Autor: admin

Intermezzo

Jak to všechno začalo? Nápad s lyžováním v oblastech, kde lezeme s Radkem po čtyřtisícovkách, není nijak nový. Už dříve jsme se tímto snem zabývali, ale přiznávám, že jsem o něm uvažoval spíš jako o nesplnitelné chiméře, než o reálném záměru. Nicméně po našem výletu na Aletschhorn v loňském roce, kde spodní část výstupové trasy vede přes sjezdovku a průměrný baťůžkář je zde konfrontován s desítkami svištících sjezdařů, začala naše představa nabývat konkrétnějších obrysů. A tak mě ani nepřekvapí, když po povinném zpracování popisu naší túry a jejím odeslání, obdržím na přelomu nového roku od Radka v emailu dovětek v tomto znění:
„Někdy bychom si tam mohli jet zalyžovat:-)”
Beru ten návrh s rezervou a odpovím něco ve smyslu, že to je fajn nápad a že jej někdy zrealizujeme. Nicméně, myšlenka mi vrtá v hlavě a říkám si, proč vlastně ne? Mohlo by to projít, zvlášť když výlet obětavě plánujeme i s účastí našich drahých poloviček. Tedy, jak říká jeden můj známý, s dvojitými náklady a poloviční zábavou… Zuzka je nadšená a zkušená lyžařka, takže se vlastně zdá být největším oříškem přesvědčit Janu. Jaké je mé překvapení, když s nápadem, nesměle předneseném jednoho dlouhého zimního večera, úplně klidně souhlasí!

Plánování cesty

Začínají se rýsovat detaily, které s Radkem pilujeme prostřednictvím emailové korespondence.
Cílem cesty by měl být skiareál Aletsch Arena u městečka Fiesch, odkud jsme v roce 2014 vyráželi na čtyřtisícovky Aletschhorn a v r. 2021 na Finsteraarhorn. Aletsch Arena je mimořádně atraktivní lyžařská oblast, která se rozkládá na svazích údolí horního toku Rhôny podél unikátního skalního kaňonu, kterým se z výšky přes 3 tisíce metrů do údolí stáčí největší evropský ledovec – Aletsch Gletscher. Díky němu je celá oblast od r. 2001 zapsána v seznamu UNESCO. Impozantní ledovec se plazí v délce 23 km a vyplňuje údolí v některých místech až o síle 900 m.
Ze začátku se mi zdá, že Švýcarsko bude pro Janu přece jen trochu náročná destinace, ale to jen do té chvíle, než Radka napadne se Jany přímo zeptat a ta po telefonu bezelstně souhlasí. No, vypadám pak trochu jako …hmm…manžel ne úplně obeznalý se zájmy své ženy, ale to se naštěstí podaří ututlat mojí vyhlášenou výřečností…(!)
Takže, plán je jasný. Ráďa teď naplno projevuje své manažerské schopnosti; posílá detaily cesty, zamlouvá ubytování, nezapomíná na nákup skipasů i dálniční známky, pravidelně emailem obnovuje předpověď počasí. Která tedy není úplně valná, letošní zima je mimořádně chudá na srážky, takže i ve vyhlášených zimních střediscích v Rakousku a Itálii se lyžuje pouze na umělém sněhu. Což je další přidaná hodnota švýcarských Alp, kde jsou sjezdovky do nadmořské výšky až 3800 m. n.m., což je absolutní top záruka zasněžených kopců.
Někdy kolem poloviny února dostává Radek skvělý nápad, že bychom mohli z městečka Fiesch zajet i do střediska Zermatt, tedy do našich Walliských Alp, kde máme slezenu většinu čtyřtisícovek. Nečekanou možnost okamžitě formuluje v konkrétní plán a posílá emailem.
Tak to je opravdu geniální! Chvíli mi trvá – ne, vlastně dodnes si jen stěží uvědomuji, co to pro nás vlastně znamená: nechat se vyvézt lanovkou a zalyžovat si poblíž míst, která jsou prosycena našimi zážitky, ale také doslova zkropena naším potem a utrpením.
A tak se pomalu přiblíží den odjezdu.
Plánujeme ještě malý trek k ledovci Aletsch, abychom našim holkám ukázali, odkud se jde na čtyřtisícové velikány. Ale to uvidíme podle situace, jak se na to budeme cítit.

Cesta do Švýcarska

Je to tady, snový výlet začíná! Ve čtvrtek 7.3. v 8:00 ráno přijíždí Zuzka s Radkem před náš dům, nakládáme lyže a bagáž a společně vyrážíme směr Mnichov. Cesta nám pěkně ubíhá v družném rozhovoru a protože máme zdánlivě dost času, domlouváme se, že si uděláme cestou malou odbočku k Bodamskému jezeru, které beztak po trase míjíme. V půl druhé odpoledne přijíždíme na parkoviště v Lindau, ostrově se stejnojmenným starobylým městečkem na břehu jezera. V sychravém počasí vcházíme do bludiště ulic plných obchůdků a kaváren s příjemnou atmosférou provoněnou alpským vzduchem. Vzhledem k ročnímu období je zde jen minimum návštěvníků. Centrum dění se nachází na přístavišti s přilehlou promenádou. Procházíme několika úzkými uličkami v italském stylu a před námi se rozevírá skvostný výhled na jezero lemované alpskými vrcholky. Přístav je střežen šestimetrovou lví sochou, která nepřetržitě sleduje protilehlý švýcarský břeh. Vedle kamenného lva se tyčí do třiceti metrů maják z roku 1856. Na promenádě náš zaujala věž Mangturm, která je jednou z nejstarších věží na jezeře. Kvadratická dvacetimetrová stavba evokuje humornou pohádku pro dospělé, proto na zdi visí blonďatý princeznovský cop s červenou mašlí.
Procházíme se, kocháme příjemnou atmosférou a čas nás příliš netíží. V jedné z kaváren dokonce ještě na chvíli posedíme ve venkovní zahrádce u kávičky se zákuskem, abychom ve tři hodiny opět nasedli do auta a pokračovali v jízdě. Bláhově se domníváme, že nejdéle do sedmi hodin večer určitě budeme v cíli, horském hotelu Derby ve Fiesch.
Míříme podle Radkovy navigace naší osvědčenou trasou přes Lichtenštejnsko, dolů na Chur, dále západně přes Flims směrem k průsmyku Oberalpass. Sněhu je podél silnice zatraceně málo a už se těšíme, jak se ráno v hotelu vzbudíme a spravíme si náladu na svazích třítisícovek.
Do našeho plánu se však pomalu začíná vkrádat mírná nejistota. Zaráží nás, že jak se blížíme k průsmyku, zůstáváme na silnici prakticky sami a s přibývajícím šerem začínají pochybnosti sílit. I když jsem nepředpokládal potíže, dnes ráno jsem si v mobilu aktualizoval mapu Švýcarska a zde lze vidět, že průsmyk je pravděpodobně od včerejška uzavřen. V městečku Disentis/Mustér tedy namísto přímým směrem na Oberalpass odbočujeme doleva a začínáme stoupat do sedla Lukmanierpass, kde doufáme najít volný průchod. Toto sedlo je totiž o několik set metrů nižší než Oberalpass a proto lze očekávat, že zde budou příznivější podmínky. Stále se konejšíme přesvědčením, že průjezd přece nemohou zavřít, když je tak málo sněhu. Avšak obavy, zprvu jen nejasné, po pár kilometrech nabývají konkrétního rozměru. Za poslední chalupou v Sogn Gions se před světly auta z příšeří opuštěné silnice vynořuje bytelná závora.
Tak to jsme tedy pěkně v pr..!, pomyslí si i dosud největší optimisté naší skupinky. Na ceduli na nás zírá nápis, že cesta je otevřena pouze do 18:00 hod. A teď je třičtvrtě na sedm. To je tedy opravdu smůla. Zkoumáme závoru a s Radkem uvažujeme, že by nebyl příliš velký problém přeříznout zámek pilníkem, který mám v kapesním noži. Tenhle vynalézavý a typicky přímočarý „český” nápad nám však rozmluví naše drahé polovičky. A nutno říct, že oprávněně. Nebudeme násilně překonávat překážky, do kterých jsme se sami svým vlažným přístupem dostali. Je potřeba se “nechat unášet proudem”, to znamená najít řešení, které je v souladu s okolím. A to existuje vždy, jen se na něj musíme naladit.
Zatímco se Radek se Zuzkou snaží získat informace v blízkém penzionu, zkoumáme s Janou možnosti náhradní trasy z offline mapy. Získané informace vůbec nejsou příznivé. Teprve mnohem později se dozvídáme, že kvůli bouři Monica zasáhly oblast silné větry a srážky, což výrazně navýšilo nebezpečí lavin. Ty částečně zablokovaly silnice vedoucí do populárního střediska Zermattu i některých okolních oblastí. Řešením tak může být vrátit se část cesty, udělat okliku a zkusit to podzemní železnicí přes Furkapass. Musíme sebou ale hodit, protože železnice má určitě nějakou otevírací dobu. Bohužel se nedokážeme připojit ke švýcarské internetové síti, takže jakékoliv aktuální informace jsou pro nás nedostupné. A místní lidé, pokud vůbec nějaké potkáme, neví také nic.
Takže nezbývá, než se zhluboka nadechnout, zatnout zuby a otočit to.
V Disentis/Mustér se ještě malou odbočkou přesvědčujeme, že Oberalpass je skutečně uzavřen a pak již míříme cestou zpět přes Flims a Chur, okolo Vaduzu opět západně kolem jezer Walensee a Obersee, potom na jih směrem na Altdorf. Přibližně zajížďka nějakých 200 kilometrů.
V městečku Seewen u jezera Lauerzersee zabočíme chybně ve změti nepřehledných odboček na Goldau, což nám přidává dalších téměř 20 km, celkem nám zajížďka ukazuje bezmála 250 km. No, je to dost. Radek ale jako řidič prokazuje svou nezdolnou vůli a tak s velkým očekáváním přijíždíme ve 22:35 do Realpu, kde se nakládají auta na železnici. Jenže, před námi je opět závora se zřetelným nápisem: Furkapass uzavřen, poslední vlak jede ve 21:30. Zpozdili jsme se o hodinu!
Co teď? Máme přespávat v autě na parkovišti, nebo budeme hledat v noci nějaký hotel? Rozhodujeme se pro druhou možnost. Horečně se snažím v offline aplikaci mapy.cz najít nejbližší ubytování, ale většina pensionů je mimo sezónu uzavřena. V jednom ze ztemnělých zákoutí opuštěných ulic se nám podaří odchytit mladou dvojici, ale ti nám radí, ať se vrátíme do Andermattu, vzdáleném asi 10 km, tady budou hotely buď uzavřené, nebo plné. Cestou zpět se rozhodujeme to ještě jednou zkusit; zastavujeme ve vesnici Hospental u jednoho osvětleného hotelu u silnice a vydávám se na výzvědy. Vstupní dveře jsou otevřeny a tak drze procházím osvětlenou halou plnou rozházených bot a přezůvek a stoupám po dřevěném schodišti. V chodbě slyším z prosklených, osvětlených dveří halas bujné zábavy, bude to zřejmě společenská místnost. Pomalu otevírám a vcházím přímo doprostřed hlučné skupiny hotelových hostů, od pohledu všech generací. Halas pomalu slábne, jak si mě postupně všímají, až nakonec úplně utichá. Zahledí se na mě desítky podezíravých zraků a kdyby zástupci mužského pohlaví měli pistole za pasem, určitě po nich mimovolně sáhnou. V očích jim čtu nevyřknuté otázky: Co je to za vetřelce? Není to nějaký terorista?
Lámanou němčinou se snažím vysvětlit situaci a přednést svůj dotaz, zda tu někde v okolí není místo pro ubytování čtyř ztroskotanců. Odpovědí jsou rozpačité pohledy, ale nakonec se nade mnou jeden z mužů smiluje a vysvobodí mě z nejistoty zdvořilým prohlášením v hornoněmčině, že mi tady pšenka nepokvete a že musím do Andermattu. Tak to je taky zajímavý nápad! A kdyby to náhodou nevyšlo, tak to ještě můžeme zkusit v Andermattu…
No, pravdou je, že shánět ubytování o půlnoci není úplně standardní způsob, takže se zaťatými zuby poděkuji za opravdu cennou radu, otočím se, zavírám dveře a odcházím. Dole v hale potlačím zvrácenou touhu vyházet všechny boty ven na silnici, nasedám do auta a předkládám naší skupince osobitý nápad: „Musíme do Andermattu, tady je to na prd..”
V Andermattu si hned zdálky všímáme velkoryse osvětlené siluety honosného hotelu Radisson Blu Hotel. Naše úmysly, zprvu jen nejasně formulované, začínají nabývat konkrétních rozměrů. Je půl dvanácté a my s vysokou pravděpodobností budeme dnes spát v jednom z nejdražších hotelů ve Švýcarsku! Kdo by si to před pár hodinami pomyslel?
Budou tam mít ale pro nás místo? Otázka už není položena tak, jestli se nám bude chtít platit stovky franků za ubytování, jako spíše zda budeme mrznout v autě nebo se nám podaří pohodlně se vyspat a naladit se na zítřejší den nevšedním zážitkem. Ovšemže bychom nyní upřednostnili druhou možnost. Janičky nedávné prohlášení, že energii peněz je nutné investovat „do vesmíru”, se postupně stále více naplňuje. Vesmír nás prostě zkouší, jak dalece si stojíme za svými prohlášeními. A protože je to má žena, která v poslední době disponuje touto energií ve většinové míře, nezbývá než se přizpůsobit a držet krok. Pro mě to v našem vztahu samozřejmě znamená také aktivně se podílet na tvorbě této „energie”, ale to je téma na další esej.
Po chvíli hledání hotelového parkoviště, kdy nakonec stejně parkujeme na zákazu stání, stojíme s bágly v recepci, a sjednáváme nocleh. Mladý pikolík ve slušivém stejnokroji se snaží vyrovnat s naším, zjevně pro něj mimořádným požadavkem a pátrá v počítači. A trvá mu to déle než je únosné. Ve foyeru posedává ještě plno hostů, většinou v oblecích nebo slušivých róbách a my tu působíme trochu jako banda somráků. Pikolík si zve na pomoc kolegyňku a spolu něco drmolí nad počítačem. Občas se podívají na nás, jakoby odhadovali naši bonitu. Povzdechnu si a mé zraky se setkají s Ráďovými, ve kterých čtu odhodlání nehnout se z místa, děj se co děj. A třeba i za cenu násilí.
Naštěstí pro hotelový personál se skutečně podaří najít dva volné dvoulůžkové pokoje, každý za bratru 300,- CHF. No, neber to za tu cenu! Nicméně po chvíli už s Janičkou uléháme na letiště s prachovými peřinami, nad kterým se skví reprodukce fotografie ledního medvěda téměř v životní velikosti. Stačím před spaním shltnout dávku sušenek, vdechnout jedno plechovkové pivo, které mi nakonec vypadne z ruky a jsem v limbu. Při posledním blaženě úlevném krknutí mi v polospánku hlavou bleskne myšlenka: kdybyste měli v úmyslu jet lyžovat do Švýcarska, je dobré se předem podívat na stav průjezdnosti průsmyků, např tady: Alpenpässe (alpen-paesse.ch).

