Měsíc: Duben 2019

“Ho-ri-ho! Ho-ri-ho!” Lovci v utvořené rojnici, vzdáleni jeden od druhého asi deset sáhů, postupovali proti prudkému svahu. Před nimi v divém reji pobíhalo několik psů, loveckých ohařů, zuřivě štěkajících a dychtivě čerstvou stopu vyhledávajíce. “Ho-ri-ho!”, povzbuzovali je honci občasnými výkřiky, přičemž holemi o kameny tloukli ve snaze aby co největší hřmot vyluzovali. Lovců bylo asi dvacet, byli oblečeni ve lněných kamizolách, na nohách teplé kamaše, na hlavách klobouky pod bradou tenkou šnůrkou přivázané. Někteří kožešinovým kabátem nebo vestou bez rukávů na těle zpoceném námahou odění byli, jiní plášť kol pasu stočený si nesli. Kromě holí byli dva z nich vyzbrojeni krátkými puškami na zádech řemenem přepásanými, čtyři další dlouhá kopí zvící tří až čtyř sáhů délky v rukou třímali. Postupovali příkrým, stále se zvedajícím travnatým svahem pod skalní stěnu, která se před nimi zdvíhala do závratné výše, přidržujíce se vystouplých skalisk, drnů či sem tam poskrovnu rostoucích zakrnělých křovin horské kleče. Stále více museli hlavy zaklánět, aby na strmých výstupcích kořist ze zřetele neztratili, a zároveň rovnováhu udržovali, neboť jakákoli neopatrnost následovaná pádem z této výšky musela nutně skončit truchlivě.

A hle, tu mihla se ladná zvěř zpoza skalní věže na jednom ze stupňů nad jejich hlavami. Jeden, druhý, třetí, celé stádo horských koz vyhrnulo se na vysokou výspu a svým pohybem uvolnilo malou lavinu kamení, jež na jejich pronásledovatele se snesla.

Lovci nejdříve pustě kleli, chráníce si hlavy přitisknutím ke svahu, pak zase jásali a navzájem se hlasitě povzbuzovali. Odtud nám již nemohou nikam utéct! Byli na nohou už od časného rána a s povděkem přijímali znamení blížícího se konce lovu. Nyní přicházeli na řadu ti nejzdatnější z nich, kteří dokázali za kamzíky vyšplhat, svými kopími na dlouhých násadách z jedlových kmínků je do břich nabodávat a ze skal dolů shazovat.

Tu pronikavě zahvízdal vedoucí samec, v panickém strachu stavěl se na zadní a po kolmé stěně předními kopyty tápal, hledaje marně jakýkoli výstupek či římsu, odkud by z nenadálé pasti své stádečko vyvedl. Avšak zdola již blížily se hbité postavy a nejobratnější z nich, šlachovitý mladík s ostře řezanými rysy v obličeji, jenž trochu na levou nohu napadal, po svislé téměř stěně počal lézt. Mohl se pouze jednou rukou skály přidržovat, neboť v druhé oštěp třímal, přesto pomalu ke skupince vyděšených kamzíků se blížil. Za ním šplhal další člen družiny, zatímco ostatní lovci křečovitě k úpatí stěny přitisknuti zůstali a na oba odvážlivce jen halasně povykovali.

První lovec již ke stádu se natolik přiblížil, že mohl se hotovit k útoku a některý kus dlouhým kopím nabodnout se pokusit. Co to však provádí ten pošetilý zmatenec? Zatímco předal oštěp svému druhovi pod sebou, povylezl ještě několik sáhů, až se vyškrábal na skalní polici, na kterou stádo se uchýlilo. Zvířata již v divém zmatku kol dokola se točila, zoufale na skálu vyskakujíce a pohybem tím dolů další kameny svrhávaje. Leopold totiž, neboť on to byl, jenž se svým bratrem nejobratnějšími mezi honci zbývali, pomalu vzpřímil se na úzké liště a proti kamzíkům opatrnými krůčky postupoval, opíraje se dlaněmi o hladkou skálu. Ostatní lovci bez dechu jeho počínání sledovali. Co má za lubem, ten podivínský nimrod, jenž teprve před nedávnem do jejich vesnice odněkud z dálného východu přibyl?

Lovecká družina na lov kamzíků vypravila se z blízké osady Gosa, kam dorazila naše utrmácená dvojice těsně před zimními vánicemi po vyčerpávajícím putování přes Horní uherské země a dále alpskými průsmyky. To událo se na sychravém sklonku roku 1799, kdy druhá velká vojna s Napoleonem, který stal se mezitím konzulem, se rozpoutala a spojenci dočasně vítězili jak na italské frontě, tak i na Dunaji. Cestovatelům bylo záhodno se vyhnout nejen bojovým liniím Suvorovovy armády, ale i ustupujícím francouzským vojskům, zdolat nástrahy v podobě hlubokých hvozdů i záludných močálů, vyrovnat se s nepřátelským chováním uherských usedlíků, kteřížto některé hanebnosti vůči Čechům nemohli si odpustit.

Jejich putování předcházelo hořké loučení s Jurou, věrným přítelem a mistrem.

Po opuštění svatyně na vrchu Dermosa zavedl statečný zbojník bratry do klášterní maštale, kde oběma daroval dva statné huculské koníky s výstrojí a taktéž čertěž, starobylou mapu na kůži s nákresem podzemních chodeb v solnohradském horském masívu zvaném ve směsici starogermánského a gótského nářečí Purglei Anger – Morový hněv. Návdavkem předal jim dva pasy na jméno Zimmerman, což v překladu do němčiny slovo tesař znamená. Tyto dokumenty Oleksa prostřednictvím svých placených úředníků, justiciárů, nechal v Kolomyji vystavit. V jich textu stanoveno bylo, že držitelé průkazů pod nejvyšší císařskou ochranou se nacházejí a že jejich cesta v zájmu vědeckého zkoumání pro císařský dvůr vykonávána jest. Ochranný glejt měl zaručovat svým nositelům ochranu při přechodu územím monarchie a, jak bylo doslovně uvedeno, všemožné pomoci poskytnutí v případech nezbytně nutných.

