vytváření tělesného tepla za pomoci určitého druhu vnitřního soustředění – v mrazivých horách velmi účinné vědmo.
Mysl i těla hochů po několika měsících strávených v podzemí postupně byly tak přetvářeny cvičením, obvyklostmi, všeobjímajícím tichem a pravidelnou životosprávou, že oba ve vysokém stupni vnímavosti a zároveň ostražité pohotovosti se nacházeli. Charismatická osobnost ctihodného kmeta hluboce, jako živá voda na zesnulé, působila na jejich duše, tak široce otevřené všemu novému vědění a tajemnému mystériu. Nacházejíce se jakoby v stavu znovuzrození, byli připraveni na vše.
Přece však poněkud překvapeni byli, když cíl jejich první zkoušky jim starý mudrc vyjevil. Využil při výkladu svých jasnovideckých schopností, vytvářeje mezi sebou a svými učedníky myšlenkový předěl ve stavu umělého polospánku, do něhož oba chlapci zvláštním cvičením sami se uváděli. Ve snové imaginaci vnímali pak výklad jako sled obrazů, jenž uloženou úlohu jim vnitřně přibližoval a po jejímž podobenství se jejich duch ubíral. Po procitnutí znali pak nejen úkol a tím i cíl a předmět svého úsilí, ale přesně každý krok, každý zákrut, odbočku, záludnost cesty, na kterou se měli vydat. Ano, jejich prvním výkonem nebylo nic snazšího, než dosáhnout vrcholu Morového Hněvu a přinést odsud vzácnou drúzu krystalů kouřově zbarveného skřemene, zvanou Rudé oko. Tuto pouť však neměli vykonat svrchu, avšak po vnitřní, členité stěně hory v Měsíčním dómu, jehož otevřené klenutí podle astrální výpovědi nedaleko nejvyššího vrcholu se nacházelo!
Když po přednášce a obvyklé vycházce po známých již místech podzemního labyrintu do svého útulku se uchýlili, měli zde již své věci v dokonalém pořádku nevidělným služebnictvem nachystány. Oba obdrželi nové odění na horskou výpravu do těžkých podmínek: kabáty, haleny, nohavice – škabryně těsně přiléhající uchycením pevnými sponami pod koleny, pletené punčochy, vysoké škorně s podrážkami pobitými železnými hřeby, doplněné koženými kamašemi, klobouk zvířecí srstí zvnitřku vystlaný, vlněné nákrčníky. Na záda pak lehké krosny opatřené dřevěnými výztužemi, naplněné proviantem, hřeby a skobami do skály, přes rameno měchy s vodou a dvé stočených lan. Do ruky krátký kylof, který místo dlouhého alpenštoku šikovný Norbert k lezení na skále upravil tím, že břit původně jako sekyrka k vysekávání stupňů do ledu uzpůsobený, kolmo obrátil, že spíše jako motyka vyhlížel. Takto upravený pikl, jak nástroj hoši začali nazývat, mnohem lépe k zaseknutí do ledu i do skalních spár se hodil. Nástroj ovšem bez dalšího Norbertova vynálezu plně by se neuplatnil. Grapety, neboli hroty do ledu byloť jednoduché zařízení, které připevněno k podešvím koženými řemínky, mělo umožnit stoupání po kluzkém ledu bez nutnosti pracného vysekávání stupů.
Starý Isidor, hrdě naň pohlížeje, vlídně, ale s důrazem je poučoval: ”Buďtež poučeni, po zdolání vnitřní stěny a překonání vstupního otvoru teprve největší nesnáze následují. Moji synové budou muset překonat místa, kam lidská noha ještě nevstoupila a kde život nemůže se uchytit. I když jarní údobí již pokročilo, nužno s nástrahami počasí, sněhovými vánicemi a snad i mrazem se vyrovnat. Avšak obtíže vírou ve své schopnosti s jistotou překonat dokáživše, se vzácným nálezem zpět se navrátí.”
