Lokalita: Julské Alpy leží z větší části na území Slovinska. Do Itálie zasahují pouze svou menší západní částí. Julské Alpy jsou zároveň nejvyšším pohořím Slovinska. Geologicky patří k soustavě Jižních vápencových Alp. Základním stavebním kamenem je triasový vápenec s výraznou vertikální modelací. Dělí se na dvě skupiny : Západní Julské Alpy – (skupina Jof di Montasio a Jof Fuart) leží na území Itálie (Alpi Giulie) a Východní Julské Alpy – leží na území Slovinska. Nejvyšší vrchol pohoří je Triglav – 2863 m n. m. ležící ve Slovinsku. Na území Julských Alp pramení dvě významné Slovinské řeky: Sáva a Soča. Z velkého počtu jezer jsou největší Bohinjské jezero a Bledské jezero. Nejvýznamnější vrcholy: Triglav (2864 m), Jof di Montasio (2753 m), Škrlatica (2740 m), Mangart (2678 m), Jôf Fuart 2666 m) Výchozí bod: Mojstrana, Aljažev dom (1015 m), Dom Planika (2401 m)Vzdálenost z Prahy: 600 km, 7 hod Termín: květen 2001
Poté co jsme na podzim 2000 absolvovali první horskou výpravu do Roháčů, přemýšleli jsme, jaké další hory budou následovat. Volba padla na Julské Alpy. Hlavním cílem pak bylo zdolání nejvyšší slovinské hory Triglav (2 864 mnm). Sestava byla opět stejná jako v případě podzimní akce předchozího roku, tj. Martin, Honza a já. Tentokrát jsme si na horskou výpravu rezervovali celý týden.
Nutno podotknout, že jsme do Julských Alp odjížděli stále jako zelenáči, kteří až na Martina absolvovali pouze jednu horskou výpravu. Je pravda, že zkušeností jsme moc neměli, ale co víc, naše vybavení bylo dosti žalostné. Ale jedeme přeci na jih – do tepla – tam nic moc potřebovat nebudeme. Každopádně zcela nevybaveni jsme teda taky nebyli. Od bratra jsem si půjčil zánovní turistické boty , které sice byly na úrovni „vietnamek“, ale byly kotníčkové, což žádné mé boty nebyly, a dala se od nich očekávat alespoň nějaká opora kotníků v náročném terénu. Podrážku však neměly téměř žádnou.
Hlavní ale bylo, vzít si s sebou kraťasy, triko a opalovací krém, abychom se opálili. Nejvíce rozumu měl asi Honza, který myslel i na jištění v náročném terénu, a přibalil do batohu i prádelní šňůru (i na tu později došlo).
Za termín výpravy byl vybrán konec května, kdy již sice bylo hezky, avšak sezóna začíná oficiálně až od začátku června. Tím jsme sice měli jistým způsobem zajištěno to, že v horách budeme prakticky sami, ale zato riskujeme, že v případě potřeby využít ubytování na některé z chat budeme mít smůlu, protože budou ještě zavřené.
V den odjezdu jsme se všichni sešli u mých rodičů a kolem půlnoci jsme vyrazili vstříc novým zážitkům. Cestu jsme zvládli i přes občasné bloudění docela dobře. K ránu jsme již byli na místě. Aspoň na chvilku jsme se natáhli u auta na parkovišti a snažili jsme se načerpat důležité síly. Bylo domluveno, že první den bude odpočinkový, a že si uděláme pouze menší túru po okolních kopcích. Poté, co jsme vylezli několik set výškových metrů, otevřely se nám nádherné výhledy na okolní kopce. No paráda. Konečně jsme v pořádných horách. Nevím, který chytrák to navrhl, ale domluvili jsme se, že se nebudeme zpátky vracet stejnou cestou, ale že se pokusíme přelézt blízko ležící skálu, a sejdeme pak dolů z druhé strany. Opravdu výborný nápad. Podařilo se nám vyšplhat několik desítek výškových metrů, když jsme zjistili, že skála začíná být
v podstatě kolmá a že je vyšší než jsme původně předpokládali. Zkrátka dál to nešlo. V tu chvíli jsme k všeobecnému nadšení zjistili, že ani cesta zpět již nebude tak snadná. Trvalo nám nějakou dobu, než jsme se znovu dostali na rozumnou cestu a oddechli si. Byla to pěkná hovadina. To nám potvrdil i pozdější pohled z odstupu, ze kterého se ona skála konečně vybarvila. Rozhodně se nejednalo o malou skalku. Bylo to skála jako kráva a bez dobrého vybavení by si na ni zřejmě netroufli ani zkušení horolezci. Získali jsme ale cennou zkušenost. Takovýchto cenných zkušeností jsme v následujícím týdnu získali ještě několik. Chybami se zkrátka člověk učí a žádný učený z nebe nespadl. Je pravda, že my jsme na několika místech skutečně málem spadli!
