- Vysoké Taury, Johannisberg
Lokalita: Vrchol Johannisberg, leží v horské skupině Glockneru, ve které leží jedny z nejvyšších hor Východních Alp. Nejvyšším vrcholem skupiny je Grossglockner (3 798 m). Johannisberg (3 463 mnm)je devátou nejvyšší horou skupiny Glockner, která tvoří nejvyšší část Vysokých Taur. Výchozí bod: Kaiser Franz Josefshöhe (2 300 mnm), Oberwalderhütte (3 000 mnm) Vzdálenost z Prahy: 600 km (cca 6-9 hod) Termín: červen 2019
Na jaře 2019 se po sedmi letech vydáváme opět do Vysokých Taur, kde jsme naposledy v roce 2012 vylezli, ve velmi nepříznivých podmínkách, na Grossvenediger. Následek v podobě sněžné slepoty mám i po těch letech vrytý do paměti velmi hluboko. Plánem je tentokrát vylézt trochu lehčí vrchol Johannisberg s výškou cca 3 500 mnm. Členem výpravy se opět po delší době má stát i synovec Lukáš, který to však po úvodním nadšení nakonec vzdává. Důvodem je zřejmě jeho nedostatečná výbava, kterou by si musel pořizovat. Ač se jedná o poměrně lehký kopec, je potřeba se vybavit kvalitní obuví, mačkami, sedákem a cepínem. Přeci jenom vede výstup přes ledovec a to není nikdy dobré podcenit. Lukášovo zapálení pro věc se tak ukáže jako nedostatečné, což mu však nelze zazdívat. Musíme si uvědomit, že se jedná o specifického koníčka, ke kterému si člověk musí svoji cestu najít a někdy to prostě trvá a většina lidí ji nenajde nikdy. Lukáš si tu svojí cestu zatím zřejmě nenašel, ale třeba z něj bude dobrý šachista nebo třeba potápěč. Přeci jenom není mnoho lidí, kteří jsou ochotni se trmácet deset hodin někam, pak se dřít celý den do kopce, ze kterého je paradoxně potřeba následně opět slézt dolů a pomlácený, omrzlí, spálený a totálně vyčerpaný opět absolvovat desetihodinovou cestu zpět domů. Těžko se to vysvětluje a takto stroze popsáno to zní jako úplná blbost, ale existuje těžko pochopitelný a popsatelný důvod, proč tam člověk znovu za rok jede a dokonce se na to většinu roku těší!
Výstup na Johannisberg je technicky poměrně snadný, navíc s převýšením od chaty Oberwalderhütte pouhých 500 výškových metrů snadno dosažitelný. Výjimečnost výstupu je tak dána především úžasným umístěním vrcholu hned vedle majestátního Grossglockneru a panoramatickými výhledy z vrcholu na okolní kopce do všech směrů.
Vzhledem k tomu, že výstup na chatu Oberwalderhütte představuje pouhých 600 výškových metrů, tedy nějaké tři hodiny výstupu od parkoviště Kaiser Franz Josefshöhe (2 300 mnm), tak se výjimečně rozhodujeme vyjet z Prahy až v soboru v 7 hod ráno s plánem dorazit odpoledne na parkoviště a vylézt na chatu. Na nedělní ráno je pak naplánován výstup na vrchol a návrat zpět na chatu a dále k autu, a tentýž den večer návrat do Prahy. Jednoduchost výstupu tam kompenzujeme poměrně ambiciózním časových harmonogramem, který by měl opět prověřit naši plnou připravenost. Vždyť se opět jedná o aklimatizační výstup a o přípravu na mnohem obtížnější letošní výstup na 7 čtyřtisícových vrcholů ve Wallisu. Jedeme klasicky přes Linz a dále na Salzburg, kde se bohužel dostáváme do kolony a přes veškerou snahu o nalezení rychlejší cesty asi na hodiny zakufrujeme. Cestu si navíc tentokrát prodlužujeme o další hodinu díky skutečnosti, že Grossglockner Hochalpenstrasse je uzavřená, takže objíždíme celý masiv Glockneru, abychom se dostali na vyhlídku Franze Josefa z jihu. Důvod uzavírky nám není zcela zřejmý, ale pravděpodobně jím je odstraňování následku zavalení silnice sněhem. Tuto domněnku si do jisté míry potvrzujeme při nedělním návratu, kdy je Hochalpenstrasse již průjezdná a kdy projíždíme mezi několikametrovými sněhovými stěnami (místy odhadujeme výšku na 4-5 metrů), které se vytvořily podél silnice. Takovéto množství sněhu na začátku června jsme skutečně ještě nezažili. Je pravda, že ještě na začátku května byly Alpy zasypávány neobvyklým množstvím sněhu a toto je evidentní důsledek. Žádné globální oteplování neexistuje. Přichází doba ledová!