Lyžovačka v Aletsch Arena

Ráno vstáváme brzy, tak brzy, že Ráďu zastihneme ještě v nedbalkách. Svýma medvědíma rukama si protírá zarudlé oči a mumlá: „Co blbnete, vždyť ještě není sedm.” Nutno podotknout, že má pravdu, je teprve 6:57. Přesto se mu nějakým nadlidským úsilím podaří být na snídani skoro ve stejný čas s námi.
Snídaně je opulentní, to je třeba říci. Spánkový deficit vyrovnáváme bohatou nabídkou rybího a drůbežího masa, sýrů, uzenin a mnoha dalších darů zdejší kuchyně. Krátce po osmé jsme již připraveni u auta a před půl devátou připraveni k naložení na autovlak v Realpu. Kolem půl desáté přijíždíme do našeho hotýlku ve Fiesch, bleskově domlouváme formality s milou recepční a hned dychtivě vyrážíme s lyžemi přes rameno, pěšky necelý kilometr k dolní stanici lanovky. S Radkem zažíváme zvláštní pocit, když se procházíme v místech, kde obvykle klesáme pod tíží batohů před výstupem.
Vyjíždíme kabinkou na Fiescheralp, potom na Betmeralp a potom, a potom…
Fantastický pocit z nádherného lyžování na technicky dokonale upravených sjezdovkách nám může snad mírně zkalit jen ne úplně dokonalé počasí. Tvoří se mlha, která rozkládá sluneční záření, tvoří se tzv. disperze a místy lze při jízdě jen stěží  rozeznat horizont. Ale jinak je to paráda a my si užíváme celou šíři rozsáhlého a členitého areálu až k nejzápadnější výspě, středisku Riederalp. Slastně kvitujeme každé roztržení mračen, následované vysvitnutím blahodárného sluníčka. Jednotlivá střediska jsou mezi sebou propojena úzkými sjezdovými stezkami, po nichž je to jako na horské dráze. S tím rozdílem, že jízda není kontinuální a někdy je protisvah tak strmý, že je nutno jej vystoupat stromečkem. Ale to nás nijak nerozhází a lyžujeme „až do úmoru”, to znamená do 16 hodin, kdy jede poslední kabinka z Fiescheralpu, mimochodem lokalitě, která je na Seznamu světového dědictví UNESCO. Naposledy tedy sjíždíme ještě svah pod Eggishornem, protože na samotnou vrcholovou stanici Bergstation ve výšce 2869 m, odkud vedou jen černé sjezdovky, si nakonec netroufáme. Mám toho docela dost a při pohledu na Janičku, která za námi začíná trochu zaostávat, je mi jasné, že se do žádných větších akcí pouštět nebudeme.
Kvečeru se jdeme ještě projít po městečku, které dýchá skromnou atmosférou spíše rekreační obce než vysokohorského střediska. V blízkém obchodě nakupujeme proviant a pak se pomalu procházíme podél rozvodněné říčky Wysswasser. S Ráďou si stále připadáme jako ve snu, že se můžeme takto poflakovat po místech, kde obvykle buď nervózně spěcháme k dolní stanici lanovky nebo se belháme, vysíleni po výstupu, k autu na parkovišti.
Večer si ve stylové jídelně našeho hotýlku uděláme malou hostinu z přinesených zásob a jdeme brzy spát, plni očekávání z následujícího dne.

