Lokalita: Králický sněžník
Výchozí bod: Dolní Morava
Vzdálenost z Prahy: 200 km
Termín: březen 2026
Na konci ledna začínáme opět plánovat naši tradiční zimní výpravu. Ač byl letošní leden poměrně chladný (jednalo se o desátý nejchladnější leden za posledních 60 let), tak sněhu napadlo o něco méně než obvykle. Minulé tři výpravy směřovaly do Krkonoš, a tak jsme přemýšleli, kam jinam by se dalo letos jet. Kromě Krkonoš to vypadá, že dostatek sněhu je jen na Šumavě a na Králickém sněžníku. Jelikož Šumavu máme už prochozenou křížem krážem, volba padla na Králický sněžník, který je považován, vedle hřebenu Krkonoš, za nejchladnější pohoří u nás, kde sněhová pokrývka obvykle drží až do začátku června. Chvíli si pohráváme s myšlenkou, že bychom se letos nevázali na sníh a naplánovali bychom trochu delší trasu nalehko s přespáním na chatě. Dokonce zkoušíme udělat ve dvou chatách rezervaci, ale neúspěšně. Nakonec si tedy potvrzujeme Králický sněžník s plnou polní s tím, že Martin pro jistotu vezme tarp, kdyby bylo málo sněhu na stavbu iglú.
března v 7:00 ráno máme s Martinem sraz u jeho práce v Horních Počernicích. Martin zde nechává na hlídaném parkovišti své nové auto značky Dacia, aby mu ho snad někdo neukradl na veřejném parkovištiJ. Cesta je vcelku bezproblémová, akorát Martinovi se dělá špatně v zatáčkách, takže jedeme trochu pomaleji a když začne přituhovat, tak raději zastavujeme na větrací přestávku. Napadá nás, že už se dostáváme do věku, kdy už samotná cesta je pro nás určitý výkon. Možná, že časem už jen dojedeme na parkoviště, dáme si oběd a pojedeme zase zpět a pak se ještě budeme chlubit, jací jsme pašáci!
Kolem půl desáté přijíždíme do Dolní Moravy a parkujeme na parkovišti pod sjezdovkami. Už několik let je nový skiareál v Dolní Moravě považován za jeden z nejlepších skiareálů v České republice. Jsou zde jedny z nejdelších sjezdovek a velmi luxusní zázemí, včetně stezky v oblacích a nejdelší visuté lávky na světě (Sky Bridge 721). Areál rozděluje lidi na ty, kteří jsou uchváceni luxusem a na ty, kteří nadávají, že je to pojaté až moc megalomansky. Já jsem asi někde mezi těmito dvěma názory. Nakonec s Martinem konstatujeme, že je to aspoň poměrně koncentrované do jednoho místa a zbytek Králického sněžníku je zanechán téměř bez zásahu. Je fakt, že po celé trase je jen jedna chata, která navíc leží na polské straně. Většinu dne se tedy jde skutečně nedotčenou přírodou.
Převlékáme se, přebalujeme batohy a jdeme na jedno zdravotní pivko. Na zahrádce si krátce povídáme s chlápkem, který se osobně zná s Michalem Marošim, jedním z nejznámějších postav globální MTB scény. Je kolem 10 hodiny a slunce už docela pere. Předpověď počasí hlásí, že v sobotu má být kolem 12 stupňů a azuro. Na neděli trochu více mraků, ale stále teplo. Jelikož poslední 2 týdny před výpravou panuje v České republice již vyložené jarní počasí a sněhu rychle ubývá, poprvé se rozhodujeme, že nebudeme nahoru brát ani sněžnice. Trochu váháme, jestli nám nebudou nakonec chybět, ale přijde nám, že v aktuálních podmínkách už bychom opravdu vypadali jako blázni (ne, že by to bez nich bylo v tomto ohledu o moc lepší J) Nakonec se ukazuje, že rozhodnutí bylo správné, ale k tomu se dostaneme později.
