Finsteraarhorn je s výškou 4274 metrů nejvyšším vrcholem Bernských Alp, které jsou spolu s Walliskými největšími celky tohoto pohoří. Sousedy mu dělají vrcholy jako Agassizhorn (3946 m), Grünhorn (4043 m) či Hinter Fiescherhorn (4025 m).
Ahoj Ráďo! Rozhodl jsem se tentokrát vypravování pojmout trochu netradičně a o našem zatím posledním výletu si trochu popovídat. Ty můj parťáku kolenatej, ty nevíš co všechno tvýmu starýmu švagrovi vrtá v jeho mírně pomatené hlavě, jaké nápady se mu tam rodí a co všechno tě s ním ještě může potkat. Možná sedneš údivem na zadek až si přečteš, k čemu došel můj mdlý rozum po uvážení naší túry na Finsteraarhornu.
Je to už 14 dní, co jsme tam byli a přiznávám, že mi ten zážitek nepřestává vrtat v hlavě. Stále to ve mně leží – ten zvláštní pocit, po více jak 20 letech poprvé nedosáhnout vrcholu. Něco jako když to nedoděláš do konce při úžasném milování. A je to přece úžasnej kopec! Impozantní 4274 m vysoká skalní pyramida s úchvatnou 1200 m vysokou jihovýchodní stěnou, která svými divokými tvary musí učarovat každé romantické duši. Tedy i té naší! Navíc nejvyšší vrchol Bernských Alp, obklopený zaledněnými velikány, mezi nimiž svítí legendární trojka Jungfrau, Eiger a Mnich. Z jeho svahů jsme shlíželi do hlubokých horských údolí a pozorovali ohromné řeky ledu pomalu tekoucí z kopců do údolí. Azurové nebe s načechranými bochánky kumulů pod námi umožňovalo výhledy na vzdálený horizont a ve finálních partiích výstupu jsme spárami vrcholového hřebenu přes brutálně strmou východní stěnu mohli sledovat přímo před námi čnící majestátní dvojčata čtyřek Schreckhorn a Lauteraarhorn. I když v té vypjaté chvíli jsme moc náladu na výhledy neměli, vzpomínáš?
Věděli jsme, že výstup bude těžký. Ale že to bude tolik těžké, jsme si nemysleli. Udávaná obtížnost PD hovořila jasně: už jsme dali i těžší vrcholy. Ano, nastudovali jsme podrobnosti o subjektivních potížích v případě nového sněhu na hřebeni. A pochopitelně jsme také z jistých zdrojů na webu zjistili další důležité údaje, jako třeba že na vrchol nevede lanovka a ani není přístupný pro kočárky…
O co vlastně jde
Náš kopec vyrostl v kantonu Valais, nerozumně v místech, kde jsou jen samá ledovcová údolí a nikde žádná lidská obydlí. A to jsi věděl, že má druhou největší prominenci – tedy relativní výšku nebo význačnost – ze všech čtyřtisícovek, hned po Mont Blancu? Kdyby hladina moře vystoupala až do výše, která by z jeho vrcholu udělala nejvyšší bod samostatného ostrova, stále by ještě měřil 2280 m!
