Lokalita: Großes Wiesbachhorn je hora nacházející se ve spolkové zemi Salcbursko v Rakousku a s výškou 3570 m je čtvrtým nejvyšším vrcholem pohoří Vysoké Taury. Klasická výstupová cesta vede od přehradní nádrže Mooserboden (2040 m) přes chatu Heinrich Schwaiger Haus (2802 m) a ledovcový hřeben Kaindlgrat. Výchozí bod: Kaprun – Kesselfall (1 000 mnm) Vzdálenost z Prahy: 500 km (cca 6 hod) Termín: červenec 2020
Na letošní rok byl naplánován aklimatizační výstup na Lomnický štít a letní výstup na Jungfrau. Ještě při naší únorové výpravě na Schneeberg s Martinem probíráme naše nadcházející výstupy, nicméně jak se říká, když lidé plánují, tak se pánbůh směje. Všechny plány vzaly za své, když se v průběhu března začaly uzavírat obchody, restaurace, kina, zábavní centra, kanceláře a následně i hranice díky neviditelnému globálnímu nepříteli – koronaviru. Šílenství nabralo neuvěřitelných obrátek a celý svět byl rázem na několik měsíců zcela paralyzován (pochopitelně až na výjimečné případy lidí, kteří jsou vůči globalizaci do značné míry imunní). Nechci se zde pouštět do úvah nad přehnaností přijatých opatření, jejichž důsledky pocítíme všichni zřejmě ještě na mnoho dalších let. Podstatné je to, že bylo nutné změnit plány a přizpůsobit se nastalé situaci. Během května, kdy se začaly postupně jednotlivá omezení trochu rozvolňovat, domluvili jsme se s Martinem, že letošní sezónu strávíme na českých horách. Je to vlastně trochu příležitost se opět pokochat krásami české přírody, na kterou pro všechny naše alpské výstupy, nebylo v posledních letech dost času. Z kraje léta jsme si naplánovali přechod Krkonoš a na konci léta pak přechod Šumavy. Jelikož se nakonec v průběhu června ukázalo, že budou přeci jenom otevřeny hranice aspoň s některými státy (bez nutnosti absolvovat testy na koronavirus, či strávit 2 týdny v karanténě), rozhodli jsme se nakonec uskutečnit nový plán, výstup na devátý nejvyšší vrchol Rakouska, Grosses Wiesbachhorn. České hory tak budou muset ještě trochu počkat, ale myslím, že nám nikam neutečou a že si je ještě na stará kolena užijeme J
Pro tento výstup využíváme prodlouženého víkendu na začátku července, kdy nám Honza Hus zajistil volné pondělí, což se hodí. Vyrážíme v sobotu brzy ráno směr České Budějovice, Linz a Kaprun. Poprvé vyrážíme v novém autě a Martin hned zkraje hodnotí, že nainstalovaná online navigace je již zcela „blbuvzdorná“ a šance zabloudit tak je v podstatě zcela eliminována. Po asi 5 minutách jízdy se nám však podaří špatně odbočit a tak si, stále ještě v Praze, o něco prodlužujeme cestu. Cestou do Kaprunu se nám podaří špatně odbočit, či přejet odbočku ještě několikrát. Opět prokazujeme, že pro nás není žádná navigace dost chytrá. Do Kaprunu tak nakonec dorážíme až okolo půl třetí odpoledne, což je výrazně později, než jsme původně plánovali. Auto necháváme v několikapatrovém betonovém parkhausu v Kesselfall, který je kupodivu zdarma. Rychle přebalujeme batohy a vydáváme se na cestu. Jelikož je chata Heinrich Schwaiger Haus (2 802 mnm) aktuálně zavřená (zjevně důsledek koronaviru), vyrážíme po delší době s pěkně těžkými batohy. Neseme s sebou spacáky, vaření a jídlo, což jsme v posledních několika letech absolvovali pouze při našich zimních výpravách. Tady ale přeci jenom lezeme o dost výše a každé přebytečné kilo je hodně znát. Okolo třetí hodiny jsme již na trase. Z Kesselfallu jedou autobusy, s jedním přestupem na velký pozemní výtah, až k přehradě Mosserboden (2 030 mnm). Přes těžké batohy se opět domlouváme, že nepoužijeme tyto nečisté prostředky a jdeme po svých. Cesta vede krásnou přírodou, jdeme v podstatě sami, a navíc je překrásné počasí. Občas nás míjí pouze malé skupinky turistů, kteří se zřejmě vyvezli k přehradě autobusem a nyní scházejí