Nejcennější ovšem byl dar od velekněžky Lady, válcové pouzdro, pokryté rytinami a zašlé zelenou měděnkou, jež pro ně klíčem ke vstupu do tajné podzemní svatyně v Horních Rakousech být mělo. Posvátný předmět tento Leopold jako největší svátost na předlouhé cestě na prsou uchovával.

Bratři přibyvší do údolí Gosathal, v nejbližším hostinci ubytování sobě vyhlédli. Aby pozornost přílišnou nevzbudili, u šafáře na hospodářství Satelgralen se o službu přihlásili. Ten, poté co jejich fyzické dovednosti v lese při rubání dřeva si osvědčil, přidělil je k robotě místnímu fořtovi. Hoši měli se co ohánět, když poražené těžké kmeny do údolí koňmi zapřaženými do jednoduchých postrojů a dále po řece až do Halštatského jezera sváželi, kde dříví ke stavebním účelům sloužilo.

Avšak zde opět již příslovečná Norbertova vynaliezavost ke slovu přicházela, když dřevěné mosty či koryta umělá, sbitá ze surových klád s pomocí ostatních drvoštěpů přes neschůdné balvany a strže překlenoval, nebo do dlouhých tras ze svahů spojoval. Starší z bratrů zejména různé nové druhy tesařských čepů k vytvoření konstrukcí nalézal, zapojuje svoji obdivuhodnou obrazotvornost, takže těžká práce v mnohém se zjednodušila. Typickým příkladem bylo porážení kmene nad úrovní hlavy, kdy pomocí umně vytvořených záseků bylo lze po hrubých prknech do takto vytvořených kapes pevně vložených do výšky vystoupat a odtud kmen přeseknout. Při zimních výpravách bratři nejen dřevo na velikých saních z lesa sváželi, ale obrovité svlaky též ke snosu sena z horských salaší využívali. Zde jejich kraple při pohybu na kyprém sněhu ku velké pomoci sloužily a také velkého věhlasu jim získaly. Sněžné boty, jak jejich vynález místní byvatelé nazývali, hned mnohými lovci i dřevaři využívány byly.

Největší slávy ovšem dostalo se jim skrze jejich lovecké umění. Přesná střelba odedávna mezi muži v lesích ceněna byla a tu bývalí zbojničtí učni zvládali dokonale. Též výrobu nových nástrah a pastí v místních bednářských a kovářských dílnách zaváděli a když některé řemeslnické dovednosti vylepšili a k dokonalosti přivedli, jejich obliba mezi horskými osadníky stoupala. Kupříkladu špíry, násady oštěpů k lovu kamzíků, vyráběly se z dlouhých jedlových nebo smrkových kmínků a jejich zhotovení opravdovým uměním bylo. Norbert stromky vyhledával na dně roklí, kde dostatek vláhy se nacházelo a vegetace za světlem se táhla, takže kmínky byly dostatečně dlouhé a štíhlé. Svisle zavěšená a závažím zatížená ratiště podroboval úzkostlivé péči, čímž z nich velmi kvalitní a trvanlivé lovné zbraně pořizoval.

Zjara, jak ledy a sníh postupně odcházely, z okolních štítů s temným hukotem ohromné přívaly sněhu se údolím valily a úzkými koryty rozvodněné bystřiny se vzdouvaly, bratři začali do okolí Halstatského jezera pronikat a posléze i delší výpravy uskutečňovat. Ve vzácných chvílích, kdy k odpočinku se příhodná chvíle nacházela, toulali se v hlubokých lesích a po loveckých stezkách až k Přednímu hladkému jezeru Gosa se dostávali. Jezero nacházelo se na prahu doliny sevřené ze dvou stran příkrými skalnatými útvary, strnule do mračné výše se tyčícími. Jeho vody byly napájeny mohutnými přívaly tajících jarních sněhů, takže vstup do údolí dokonale byl zahrazen. Chlapci však nezalekli se nepříznivých podmínek a po úpatí skal podél bouřlivého toku a rozsáhlých mokřin dostali se až k Zadnímu jezeru, za jehož vodami údolí se rozšiřovalo do ohromného přírodního amfiteátru zvaného Pustá pastvina (Verfallene Alm). Do těchto míst odvažoval se jen málokterý pastýř, a to pouze v období horkého léta, kdy slunce aspoň trochu vysušilo bezedné močály a rozvodněný tok zmírnil svou dravou sílu natolik, že bylo možné kolem jeho koryta se stádečkem ovcí prostoupit. Toto údolí, prosvětleno jsouc a od stromů vyčištěno lavinami odpadávajícími z mohutné, jako několik pater vysoké sněhové stěny tyčící se vysoko nad svislou stěnou ledovcového karu uzavírajícího údolí neprostupnou hradbou, bylo nejzazším stupněm kam zatím lidská noha vkročila. Hochům tajil se dech při pohledu na rozeklané tvary hranice věčného sněhu a ledu, za kterým rozkládal se však hlavní masív Morového hněvu, hory, ke které jejich poslání je směřovalo.

Znovu a znovu studovali prastarou mapu, na níž jen velmi nezřetelně trasa se vinula a spíše než jasným návodem jim místo toho hádankou byla. Stezka vyznačená zašlou červenou barvou končila na Pusté pastvině v malém půlkruhu, který jakoby prostup do dalšího prostoru vyznačoval. Dále totiž barvou oranžovou cesta na bílém podkladu se klikatila, přerušována jsouc různými symboly, až nakonec na okraji pergamenu končila. U znaménka půlkruhu tři stromy vyznačeny byly ve zvláštním spleteném uskupení a byl to první Norbert, který po několika dnech hledání všiml si podobného útvaru na úbočí jedné z rozsedlin. Tři bílé břízy s kmeny propletenými a vrostlými do sebe tak, že připomínaly typografické znaménko &. Když vzrušením a námahou zadýchaní hoši po kamenitém svahu ke stromům doklopýtali, seznali, že lidská ruka musela mladé kmínky zásahem, mezi lesáky příliv zvaným, k sobě uměle připojit. Nad místem klenul se mohutný dolomitický blok skály, který roztínal horní část ledové stěny a v tomto místě tak chránil stromy před pádem lavin a ledovcových ker.