Už jen dostat se k němu není žádná legrace. Překonat 10 km Aletschgletscheru, který je největším ledovcem v Alpách, je pěkná fuška. Ledovec je po jarním tání obnažený – chtělo by se říct – až do morku kostí. Po čerstvém sněhu nikde ani stopy, zato v ledovci jsou naprosto zřetelné dva rovnoběžné pásy zeminy, morény. Ty člení masu ledu na tři proudy, z nichž Aletschský ledovec fakticky sestává a jež se spojují na místě zvaném Konkordiaplatz. Tak vzniká 23 kilometrů dlouhá masa zmrzlého sněhu. Má to být nejdelší útvar svého druhu v Evropě, zapsaný dokonce na Seznamu přírodního dědictví UNESCO. Směs ledu a kamení je pak unášena z vrcholků Alp až do údolí řeky Rhôny k takzvanému Aletschskému lesu, jímž splaz na konci protéká. Takhle se to pěkně napíše, ale jak to vypadá zblízka? Jako duny na poušti se zvedá a klesá jeho kluzký, hrbolatý povrch, pokrytý myriádami prasklin, jezírek i bouřlivých proudů tajících vod. S mačkami na nohou přeskakuješ desítky trhlin, někdy musíš bludiště těch rozšklebených pastí pro jejich šířku donekonečna obcházet a když už se rozhodneš překonat je v místě, kde jsou jakž takž přemostěny pozůstatkem sněhové závěje, hrozí, že se propadneš. Také se nám to několikrát stalo, pamatuješ? Na žádné naší výpravě jsme se tolikrát nepropadli jako tady. Naštěstí nikdy víc než po pás, ale i tak tento zážitek rozhodně nepřidá na morálu. Vzpomínám, jak jsem byl poprvé otřesen, když mi na jednom ze sněhových můstků propadly nohy a já je nemohl, zaklíněné do úzké škvíry, vytáhnout. Není čeho se pořádně zachytit, všechno kolem tebe povoluje a sesouvá se dolů. Věděl jsem, že mě jistíš na laně, snažil jsem se být v klidu, ale na další sněhové pole vedoucí přes trhlinu by mě potom už nedostal ani heverem.
Ale pěkně popořadě.
Nadšený úvod
V deštivém sobotním podvečeru přijíždíme do městečka Fiesch ve švýcarském kantonu Valais a stavíme náš expediční stan v kempu Eggishorn. Mladá slovenská číšnice v místní restauraci se ustrašeně ohlíží, když se s ní pokoušíme přátelsky hovořit její mateřštinou. Prý to její šéf nevidí rád, když se s hosty baví slovensky, chápe to někdo? Ti Švýcaři jsou fakt pomatenci. Po vydatné večeři, alespoň pro některé členy výpravy(!), jdeme spát. Večer přestane pršet, ale na mé optimistické předpovědi o ranním azuru jen zabručíš, abych raději nic neříkal, protože tě mé prognózy v poslední době spíš děsí. Je pravda, že svými schopnostmi téměř vždy uhodnout opačný vývoj počasí bych mohl řídit lokální meteorologickou stanici.
Ale tentokrát nás ráno opravdu vítá modrým nebem a okolní skalní úbočí, ozářená vycházejícím sluncem, jsou zakryta jen několika vlhkými cáry mlhy. Balíme vercajk, což je jako obvykle alchymie, magická otázka jak vybrat to nejnutnější. Vzhledem ke zkušenostem a tomu, že máme na chatě objednanou polopenzi, si s sebou tentokrát z jídla beru opravdu jen základní proviant: salám fuet, kousek sýra, pár krajíčků chleba a několik müsli tyčinek. Ty se chvíli naparuješ, jak jsi vybaven, ale jen do chvíle než zjistíš, že nemáš chleba(!)
Ale to už míříme k dolní stanici lanovky, tedy jedné z nejpříjemnějších částí výpravy. Vzhledem k tomu co nás čeká nemáme ani nejmenší výčitky z použití tohoto „nečistého” způsobu výstupu. V kabince, vynášející nás do stanice Fiescheralp ve výšce 2212 m.n.m., musíme snést kromě nádherných výhledů i monotónní hlas vypravěče, předčítající nějaký jímavý příběh z horského prostředí. Mají tu ve stropě instalovanou dokonce i kameru. Asi aby měli usvědčující záznam, kdyby se někdo v záchvatu romantického opojení rozhodl protivný hlas z reproduktoru umlčet cepínem.
