Aletschhorn (4195 m n. m.) 1. – 5. 8. 2014
Třpytivý ostrov v moři ledu. Pyramida ležící v nejodlehlejším koutu Bernských Alp pokrytá ze všech strach ledovci, z nichž jeden, Aletschgletcher, je v Alpách vůbec největším. Opravdovou výzvou pro nás, již zkušenější harcovníky, je tento druhý nejvyšší vrchol této skupiny. Vyjíždíme z České republiky přes Rozvadov, Mnichov, Memmingen, Lindau a Bregenz do švýcarského města Chur. Z Churu pokračujeme po silnici přes sedla Oberalppass a Furkapass do městečka Fiesch v podhůří Bernských Alp, kam dojíždíme ráno po nezbytném nocování ve stanu u silnice. Parkuje se přímo pod stanicí lanovky, kterou se necháme vyvézt do stanice Fiescheralp, odkud jdeme doprava po cestě směrem na Märjelensee a chatu Gletscherstube, kam dorazíme po přibližně hodinové procházce. Spoustu času nám ušetří asi kilometr dlouhý tunel, který vede pod Eggishornem (2927 m n. m.) a ústí těsně za chatou Gletscherstube. V tunelu je nádherná ozvěna, zkouším zpívat árii Ave Maria, nebo písničku Kdepak ty ptáčku hnízdo máš od Karla Gotta. Ráďa mé muzicírování raději nekomentuje, ale je to lepší, než kdyby si zacpával uši. Od chaty pak jdeme doleva po stezce k ledovci, kde míjíme vysokou mohylu z kamenů, položených zde okolojdoucími poutníky. Přispíváme také největším balvanem, který sem přivalíme společnými silami. Rozbitým žlabem sestupujeme k místu, kde se má vyskytovat jezírko Märjelensee, ale na jeho místě je nyní pouze ohlazená skála, přes kterou se dostáváme krátkou ledovou stěnkou na horní okraj ledovce. Odtud se nám otevírá ohromující výhled na rozlehlou, rozpukanou plochu ledovce, kterou musíme překonat. Počasí je uplakané, jako již tradičně v posledních letech, nebe je zatažené tmavými mračny, jejichž spodní bělavý okraj se převaluje nad povrchem, a proto není možné dohlédnout na druhou stranu ledovce a zorientovat se tak. V průvodci je psáno, že údolí Mittelaletschgletcheru, které dále vede k našemu cíli, je přímo naproti zářezu s jezírkem, kde právě stojíme, ale kvůli mlze je dohlednost minimální. Pustíme se tedy nazdařbůh, navázáni a s mačkami na nohou, přes rozervaný ledovec a snažíme se udržovat přímý směr na druhou stranu. Cesta je krkolomná, nahoru, dolů, často musíme uhýbat před ohromnými trhlinami, nebo je přeskakovat. Při jednom skoku narazím špičkou boty na protější hranu trhliny a odrazím si nehet palce na levé noze. Nehty na palcích mých nohou je kapitola sama pro sebe a snad mi čtenář promine, když teď trochu odbočím. Těžké boty do hor Hanwag, které jsem si kupoval asi před šesti lety, jsou skvělé, ale mají jednu chybu, jsou mi totiž malé. Vlastně to poznám ale jen na levém chodidle, které mám asi o půldruhého centimetru delší než pravé. Rozdíl se bohužel vždy projeví až při dlouhodobější chůzi z kopce, nebo jako teď, při prudkých nárazech špičky boty opatřené ještě mačkou, případně když zakopávám nohy do ledu při stoupání. Při každé výpravě tak trpím jako zvíře a většinou mi pak ze dvou až tří palců levé nohy slezou nehty. Na druhou stranu je velkou úlevou, když si své „španělské boty“ mohu na konci cesty stáhnout z nohou. Takovou umocněnou radost třeba tady chudák Ráďa nikdy nepozná. Konečně jsme z ledovce venku a můžeme si ulehčeně oddechnout, protože údolí s ledovcem Mittelaletschgletcher máme přímo před nosem. Před námi je fyzicky a občas i psychicky náročný výstup k bivaku ve výšce 3.013 m n. m. Podaří se nám najít cestu značenou pomocí mužiků vedoucí při pravé straně údolí a proplétající se nepříjemným suťoviskem. Pokračujeme nahoru pod vodopád, jenž padá z pravé strany údolí. Asi 300 metrů nad vodopádem už vidíme náš dnešní cíl, Mittelaletschbiwak. Cesta k němu vede nalevo od vodopádu a pokračuje po sněhových polích až ke skalám, kde pokračujeme kolmo nahoru podél potoka a po serpentinách přímo k chatě. Kluzké plotny zmáčené deštěm nám dávají pěkně zabrat, cítíme už únavu a těžké batohy