Nadhazuji si již poněkolikáté těžký kletr, přitahuji vypolstrovaný opasek, utahuji ramenní pásky, stírám pot z čela a vykračuji dál. Přede mnou se vine stinnými zákruty zdánlivě nekonečná asfaltka na jejímž konci mě čeká osvěžení v turistické chatě na úpatí nebetyčných hor. Po levé straně, souběžně s hrbolatou silnicí hučí a vzpíná své zpěněné peřeje divoký horský potok. Slunce nemilosrdně praží a pohled na bílé vrcholky přede mnou je možný jen se slunečními brýlemi. Z boční kapsy kletru vytahuji za chůze láhev s Dobrou vodou a její dno obracím vzhůru, dávám si jen dva loky, vím jak voda v žaludku při výstupu tíží. Zato si vydatně zkrápím rozpálené čelo i sluncem na troud vysušené vlasy, oklepu se a uvazuji si opět mokrý šátek kolem hlavy. Borovicový les podél silnice postupně řídne, mezi jednotlivými stromy se ukazuje příslib nádherné podívané, která mě tam nahoře čeká. Také horská říčka se teď ozývá stále bouřlivěji. Přistupuji k okraji malého kaňonu a hledím dolů na tu nezkrotnou vodní sílu, která se tu řítí v myriádách bělostných kaskád mezi balvany a navršenými kusy stromů. Nasávám dychtivě ionizovaný dech vodní mlhy smíšený s pryskyřičnatou esencí jehličnanů. Působí jako balzám na mé plíce ještě před několika hodinami zmítané prachem velkoměsta, výfukovými plyny, pachy nesourodé směsice lidí a vším tím co se honosí přízviskem civilizace. Zvedá se mírný větřík a načechrává hrdé koruny borovic s jemným šumem mísícím se v jedné melodické tónině s řevem vodní tříště. Šlapu dál a očima hltám pomalu se otevírající, překrásné, barvami hýřící divadlo před sebou. Panebože kolik jen tu je barev! Od indigově modré oblohy přes alabastrově bělostné, odraženým sluncem zářící vrcholky, šedomodrá všeobjímající skalnatá úbočí přecházející do tmavé zeleně horské kleče, červenožlutých travnatých plání po nepočítaně zelených odstínů borového a smrkového lesa prokvetlého paletou barev tu a tam roztroušených listnatých vytrvalců. Je polovina října a matka příroda se chce ukázat v tom nejpestřejším hávu. Srdce mi prudce buší při tom pohledu, chce se mi jásat a ovládá mě touha podělit se o ten zážitek s někým. Ale jsem tu sám a tak začínám hrát tu hru, kterou jsem se naučil již v dětství, totiž povídat si sám se sebou. „Podívej se na to ty blázne, čím sis to zasloužil, že ti Bůh dopřál takovéto milosti a obdařil tě schopností vnímat tu krásu kolem sebe?“, to je ta romantická, idealistická a řekl bych i jaksi religióznější složka mého vnitřního „já“. Ta druhá, cyničtější a konzervativnější vzápětí odpovídá:“Jsi tady, tolik jsi to chtěl a tak jsi to dokázal. Ale to hlavní tě teprve čeká – přejít ten hřeben. Dal sis to jako závazek, jako životní předěl, milník svých tří desítek odžitých let. Tvoje malicherná touha něco dokázat dnes dochází naplnění, nestačí ti společenský vzestup, úspěchy v zaměstnání, spokojená rodina, harmonický a naplněný život. Ne, ty musíš stále hledat rušivé prvky, vytrhávat se z pokojného života, bourat společenské konvence, hledat nenalezitelné,…“ Tento hlas je najednou umírněný, klidný, realistický:“Tak ses podíval, je to krásný viď, teď si dáš na chatě pivko, podíváš se z terasy na západ slunce a poklušeš pěkně zpátky. Víš, že tě přeci všichni příbuzní a známí varovali a všemožně tě od toho odrazovali. Co když měli pravdu? Jsi fyzicky nepřipraven, nemáš kondici, celý rok jsi seděl v kancelářském křesle a v tomhle ročním období je holou šíleností pouštět se do hor sám.“ První hlas se vzpírá racionálním argumentům:“Ano, cítím, že máš pravdu, ale copak je vždycky lepší dělat to co je správné? Ano, je to přesně tak, chce se mi říct, a v duchu uklidňuji obě strany, dva antagonismy, mezi kterými se snažím udržovat pomyslnou rovnováhu, ale teď cítím, že již delší dobu nadržuji prvnímu. Druhý hlas mi hned také nezapomene vmést do tváře nástin Kantova kategorického imperativu, který zřejmě nedávno vyčetl z nějakého novinového komentáře:“Cokoliv děláš, měl bys dělat v souladu s činností a existencí celé společnosti. Tvoje konání by mělo být v souladu s ostatním tak, aby tím nebyli dotčeni, aby cokoliv uděláš, mohli si dovolit i ostatní, případně měli z tvé činnosti nějaký prospěch. K čemu je zbytečný hazard, komu to pomůže? Když tady zařveš, jenom způsobíš zármutek a bolest nejbližším.“ „Ty jsi dneska nějak sentimentální“, ozve se po chvíli přemýšlení první hlas, zatímco obcházím jeden ze stinných zákrutů silnice a slunce mě opět naplno udeří do očí. „Nezapomeň, že existuje cosi jako duchovní i fyzické očištění, kterého člověk dosáhne mravním znovuzrozením, návratem k původním pravěkým myšlenkám, útěkem do lesů a přidáním se k vlčím smečkám. Každý to nepotřebuje ale já, rozumíš já, to potřebuji! Chci být vnitřně vyrovnaný, chci být lepší než ostatní, dokázat překonat sám sebe, svoji lenost a pohodlnost, ano, chci se tím i pochlubit a pozvednout k činnosti ostatní. Ukázat jim cestu, vykopat studnu aby z ní mohli pít. To je životní styl a filozofie, za kterou je možné i umřít a ne to tvoje přízemní blábolení o povinnostech, zažitých kompromisech a příjemném soužití s neschopnými lenochy.“ „A ty si myslíš, že to je normální?“, opáčí druhý hlas se sarkastickým úšklebkem. „Tak proč jsi tu sám, proč z tvých takzvaných přátel tu nikdo není s tebou? Nebo si myslíš, že jsi tak výjimečný?“ Prvnímu hlasu už nezbývá čas na odpověď. Přede mnou se objevuje kamenný most přes rozbouřenou říčku a za ním je konečně vidět přední část dřevěného srubu částečně zakrytého zeleným příkrovem okolo rostoucích stromů. Přicházím blíž, v duchu už vidím rozjásané tváře výletníků a turistů rozložených pod stinnými stromy, u dřevěných lavic se slunečníky a okénko do restaurace se škálou vystavených nápojů v policích za skleněnou výlohou. Je tu ale nezvyklé ticho a úzkost se mi vkrádá do srdce. Přirozený závan strachu v sevřeném hrdle člověka navyklého životu ve velkoměstě, ve společenství upovídaných, činorodých spoluvězňů. Člověka navyklého vymoženostem civilizace, který kritickou situaci řeší zvednutím mobilu. Obcházím chatu dokola, je opravdu celá zabedněná a připravená k zimování. Stojím ve stínu stromů a mírný poryv větru vanoucího z hor mi najednou připadá mrazivě chladný. „Tak to vidíš a to je jen začátek“, posměšně se ozývá Druhý. „Chtěl sis doplnit zásoby před výstupem, posilnit se, odpočinout si a tady to máš. Ještě je čas se vrátit, rozmysli si to. Začíná ti cukat v koleni a víš co to znamená. Co budeš zakoušet za hodinu, za dvě. Je to fakt hazard a ty nemáš nárok ho podniknout. Nejsi už sám, živíš rodinu, děti,…a tak!