“Tady to musí být”, vydechoval zhluboka Norbert po lopotném dosažení těžce přístupné plošiny, ze které tři podivné kmeny vyrůstaly.

“Ale kde je vchod?”, zeptal se Leopold, shazujíc ze zad krosnu s nákladem proviantu a utíraje si hřbetem ruky zpocené čelo. Pátral očima po okolním svahu i skále, která se nad nimi tyčila do  výšky asi deseti sáhů.

“Jestli není tady, schován pod drny, musí jedině na skále se nalézat”, odtušil Norbert a dodal:

”Nemusí být odtud vidět, jsouc za převisem schován.”

Po chvíli hledání bylo oběma jasné, že existuje-li vstup do hory, musí být pouze nahoře. Leopold chystal se k výstupu. Přes rameno omotal si konopné lano ukončené železným dvojhákem, který držel v ruce a s jehož pomocí, zachytávaje se spár, začal po téměř kolmé stěně stoupat.

“Buď opatrný, nahoře může na skále led přimrzávat”, připomněl ještě Norbert bratrovi, zatímco ten obratnými přískoky šplhal po skále vzhůru. Po chvíli zmizel za ohybem výčnělku a jen občasná sprška kamení nebo železem odsekávaných kousků ledu dávala tušit o jeho úsilí.

Nebe se zatáhlo, sešeřilo se a začalo sněžit, nejdříve jen poletující vločky a posléze v divokých chuchvalcích začal sníh ve větru vířit.

Po chvíli Norbert spatřil jak vzduchem letí rozmotávající se kličky stočeného lana. Chytil jeho konec a napnutím vyzkoušel pevnost uchycení. Nejprve nechal nahoru vytáhnout krosnu i oba vaky, kteréžto k provazu uzlem přivázal. Poté vzepřel se chodidly v pevných škrpálech proti strmému povrchu a silou svých paží přitahoval se do výšky. Netrvalo dlouho a uviděl nad sebou bratrovu postavu, an seděl v tmavé puklině tvořící obrácené písmeno V a rukama jistil lano uchycené kotvou ve štěrbině. Ještě několik mocných záběrů a již octli se oba bratři pospolu ve stísněném prostoru uměle vytvořené “grotty”, malé jeskyně tesané ve skále, jež širokým kamenným prahem osazena byla, takže zdola viděna být nemohla. Leopold smotal lano a zavěsil si jej přes rameno, zatímco Norbert snažil se do nitra sloje proniknout. Avšak po několika krocích strop počal se snižovat a zároveň v temnotě utápět, takže pouze hmatem bylo lze se řídit.

Norbert byl první kdo s potlačeným vzrušením promluvil do nastalého ticha těsné kaverny, kam jen vzdálený hukot větru zvenčí doléhal:

“Jestli jsme očekáváni, musí tu někde posvět být.”

Po chvíli hledání Leopold nahmatal u zadního konce chodby pod vrstvou štěrku přepážku zhotovenou z hrubých fošen. Když odstranili kamení a společnými silami zvedli těžký poklop, ovanul je nečekaně vlahý vzduch z podzemí, prosycený vlhkostí. Z prohlubně nejasné světlo se linulo, které svým charakterem roj světlušek připomínalo. V odkrytém otvoru byly vidět příčky žebříku, ztrácejícího se v hlubině.

“Jdu najprv”, tlumeným hlasem prohlásil Leopold a již pokládal nohu na první příčku žebříku.

Norbert chytil ho za ruku a snaže se v přítmí proniknout pohledem do jeho očí, šeptem připomněl:

“Leo, buď opatrný. Budu tě jistit. Ukaž.” A již přivazoval horkokrevnému bratrovi kolem pasu smyčku, kterou používali doma v Dračích skalách.

Odvážný horal počal sestupovat a netrvalo dlouho a Norbert ucítil povolení tahu lana, za které jeho protějšek třikráte zatahal na znamení, že je vše v pořádku. Naposledy se rozhlédl po temné sloji, zhluboka se nadechl a následoval bratra, vzavše s sebou pouze dva vaky, do kterých narychlo jen nejnutnější věci poskládal. Počítaje příčky dosáhl po čísle šedesátčtyři kamenného podkladu, úzké římsy, kde na něho již Leopold čekal poznamenav stručně hlasem sevřeným napětím:

“Jsou tu schody dolů.”

Pokračovali dolů točitým schodištěm vedeným po stěnách bezedné šachty za světlem, které s přibývající hloubkou stále sílilo. Také teplota se zvyšovala, až kabátce si rozhalili a klobouky z hlavy sejmuli. Obklopoval je matný, jakoby měsíční svit, jenž ze stěn světélkoval a nazelenale se blyštěl jako některými houbami pokryté zteřelé dřevo nebo mořské řasy. Kamenné, prastaré schody, porostlé sanytrem a vlhkostí tak, že museli s velkou opatrností klást nohy, aby do hlubiny nesklouzli. Schodů napočítali přesně stoosm, když octli se na dně prohlubně.

Nacházeli se v rozsáhlém systému podzemních jeskyní, způsobených  vodami srážkovými do podzemí systémem puklin pronikajícími, takže chodby jeskyně byly poměrně úzké, místy sintrovou výzdobou opatřené, tvořící závoje a hrachové formy. Stěny, jež na pohmat hřejivými se zdály, byly bohatě pokryté zrnitým travertinem v teple žlutých, červenohnědých a žlutohnědých barvách, které doplněny blyštícím povrchem kouzelné odlesky vydávaly. Scenérii doplňovaly pagodovité stalagmity a zoubkovité záclony. Procházeli kolem prohlubní, v nichž drobná jezírka se nacházela, míjeli sintrové vodopády a bujné snopy střechýlů ze stropu visících i z povrchu rostoucích, překračovali hráškovité výrůstky a drúzy jemných krystalků kalcitu. Ponuré, všeobjímající ticho bylo jen ozvěnou kdesi do tůně kapající vody rušeno.