Nahoře vjíždíme do mraků, které se ale prudkým sluncem brzy rozplývají, takže obloha je brzy jako vymetená. Zvesela a rázným krokem míříme po známé stezce směrem k tunelu pod Eggishornem. Stejně jako v roce 2014, při našem výstupu na Aletschhorn, míjíme jezírko Märjelensee i chatu Gletscherstube a sestupujeme až k ledovci na úroveň 2262 m.n.m. Až k tomuto místu je to výlet pro rodinu s dětmi a také se zde nachází celá řada skupinek, jdoucích se sem vyfotit před impozantní ledovou hradbou, která skalnaté údolíčko uzavírá.
První obtíže
Cesta mořem trhlin proti mírnému sklonu je úmorná, ale docela se nám daří postupovat bez větších odboček. Orientační body tu žádné nejsou, jak jsi správně předpokládal, snažíme se postupovat podél pásu morény, kde se nám zdá, že je terén méně členitý. Brzy po poledni, když se blížíme ke Konkordiaplatzu, se do údolí začíná shora nasouvat mlha. V této rozlehlé ploché ledové dolině se stékají čtyři velké ledovce: Aletschgletscher, Jungfraufirn, Ewigschneefeld a Grüneggfirn. Orientace bez možnosti dohlédnout na okraj plochy je nulová. Snažíme se skrz mlžnou clonu zahlédnout skalní roh vrcholu Fülbärg, za kterým musíme zahnout doprava, ale viditelnost se v tu chvíli snižuje opravdu na minimum. Navíc máme dost práce s překonáváním ledových pahorků, zlomů a puklin, jež tu v blízkosti skal vytvářejí v bizarních útvarech dokonalý labyrint. Ledovec tu má být až 900 m hluboký, takže případný pád do některé ze zívajících štěrbin by byl rychlou vstupenkou do pekla.
Do údolí zavanul vítr a je to velká úleva, když se ti náhle podaří v protrhávajícím se mračnu zahlédnout chatu Konkordiahütte, která se nachází na skalním ostrohu ve výšce 150 m nad povrchem ledovce. Představa odpočinku u půllitru vychlazeného piva je lákavá, ale odrazuje nás výstup po 440 schodech kovového schodiště.
Konečně se dostáváme z ledovce na pevný terén. Ale ten je tak neschůdný pro nakupené balvany a hrubý štěrk, že za chvíli vzpomínáme na chůzi po ledovém podkladu jako na procházku. Ztěžka a pomalu překonáváme dolní část morény a již jsme na ledovci Grüneggfirn, který nás má dovést k sedlu Grünhorlücke ve výšce 3273 m.n.m., za nímž se již nachází údolí Fieschergletscheru s chatou Finsteraarhornhütte. Mlha zůstala za námi, údolím profukuje čerstvý proud vzduchu, statečně stoupáme pozvolna se zvedajícím svahem. Opět zde nasazuji své pověstné tempo, zaostávám za tebou a v duchu odevzdaně počítám kroky mezi přestávkami k vydýchání: 80, 80, 70,…, tady se to trochu více zvedá, takže jen 50, znovu 50, teď jsem zvládnul 60, ale, uchch, uchch, plíce mi snad roztrhnou hrudní koš! Jde to pomalu. Sice nikam moc nespěcháme, ale přece jen jsou už skoro 4 hodiny odpoledne a nechceme dorazit na chatu za tmy.
Když se dostáváme pod nejvyšší bod údolí, které se tu směrem k sedlu zužuje a vytváří jakoby hrdlo trychtýře, kterým sviští stále prudší vítr, mi náhle, světe div se, v batohu zvoní telefon! Trochu zvláštní v místech, kde signál aby pohledal. Chvíli přemýšlím kdo to může být a potom to zvedám. A hele, volají nám z chaty aby se přesvědčili, že dnes opravdu dorazíme a mají s námi počítat k večeři. Trochu komplikovaně vysvětluji kde se zrovna nacházíme a snažím se starostlivý ženský hlas přesvědčit, že tam do sedmi večer budeme. Beru dodržení lhůty za své a s nadlidským úsilím se vydrápu těch pár stovek metrů do sedla. Podle tvého výrazu soudím, že to není žádná sláva stále čekat na parťáka chcípáka, ale snažím se tě přesvědčit, že teď už půjdeme jen z kopce dolů a jsme tam coby dup. To je takový překladatelský oříšek, pro ty co by snad nevěděli. Ale opravdu je chůze do rozlehlé kotliny docela pohodová, zvlášť když se z mraků vynoří na protější skále naše chata a po ní i majestátní panorama protějšího hřebene s majestátním vrcholem „Finstru”. Prvotní otázka s orientací v nízké oblačnosti způsobené vlivem inverze je tak rozřešena poměrně záhy. Ještě dva kilometry přes rozpukaný ledovec, ještě sto metrů prudkého stoupání a místy i zajištěného lezení po skále a… jsme tu.
