aneb Roadtrip do Řecka přes balkánské země (bez “papírů”)
Den 1: Budapešť (7. 6. 2025)
Výprava do krajin Balkánského poloostrova pro mě vždy byla splněním dávného snu; cestování po území plném nespoutané historie, hrdosti a míst, o kterých jsem četl v dobrodružných románech Karla Maye – těch zemích, kde „ve stínu padišáha“ bojoval Kara ben Nemsí po boku hadžího Halefa s krutými bandity. Lákalo mě dobrodružství, drsná krása hor, nátura lidí zocelená staletími bojů a touha alespoň trochu pochopit, jak se tu žije dnes.
Pro moji ženu Janičku to však bylo něco docela jiného. K cestě, která měla vést automobilovým maratonem přes Srbsko, Makedonii, Kosovo, Albánii a dál až do Řecka, kde jsme v marině Lefkas měli rezervovanou charterovou plachetnici, jsem ji sice nemusel příliš přemlouvat, ale to bylo dáno její důvěrou v mé plánovací schopnosti. A právě zde se skrývá kámen úrazu. Zatímco já snil o setkáních s potomky hajduků a hodlal pátrat po stopách starých říší, ona si představovala spíše klidné pláže s all-inclusive penziony nebo alespoň dobře vybavenými kempy.
Červnové slunce už neúprosně hřálo, když jsme vyjeli na naši dobrodružnou cestu. Naše Dacia Logan, naložená vším potřebným pro kempování a vybavená osvědčenou lůžkovou úpravou, se stala naší dočasnou schránkou – vozítkem, které nás mělo provést zeměmi, jež balancují na tenké hraně mezi romantickou legendou a drsnou současností. Věděl jsem jen jedno: tato cesta nemá být jen dovolená, ale zkouška našich očekávání a reality, která nás čeká za každou další zatáčkou.
Příběh začíná být zajímavým ještě v Čechách, přibližně na 150. km dálnice D1, když si uvědomím, že jsem doma nechal dokumenty k autu: technický průkaz a zelenou kartu. Vzhledem k zážitkům, které nás čekají, mi to připadá jako malicherná událost a i Janičku se mi podaří přesvědčit o bezvýznamnosti tohoto nedostatku. Bezstarostný pocit trvá do té doby, než se po dokumentech začnou shánět celníci na hranicích států mimo Evropskou Unii. Ale zatím je klid, na maďarských hranicích k vyplnění formuláře na dálniční poplatek postačuje fotokopie průkazu v mobilu, kterou nám narychlo posílá syn Lukáš.
Už po sedmi hodinách jízdy z Prahy máme pocit, že se nám sen o roadtripu poněkud komplikuje. Krátce po poledni parkujeme před penzionem Carmen v Budapešti, který jsme si bezstarostně rezervovali přes booking.cz, aniž bychom se obtěžovali přečíst recenze. To byla chyba! Přestože má penzion strategickou polohu blízko slavných Széchenyiho lázní, které se zítra chystáme navštívit, jeho prostory připomínají spíše ubytovnu pro bezdomovce. Interiér je zanedbaný ale na webu inzerovali nově nainstalovanou klimatizaci, tak alespoň něco. Chyba lávky. Když se zeptám, jak se zapíná, recepční nám suše oznámí, že sice byla umístěna, ale nestihli k ní přivést proud. V parném dni se proto odhodláme aspoň k rychlé sprše. Omšelá koupelna a nesavý ručník, který čpí nějakým mýdlovým roztokem nás ale dostávají na kolena. Jana má po utření na stehnech drobné puchýřky. Jestli se chcete pobavit, stačí si přečíst recenze na tento “hotel” na Googlu. Prostě “holly molly katastrofa”, jak tu v jednom z komentářů trefně poznamenala nějaká paní,
Pozdní odpoledne trávíme v Městském parku, který je oázou v moři budapešťského chaosu. Obdivujeme, s jakou péčí se tu starají o dřeviny. Každý strom má identifikační štítek a i ty napůl ztrouchnivělé jsou starostlivě podepřeny a odborně ošetřeny místními arboristy. Možná jsem k Maďarům trochu více kritický, snad vinou nějaké historické úhony nebo domnělého útisku od uherských sousedů, který utrpěl nějaký můj předek, ale více si všímám nedostatků než předností. Na křižovatce nás například zaujmou úlomky součástek aut ze staré autonehody, shrabané na hromádku u pouliční lampy. Také místní lidé se mi zdají být poněkud zasmušilí na rozdíl od všudypřítomných turistů, rozjařeně brebentících anglicky, německy, rusky, ale i srbsky a snad i bulharsky. Domy podél ulic s nezvykle tmavými, i když udržovanými zahradami, působí tajemně. Samý zarostlý dvorek s hustými korunami stromů, nikde žádné květiny ani zelenina. Možná je to ochrana před prudkým červnovým sluncem, které nás pálí i v podvečerních hodinách. Na večeři se přesouváme do areálu velkolepého hradu Vajdahunyad, kde ochutnáváme místní kulinářské speciality, jako je skopový perkelt a další druhy masa. Jen ztěžka a unaveni se dopravíme do naší ubytovny, kde prožijeme neklidný spánek, rušený hlukem z nedaleké hlavní silnice.
Druhý den ráno s úlevou opouštíme zatuchlý penzion a míříme do vyhlášených Széchenyiho lázní. Z neznalosti si na internetu omylem připlatíme VIP zónu, která nám však slibuje luxus. Místo toho nás čeká šok. Z přepychově vybaveného zázemí, klimatizovaného pokoje s pohoštěním, vcházíme rovnou do centrální části areálu, která je však v rekonstrukci a my se tísníme ve dvou našlapaných, okrouhlých bazénech. Chybějící hlavice sprch, ošuntělé kohoutky a černý inkrust mezi dlaždicemi jsou jen malou připomínkou toho, že slavné lázně nesnesou měřítko ani s obyčejným českým aquaparkem. Jakoby tu chyběly některé řemeslné a úklidové profese, správci a údržbáři. Odjíždíme se smíšenými pocity. Celkově nám omšelá Budapešť připadá jako Praha před nějakými 30 lety. Zdá se, že zářivé fasády evropské integrace mají i svou stinnou stránku. Dotace z Evropské unie nejsou zadarmo a za autonomní projevy politiků, které sice proklamují národní hrdost, obyvatelé často platí sníženou životní úrovní. Je to jev, který je ještě zřetelnější v sousedním hrdém Srbsku. Jako by si každý musel vybrat: buď hrát podle pravidel, poslouchat příkazy a získat tučný podíl, nebo si stát za svým, ale pak se obejít bez evropských peněz.
Den 2.: Bělehrad (8. 6. 2025)
V časném odpoledni přijíždíme na srbské hranice. A s každým ujetým kilometrem se chybějící dokumenty od auta stávají větší a větší noční můrou. Srbský celník mě s bodrým úsměvem, ale vážným tónem, zarazí jedinou otázkou: „A co budete dělat, když vás zastaví policie?“ Je mi jasné, že v krajním případě nás mohou zadržet, nebo dokonce i zabavit auto. V zemích mimo EU nemají přístup do evropských databází, a tak si nemají jak ověřit, že auto není kradené a že má platné pojištění. Celníka se nám naštěstí podaří uchlácholit, ale v hlavě už mi straší představa, co se stane, až dorazíme na hranice s Albánií nebo dokonce s Kosovem, kam máme také namířeno.
