Lokalita: Malá Fatra je pohoří na severu Slovenska v Žilinském kraji a malou části v Trenčínském kraji. Je součástí krajinného celku Fatransko-tatranská oblast, který je součástí Vnitřních Západních Karpat. Po Vysokých, Nízkých Tatrách a Oravských Beskydech je čtvrtým nejvyšším pohořím Slovenska s bohatou a poměrně zachovalou západokarpatskou přírodou. Významnou část pohoří v krivánské části Malé Fatry zabírá Národní park Malá Fatra. Malá Fatra patří do Fatransko-tatranské oblasti Západních Karpat. Půdorys pohoří představuje nepravidelnou elipsu (poetičtější „křídla motýla“) s celkovou vzdušnou délkou 52 km a největší šířkou 16 km. Charakteristickým znakem je hlavní hřeben, který se klikatí a vytváří rozsochy oddělující hluboká údolí. V místě zvaném Strečniansky průsmyk je pohoří rozděleno řekou Váh na dva geomorfologické podcelky: Na sever od Váhu se nachází Krivánská Malá Fatra, jejíž velká část o rozloze 22 630 ha je od 1. dubna 1988 národním parkem. Pojmenována je podle nejvyššího vrcholu – Velkého Kriváně (1708,7 m). Ohraničená je na východě řekami Váh a Orava a na západě řekou Varínka; Na jih od Váhu se nachází Lúčanská Malá Fatra, která je pojmenována podle jejího nejvyššího vrcholu – Veľké lúky (1475,5 m). Lúčanská Fatra je na východě ohraničena řekou Turiec a na západě řekou Rajčianka. Výchozí bod: Terchová (500 mnm), Krasňany Vzdálenost z Prahy: 500 km (cca 5 hod) Termín: březen 2019
Na začátku března uskutečňujeme další z našich zimních výprav. Po mnoha výpravách na Šumavu přemýšlíme nad nějakým oživením a možná nad něčím trochu obtížnějším. Prosté procházky Šumavou s přespáním v iglú již nám připadají trochu dětské a nepřiměřené našim neskonalým zkušenostem. Volba tedy nakonec padá na hřebenovku na Malé Fatře.
Jelikož cesta na Malou Fatru je o poznání delší než na Šumavu, vyrážíme trochu netradičně již v pátek odpoledne okolo 16 hod. Cestou se ještě stavujeme v Ratajích na mé chatě. Důvodem je fakt, že nás oba napadne spásná myšlenka, vzít si s sebou vedle sněžnic ještě mačky, což se později ukáže jako velmi duchaplný nápad. U Brna nás čeká ještě asi hodinová zácpa, ale pak již se jede v pohodě a krátce po 21 hodině dorážíme do Terchové, kde máme objednaný penzion U Ďurka. Pan Ďurko je poměrně svérázný chlapík, který nám z počátku dává trochu najevo, že tam takhle dlouho tvrdne jen kvůli nám. Martin se trochu obává, že nás čeká nahoře nový sníh a tak se pro jistotu dává do řeči s panem Ďurkem a zjišťuje, jak to na hřebenech se sněhem aktuálně vypadá. Pak Ďurko pohotově odpovídá s náznakem úsměvu ve tváři, že sněhu je dost. Včera byl prý lyžovat a napadlo okolo 20 cm nového sněhu. Tímto svým pozitivním ujištěním nás po pravdě řečeno příliš neuklidňuje, ale téma uzavíráme s tím, že pan Ďurko je evidentně výhradně lyžař, a o tom, jak to vypadá na hřebenu, nám toho asi moc nepoví. Nu což, většina návštěvníků v Terchové jsou zřejmě lyžaři, kteří se přijeli pobavit do nedalekého lyžařského střediska. I Martin se nevyhne vzpomínce na to, když tu před nějakými 30 lety s kamarády lyžoval. Večer se ještě vydáváme na něco k snědku a na pár piv. Přesto že je pátek, tak nabídka není příliš bohatá, ale hladoví a žízniví spát nejdeme a o to tu běží.