pěšky dolů na parkoviště. Pěkná rodinná procházka. Ve výšce 1 672 mnm leží první ze dvou přečerpávacích přehrad – Wasserfallboden, která byla vybudována na přelomu čtyřicátých a padesátých let v rámci Marshallova plánu. Terén je poměrně snadný, nicméně několikahodinová túra s těžkými batohy, doprovázená horkým a dusným počasím, nás docela zmáhá. Po necelých čtyřech hodinách přicházíme ke druhé přehradě Mooserboden. Dnes máme naplánováno vystoupat ještě o 800 metrů výše až do winterraumu u Heinrich Schwaiger Hausu. Je již téměř 7 hodin večer a tak začínáme mít pocit, že jsme přeci jenom trochu přecenili síly. Času do setmění máme sice ještě dost, ale začínáme pomalu spekulovat, že bychom dnes zůstali spát u přehrady. Představujeme si již ubytování s polopenzí a začínáme se těšit na vychlazené pivo nebo dvě. Při příchodu k přehradě se však ukáže, že je restaurace už zavřená (poslední autobus s turisty odjel již v 17 hodin) a ubytování zde není k dispozici. Naštěstí narážíme na terase u zavřené restaurace na místního průvodce Thomase, který se rozhodl přespat se svojí rodinou v chatě u přehrady, která je určená pro zaměstnance přehrady. Z Thomase se vyklube velmi milý a zábavný chlápek, který nás hned zavádí do winterraumu. Jsme zde úplně sami, topení je zapnuté, postele čerstvě povlečené, v koupelně teplá voda a splachovací záchod. Jsme nadšeni! Naštěstí jsme si přinesli s sebou každý aspoň jednu plzničku, která sice není kdovíjak vychlazená, ale představuje příjemnou vzpruhu. Na elektrickém vařiči si vaříme polévku a přikusujeme zeleninu. Rázem je nám zase dobře. Po večeři relaxujeme před winterraumem, kde je krásný výhled na spodní přehradu a okolní zasněžené vrcholy. O zbytky jídla se dělíme s liškou, která je zřejmě místní atrakcí. Je zcela ochočená a jídlo si bere dokonce i z ruky. Po chvíli přichází Thomas a přináší další dvě piva a pak další a další… Jak říkám, sympatický chlápek. Když se dozvídáme, že Thomas dělá průvodce u přehrady již 19 let, ale dnes je první noc, kdy zůstává u přehrady spát, nedokážeme zapudit myšlenky, že je to zřejmě nějaké znamení. Ale jaké? Možná bychom se měli vydat do Himalájí, o kterých Thomas vypráví? Nebo něco jiného, kdo ví? Večerním zážitkem při povídání pod hvězdnou oblohou je i pozorování třpytu čelovek při záchranné akci na protějším svahu Kitzsteinhornu dalekohledem. Okolo 23 hodiny jdeme spát, abychom byli fit na zítřejší výstup.
V neděli vstáváme okolo 7 hodiny. Nikam moc nespěcháme a až okolo půl deváté vyrážíme nahoru. Je opět krásný den. Před námi již nahoru vyrazilo několik desítek turistů, kteří přijeli prvním autobusem k přehradě již po sedmé hodině. Cesta na vrchol by měla trvat jen okolo 5 hodin a zpět do winterraumu u Heinrich Schwaiger Hausu další asi 2 hodiny, takže bychom měli mít docela dost času a nemusíme se tak úplně hnát. Po 11 hodině jsme u chaty ve výšce 2 800 mnm. Vybalujeme si věci, které necháme ve winterraumu, obědváme a před polednem vyrážíme dále na vrchol. Prvních zhruba 300 výškových metrů od chaty vede po skále, která je místy zajištěná ocelovými lany. Pak již začínají sněhová pole, takže nasazujeme mačky. Pod náporem slunečních paprsků sníh měkne, což činí chůzi trochu náročnější. Závěrečných zhruba 300 výškových metrů již vede po poměrně strmém svahu na samotný vrchol. V této nejtěžší pasáži výstupu navíc přicházejí husté mraky, které ztěžují orientaci. Výstup již v tuto chvíli zcela jistě nelze označit za lehký a díky aktuálním podmínkám se stává poměrně náročným vysokohorským výstupem se vším všudy. Na prudkém svahu musíme po každých pár desítkách kroků zastavovat a chytat dech. Zejména Martin toho má už docela plné zuby a snad poprvé v dějinách našich výstupů začíná lehce koketovat s myšlenkou návratu. Zatím