Kolem půl jedenácté už vyrážíme do kopce po modré ve směru na rozhlednu Klepáč. Dolní Morava leží v nadmořské výšce nějakých 600 mnm a dnes máme v plánu se dostat až k vrcholu Králického sněžníku, který leží ve výšce 1 423 mnm a představuje 8. nejvyšší vrchol České republiky. Vyšších je pouze 5 vrcholů v Krkonoších a 2 vrcholy v Hrubém Jeseníku. Máme tedy před sebou převýšení nějakých 800 metrů a zhruba 15 kilometrů, téměř celou dobu do kopce, takže poměrně kvalitní výšlap. Asi po půl hodině docházíme na parkoviště pod Klepáčem, které leží ve výšce 853 metrů, takže až sem bychom mohli dojet autem. Krom našeho přesvědčení, že kopec se má vyšlápnout po svých, jdeme pěšky i proto, že by nás jinak tato část cesty čekala v neděli odpoledne při výšlapu z údolí Moravy, což by asi bolelo ještě o trochu více. Zde se napojujeme na červenou značku „Hřebenovka“, která vede po hřebeni až na Králický Sněžník. Slunce má čím dál větší sílu, a tak postupně odkládáme jednotlivé vrstvy oblečení. Na hřebeni nasazujeme „nesmeky“, neboť jsou zde dlouhé zledovatělé úseky. Jinak sníh tu zatím není téměř žádný. Kolem poledne již stojíme na rozhledně Klepáč ve výšce 1 143 mnm. Zde je již poměrně rušno. V krásném počasí si evidentně vyrazilo spoustu lidí na sobotní výlet. Z rozhledny je krásný výhled zejména na skiareál Dolní Morava, pod rozhlednou stojí několik pivních lavic, na kterých svačí hloučky lidí. Také si jednu lavici zabíráme a rozbalujeme oběd, který zapíjíme pivem z plechovky, kterou jsme si s sebou přinesli na posilněnou. Víme, že první hospoda je až na Schronisku pod Snieznikem, a navíc si nejsme jistí, zda bude otevřená. S plnými bříšky si leháme asi na půl hodiny na lavici a opalujeme se. Tak takhle by to šlo! Po 13 hodině již pokračujeme dál po hřebeni. Začíná přibývat sněhu, a tak cestou pokukujeme, jestli by se nedalo někde postavit iglú. Záměrem je ale dojít až na chatu, dát si tam večeři a pivo a najít nějaká místo kousek od chaty, kde bychom iglú postavili. Jdeme tedy dál ve svižném tempu v očekávání lahodného polského piva.
Na chatu docházíme okolo půl páté odpoledne, stále za slunečného počasí. Zjišťujeme, že je chata otevřená a doslova obsypaná polskými turisty. Čech tu není ani jeden. Poláci, v souladu s rozšířeným názorem o jejich neurvalosti, řvou kolem chaty jako na lesy. No, jsou tu doma, tak je necháváme na pokoji. Kdo si chce o našich severních sousedech něco počíst, může na stránkách www.goat.cz/index.php?path=OPolacich_OPolacich.
Chata je na jižním svahu, který pod náporem slunečného počasí přišel o veškerý sníh, takže tady si iglú určitě nepostavíme. Chata je v původním stavu z dob hlubokého socialismu, ale to nám v žádném případě nevadí. Závan dob dávno minulých je do určité míry osvěžující. Trochu horší to je s všudypřítomným řvoucím davem. Po očku sleduji Martina, kdy mu dojde trpělivost, a zase mě nezklamal. Přestože jsme se před chvílí domluvili, že se zeptáme, zda tu nemají volné dvě postele na přespání, najednou otráveně prohlašuje: „Tak tady rozhodně spát nebudu!“J Vystojíme si frontu u okénka a objednáváme si pivo a Ukrajinský boršč. Při objednání boršče se dostáváme s Martinem do drobné roztržky pramenící z jeho posměchu nad tím, že se už všichni úplně zbláznili, když přejmenovávají Ruský boršč na Ukrajinský boršč. Marně Martinovi vysvětluji, že se může jednat o ukrajinskou formu této známé polévky. To už se samozřejmě musím ohradit a pouštím se do „jeho“ Rusů, které už několik let tak vehementně obhajuje před zbytkem světa. Samozřejmě dobře vím, že jeho zdánlivá obliba Rusů je do značné míry hraná a ve skutečnosti jde jen o opozici proti všeobecným, mnohdy zjednodušeným názorům většinové společnosti. Během jídla se snažíme celou situaci trochu zklidnit a vzájemně si vysvětlujeme pozice. Vždyť já vím, že jsem jedním z mála lidí, se kterými si Martin takto otevře své srdíčko a moje správná reakce by měla být pouze poklidné vyslechnutí jeho volání. Ale občas se zapomenu a takhle to dopadá. No vydal se na nelehkou cestu, kluk jeden šikovnejJ Bojovníci za lepší svět to měli vždycky těžké. Jinak by ten boj za to ale nestál.
