Intermezzo
Jak to všechno začalo? Nápad s lyžováním v oblastech, kde lezeme s Radkem po čtyřtisícovkách, není nijak nový. Už dříve jsme se tímto snem zabývali, ale přiznávám, že jsem o něm uvažoval spíš jako o nesplnitelné chiméře, než o reálném záměru. Nicméně po našem výletu na Allalinhorn v loňském roce, kde spodní část výstupové trasy vede přes sjezdovku a průměrný baťůžkář je zde konfrontován s desítkami svištících sjezdařů, začala naše představa nabývat konkrétnějších obrysů. A tak mě ani nepřekvapí, když po povinném zpracování popisu naší túry a jejím odeslání, obdržím na přelomu nového roku od Radka v emailu dovětek v tomto znění:
„Někdy bychom si tam mohli jet zalyžovat:-)”
Beru ten návrh s rezervou a odpovím něco ve smyslu, že to je fajn nápad a že jej někdy zrealizujeme. Nicméně, myšlenka mi vrtá v hlavě a říkám si, proč vlastně ne? Mohlo by to projít, zvlášť když výlet obětavě plánujeme i s účastí našich drahých poloviček. Tedy, jak říká jeden můj známý, s dvojitými náklady a poloviční zábavou… Zuzka je nadšená a zkušená lyžařka, takže se vlastně zdá být největším oříškem přesvědčit Janu. Jaké je mé překvapení, když s nápadem, nesměle předneseném jednoho dlouhého zimního večera, úplně klidně souhlasí!
Plánování cesty
Začínají se rýsovat detaily, které s Radkem pilujeme prostřednictvím emailové korespondence.
Cílem cesty by měl být skiareál Aletsch Arena u městečka Fiesch, odkud jsme v roce 2014 vyráželi na čtyřtisícovky Aletschhorn a v r. 2021 na Finsteraarhorn. Aletsch Arena je mimořádně atraktivní lyžařská oblast, která se rozkládá na svazích údolí horního toku Rhôny podél unikátního skalního kaňonu, kterým se z výšky přes 3 tisíce metrů do údolí stáčí největší evropský ledovec – Aletsch Gletscher. Díky němu je celá oblast od r. 2001 zapsána v seznamu UNESCO. Impozantní ledovec se plazí v délce 23 km a vyplňuje údolí v některých místech až o síle 900 m.
Ze začátku se mi zdá, že Švýcarsko bude pro Janu přece jen trochu náročná destinace, ale to jen do té chvíle, než Radka napadne se Jany přímo zeptat a ta po telefonu bezelstně souhlasí. No, vypadám pak trochu jako …hmm…manžel ne úplně obeznalý se zájmy své ženy, ale to se naštěstí podaří ututlat mojí vyhlášenou výřečností…(!)
Takže, plán je jasný. Ráďa teď naplno projevuje své manažerské schopnosti; posílá detaily cesty, zamlouvá ubytování, nezapomíná na nákup skipasů i dálniční známky, pravidelně emailem obnovuje předpověď počasí. Která tedy není úplně valná, letošní zima je mimořádně chudá na srážky, takže i ve vyhlášených zimních střediscích v Rakousku a Itálii se lyžuje pouze na umělém sněhu. Což je další přidaná hodnota švýcarských Alp, kde jsou sjezdovky do nadmořské výšky až 3800 m. n.m., což je absolutní top záruka zasněžených kopců.
Někdy kolem poloviny února dostává Radek skvělý nápad, že bychom mohli z městečka Fiesch zajet i do střediska Zermatt, tedy do našich Walliských Alp, kde máme slezenu většinu čtyřtisícovek. Nečekanou možnost okamžitě formuluje v konkrétní plán a posílá emailem.
Tak to je opravdu geniální! Chvíli mi trvá – ne, vlastně dodnes si jen stěží uvědomuji, co to pro nás vlastně znamená: nechat se vyvézt lanovkou a zalyžovat si poblíž míst, která jsou prosycena našimi zážitky, ale také doslova zkropena naším potem a utrpením.
A tak se pomalu přiblíží den odjezdu.
Plánujeme ještě malý trek k ledovci Aletsch, abychom našim holkám ukázali, odkud se jde na čtyřtisícové velikány. Ale to uvidíme podle situace, jak se na to budeme cítit.