“ „Mlč!“, nezvykle ostře se utrhuje První. Sedám si na vystouplý balvan, z báglu vytahuju elastické obinadlo a ovíjím si pevně pravé koleno. Je pravda, že s ním něco mám a vlastně nevím co, čas od času, při větší námaze se mi po stranách kolenní čéšky v místě kde jsou svalové úpony objeví otok doprovázený opravdu děsivou bolestí při každém sebemenším pohybu. Nevím co to je ale minulou sezónu jsem kvůli tomu musel přechod hlavního hřebene vzdát. Sotva jsem se tenkrát z posledních sil dovlekl do tábora. Ale dnes… „Mlč a poslouchej mě“, pokračuje ten první hlas nekompromisním tónem zbaveným veškerého stínu pochybností. „Jestli to nedokážeš teď, tak už nikdy a nic jiného. Tahle hora je jako předěl mezi tvojí beztvarou minulostí a za ní se ti otevírá smysluplná budoucnost. Doteď jsi životem jen proplouval většinou na zádech jiných větších či menších ryb, tak se jednou vzchop a dokaž si najust, že tvoje rozhodnutí za něco stojí. I kdybys tam měl třeba zdechnout“, zasyčí ztichle. Utišuji v sobě oba rozhádané hlasy, vstávám a zkouším se postavit na obandážovanou nohu. Trochu mi dělá problém pohyb, ale vypadá to, že se počínající bolest zafixováním trochu zmírnila. V příruční lékárničce mám ještě Paralen, Valetol a starý Alnagon pro případnou fázi číslo dvě. V menší polyetylénové láhvi mi žbluňká finská vodka – pro eventuální fázi číslo tři, ale třeba i příjemnější chvíle jako je třeba dosažení vrcholu. Očima pátrám po rozcestníku, nadhazuji si kletr a ztěžka, jako tvrdohlavý brouk, pokračuji po nyní již strmé stezce řídkým lesem. Mnoho kmenů je zde pokrouceno nebo úplně vyvráceno povětrnostními vlivy, některé stromy se vyvinuly do bizarních útvarů. Stoupám kolmo proti vrstevnicím jako po vysokých schodech a i když se maximálně snažím šetřit pravou nohu, cítím ke své hrůze, že bolest v něm se každým krokem zvětšuje. Hukot říčky je stále méně slyšitelný, vcházím do pusté doliny, kterou po obou stranách svírají prudce se zvyšující namodralé hřebeny. Je krátce po poledni, nebe se pomalu zatahuje, do doliny se vkrádá smutné podzimní ticho a chlad. Když se zastavím, abych si oddychnul, slyším jen bušení krve v tepnách a svistot vzduchu v hrtanu. Řezavá bolest v koleni se ozývá čím dál víc, mám pocit, že obinadlo na něj tlačí a brání mi v pohybu. Strhávám ho zuřivě z nohy a v mém nitru dochází opět ke slovnímu souboji o smysluplnosti mého konání. Druhý hlas v tuto chvíli nabývá na vrchu: “Vidíš a máš to“, volá vítězoslavně. „Říkal jsem ti to, tak se seber, dokázal jsi dojít až sem a to je výkon. Budeš mít co dělat dostat se stejnou cestou zpátky ještě dnes večer. Svoje hory jsi už viděl tak co chceš víc?“ První se jen těžko dostává z defenzívy:“Nemůžu, opravdu nemůžu…teď přestat. Musím to dokázat, za každou cenu. Je to pro mně jako životní zkouška, kterou nemůžu vzdát. Jde jen o to chtít. Člověk, který opravdu něco chce, celou svojí bytostí, každým atomem svého těla, to dokáže. Když budu opravdu chtít, tak se tam třeba i doplazím. Myslím, že to je hlavně otázka psychiky, člověk, který si vytyčí jasný cíl překonává obtíže daleko snáze než ten, který jen bezcílně tápe. A život je o překonaných obtížích, ne o pohodlném válení doma na kanapi. Pohodlnost dělá z lidí děti, obtíže činí z nich muže.“ „Jo, takže se chceš stát mužem co?“, zlehčuje s úsměškem filozofování Prvého Druhý. „Vyprávěj to někomu, jestli myslíš, že tě bude poslouchat. Pochop, že tvoje úloha na tomhle světě je naprosto prozaická: zplodit potomky a postavit je na vlastní nohy aby se mohli dál rozmnožovat. Nikdo nestojí o tvoje velké činy, dobré skutky, skvělé vynálezy, umělecká díla a já nevím co všechno je schopna ta tvoje nemocná hlava vymyslet. Svět na to ale kašle. Nebýt toho všeho, Zemi by se dařilo daleko lépe, v pralesích by žilo spousta zvěře, všechny veliké globální katastrofy by mohly být jen přírodními katastrofami, žádné války by neexistovaly, na mořských plážích by vládl klid rušený jen šumotem větru v korunách palem a křikem ptáků, stromy by ovívaly zemi svými větvemi aniž by je něčí ruka hladila a lámala…“ Přerušuji slovní duel ve svém nitru tím, že opět usedám. Ocitám se teď na místě, kde horský potok opět přiblížil a křižuje stezku a na několika velkých balvanech čnících ze zpěněných peřejí zastavuji na malou svačinu. Z batohu vytahuji kus bábovky, propanbutanový vařič a v závětří mezi dvěma menšími kameny vařím vodu na čaj. Kouřím cigaretu, obhlížím terén před sebou, snažím se proniknout zrakem hustou mlhou, která se pomalu valí do doliny v obrovských chuchvalcích z obou postranních hřebenů. Před chvilkou se již obloha definitivně zatáhla tmavými mračny a přestože je něco málo po třetí hodině, zešeřilo se. S přibývající mlhou je stále větší zima, vytahuji z báglu teplou bundu a zapínám si ji ke krku. Pot mi stéká po zádech a zuby se mi rozdrkotaly, když jsem se zastavil. Padá na mně stesk z prázdnoty kolem a nedokáže ho zaplašit ani pohled na majestátní divadlo, které se teď tam nahoře odvíjí. Chuchvalce mraků, spolu s cáry mlhy vytvářejí fantastické obrazce na pozadí kamenitých polí i skalnatých vedlejších vrcholů. Směrem nahoru splývá mlha se sněžnou bělobou hlavního hřebene, takže jeho vzdálenost lze jen stěží odhadnout. A tam úplně nahoře, přivřu oči a zaostřuji je na hřeben, ano, tam nahoře opět sněží, vidím to teď zcela jasně. Na mé straně úbočí je mrtvolný klid, ale na druhé musí být úplné peklo. Vichr z druhé strany zběsile naráží do hor, běží po nich nahoru a vynáší mraky, mlhu i sníh vzhůru tak, že to z mé strany vypadá, jako by se z vrcholků valil dým jako z parní lokomotivy. Na jednu stranu je mi smutno, ale na druhou jsem plný očekávání ze zážitků v tomto lítém mumraji. Tohle jsem přece chtěl, bude to souboj jak se patří. S povzdechem se vracím do skutečnosti a uvědomuji si svou neutěšenou situaci. Už teď je mi jasné, že ač jsem do poslední chvíle doufal, že bolest v noze je třeba jen přechodná nebo že v určitém stádiu ustane, opak zůstal pravdou. Je to zoufalý pocit, lézt donekonečna prudkým