Großglockner, 2002
První výprava s Kamzíkem, parťákem, kterého jsme s Radkem poznali na zájezdu Adventury. Premiéra ve vysokých horách. Nemáme dosud žádné zkušenosti, ani natrénováno, dokonce i počasí je proti nám, předpověď na další dny je velmi špatná. Celou cestu na chatu Stüdlhütte prší a pak i sněží, zabloudíme v husté mlze. V noci je takový vichr, že k nám stěnami winterraumu, zachvívajícími se pod jeho nárazy, proniká sněhové jíní. Ve spodní části chaty jsou tři Polky, které čekají na návrat svých partnerů a celou noc neuvěřitelně nahlas naříkají tak, že se nedá spát.
Druhý den ráno je zima, ale obloha je modrá bez mráčku. Kamzík mě doslova „vytáhne“ nahoru na laně, Radek zůstává na chatě, protože mu není dobře, překonává nějakou virózu. Při výstupu zasněženým svahem k chatě Erzherzog Johann Hütte Kamzík uklouzne a poprvé zažívám pocit při zajištění padajícího parťáka na laně omotaném okolo cepínu zabořeného do sněhu. Na úpatí skalního předvrcholu váháme, zda pokračovat, protože je už pozdě, cca 16:00 hodin. Před kritickým místem, které tvoří několik metrů široké sedlo Pallavicini s ostrým, vyvátým hřebínkem, Kamzík, který až do této chvíle vede výstup, zaváhá a přemlouvá mě, abychom se vrátili. Před očima mi probíhá celá síla toho okamžiku, co všechno se od něj může odvíjet a co to pro mě znamená, a tak, i když jsem totálně vyčerpaný a jímá mě hrůza při pohledu na exponovaný, vzdušný předěl, najdu v sobě morální sílu přesvědčit ho, abychom pokračovali.
U vrcholového kříže, kdy křičíme do prostoru naše vítězství, zažívám pocit srovnatelný s dojmy při narození prvního dítěte, nebo nejsilnějšího orgasmu. Už nikdy potom nic podobného neprožívám, i když dosáhneme mnohem vyšší a obtížnější výstupy a srovnatelné extáze z dosažení vrcholu. Celou cestu nepotkáváme živáčka.