V sobotu ráno vstáváme v 6 hod a po snídani vyrážíme na autobus, který nás v 7:40 odváží ze zastávky u kostela do asi 12 km vzdálených Krsňan. Auto necháváme v Terchové s tím, že se k němu vrátíme opět v neděli odpoledne, po přechodu hřebene. Po příjezdu do Krasňan již vyrážíme po svých směr Sedlo Priehyb (1 452 mnm). Do sedla nás tedy čeká převýšení nějakých 1 000 m. Začíná vykukovat sluníčko a je poměrně teplo, takže postupně sundáváme jednotlivé vrstvy oblečení. Do údolí již evidentně přišlo jaro a tak se sami sebe ptáme, co tam nahoře budeme dělat s mačkami a jak asi postavíme iglú, když tam nebude žádný sníh. Naštěstí jsme si s sebou nakonec nevzali sněžnice, protože to už bychom si vážně připadali jako pitomci. Později se jako již po několikáté ukazuje, že počasí v údolí může být velmi odlišné od toho na hřebeni. V okamžiku, kdy po několikahodinovém pochodu v poměrně ostrém tempu docházíme do sedla, si již plně uvědomujeme, že tady stále naplno vládne zima. Opět přichází na vzpomínku smutný osud Hančeho a Vrbaty. Jak snadné je podcenit podmínky na horách! My jsme však na chladné a velmi větrné počasí dobře připraveni, takže žádné překvapení se vlastně nekoná. Počasí je vlastně nakonec přesně takové, jaké hlásila předpověď počasí, tedy sněžení a nárazový vítr přes 100 km/hod. Překvapením tak je vlastně pouze to, že na hřebeni nejsme úplně sami. Postupně potkáváme několik skupinek podobných dobrodruhů, jakými jsme my. K našemu překvapení je však složení skupinek převážně ženské, některé skupinky jsou pak výhradně ženské. Martina hned napadá, že je to jeden z důkazů, že mužská nadvláda skončila a ženské nás do budoucna úplně převálcují. Já jen potichu doufám, že to tak není, ale obdiv jim skutečně patří. Naše další kroky vedou přes Malý Kriváň a dále pak na Velký Kriváň. Mlha je taková, že místy je vidět jen na několik kroků. Mezi Malým a Velkým Kriváněm se nám podaří trochu sejít z cesty, kterou pak několik desítek minut opět hledáme. Před Velkým Kriváněm se však již opět napojujeme na prošlápnutou trasu, takže žádné velké drama. Celou cestu bojujeme s velmi silným větrem, který nám bere cenné síly a chvílemi si s námi pohrává jako s hadrovými panáky. Takže v okamžiku, kdy scházíme z Velkého Kriváně na Snilovské sedlo, tak již toho máme docela dost. Sílu mi dodává hlavně fakt, že jsme se cestou domluvili, že tentokrát nebudeme kvůli silnému větru a obecně nepříznivým podmínkám stavět iglú, ale přespíme na Chatě pod Chlebom. Vítr z plachet mi však opět bere Martin se svým vlezlým dotazem, zda si přeci jenom nepostavíme to iglú. Už jsem s tím vůbec nepočítal, a tak rezolutně nesouhlasím. Na to je Martin evidentně připravený a ledabyle utrousí nějakou průpovídku o tom, že už jsme fakt staří. To už se do Martina pouštím se vší vervou a ten na mě kouká jako půl prdele za vrbou. Po celodenním hřebenovém tanečku se všemi čerty si nejsem ochotný připustit, že je to stáří, které nás vede do vyhřáté postýlky Chaty pod Chlebom. Dnešní putování považuji již tak za dosti dobrodružné a skutečně si nedovedu představit nikoho, kdo by v tuto chvíli volil nocleh v iglú před spaním na chatě. Až po pár minutách mlčení, prokládaného občasným mrmláním, se skutečně dostavuje kýžený výsledek právě proběhlé roztržky. Připouštím, že