Piramide Vincent (4215 mnm), Corno Nero/Schwarzhorn (4321 mnm), Parrotspitze (4432 mnm), Signalkuppe (4556 mnm), Zumsteinspitze (4563 mnm)
Lokalita: Masiv Monte Rosa (německy Monte Rosa Gruppe; italsky Massiccio del Monte Rosa; francouzsky Massif du Mont Rose) je horský masiv na východě Walliských Alp, na hranicích Švýcarska a Itálie. Nejvyšším vrcholem masivu je Dufourspitze (4634 m), nejvyšší hora Švýcarska a druhá nejvyšší v Evropě. Celkem je v masivu kolem 15 vrcholů s výškou přes 4000 metrů. Mezi významné čtyřtisícovky v masivu patří například dlouhý a vysoký hřeben Lyskammu, Signalkuppe, na jejímž vrcholu se nachází nejvýše položená chata v Evropě Capanna Regina Margherita, nebo Breithorn, považovaný za nejsnadněji přístupnou čtyřtisícovku v Evropě. Výchozí bod: Stafal (1 830 mnm), Rifugio Mantova (3 498 mnm), Rifugio Gnifetti (3 647m), Capanna Regina Margherita (4 554 mnm) Vzdálenost z Prahy: 1 050 km (cca 11 hod) Termín: červenec 2019
V červenci 2019 se vydáváme na dlouho očekávanou výpravu na Monte Rosu. Naposledy jsme zde byli v roce 2006 při výstupu na Dufourspitze, takže se sem vracíme po dlouhých 13 letech. Cílem není nic lehčího než zdolání 7 čtyřtisícových vrcholů během 3 dnů, s následným přespáním na nejvýše položené chatě v Evropě, Margheritě. Po celých 13 let od naší poslední návštěvy se znovu a znovu vracím ke čtení poutavých popisů o přechodu Monte Rosy a ve svých představách sám pro sebe zažívám toto neobvyklé dobrodružství. Musím přiznat, že jsem na začátku roku trochu s obavou otevíral s Martinem otázku, zda bychom letos tento přechod neabsolvovali. Po sérii drobných nářků ohledně očekávaného návalu lidí a nekřesťansky drahého ubytování Martin nakonec s výpravou souhlasí a tak už nic nebrání v detailním naplánování přechodu.
Z Prahy vyjíždíme ve středu okolo18 hodin a jedeme klasicky přes Mnichov, dále okolo Bodamského a Luganského jezera. Vzhledem k tomu, že výstup tentokrát realizujeme z italské strany a k masivu Monte Rosy musíme tudíž přijet z jihu, je cesta trochu delší a pokračuje až k Milanu a dále pak na západ směrem k Turínu, před nímž se již stáčíme severně až k horskému městečku Stafal.
Cestou se opět okolo 2 hodiny ranní zastavujeme na krátký spánek pod širým nebem. Vybíráme si pěkné místečko na trávě pod stromy na jednom odpočívadle. Až ráno, po z větší části probdělé noci, si uvědomujeme, že ležíme jen malý kousek od poměrně frekventované silnice, takže nás celou noc budí světla a hvízdání aut.
Před šestou hodinou ranní již snídáme a vyrážíme na zbytek cesty. Před 11 hodinou jsme již na parkovišti ve Stafalu u lanovky na Punta Indren. Na parkovišti je možné platit pouze na 1 den, ale daří se nám poněkud níže najít místo podél silnice, kde se dá parkovat na více dnů, a zdarma. Přebalujeme batohy a pak již míříme lanovkou ve směru Gabiet (2 318 mnm) a dále na Passo Salati (2 971 mnm). Je to pro nás dosti neobvyklý dopravní prostředek, který využíváme jen v krizi největší. Bohužel je však dnešní převýšení na chatu Mantova tak značné, že by bylo hodně složité ho během odpoledne překonat. Navíc když zvážíme, co nás v dalších několika dnech čeká, tak je volba jasná. Lanovka vede z Passo Salati ještě dál na Punta Indren (3 260 mnm), což také naprostá většina návštěvníků využívá. My již, dostatečně poníženi z jízdy lanovkou, jdeme z Passo Salati po svých, abychom si aspoň částečně napravili reputaci a také se co nejvíce aklimatizovali. Neradi bychom znovu zažili situace podobné výjezdu na Jungfraujoch či nedostatečné aklimatizaci při výstupu na Dom. Přesto opět trochu trpíme z příliš rychlého přechodu z údolí do výšky okolo 3 000 mnm. Po pár hodinách docházíme do výšky 3 498 mnm, ve které leží chata Mantova. Jsme zde nakonec již před 15 hodinou, takže je chata ještě poloprázdná. V klidu se ubytujeme a jdeme si dát pivko. Následuje asi dvouhodinový spánek a pak již bohatá večeře. Po večeři si jdeme docela brzo lehnout, abychom načerpali síly na příští dny. I přes poměrně značnou nadmořskou výšku (jsme zvyklí většinou spát o nějakých 500 výškových metrů níže) se nám spí dobře.