Po bezpečném návratu k autu jsme se našemu pokusu ze srdce zasmáli a začali jsme probírat podrobnosti výstupu na nejvyšší vrchol Julský Alp a Slovinska, Triglav. Tento vrchol dosahuje výšky blížící se třem tisícům metrů. Nikdo z nás do této doby v žádné podobné výšce nebyl.
Druhý den ráno jsme zabalili potřebné věci a vyrazili vstříc Triglavu. Jelikož jsme počítali s tím, že se již ten den k autu nevrátíme, vzali jsme si s sebou i stan a spacáky. Byl krásný slunečný den a tak jsme šli všichni pouze v kraťasech a nahoře bez. Ze začátku šla cesta velmi dobře, mírné stoupání jsme v pohodě zvládali a i některé lehce exponované úseky jsme bravurně přelezli. Vypadalo to, že budeme mít dobrý den, a že nás nemůže nic zastavit v tom, abychom zdolali vrchol. První obtíže nastaly ve výšce okolo 1700 m.n.m., kde se začaly objevovat zbytku sněhu. Čím jsme šli výš, tím pochopitelně sněhu přibývalo a čím dál tím častěji jsme naráželi na nebezpečné návěje přes jinak velmi pěkně upravenou turistickou stezku. Z pohledu zkušeného horala by zřejmě nešlo o tak závažný problém, avšak u nás se začaly objevovat známky nedostatečné technické vybavenosti. Mé bezpodrážkové boty na sněhu značně klouzaly, a každou chvíli hrozilo uklouznutí a pád ze skály. Nebyl to moc příjemný pocit. Ve výšce kolem 2000 m.n.m jsme vážně uvažovali o návratu zpět, ale chuť dosáhnout vrcholu zvítězila a tak jsme pokračovali dál. Snad nejtěžší překážkou, kterou jsme museli absolvovat, byl zasněžený, zhruba 5 m široký žlab, který bulo nutné překročit. V tu chvíli přišla na řadu prádelní šnůra. První lezl, za prádelní šnůru přivázaný, Honza. Já s Martinem jsme jistili. Dost to klouzalo. Honzovi dokonce dvakrát podklouzla noha a vezl se dolů žlabem, který pokračoval dolů strmou skálou. Naštěstí se nám podařilo Honzu na prádelní šnůře zachytit. Opravdu nevím, co by se stalo, kdybychom šnůru neměli! Nakonec se Honzovi podařilo žlab přelézt, i když na druhé straně dost trpěl, když jeho zmrzlé ruce přicházely k sobě. Pak jsem přešli my s Martinem, jištěni Honzou z druhé strany. To se již obešlo bez vážnějších problémů.
Zhruba ve 2 300 m.n.m jsme se již ocitli na zasněžené pláni, po které byl pohyb již značně jednodušší a ani zde nehrozilo velké riziko pádu. Akorát jsme byli celí promočení. Naštěstí bylo krásně, teplota kolem 30 stupňů, takže nám to tolik nevadilo. Odpoledne jsme se doplazili k horské chatě Dom Planika, ležící přímo pod vrcholem Triglavu ve výšce 2 401 m. I když jsme měli s sebou stan, byli jsme opravdu rádi, že byla chata již otevřena. Měli jsme štěstí, protože to byl první den, kdy chata otevřela. Chatař na nás popravdě koukal poněkud vyplašeně, zvláště když jsme mu sdělili, že jsme přišli od Aljažova domu. Při jeho reakci, že touhle cestou sem nikdo od loňské zimy ještě nepřišel, jsme se se zadostiučiněním smáli pod vousy. Pak následovalo ještě chlapské poplácání po ramenou s nádherným pocitem vítězství, že jsme tuto obtížnou cestu zdolali. Vítězství to však ještě nebylo. Vždyť jsme ještě nebyli na vrcholu. Byli jsme dost utahaní a tak jsme si šli docela brzy lehnout. V chatě kromě nás spala ještě tříčlenná skupina maďarských horolezců. Je pravda, že v tu chvíli nám toto poněkud komické slovní spojení „maďarský horolezec“ uniklo, avšak při líčení našeho výstupu po našem návratu, většina lidí propadala brutálnímu záchvatu smíchu.
Ráno nás opět probudilo sluníčko a tak jsme opět v kraťasech vylezli před chatu a prohlíželi jsme si vrchol, který ležel opravdu kousíček od nás. Před chatou jsme se pozdravili s maďarskými horolezci, kteří se již oblékali do perfektního horolezeckého vybavení. Samozřejmostí byly umělohmotné boty, mačky, provaz, cepín, goretexové oblečení. Dal jsem se s nimi do řeči a oni my sdělili, že přemýšlejí o tom, že polezou na Triglav. Skutečně i přes veškeré vybavení, byli zatím ve fázi rozvažování, zda to zkusit nebo ne. Pohled, kterým mě obšťastnili ve chvíli, když jsem jim řekl, že se tam chystáme také, byl opravdu kouzelný. Pohledem mě přejeli od hlavy k patě a opravdu neskrývali překvapení. Já tam stál v kraťasech a teniskám, v ruce jsme držel buchtu a suverénně jsem jim sděloval, že jdeme nahoru. Myslím si, že tento zážitek ještě dnes přidávají k dobrému po hospodách.