A tak z maďarské roviny vklouzneme do spletitých krajin Balkánu. Ať se snažím jak chci, nedokážu před Janičkou skrýt nejistotu, i když ji naoko přebíjím veselou náladou. Mezitím naše auto uhání po téměř prázdné dálnici kolem měst, jako jsou Subotica a Novi Sad. Jsem nadšený, že jsem konečně v zemi, která je mému srdci blízko a která nám několikrát historicky projevila loajální podporu. Například v r. 1938 po mnichovské zradě, kdy nás Francie a Británie hodily přes palubu. Také v roce 1968 Jugoslávie, vedená Titem, odsoudila vpád vojsk Varšavské smlouvy. Jugoslávci tehdy podpořili Pražské jaro, a dokonce nám neoficiálně nabídli materiální pomoc, což byl tehdy v zemích socialistického tábora neslýchaný čin. Bylo to přesně tak, jak mi nedávno někdo řekl: ti praví, stříbrní, slovanští bratři. Nezdolá je žádné jho, žádný útlak, žádný režim. Ano, oni jsou těmi, kdo se v dávném šeru věků s Čechy rozloučili na své dlouhé pouti odněkud z Podněstří, pokračovali dále a vytlačili z Balkánského poloostrova původní divoké kmeny Ilyrů a Keltů. Kdybych použil podobenství přirovnal bych Srby ve slovanském světě k řeckým Sparťanům ve světě antickém.
Moje euforie z návštěvy zaslíbené země je poněkud utlumena příhodou na dálničním odpočívadle. Chceme si ujasnit další postup, protože nefunguje internet a tedy ani online navigace. Janička je trochu nervózní, protože její online zaměstnání vyžaduje alespoň minimální přístup k síti a komunikaci emailem. Pochopitelně bychom si mohli předplatit místní SIM kartu nebo vyřídit speciální roaming, ale bereme to jako výzvu, že přece musíme pár dní bez internetu vydržet. Potřebuji se ale podívat alespoň na offline mapu a proto zpomalujeme a vyjíždíme na nejbližší odpočívadlo, ke skupině stromů uprostřed pusté stepi. Projíždíme úzkým profilem, kde zleva je zídka a vpravo stojí náhle téměř uprostřed silnice osobní auto, které má otevřeny všechny dveře, takže se nedá projet. Nejdřív se zdá, že v něm nikdo není. Užuž se chystám nadávat, který vůl to tady takhle nechal stát, ale vtom mi hlavou bleskne vzpomínka na informaci, kterou jsem četl na webu ministerstva zahraničí: varování před možným přepadením na odpočívadlech v Srbsku a některých dalších balkánských zemích. Právě když přemýšlím, jestli mám zastavit, nebo rychle projet a strhnout s sebou oboje boční dveře stojícího vozidla, se zpoza předních sedadel vynoří muž a rychle dveře zavírá. Odněkud se zničehonic připotácí divá postava, žena ve středních letech, vzezřením něco mezi prostitutkou a bezdomovcem. Přiblíží se k nám, mává rukama a vydává ostré skřeky v řeči, které nerozumíme. Snad abychom odjeli rychle pryč. Tak tohle přání jí bez rozmyslu plním, šlápnu na plyn a popojedu o dalších asi 30 metrů. Ještě pořád mi to úplně nedochází, chci znovu zastavit, když vidím před námi druhé auto, které se chystá couvat, zatímco divá žena běží s křikem za námi. Připadám si jako v nějakém thrilleru a když Janička naléhá, abychom okamžitě odjeli, prudce sešlapuji pedál, objíždíme druhé auto a mizíme z odpočívadla. Teprve když jsme znovu na dálnici, můžeme si vydechnout. Co to k čertu mělo znamenat?
Pozdě odpoledne, kolem 18. hod přijíždíme do Bělehradu. Město nás vítá čilým ruchem, je pracovní den a řidiči v ulicích jsou netrpěliví, často troubí a o přednost v jízdě musíš občas zabojovat. Pension Iva Old Town najdeme po chvíli hledání na malém prostranství uprostřed panelákové zástavby. Je to velký rozdíl oproti včerejší děsivé můře v Budapešti, pokoj i koupelna jsou malé, ale úhledné a dokonale čisté. Hotel má mimochodem čtyři hvězdičky, což pochopitelně hraje roli. Recepčním je urostlý mládenec, se kterým vtipkujeme na téma jak docílit dokonalé loajality vůči našim manželkám, když tyto vykazují známky nespokojenosti. Po krátkém odpočinku a nezbytné sprše odcházíme na večeři na doporučené místo do restaurace Kafana ? (Otazník), která je nejstarší tradiční hospodou v Bělehradu, s více než 200 letou historií a zapsaná jako kulturní památka. Postavena v roce 1823 byla klíčovým místem setkávání ve společenském, politickém a obchodním životě města a hostila osobnosti jako Vuk Karadžić, tvůrce novodobého srbského spisovného jazyka, účastníka prvního Slovanského sjezdu v Praze roku 1848. Její název se v průběhu času měnil, přičemž otazník si udržela od roku 1892 po sporu s církví. Dodnes zůstává ikonickým místem, svědkem bohaté historie Bělehradu a setkávacím bodem pro místní i návštěvníky.
Restaurace je vzdálena něco přes kilometr a tak máme možnost při procházce rušnou částí města nasát jeho atmosféru. Na rozdíl od Budapešti jsem zde více nakloněn pozitivnímu hodnocení místních obyvatel, z nichž podvědomě cítím určitou slovanskou vzájemnost. Není možné si nepovšimnout několika zajímavých aspektů srbské a obecně balkánské kultury místní mládeže a tělesného ideálu, které se výrazně liší od středoevropských zvyklostí. Na ulicích potkáváme vesměs vysportované, svalnaté mladíky a sebevědomé, éterické dívky, vyzývavě oblečené jako modelky, ladně se proplétající lidským mumrajem. Nevím, nakolik jsem ovlivněn svými předsudky, protože Janička prý nic takového nevidí, ale možná je příliš unavená dlouhou cestou i předcházejícími zážitky a její pohled poněkud zastřen náročnějšími podmínkami v cizím, “neunijním” prostředí. Mně se však zdá, že nejde o náhodný dojem, ale o vizuální projevy hluboce zakořeněných kulturních a historických vzorců. Ideál balkánské maskulinity je historicky a kulturně svázán s pojmy síla, hrdost, čest a ochrana. Tyto hodnoty se pochopitelně promítají do fyzického vzhledu a chování. V Srbsku, stejně jako v jiných společnostech, kde je ekonomické a sociální prostředí často náročné, se fyzická síla a svalnatá postava stává rychlým a efektivním způsobem, jak vizuálně demonstrovat status, dominanci a sebevědomí. Svaly se stávají jakýmsi „vizuálním kapitálem“. Srbsko je také ovlivněno válečnými konflikty v 90. letech. Ačkoliv se dnešní mládež od přímé válečné zkušenosti distancuje, étos „tvrdosti“ a „připravenosti k boji“ je stále přítomen v médiích, hudbě a populárních subkulturách. Zesílený důraz na tělesnou stavbu je způsob, jak se vizuálně identifikovat s ideálem muže-ochránce nebo muže-bojovníka. Zatímco například v sousedním Chorvatsku bývá ideál síly projevován zejména sklony k získání robustní až zavalité konstituce bez odpovídající svalové hmoty, zde připomínají atletická těla mladých lidí až antickou dokonalost.
A co se týče závěru pozorování představitelek slabšího pohlaví? Zdejší vysoký standard ženské krásy může být dán tím, že srbská média, například hudební žánr tzv. turbo-folk, který je velmi populární u mládeže, tento velmi specifický a vysoce náročný ideál podporuje. Klade tak velký důraz na pečlivou úpravu, oblečení, make-up, účes a atraktivní křivky těla. Dalším důvodem může být, že v tradičně patriarchální společnosti je přístup k formální moci (politika, obchod) pro ženy často omezený. Akcentování demonstrace ženskosti, upravenosti a atraktivity je tak historicky podvědomým způsobem, jak získat vliv a sociální moc prostřednictvím vizuální dominance a sebevědomé sebeprezentace.
Ale zpět k návštěvě restaurace. Už nám pěkně kručí v břiše, když vcházíme do dobově autentického interiéru. Objednáváme si bohaté menu; hovězí steak “Ribič u kajmaku” a “Pečena jagnjetina i teletina”. Jídlo je opravdu vynikající! Musím se zastavit u přílohy, kajmaku, omáčky nebo spíš vysokotučného rosolovitého sýru, vyráběného z nejjemnější smetany a mořské soli. Ta chuť jakoby ve mně probouzela vzdálené atavismy předků. Jenom díky této lahůdce, která v chuťových pohárcích probouzí skutečné “animo”, mohu bez větších potíží zdolat obrovskou porci.
