Allalinhorn 2023

Allalinhorn, to je zvláštní jméno pro kopec v Alpách, co říkáte? Podobně jako Mischabel či Almagell, název pochází ze saracénské arabštiny, kde ala’iain znamená zdroj nebo pramen. Allalinhorn se tedy v podstatě jmenuje Pramenitý štít. Což je i logické, protože horská říčka Feeru Vispa zdánlivě pramení pod Allalinhornem, ačkoli vlastně teče z ledovce Fee směrem k vesnici Saas Fee a údolím Saas, sbírajíc cestou vodu ze všech okolních ledovců.
Na rozlehlých ledovcových svazích této čtyřtisícovky se nachází většina horských drah a lyžařských vleků v Saas Fee, které jsou hnacím motorem celé turistické infrastruktury, hotelů, restaurací, obchodů a dalších jiných služeb. Díky tomuto zpřístupnění oblasti se dnes dá na Allalinhorn vystoupit za poměrně krátkou dobu. Ze stanice Mittel Allalin to trvá na vrchol necelé dvě hodiny. Proto není divu, že hora patří k nejsnazším a nejvíce navštěvovaným čtyřtisícovkám v Alpách. O tom se saracénským obchodníkům před tisíci lety ani nesnilo.
Proč jsme se rozhodli pro tento výstup? Po předloňském selhání na Finstteraarhornu, kdy jsme to otočili necelých 100 m pod vrcholem, cítíme, že pokud máme ještě zdolávat nějaké čtyřky, potřebujeme nutně nabrat sebevědomí. Další ústup bychom totiž už nemuseli ustát, protože ani jednomu z nás se nechce prohrávat. Možná to někomu, kdo toto rozhodnutí hodnotí od stolu, může přijít trochu zbabělé, ale věřím, že pro lidi z branže je srozumitelné. A také pro naše nejbližší, kteří nás pečlivě sledují a naše rozhodnutí jistě přijímají s úlevou.
Allalinhorn nám přijde jako rozumný kompromis; je to relativně jednoduchý kopec a přitom se jedná o čtyřtisícovku. Až potud by to mohlo vypadat jako prostý a jednoznačný projekt, jakých jsme už zvládli desítky. Že jsme dosud nedosáhli hranice svých možností ohledně zmatků při počátečním stadiu výpravy, může ukázat následující rekonstrukce přípravných rozhovorů. Ty mohou vypadat jako nezáživné intermezzo, nicméně pro nás s Radkem jsou důležitým připomenutím, čemu věnovat při budoucích akcích, protkávaných pravděpodobně stále častěji stařeckými výpadky smyslů, maximální pozornost.
Tak tedy popořadě:
Začíná to v dubnu, kdy jsme již předběžně domluveni na Allalinhorn a Ráďa, věren své aktivní nátuře, vykopává pomyslný balon a navrhuje následující scénář:

Ahoj Marťas,
Koukal jsem ještě na to a navrhoval bych dát Allalinhor i Alphubel.
Oba vrcholy se dají jít z chaty Langflue (2 870 mnm) – viz link níže. Na chatu se dá dojet lanovkou.
Možná bychom mohli udělat kompromis a jet lanovkou do mezistanice Spielboden by The Capra, kde je krásná restaurace – tady bychom se mohli najíst (2 450 mnm). Zbytek trasy bychom si vylezli, abychom se zaklimatizovali. Případně to můžeme mít celé pěšky – Saas Fee je 1 800 mnm, takže na Langflue by to bylo 1 000 metrů, což je docela ok – to ještě vymyslíme.
Itinerář bych viděl takto:
Pátek 4.8 – odjezd okolo 18 hodiny od tebe. Cestou někde přespat
Sobota 5.8 – ráno dojezd do Saas fee (celkem 870 km), příjezd max do 12 hod, následně odpolední výstup/výjezd na chatu Langflue
Neděle 6.8 – výstup na Alalinhorn a zpět na chatu
Pondělí 7.8 – výstup na Alphubel a zpět na chatu
Úterý 8.8 – sestup do údolí a cesta domů
Na chatě tedy 3 noci.
Níže linky.
Co ty na to?

To vypadá na celkem normálně zvládnutelný plán, navíc proložený lenošením v lanovkách a restaurantech, tedy neřestmi, kterým v poslední době stále více propadáme. Zkušenosti se dvěma čtyřtisícovkami na jeden zátah máme, v roce 2018 jsme například během 3 dnů slezli Weissmiess a Lagginhorn, v roce 2019 dokonce několik čtyřek najednou na hřebeni Monte Rosy. Jenže to by se toho nesměla vložit moje maličkost, již tak zatížená přípravami a vymýšlením itineráře trasy na největší letošní výlet na ostrov Réunion, který absolvujeme s mou ženou. Tím nechci říct, že bych Alpy úplně vypustil, ale přece jen se určitá nedůslednost projevuje.
S Radkovým návrhem souhlasím a domlouváme se, že na chatu Langfluhe zavolám a zajistím s dostatečným předstihem ubytování. Snaživě tedy ihned píši email a dál celou věc pouštím z hlavy. Ještě tedy stačím krátce o své aktivitě informovat:

Ráďo super, hezky jsi to vymyslel! Osobně bych to rád na chatu vyšel, lanovka je pro starý..!
Poslal jsem na chatu email, tak uvidíme – ubytování online u této chaty nelze.

Až za více než měsíc mi Ráďa, zjevně více zatížen odpovědností, píše, zda už jsem psal na chatu a obdržel potvrzení o ubytování. S mírným neklidem pátrám v hlavě a poté i v emailech, ale nic nenacházím. Teprve po horlivém pátrání v odeslané poště se mi podaří objevit, že jsem email poslal na chybnou adresu. Prostě jsem se jen přepsal.
Píši ihned znovu, tentokráte již na správný email. Je již konec května, ale snad budou ještě místa volná.

Guten Tag,
wir sind zwei Bergtouristen aus Prague in Tschechien. Wir wollen zwei Gipfel in den Walliser Alpen erreichen: Alphubel und Allalihorn. Wir möchten eine Unterkunft für 3 Nächte (5. – 7. August) in Ihrer Hütte buchen.
Vielen Dank im Voraus und machs guet!

S pocitem dobře vykonané práce opět celou záležitost vypouštím. O to větší je mé překvapení, když po více než 14 dnech přijde následující odpověď:

Guten Tag
Tut uns leid. Wir bieten leider keine Übernachtungen mehr an.
Gerne begrüssen wir Sie herzlich in unseren Bergrestaurant.

Tak to je studená sprcha! Ubytování není možné, hotel Langfluhe slouží pouze jako restaurace s barem. Zřejmě vzhledem k okolním hotelům a chatám se nadále šetřivým Švýcarům nevyplácelo udržovat ubytovací kapacitu.
Ihned měním taktiku a posílám bleskovou objednávku na chatu Brittaniahütte, která leží trochu mimo náš kopec, nicméně podle dostupných zdrojů slouží též jako východisko k výstupu. S Ráďou jsme dokonce o této variantě kdysi mluvili, takže s ním ani nekonzultuji souhlas, natož varianty výstupu.
Chata se objednává na aplikaci webu alpsonline.org, se kterou máme již několikeré zkušenosti. Jaká je má úleva, když 31. května přichází potvrzení o ubytování, si jistě dovedete představit. Nelením a ihned přeposílám Radkovi:

Date: st 31. 5. 2023 v 22:14
Subject: Confirmation of booking number 3137365
Britanniahütte SAC
Thank you for your reservation, which is confirmed as follows:
Accommodation:
Date of arrival: 05.08.2023
Number of nights: 3
Places in Large rooms: 2
Half-board: Yes
Group Name / Course No.: Duo Asthmatics
We are looking forward to your visit:
Dario Andenmatten
Hüttentelefon: +41 (0) 27 957 22 88

Jenže pozor, důležitá indicie! V emailu svému parťákovi vůbec nezdůrazňuji, že jde o potvrzení z jiné chaty, než je Langfluhe, takže Ráďa přelétne očima předmět zprávy a v duchu ho možná ještě napadne, jak má šikovného švagra, že to umí tak pěkně zařídit.
Tak to bychom měli.
Další dění našeho výletu se odehrává již v den odjezdu, 4. srpna. Lhal bych, kdybych napsal, že jsme se přípravám na výstup vůbec nezabývali. Den předem totiž ještě jako obvykle lakonicky hodnotíme počasí, které má být mimořádně pěkné, i předpokládanou návštěvnost ironickým komentářem:

Takhle hroznou předpověď už jsme dlouho neměli 😊 Tam zas bude lidí jako sraček…

Takže informaci o počasí jsme si zjistili, to zase prr…
No, ale jinak o kopci a výstupových trasách nevíme nic. Vždyť jde prý přece o jednu z nejjednodušších čtyřtisícovek!
A podle toho také vypadá naše komunikace, když se setkáváme u auta. V obvyklé euforické náladě nakládáme bagáž, loučíme se s mojí ženou a Ráďa se chystá do navigace vložit cíl cesty. Vlastně už ho tam má přednastavený a hrdě mi ukazuje, jak je připraven:
„Tak podívej, pojedeme přes Mnichov, Vaduz a dál přes Brig do Saas Fee, kde to dobře známe z výstupu na Dom. Celá cesta zabere cca 10 hodin. Cestou přespíme na známém místě, ráno to dojedem a v klidu rozmyslíme, jestli na Langfluhe pojedem lanovkou nebo půjdeme pěšky.”
„No, ale počkej”, mírním jeho nadšení. „Vždyť přece jedeme na Brittaniahütte a to je někde jinde.”
“Jo, a kde?”, směje se Ráďa a je vidět, že vůbec netuší, o co jde. Natož aby bral mou poznámku vážně. A mně v tu chvíli lehce zamrazí, když si uvědomím závažnost situace a naši lehkomyslnost. Tak to se stalo poprvé v dějinách našich výjezdů. Vždyť my vůbec nevíme, kam jedeme!
Snažím se trpělivě posbírat útržky našich hovorů a zrekapitulovat naši emailovou komunikaci. Samozřejmě, že jsem „mu to psal”, ale cožpak si mohl všimnout, že se bavím o jiné chatě a jiné výstupové trase. A když už jsem to tak krásně vymyslel, měl jsem si dát práci a udělat nejen A, ale i B, tj. naplánovat další kroky výpravy. Včetně příjezdové trasy.
Jen velmi pomalu se vpravujeme do nové situace a popravdě, musíme zmobilizovat veškerou svoji trpělivost, abychom si vzájemně nezačali vyčítat co kdo mohl a měl udělat. Moc dobře víme, že vinu neseme oba, prostě jsme to podcenili a vykašlali se na to. Opět se ale osvědčuje naše přátelství a dlouholetými boji zakalená soudržnost. Takováhle malichernost nás prostě nedokáže vyvést z míry.
„OK, tak kam to vlastně jedeme?”, s povzdechem se ptá Ráďa, zatímco pátrá ve svém vytištěném itineráři – popisu výstupu zdokumentovaném nějakými nám podobnými nadšenci. Tady je vidět, že on vlastně byl připraven, jenže na podmínky, které už neplatily. Takže vlastně za všechno můžu já. No co, zvládli jsme jiné věci, zvládneme i tohle. Jen si zase do svého seznamu průvodcovských ambicí mohu udělat další záznam v kolonce “proč se do toho nepouštět”.
Skládáme střípky mozaiky z Radkových podkladů, pátráme chvíli v mapách v telefonu a nakonec je to jasné. Oproti Saas Fee se vlastně jedná jen o pár kilometrů vzdálenější Saas Almagell, odkud vede výstupová cesta na chatu. Ta je teď primárním cílem, podaří se mi totiž svého parťáka přesvědčit, že jsem „se opravdu dočetl”, že Brittaniahütte kromě Strahlhornu a Rimpfischhornu slouží jako výchozí bod i pro náš vrchol, Allalinhorn. Takže pro tuto chvíli je nejistota zažehnána, další postup vymyslíme na chatě. Mimochodem, o Alphubelu, jako variantě druhé čtyřtisícovky, nepadne ani slovo.
Cesta autem probíhá v pohodě, i když přece jen zpočátku ve trochu stísněné atmosféře. Snažíme se nejistotu rozptýlit ironickými poznámkami typu:
„Tak už přestaň mlžit a přiznej, že sis to celé s tím ubytováním vymyslel. Ale fakt bych nečekal, že takhle dlouho dokážeš zatloukat.”
Nebo: „Tak já to teda přiznávám, blafoval jsem. Samozřejmě jdem na Langfluhe. Zase jsi mi na to skočil.”
Smích je nejlepším lékem na stres i jakoukoli frustraci, depresi. To jen tak na okraj pro ty, kteří by to třeba nevěděli…
Pouštíme osvědčené písničky a při přejezdu švýcarských hranic se velkým tématem stává počasí. Navzdory úžasné předpovědi vjíždíme do hradby tmavých mračen, ze kterých se po chvíli spustí vydatný déšť. A tak to trvá až do druhé hodiny po půlnoci, kdy se rozhodujeme přespat v autě na malém, opuštěném parkovišti poblíž sedla Furkapass. Nepřetržitý liják bubnuje na plechovou střechu, zatímco se propadáme do blaženého snění – jaké to bude zítra?
Celou noc prší, ale sotva ráno sjedeme do údolí, objevuje se sluníčko a zbytek dne už se neschová. Příjezdovou silnicí Talstrasse míříme až na malé parkoviště přímo u nástupní cesty na chatu, kde hned balíme fidlátka a chystáme se vyrazit. Ráďa ještě parkuje s autem o kousek níže, protože na ceduli je výstražné omezení doby parkování pouze na 24 hod.
Poledne nás zastihuje na svahu, bohatě zarostlém vysokou trávou a křovinami, mezi kterými se vine stezka v dlouhých serpentinách s mírným stoupáním téměř podél vrstevnic. Takže kráčíme zvesela a opájíme se horským sluncem, kterým je celá dolina zaplněna. Procházíme kolem uzavřených důlních šachet, kde se zřejmě kdysi těžily vzácné minerály, přecházíme potok s malým vodopádem ve vymletém korytu a dostáváme se k vyhlídce na Mattmark, vyrovnávací nádrž, která je prý nejvyšší zemní přehradou v Evropě. Byla vybudována v roce 1961, kdy jí musela ustoupit vesnice Zer Meiggeru s kaplí svaté Anny, postavená v roce 1707.
Odpočíváme chvíli na terase tvořené rozpadlým betonovým blokem, zřejmě pozůstatkem stanice lanové dráhy a odtud po kovových schůdcích pokračujeme v traverzu. Dostáváme se na náhorní plató, odkud je již vidět vedlejší vrchol Klein Allalin (3070 m), vedle kterého by měla být chata. Je to ještě pěkný kus cesty a zatímco se zabývám celkem nesmyslným nápadem, jak trasu zkrátit přes krkolomné suťoviště, Ráďa neomylně nachází značky vpravo od řečiště potoka, podél strmých skal. Na posledním úseku se dostávám do svého pověstného stavu, podle kterého vznikla má přezdívka Fofrník. Přemýšlím, jaké označení bych si mohl nalepit na čelo, aby ostatním bylo jasné, že se nedívají na člověka v posledním tažení, ale spíše zadýchaného staršího muže, který se po každých 50 krocích nekroutí infarktovým záchvatem, ale pouze odpočívá a přitom poněkud hlasitě vydýchává. Značku “V záběhu” předem zavrhuji, ale například piktogramy “Pozor sklo”, “Neklopit”, stejně jako nahrazení mé přezdívky přídomkem “Začátečník”, možná i “Setrvačník”, by mohlo leccos napovědět. Tyto úvahy, spolu s Ráďovou pobídkou:”O co, že ten zbytek nevyběhneš?”, mě ale donutí k nadlidskému výkonu. Zbývajících asi 40 výškových metrů dojdu bez zastávky a i když se o mě na dřevěné terase chaty pokoušejí mrákoty a plíce hrozí vyskočit z krku, široce rozkročen vzdoruji opojnému pocitu vítězství.
Na chatě se přihlásíme k naší rezervaci a vlastně až zde Ráďa definitivně uvěří, že jsem neblufoval. Přemýšlíme, jak se nenápadně zeptat mladé správcové, kudy že se na ten vrchol vlastně jde. A to i přesto, že jsme si cestou už leccos zjistili. Chatárka nám vysvětluje, že normálka vede přes Hohlaubgrat, jinak se musí poměrně komplikovaně nejdříve sestoupit přes sedlo Egginerjoch a lanovkou se nechat vyvézt na Felskinn. Odtud pak podzemní zubačkou přímo k úpatí našeho kopce, zvanému Mittelallalin a dále již po svých k vrcholu. Tak to je velké dilema. Máme se pustit pro nás středně náročným PD+ výstupem, nebo se odevzdat relativně pohodlné, i když dlouhé a jistě otravné anabázi přes lanovku? Objednáváme si dvě piva a zatímco se na terase opájíme v paprscích zapadajícího slunce, obdivujíce přitom ladné siluety Strahlhornu a Rimpfischhornu, které se před námi vypínají, zvažujeme všechna pro a proti. Nakonec asi vítězí rozum nad nadšením a touhou po dobrodružství. Přijeli jsme sem na „lehkou” čtyřtisícovku a kromě toho jsme si už užili dostatek „dobrodružství” s vyjasňováním trasy za pochodu. V této situaci by bylo drážděním hada bosou nohou, vstupovat do další nejistoty. Něco jiného, kdybychom výstup Hohlaubgratem naplánovali již doma a tady jsme šli na jisto. Takhle ale možná trochu alibisticky volíme variantu s použitím lanovky a i když máme drobet provinilý pocit, myslím, že se nám oběma ulevilo. Po vydatné večeři, ve které hlavní chod tvoří rýže a do střívka natlačená masová směs s omáčkou nevýrazné chuti, si objednáváme další pivo a zbytek večera jako obvykle trávíme mastěním karet. Jakž takž se mi daří držet s Radkem krok.
Ubytováni jsme v přední, asi dvacetilůžkové noclehárně, která v zimním období slouží jako otevřený winterraum. Žádný luxus, ale spí se dobře v měkkých postelích, zachumláni v teplých, čistě povlečených pokrývkách. Ráno vstáváme v šest hodin, kdy většina osazenstva chaty již vyráží na túru. Chápeme to tak, že mnozí odcházejí na několikadenní trek, ve kterém chata tvoří pouze zastávku na noc, jiní hodlají podniknout výstup hřebenem Hohlaubgrat a někteří mají možná stejný nápad jako my, jen jsou obezřetnější a počítají s časovou rezervou. Po spartánské snídani vycházíme i my do probuzeného, pošmourného rána a nic nenasvědčuje tomu, že nás čeká výstup na čtyřtisícovku. Sestupujeme totiž opačným směrem, zády k trojce Allalinhorn, Strahlhorn a Rimpfischhorn dolů k ledovcovým jezírkům, odkud jsme přišli, a odkud se jde z rozcestí dále západním směrem na sedlo Felskinn. Tady teprve vidíme to, na co se nás snažila upozornit chatárka, ale co jsme ne úplně přesně pochopili. Cesta po úbočí, tzv. Winterwanderweg, přímo ze sedla na horní stanici lanovky Felskinn je uzavřena, takže musíme sestoupit suťovým žlabem na dolní stanici a odtud se nechat vyvézt. Tady nám teprve začíná být jasné, jaké vzdálenosti a převýšení budeme muset překonat. Popravdě se nám i trochu uleví, že výstup nebude úplně zadarmo a opouští nás i poslední špetka pocitu, že si něco ulehčujeme. Kráčíme dolů z kopce zvesela a snažíme se nemyslet na to, až tudy půjdeme nazpět unavení z výstupu.
Sestupujeme do prolákliny ledovcového karu pod chatou, procházíme okolo jezírek, abychom opět vystoupali sto výškových metrů k sedlu Egginerjoch. Odtud již stezkou v suťovišti dolů a potom dále podél kabinkové lanovky Felskinn ke stanici Morenia, což je název místní restaurace ve výšce 2580 m n.m. Ve chvíli, kdy procházíme okolo horní stanice lanovky, umístěné na nedostupném skalním ostrohu, jímá nás malomyslnost při pomyšlení, jak si zacházíme. Pod impozantní stěnou hloubáme nad domnělými možnostmi, jak se na tu zatracenou skálu dostat, aniž bychom museli použít lanovku. Vlevo se zdá být schůdné suťoviště, ale je tak strmé, že jakýkoli nástup do takového terénu by zaváněl dobrodružstvím. A to je něco, čemu se při této výpravě hodláme vyhnout.
U Morenie s námi nastupuje do kabinky pouze jeden cestující; mladá blonďatá dívka, jen tak nalehko v péřovce, džínách a teniskách, kterou nahlas oceňujeme, co asi bude nahoře dělat. Zatímco se takto neomaleně domlouváme, jsme překvapeni náhlou odpovědí v jadrné češtině. Vysvětluje, že je zaměstnána jako číšnice v restauraci na Mittel-Allalin a zrovna jede do práce. Zbytek cesty nahoru tak strávíme v příjemném rozhovoru o okolních horách, neboť dívka je zdatnou trekerkou. Zvláštní na situaci je, že přichází krátce po okamžiku, kdy se s Ráďou bavíme o absenci českých turistů ve švýcarských horách. Pravda, v posledních letech se skutečně potkáváme s češtinou jen výjimečně, což přisuzujeme ztrátě zájmu a vzrůstající pohodlnosti mladé generace. Avšak tato příhoda zdaleka není poslední tohoto druhu, jak budoucnost brzy ukáže.
Na horní stanici Mittel Allalin procházíme tunelem ve skále a u pokladny platíme 40 franků za vstup do podzemní lanovky Metro Alpin. Tato zubačková dráha byla otevřena v roce 1984 a spojuje stanici lanovky Felskinn na okraji ledovce Fee se stanicí Mittelallalin na severním úbočí Allalinhornu. Tunel Felskinn-Mittelallalin má délku 1 749 m, přičemž výškový rozdíl mezi oběma stanicemi činí 476 m. Jaké je naše překvapení, když z úst obsluhy lanovky slyšíme opět – češtinu. Začínáme se tu opravdu cítit jako doma.
Při vystoupení z prostoru lanové dráhy ve výšce 3456 m n.m. zůstávám jako omráčen. Před námi, doslova na dosah ruky, se tyčí ohromný kužel Allalinhornu. A ať se dívám sebelíp, nikde nevidím známky přístupové trasy, severní stěna je jediná masa tvořená příkrým svahem s mohutnými séraky, muldami a převisy. Další důkaz, jak dokáže psychiku člověka ovlivnit nepřipravenost. Vyrazil jsem si sem jako senilní důchodce, který začne panikařit, když cestičky v parku jsou zaváté prvním sněhem. Nicméně se zdá, že trasa vede vpravo po východním úbočí, obtáčí vrcholový kužel a závěrečný nástup je na jižní, nám zakryté části. Navlékáme sedáky, připínáme mačky a jdeme na to. Teplota je mírně pod nulou, ale předpokládáme, že ve vrcholových partiích bude kolem -10 °C, možná ještě znásobená větrem. Slunce občas vykukuje potrhanými mračny, ale jinak počasí zůstává za předpovědí. Nad naši lokalitu se nasunulo bělavé mračno, ze kterého chvílemi dokonce jemně sněží. Procházíme širokou magistrálou, upravenou sněhovými rolbami, překračujeme frekventovanou sjezdovku s několika vleky a začínáme stoupat v pásmu trhlin. Terén je jednoduchý a kdybych měl trochu víc natrénováno, určitě bych si to užíval. Takhle se zadýchávám každých 30 metrů a Ráďa na mě musí čekat. Nedělá mi dobře rychlá změna výšky při cestování lanovkou a potom i podzemkou, cítím, že to prostě není ono. Navíc se dopouštím školácké chyby, že vůbec nezavodňuji dehydrovaný organismus. Vzhledem k nízké teplotě nemám pocit žízně a výšková hypoxie se hlásí. Od rána jsem vypil sotva čtvrtllitru vody, přitom horolezecká medicína hovoří o základní potřebě 150 ml za hodinu, tedy 3,6 litru/24 hodin. Při zátěži v horách lze potřebu odhadnout až na 300 ml/h. V každém případě platí, že je nutné pít před výstupem, během výstupu a po každé etapě výstupu, a to co nejčastěji a co nejvíce. Pocit žízně s rostoucí dehydratací klesá, a proto je třeba k pití přistupovat aktivně. Tedy přesně to, co mi vysvětloval při letošní dovolené v Egyptě Mirek Caban, jeden z našich nejznámějších a nejúspěšnějších horolezců, že k pití se člověk prostě musí nutit. A to i navzájem se hecovat, stanovit třeba hodinové intervaly s cílem minimalizovat ztráty tekutin pocením a močením vědomě zvýšeným, co nejčastějším pitím, při každé příležitosti. Koho nezajímá detailnější popis rizik spojených s nedostatečnou hydratací organismu, ať přeskočí následující odstavec.
Bilance tekutin má souvislost se zahuštěním krve (zvýšeným hematokritem), krevním oběhem a transportním systémem pro kyslík. Vzestup hematokritu (podílu krvinek a krevní plazmy) ze 42 na 52 procent svědčí o úbytku 25 procent krevní plazmy! Úbytek plazmatického objemu snižuje tělesnou výkonnost (maximální spotřebu kyslíku, VO2max). Pokles výkonnosti se projevuje od dvouprocentního deficitu tekutin a sčítá se s hypoxií podmíněným poklesem VO2max, který činí od výšky 2500 m 10 procent na každých 1000 výškových metrů. Pro praxi ve výšce to znamená, že deficit 1 litru tekutiny sníží VO2max o 5 procent a tak „zvýší” nadmořskou výšku o dalších 500 metrů. Jinými slovy:
Nedoplní-li člověk ve výšce 3000 metrů minimálně 1 litr tekutiny za 6 hodin, jakoby se ocitl ve výšce až 5000 metrů. Výkonnost pak klesá nikoli na 85 procent (pro výšku 3000 m), nýbrž až o 65 procent!
Takže nyní si dovedete představit, do jakého stavu jsem se sám uvedl, přibližně 200 m pod vrcholem. Nemohu dýchat, točí se mi hlava, před očima se mi zatmívá, zastavuji čím dál častěji. Proti nám sestupují lanová družstva; zdá se mi to nebo skutečně dva namachrovaní týpci prohodí pár neuctivých slov při pohledu na můj smutný stav? Jakoby říkali: „Tyhle lidi co sem lezou bez průvodce a bez zkušeností musí pak záchranáři nouzově stahovat do bezpečí.”
Můžu se jim divit? Ráďo, to není stárnutí, co mě omezuje, to je moje pošetilost!
Při vstupu na západní úbočí se nám v roztrhaných mracích naskýtá pohled do údolí Mattertal s vévodícím Matterhornem se špicí zahalenou v mlžném závoji a celým masivem Monte Rosy, kde to tak dobře známe. Vpravo od nás se zdvihá svah Feechopf (3888 m n.m.) tvořící předvrchol Alphubelu. Ani pomyšlení, že bychom se tam ještě vydali! Nacházíme se teď před posledním úsekem, namrzlé plotně shora lemované skalním kuloárem ústícím na vrcholový hřebínek. Obtížnost minimální, tak II UIAA, ale já mám pocit, že to nedokážu. Vítr tu fučí přes ledové zmrazky, pocitová teplota bude určitě níže než minus deset st. C. Ani nemám sílu vytáhnout z báglu záložní vestu. Cítím se mizerně a užuž chci dokonce několikrát Radka vyzvat, aby to došel sám, že tu na něj počkám. Ale to nejde, vytrhuji se z mrákotného stavu a s hrdlem staženým křečemi překonávám z posledních sil skalní stupně zarostlé v ledu. A najednou jsme tady, na zavátém hřebeni, odkud je už jen několik desítek kroků k vrcholové skalní pyramidě s křížem, obsypaným několika turisty.
Rázem je únava pryč. V euforii dokráčíme ke kříži a necháváme se fotit jedním členem výpravy, která sem dorazila před námi.
Vrchol je náš!