krpálem s bolestí, která s každým krokem graduje, s vědomím, že neustane, nezastaví se na určité mezi. Ne, ona se zvyšuje, je jako veliký had, který tě úderem své kladivovité hlavy omráčil a teď v kluzkém objetí postupně ovíjí tvoje tělo až tě zadusí, rozláme kosti v těle, zformuje ho na beztvarý předmět, pokryje lepkavou slinou a nakonec jedním rázem shltne. Hranici té bolesti jsem ještě nepoznal a zřejmě je teď na mně, abych se na to poznání pomalu připravil. Vyhrnuji si nohavici a zkoumám složitou skladbu kloubů a vaziva pod kůží na koleni. Na první pohled tu není nic patrné, ale při ohybu kdy sykám bolestí se v podkolenní jamce objevuje boule velikosti menšího vlašského ořechu. Je pohyblivá a na dotek poměrně necitlivá. Masíruji to opatrně bez většího efektu ovšem. Uvědomuji si, zatím jen nejasně, co mě všechno ještě čeká, ale snažím se na to nemyslet. Ovinuji postižené místo zbytky obinadla, beru si další dávku Valetolu, zapíjím to horkým čajem a přikusuji bábovku. Při té chuti, tolik připomínající domov, zalétnu vzpomínkami ke své ženě a svým dětem, které jsem tam doma nechal v ne zrovna záviděníhodné situaci. Těsně před odjezdem, který mě stál hodně přemáhání a rozhodování, hodně obtíží počínaje sháněním výstroje na poslední chvíli, organizováním práce v zaměstnání po dobu mé nepřítomnosti, jakož i přesvědčování mých nejbližších o neškodnosti mé výpravy, moje dcera onemocněla. Pár hodin před odjezdem dostala vysokou horečku a tak jsem je opouštěl s těžkým srdcem, výčitkami, ale s pevným a tvrdohlavým odhodláním. Trápím se teď ve vzpomínkách co tam doma asi dělají a přestože jsem domů ještě telefonoval, mé výčitky se tím o mnoho nezmenšily. Jediné, co mi byli schopni sdělit, že dcera je z nejhoršího venku a že půjdou příští den k lékaři. „Což jestli tě teď tady čeká trest?“, ozve se pojednou chmurně, Druhý se opět hlásí o slovo. „Trest za všechny tvoje větší i malé hříchy. Za nashromážděné zlo, které v sobě nosíš. Věru, že by bylo za co trestat!“, dodá zlomyslně. „Tak ať“, lehkomyslně odpovídá První. „Porvu se s tím, uvidíme jak drahé budou odpustky a jsem zvědav čím se tady platí. Fyzickou bolest dokážu překonat, mám jednoznačnou vizi co chci udělat a nějaké koleno mi v tom nezabrání. Tohle není jen o přechodu hřebene, o zápasu s rozbouřeným živlem, tohle je zcela zásadní životní předěl, přeskok propasti. Zde fyzické síly nehrají roli, důležitý je cíl, vše ostatní se musí podřídit. A už sklapni, nemám náladu to poslouchat!“ S pevným odhodláním vstávám ze studeného balvanu, který se možná poprvé za věky své existence na několik prchavých okamžiků zahřál teplem lidského těla, nadhazuji si kletr na záda, utahuji popruhy a vydávám se na cestu. Rád bych si uřízl nějakou větev jako hůl ale není už kde, pásmo lesoporostu už skončilo a já se teď prodírám nekonečným polem kamení a kleče. Mlha opět zhoustla, značky na kamenech jsou čím dál hůře viditelné a místy už je vidět sníh. Kamenitý terén teď nabyl tmavomodře šedofialového nádechu s tmavou zelení kleče a kontrastními místy navátého sněhu. Z balvanů vyčnívajících z kamenité suti visí dlouhé rampouchy a zvláštně se vyjímají nad něžnými kvítky hořců a zbytky protěží vyčnívajících ze závějí. Stoupám stále výše, zatínám zuby bolestí, ale jsem už pevně rozhodnut neustoupit. Začínám se bořit do závějí, místy až po holeně, boty jsou v okamžiku nasáklé vodou přestože jsem si dal před odjezdem práci s jejich ošetřením. Cestu už spíše jen odhaduji podle tvaru úbočí a děsivá samota mě opět začíná tížit novým nebezpečím. Co když tu zabloudím? Hrozná představa, trávit noc na strmém svahu pod nějakým kamenem. Jsem už zcela obklopen bělavým, neproniknutelným příkrovem mlhy, začíná opět sněžit, značky na kamenech jsou jím už dávno zaváté a najednou stojím na úzké římse a pode mnou se otvírá propast, jejíž hloubky nedohlédnu. Sešel jsem z cesty! Lehce zazmatkuji a začínám v kruhu kolem sebe holýma rukama očišťovat vyčnívající balvany od sněhu a hledat ztracené značky. I když je pravděpodobnost téměř nulová, podaří se mi ji čirou náhodou na jednom kameni najít, ale to už jsem tak dezorientován, že na chvíli nevím kterým směrem se mám dát. Několik cenných minut trávím hledáním směru a po chvilce tápání, kdy se domnívám, že mi koleno bolestí praskne, ztrácím cestu opět a tentokrát definitivně. Příkrov sněhu už je příliš silný, nemohu ho odklízet z množství kamenů, které tu vystupují ze zvlněné běloby. Náhle se mně zmocňuje šílený strach a deprese, marně přemýšlím, jak z toho ven. Díky mlze jsem úplně ztratil pojem o směru, kterým mám jít, klopýtám dokolečka a marně se snažím narazit na svah. Ocitl jsem se zřejmě na nějaké planince a musím si dávat pozor, abych při neopatrném kroku nesjel i s hromadou kamení a sněhu, které se mi uvolňuje pod nohama, do údolí. Náhle v tichu, které mě obklopuje uslyším hlasy. Nevěřícně nastavuju uši, strhávám i čepici z hlavy a poslouchám, ano, jsou to mužské hlasy, znějí naprosto zřetelně jako by jejich původci byli pár metrů nade mnou! „Héj, haló, haló, tady jsem, slyšíte mě?!“. vykřiknu zoufale dřív, než si to stačím rozmyslet. Poslouchám, hlasy se domlouvají o nejlepší schůdné cestě dolů a k mému rozčarování se pomalu ztrácejí v dáli. „Prosím vás, haló, slyšíte! Já jsem tady, tadýýý!, křičím. „Řekněte mi sakra aspoň, jak se dostanu na ten proklatej hřeben!“, dodávám už ztichle a s ponurým zoufalstvím usedám na jeden ze zasněžených kamenů. Hlasy se úplně vytratily a já už přemýšlím, jestli se mi to opravdu jen nezdálo. Náhle mi však bleskne hlavou nápad. Jestliže ti lidé byli nahoře, nacházeli se na svahu a tím i blíže hřebeni. Rozebíhám se směrem odkud zaznívaly a opravdu po několika okamžicích narážím na prudce se zvedající svah. Klesám na všechny čtyři a nedbaje bolesti, která nyní zachvacuje i druhou nohu, škrábu se zarputile do svahu. Viditelnost se snížila na pár metrů, brodím se hlubokým sněhem, ve kterým každou chvíli zapadám až po stehna do skulin v kamenitém poli pod jeho mrazivou pokrývkou. Pod nohama se mi uvolňují malé laviny sněhu a kamení a s šumivým rachotem se valí dolů. Nevím jak dlouho se tak urputně hrabu nahoru po místy téměř kolmé stěně, slyším už svistot divokého větru přicházející z druhé strany hor, když tu náhle… prudké stoupání naráz končí, do obličeje se mi opře ledový vítr s bodajícími krupkami zmrzlého deště a sněhu, převalím se na záda na ploché místo, prudce oddechuji, zavřu oči a nechávám si rozpálený obličej omývat prudce dopadající a rozpouštějící se zmrzlou párou. „Tak vidíš, dokázal jsem to“, triumfuje První. „Dokázal? A co vlastně? Nemáš ani polovinu, co polovinu, ani třetinu, čtvrtinu za sebou!