Po objetí masivu otevřenou částí Hochalpenstrasse se dostáváme k mýtné bráně, kde nám místní pracovnice, v důchodovém věku, lámanou angličtinou sděluje, že je cesta zavřena a na Oberwalderhütte se nedostaneme. Tuto informaci považujeme po devítihodinové cestě z Prahy minimálně za velmi kuriozní a tak nás zajímají detaily. Bohužel se nám nedaří dostat z paní nějaké bližší informace a tak pokračujeme dál a doufáme, že se autem alespoň přiblížíme k parkovišti na vyhlídce Franze Josefa. Už je okolo 4 hodiny odpoledne a tak nás případné prodloužení výstupu na chatu, o několikakilometrovou cestu po silnici, moc netěší. V žádném případě si však nepřipouštíme, že bychom se dnes na chatu nedostali. Zákaz, nezákaz, vždyť máme rezervaci na chatě a nějak se tam přeci dostat musíme.
Nakonec dojíždíme až na parkoviště do solidní výšky 2 300 mnm. Zde stojí robustní betonová budova s několikapatrovými garážemi. Když zvážíme, že se nacházíme v samotném srdci Vysokých Taur s asi nejkrásnějším výhledem na nejvyšší rakouskou horu, tak se neubráním pocitu, že sem ta stavba prostě nepatří.
Rychle si balíme věci a okolo půl páté odpoledne vyrážíme nahoru. Cestou spekulujeme, co že nám to ta paní u mýtné brány vlastně povídala o tom, že je cesta zavřená. Netrvá dlouho a pochopíme, že zřejmě hovořila o zavřených tunelech č. 4-6, které jsou vyraženy do skály, aby umožnili návštěvníkům hor snadný průchod přes trochu exponovanější úseky. Jedná se o další zvláštnost tohoto místa. S něčím takovým jsme se zatím nesetkali, a že už máme s čím srovnávat! Toto nás samozřejmě nemůže zastavit a tak procházíme pouze tunely 1-3 a pak již vylézáme ven na úzkou cestičku, která vede po poměrně strmém svahu ve směru na chatu Oberwalderhütte. Místy je cestička zatarasena sněhovými jazyky, které ale celkem bez problému přelézáme. Pak již jdeme po krásně upravené, asi 3 metry široké, cestě, která je ostře zaříznutá do strmé skály. Skutečně se tady někdo hodně vyřádil. Asi po hodině a půl docházíme na ledovec a za další hodinu a půl, po zdolání krátké jištěné cesty po skále, docházíme na chatu Oberwaldhütte. Je zhruba 7 večer a večeře je již v plném proudu. Dostáváme separátní pokoj a pak již si plníme žaludky dobrou večeří a až netradičně dobrým pivem. Po deváté hodině se nám již zavírají oči únavou a tak nedojde ani k tradičnímu hraní karet a jdeme si lehnout.
V neděli ráno vstáváme v půl šesté, abychom byli v šest na snídani, a před sedmou hodinou již vyrážíme nahoru. Počasí je velmi příznivé, je skoro jasno, jen sem tam se objeví nějaký ten mráček. Výhledy na Glockner a na další kopce, kterými jsme obklopeni, jsou dech beroucí. Jelikož vede značná část cesty přes ledovec, tak si kousek od chaty nandáváme mačky a navazujeme se. Jde se nám velmi dobře a v rychlém tempu se dostáváme již před 10 hodinou na vrchol. Cestou se neustále rozhlížíme kolem sebe a stále dokola přemýšlíme o tom, jak je vůbec možné být jeden den ráno v Praze a druhý den večer už opět zpět v Praze a mezitím vylézt 3 500 m vysoký kopec v srdci Alp. Je to prostě neuvěřitelná paráda. Takhle jsme si výstup už dlouho neužívali. Dokonce přicházíme na vrchol se solidním předstihem před skupinkou pěti statných žen v pokročilejším věku (řekl bych zhruba v Martinově věku), které nás při výstupu pronásledují, ale bezúspěšně. Jedná se o skupinku, která nás již po očku sledovala předchozí večer, ale zase nás nedostali. Po 20 minutách strávených na vrcholu scházíme opět dolů. Kolem nás se na lyžích prohánějí skialpinisti, kteří zde mají výraznou převahu, kterou se nám snaží dát najevo opakujícím jucháním během jízdy. Nám se jde ale docela dobře, takže jim ani moc nezávidíme a taky si jucháme, aby pochopili, že tohle je naše volba a baví nás to. V průběhu cesty dolů se již projevuje síla slunečních paprsků, díky kterým začíná být sněhová pokrývka o poznání měkčí. Začínáme se slušně bořit, což nás stojí dost energie. Té však máme poměrně dost, takže až na občasné nářky je vše v pohodě. Opět se ale ukazuje jak je důležité včasné vstávání, kdy cestou nahoru se téměř vznášíme po zmrzlé krustě. O kolik složitější by asi bylo snažit se o výstup po poledni. My jsme však již před polednem zpět na chatě, kde balíme věci a dáváme si polévku a pivo a pak již scházíme zpět k autu, kam přicházíme okolo půl třetí odpoledne. Během chvíle jsme převlečeni a vyjíždíme na cestu. Do Prahy se přes drobná zaváhání dostáváme v krásných devět večer. Vypadá to až neuvěřitelně, jak dlouhý den, plný skvělých zážitků, máme za sebou.
Závěrem lze snad jen shrnout, že se víkend opravdu vydařil a zažili jsme jeden z nejpohodovějších výstupů na úžasný kopec v srdci Alp.