si iglú v případě nalezení optimálního místa přeci jenom postavíme! Martinova nebývalá rafinovanost slaví vítězství. Už se známe fakt dlouho a dost dobře na to, aby Martin tušil, že právě představa blížícího se stáří, které možná ukončí naše dětinské řádění, je naším hlavním hnacím motorem, který nás žene dál a výš. Toho bohdá nebude, iglú bude. Toto jsou přesně ty okamžiky, kdy jsme schopni ze sebe vydolovat i ty poslední zbytky sil a nepřipustit si, že už na to nemáme. Klobouk dolů před Martinovým odhodláním, protože bez toho bych to tentokrát asi nedal. Nakonec přeci jenom nacházíme vhodné místo na stavbu iglú a po již tradičních počátečních obtížích s nalezením vhodného stavebního materiálu se nám daří s příchodem tmy iglú postavit. Martin staví iglú s neuvěřitelnou grácií a chvílemi se mi zdá, že se mu daří až bořit fyzikální zákony. Náklon, ve kterém na sebe pokládá jednotlivé vrstvy kvádrů je skutečně neobvyklý a tak se mu i přes netradičně velkou základnu iglú daří uzavřít střechu dokonce níže nad zemí, než obvykle. Díky tomu máme jednak zajištěno dostatečné místo na odložení věcí a na vaření, ale také to, že díky nižšímu stropu nám neuniká cenné teplo. Po dobré polévce z vlastních zásob již uleháme ke spánku.
V neděli ráno vstáváme okolo 7 hod a Martin hned hlásí, že celou noc nespal kvůli vyfouklé matraci a polštáři. Okamžitě vzpomínám na to, že jsem s vyfouklou matrací jezdil na hory asi 10 let a tak jen těžko hledám pro Martina slova útěchy. Počasí je ráno dobré, nicméně víme, že předpověď opět hlásí příchod silného větru od západu a tak se domlouváme, že dobrodružství již bylo dost a že sejdeme nejkratší cestou do údolí a autobusem se dopravíme do Terchové. To bychom však nebyli mi, kdyby nakonec nebylo všechno jinak. Po překonání strmého výstupu na Chleb a následném boji se skutečně silným větrem, který nás chvílemi odhazuje i o několik metrů, se nakonec rozhodujeme, že půjdeme po hřebeni dál. Tady jsme již sladěni, cítíme to oba stejně. Opět vítězí touha zažít nepoznané nad touhou po pohodlí. Po několikahodinové túře docházíme na Poludňový Grúň ( 1 460 mnm), který je již nedaleko od Velkého Rozsutce. Po krátké úvaze a zjištění, že se opět velmi kazí počasí, se již rozhodujeme dále nepokračovat a slézt do údoli k Chatě na Grúňi. Po pár desítkách minut přicházíme na sjezdovku, která je vzhledem k nevlídnému počasí poměrně prázdná. Martin dostává unikátní nápad sjet si sjezdovku na lopatě. Já už na tyhle klukovské hry nemám náladu a tak raději scházím dolů po svých. Poté, co se s Martinem opět setkáváme pod sjezdovou, tak se dozvídám, že byl sjezd vskutku napínavý. Martin jel velkou část sjezdovky mimo lopatu a vzhledem k velmi tvrdému a zledovatělému povrchu byl dost otlučený. Taky zážitek! Pak již si dáváme na chatě každý dvě pivka, halušky a něco sladkého na dojedení a po asi hodinové pauze se vydáváme směr Štefanová, kde čekáme nějakých tři čtvrtě hodiny na autobus, který nás dováží do Terchové. Okolo 15 hod jsme již u auta a vyrážíme na cestu domů. Domů dorážíme bez problémů před 20 hodinou. Jednalo se opět o velmi silný zážitek a museli jsme konstatovat, že tato výprava zřejmě udělala tlustou čáru za šumavskými toulkami, které byly moc pěkné, ale je třeba se posunout dál.