Dílčí vítězství
Na chatě ve výšce 3050 m.n.m. kromě správce a dvou hospodyněk není vůbec nikdo! Jsme z toho trochu rozpačití a vymýšlíme různé důvody, proč tomu tak asi je. Zřejmě tou nejpravděpodobnější příčinou je počasí, které bylo v minulých dnech dost špatné – déšť, sníh, mlha. Také mladší z chatárek nám potvrzuje, že letošní léto tady u nich vlastně ještě nezačalo a jen tak na okraj poznamenává, že výstup na samotný vrchol je ztíženými podmínkami dost komplikovaný. To nás, staré mazáky, ale přece vůbec nemůže rozhodit, abychom se s veselou myslí a endorfinem v krvi po přestálých obtížích neholedbali dosažením našich předchozích vrcholů a tím i jak to zítra zvládneme. Představa, že možná můžeme být letos na vrcholu jedními z prvních, nás spolu se dvěma vypitými půllitry piva uvádí do euforie. Přece jen ale trochu měníme plán vyrážet ráno až v sedm hodin poté, co nám chatárka laskavě připomíná, že výstup je dlouhý, obtížný a proto abychom vstávali alespoň o hodinu dřív.
Ach jo Ráďo, přemýšlel jsem o tomto okamžiku mockrát a myslím, že právě tady udělali soudruzi chybu. Také nám to členové skupin, které dorazily na chatu den po nás, nezapomněli dát pěkně sežrat; pokládali za samozřejmé vyjít od chaty už ve čtyři ráno. A nebyli to žádní ňoumové, ale od pohledu zkušení horalé. Proč jen jsme to takhle podcenili? Vždyť na všechny naše obtížnější vrcholy jsme vyráželi okolo čtvrté (viz naše zápisky), třeba na Dufourspitze dokonce už kolem třetí. A přesně ty dvě hodiny nám potom nahoře scházely, vzpomínáš? Já vím, že od chaty na vrchol je to „pouhých” 1200 výškových metrů, ale je to túra příkrým svahem s ledovcem o sklonu 35° a nakonec dlouhým mixovým lezením. Že o ztížených podmínkách nikde nepsali? Myslím, že nám to mělo dojít, zvlášť když na chatě mluvili o nepříznivém počasí v minulém období. Takže jsme věděli, že v předchozích několika dnech vydatně pršelo a sněžilo. Myslím ale, že podhodnocení výstupu začalo už poté, co jsme se na poslední chvíli rozhodli změnit letošní cíl Gran Combin právě za Finstr, protože nám výstup na tuto zaledněnou francouzskou čtyřku, tvarem připomínající šlehačkový dort, připadal až příliš riskantní. Tak nějak nenápadně se nám do myslí vloudil ničím neopodstatněný pocit, že tenhle švýcarský kopec bude oproti lezení morálovým ledovcovým zlomem na Combinu (AD-) vlastně brnkačka.
V deset hodin jdeme unaveni spát se zvláštním pocitem v úplně opuštěné noclehárně.
Zatím vše podle plánu
Ráno nám zvoní budík v šest hodin a po skromné snídani vycházíme do ranního šera. Vzpomínám, jak před nazutím bot ošetřuješ puchýře na patách, což je u tebe docela nezvyklé. Možná, že se takhle snažíš dohnat má nejlepší léta, kdy jsem trpěl v botách o číslo menších.