“, podrážděně odpovídá Druhý. „Ani stoprocentně nevíš, jestli je to hlavní hřeben, bůhvíkam jsi zabloudil a za druhé tě čeká také cesta dolů, která bude daleko náročnější. Tvoje levé koleno je už skoro ve stejném stavu jako to pravé a ty tu jásáš jak malý kluk: Připadáš mi jak běžec marathonu, který doběhne z posledních sil do první stanice s občerstvením a zvedá ruce nad hlavu v pošetilém domnění že zvítězil.“ Druhého poznámka o druhém koleni mě vytrhuje z blaženého omámení. Belhám se kus dál po hřebeni směrem, kde tuším východ a po chvíli nacházím malé místečko jakž takž chráněné před burácejícím, ničivým větrem, který se do mě opírá tak, že mám zprvu pocit, že mně snad odnese. Mohu se směle postavit s rozpaženýma rukama do úhlu 45o a prudký vítr mě v této poloze udrží. Místo, které jsem našel je zcela zasypáno hlubokou závějí sněhu. Je to jeden z oněch bivaků, plochých čtverců ohrazených hrubě navršenou hradbou z kamení, které tu kdysi postavili nějací nadšenci snažící si zpříjemnit vysokohorské nocování. Usedám do pomyslného středu čtverce, který jen stěží vystupuje z kyprých návějí, rozbaluji batoh a dávám si několik loků ledové vody. Rozhoduji se strávit tu noc ačkoliv jsou teprve čtyři hodiny. V tu chvíli mám dojem, že už bych neušel ani pár kroků, ach jak je subjektivní vědomí o vlastní síle, vytrvalosti, fyzických možnostech! Ve chvíli kdy se takto rozhodnu se totiž stane cosi neočekávaného. Z mlhy opět uslyším hlasy a po chvilce se přede mnou z bělavé svištící mlhy vynořují tři postavy od hlavy k patě zahalené všemi možnými kusy oděvu. Potácejí se v hlubokém křupajícím sněhu směrem ke mně, boří se a dva podpírají třetího, který se jen ztěžka vleče mezi nimi. Na pohled je vidět, že mají dobrou výstroj, ale že nepočítali se zimou a tak jsou oděni do nejroztodivnějších kusů oblečení. Ten uprostřed má evidentně mokré džíny napěchované kusy spodního prádla, papíru a bůhvíčím. Jsou to tři kluci jen o něco málo mladší než já, zřejmě studenti. Doklopýtají ke mně se strhanými tvářemi a s pozdravem:“Ahoj“, který zdvořile opětuji, klesají do závětří. Zrovna jsem se zul a sundal kalhoty s tím, že je vyměním i s promočenými ponožkami a že si nohy obalím igelitovými sáčky a tak tu sedím ve sněhu v poměrně nedůstojné poloze s holýma bosýma nohama roztaženýma na mokrých svršcích. „Odkud jdete?“, ptám se zvědavě, zatímco se oblékám a se zájmem pozoruji jak se starají o toho nejubožejšího, zimou prokřehlého nešťastníka. Udávají místo, o kterém vím, že leží asi dva dny odtud směrem na západ. „To jste tu museli nocovat“, konstatuji s porozuměním, zatímco mi vyprávějí, jak je přepadl minulý den navečer vichr a mlha s chumelenicí a jak museli přespávat na kamení bez stanu v mokrých spacácích obaleni jen igelity. „To jste docela dobrý šílenci“, komentuji to s pobaveným sarkasmem a vzápětí jim pokládám předem zbytečnou, i když pro mě přece jen veledůležitou otázku:“ Je tohle hlavní hřeben že?“ V krátkosti jim vyprávím své příhody a jak jsem zabloudil. Po kladné odpovědi je mi o trochu lépe i když vím, že má anabáze tím zdaleka nekončí. Najednou mě něco napadne:“Kluci, kudy chcete jít dál?“ Odpovídají, že to vzdávají a že chtějí na nejbližším rozcestí zahnout do údolí. „Tohle nemá cenu kamaráde, tady jde opravdu o kejhák“, unaveným hlasem mi vysvětluje ten zřejmě nejzkušenější z nich a věru, že jsem si v několika následujících okamžicích vzpomněl na zlověstný podtón v jeho hlase. „Můžu jít s vámi?“, vyhrknu v počátečním nadšení ze shledání a z pocitu sounáležitosti v těchto drsných podmínkách. Unaveně přikyvují, ústa mají plná jídla, které náruživě hltají a já si v tu chvíli uvědomuji nesmyslnost své otázky. Za chvíli ze mně bude ranec bolestí, budu se pomalu vláčet, možná, že se budu jen belhat po kolenou, plazit nebo já nevím co ještě. Mají svých starostí dost, budu jim jen na obtíž, bleskne mi hlavou a v tu chvíli už vím, že tu zůstanu opět sám. Měním ale plán s tím, že s nimi dojdu k onomu rozcestí a pak se uvidí. Dokončil jsem převlékání, jsem opět jakž takž v suchu, doplňuji energii čokoládou, balíme společně kletry a ztěžka vyrážíme. Za dobu, co jsem seděl mi kolena úplně ztuhla a musím se kousat do rtů abych neřval bolestí když je opět rozhýbávám. Snažím se nedat na sobě znát, že mám nějaký problém a dokonce se brodím vpředu a hledám cestu, která je tu celkem jednoznačně vedena po úzké hraně hřebenu. Jdeme mlčky, je na nic vidět, že jim není do řeči, utrápené a ojíněné obličeje hovoří za vše. Stále podpírají toho třetího a takto dojdeme k rozcestníku, který se nachází v jednom z hlavních sedel hřebene. Je celý bílý hrbolatou námrazou a mrazivý vichr na něm vytvořil celou eskapádu ztuhlých krystalických vlaječek ukazujících jeho směr. Abych si vůbec něco přečetl musím očistit ukazatele, což jde poměrně ztuha zkřehlýma a necitlivýma rukama. Moji novopečení společníci sem již mezitím také doklopýtali a teď se dohadují, rozkládají rukama, řvou na sebe aby přehlušili bouřlivé vytí větru a nakonec se zjevně domlouvají, že sejdou po jižním úbočí do údolí. Stojím opodál, na chvíli zavírám oči a představuji si jak je tam dole krásně, určitě ještě svítí sluníčko, je teplo, lidé chodí po magistrále v tričku a kraťasech. Představuji si malý hotýlek a pokoj s koupelnou, v duchu třímám v ruce klíč s obrovskou dřevěnou klíčenkou a stoupám pomalu po schodech k tomu pokojíku. Malý bar, kde čepují pivo a prodávají spoustu dobrot…ufff, musím s tím přestat nebo se z toho určitě zcvoknu. Přicházejí ke mně a oznamují co jsem již dříve vytušil, sejdou jižním směrem. Ptají se mě jestli půjdu s nimi, vrtím hlavou a s úsměvem kvituji jejich udivené pohledy, které jakoby pochybovaly o mém zdravém rozumu. Ten jeden nejzkušenější se teď ale s ostatními dvěma pustil do sporu, jehož příčinu se vzápětí dozvídám. „Jdeš se mnou nahoru?