Zatímco maďarští horolezci již vyrazili nahoru, my jsme dokončovali snídani a bedlivě jsme sledovali jejich pokus o výstup. Ze začátku vypadal výstup bezproblémově, ale poté následoval evidentně zmrzlý hřebínek, který byl zřejmě nad jejich síly. Nakonec to vzdali a vraceli se zpět. V tu chvíli jsme usoudili, že naše technické vybavení nám bohužel tento výstup neumožní a rozhodli jsme se pro objetí vrcholu a o pokus o výlez z druhé strany. Druhá strana však nevypadala o mnoho lépe, a tak se o výstup nalehko pokusil pouze Martin, a i on se po chvíli vrátil s tím, že to opravdu nepůjde.
Když jsme se ujistili, že se nahoru nedostaneme, tak jsme se rozhodli, že slezeme zpět do údolí k Aljažovu domu, u kterého jsme měli auto, nicméně tentokrát jinou cestou. Po chvíli cesty se začalo kazit počasí. Během velmi krátké doby padla dost hustá mlha a rapidně se ochladilo. V mlze se nám podařilo ztratit cestu. Nějakou dobu jsme chodili křížem krážem po zasněžených pláních a přemýšleli jsme kudy dál. Došli jsem ke kraji skály, kde jsme uviděli několik set metrů hluboký sráz, který se táhl na obě strany do nedohledna. V tu chvíli nás popadli určité obavy a poprvé nás napadlo, že se třeba nemusíme zpět dostat. Po prožití několika psychicky slabších minut jsme se vzchopili a pokračovali jsme v hledání cesty. To se nám nakonec podařilo. Pak už cesta šla docela v pohodě, i když se Honza cestou zapřísáhl, že jestli tuto cestu přežijeme, tak přestane kouřit. To skutečně po příjezdu na nějakou dobu dodržel.
Když jsme pozdě odpoledne dorazili zpět k autu, byli jsme opravdu rádi, že jsme to přežili. V tu chvíli jsme začali řešit, kde vlastně dnes večer přespíme. Napadlo nás, jít se zeptat do Aljažova Domu, jestli si můžeme někde postavit stan. Jelikož byl všude zákaz stanování, tak jsme čekali, že se naše prosba nesetká s kladným přijetím. Jak jsme se blížili k chatě, tak jsme se domluvili, že se hlavně nesmíme smát, abychom situace ještě více neztížili. V tu chvíli se otevřeli dveře, ve kterých stála chatárka a my jsme si všimli nápisu na otevřených dveřích „kaditi zaprto“. V tu chvíli jsme se začali nahlas chechtat. Výsledek byl pak jednoznačný. V žádném případě si tady stan postavit nemůžete, odvětila chatárka. Večer jsme se tedy zabalili a popojeli jsme autem k místu, ze kterého měl začínat náš další výstup. Usídlili jsem se v malé liduprázdné vesničce poblíž Bohinjského jezera. Posadili jsme se na zahrádku u místní zavřené hospůdky, zapálili jsme svíce a hráli pozdě do noci karty. Byla to vskutku uvolňující zábava po náročném dni. V tu chvíli z nás opět spadlo napětí a byli jsme připravení na další výstupy.
Ráno jsme v klidu posnídali a vydali se na další výstup. Jednalo se o výstup k sedmero triglavským jezerům s převýšením zhruba 1000 m v pohodlném terénu. Šlo o jednodušší turistickou cestu vhodnou i pro vytrvalejší děti. Výstup nám trval několik málo hodin a po obědě jsme již dorazili ke krásnému jezírku, u kterého jsme se rozhodli zůstat. My s Honzou jsme zbytek odpoledne již jen lenošili, zatímco Martin se rozhodl ještě kousek pokračovat. Po několika hodinách zjistil, že cesta, kterou se chtěl vrátit zpět je neprůchodná a tak se vydal zpět. Přišel dost vyčerpaný až za tmy. U jezírka stál krásný winterraum ve kterém jsme se pohodlně vyspali.
Pátý den jsme slezli zpět do údolí a vydali jsme se zpět domů. Cestou jsme se ještě stavili na vykoupání v blízkém jezeře Bled. K večeru jsem dorazili k českým hranicím. Rozhodli jsem se, že ještě nepojedeme domů a že zastavíme kousek od hranic a dopijeme piva, která jsem si s sebou vezli. Auto jsme nechali na kraji pole a slušně jsme se zbourali. Ráno jsme již překročili hranice a kolem oběda jsem byli všichni doma.
Tato výprava se určitě povedla, i když se nám nepodařilo zdolat vysněný Triglav. Další stinnou stránkou této výpravy byl fakt, že se Honza rozhodl, že již s námi dále na hory jezdit nebude. Sice má hory rád, ale není již ochoten podstupovat takové riziko. My s Martinem jsem museli konstatovat, že jsme skutečně díky nedostatečnému vybavení museli podstoupit zbytečné riziko a rozhodli jsme se, že bude potřeba nějaké to vybavení nakoupit.