Po asi dvou stech krocích se zastavili. Kolem nich rozprostírala se rozsáhlá jeskynní prostora ozářená sinalým svitem, vydávajícím neznámou látkou pokrývající její rozsedlé zdi. Opodál nacházela se černá trhlina ve hlubiny země, odkud horký vítr s párou vycházel a zdálo se, že tento jícen jde až do vnitřností země. Nehybná sfinx z porfyru chránila okraj propasti. U kamenné stěny dvě smolnice zaražené do země osvětlovaly malý oltář, na které v měděnici doutnalo ohniště z vonných listů. Tato ve své základně prosvětlená, směrem vzhůru potemnělá, obrovská klenba uprostřed hory měla v nezměrné výši šikmý otvor ku hvězdné obloze. Bledý paprsek modravého světla zdál se být nebeským okem, hledícím do této propasti.

Vtom bratři úlekem o krok vzad ustoupili. Neboť za oltářem zjevila se bílá postava, která jakoby z dýmajících bylin před nimi se zjevila. Bělovlasý stařec s dlouhým plnovousem, oděný ve světlé říze, vykročil z přítmí naproti oběma chlapcům, maje obě ruce rozpažené v mírumilovném pozdravu s laskavým výrazem ve tváři rozbrázděné hlubokými vráskami, z níž dvé jiskrných očí se na ně upíralo.

“Budiž vítáni bratři moji a jsouc pozdraveni”, promluvil k nim třaslavým, ale stále ještě sytě zabarveným, hlubokým hlasem.

“Kde to jsme? A kdo jste?”, vzrušeně vyhrkl Leopold, nedůvěřivě si poměřujíc záhadného starce.

“Jméno této nevýznamné osoby je Isidor Kassián, milý synu, a toto je Liuhath, prastarý elysion vzniklý v dobách, kdy země byla ještě mladá. V dobách kdy pyramidy egyptské ještě v zemi se nacházely, bájní mistři védští navrhli a nechali vybudovat tento geniální podzemní systém, umožňujíc přežívání nejmocnější z kultur, jenž na svou chvíli po staletí vskrytu čeká, jako símě ukryté navěky v poušti, jež po náhlé bouři provázené životodárným deštěm se náhle zazelená, aby ve strom života se rozrostlo a božskou šťávou svého ovoce všechny blahoslavené a žízní umořené napojilo.

Ctihodný kmet, jenž hovořil zvláštní směsicí jazyků, v nichž praslovanština převládala, pokynul bratrům, aby jej následovali do jedné z vedlejších slojí, jež jako obytný příbytek uzpůsobena byla. Zde, ve skromně vybavené místnosti ve skále vyhloubené, malé pohoštění přichystáno bylo. Hochy nebylo nutné k jídlu zvlášť pobízet. Zasedli za stůl a s chutí se pustili do uzené zvěřiny doplněné různě upravenými druhy zeleniny, směsí podivných, jakoby salátových listů a křišťálově čistou vodou v dřevěných pohárech.

Mezitím důstojný otec Isidor zůstal stát a ponechavši zkřížené ruce v záhybech svého pláště, počal vypravovat:

“Tento jedinec lidského rodu, nicotný ort, pochází z Čech, malé vesnice nedaleko Kroměříže. Během studií na piaristickém gymnasiu, vstoupil do katolického vzdělávacího řádu, Clerici regulares scholarum piarum. Svoji vědeckou dráhu začal jako učitel matematiky, silozpytu a chemie zkusné, čili lučby, na středních školách moravských. Postupně stal se prefektem na škole Teresianu ve Vídni, získal titul doktora filosofie, stal se rektorem vídeňské univerzity, naposledy pak radním na císařském dvoře a zemským prelátem Čech. Vášní jeho byla pozorování nebeských těles, studium přírodních zákonů a to nejen na své observatoři v Praze, kam se posléze jako profesor univerzity Karlovy uchýlil, ale též na dalekých cestách, při kterých všemožné přírodní zvláštnosti a zákonitosti zpytoval.

Avšak čím více studoval tajemství hmoty a kosmu, tím poznával nesoulad mezi tím co církev hlásá a souvztažností zákonů přírodních. Naproti tomu cesta do nitra nejvyššího poznání, zrození prapodstaty všeho bytí, zůstávala mu skryta. Cítil, že nadzemská ruka, ať už dílo Stvořitele či náhody, tvoří okolní svět a řídí vše ku sjednocené rovnováze. Tři světy udržují svou jsoucnost neproměnnou, jako lůno Matky Země, jako světlo hvězd, jako srdce člověka, ale jen ten, kdo nalezne jejich soulad a zákon, jejich rovnováhy, bude opravdovým mudrcem, jen ten bude ovládat vědu božskou a bude moci pomáhati lidstvu. V syntéze těchto tří světů nalézá se tajemství Kosmu.

Rozčarován tímto poznáním odebral se do ústraní a jako přízedník tajemného mystéria téměř pět celých let přebýval na osamocené usedlosti v hvozdech šumavských. A zde, po dlouhých měsících nekonečných meditací spatřil v úchvatném vidění pohybující se světy rytmem a harmonií posvátných čísel. Uzřel rovnováhu země a nebes, kterým volnost lidstva drží váhy; pochopil tři světy: přírodní, lidský a božský, jež se vzájemně udržují, jeden druhého vysvětluje a společně hrají světové drama pohybem sestupným a vzestupným, jako mořská vlna, která jsouc stále spojena s hloubkou moře, je symbolem naší individuální přírodní podstaty. Bílá pěna na jejím vrcholu zastupuje naše vědomí, zatímco tmavý vrchol vlny odpovídá našemu osobnímu nevědomí. Samotné moře zastupuje kolektivní vědomí, se kterým jsou spojeny všechny vlny a všichni jednotlivci. Stejným způsobem naše vědomí jest ustavičně propojené s nějakým větším celkem.