pouze v duchu. To bychom ale nebyli my, abychom tuto situaci nezvládli. Asi 50 metrů pod vrcholem se k již tak dost těžké situaci přidává telefonát neteře Terezky, která má problém s autem a hledá pomoc u Martina. V tu chvíli si nedovedu představit nic senzačnějšího. Martinův výraz hovoří za vše. Poměrně ledabyle odkazuje Terezku na odtahovou službu a snaží se najít poslední zbytky koncentrace na závěrečnou část výstupu. Je nutné říci, že v danou chvíli není možné mít toto Martinovi za zlé. Však oni si nějak poradí. V husté mlze nakonec dosahujeme okolo půl čtvrté vrcholu s křížem. Za pěkného počasí by nás čekaly krásné výhledy na Grossglockner a další kopce, ale my bohužel nevidíme nic. Děláme rychlou vrcholovou fotku a otáčíme se na cestu zpět. Dolů už se jde přeci jenom lépe, i když některé pasáže vyžadují naprostou koncentraci. Při přebalování věcí na chatě jsme si pohrávali s myšlenkou nebrat na výstup mačky a cepín, ale teď jsme jednoznačně rádi, že je máme. Bez tohoto vybavení by byla cesta velmi náročná, ne-li nemožná. Trochu se pozastavujeme nad tím, že jsme cestou na vrchol potkávali některé turisty, kteří byli naprosto nevybaveni do takovéhoto terénu. Někteří dokonce měli na nohou tenisky. Zpětně usuzujeme, že zřejmě někteří z těchto dobrodruhů na vrchol nedošli a obrátili se zpět dolů. Stopy podrážek bez maček ve vrcholových partiích totiž žádné nejsou. Okolo 18 hodiny již přicházíme zpět do winterraumu ve výšce 2 800 mnm. Ještě se ve mně na chvíli probouzí čertík a straším Martina, že je winterraum plný a naše dopředu připravené spacáky jsou hozeny na lavičce. Martin zhluboka vydechuje a vchází dovnitř s pevným úmyslem zjednat pořádek. Úsměv na tváří mu následně vykouzlí zjištění, že jsme tu opět úplně sami. Je přeci jenom neděle večer a všichni kromě nás se vrátili dolů do údolí. To předchozí večer bychom měli se spaním ve winterraumu větší problém, neboť byl k prasknutí plný. Rozděláváme oheň v kamnech a děláme si večeři. Winterraum se v krátké době vyhřeje natolik, že pak musíme v průběhu vlahé noci větrat, abychom byli vůbec schopni usnout.
V pondělí vstáváme v 6 hodin a po rychlé snídani vyrážíme dolů. Dnes již máme před sebou „jen“ cestu do údolí a odjezd domů. Na druhou stranu je potřeba stále sejít okolo 1 800 výškových metrů a absolvovat poměrně dlouhou cestu do údolí. Martina začínají trochu bolet nohy, ale se zaťatými zuby a drobným mrmláním pokračuje dále. K tomu se bohužel přidává ještě několikametrový pád ze svahu u nižší z přehrad v okamžiku, kdy se Martin vyhýbá kolemjdoucím. Odnesou to žebra a koleno. Ještě nás stále čeká asi 600 výškových metrů do údolí a je jasné, že to bude ještě hodně bolet. Po další asi hodině a půl konečně dorážíme do údolí k autu a jsme skutečně rádi, že to máme za sebou. Bylo to jen tak tak. Je poledne, převlíkáme se, dáváme rychle něco k snědku a vyrážíme zpět domů. Okolo 19 hodiny jsme již v Praze.
Jak shrnout tuto výpravu? Máme za sebou bezesporu náročnou túru, ale také spoustu skvělých zážitků. Trochu znepokojení v nás vyvolala možná až příliš velká únava a vypětí při túře, kterou jsme považovali spíše za lehkou, zejména pak ve srovnání s jinými vrcholy, které jsme v posledních letech vylezli. Zejména Martin chvílemi trpěl jako pes a na závěr byl utahanej jako kotě J Snažím se najít objektivní důvody, proč tomu tak bylo, jiné než nastupující stáří, s čímž se zatím nejsem ochotný smířit. Myslím, že nějaké objektivní důvody zde lze spatřovat. Nerad bych na tomto místě čtenáře nudil detailní analýzou všech příčin nadměrné únavy některých členů výpravy, nicméně mi čtenář doufám dovolí krátké zamyšlení, které může být, jak doufám, cenné pro plánování a realizaci dalších výprav na kopce, které se svojí výškou přibližují 4 000 mnm.
