Fluchthorn 2024

Fluchthorn, Walliské Alpy
Lokalita: Walliské Alpy
Výchozí bod: Saas Almagel
Vzdálenost z Prahy: 950 km
Termín: začátek srpna 2024

Po loňské výpravě do Wallisu na Allalinhorn dlouze diskutujeme s Martinem, co bychom mohli udělat lépe z hlediska přípravy, aby další výprava proběhla bez problémů a všichni členové si výpravu skutečně užili. V těchto úvahách je ale potřeba jít ještě trochu dál do minulosti. Jako zlomovou z hlediska našich výstupů na čtyřtisícové vrcholy považujeme výstup na Finsteraarhorn v roce 2021, kdy jsme byli donuceni nastalými okolnostmi obrátit necelých 100 metrů pod vrcholem. V ten okamžik se zejména v Martinovi něco zlomilo a další pokračování v těchto výpravách se stalo poněkud nejisté. V roce 2022 jsme si udělali poměrně jednoduchý výstup na Hochfeiler, jež měl sloužit především k získání chybějící jistoty při výstupech a urovnání si myšlenek ohledně dalších náročných výstupů. Výstup proběhl v naprosté pohodě a na jeho závěru jsme se domluvili, že bychom přeci jenom ještě mohli najít pár trochu lehčích čtyřtisícových vrcholů, které bychom mohli ještě vylézt. I když jak každý kdo někdy na nějaký čtyřtisícový vrchol lezl ví, neexistuje jednoduchá čtyřtisícovka. Existují pouze těžké a ty ještě těžší.
V roce 2023 proběhl výstup na Allalinhorn, který je sice považovaný za lehčí čtyřtisícový vrchol, ale i tak nám dal docela zabrat. Aby bylo možné pokračovat s dalšími čtyřkami, tak jsme si stanovili několik důležitých zásad. Mezi tyto zásady patří především dostatečný trénink, zejména v podobě běhání, dostatečná aklimatizace, důkladné prostudování výstupu a dostatečný pitný režim.
Pro rok 2024 se rozhodujeme, že uděláme výstup na vrchol Strahlhorn (cca 4 200 mnm), který je stejně jako loňský Alallinhorn přístupný z chaty Britannia hütte. Velkou výhodou tedy je, že víme přesně jak se dostat do výchozího bodu do Saas Almagel, včetně nástupu na cestu na chatu. Nebudeme tedy nic hledat, a tak by mělo vše proběhnout v pohodě. Zároveň se domlouváme, že si pobyt na chatě prodloužíme na 3 noci a nejprve uděláme aklimatizační výstup na Fluchthorn (3 795 mnm), který leží jen kousek od Strahlhornu a kromě důležité aklimatizace si budeme moci projít za světla úvodní pasáž výstupu na Strahlhorn, což nám také dost pomůže. Martin celou dobu od dubnového půlmaratonu (kde se mimo jiné necítil moc dobře a musel posledních pár kilometrů dojít pěšky) jednou týdně běhá, což více méně platí i pro mě. Já poslední zhruba měsíc běhám pravidelně kopec na chalupě, což se mi ukazuje jako velmi efektivní trénink na hory.
Ve středu 7.srpna v 18 hodin vyzvedávám Martina na Proseku a vydáváme se na naši další výpravu za alpskými čtyřtisícovkami. Přes Prahu se šineme jako hlemýždi, ale jakmile najedeme na dálnici D5, tak jde vše jako po másle. Na Rozvadově opět doplňujeme energii v místním Mc Donald´  s, tedy Martin má opět nějakou šílenou bagetu). Je to hnusné jako vždy, ale energie máme spoustu, a tak můžeme pokračovat v naší obvyklé trase přes Mnichov, Bodamské jezero, Chur a sedlo Oberalpass, kde okolo půl třetí ráno zastavujeme a uleháme ke krátkému spánku v autě.