V pátek vstáváme až okolo 5 hodiny a po snídani okolo 6 hodiny vycházíme. Dnes máme v plánu vylézt alespoň 1 čtyřtisícový vrchol. Hlavní cíl je dostatečná aklimatizace na sobotní výstup na několik čtyřtisícových vrcholů včetně vrcholu Signalkuppe, kde leží chata Margherita. Domlouváme se, že vynecháme nevýrazný vrchol Punta Giordani a polezeme přímo na Piramide Vincent (4 215 mnm). Asi po půlhodince míjíme chatu Rifugio Gnifetti (3 647 mnm) a dále pak stoupáme přímo nahoru po ledovci. Cesta je krásně prošlapaná, takže orientace je naprosto bezproblémová. Spolu s námi jde nahoru dalších několik desítek lidí, což se dalo i vzhledem k dobré předpovědi počasí očekávat. V poměrně svižném tempu dorážíme již okolo půl deváté na plato pod Piramide Vincent, kde se nám konečně otevírají úchvatné pohledy. Kolem nás leží jeden čtyřtisícový vrchol vedle druhého. Připadáme si jako ve snu. Takovýto přírodní amfiteátr jsme ještě neviděli, což není divu. Jinde v Evropě tohle prostě spatřit nejde. Všechny ty kopce jsou úplně na dosah. Stačí si jen vybrat. Úvahy na téma „chci dneska vylézt čtvrtou nebo pátou nejvyšší horu Evropy“ jsou docela zábavné.
V tu chvíli Martin zcela přesně nachází na dálku místo pod Lyskammem, kde v r. 2003 spadli s Kamzíkem do trhliny. I po těch dlouhých letech je jasné, že v něm tento pohled stále vyvolává určité obavy a vrací mu nepříjemné pocity. Absolvujeme závěrečných asi 200 výškových metrů na Piramide Vincent. Ještě není ani půl desáté a my si užíváme výhledy z našeho dalšího čtyřtisícového vrcholu. Nad námi modrá obloha a pod námi mraky, které se usadily v údolí. Náladu nám kazí jen skupinka asi 20 francouzských puberťáků, kteří zcela nepochopitelně hulákají na celé kolo. Když jim Martin naznačuje, že by měli mít trochu respekt k horám a dalším horalům, tak nás pouze suše odpálkují a pokračují v hulákání. Dokonce ani jejich dospělí vedoucí nejeví jakékoliv známky slušnosti. S takovýmto chováním jsme se doposud setkali jen jednou v Julských Alpách, kdy tímto způsobem oslavovali výstup na vrchol Slovinci.
Po další slovní přestřelce s Frantíky, kdy se začíná schylovat k vážnější roztržce, usoudíme, že nám za to ti pitomci nestojí, reagujeme na zdvižený prostředníček takzvaného horského vůdce podobným gestem a odcházíme dolů. Tato situace je v historii našich výstupů naprosto ojedinělá a ještě nějakou chvíli se nemůžeme zbavit nepříjemného dojmu z přestálé konfrontace. Jelikož máme ještě spoustu času, tak se rozhodujeme vylézt na další čtyřtisícový vrchol Balmenhorn (4 176 mnm). Vzhledem k malé výšce Balmenhornu nad okolním povrchem existují spory o to, zda jde o samostatný vrchol nebo ne. Já osobně se přikláním k názoru, že to je samostatný čtyřtisícový vrchol a píšu si ho na seznam. Na vrcholu se nachází velká bronzová socha Ježíše Krista vysoká 360 cm. V roce 1985 zde byl vybudován bivak Giordano – malá kabina s místem pro 6 lidí. Výstup je poměrně nenáročný, včetně závěrečné krátké feraty, takže okolo půl jedenácté již stojíme u sochy Krista. Po krátké svačince vystupujeme ještě na nedaleký Schwarzhorn (Corno Nero – 4 322 mnm). Závěrečná část výstupu je velmi strmá, nicméně jsou ve svahu vysekané stupy, takže výstup nepředstavuje zásadnější problém. Trochu nás zde brzdí několik skupinek, které se snaží slanit z vrcholu. My máme bohužel jen 30 metrové lano a tak slézáme opět přes stupy s jištěním přes cepín. Trochu nás to mrzí a domlouváme se, že si příště musíme pro tyto účely vzít delší lano.