 

 

 

 

 

 

 

 

Réunion, Mauritius 2023

Réunion: báječný ostrov plný tajemných zákoutí hor a vodopádů, neprostupných deštných pralesů i nehostinných pouští, písečných pláží i vysokých útesů omývaných bouřlivými vlnami oceánu. Rozkvetlá zahrada květů nekonečné škály omamných vůní, ráj botaniků, ale, a to hlavně, i trekařů.

Spolu s Mauriciem a Rodriguesem tvoří Réunion souostroví Maskarény. Mauricius je turisticky známější destinace využívaná hlavně těmi, kteří chtějí od své dovolené teplé moře a prohřátou písčitou pláž. Ne že by to na Réunionu nebylo, ale – nechat bez povšimnutí ty nádherné hory ve vnitrozemí by bylo trestuhodné. Réunion odjakživa přitahoval spíš ty, kteří chtějí „něco dělat“ i ve chvílích volna. My s Janou také míříme do hor, do jedné z nejodlehlejších vesnic Réunionu…  

 

Tak jsme opravdu tady! 

I. den, 14.6.2023: 4 x letiště (Praha, Istanbul, Mauritius, Réunion)

Odlétáme z Ruzyně v 19:00 hod společností Turkish Airlines, přestupujeme v Istanbulu, dále 11 hodin letu na mauricijské letiště MRU pojmenované po prvním premiérovi země Siru Seewoosagur Ramgoolamovi a nakonec na letiště v Saint Denis na Réunionu, pojmenovaném po letci a stíhacím pilotovi z 1. světové války Rolandu Garrosovi. V 17:30 jsme odbaveni a v šeru nezvykle rychle zapadajícího slunce jdeme k jedinému osvětlenému okénku cestovní kanceláře Connections, kterou nám zprostředkovává naše cestovka Deluxea. Již napřed vtipkujeme, že tam určitě čekají jen na nás, ale skutečně, delegát u okénka nás již z povzdálí vítá a mile se usmívá: „Mrs. Tůmová and Mr. Tůma”? Welcome to Réunion!”

Organizace perfektně funguje, delegát nám předává všechny potřebné informace, mapy s vyznačenou trasou a nezbytné vouchery na jednotlivé “gites” a hotely. Po srdečném rozloučení nás čeká osobní řidič a převáží nás asi hodinu podél pobřeží do místa našeho prvního noclehu, hotelu Alamanda, pojmenovaném po krásném žlutém květu, tak charakteristickém pro souostroví Maskarén. Jízda pobřežní magistrálou proběhne bez problémů, za zmínku stojí zvláštní zvyk řidičů nechat puštěný levý blinkr při jízdě v rychlejším pruhu. Snad tím dávají najevo, že potřebují jet skutečně rychleji, nějaký hlubší smysl v tom nevidíme. Spíš ale vzniká zmatek ve chvíli, kdy řidič zapomene blinkr vypnout a zařazuje se zpátky do pomalejšího pruhu. 

V prospektech cestovních kanceláří se dozvíte, že hotel Alamanda s 58 pokoji se nachází na okraji Saint Gilles Les Bains, cca 150 metrů od pláže a v těsné blízkosti obchodního centra, kina, kasina, sportovního centra. Nicméně prostředí hotelu je velmi klidné, snad vzhledem tomu, že právě neprobíhá hlavní sezóna. V prostorném atriu hotelu osázeném palmami, fíkovníky a olivovníky se nachází venkovní posezení, restaurace, bar a 20m bazén. Náš skromně zařízený pokoj ústí malou lodžií a francouzským oknem přímo do této zahrady, takže lze vyjít z pokoje v plavkách s ručníkem rovnou do bazénu. Objednáváme si vydatnou večeři, točené pivo a vinný střik a jdeme se ještě podívat na blízkou pláž, ztemnělou večerním tichem. Zapomenu si vzít čelovku a tak máme poprvé možnost spíše slyšet a cítit, než vidět, vlny Indického oceánu, omývající písčité pobřeží plné úlomků korálů a lastur. O to je ale setkání tajemnější a šumění příboje spolu s oblohou plnou neznámých souhvězdí v čele s Jižním křížem voní příslibem zážitků příštích dní.

 

Za hranicemi civilizace 

II. den, 15.6.2023: Alamanda – Maidó – Roche Plate

Ráno se v hotelovém pokoji probouzíme se slastným pocitem, že nás očekává něco velkolepého. Musíme sebou ale hodit, žádné dlouhé povalování, protože v 7:00 už na nás bude čekat řidič s odvozem. Naštěstí jsme si batohy zabalili již včera večer, takže na snídani jsme v 6:30 a krátce po sedmé již nasedáme do osobního auta se sympatickým řidičem a vyrážíme směr Maidó. Zbytek bagáže zanecháváme v taškách v úschovně hotelu, poskytnuté milou recepční.

Piton Maïdo je nádherná vyhlídka zvaná The Balcony of Réunion Island ve výšce 2.190 m. n. m. Cesta k němu vede kousek po pobřežní dálnici a dále křivolakou silnicí se stovkami zákrut až na horní parkoviště. Teplota klesá s každou stovkou metrů převýšení o 0,5 st. C, takže nahoře nás vítá modrá obloha a příjemných 14 st. C. Silnice jsou zde dobře udržované, na straně přilehlé ke svahu vždy jakoby ostře seříznuté do metrového drenážního příkopu, odvádějícího přívaly dešťových vod. Napadá mě, že není asi žádná legrace, pokud by řidič při vyhýbání protijedoucím vozidlům sklouzl oběma postranními koly za hranu příkopu. A vozidel na silnici není málo, je pracovní den a zejména při projíždění rušnými městečky není o adrenalinové situace nouze. Postupně, jak se dostáváme do vyšších poloh, provoz utichá a máme možnost se kochat květy bujné zeleně lemující silnici i oslnivými výhledy v  mezerách mezi stromy. Na silnici se pohybují bezejmenní drobní ptáčci, kteří nás budou, jako jedni z mála živočichů na ostrově, provázet celým pobytem. Přezdíváme je přátelsky na „dodo” a s obdivem sleduji, jak jeden takový titěrný exemplář beze strachu vyhledává potravu právě uprostřed silnice na plné dělící čáře. Jako kdyby věděl, že právě zde auta nemohou předjíždět a tak mu nehrozí nebezpečí. Postupně budeme mít ještě několik příležitostí, přesvědčit se o chytrosti těchto roztomilých opeřenců.

Co říci k vyhlídce z Maidó? Tohle musí člověk vidět! Hned první den jsme konfrontováni s jedním z nejoslnivějších výhledů na ostrově. Rozeklané zbytky kaldery kráteru Mafaté, porostlé hustým tropickým roslinstvem. Působivé hrany vzhůru trčících ostrých vrcholů, střídajících se s propastmi kaňonů v nichž lze tušit dravé bystřiny napájené stříbrnými nitkami vodopádů. Mafate nebo Cirque de Mafate je horské údolí ve vnitrozemí ostrova Réunion. Je jednou ze tří kalder vyhaslé sopky Piton des Neiges (dalšími jsou Cilaos a Salazie). Oblast je obklopena strmými srázy a je dostupná pouze pěšky nebo vrtulníkem. Je pojmenována podle vůdce vzbouřených otroků, kteří zde našli útočiště v polovině 18. století. Jejich potomci zde dosud žijí v počtu asi 800 lidí, v údolí se zachovala starodávná kreolská architektura. Jejich obydlí sdružená v několika vesničkách odtud připomínají roztroušené bílé drobečky v neprostupné zeleni hornatého terénu.

Z vyhlídkového místa přecházíme kolem parkoviště do nedaleké rozsedliny v okraji bývalého kráteru zvané Ti Col. Odtud již sestupujeme prudkým srázem stěnou kaldery. Kamenitá stezka se vine ve stupních vytesaných do skály dávnými předky dnešních obyvatel ostrova, střídaných štěrkovými rovinkami, na nichž lze vždy na chvíli ulevit těžce namáhaným kloubům a šlachám. Přece jen není obvyklé začínat pobyt v horách sestupem o téměř 1500 m. A právě tato hodnota převýšení nás dělí od vesničky Roche Plate, kde se nachází náš dnešní nocleh. Ale výhledy jsou úchvatné a tvoří dokonalou odměnu za fyzickou námahu. Ve skále, které se na vzdušnějších místech občas přidržujeme, jsou vyhloubeny malé svatyňky s postavičkami svatých a jinými sakrálními drobnostmi. Evidentně tu převládá katolický vliv. Potkáváme několik jednotlivců, kteří se proti nám derou vzhůru a na jejich obličejích je vidět, že to není žádná legrace. Teplota se s klesajícími metry zvyšuje, zakrátko jsme pouze v tričku a zcela propocení. Je tu naprosté ticho, jen z údolí se ozývá přerušovaný zvuk strunové sekačky na trávu, rozléhající se v obrovitém skalním kotli. Přemýšlím, kdo asi může v těchto končinách obhospodařovat zahrádku a teprve po chvíli mi dochází, že to budou lidé co upravují stezku. Ty také zakrátko míjíme, dva osmahlé, dost divoce vyhlížející sekáče a jejich společnici, mladou kreolku, které by nejlíp slušelo přízvisko Slečna Drsňák. Právě končí svoji šichtu a teď, celí špinaví a pokrytí zbytky trávy odlétající z rotujících kotoučů sekaček, usedají na malém palouku, aby si dopřáli občerstvení z vlastních skrovných zásob. Slušně nás pozdraví a dokonce zahlédnu úsměv v jejich unavených obličejích, když jim uznale kyneme. Pokračujeme po stezce skryté ve vysokých jehličnanech podél vysokých skal, odkud se valí potůčky křišťálové vody, kterou bezstarostně ochutnávám. Je potřeba říci, že vodu crčící z vodopádů nebo zurčící v potocích lze bez obav pít, protože prameny ve skalních slojích jsou panenské a nikde nehrozí nebezpečí infekce ze zdechlého zvířete nebo jiného znečišťujícího zdroje. Jednoduše proto, že tu žádný dobytek ani divoká zvířata nejsou.

Roche Plate je jednou z malých vesniček zvaných îlets, což znamená „ostrůvky“, protože vznikly na ojedinělých plochách rovné půdy. Rovná půda je zde ale relativní pojem. Snad lze tak omezenou plochu nazývat vzhledem k okolním hlubokým srázům a strmým skalním útvarům. Pěšina vede bujnou vegetací, ve které se tu a tam objevují chudé domky postavené z velmi různorodého materiálu, nejčastěji tvořeného vlnitým plechem. Zde stojí za zmínku, že na zemi poprvé objevujeme zvláštní plody. Vypadají jako zelené papriky, ale jsou tvrdé a těžké. Až po několika dnech se dozvídáme, že jde o jednu z ze základních potravin, zeleninu zvanou „šušu”, čajot, neboli štětinatý meloun z Mexika. Původní aztécký název Chayotli byl později převzat Španěly jako chayote. Další národy jej následně všelijak komolily a měnily. Například zdejší Francouzi plodině říkají Chouchou (šušu) nebo také Chrystophine, v Argentině se jí přezdívá „vzdušná brambora“ či „brambora chudého muže“, v Číně ji seženete pod názvem „Buddhova ruka“. Prozatím však fotografii těchto plodů přikládáme k řadě dalších, podobně neidentifikovatelných. Nicméně, některé z rostlin se nám, buď částečně vyhledávačem Google nebo s podporou místních domorodců, podaří posléze identifikovat. Ze známých rostlin tu narážíme na občas volně rostoucí banánovníky s trsy nezralých plodů, jejichž růžice je zakončena ohromným, tuhým, fialovým květem nebo rudě zářící květenství vánoční hvězdy, jejichž jasně červená barva ostře kontrastuje s okolní zelení.

Snažím se teď z mapy vyčíst kde se nachází naše chata. Při pátrání v jedné z postranních zarostlých pěšin, kde se dokonale seznámíme s produkty rostliny u nás zvané svízel přítula, dokonce objevujeme zapomenutý heliport, ale odbočku na “Gite Chez Merlin” vypátráme až teprve na druhém, severovýchodním konci „vesnice”. Ve svahu na pravé straně cesty se nachází několik stavení uzavřených chatrnými vrátky. Shora je slyšet hlasitý hovor; nějaký muž tam hlasitě a naléhavě cosi vysvětluje a ženský hlas mu smířlivě odpovídá. Na mé opakované volání se konečně z jednoho nevzhledného domku vynoří postava postaršího muže, kreolského míšence. Vítá nás s rozpačitým úsměvem ve vrásčité tváři odhalujícím polorozpadlé dásně a po točitých betonových schodech nás vede nahoru. Tam nás očekává kápo, zřejmý majitel chaty, jehož hádavý hlas jsme měli možnost před chvilkou slyšet. Podívá se na nás trochu zvysoka a požádá nás francouzsky, abychom počkali v plastových židlích na terase. Anglické slovo tu místní nevypustí z úst. Potom pokračuje mobilním telefonem v nekonečném rozhovoru v kreolštině, který jsme mu k jeho nelibosti přerušili. Zbývá totiž asi 20 minut do třetí hodiny, kdy teprve začínají přijímat hosty. Máme tu poprvé a naštěstí naposledy možnost být konfrontováni s něčím, co jsme pouze vyčetli mezi řádky prospektů cestovních kanceláří: potomci uprchlých kreolských otroků si dodnes zachovávají odstup vůči bílým a obzvláště anglosaským „kolonizátorům”. Z chování tohoto „mača” lze i po několika stoletích vyčíst stopy potlačované nevraživosti, a to přesto, že jsme jeho hosty. Nicméně nás jeho chování nemůže vytrhnout z povznášejícího pocitu, že jsme úspěšně dosáhli našeho prvního cíle, obzvlášť když se trochu rozjaříme místním pivem “Dodo”, nazvaným podle legendárního vyhynulého ptáka ze sousedního Mauricia blbouna nejapného. Na Réunionu ale dodo zřejmě nežil, i když těžko dnes soudit, protože vyhynul již v roce 1662. Každopádně nyní nám majitel prodává čtvrtinku tohoto moku za 4 eura. Za chvíli se začínají trousit další hosté: asi šedesátiletý vysloužilý francouzský voják s plnou polní výbavou, přejmenovaný ihned na “Army Guy”, mladá německá dvojice, osamocená mladá, melancholicky vyhlížející Francouzka taktéž s velkým batohem a skupina čtyř frantíků na dovolené. Dáváme se do řeči se sympatickými Němci, kteří ovládají angličtinu a také s “Army Guyem”, jenž nám poskytuje své znalosti o místních poměrech. Mimo jiné o obchodu, který se nachází asi o 50 m dále a do kterého naše malá skupinka ihned vyráží. Obchod se nachází u cesty vlevo, předchází mu malý travnatý palouk se žlutými plastovými židlemi a stolkem. Na stlačení zvonku nám odemyká mladá dívčina. Ze skrovného vybavení menšího kamrlíku osazeného několika policemi vybíráme balenou vodu, kolu a pivo, nějaké suchary, paštiky a místní zeleninové saláty s rybím masem v plastových miskách krytých tenkým hliníkovým víčkem. Usedáme ke stolku se zakoupenými nápoji a klábosíme tu s našimi novými známými asi po dobu jedné hodiny co zbývá do setmění.  Army Guy se ukáže být vyzbrojen neocenitelnými informacemi o místních zvycích, stejně jako nezdolnou životní filozofií založenou na několika neúspěšných pokusech o udržení vážného partnerského vztahu, z nichž poslední prý skončil právě před několika týdny. I když navenek oplývá optimismem a rozveselenou náladou, z hořkého podtónu vyprávění je cítit, že jeho osamocená cesta sem má být možná hojivou náplastí na žal z rozchodu s milovanou bytostí. Možná, že podobnou zkušenost má za sebou i citlivá Francouzka, kterou poznáváme až později; mlčenlivá melancholička bez znalosti jediného anglického slova, takže nemáme možnost se s ní nějak dohovořit. 

Krátce po šesté odcházíme, abychom byli v chatě včas na večeři, která se zatím poněkud tajemně rýsuje v ohromném, bublajícím, plechovém hrnci na terase. Večeře se má podávat v sedm hodin a tak všichni hosté stojí již sroceni na horní terase v hladovém očekávání. Kreolský mačo ale nespěchá, v klidu pokračuje v telefonování a naše nedočkavé výrazy ho zjevně vůbec nezajímají. Teprve po chvíli ukončí rozhovor a blahosklonně nám otevírá jídelnu. Nahrneme se k dlouhému stolu pokrytému plastovým ubrusem s obrázky místního ovoce a dychtivě čekáme co bude. Po nezbytné sklínce punče přichází opravdové překvapení: ze společného hrnce si do prostřených talířů nakládáme hromádku vařených těstovinových „vrtulek” protkaných několika zrnky konzervované kukuřice a „okořeněných” několika kapkami citronové šťávy. Zatímco kroutíme hlavami nad tímto vydatným předkrmem, spolusedící frantíci se nás snaží přesvědčit, že to je pouze začátek a to hlavní teprve přijde. A opravdu, ve druhém chodu se dočkáme nutriční výzvy, když opět ze společných nádob co pamatují snad ještě arabské objevitele ostrova, nabíráme nadýchané kopečky bělostné rýže, zaléváme směsí z vařené čočky a talíře vrchovatě doplňujeme omáčkou, pravděpodobně Cabri Massalé, s kusy skopového masa. Výrazná chuť této směsi, ve které vyniká hlavně kari koření, je podpořena zvlášť podávanou miskou ostrých chilli papriček s cibulí v octové zálivce. Hmmm, já si tedy nestěžuji, i když mi mezi zuby občas zavrže zbytek rozdrcené kosti nebo nepoddajný proužek kůže. Jana má trochu problém, protože nerada čočku, ale vzhledem k tomu, že ví, že nic jiného nebude, statečně se s tím potýká a i z jejího talíře postupně vše mizí. Nakonec ještě dostaneme zákusek, sladký kousek koláče. 

Večeře tedy skromná, ale vydatná a je třeba říci, že v rámci možností je o nás dobře postaráno. Dokonce i teplá voda ve sprchových koutech chvíli teče a po chvilce vyjednávání obdržíme k erárním dekám i čisté povlečení. Spát jdeme brzy a noc proběhne úplně v pohodě, podaří se mi zabít jednoho otravného komára, jediného se vyskytnuvšího za celou dobu pobytu!

 

V nitru kráteru 

III. den, 16.6. 2023: Roche Plate – Marla

Ráno po skromné snídani v 7:00 hod: bageta, máslo, marmeláda, doplněné bílou kávou nalévanou z protékající rychlovarné konvice, se chystáme na další etapu. Army guy se rychle loučí a mizí v záhybech zarostlé cesty, zatímco my si ještě chvíli povídáme s mladou dvojicí německých studentů. Vyprávíme si o Réunionu a zejména o rasovém guláši, který zde historie postupem času navařila. Nejprve se zde v 17. století usadili francouzští přistěhovalci a koloniální poddaní. S prvními Evropany sem začaly proudit i další národy a národnosti. První dítě, které se zde narodilo, byl míšenec francouzského kolonisty a malgašské otrokyně. Osm set kilometrů vzdálený Madagaskar byl vůbec po dlouhá léta zdrojem pracovní síly pro místní plantáže. Jakmile bylo otroctví v roce 1848 zrušeno, otevřel se prostor pro nábor levné pracovní síly z východu – především z Indie. Výsledkem toho je dnes neuvěřitelný rasový galimatyáš – na ostrově se rozlišuje šest různých podskupin „réunionské“ rasy. Kafři jsou potomci bývalých otroků z Madagaskaru a Afriky, zarabové potomci muslimských Indů z Gudžarátu, malbaři odvozují svůj původ od dělníků přivezených z jižní Indie. Zoreyové jsou ti, jejichž předkové přišli z pevninské Francie, chinois jsou ti, již přišli z Číny. A pak jsou tu ještě yabové, původně chudí kolonisté z hor, kteří sem přišli v druhé polovině 19. století. Na celé té směsici je nejpůvabnější to, že nikdo svůj původ příliš neřeší, natož aby tu vznikaly nějaké nacionalistické tenze. A každou další svatbou se propletenec ras a národností zamotává ještě víc.

Po rozloučení s našimi dočasnými společníky, kteří míří stezkou na severozápad do Grand Îlet, se vydáváme po naší plánované trase do vesnice Marla. Vycházíme na rozlehlou planinu, sevřenou mezi hradbami bývalého kráteru a porostlou bujnou vegetací. Na planině se mezi nízkými křovinami vyjímají americké agáve. Je to mohutná rostlina o šířce až 3 metry se šedozelenými listy dlouhými až 1,5 metru. Každý list má pichlavý okraj a výrazný trn na špičce. Agáve typicky žije 10 až 30 let. Na konci svého života vysílá rostlina vysoký, rozvětvený stonek plný žlutých květů. Květ může dosáhnout celkové výšky 8 až 9 m. Rostlina umírá po vykvetení, ale produkuje výhonky nebo odnože ze základové růžice, které pokračují v růstu. Okolní svahy jsou porostlé řídkým lesem těchto rostlin a tvoří bizarní, exotické panoráma naší stezky, takže si občas připadám jako v exteriérech filmu Cesta do pravěku. Mezi mohutnými stvoly visí na svých sítích ohromní, až 10 cm velcí pavouci v nehybném strnutí. Jsou úplně neškodní, navíc vybavení  žluto- až oranžovočerným výstražným zbarvením, takže je nelze přehlédnout.
Přicházíme k malému potoku Ravine Chevaquine a podél něho sestupujeme do hluboké prolákliny, kterou protéká říčka Rivière des Galets. Na dno kaňonu ale nesestoupíme, odbočíme vpravo a po necelé půlhodině cesty travnatým terénem přicházíme k úžasnému místu, Cascade des Trois Roches. Skrytá mezi hustým stromovím se tu řeka rozlévá po ploché skále plné proláklin naplněných vodou, aby se nakonec zúžila v temném kamenném jícnu, odkud se s hukotem valí do hloubi soutěsky. Příroda tu vytvořila skutečně podmanivý exteriér, jakoby stvořený pro odpočinek a meditaci. Působivá magie je umocněna třemi ohromnými balvany, podle kterých je tato přírodní svatyně pojmenována. Na kamenném loži uprostřed řeky porůznu posedává několik pocestných, někteří si koupou nohy v prohloubeninách, jedna dívka si s vyhrnutými nohavicemi čte knihu. Přichází i naše Francouzka z chaty a s plachým úsměvem usedá k odpočinku opodál. Je tu ticho, rušené jen šuměním vody a zpěvem ptáků v korunách stromů. Svlékáme se do plavek a osvěžujeme se v zurčícím proudu vymletého koryta. Slunce stále svítí na vymetené obloze, vymáchám propocené tričko a nechávám jej schnout na vyhřátých balvanech. K obědu otevíráme plastové misky s rybími saláty, zapíjíme čerstvou vodou z říčky. Nechce se mi odtud, podmanivý magnetismus zázračné kotliny mě úplně uchvátil. Kdybychom nemuseli spěchat do předem zamluveného ubytování, určitě by se tu dalo zůstat celý další den.