Ve čtvrtek ráno si dáme lehnou snídani a Martin jako obvykle připravuje kávu, ale nedopatřením nasype do ešusu spolu s kávou sůl, namísto cukru. Vše pak korunuje pověstné Salko, které vždy dodá kávě ty správné grády, až se mi z toho shrnují ponožky na nohách. Tentokrát se tedy ale nápoj stává naštěstí víceméně nepoživatelný, takže si můžu bez trapných výmluv vypít svůj zaručený lektvar v podobě Kofoly 🙂 Po snídani se vydáváme na další cestu, nejprve dolů přes Oberalpass, kde v údolí v městečku Andermatt obhlížíme náš starý dobrý hotel Radisson, kde jsme v březnu nouzově přespávali při cestě na lyže, a po chvilce vyjíždíme opět nahoru do sedla Furkapass. Cestou si již poněkolikáté všímáme velkého množství zavřených hotelů, které lemují cestu do průsmyků. Svého času byly asi oblíbenou destinací pro turisty, ale již několik let zejí prázdnotou, a tak jen připomínají zašlou slávu této části švýcarských alp. Lidé se zřejmě přesunuli do menších i větších hotelů, kterých je ve vesničkách v údolí bezpočet a jsou stabilně v tuto dobu poměrně slušně obsazené. Po dalších asi 2 hodinách přijíždíme do Saas Almagel, kde už jsme jako doma. Připadá nám, že jsme tady byly před pár týdny a on už uběhl zase rok. Po desáté hodině jsme již na místě na nám známém neplaceném plácku u silnice. Během standardního přebalování věcí se na silnici kousek od nás zastavuje nějaký Švejcar, zřejmě místní blázen, a upozorňuje nás, že zde nemůžeme parkovat. Prý nám hrozí šílená pokuta. Prý až 100 CHF! Tato informace nás nechává celkem v klidu, ale chlápkovi děkujeme za jeho radu, že máme auto posunout asi o 200 metrů na placené parkoviště. Tady ve Švýcarsku přeci nemůže být nic zadarmo. My však již máme z loňska zkušenost, že parkovné lze platit jen na 48 hodin a my plánujeme být nahoře o 24 hodin déle. Chlápek odjíždí a my se po sérii nadávek na jeho konto rozhodujeme, že auto zůstane, kde je. Již pěšky se přesouváme na placené parkoviště, kde je nástup na turistickou stezku ve směru na Britannia Hütte. Zde se znovu utvrzujeme, že není možné zaplatit parkovné na více než 2 dny. Nakonec se ale přeci jenom domlouváme, že není správné porušovat pravidla, i když se nám ne vždy zamlouvají, a vracíme se pro auto, které přeparkováváme na placené parkoviště. Za 2 dny platíme a doufáme, že nám ten třetí nezaplacený den nějak projde. Na parkovišti potkáváme mladý český pár, který vyráží také ve směru Britannia Hütte.
Krátce po 11 hodině již vyrážíme nahoru plni očekávání. Počasí je luxusní. Úplně modrá obloha a teplota v údolí okolo 25 stupňů. Vypadá to, že zase jednou vyjde předpověď, která hlásí 3 krásné dny s teplotou ve 3 000 mnm přes 10 stupňů a ve 4 000 mnm asi 2 stupně nad nulou. Jde se nám poměrně dobře, cestou párkrát zastavujeme na kratší přestávku a jako vždy se kocháme okolními kopci. Postupně nás předchází několik skupinek lidí, na což jsme již zvyklí a nijak nás to nezaráží. Celkem se jedná tak max o 10 lidí. Víc lidí si myslíme, že nahoru dnes nepůjde, přestože očekáváme, že bude chata plná. Zbylí lidé ale nahoru pojedou hezky lanovou ze Saas-Fee na Felskinn (2 984 mnm) a dojdou si poměrně krátkou túrou na Britannia Hütte. Toto považujeme jako obvykle za jednu z nevýhod chaty Britannia, tedy její příliš snadná dostupnost lanovkou, která pobyt na chatě určitým způsobem degraduje. Skutečnost, že většina lidí na chatu jezdí lanovkou se ukazuje také na stavu pěší cesty ze Saas Almagel, která je dosti zarostlá a celkově neupravená.