Máme za sebou tři čtyřtisícové vrcholy a tak je čas se vrátit zpět na chatu. Jsme plni optimismu a očekávání zítřejšího dne. Cestou po očku pokukujeme po Lyskammu, na který jsme sice lézt původně nechtěli, nicméně v nastalé euforii mám pocit, že bychom ho v klidu vyběhli. Martin se na to moc netváří, ale necháváme zatím věc otevřenou. Dnes se nevracíme zpět na Mantovu, ale na o kousek výše položenou Rifugio Gnifetti. Na chatu docházíme již okolo 15 hodiny a tak máme velkou část odpoledne na zotavení. Při sestupu na chatu se mi udělá trochu nevolno, nicméně zázračná kombinace paralenu s ibalginem mě postaví rychle na nohy. Odpoledne hrajeme karty a pijeme pivo. Přestože jsme v nadmořské výšce téměř 3 700 mnm, tak je nám poměrně dobře. Takto vysoko jsme zatím spali pouze párkrát a nikdy jsme si to moc neužívali (Mönschsjochhütte 3 650 mnm, Refuge du Gouter 3 817 mnm, Marco e Rosa Hütte 3 609 mnm a Solvay 4 000 mnm). Okolo 22 hodiny si jdeme lehnout. Noc je až překvapivě dobrá.
V sobotu vstáváme opět až v 5 hodin a okolo 6 hodiny vyrážíme. Máme před sebou zcela mimořádný den. Přestože bychom měli dnes vylézt 3 čtyřtisícové vrcholy, časově bychom to měli zvládnout. Opět se vydáváme nahoru po ledovci po již známé cestě. Počasí je skvělé. V 9 hodin již docházíme ke Schwarzhornu. Nejprve nás čeká výstup na Ludwigshöhe (4 342 mnm). Jsme již velmi vysoko, ale jde se nám až překvapivě dobře. Včerejší aklimatizace udělala divy. Takto lehce jsme se nad hranicí 4 tisíc metrů ještě nepohybovali. Okolo půl desáté tak již docházíme na dnešní první vrchol. Po krátkém odpočinku jdeme ve svižném tempu dál. Jde se skvěle, ale víme, že každý další vrchol je vyšší než ten předchozí a určitou krizi tak očekáváme. Není čas ztrácet čas. To již přecházíme o pár set metrů dále a začínáme šplhat na impozantní Parrotspitze (4 436 mnm). Na vrchol se dostáváme přes táhlý několikasetmetrový sněhový hřebínek. Na vrchol docházíme okolo půl jedenácté a pociťujeme první známky únavy. Už jsme fakt hodně vysoko a Parrot byl přeci jenom už poněkud těžší kopec. Z vrcholu se nevracíme zpět, ale pokračujeme dál ve směru na Signalkuppe. Sestup je po trochu strmějším hřebínku, který však nakonec relativně v pohodě zvládáme. Cestou však zaregistruju Martinovu nebývalou nejistotu při sestupu a tak mu slibuji, že na Lyskamm nepolezeme. Martina tato informace zcela evidentně povzbuzuje. Jeho obavu přičítám především blízkosti onoho kritického místa, na kterém v minulosti s Kamzíkem spadli. Zároveň se však nevyhnu úvaze, zda Martinova nezvyklá nejistota nevěstí něco horšího. „Že by tohle byl onen konec našeho lezení, který dřív nebo později přijde? Není to moc brzy? Že by tato mimořádná výprava skutečně udělala tečku za našimi výlety?“