Cesta do Švýcarska
Je to tady, snový výlet začíná! Ve čtvrtek 7.3. v 8:00 ráno přijíždí Zuzka s Radkem před náš dům, nakládáme lyže a bagáž a společně vyrážíme směr Mnichov. Cesta nám pěkně ubíhá v družném rozhovoru a protože máme zdánlivě dost času, domlouváme se, že si uděláme cestou malou odbočku k Bodamskému jezeru, které beztak po trase míjíme. V půl druhé odpoledne přijíždíme na parkoviště v Lindau, ostrově se stejnojmenným starobylým městečkem na břehu jezera. V sychravém počasí vcházíme do bludiště ulic plných obchůdků a kaváren s příjemnou atmosférou provoněnou alpským vzduchem. Vzhledem k ročnímu období je zde jen minimum návštěvníků. Centrum dění se nachází na přístavišti s přilehlou promenádou. Procházíme několika úzkými uličkami v italském stylu a před námi se rozevírá skvostný výhled na jezero lemované alpskými vrcholky. Přístav je střežen šestimetrovou lví sochou, která nepřetržitě sleduje protilehlý švýcarský břeh. Vedle kamenného lva se tyčí do třiceti metrů maják z roku 1856. Na promenádě náš zaujala věž Mangturm, která je jednou z nejstarších věží na jezeře. Kvadratická dvacetimetrová stavba evokuje humornou pohádku pro dospělé, proto na zdi visí blonďatý princeznovský cop s červenou mašlí.
Procházíme se, kocháme příjemnou atmosférou a čas nás příliš netíží. V jedné z kaváren dokonce ještě na chvíli posedíme ve venkovní zahrádce u kávičky se zákuskem, abychom ve tři hodiny opět nasedli do auta a pokračovali v jízdě. Bláhově se domníváme, že nejdéle do sedmi hodin večer určitě budeme v cíli, horském hotelu Derby ve Fiesch.
Míříme podle Radkovy navigace naší osvědčenou trasou přes Lichtenštejnsko, dolů na Chur, dále západně přes Flims směrem k průsmyku Oberalpass. Sněhu je podél silnice zatraceně málo a už se těšíme, jak se ráno v hotelu vzbudíme a spravíme si náladu na svazích třítisícovek.
Do našeho plánu se však pomalu začíná vkrádat mírná nejistota. Zaráží nás, že jak se blížíme k průsmyku, zůstáváme na silnici prakticky sami a s přibývajícím šerem začínají pochybnosti sílit. I když jsem nepředpokládal potíže, dnes ráno jsem si v mobilu aktualizoval mapu Švýcarska a zde lze vidět, že průsmyk je pravděpodobně od včerejška uzavřen. V městečku Disentis/Mustér tedy namísto přímým směrem na Oberalpass odbočujeme doleva a začínáme stoupat do sedla Lukmanierpass, kde doufáme najít volný průchod. Toto sedlo je totiž o několik set metrů nižší než Oberalpass a proto lze očekávat, že zde budou příznivější podmínky. Stále se konejšíme přesvědčením, že průjezd přece nemohou zavřít, když je tak málo sněhu. Avšak obavy, zprvu jen nejasné, po pár kilometrech nabývají konkrétního rozměru. Za poslední chalupou v Sogn Gions se před světly auta z příšeří opuštěné silnice vynořuje bytelná závora.
Tak to jsme tedy pěkně v pr..!, pomyslí si i dosud největší optimisté naší skupinky. Na ceduli na nás zírá nápis, že cesta je otevřena pouze do 18:00 hod. A teď je třičtvrtě na sedm. To je tedy opravdu smůla. Zkoumáme závoru a s Radkem uvažujeme, že by nebyl příliš velký problém přeříznout zámek pilníkem, který mám v kapesním noži. Tenhle vynalézavý a typicky přímočarý „český” nápad nám však rozmluví naše drahé polovičky. A nutno říct, že oprávněně. Nebudeme násilně překonávat překážky, do kterých jsme se sami svým vlažným přístupem dostali. Je potřeba se “nechat unášet proudem”, to znamená najít řešení, které je v souladu s okolím. A to existuje vždy, jen se na něj musíme naladit.
Zatímco se Radek se Zuzkou snaží získat informace v blízkém penzionu, zkoumáme s Janou možnosti náhradní trasy z offline mapy. Získané informace vůbec nejsou příznivé. Teprve mnohem později se dozvídáme, že kvůli bouři Monica zasáhly oblast silné větry a srážky, což výrazně navýšilo nebezpečí lavin. Ty částečně zablokovaly silnice vedoucí do populárního střediska Zermattu i některých okolních oblastí. Řešením tak může být vrátit se část cesty, udělat okliku a zkusit to podzemní železnicí přes Furkapass. Musíme sebou ale hodit, protože železnice má určitě nějakou otevírací dobu. Bohužel se nedokážeme připojit ke švýcarské internetové síti, takže jakékoliv aktuální informace jsou pro nás nedostupné. A místní lidé, pokud vůbec nějaké potkáme, neví také nic.