Ale čekají nás další dobrodružství, proto balíme, nahazujeme batohy na záda a pokračujeme v cestě. Stezka tu překračuje říční koryto a chvíli nám trvá, než ji na druhém břehu v nánosech štěrku objevíme. Jdeme pak podél vodního toku po pěkně vyšlapané pěšině, stáčející se k jihovýchodu přes písečnou rovinu Plaine aux Sables až k místu, kde se trasa odklání od říčky a pokračuje ve strmém výšvihu na náhorní plošinu, na které se již nachází náš dnešní cíl. Vesnice Ilet de Marla je se svými 1600 m nadmořské výšky nejvýše položenou vesnicí Réunionu. Od předchozí Roche Plate liší hlavně tím, že je mnohem upravenější a terén zde není tolik členitý. Procházíme mezi několika barevnými baráčky s upravenými travnatými plácky a zahrádkami. Téměř každé obydlí má svoje fotovoltaické panely a kolektor s nádrží k solárnímu ohřevu vody. Vidíme fotbalové hřiště a je tu i základní škola. Zvýšená úroveň bydlení je dána i blízkostí města Cilaos, které je odděleno jen horským průsmykem. Mezi množstvím dřevěných šipek, umístěných podél cesty na krátkých kůlech s názvy ubytovacích zařízení, hledáme tu naši, ale neúspěšně. To už ale přicházíme k malému ozvučenému baru Chez Jimmy, který vedou dva styloví rastamani. Jako ve snu usedáme k smrti unaveni na dlouhé dřevěné lavice a objednáváme si dvě točená, orosená piva! Co na tom, že to není zrovna Plzeň, našim vyprahlým hrdlům chutná báječně. Jakoby oba správní hoši z obsluhy vytušili kdo přišel, opouští africký techno jam, který nás sem po sluchu přivedl a pouští pecky od Boney-M. A já se v tu chvíli slastně přenáším do období svého nejranějšího mládí, kdy k nám před dům přijela pouť a tyhle písničky zněly v létě každý den. Po asi hodině odpočinku se vyrveme slastné náruči opojení, domlouváme ještě s milou barmankou, aby nám připravila na ráno dva tuňákové sendviče a vyrážíme na druhý konec vesnice, kde konečně se nachází naše ubytování: Gite Ti Piton.

Přenocujeme tu v útulném pokoji se dvěma palandami, na vedlejší palandě přespává mladá francouzská dvojice. U večeře nás přivítá laskavá drobná kreolka, začíná se jako obvykle sklenkou výborného punče a pak už následuje obvyklé menu: jako předkrm zapečené šušu se sýrem, potom rýže, čočka, dušené rybí  a vepřové na kari, miska s naloženými chilli papričkami. U stolu si povídáme lámanou angličtinou se skupinou místních, kteří tu jsou na výletě. Starší, vysloužilý učitel nám vypráví, jak celý svůj život konzumuje tuto jednotvárnou, i když výbornou a jistě výživnou krmi a navzdory či možná právě proto se těší vynikajícímu zdraví. Dále se dozvídáme řadu zajímavostí z místních poměrů, mimo jiné například pravdu o prudce jedovaté rostlině podobné ostružinám (Libora měnivá, Lantana camara), která tu roste podél cest a která prý bývá postrachem pěstitelů dobytka. Učitel je hovorný a když se dozvídá, že jsme z Čech, zeptá se, světe div se, co si myslíme o Ukrajině! Ano, masírují je tu úplně stejně jako u nás, jak jsme měli možnost poznat při čekání v hale na letišti a sledováním vysílání veřejnoprávní televize.

Večer jdeme ještě s Janou na krátkou procházku, pozorujeme hvězdnou oblohu a kromě Jižního kříže se nám daří rozpoznat i další souhvězdí, jejichž jména zní exoticky pro nás, obyvatele severní polokoule: Kentaur, Moucha, loď Argo dělící se na Kýl, Záď, Plachty nebo třeba i lodní Kompas.

 

Nekonečný maraton  

IV. den, 17.6. 2023: Marla – Cilaos

Ráno vstáváme jako obvykle v 6:30 a snídáme v 7:00 hodin. Čeká nás poměrně náročný traverz do sedla Taïbit Pass ve výšce 2142 m. n. m. a dále sestup listnatým lesem s poetickým názvem Plaine des Fraises (Jahodová pláň). Skutečně zde podél cesty rostou jahodníky, chuť dozrálých plodů je však mdlá a zdaleka se našim lesním jahodám nevyrovná. Cestou vzhůru k hraně kráteru si všimneme fáborů zavěšených místy na větvích stromů a brzy máme možnost konfrontovat se s jejich účelem. Dnes se totiž běží Ultra Marathon des Cirques, pověstný 64 km dlouhý trailový závod vedoucí přes všechny tři ostrovní kaldery. Se závodníky běžícími v protisměru se začínáme potkávat už při výstupu a není vždy úplně jednoduché se jim na úzké stezce včas vyhnout. K dnešní nejnamáhavější etapě treku nás tak čeká další obtěžující aspekt, jehož důsledky pocítíme naplno až později odpoledne. Nyní bereme setkání s prozatím ojedinělými běžci spíše s humorem, i když jim někdy uskakujeme z cesty na poslední chvíli. V horském sedle, skrytém v chladivém stínu nakupených mraků, si dopřáváme krátký oddech a po chvíli opět klesáme strmým terénem na druhé straně kráteru, míjejíce přitom stále větší počet běžců. Přibližně v 10:30 přicházíme ke kiosku skrytému v hustém porostu stromů, bylinné čajovně zvané Tisanerie des 3 Salazes, kde si objednáváme lahodný čaj ze směsi sušených lístků místních horských rostlin. Dvě mladé dívčiny, které stánek provozují, nabízí i lákavě vypadající pečivo, koláče a ovoce. Platba za pokrmy i nápoje je dobrovolná, dívky nám vysvětlují, že jejich činnost je dotována sdružením řemesel Asociace 3 Salazes. Po krátkém posezení scházíme strmým traverzem k silnici vedoucí horským úbočím do Cilaosu, lázeňského městečka, podle kterého se nazývá celá oblast Cirque. V místě, kde se stezka kříží se silnicí, je občerstvovací stanice pro ultramaratonské běžce. Když se blížíme, je slyšet vřava, povzbuzování pořadatelů i několika zevlujících diváků. S každým objevivším se běžcem se zvedne hurónský pokřik a dokonce i když naše maličkosti přecházejí přes silnici, přátelsky na nás pokřikují. Jsme už dost unaveni, slunce opět pálí na modré obloze, a tak se rozhodujeme, zda budeme pokračovat dolů do údolí, nebo využijeme autobusu, který by nás odvezl do dalšího etapového cíle, do Cilaosu. Přesvědčuji Janu, že bychom si neměli nechat ujít cestu k vodopádům Cascade de Bras Rouge, o kterých píší v průvodci, že jsou úchvatné. I když toho má moje žena už dost a je značně unavená, kuráž jí nechybí. A tak sestupujeme po úbočí svahu křovinatým, nevzhledným lesem, stále míjejíce zvyšující se počet běžců, tentokrát uhánějících naším směrem. Každou chvíli volám na Janu vpředu: „Běží!” a v tu chvíli oba uhýbáme na úzké stezce přemotivovaným závodníkům. Na rozcestí, kde máme poslední možnost zvolit kratší cestu, se definitivně rozhodujeme pro “delší, zato ale horší” variantu. Stoupáme opět v ostrých zákrutech po úzkých skalních římsách, zatímco hluboko pod námi spíše cítíme a slyšíme, než vidíme, divokou říčku Bras Rouge. Jana se už sotva vleče, hlavně sestup jí dělá problémy, ale zatím se statečně drží. Trpí obzvláště nyní, když prudkým úsekem klesáme do rokle, kde mají být vodopády. Ty jsou ale zakryty bujnou vegetací a výstražné tabule nás varují před přiblížením k nedostupným okrajům kaňonu. Takže z „úchvatného” výhledu není nic! Stezka vede přes mělkou lagunu, ve které si Jana chladí zmožené nohy a když zachytím její vyčítavý pohled, vidím, že je zle. Moje žena prostě nemůže dál. Chytají jí křeče a pravý nárt ji nesnesitelně bolí. Dokonce má podezření na únavovou zlomeninu! Tato diagnóza od zkušené fyzioterapeutky zní jako umíráček naší výpravy. To by v krajním případě znamenalo přivolání helikoptéry, tedy pomoci, se kterou mám sám smutné zkušenosti, odvoz do nemocnice, zrušení celého zbývajícího programu naší cesty a neslavný návrat domů. Nebo budeme muset volat do cestovky, aby nám naplánovala jiný, omezený program? Takto přemýšlím, zatímco na chvíli odpočíváme u zurčících vod říčky ve stinném zákoutí stromů a skal. Půjčuji Janě hůlky v domnění, že jí pomohou, i když na ně není zvyklá. Chůze s hůlkami je ošidná a rozhodně ji nelze doporučit napoprvé v obtížném terénu. Jde o úplně odlišnou koordinaci svalů, zejména lýtkových a nártu, ale i rukou, zad a trapézových svalů. Při stoupání se o hůlky přitahujeme, při sestupu je používáme podobně jako berle. Zároveň pomocí nich udržujeme rovnováhu. Tato výhoda pro zkušeného trekaře v součtu překonaných výškových metrů a uskutečněných pohybů bývá pro neznalého turistu úmornou dřinou. Přesto si říkám, že to zkusíme. Přes výhrady své ženy si přes ramena a hruď zavěšuji její batoh a takto obtěžkán jako soumar, opíraje se o ulomenou větev jako o hůl, potácím se za její belhající postavou. Vzbuzujeme nevšední zájem jak u běžců, tak i občasných protijdoucích turistů. Soustrastné komentáře typu: „Opravdu nepotřebujete pomoct?” nebo “Jste v pořádku?”, střídají i ironické: „Hele šerpa. Vezmeš nám batohy?” Usmívám se, ale v duchu mám chuť posměváčky přetáhnout holí. I když za nic nemohou. Zbývá nám posledních 200 výškových metrů k silnici. Janě se jde do vrchu trochu lépe a tak kolem čtvrté hodiny odpoledne docházíme konečně k opuštěné autobusové zastávce Sentier du Fouquet. Je potřeba říci, že veškerá dopravní obslužnost je na ostrově vynikající, autobusy jsou nové, zastávky i ostatní veřejné stavby dopravní infrastruktury jeví stopy modernizace z velkorysých dotací Evropské unie. Samotný autobus skutečně přijíždí na minutu přesně, vzdáváme hold umění kreolského řidiče, který nás na úzké silnici prudkým svahem v klikatých zatáčkách bez větších obtíží dopravuje zbývajících asi 1,5 km do Cilaosu. Zde přestupujeme na městský autobus, platíme jízdenku v pokladně zastávky a přibližujeme se k místu, kde máme dnes přenocovat. Řidič nás vysazuje v odlehlé ulici Rue des Trois Mares, zbytek musíme dojít pěšky. Podpíráme se navzájem a zatímco se neúprosně začíná stmívat, hledáme hotel Le Cilaos. Podaří se nám to díky mému bystrému orientačnímu smyslu a výjimečné schopnosti orientace v mapě už napodruhé, takže se musíme vracet z původně nesprávného směru jen asi necelý kilometr. Do hotelu, postaveném v mírně honosném, pseudokoloniálním stylu přicházíme úplně vyčerpaní. Úslužný recepční, když vidí dvě vrávorající, zpocené a zaprášené postavy, nás hned usazuje v hotelovém lobby a podává nám na tácku stočené chladivé ručníky. Na pokoji s velkou manželskou postelí je i koupelna s obrovskou vanou, kterou Jana ihned napouští horkou vodou a nakládá se do ní s úlevným povzdechnutím. Horká voda střídaná chladivým obkladem z ledových kostek přinesených snaživým recepčním, spolu s tabletkou Acylpyrinu, dělají s kotníkem zázraky. Už při večeři v hotelové jídelně, která je skutečně okázalá s obrovským výběrem nejrůznějších druhů masa, ovoce a zeleniny podávaných formou bufetu-švédských stolů, vidím, že je mé ženě lépe a někde vzadu v mysli mi zabliká světélko naděje. Že bychom zítra přece jen pokračovali? Čekal by nás náročný výstup s převýšením 1500 m na chatu pod nejvyšším bodem ostrova. Ale Jana mi nic nedává zadarmo, a tak ani tentokrát nevím do poslední chvíle na čem jsme. Beru to jako poučnou lekci za nepříliš rozumné rozhodnutí jít delší trasou kolem „úchvatných” vodopádů, čímž jsem skutečně ohrozil zdar naší výpravy. Výhodou plánování trasy s cestovkou je sice jistota noclehů na chatách “gîtes” formou předem zamluvených voucherů v daných termínech, avšak na druhou stranu musíme jít bez odpočinku, který by se například po třech dnech chůze v náročném terénu jistě hodil. A docela si dovedu představit den strávený blaženým povalováním třeba u vodopádů Cascade des Trois Roches. Tato varianta znamená o pár kilogramů těžší batohy, starosti s obstaráváním jídla, vařením, sjednáváním noclehů i zajišťováním přepravy do odlehlejších míst na ostrově. Toto všechno cestovní kancelář zajistí, na nás je už „jen” to všechno ve stanoveném čase projít. Po několika čtvrtinkách piva “Dodo” a sklence vína je nám už mnohem lépe, takže usmířeni s náročným dnem usínáme na pohodlném letišti. 

 

Výstup do oblak 

V. den, 18.6. 2023: Cilaos – Gite de la Caverne Dufour

Ráno, sotva otevřu oči, patří první má myšlenka Janě. Je jí lépe? Budeme moci pokračovat? Má žena ale podle svého zvyku tajemně mlčí. Až když se ozvu, jestli tedy budeme volat do cestovky, aby nám přizpůsobili program, utrousí lakonicky, že se uvidí. Cvičím ještě svých 40 kliků venku před francouzským oknem na opuštěné asfaltové silnici a pak vyrážíme na snídani. Balíme věci, beru do batohu některé části oblečení mé drahé polovičky; oteplovačky, softshellovou bundu, teplé prádlo, prostě věci, které se obvykle berou do deštného pralesa. Budiž dostatečným vysvětlením, že tohle oblečení mělo sloužit k výstupu na nejvyšší vrchol ostrova, kde lze prý očekávat i teploty pod bodem mrazu. Zatím ale o nějakém výstupu nemůže být řeč, s napjatým očekáváním sleduji svou ženu při chůzi, zda nekulhá. Sláva, vypadá to nadějně, noha zatím drží! Po snídani se domlouváme, že zkusíme menší procházku a pokud to půjde pokusíme se o výstup. Zatímco dopolední slunce začíná vytahovat vlhkost z povrchu země a celé město obklopuje panorama mlžného závoje nízkých mraků, docházíme po poměrně rušné silnici k místu, kde opět navazuje naše stezka GR R2, kterou sledujeme již z Marly. Uvědomujeme si, že s sebou nemáme žádné zásoby a nahoře budeme dva dny bez jídla, nepočítáme-li večeři a snídani na chatě. Odcházím proto ještě vyhledat nějaký obchod, což může být problém vzhledem k tomu, že je dnes neděle. Janu nechávám odpočívat na posledním stupni dlouhého kamenného schodiště, odkud je nádherný výhled na celé město. Je to poprvé, kdy se takto v neznámém prostředí rozdělujeme. Zvláštní pocit. Nějakou náhodou se mi podaří poměrně rychle najít informační centrum, kde mi ochotná paní poradí. Vlastně hned za rohem je ulice Rue du Père Boiteau tvořící místní malé korzo, kde se prochází desítky lidí. A o pár metrů opodál se nachází supermarket, kde nakupuji saláty v plastových vaničkách, rajčata, paštiky, Coca Colu, dvě bagety a ještě pár drobností. Vybíhám nazpět schody, Jana naštěstí zůstala na místě. Vybaluji hrdě svůj nákup s pocitem pravěkého lovce, který právě skolil jediné divoké zvíře v okolí. Vyrážíme pak s novou chutí kolem kostela Panny Marie Sněžné ulicí Chemin du Séminaire, odkud se napojujeme na stezku GR R2 a posléze i GR R1, kterou překonáváme asi tříkilometrový úsek před nástupem na nejvyšší vrchol ostrova. Široká, upravená cesta vede typickým deštným porostem, kde převládá rostlina s výraznými listy a nápadným oranžovým květenstvím řečená motýlovec Gardnerův. Z květů tézo rostliny, nebo její příbuzné, si prý tanečnice na Havaji tvoří své pověstné nákrčníky. Jana se na tomto úseku docela rozchodila a mám co dělat, abych jí stačil. Než dojdeme k místu nástupu, dáváme si ještě malou svačinu v ohybu silnice, v jednom z mnoha odpočinkových míst tvořených okrouhlými dřevěnými přístřešky. Sinice se tu kříží s potokem Bras de Benjoin a ze zarostlých skal tu crčí množství pramenů, které využíváme k osvěžení. Pak již zbývá pár kroků po silnici a jsme tady, na startu jednoho z našich hlavních etapových úseků, výstupu na chatu Refuge de la Caverne Dufour ve výšce bezmála 2500 m. n. m. Tak tohle bychom měli!  Čeká nás necelých 1200 výškových metrů vzhůru po úzké stezce s množstvím kamenných stupňů, traverzující nízkým, vlhkým lesem. Procházíme mlžnou oblačností, sledujeme paprsky slunce pronikající a lámající se o její horní vrstvu a když se dostaneme nad inverzi, otevírá se pohádkové panorama nad nedozírným mračným mořem, ze kterého ční vzdálený horizont zdvihající se stěny kaldery. Několik ptáčků “dodo”, schovaných v hustém podrostu, nás doprovází a svým cvrlikáním jakoby upozorňovali na zvláště ostré zákruty, vinoucí se po visutých balustrádách s oslnivými výhledy do propasti pod námi. Jana je stále o pár metrů přede mnou, opravdu se jí podařilo chytit druhý dech. A tak nakonec ta Coca Cola z Cilaosu, kterou jsem kupoval na povzbuzení hlavně pro ni, poslouží tomu více znavenému, což jsem v tuto chvíli já. Slunce se již pomalu chýlí k západnímu horizontu, když se blížíme k nejvyššímu bodu zvanému Croisée Coteau Kerveguen, odkud je již vidět chata na širokém plató pod horskou skupinou Masif du Piton des Neiges. Zde také končí naše dnešní trasa, plná váhavých výzev a očekávání, zda vůbec a kam až budeme moci dojít. Jsme vyčerpaní, ale šťastní, že jsme to dokázali. Po vydatné večeři v jídelně spolu s veselou skupinou dalších horalů odcházíme spát do společné noclehárny s třípatrovými palandami. Ráno se vstává brzy, domlouváme se s Janou, že se výstupu na sopku nezúčastní, aby pak vydržela celodenní pochod do cíle další etapy. S nočním klidem se po chvíli chladivým povětřím rozléhá už jen chrápání některých spolunocležníků, zatímco měsíc jediným oknem zvědavě nakukuje dovnitř svým bledým svitem.

 

Na nejvyšším bodu ostrova 

VI. den, 19.6. 2023: Gîte de la Caverne Dufour – Piton des Neiges – Bélouve – Gîte du Volcan

Vstávám s pípáním budíku ve 4:00 ráno. Čeká mě výstup na Piton des Neiges (3069 m n. m.), vyhaslou štítovou sopku, nejvyšší horu Réunionu a celého Indického oceánu. Spolu se mnou vychází téměř celé osazenstvo chaty, jen několik jedinců spolu s Janou zůstávají v blaženém snění v posteli. Beru si na sebe dlouhé kalhoty a windstoperovou bundu, pod ní kromě moiry i flísovou vestu, protože nahoře bude podle všeho pod nulou. Vycházím s čelovkou a pouštím se po široké kamenité stezce, lemované bíle označenými balvany. Cesta je poměrně přehledná, vine se nekonečným lávovým polem, kde skrz zvětralý skalní povrch prostupují trsy suchých křovin. V temné pustině je absolutní ticho, rušené jen mými kroky po skřípajícím štěrku a občasným cinknutím hůlek o kámen. Na nebi září spousta hvězd, jimž vévodí Jižní Kříž. Sleduji „vláček” svítících čelovek přede mnou a přemítám, jaký je to zvláštní pocit jít k vrcholu sám a kdy jsem jej naposledy zažil. Ano, bylo to před 25 lety při památném přechodu Roháčů, který se stal naprosto zlomovou událostí v mém, řekněme, vysokohorském podnikání. Okamžik, který odjistil sérii výstupů, z nichž jen počet zdolaných čtyřtisícovek v Alpách se prozatím zastavil na čísle šestnáct. Mezitím jsem však nikdy na žádný kopec nevystoupil sólo a tak nyní využívám příležitosti k osamocenému rozjímání. Po asi hodině cesty začínám před sebou vidět horizont směřující k vrcholu a po další půlhodině jsem nahoře. Na vrcholu to fučí a  protože na některých skalách jsou vidět bílé zmrazky, usuzuji, že teplota musí být lehce pod bodem mrazu. Je tu široké prostranství, tvořené uhlazeným sopečným popelem s nepravidelně rozesetými balvany o které se opírají nebo na nich posedávají ti, co sem již vystoupali z chaty přede mnou. Usedávám na zem u jedné takové skalky s tváří obrácenou k východu. S téměř posvátným očekáváním vzhlížíme všichni ke zrodu Velké Hvězdy, východu slunce. Ještě pár desítek minut a divadlo začíná; na oranžově planoucí obzor se pozvolna vyhoupne rudě žhnoucí slunce. Intenzita jeho paprsků je slabá a můžeme jej pozorovat pouhým okem, pokud bychom se zabývali prastarými léčebnými metodami, které praktikovali starověcí Slované a která dnes ožívá v terapii zvané “sungazing”. 

Pobývám na vrcholu jen pár minut a zatímco ostatních asi dvacet návštěvníků se kochá okolními výhledy, po několika rychlých momentkách se pakuji k sestupu. Skáču z jednoho kamene na druhý a jsem tak zabrán do výběru nejvhodnějších balvanů k přeskoku, že si ani nevšimnu, že jsem sešel z cesty. To, co jsem v záři vycházejícího slunce, svítícího teď již naplno přímo do očí, považoval za bíle označené skalky, je jen vyprahlé a vybělené koryto potoka, který tu zřejmě protéká v období dešťů. Zjišťuji, že jsem na rozlehlé planině v nepřehledné změti sopečných skal někde odbočil a teď se mezi mnou a chatou rýsuje prudký svah. Zvláštní na tom je, že jsem lehkovážně zabloudil právě ve chvíli, kdy jsem si v duchu představoval jaký jsem už zkušený borec a jak bych si mohl hnedle založit turistickou kancelář a jako průvodce vodit klienty na výpravy. Ani náhodou! Zatímco si nadávám do tupců a snažím se usilovně proniknout nízkými křovisky ve snaze najít správnou cestu, uslyším několikeré zapískání. Ohlédnu se a na svahu vpravo, ve vzdálenosti asi 500 m, vidím drobné postavičky nějaké skupinky, jak na mě zuřivě mávají a ukazují dopředu. Ok, nezbývá, než přiznat chybu, schlípnout uši a nechat se těmi zelenáči vyvést na správnou trasu. Mávám na ně otráveně a prodírám se jejich směrem, zatímco mi křoviska šlehají nohy, podrážky v nízkých pohorkách tančí na hrbolatém terénu plném skrytých škvír a kotníky k tomu zpívají. Teprve po chvíli, když se vyšplhám na skalnatý hřbet a  po správné cestě přicházím k chatě, vidím čemu jsem unikl. To, co jsem lehkomyslně považoval za zkratku, byl neschůdný prudký svah, střídaný sopečnou skálou, které za ohybem horizontu shora nebyly vidět. To tedy mohlo být slušné dobrodružství, nebýt mých pískajících zachránců!

Jana na mě čeká před chatou a věru, v tu chvíli není větší úleva, než spočinout v její náruči a nechat se dovést do společenské místnosti k připravené snídani. Mám toho tak akorát a to je teprve osm hodin ráno. Čeká nás sestup o 1000 výškových metrů k parkovišti, kde má v 15:00 hod čekat řidič, který nás odveze k ubytování na opačné straně ostrova. Je již pár minut po deváté, když se vypravujeme z chaty. Stihneme ještě pozdravit vrtulník, který v bezprostřední blízkosti manipuluje s velkoobjemovým pytlem plným odpadu z chaty. Pak odlétá jihozápadním směrem, zatímco my vyrážíme k severovýchodu. 