Venku je docela teplo, odhaduji tak deset stupňů nad nulou a před námi se zvedá rozbitý úsek po skalnatém JZ úbočí. Ale cesta docela ubíhá a na stupňovitém terénu přibývají i výškové metry rychleji. Trasa vede po skalním žebru, značená je červenými a nověji i modrými značkami. Navázáni a s mačkami na nohách pokračujeme pak dále ledovcem přes skalnatý JZ hřeben, kde se nachází odpočinkové místo zvané Frühstücksplatz. Zde slézáme opět na ledovec a okolo zívajících trhlin strmým svahem okolo 35° podél hřebene stále nahoru. Svah je místy zledovatělý a občas přechází do strmějších úseků, které se snažíme traverzovat. I když se ze začátku domníváme, že jdeme po zbytcích starých stop, po chvíli musíme konstatovat, že jakákoli šlápota ve sněhu je v těchto místech pouhou chimérou. Tudy nikdo neprošel nejméně 14 dní. Nicméně stále je to v podstatě pohodové lezení a nemáme pocit dobrodružství. I když mé plicní sklípky by mohly vyprávět své. Za stále nádherného počasí – slunce a chomáče mraků na jinak modré obloze – se vyškrábeme vyčerpáni do sedla Hugi ve výšce 4074 m.n.m., odkud poprvé zahlédneme protější panoráma a úchvatnou hlubinu ve strmé východní stěně. V sedýlku je místo pro odpočinek tak akorát pro dva a marně hledáme místečko, kde bychom se alespoň na chvíli skryli před prudkým větrem, který tu fučí snad ze všech stran. Čas neúprosně kvačí, ukrajuje druhou hodinu z poledne a nás čeká ještě 200 výškových metrů hřebene vypínajícím se ze sedla příkrým a zpola zasněženým skalním výšvihem, který v našich unavených tělech příliš nadšení nevzbuzuje. Začíná na nás působit i okolní samota a stísněná atmosféra pustého a nehostinného místa. Mám pocit, jakoby nám hora tady výstražně pohrozila: „Tak co milánkové, mysleli jste, že to bude jen tak co? Tak to jste se pěkně spletli!”
Počáteční nejistoty
Po krátké poradě a posilnění tyčinkou müsli jdeme na to. Navazujeme se na větší délku lana a po několika nezdařených pokusech se nám podaří vydrápat se 10 m vysokou, téměř kolmou zledovatělou západní stranou hřebenu na samotný hřeben, který se v kaskádách ztrácí směrem vzhůru k vrcholu, který je zatím v nedohlednu. Dostávám se tu do zvláštní euforie, pocitu odhodlání, který jsem v horách zažil vícekrát, vždy v kritických chvílích, kdy šlo o vše. Dosažení vrcholu v tu chvíli podřizuji veškeré síly a vede mě pouze ničím nezpochybnitelný instinkt, který jakoby řídil někdo jiný nade mnou. Tento stav neumím vysvětlit, nelze jej uměle vytvořit, nebo jinak vědomě navodit. Je vzácný jako drahokam a fantaskně pomíjivý jako prchavý sen. Neobvyklý nával nadpřirozené moci mě vede přes kamenitý terén, který navzdory vyčerpání překonávám s lehkostí. Vím že trpělivě snášíš tyhle moje občasné úlety a i když teď cítím v zádech tvoji podporu, v tvé tváři chvílemi zahlédnu nesouhlas s až příliš ležérním způsobem jištění v těchto místech. Myslím ale, že mixový terén nikde nepřesahuje obtížnost II UIAA. Kromě skalního výšvihu na začátku, ovšem. Tam to byla přísnější trojka. Ale tohle jsme přece už podobným způsobem lezli mockrát, vzpomínáš? Co třeba na skále pod chatkou Solvay na Matterhornu, kdy jsme dokonce stoupali i bez jištění a díky tomu předběhli zástup spolulezců. Nechci aby to znělo lehkovážně, ale tady jde o přijatelné riziko. A nezapomeň, že jsem bezpečák, hodnocení míry nebezpečí patří v zaměstnání k mým běžným povinnostem.