Takže nezbývá, než se zhluboka nadechnout, zatnout zuby a otočit to.
V Disentis/Mustér se ještě malou odbočkou přesvědčujeme, že Oberalpass je skutečně uzavřen a pak již míříme cestou zpět přes Flims a Chur, okolo Vaduzu opět západně kolem jezer Walensee a Obersee, potom na jih směrem na Altdorf. Přibližně zajížďka nějakých 200 kilometrů.
V městečku Seewen u jezera Lauerzersee zabočíme chybně ve změti nepřehledných odboček na Goldau, což nám přidává dalších téměř 20 km, celkem nám zajížďka ukazuje bezmála 250 km. No, je to dost. Radek ale jako řidič prokazuje svou nezdolnou vůli a tak s velkým očekáváním přijíždíme ve 22:35 do Realpu, kde se nakládají auta na železnici. Jenže, před námi je opět závora se zřetelným nápisem: Furkapass uzavřen, poslední vlak jede ve 21:30. Zpozdili jsme se o hodinu!
Co teď? Máme přespávat v autě na parkovišti, nebo budeme hledat v noci nějaký hotel? Rozhodujeme se pro druhou možnost. Horečně se snažím v offline aplikaci mapy.cz najít nejbližší ubytování, ale většina pensionů je mimo sezónu uzavřena. V jednom ze ztemnělých zákoutí opuštěných ulic se nám podaří odchytit mladou dvojici, ale ti nám radí, ať se vrátíme do Andermattu, vzdáleném asi 10 km, tady budou hotely buď uzavřené, nebo plné. Cestou zpět se rozhodujeme to ještě jednou zkusit; zastavujeme ve vesnici Hospental u jednoho osvětleného hotelu u silnice a vydávám se na výzvědy. Vstupní dveře jsou otevřeny a tak drze procházím osvětlenou halou plnou rozházených bot a přezůvek a stoupám po dřevěném schodišti. V chodbě slyším z prosklených, osvětlených dveří halas bujné zábavy, bude to zřejmě společenská místnost. Pomalu otevírám a vcházím přímo doprostřed hlučné skupiny hotelových hostů, od pohledu všech generací. Halas pomalu slábne, jak si mě postupně všímají, až nakonec úplně utichá. Zahledí se na mě desítky podezíravých zraků a kdyby zástupci mužského pohlaví měli pistole za pasem, určitě po nich mimovolně sáhnou. V očích jim čtu nevyřknuté otázky: Co je to za vetřelce? Není to nějaký terorista?
Lámanou němčinou se snažím vysvětlit situaci a přednést svůj dotaz, zda tu někde v okolí není místo pro ubytování čtyř ztroskotanců. Odpovědí jsou rozpačité pohledy, ale nakonec se nade mnou jeden z mužů smiluje a vysvobodí mě z nejistoty zdvořilým prohlášením v hornoněmčině, že mi tady pšenka nepokvete a že musím do Andermattu. Tak to je taky zajímavý nápad! A kdyby to náhodou nevyšlo, tak to ještě můžeme zkusit v Andermattu…
No, pravdou je, že shánět ubytování o půlnoci není úplně standardní způsob, takže se zaťatými zuby poděkuji za opravdu cennou radu, otočím se, zavírám dveře a odcházím. Dole v hale potlačím zvrácenou touhu vyházet všechny boty ven na silnici, nasedám do auta a předkládám naší skupince osobitý nápad: „Musíme do Andermattu, tady je to na prd..”
V Andermattu si hned zdálky všímáme velkoryse osvětlené siluety honosného hotelu Radisson Blu Hotel. Naše úmysly, zprvu jen nejasně formulované, začínají nabývat konkrétních rozměrů. Je půl dvanácté a my s vysokou pravděpodobností budeme dnes spát v jednom z nejdražších hotelů ve Švýcarsku! Kdo by si to před pár hodinami pomyslel?