V tu chvíli tento bláhový zkoumatel pochopil sféry neviditelného světa, které obklopují neviditelno a bez přestání je oživují, a konečně postihl očištění a osvobození člověka této země, trojím zasvěcením. Spatřil toto vše, svůj život a své dílo, v náhlém jsoucném oslnění, s neklamnou jistotou ducha, jenž stanul před tváří Pravdy. Byl jako bleskem osvícen. Ale nyní jednalo se o to dokázat Rozumem, co čistá Inteligence pochopila z Absolutna. Pro tento úkol bylo třeba celého lidského života.

Avšak kde nalézt podobnou vědu, jež by vedla k tomuto dobrému cíli? Ni křesťanská víra, ni učenci věd přírodních, ni novodobé náliezy k tomu nedostačovaly. Však všechny jevy, jejich příčiny i následky, na světě jsou propojené a když člověk neustává ve svém záměru, svůj osud sám si přisoudí a ke svému cíli poctivým úsilím postupně dospěje.

Při svém bádání po původu všeho náboženství desítky knihoven a archívů procházeje, v jednom z nich, tajném církevním libráři ve Vatikánu, kam jen přísně zasvěcení mají přístup, objevil tento archaista prastarý rukopis, neznámým písmem sepsaný, jenž ani nejznámější jazykozpytci rozřešit nemohli. Manuskript ten pocházel z pozůstalosti slavného českého polyhistora Jana Markuse Marci, jenž v roce 1665 od alchymisty G. Baresche jej získal.

V rukopisu krom liter neznámých vyobrazeny byly výjevy, jež jakoby z jiného světa či pohanského ráje pocházely. Koupající se neoděné panny, kresby neznámých rostlin, labyrinty nepoznaných chodeb a síní spřádané do tajemných znaků, astrologické symboly a náčrty zvěrokruhu, jimž horský kozoroh vévodil. Vše nasvědčovalo, že složitý klíč k pochopení tajného významu spisu bude nezbytné vyhledat. Součástí knihy byla i záhadná mapa vyobrazující pouť k neznámému jezeru a dále k obydlí ve skále. Teprve po nesmírném úsilí podařilo se zanícenému kryptologovi, jež tu teď stojí před nimi, rozřešit složitý algoritmus a tím i cestu, na konci které octnul se v této sloji, podobným způsobem jako oni jsouc nadmíru překvapen tímto nevídaným přírodním divem, jenž v sobě neskutečná tajemství přechovává.”

Ctihodný kmet odmlčel se, a zdaje se překonán dlouhým vyprávěním, sklonil bílou hlavu na prsa, zahalen jsa v myšlenkách. Hochům nabízelo se tisícero otázek, ale z ohledu k váženému starci setrvali v uctivém mlčení. Ten ale zvedl k nim oči v přívětivém úsměvu:

“Jejich pověst letí před nimi jako v poušti vítr před blahodárným deštěm. Naše drahá matka Jasna v nadzemském spojení se svou sestrou Ladou již mnohé vyzvěděla a velmi se těší na setkání s nimi. Avšak musejí být unaveni, proto nyní uloží se ke spánku a teprve zítra před naši moudrou vědmu předstoupí. Opustí tedy pro tuto chvíli zvědavost a oddají se blaženému spánku nevědomých.“

S těmito slovy upřel své zraky na oba bratry a před sebe vztáhnul dlaň s rozevřenými prsty. Netrvalo dlouho a oba naši poutníci, zívajíce, k smrti unavení položili své hlavy na lokty zkřížené na desce stolu, usnuli hlubokým bezesným spánkem.

Uplynul již téměř jeden rok od chvíle, kdy se Norbert s Leopoldem k Jurově družině připojili. Za tu dobu mnohému z pobytu v lese se opět přiučili a zbojnickému způsobu života dokonale přivykli. Jejich tváře na horském vzduchu ztmavly a zmatověly, k ostrým rysům jejich tváří družil se ostříží zrak i ostatní smysly posílené obdobím prožitým v nepřestalém střehu a nebezpečí. K nabytým znalostem přidružilo se i umění všestranného způsobu zápasu, ve kterémžto oboru často mezi sebou horalští chlapci soupeřili. V této dovednosti obzvláště Leopold vynikal a brzy v celém klanu nebylo jediného hocha, kterého by nepoložil na lopatky. Norbert zase svou uvážlivostí, bystrým úsudkem a nesmírnou vynalézavostí se projevoval. Tak kupříkladu inspiroval se myšlenkou optického telegrafu ze starého Říma, kterým v roce 46 n. l. byla vyslána zpráva, v níž císař Claudius  své vítězství nad britskými kmeny do Říma oznámil. Systém se skládal z dřevěných konstrukcí, postavených na dohled dalekohledem ve vzdálenosti 8 mil, které si vzájemně zprávy předávaly. Na konstrukci bylo na vysokém stožáru umístěno otočné rameno a na jeho koncích kratší pohyblivá ramena. Kombinací natočení ramen, zdola ovládaných lanky a kladkami, bylo možno zakódovat a na vzdálenost dohledu až 80 různých znaků vysílat. Sestrojením těchto věží, které bylo lze kdykoliv rozebrat, přemístit a zase složit dohromady, získala Koštulincova družina optický  přehled nad územím od Stanislavova a Kolomyje na východě až po správní město Munkats na západě.

Po zkoušce u moudré vědmy nic již nebránilo přijetí obou bratrů mezi vyvolené členy Oleksova klanu. Pro ten účel velká trachtace v klášteře u Malé Uholky uspořádána byla. Zde kromě obyčejných rolníků, kteří obvykle na svých gruntech hospodařili a pouze k uskutečnění válečných výprav se scházeli, přítomny byly i některé významné osobnosti zbojnické družiny. Kromě samotného Koštulince, nejvyššího vůdce, zde u dlouhého stolu z půleného bukového pně i Milivoj Borkaňuk, bratr uhlíře ze spišské osady Ždiaru seděl, jenž s velkou vděčností od našich hochů zprávu o části své odloučené rodiny přijal. V přísně stanovené hierarchii družiny tento muž zastával hodnost mistra oružie, kterýžto o přísun, údržbu a vybavení palných zbraní se staral, což navýsost významná funkce byla. Slavnost navštívily i některé vlivné osoby z městských úřadů, oficiálové, kteří na svá místa díky zbojníkům se dostali a za své služby od nich obrok pobírali. Dokonce i někteří úplatní církevní hodnostáři zde svůj tučný břich z nabízených pochutin si nacpávali.