Po opulentní večeři, kdy naše plná břicha jen stěží odolávají gravitaci, je jasné, že musíme „spálit kalorie“ a vydat se za kulturou. Cíl je jediný: Kalemegdan. Místo, kde se čas zastavil – a řeky potkávají. Procházíme parkem, kde zeleň horkého podvečera pohlcuje hluk Bělehradu. Povrchně přejíždíme očima exponáty Vojenského muzea – chladné tanky, kanóny a válečné stroje, které jen tiše připomínají bouřlivou historii, jež se na tomto místě lámala.
Ale to hlavní nás teprve čeká. Vyšplháme na staré hradby, a rázem se ocitáme v tichém, majestátním prostředí. S desítkami dalších turistů, kteří sem přišli za stejným rituálem, usedáme na vyhřátou kamennou zídku. Pod námi, v nehybném souznění, kde se Sáva líně mísí s mohutným Dunajem, se přímo uprostřed jejich soutoku jako zelená oáza drží ostrov Veliko ratno ostrvo (Velký válečný ostrov).
A pak to přichází. Oranžovo-růžové slunce začíná klesat, barví oblohu i hladinu řek tóny starého zlata a mědi a pomalu se propadá za horizont. Je to okamžik ryzího klidu. Zatímco sledujeme ten tichý přírodní div, mimoděk v hlavě lovím útržky z historie. Místo, kde na vás dýchá čtrnáct dobývání a kde se střetávaly římské, byzantské, osmanské a habsburské armády. Jak blízko je to našemu Vyšehradu – taky hradiště nad řekou, taky symbol pýchy a obrany, taky místo, kde se mísí legenda s kamenem. Zde, na hradbách Kalemegdanu, cítím, že Balkán je o hluboké, silné a nezlomné paměti.
Zpáteční cestou míjíme desítky hospůdek s veselým, bavícím se osazenstvem. Odevšad zaznívá hudba, ať už moderní monotónní, nebo autentická lidová, provozovaná různými nástroji.
Za hluboké tmy se unavení, ale plni nových zážitků vracíme do hotelu, kde okamžitě po ulehnutí usínáme jako když nás do vody hodí.
Den 3.: Ztraceni v divočině Uvacu – krása i nepořádek (9. 6. 2025)
Ráno se ještě domlouváme, zda zamluvit ubytování v kosovském Prizrenu. Chceme využít bezplatného hotelového připojení k wi-fi a tak po krátkém váhání platíme online 60 EUR za rezervaci nóbl pokoje v hotelu Venisi.
Cesta z Bělehradu nás vede dále k jihu. Dálnice končí a my přejíždíme přes hřebeny hor a zase se spouštíme do hlubokých kaňonů, míjíme další vesnice a města. Někdy se silnice ztrácí a pokračujeme po klikatých prašných cestách, po kterých nás spolehlivě vede offline navigace mapy.cz. Projíždíme obcemi, ve kterých se objevuje tichá, mrazivá připomínka, že na Balkáně je historie napsána v každém kameni. Vidíme rozlehlé pole bílých křížů, skutečně dlouhé, jakoby nekonečné řady. I když má první myšlenka zabloudí k válce 90. let, brzy si uvědomím, že tohle je hlubší historie. Desítky, možná stovky stejných, jednoduchých křížů na tichých hřbitovech svědčí o obětech mnohem starších a to pravděpodobně z první světové války. Ať už patřily padlým v bitvě na blízkém Ceru či Kolubaře nebo jen symbolizovaly tradiční, skromný odpočinek místních, pohled na to uniformní moře bílých křížů je silným mementem. Snad na těchto hřbitovech odpočívají i mnozí Češi, kteří sice bojovali v rakousko-uherské uniformě, ale jsou tu vnímáni spíše jako oběti okolností a vojáci okupační moci, kteří byli donuceni bojovat proti své slovanské vůli, než jako skuteční nepřátelé. Je obecně známo, že Češi patřili k národům monarchie s nejmenší ochotou bojovat za císaře, a že mnozí, jakmile to bylo možné, přebíhali na srbskou nebo ruskou stranu. Navíc již v roce 1914 vstoupily desítky českých krajanů a zajatců do srbské armády a dobrovolnických oddílů, aby bojovali za slovanskou věc a proti Rakousko-Uhersku. Tyto jednotky byly součástí I. Srbské dobrovolnické divize a bojovaly statečně, například v Rumunsku.
Bohužel, zcela jinak je tu vnímána naše spoluúčast na “Zradě Slovanů” v roce 1999, kdy jsme jako tehdy zcela čerstvý člen NATO souhlasili s protiprávní agresí proti suverénnímu státu, která byla provedena bez jakéhokoli mandátu mezinárodních organizací. Opožděnou omluvu našeho prezidenta za tento akt v r. 2021 brali Srbové jako historické gesto a jako částečné napravení křivdy a zrady. Pro mnohé to znamenalo emocionální zhojení rány po desetiletí trvající hořkosti.
Jak se noříme dále do srbského vnitrozemí, nemůžeme si nevšimnout zvláštního architektonického fenoménu. Kolem nás vyrůstají mohutné, ale neúhledné domy – často bez omítky, zato s nepřehlédnutelným, předimenzovaným garážováním. Tyto nedokončené stavby jsou zřejmě symbolem balkánské stavitelské filosofie: svépomocná výstavba z rukou samotných rodin a zároveň finanční strategie, jak odložit daně. Betonové skelety, které působí dojmem věčného provizoria, nám jasně ukazují na to, jak se místní lidé snaží zajistit si budoucí domov, často za cenu estetiky a formálních pravidel. Velké suterény a mohutné garáže v přízemí slouží jako finančně nejdostupnější a nejrychleji postavitelný základ. Zároveň se nejspíš využívají k dočasnému podnikání, dílnám nebo jako skladovací prostory. Velké domy jsou tu často plánovány pro život několika generací pod jednou střechou nebo pro návrat dětí, které odešly za prací do zahraničí. Velký dům, i když nedokončený, je investicí a symbolem budoucí prosperity a stability rodiny.
Blížíme se k dnešnímu cíli cesty, řece Uvac, známé především díky hlubokému údolí; kaňonu, který je v současné chráněn době jako přírodní rezervace. U řeky by měl být kemp, kde chceme strávit dnešní noc. Navigace nás vede s neomylnou digitální suverenitou, ale v srbské divočině brzy naráží na realitu. Volí nejkratší trasu, což se ukazuje jako past. Několikrát musíme zastavit a obrátit se, protože strmé, kamenité cesty jsou pro naše auto nesjízdné. Při jedné takové neplánované terénní zkoušce dokonce téměř uvízneme. Zadní kola se beznadějně boří do zarostlého oraniště, hluboké výmoly nás málem pohlcují. Podaří se mi auto vyprostit, ale z útrob podvozku se ozve kovová rána. Trefujeme velký kámen. Zkouška ohněm, která nás stojí kus nervů a málem i kus podvozku. Nakonec, s opatrností zkušených horalů, sjíždíme prudkým kamenitým svahem k místu, které se zdálky zdá být malou vesnicí nebo alespoň zázemím kempu. Ale co to?
Ocitáme se v údolí říčky Uvac mezi několika roztroušenými dřevěnými domy, které mají blíž k chatrčím. A kolem? Všude nepřehledné smetiště. Zbytky stavebních materiálů, rezavé vyřazené stroje a zařízení, pneumatiky a hromady bůhvíčeho, co tu nikdo neodvezl už léta. Doklad skutečnosti, jak se malebný kout země stal odkladištěm lidské činnosti.
Nálada okamžitě poklesne. Tohle je ta slibovaná romantika? Podívám se na Janičku a vidím, jak se snaží přemoci zklamání. Určitě se těšila na čisté prostředí, útulnou restauraci a hygienické zázemí. To, co nás obklopuje, zavání spíš survival dobrodružstvím. Přesto musím uznat jednu věc, která tu panuje: hrobové ticho. Těžko by se hledalo místo dál od civilizace.