Nyní je ovšem nejošemetnější okolností čas, který vzhledem k našim možnostem uhání jak šílenec. Jsou čtyři odpoledne a my se, udýchaní jak dva závodní koně v cílové rovince, dostáváme asi 60 m pod cílovou kótu, když tu se náhle před námi otevírá asi 6 m hluboká průrva v hřebeni, prudký sráz, kterým se musí slézt a na druhé straně zase vylézt nahoru. Tak to je čára přes rozpočet, teď, když už se vidíme každou chvíli na vrcholu! Když za každým výčnělkem hřebene očekáváme, že se ukáže spásný kříž označující nejvyšší bod. Otočím se a chvíli na sebe beze slova zíráme, vzpomínáš? A v tvých očích vidím to, co nejspíš vyzařuje i z mé tváře. Něco, co jsem za dlouhá léta našich výstupů snad ještě nikdy nezahlédl. Ano, je to záblesk zoufalství, zklamání, beznaděje.
Totální zmar
„Tak co teď?”, zavolám na tebe a musím slova několikrát opakovat v řevu vichru. Balancujeme teď na hraně hřebene, po levé straně převislá stěna bezedné propasti východní stěny, napravo prudký, zpola zasněžený skalnatý sráz.
Možná jsem odpověď očekával ve stylu: „No co, to už vyběhneme ne?”, nebo něco podobného a snad i vtipného, ale bylo by bláhové očekávat, že jsi na tom o mnoho lépe než já. V tuto chvíli by se totiž ve mně krve nedořezal, doslova cítím, jak ze mě vyprchávají poslední zbytky energie a pomíjí nadšení, které mě přeneslo až sem. Úplně jako když se ráno probudíš po krásném snu, o kterém chceš hned někomu vyprávět, ale on ti neodvratně odlétá z mysli jako průsvitný závoj sladkého opojení. Občas se mi v noci takhle zdává, že umím létat a že je to vlastně úplně snadné. Jednoduše se rozběhnu po travnatém svahu dolů, roztáhnu ruce a s vířivými proudy teplého vzduchu se vznesu k oblakům. Potom jako pták brázdím vzdušné vrstvy, natočením dlaní a pohybem těla ovládám směr letu a celý svět mi přitom leží u nohou. Pak se ráno vzbudím a… hu!, jednou jsem to vážně chtěl ještě v polospánku zkusit hned z okna. Tak mi to přišlo samozřejmé a přirozené. Jenomže stačí pár okamžiků a vracím se zase sklesle do přízemní reality.
Takže takhle sklíčený teď sedím na kameni nad hlubokou průrvou, na jejíž druhé straně je vidět zvedající se terén a na jeho konci – vysněný vrchol. Tak blízko a zároveň tak daleko. Neboť v tu chvíli je jasné, že dnes na něj nemáme nárok. Je pozdě, jsme příliš vyčerpáni a nyní i totálně bez morálu. Každý další krok vpřed by byl doprovázen pocitem dobrodružství, tedy vědomím, že jsme za hranicí svých možností. Čeká nás ještě těžký sestup z hřebene a pak zaledněným svahem ledovce, cesta nepřehledným terénem plným trhlin, kde bychom se motali nejspíš už za tmy. Ale fyzické vypětí a únava nejsou v tomto vypjatém okamžiku těmi nejhoršími obtížemi. Už jsme mockrát poznali hranici totálního vyčerpání. Jako nejvážnější důvod, proč přemýšlet že to teď otočíme, je ten neodbytný pocit náhlé psychické skleslosti a malomyslnosti. Přesto to ještě jednou zkoušíme a domlouváme další postup. Naše nervy a svaly, zakalené mnohaletými zkušenostmi, se nechtějí jen tak lehce vzdát. Jak dlouho to může odsud ještě trvat? Ještě minimálně hodinu a další hodinu zpět? To přece musíme dát! Díváme se na sebe a přes všechnu beznaděj cítím jak si rozumíme, ostatně jako vždycky. Zvažujeme všechna pro i proti. Oba se snažíme vykřesat nějakou jiskřičku nadšení a impuls pro poslední pokus o dosažení vytouženého cíle. Vždyť od roku 2005 všechno dáváme! Dlouhých 16 let uběhlo od posledního neúspěchu, naší památné výpravy na Dachstein, kdy jsme to obrátili v bouřkových mracích kvůli hrozící elektrické indukci, která nám tehdy ježila vlasy a rozeznívala kovové části výstroje. Tak co se teď děje? To přece musíme zvládnout, tak pojďme do toho.