Kromě vína a pálenky, masa pečeného ze skopců i z horských koz v kořeněném nálevu naloženého, pečených brambor krompli s kapustou nebo pečených a máslem maštěných bramborových placek, podávány byly místní labužnické zvláštnosti: pochutné halušky – slané vařené nudle s mlékem a ovčím sýrem, holoubky – bramborové těsto zabalené do kapustových listů a dohromady uvařené,  slazené kukuřičné kroupy podávané s mlékem a zvláště lahodné šátěčky – pirohy z těsta šťouchaného, plněné sýrem, podávány zvlášť se zakysanou smetanou na talíři, do které se namáčejí.

Udiveným hochům při vzájemném představování oči přecházely a jejich srdce odmítala uvěřit, že kvůli jejich osobám takováto sláva se koná. Avšak jak sám Oleksa jim vysvětlil, jejich poslání věnuje vědma takovou důležitost, že před ostatními tomuto účelu, jejich přijetí do společenství, úplnou přednost dává.

Brzy po událostech výše popsaných měli se bratři utkat v první opravdové seči s vojenskou jednotkou vyslanou proti nim kolomyjskou gubernií. Střetnutí předcházela výprava  jejich zachránce, Vlada Černycha do Volové, nejbližšího správního sídla vrchnosti spravující místní rajón. Nebohý sedlák vydal se na cestu s bohabojným úmyslem zjednat spravedlnost poté, co někteří dragouni, nepříčetní vzteky po návratu z neúspěšné trestné výpravy proti Jurovým chlapcům, bezuzdně ve vesnici řádili, v nezřízené pitce místní šenk i několik chalup podpálili a místní pomatenou děvu Juřici tak zle na těle zhanobili, až duši vypustila. Poté co se chalupníci postavili na odpor, jejich lajtnant, Alexej Kruch zvaný, po krvavé srážce při níž dva sedláci a jeden voják zůstali v prachu bez duše ležet, zorganizoval na rynku soud a na tucet rebelů bylo potrestáno, každý padesáti ranami holí. Při této exekuci, prováděné surovými, kořalkou zpitými vojáky, byly leckdy kosti v těle tak polámány, že nešťastníci nadosmrti mrzáky zůstali. Tři rolníci takto ztýraní druhého dne se nedožili. Sedlák, který jediného uniformovaného pohubil, zbitý do želez vsazen a k hrdelnímu rozsudku do města byl odvezen.

Vlado se vypravil do Volové, obce vzdálené třicet mil, následujícího dne povozem ještě se dvěma podruhy ve snaze získat u rychtáře slyšení. Při vstupu na nádvoří poplužního dvora byli však vyslanci lstivě přepadeni dráby, které proti nim místní šafář povolal, a na dubové lavici jim bylo vyplaceno třicet ran holí. Pak je polomrtvé hodili do uzamčené maštale a několik dní věznili.

Když se o tomto činu dozvěděl Oleksa, vyslal Juru s jeho nejvěrnějšími a ti osvobodili ztýrané vesničany, statek vypálili a jeho obyvatele rozehnali. Proradného šafáře zbičovali a se zavázanýma očima nechali rajtovat na starém kozlu prostředkem dědiny, ku všeobecnému veselí jejích byvatel, neboť správce všeobecně nebyl pro své úskočné a svévolné jednání vesničany příliš oblíben.

Tento čin nemohl zůstat bez potrestání. Rychtář ihned vyslal posly do Kolomyje a tamější konšelé uradili se k potlačení odbojné zvůle venkovanů a jejich zbojnických spojenců silnou vojenskou jednotku vyslat. K tomu účelu doplněny byly již vyslané čety na sbor padesáti jízdních dragounů pod Kruchovým vedením, u městečka Jasini doplněný dvěma desetičlennými oddíly pandurů z regimentu maďarské pěchoty vedených feldvéblem. Tento sbor, ustanovený jako ozbrojená jednotka strážící uherskou hranici před nepřátelskými vpády z Osmanské říše, skládal se z mužů  té nejhorší pověsti, lupičů, vyvrhelů a školených vrahů. Vedle odvahy a bojechtivosti byla jim vlastní nekázeň, surovost vůči vesnickému obyvatelstvu a bezmezná hrabivost.

Zvědové vyslaní z řad těchto námezdních hrdlořezů, rekrutovaných z řad vojenských zběhů, tuláků i přeběhlých loupežníků, hlásili veliteli dragounů, že se část zbojnické družiny srocuje na vrchu zvaném Buben, vypínajícím se u Jasini nad přítokem Černé Tisy, řekou Lazeščinou. Lajtnant vyslal rytmistra s dvaceti vojáky do vrchu a sám hodlal vyvýšeninu obejít a z druhé strany rebelům do zad vpadnout.

Avšak když se obě rozdělené části komonstva po usilovné námaze, kdy z koní sesednout a do strmého vrchu se drápat museli, na vršku opět setkaly, čekalo na ně pouze vyhaslé ohniště z něhož ještě se lehce kouřilo. Ve chvíli, kdy lajtnant s velkým láteřením k obratu zavelel, zarachotila salva z loveckých pušek a mezi vojáky vpadli Koštulincovi chlapci, do té doby na stromech ukrytí. Po rychlém výpadu, kdy jako blesk se míhali a svými valaškami mezi zmatenými rejtary střílejícími nazdařbůh z ručnic zkázu rozsévali, zase jako duchové zmizeli ponechávajíce rozptýlenou tápající rotu na palouku zahaleném mrakem dýmu, ze kterého jen hýkání poděšených koní, nářek zraněných a štěkavé rozkazy lajtnanta se ozývaly.