Je půl dvanácté a čeká nás již jen delší přechod ledovce pod Signalkuppe a následný výstup. Začínají nám trochu docházet síly a nasazujeme naše obvyklé hlemýždí tempo. Posledních pár set metrů se zdá být nekonečných, ale okolo 13 hodiny již docházíme na vrchol ve výšce 4 554 mnm. Stojíme na našem třetím nejvyšším vrcholu. Vždyť se taky jedná o 5. nejvyšší evropský vrchol. Výše jsme byli pouze na Mont Blancu a Dufourspitze (první a druhý nejvyšší vrchol Evropy). Velký rozdíl ale spočívá v tom, že dnes již nejdeme dolů. Zůstáváme spát na samém vrcholu na chatě Capanna Regina Margherita. Takhle vysoko jsme pochopitelně ještě nespali, takže očekáváme jen to nejhorší. Zkraje nám není příliš dobře a tak nám opět pomůže paralen s ibalginem. Po krátkém spánku se již přesouváme do jídelny na pivo a jídlo. Po zbytek večera jíme, pijeme a hrajeme karty. Vše se zdá být v pohodě a nic nenasvědčuje tomu, že bychom zde měli zažít jednu z nejhorších nocí našeho života. Okolo 22 hodiny si jdeme lehnout s očekáváním, že po tak náročném dni nebude trvat dlouho a budeme spát jako dudci. Opak je pravdou. Celou noc se nám nedaří usnout a jen na pár minut tu a tam upadáme do mrákot, ze kterých se opět probouzíme. Největším problémem je nedostatek kyslíku, který mě zhruba u každého desátého nadechnutí nutí udělat velmi hluboký nádech, bez kterého mám pocit, že bych se udusil. Noc je nekonečná, a přestože jsem k smrti unavený, odpočítávám minuty do páté hodiny ranní, kdy budeme moci vstát, nasnídat se a vypadnout odsud. Ráno na snídani zažíváme pohled velmi odlišný od toho večerního. Zatímco večer se valná většina lidí bujaře bavila, nyní je na všech patrné naprosté vyčerpání z probdělé noci. Okolo šesté hodiny již odcházíme z chaty. Počasí se již večer velmi změnilo a modrou oblohu a sluníčko vystřídala mlha, silný vítr a sníh. Ráno je počasí stále velmi špatné a tak zvažujeme, zda si ještě vylézt čtvrtou nejvyšší horu Evropy, Zumsteinspitze (4 563 mnm), nebo zda se vydat již jen na cestu do údolí. Většina lidí na chatě své plány přehodnocuje a vzdává výstupy na Dufourspitze i další kopce. Přes všechny důvody, které jsou v tuto chvíli proti dalšímu výstupu se odhodlaně rozhodujeme bojovat s větrem a sněhem a lezeme nahoru. Včerejší krásně prošlapané cesty jsou z velké části zasněžené a tak si v mlze hledáme a prošlapáváme ideální cestu sami. Výstup naštěstí není dlouhý a tak jsme před 8 hodinou již nahoře. To je důležitý okamžik! Zase jsme to navzdory nepříznivým podmínkám dokázali. Pořád na to máme. Znovu si vybavuji svoji včerejší úvahu a teď je mi víc než jasné, že je konec našeho lezení ještě daleko.
Jelikož máme krásný čas, rozhodujeme se slézt co nejrychleji do údolí. Jsme domluveni, že pokud se dolů dostaneme nejdéle do 14 hodiny, tak ještě dnes pojedeme zpět domů. Původně jsme ještě chtěli jednu noc přespat v kempu v údolí, ale dost bylo dobrodružství. Představa teplé sprchy a vyhřáté postele je silnější. Cestou dolů doslova letíme a zastavujeme se až u stanice lanovky Gabiet (2 318 mnm). To byl snad světový rekord! Zbylých pár set metrů již sjedeme lanovkou. Už si nemusíme nic dokazovat. Martin začíná mít trochu problém s kolenem a já toho mám taky plný kecky. Bylo toho tak akorát. Navíc jsme měli trochu štěstí a stihli jsme jednu z posledních lanovek před polední pauzou, takže nemusíme čekat hodinu a půl na znovuotevření lanovky. Okolo 13 hodiny tak již odjíždíme z parkoviště domů a před půlnocí jsme zpět doma. Máme za sebou jednu z nejkrásnějších alpských výprav.
