Lokalita: Rysy jsou hora v Tatrách na slovensko-polské státní hranici. Nadmořská výška středního a nejvyššího ze třech vrcholů je 2503 m. Střední vrchol je nejvyšším v Tatrách, který je volně přístupný bez horského vůdce. Na úbočí Rysů se na slovenské straně v nadmořské výšce 2250 metrů nachází známá Chata pod Rysy (slovensky Chata pod Rysmi), nejvýše položená horská chata na Slovensku. Nejvýznamnější vrcholy: Gerlachovský štít (2655 m), Gerlachovská veža (2642 m), Lomnický štít (2634 m), Ľadový štít (2627 m), Pyšný štít (2623 m), Rysy (2 503) Výchozí bod: Lysá Polana, Chata pod Rysami (2250 m) Vzdálenost z Prahy: 550 km, 6 hod Termín: červen 2017
Už několikrát jsme v minulosti plánovali výpravu do Vysokých Tater, ale vždy z toho nakonec sešlo. Už bylo skoro až trapné, že mám slezenu značnou část Alp, ale zatím jsem nikdy nebyl ve Vysokých Tatrách. Konečně je to ale tady. Je rozhodnuto, jedeme. Chvíli to vypadá, že s námi pojede i Lukáš, ale nakonec z toho sejde. Nejprve je plánem vylézt na nejvyšší vrchol Slovenska, Gerlachovský štít. Přestože je přístupný jen s horským vůdcem, plánujeme, že si ho vylezeme sami. Vrchol je poměrně daleko od „normálních“ horských chat. V blízkosti se nachází pouze Sliezsky dom, který byl přebudován na luxusní wellness hotel. Když pominu nehoráznou cenu 10 tisíc Kč za noc za třílůžkový pokoj, tak nemohu přimhouřit oko nad tím, že ubytování v takovémto hotelu by zcela degradovalo naši filozofii výstupů. Tohle tedy ne. Nakonec se tedy rozhodujeme, že Slovákům na ten jejich Gerlach kašleme a rozhodujeme se vylézt nejvyšší vrchol Slovenska, který je přístupný bez vůdce, Rysy.
V pátek zhruba o půlnoci dorážíme do Starého Smokovce, kde přespíme na parkovišti. V noci začíná pršet. Brzy ráno máme v plánu přejet autobusem do Polska do Lysé Polany. Bohužel první autobus odjíždí až okolo 9 hodiny a navíc má zpoždění. Až okolo 10 hodiny jsme v Lysé Polaně. Podle předpovědi počasí má v 10 hodin přestat pršel. Předpověď kupodivu nevychází a prší bez přestání celý den. Na červen je i poměrně chladno. Máme v plánu cestu přes Mořské Oko na vrchol Rysy, který přejdeme na slovenskou stranu a přespíme na Chatě pod Rysy. Bohužel hned na začátku cesty si nejsme zcela jistí, zda máme jít po pravém břehu řeky, nebo přejít přes most na levý břeh. Martin si není úplně jistý, zatímco já poměrně ano, a tak ho přesvědčuji pádnými argumenty. Bohužel se později ukáže, že jsem výjimečně neměl pravdu. Cestou několikrát zaváháme, ale teprve po 10 kilometrech jsme si jistí, že jdeme skutečně špatně! Vracíme se zpět a cestou potkáváme Poláka, který nám radí, že je možné řeku asi po 3 kilometrech přebrodit na druhou stranu. To by nám hodně bodlo. Podaří se nám najít místo, kde je řeka trochu užší a vypadá to, že by snad bylo možné ji skutečně přebrodit. Sundáváme boty a vyhrnujeme kalhoty. Martin nic moc neřeší a odvážně se vrhá do dravé řeky. Po několika metrech, kdy mu začíná voda sahat po pás, usuzuje, že to nedáme. Stále prší, voda je ledová, Znovu se oblékáme a jdeme zpět do Lysé Polany. Celou cestu pokukujeme, zda by se přeci jenom nedala řeka někde přebrodit, ale bohužel ideální místo nenacházíme. Zhruba v půl třetí odpoledne máme v nohách 20 kilometrů a jsme zpět na místě, ze kterého jsme dopoledne vyrazili. To je snad sen! V minulosti jsme si již několikrát zašli, ale zajít si 20 kilometrů, navíc v takovýchto podmínkách, to je vskutku husarský kousek. Je nám jasné, že jsme se dostali do časové tísně, ale přesto se rozhodujeme,