Ve výšce nad 2 500 mnm již zpomalujeme o trochu více, neboť Martin se začíná potýkat s problémy s dýcháním. Poslední zhruba 500 výškových metrů na chatu tak jdeme více než 2 hodiny, takže na chatu dorážíme až krátce po 17 hodině. Hned se ubytováváme a dáváme si každý 2 piva na posilněnou. Chata je plná k prasknutí, ale máme jako vždy rezervaci, takže vše je v pořádku. Před večeří se asi na půl hodiny natáhneme. V 19 hodin již začíná opulentní večeře, skládající se z polévky, salátu, hlavního jídla a zákusku. K tomu si samozřejmě dáváme další pivo J Kolem 21 hodiny již ležíme v posteli.
V pátek vstáváme až v 6:30, abychom stihli snídani v 7 hod a před 8 hodinou jsme mohli vyrazit na aklimatizační výstup na Fluchthorn.  Kopec je vysoký zhruba 3 800 metrů, Vzhledem k tomu, že se musí nejprve sejít zhruba 200 výškových metrů na ledovec, tak je převýšení cca 1 000 metrů. Výstup na vrchol by neměl zabrat víc než 3-4 hodiny a další max 2-3 hodiny zpět. I při poměrně dost pozdním zahájení výstupu tak očekáváme návrat na chatu nejdéle tak mezi 14 a 15 hod, takže už se vidíme, jak strávíme část slunného odpoledne na terase s pivem v ruce J Realita je nakonec poněkud jiná, ale k tomu se dostaneme.
Zkraje je cesta dobře značená směrovou tabulí a modrou turistickou značkou. Asi po 20 minutách se ale cesta rozděluje a my se tak dostáváme do prvních nesnází. Jdeme ale za světla a s pocitem, že máme před sebou nekonečně dlouhý den, takže se příliš nestresujeme a domlouváme se, že vyrazíme dále po modré značce. Koneckonců nikam jinam cesta nevede. Po chvíli nastupujeme na ledovec, ze kterého se ale po chvíli stáčíme doleva zpět na skálu, kde je cesta vyznačena barevnými tyčemi. Značení považujeme za zcela jasné a po chvíli, kdy zmizí tyče, pokračuje modrá turistická značka, která nás opět ujistí, že jdeme správně. Po dalším asi 20 minutách, kdy se stáčíme stále víc a víc doleva, zatímco podle nastudované mapy jsme se měli držet skály, která lemuje ledovec z pravé strany, dojdeme opět na ledovec. V tu chvíli si dovedeme představit pouze jednu variantu dalšího postupu. Přejít napříč ledovec a vydat se přímo do kolmého svahu na Fluchthorn, který se před námi v dálce tyčí. Z druhé strany se k nám v tu chvíli blíží dvě postavy, které nám určitě poradí. Chvíli zaváháme, zda se máme zeptat, jestli ta cesta vede na vrchol Fluchthorn (s podobnými dotazy máme z minulosti určité zkušenosti), ale pak jde naše ego stranou a skutečně se ptáme. Jedná se o mladý polský pár, který nám sděluje, že přicházejí z údolí (směrem od přehrady Mattmark). Cestu na vrchol Fluchthorn ale bohužel neznají. Chvíli váháme, zda se skutečně vydat přímo přes ledovec ve směru k Fluchthornu, ale nakonec se, myslím, že správně, rozhodujeme otočit se doprava a pokusit se najít správnou cestu podél skály na pravé straně ledovce. Jelikož jsme ale sešli už moc nízko, tak musíme pracně znovu získávat výškové metry, což neseme s velkou nevolí. Před desátou hodinou se již napojujeme na správnou cestu, což ale znamená, že jsme ztratili těmito legráckami více než hodinu a přišli jsme o drahocennou energii. Stále si ale opakujeme, že děláme aklimatizační výstup a času máme dost. V tu chvíli nám také dochází, že cesta po modré značce samozřejmě nemohla označovat výstup na Fluchthorn ani žádný jiný okolní kopec. Logika značení je přeci taková, že značky vedou vždy jen na úroveň poslední chaty a nad chatou již je člověk zcela záměrně odkázán sám na sebe či na pomoc horských vůdců. Hovoříme zde samozřejmě o chatách, které se nacházejí ve výšce okolo 3 000 mnm a jsou základnou pro výstup na čtyřtisícové vrcholy. Naší smůlou tedy bylo to, že nástup na trasu na Fluchthorn se překrýval po nějakou dobu se značenou cestou dolů do údolí k přehradě Mattmark a měli jsme se včas z této cesty odpojit. Skutečnost, že toto není úplně zřejmé zcela jistě zajišťuje místním horským vůdcům dostatečný příliv klientů, a to je asi dobře (aspoň pro ně).