Stařec náhle v božském vytržení zvýšil hlas: “Vnímejtež Živu, Matku-Zemi, Přírodu, kteroužto chtějí proniknout. Vdechujíce její mocné výrony, pociťujtež její nepřemožitelnou přitažlivost, jež tiskne je ke skále jako ke svým ňadrům, je, částice její neoddělitelné mysli. Z Ní vše se rodí. Nic nepovstane z ničeho. Duše pochází z ohně nebo vody, nebo z obou. Jemná tato emanace prvků neuniká než aby opět do ní vešla. Věčná Příroda je slepá a neoblomná. Podvoltež se jejímu osudovému zákonu, splyňtež v Jedno!”
Takto vyzbrojeni hmotně i spirituální vitalitou přenesenou cvičením a meditacemi, vyrazili naši dva stateční druhové na nebezpečnou cestu. Zpočátku kráčeli po visutých chodnících podél stupňovitých polí s lány namodralých obilnin a kvetoucích bylin. Ve výšce, kam již posvět ze zářivých těles nedosahoval, vytáhli z torny své iluminační lampy, zkonstruované otcem Isidorem. Šlo vlastně o skleněné baňky v mosazném pouzdře s odčerpaným vzduchem, jež obsahovaly čistou luminiscenční pralátku. Svítidla dostatečně nasycená lesním plynem tak, aby několik hodin zářila, k pasu si zavěsili. Ocitnuvše se na hranici světla a věčného šera, poznenáhlu první obtíže začaly se objevovat. Stěna, jakkoli povlovně se svažující, začala se strmou jevit a posléze do převisů a zrádných vypouklin přecházela. Naštěstí každé takové místo, když mrštností a silou svých svalů překonali, vždy na úzkou polici se dostali, kde mohli svým tělům krátký oddech dopřát. Avšak s přibývající výškou tyto odpočinkové štonty se vytrácely a z jednoho vystouplého místa museli se zúplna vrátit, posouvajíce se po břiše s prsty křečovitě zaklesnutými do spáry. Stáli nyní na poslední úzké římse a po zádech jim z přestálého vypětí ledový pot stékal. Pod nimi závratná, zelenavě osvětlená hlubina s geometricky uspořádanými terasami, jejich zavlažujícími kanály a svazky trubic, jež jako sférický obraz v krasohledu se zjevovaly.
“Je čas…tvé klíny použít”, pobídl Leopold svého bratra, když se byli vydýchali z vynaložené námahy.
Norbert namísto odpovědi do tlumoku sáhl a v ruce objevila se mu skoba opatřená na silnějším konci ocelovým okem. Leopold však přikryl svou dlaní železný hřeb tak, že cítil jeho kovový chlad. Sklonil hlavu v krátkém přemýšlení.
“Počkej ještě”, sykl tiše.
“Co chceš dělat? Stěnu nelze bez nástrojů zdolat. Musíme si pospíšit, čas je neúprosný”, naléhal Norbert na bratra. I když neměli mechanický lihýř na odečítání času, život v bezprostředním souznění s venkovním prostředím naučil je vnímat čas v jeho opakujících se periodách: ráno, poledne, večer i noc. Nyní jistě již půlnoc dávno do své druhé poloviny se přehoupla a podle jejich úsudku i podle světlajícícho šera z oválného otvoru nad nimi, za několik hodin probudí se venku nový den.
“Musíme ji vylézt čistě. Je to jako když přichází nový tvor na svět, kterýžto protlačuje se stěnami maternice. Nevnímá svou poroditelnici jako cizí těleso nebo překážku. Jsou Jedno,” nahlas uvažoval Leopold.
“Velká Matka Země”, dodal přesvědčeně a pažemi symbolicky objal kamenný výstupek”, udrží nás ve svém lůnu, když jako její poddané děti se zachováme.”