Zermatt a Matterhorn

Ráno vstáváme časně, ale ne tak brzy, abych si nevysloužil od Radka jízlivé pošťouchnutí ve smyslu lidového přísloví „Kdo spí, nevyhraje”. Všem je nám jasné, že dnes je den s velkým „D” a v jídelně jsme natěšeni a plni očekávání. Po snídani balíme pár věcí a v 7:30 vyrážíme na 60 km dlouhou cestu do Zermattu. Jestliže včerejší zážitky v městečku Fiesch byly pro nás s Radkem vzpomínkovým opojením, tak při příjezdu do Täsch v údolí Mattertal zažíváme doslova drogový rauš. Odtud jsme v r. 2006 vyráželi na Dufourspitze a odtud jsme také v r. 2008 začínali náš památný výstup na Matterhorn! Šestnáct dlouhých let nás dělí od poslední návštěvy a věru, že se v tomto světoznámém horském středisku téměř nic nezměnilo. Nepočítáme-li ovšem vícepodlažní parkoviště Matterhorn Terminal Täsch, které bylo vybudováno v roce 2006. Má 2100 parkovacích míst a od roku 2023 nabízí také 131 elektrických dobíjecích stanic s elektrickou energií, pocházející ze 100 % z vodní elektrárny.
S Radkem si jeho betonové kulisy nějak nedokážeme vybavit a v paměti nám zůstala vzpomínka jen na původní zaprášený asfaltový parkink. Zde necháváme v autě naše věci a jdeme dále jen s lyžemi a lyžařskými botami v batohu, což se nakonec ukázalo být nepříliš rozumným rozhodnutím.
Täsch je poslední vesnicí v Mattertalu před Zermattem. Odtud je silnice směrem na Zermatt od roku 1972 pro dopravu osobními automobily uzavřena a je nutné využít železnici společnosti Matterhorn Gotthard Bahn. Kupujeme jízdenky v nádražním automatu a po 5 km dlouhé vyhlídkové cestě železnicí jsme v Zermattu.
Jsme pohlceni lidským mumrajem; zástupy lidí snažící dostat se stejně jako my ke stanici lanovky nebo jen výletníci mající za cíl turistickou atrakci, osazenstvo desítek hotelů a penzionů, prohlížející si jen tak městečko a také místní personál: prodavači, barmani, řidiči projíždějících elektromobilů a elektrobusů, horská služba, průvodci, správci, servismani,… Prodíráme se tím davem podél silnice nahoru k lanovce a popravdě, lyže a taška s botami přes rameno mě začínají pořádně tížit. V duchu si nadávám, že jsme nevyužili taxislužby, ale dopředu mě žene nezdolný instinkt: za chvíli Ho uvidím. Ještě pár hlubokých nadechnutí, několik setření potu z čela a je to tady: za ohybem cesty se nad střechami domů vynořuje Jeho majestátní silueta. Pán hor, Matterhorn. Mávám zuřivě nazpět na naši skupinku a pak už se společně opájíme neopakovatelným pohledem. Snažím se setřást dojetí, ale moc mi to nejde, hluboko v sobě cítím nesmírné vzrušení z blízkosti této legendární hory, na jejíž vrchol jsme v r. 2008 vystoupili a při pohledu na Radka vidím, že je ovládán podobnými pocity.
Pořizujeme několik fotek, ale dobře přitom víme, že žádný záznam nedokáže uchovat nezapomenutelné zážitky. Fotografování je nejasným průmětem aktuální situace, záznamem události nebo zážitku, který ve skutečnosti bývá doprovázen i jinými smysly, než pouze zrakem. Jakákoli zpětná reminiscence události je většinou degradována na sobecký zájem ukázat ostatním kde jsem byl a jaké to tam bylo skvělé. A kromě toho, ruku na srdce; kdy jste si naposledy prohlíželi stovky digitálních fotografií z dovolené? Pokud si včas neuděláme výběr, snímky zmizí coby myriády bajtů, netknuté v datových úložištích nebo externích datadiscích.
Přicházíme k nástupu, přezouváme se do lyžáků a kabinkou vyjíždíme na přestupní stanici Furi ve výšce 1867 m n.m. Zde zanecháme v taškách naše boty a cpeme se zástupem lidí k dalšímu výjezdu, který se zde rozděluje na centra Trockener Steg a Riffelberg. Pochopitelně bychom raději využili první variantu, která nás vynese do větší blízkosti Matterhornu a dále do střediska Matterhorn Glacier Paradise ve výšce téměř 4000 m, ale musíme vzít zavděk druhou možností. Trasa na Trockener Steg je totiž uzavřena z důvodu nepříznivého počasí. Nenecháme si touto zprávou zkalit náladu a plni nadšení se necháváme vyvézt kabinkou na Riffelberg a dále sedačkou na Gifthittli ve výšce 2935 m n.m. První sjezd po širokém, manšestrovém povrchu v záplavě slunce a s výhledem na „Maťák” je neopakovatelným zážitkem.
https://www.youtube.com/watch?v=h6HGqOkHSvw
Lyže sviští po dokonale rovném povrchu, do zatáček se lze položit carvingovým obloukem s loktem téměř u země. I průměrný lyžař zde musí cítit absolutní extázi.
Při dalším sjezdu uhneme trochu do strany a přijíždíme do stanice Gant, odkud vyjedeme kabinkou na Hohtälli ve výšce 3286 m n.m. A dále už jen lyžujeme a lyžujeme… Počasí se mírně kazí, opět se objevuje všudypřítomná mlha, která postupně zakrývá impozantní výhledy, ale ty nám již z paměti nikdo nevymaže. Kolem poledne si dopřáváme mírně dekadentní zážitek; oběd v Rothorn Ristorante Pizzeria. Sedíme na terase a dopřáváme si kulinářskou extázi z místní nabídky.
Den při nezapomenutelných zážitcích rychle ubíhá a náhle se ve stanici Sonnega dozvídáme, že se vleky uzavírají, nejspíše opět z důvodu nepříznivého počasí. Namísto návratu přes stanici Furi musíme volit trasu přes Ried a do Zermattu tak přijíždíme z opačné strany. Ukazuje naše nerozumná volba zanechat boty ve stanici Furi, protože se pro ně nyní musíme vracet. Rozhodujeme se, že holky pohlídají lyže a v blízkém bistru si případně ukrátí dlouhou chvíli, zatímco já s Radkem tam dojdeme pěšky. Čeká nás tedy znovu úmorná cesta přes celý Zermatt, lanovkou na Furi a zpět. Cestou tam ještě částečně využíváme elektrobusu, který nás ovšem neplánovaně odveze mírně mimo cíl, ale nakonec se dostáváme k našim věcem, čekáme opět chvíli na lanovku a jedeme dolů. V kabince lanovky vyslechneme rozhovor dvou mladých dívek v češtině; ta první s kvalifikací u záchranného týmu, má vážnou známost v Zermattu a vypráví o odstřelování lavin výbušnými náložemi, druhá je turistka na dovolené. Dohadují se, zda lyžaři, pohřešovaní od dnešního dne, budou nalezeni a obě nepochybují, že ano. To ještě nikdo z nás netuší, že pět skialpinistů, kteří se vydali na túru v oblasti hory Tete Blanche mezi regionem Valle d’Aosta a kantonem Valais, což je asi 20 km od nás, se ztratili ve vichřici a byli nalezeni záchranáři až v pondělí 11.3. již mrtvi. Dodnes se nepodařilo zjistit, co přesně se tam vlastně stalo.
Z dolní stanice spěcháme zpět a přichází radostné setkání s našimi ženami, které se velmi dobře baví v bistru, cesta zubačkou do Täsch a dále autem do našeho hotýlku ve Fiesch.
Co dodat k našemu výletu? Snad jen, že tyhle intenzívní zimní zážitky budeme jen stěží někdy překonávat. Euforie z lyžování byla neskonalá!

Réunion: báječný ostrov plný tajemných zákoutí hor a vodopádů, neprostupných deštných pralesů i nehostinných pouští, písečných pláží i vysokých útesů omývaných bouřlivými vlnami oceánu. Rozkvetlá zahrada květů nekonečné škály omamných vůní, ráj botaniků, ale, a to hlavně, i trekařů.

Spolu s Mauriciem a Rodriguesem tvoří Réunion souostroví Maskarény. Mauricius je turisticky známější destinace využívaná hlavně těmi, kteří chtějí od své dovolené teplé moře a prohřátou písčitou pláž. Ne že by to na Réunionu nebylo, ale – nechat bez povšimnutí ty nádherné hory ve vnitrozemí by bylo trestuhodné. Réunion odjakživa přitahoval spíš ty, kteří chtějí „něco dělat“ i ve chvílích volna. My s Janou také míříme do hor, do jedné z nejodlehlejších vesnic Réunionu…  

Tak jsme opravdu tady! 

I. den, 14.6.2023: 4 x letiště (Praha, Istanbul, Mauritius, Réunion)

Odlétáme z Ruzyně v 19:00 hod společností Turkish Airlines, přestupujeme v Istanbulu, dále 11 hodin letu na mauricijské letiště MRU pojmenované po prvním premiérovi země Siru Seewoosagur Ramgoolamovi a nakonec na letiště v Saint Denis na Réunionu, pojmenovaném po letci a stíhacím pilotovi z 1. světové války Rolandu Garrosovi. V 17:30 jsme odbaveni a v šeru nezvykle rychle zapadajícího slunce jdeme k jedinému osvětlenému okénku cestovní kanceláře Connections, kterou nám zprostředkovává naše cestovka Deluxea. Již napřed vtipkujeme, že tam určitě čekají jen na nás, ale skutečně, delegát u okénka nás již z povzdálí vítá a mile se usmívá: „Mrs. Tůmová and Mr. Tůma”? Welcome to Réunion!”

Organizace perfektně funguje, delegát nám předává všechny potřebné informace, mapy s vyznačenou trasou a nezbytné vouchery na jednotlivé “gites” a hotely. Po srdečném rozloučení nás čeká osobní řidič a převáží nás asi hodinu podél pobřeží do místa našeho prvního noclehu, hotelu Alamanda, pojmenovaném po krásném žlutém květu, tak charakteristickém pro souostroví Maskarén. Jízda pobřežní magistrálou proběhne bez problémů, za zmínku stojí zvláštní zvyk řidičů nechat puštěný levý blinkr při jízdě v rychlejším pruhu. Snad tím dávají najevo, že potřebují jet skutečně rychleji, nějaký hlubší smysl v tom nevidíme. Spíš ale vzniká zmatek ve chvíli, kdy řidič zapomene blinkr vypnout a zařazuje se zpátky do pomalejšího pruhu. 

V prospektech cestovních kanceláří se dozvíte, že hotel Alamanda s 58 pokoji se nachází na okraji Saint Gilles Les Bains, cca 150 metrů od pláže a v těsné blízkosti obchodního centra, kina, kasina, sportovního centra. Nicméně prostředí hotelu je velmi klidné, snad vzhledem tomu, že právě neprobíhá hlavní sezóna. V prostorném atriu hotelu osázeném palmami, fíkovníky a olivovníky se nachází venkovní posezení, restaurace, bar a 20m bazén. Náš skromně zařízený pokoj ústí malou lodžií a francouzským oknem přímo do této zahrady, takže lze vyjít z pokoje v plavkách s ručníkem rovnou do bazénu. Objednáváme si vydatnou večeři, točené pivo a vinný střik a jdeme se ještě podívat na blízkou pláž, ztemnělou večerním tichem. Zapomenu si vzít čelovku a tak máme poprvé možnost spíše slyšet a cítit, než vidět, vlny Indického oceánu, omývající písčité pobřeží plné úlomků korálů a lastur. O to je ale setkání tajemnější a šumění příboje spolu s oblohou plnou neznámých souhvězdí v čele s Jižním křížem voní příslibem zážitků příštích dní.

Za hranicemi civilizace 

II. den, 15.6.2023: Alamanda – Maidó – Roche Plate

Ráno se v hotelovém pokoji probouzíme se slastným pocitem, že nás očekává něco velkolepého. Musíme sebou ale hodit, žádné dlouhé povalování, protože v 7:00 už na nás bude čekat řidič s odvozem. Naštěstí jsme si batohy zabalili již včera večer, takže na snídani jsme v 6:30 a krátce po sedmé již nasedáme do osobního auta se sympatickým řidičem a vyrážíme směr Maidó. Zbytek bagáže zanecháváme v taškách v úschovně hotelu, poskytnuté milou recepční.

Piton Maïdo je nádherná vyhlídka zvaná The Balcony of Réunion Island ve výšce 2.190 m. n. m. Cesta k němu vede kousek po pobřežní dálnici a dále křivolakou silnicí se stovkami zákrut až na horní parkoviště. Teplota klesá s každou stovkou metrů převýšení o 0,5 st. C, takže nahoře nás vítá modrá obloha a příjemných 14 st. C. Silnice jsou zde dobře udržované, na straně přilehlé ke svahu vždy jakoby ostře seříznuté do metrového drenážního příkopu, odvádějícího přívaly dešťových vod. Napadá mě, že není asi žádná legrace, pokud by řidič při vyhýbání protijedoucím vozidlům sklouzl oběma postranními koly za hranu příkopu. A vozidel na silnici není málo, je pracovní den a zejména při projíždění rušnými městečky není o adrenalinové situace nouze. Postupně, jak se dostáváme do vyšších poloh, provoz utichá a máme možnost se kochat květy bujné zeleně lemující silnici i oslnivými výhledy v  mezerách mezi stromy. Na silnici se pohybují bezejmenní drobní ptáčci, kteří nás budou, jako jedni z mála živočichů na ostrově, provázet celým pobytem. Přezdíváme je přátelsky na „dodo” a s obdivem sleduji, jak jeden takový titěrný exemplář beze strachu vyhledává potravu právě uprostřed silnice na plné dělící čáře. Jako kdyby věděl, že právě zde auta nemohou předjíždět a tak mu nehrozí nebezpečí. Postupně budeme mít ještě několik příležitostí, přesvědčit se o chytrosti těchto roztomilých opeřenců.