že dodržíme původní plán. V chatě pod Rysy máme zarezervované ubytování a chceme tam dnes dojít. Ještě zvyšujeme už tak dost vysoké tempo. Po asi půl hodině přicházíme k pokladně. Kupodivu naši polští skorobratři vybírají vstupné za použití cesty k Mořskému Oku. To si snad dělají… Nedá se nic dělat, vstupné platíme. Zároveň si všimneme, že je u vchodu možné si pronajmout koňský odvoz k Mořskému Oku. Je to trochu srabácké, ale vzhledem k časové tísni tento způsob dopravy skutečně využíváme. Koně bohužel jedou poměrně pomalu, nicméně se přeci jenom pohybují o trochu rychleji než davy turistů, které cestou míjíme. Asi hodinovou cestu využíváme k doplnění potřebné energie. U Mořského Oka vylézáme z povozu a dále jdeme po svých. Škoda, že je mlha a stále prší. Jinak by byl na Mořské Oko určitě krásný pohled. Většina lidí se tady obrací, ale pro nás je to v podstatě začátek. Mořské Oko obcházíme po pěšince zleva a pak již začíná strmé stoupání. Zde už jsme skoro sami. Potkáváme pouze dvojici Poláků, kteří se vrací z cesty na vrchol Rysy, který nedali. Teplota začíná s ušlými výškovými metry klesat a začíná se objevovat sníh. Začíná sněžit. Na takovéto podmínky nejsme úplně ideálně vybaveni. Kameny kloužou, řetězy jsou přimrzlé ke kamenům. Docela by se hodily mačky. Vzal jsem si jen lehké rukavice a navíc obě levé! Martin mě chce zachránit svými náhradními rukavicemi, ale zjišťuje, že si je zapomněl vzít. Jsme úplně promočení a zmrzlí. Dorážíme na vrchol, ale nemáme ještě vyhráno. Začíná se pomalu stmívat a na slovenské straně není orientace vůbec snadná. Značky jsou umístěny tak, že při sestupu nejsou moc vidět a navíc jsou místy zapadané sněhem. Bojíme se, abychom chatu neminuly a nebyli tak odkázáni slézt až dolů do údolí. Naštěstí se nám akorát s příchodem tmy daří na chatu dolézt. O chvíli později potřebuje Martin na záchod a ptá se chatára na cestu. Vylézá z chatu a v silné vánici se vydává asi 50 metrů od chaty na suchý záchod. Po asi 10 minutách se vrací zpět celý promočený. Ve tváři má velkou zlost. Záchod přes veškeré úsilí nenachází a tak si zlost vylévá na obsluze. „To není možný, aby jste měli záchod takhle daleko od chaty. To jsem nikde nezažil“, láteří Martin. Nakonec ho přeci jenom nachází a trochu se zklidňuje. Druhý den ráno slézáme do údolí. Počasí je už lepší, ale díky vydatnému dešti z přechozích dnů jsou rozvodněné potůčky a říčky a valí se dolů údolím. Ze začátku se snažíme vodě vyhýbat, ale pak zjišťujeme, že to nemá moc smysl a jdeme dál přímo uprostřed valící se vody. Když už se blížíme k Popradskému plesu, potkáváme skupinky turistů, kteří jdou nahoru a vehementně se snaží vyhýbat vodě. Nic netuší o tom, co je čeká výše. Vůbec tak nechápou, když kolem nich procházíme přímo uprostřed asi 40 cm hlubokého jezírka, které se vytvořilo na místě stezky. Ještě dlouho se za námi otáčí a divoce spekulují, co to právě viděli. U Popradského Plesa si dáváme oběd a pak již se vydáváme na cestu dolů ke Štrbskému plesu. Tady nám ještě nějakou dobu trvá, než nacházíme místní vlakové nádraží. Bohužel nám právě odjel vlak a na další musíme čekat asi 45 minut. Moc nám to ale nevadí. Začalo svítit sluníčko a tak sundáváme úplně promáčené boty a sušíme se. Po asi půlhodinové cestě vláčkem přijíždíme zpět do Starého Smokovce k autu a vydáváme se na cestu domů.