Vylézáme z auta a snažíme se mezi neuspořádanými stavbami najít někoho, kdo by nám poradil. U jedné z chatek, ze které ční dřevěná terasa se stoly a lavicemi – vypadá jako provizorní hospoda nebo nálevna – spatříme pohyb. Objevuje se sporý, šlachovitý stařík se silně vrásčitým obličejem, zřejmě místní hospodář a srdečně nás zve ke stolu. Bohužel, mluví jen srbským dialektem, kterému skoro není rozumět, navíc neumí ani slovo anglicky. Přesto chápeme to podstatné: Sezóna není. Vařit se nebude. Jako gesto pohostinnosti nám ovšem nabízí vychlazenou plechovku místního piva a limonádu a přívětivými slovy: “Uživajtě”, nás vybízí k zaslouženému odpočinku po náročné cestě. S plechovkou v ruce, usazeni na dřevěné lavici u hoblovaného stolu, konečně stáčíme zraky k hlavní atrakci: majestátnímu kaňonu. Po námi se rozkládá téměř stojatý bazén říčního toku Uvac, vlivem nízkého stavu prokvetlý zelenými sinicemi. Snažím se bez ohledu na syrový obraz okolí, nasát atmosféru místa, které je z přírodního hlediska skutečně úchvatné. Při průzkumu blízkého okolí najdeme rovné místo s posečeným trávníkem na postavení stanu. Tak to snad nebude tak zlé. Mezi dřevěnými baráky a ruinami odpadků pobíhá flekaté, černobílé stvoření, pes s dlouhou srstí, jehož předky možná byla i border kolie anebo australský ovčák. Je velmi hravý a přítulný s přátelskýma a hlavně bystrýma očima. Posléze začíná být až dotěrný, takže nezbývá než ho rázně odehnat. Chvíli ještě zuřivě běhá dokola, pak zalézá na trávník, stáčí se do klubíčka, občas zvedá hlavu s vyplazeným jazykem a tváří se dotčeně.
Starý “chatár” nám vemlouvavě nabízí přespání i zítřejší výlet na motorové pramici “zadarmo”. Vysvětlujeme mu, že zítra ráno musíme odjet, dokonce i pochopí, že “putujemu v Grčku”. Za nápoje nechce zaplatit a desetieurovou bankovku mu musíme doslova vnutit. Nato nám přeje pěkný den a se svým parťákem, který se mezitím vynořil z útrob chaty, odjíždějí vetchým transportérem a ponechávají nás zcela samotné v opuštěné osadě.
Přemýšlíme nad smíšenými dojmy, které v nás toto setkání zanechává, nad souvislostí mezi laskavým přístupem hostitele, odmítajícím peníze a chaosem a nepořádkem panujícím v okolí. Tam, kde já vnímám anarchii starého světa, se kterou se docela ztotožňuji, moje pragmatická žena hodnotí princip výměny hodnoty: nechci peníze, ale nechci ani přebírat odpovědnost. V jejím pohledu se hospodář fakticky vzdává závazku poskytnout službu výměnou za poplatek, zcela mimo tržní pravidla. Pokud za nic neplatíte, nemůžete nic vyžadovat – žádnou čistotu a údržbu, žádnou restauraci, žádný úklid nepořádku. Úloha pronajímatele se tu jeví jako být dobrosrdečným, ale lhostejným strážcem, který nabízí lidskou vřelost výměnou za naši toleranci k jeho chaosu.
Den se již přehoupl do své druhé poloviny a my se podle plánu vydáváme po málo používané turistické stezce, která se zarostlou divočinou vine podél řeky. Procházíme kolem místa, kde oba břehy spojuje lanový most, jehož pevnost opatrně testujeme. Stezka pokračuje dál, chvíli kopíruje vrstevnice, chvíli zase stoupáme nebo klesáme prudkým terénem a každou chvíli se před námi otevírají úžasné výhledy na kaňon. Říčka se vine v hlubokém údolí jako tmavá hadovitá stuha v pravidelných, ikonických meandrech. Po dvou hodinách chůze obcházíme ohromný skalnatý blok zvaný Djevojačke stijene (Dívčí skály) a nakonec vystoupáme až k restauraci Molitva (Motlitba), která se tyčí jako orlí hnízdo na úbočí stejnojmenného kopce. Moderní dřevěný srub nabízí velkolepý panoramatický pohled na celé údolí s kroutící se řekou – pohled, který skutečně vyráží dech a který za tu námahu stál.
Na terase sedí u stolků několik turistů. U příjezdové cesty si všímám několika zaparkovaných silničních motorek a vedle nich sedící postavy v koženém motorkářském obleku. Při pohledu na mladého muže mě zaráží zasmušilý až zoufalý výraz jeho obličeje. Sedí tam na mezi jako hromádka neštěstí. Vstupujeme do útulné nálevny s jednoduchým barem, za kterým obsluhují dva mladíci, a jak jinak – zase namakaní jak kulturisté. Už se tomu musím smát pod vousy. Objednáváme si pivo a polévku. A najednou… čeština!
Ve skromné jídelně u stolu sedí další tři motorkáři, zjevně parťáci toho nešťastníka venku, a vzrušeně se o něčem dohadují. Rychle se ukáže, co je příčinou žalu jejich kamaráda: Nemají hotové peníze a tady neberou kartu. Jsou již čtyři hodiny, restaurace prý zavírá v pět, a tak odpadá možnost zajet do města k bankomatu.
Kluci jsou sympatičtí a Janička se projevuje jako pravá dobrodějka, když jim ochotně půjčuje 100 EUR. Hoši jsou zaskočeni; jednak nabídkou, ale také, že na tomto ztraceném místě potkávají Čechy. Jejich vděčnost a díky neberou konce. Také hned vymýšlí způsob jak mobilně převést částku na náš účet. Když pak jeden z nich telefonuje domů, slyším, jak do nebes vynáší dobrotu mé ženy: „Představ si, že jsme si nemohli dát ani pivo a objevila se tu nějaká hodná paní a půjčila nám peníze!“
Dáváme se s nimi do hovoru, vyzvídáme o jejich cestě do Albánie a také vyprávíme naše zážitky. Když zmiňujeme naše potíže s doklady a plánu jet do Kosova, varují nás: „Pozor, kosovská pravidla vyžadují zvláštní pojištění auta a tím i průkaz k němu.”
V pět hodin restaurace skutečně zavírá, loučíme se s motorkáři a vydáváme se na nelehkou cestu zpět. Slunce již zapadlo za skalnatý horizont kaňonu, když dorážíme do naší opuštěné osady, kde nás vítá jen to spřátelené psisko. Zuřivě štěká, mává ocasem a nadšeně mi vyskakuje až k bradě.
K večeři si dáváme tuňákovou konzervu a zalézáme do lůžkové části našeho auta. Zavrtáme se do spacáků a v hrobovém tichu ihned usneme a spíme celou noc jako dudci.
Den 4.: Černá Hora, kemp Ušče u Skadarského jezera (10. 6. 2025)
Ráno nad kaňonem Uvac je klidné, ale opustit to místo plné kontrastů se ukáže jako emocionálně mnohem náročnější, než jsme čekali. Během našeho krátkého pobytu se k nám nenápadně přidal a přilnul ten černobílý, dlouhosrstý kříženec, kterého jsem v duchu pokřtil jménem Brok. Když se chystáme odjet, stává se z toho malá scéna. Brok, který v nás zjevně spatřuje vítanou příležitost k opuštění osamoceného místa, nás nechce pustit. Neustále se snaží dostat otevřenými dveřmi do auta, skáče, žebrá a kňučí. Dlouho není možné dveře zavřít. Je neskutečně dotěrný, ale na druhou stranu tak milý a inteligentní, že nám to láme srdce.
Nakonec musím použít lsti: házím mu sušenku kousek stranou a v tom zlomku vteřiny, kdy se otočí, zabouchnu dveře. Nastartujeme a Brok začíná zuřivě pobíhat kolem auta a štěkat, jako by se snažil zastavit nás vší silou vůle.