“, křičí na mně a ukazuje směrem, kde se v rychle míhajících cárech mlhy a mračnech rozvířeného sněhu zdvíhá příkré úpatí vrcholu v jehož sedle právě stojíme. Vůbec mě předtím nenapadlo, že bych ještě někam šplhal, naopak jsem všechny psychické a fyzické síly upnul k nadcházejícímu sestupu. „Cože?“, ptám se nevěřícně jako bych špatně slyšel a pomalu k němu přistupuji i když moc dobře vím o co mu jde. „Cos to říkal?“, křičím ještě jednou, neboť vidím, že mou otázku neslyšel. Má teď obličej těsně u mé tváře, vidím jak se mu na několikadenním světlém strnisku vousů sráží bělavá pára, počítám, že je něco okolo nuly a zima je opravdu nesnesitelná, pokud se nepohybujeme. Dívám se do jeho modrých odhodlaných očí a je mi v ten prchavý okamžik jasné, že musím jít s ním. V tu chvíli jsme svázáni silným poutem onoho nadšenectví, které překonává veškeré překážky a které dělá člověka člověkem, vším tím čím si lidé za věky dokázali podrobit přírodu, zmocnit se jejích bohatství, vyrvat její tajemství a vytvořit dokonalé společenství založené původně na drsných dobyvatelích a objevitelích. Ano, něco z normanských Vikingů vidím v jeho výrazu tváře a v tu chvíli bych raději zemřel, než řekl ne. „Zbláznil ses?!“, zasyčí na mně odkudsi z hlubin mého nitra starý známý Druhý. „Koleduješ si o malér, tohle už nemá nic společného se sportem nebo se soutěžením. Tady jde opravdu o hubu a ty jsi akorát ten typ, aby sis ji tam nahoře nabil. Ten horský štít je jedna skála pokrytá kluzkým ledem, okolo bezedná propast…to je, to je vyslovená provokace osudu co tady provádíš!“ „Tak ať“, nadšeně s téměř fanatickým zaujetím odpovídá První. „Když už mluvíš o osudu, každý má svůj osud předem určen ne? A já tady nezhebnu, na to můžeš vzít jed. Potřebuji toho ještě spoustu dokázat, tohle je jen první malý krůček, budou následovat další, daleko vyšší cíle…dokážeš si vůbec představit s tím svým nedokonalým přízemním uvažováním co všechno mě a tím pádem i tebe ještě čeká? Máš šanci dosáhnout nejvyšších met, stačí jen chtít a nezastavit se v půli cesty. Každý má hranici svých možností, stačí si jen posadit laťku a zkoušet to, jednou, dvakrát, stokrát ti život nabízí bezpočet okamžiků k opakovanému skoku, stačí jen vyhmátnout správnou chvíli, setinu sekundy, těkající molekulu velkého Okamžiku kdy se rozeběhneš a skočíš. Všechny svaly, nervy, šlachy i cévy jsou v tu chvíli na pravém místě, tvoje srdce zrovna optimálně rozvádí krev, plíce jsou v zenitu své činnosti, svaly dosáhly amplitudy svého objemu a ty se přeneseš jako nejlepší dostihový kůň přes Taxisův příkop, jako bájný Pegas se vzneseš k nebesům a dotkneš se hvězd. To je život, příteli a jen tak má cenu žít. A já prostě vím, že tady na té směšné skalce ten let nekončí.“ „Tohle už někdo říkal, nevzpomínáš si?“, se zlověstným úšklebkem doráží dál Druhý a husí kůže mi přeběhne po zádech při těch slovech. „Ten kluk co byl manželem přítelkyně tvé ženy. Odjížděl na Elbrus na Kavkaze s tím, že se mu nemůže nic stát, že to také cítí a jak to dopadlo?! Po dvou měsících pátrání z něj Interpol našel jen špinavý batoh pohozený někde v údolí, jinak nic. A ta holka zůstala sama s dítětem a neví ani, kam má jít dát tomu svému kytku na hrob.“ Snažím se nepřemýšlet nad tím hrozným příběhem a lezu po skále za svým druhem. Jeho kamarády jsme nechali dole s tím, že pomalu půjdou směrem do údolí a on je potom dožene. Jsme jen sami dva, pomáháme si na obtížných místech, podává mi ruku, když vidí, že mám problémy s obzvlášť exponovaným přechodem, kývám na něj a svírám obdivně rty když bravurně překonává kluzkou plotnu pokrytou ledem zachycen pouze za konečky prstů a špičky bot. Přivíráme oči před sněhovou spoustou, kterou nám nelítostný vichr zaslepuje oči, ústa a nos, každým dechem do sebe dostávám studenou spršku, bundu, kalhoty i kletr mám celé bílé od navátého sněhu. „Kolik ještě?“, zastavuji a sípavě na něj vykřiknu. Má hodinky s výškoměrem a předěl mezi sedlem, z něhož jsme vyšli a vrcholem je asi 250 metrů. „Ještě asi 80, vydrž!“, hlásí mi při pohledu na displej. Moc toho nenamluví, pohled do jeho ztrhané tváře mi jen napovídá, jak asi vypadám sám. Najednou ho nenávidím za to, že je o tolik přede mnou a že jsem pozadu, vztekle se hrabu po čtyřech nahoru, ruce si rozdírám o ostré výčnělky balvanů porostlé místy ztvrdlým lišejníkem. Chci ho dohnat za každou cenu, být na vrcholu první a tato malicherná touha mě dožene k nadlidskému výkonu. Necítím najednou bolest, mám pocit, že se nad kameny přímo vznáším, před očima mi tancují modrofialová kola a rozstřikují se v žlutobílé jiskry, tápu po škvírách ve skále a ve vzdálenosti několika metrů ho skutečně předháním. „Co blbneš?“, zastavuje, sípavě oddechuje a pozoruje mě s údivem, jak přelézám vedle něho. Nemám sílu odpovědět, ještě pár metrů a musím tam být nebo vypustím duši. Teď, teď to musí přijít! Ale z mlhy se vynořují jen nová a nová skaliska, další překážky, cítím jak mi ubývá sil, při pohledu dozadu vidím, že mě můj společník dohání. Možná pochopil tu dětinskou hru a podvědomě přistoupil na její pravidla. Vidím ho jak s nezvyklou vervou vyhledává nejoptimálnější místa a rychle stoupá za mnou. Musím to dokázat, teď nebo nikdy, musím tam být první. „Nezdá se ti, že to trochu přeháníš?“, posměšně se ozývá Druhý ve chvíli největší krize, kdy se mi opět každý nerv v těle kroutí bolestí a vyčerpáním. „Nějak zbrkle si tu laťku posunuješ, je ti vůbec jasné kde jsou tvoje možnosti? A když na vrcholu budou najednou schody, které povedou dál, tak ty polezeš? Kam až vlastně je schopna tě zavést tvoje bezmezná fantazie, ctižádost, nerozvážnost a marnotratnost. Hazarduješ s tím nejcennějším co máš, se svým zdravím, se svým životem. Nech toho kluka vyhrát, tím spíše dokážeš velikost své myšlenky, svůj charakter a velkorysost.“ „A nebo taky slabošství, poraženectví a zbabělost“, odpovídá s kategorickým nesouhlasem První a opět se snaží přiblížit svoji myšlenku:“V tuto kritickou chvíli je tvoje mysl oproštěna od zbytečných asociací, uvažuješ jen v syrovém kontextu bezprostředních okolností a svého ducha, který tě žene kupředu. Nemyslíš logicky a už vůbec nemáš představu o dění příštím, jednáš prostě v okamžitém hnutí mysli a je už jen na tvém těle aby mozek na této cestě doprovodilo.