nás neúprosně srážejí zpátky. Nakonec zcela vyčerpáni dorazíme k malé dřevěné chatě, útočišti, které má pro nás v této situaci nesmírnou cenu. Je chladno a v chatě nejsou kamna, proto rychle připravujeme na vařičích jídlo, nastavujeme budík, zabalíme se do dek, kterých je tu naštěstí spousta, a usínáme. Je zbytečné připomínat, že jsme celou cestu nepotkali živou duši a to našemu výstupu přidává na dobrodružství a romantice, tedy umocnění prožitků, kvůli kterým sem hlavně přicházíme. V noci je celkem klid, až na Radkovo občasné chrápání, ale ráno vstáváme do bílé mlhy. Navrhuji podívat se dnes jen kousek po výstupové cestě a počkat do zítřka, zda se počasí umoudří. V klidu se tedy nasnídáme a dopoledne vyrážíme nabaleni jak pumpy do mrazivé chumelenice. Přes noc napadlo asi 20 cm nového sněhu a nevypadá to, že by mělo přestat. V kyprých závějích se boříme místy po kolena, ale statečně se jimi brodíme zprava kolem vysoké skály a místy obnažených kamenných polí k nástupu k sedlu Aletschjoch (3630 m n. m.). Nástupní cestu tím považujeme za orientačně zvládnutou a s ulehčením to obracíme zpátky k bivaku. Spartánské ubytování nám po prožitém dopoledni v neskutečné slotě připadá jako naprostý luxus. V chatě si krátíme dlouhou chvíli, hrajeme karty, vaříme jídlo a jíme, nebo jen tak poleháváme a zahříváme se pod dekami. Občas vylezeme ven zabaleni do deky a zkoumáme, zda se mění počasí. Kolem čtvrté hodiny se směrem k jihovýchodu u ústí doliny začíná s kupovitou oblačností něco dít. Mračna se tam protrhala a je odtud vidět dokonce kousek modré oblohy. Vycházíme teď častěji a s napětím sledujeme, zda se atmosférická fronta přibližuje. Chvíli to vypadá, že ano, ale pak si zase nejsme jisti. Teprve kolem šesté hodiny můžeme s jistotou říct, že se průrva v oblacích rozšiřuje směrem k nám. Změny v atmosféře teď nabývají spád, vítr rozčesává mračna všemi směry jako bájný Poseidón vlny svým trojzubcem. Inverze se zvedá a během několika desítek minut, za našeho jásavého řevu, je obloha čistá a jen nad hřebenem se převalují zbytky mraků. Je to zázrak, pobíháme kolem chaty a radujeme se jako malé děti. Kvečeru se ukazuje s posledními záblesky zapadajícího slunce i majestátní vrchol Aletschhornu, který tak vidíme vlastně poprvé. Hotovo, můžeme jít v klidu spát a nabrat síly na zítřek. Probouzíme se do hvězdnaté noci, z bivaku vyrážíme po čtvrté hodině. Sledujeme naše včerejší vyšlapané stopy až k místu, kde začíná prudký svah zakončený sedlem, které již vidíme v blednoucím jitru. Radek tu trochu ztrácí nervy, když se boří do hlubokého sněhu místy až po stehna. Jsem lehčí, takže jeho problémy sice chápu, ale logicky tolik neprožívám. Jen když začne vztekle křičet, že toho nechá a že to prostě dál nejde, se na něj obracím dolů a co nejvyrovnanějším hlasem se zeptám, zda to tedy zabalíme a pojedeme domů. Chvíli nabírá dech, ale když mi začne nadávat, pochopím, že to tak nemyslel a že tedy nejspíš budeme pokračovat. Cesta vzhůru závějemi prašanu je skutečně těžká, sníh povoluje pod nohama, musím občas koleny prošlapat stup a z něho se teprve odrazit k dalšímu kroku. Odměnou je fantastický pohled na okolní vrcholy, které růžově svítí v záři vycházejícího slunce. Ano, také kvůli těmto výhledům sem člověk jezdí a podstupuje takové útrapy. Tyto přírodní krásy zůstávají většině smrtelníků skryty a jen kdo vstane z pohodlí na gauči a odhodlá se prožít své sny, se může dočkat odměny v podobě bezprostředního doteku divoké přírody. Dostáváme se posléze do sedla Aletschjoch (3630 m n. m.), které je zakončeno hřebínkem s ostrou převějí. Za ním obhlédneme celý severní obzor s řadou vrcholů v čele s monumentální trojicí Mönch, Eiger a Jungfrau. Mezi nimi se převalují oblaka jako cáry cukrové vaty, zatímco nebe nad našimi hlavami je zářivě modré. Slunce se rozpaluje a začínám si uvědomovat, že cesta zpátky rozměklým sněhem nebude legrace. Mé pochyby se změní v přesvědčení, kdy pohlédnu vlevo na vzdušný sněhový hřeben, na němž hluboký sníh drží jakoby zázrakem a je jen otázka času kdy začne sjíždět dolů. Směrem doleva od hrany je to ještě legrace, máme šanci se dole zastavit o skály, ale vpravo zeje strmá, několik set metrů hluboká propast až k ledovci Grosser Aletschfirn. „Tak co, jdeme?