Co říci k vyhlídce z Maidó? Tohle musí člověk vidět! Hned první den jsme konfrontováni s jedním z nejoslnivějších výhledů na ostrově. Rozeklané zbytky kaldery kráteru Mafaté, porostlé hustým tropickým roslinstvem. Působivé hrany vzhůru trčících ostrých vrcholů, střídajících se s propastmi kaňonů v nichž lze tušit dravé bystřiny napájené stříbrnými nitkami vodopádů. Mafate nebo Cirque de Mafate je horské údolí ve vnitrozemí ostrova Réunion. Je jednou ze tří kalder vyhaslé sopky Piton des Neiges (dalšími jsou Cilaos a Salazie). Oblast je obklopena strmými srázy a je dostupná pouze pěšky nebo vrtulníkem. Je pojmenována podle vůdce vzbouřených otroků, kteří zde našli útočiště v polovině 18. století. Jejich potomci zde dosud žijí v počtu asi 800 lidí, v údolí se zachovala starodávná kreolská architektura. Jejich obydlí sdružená v několika vesničkách odtud připomínají roztroušené bílé drobečky v neprostupné zeleni hornatého terénu.

Z vyhlídkového místa přecházíme kolem parkoviště do nedaleké rozsedliny v okraji bývalého kráteru zvané Ti Col. Odtud již sestupujeme prudkým srázem stěnou kaldery. Kamenitá stezka se vine ve stupních vytesaných do skály dávnými předky dnešních obyvatel ostrova, střídaných štěrkovými rovinkami, na nichž lze vždy na chvíli ulevit těžce namáhaným kloubům a šlachám. Přece jen není obvyklé začínat pobyt v horách sestupem o téměř 1500 m. A právě tato hodnota převýšení nás dělí od vesničky Roche Plate, kde se nachází náš dnešní nocleh. Ale výhledy jsou úchvatné a tvoří dokonalou odměnu za fyzickou námahu. Ve skále, které se na vzdušnějších místech občas přidržujeme, jsou vyhloubeny malé svatyňky s postavičkami svatých a jinými sakrálními drobnostmi. Evidentně tu převládá katolický vliv. Potkáváme několik jednotlivců, kteří se proti nám derou vzhůru a na jejich obličejích je vidět, že to není žádná legrace. Teplota se s klesajícími metry zvyšuje, zakrátko jsme pouze v tričku a zcela propocení. Je tu naprosté ticho, jen z údolí se ozývá přerušovaný zvuk strunové sekačky na trávu, rozléhající se v obrovitém skalním kotli. Přemýšlím, kdo asi může v těchto končinách obhospodařovat zahrádku a teprve po chvíli mi dochází, že to budou lidé co upravují stezku. Ty také zakrátko míjíme, dva osmahlé, dost divoce vyhlížející sekáče a jejich společnici, mladou kreolku, které by nejlíp slušelo přízvisko Slečna Drsňák. Právě končí svoji šichtu a teď, celí špinaví a pokrytí zbytky trávy odlétající z rotujících kotoučů sekaček, usedají na malém palouku, aby si dopřáli občerstvení z vlastních skrovných zásob. Slušně nás pozdraví a dokonce zahlédnu úsměv v jejich unavených obličejích, když jim uznale kyneme. Pokračujeme po stezce skryté ve vysokých jehličnanech podél vysokých skal, odkud se valí potůčky křišťálové vody, kterou bezstarostně ochutnávám. Je potřeba říci, že vodu crčící z vodopádů nebo zurčící v potocích lze bez obav pít, protože prameny ve skalních slojích jsou panenské a nikde nehrozí nebezpečí infekce ze zdechlého zvířete nebo jiného znečišťujícího zdroje. Jednoduše proto, že tu žádný dobytek ani divoká zvířata nejsou.

Roche Plate je jednou z malých vesniček zvaných îlets, což znamená „ostrůvky“, protože vznikly na ojedinělých plochách rovné půdy. Rovná půda je zde ale relativní pojem. Snad lze tak omezenou plochu nazývat vzhledem k okolním hlubokým srázům a strmým skalním útvarům. Pěšina vede bujnou vegetací, ve které se tu a tam objevují chudé domky postavené z velmi různorodého materiálu, nejčastěji tvořeného vlnitým plechem. Zde stojí za zmínku, že na zemi poprvé objevujeme zvláštní plody. Vypadají jako zelené papriky, ale jsou tvrdé a těžké. Až po několika dnech se dozvídáme, že jde o jednu z ze základních potravin, zeleninu zvanou „šušu”, čajot, neboli štětinatý meloun z Mexika. Původní aztécký název Chayotli byl později převzat Španěly jako chayote. Další národy jej následně všelijak komolily a měnily. Například zdejší Francouzi plodině říkají Chouchou (šušu) nebo také Chrystophine, v Argentině se jí přezdívá „vzdušná brambora“ či „brambora chudého muže“, v Číně ji seženete pod názvem „Buddhova ruka“. Prozatím však fotografii těchto plodů přikládáme k řadě dalších, podobně neidentifikovatelných. Nicméně, některé z rostlin se nám, buď částečně vyhledávačem Google nebo s podporou místních domorodců, podaří posléze identifikovat. Ze známých rostlin tu narážíme na občas volně rostoucí banánovníky s trsy nezralých plodů, jejichž růžice je zakončena ohromným, tuhým, fialovým květem nebo rudě zářící květenství vánoční hvězdy, jejichž jasně červená barva ostře kontrastuje s okolní zelení.

Snažím se teď z mapy vyčíst kde se nachází naše chata. Při pátrání v jedné z postranních zarostlých pěšin, kde se dokonale seznámíme s produkty rostliny u nás zvané svízel přítula, dokonce objevujeme zapomenutý heliport, ale odbočku na “Gite Chez Merlin” vypátráme až teprve na druhém, severovýchodním konci „vesnice”. Ve svahu na pravé straně cesty se nachází několik stavení uzavřených chatrnými vrátky. Shora je slyšet hlasitý hovor; nějaký muž tam hlasitě a naléhavě cosi vysvětluje a ženský hlas mu smířlivě odpovídá. Na mé opakované volání se konečně z jednoho nevzhledného domku vynoří postava postaršího muže, kreolského míšence. Vítá nás s rozpačitým úsměvem ve vrásčité tváři odhalujícím polorozpadlé dásně a po točitých betonových schodech nás vede nahoru. Tam nás očekává kápo, zřejmý majitel chaty, jehož hádavý hlas jsme měli možnost před chvilkou slyšet. Podívá se na nás trochu zvysoka a požádá nás francouzsky, abychom počkali v plastových židlích na terase. Anglické slovo tu místní nevypustí z úst. Potom pokračuje mobilním telefonem v nekonečném rozhovoru v kreolštině, který jsme mu k jeho nelibosti přerušili. Zbývá totiž asi 20 minut do třetí hodiny, kdy teprve začínají přijímat hosty. Máme tu poprvé a naštěstí naposledy možnost být konfrontováni s něčím, co jsme pouze vyčetli mezi řádky prospektů cestovních kanceláří: potomci uprchlých kreolských otroků si dodnes zachovávají odstup vůči bílým a obzvláště anglosaským „kolonizátorům”. Z chování tohoto „mača” lze i po několika stoletích vyčíst stopy potlačované nevraživosti, a to přesto, že jsme jeho hosty. Nicméně nás jeho chování nemůže vytrhnout z povznášejícího pocitu, že jsme úspěšně dosáhli našeho prvního cíle, obzvlášť když se trochu rozjaříme místním pivem “Dodo”, nazvaným podle legendárního vyhynulého ptáka ze sousedního Mauricia blbouna nejapného. Na Réunionu ale dodo zřejmě nežil, i když těžko dnes soudit, protože vyhynul již v roce 1662. Každopádně nyní nám majitel prodává čtvrtinku tohoto moku za 4 eura. Za chvíli se začínají trousit další hosté: asi šedesátiletý vysloužilý francouzský voják s plnou polní výbavou, přejmenovaný ihned na “Army Guy”, mladá německá dvojice, osamocená mladá, melancholicky vyhlížející Francouzka taktéž s velkým batohem a skupina čtyř frantíků na dovolené. Dáváme se do řeči se sympatickými Němci, kteří ovládají angličtinu a také s “Army Guyem”, jenž nám poskytuje své znalosti o místních poměrech. Mimo jiné o obchodu, který se nachází asi o 50 m dále a do kterého naše malá skupinka ihned vyráží. Obchod se nachází u cesty vlevo, předchází mu malý travnatý palouk se žlutými plastovými židlemi a stolkem. Na stlačení zvonku nám odemyká mladá dívčina. Ze skrovného vybavení menšího kamrlíku osazeného několika policemi vybíráme balenou vodu, kolu a pivo, nějaké suchary, paštiky a místní zeleninové saláty s rybím masem v plastových miskách krytých tenkým hliníkovým víčkem. Usedáme ke stolku se zakoupenými nápoji a klábosíme tu s našimi novými známými asi po dobu jedné hodiny co zbývá do setmění.  Army Guy se ukáže být vyzbrojen neocenitelnými informacemi o místních zvycích, stejně jako nezdolnou životní filozofií založenou na několika neúspěšných pokusech o udržení vážného partnerského vztahu, z nichž poslední prý skončil právě před několika týdny. I když navenek oplývá optimismem a rozveselenou náladou, z hořkého podtónu vyprávění je cítit, že jeho osamocená cesta sem má být možná hojivou náplastí na žal z rozchodu s milovanou bytostí. Možná, že podobnou zkušenost má za sebou i citlivá Francouzka, kterou poznáváme až později; mlčenlivá melancholička bez znalosti jediného anglického slova, takže nemáme možnost se s ní nějak dohovořit. 

Krátce po šesté odcházíme, abychom byli v chatě včas na večeři, která se zatím poněkud tajemně rýsuje v ohromném, bublajícím, plechovém hrnci na terase. Večeře se má podávat v sedm hodin a tak všichni hosté stojí již sroceni na horní terase v hladovém očekávání. Kreolský mačo ale nespěchá, v klidu pokračuje v telefonování a naše nedočkavé výrazy ho zjevně vůbec nezajímají. Teprve po chvíli ukončí rozhovor a blahosklonně nám otevírá jídelnu. Nahrneme se k dlouhému stolu pokrytému plastovým ubrusem s obrázky místního ovoce a dychtivě čekáme co bude. Po nezbytné sklínce punče přichází opravdové překvapení: ze společného hrnce si do prostřených talířů nakládáme hromádku vařených těstovinových „vrtulek” protkaných několika zrnky konzervované kukuřice a „okořeněných” několika kapkami citronové šťávy. Zatímco kroutíme hlavami nad tímto vydatným předkrmem, spolusedící frantíci se nás snaží přesvědčit, že to je pouze začátek a to hlavní teprve přijde. A opravdu, ve druhém chodu se dočkáme nutriční výzvy, když opět ze společných nádob co pamatují snad ještě arabské objevitele ostrova, nabíráme nadýchané kopečky bělostné rýže, zaléváme směsí z vařené čočky a talíře vrchovatě doplňujeme omáčkou, pravděpodobně Cabri Massalé, s kusy skopového masa. Výrazná chuť této směsi, ve které vyniká hlavně kari koření, je podpořena zvlášť podávanou miskou ostrých chilli papriček s cibulí v octové zálivce. Hmmm, já si tedy nestěžuji, i když mi mezi zuby občas zavrže zbytek rozdrcené kosti nebo nepoddajný proužek kůže. Jana má trochu problém, protože nerada čočku, ale vzhledem k tomu, že ví, že nic jiného nebude, statečně se s tím potýká a i z jejího talíře postupně vše mizí. Nakonec ještě dostaneme zákusek, sladký kousek koláče. 