Rozjíždíme se. Výjezd z údolí je strmý a štěrkovitý, kola často hrabou naprázdno, ale Brok se nevzdává. Běží za námi s vypětím všech sil dokonce i na horní, zdánlivě rovné cestě a ve zpětném zrcátku vidím, jak nás s vyplazeným jazykem neustále dohání
Podívali jsme se s Janičkou na sebe. V našich očích se zrcadlila ta samá, nebezpečná otázka: „Existuje nějaká, byť jen minimální šance, že bychom ho vzali s sebou?“ Odpověď, kterou jsme si beze slov dali, byla stejně jasná jako chladné jitro: Nejde to. Přidal jsem plyn.
Ujeli jsme necelé dva kilometry a zastavuji na chvíli u odbočky na hlavní silnici, abych se podíval do mapy na detail trasy. V tu chvíli se za námi ozývá sípavé oddychování. Brok je náhle tady!
Musel běžet do kopce šílenou rychlostí. Boky se mu nadouvají, jak lapá po dechu, a jazyk mu visí z tlamy skoro až k zemi. Přes záda mi přebíhá mráz. Jak to ten pes dokázal uběhnout v tak krátké době? A jak je možné, že má tolik energie a odhodlání?
Nastartuji a chci odjet, ale Brok udělá něco, co nás šokuje. Zmizí pod kapotou a lehá si přímo pod kola auta! Ten pes fakt HODNĚ touží odjet s námi! Vylézám a křičím na něj, ale on se, využívaje příležitosti, okamžitě žene do auta. Kňučí, žadoní a nepřestává štěkat. Také Janička vystupuje a pokouší se ho odlákat.
Nakonec se mi ho podaří odstrčit nohou a prudce vyjet na silnici. Sešlapuji plyn a v zadním zrcátku vidím, jak za námi běží tryskem – malá, černobílá šmouha, která odmítá uvěřit, že to myslíme vážně. Teprve po několika kilometrech stoupající rychlosti si můžeme s jistotou říct, že jsme ho setřásli.
„Tak tohle byl další silný zážitek,“ vydechuje Janička. Událost, která nás hluboce zasahuje a na dlouho nám připomíná osud osamocené duše na Balkáně.
Jak se blížíme k jihu, překvapuje nás, kolik je ve městech mešit. A nejsou to žádné omšelé rozvaliny, ale velkolepé, udržované budovy. Jde o přímý důsledek historického a kulturního dědictví regionu, který byl po staletí součástí Osmanské říše. Většina území dnešního Srbska, zejména Kosovo a jižní části, byla pod přímou kontrolou Osmanské říše přibližně 500 let, od 14. do 19. století. Během této doby se islám stal významným náboženstvím, a to nejen mezi osmanskými úředníky, ale také mezi místním obyvatelstvem přijímajícím islám tzv. konverzí.
Blížíme se k nejjižnější výspě Srbska a Novi Pazar, centrum Sandžaku, bývalého správního kraje v Osmanské říši, za námi mizí v poledním oparu. Město s jeho rušnými tržišti a s více než sedmnácti historickými mešitami. Široká vozovka se brzy mění v užší, opuštěnou horskou silnici se zbrusu novým asfaltovým povrchem, která se vine nefalšovanou divočinou. Každá zatáčka nabízí nové, dechberoucí panorama: rozeklané hřebeny, hluboké lesy a pocit, že jsme na Balkáně úplně sami. Na tomhle úseku potkáváme jen jedno protijedoucí auto a začínáme mít pochybnosti. Ale to bych nebyl já, abych se nechtěl přesvědčit na vlastní oči. Po necelých padesáti kilometrech se hluboko v údolí objevuje pustá, nevzhledná budova hraničního přechodu jako opuštěné divadelní kulisy na konci světa. Stojíme před robustním zátarasem a čekáme. Po chvíli k nám přichází celník s klidnou, přívětivou tváří, ovšem s nepřehlédnutelným samopalem zavěšeným přes prsa. Snažíme se vysvětlit naše téma: zapomenutý techničák a zelená karta. Tyto klíčové dokumenty, které leží bezpečně v šuplíku tisíc kilometrů odtud, se stávají naší Achillovou patou. Policista potřebuje potvrdit legální existenci našeho vozu a k tomu mu fotokopie z mobilu nepostačuje. I když je Kosovo stále Srbskem považováno za vlastní území, má svůj autonomní systém pojištění a silniční kontroly. Standardní mezinárodní zelená karta v Srbsku platí a celníci se tu snad nechají uchlácholit obrázkem v mobilu, ale tento doklad nepokrývá automaticky Kosovo. A k zaplacení pojištění potřebujeme originál dokladu k vozu. Motorkáři z Molitvy měli pravdu. I kdybychom vyřešili politicko-pojistný hlavolam, který z Kosova a Srbska dělá vzájemné „černé díry“ pro auta, tahle elementární chyba je konečná. S úsměvem, ale neoblomně, nám policista naznačuje: Zátaras se nehne. Musíme se otočit. Balkán nám poprvé ukazuje, že dobrodružství není jen o odvaze, ale i o platném papíru.
Po tomto fiasku na hranicích a zdlouhavé cestě zpět do Nového Pazaru jsem trochu zaražen a mlčím. Jen pomalu mi dochází, do jakého průšvihu jsem nás zavedl. Ale optimismus mě opouští jen na chvíli. Schopnost improvizace je totiž mojí silnou stránkou, i když někteří zlí jazykové tvrdí, že si v ní libuji natolik, že někdy obtížné situace vyhledávám, nebo dokonce, světe div se, že je sám vyvolávám. Tuto hloupou tezi kategoricky odmítám (sic…)!
Nicméně nyní mám okamžitě v kapse náhradní plán: pojedeme na jihozápad podél hranic s Kosovem do Černé Hory a dále přes Albánii. Vynecháme tedy plánované Kosovo a Severní Makedonii a holt absolvujeme tuto část trasy tam i zpět dvakrát.
Přesto to ještě nechceme úplně vzdát. Přívětivý celník nám totiž poradil, že asi o 50 km dále na jihozápad podél kosovské hranice existuje další přechod Banja, který je otevřen a kde bychom to mohli zkusit. Odbočujeme tedy v Ribarici a směřujeme znovu na východ podél řeky Ibar, která se v těchto místech rozlévá v nádhernou, tyrkysově zbarvenou přehradní nádrž, jejíž větrem zčeřené vlnky jiskří v poledním slunci. Trochu jako orlická přehrada se vzhledem horského jezera, které zde místní nazývají Gazivoda. Neobvyklá modrozelená barva jezera je způsobena minerálním prachem (často vápencem nebo jílem) unášeným vodou, který se v hloubce rozptyluje sluneční světlo, a vytváří tak efekt tekutého nefritu nebo opálového mléka. Nutno poznamenat, že počasí nám stále přeje a červnové slunce každý den září z vymetené oblohy. Už bych se také rád vykoupal a při pohledu na vodní plochu si umiňuji, že když nás ani tady nepustí přes hranice, na zpáteční cestě se zastavíme a trochu se tady vycachtáme. Blížíme se k hraničnímu přechodu u vesnice Vitkovice, stojíme chvíli v menší koloně na úzké silnici mezi stromy před nízkou, nevzhlednou budovou celnice a už na nás přichází řada. Nemohu nepřiznat, že cítím určité napětí, i když navenek se snažím vypadat klidně. Mladému celníkovi s vyjevenýma očima chvíli trvá, než mu dojde, jaký problém vlastně máme, podrbe se za uchem a “jde zavolat bosse”. To už nám začíná být jasné, že ani zde nám pšenka nepokvete. Přichází jeho postarší kníratý nadřízený, typická švejkovská postavička, mrkne na fotokopii dokladu a rázně nás vykazuje. “Turn around, go back!”, zahřímá lámanou angličtinou.