Budou tam mít ale pro nás místo? Otázka už není položena tak, jestli se nám bude chtít platit stovky franků za ubytování, jako spíše zda budeme mrznout v autě nebo se nám podaří pohodlně se vyspat a naladit se na zítřejší den nevšedním zážitkem. Ovšemže bychom nyní upřednostnili druhou možnost. Janičky nedávné prohlášení, že energii peněz je nutné investovat „do vesmíru”, se postupně stále více naplňuje. Vesmír nás prostě zkouší, jak dalece si stojíme za svými prohlášeními. A protože je to má žena, která v poslední době disponuje touto energií ve většinové míře, nezbývá než se přizpůsobit a držet krok. Pro mě to v našem vztahu samozřejmě znamená také aktivně se podílet na tvorbě této „energie”, ale to je téma na další esej.
Po chvíli hledání hotelového parkoviště, kdy nakonec stejně parkujeme na zákazu stání, stojíme s bágly v recepci, a sjednáváme nocleh. Mladý pikolík ve slušivém stejnokroji se snaží vyrovnat s naším, zjevně pro něj mimořádným požadavkem a pátrá v počítači. A trvá mu to déle než je únosné. Ve foyeru posedává ještě plno hostů, většinou v oblecích nebo slušivých róbách a my tu působíme trochu jako banda somráků. Pikolík si zve na pomoc kolegyňku a spolu něco drmolí nad počítačem. Občas se podívají na nás, jakoby odhadovali naši bonitu. Povzdechnu si a mé zraky se setkají s Ráďovými, ve kterých čtu odhodlání nehnout se z místa, děj se co děj. A třeba i za cenu násilí.
Naštěstí pro hotelový personál se skutečně podaří najít dva volné dvoulůžkové pokoje, každý za bratru 300,- CHF. No, neber to za tu cenu! Nicméně po chvíli už s Janičkou uléháme na letiště s prachovými peřinami, nad kterým se skví reprodukce fotografie ledního medvěda téměř v životní velikosti. Stačím před spaním shltnout dávku sušenek, vdechnout jedno plechovkové pivo, které mi nakonec vypadne z ruky a jsem v limbu. Při posledním blaženě úlevném krknutí mi v polospánku hlavou bleskne myšlenka: kdybyste měli v úmyslu jet lyžovat do Švýcarska, je dobré se předem podívat na stav průjezdnosti průsmyků, např tady: Alpenpässe (alpen-paesse.ch).
Lyžovačka v Aletsch Arena
Ráno vstáváme brzy, tak brzy, že Ráďu zastihneme ještě v nedbalkách. Svýma medvědíma rukama si protírá zarudlé oči a mumlá: „Co blbnete, vždyť ještě není sedm.” Nutno podotknout, že má pravdu, je teprve 6:57. Přesto se mu nějakým nadlidským úsilím podaří být na snídani skoro ve stejný čas s námi.
Snídaně je opulentní, to je třeba říci. Spánkový deficit vyrovnáváme bohatou nabídkou rybího a drůbežího masa, sýrů, uzenin a mnoha dalších darů zdejší kuchyně. Krátce po osmé jsme již připraveni u auta a před půl devátou připraveni k naložení na autovlak v Realpu. Kolem půl desáté přijíždíme do našeho hotýlku ve Fiesch, bleskově domlouváme formality s milou recepční a hned dychtivě vyrážíme s lyžemi přes rameno, pěšky necelý kilometr k dolní stanici lanovky. S Radkem zažíváme zvláštní pocit, když se procházíme v místech, kde obvykle klesáme pod tíží batohů před výstupem.
Vyjíždíme kabinkou na Fiescheralp, potom na Betmeralp a potom, a potom…
Fantastický pocit z nádherného lyžování na technicky dokonale upravených sjezdovkách nám může snad mírně zkalit jen ne úplně dokonalé počasí. Tvoří se mlha, která rozkládá sluneční záření, tvoří se tzv. disperze a místy lze při jízdě jen stěží rozeznat horizont. Ale jinak je to paráda a my si užíváme celou šíři rozsáhlého a členitého areálu až k nejzápadnější výspě, středisku Riederalp. Slastně kvitujeme každé roztržení mračen, následované vysvitnutím blahodárného sluníčka. Jednotlivá střediska jsou mezi sebou propojena úzkými sjezdovými stezkami, po nichž je to jako na horské dráze. S tím rozdílem, že jízda není kontinuální a někdy je protisvah tak strmý, že je nutno jej vystoupat stromečkem. Ale to nás nijak nerozhází a lyžujeme „až do úmoru”, to znamená do 16 hodin, kdy jede poslední kabinka z Fiescheralpu, mimochodem lokalitě, která je na Seznamu světového dědictví UNESCO. Naposledy tedy sjíždíme ještě svah pod Eggishornem, protože na samotnou vrcholovou stanici Bergstation ve výšce 2869 m, odkud vedou jen černé sjezdovky, si nakonec netroufáme. Mám toho docela dost a při pohledu na Janičku, která za námi začíná trochu zaostávat, je mi jasné, že se do žádných větších akcí pouštět nebudeme.