“ Moje tělo se však začíná vzpírat mému způsobu uvažování, musím vynaložit obrovské psychické vypětí abych ten balík masa, krve a kostí dovlekl nahoru. Ale najednou jsem tady. Ve špičce skály je zabetonována železná tyč, které se křečovitě chytám, s otevřenými ústy lapám po dechu, kašlu a sípavě do sebe nasávám řídký vzduch. Vzápětí za sebou slyším hlasitý přerývaný šepot:“Uchch…jseš…fakticky… dobrej…uuchch…“ Obracím se k němu s úsměvem, podává mi ruku, kterou mu pevně stisknu. V tu chvíli nerozhoduje v jaké jsme výšce a že tu nejsme zdaleka první. Veškerá předcházející řevnivost je zapomenuta a pocit pevného souručenství, které v magickém okamžiku projede jako žhavá elektrická jiskra našimi spojenými dlaněmi je tou nejvzácnější odměnou. Na chvíli si pohlédneme do očí a usmějeme se na sebe jako dva malí uličníci, kterým se právě povedla provést nějaká chytře vymyšlená lumpárna. Ale musíme rychle dolů, hodiny utíkají šíleným tempem, mám dokonce pocit, že ta bílá stěna co nás obklopuje začíná pomalu šednout. Mocným zážitkem vyplavený endorfin nelze ničím nahradit a zmocňuje se mě deprese kdy jen ztěžka v sobě hledám další motivaci. Ani nevím jak se dostáváme zpátky do sedla. Loučení je rychlé, stisk rukou, ještě jeden dlouhý pohled do očí, pevné ujištění: nikdy na to nezapomenu brácho, a než se vzpamatuju, jsem zase sám a ze svého dočasného přítele vidím jen bledou siluetu pomalu se ztrácející v mlze a klesající do jižního údolí. S hlubokým povzdechem se vyrvu z mátožného rozpoložení, kdy mě to celou bytostí žene za ním. S vypětím sil odolávám tomu pokušení, ze zvyku si už snad posté přitahuji řemínky kletru a vyrážím dál po hřebeni západním směrem. Zaplavuje mě opět vlna smutku a tíživé melancholie, ale cítím, že bych dnes už do údolí nedošel. Okolí kolenních kloubů jsou jedinou otevřenou ranou, kterou rozdírají ostré drápy všestravující bolesti. Sykám a jednu chvíli, kdy obcházím po úbočí štít, jehož vrcholu jsem právě před chvílí dosáhl, si musím z plna hrdla zařvat. Předkláním se, rukama pevně stisknu bolavá místa a křičím a řvu až se mi zdá že přehlušuji burácivý svistot vichru, který se celou stupnicí zvuků láme o horský masív. Bolest otupí ostatní smyslová vnímání, kráčím už jen proto, abych zachránil vlastní krk a nezašel tu někde vyčerpáním a zimou. Jsem pevně rozhodnut, jakmile to půjde na prvním vhodném místě rozbít stan a přečkat noc. Otupěle kráčím místy kudy bych v normálním stavu prošel jen s největším sebezapřením, přeskakuji průrvy které nemají dno, přelézám strmé a ostré úseky hřebene a při pohledu dolů se divím, že nepociťuji strach. Konečně se na jednom místě ostrý hřeben svažuje povlovně jižním směrem, pak se opět trochu zvedá než opět strmě klesne a vytváří tu jakousi kapsu, ve které ze závějí vystupuje známý čtvercový obrys kamenného větrolamu. Další bivak. Klesám doprostřed čtverce do kyprého sněhu, shazuji z ramen těžký baťoh a rozpálený obličej na chvíli zabořím do chladivé závěje. Je půl šesté a musím si pospíšit, sněhová pokrývka se pokrývá tmavými stíny a šedivé skály nabírají odstínu černofialové tuše. Tmavé mraky, pokud jsou místy vidět potrhanými otvory v bílé mlze, zběsile letí těsně nad mojí hlavou. Vybaluji z báglu stan, malý kousek nylonové tkaniny mající mě chránit od okolního pekla. Sešlapávám sníh uvnitř kamenné ohrádky a v prudkých poryvech jen s obtížemi stavím stan. Kolíky zapichuji do udusaného sněhu a zajišťuji je velkými balvany vybranými z jedné zídky. Dovnitř házím malou alumatku, spacák a přestože je teprve šest hodin, soukám se dovnitř. Stan je pouze malé áčko pro jednoho a když za sebou přitáhnu kletr a zapnu vchod, mohu se tak akorát obracet z boku na bok. Musím co nejdříve usnout, abych zaspal tu nostalgii a bezútěšnost, která mě čím dál víc přepadá. Ve stanu je šero a divoký vítr prudce lomcuje plachtovinou tak, že mám pocit, že ji každou chvíli rozerve na cáry a odnese bůhvíkam. Ještě si ztěžka v úzkém prostoru vyměňuji mokré šatstvo za suché a navlékám se do spacáku, který mi připadá podezřele tenký. Přehazuji si přes hlavu jeho kuklu a zapínám se až ke krku. Uvelebuji se na zádech, zavřu oči a snažím se nevnímat plejádu zvuků ozývajících se zvenčí od kvílejícího vichru počínaje a šustotem a pleskáním umělé látky konče. Ve chvíli, kdy se můj unavený organismus užuž propadá do temné hlubiny zapomnění blaženého spánku najednou ucítím na zádech mrazivý dotek. Zprvu je to jen nejasný pocit, který se vkrádá do počátečního polovědomého snění, ale rychle nabývá konkrétních a strašlivých rozměrů. Studí to! Sníh studí přes tenkou alumatku i spacák, který mám vypůjčený a který má údajně uchránit před zimou do -13oC. Takový nesmysl! Za pár minut mám záda i okolí ledvin úplně ztuhlé a musím se otočit na bok, jestliže nechci docela promrznout. Ale po čtvrthodině mám rameno i bok jako kus ledu a tak se zoufale každou chvíli obracím a na spánek už nemám ani pomyšlení. Škrtám zápalku a dívám se na hodinky – ještě není sedm hodin. Minimálně jedenáct hodin tu musím vydržet, než se rozední a já budu moci pokračovat v cestě, hrozná představa. Zima mnou prostupuje a zmocňuje se každé části mého těla. Venku se již téměř úplně setmělo, takže na nějaké hledání lepšího bivaku či na pokračování v pochodu je už pozdě. Oblékám si na sebe všechny suché věci, které mám, pod záda si dávám složenou bundu a opět zkouším usnout. Kolem stanu se teď kromě svistotu větru ozývají podivné zvuky, kterým má rozjitřená fantazie přisuzuje desítky různých původů. Mám pocit, že v horečnatém snění začínám blouznit. Jednu chvíli se mi zdá, ne nezdá, byl bych přísahal, že se kolem stanu někdo či něco pohybuje. Strachy se mi ježí vlasy na hlavě, marně sám sebe přesvědčuji, že v okolí několika kilometrů nemůže být ani živáčka a že jsou to nejspíš víry způsobené větrem a jím hnanými zmrzlými krupkami. Jednu kritickou chvíli bouchnu prudce do třepotající se plachty a zařvu z plných plic. Zvuk jakoby se na chvíli uklidnil, ale za chvíli už dráždí mé napjaté nervy znovu. Odhodlávám se k zoufalému kroku. Abych měl jistotu, beru z postranní kapsy batohu svůj dlouhý „rambonůž“ a rozepínám pomalu stanový vchod. Na stanu se tvoří dlouhé a křehké šupiny námrazy, trvá to dlouho než ho otevřu a pomalu se vysoukám do běsnící tmy. Ledové vločky mi bičují odkryté části těla, obličej, ruce i bosé nohy, v tmavém šeru není vůbec nic vidět, jen sloupy vzdutého sněhu hnané mrazivou vichřicí se nezřetelně míhají před mýma očima. Očima pátrám po nějakém pohybu, držím v ruce nůž a jsem připraven na vše. Moje racionální část uvažování je zatlačena úplně do pozadí a mé skutky teď řídí jen panická hrůza z bezpočtu nezvyklých okolností. Stojím na severní hraně hřebenu, pod sebou mám kolmou stěnu a vytřeštěným zrakem zírám do tmy. „Tak co, teď jsi spokojen?