S povzdechem se obracíme a míříme na předtím vytipovanou pláž, na kterou nás předtím zlákal ukazatel u silnice. Sjíždíme prudkým štěrkovým svahem podél několika domů na rozlehlé parkoviště, které je směrem k břehu jezera lemováno širokým betonovým molem s přístavištěm. Na jeho ploše jsou pravidelně rozmístěna odpočívadla; stolky s lavicemi, zastíněnými dřevěnými paravány. Kromě několika dovádějících výrostků a staršího pána se psem tu nikdo není. Z tabulky vyčteme, že koupání je na vlastní nebezpečí. Celá konstrukce připomíná velkoryse počatou, ale nejspíš z nedostatku prostředků nedokončenou stavbu rekreačního střediska. Vytahujeme z auta naše potraviny a uspořádáme u jednoho ze stolů skromný piknik, ze kterého má nakonec menší požitek i skupina místních toulavých psů; starší fena se vzezřením příbuzným kolii, jejích asi pět vzrostlejších, roztomilých štěňat a ještě jednoho dospělého psa neurčitého původu.
Aktivujeme službu “Roaming na den”, abychom mohli stáhnout offline mapu Černé Hory, protože tento jediný stát nemám uložen v mapy.cz. Také zkoušíme odhlásit pobyt v kosovském hotelu Venisi, ale přichází odpověď, že přípustnou lhůtu ke zrušení rezervace jsme již propásli. Takže 60 EUR je v háji. Nakonec nás nezláká ani koupání, nasedáme do auta a míříme dále na jihozápad k hranicím Černé Hory. Za náš nový dnešní cíl volíme autokemp Ušče u řeky Morača, ústící do Skadarského jezera. Krátký úsek cesty k hranicím mám možnost přemýšlet co uděláme, když nám ani zde nepovolí vstup. Kromě varianty pořádně to rozjet, rozrazit zátarasy i případné celníky kladoucí odpor, nám už nezbývá nic jiného, než se vrátit, projet na východ celé Srbsko a dostat se do Řecka přes Bulharsko, které je členem Evropské Unie. Naštěstí pro zaměstnance černohorského celního úřadu nás tu bez problémů propouští a tak zbytek odpoledne projíždíme silnicí mezi soutěskami místních nádherných pohoří a planin, za nimiž po levé straně tušíme místní přírodní klenot, součást Dinárských hor, národní park Prokletije. Musím uznat, že prostředí Černé Hory na nás po syrové atmosféře v jižním Srbsku působí jako balzám. Jako bychom byli doma: ve vesnicích a městečkách úhledně uspořádané domky se zahradami, podél silnice odpočívadla s restauracemi a zahrádkami s pestrými slunečníky zvoucími k návštěvě. I Janička začíná trochu roztávat a vidím, že napětí z minulých prožitků v ní trochu povoluje.
Slunce již zapadá když projíždíme hlavním městem Podgorica a odbočujeme z hlavní silnice směrem k deltě řeky Morača, která zde přechází v rozlehlé neprostupné luhy. Po hrubé, štěrkové cestě míříme ke dvěma kempům u řeky, z nichž nakonec dáváme přednost tomu bližšímu, u kterého se nám zdá, že nabízí více volného prostoru a kromě obytných aut a karavanů též možnost stanování. Jak se ihned ukazuje, volili jsme správně. Místa je tu dost na volném prostranství, obklopeném lužním porostem a nízkým plotem s ostnatým drátem, který, jak se později přesvědčujeme, neslouží k tomu, aby návštěvníci nekontrolovaně neopouštěli vymezený prostor, ale aby se do kempu nedostaly zatoulané kusy dobytka, pasoucího se na okolních mokřadních loukách. Přichází nás přivítat místní správce, mladá, velmi sympatická Černohorka, se kterou se hned dáváme do srdečného rozhovoru. Vyprávíme ji naše zážitky a ona na oplátku o svých cestách do místních hor, které podniká se svým manželem. Anglicky mluví dobře, ale rozumí i česky a chvílemi míchá češtinu s černohorským dialektem srbštiny, takže si tu připadáme opravdu jako doma. Nakonec nevytahujeme stan, ale rozhodujeme se přespat v autě, protože naše lůžková úprava domácí výroby – můj osobní patent s matrací a pružným postelovým roštem – se dokonale osvědčila. Umíráme hlady a tak jdeme asi 400 m po cestě zpět, kde večeříme ve velmi příjemném prostředí rybárny Restoran Obala – restaurace s krytou terasou přímo na břehu řeky. Dáváme si místní menu a pak ještě chvíli pozorujeme pomalu se rodící soumrak, v němž se šeré stíny stromů snoubí s temnou hladinou řeky. Po opulentní večeři máme tak ještě sílu se s čelovkou vydat kousek pěšinou podél břehu a pak se vracíme k autu, vykonáváme nezbytnou hygienu a zalézáme do peřin. Máme za sebou čtvrtý den cestování a dnešní etapu, ve které jsme strávili více jak deset hodin v autě, takže jsme pekelně unaveni. V kempu je absolutní klid a tak hned usínáme a opět spíme bez přerušení až do rána.
Den 5.: Albánie – divoká příroda, skrovné vnitrozemí i okázalé přímoří (11. 6. 2025)
Časné ráno a sluncem rozzářený nový den nás zastihují na vyhlídkové silnici okolo Skadarského jezera. Včera nám Sonja totiž poradila, abychom namísto nezajímavé hlavní silnice využili této možnosti, jak poznat jeden z nejkrásnějších evropských přírodních parků. Na opuštěnou úzkou silnici, vedoucí po úbočí horského hřebenu, jež kdysi oddělil původní mořský záliv od Jaderského moře, se dostáváme po sypané hrázi vedoucí přes močály obce Vranjina a část jezera dále do vesnice Virpazar. Odtud stoupáme po klikaté, hrubé asfaltce a po chvíli zastavujeme na jednom z vyhlídkových míst a jdeme se kousek projít. Panorama, které se pod námi otevírá je úchvatné. Jezero je velmi členité a díky močálům a horským svahům, které jej obklopují, přístupné jen na několika místech. Dosahuje hloubky až 12 m, většina jeho dna však leží v hloubce čtyř až šesti metrů. V dávné minulosti snad jeho velkou část zaujímaly jen močály, než rozlehlou kotlinu naplnily řeky a dešťové srážky. Odpovídal by tomu i dávný slovanský název jezera Blato. Podobný výklad nám etymologie nabízí i v jiných lokalitách, například u jezera Balaton, nebo u Baltského moře, jehož dno před zatopením Severním mořem kdysi tvořily rozsáhlé luhy a bažiny, jež naši předkové nazývali prostě bolto (bláto).
Scházíme z vyhlídkového vršku a již opět uháníme po serpentinách úzké silnice, na pravé straně skála, vlevo prudký sráz k jezeru. Každé auto v protisměru, které občas míjíme, je malé dobrodružství. Ale to se již blížíme k albánské hranici a nastává chvíle napětí: pustí nás tam nebo ne? Nepřipouštím jinou než kladnou možnost a se stoickým klidem čekám, až na nás přijde u okénka celní budovy řada. Tentokrát vše projde poměrně hladce a netrvá dlouho a už ujíždíme po albánských silnicích. Tady se musím na chvilku pozastavit u kvality místní infrastruktury; komunikací a dopravního značení. Silnice tu jsou většinou úplně nové, a to nejen na pobřeží, ale i hluboko ve vnitrozemí. Místo rozbitých polních cest, které bychom možná podvědomě očekávali, se pod námi rozprostírá kvalitní asfalt. U silnic se nanejvýš kromě nádherných výhledů do členité krajiny občas objeví i černé skládky, které připomínají zašlé časy, kdy podobné nešvary byly k vidění i u nás.
Mnohem pozoruhodnější je ale vozový park. Po těchto nových silnicích nejezdí jen tak ledajaké vozy, ale výhradně silné značky – dominují Mercedes, Audi a BMW. Navíc nejde o žádné staré „káry“ z devadesátek, ale často o nejnovější modely blýskající se v poledním slunci. A tady přichází nevyhnutelné zamyšlení. Je veřejným tajemstvím, že Albánie slouží jako překladiště pro až 30 % kradených luxusních aut z celé Evropy. Jak jinak si vysvětlit tuto mimořádnou koncentraci německých prémiových značek?