Večeře tedy skromná, ale vydatná a je třeba říci, že v rámci možností je o nás dobře postaráno. Dokonce i teplá voda ve sprchových koutech chvíli teče a po chvilce vyjednávání obdržíme k erárním dekám i čisté povlečení. Spát jdeme brzy a noc proběhne úplně v pohodě, podaří se mi zabít jednoho otravného komára, jediného se vyskytnuvšího za celou dobu pobytu!

V nitru kráteru 

III. den, 16.6. 2023: Roche Plate – Marla

Ráno po skromné snídani v 7:00 hod: bageta, máslo, marmeláda, doplněné bílou kávou nalévanou z protékající rychlovarné konvice, se chystáme na další etapu. Army guy se rychle loučí a mizí v záhybech zarostlé cesty, zatímco my si ještě chvíli povídáme s mladou dvojicí německých studentů. Vyprávíme si o Réunionu a zejména o rasovém guláši, který zde historie postupem času navařila. Nejprve se zde v 17. století usadili francouzští přistěhovalci a koloniální poddaní. S prvními Evropany sem začaly proudit i další národy a národnosti. První dítě, které se zde narodilo, byl míšenec francouzského kolonisty a malgašské otrokyně. Osm set kilometrů vzdálený Madagaskar byl vůbec po dlouhá léta zdrojem pracovní síly pro místní plantáže. Jakmile bylo otroctví v roce 1848 zrušeno, otevřel se prostor pro nábor levné pracovní síly z východu – především z Indie. Výsledkem toho je dnes neuvěřitelný rasový galimatyáš – na ostrově se rozlišuje šest různých podskupin „réunionské“ rasy. Kafři jsou potomci bývalých otroků z Madagaskaru a Afriky, zarabové potomci muslimských Indů z Gudžarátu, malbaři odvozují svůj původ od dělníků přivezených z jižní Indie. Zoreyové jsou ti, jejichž předkové přišli z pevninské Francie, chinois jsou ti, již přišli z Číny. A pak jsou tu ještě yabové, původně chudí kolonisté z hor, kteří sem přišli v druhé polovině 19. století. Na celé té směsici je nejpůvabnější to, že nikdo svůj původ příliš neřeší, natož aby tu vznikaly nějaké nacionalistické tenze. A každou další svatbou se propletenec ras a národností zamotává ještě víc.

Po rozloučení s našimi dočasnými společníky, kteří míří stezkou na severozápad do Grand Îlet, se vydáváme po naší plánované trase do vesnice Marla. Vycházíme na rozlehlou planinu, sevřenou mezi hradbami bývalého kráteru a porostlou bujnou vegetací. Na planině se mezi nízkými křovinami vyjímají americké agáve. Je to mohutná rostlina o šířce až 3 metry se šedozelenými listy dlouhými až 1,5 metru. Každý list má pichlavý okraj a výrazný trn na špičce. Agáve typicky žije 10 až 30 let. Na konci svého života vysílá rostlina vysoký, rozvětvený stonek plný žlutých květů. Květ může dosáhnout celkové výšky 8 až 9 m. Rostlina umírá po vykvetení, ale produkuje výhonky nebo odnože ze základové růžice, které pokračují v růstu. Okolní svahy jsou porostlé řídkým lesem těchto rostlin a tvoří bizarní, exotické panoráma naší stezky, takže si občas připadám jako v exteriérech filmu Cesta do pravěku. Mezi mohutnými stvoly visí na svých sítích ohromní, až 10 cm velcí pavouci v nehybném strnutí. Jsou úplně neškodní, navíc vybavení  žluto- až oranžovočerným výstražným zbarvením, takže je nelze přehlédnout.
Přicházíme k malému potoku Ravine Chevaquine a podél něho sestupujeme do hluboké prolákliny, kterou protéká říčka Rivière des Galets. Na dno kaňonu ale nesestoupíme, odbočíme vpravo a po necelé půlhodině cesty travnatým terénem přicházíme k úžasnému místu, Cascade des Trois Roches. Skrytá mezi hustým stromovím se tu řeka rozlévá po ploché skále plné proláklin naplněných vodou, aby se nakonec zúžila v temném kamenném jícnu, odkud se s hukotem valí do hloubi soutěsky. Příroda tu vytvořila skutečně podmanivý exteriér, jakoby stvořený pro odpočinek a meditaci. Působivá magie je umocněna třemi ohromnými balvany, podle kterých je tato přírodní svatyně pojmenována. Na kamenném loži uprostřed řeky porůznu posedává několik pocestných, někteří si koupou nohy v prohloubeninách, jedna dívka si s vyhrnutými nohavicemi čte knihu. Přichází i naše Francouzka z chaty a s plachým úsměvem usedá k odpočinku opodál. Je tu ticho, rušené jen šuměním vody a zpěvem ptáků v korunách stromů. Svlékáme se do plavek a osvěžujeme se v zurčícím proudu vymletého koryta. Slunce stále svítí na vymetené obloze, vymáchám propocené tričko a nechávám jej schnout na vyhřátých balvanech. K obědu otevíráme plastové misky s rybími saláty, zapíjíme čerstvou vodou z říčky. Nechce se mi odtud, podmanivý magnetismus zázračné kotliny mě úplně uchvátil. Kdybychom nemuseli spěchat do předem zamluveného ubytování, určitě by se tu dalo zůstat celý další den.

Ale čekají nás další dobrodružství, proto balíme, nahazujeme batohy na záda a pokračujeme v cestě. Stezka tu překračuje říční koryto a chvíli nám trvá, než ji na druhém břehu v nánosech štěrku objevíme. Jdeme pak podél vodního toku po pěkně vyšlapané pěšině, stáčející se k jihovýchodu přes písečnou rovinu Plaine aux Sables až k místu, kde se trasa odklání od říčky a pokračuje ve strmém výšvihu na náhorní plošinu, na které se již nachází náš dnešní cíl. Vesnice Ilet de Marla je se svými 1600 m nadmořské výšky nejvýše položenou vesnicí Réunionu. Od předchozí Roche Plate liší hlavně tím, že je mnohem upravenější a terén zde není tolik členitý. Procházíme mezi několika barevnými baráčky s upravenými travnatými plácky a zahrádkami. Téměř každé obydlí má svoje fotovoltaické panely a kolektor s nádrží k solárnímu ohřevu vody. Vidíme fotbalové hřiště a je tu i základní škola. Zvýšená úroveň bydlení je dána i blízkostí města Cilaos, které je odděleno jen horským průsmykem. Mezi množstvím dřevěných šipek, umístěných podél cesty na krátkých kůlech s názvy ubytovacích zařízení, hledáme tu naši, ale neúspěšně. To už ale přicházíme k malému ozvučenému baru Chez Jimmy, který vedou dva styloví rastamani. Jako ve snu usedáme k smrti unaveni na dlouhé dřevěné lavice a objednáváme si dvě točená, orosená piva! Co na tom, že to není zrovna Plzeň, našim vyprahlým hrdlům chutná báječně. Jakoby oba správní hoši z obsluhy vytušili kdo přišel, opouští africký techno jam, který nás sem po sluchu přivedl a pouští pecky od Boney-M. A já se v tu chvíli slastně přenáším do období svého nejranějšího mládí, kdy k nám před dům přijela pouť a tyhle písničky zněly v létě každý den. Po asi hodině odpočinku se vyrveme slastné náruči opojení, domlouváme ještě s milou barmankou, aby nám připravila na ráno dva tuňákové sendviče a vyrážíme na druhý konec vesnice, kde konečně se nachází naše ubytování: Gite Ti Piton.

Přenocujeme tu v útulném pokoji se dvěma palandami, na vedlejší palandě přespává mladá francouzská dvojice. U večeře nás přivítá laskavá drobná kreolka, začíná se jako obvykle sklenkou výborného punče a pak už následuje obvyklé menu: jako předkrm zapečené šušu se sýrem, potom rýže, čočka, dušené rybí  a vepřové na kari, miska s naloženými chilli papričkami. U stolu si povídáme lámanou angličtinou se skupinou místních, kteří tu jsou na výletě. Starší, vysloužilý učitel nám vypráví, jak celý svůj život konzumuje tuto jednotvárnou, i když výbornou a jistě výživnou krmi a navzdory či možná právě proto se těší vynikajícímu zdraví. Dále se dozvídáme řadu zajímavostí z místních poměrů, mimo jiné například pravdu o prudce jedovaté rostlině podobné ostružinám (Libora měnivá, Lantana camara), která tu roste podél cest a která prý bývá postrachem pěstitelů dobytka. Učitel je hovorný a když se dozvídá, že jsme z Čech, zeptá se, světe div se, co si myslíme o Ukrajině! Ano, masírují je tu úplně stejně jako u nás, jak jsme měli možnost poznat při čekání v hale na letišti a sledováním vysílání veřejnoprávní televize.

Večer jdeme ještě s Janou na krátkou procházku, pozorujeme hvězdnou oblohu a kromě Jižního kříže se nám daří rozpoznat i další souhvězdí, jejichž jména zní exoticky pro nás, obyvatele severní polokoule: Kentaur, Moucha, loď Argo dělící se na Kýl, Záď, Plachty nebo třeba i lodní Kompas.