Kvečeru se jdeme ještě projít po městečku, které dýchá skromnou atmosférou spíše rekreační obce než vysokohorského střediska. V blízkém obchodě nakupujeme proviant a pak se pomalu procházíme podél rozvodněné říčky Wysswasser. S Ráďou si stále připadáme jako ve snu, že se můžeme takto poflakovat po místech, kde obvykle buď nervózně spěcháme k dolní stanici lanovky nebo se belháme, vysíleni po výstupu, k autu na parkovišti.
Večer si ve stylové jídelně našeho hotýlku uděláme malou hostinu z přinesených zásob a jdeme brzy spát, plni očekávání z následujícího dne.
Zermatt a Matterhorn
Ráno vstáváme časně, ale ne tak brzy, abych si nevysloužil od Radka jízlivé pošťouchnutí ve smyslu lidového přísloví „Kdo spí, nevyhraje”. Všem je nám jasné, že dnes je den s velkým „D” a v jídelně jsme natěšeni a plni očekávání. Po snídani balíme pár věcí a v 7:30 vyrážíme na 60 km dlouhou cestu do Zermattu. Jestliže včerejší zážitky v městečku Fiesch byly pro nás s Radkem vzpomínkovým opojením, tak při příjezdu do Täsch v údolí Mattertal zažíváme doslova drogový rauš. Odtud jsme v r. 2006 vyráželi na Dufourspitze a odtud jsme také v r. 2008 začínali náš památný výstup na Matterhorn! Šestnáct dlouhých let nás dělí od poslední návštěvy a věru, že se v tomto světoznámém horském středisku téměř nic nezměnilo. Nepočítáme-li ovšem vícepodlažní parkoviště Matterhorn Terminal Täsch, které bylo vybudováno v roce 2006. Má 2100 parkovacích míst a od roku 2023 nabízí také 131 elektrických dobíjecích stanic s elektrickou energií, pocházející ze 100 % z vodní elektrárny.
S Radkem si jeho betonové kulisy nějak nedokážeme vybavit a v paměti nám zůstala vzpomínka jen na původní zaprášený asfaltový parkink. Zde necháváme v autě naše věci a jdeme dále jen s lyžemi a lyžařskými botami v batohu, což se nakonec ukázalo být nepříliš rozumným rozhodnutím.
Täsch je poslední vesnicí v Mattertalu před Zermattem. Odtud je silnice směrem na Zermatt od roku 1972 pro dopravu osobními automobily uzavřena a je nutné využít železnici společnosti Matterhorn Gotthard Bahn. Kupujeme jízdenky v nádražním automatu a po 5 km dlouhé vyhlídkové cestě železnicí jsme v Zermattu.
Jsme pohlceni lidským mumrajem; zástupy lidí snažící dostat se stejně jako my ke stanici lanovky nebo jen výletníci mající za cíl turistickou atrakci, osazenstvo desítek hotelů a penzionů, prohlížející si jen tak městečko a také místní personál: prodavači, barmani, řidiči projíždějících elektromobilů a elektrobusů, horská služba, průvodci, správci, servismani,… Prodíráme se tím davem podél silnice nahoru k lanovce a popravdě, lyže a taška s botami přes rameno mě začínají pořádně tížit. V duchu si nadávám, že jsme nevyužili taxislužby, ale dopředu mě žene nezdolný instinkt: za chvíli Ho uvidím. Ještě pár hlubokých nadechnutí, několik setření potu z čela a je to tady: za ohybem cesty se nad střechami domů vynořuje Jeho majestátní silueta. Pán hor, Matterhorn. Mávám zuřivě nazpět na naši skupinku a pak už se společně opájíme neopakovatelným pohledem. Snažím se setřást dojetí, ale moc mi to nejde, hluboko v sobě cítím nesmírné vzrušení z blízkosti této legendární hory, na jejíž vrchol jsme v r. 2008 vystoupili a při pohledu na Radka vidím, že je ovládán podobnými pocity.