Pozvolna klesáme nekonečnou pouští a po několika kilometrech se ráz krajiny mění. Postupně se dostáváme do pásma vyšších rostlin, obejme nás opravdový tropický prales, v němž máme pocit, jako bychom se ocitli v pavilonu indonéské džungle v pražské ZOO. Rozbahněná stezka se spoustou kaluží je místy v prudkém sestupu vedena po dřevem vyztužených stupních, na nichž podrážky našich bot kloužou jako namydlené. Dovedu si představit jak to tu vypadá v období dešťů, kdy některé chodníky, proměněné v koryta vodopádů, bývají pro neschůdnost uzavřeny. Přes úseky s výskytem močálů jsou tu vystavěny dřevěné povalové chodníky s drátěným povrchem proti podklouznutí a ty velmi zrychlují postup. Přelézáme i obcházíme ztrouchnivělé kmeny padlých velikánů porostlé obrovitými mechovými převisy, na nichž raší bujná květena, procházíme bambusovými háji i kapradinovými porosty. Koruny stromů a palem, sta druhů popínavých rostlin i lišejníků splývajících ze zetlelých větví tvoří místy nad našimi hlavami neproniknutelnou klenbu. Stezka vede po zarostlém okraji, za nímž je prudký, několikasetmetrový sráz k městečku Hell-Bourg, které se zdá být doslova na dosah ruky a odkud dokonce občas zaslechneme lidské hlasy. Přecházíme ještě několikero dřevěných mostků vedoucích přes úzké rokle, abychom nakonec opustili fantastické divadlo divokého deštného pralesa a ocitli se na malé mýtině u turistického přístřešku Belvédére de Salazie. Odtud je to už jen pár set metrů po upravené cestě a dále po asfaltové silnici k parkovišti. Máme ještě hodinu čas a ten věnujeme odpočinku u stylové chaty Gîte de Bélouve s nádherným výhledem do údolí Salazie. V 15 hodin již čeká, jak jinak než další sympatický řidič u otevřených dveří dodávky a převáží nás 50 km na druhou, jihozápadní část ostrova k chatě Gîte du Volcan. Silnice nejprve pozvolna klesá zelenými pralesy, aby se mnoha oblouky propletla nížinnou částí, kde se nacházejí zastavěné aglomerace i zemědělské usedlosti. Zastavujeme v městečku Bourg Murat; na kruhovém objezdu jsou tu dva obchody, parkujeme u většího z nich, „sopečného supermarketu” Supérette du Volcan, kde do sebe doslova vdechuji plechovku vychlazeného piva Dodo. Uf, to bylo na poslední chvíli, už jsem se začínal kroutit jako vysychávající list! Přejíždíme hranici dalšího národního parku, oblasti Sainte-Rose, a začínáme opět stoupat. Dostáváme se do oblasti nádherných výhledů na okolní hustě zalesněné, vulkanické svahy, které v kombinaci s mlžnými opary a sluncem, pomalu se sklánějícím k západu, vytvářejí fantaskní obrazy. Řidič nám během cesty vypráví zajímavosti z místního místopisu, na vyhlídkových místech zastavuje, abychom si mohli pořídit úchvatné fotky. Ve výšce 2300 m n. m. nás náhle vybídne, abychom na chvíli zavřeli oči. Když je otevřeme, jsme doslova v šoku! Krajina za okny se zničehonic změnila jako mávnutím kouzelného proutku. Z tropické vegetace jsme se ocitli v nehostinné poušti sopečného popela a lávových polí, kterým vévodí vzdálený vrchol sopky Piton de la Fournaise. Kolem nás jen štěrk, balvany a tu a tam roztroušené holé sopouchy, nad kterými se při každém závanu větru vzdouvají kotouče červeného prachu. Z bujného rostlinstva tu zbývají jen sporé křovinaté porosty, tu a tam pokrývající vysušený povrch. Pusté prostředí tolik připomíná měsíční krajinu, že mi přijde docela zvláštní, když nás na opuštěné, zaprášené silnici v protisměru míjí obyčejné SUV a nikoli lunární vozík. Ale to již přijíždíme na parkoviště, platíme řidiči spropitné, rozloučíme se a již opět s batohy na zádech překonáváme posledních pár desítek metrů k chatě. Ta se nachází poněkud níže na visutém ostrohu, odkud je nádherný výhled na oceán, stále pokrytý neproniknutelnou vrstvou inverze. Ubytováváme se v šesti lůžkovém pokoji s palandami, spolu s mladou francouzskou dvojicí. V prostorné hale, kde se podává večeře, se topí naftovými kamny, což shledáváme jako velmi příjemné opatření, neboť po západu slunce se venku citelně ochladilo. Standardní produkty zdejší kuchyně předchází nezvykle lahodná zeleninová polévka, pravděpodobně připravovaná z masového vývaru a smetany. Obvykle si nijak výrazně na vařenou zeleninu nepotrpím, ale tohle je skutečně unikátní kuchařský výtvor, který je hoden přídavku! V opuštěném, skromném baru, sloužícím zároveň jako skladiště, se nachází i pivní pípa, takže o mou osobu je tu náležitě postaráno. Odcházíme spát unaveni, ale nasyceni a napojeni, plni očekávání zítřejších zážitků na sopce.

Cesta v pustině na le Volcan 

VII. den, 20.6. 2023: Gîte du Volcan – Piton de la Fournaise – hotel Alamanda

Ráno, po snídani podávané formou skromného bufetu vyrážíme na lehko směrem k vulkánu. Batohy si ukládáme v hale, správcová chaty, jinak velmi milá paní, nám vysvětluje, že brzy odpoledne v chatě nikdo není, ale nechá kvůli nám otevřený zadní východ. To je také nezvyklá porce důvěry nejen vůči neznámým turistům, vzhledem k tomu, že z haly je volný průchod do dalších místností; skladiště, jídelny, baru i dalších bohatě zásobených prostor. Nad chatou obcházíme staveniště, kde se již téměř dokončuje výstavba nového, moderního hotelu, samé sklo, kámen a železobeton. Za zmínku stojí, že stěny rozsáhlé budovy v obloukovém tvaru tvoří půl centimetru silné snýtované železné pláty, překládané jeden přes druhý v důmyslném systému. Možná jako ochrana proti případnému výronu lávy či proti zemětřesení, kdo ví.

Za staveništěm odbočujeme podle turistického rozcestníku vlevo a procházíme porostem vyšších keřů, které tu tvoří mírně bujnější vegetační pás vzhledem k přivrácené severozápadní straně směrem k oceánu. Po mírném stoupání přicházíme k okraji mohutné hradby tvořící vnější hranici kráteru o průměru téměř deset kilometrů. Stezka tu protíná horský průsmyk Pas de Bellecombe – Jacob ve výšce 23111 m n. m. a prudce sbíhá dolů 80 m vysokou hranou ve visutém schodišti vytesaném do tvrdé, lávové horniny. Sestupujeme na rozlehlé plató, obklopené ze všech stran zvýšeným okrajem původní kaldery, nejmladší na ostrově, zvané Enclo Fouqué, tedy geologickému útvaru ne nepodobnému kráteru na měsíci. Dno kaldery vytváří dojem rozbouřeného moře, naráz ztuhlého v černý led. Počet rostlin, živořících ve škvírách lávových zkamenělin nejrůznějších tvarů, by bylo lze spočítat na prstech jedné ruky. Jemná bríza, vanoucí od moře, sviští ve skalách a spoluvytváří ponurý a zároveň ohromující dojem širé pustiny. Jen slunce, zářící na modré obloze snižuje stísněný dojem z drsného, neobyvatelného okolí.  Postupujeme po rovině rychle vpřed, Jana bez batohu přede mnou doslova uhání. Obcházíme menší, asi 10 m vysoký, parazitický kráter Formica Léo, kónické těleso tvořené vyvřelým popelem, přeskakujeme pásmo menších puklin a terén se začíná pomalu zvedat k rozložitému kuželu sopky, zvedajícímu se před námi jako prahorní útvar. Na úbočí svahu je několik menších kráterů, z návěstí u paty vulkánu se dozvídáme i něco o jeho historii. Vrchol se tyčí do výšky
2 631 metrů nad mořskou hladinu. Typově se jedná o štítovou sopku, která vznikla opakujícím se výlevem málo viskózní lávy nad horkou skvrnou pod Indickým oceánem. Pojmenování štítová je odvozeno od vzhledu sopek. Tvar tělesa s nízkými svahy připomíná otočený štít antických bojovníků směrem vzhůru. Piton de la Fournaise je aktivní minimálně 530 000 let a byla doplňována sopečnou činností další štítové sopky Piton des Neiges, která je i nejvyšší horou ostrova. Sopečné erupce na ostrově probíhají formou výtoku žhavé, málo viskózní lávy z magmatického krbu. Láva je velmi pohyblivá, což zapříčiňuje vznik lávových proudů, které pak rychle postupují po úbočí sopky a stékají do oceánu. Od roku 2000 došlo na ostrově každoročně minimálně ke dvěma erupcím a v tuto chvíli, kdy pořizuji tento zápis, tedy v říjnu 2023, je poslední registrovanou aktivitou datum 2. července 2023. Tedy jen pár dní po tom, co jsme ostrov opustili! Při výbuchu vznikl nový vrchol na východním úbočí, který svým dobře uzavřeným tvarem připomíná rozhlednu, určenou k pozorování okolí. V kreolské architektuře Réunionu se tento typ stavby nazývá Guétali.

Dnes nás ale žádná erupce nečeká, sopka je klidná a nic nepředpovídá úkazy, ke kterým tu má dojít již za 14 dní. Bohužel nebo naštěstí? Kdo ví. Pozorovat erupce lávy a výrony horkých plynů z nově se otevírajících kráterů a puklin, fumarol, může být zábavné pozorovat, ale jen v uctivé vzdálenosti. Pokud by se nám zde začala znenadání pohybovat půda pod nohama, asi bychom příliš rádi nebyli.

Po asi hodině a půl docházíme pod okraj hlavního kráteru Dolomieu, který se obchází zleva, stále po upravené cestě na vyhlídkové místo Balcon de Dolomieu, kde se otevírá velkolepý výhled do nitra sopky. Protější strana otevřeného jícnu je od nás vzdálena kilometr, dolů se prudce svažují stěny kráteru pokryté ztuhlou lávou a škvárovým popelem. Plochu naší přírodní pozorovatelny tvoří zatuhlé jazyky lávy, jedná se zjevně o místo, odkud dolů sestupují vulkanologové, což potvrzuje i jedna větší ztuhlá “louže” opodál, sloužící provizorně jako heliport.

Po malé svačince, strávené na vrcholu spolu s asi deseti návštěvníky, se chystáme na zpáteční cestu. Obcházení kráteru je nezáživná anabáze, jejíž úmornost je stupňována ostrými paprsky poledního slunce a také zvyšujícím se počtem turistů jdoucích v protisměru. Pod stěnou kaldery se počet návštěvníků rozmnožuje, jsou tu zřejmě celé zájezdy, z toho významná část ukřičených výrostků, kteří svým bezelstným mladickým rykem zcela ruší tajemnou atmosféru skalního masivu. Vybíháme po schodech do sedla, rychle procházíme pásem vegetace a již se blížíme zpět k chatě, kde si vyzvedáváme batohy. Na nedaleké parkoviště přicházíme právě ve chvíli, kdy přijíždí i náš další taxík, který nás má odvézt do hotelu a ukončit tak definitivně naši trekařskou část dovolené. Čeká nás stokilometrová trasa na západní pobřeží. Cestou navštěvujeme ještě některé místní pamětihodnosti a přírodní scenérie, z nichž stojí za zmínku například ohromná propast Cratère Commerson, kterou obdivujeme z visuté terasy, vzdálené pár desítek metrů od silnice. Tento kráter drží zajímavé světové prvenství v množství srážek, obdržených v jednom místě, způsobených tropickými cyklony. Během cyklónu Hyacinthe v lednu 1980 zde napadlo 6,43 metrů srážek během 15 dní.

Do našeho hotelu Alamanda přijíždíme kolem 17:00 hod a tak máme ještě čas pozorovat nádherný západ slunce na písčité pláži, omývané vodami oceánu. V hlavě se nám odvíjí pomyslné filmové záběry našich zážitků; je to až neskutečný pocit, ocitnout se téměř po týdnu, který nám připadá jako věčnost, na výchozím místě, skutečné déjà vu. Tradičně výtečná večeře ve ztemnělé, téměř opuštěné restauraci je skvělou tečkou za naším putováním a tradiční přípitek lahodným vínem je příslibem do dalších dobrodružství.

Krkonoše 2023

Znáte někoho, kdo s vámi půjde na výlet přes hřeben Krkonoš na sněžnicích? Ano? A co když bude předpověď počasí zataženo, sněžení, vítr 60-70 km/hod, pocitová teplota až minus 14 °C? On stále půjde? Hm, a co když bude muset táhnout na zádech batoh s plnou polní cca 15 kg a přespávat na hřebeni v mrazu a sněhové vánici ve vlastnoručně postaveném iglú? Pokud i na tuto otázku odpovíte kladně, pak jste v životě získali opravdového společníka do nepohody. A takovým nezdolným parťákem je i můj švagr Radek, se kterým už čtvrtstoletí podnikáme dobrodružné výpravy.
Kalením se dosahuje u součástí vysoké tvrdosti a odolnosti proti opotřebení. Ohřátím na kalící teplotu a prudkým ochlazením získává ocel lepší mechanické a fyzikální vlastnosti. A tak je to s námi. Vlastně by se dalo říct, že kromě opravdové lásky k horám a divočině nás spojuje ještě něco navíc: zvláštní až deviantní nadšení a přesvědčení, že čím jsou drsnější podmínky, tím je zážitek hodnotnější a my z něj vycházíme zase o chlup otužilejší a zakalenější. Pochopitelně je příjemné, když svítí slunce a zrovna se jde po rovině nebo z mírného kopce. Ale tady se zážitky nesbírají. Aby si člověk z výpravy něco odnesl, v lepším případě aspoň rýmu, musí buď pršet, ideálně lejt, sněžit nebo raději chumelit a foukat prudký vítr, nejlépe zepředu. A když nastane kombinace protivětru s fujavicí, vánicí a teplotou, při které vám z nosu na fousy visí rampouchy ledu, když kvůli mlze nevidíte na 15 metrů, pak se dá hovořit o vysloveně optimálních podmínkách pro získání skutečného zážitku.
No, a právě takové podmínky jsme měli v březnu při víkendovém přechodu Krkonoš. Již pár dní před odjezdem nám meteorologická předpověď vychází. To je ostatně vidět i z emailové korespondence:
„Čau Marťas, předpověď je super. Dneska naštěstí končí slunečné počasí a o víkendu budou mlhy a bude sněžit. Tak to máme kliku. Mohli bychom tam být opět sami. Tak zítra v 7 hod u tebe. Už se moc těším. Radek”
„Čau Ráďo, jsem nadšen stejně jako ty! Už jsem se bál, že sluníčko vydrží. Jednak by tam byli lidi (fuj!) a taky bych zas měl z jarního sluníčka nos jak jitrnici… M.”
Pozorný čtenář si jistě povšimne zmínky o osamoceném putování. To je totiž další nezanedbatelné plus, když počasí není zrovna komfortní. Drtivá většina lidí totiž výlet vzdává už při náznaku špatné předpovědi předchozí den. Ale meteorologové jsou falešní proroci! Už tolikrát se stalo, že i původně hlášená deštivá předpověď se v horách změnila na slunečné počasí. Nebo alespoň proměnlivé. A pak jim věřte, těm škarohlídům!
Ale abych se vrátil k liduprázdné divočině. To je totiž součást dobrodružství. Někdo putuje po horském hřebeni Krkonoš pohodlně v letních dnech s rodinou, od chaty k chatě. Na každé chatě si dá něco dobrého, tady pivko, tam zmrzlinu, támhle k obědu vepřo knedlo zélo. Potkává se s houfy stejně zaměřených tůristů a je mu fajn, má pocit bezpečí a pokud není úplná bábovka, i určitého pohodlí. O takové výpravě by ale Jack London nikdy žádnou povídku nenapsal. Pokud by tedy nebyl satirikem a neměl v úmyslu psát veselohry.
Je v tom určitá forma sebemrskačství až masochismu, které v sobě normální člověk nemá. Také my s Radkem nedokážeme přesně říct, kde se to v nás bere. Snad zasuté atavismy předků, snad pud sebezáchovy a touha přiblížit se ve vypjatých podmínkách opravdovému životu. A ten je v takových chvílích cítit stejně přirozeně, jako když hladový vlk zavětří pach krvavé kořisti.
Náš výlet začíná docela nevinně. V sobotu dopoledne přijíždíme do přeplněného zimního střediska Špindlerův Mlýn a nic nenasvědčuje, že bychom měli zažít něco neobvyklého. Obloha je navzdory předpovědi modrá a vítr po ní honí potrhané cáry nadýchaných mraků. Zkoušíme parkovat hned na prvním parkovišti, a to bychom nebyli my, aby hned zkraje nenastaly problémy. Když totiž zajedeme na konec parkoviště, abychom zde zjistili, že je zcela zaplněné, nemůžeme se vrátit zpátky k výjezdu kvůli nám podobným nadšencům, kteří na parkoviště vjeli za námi. Chvíli to trvá, než se stylem logické hry “přesouvačky” dostaneme zase ven. Ulehčeně kvitujeme, že naše časová rezerva, kterou jsme získali časným ranním příjezdem, je fuč. Podle naší teorie jsme si jako obvykle vybrali díl smůly hned na začátku a dále nás již čekají, slovy klasika: “…samé parády, přehlídky, vycházky a hlavně…peníze!” No, moc peněz našimi aktivitami asi nevyděláme, ale o to vůbec nejde, že?
Nakonec parkujeme u místní Normy na úkor chudáků majitelů supermarketu, kterým tím určitě klesne počet zákazníků. Balíme nádobíčko, jako obvykle můj ultrateplý spacák zabírá většinu objemu 30L batohu a zbytek, jídlo, vaření a záložní oblečení, musím narvat pod víko báglu. Před polednem však již konečně vesele špacírujem prostředkem rušného zimního střediska a hledáme nástup na Dřevařskou cestu, která nás má dovést do naší dnešní první zastávky, boudy u Bílého Labe. Pochopitelně by se sem dalo dostat mnohem pohodlněji stezkou podél silnice údolím Bílého Labe, ale to by nebylo správně “londonovské”. A tak se doslova dereme závějemi a nízkými smrčinami podél svahu Železného vrchu, cestou projetou pouze několika odvážnými skialpinisty, po které se jde skvěle, zvláště když vám sněžnice neustále sjíždějí do strany. Za chvíli mám z levého kotníku vyždímaný hadr. Ale prostředí je úžasné a vlastně již pár desítek metrů za frekventovanými hotely a kavárnami jdeme úplně sami liduprázdnou přírodou. Počasí se také “zlepšuje”, padá mlha a začíná sněžit, což jen podtrhává zážitek. Ano, to je to po čem prahneme a za čím sem jdeme. A je úplně jedno, že jde o tisíckrát prošlou turistickou cestu, protože to je hlavně o pocitu štěstí z překonaného a překonávaného. A ten omlouvá i nevědomost, jak také kdosi říkal.
Po poledni scházíme k chatě a za odměnu si zde dáváme vydatný oběd. To aby se nám pak s plnými panděry šlo lépe do příkrého kopce Weberovou cestou východním směrem na Luční Boudu. Na hřebeni, kde již vládne krkonošská tundra, opravdu fouká a viditelnost je mizivá. Navzdory pocitu přítomnosti “divočiny” jsme vděčni za dokonalé turistické značení, protože hledat cestu v husté mlze by nebylo jednoduché. U chaty se střetává hned několik významných horských cest, a tak je tu docela rušno díky lyžařům: běžkařům i skialpinistům. Potkáváme zde jednoho běžkaře, který celý mrazem strnulý přijíždí z úpských rašelinišť Schusterovou cestou a z fialového nosu, vykukujícího ze zamrzlého strniště vousů, mu visí rampouch zvíci deseti centimetrů! V chatě si dáváme pouze jedno pivo a spěcháme dál. Čas je totiž neúprosný a pokud chceme přespat u Dívčích kamenů, musíme sebou hodit.
Pokračujeme kousek směrem na sever, překročíme pomyslnou česko-polskou hranici a uhneme na severozápad podél Stříbrného hřbetu cestou označenou vysokými kůly. Za slunečného počasí tu musí být úžasné výhledy do karových jezer na polské straně.
Čas neúprosně ubíhá a začíná nám být jasné, že pokud chceme postavit iglú ještě za světla, musíme hledat místo teď a tady. Volba noclehu padá na Polední kámen, 12 m vysoký granitový útvar ležící v nadmořské výšce 1423 m. Chvíli chodíme kolem zledovatělé skály připomínající sochy Moai a hledáme nejvhodnější místo, pokud možno v závětří. Ale vítr tu sviští ze všech stran, tak se nakonec rozhodujeme podle největší závěje, kde se budou dobře vykrajovat kvádry pro stavbu iglú. Ale ouha! Prachový sníh je za poslední dva dny kyprý a zmrzlý a pod lopatami se drolí jako písek. Navíc ho tu zase tolik není, pod asi půlmetrovou vrstvou trčí porůznu rostoucí větve kleče, což stavbu ještě víc ztěžuje. Po hodině usilovné práce se nám podaří jakž takž vytvořit základový kruh, který se ale podobá spíš zbytku dětské bábovky, spláchlé na pláži mořskou vlnou. Začíná se pomalu stmívat a opravdu vážně se začínám zabývat myšlenkou, že tentokrát nám bude muset stačit jen záhrab a budeme spát pod širým nebem. Zvláštní úvaha od lidí, co se v té chvíli nachází jen asi dva kilometry od nejbližšího útočiště, Špindlerovy boudy, co říkáte?
Ale to byste museli znát Radka! Jako zarputilý buldozer rozhrabe celou závěj na návrší a začne odněkud těžit kvádry, které taktak trlí pohromadě. Již za svitu čelovek je stavíme k sobě, drží snad jen zázrakem. Každou chvíli někde něco padá nebo povoluje, chce to trpělivost a dobré nervy. Jen díky tvrdé zkušenosti z našich předchozích výprav se nám kolem sedmé podaří dokončit klenbu, na kterou začínáme sypat sníh a udusáváme jej lopatami. Zalezeme do těsného prostoru a připravujeme spaní. Jsme tak vyčerpáni, že ani nevaříme jídlo k večeři. Zhltneme nějakou uzeninu, Ráďa se otáčí na bok, něco zabručí a podle svého zvyku okamžitě spí. Kdybyste se chtěli zeptat podle čeho poznám, že spí, tak to je jako kdybyste chtěli vědět, jestli je ten rámus způsoben nějakým zemětřesením, nebo s námi uvnitř nějakým nedopatřením přezimuje medvěd.
Šmátrám ve tmě uvnitř spacáku a v postranní kapsičce objevuji cenný poklad, dvě usmolené ucpávky do uší. Zatlačím je co nejhlouběji a za chvíli se již také propadám do hlubin blaženého snění.
Za zmínku stojí ještě jeden můj zážitek, o který chudák Radek přichází. V noci se totiž, zřejmě vzhledem ke svému věku, musím chodit vyčůrat, a tato potřeba se v nastalých podmínkách mění v noční můru. Asi dvě hodiny po půlnoci se probouzím s nutkáním a plánuji, jak to provést. Budu si brát boty a bundu? A co kalhoty? Nebo že bych to dokázal vydržet do rána? Nakonec na poslední chvíli vylézám úzkým otvorem ven jen ve spodkách a triku, sníh mám úplně všude a potřebu vykonávám stojíc po kolena v ledovém prašanu.
Bývá to vždy zvláštní pocit, balancovat bosý na srázu, někdy pozorovat hvězdy a vnímat absolutní klid, jindy vzdorovat přívalům sněhových vloček a přivírat oči před ledovými krystalky hnanými neúprosným vichrem. Stejně jako dnes, kdy navíc černou tmu narušuje zvláštní sinavě mlžný svit.
Zalézám zpět a ani se příliš nesnažím vysypat sníh napadaný za krkem, zapínám se ve vyhřátém spacáku a snažím se znovu usnout.
Probouzíme se do pošmourného jitra, při letmém pohledu ze zavátého vchodu, zakrytého našimi zmrzlými batohy, se počasí nezměnilo ani trochu. Vařím kafe a čaj na zbrusu novém benzínovém vařiči, snídáme, balíme fidlátka a kolem deváté hodiny jsme již opět na stezce. Snažíme se jít zčerstva, protože jsme včera zůstali s plánovanou trasou trochu za očekáváním a dnes to musíme dohnat. Plán je do šesti být na parkovišti. Profrčíme okolo Špindlerovy boudy a zdoláváme pořádný stoupák na Dívčí kameny v nadmořské výšce 1414 m. Tato osmimetrová žulová skála získala prý své jméno díky pověsti, při které zde zahynula mladá pastýřka. Tvar, rozmístění skalisk i pochmurná atmosféra místa ovšem nejvíce ze všeho připomíná pradávné obětiště. Po chvíli obcházíme méně zajímavý obelisk Mužské kameny a klesáme do Černého sedla. Odtud nás čeká další výšlap na nejvyšší místo naší výpravy, Sněžné jámy ležící 1480 metrů nad mořem odkud prý bývají nádherné výhledy. I když ovšem stojíme na kraji srázu, v husté metelici si vidíme akorát na špičku nosu. Člověk by řekl, že přicházíme o skvělý zážitek z výhledu, nicméně se mi zdá, že zážitků začínám mít tak akorát. Po výstupu funím jak lokomotiva a jednotvárná šeď mlhy mě začíná docela…hmm…nudit. Ráďa ovšem jako vždy, kráčí neochvějně vpřed a snad díky jeho nadšení se na hřebeni náhle černá mračna trhají a dokonce vysvitne slunce. Ó, jak je blahodárné, cítit na tváři jeho teplé paprsky, a to navzdory našim sarkastickým průpovídkám o náklonnosti k mizernému počasí. Také smrčiny, obtěžkané porcemi namrzlého sněhu jako cukrovou polevou, dostávají náhle trojrozměrný tvar. Na okamžik se ocitáme jakoby v pohádkovém prostředí: slunce svítí na pozadí černých mračen jen na našem návrší, teplo sálá jako v červnu, až mě napadá nutkání podívat se pod smrky, jestli tam náhodou neraší jahodníky.
Krátce po poledni scházíme prudkým srázem Koňské cesty k Luční boudě, kde si dáváme v restauraci oběd a zároveň rozmrzáme. Vdechneme jedno pivo a už zase uháníme dál po úbočí Sedmidolí kolem Martinovy a Medvědí Boudy. Tady plánujeme dát si jedno závěrečné pivo, ale chata je zavřená. Dále jdeme bez sněžnic po široké, plynule se svažující cestě. Napadá nás, jak by se tudy jelo krásně na lyžích a v hlavě nám klíčí nejrůznější nápady. Takový asi nejreálnější, že by si jeden z nás lehl na igelitový pytel a druhý by na něm jel obkročmo jako na saních po chvíli zavrhujeme. Nikomu z nás se nechce obětovat vlastní pytel!
Cesta se zdá nekonečná, ale konečně přicházíme na silnici u rozcestí Dívčí lávky. Začíná se již smrákat, když Ráďu ještě napadne zeptat se lidí co zde provozují půjčovnu saní a právě uklízejí do dodávky své náčiní po perném dni, zda by nás nebyli ochotni povozit. Čekám zatím pár desítek metrů opodál a až sem slyším výkřiky nesouhlasu a jak se mi zdá, vzteku i hrůzy. Ti bezelstní, poctiví a pracovití lidé si totiž nejdříve opravdu mysleli, že se chceme teď večer ještě svézt, zatímco Ráďu zajímaly jen obecně podmínky zapůjčení. No, naštěstí se vše bez násilí vysvětlilo a tak po silnici docházíme do Špindlerova Mlýna, právě k dojezdu pověstné sjezdovky Medvědín. Ač kráčíme po silnici docela svižně, někteří z nás s vypětím sil, nedaří se nám dohonit dvojici chlápků jdoucích před námi, kteří naopak vesele klábosí a, jak se zdá, procházejí se v ležérním, vycházkovém tempu! Jak je tohle sakra možné? Nakonec zahýbají do nějaké restaurace, takže nemám možnost je za trest aspoň přetáhnout hůlkami. Nicméně se neudržím, abych nevypustil šťavnatou kletbu, až se po mně Ráďa zvědavě podívá.
No ale co, konec dobrý, všechno dobré. V šest hodin jsme u auta, pneumatiky nám podvedení provozovatelé Normy nevypustili, takže si konečně vzájemně blahopřejeme k další zdárně ukončené akci, nasedáme a po dvou hodinách dorážíme do Prahy.
Konstatujeme, že nejen v Alpách či na Slovensku, pustých pláních zimní Šumavy nebo Krušných horách lze zažít dobrodružství a umiňujeme že do Krkonoš se určitě ještě vrátíme.
Bylo to totiž super!