Kolem půl jedenácté se potkáváme s tříčlennou skupinou švýcarských mladíků, kteří se již vracejí z vrcholu Strahlhorn. Sdělují nám, že vyráželi z chaty už ve 4 hodiny ráno a že cesta na Strahlhorn není technicky obtížná, ale je strašně dlouhá. Chlapci se otevřeně podivují nad tím, že se v tuto chvíli nacházíme kousek od chaty a pokládají nám zvídavé dotazy, kam že jsme se to vydali. Trochu nám asi nevěří, že chceme ještě v tuto doba v rozbředlém sněhu vylézt na Fluchthorn. Vždyž doporučené zahájení výstupu na Fluchthorn je stejně jako na Strahlhorn 4 hodina ranní! Hoši už jsou jen asi 1,5 hodiny od chaty, takže čas mají více než dobrý. Co bychom za to dali my. Ještě to v tuto chvíli nevíme, ale máme za sebou teprve asi třetinu cesty na vrchol a pak ještě celou cestu zpět.
Po chvílí již odbočujeme doleva a vydáváme se napříč ledovcem ve směru k našemu kopci. Přes ledovec se jde vcelku dobře, akorát místy na něm leží rozbředlý sníh. Když si ale vzpomeneme na rozpukaný Aletschgletscher, tak nám toto připadá jako procházka po zahradě. To už se ale dostáváme na úpatí Fluchthornu a výstup začíná přituhovat. Stále máme před sebou nějakých 500 výškových metrů a jde to čím dál tím víc ztěžka. Zejména Martin se začíná už dost zadýchávat, a tak stavíme každých asi 20 metrů. Zhruba ve výšce 3 600 mnm si Martin povzdechne, že to snad nevyleze. Myslím, že jemu i mně je jasné, že to prostě vylézt musí. Krátce nato ale z Martina vypadne, že pokud to dnes vyleze, tak už zítra na Strahlhorn nejde. Je mi jasné, že je to tady. Z Martinovy věty necítím ani špetku humoru, který je jinak přítomný ve velké části naší komunikace. Přišel okamžik, kterého jsem se již několik let obával. Už to dál nepůjde. Už nevylezeme žádnou další čtyřtisícovku.
Je konec!
Vím, že se zde už nebavíme o vylezení Strahlhornu, ale o tom, že už není možné v těchto výstupech pokračovat. Snažím se tento bolestný okamžik aspoň trochu ještě oddálit poznámkou, že až se vrátíme na chatu, tak to ještě probereme. A třeba se ještě domluvíme, že bychom zítra lezli. Aspoň na poslední čtyřku! V nitru mi je ale jasné, že už tomu ani jeden nevěříme. Teď se ale musíme upnout k tomu, abychom vylezli aspoň Fluchthorn. Je to pro nás sice aklimatizační kopec, ale pořád se jedná o úctyhodnou výšku 3 800 mnm, což je např. výška nejvyšší rakouské hory Grossglockner. A to je nějaký kopec! Pojďme tedy aspoň tento kopec pokořit a nevracejme se domů s pocitem naprostého zmaru po neúspěšné výpravě. To je to, co mě v tu chvíli běží hlavou. Bez tohoto kopce prostě odjet nemůžeme. Zbylých 200 výškových metrů utíká nekonečně dlouho. Zdá se, že se vrchol vůbec nepřibližuje a že jsme se ocitli v nějakém bizarním snu, kde člověk běží ze všech sil, ale nehýbe se z místa. Krátce před 15 hodinou se přeci jenom na vrchol vydrápeme a přichází očekávané objetí a úleva z dosažení cíle. Pár metrů pod vrcholem se mi stane velmi zvláštní věc. Pravá mačka s mi rozlomí na dva kusy. Nebavím se zde o utržení řemínku, ale skutečně o rozlomení kovové části celé mačky! Pár hodin předtím se bavíme, že máme už velmi historické vybavení, které jsme po dobu více než 20 let nikdy nevyměnili za nové. V tu chvíli mě napadlo, že to vybavení s námi asi už zůstane po celou dobu našich ledovcových výstupů. Ani trochu by mě ale nenapadlo, že konec je jen pár hodin daleko. Je rozlomení mačky pod vrcholem těsně poté, co mi Martin oznámí, že končíme s výstupy na čtyřtisícovky, náhoda? To snad ani nemůže být! Je to asi poslední signál, který říká „vylezli jste toho přeci dost, už to stačilo, netlačte to dál“.