Přestože byl výstup na Wiesbachhorn ztěžován rozbředlým sněhem a hustou mlhou v horních pasážích výstupu, objektivně se myslím jednalo spíše o lehčí výstup. Jako velmi významný faktor nadměrné únavy považuji těžké batohy. Ty nám činily určité problémy již v minulosti, nicméně naše mladé nohy a záda se se zvýšenou zátěží byly schopny docela dobře vyrovnat. Při procházení našich výprav jsem dospěl k zajímavému závěru a to, že naposledy jsme si nesli spacáky do výšky okolo 3 000 mnm v roce 2008 při výstupu na Matterhorn (zde jsme nesli navíc i stan). Od té doby jsme při takto vysokých túrách používali chaty, kde jsme měli zajištěno ubytování. Bez zajištěného ubytování jsme od roku 2008 lezli již pouze na Grossvenediger a Ortler v roce 2012 a na Aletchhorn v roce 2014, kde jsme však při spaní využili erární deky ve winterraumu. Ve všech třech případech jsme tak nesli „pouze“ vaření. V ostatních případech jsme od roku 2008 pří výstupu na konce nad 3 000 mnm nenesli ani vaření, neboť jsme měli zajištěno ubytování s polopenzí na chatě. Nepočítám zde tedy s výstupy na nižší kopce, což je například naše skialpinistická romance ve Stubajských Alpách a samozřejmě ani naše zimní výpravy, které jsou vždy směřovány na nižší kopce.
Za další faktor významné únavy během výstupu, ale i následném sestupu, považuji nedostatečnou aklimatizaci, kdy první den spíme ve výšce pouze 2 000 mnm a následně lezeme druhý den již na vrchol do výšky téměř 3 600 mnm. Jedná se tedy o převýšení téměř 1 600 m, což jsme při takto vysokém výstupu absolvovali pouze jednou a to při výstupu na Dom (převýšení také 1 600 m). Výstup na Dom pro nás pak představoval poměrně velké vypětí zejména díky tomuto významnému převýšení bez dostatečné aklimatizace. Jistě, Dom představoval podstatně vyšší výstup až do výšky 4 545 mnm, tedy zhruba o 1 000 metrů výše než výstup na Wiesbachhorn, ale jak dobře víme, už při výstupech nad 3 000 metrů se začíná významně projevovat únava z výšky a při nedostatečné aklimatizaci se stává výstup do jisté míry utrpením.
Jako významný prvek nadměrného psychického i fyzického vypětí považuji také do určité míry podcenění plánování výstupu. Oba s Martinem jsme počítali s poměrně jednoduchým výstupem na úrovni loňského výstupu na Johannisberg, což však s výstupem na Wiesbachhorn bylo dost neporovnatelné. Rozdíl byl dán zejména dlouhým nástupem první den a také těžšími skalnatými pasážemi při výstupu. Psychická pohoda během výstupu myslím významným způsobem ovlivňuje také následný fyzický výkon. Zde bylo rozčarování z náročného výstupu myslím významným faktorem nadměrné únavy, kdy byla na rozbředlém a kluzkém povrchu nutné naprostá koncentrace po celou dobu výstupu, což nás stálo hodně sil.
Dodatečně lze u Martina únavu přičíst i nedostatečné fyzické přípravě, resp. jejího vysazení z důvodu koronaviru. Martin totiž začal od března jezdit do práce autem, aby nemusel nosit roušku. Ukázalo se, že pravidelná denní chůze cca 2 km včetně vybíhání schodů v metru je neoddiskutovatelným minimem, které je potřeba absolvovat. A nic na tom nemění tréninková průprava na půlmaraton, která je pro účely dálkového pochodu či stoupání do výšky nedostatečná.
Analýza výše uvedených faktorů nám myslím dává poměrně slušný návod, jak udržet akceschopnost pro další výstupy i ve věku, kdy již většina lidí bezvládně sedí v křesle u televizní obrazovky, zatímco jiní se stále pokouší o posouvání svých hranic. Jak říká klasik, jsou tací, kteří se stále snaží o dosažení něčeho výjimečného a pak ti ostatní, kteří se chtějí jen poškrábat po zádech. Já bych rád doufal, že se aspoň ještě nějakou dobu budeme moci řadit k těm prvním.