 

 

 

 

 

 

Špičák, Krušné hory 2022

Lokalita: Přírodní park Přebuz je chráněné území – přírodní park v blízkosti obce Přebuz (německy Frühbuß) v Karlovarském kraji v okrese Sokolov. Nachází se v Přebuzské hornatině v západní části Krušných hor při státní hranici s Německem. Nejvyšší nadmořskou výškou v parku je vrchol Špičáku v 991 m n. m., který se nachází přibližně 3,7 km západně od Přebuzi a je nejvyšší horou okresu Sokolov. V pramenné oblasti říčky Rolavy je rozsáhlý komplex vrchovištních rašelinišť. Mezi nejcennější patří Velké jeřábí jezero a Velký močál, které byly samostatnými národními přírodními rezervacemi až do roku 2012, kdy se staly součástí nově vyhlášené (vyhlášení 1. července 2012) národní přírodní rezervace Rolavská vrchoviště.[2][3] Na území přírodního parku, zejména v okolí Přebuzi a Rolavy (Sauersack), jsou místa zasažená rozsáhlou hornickou činností, která zde probíhala v minulosti od 12. století až do poloviny 20. století. Jediným městem v přírodním parku je Přebuz, která je svým počtem obyvatel 75 (údaj k 1. lednu 2012[4]) nejmenším městem v České republice. Výchozí bod: Přebuz Vzdálenost z Prahy: 170 km (cca 2 hod) Termín: únor 2022

A je to tu. Naše další zimní výprava. Po loňské pauze způsobené, nebojím se to říct, přímo fatálním nedostatkem sněhu, letos opět vyrážíme. Sněhu se zdá být všude dost, a tak jedeme opět po čase na české hory. Martin navrhuje Krušné hory, kde v posledních 2 letech párkrát byl a moc se mu to líbilo. Já z Krušných hor znám v podstatě jen oblast Božího Daru a Klínovce, což by ale pro účely našich toulek nebylo příliš vhodné místo. Martin navrhuje méně známou oblast přírodního parku Přebuz. Krušné hory lze obecně považovat za poněkud méně navštěvované hory a to přestože představují naše nejdelší pohoří měřící 240 km ze západu na východ. Menší návštěvnost Krušných hor s sebou přináší možnosti toulat se panenskou přírodou bez nutnosti probíjet se davy lidí. Nevýhodu lze na druhou stranu spatřovat v menším množství restauračních a ubytovacích zařízení, což nám ale při této cestě rozhodně nevadí, ba právě naopak. Neseme si tradičně všechno s sebou na zádech a tak spíme a jíme kde se nám zachce J

V sobotu v 7 hodin ráno nabírám Martina na Proseku a jedeme směr Přebuz. Navigace nás vede poněkud zvláštně, jako by měla za cíl nám ukázat Krušné hory v celé své kráse. Místo abychom jeli po dálnici a silnicích první třídy až do Karlových Varů, tak vjíždíme do hor již někde u Chomutova a jedeme více než hodinu Krušnými horami. Zatímco před Chomutovem spekulujeme, zda bude vůbec na horách dost sněhu a zda má cenu si brát sněžnice, velmi brzy zjišťujeme, že sněhu je na horách skutečně hodně. Kolikrát jsme již obdobnou debatu vedli před našimi výstupy a kolikrát jsme pak byli nadmíru překvapeni. Okolo 10 hodiny přijíždíme do Přebuzi, což je malé horské městečko mezi rozlehlými pláněmi a lesy. Přebuz má dvě parkoviště. Jedno je kupodivu plné, když poslední dvě volná místa právě obsadili nějací podivní běžkaři. Druhé parkoviště chvíli hledáme, neboť je zapadané sněhem, ale nakonec zde zdárně parkujeme a přebalujeme věci. Martin se hned chlubí, že si koupit nové nepromokavé rukavice v Lídlu. Samozřejmě mu je hned chválím, i když mi trochu připadají, že jsou vhodné spíše, když jde člověk s odpadkovým košem J Okolo půl jedenácté již vyrážíme od auta. Tradičně se nám daří netrefit nástup na zelenou

značku a chodíme několikrát sem a tam přes Přebuz. Na parkovišti je pár běžkařů, které během půl hodiny míjíme asi čtyřikrát v jednom i druhém směru. Jelikož jsme opět ověšeni těžkým nákladem, tak jsme zcela jistě k nepřehlédnutí a tak si nemůžeme nevšimnout poněkud zmatených pohledů balících se běžkařů. Po asi 20 minutách Martin navíc zjišťuje, že je mu v nových rukavicích zima a navrhuje návrat k autu, aby si půjčil rukavice, které jsem mu při přebalování nabízel. Po výměně rukavic nám trochu vyschlo v hrdle a tak si pohráváme s myšlenkou, že bychom se stavili na jedno rychlé v místní hospůdce, ale když vidíme před hospodou dvě dámy, které se marně snaží nasadit sněhové řetězy na auto, přičemž trousí poznámky ve stylu „kdyby tu tak byl nějaký šikovný chlap…“, tak se raději rychle obracíme a prcháme pryč po zelené. Dnešní trasu máme naplánovanou nejprve po zelené a následně do Rájeckého údolí, které se táhne severně okolo Špičáku, dále po žluté do Nové Vsi, a poté výstup na Komáří vrch (951 mnm), kde bychom měli postavit iglú.

V Přebuzi scházíme z hlavní silnice na zelenou turistickou značku. Nejprve přecházíme zasněžené pláně a pak již vlézáme do lesa. Jdeme stále úplně sami. Běžkařské trasy zde nebyly již dlouho protažené, což nás vzhledem k okolnostech těší. Proti běžkařům v zásadě nic nemám (vždyť i já jsem letos objevil kouzlo běžkování), ale dnes nemáme chuť se o tuto divočinu s nimi dělit. Bohužel se nám, trochu netradičně, podaří vydat se z rozcestí Pod Smrčinou špatným směrem, a místo abychom šli na západ a začali obcházet ze severu Špičák, vydáváme se úplně na druhou stranu, což si dost dlouho neuvědomujeme. Asi po 2 hodinách svižné chůze se nám z poza stromů začíná rýsovat několik chalup a konečně se objevuje také první altánek, kde bychom si mohli udělat oběd. Začínáme si vybalovat jídlo, ale po chvíli si všimnu, že je Martin nějak zamyšlený. Nejprve tomu nevěnuji moc pozornost, ale vše je jasnější ve chvíli, kdy Martin s trochu nakřápnutým hlasem sděluje, že má pro mě špatnou zprávu. „Víš co je tohle za vesnici“, vyhrkne Martin, ukazujíce na okolní chalupy. Zatím ještě úplně nechápu, kam touto zvídavou otázkou směřuje, ale když mi Martin zesmutněle sděluje, že je to Přebuz, vybuchnu v huronský smích. Tak se nám to zase povedlo, to je neuvěřitelné. Naštěstí již s těmito zážitky máme velké zkušenosti a tak vůbec nepropadáme zoufalství. Hned studujeme mapu a domlouváme se, jak tuto situaci, s grácií nám vlastní, vyřešit. Nakonec se domlouváme na změnu dnešního plánu a tak se novým místem pro dnešní přespání stává vrchol Špičáku (991 mnm). Jdeme poměrně svižným tempem a již okolo 15 hodiny jsme na vrcholu Špičáku. To je i na naše poměry velmi brzy, a máme tak spoustu času na stavbu iglú a vaření večeře. Na vrcholu Špičáku leží malý altánek, kde se hned usazujeme a pár desítek minut se kocháme výhledy. Pak ji hledáme vhodné místo na stavbu iglú. Martinovi se podaří najít krásné místo na kraji skály, kde se dostatečná rovinka. Sníh má perfektní konzistenci a tak jde stavbu skoro sama. Okolo 17 hodiny již máme postaveno a jdeme si do altánku uvařit večeři. Čeká nás již tradiční čínská polévka. Bohužel jsme si s sebou nevzali plechovky s pivem, které by teď fakt bodly. Musíme se tedy spokojit s vodou a několika loky likéru z Martinovi placatky. Padá tma a my si ještě asi 2 hodiny povídáme a kocháme se pohledy na asi 5 km vzdálená světla místního lyžařského střediska Bublava. Pak už nás čeká jen přesun do iglú a okolo 20 hodiny jdeme spát.

V neděli vstáváme okolo 7 hodiny a po snídani již krátce po 8 hodině vyrážíme na další cestu. Jdeme po zelené k Fišerovu pramenu, dále po žluté do Nové vsi, kde odbočujeme opět na zelenou. Následuje výstup na Komáří vrch. Na vrcholu se kocháme zvláštními skalními útvary, u kterých hned Martina napadá, že musely v dobách dávno minulých sloužit jako obětiště. Je fakt, že místo má zvláštního ducha. K tomu ještě modrá obloha a jarní sluníčko, které už začíná míst sílu. Věru nevšední zážitek. Přes kopec pokračujeme dál po zelené až na rozcestí Pod Komářím vrchem, kde uhýbáme ze zelené a vydáváme se doleva zpět ve směru Špičák. Okolo poledne přicházíme

k dalšímu altánku Šindelová-obora, kde si dáváme jídlo a rozehříváme sníh na vodu na pití. Tolik altánků co tady jsme asi nikde jinde neviděli. Mimo jiné to předpokládám souvisí právě s faktem, že tu nejsou nikde žádné hospody a tak místní správci aspoň připravili tyto skromné přístřešky, aby měl pocestný aspoň někde možnost ulevit svým bolavým nohám a doplnit energii na další cestu.

Po obědě pokračujeme dále na sever až na rozdvojku, kde se napojujeme na žlutou trasu. Máme zde možnost již zahnout doprava zpět do Přebuzi, kde bychom si mohli dát v hospůdce pivo a něco k snědku, nebo jít doleva a prodloužit si tak cestu asi o 10 km. Jako již tradičně se domlouváme poměrně jednoznačně. Samozřejmě že si prodloužíme cestu o 10 km J. Mimo jiné nás láká prohlídka skalního města, které jsme včera, kvůli našemu zabloudění, neviděli. Jdeme tedy dále po žluté, kudy se po chvíli dostáváme opět na rozcestí u Fišerova pramene. Tentokrát ale přecházíme přes rozcestí rovně dále po zelené. Cesta je zde docela pěkně upravená a tak sundáváme sněžnice. Dál jdeme poměrně hbitým tempem přes rozcestí Skalní město a dále pak na rozcestí Rájecké údolí. Zde se vydáváme doprava po Cínové cestě, přičemž celou dobu v podstatě obcházíme Špičák. Jelikož jsme si až do Rájeckého údolí sešli asi 250 výškových metrů z kopce, tak nyní musíme opět těchto 250 metrů vyšlápnout nahoru po Cínové cestě. V 15 hodin již docházíme na známe rozcestí Pod Smrčinou, kde jsme se v sobotu vydali špatným směrem. Je krásné počasí a tak si zde asi na půl hodiny sedáme a opalujeme se. Po dvou dnech vidíme také konečně živou duši. Jedná se o skupinku několika běžkařů. Jsou to nějací zkušení borci, kteří velmi elegantně v telemarku sjíždějí přilehlý kopec. Zde mi dovolte krátký historický exkurz k onomu telemarku. Telemarkové lyžování je lyžařský styl, který vznikl v druhé polovině 19. století v norském kraji Telemark. Tehdy ještě neexistovaly speciální sjezdové lyže a vázání, proto Sondre Norheim přišel na způsob, jak bezpečně sjíždět z kopců na běžkách s volnou patou. Jeho technika spočívala v širokých obloucích, které vykresloval přesunutím váhy, když pokrčil nohu a předsunul vnější lyži před vnitřní. Později vedla snaha o rychlejší jízdu k vývoji pevného vázání a telemark upadl v zapomenutí, udržel se pouze ve skokanské terminologii jako označení předpisového dopadu do pokleku. Až v sedmdesátých letech 20. století nastala renesance telemarkové techniky díky její přirozenosti, která působí elegantně a nezatěžuje tolik klouby jako alpský styl. Začaly se pořádat různé soutěže včetně mistrovství světa, které roku 1995 přešlo pod patronát Mezinárodní lyžařské federace, v březnu 2015 se na Dolní Moravě uskutečnilo první mistrovství České republiky.

Ale zpět k našemu výletu. Z rozcestí Pod Smrčinou pokračujeme již naší známou cestou až do Přebuzi, kam přicházíme, ve velmi solidním čase, okolo půl páté odpoledne. Převlíkáme se, na posilněnou si dáváme jedno pivko, které jsme si v autě nechali právě na tuto příležitost, tedy jako oslavné pivo, které završuje naši další skvělou výpravu. Pak už nás čeká jen cesta domů, kam okolo půl osmé v klidu přijíždíme. Další výprava v duchu úřednického alpinismu je završena a začíná čas plánování naší další letní výpravy. Horám zdar!

Hochfeiler 2022

Lokalita: Hochfeiler (italsky Gran Pilastro, 3509 m n. m.) je hora v Zillertalských Alpách na rakousko-italské státní hranici. Nachází se asi 22 km severozápadně od města Bruneck a 18 km jihozápadně od městečka Mayrhofen. Rakouská část leží na území spolkové země Tyrolsko, italská na území oblasti Tridentsko-Horní Adiže (provincie Jižní Tyrolsko). Na severních svazích hory se rozkládá ledovec Schlegeiskees, na jižních ledovec Gliderferner a na západních ledovec Weißkarferner. Hochfeiler je nejvyšší horou Zillertalských Alp a zároveň nejvyšším turisticky dostupným místem v Rakousku. Na vrchol lze nejsnáze vystoupit po značených turistických trasách 1A či 1B od chaty Hochfeilerhütte (2710 m n. m.).Výchozí bod: St.Jakob – San Giacomo (1 755 mnm) Vzdálenost z Prahy: 650 km Termín: srpen 2022

Krátce po návratu ze zimní výpravy do Krušných hor již začínáme přemýšlet nad naší letní výpravou. Jelikož máme oba s Martinem naplánované velké výpravy s rodinami (Martin po Itálii a já na západní pobřeží USA), tak již nezbývá moc čas na jarní výpravu a plánujeme tak již rovnou výpravu letní. Letos je přemýšlení nad výpravou trochu těžší než obvykle. V roce 2021 po dlouhých 16 letech nedosahujeme vrcholu při výpravě na nejvyšší kopec Bernských Alp, Finsterarhorn. Naposledy jsme vrcholu nedosáhli v roce 2005 při výstupu na Dachstein, což však byla pouze krátká epizodka, jelikož jsme tentýž vrchol úspěšně zdolali o 2 týdny později, což jsme ještě o pár týdnů později korunovali výstupem na nejvyšší vrchol Evropy Mont Blanc. Po loňském návratu z Bernských Alp dlouze přemítáme nad důvody nedosažení vrcholu a po důkladné analýze vážně přemýšlíme o zopakování výstupu v roce 2022. Jsou zde však určité pochybnosti, které se mísí s určitými úvahami nad ukončením našich výstupů (minimálně těch nad 4 000 mnm), nakonec se domlouváme, že si dáme aspoň jeden odpočinkovější rok a nebudeme tlačit na pilu. Třeba tím získáme novou motivaci pro další roky a možná ještě není všem dnům konec s ohledem na naše alpské čtyřtisícovky. Každopádně se rozhodujeme pro výstup na nejvyšší vrchol Zillertalských Alp, Hochfeiler. Jedná se o kopec s úctyhodnou výškou 3 509 mnm, nicméně technicky by se mělo jednat o poměrně snadný výstup. Hochfeiler je dokonce označovaný za nejvyšší turisticky dostupné místo v Rakousku, což mimo jiné znamená, že je cesta turisticky značená až na vrchol a že pro dosažení vrcholu není potřeba disponovat horolezeckým vybavením, jakým jsou mačky, cepíny či lano. Na druhou stranu po fyzické stránce jde stále o převýšení téměř 2 000 metrů, což není nikdy snadné. Předpověď počasí od pátku do neděle hlásí vydatné deště a tak se opět těšíme, že budeme v horách úplně sami. Na vrchol se dá jít buďto z Rakouska, od nám známého jezera Schlegeis (výstup na Olperer a Grosser Mösseler v roce 2013), nebo z Itálie z vesničky San Giacomo. Výstup z Rakouska na chatu však trvá šílených 11 hodin a tak se rozhodujeme o výstup z Itálie, který se jeví jako mnohem přívětivější pro hochy našeho ražení J

Vyrážíme ve čtvrtek okolo 18 hodiny a okolo 1 hodiny ráno jsme již na místě. Z České republiky jedeme přes Innsbruck a dále Brennerský průsmyk do doliny Val di Vizze, poslední vesničkou na cestě je San Giacomo – Svatý Jakub. Zde nějakou dobu hledáme vhodné místo pro zaparkování, nicméně nakonec najdeme pěkný plácek u silnice a rozhodujeme se, že přespíme v autě.

V pátek vstáváme okolo 7 hodiny a po snídani popojíždíme ještě o kus dále po asfaltce, která zde končí a pokračuje šotolinová cesta Pfitscherjoch Strasse, kde je v jedné z jejích zatáček (ve výšce 1755 m n. m.) parkoviště, odkud již vede značená turistická cesta. Silnička pak dále pokračuje do sedla Pfitscher Joch. Jako vždy přebalujeme batohy a převlékáme se. Snad poprvé se mi podaří dodržet předsevzetí a sbalit do batohu opravdu jen to nejnutnější. Zejména jídla si beru opravdu málo. Opět máme na chatě polopenzi a většinu jídla stejně nosím pravidelně zpět do údolí. Nyní si balím v podstatě jen sušenky a čokoládu, teda pouze kvalitní potraviny J Oblečení mám sice opět víc než dost, ale i tak je tentokrát batoh lehčí než obvykle a výstup je hned veselejší. Kolem půl deváté již vyrážíme od auta. Nejprve jdeme lesem, překračujeme přes mostík přes potok Oberborgabach, který je zásobován hlavně ledovci Hochferner a Briesferner. Po několika stech výškových metrech již les mizí a my pokračujeme dále přes alpské louky, za kterými se již tyčí první vrcholy. Později mizí i louky a my stoupáme pomalu nahoru po štěrkové cestičce. Cesta je pohodlná, počasí je téměř ideální. Po dešti zatím ani památky. Máme velmi slušné tempo a téměř neodpočíváme. Po 13 hodině již přicházíme na chatu Hochfeilerhütte, která leží ve výšce 2 710 mnm. Časově se shodujeme s ukazateli času na cedulích, což je vždy přijemné zjištění (i když se nám to jen málokdy poštěstí). Ubytováváme se, a okamžitě si objednáváme knedlíčkovou polévku a pivo, která v nás jen zasyčí. Asi po hodině začíná konečně pršet, což už nám ale moc nevadí a přesouváme se dovnitř, kde si postupně dáváme dalších několik piv. Chata je téměř plná, takže se ukazuje, že jsme tentokrát nebyli jediní, kteří nevěřili v pesimistickou předpověď počasí (a nebo, kteří v ní věřili a těšili se, že budou v horách sami). Až do večeře hrajeme karty. Když se pořádně nadlábneme, tak v hraní pokračujeme. Martinovi se až podezřele daří a poráží mě po velmi dlouhé době rozdílem třídy. Náladu mi naštěstí průběžně zvedají pohledy na pohledné servírky J Okolo 23 hodiny již razíme do hajan, abychom byli fit na sobotní výstup na vrchol.

V sobotu vstáváme až okolo šesté hodiny, jelikož výstup na vrchol by měl trvat jen nějaké 3-4 hodiny. Z chaty vyrážíme, po vydatné snídani, okolo půl osmé. Na vrchol jde s námi dalších asi 20 lidí v několika skupinkách, tedy víceméně celé osazenstvo chaty. Počasí je dobré, cesta je technicky snadná a orientace bezproblémová. Jedná se skutečně o naprosto pohodový výstup. Cestou nejsou ani žádné sněhové pasáže, o kterých jsme četli v několika článcích na internetu. Potvrzuje se tak, že mačky skutečně nejsou potřeba (což však asi nemusí platit vždy). Ve svižném tempu dorážíme již v 10 hodin na vrchol Hochfeiler. Kocháme se výhledy, fotíme se a svačíme. Vrchol je bohužel obsypaný lidmi a tak musíme čekat asi 20 minut než se nám podaří udělat vrcholovou fotku s křížem. Za stále dobrého počasí sestupujeme opět ve svižném tempu zpět na chatu, kde jsme již okolo poledne. V podstatě by nebyl problém se sebrat a dojít zpět až do údolí a jet zpět domů, ale rozhodujeme se nespěchat a udělat si odpočinkové odpoledne. Vždyť není kam spěchat. Doma nám nic neuteče a tady je tak krásně! Dáváme si opět knedlíčkovou polévku a pivo. Výstup máme za sebou a tak si celé odpoledne fakt moc užíváme. Hrajeme opět karty, ve kterých naštěstí vracím Martinovi porážku z předešlého dne. Odpoledne přichází opět déšť, který ale sledujeme z tepla chaty. Po dobré večeři a několika dalších pivech jdeme opět okolo 23 hodiny spát.

V neděli po snídani již vyrážíme pouze na cestu do údolí. K autu dorážíme již okolo 10 hodiny a po pohodové cestě autem dorážíme okolo 18 hodiny do Prahy. Po všech stránkách se jednalo o naprosto pohodovou výpravu. Po loňské vypjaté výpravě na Finsterarhorn se Hochfeiler ukázal jako skvělá volba. Užili jsme si naprosto pohodový prodloužený víkend v Alpách, plný srandy a bez psychického vypětí, které sice k našim výstupům neodlučně patří, ale čas od času se bez něj obejdeme. Věřím, že tento odpočinkový rok přispěje k tomu, že najdeme další motivaci pro budoucí výpravy

Finsteraarhorn 2021

Finsteraarhorn je s výškou 4274 metrů nejvyšším vrcholem Bernských Alp, které jsou spolu s Walliskými největšími celky tohoto pohoří. Sousedy mu dělají vrcholy jako Agassizhorn (3946 m), Grünhorn (4043 m) či Hinter Fiescherhorn (4025 m).

Ahoj Ráďo! Rozhodl jsem se tentokrát vypravování pojmout trochu netradičně a o našem zatím posledním výletu si trochu popovídat. Ty můj parťáku kolenatej, ty nevíš co všechno tvýmu starýmu švagrovi vrtá v jeho mírně pomatené hlavě, jaké nápady se mu tam rodí a co všechno tě s ním ještě může potkat. Možná sedneš údivem na zadek až si přečteš, k čemu došel můj mdlý rozum po uvážení naší túry na Finsteraarhornu. 

Je to už 14 dní, co jsme tam byli a přiznávám, že mi ten zážitek nepřestává vrtat v hlavě. Stále to ve mně leží – ten zvláštní pocit, po více jak 20 letech poprvé nedosáhnout vrcholu. Něco jako když to nedoděláš do konce při úžasném milování. A je to přece úžasnej kopec! Impozantní 4274 m vysoká skalní pyramida s úchvatnou 1200 m vysokou jihovýchodní stěnou, která svými divokými tvary musí učarovat každé romantické duši. Tedy i té naší! Navíc nejvyšší vrchol Bernských Alp, obklopený zaledněnými velikány, mezi nimiž svítí legendární trojka Jungfrau, Eiger a Mnich. Z jeho svahů jsme shlíželi do hlubokých horských údolí a pozorovali ohromné řeky ledu pomalu tekoucí z kopců do údolí. Azurové nebe s načechranými bochánky kumulů pod námi umožňovalo výhledy na vzdálený horizont a ve finálních partiích výstupu jsme spárami vrcholového hřebenu přes brutálně strmou východní stěnu mohli sledovat přímo před námi čnící majestátní dvojčata čtyřek Schreckhorn a Lauteraarhorn. I když v té vypjaté chvíli jsme moc náladu na výhledy neměli, vzpomínáš?

Věděli jsme, že výstup bude těžký. Ale že to bude tolik těžké, jsme si nemysleli. Udávaná obtížnost PD hovořila jasně: už jsme dali i těžší vrcholy. Ano, nastudovali jsme podrobnosti o subjektivních potížích v případě nového sněhu na hřebeni. A pochopitelně jsme také z jistých zdrojů na webu zjistili další důležité údaje, jako třeba že na vrchol nevede lanovka a ani není přístupný pro kočárky… 

 

O co vlastně jde

Náš kopec vyrostl v kantonu Valais, nerozumně v místech, kde jsou jen samá ledovcová údolí a nikde žádná lidská obydlí. A to jsi věděl, že má druhou největší prominenci – tedy relativní výšku nebo význačnost – ze všech čtyřtisícovek, hned po Mont Blancu? Kdyby hladina moře vystoupala až do výše, která by z jeho vrcholu udělala nejvyšší bod samostatného ostrova, stále by ještě měřil 2280 m!