“ jízlivě se ozve druhý hlas. „Můžeš skočit a máš po starostech. Tak to vidíš, kam až to dopracovala tvá bujná obrazotvornost. Je to trochu něco jiného, než sedět doma pohodlně v křesle, upíjet víno a prožívat příběhy Jacka Londona pěkně v teple, co?“ Jsem v takovém rozpoložení, že můj první hlas nemá sílu odpovědět a v tuto chvíli ani nenachází argumenty. Zavřu násilím oči, stisknu pevně zuby a soustředím se na jedinou myšlenku: snaž se uvažovat normálně! Chvíli tak stojím a balancuji na kraji útesu v poryvech vichru. Pak se otočím a odevzdaně kulhám zpět ke svému bivaku. Chvíli ještě pátrám ve sněhu po stopách s nosem téměř u země, a když nic nenacházím, postupně se téměř úplně uklidňuji. Zalézám do stanu nohama napřed jako chrostík do své slepené ulity, zavrtávám se do spacáku, pod sebe si podestýlám všechno možné a znovu se pokouším usnout. Vítr zesiluje a naplňuje malý prostor bezpočtem kvílivých i hromově třepotavých zvuků. Zcela vážně uvažuji, co budu dělat až se plachta rozerve na kusy a já tu zůstanu vydán napospas rozzuřenému živlu. Vypracovávám si dokonce jakýsi metodický postup: nejdříve navléknu boty, obleču bundu, všechno jen naházím do kletru, rozsvítím připravenou baterku,… Zmocňuje se mně ledový chlad, celé tělo jako by mi postupně omrzalo a odumíralo. Vytahuji z báglu propanbutanový vařič a navzdory přísnému zákazu otevřeného ohně uvnitř stanu ho zapaluji. Za chvilku je mé úzké obydlí naplněno dusným, vlhkým teplem a větrací otvor jakoby nestačil vyměňovat spálený kyslík. Mám strach, abych se tu neudusil, vypínám vařič a opět se ponořuji do zimomřivého polospánku, ze kterého se vytrhuji celý ztuhlý chladem a opět rozžíhám hořák. Pokaždé se přitom dívám na hodinky a nikdy v životě jsem neviděl vteřinovku tak pomalu odkrajovat minuty zapomnění. Jak je relativní pojem času, jako věčnost mi připadá jediná minuta, hodina pak je celé jedno pro člověka nepředstavitelné století. Už aby bylo ráno a já se mohl vydat na cestu, přeji si sklesle, ale ona zoufalá nálada už přece jen nepřevládne nad racionálním způsobem uvažování, ke kterému jsem se před chvílí dopracoval. Je to jen otázka zvyku, příště už budu na podobnou situaci lépe připraven a budu ji řešit s naprostým klidem, myslím si. Kolem jedné hodiny v noci peklo venku dostupuje vrcholu. Vichřice se stále vehementněji snaží rozervat můj dočasný příbytek, dostat se ke mně a pohladit mě svým ledovým dechem smrti. Dvanáctá minuta po jedné hodině mě zastihuje v nedůstojně shrbené poloze s igelitovým pytlíkem, do kterého v nouzi močím abych nemusel vyjít ven. Na malou škvírku otevírám vchod na vysunutí ruky držící pytlík s tekutinou, aby mi ho vzápětí divoký poryv vytrhl z prstů a odnesl neznámo kam. Trávím další pravěká údobí škrtáním zápalek, zapalováním a opětným zhasínáním vařiče, mdlobným polospánkem v ledovém loži a horečnatým přemýšlením své otupělé mysli. Zdá se mi, že jsem někde v druhohorách a že musím přežít celých několik předlouhých period věků, abych přežil do svrchní jury, pleistocénu a ještě dál, až do novověku. Horečnaté sny se mísí s reálnými úvahami a vytvářejí neuvěřitelně fantastické kompozice. Jaký paradox, přežívám věky s pohledem upřeným na vteřinovou ručičku! Zůstává pro mě záhadou jakým způsobem přežívám nekonečnou noc plnou úzkostného očekávání, že se roztrhá stan, noc prosycenou mrákotným polosněním a také pomyšlením na nesnesitelně bolestivý sestup, který mě ještě čeká. Ale konečně nastává dlouho očekávaná chvíle, kdy registruji záblesk matného šera nejasně prosvěcující okolní neproniknutelnou temnotu. Pln radostného očekávání svítím snad posté baterkou na hodinky, je půl šesté a šest minut. Když jsem se díval naposledy, před mnoha a mnoha lety, bylo za sedm a půl minuty půl šesté. Třináct a půl minuty rozdělilo mou stávající existenci na bytí a nebytí. Vytrhuji se z ospalého polosnění a nutím svůj mozek do usilovné činnosti. Venku stále zuří vítr, uvažuji o co nejrychlejším a nejefektivnějším postupu co dál. Vařím si ovocný čaj a úporně sleduji, jak se vnitřek stanu nesnesitelně pomalu rozsvětluje. Vypíjím téměř vařící čaj a rychle na sebe házím vlhké svršky a úplně promočené promrzlé boty. Snažím své rozlámané a ztuhlé tělo donutit k energickým pohybům, abych se trochu zahřál, ale jde to dost pomalu. Oblečen vylézám ze stanu a nechávám se opět bičovat nesnesitelným větrem a občasnými mračny ledových krup, které se zvedají ze závějí. Naštěstí už ale nesněží a tak v pomalém úsvitu balím věci a posléze i stan, který je k mému údivu pokryt bělostným příkrovem krystalů ledu. Musím ho celý pečlivě otlouct, abych ho vůbec dostal do batohu. Koleny mě při každém pohybu projíždí palčivá bolest, kterou se už nekompromisně snažím mírnit dávkou Alnagonu a několika loky studené vodky. Náhle okolním šerem prokmitne světelný paprsek a hned zase zmizí. Jako blesk při večerní bouři. Mrknu doleva k východu a úžasem zatajím dech. Tmavé mraky visící těsně nad protějším hřebenem se začínají pomalu trhat a mezerami v nich se snaží proniknout slunce. Právě vycházející životodárná hvězda! Láme své paprsky v celém spektru barev na rozmanitých tvarech větrem hnaných oblak i na zasněžených hřebenech. Od žluté, oranžové, růžové, přes fialovou, zelenomodrou až po tmavě fialovou s modrým nádechem okolních skal. Zvedám se a nemůžu odtrhnout zrak od té nádherné podívané. Jako bájný Poseidon když rozhrnuje svým gigantickým trojzubcem nesmírná vodstva, tak si vítr pohrává s dosud neproniknutelnými mračny a rozhání je před slunečním svitem na všechny strany. Slunce je ve svém nejranějším stádiu zbarveno růžovooranžově, je jako skomíravý oharek, který se teprve rozhoří mocným plamenem a jeho paprsky se zatím jen ztěžka prodírají skrz mlžnou clonu. Bílé mraky se kumulují nad nejvyššími vrcholky, ze kterých jakoby se valila pára pod tlakem zatímco se na jejich místo tlačí vyjasněná