“A co lano, to můžeme používat?”, neodpustil si Norbert kousavou poznámku. Navzdory svému praktickému založení, uctivě nábožnému vytržení svého bratra naslouchal. Již několikráte se přesvědčil, že jeho citlivé vnímání prapodstaty bytí v božská vnuknutí se převtělovala.
“Cítíš jak tepe Její krev v krystalech hmoty?”, Leopold přitiskl bratrovu rozechvělou dlaň k drsnému povrchu kamene. “Její magnetismus odpovídá, komunikuje prostřednictvím ladných vln. Jako když moře naráží na pobřeží, vítr když ohýbá větve stromů, jako slunce, které tě zahřívá, mráz znobí. Jako když struny nebeské harfy rozeznívají v lidské duši jemné city. Vše v nekonečném rytmu souznění. Tvá mysl, tvé vědomí odpovídá, přijímají nadpozemskou řeč bohů-živlů, rozumí Jim.”
Jeho oči přechodem z nábožného vytržení získaly zpět svůj přirozený lesk.
”Lano jakožto podobenství s pupeční šňůrou používat smíme,” odpověděl již škádlivým tónem a nečekaje na Norbertův náhled, upevnil konopný provaz k pasu dračí smyčkou a silou svých paží opět vzhůru se vzepjal. Bylo potěšením sledovat, jak obtížné úseky překonává, systematicky postupujíc, jak zkouší všechno a hned zase ustupuje, když cítí první náznak nepřekonatelné únavy nebo pocitu přílišného nebezpečí, to všechno v dokonalé rovnováze se svým štíhlým, vypracovaným tělem. Na některých místech jednou rukou celé tělo přitahoval, jinde musel do spáry vzhůru nohy vklínit a horní část trupu potom švihem posunout. Vše v dokonalé harmonii a rytmu, jako když geniální hudební skladatel v široké škále správné tóny nalézá a nakonec báječnou suitu komponuje.
Norbert však, lezouc za svým bratrem, s postupem času jistotu ztrácel, nejsa tak psychicky odolný jako jeho bratr, jenž božskou inspirací byl prodchnut. Ač železné vůle i neméně pevné konstituce, přece jen v nejvyšším stupni vypětí pozbýval mysli. Leopold vida jej, že panickou obavou z výšky začíná být jat, rozhodl se slevit ze svých přísných zásad.
“Zde můžeš svou skobu zatlouci”, pobídl bratra, když jej za sebou lezoucího na napjatém lanu mírně přitahoval, až na dalším záchytném bodu oba se nalézali.
Norbert, nenechal se dvakrát pobízet a zatloukaje železný kolík kladivem do skalní spáry, sípal mezi jednotlivými údery: ”Nemohu nás takto vidět…nedokážu se okultním silám bezvýhradně oddat. Stačí jediný mylný krok…uvolněný chyt…a letíme dolů. Toť přílišně vysoká daň za hrdost, kterou se honosíš Poldíku”.
“Pomůcky pouze k zajištění pro případ pádu použijeme. Nikoliv však jako umělé stupy. To narušilo by jemnou celistvost našeho konání. Musíš mi věřit, Bertíku, náš podnik jen tímto způsobem zdárně dokonáme”, dodal Leopold, když bratrův tázavý pohled zachytil. Poté vysvětlil mu svůj plán:
“Polezu první a budu zatloukat skoby. Jimi provléknu lano pomocí článků, kteréžto k tomu účelu jsme sobě vyrobili. Pokud bychom ze skály vypadli, letíme vzduchem jen k nejbližšímu záchytnému bodu. Takto, podívej.” A Leopold k bratrovu nevýslovnému uleknutí z úzké skalní římsy náhle seskočil. Mezitím ovšem nenápadně k zatlučenému hřebu provaz na krátko ovázal, takže zůstal viset, houpaje se dva sáhy pod úrovní výstupku, na kterém stáli. Jeho hlasitý, rozpustilý smích rozléhající se ponurou klenbou v tisícerých ozvěnách, zdál se být roztřesenému Norbertovi, kterýžto křečovitě ke skále se přimkl, jako povyk okřídlených serafínů poletujících v temnotách.