Martin se posadí na kámen vedle vrcholového kříže, z batohu vyndá řemínek a začne mi rozlomenou mačku svazovat. Koneckonců máme před sebou ještě celou cestu zpět a mačka by se mohla hodit:-) Skutečně se mu to podaří a mačka vydrží po celou cestu až na chatu.
Po asi 20 minutách odpočinku se vydáváme na cestu dolů. Dolů se jde i Martinovi mnohem lépe než nahoru. Sníh je mokrý, ale docela to vlastně jde a propadáme se tak pouze po úroveň kotníků. Přejdeme opět napříč ledovec a pokračujeme podél skály. Snažíme se najít nejkratší cestu na chatu, abychom se opět nedostali moc dolů, což už by v tuto chvíli hodně bolelo. Víme, že nás čeká ještě asi 200metrový závěrečný výstup na chatu. Cesta není moc dobře vidět, je zapadaná kamením, které se odlomily z blízké skály. Snažíme se držet mužíků. Teď už začíná trochu boj s časem, neboť v 19 hodin začíná večeře, kterou bychom si fakt nechtěli nechat ujít. Skáčeme po kamenech jako kamzíci a najednou i Martin vypadá mnohem lépe. Žádné známky únavy nevidím. Vidina teplé večeře je silná. Dokonce i závěrečný výstup na chatu probíhá velmi dobře. Martin sice neustále opakuje, abych ho předešel, ale přitom nasazuje tempo, že se ho sotva držím. Kolem půl sedmé odpoledne stojíme na terase Britannia Hütte a víme, že jsme to zvládli. Dáváme si oslavné pivo, po kterém následuje opět velmi bohatá večeře. Po večeři potvrzujeme obsluze chaty, že rušíme jednu noc a že ráno budeme už odcházet do údolí. Ještě zkusím na Martina poslední triky, a snažím se ho zviklat na zítřejší výstup na Strahlhorn. Už mi ale došla všechna kouzla a čáry, a tak je to diskuse spíše v rovině žertu. Jsme utahaní a kolem 22 hodiny si jdeme lehnout.
V soboru vstáváme v 6 ráno, abychom se vydali co nejdříve na cestu do údolí a dostali se včas do Prahy. Snídaně ale začíná až v 7 hodin, takže ještě chvíli odpočíváme na terase a nasáváme poslední pohledy na čtyřtisícové vrcholy. Před 8 hodinou vyrážíme dolů. Ze začátku se jde poměrně dobře a pádíme v našem obvyklém rychlém tempu, které zažíváme jen na cestě dolů. Cestou se párkrát zastavujeme u potůčku a vodopádů a náležitě si užíváme tento skvělý relax. Až asi v poslední třetině cesty dolů se u Martina objeví něco, co jsem neviděl od památné cesty na Traunstein. To byla jediná výprava, kde si Martin zapomněl hůlky a cestou dolů se mu natolik podlamovaly nohy, že to vypadalo, že ho budu muset donést. Nyní se objevuje podobný problém, nicméně hůlky má, ale ani to nestačí. Najednou vypadá jako člověk, který prodělal obrnu a sotva se hýbe klátivými pohyby. Jdeme velmi pomalu, ale cíl už není daleko. Po půl jedenácté již stojíme na parkovišti, převlékáme se a v 11 hodin vyrážíme na cestu domů.