Nekonečný maraton  

IV. den, 17.6. 2023: Marla – Cilaos

Ráno vstáváme jako obvykle v 6:30 a snídáme v 7:00 hodin. Čeká nás poměrně náročný traverz do sedla Taïbit Pass ve výšce 2142 m. n. m. a dále sestup listnatým lesem s poetickým názvem Plaine des Fraises (Jahodová pláň). Skutečně zde podél cesty rostou jahodníky, chuť dozrálých plodů je však mdlá a zdaleka se našim lesním jahodám nevyrovná. Cestou vzhůru k hraně kráteru si všimneme fáborů zavěšených místy na větvích stromů a brzy máme možnost konfrontovat se s jejich účelem. Dnes se totiž běží Ultra Marathon des Cirques, pověstný 64 km dlouhý trailový závod vedoucí přes všechny tři ostrovní kaldery. Se závodníky běžícími v protisměru se začínáme potkávat už při výstupu a není vždy úplně jednoduché se jim na úzké stezce včas vyhnout. K dnešní nejnamáhavější etapě treku nás tak čeká další obtěžující aspekt, jehož důsledky pocítíme naplno až později odpoledne. Nyní bereme setkání s prozatím ojedinělými běžci spíše s humorem, i když jim někdy uskakujeme z cesty na poslední chvíli. V horském sedle, skrytém v chladivém stínu nakupených mraků, si dopřáváme krátký oddech a po chvíli opět klesáme strmým terénem na druhé straně kráteru, míjejíce přitom stále větší počet běžců. Přibližně v 10:30 přicházíme ke kiosku skrytému v hustém porostu stromů, bylinné čajovně zvané Tisanerie des 3 Salazes, kde si objednáváme lahodný čaj ze směsi sušených lístků místních horských rostlin. Dvě mladé dívčiny, které stánek provozují, nabízí i lákavě vypadající pečivo, koláče a ovoce. Platba za pokrmy i nápoje je dobrovolná, dívky nám vysvětlují, že jejich činnost je dotována sdružením řemesel Asociace 3 Salazes. Po krátkém posezení scházíme strmým traverzem k silnici vedoucí horským úbočím do Cilaosu, lázeňského městečka, podle kterého se nazývá celá oblast Cirque. V místě, kde se stezka kříží se silnicí, je občerstvovací stanice pro ultramaratonské běžce. Když se blížíme, je slyšet vřava, povzbuzování pořadatelů i několika zevlujících diváků. S každým objevivším se běžcem se zvedne hurónský pokřik a dokonce i když naše maličkosti přecházejí přes silnici, přátelsky na nás pokřikují. Jsme už dost unaveni, slunce opět pálí na modré obloze, a tak se rozhodujeme, zda budeme pokračovat dolů do údolí, nebo využijeme autobusu, který by nás odvezl do dalšího etapového cíle, do Cilaosu. Přesvědčuji Janu, že bychom si neměli nechat ujít cestu k vodopádům Cascade de Bras Rouge, o kterých píší v průvodci, že jsou úchvatné. I když toho má moje žena už dost a je značně unavená, kuráž jí nechybí. A tak sestupujeme po úbočí svahu křovinatým, nevzhledným lesem, stále míjejíce zvyšující se počet běžců, tentokrát uhánějících naším směrem. Každou chvíli volám na Janu vpředu: „Běží!” a v tu chvíli oba uhýbáme na úzké stezce přemotivovaným závodníkům. Na rozcestí, kde máme poslední možnost zvolit kratší cestu, se definitivně rozhodujeme pro “delší, zato ale horší” variantu. Stoupáme opět v ostrých zákrutech po úzkých skalních římsách, zatímco hluboko pod námi spíše cítíme a slyšíme, než vidíme, divokou říčku Bras Rouge. Jana se už sotva vleče, hlavně sestup jí dělá problémy, ale zatím se statečně drží. Trpí obzvláště nyní, když prudkým úsekem klesáme do rokle, kde mají být vodopády. Ty jsou ale zakryty bujnou vegetací a výstražné tabule nás varují před přiblížením k nedostupným okrajům kaňonu. Takže z „úchvatného” výhledu není nic! Stezka vede přes mělkou lagunu, ve které si Jana chladí zmožené nohy a když zachytím její vyčítavý pohled, vidím, že je zle. Moje žena prostě nemůže dál. Chytají jí křeče a pravý nárt ji nesnesitelně bolí. Dokonce má podezření na únavovou zlomeninu! Tato diagnóza od zkušené fyzioterapeutky zní jako umíráček naší výpravy. To by v krajním případě znamenalo přivolání helikoptéry, tedy pomoci, se kterou mám sám smutné zkušenosti, odvoz do nemocnice, zrušení celého zbývajícího programu naší cesty a neslavný návrat domů. Nebo budeme muset volat do cestovky, aby nám naplánovala jiný, omezený program? Takto přemýšlím, zatímco na chvíli odpočíváme u zurčících vod říčky ve stinném zákoutí stromů a skal. Půjčuji Janě hůlky v domnění, že jí pomohou, i když na ně není zvyklá. Chůze s hůlkami je ošidná a rozhodně ji nelze doporučit napoprvé v obtížném terénu. Jde o úplně odlišnou koordinaci svalů, zejména lýtkových a nártu, ale i rukou, zad a trapézových svalů. Při stoupání se o hůlky přitahujeme, při sestupu je používáme podobně jako berle. Zároveň pomocí nich udržujeme rovnováhu. Tato výhoda pro zkušeného trekaře v součtu překonaných výškových metrů a uskutečněných pohybů bývá pro neznalého turistu úmornou dřinou. Přesto si říkám, že to zkusíme. Přes výhrady své ženy si přes ramena a hruď zavěšuji její batoh a takto obtěžkán jako soumar, opíraje se o ulomenou větev jako o hůl, potácím se za její belhající postavou. Vzbuzujeme nevšední zájem jak u běžců, tak i občasných protijdoucích turistů. Soustrastné komentáře typu: „Opravdu nepotřebujete pomoct?” nebo “Jste v pořádku?”, střídají i ironické: „Hele šerpa. Vezmeš nám batohy?” Usmívám se, ale v duchu mám chuť posměváčky přetáhnout holí. I když za nic nemohou. Zbývá nám posledních 200 výškových metrů k silnici. Janě se jde do vrchu trochu lépe a tak kolem čtvrté hodiny odpoledne docházíme konečně k opuštěné autobusové zastávce Sentier du Fouquet. Je potřeba říci, že veškerá dopravní obslužnost je na ostrově vynikající, autobusy jsou nové, zastávky i ostatní veřejné stavby dopravní infrastruktury jeví stopy modernizace z velkorysých dotací Evropské unie. Samotný autobus skutečně přijíždí na minutu přesně, vzdáváme hold umění kreolského řidiče, který nás na úzké silnici prudkým svahem v klikatých zatáčkách bez větších obtíží dopravuje zbývajících asi 1,5 km do Cilaosu. Zde přestupujeme na městský autobus, platíme jízdenku v pokladně zastávky a přibližujeme se k místu, kde máme dnes přenocovat. Řidič nás vysazuje v odlehlé ulici Rue des Trois Mares, zbytek musíme dojít pěšky. Podpíráme se navzájem a zatímco se neúprosně začíná stmívat, hledáme hotel Le Cilaos. Podaří se nám to díky mému bystrému orientačnímu smyslu a výjimečné schopnosti orientace v mapě už napodruhé, takže se musíme vracet z původně nesprávného směru jen asi necelý kilometr. Do hotelu, postaveném v mírně honosném, pseudokoloniálním stylu přicházíme úplně vyčerpaní. Úslužný recepční, když vidí dvě vrávorající, zpocené a zaprášené postavy, nás hned usazuje v hotelovém lobby a podává nám na tácku stočené chladivé ručníky. Na pokoji s velkou manželskou postelí je i koupelna s obrovskou vanou, kterou Jana ihned napouští horkou vodou a nakládá se do ní s úlevným povzdechnutím. Horká voda střídaná chladivým obkladem z ledových kostek přinesených snaživým recepčním, spolu s tabletkou Acylpyrinu, dělají s kotníkem zázraky. Už při večeři v hotelové jídelně, která je skutečně okázalá s obrovským výběrem nejrůznějších druhů masa, ovoce a zeleniny podávaných formou bufetu-švédských stolů, vidím, že je mé ženě lépe a někde vzadu v mysli mi zabliká světélko naděje. Že bychom zítra přece jen pokračovali? Čekal by nás náročný výstup s převýšením 1500 m na chatu pod nejvyšším bodem ostrova. Ale Jana mi nic nedává zadarmo, a tak ani tentokrát nevím do poslední chvíle na čem jsme. Beru to jako poučnou lekci za nepříliš rozumné rozhodnutí jít delší trasou kolem „úchvatných” vodopádů, čímž jsem skutečně ohrozil zdar naší výpravy. Výhodou plánování trasy s cestovkou je sice jistota noclehů na chatách “gîtes” formou předem zamluvených voucherů v daných termínech, avšak na druhou stranu musíme jít bez odpočinku, který by se například po třech dnech chůze v náročném terénu jistě hodil. A docela si dovedu představit den strávený blaženým povalováním třeba u vodopádů Cascade des Trois Roches. Tato varianta znamená o pár kilogramů těžší batohy, starosti s obstaráváním jídla, vařením, sjednáváním noclehů i zajišťováním přepravy do odlehlejších míst na ostrově. Toto všechno cestovní kancelář zajistí, na nás je už „jen” to všechno ve stanoveném čase projít. Po několika čtvrtinkách piva “Dodo” a sklence vína je nám už mnohem lépe, takže usmířeni s náročným dnem usínáme na pohodlném letišti. 