Ale již opět se silou svých paží šikovný šprýmař na skalní římsu ke svému staršímu bratru vyhoupl a po zpocených zádech jej smířlivě poplácával. Ten zatím beze slova lano smotával, aby pak jeho druhý konec sobě kol těla ovázal. Jen na chvíli střetly se v matném pološeru jejich pohledy a v Norbertově tváři, jíž stopa hlubokého poranění z karpatských lesů pitvorně křivila, kmitl se náznak spikleneckého úsměvu, když stiskl rty a uznale pokýval hlavou. Leopold mezitím převzal kladivo i vak s kovovými pomůckami, prudce několikrát vydechl a jal se stoupat po převislé skále. Netrvalo dlouho a z temnoty se ozývaly tupé rány násobené ozvěnou, jak skoby zatloukal. Lano na skále se napjalo a Norbert, ohmatávajíc chladný a drsný povrch kamenných výčnělků a spár, opatrně postupoval za bratrem, který z výše provaz dotahoval a napínal. Takto postupovali dalších několik hodin, až část nebe nad nimi z temné šedi přes nafialovělou barvu po blankytně jiskřivou modř přecházelo. Vnitřek horní části kupole postupně namodralým svitem se zjasňoval, až mohli své kahance, jichž posvětní síla valem slábla, do toren uschovat. Leopold, nacházeje se několik sáhů výše svého bratra, hlasitě náhle zavýskl, až ozvěna rozlehlé klenby zpět jeho výkřik vrátila, několikráte se tříštíc v tisícero výklencích vápencové stěny:
“Slunce! Vidím slunce Bertíku!”, vzkřikl a když Norbert vzhlédl, mocně dojat, silueta jeho bratra, zapřená patami o skálu a vzpínající se na napjatém laně jsouce zářícími paprsky osvětlena, jako božské vtělení samotného Svaroga mu připadala.
Nacházeli se právě v prstenci horní části dutého kužele, jenž předěl mezi podzemím a vnějším světem vytvářel. V této části dutiny pocítili již jemné poryvy ledového větru a oči, navyklé na několikaměsíční přítmí, museli přivřít před prudkým slunečním světlem, jež dralo se dovnitř rozpuklým masívem. Skalní terrain byl tu zastoupen rozlámanými a na sebe nakupenými dolomitickými bloky, pokrytými tu a tam v záhybech ledovou výplní a krystalickým sněhem. Jak postupovali vzhůru, narůstala ledová vrstva, jíž museli překonávat s pomocí nasazených grapet a zaseklých piklů, často zavěšeni pouze za ostré špice svých nástrojů. Leopold, snaže se dostát svému slibu o zabezpečení trasy, pokoušel se do trhlin železné hřeby vtloukat a svého bratra tak z ustálených pozic jistit. Jeho samotného získaný nadzemský instinkt a jistota neopouštěly. Pocit sjednocení, který zachvátil jeho tělo i mysl v prudkém záchvatu náhlého poznání, udržoval jej ve stavu extatického vytržení. V mžiku pochopil princip Jednoty, jeho tajemství, komu tento koncept božské souhry slouží a také jak jej využít. Odvaha nebo strach jen prázdnými pojmy zůstaly, když v některých chvílích doslova téměř se vznášel po kolmé a místy převislé stěně. Pohyb a vynaložená námaha mu v jeho osvícené mysli zdrojem transcendentní radosti byly, jeho prsty s jistotou vždy nacházely výstupek v hladkém kameni, chodidly vždy našel oporu a východisko byť i ze zdánlivě bezvýchodné polohy. Když vydýchával nadlidskou námahu, jsa přitisknut celým tělem k chladnému povrchu skály, přímo cítil jak jím prochází z temné hmoty prýštící jemný magnetismus, jenž jeho další kroky napovídal. Celý výstup tak zřejmým se stával, že v některých chvílích jako na starých točitých schodech v jejich otcovském domě si připadal.