Cestou domů se navzájem ujišťujeme, že toto není konec našich výprav. Pouze už nepolezeme na čtyřky. Ale je přeci tolik dalších možností, co bychom mohli dělat. Je zde obrovské množství krásných treků, z nichž některé bychom mohli absolvovat i s našimi drahými polovičkami. Mohli bychom absolvovat cyklo výlety v horách nebo třeba zkusit paragliding. No nemám obavu, že bychom něco nevymysleli.
Cesta ještě nekončí!

Epilog
Po návratu na chalupu utírám mačky a cepín, nacházím dostatečně reprezentativní místo na stěně v přístavku a věším je na hřebík. Budu je mít dobře na očích a budou mi připomínat, co jsme všechno zažili. A třeba je ještě někdy sundám(e?) 🙂

 

 

Krkonoše 2024

Lokalita: Přechod západní části hřebene Krkonoš
Výchozí bod: Rokytnice nad Jizerou
Vzdálenost z Prahy: 140 km
Termín: březen 2024

Na začátek března máme opět naplánovanou naši tradiční zimní výpravu na sněžnicích. Již několik let nejsou sněhové podmínky na tuto výpravu příliš dobré. Již v předchozím roce jsme byli limitovaní pouze na hřeben Krkonoš, kde bylo jediné místo, kde leželo větší množství sněhu. Letos je situace obdobná a to nejen v České republice. Sněhové podmínky nejsou moc dobré ani v Itálii a Rakousku, což jsme si potvrdili na začátku února při lyžování v Itálii, kde se lyžovalo převážně na umělém sněhu. Že by globální oteplování? Dobré sněhové podmínky jsou tak v rámci Evropy už jen v těch nejvyšších pasážích ve Švýcarsku a Francii. Dokonce pár dní po této výpravě jedeme s Martinem a našimi manželkami lyžovat do srdce švýcarských Alp do Zermattu, kde očekáváme skvělé sněhové podmínky. Nicméně zpět k naší výpravě po českých horách.
Na konci února si s Martinem vyměníme následující komunikaci:

 Od: Radek Stein <radek.stein@tpa-group.cz>
Komu: Martin Tůma <MuIder@seznam.cz>
Datum: 20. 2. 2024 14:20:31
Předmět: FW: Hřebenovka Krkonoše

Ahoj Marťas,
příští víkend už máme jet na naši zimní výpravu a se sněhem je to opět dost špatný.
Stejně jako vloni je sníh v podstatě jen na hřebeni Krkonoš. Labská bouda opět nezklamala a je tam okolo 150 cm.
Pokud tedy chceme zrealizovat naši výpravu, tak budeme muset jít opět do Krkonoš. Ještě, že jsme si vloni pro tuto situaci připravili dvě tratě, pokrývající zbytek hlavního hřebene Krkonoš – viz níže.
Já bych jel a byl bych pro trasu č.2 – z Rokytnice do Rokytnice 😊
Mrkni na to a dej vědět, jak to vidíš. Ještě můžeme s rozhodnutím zhruba týden počkat, ale že by najednou napadlo aspoň půl metru sněhu se mi nejeví jako pravděpodobný.
Ještě, že ty naše výstupy dokumentujeme. Naši vnuci už to asi budou znát jen z vyprávění (a i my si za 20 let rádi vzpomeneme na dobu, kdy byl ještě u nás v zimě sníh)…
Horám zdar!
Radek

Od: Martin Tůma MuIder@seznam.cz
Komu: Radek Stein radek.stein@tpa-group.cz
Datum: 21. 2. 2024 8.26

Čau Ráďo, zrovna včera jsem uvažoval, kam to vlastně letos pojedeme. Takže to vidím stejně a pro mě je i překvapení, ze v Krkonoších vůbec něco je!