- Nejde to. Potřebnou energii ze sebe prostě nevydolujeme. Začínáme snad malomyslnět a uvadat stářím? U mě by se to dalo pochopit, ale co ty? Proti mně jsi stále mlaďas…
Kolikrát jsme později rozebírali příčiny našeho neúspěchu. A jak těžko se nám šlo nazpátek s přívažkem temné chmury nedokončeného výstupu, která na nás ležela jako bludný balvan. Ačkoliv na druhou stranu jsme později své rozhodnutí ocenili, když cesta vedoucí strmým svahem kolem zrádných trhlin byla i za světla velmi nepřehledná. A to nepočítám náročný sestup hřebenem, který je v průvodci označen dobou trvání dvě hodiny tam a zpět. To je holý nesmysl! Možná při absenci sněhu, ale takto nám sestup zledovatělým terénem trvá přes dvě hodiny. Je pravda, že se stále jistíme přes vyčnívající kameny a poctivě dobíráme na laně jeden druhého. Nemluvíme spolu, jen občas na sebe houkneme: „Jdu”, „Pouštěj”, nebo „Dobírej. To když se vzájemně ztratíme z dohledu přes vyčnívající skály.
Jinak mlčíme. V hlavě si neseme náš nezdar. A mozek pracuje na plné obrátky, aby neúspěch odůvodnil, obhájil před svědomím. Bylo naše rozhodnutí správné? Opravdu jsme udělali vše co se udělat dalo? Nebudeme toho později litovat? A ano, nejde právě o nějaký milník v historii našeho lezení, kdy už třeba nebudeme mít chuť a vůli se pouštět do dalších výstupů? A neměli bychom tedy pomýšlet na to, že se do budoucna budeme na vyšší kopce dívat jen zdola?
Velká výzva
Ráďo, dnes je už říjen, tedy více jak tři měsíce po naší anabázi. Ale mi to trvalo, než jsem ti mohl popis výstupu poslat, co? Měl jsem ale moře času na to, abych si mohl rozmyslet co dál. A proto se vší rozhodností a zodpovědností, kterou snad v sobě mám, mohu prohlásit, že odpověď na poslední otázku z předchozího odstavce zní: NE!
Zdaleka není konec. Dokud mi budou nohy a dech jakž takž sloužit, budu stále chtít chodit s tebou na velké výpravy a usilovat o velké kopce. Snad jen předem přemýšlet, předvídat a plánovat budu chtít lépe. Budiž nám k tomu nápomocna naše poslední zkušenost.
K tomuto rozhodnutí se druží velká výzva. Asi tušíš kam mířím, ostatně cítím, že na tom jsi podobně. Ano, jde o Finsteraarhorn. Slyším, jak nás ta hora volá, jak nás láká. Není to ale lstivé vábení pověstných Sirén, které blouznivé plavce nakonec vždy utopily. Cítím to jako přátelskou výzvu k měření sil, jako příležitost ukázat co v nás je. Protože tohle nás přece nemůže odradit. Stejně jako nás kdysi nezastrašil Dachstein nebo Mnich.
Tak se rozmysli a dej mi vědět:-)
Tvůj Fofrník
Paradni cteni