Avšak již přibližovali se ústí kráteru. Obklopeni mohutnými, zčernalými kvádry povrchové ledové kry, jež tu v rozpukaném stavu po celé věky přetrvávala, jen se vzrůstajícími obtížemi vzhůru postupovali. Úžlabinami stékaly čůrky vody, jež v několika okamžicích promáčela veškerou jejich výstroj. Trpělivě zasekávali do tvrdého ledu hroty stoupacích želez, jež při styku s obnaženou skálou skřípaly při každém dotyku. Před jejich ohromenými zraky vynořila se vůkol scenérie skalnatých štítů, pokrytých do větší míry věčným sněhem na pozadí blankytného nebe s rozervanými chuchvalci mraků. Slunce odráželo od bělostných plání své bodavé paprsky tak, že museli další z pomůcek otce Isidora využít – dřevěné stínítko páskou k obličeji upevněné, ve kterém podlouhlé škvíry pro oči ponechány byly. Vichr zde již nepříjemně dorážel, proto museli se do svých plášťů těsněji zahalit, když jejich promoklá těla rozechvěl všudypřítomný chlad. Podle hrubé mapy, kterou od moudrého žrece obdrželi, nacházeli se nyní v hlubokém příkopu na úbočí hory Lovce duchů “Gjadstein”. Prastará keltská pověst vyprávěla, jak Ischel, dávný lovec vlků, zešílel bolestí po požití vařených vlčích střev, uprchl do vysokých hor, odkud za temných nocí ozývá se jeho zoufalé volání, jemuž strašidelné vytí mrtvých zvířat ozvěnou odpovídá.
Hoši nezaobírali se těmito temnými myšlenkami, snažíce se brodit hlubokým sněhem směrem k nejvyššímu z okolních štítů, který před nimi vystupoval jako mohutný, strmý útes z ledového moře. Navázáni společně k jednomu lanu, překračovali hluboké krevasy kde to bylo možné a obcházeli velkým obloukem propasti, jejichž dna nedohlédli. Sledovali dráhu slunce, jež přes svůj nejvyšší bod se přehouplo a nezadržitelně k horizontu se sklánělo prodlužujíc stíny jejich postav. Ztěžka dýchali v řídkém vzduchu a nohy se jim třásly, když dorazili k “bergschrundu”, odtrhové trhlině, jež na úpatí vytouženého vrcholu se nacházela. Ten se nad nimi nyní tyčil jako gigantická cukrová homole, zpola zakrytá převislými sněhovými návějemi. Norbert první přerušil kvílení větru vhánějícího proti jejich zahaleným obličejům mračna zmrzlých krupek, volajíc na bratra:
“Máme na vybranou, buďto po sněhovém hřebeni, nebo zezadu po holé skále k vrcholu se prodrat. Obojí je dost nebezpečné.”
Leopold, maje ústa vlněným šálem zakryta, též zvýšeným hlasem prohlásil: ”Na skále lépe naše jištění dokážeme využít.” A dále ukazoval vzhůru rukou ukrytou v huňaté rukavici: “Musíme nejprve trhlinu zleva obejít, po kluzkém ledu na suchý kámen se dostat. Byť je dost strmý, je stabilnější než sněhové převěje. Ty tak akorát dolů s námi pojedou.”
Usmál se povzbudivě, vida závan obav v bratrově tváři. Položil mu ruku na rameno a smířlivě poznamenal: ”Bertíku, slovo nebezpečí od sousloví “ne bez péče”, anebo chceš-li “nebe s péčí” odvozeno jest. V obou případech vystihuje přesně smysl, že za každých okolností o nás postaráno bude, nepozbydeme-li věrné, jednotící mysli.”