“, Ráďa za mnou dosupěl na vrchol hřebene a jeho věcná poznámka mě vrací do reality. Ano, s ním to dokážu. Bleskově zhodnotíme rizika jako přijatelná v dané situaci, cestou zpátky uvidíme, co se tady dá dělat. Po krátkém odpočinku pokračujeme nedotčenou sněhovou pokrývkou po levé straně hřebínku a dále přes rozlehlé sněhové plató na předvrchol zvaný Nordostgratkuppe (4087 m n. m.). Trasa na předvrchol není vůbec jednoduchá, jak by se při pohledu zdola mohlo zdát. Při pokusu o přímý výstup se dostaneme do příkrého, zledovatělého terénu zakončeného trhlinou, pod níž musíme traverzovat doleva a vyhledat místo, kde lze trhlinu překonat. Nakonec jsme ale nahoře a po mírném klesání nás čeká již jen závěrečné 100 m dlouhé převýšení vedoucí prudkým, zavátým hřebínkem směrem k vrcholu. Radek tady již jednoznačně „táhne“, prošlapává poslední metry a povzbuzuje mě, když trochu zaostávám pozadu. Nakonec se hlubokým sněhem, křupajícím pod našimi kroky, dohrabeme až na oblý, nedotčený vrchol s malým kovovým křížem trčícím ze závějí. Následuje radostná extáze po prožitém vypětí, jsme úplně sami v srdci hor na druhém nejvyšším vrcholu Bernských Alp! Cestou zpátky se nemohu zbavit dotírající myšlenky na exponovaný hřebínek, který na nás čeká u sedla Aletschjoch. Sníh je tu od poledního slunce rozměklý a na hřebeni jsou již vidět obnažené jazyky míst, odkud pruhy sněhu sjíždí v malých lavinách dolů. Od nešťastného pokusu o přechod hřebene Monte Rosy s Kamzíkem v r. 2003, kdy jsme právě podobným terénem sjeli do trhliny, mám přímo bytostnou hrůzu ze svahů pokrytých takto nestabilní vrstvou sněhu. Ale tady se nedá nic jiného dělat, musíme se stejnou cestou dostat zpátky, protože čekat na noční mráz, který by terén zpevnil, se nám určitě nechce. Ráďa cítí moje obavy a nabízí se, že půjde první. Vysvětluji mu ale, že to zvládnu a že pro nás bude užitečnější, když budu vpředu prošlapávat cestu a on mě bude zezadu jistit lanem. Několikrát zhluboka vydechnu a pouštím se na krkolomnou cestu. Pohled do závratné hlubiny vlevo nutí směřovat kroky napravo od linie sněhového hřebínku, ale snažím se úzkostlivě držet jeho osu tak, abych měl hranu mezi nohama a omezil tak možnost sesuvu a pádu do strany. V mokrém sněhu se místy probořím až po pás, ale trpělivě, i když pomalu, pokračuji dál. Chce to jen stoprocentní koncentraci a dopadne to dobře, uklidňuji se a snažím se udržet tu jedinou myšlenku železnou ukázněností. Uff, konečně je ošemetné místo za námi, napůl sestupujeme a napůl sjíždíme prudkým svahem ze sedla a pak je již další trasa hračkou. V euforii přicházíme k našemu bivaku, další postup je již rutina. Třetí noc v bivaku a cesta zpátky komplikovaná jen ztrátou lana, které nám vypadne z batohu v nepřehledném terénu Mittelaletschgletcheru. Zpáteční cesta přes rozpukaný Aletschgletscher, pod jehož dnem bouří mohutné proudy tajících vod. Znovu se přesvědčujeme, že pokud bude trend odtávání ledovců takto pokračovat, během několika desítek let tu z většiny z nich nezbude vůbec nic. Jezírko Märjelensee je tentokrát plné vody, ale to je spíš už jen legrační překážka, kterou obcházíme po jeho okraji. Úmorná cesta tunelem a úbočím k lanovce, která nám zavírá před nosem. To ale vůbec nevadí, naopak, dáváme si v místní hospůdce pivo, které v parném dni působí blahodárně na naše vyprahlá hrdla, a v klidu čekáme na další interval. Lanovkou dolů, parkoviště, boty dolů z opuchlých a zakrvácených nohou, shodit ze sebe solí prosáklé oblečení a pak jen cesta autem domů, během níž již plánujeme další výstup na příští rok.