Neuspořádaná jednotka přece jen se nakonec zformovala, její příslušníci nasadili bodáky na své krátké karabiny a vyrazili do útoku mezi husté stromy, kterýmžto směrem zbojníky dlouhými skoky odbíhat zahlédli. Zde ovšem narazili na důmyslný zásek ze zaostřených kůlů a opět zaduněly výstřely z   křesadlových kulovnic, vyráběných a dodávaných z moravského Těšína. Lajtnant, bledý více vzteky než šokem z utrženého lehkého zranění do boku, zavelel k ústupu, plýtvaje šťavnatými německými kletbami. Jezdci sesedli a opěšalí ukryli se za své koně, stromy a pahorky na planině s namířenými puškami čekajíce, až se dým rozptýlí. Na druhé straně se nic nehýbalo a tak jejich velitel vydal povel pandurům, kteří jen velmi neradi a s velkou opatrností přískoky přes palouk, na kterém několik uniformovaných těl v krvi leželo, k záseku se přibližovali.

Ale zbojníci jakoby se vypařili. Lajtnant si mohl hlasivky strhat, vyřvávaje příkazy k pronásledování proklatých rebelů, nakonec v záchvatu bezmocného vzteku klobouk z hlavy si strhnul a do prachu zašlapal. Poté sám se svými rejtary vsednuv na koně, následoval své uherské zvědy, kteří mnohem lépe se mezi stromy pohybovali. Osm mrtvých a tucet zraněných stál ho tento nepovedený výpad, zatímco Oleksova družina beze ztrát vyvázla.

Mezitím Jura se svými druhy, neboť on to byl se dvěma svými pobočníky, našimi věrnými bratry a desíti dalšími členy družiny, dlouhými přískoky, jako srnci z místa střetnutí uháněli. Pokračovali kolem soutoku řek Černé Tisy a Lazeščiny, kde své huculské koníky uschovány měli. S nimi překročili hřeben zvaný místními Bili Chrest a postupovali podél Tisy dále na západ, hlouběji do bukových hvozdů, záměrně za sebou znatelnou stopu zanechávajíce. O svých pronásledovatelích si udržovali přehled sledujíce jejich přesun z korun osamocených lesních velikánů. Z jejich pohybu bystrý vůdce zbojníků usoudil, že do večera chtějí dosáhnout malého panství ležícího na levém přítoku Tisy, říčky Dovžiny. Tuto poslední výspu pro zásobování a možnost příbytku pro své znavené mužstvo skutečně v tu chvíli lajtnant hodlal využít, avšak plán ten bojaři chystali se mu co nejvíce znepříjemnit.

Na úseku toku mezi Jasiňou a hospodářstvím Černá Tisa, nazvaném podle stejnojmenného toku vyznačujícího se temným řečištěm, rozlehlé mokřady se nacházely, přes které jen velmi zkušení průvodci mohli se odvážit. Za jarních povodní se tu řeka vylévá z břehů a tvoří rozsáhlá bahnitá pole, která ani v letních parnech nevysychají, jsouce napájena četnými přítoky z horských potoků.

Den se již začal chýlit ke konci, vítr utichl a nad blaty se začaly tvořit zprvu nepatrné, ale posléze stále méně průhledné závoje mlhy. Dragounští koně se kopyty bořili do rozměklé půdy, v níž každá stopa plnila se hned bublající vodou. Pandurští zvědové křikem se dorozumívali, když svými dlouhými holemi hloubku bahniště zkoumali a schůdnou cestu pro komoně vyhledávali. Vzduch byl plný vlhké páry, ržání poděšených koní i nadávek rozčilených a utrmácených soldátů. V tu chvíli se v zadních řadách husím pochodem postupující roty spustil zmatek následovaný zděšeným křikem, vzápětí přerušený smrtelným zachroptěním. Několik kavaleristů se opozdilo a stali se obětí nemilosrdného přepadu zbojníky, útočících tentokráte chladnými zbraněmi; samostříly a dlouhými provazy zakončenými olověnou koulí, které jako laso používali. Jimi jezdce z koní strhávali a na zemi nelítostně mordovali. Když zdecimovaný houfec opět na pevnou zemi se dostal a vojáci v nastalém soumraku své ztráty shledávali, dalších pět jmen chybělo.

Po chvilce odpočinku útvar se opět jakž takž seřadil a v dalším postupu pokračoval. Zanedlouho průzkumníci nalezli cestu a s večerním klekáním jezdectvo vjíždělo již otevřenými vraty na nádvoří statku, kde místní šafář s pacholky a děvečkami měli co dělat, aby rozmrzelé a nerudné vojáky nakrmili a ke spánku v čeledníku či na seně v maštali uložili.

V průběhu noci, zatímco na statku dragouni vychrupovali a část zvědů na stráži bděla, zbojníci za svitu ohňů a pochodní trávili čas v přípravách na očekávané střetnutí. Sám Oleksa do večera s dalšími patnácti muži se zásobami a dřevorubeckým náčiním na pomoc přitáhl, v průběhu noci pak ještě jako posila půltucet chlapců z občiny Dolní Mokra dorazila. Společně v místě, kde řeka se hluboce zařezává do údolí, jsouce sevřena vysokými podemletými břehy protkanými kořeny staletých stromů, pilně nástrahy připravovali. Při této činnosti opět Norbert zvláštní důvtip prokazoval, vymiešleje záseky, břevna, osidla a další zábrany.  Těžké kmeny jako závaží přes jednoduché kladky do korun stromů vytažené tvořily protiváhu pro zaostřené bodce ostrví napjatých mezi stromy, spouštěné do prudkého pohybu při sebemenším doteku. Tenata, sietky, púta na zvěř, k lovu lidí důmyslně upraveny, po přístupových stezkách rozmístěny jako hladové čelisti plné ostrých zubů připravených nemilosrdně sklapnout přilákanou kořist.