Už jen dostat se k němu není žádná legrace. Překonat 10 km Aletschgletscheru, který je největším ledovcem v Alpách, je pěkná fuška.  Ledovec je po jarním tání obnažený – chtělo by se říct – až do morku kostí. Po čerstvém sněhu nikde ani stopy, zato v ledovci jsou naprosto zřetelné dva rovnoběžné pásy zeminy, morény. Ty člení masu ledu na tři proudy, z nichž Aletschský ledovec fakticky sestává a jež se spojují na místě zvaném Konkordiaplatz. Tak vzniká 23 kilometrů dlouhá masa zmrzlého sněhu. Má to být nejdelší útvar svého druhu v Evropě, zapsaný dokonce na Seznamu přírodního dědictví UNESCO. Směs ledu a kamení je pak unášena z vrcholků Alp až do údolí řeky Rhôny k takzvanému Aletschskému lesu, jímž splaz na konci protéká. Takhle se to pěkně napíše, ale jak to vypadá zblízka? Jako duny na poušti se zvedá a klesá jeho kluzký, hrbolatý povrch, pokrytý myriádami prasklin, jezírek i bouřlivých proudů tajících vod. S mačkami na nohou přeskakuješ desítky trhlin, někdy musíš bludiště těch rozšklebených pastí pro jejich šířku donekonečna obcházet a když už se rozhodneš překonat je v místě, kde jsou jakž takž přemostěny pozůstatkem sněhové závěje, hrozí, že se propadneš. Také se nám to několikrát stalo, pamatuješ? Na žádné naší výpravě jsme se tolikrát nepropadli jako tady. Naštěstí nikdy víc než po pás, ale i tak tento zážitek rozhodně nepřidá na morálu. Vzpomínám, jak jsem byl poprvé otřesen, když mi na jednom ze sněhových můstků propadly nohy a já je nemohl, zaklíněné do úzké škvíry, vytáhnout. Není čeho se pořádně zachytit, všechno kolem tebe povoluje a sesouvá se dolů. Věděl jsem, že mě jistíš na laně, snažil jsem se být v klidu, ale na další sněhové pole vedoucí přes trhlinu by mě potom už nedostal ani heverem.

Ale pěkně popořadě. 

 

Nadšený úvod

V deštivém sobotním podvečeru přijíždíme do městečka Fiesch ve švýcarském kantonu Valais a stavíme náš expediční stan v kempu Eggishorn. Mladá slovenská číšnice v místní restauraci se ustrašeně ohlíží, když se s ní pokoušíme přátelsky hovořit její mateřštinou. Prý to její šéf nevidí rád, když se s hosty baví slovensky, chápe to někdo? Ti Švýcaři jsou fakt pomatenci. Po vydatné večeři, alespoň pro některé členy výpravy(!), jdeme spát. Večer přestane pršet, ale na mé optimistické předpovědi o ranním azuru jen zabručíš, abych raději nic neříkal, protože tě mé prognózy v poslední době spíš děsí. Je pravda, že svými schopnostmi téměř vždy uhodnout opačný vývoj počasí bych mohl řídit lokální meteorologickou stanici. 

Ale tentokrát nás ráno opravdu vítá modrým nebem a okolní skalní úbočí, ozářená vycházejícím sluncem, jsou zakryta jen několika vlhkými cáry mlhy. Balíme vercajk, což je jako obvykle alchymie, magická otázka jak vybrat to nejnutnější. Vzhledem ke zkušenostem a tomu, že máme na chatě objednanou polopenzi, si s sebou tentokrát z jídla beru opravdu jen základní proviant: salám fuet, kousek sýra, pár krajíčků chleba a několik müsli tyčinek. Ty se chvíli naparuješ, jak jsi vybaven, ale jen do chvíle než zjistíš, že nemáš chleba(!) 

Ale to už míříme k dolní stanici lanovky, tedy jedné z nejpříjemnějších částí výpravy. Vzhledem k tomu co nás čeká nemáme ani nejmenší výčitky z použití tohoto „nečistého” způsobu výstupu. V kabince, vynášející nás do stanice Fiescheralp ve výšce 2212 m.n.m., musíme snést kromě nádherných výhledů i monotónní hlas vypravěče, předčítající nějaký jímavý příběh z horského prostředí. Mají tu ve stropě instalovanou dokonce i kameru. Asi aby měli usvědčující záznam, kdyby se někdo v záchvatu romantického opojení rozhodl protivný hlas z reproduktoru umlčet cepínem.

Nahoře vjíždíme do mraků, které se ale prudkým sluncem brzy rozplývají, takže obloha je brzy jako vymetená. Zvesela a rázným krokem míříme po známé stezce směrem k tunelu pod Eggishornem. Stejně jako v roce 2014, při našem výstupu na Aletschhorn, míjíme jezírko Märjelensee i chatu Gletscherstube a sestupujeme až k ledovci na úroveň 2262 m.n.m. Až k tomuto místu je to výlet pro rodinu s dětmi a také se zde nachází celá řada skupinek, jdoucích se sem vyfotit před impozantní ledovou hradbou, která skalnaté údolíčko uzavírá.

 

První obtíže

Cesta mořem trhlin proti mírnému sklonu je úmorná, ale docela se nám daří postupovat bez větších odboček. Orientační body tu žádné nejsou, jak jsi správně předpokládal, snažíme se postupovat podél pásu morény, kde se nám zdá, že je terén méně členitý. Brzy po poledni, když se blížíme ke Konkordiaplatzu, se do údolí začíná shora nasouvat mlha. V této rozlehlé ploché ledové dolině se stékají čtyři velké ledovce:  Aletschgletscher, Jungfraufirn, Ewigschneefeld a Grüneggfirn. Orientace bez možnosti dohlédnout na okraj plochy je nulová. Snažíme se skrz mlžnou clonu zahlédnout skalní roh vrcholu Fülbärg, za kterým musíme zahnout doprava, ale viditelnost se v tu chvíli snižuje opravdu na minimum. Navíc máme dost práce s překonáváním ledových pahorků, zlomů a puklin, jež tu v blízkosti skal vytvářejí v bizarních útvarech dokonalý labyrint. Ledovec tu má být až 900 m hluboký, takže případný pád do některé ze zívajících štěrbin by byl rychlou vstupenkou do pekla.

Do údolí zavanul vítr a je to velká úleva, když se ti náhle podaří v protrhávajícím se mračnu zahlédnout chatu Konkordiahütte, která se nachází na skalním ostrohu ve výšce 150 m nad povrchem ledovce. Představa odpočinku u půllitru vychlazeného piva je lákavá, ale odrazuje nás výstup po 440 schodech kovového schodiště.

Konečně se dostáváme z ledovce na pevný terén. Ale ten je tak neschůdný pro nakupené balvany a hrubý štěrk, že za chvíli vzpomínáme na chůzi po ledovém podkladu jako na procházku. Ztěžka a pomalu překonáváme dolní část morény a již jsme na ledovci Grüneggfirn, který nás má dovést k sedlu Grünhorlücke ve výšce 3273 m.n.m., za nímž se již nachází údolí Fieschergletscheru s chatou Finsteraarhornhütte. Mlha zůstala za námi, údolím profukuje čerstvý proud vzduchu, statečně stoupáme pozvolna se zvedajícím svahem. Opět zde nasazuji své pověstné tempo, zaostávám za tebou a v duchu odevzdaně počítám kroky mezi přestávkami k vydýchání: 80, 80, 70,…, tady se to trochu více zvedá, takže jen 50, znovu 50, teď jsem zvládnul 60, ale, uchch, uchch, plíce mi snad roztrhnou hrudní koš! Jde to pomalu. Sice nikam moc nespěcháme, ale přece jen jsou už skoro 4 hodiny odpoledne a nechceme dorazit na chatu za tmy.

Když se dostáváme pod nejvyšší bod údolí, které se tu směrem k sedlu zužuje a vytváří jakoby hrdlo trychtýře, kterým sviští stále prudší vítr, mi náhle, světe div se, v batohu zvoní telefon! Trochu zvláštní v místech, kde signál aby pohledal. Chvíli přemýšlím kdo to může být a potom to zvedám. A hele, volají nám z chaty aby se přesvědčili, že dnes opravdu dorazíme a mají s námi počítat k večeři. Trochu komplikovaně vysvětluji kde se zrovna nacházíme a snažím se starostlivý ženský hlas přesvědčit, že tam do sedmi večer budeme. Beru dodržení lhůty za své a s nadlidským úsilím se vydrápu těch pár stovek metrů do sedla. Podle tvého výrazu soudím, že to není žádná sláva stále čekat na parťáka chcípáka, ale snažím se tě přesvědčit, že teď už půjdeme jen z kopce dolů a jsme tam coby dup. To je takový překladatelský oříšek, pro ty co by snad nevěděli. Ale opravdu je chůze do rozlehlé kotliny docela pohodová, zvlášť když se z mraků vynoří na protější skále naše chata a po ní i majestátní panorama protějšího hřebene s majestátním vrcholem „Finstru”. Prvotní otázka s orientací v nízké oblačnosti způsobené vlivem inverze je tak rozřešena poměrně záhy. Ještě dva kilometry přes rozpukaný ledovec, ještě sto metrů prudkého stoupání a místy i zajištěného lezení po skále a… jsme tu.

 

Dílčí vítězství

Na chatě ve výšce 3050 m.n.m. kromě správce a dvou hospodyněk není vůbec nikdo! Jsme z toho trochu rozpačití a vymýšlíme různé důvody, proč tomu tak asi je. Zřejmě tou nejpravděpodobnější příčinou je počasí, které bylo v minulých dnech dost špatné – déšť, sníh, mlha. Také mladší z chatárek nám potvrzuje, že letošní léto tady u nich vlastně ještě nezačalo a jen tak na okraj poznamenává, že výstup na samotný vrchol je ztíženými podmínkami dost komplikovaný. To nás, staré mazáky, ale přece vůbec nemůže rozhodit, abychom se s veselou myslí a endorfinem v krvi po přestálých obtížích neholedbali dosažením našich předchozích vrcholů a tím i jak to zítra zvládneme. Představa, že možná můžeme být letos na vrcholu jedními z prvních, nás spolu se dvěma vypitými půllitry piva uvádí do euforie. Přece jen ale trochu měníme plán vyrážet ráno až v sedm hodin poté, co nám chatárka laskavě připomíná, že výstup je dlouhý, obtížný a proto abychom vstávali alespoň o hodinu dřív.

Ach jo Ráďo, přemýšlel jsem o tomto okamžiku mockrát a myslím, že právě tady udělali soudruzi chybu. Také nám to členové skupin, které dorazily na chatu den po nás, nezapomněli dát pěkně sežrat; pokládali za samozřejmé vyjít od chaty už ve čtyři ráno. A nebyli to žádní ňoumové, ale od pohledu zkušení horalé. Proč jen jsme to takhle podcenili? Vždyť na všechny naše obtížnější vrcholy jsme vyráželi okolo čtvrté (viz naše zápisky), třeba na Dufourspitze dokonce už kolem třetí. A přesně ty dvě hodiny nám potom nahoře scházely, vzpomínáš? Já vím, že od chaty na vrchol je to „pouhých” 1200 výškových metrů, ale je to túra příkrým svahem s ledovcem o sklonu 35° a nakonec dlouhým mixovým lezením. Že o ztížených podmínkách nikde nepsali? Myslím, že nám to mělo dojít, zvlášť když na chatě mluvili o nepříznivém počasí v minulém období. Takže jsme věděli, že v předchozích několika dnech vydatně pršelo a sněžilo. Myslím ale, že podhodnocení výstupu začalo už poté, co jsme se na poslední chvíli rozhodli změnit letošní cíl Gran Combin právě za Finstr, protože nám výstup na tuto zaledněnou francouzskou čtyřku, tvarem připomínající šlehačkový dort, připadal až příliš riskantní. Tak nějak nenápadně se nám do myslí vloudil ničím neopodstatněný pocit, že tenhle švýcarský kopec bude oproti lezení morálovým ledovcovým zlomem na Combinu (AD-) vlastně brnkačka.

V deset hodin jdeme unaveni spát se zvláštním pocitem v úplně opuštěné noclehárně. 

 

Zatím vše podle plánu

Ráno nám zvoní budík v šest hodin a po skromné snídani vycházíme do ranního šera. Vzpomínám, jak před nazutím bot ošetřuješ puchýře na patách, což je u tebe docela nezvyklé. Možná, že se takhle snažíš dohnat má nejlepší léta, kdy jsem trpěl v botách o číslo menších. 

Venku je docela teplo, odhaduji tak deset stupňů nad nulou a před námi se zvedá rozbitý úsek po skalnatém JZ úbočí. Ale cesta docela ubíhá a na stupňovitém terénu přibývají i výškové metry rychleji. Trasa vede po skalním žebru, značená je červenými a nověji i modrými značkami. Navázáni a s mačkami na nohách pokračujeme pak dále ledovcem přes skalnatý JZ hřeben, kde se nachází odpočinkové místo zvané Frühstücksplatz. Zde slézáme opět na ledovec a okolo zívajících trhlin strmým svahem okolo 35° podél hřebene stále nahoru. Svah je místy zledovatělý a občas přechází do strmějších úseků, které se snažíme traverzovat. I když se ze začátku domníváme, že jdeme po zbytcích starých stop, po chvíli musíme konstatovat, že jakákoli šlápota ve sněhu je v těchto místech pouhou chimérou. Tudy nikdo neprošel nejméně 14 dní. Nicméně stále je to v podstatě pohodové lezení a nemáme pocit dobrodružství. I když mé plicní sklípky by mohly vyprávět své. Za stále nádherného počasí – slunce a chomáče mraků na jinak modré obloze – se vyškrábeme vyčerpáni do sedla Hugi ve výšce 4074 m.n.m., odkud poprvé zahlédneme protější panoráma a úchvatnou hlubinu ve strmé východní stěně. V sedýlku je místo pro odpočinek tak akorát pro dva a marně hledáme místečko, kde bychom se alespoň na chvíli skryli před prudkým větrem, který tu fučí snad ze všech stran. Čas neúprosně kvačí, ukrajuje druhou hodinu z poledne a nás čeká ještě 200 výškových metrů hřebene vypínajícím se ze sedla příkrým a zpola zasněženým skalním výšvihem, který v našich unavených tělech příliš nadšení nevzbuzuje. Začíná na nás působit i okolní samota a stísněná atmosféra pustého a nehostinného místa. Mám pocit, jakoby nám hora tady výstražně pohrozila: „Tak co milánkové, mysleli jste, že to bude jen tak co? Tak to jste se pěkně spletli!” 

 

Počáteční nejistoty

Po krátké poradě a posilnění tyčinkou müsli jdeme na to. Navazujeme se na větší délku lana a po několika nezdařených pokusech se nám podaří vydrápat se 10 m vysokou, téměř kolmou zledovatělou západní stranou hřebenu na samotný hřeben, který se v kaskádách ztrácí směrem vzhůru k vrcholu, který je zatím v nedohlednu. Dostávám se tu do zvláštní euforie, pocitu odhodlání, který jsem v horách zažil vícekrát, vždy v kritických chvílích, kdy šlo o vše. Dosažení vrcholu v tu chvíli podřizuji veškeré síly a vede mě pouze ničím nezpochybnitelný instinkt, který jakoby řídil někdo jiný nade mnou. Tento stav neumím vysvětlit, nelze jej uměle vytvořit, nebo jinak vědomě navodit. Je vzácný jako drahokam a fantaskně pomíjivý jako prchavý sen. Neobvyklý nával nadpřirozené moci mě vede přes kamenitý terén, který navzdory vyčerpání překonávám s lehkostí. Vím že trpělivě snášíš tyhle moje občasné úlety a i když teď cítím v zádech tvoji podporu, v tvé tváři chvílemi zahlédnu nesouhlas s až příliš ležérním způsobem jištění v těchto místech. Myslím ale, že mixový terén nikde nepřesahuje obtížnost II UIAA. Kromě skalního výšvihu na začátku, ovšem. Tam to byla přísnější trojka. Ale tohle jsme přece už podobným způsobem lezli mockrát, vzpomínáš? Co třeba na skále pod chatkou Solvay na Matterhornu, kdy jsme dokonce stoupali i bez jištění a díky tomu předběhli zástup spolulezců. Nechci  aby to znělo lehkovážně, ale tady jde o přijatelné riziko. A nezapomeň, že jsem bezpečák, hodnocení míry nebezpečí patří v zaměstnání k mým běžným povinnostem.

Nyní je ovšem nejošemetnější okolností čas, který vzhledem k našim možnostem uhání jak šílenec. Jsou čtyři odpoledne a my se, udýchaní jak dva závodní koně v cílové rovince, dostáváme asi 60 m pod cílovou kótu, když tu se náhle před námi otevírá asi 6 m hluboká průrva v hřebeni, prudký sráz, kterým se musí slézt a na druhé straně zase vylézt nahoru. Tak to je čára přes rozpočet, teď, když už se vidíme každou chvíli na vrcholu! Když za každým výčnělkem hřebene očekáváme, že se ukáže spásný kříž označující nejvyšší bod. Otočím se a chvíli na sebe beze slova zíráme, vzpomínáš? A v tvých očích vidím to, co nejspíš vyzařuje i z mé tváře. Něco, co jsem za dlouhá léta našich výstupů snad ještě nikdy nezahlédl. Ano, je to záblesk zoufalství, zklamání, beznaděje.

 

Totální zmar

„Tak co teď?”, zavolám na tebe a musím slova několikrát opakovat v řevu vichru. Balancujeme teď na hraně hřebene, po levé straně převislá stěna bezedné propasti východní stěny, napravo prudký, zpola zasněžený skalnatý sráz.

Možná jsem odpověď očekával ve stylu: „No co, to už vyběhneme ne?”, nebo něco podobného a snad i vtipného, ale bylo by bláhové očekávat, že jsi na tom o mnoho lépe než já. V tuto chvíli by se totiž ve mně krve nedořezal, doslova cítím, jak ze mě vyprchávají poslední zbytky energie a pomíjí nadšení, které mě přeneslo až sem. Úplně jako když se ráno probudíš po krásném snu, o kterém chceš hned někomu vyprávět, ale on ti neodvratně odlétá z mysli jako průsvitný závoj sladkého opojení. Občas se mi v noci takhle zdává, že umím létat a že je to vlastně úplně snadné. Jednoduše se rozběhnu po travnatém svahu dolů, roztáhnu ruce a s vířivými proudy teplého vzduchu se vznesu k oblakům. Potom jako pták brázdím vzdušné vrstvy, natočením dlaní a pohybem těla ovládám směr letu a celý svět mi přitom leží u nohou. Pak se ráno vzbudím a… hu!, jednou jsem to vážně chtěl ještě v polospánku zkusit hned z okna. Tak mi to přišlo samozřejmé a přirozené. Jenomže stačí pár okamžiků a vracím se zase sklesle do přízemní reality. 

Takže takhle sklíčený teď sedím na kameni nad hlubokou průrvou, na jejíž druhé straně je vidět zvedající se terén a na jeho konci – vysněný vrchol. Tak blízko a zároveň tak daleko. Neboť v tu chvíli je jasné, že dnes na něj nemáme nárok. Je pozdě, jsme příliš vyčerpáni a nyní i totálně bez morálu. Každý další krok vpřed by byl doprovázen pocitem dobrodružství, tedy vědomím, že jsme za hranicí svých možností. Čeká nás ještě těžký sestup z hřebene a pak zaledněným svahem ledovce, cesta nepřehledným terénem plným trhlin, kde bychom se motali nejspíš už za tmy. Ale fyzické vypětí a únava nejsou v tomto vypjatém okamžiku těmi nejhoršími obtížemi. Už jsme mockrát poznali hranici totálního vyčerpání. Jako nejvážnější důvod, proč přemýšlet že to teď otočíme, je ten neodbytný pocit náhlé psychické skleslosti a malomyslnosti. Přesto to ještě jednou zkoušíme a domlouváme další postup. Naše nervy a svaly, zakalené mnohaletými zkušenostmi, se nechtějí jen tak lehce vzdát. Jak dlouho to může odsud ještě trvat? Ještě minimálně hodinu a další hodinu zpět? To přece musíme dát! Díváme se na sebe a přes všechnu beznaděj cítím jak si rozumíme, ostatně jako vždycky. Zvažujeme všechna pro i proti. Oba se snažíme vykřesat nějakou jiskřičku nadšení a impuls pro poslední pokus o dosažení vytouženého cíle. Vždyť od roku 2005 všechno dáváme! Dlouhých 16 let uběhlo od posledního neúspěchu, naší památné výpravy na Dachstein, kdy jsme to obrátili v bouřkových mracích kvůli hrozící elektrické indukci, která nám tehdy ježila vlasy a rozeznívala kovové části výstroje. Tak co se teď děje? To přece musíme zvládnout, tak pojďme do toho.

  1. Nejde to. Potřebnou energii ze sebe prostě nevydolujeme. Začínáme snad malomyslnět a uvadat stářím? U mě by se to dalo pochopit, ale co ty? Proti mně jsi stále mlaďas…

Kolikrát jsme později rozebírali příčiny našeho neúspěchu. A jak těžko se nám šlo nazpátek s přívažkem temné chmury nedokončeného výstupu, která na nás ležela jako bludný balvan. Ačkoliv na druhou stranu jsme později své rozhodnutí  ocenili, když cesta vedoucí strmým svahem kolem zrádných trhlin byla i za světla velmi nepřehledná. A to nepočítám náročný sestup hřebenem, který je v průvodci označen dobou trvání dvě hodiny tam a zpět. To je holý nesmysl! Možná při absenci sněhu, ale takto nám sestup zledovatělým terénem trvá přes dvě hodiny. Je pravda, že se stále jistíme přes vyčnívající kameny a poctivě dobíráme na laně jeden druhého. Nemluvíme spolu, jen občas na sebe houkneme: „Jdu”, „Pouštěj”, nebo „Dobírej. To když se vzájemně ztratíme z dohledu přes vyčnívající skály.

Jinak mlčíme. V hlavě si neseme náš nezdar. A mozek pracuje na plné obrátky, aby neúspěch odůvodnil, obhájil před svědomím. Bylo naše rozhodnutí správné? Opravdu jsme udělali vše co se udělat dalo? Nebudeme toho později litovat? A ano, nejde právě o nějaký milník v historii našeho lezení, kdy už třeba nebudeme mít chuť a vůli se pouštět do dalších výstupů? A neměli bychom tedy pomýšlet na to, že se do budoucna budeme na vyšší kopce dívat jen zdola?

 

Velká výzva

Ráďo, dnes je už říjen, tedy více jak tři měsíce po naší anabázi. Ale mi to trvalo, než jsem ti mohl popis výstupu poslat, co? Měl jsem ale moře času na to, abych si mohl rozmyslet co dál. A proto se vší rozhodností a zodpovědností, kterou snad v sobě mám, mohu prohlásit, že odpověď na poslední otázku z předchozího odstavce zní: NE! 

Zdaleka není konec. Dokud mi budou nohy a dech jakž takž sloužit, budu stále chtít chodit s tebou na velké výpravy a usilovat o velké kopce. Snad jen předem přemýšlet, předvídat a plánovat budu chtít lépe. Budiž nám k tomu nápomocna naše poslední zkušenost.

K tomuto rozhodnutí se druží velká výzva. Asi tušíš kam mířím, ostatně cítím, že na tom jsi podobně. Ano, jde o Finsteraarhorn. Slyším, jak nás ta hora volá, jak nás láká. Není to ale lstivé vábení pověstných Sirén, které blouznivé plavce nakonec vždy utopily. Cítím to jako přátelskou výzvu k měření sil, jako příležitost ukázat co v nás je. Protože tohle nás přece nemůže odradit. Stejně jako nás kdysi nezastrašil Dachstein nebo Mnich.

Tak se rozmysli a dej mi vědět:-)

 

Tvůj Fofrník

 

Dánsko 2021

Tak je to tady! Navzdory všem omezením a škarohlídským předpovědím odjíždíme na dlouho připravovanou výpravu do Německa – přístavu Burgtiefe na ostrově Fehmarn. Máme zde zamluven Etap 32i; útulnou, 9,35m dlouhou jachtu s dokonalým vybavením. Německá charterovka je opravdu důkladná, nezapomíná ve výbavě ani na dvě kompletní sady nářadí, náhradní díly k motoru, hekulesky – štípací kleště na nouzové oddělení vantů v případě ztráty stěžně, EPIRB, atd. Usmívám se v duchu pod vousy, když mi servisní technik trpělivě vysvětluje funkci jednotlivých zařízení; vše je tu velmi jednoduché a intuitivní. Loď je deset let stará, ale ve vynikajícím stavu.
Večer s mojí ženou v kabině již pokolikáté probíráme možnosti návštěvy dánského území. Vzhledem k situaci “covid” jsou podmínky (testy, karanténa a buhvíco ještě) dosti přísné, ale snažím se být bezstarostný a řídit se pravidlem, že problémy se mají řešit ve chvíli kdy nastanou. Tedy v duchu hesla: „Buď připraven na nejhorší, ale očekávej to nejlepší”:-)

První den 6.6.: Burgtiefe – Rødbyhavn
Území severního Německa na mě působí již tradičně velmi domácky. Snad to způsobují geny pradávných slovanských kmenů (Lechů, Obodritů aj.), kteří byli z těchto míst násilně vytlačeni christianizací v raném středověku. Z mnoha místopisných názvů lze cítit slovanský původ a i jméno ostrova Fehmarn pochází ze staroslovanského „fe mori”, tedy „v moři”.
Domlouváme s posádkou nakonec kompromis, že nepoplujeme rovnou na okružní cestu, počínaje ostrovem Lolland směrem na SV, jak jsem měl původně v úmyslu, ale nejkratší cestou, cca 20 NM na dánské území do Rødbyhavnu, což je přístav přímo naproti ostrovu Fehmarn. Podle situace, jak nás Dánové přijmou, teprve budeme řešit další itinerář. Připravuji se tedy i na variantu, že poplujeme ještě týž den zpátky a zbytek dovolené strávíme u německého pobřeží.
V SV větru o síle 3 Bft zkoušíme chvíli plachtit a halzovat, ale výsledná rychlost v našem kursu je nízká. Takto bychom se v případě, že v Dánsku nezůstaneme, do večera nazpět nedohrabali. Zapínám tedy motor a nejkratší trasou, kolmo na plavební dráhu, připlouváme krátce po poledni do přístavu. Nejedná se o klasické stanoviště s marinou, kotví tu převážně rybářské a servisní velké lodě, také je tu velké překladiště a stanice trajektu. Na plachetnici jsme tu jediní. Najdeme si místo u opuštěného mola v bazénu Nordre Havn, kde se vyvážeme bokem na springy, protože projíždějící lodi občas způsobují menší vlnobití. Ale jinak je tu klid, mrtvé ticho ruší jen rány kladivem dvou kluků, kteří v suchém doku renovují krásný dřevěný škuner. Oznamují mi, že hafenmeister se tu objeví až někdy odpoledne, takže vytáčím telefon a dozvídám se, že nás přijde zkasírovat jeho parťák v 18:00 hod. V půl šesté domlouvám poplatek v marině a v pozdním odpoledni se v pohodové atmosféře jdeme projít na blízkou liduprázdnou pláž, kde se dokonce i vykoupeme, protože stále svítí slunce na modrém nebi a teplota vzduchu je přes 20 °C(!).