Za mě super nápad!🤩
M.

Domluva je tedy poměrně rychlá. Moc na výběr nemáme a jezdit chceme to té doby, dokud to aspoň trochu půjde.
V soboru 2.března v 7 ráno vyzvedávám Martina na Proseku a vyrážíme do Rokytnice nad Jizerou. Cesta je naprosto bezproblémová. Naštěstí nikde nejsou ani zbytky sněhu a silnice jsou suché J Před 9 hodinou dorážíme do Rokytnice, kde to již vypadá jako na jaře. Sníh je vidět jen daleko v horních partiích. Ale my máme vše dobře nastudováno, a tak víme, že již ve výšce okolo 1 000 mnm by měl ležet sníh. Na hřebeni má být přes metr sněhu, takže vše v pořádku. V 9 hod již vyrážíme sbalení z parkoviště na Dolním náměstí doleva po žluté ve směru na Ručičky. Je poměrně teplo a tak odkládáme jednu vrstvu oblečení. Jdeme úplně sami po Pašerácké cestě a následně po Kostelní cestě. Cestou se bavíme naučnými tabulemi, které popisují, jak se zde v minulosti zvesela pašovalo. Jde se v pohodě a okolo půl jedenácté jsme již ve výšce cca 1 000 mnm u kiosku na rozcestí Ručičky. Zde se dle předpokladu poprvé objevuje sníh a jsou zde dokonce upraveny běžkařské tratě. Odkládáme batohy a dáváme si zasloužené pivko a párek v rohlíku. Zde už je o poznání chladněji, a tak si opět oblékáme další vrstvu oblečení. Po krátkém občerstvení pokračujeme dále. Odkláníme se od žluté značky a stáčíme se více doprava směrem na Dvoračky. Cestou přecházíme přes sněhové pole na sjezdovce z Lysé hory. Je nám trochu líto těch pár zarytých lyžařů, kteří se snaží dělat obloučky na zbytcích mokrého sněhu a husté mlze. Na druhou stranu oni pravděpodobně cítí podobnou lítost vůči nám, když vidí jak se plahočíme do kopce s těžkými batohy J V půl dvanácté již sedíme v restauraci Štumpovka na Dvoračkách (1125 mnm) a dáváme si další pivko.
Okolo 12 hodiny již pokračujeme dále po červené po Vycházkové trase Liška, u Růžinčiny zahrádky pak odbočujeme doprava na zelenou okolo Harrachových kamenů, Mohyly Hanče a Vrbaty až na Vrbatovu boudu (1397 mnm). Zde už se i přes ne přiliš pěkné počasí pohybuje velké množství dalších turistů, kteří ještě chtějí zažít poslední záchvěv zimy. Vrbatova bouda je plná k prasknutí, ale podaří se nám najít místo a dáváme si pivko a oběd. Trochu si posteskneme, když s námi u oběda sedí i rodiny s malými dětmi, což je dáno tím, že na Vrbatovu boudu jezdí linkový autobus. Je to samozřejmě skvělý způsob, jak umožnit širokým masám pobyt na horách, ale my skalní horalové toto neseme velmi těžce.