Na závěr naší diskuse dohledávám na internetu, že Ukrajinský boršč je ukrajinské národní jídlo a tento pokrm nedostal jméno v reakci na probíhající válku. Oproti Ruskému boršči je ten Ukrajinský prý více zeleninový a kyselejší. Už se asi nedozvíme, zda chata začala podávat Ukrajinský boršč jako gesto odporu proti ruské invazi na Ukrajinu, nebo ho tam zkrátka podává už 50 let válka neválka, ale to je asi jedno.
Přestože se nakonec ukáže, že volná místa na spaní mají, rozhodujeme se, že si na nějakém plácku postavíme tarp. Dokazujeme tedy opět, že naše odhodlání je stále silné a nenecháváme se zlákat výdobytky civilizace. Při hledání vhodného místa na postavení tarpu mě napadá, že bychom zkusili vylézt půl hodiny na vrchol Králického sněžníku a zkusit si postavit tarp, případně iglú přímo na vrcholu. Nápad je přijat, a tak se za postupného stmívání belháme na vrchol. Cestou proti nám se vracejí z vrcholu desítky Poláků, kteří jsou ubytovaní na chatě a kteří si zjevně užívali pohled z vrcholu na západ slunce. Okolo půl sedmé docházíme na vrchol, kde stojí asi 4 roky nová, třicet čtyři metrů vysoká rozhledna. Její spodní část má kuželový tvar z železobetonu a kamene. Na ní je umístěna válcová ocelová příhradová svařovaná konstrukce obložená sklem. Na vrcholu je zastřešená vyhlídková plošina. Jedná se o moderní stavbu z kovu a skla a po delší době nám je tak připomenuto, že se nacházíme jen pár kilometrů od luxusního resortu. Rychle zjišťujeme, že kolem rozhledny není skoro žádný sníh, a tak hledáme místo na postavení tarpu. Při obhlídce rozhledny zjišťujeme, že si zde udělal pěkný nocleh jeden šikovný mladík. A světe div se, je to první Čech po dlouhé době. Dlouho se nerozhodujeme a domlouváme se, že rozhledna bude i naší noclehárnou. Vylézáme až na vrchol rozhledny a rozkládáme si naše karimatky a spacáky na jedno z pater tvořených kovovými rošty pod vrcholem. Kocháme se nočním výhledem na okolní kopce, v dálce vidíme i osvětlený resort v Dolní Moravě. Nebe je plné hvězd. Tuto idylku nám jen tu a tam kazí návštěvy alkoholem posilněných Poláků, kteří nejsou zrovna ohleduplní. Dokonce si jedna asi osmičlenná skupinka ani nesundá nesmeky, takže cestou po ocelových schodech vydávají skutečně nepřijemné zvuky nárazu kovu na kov. Později zjišťuji, že mi jeden z nich, patrně „omylem“, stoupl na nafukovací karimatku, která se okamžitě vyfukuje a já tak zbytek nocí ležím de facto na holé kovové podlaze. Těsně před půlnocí jsme probuzeni ještě jedním Polákem, který hledá, opět v podnapilém stavu, svého kamaráda. Dokonce nás budí s otázkou, zda my nejsme tím kamarádem! Je to vskutku bizarní zážitek. Ale vlastně nejsme ani moc překvapeni, jen utvrzeni v našem názoru na naše severní sousedy.
Ráno mě Martin chválí, že jsem výjimečně ani moc nechrápal. Pochvala mě velmi těší, přestože důvodem byla skutečnost, že jsem de facto celou noc na studeném roštu ani oko nezamhouřil. Martin má dobrou náladu, neboť vyzkoušel svůj velký zlepšovák v podobě cestovního bažanta, kterého dvakrát za noc použil a nemusel tak vylézat z teplého spacáku. Obzvláště pokud vezmeme v potaz, že jsme spali na vrcholu rozhledny, tak by noční cesta na záchod byla obzvláště nepříjemná.
Kolem půl šesté ráno přicházejí na vrchol rozhledny první ranní ptáčata, která se přišla podívat na východ slunce. Je to zde určitě velmi oblíbená činnost, neboť postupně přichází minimálně 10 lidí. Okolo půl sedmé už je východ slunce v plném proudu a my si užíváme zbarvené jasné oblohy a krásné výhledy. Zkrátka úchvatné!