Výstup do oblak 

V. den, 18.6. 2023: Cilaos – Gite de la Caverne Dufour

Ráno, sotva otevřu oči, patří první má myšlenka Janě. Je jí lépe? Budeme moci pokračovat? Má žena ale podle svého zvyku tajemně mlčí. Až když se ozvu, jestli tedy budeme volat do cestovky, aby nám přizpůsobili program, utrousí lakonicky, že se uvidí. Cvičím ještě svých 40 kliků venku před francouzským oknem na opuštěné asfaltové silnici a pak vyrážíme na snídani. Balíme věci, beru do batohu některé části oblečení mé drahé polovičky; oteplovačky, softshellovou bundu, teplé prádlo, prostě věci, které se obvykle berou do deštného pralesa. Budiž dostatečným vysvětlením, že tohle oblečení mělo sloužit k výstupu na nejvyšší vrchol ostrova, kde lze prý očekávat i teploty pod bodem mrazu. Zatím ale o nějakém výstupu nemůže být řeč, s napjatým očekáváním sleduji svou ženu při chůzi, zda nekulhá. Sláva, vypadá to nadějně, noha zatím drží! Po snídani se domlouváme, že zkusíme menší procházku a pokud to půjde pokusíme se o výstup. Zatímco dopolední slunce začíná vytahovat vlhkost z povrchu země a celé město obklopuje panorama mlžného závoje nízkých mraků, docházíme po poměrně rušné silnici k místu, kde opět navazuje naše stezka GR R2, kterou sledujeme již z Marly. Uvědomujeme si, že s sebou nemáme žádné zásoby a nahoře budeme dva dny bez jídla, nepočítáme-li večeři a snídani na chatě. Odcházím proto ještě vyhledat nějaký obchod, což může být problém vzhledem k tomu, že je dnes neděle. Janu nechávám odpočívat na posledním stupni dlouhého kamenného schodiště, odkud je nádherný výhled na celé město. Je to poprvé, kdy se takto v neznámém prostředí rozdělujeme. Zvláštní pocit. Nějakou náhodou se mi podaří poměrně rychle najít informační centrum, kde mi ochotná paní poradí. Vlastně hned za rohem je ulice Rue du Père Boiteau tvořící místní malé korzo, kde se prochází desítky lidí. A o pár metrů opodál se nachází supermarket, kde nakupuji saláty v plastových vaničkách, rajčata, paštiky, Coca Colu, dvě bagety a ještě pár drobností. Vybíhám nazpět schody, Jana naštěstí zůstala na místě. Vybaluji hrdě svůj nákup s pocitem pravěkého lovce, který právě skolil jediné divoké zvíře v okolí. Vyrážíme pak s novou chutí kolem kostela Panny Marie Sněžné ulicí Chemin du Séminaire, odkud se napojujeme na stezku GR R2 a posléze i GR R1, kterou překonáváme asi tříkilometrový úsek před nástupem na nejvyšší vrchol ostrova. Široká, upravená cesta vede typickým deštným porostem, kde převládá rostlina s výraznými listy a nápadným oranžovým květenstvím řečená motýlovec Gardnerův. Z květů tézo rostliny, nebo její příbuzné, si prý tanečnice na Havaji tvoří své pověstné nákrčníky. Jana se na tomto úseku docela rozchodila a mám co dělat, abych jí stačil. Než dojdeme k místu nástupu, dáváme si ještě malou svačinu v ohybu silnice, v jednom z mnoha odpočinkových míst tvořených okrouhlými dřevěnými přístřešky. Sinice se tu kříží s potokem Bras de Benjoin a ze zarostlých skal tu crčí množství pramenů, které využíváme k osvěžení. Pak již zbývá pár kroků po silnici a jsme tady, na startu jednoho z našich hlavních etapových úseků, výstupu na chatu Refuge de la Caverne Dufour ve výšce bezmála 2500 m. n. m. Tak tohle bychom měli!  Čeká nás necelých 1200 výškových metrů vzhůru po úzké stezce s množstvím kamenných stupňů, traverzující nízkým, vlhkým lesem. Procházíme mlžnou oblačností, sledujeme paprsky slunce pronikající a lámající se o její horní vrstvu a když se dostaneme nad inverzi, otevírá se pohádkové panorama nad nedozírným mračným mořem, ze kterého ční vzdálený horizont zdvihající se stěny kaldery. Několik ptáčků “dodo”, schovaných v hustém podrostu, nás doprovází a svým cvrlikáním jakoby upozorňovali na zvláště ostré zákruty, vinoucí se po visutých balustrádách s oslnivými výhledy do propasti pod námi. Jana je stále o pár metrů přede mnou, opravdu se jí podařilo chytit druhý dech. A tak nakonec ta Coca Cola z Cilaosu, kterou jsem kupoval na povzbuzení hlavně pro ni, poslouží tomu více znavenému, což jsem v tuto chvíli já. Slunce se již pomalu chýlí k západnímu horizontu, když se blížíme k nejvyššímu bodu zvanému Croisée Coteau Kerveguen, odkud je již vidět chata na širokém plató pod horskou skupinou Masif du Piton des Neiges. Zde také končí naše dnešní trasa, plná váhavých výzev a očekávání, zda vůbec a kam až budeme moci dojít. Jsme vyčerpaní, ale šťastní, že jsme to dokázali. Po vydatné večeři v jídelně spolu s veselou skupinou dalších horalů odcházíme spát do společné noclehárny s třípatrovými palandami. Ráno se vstává brzy, domlouváme se s Janou, že se výstupu na sopku nezúčastní, aby pak vydržela celodenní pochod do cíle další etapy. S nočním klidem se po chvíli chladivým povětřím rozléhá už jen chrápání některých spolunocležníků, zatímco měsíc jediným oknem zvědavě nakukuje dovnitř svým bledým svitem.

Na nejvyšším bodu ostrova 

VI. den, 19.6. 2023: Gîte de la Caverne Dufour – Piton des Neiges – Bélouve – Gîte du Volcan

Vstávám s pípáním budíku ve 4:00 ráno. Čeká mě výstup na Piton des Neiges (3069 m n. m.), vyhaslou štítovou sopku, nejvyšší horu Réunionu a celého Indického oceánu. Spolu se mnou vychází téměř celé osazenstvo chaty, jen několik jedinců spolu s Janou zůstávají v blaženém snění v posteli. Beru si na sebe dlouhé kalhoty a windstoperovou bundu, pod ní kromě moiry i flísovou vestu, protože nahoře bude podle všeho pod nulou. Vycházím s čelovkou a pouštím se po široké kamenité stezce, lemované bíle označenými balvany. Cesta je poměrně přehledná, vine se nekonečným lávovým polem, kde skrz zvětralý skalní povrch prostupují trsy suchých křovin. V temné pustině je absolutní ticho, rušené jen mými kroky po skřípajícím štěrku a občasným cinknutím hůlek o kámen. Na nebi září spousta hvězd, jimž vévodí Jižní Kříž. Sleduji „vláček” svítících čelovek přede mnou a přemítám, jaký je to zvláštní pocit jít k vrcholu sám a kdy jsem jej naposledy zažil. Ano, bylo to před 25 lety při památném přechodu Roháčů, který se stal naprosto zlomovou událostí v mém, řekněme, vysokohorském podnikání. Okamžik, který odjistil sérii výstupů, z nichž jen počet zdolaných čtyřtisícovek v Alpách se prozatím zastavil na čísle šestnáct. Mezitím jsem však nikdy na žádný kopec nevystoupil sólo a tak nyní využívám příležitosti k osamocenému rozjímání. Po asi hodině cesty začínám před sebou vidět horizont směřující k vrcholu a po další půlhodině jsem nahoře. Na vrcholu to fučí a  protože na některých skalách jsou vidět bílé zmrazky, usuzuji, že teplota musí být lehce pod bodem mrazu. Je tu široké prostranství, tvořené uhlazeným sopečným popelem s nepravidelně rozesetými balvany o které se opírají nebo na nich posedávají ti, co sem již vystoupali z chaty přede mnou. Usedávám na zem u jedné takové skalky s tváří obrácenou k východu. S téměř posvátným očekáváním vzhlížíme všichni ke zrodu Velké Hvězdy, východu slunce. Ještě pár desítek minut a divadlo začíná; na oranžově planoucí obzor se pozvolna vyhoupne rudě žhnoucí slunce. Intenzita jeho paprsků je slabá a můžeme jej pozorovat pouhým okem, pokud bychom se zabývali prastarými léčebnými metodami, které praktikovali starověcí Slované a která dnes ožívá v terapii zvané “sungazing”. 

Pobývám na vrcholu jen pár minut a zatímco ostatních asi dvacet návštěvníků se kochá okolními výhledy, po několika rychlých momentkách se pakuji k sestupu. Skáču z jednoho kamene na druhý a jsem tak zabrán do výběru nejvhodnějších balvanů k přeskoku, že si ani nevšimnu, že jsem sešel z cesty. To, co jsem v záři vycházejícího slunce, svítícího teď již naplno přímo do očí, považoval za bíle označené skalky, je jen vyprahlé a vybělené koryto potoka, který tu zřejmě protéká v období dešťů. Zjišťuji, že jsem na rozlehlé planině v nepřehledné změti sopečných skal někde odbočil a teď se mezi mnou a chatou rýsuje prudký svah. Zvláštní na tom je, že jsem lehkovážně zabloudil právě ve chvíli, kdy jsem si v duchu představoval jaký jsem už zkušený borec a jak bych si mohl hnedle založit turistickou kancelář a jako průvodce vodit klienty na výpravy. Ani náhodou! Zatímco si nadávám do tupců a snažím se usilovně proniknout nízkými křovisky ve snaze najít správnou cestu, uslyším několikeré zapískání. Ohlédnu se a na svahu vpravo, ve vzdálenosti asi 500 m, vidím drobné postavičky nějaké skupinky, jak na mě zuřivě mávají a ukazují dopředu. Ok, nezbývá, než přiznat chybu, schlípnout uši a nechat se těmi zelenáči vyvést na správnou trasu. Mávám na ně otráveně a prodírám se jejich směrem, zatímco mi křoviska šlehají nohy, podrážky v nízkých pohorkách tančí na hrbolatém terénu plném skrytých škvír a kotníky k tomu zpívají. Teprve po chvíli, když se vyšplhám na skalnatý hřbet a  po správné cestě přicházím k chatě, vidím čemu jsem unikl. To, co jsem lehkomyslně považoval za zkratku, byl neschůdný prudký svah, střídaný sopečnou skálou, které za ohybem horizontu shora nebyly vidět. To tedy mohlo být slušné dobrodružství, nebýt mých pískajících zachránců!

Jana na mě čeká před chatou a věru, v tu chvíli není větší úleva, než spočinout v její náruči a nechat se dovést do společenské místnosti k připravené snídani. Mám toho tak akorát a to je teprve osm hodin ráno. Čeká nás sestup o 1000 výškových metrů k parkovišti, kde má v 15:00 hod čekat řidič, který nás odveze k ubytování na opačné straně ostrova. Je již pár minut po deváté, když se vypravujeme z chaty. Stihneme ještě pozdravit vrtulník, který v bezprostřední blízkosti manipuluje s velkoobjemovým pytlem plným odpadu z chaty. Pak odlétá jihozápadním směrem, zatímco my vyrážíme k severovýchodu. 