Hned za hranicemi ve městě Shkodër dostávám lekci o podmínkách provozu na zdejších komunikacích. Na kruhovém objezdu nedám přednost rozježenému Albánci v novém Audi a to byste měli vidět ten šrumec. Pověsí se ihned za nás a podle jeho posunků v zrcátku vidím, že je zle. Navíc nervózně odbočím špatným směrem a zajíždíme do nějaké pusté ulice s polorozpadlými baráky, kde si otrhané děti hrají mezi hromadami odpadků a na cikcak natažených šňůrách visícím prádlem. Potřebujeme se otočit a tak pomalu zastavuji u rozbitého obrubníku a čekám co bude dál. Jestli bude bitka, nehodlám prodat svou kůži zadarmo. Albánec projíždí kolem nás, cosi gestikuluje a křičí. Asi to nebude pozdrav a přání šťastné cesty, ale i tak to vypadá, že největší rozčilení jej už přešlo. Uff, tak to bychom měli.
Co se dále na místních silnicích nedá přehlédnout je opravdu mimořádný výskyt dopravních značek omezujících rychlost. Je to jako na nějakém gigantickém dopravním hřišti. Každá polní pěšina ústící na hlavní silnici je avizována přikázanou rychlostí: 50, 40, a někdy dokonce i 20 km/hod! A policie se tu činí, jak vidíme občas na autech se zapnutými majáky u krajnice a opodál postávajících uniformovaných postavách. Pojíždíme tak často stylem brzda-plyn, striktně dodržujeme pravidla, což místní řidiče v jejich silných vozech přivádí k šílenství. S okázalým zrychlením předjíždí a někdy i zatroubí. Oni si drobný přestupek na rozdíl od nás mohou dovolit. Tam kde zaplatí pouhou pokutu, nám za stejný prohřešek hrozí složité vysvětlování a dokazování, že jsme skutečnými vlastníky naší červené berušky.
Část cesty, asi 200 km, jedeme po místní dálnici, která také snese nejpřísnější měřítka. Tedy až na některé improvizované výjezdy, kdy namísto regulérních, značených sjezdů občas chybí svodidlo, kde si místní vytvořili improvizovaný, divoký výjezd přímo do pole, aby nemuseli zajíždět na vzdálenou křižovatku. Tyto prvotní postřehy dotváří naši představu o Albánii: velké, moderní ambice, ale zároveň stále přítomná divoká, neformální nátura místních, kteří se odmítají vzdát svých starých zvyklostí, i když pod sebou mají několik pruhů pro rychlou jízdu.
Při projíždění většími městy zvažujeme tankování benzínu, který nám začíná nebezpečně docházet. Pumpy ale většinou nevzbuzují příliš důvěry, vypadají dost zanedbaně, bez jakéhokoli zázemí, restaurace či obchodů, na které jsme zvyklí u nás. Nicméně jde o nutnou zastávku a tak zatáčíme k čerpací stanici s honosným nápisem “SWISS OIL”. Původ názvu bych raději nezkoumal, snad souvisí s investicemi švýcarského kapitálu do albánských ropných nalezišť, ale podvědomě cítím, že má vzbudit zdání kvality, preciznosti a důvěryhodnosti. Přichází nám natankovat smědý chlapík ve středních letech s dlouhými licousy, jehož znalost angličtiny je omezena pouze na číslice desítkové soustavy. Dohadovat se s ním o ceně benzínu znamená asi totéž, jako přesvědčovat albánského řidiče BMW, že rychlost 40 km/h na nové silnici má nějaký opodstatněný smysl. Nejdříve nám natankuje za 35000,- místních lek, ale částku pak sice zdvořile, ale nekompromisně zaokrouhlí na 40 EUR. Rozdíl cca 5 EUR je zanedbatelný, připočítáme-li jej jako poplatek za poznání místního folklóru.
Uháníme dál silnicemi lemovanými po levé, východní straně vesměs majestátní, rozlehlou krajinou, ohraničenou rozervaným horstvem. Jednou musím i zastavit a dosyta se vynadívat na úžasnou scenérii.
V hlavním městě Tiraně se stavujeme v místním supermarketu, který je vybaven jako kterýkoli lépe zavedený obchod u nás. Objíždíme přitom širokým obloukem centrum města po čtyřproudé estakádě. Jediným zážitkem na místní periferii v koloně aut a horkého prachu je pohled na žebrající ženu s dítětem v náručí, která žadoní o almužnu procházejíc podél pomalu se sunoucích vozidel.
Pokračujeme dále nekonečnou silnicí, která kopíruje pobřežní linii mírně zvlněných pahorků, za nimiž tušíme blízkost moře. Dnešní cíl již není daleko, brzy budeme zahýbat k moři a sjíždět do Lost Paradise Eco Camp, tedy kempu se skvělými referencemi, jak jsem předběžně zjistil po připojení k wifi ještě v černohorském Uvacu. Navigace nás vede pustou silnicí, zasypanou místy kamennou sutí z okolních svahů, dolů serpentinami, kde je však připraveno další překvapení. Právě se dostávám do mírné euforie z očekávaného závěru dnešní etapy a vyprávím Janičce o někdejším zážitku mého kamaráda z východního Slovenska, někde z okolí Medzilaborců, kdy po dlouhé jízdě pustá silnice končila vraty. Tady se lze nadít čehokoli, směji se, ale tuto extrémní variantu snad přece jen v dnešní době nelze očekávat. Jsme již téměř u pobřeží, okolní svahy se ještě více přibližují a vytvářejí tak úzkou soutěsku, objíždíme ještě jeden zákrut a…
Do pytle, to snad není pravda?! Přes celou šířku silnice se rozkládají vrata! A ne jen tak ledajaká, ale bytelná brána pokrytá železem a pokračující vlevo i vpravo vysokým plotem. Zastavuji, vypínám motor a chvíli jen tak bezmocně čučíme do sluncem rozpáleného plechu. Je úplné ticho, jen cikády bzučí do dusného parna. Vylézám ven a rozhýbávám ztuhlé nohy do kroků k malé brance vedle vrat, odkud slyším přitlumené hlasy. Přes mezeru v plotě zahlédnu na druhé straně dva ošuntělé Albánce, kteří jakoby vypadli z ilustrací mayovek; horští lapkové před stopadesáti lety. Jenom fez na hlavě a pistole za pasem jim chybí. Tváří se překvapeně když na ně zavolám a rezolutně se dožaduji vstupu. Snažím se odvolat na jméno kempu, ale ti dva vůbec netuší která bije, navíc nerozumí ani slovo anglicky. Jediné co z nich vypadne a stále opakují je slovo “privat”. Tak to je tedy gól! Zničeně se vracím zpátky k autu a poprvé za celou dobu naší výpravy se skutečně cítím sklesle. Ještě že u sebe nemám žádnou střelnou zbraň, protože bych se jinak asi pokusil si cestu prostřílet.
Teprve mnohem později zjišťuji “kde udělali soudruzi chybu”; přicházím na to, že kemp je přístupný pouze z moře nebo pěší horskou stezkou a navigace mapy.cz nás zavedla k nejbližšímu místu, které je ještě přístupné automobilem, soukromému plážovému komplexu Gjiri i Kakomes. Kdybych se tomu věnoval a více si o kempu přečetl, určitě bych na tento zádrhel přišel a včas změnil plán..