Norbert odpověděl tím, že obrátil se čelem ke svahu a zapichujíc pikl při každém kroku, jal se první stoupat šikmo k hřebínku, kde sněhová vrstva končila. Jeho druh chvíli pozoroval pomalu se odmotávající závity lana, jak vzdálenost mezi nimi se prodlužovala. Ve chvíli kdy poslední ovitek u nohou mu zbýval, s těžkým povzdechem za bratrem se vydal, postupujíc v jeho hlubokých stopách. Na hřebeni však bylo zle. Namrzlý led byl tvrdý tak, že i grapety po něm klouzaly a špička piklu odskakovala jak od žuly, když pokoušeli se jej zaseknout a na ostře vyvátém hřebeni se udržet.
“Poslouchej Leo”, křičel Norbert do větru, který se do nich z druhé strany opřel plnou silou. “Když někdo z nás uklouzne, musí druhý hned na druhou stranu skočit. Jinak jest veta po nás, pojedeme oba.”
Leopold jen přikývl a rukou si řemínek od klobouku, který mu vítr z hlavy rval, pod bradou přitahoval. Norbert se naposledy vydýchal a maje ostrou hranu jako sklo tvrdého ledu pokrytého hřebene mezi nohama, pokračoval pomalu dále. Navzdory předchozímu ujištění dobře věděl, že jakékoli zaváhání v této chvíli skončí nekonečným pádem do útrob Morového hněvu, na jedné straně ztracené oblasti věčného sněhu a ledu, na druhé příkré nedostupné pustiny zarostlé kosodřevinou, místními nazývané prostě “durchhoch”. Po neskonalém vypětí dosáhl na hladce ohlazenou, bílou skálu a dokonce náznak oblého výstupku, kde další štont připravil. Usadil se ve výklenku, nohy zapřel dolů z plných plic zavolal:
“Můůžeeš!”
Po chvíli, když oba bratři v závětří chráněného místa se spolu nacházeli, upili z měchu zředěného vína a pojedli něco ze skrovných zásob v tlumoku. Pokračovali pak dále po hladké skále, která po přestálých obtížích jako pohodlná cesta jim případala. Slunce sklánělo se již k obzoru, maje krvavě rudý nádech, když nacházeli se již jen několik desítek sáhů pod nejvyšším bodem rozervaného hřebene. Do všech stran rozkládaly se do nedozírné dáli jen hory, zakryté cáry mraků. Konečně viděli “oblaka shůry”, jak bylo jejich tajným snem a věru připadali si, jako králové nebeských výšin, ano, vzpomněli na hrdé orly z karpatských vrchů, kteří jistě se stejnými pocity brázdí vzdušné vrstvy. Pocit rozjaření a božské povznešenosti zachvátil jejich duše. Zapomněli na únavu, mráz, prožité utrpení a vnímali jen okolní krásu, jež odměnou za jejich usilí jim Všehomírem věnována byla.
Tu Leopold, hledíc k vrcholu, zastiňoval si oči před zapadajícím sluncem a na cosi ukazoval. V narůžovělé mase skal, pokryté šedými stíny, cosi rudě se zastkvělo. A opět! Oba bratři pohlédli si na několik prchavých okamžiků do tváře a beze slova, nedbajíc únavy a exponovaného terrainu, doslova vyběhli poslední úsek k vrcholu. A již klesli na kolena k původci onoho záhadného blýskotu, téměř dva lokty zvícímu, nádherně čirému drahokamu, čnícího tu v rozšklebené drůze menších krystalů z pukliny holé skály a ledu jako dokonalý klenot do královské koruny Titánů vsazený. Jeho růžový třpyt, úžasně rovné, neporušené linky, tvořily z něj přírodní zvláštnost nezměrné ceny.
Oběma hochům tekly slzy štěstí po oznobených tvářích. Zvedli se na nohy, objali jeden druhého a jejich jásavé výkřiky vítězství přehlušovaly svištící tóny vichru naplňující okolní rozlehlou pustinu.
Dokázali to!