Po sedmé hodině se již vydáváme vstříc dnešní túře, která měří zhruba 16 kilometrů a až na výjimky by se mělo jít z kopce dolů. Je opět krásně, a tak to vypadá, že budeme mít opět dobrý denJ Kousek pod vrcholem se na chvíli zastavujeme u pramene řeky Moravy. Je to po prameni Labe v Krkonoších a prameni Vltavy na Šumavě již náš třetí pramen významných řek na našich zimních výpravách. Pramen Moravy je specifický tím, že leží na hlavním evropském rozvodí. V bezprostředním okolí se setkávají tři evropská úmoří: Černé moře (Morava – Dunaj), Baltské moře (Kladská Nisa), Severní moře (Orlice). Proto se oblasti říká „střecha Evropy“. Kousek po cestě dál přicházíme k soše slona, která je jedinou svého druhu na českých horách. Kdo by to řekl!
Jdeme dál po červené po poměrně strmě padající zledovatělé cestě. A nebyl by to Martin, kdyby ho nenapadl nějaký husarský kousek. „Pojďme to sjet na lopatě!“, volá jako malý kluk. A skutečně to jde. Je to sice poměrně náročné na koordinaci a reálně mnohem namáhavější než prostě jít po svých, ale zábava to určitě je. Kolem 8. hodiny docházíme na Stříbrnické sedlo (1 212 mnm) a zde odbočujeme na modrou směrem na Sušinu. Jdeme delší dobu, kdy je kolem nás najednou poměrně velké množství sněhu. Odhadujeme to tak na zhruba 60 cm, což by na iglú už stačilo. V tu chvíli nás napadá, že jsme poprvé na naší zimní výpravě nespali v iglú, ale místo na rozhledně bylo natolik výjimečné, že nás to ani nemrzí. Určitě není se spaním v iglú všem dnům konec. Jde se krásně a kolem půl jedenácté už docházíme na vrchol Podbělka (1 307 mnm), který je pokryt rašeliništi. Toto místo bylo v 70.letech 20 století vytipováno jako lokalita na přečerpávací elektrárnu. Jelikož by však takováto stavba představovala nepřiměřený zásah do přísně chráněné přírody Králického sněžníku, byla nakonec vybrána oblast Dlouhé stráně v Hrubém Jeseníku, kde bylo technicky možné vybudovat téměř celou elektrárnu jako podzemní, pouze se dvěma nadzemními nádržemi.
Cestou diskutujeme, že bychom měli někde v horách vybudovat jakýsi pomník turistů, jako náš odkaz budoucím generacím. Diskutujeme, že by mohl obsahovat třeba sošky dvou statných turistů, náhodně podobných třeba nám dvěma s MartinemJ Napadají nás samozřejmě i výzvy, jakým bychom při takového výstavbě museli čelit. Jelikož jdeme několik kilometrů podél betonových bunkrů, které byly postaveny v letech 1936 až 1938 jako součást Králické pevnostní oblasti, napadá nás, že bychom mohli jeden z řopíků (lehký betonový bunkr) koupit od Ministerstva obrany (což skutečně jde) a vybudovat pomník v rámci tohoto bunkru, který by mohl zároveň sloužit jako nouzový nocleh. No, budeme muset tuto úvahu ještě dopracovat. Nemůžu zde nepřidat ještě jednu zajímavost ohledně místního opevnění. Králický sněžník patřil k nejdůkladněji opevněným úsekům celé republiky. Cílem bylo zabránit průniku z Kladského výběžku do vnitrozemí. Šlo zároveň o jediný úsek československého opevnění, který byl před Mnichovskou dohodou stavebně téměř dokončen, bez poválečných úprav.
Kolem půl dvanácté přicházíme k posezení u křižovatky Pod Babuší, kde si dáváme lehnou svačinku. Jsme již jen asi kilometr od vrchní stanice lanovky z Dolní Moravy, kam docházíme okolo půl jedné. Přes velmi teplé počasí se na svahu prohánějí ještě zarytí lyžaři. My směřujeme neochvějně do chaty Slaměnka, před jejíž restaurací hoduje na slunečné terase několik desítek lidí (Poláků). My si dáváme řízek s bramborovou kaší a pivko. Počasí je skutečně exklusivní. Když jsme nasyceni, jdeme se ještě protáhnout na nedalekou visutou lávku měřící úctyhodných 721 metrů. Poté následuje ještě jedno pivko na slunci a hurá podél sjezdovky do údolí. Zhruba v 15 hodin jsme již na parkovišti v Dolní Moravě, kde se převlékáme, platíme lidové parkovné 3.300,- Kč (ano, není to překlep) a jedeme domů. Okolo půl šesté odpoledne jsme již zpět v Praze. Opět skvělá akce.
Marťas, díky!