Jenže pozdě bycha honit, slunce se pomalu, ale nezadržitelně chýlí ke konci své dráhy a my se nacházíme v cizí zemi a nemáme dnes kde spát. Musíme jednat rychle a vymyslet náhradní řešení, pokolikáté už? Že bychom pokračovali dále k řeckým hranicím je nemyslitelné. I když je to pouhých 50 km, cítím se fakt vyčerpaně, máme za sebou 9 hodin cesty a představa, že budeme v další zemi hledat ubytování mě doslova ubíjí. Navíc se stále z nějakého důvodu nechci vzdát úmyslu strávit ještě večer a noc v této zajímavé zemi. Jako nejsnazší varianta dalšího postupu se zdá být přímořské letovisko Sarandë, vzdálené odtud necelých 15 km. Do navigace dávám nazdařbůh nalezený plážový camping Secret Village Den, vracíme se na magistrálu a po chvíli již kličkujeme v husté a frekventované zástavbě moderního přístavního města. Sjíždíme klikatou uličkou k cíli, jímž je nízká budova s malým dvorkem nebo spíše zelenou zahradou porostlou vinnou révou, fíky a citroníky, ve které jsou v několika stupňovitých řadách rozmístěny dřevěné chatičky. Přivítá nás sympatický mladý Albánec Den, ochotně nás provádí a když vyhodnotíme místní prostředí jako uspokojivé, rozhodujeme se zůstat. Chatičky jsou skutečně velmi “útulné”, obsahují na míru půdorysu dvě matrace na podlaze, mezi kterými je asi 20 cm mezera. Drobnosti a batoh lze ponechat na polici u nohou lůžek. Nad vchodem, nebo spíše vlezem, je umístěna “klimatizace”, obyčejný stolní ventilátor. To je vše. Chatičky jsou nové, ještě voní dřevem, ale rozhodně se nejedná o “glamping bungalovy”, jak inzeruje booking.com. Ale co byste nechtěli za 20 EUR. Jsme spokojeni, auto necháváme na malém soukromém parkovišti opodál a vyrážíme na večeři do místní vyhlášené rybárny Markata Don Peshk, kde dostáváme opravdu vynikající jídlo za solidní cenu. Rybu, údajně ještě ten den čerstvě vylovenou z moře, si můžete vybrat z chlazené vitríny. Ucházející pivo a příjemná atmosféra moderně zařízené restaurace z nás smývá stres z posledních hodin. Nakonec si ještě užíváme krásný večer na malé liduprázdné pláži pod naším kempem, ztracené v okolní zástavbě. Janičku bezvýsledně přemlouvám k návštěvě blízkého baru, ozářeného modrými světly svítícími do černé tmy, odkud se line tichá rytmická hudba. Nakonec spolu chvíli tančíme na jednom ze dvou betonových mol, o které se tříští jemné mořské vlny a vychutnáváme si tu romantickou chvíli. I když cítím, že má žena ze sebe nervozitu zážitků posledních dní úplně setřást nedokáže.
V chatičce trávíme nepříliš pohodlnou noc, neboť místní lidé se scházejí na horní terase rodinného domu nad námi, hlasitě hovoří a pouští tlumenou hudbu. Tenké prkenné stěny chatky nejsou schopny absorbovat jakýkoli hluk, a tak se jej snažím vcelku neúspěšně přebít zvukem puštěného ventilátoru. Nakonec se mi podaří usnout s ucpávkami v uších a díky únavě nevnímat horko ani bodání komárů, kteří se tu bohužel vyskytují.
Den 6.: Konečně Řecko! (12. 6. 2025)
Ve vlahém ránu potkávám při výlezu z chatky želvu. Klidně si tu vykračuje brodíc se vysokou trávou, prý jich tu majitel má několik. Rychle snídáme z našich zásob, startujeme naši berušku a již se prodíráme mumrajem probouzejícího se města. V úzkých ulicích se mezi pomalu sunoucími řadami aut míhají zástupy lidí, směsice místních obyvatel a turistů. Je tu opravdu rušno, je vidět, že cestovky se snaží a dovolená na riviéře v Albánii je současným trendem pro mnoho Evropanů.
Netrvá to dlouho a přichází dnešní první zátěžová zkouška – albánský hraniční přechod s Řeckem. Albánský celník je u okénka docela v pohodě, ale na řecké straně požadují doklady. Doslova zkoprním při představě, že se zase obracíme a přes celou Albánii, Černou Horu a část Srbska pojedeme oklikou přes Bulharsko. Zatímco sedím jako přimrazený v autě, nemaje už sílu se vzchopit, Janička se chopí iniciativy, u okénka cosi dlouze vysvětluje a vášnivě při tom mává rukama. Propána, snad si ji tam nebudou chtít ještě nechat jako podezřelou osobu a prohledávat, zda u sebe nemá nějaký kontraband? Posléze přichází nazpět s nevyzpytatelným výrazem ve tváři a usedá vedle mě na sedadlo.
“Tak co, jak to vypadá”, ptám se rádoby netečně.
“Můžeme prý jet”, říká klidně. “Ale nebylo to jednoduché.”
Má žena mi rozhodně tento poslední úspěch nedává zadarmo. I když výslovně nekritizuje, cítím, že lapsus s chybějícími papíry bude ještě nějakou dobu viset ve vzduchu. Projíždíme závorou a mě v tu chvíli napadá, co nás asi čeká na zpáteční cestě. Ve své bujné fantazii si představuji, jak klečím před celníky třímajícími napřažené samopaly a Janička se snaží je rozptýlit svými fyzickými přednostmi. Hu, tak to tedy ne! To snad si raději necháme ty doklady přece jen poslat do mariny.
Ale při další cestě brzy zapomínáme na všechny starosti. Po opuštění divoké, ale fascinující Albánie, míříme konečně k našemu zaslouženému cíli – k azurovému moři a řeckému pohostinství. Krajina prozářená dopoledním sluncem nás vítá množstvím zeleně a rozkvetlých oleandrů všech možných barev, jimiž je silnice vedoucí podél pobřeží doslova obsypána. Po pravé ruce zahlédneme pobřeží Jónského moře, v jehož vodách spíš tušíme, než vidíme, siluetu zelené perly – ostrov Korfu. Po nové silnici při písničkách Ivana Mládka to rychle ubíhá, avšak člověk musí být neustále ve střehu. Zničehonic se před námi objevuje stádo strakatých koz, jejichž domorodý poháněč zjevně nemá dostatek vůle aby je ukáznil. Kozy uskakují před naší pomalu jedoucí beruškou, jen statný kozel bojovně potřásá kosmatou hlavou s ohromnými rohy a nehodlá jen tak ustoupit a zadat si tak před ostatními samicemi. Nakonec nevrle odkráčí, přeskočí krajnici a milostivě nám tak uvolní cestu.
Cesta nás vede na jih k městu Preveza, které leží na úzké šíji. Už jen pohled na mapu naznačuje, že se blížíme k místu, kde se píšou dějiny. Šíje uzavírá rozlehlý Ambraciánský záliv tak dokonale, že se téměř tváří jako vínově temné jezero, nebýt úzkého průlivu. A přesně zde nás obklopuje ta zvláštní, slaná vůně událostí dávných věků. V hlavě se mi ozývá hluboký hlas historie: Zde se přece roku 31 př. n. l. postavila Kleopatra s Markem Antoniem proti Octavianovu loďstvu v jedné z nejdůležitějších námořních bitev starověku – bitvě u Aktia. Pocit, že jedeme po zemi, která je svědkem konce jedné civilizační éry, je neskutečně silný.
Před námi stojí už jen poslední překážka před Lefkadou. Musíme překonat plavební kanál po unikátním plovoucím mostu. Ten je umístěn v bezprostřední blízkosti další historické památky – zříceniny pevnosti Agia Mavra, monumentální stavby ze 13. století, jež kdysi chránila ostrov před nájezdy pirátů. Přejezd plovoucího mostu, lemovaného takovou koncentrací starověké a středověké historie, je symbolickým aktem: opouštíme moderní chaos a ponořujeme se do modrého klidu a tisícileté vznešenosti Řecka. Před námi již zahlédneme les jachetních stěžňů v marině Lefkas a je nám, jako bychom směřovali po dlouhé cestě pouští do svěží, zelené oázy známého prostředí. Podíváme se s Janičkou na sebe, usmějeme se a s úlevou vydechneme: “Tak to bychom měli“. A já v tu chvíli vím, že tohle je ten okamžik, pro který jsme jeli celou tu cestu.