Druhý den 7.6.: Rødbyhavn – Gedser
Ráno si jdu prohlédnout ještě druhou, západní stranu stranu přístavu, kde od října loňského roku probíhá výstavba nejdelšího „položeného” tunelu na světě Fehmarnbelt, spojujícího Dánsko a Německo. Jde o megalomanskou stavbu 18 km dlouhého tunelu, jehož realizace má být dokončena v r. 2029 s rozpočtem přes 7 mld EUR.
Dnes je podle předpovědi téměř bezvětří, takže nás čeká nudná plavba podél větrných “offshore” elektráren. V pásmu, ve kterém se vyskytují bagrovací lodě, se na nás snese hejno mušek a komárů, které naši nešťastnou loď doslova pokryjí jako koberec. Jsou úplně všude kde se mohou zachytit, na plachtách, lanoví, sprayhoodu, snaží se dostat i do kabiny. Vznášejí se v temných mračnech a dokonce pavučiny, doteď neviditelné, se proměňují v neprůhledné záclony plné zachyceného hmyzu. Naštěstí nás neštípají, jen protivně vlézají do očí i uší, takže občas marně odháníme ty nejdotěrnější a smiřujeme se s tím, že jsme vzali na palubu pár tisíc černých pasažérů, kterým prokazujeme přepravu zdarma.
V jednu chvíli za zádí něco hlasitě odfrkne a na hladině se na okamžik objeví tmavý hřbet. Delfíny tu pozorujeme častěji než třeba na Jadranu.
Ve 13:30 vjíždíme do zadního bazénu mariny Gedser na ostrově Falster. Značení laterálních bójí je tu zdánlivě trochu zmatečné, protože se nevjíždí do hlavního přístavu na jižním cípu ostrova odkud vyplouvá trajekt, ale do východní mariny průlivem mezi pobřežím a pásmem mělčin, odkud vede vjezd do přístavu, takže červené bóje jsou vpravo a zelené vlevo.
Po zajištění na stání v marině na kůlech se mračno komárů zvedne a bez poděkování vyklidí pozice. S úlevou tak upouštím od předem plánovaných scénářů jejich vypuzení.
Vyřizujeme formality, platíme v automatu denní taxu 200 DK a podle doporučení dobrosrdečného hafenmeistera si jdeme do nedalekého městečka nechat provést antigenní test. Výsledek testu se zobrazuje v šikovné aplikaci na telefonu, takže je kdykoli k nahlédnutí. Možnost prokázání také ještě později využijeme.
Po výborném pozdním obědě na lodi – restaurace jsou zavřené a v marině je tradičně mrtvo a prázdno – se jdeme v krásném slunečném počasí projít bosi po pláži, vyhříváme se na molu a koupeme se. Kvečeru jdeme na procházku do „wildlife” parku Kroghagen a při zapadajícím slunci sbíráme na pláži barevné kamínky.

Třetí den 8.6.: Gedser – Klintholm
Ráno fouká 2-3 Bft SV, což je přesně v protisměru! Ale nemusím se kvůli tomu přiliš čertit, protože kolem poledne vítr definitivně utichá a moře je opět jako zrcadlo… Zkouším chytat ryby na třpytku, ale v hluku motoru by ryba musela být hluchá a úplně pitomá, aby na nástrahu skočila.
Ovšem idylka náhle končí! Z průlivu Grønsund mezi ostrovy Felster a Møn nám náhle z levoboku foukne dýza o síle 4 Bft. Rázem jsme ve slušném náklonu, vytahujeme harnesy a rychlost malé lodičky je téměř na 7 uzlech! Poprvé si užíváme čistokrevného jachtingu. Trvá ale asi jen hodinu, než se dostáváme mimo vliv úžiny a tak k vjezdu do mariny doplouváme v 15:30 již opět na motor.
Marina v Klintholmu na ostrově Møn se skládá ze tří bazénů, je obklopena malými domečky – červenobílými apartmány v typickém dánském stylu. Obsazené jsou tak z 10 % vesměs staršími páry a rodinami, takže je tu opět klid až mrtvo. Stojíme v západním bazénu mezi kůly na 2,5 m hloubky. Trochu bloudím mezi domky při hledání “havnekontor”, ale nakonec platím u opuštěného automatu denní sazbu 145 DK.
Po pozdním obědě se jdeme projít po místní nádherné pláži. Hodláme dojít až k malému lesíku, vzdálenému asi 3 km a pak se vrátit, ale atmosféra prosluněného dne nás zláká k procházce do vnitrozemí. Vracíme se tak oklikou po opuštěných asfaltkách nejdříve lesem a potom mezi poli kolem malých statků, skrytých mezi ostrůvky stromů. Ze zamýšlené trasy o délce 4 až 5 km se tak stává skoro 10 km výlet. Pohlazením po duši je kolorit úhledných domků, stavěných v tradičním stylu se střechami ze slámových šindelů, zahrádkami s kvetoucími skalkami a tradičními lavičkami, vybízejícími pocestné k odpočinku. Žádné stavení není opatřeno plotem. Vůbec květy všech možných barev a jejich vůně nás provázejí po celou cestu po dánském pobřeží. Zpět na loď tak přicházíme těsně před západem slunce kolem 22 hod, unavení, ale šťastní z nových zážitků.

Čtvrtý den 9.6.: Klintholm – Møns Klint
Dnešní den máme v úmyslu strávit na ostrově Møn, takže se ráno nikam neženeme. V 9 hodin si půjčujeme kola – typizované retro bicykly s přehazovačkou skrytou v zadním náboji. Vyrážíme opět liduprázdnou krajinou po sluncem rozpálené silnici, kudy projede občas auto nebo autobus, směrem k západnímu pobřeží ke křídovým útesům a také cíli naší cesty.
Nachází se zde také Geocenter Møns Klint; rozsáhlé přírodovědné muzeum a expozice paleolitických vykopávek z místních archeologických nalezišť, která je střídána promítáním 3D filmů, workshopy i různými interaktivními projekcemi. Na parkovišti je tu ovšem frmol, přijelo několik autobusů s mládeží, která má předplacený vstup a proto necháváme prohlídku na později. Jdeme se nejdříve projít pod útesy, které jsou v nejvyšším místě přes 100 m vysoké a 6 km dlouhé. Sejít k pobřeží musíme ztemnělým lesem po dřevěném schodišti, ale po příchodu na pláž se otevírá doslova omračující scenérie. Vysoké bílé útesy, jejichž vrchol lze obsáhnout až při notném záklonu hlavy, bíle září proti azurově modrému nebi. Jiskřivá hladina moře táhnoucí se do nedohledna dodává místu téměř nadpozemskou atmosféru.
Sbíráme na pobřeží zajímavé kameny, kterých tu je opravdu mnoho druhů. Celé pobřeží se vlastně skládá z pazourkových pecek, tvrdé sedimentární kryptokrystalické formy křemene zařazené mezi odrůdy chalcedonu. Pokouším se po vzoru Houžňáka z Lovců mamutů odštípnout z pecky ostrý břit a kupodivu se po několika pokusech podaří vytvořit něco, co se podobá hrotu šípu. Odštípnuté hrany jsou opravdu ostré jako sklo. Fascinuje mě, že způsob vzniku pazourku není dodnes zcela jasný a tak vymýšlím různé teorie, kterými zásobuji svou drahou polovičku.
Po asi dvoukilometrové cestě po kamenité pláži pod impozantní bílou stěnou vystupujeme dalším schodištěm vzhůru a jdeme nazpět, tentokrát po stezce na horní hraně útesů. Výhledy jsou neskutečné! :o
Návštěva Geocentra je dalším velkolepým zážitkem za cenu 145 DK. Před vstupem po nás ještě chtějí potvrzení testu covid v mobilu, ale pak nás již čekají jednotlivé místnosti s ukázkami výtvorů diluviálních přírodních sil. Potěšení z prohídky si nenecháme zkalit ani nevšedním kulinářským prožitkem v místní restauraci: ledovým těstovinovým salátem s lyofilizovanými rajčaty a masovými koulemi. Jiný výběr prostě není, takže nemá cenu remcat. Paní ještě udiveně zvedá obočí při nesmělém dotazu na brambory jako přílohu.
Zpátky do mariny jedeme oklikou opět nádhernou krajinou plnou zeleně a květů s překrásnými výhledy na nedaleké moře. Osamocená stavení v tradičním stylu skrytá v umně vytvořených alejích a remízkách, ozářená zapadajícím sluncem vykouzlí na tváři mé ženy spokojený úsměv, korunovaný čistě spontánním výrokem: „Tady je ale krásně.”

Pátý den 10.6.: Klintholm – Gedser
Na zpáteční plavbě opět zažíváme mírný adrenalin při průjezdu okolo průlivu Grønsund, ale vítr se postupně mírní až téměř zcela utichá. Zkoušíme křižovat proti JZ větru, ve vyostření to dává 6 uzlů. Na klidném moři bez větších vln to vypadá, že nakonec dochází ke kompromisu; jsem spokojen, že to jakž takž jede a Janička si libuje, že nemáme příliš velký náklon a loď se ani moc nehoupe. Vzácná chvíle souznění trvá asi do poledne, kdy je na dohled mys Gedder Odde. Vítr se totiž stočí a nakonec zcela utichá, takže přichází ke slovu opět motor :roll:
K večeři je zbytek včerejšího rizota, do restaurace po včerejším zážitku raději už nejdeme. Jestliže Dánové nejsou v něčem dobří, je to právě jejich kuchařské umění. Možná jde o místní zvyklost, ale z nabídky menu ještě nejpřijatelněji vypadající smažený řízek s vařeným hráškem nás opravdu nepřesvědčí.

Šestý den 11.6.: Gedser – Burgtiefe
V 8:30 vyplouváme z mariny a nabíráme kurs na ostrov Fehrmarn. Podle ranní předpovědi má dopoledne trochu foukat 3 Bft, u ostrova pak vplujeme do pásma tišin. Do 10 hodin tedy budeme plachtit, potom pojedeme na motor. Vítr ale docela drží na JZ 3 Bft, což nám při vyostření dovoluje plout rychlostí něco přes 5 uzlů.
Ve 3 hodiny odpoledne v sotva znatelném vánku však opět na motor obeplouváme maják Staberhus na ostrově Fehrmarn a v půl páté mooringujeme v domovské marině. Nabíráme diesel u ochotné paní a pozorujeme naposledy západ slunce na pláži z jemného písku. Obdivujeme plavce právě probíhající regaty při manipulaci se spinakrem ve večerní bríze.
Poslední koupání, poslední foto a poslední noc na palubě tvoří tečku za naší zatím dosud nejpohodovější plavbou na Baltu.

Similaun 2021

Lokalita: Similaun je pátý nejvyšší vrchol Ötztalských Alp. Leží v hřebenu Schnalskamm v Tyrolsku přesně na hranicích Rakouska a Itálie tak trochu zapomenut ve stínu nedaleké a mnohem navštěvovanější Wildspitze. Vrchol se domimantně zvedá nad okolo ležícími ledovci: na severovýchodě Marzellferner, na severozápadě Niederjochferner a na jihu Grafferner. Na jihozápadě vrchol prudce padá do suťoviska nazvaného Similaungrube. Výchozí bod: Vent (1 900  mnm) Vzdálenost z Prahy: 600 km (cca 8 hod) Termín: červen 2021

V lednu 2021 začínáme plánovat naší další zimní výpravu. Dostáváme skvělý nápad udělat tentokrát zimní výstup v našich starých známých Roháčích. Nápadem jsme nadšeni, přestože jsme, opět jako v předchozím roce, nuceni sledovat pokračující omezení související s koronavirem. Ač se zdál být koronavirus při naší loňské letní výpravě na Wiesbachhorn na ústupu, opak byl pravdou a na podzim 2020 začala celá situace dále eskalovat. Nejenže pokračovala různá omezení při cestách do zahraničí, ale byla zavedena i opatření v podobě zákazu cestování mezi jednotlivými okresy. Vzhledem k zavedení omezení pohybu osob na Slovensku jsme se domluvili, že zimní výpravu do Roháčů odložíme na příští rok. Jelikož tou dobou se i na celém území ČR vyskytovalo až nezvykle velké množství sněhu, domluvili jsme se, že na začátku března uděláme opět výpravu na Šumavu. Bohužel se nakonec ukázalo, že na začátku března na Šumavě nebyl již prakticky žádný sníh, a tak jsme naši výpravu pro rok 2021 bohužel zrušili. Místo naší zimní výpravy jsme se tak již upnuli k plánování červnové výpravy do Rakouska.

V červnu se situace ohledně koronaviru opět začíná trochu uklidňovat a tak vyrážíme opět po roce do Rakouska. Tentokrát jedeme na sedmý nejvyšší vrchol Rakouska – Similaun – 3 606 mnm. Po loňském zdolání Wiesbachhornu (9. nejvyšší hora Rakouska) se tak snažíme zdolat další z TOP 10 nejvyšších vrcholů Rakouska. Z těchto 10 vrcholů leží 6 právě v zemi sněžného muže – Ötztalských Alpách. Další 4 vrcholy leží ve Vysokých Taurách. V tuto chvíli máme již zdolány 4 z těchto vrcholů (Grossglockner, Wildspitze, Grossvenediger a Gross Wiesbachhorn) a zdolání Similaunu by tak znamenalo završení poloviny z těchto vrcholů.

Tentokrát vyrážíme v sobotu v 6 ráno a po vcelku bezproblémové cestě dorážíme po 14 hodině na nám známé parkoviště ve Ventu. Je pravda, že je to již 14 let, kdy jsme z tohoto místa vyráželi v roce 2007 na výstup na nejvyšší vrchol Ötztalských Alp Wildspitze. Těsně před Ventem leží městečko Sölden, které nás trochu poplete a vášnivě diskutujeme, že jsme z tohoto místa lezli v roce 2012 na Ortler. Martin je tak přesvědčený, že to bylo právě zde, že mě strhává a dokonce sledujeme místa, přes která jsme tehdy lezli. Až po návratu po detailnějším studiu mapy zjišťuji, že je to samozřejmě nesmysl a že Ortler ve skutečnosti leží asi 150 km dál na jihozápad nad městečkem s velmi podobným názvem Solda (německy Sulden). Opět potvrzujeme, že už známe Alpy jak své boty J.

Po klasickém přebalení věcí a rychlém obědu z vlastních zásob již vyrážíme směr Martin Busch Hütte (2 500 mnm). Tentokrát nemáme udělanou na chatě rezervaci. Důvodem je naše drobná pochybnost, zda budeme schopni dnes dolézt až na chatu Similaunhütte (3 000 mnm), nebo zda na to dnes nebudeme míst dost sil a tak raději přespíme již na Martin Busch Hutte. Ve velmi příjemném počasí se nám daří dorazit za 2,5 hod na Martin Busch Hütte, což je přesně v souladu s informacemi na ukazatelích. Máme z toho dobrý pocit, neboť se nám většinou nedaří dosahovat časů uvedených na ukazatelích. Toto je vždy první zkouška naší aktuální formy, kterou jsme tentokrát zvládli na jedničku. Na druhou stranu je už půl šesté a moc se nám nechce jít dál. Rozhodujeme se tedy, že dnes zůstaneme zde, čímž si sice prodloužíme zítřejší výstup na vrchol minimálně o 2 hodiny, ale jelikož by se mělo jednat o poměrně snadný výstup, moc nás to netrápí. Naše očekávání, že budeme vzhledem k předpovědi počasí v horách úplně sami se nepotvrzuje a při příchodu na terasu chaty, kde se setkáváme s několika skupinkami lidí, začínáme lehce trnout, zda nás dnes díky absenci rezervace, ubytují. Chata je otevřená teprve tři dny a v Rakousku jsou aktuálně stále poměrně tvrdá koronavirová opatření. Rouška je při pohybu na chatě samozřejmostí, což jsme trochu čekali, nicméně skutečně překvapení jsme ve chvíli, kdy nám chatár oznámí, že nás nemůže ubytovat, protože nemáme udělanou emailovou rezervaci a bez ní prý dle platných pravidel nelze ubytovávat. Tváříme se provinile a snažíme se chatára přesvědčit, že toto nařízení je blbost a ať nás kouká ubytovat. Je to trochu hra na pana důležitého a nakonec se podaří vše domluvit. Následuje další překvapení, protože na chatě nejsou tradiční přezůvky a ani deky na postelích. Prý je toto také zakázáno. Chatár nám nakonec půjčuje  nějaké přezůvky, ale tváří se u toho jako agent 007. Slibujeme mu, že o tom nebudeme nikde mluvit J Já mám s sebou naštěstí spací pytel, ale Martin musí ještě jednou škemrat o půjčení deky. Máme opět zaplacenou polopenzi a tak si okolo 19 hod již sedáme do restaurace a dáváme si teplé jídlo a pár piv. Okolo 22 hod již jdeme spát, abychom byli fit na zítřejší výstup.

V neděli vstáváme okolo 6 hodiny, nasnídáme se a okolo 7 hodiny již vyrážíme nahoru. Počasí je krásné a jde se nám dobře. Pod chatou Similaunhütte narážíme na místní bači, kteří převádějí veliké stádo ovcí z Itálie do Rakouska na pastviny. Po 9 hodině jsme již na chatě, kde přebalujeme věci a dáváme si svačinu. Okolo 10 hodiny již vyrážíme po sněhovém platu ve směru na Similaun. Cesta je naprosto pohodová, v zásadě bez jakýchkoliv technicky obtížných pasáží. Je zde nezvykle velké množství sněhu, který má dobrou konsistenci a tak ani nenasazujeme mačky a nenavazujeme se. Ve slušném tempu dorážíme již krátce po poledni na vrchol. Užíváme si výhledy a trochu se opalujeme. Cesta zpět na chatu je také bez jakýchkoliv problémů a tak již okolo 15 hodiny sedíme na terase Similaunhütte. Takto brzy jsme na chatě už dlouho nebyli a tak si to náramně užíváme. Dnes tady budeme spát a tak máme před sebou celé odpoledne odpočinku. Modrá obloha, sluníčko do nás pere a my si dáváme jedno pivo za druhým. Teprve k večeru si začínáme uvědomovat, že naše mazání nebylo úplně precizní a tak jsem solidně spálení. Hlavně krk a uší máme v jednom plameni. Večer si dáváme dobrou večeři a dalších pár piv. Opět hrajeme karty a nevím čím to je, ale Martin zase hrozně prohrává J Ale pivo nám nosí moc pěkná italská servírka a pivo je taky až překvapivě dobrý, tak myslím, že Martinovi ty prohry až tolik nevadí J

V pondělí po snídani již vyrážíme zpět do údolí a jedeme domů, kam pozdě odpoledne bez problémů dorážme. Jednalo se asi o jednu z nejpohodovějších výprav. Počasí bylo skvělé a výstup byl technicky poměrně jednoduchý.

 

Chorvatsko 2020

Poprvé jsme s Radkem na lodi! Záznamy o našich dobrodružstvích tak dostávají další rozměr. Musím říct, že soužití našich rodin fungovalo a skladba posádky i absolvovaná trasa byly mimořádně vydařené. Přitom vydržet týden v 7 lidech na malém prostoru jachty není úplně jednoduché. Zasvěcení vědí o čem mluvím..

Inspirací k uvedené cestě nám byl záznam z webu Standy Kubíčka https://kubicek-sail.cz/chorvatsko/. Až na změnu v “českém kempu” Mandarino seděly údaje na chlup. Celá trasa se dá v pohodě stihnout i v 6 dnech. Ještě jednou chci tímto za celou naši posádku Standovi za zdařilý tip poděkovat.

Do Chorvatska jezdíme vždy zásadně mimo sezónu, ale tentokrát jsme s ohledem na dětskou část posádky zvolili začátek srpna. Díky koronaviru jsme však byli ušetřeni největšího návalu. Ze zprávy chorvatského ministerstva byla v období přelomu července a srpna návštěvnost “charter visitors” kvůli koronaviru cca o 50 % nižší ve srovnání s předchozím rokem. Podíl návštěvníků se mění s odlehlostí; Severní Dalmácie je na tom podstatně lépe, než například Dubrovnik, kam míří turisté převážně letecky, a který zažívá až 70% odliv turistů (viz covidova sezona v chorvatsku).

A tady je už přepsaný záznam z lodního deníku:

Den 1. Plachtění Rivajnským kanálem

Brzy dopoledne vyplouváme z mariny v Sukošanu SZ směrem Zadarskim kanálem – na motor za téměř naprostého bezvětří. Včerejší slibná 5 Bft během noci utichla.

Kotvíme na koupání u ostrůvku Idula při SZ cípu ostrova Ugljan. Po obědě se protáhneme mezi ostrovy Ugljan a Rivanj a pokračujeme SZ Rivajnskim kanálem. V průlivu slušně fouká SZ dýza, chvíli křižujeme a ve 3-4 Bft máme při halze dokonce mírný náklon(..!)

Za ostrůvkem Kamenjak se vzhledem k přetrvávajícímu SZ větru rozhodujeme změnit plán a místo v zátoze Jazi kotvíme nakonec na 5m hloubce u zátoky Sabuša spolu s dalšími 5 jachtami, 1 katamaranem a 1 Jet-streamem. Při kotvení mi nějak nefunguje odhad, správné místo najdu až napotřetí(!)

Jedeme na dinghy prozkoumat pobřeží; zátoka je mělká a písčitá, zanesená mořskou trávou. Na vybíhajícím kamenném molu si dvě rodinky, které se dopravily čluny, připravují grilování, jinak je to tu opuštěné. V houštinách pravděpodobně vede cesta do městečka Molat, ale to tentokrát nezkoušíme.

Při návratu máme potíže nastartovat motůrek dinghy, s nastalou tmou musíme zpátky k lodi dopádlovat. Humorný nadhled, s jakým část posádky tuto nepříjemnost přijímá, mě naplňuje optimismem do budoucna.

Den 2. Koupání v zátoce Južna Slatina

Vyplouváme kolem SV cípu ostrova Molat a pokračujeme na SZ kolem zátoky Jazi, kde jsme původně chtěli spát. V zátoce je stále dost lodí a také u ostrova Tovarnjak kotví velká výletní loď, takže jsme docela rádi, že jsme strávili klidnou noc, protože tady mohlo být večer živo.

Před zátokou Južna Slatina na ostrově Olib poprvé zkoušíme paddleboard zapojený za jachtou jako surfové prkno a hlavně subglider – prkno na potápění. Děti, ale i dospělí se na zapůjčených hračkách (www.yachting.com) opravdu vyřádí!

Po obědě na kotvě v zátoce spolu s dalšími asi 15 plavidly vyrážíme na dinghy ke břehu. Jsme okouzleni opravdu úžasnými podmínkami ke koupání. Mělká, tyrkysově modrá zátoka s bílou pláží,vyplněná jemným pískem navozuje atmosféru Karibiku. Chybí jen palmy kolem. Jsme tu téměř sami a tak dovádíme s dětmi při hře na honěnou.

Odpoledne míříme mezi ostrovy Olib a Silba SZ k ostrovu Ilovik. V protivětru stále rekreačně plachtíme až do rychlosti 6,5 kt.

Těsně před úžinou mezi ostrovy Ilovik a Sv. Petar, již při zapadajícím slunci, přidáváme při ubývajícím větru k plachtám motor a takto “nečistými prostředky” doháníme pěkně vytrimovanou plachetnici, která s námi možná chtěla závodit(?)

V úžině jsou večer všechny bóje již obsazeny, nakonec zůstáváme na kotvě v řadě lodí u vých. ústí. Při kotvení se zlepšuji, podaří se napodruhé(!) Autorita “protřelého skippera” trochu trpí, ale snad zítra bude lépe. Asi by to ani tolik nevadilo, ale kotevní vrátek vždy vybere baterku a mě pak chytá šetřící stihomam s elektřinou.

Na dinghy dojíždíme napříč ke skalnatému břehu a pěšinou docházíme do městečka Ilovik. Procházíme malebnými uličkami, všude je spousta květů, kupujeme v krámě ovoce, v restauraci zmrzlinu a pivo.

Den 3. Procházka k majáku na ostrově Sušak

Ráno vyplouváme na motor SZ ústím průlivu (Ilovička vrata) spolu s konvojem motorových člunů a jachet, které naštěstí zahýbají sev. podél pobřeží ostrova Ilovik, takže po chvíli jsme na moři opět sami.

Telefonujeme do mariny (Priveziště Runjica na ostrově Mali Lošinj) a domlouváme rezervaci na mooring – pošlou dotazník, vyplní se údaje o lodi a z platební karty a je to. Nabídnutou částku 425,- HRK ani neblokují, data chtějí pouze kvůli ověření.

Na SZ obzoru se vynořuje cíl naší cesty, ostrov Sušak. O rozloze 3,8 kilometrů čtverečních je jedním z nejpodivuhodnějších ostrovů jadranského souostroví, a to především geologickou stavbou. Je to jediný písečný ostrov v Jadranu. Nánosy a usazeniny spraše na vápencovém podloží, tu dosahuje až sto metrů. Okraje, ale i nitro ostrova jsou porostlé rákosím – bez něho by ostrov už dávno roznesly větry. (viz Písečný ostrov Susak)

Obeplouváme ostrůvek ze záp. strany a kotvíme v zátoce Porat na oběd a koupání.