Pozvolna klesáme nekonečnou pouští a po několika kilometrech se ráz krajiny mění. Postupně se dostáváme do pásma vyšších rostlin, obejme nás opravdový tropický prales, v němž máme pocit, jako bychom se ocitli v pavilonu indonéské džungle v pražské ZOO. Rozbahněná stezka se spoustou kaluží je místy v prudkém sestupu vedena po dřevem vyztužených stupních, na nichž podrážky našich bot kloužou jako namydlené. Dovedu si představit jak to tu vypadá v období dešťů, kdy některé chodníky, proměněné v koryta vodopádů, bývají pro neschůdnost uzavřeny. Přes úseky s výskytem močálů jsou tu vystavěny dřevěné povalové chodníky s drátěným povrchem proti podklouznutí a ty velmi zrychlují postup. Přelézáme i obcházíme ztrouchnivělé kmeny padlých velikánů porostlé obrovitými mechovými převisy, na nichž raší bujná květena, procházíme bambusovými háji i kapradinovými porosty. Koruny stromů a palem, sta druhů popínavých rostlin i lišejníků splývajících ze zetlelých větví tvoří místy nad našimi hlavami neproniknutelnou klenbu. Stezka vede po zarostlém okraji, za nímž je prudký, několikasetmetrový sráz k městečku Hell-Bourg, které se zdá být doslova na dosah ruky a odkud dokonce občas zaslechneme lidské hlasy. Přecházíme ještě několikero dřevěných mostků vedoucích přes úzké rokle, abychom nakonec opustili fantastické divadlo divokého deštného pralesa a ocitli se na malé mýtině u turistického přístřešku Belvédére de Salazie. Odtud je to už jen pár set metrů po upravené cestě a dále po asfaltové silnici k parkovišti. Máme ještě hodinu čas a ten věnujeme odpočinku u stylové chaty Gîte de Bélouve s nádherným výhledem do údolí Salazie. V 15 hodin již čeká, jak jinak než další sympatický řidič u otevřených dveří dodávky a převáží nás 50 km na druhou, jihozápadní část ostrova k chatě Gîte du Volcan. Silnice nejprve pozvolna klesá zelenými pralesy, aby se mnoha oblouky propletla nížinnou částí, kde se nacházejí zastavěné aglomerace i zemědělské usedlosti. Zastavujeme v městečku Bourg Murat; na kruhovém objezdu jsou tu dva obchody, parkujeme u většího z nich, „sopečného supermarketu” Supérette du Volcan, kde do sebe doslova vdechuji plechovku vychlazeného piva Dodo. Uf, to bylo na poslední chvíli, už jsem se začínal kroutit jako vysychávající list! Přejíždíme hranici dalšího národního parku, oblasti Sainte-Rose, a začínáme opět stoupat. Dostáváme se do oblasti nádherných výhledů na okolní hustě zalesněné, vulkanické svahy, které v kombinaci s mlžnými opary a sluncem, pomalu se sklánějícím k západu, vytvářejí fantaskní obrazy. Řidič nám během cesty vypráví zajímavosti z místního místopisu, na vyhlídkových místech zastavuje, abychom si mohli pořídit úchvatné fotky. Ve výšce 2300 m n. m. nás náhle vybídne, abychom na chvíli zavřeli oči. Když je otevřeme, jsme doslova v šoku! Krajina za okny se zničehonic změnila jako mávnutím kouzelného proutku. Z tropické vegetace jsme se ocitli v nehostinné poušti sopečného popela a lávových polí, kterým vévodí vzdálený vrchol sopky Piton de la Fournaise. Kolem nás jen štěrk, balvany a tu a tam roztroušené holé sopouchy, nad kterými se při každém závanu větru vzdouvají kotouče červeného prachu. Z bujného rostlinstva tu zbývají jen sporé křovinaté porosty, tu a tam pokrývající vysušený povrch. Pusté prostředí tolik připomíná měsíční krajinu, že mi přijde docela zvláštní, když nás na opuštěné, zaprášené silnici v protisměru míjí obyčejné SUV a nikoli lunární vozík. Ale to již přijíždíme na parkoviště, platíme řidiči spropitné, rozloučíme se a již opět s batohy na zádech překonáváme posledních pár desítek metrů k chatě. Ta se nachází poněkud níže na visutém ostrohu, odkud je nádherný výhled na oceán, stále pokrytý neproniknutelnou vrstvou inverze. Ubytováváme se v šesti lůžkovém pokoji s palandami, spolu s mladou francouzskou dvojicí. V prostorné hale, kde se podává večeře, se topí naftovými kamny, což shledáváme jako velmi příjemné opatření, neboť po západu slunce se venku citelně ochladilo. Standardní produkty zdejší kuchyně předchází nezvykle lahodná zeleninová polévka, pravděpodobně připravovaná z masového vývaru a smetany. Obvykle si nijak výrazně na vařenou zeleninu nepotrpím, ale tohle je skutečně unikátní kuchařský výtvor, který je hoden přídavku! V opuštěném, skromném baru, sloužícím zároveň jako skladiště, se nachází i pivní pípa, takže o mou osobu je tu náležitě postaráno. Odcházíme spát unaveni, ale nasyceni a napojeni, plni očekávání zítřejších zážitků na sopce.

Cesta v pustině na le Volcan 

VII. den, 20.6. 2023: Gîte du Volcan – Piton de la Fournaise – hotel Alamanda

Ráno, po snídani podávané formou skromného bufetu vyrážíme na lehko směrem k vulkánu. Batohy si ukládáme v hale, správcová chaty, jinak velmi milá paní, nám vysvětluje, že brzy odpoledne v chatě nikdo není, ale nechá kvůli nám otevřený zadní východ. To je také nezvyklá porce důvěry nejen vůči neznámým turistům, vzhledem k tomu, že z haly je volný průchod do dalších místností; skladiště, jídelny, baru i dalších bohatě zásobených prostor. Nad chatou obcházíme staveniště, kde se již téměř dokončuje výstavba nového, moderního hotelu, samé sklo, kámen a železobeton. Za zmínku stojí, že stěny rozsáhlé budovy v obloukovém tvaru tvoří půl centimetru silné snýtované železné pláty, překládané jeden přes druhý v důmyslném systému. Možná jako ochrana proti případnému výronu lávy či proti zemětřesení, kdo ví.

Za staveništěm odbočujeme podle turistického rozcestníku vlevo a procházíme porostem vyšších keřů, které tu tvoří mírně bujnější vegetační pás vzhledem k přivrácené severozápadní straně směrem k oceánu. Po mírném stoupání přicházíme k okraji mohutné hradby tvořící vnější hranici kráteru o průměru téměř deset kilometrů. Stezka tu protíná horský průsmyk Pas de Bellecombe – Jacob ve výšce 23111 m n. m. a prudce sbíhá dolů 80 m vysokou hranou ve visutém schodišti vytesaném do tvrdé, lávové horniny. Sestupujeme na rozlehlé plató, obklopené ze všech stran zvýšeným okrajem původní kaldery, nejmladší na ostrově, zvané Enclo Fouqué, tedy geologickému útvaru ne nepodobnému kráteru na měsíci. Dno kaldery vytváří dojem rozbouřeného moře, naráz ztuhlého v černý led. Počet rostlin, živořících ve škvírách lávových zkamenělin nejrůznějších tvarů, by bylo lze spočítat na prstech jedné ruky. Jemná bríza, vanoucí od moře, sviští ve skalách a spoluvytváří ponurý a zároveň ohromující dojem širé pustiny. Jen slunce, zářící na modré obloze snižuje stísněný dojem z drsného, neobyvatelného okolí.  Postupujeme po rovině rychle vpřed, Jana bez batohu přede mnou doslova uhání. Obcházíme menší, asi 10 m vysoký, parazitický kráter Formica Léo, kónické těleso tvořené vyvřelým popelem, přeskakujeme pásmo menších puklin a terén se začíná pomalu zvedat k rozložitému kuželu sopky, zvedajícímu se před námi jako prahorní útvar. Na úbočí svahu je několik menších kráterů, z návěstí u paty vulkánu se dozvídáme i něco o jeho historii. Vrchol se tyčí do výšky
2 631 metrů nad mořskou hladinu. Typově se jedná o štítovou sopku, která vznikla opakujícím se výlevem málo viskózní lávy nad horkou skvrnou pod Indickým oceánem. Pojmenování štítová je odvozeno od vzhledu sopek. Tvar tělesa s nízkými svahy připomíná otočený štít antických bojovníků směrem vzhůru. Piton de la Fournaise je aktivní minimálně 530 000 let a byla doplňována sopečnou činností další štítové sopky Piton des Neiges, která je i nejvyšší horou ostrova. Sopečné erupce na ostrově probíhají formou výtoku žhavé, málo viskózní lávy z magmatického krbu. Láva je velmi pohyblivá, což zapříčiňuje vznik lávových proudů, které pak rychle postupují po úbočí sopky a stékají do oceánu. Od roku 2000 došlo na ostrově každoročně minimálně ke dvěma erupcím a v tuto chvíli, kdy pořizuji tento zápis, tedy v říjnu 2023, je poslední registrovanou aktivitou datum 2. července 2023. Tedy jen pár dní po tom, co jsme ostrov opustili! Při výbuchu vznikl nový vrchol na východním úbočí, který svým dobře uzavřeným tvarem připomíná rozhlednu, určenou k pozorování okolí. V kreolské architektuře Réunionu se tento typ stavby nazývá Guétali.

Dnes nás ale žádná erupce nečeká, sopka je klidná a nic nepředpovídá úkazy, ke kterým tu má dojít již za 14 dní. Bohužel nebo naštěstí? Kdo ví. Pozorovat erupce lávy a výrony horkých plynů z nově se otevírajících kráterů a puklin, fumarol, může být zábavné pozorovat, ale jen v uctivé vzdálenosti. Pokud by se nám zde začala znenadání pohybovat půda pod nohama, asi bychom příliš rádi nebyli.

Po asi hodině a půl docházíme pod okraj hlavního kráteru Dolomieu, který se obchází zleva, stále po upravené cestě na vyhlídkové místo Balcon de Dolomieu, kde se otevírá velkolepý výhled do nitra sopky. Protější strana otevřeného jícnu je od nás vzdálena kilometr, dolů se prudce svažují stěny kráteru pokryté ztuhlou lávou a škvárovým popelem. Plochu naší přírodní pozorovatelny tvoří zatuhlé jazyky lávy, jedná se zjevně o místo, odkud dolů sestupují vulkanologové, což potvrzuje i jedna větší ztuhlá “louže” opodál, sloužící provizorně jako heliport.

Po malé svačince, strávené na vrcholu spolu s asi deseti návštěvníky, se chystáme na zpáteční cestu. Obcházení kráteru je nezáživná anabáze, jejíž úmornost je stupňována ostrými paprsky poledního slunce a také zvyšujícím se počtem turistů jdoucích v protisměru. Pod stěnou kaldery se počet návštěvníků rozmnožuje, jsou tu zřejmě celé zájezdy, z toho významná část ukřičených výrostků, kteří svým bezelstným mladickým rykem zcela ruší tajemnou atmosféru skalního masivu. Vybíháme po schodech do sedla, rychle procházíme pásem vegetace a již se blížíme zpět k chatě, kde si vyzvedáváme batohy. Na nedaleké parkoviště přicházíme právě ve chvíli, kdy přijíždí i náš další taxík, který nás má odvézt do hotelu a ukončit tak definitivně naši trekařskou část dovolené. Čeká nás stokilometrová trasa na západní pobřeží. Cestou navštěvujeme ještě některé místní pamětihodnosti a přírodní scenérie, z nichž stojí za zmínku například ohromná propast Cratère Commerson, kterou obdivujeme z visuté terasy, vzdálené pár desítek metrů od silnice. Tento kráter drží zajímavé světové prvenství v množství srážek, obdržených v jednom místě, způsobených tropickými cyklony. Během cyklónu Hyacinthe v lednu 1980 zde napadlo 6,43 metrů srážek během 15 dní.

Do našeho hotelu Alamanda přijíždíme kolem 17:00 hod a tak máme ještě čas pozorovat nádherný západ slunce na písčité pláži, omývané vodami oceánu. V hlavě se nám odvíjí pomyslné filmové záběry našich zážitků; je to až neskutečný pocit, ocitnout se téměř po týdnu, který nám připadá jako věčnost, na výchozím místě, skutečné déjà vu. Tradičně výtečná večeře ve ztemnělé, téměř opuštěné restauraci je skvělou tečkou za naším putováním a tradiční přípitek lahodným vínem je příslibem do dalších dobrodružství.