Kolem druhé hodiny již pokračujeme opět dál a ve 4 hodiny jsme již na Labské boudě. Počasí stojí stále za prd a vzhledem k husté mlze se rozhodujeme, že nemá smysl lézt nahoru na Sněžné jámy, kde jsme loni nic neviděli a letos by to bylo úplně stejné. Okolo půl páté vyrážíme tedy přes pramen Labe k České budce na hranicích s Polskem. Dále pak již jdeme po hranici na západ až k Tvarožníku, kde si postavíme iglú. Je okolo 18 hodiny a tak se Krkonoše zahalili do tmy. Stavění iglú tedy bude opět s čelovkami. Sněhu je víc než dost a navíc krásně lepí. Takhle dobré podmínky na stavbu iglú jsme dlouho neměli a tak se staví velmi dobře. Ruší nás akorát neustále projíždějící sněžné skútry, které rozvážejí polské turisty po okolních chatách. V jednu chvíli u nás zastavují příslušníci polské horské služby a my očekáváme komplikace. Přeci jenom stavíme iglú v první zóně národního parku. Při jejich dotazu, jestli tam hodláme spát chvíli přemýšlíme, co odpovědět. Postupujeme ale podle toho, co se nám v minulosti již mockrát osvědčilo. Když nevíš, co máš odpovědět, tak prostě řekni pravdu! Zase trefa do černého. Poláci jsou naštěstí rozumní a když zjistí, že nejsme v problémech a máme dostatečné vybavení na přespání, tak nám popřejí šťastnou noc a odjíždějí. Martinovi se podaří postavit střechu iglú v podstatě vodorovnou s terénem a pak celou noc přemýšlíme, jestli na nás strop nespadne. Naštěstí vše drží pevně, jako vždy.
Ráno celkem nikam moc nespěcháme a po snídani vyrážíme až těšně před 9 hodinou. Před 10 hodinou docházíme na Voseckou boudu, která si jako jedna z mála chat v Krkonoších drží svůj původní ráz. Původní tedy myšleno, částečně zmodernizovaný v 60 letech 20.století. V podstatě se zde asi nezměnilo od té doby vůbec nic. To nám ale vůbec nevadí a s nostalgií vzpomínáme na dětství. Dáváme si pivo a po chvíli naštěstí otevírají kuchyni a tak si trochu neplánovaně dáváme ještě polévku. V restauraci se setkáváme se zajímavým chlápkem, který vyrazil na hřebeny na běžkách. Po chvíli vyprávění chápeme, že chlápek je v určitém smyslu podobný blázen jako my. Ráno jel 300 km z Moravy, dá si 50 km na běžkám s poměrně velkým převýšením a pak pojede opět 300 km domů. To mi něco připomíná J Na závěr se dozvídáme, že mu je 62 let, na což rozhodně nevypadá. Toto vyprávění mě jako obvykle naplňuje určitou nadějí. Zase další důkaz, že to jde i po šedesátce!
Od Vosecké boudy jdeme dolů do údolí po Krkonošské magistrále, přes Krakonošovu snídani, Mumlavské vodopády až do Harrachova. Okolo půl jedné přicházíme do Mumlavského bistra, kde si dáváme lokální pivo a oběd. Ve 2 hodiny pokračujeme dále okolo autobusového nádraží v Harrachově a dále přes Rýžoviště. Zde opět budeme muset vylézt nahoru, co jsme právě slezli. Je potřeba vylézt na Studenov do cca 1 000 mnm, abychom se dostali na druhou stranu kopce do Rokytnice. Přes nachozené kilometry jdeme ve velmi svižném tempu a v 15 hodin jsme již na Studenově a v kiosku si dáváme další pivo. Máme kliku, protože turistů tu moc není a provozovatel kiosku už chtěl zavřít.  Pozorný čtenář si na tomto místě asi uvědomí, že jsme za tento dvoudenní výlet vypili docela dost piv. Je tomu skutečně tak. V rámci našich zimních výprav jde určitě o rekord J Toto je jedna z výhod Krkonoš (krom toho, že tu je sníh i na konci zimy). Všude je spoustu možností si dát něco k snědku a hlavně pivo J Může to sice vypadat jako určitý ústup ze slávy, ale myslím, že si to občas trochu i zasloužíme. A pokud stále ještě dokážeme v náročném terénu ujít přes 30 kilometrů, tak jsou ta piva odpracovaná. A jak pak chutnají!
Okolo půl čtvrté se již vydáváme na sestup do Rokytnice. Konečně se trochu umoudřilo počasí, vysvitlo sluníčko a jsou krásné výhledy do údolí a na okolní kopce. Před pátou hodinou jsme již zpátky na parkovišti, převlékáme se, a ještě se stavujeme v kavárně na kávu a zákusek. No vím, že tohle už zní jako trochu moc, ale byla to příjemná tečka za další skvělou výpravou.