modř nebeské klenby. Teď, teď to přišlo! Z ohnivé koule vyšlehl první jasně žlutý záblesk, zlatě rozjiskřil okolní sněhové království a palčivě se dotkl mé sítnice tak, že si musím oči zastínit dlaní. Svazky paprsků rozehrávají na horských velikánech divadlo, které vnímám s jakousi nábožnou úctou a najednou rozumím svým pradávným předkům, kteří vzývali slunce jako nejvyššího boha. Jako ve snách se potácím na rozbolavělých nohách po ostré hraně zmrzlého hřebene oslepen nevídaným představením a zmítán jedinou utkvělou myšlenkou: Tohle mi nikdo nebude věřit! Občas zastavuji a zvěčňuji pestrou scenérii svým malým automatickým fotoaparátem, který tímto konečně také našel uplatnění. Dostávám se na okraj hřebene, kde dokonce nalézám ve sněhu dvojici zavátých stop nějakých maníků, co tudy museli jít někdy včera pozdě večer. Vzduch je čistý jako křišťál, slunce začíná příjemně hřát, cítím jak mé téměř již zmrzlé tělo pomalu roztává. Vítr opět sviští a burácí, ale tentokrát ho nevnímám jako nepřítele, který se mi snaží všemožně znepříjemnit cestu, ale naopak jako vítanou příčinu vymetení mraků a sametově modré oblohy. Stezka, kterou se mi podařilo opět najít podle tyčí čouhajících ze sněhu, tu prudce klesá kolmo k vrstevnicím a teď teprve začíná opravdov peklo. Jako po sinusoidě záznamu stavu těla i duše sjíždím opět do hlubin zoufalého utrpení. Právě prožitá euforie z vizuálního zážitku je naráz tatam, doslova se svíjím nesnesitelnou bolestí a koušu se do rtů. Snažím se v hlubokém sněhu posouvat po kolenou a odstrkovat rukama. Daří se mi to ale jen do chvíle, kdy se dostávám na úbočí, kde již končí hranice sněhu a stále více sálající slunce mění bílá místa v rozbředlé potůčky crčící přes kameny na rozbahněné stezce. Stavím se opět na nohy, sundavám z ramen kletr a lovím z jeho kapes poslední zbytky Alnagonu, které zapíjím ledovou vodkou. Nechci zastavovat na jídlo a tak, i když hodiny zběsile utíkají, tiším kručivý pocit v žaludku tabulkou čokolády. Zastavil jsem právě hustém porostu smaragdově zelené kleče, snažím se najít nějakou větev, abych s z ní pořídil nějakou hůl, ale husté jehličnaté křoví má příliš členité a tenké výhonky. Vztekle odhazuji zcela nepoužitelné části nízkých dřevin, s jejichž uříznutím se předtím hezkou chvíli mořím, a potácím se dál. Stezka tu vede prudce dolů a tvoří vysoké schody, ze kterých sestoupit je pro mě teď největším utrpením Snažím se odpoutat mysl od skutečnosti, přemýšlet o nějakých všedních věcech abych se osvobodil od neutuchající bolesti, která již prostoupila každou buňku mého znaveného těla jako nádor, který právě metastázoval. „Vydrž, máš na to, dokážeš to!“, to je První, uvědomuji si potěšeně. Nadšenecký tón jeho povzbuzování mě znovu vlije do žil trochu sil, které jsem už nedoufal ve vyčerpaném těle najít. S úzkostí očekávám první hlas svého svědomí, ale kupodivu, buď pramen jeho kousavého kriticismu už docela vyschl, nebo mu došly veškeré argumenty. „Makej, dělej, zvedej se“, hecuje mě První když se zaúpěním neudržím váhu těla na postižených nohou po kulhavém seskoku z jednoho většího schodu a plácnu sebou do kaluže studeného bahna. „Dokázals to, rozumíš, dokázal! Tohle už musí být hračka proti tomu co máš za sebou. Podívej se, kolem tebe je zase zelená krajina prosycená hřejivým podzimním sluncem, nemusíš se vyhýbat ledovým plotnám, sněhovým převisům a hlubokým propastím, kráčíš po pevné stezce, tak si toho važ“, domlouvá mi téměř otcovsky po dalším zaváhání, kdy mi bolestí zjitřená kolena opět podklesnou a usedám snad posté na jeden z kamenitých stupňů mokré cesty. Znovu a znovu se potácím, klesám, padám do blátivých stružek, kdy mě baťoh celou vahou zezadu přirazí k zemi, znovu ztěžka vstávám, podsouvám pod tělo nejdříve jednu nohu a pak druhou. Znovu se celý mokrý a olepený blátem ploužím a zkouším všechny možné i nemožné triky jak obalamutit a nasytit ničím nepřekonatelnou bolest. Tvář s očima plnýma slzí zvedám k nebi v němé prosbě, zuby tisknu k rozpraskaným rtům, ze kterých každou chvíli jazykem stírám sladkou pachuť krve. Náhle ve všeobjímajícím skleněném tichu, které se kolem postupně rozhostilo jak vcházím do doliny, uslyším hlasy. Pode mnou jde po stezce proti mně celé procesí, skupina asi dvaceti turistů, kteří v družném hovoru stoupají nahoru. S údivem na ně zírám, tak mi připadají odlišní a jakoby vytržení z kontextu mého současného vnímání světa. Uvědomuji si náhle zcela přízemní okolnosti své existence, špinavé oblečení, svůj divoký a necivilizovaný zevnějšek, podivně trhavé pohyby nohou. Očišťuji v rámci možností kalhoty, nasazuji masku žoviální familiérnosti a nutím své nohy do pokud možno normálního způsobu chůze. Takto vyzbrojen uhýbám jednotlivým postavám na úzké kamenité stezce. Jejich hovor rázem utichá, někteří mě zdraví, ale společným rysem jejich výrazů je údiv. Jistě vstávali brzy aby vyrazili co nejčasněji a teď potkávají někoho, kdo zjevně tam nahoře dokonce snad přenocoval! Neudržím se abych se i při své bídě nepousmál nad jejich tázavými tvářemi. Jeden z nich se mně zeptá jak je tam nahoře, odpovídám, že nádherně. A pak už se jejich hovor prosycený tajnůstkářským šepotem vzdaluje a za chvilku jsem zase sám. Pokračuji trpělivě dál a ani nevím, jak uběhne několik následujících hodin kdy se svíjím řezavými pocity, ale náhle stojím před asfaltovou silnicí. Došel jsem na dno doliny, dokázal jsem to! Ještě párset kroků v malátném alnagonovém polosnu a doklopýtám k neskutečné vymoženosti civilizované kultury – značce autobusové zastávky. Usedám na patník vedle silnice, sundavám promočené boty i svršky a rozkládám je na sluncem prohřátém asfaltu. Bosé a vodou bíle hydratované nohy nastavuji teplým paprskům a též obličej za nimi otáčím jako slunečnice svůj zlatě cípatý květ. Sjíždím na zem, opírám se zády o vyhřátý patník, celým tělem mi prostupuje blahodárný pocit tepla, duše se odděluje od zmučeného těla, je mi příjemně, tak příjemně jak jenom může být člověku po prožití něčeho opravdu velkého a významného kdy překoná sám sebe, neuhne ze svého přesvědčení a nevzdá se svého cíle. Usínám s posledním pohledem upřeným na okolní prstenec bílých vrcholků ostře kontrastujících proti sivě modrému zlatistému nebi a poslední myšlenka patří jim… Sbohem hory, snad zase někdy příště!