Dokončujeme okruh, kotvíme u městečka v zátoce Uvala Bok, spolu s houfem dalších lodí. Zde poprvé platíme poplatek 100,- HRK sympatickému mladíkovi, který nám vypráví, že se jeho sestra provdala za českého jachtaře, který sem přijel “na návštěvu”.

Jdeme se pak projít krásným historickým městečkem, směrem nahoru rákosovými háji a písečnými přesypy až k majáku, odkud je skutečně fantastický výhled. Janička s dětmi zůstává na lodi, není jí úplně dobře, stále bojuje s nějakou virózou, ale postupně se to lepší.

Odpoledne vyplouváme SV k ostrovu Mali Lošinj na motor a genu (5,5 kt).

Za zádí naší plachetnice pozorujeme 5 dovádějících delfínů, kteří nás lhostejně zakřižovali. Takhle blízko jsem v moři tato nádherná zvířata ještě neviděl!

V 19:00 mooringujeme u betonového mola mezi benzinkou a zvedacím mostem. Míst je tu nakonec dost, ale rezervace tu byla i tak vyznačena. Podaří se mi zajet k molu z ostrého úhlu tak, že si vysloužíme uznalé gesto dvou přístavních hochů, takže prestiž je snad zase trochu v normálu.

Již za šera jdeme na večeři do města. Volba restaurace Bistro Orhideja se ukázala jako dobrý tah. Všichni jsme si pochutnali, obsluha byla fajn a celkem příznivé ceny (800,- HRK za 7 lidí). Dva velké plátky tuňáka s blitvou byly vynikající!

Den 4. Večer v přístavní restauraci na ostrově Silba

Ráno ani nepočítám s proplutím kanálu Privlaka pod otočným mostem, který se otvírá v 9:00 a 18:00 hod. Za běžných okolností bychom vyplouvali mnohem dříve, ale nechci rušit pohodovou, rekreační atmosféru na lodi. Jako obvykle tedy až kolem desáté vyplouváme nazpět SZ ze zálivu Uvala M. Lošinj, úžinou Prolaz Most a pokračujeme JV zpět k ostrovu Ilovik. V zátoce Pažine kotvíme (opět nadvakrát!), obědváme a dovádíme s paddleboardem a subgliderem.

Pokračujeme JV směrem a po nějaké době opět vytahujeme plachty (SZ, 3 Bft).

V 17:30 připlouváme do zátoky Sv. Ante na ostrovu Silba, kde jsou všechny bóje již obsazeny. Kotvíme mezi nimi na JV pobřeží, vítr se má v noci změnit ze SZ na JV.

V 19:30 vyrážíme na dobrodružnou cestu nitrem ostrova do městečka Silba (cca 45 min).

Na místním tržišti stihneme ještě za nastávajícího šera koupit velmi levné ovoce a pak pokračujeme až k pobřeží ke stylové, přístavní restauraci Silba, jejíž majitel je prý “trochu divnej, ale má vynikající ryby”. Nejprve si zde chceme dát, jen něco k pití, ale pohled k sousednímu stolu, kde si dávají ohromnou rybu, nás nutí změnit úmysly, i když jsme již po večeři. “Divnej majitel”, sporý šlachovitý rybář s šedivou bradkou a ohromnýma rukama, nám přednáší v němčině o přednostech nabízené krmě tak, že se nám začínají sbíhat sliny. Objednáváme tedy rybu “Umbrina cirrosa” pro 6 lidí, kterou nám servíruje sám majitel. Zkušenými pohyby porcuje a vykosťuje rybu, zároveň neustále vychvaluje způsob přípravy, kdy si maso ponechává svoji šťávu a výjimečnou chuť.

Malá Nikolka, která nemá moc ráda ryby a po nějaké době se začíná nudit, nás pobaví suchou hláškou, kdy právě když se chystáme začít jíst, pronese otráveným hláskem: ”Tati, půjdeme už..?(..!)

Majitelovo vychválování morku rybích kostí komentuje: “Já prostě nechápu, jak může mít někdo rád cucat rybám páteř..!”

Ryba je skutečně výtečná, ale je jí tolik, že si zbytek necháváme od nechápajícího kulinářského mistra zabalit. Při placení se nám ovšem trochu protočí panenky; z celkové sumy 1800,- HRK je cena za rybu 1400,- HRK skutečně nemalá. Ale za ten zážitek to stálo! Zakončujeme jej přípitkem s majitelem fenyklovým šnapsem nezvyklé chuti.

Čeká nás ještě dobrodružná cesta lesem podél kamenitých zídek zpátky k lodi, kam za svitu pohasínajících čelovek dorážíme o půlnoci. Přeprava posádky vonící temnou nocí za svitu myriád hvězd nadvakrát pomocí dinghy na loď osvětlenou pozičním světlem je symbolickou tečkou za nádherným večerem.

Den 5. Potápění k vraku u zálivu Pantera

Opouštíme zátoku Sv. Ante a v mírném předobočním JV vánku se na plachty a motor protáhneme mezi ostrůvky Zapadni a Srednij Greben, které tu ze dna trčí jako opravdový hřbet nějaké předpotopní nestvůry, k ostrovu Škarda. Zde u zátoky Lojišče opět s dětmi provádíme vodní hrátky s nafukovacím prknem a podvodním křídlem. Sofinka je moc šikovná, dokáže se s křídlem pod vodou otočit až třikrát!

Podél menších ostrůvků míříme SZ k majáku na poloostrově Veli Rat. Vzhledem k pokročilé odpolední hodině se rozhodujeme místo zajížďky do zátoky Sakarun zakotvit rovnou u vraku italské lodi potopené/uvízlé na mělčině v r. 1984 u zálivu Pantera. Proplouvat mezi troskami nákladních prostor a zbytků kajut je unikátním zážitkem! I když si při pokusu o průlez otvorem v bývalé palubě rozedřu o ostré okraje plechu pleš(!)

V 17:30 zajíždíme do zátoky Soliščica na ostrově Dugi Otok, kde zakotvíme naproti kempu Mandarino (200,- HRK). S očekáváním doporučované české kuchyně a plzeňského piva míříme na břeh v dinghy. Jaké je ale naše překvapení, když zjišťujeme, že česká rodina mající v r. 2016 kemp ve správě, už zde není a pivo tu mají jen lahvové. Vyrážíme tedy na marnou procházku do vesničky Verunič, kde by měly být nějaké grill bary. Jeden je však zavřený a ve druhém nás nechtějí posadit, když si nedáme nic k jídlu. A točené pivo zde tak nemají. Žízniví tedy dorážíme pozdě večer zpět do kempu Mandarino, kde však zavřeli už ve 20:00 hod! Zřejmě kvůli situaci s koronavirem, protože i kemp je napůl vyprázdněný.

Zklamáni tedy nasedáme zpět do dinghy, podaří se mi na molu ještě rozbít dotykové sklo mobilu, takže funguje jen půlka displeje.

Večer trávíme na lodi u plechovkové Plzně. Jsem trochu frustrován nezdařeným večerem, takže jen čučím do tmy a nemám sílu se ani účastnit hovoru. Tak jsem si zvykl, že vše dosud vycházelo, že jen těžko snáším neúspěšnou akci, která měla být jedním z vrcholů výpravy.

Den 6. Návrat do mariny v Sukošanu

Ráno se nám podaří vyrazit o hodinu dříve než obvykle, abychom stihli včas doplout do mariny. Čeká nás nejdelší úsek trasy, skoro 30 mil.

Ale plujeme stále na pohodu, v půl dvanácté kotvíme v zátoce Pavlešina na ostrově Ugljan. Je tu vyhrazené koupaliště, v zátoce písek, zanedlouho se to tu plní asi 10 dalšími loděmi.

Při hrátkách u pobřeží se mi podaří došlápnout patou na nějaký ostrý výčnělek schovaný v písku, jehož zbytky vytahuji ještě po návratu domů po dalším týdnu!

V půl třetí proplouváme na motor JV Zadarskim kanálem a stavíme se ještě na poslední koupání u ostrova Ošljak. Jsou tu na pobřeží pěkné ploché skály, na kterých se dá sedět pod borovicemi.

V 17:00 připlouváme do mariny spolu s houfem dalších lodí. Manévrujeme chvíli u benzinové pumpy, než přijdeme na řadu.

Uklízíme na lodi a večer jdeme ještě na pivo a salát do místní restaurace. Jdeme brzo spát, protože Radek s rodinou odjíždí brzy ráno domů. Nás čeká ještě další, odpočinkový týden v Bunculuce na ostrově Krk.

 

 

Grosses Wiesbachhorn 2020

Lokalita: Großes Wiesbachhorn je hora nacházející se ve spolkové zemi Salcbursko v Rakousku a s výškou 3570 m je čtvrtým nejvyšším vrcholem pohoří Vysoké Taury. Klasická výstupová cesta vede od přehradní nádrže Mooserboden (2040 m) přes chatu Heinrich Schwaiger Haus (2802 m) a ledovcový hřeben Kaindlgrat. Výchozí bod: Kaprun – Kesselfall (1 000 mnm) Vzdálenost z Prahy: 500 km (cca 6 hod) Termín: červenec 2020

Na letošní rok byl naplánován aklimatizační výstup na Lomnický štít a letní výstup na Jungfrau. Ještě při naší únorové výpravě na Schneeberg s Martinem probíráme naše nadcházející výstupy, nicméně jak se říká, když lidé plánují, tak se pánbůh směje. Všechny plány vzaly za své, když se v průběhu března začaly uzavírat obchody, restaurace, kina, zábavní centra, kanceláře a následně i hranice díky neviditelnému globálnímu nepříteli – koronaviru. Šílenství nabralo neuvěřitelných obrátek a celý svět byl rázem na několik měsíců zcela paralyzován (pochopitelně až na výjimečné případy lidí, kteří jsou vůči globalizaci do značné míry imunní). Nechci se zde pouštět do úvah nad přehnaností přijatých opatření, jejichž důsledky pocítíme všichni zřejmě ještě na mnoho dalších let. Podstatné je to, že bylo nutné změnit plány a přizpůsobit se nastalé situaci. Během května, kdy se začaly postupně jednotlivá omezení trochu rozvolňovat, domluvili jsme se s Martinem, že letošní sezónu strávíme na českých horách. Je to vlastně trochu příležitost se opět pokochat krásami české přírody, na kterou pro všechny naše alpské výstupy, nebylo v posledních letech dost času. Z kraje léta jsme si naplánovali přechod Krkonoš a na konci léta pak přechod Šumavy. Jelikož se nakonec v průběhu června ukázalo, že budou přeci jenom otevřeny hranice aspoň s některými státy (bez nutnosti absolvovat testy na koronavirus, či strávit 2 týdny v karanténě), rozhodli jsme se nakonec uskutečnit nový plán, výstup na devátý nejvyšší vrchol Rakouska, Grosses Wiesbachhorn. České hory tak budou muset ještě trochu počkat, ale myslím, že nám nikam neutečou a že si je ještě na stará kolena užijeme J

Pro tento výstup využíváme prodlouženého víkendu na začátku července, kdy nám Honza Hus zajistil volné pondělí, což se hodí. Vyrážíme v sobotu brzy ráno směr České Budějovice, Linz a Kaprun. Poprvé vyrážíme v novém autě a Martin hned zkraje hodnotí, že nainstalovaná online navigace je již zcela „blbuvzdorná“ a šance zabloudit tak je v podstatě zcela eliminována. Po asi 5 minutách jízdy se nám však podaří špatně odbočit a tak si, stále ještě v Praze, o něco prodlužujeme cestu. Cestou do Kaprunu se nám podaří špatně odbočit, či přejet odbočku ještě několikrát. Opět prokazujeme, že pro nás není žádná navigace dost chytrá. Do Kaprunu tak nakonec dorážíme až okolo půl třetí odpoledne, což je výrazně později, než jsme původně plánovali. Auto necháváme v několikapatrovém betonovém parkhausu v Kesselfall, který je kupodivu zdarma. Rychle přebalujeme batohy a vydáváme se na cestu. Jelikož je chata Heinrich Schwaiger Haus (2 802 mnm) aktuálně zavřená (zjevně důsledek koronaviru), vyrážíme po delší době s pěkně těžkými batohy. Neseme s sebou spacáky, vaření a jídlo, což jsme v posledních několika letech absolvovali pouze při našich zimních výpravách. Tady ale přeci jenom lezeme o dost výše a každé přebytečné kilo je hodně znát. Okolo třetí hodiny jsme již na trase. Z Kesselfallu jedou autobusy, s jedním přestupem na velký pozemní výtah, až k přehradě Mosserboden (2 030 mnm). Přes těžké batohy se opět domlouváme, že nepoužijeme tyto nečisté prostředky a jdeme po svých. Cesta vede krásnou přírodou, jdeme v podstatě sami, a navíc je překrásné počasí. Občas nás míjí pouze malé skupinky turistů, kteří se zřejmě vyvezli k přehradě autobusem a nyní scházejí pěšky dolů na parkoviště. Pěkná rodinná procházka. Ve výšce 1 672 mnm leží první ze dvou přečerpávacích přehrad – Wasserfallboden, která byla vybudována na přelomu čtyřicátých a padesátých let v rámci Marshallova plánu. Terén je poměrně snadný, nicméně několikahodinová túra s těžkými batohy, doprovázená horkým a dusným počasím, nás docela zmáhá. Po necelých čtyřech hodinách přicházíme ke druhé přehradě Mooserboden. Dnes máme naplánováno vystoupat ještě o 800 metrů výše až do winterraumu u Heinrich Schwaiger Hausu. Je již téměř 7 hodin večer a tak začínáme mít pocit, že jsme přeci jenom trochu přecenili síly. Času do setmění máme sice ještě dost, ale začínáme pomalu spekulovat, že bychom dnes zůstali spát u přehrady. Představujeme si již ubytování s polopenzí a začínáme se těšit na vychlazené pivo nebo dvě. Při příchodu k přehradě se však ukáže, že je restaurace už zavřená (poslední autobus s turisty odjel již v 17 hodin) a ubytování zde není k dispozici. Naštěstí narážíme na terase u zavřené restaurace na místního průvodce Thomase, který se rozhodl přespat se svojí rodinou v chatě u přehrady, která je určená pro zaměstnance přehrady. Z Thomase se vyklube velmi milý a zábavný chlápek, který nás hned zavádí do winterraumu. Jsme zde úplně sami, topení je zapnuté, postele čerstvě povlečené, v koupelně teplá voda a splachovací záchod. Jsme nadšeni! Naštěstí jsme si přinesli s sebou každý aspoň jednu plzničku, která sice není kdovíjak vychlazená, ale představuje příjemnou vzpruhu. Na elektrickém vařiči si vaříme polévku a přikusujeme zeleninu. Rázem je nám zase dobře. Po večeři relaxujeme před winterraumem, kde je krásný výhled na spodní přehradu a okolní zasněžené vrcholy. O zbytky jídla se dělíme s liškou, která je zřejmě místní atrakcí. Je zcela ochočená a jídlo si bere dokonce i z ruky. Po chvíli přichází Thomas a přináší další dvě piva a pak další a další… Jak říkám, sympatický chlápek. Když se dozvídáme, že Thomas dělá průvodce u přehrady již 19 let, ale dnes je první noc, kdy zůstává u přehrady spát, nedokážeme zapudit myšlenky, že je to zřejmě nějaké znamení. Ale jaké? Možná bychom se měli vydat do Himalájí, o kterých Thomas vypráví? Nebo něco jiného, kdo ví? Večerním zážitkem při povídání pod hvězdnou oblohou je i pozorování třpytu čelovek při záchranné akci na protějším svahu Kitzsteinhornu dalekohledem. Okolo 23 hodiny jdeme spát, abychom byli fit na zítřejší výstup.

V neděli vstáváme okolo 7 hodiny. Nikam moc nespěcháme a až okolo půl deváté vyrážíme nahoru. Je opět krásný den. Před námi již nahoru vyrazilo několik desítek turistů, kteří přijeli prvním autobusem k přehradě již po sedmé hodině. Cesta na vrchol by měla trvat jen okolo 5 hodin a zpět do winterraumu u Heinrich Schwaiger Hausu další asi 2 hodiny, takže bychom měli mít docela dost času a nemusíme se tak úplně hnát. Po 11 hodině jsme u chaty ve výšce 2 800 mnm. Vybalujeme si věci, které necháme ve winterraumu, obědváme a před polednem vyrážíme dále na vrchol. Prvních zhruba 300 výškových metrů od chaty vede po skále, která je místy zajištěná ocelovými lany. Pak již začínají sněhová pole, takže nasazujeme mačky. Pod náporem slunečních paprsků sníh měkne, což činí chůzi trochu náročnější. Závěrečných zhruba 300 výškových metrů již vede po poměrně strmém svahu na samotný vrchol. V této nejtěžší pasáži výstupu navíc přicházejí husté mraky, které ztěžují orientaci. Výstup již v tuto chvíli zcela jistě nelze označit za lehký a díky aktuálním podmínkám se stává poměrně náročným vysokohorským výstupem se vším všudy. Na prudkém svahu musíme po každých pár desítkách kroků zastavovat a chytat dech. Zejména Martin toho má už docela plné zuby a snad poprvé v dějinách našich výstupů začíná lehce koketovat s myšlenkou návratu. Zatím pouze v duchu. To bychom ale nebyli my, abychom tuto situaci nezvládli. Asi 50 metrů pod vrcholem se k již tak dost těžké situaci přidává telefonát neteře Terezky, která má problém s autem a hledá pomoc u Martina. V tu chvíli si nedovedu představit nic senzačnějšího. Martinův výraz hovoří za vše. Poměrně ledabyle odkazuje Terezku na odtahovou službu a snaží se najít poslední zbytky koncentrace na závěrečnou část výstupu. Je nutné říci, že v danou chvíli není možné mít toto Martinovi za zlé. Však oni si nějak poradí. V husté mlze nakonec dosahujeme okolo půl čtvrté vrcholu s křížem. Za pěkného počasí by nás čekaly krásné výhledy na Grossglockner a další kopce, ale my bohužel nevidíme nic. Děláme rychlou vrcholovou fotku a otáčíme se na cestu zpět. Dolů už se jde přeci jenom lépe, i když některé pasáže vyžadují naprostou koncentraci. Při přebalování věcí na chatě jsme si pohrávali s myšlenkou nebrat na výstup mačky a cepín, ale teď jsme jednoznačně rádi, že je máme. Bez tohoto vybavení by byla cesta velmi náročná, ne-li nemožná. Trochu se pozastavujeme nad tím, že jsme cestou na vrchol potkávali některé turisty, kteří byli naprosto nevybaveni do takovéhoto terénu. Někteří dokonce měli na nohou tenisky. Zpětně usuzujeme, že zřejmě někteří z těchto dobrodruhů na vrchol nedošli a obrátili se zpět dolů. Stopy podrážek bez maček ve vrcholových partiích totiž žádné nejsou. Okolo 18 hodiny již přicházíme zpět do winterraumu ve výšce 2 800 mnm. Ještě se ve mně na chvíli probouzí čertík a straším Martina, že je winterraum plný a naše dopředu připravené spacáky jsou hozeny na lavičce. Martin zhluboka vydechuje a vchází dovnitř s pevným úmyslem zjednat pořádek. Úsměv na tváří mu následně vykouzlí zjištění, že jsme tu opět úplně sami. Je přeci jenom neděle večer a všichni kromě nás se vrátili dolů do údolí. To předchozí večer bychom měli se spaním ve winterraumu větší problém, neboť byl k prasknutí plný. Rozděláváme oheň v kamnech a děláme si večeři. Winterraum se v krátké době vyhřeje natolik, že pak musíme v průběhu vlahé noci větrat, abychom byli vůbec schopni usnout.

V pondělí vstáváme v 6 hodin a po rychlé snídani vyrážíme dolů. Dnes již máme před sebou „jen“ cestu do údolí a odjezd domů. Na druhou stranu je potřeba stále sejít okolo 1 800 výškových metrů a absolvovat poměrně dlouhou cestu do údolí. Martina začínají trochu bolet nohy, ale se zaťatými zuby a drobným mrmláním pokračuje dále. K tomu se bohužel přidává ještě několikametrový pád ze svahu u nižší z přehrad v okamžiku, kdy se Martin vyhýbá kolemjdoucím. Odnesou to žebra a koleno. Ještě nás stále čeká asi 600 výškových metrů do údolí a je jasné, že to bude ještě hodně bolet. Po další asi hodině a půl konečně dorážíme do údolí k autu a jsme skutečně rádi, že to máme za sebou. Bylo to jen tak tak. Je poledne, převlíkáme se, dáváme rychle něco k snědku a vyrážíme zpět domů. Okolo 19 hodiny jsme již v Praze.

Jak shrnout tuto výpravu? Máme za sebou bezesporu náročnou túru, ale také spoustu skvělých zážitků. Trochu znepokojení v nás vyvolala možná až příliš velká únava a vypětí při túře, kterou jsme považovali spíše za lehkou, zejména pak ve srovnání s jinými vrcholy, které jsme v posledních letech vylezli. Zejména Martin chvílemi trpěl jako pes a na závěr byl utahanej jako kotě J Snažím se najít objektivní důvody, proč tomu tak bylo, jiné než nastupující stáří, s čímž se zatím nejsem ochotný smířit. Myslím, že nějaké objektivní důvody zde lze spatřovat. Nerad bych na tomto místě čtenáře nudil detailní analýzou všech příčin nadměrné únavy některých členů výpravy, nicméně mi čtenář doufám dovolí krátké zamyšlení, které může být, jak doufám, cenné pro plánování a realizaci dalších výprav na kopce, které se svojí výškou přibližují 4 000 mnm.

Přestože byl výstup na Wiesbachhorn ztěžován rozbředlým sněhem a hustou mlhou v horních pasážích výstupu, objektivně se myslím jednalo spíše o lehčí výstup. Jako velmi významný faktor nadměrné únavy považuji těžké batohy. Ty nám činily určité problémy již v minulosti, nicméně naše mladé nohy a záda se se zvýšenou zátěží byly schopny docela dobře vyrovnat. Při procházení našich výprav jsem dospěl k zajímavému závěru a to, že naposledy jsme si nesli spacáky do výšky okolo 3 000 mnm v roce 2008 při výstupu na Matterhorn (zde jsme nesli navíc i stan). Od té doby jsme při takto vysokých túrách používali chaty, kde jsme měli zajištěno ubytování. Bez zajištěného ubytování jsme od roku 2008 lezli již pouze na Grossvenediger a Ortler v roce 2012 a na Aletchhorn v roce 2014, kde jsme však při spaní využili erární deky ve winterraumu. Ve všech třech případech jsme tak nesli „pouze“ vaření. V ostatních případech jsme od roku 2008 pří výstupu na konce nad 3 000 mnm nenesli ani vaření, neboť jsme měli zajištěno ubytování s polopenzí na chatě. Nepočítám zde tedy s výstupy na nižší kopce, což je například naše skialpinistická romance ve Stubajských Alpách a samozřejmě ani naše zimní výpravy, které jsou vždy směřovány na nižší kopce.

Za další faktor významné únavy během výstupu, ale i následném sestupu, považuji nedostatečnou aklimatizaci, kdy první den spíme ve výšce pouze 2 000 mnm a následně lezeme druhý den již na vrchol do výšky téměř 3 600 mnm. Jedná se tedy o převýšení téměř 1 600 m, což jsme při takto vysokém výstupu absolvovali pouze jednou a to při výstupu na Dom (převýšení také 1 600 m). Výstup na Dom pro nás pak představoval poměrně velké vypětí zejména díky tomuto významnému převýšení bez dostatečné aklimatizace. Jistě, Dom představoval podstatně vyšší výstup až do výšky 4 545 mnm, tedy zhruba o 1 000 metrů výše než výstup na Wiesbachhorn, ale jak dobře víme, už při výstupech nad 3 000 metrů se začíná významně projevovat únava z výšky a při nedostatečné aklimatizaci se stává výstup do jisté míry utrpením.

Jako významný prvek nadměrného psychického i fyzického vypětí považuji také do určité míry podcenění plánování výstupu. Oba s Martinem jsme počítali s poměrně jednoduchým výstupem na úrovni loňského výstupu na Johannisberg, což však s výstupem na Wiesbachhorn bylo dost neporovnatelné. Rozdíl byl dán zejména dlouhým nástupem první den a také těžšími skalnatými pasážemi při výstupu. Psychická pohoda během výstupu myslím významným způsobem ovlivňuje také následný fyzický výkon. Zde bylo rozčarování z náročného výstupu myslím významným faktorem nadměrné únavy, kdy byla na rozbředlém a kluzkém povrchu nutné naprostá koncentrace po celou dobu výstupu, což nás stálo hodně sil.

Dodatečně lze u Martina únavu přičíst i nedostatečné fyzické přípravě, resp. jejího vysazení z důvodu koronaviru. Martin totiž začal od března jezdit do práce autem, aby nemusel nosit roušku. Ukázalo se, že pravidelná denní chůze cca 2 km včetně vybíhání schodů v metru je neoddiskutovatelným minimem, které je potřeba absolvovat. A nic na tom nemění tréninková průprava na půlmaraton, která je pro účely dálkového pochodu či stoupání do výšky nedostatečná.

Analýza výše uvedených faktorů nám myslím dává poměrně slušný návod, jak udržet akceschopnost pro další výstupy i ve věku, kdy již většina lidí bezvládně sedí v křesle u televizní obrazovky, zatímco jiní se stále pokouší o posouvání svých hranic. Jak říká klasik, jsou tací, kteří se stále snaží o dosažení něčeho výjimečného a pak ti ostatní, kteří se chtějí jen poškrábat po zádech. Já bych rád doufal, že se aspoň ještě nějakou dobu budeme moci řadit k těm prvním.