Pořizujeme několik fotek, ale dobře přitom víme, že žádný záznam nedokáže uchovat nezapomenutelné zážitky. Fotografování je nejasným průmětem aktuální situace, záznamem události nebo zážitku, který ve skutečnosti bývá doprovázen i jinými smysly, než pouze zrakem. Jakákoli zpětná reminiscence události je většinou degradována na sobecký zájem ukázat ostatním kde jsem byl a jaké to tam bylo skvělé. A kromě toho, ruku na srdce; kdy jste si naposledy prohlíželi stovky digitálních fotografií z dovolené? Pokud si včas neuděláme výběr, snímky zmizí coby myriády bajtů, netknuté v datových úložištích nebo externích datadiscích.
Přicházíme k nástupu, přezouváme se do lyžáků a kabinkou vyjíždíme na přestupní stanici Furi ve výšce 1867 m n.m. Zde zanecháme v taškách naše boty a cpeme se zástupem lidí k dalšímu výjezdu, který se zde rozděluje na centra Trockener Steg a Riffelberg. Pochopitelně bychom raději využili první variantu, která nás vynese do větší blízkosti Matterhornu a dále do střediska Matterhorn Glacier Paradise ve výšce téměř 4000 m, ale musíme vzít zavděk druhou možností. Trasa na Trockener Steg je totiž uzavřena z důvodu nepříznivého počasí. Nenecháme si touto zprávou zkalit náladu a plni nadšení se necháváme vyvézt kabinkou na Riffelberg a dále sedačkou na Gifthittli ve výšce 2935 m n.m. První sjezd po širokém, manšestrovém povrchu v záplavě slunce a s výhledem na „Maťák” je neopakovatelným zážitkem.
https://www.youtube.com/watch?v=h6HGqOkHSvw
Lyže sviští po dokonale rovném povrchu, do zatáček se lze položit carvingovým obloukem s loktem téměř u země. I průměrný lyžař zde musí cítit absolutní extázi.
Při dalším sjezdu uhneme trochu do strany a přijíždíme do stanice Gant, odkud vyjedeme kabinkou na Hohtälli ve výšce 3286 m n.m. A dále už jen lyžujeme a lyžujeme… Počasí se mírně kazí, opět se objevuje všudypřítomná mlha, která postupně zakrývá impozantní výhledy, ale ty nám již z paměti nikdo nevymaže. Kolem poledne si dopřáváme mírně dekadentní zážitek; oběd v Rothorn Ristorante Pizzeria. Sedíme na terase a dopřáváme si kulinářskou extázi z místní nabídky.
Den při nezapomenutelných zážitcích rychle ubíhá a náhle se ve stanici Sonnega dozvídáme, že se vleky uzavírají, nejspíše opět z důvodu nepříznivého počasí. Namísto návratu přes stanici Furi musíme volit trasu přes Ried a do Zermattu tak přijíždíme z opačné strany. Ukazuje naše nerozumná volba zanechat boty ve stanici Furi, protože se pro ně nyní musíme vracet. Rozhodujeme se, že holky pohlídají lyže a v blízkém bistru si případně ukrátí dlouhou chvíli, zatímco já s Radkem tam dojdeme pěšky. Čeká nás tedy znovu úmorná cesta přes celý Zermatt, lanovkou na Furi a zpět. Cestou tam ještě částečně využíváme elektrobusu, který nás ovšem neplánovaně odveze mírně mimo cíl, ale nakonec se dostáváme k našim věcem, čekáme opět chvíli na lanovku a jedeme dolů. V kabince lanovky vyslechneme rozhovor dvou mladých dívek v češtině; ta první s kvalifikací u záchranného týmu, má vážnou známost v Zermattu a vypráví o odstřelování lavin výbušnými náložemi, druhá je turistka na dovolené. Dohadují se, zda lyžaři, pohřešovaní od dnešního dne, budou nalezeni a obě nepochybují, že ano. To ještě nikdo z nás netuší, že pět skialpinistů, kteří se vydali na túru v oblasti hory Tete Blanche mezi regionem Valle d’Aosta a kantonem Valais, což je asi 20 km od nás, se ztratili ve vichřici a byli nalezeni záchranáři až v pondělí 11.3. již mrtvi. Dodnes se nepodařilo zjistit, co přesně se tam vlastně stalo.
Z dolní stanice spěcháme zpět a přichází radostné setkání s našimi ženami, které se velmi dobře baví v bistru, cesta zubačkou do Täsch a dále autem do našeho hotýlku ve Fiesch.
Co dodat k našemu výletu? Snad jen, že tyhle intenzívní zimní zážitky budeme jen stěží někdy překonávat. Euforie z lyžování byla neskonalá!