S ranním kuropěním, kdy na trávě a listech stromů s prvním zábleskem slunce rosa se zatřpytila, ptáci se rozezpívali a les vydechoval svoji svěží vůni, zde v temné a vlhké soutěsce chmurné a zlověstné ticho se rozložilo. Jen dech šohajů, skrytých a tiše ležících v úžlabinách, rozložených do dlouhé linie, upřenými zraky sledujíce sebemenší pohyb směrem odkud se nepřátelé blížili, o přítomnosti živých bytostí svědčil.

Teď, ano teď! Leopold sevřel pevněji svůj čakan a kývl na vedle ležícího Norberta. Vpředu se cosi pohybuje.  Zvedl dlaň s ukazovákem varovně vztyčeným nad úroveň země a bystře se rozhlížel. Zepředu se ozvalo zafunění a mocné zafrkání. Byl to jelen, statný kus, který se zrána k řece přicházel napojit. Mladší z bratrů prstem ze strany na stranu zakýval, když vtom jelen zadupal a s hlasitým šramotem nazpět do houštin se pohroužil. Něco ho vyplašilo. Větve křovin se za jeho tělem ještě nepřestaly chvět, když hoši zahlédli části postav, kradoucích se mezi stromy a na zemi po stopách pátrající, oděné v šedých kabátcích, na hlavách typické barety. Norbert dokonce zahlédl i obličej jednoho z nich zdobený mohutným knírem.

Byli to zvědové pandurští.

Obránci části linie, mezi nimiž i naši bratři se nacházeli, pomalu do stran se začali stahovat. Ve chvíli, kdy poslední z pandurů do takto otevřené pozice vstoupil, Leopold podvakráte zdvihl dlaň, jednou s pěti, podruhé se dvěma vztyčenými prsty a poté zahvízdl. V ten okamžik vyhrnuli se junáci na překvapené zvědy, kteřížto než se stačili vzpamatovat, leželi na zemi s hlavou rozbitou obratně hozeným čakanem, tělem prošpikovaným šipkami nebo srdcem probodeným dlouhou dýkou. Mezitím i sousední pozice ve vedlejší rokli vyřídila podobným způsobem čtyři nepřátele, ač zde se to bez bojovné vřavy neobešlo. Z útočníků zůstavší jeden, úplný obr, rozháněl se svou zakřivenou šavlí a již druhého hocha porubal tak, že v krvi u jeho nohou zůstal ležet.

“Nechte ho mně!”, vykřikl Leopold a dlouhými skoky se vrhl k místu zápasu.

Hromotluk s vyholenou hlavou a nakroucenými kníry, vida svého soupeře, pohrdlivě se zašklebil:

“Egy ilyen fiú merészel..!?”, zahromoval, zatímco těžce funíce, postavil se do střehu v těžké pěsti zakrvácenou šavli svíraje. Ostatní bojaři kolem něj kruh utvořili, do kterého neohrožený Leopold odhodlaně vstoupil. Srdce mu prudce bušilo a v mysli obraz čisté Lady si nesl, když jako divoký beran s hlavou skloněnou a bojovným pokřikem proti mnohem silnějšímu soupeři se vrhl. Obr nečekal tak rychlý výpad a nebezpečná šavle jen vzduchem zasvištěla právě v okamžiku, kdy se mu jeho protivník vší silou hlavou do hrudi zabořil. Rozložitý pandur padl na záda jako žok, lapaje po dechu, zbraň z ruky mu vypadla a zříce nad sebou rozkročenou postavu v záblesku slunečního paprsku, jen ruce před tvář k obraně zvedl, když vtom s tupým úderem mu ostrá valaška vedená silnou rukou hlavu rozpoltila.

Norbert jako první blahopřál bratrovi:”Jako když vola porážíš”, usmál se a sevřel jeho pravici, zatímco levicí poplácal jej uznale po rameni. Na chvíli si oba bratři pohlédli do očí a hlavou jim oběma prokmitla myšlenka, která v posledních měsících tuze je zaměstnávala. Je tohle opravdu to, po čem toužili a o čem doma celé své mládí snili?

Leč nebylo teď času na podobné rozjímání. Z druhé obranné úrovně na ně Jura varovně zasykl a hned nato se lesem rozlehly výstřely z jezdeckých ručnic. Jedna kule rozčísla kůru stromu, u kterého bratři stáli, druhá zasáhla jednoho z jejich spolubojovníků tak nešťastně, že se odrazila od kmene stromu a zploštělá pronikla mu do pravého oka. Avšak nebylo času zraněnému pomoc poskytovat. Mezi stromy se objevily siluety dragounů na cválajících koních, rychle se přibližujíce. Teď nastala chvíle pro vybranou skupinu osmi chlapců, kteřížto rychlými běhy vybaveni byli. S ohlušujícím rykem se zvedli ze svých úkrytů a úprkem se hnali šikmo směrem k nástrahám. Jezdci, zahlédnuvše jejich útěk, změnili směr a hned za nimi se hnali, vytáhnuvše palaše z pochev a bojovým pokřikem se povzbuzujíce: ”Hrrr, húúúhup!”

Uprchlíkům užuž docházel dech, když na smluveném místě mezi nastraženými pastmi s velkou opatrností museli se proplétat a napjaté provazy přeskakovat. Vtom prvním koňům pronásledovatelů se začaly běhy podlamovat poté, co na skryté kleště a kosy padli, čímž velký zmatek vznikl. Někteří rejtaři krátké pistole ze sedlových pouzder vytrhli a začali kolem sebe střílet, otáčeje se na koních v divém reji, nevěda odkud nebezpečí se blíží. Mezitím zbojníci z rozevřených linií, kterými mezi sebe kavaleristy vpustili, znovu spojili se za nimi a postupovali v sevřeném půlkruhu, kryjíce se za stromy. Opětně zarachotila salva ze znovunabitých těšínek a další jezdci padali z koní. Ochraptělý lajtnant zavelel k ústupu hlouběji do lesa a to bylo právě to, co horalští hoši potřebovali. Neboť tam, mezi stromy, číhala smrt. Lesem se rozlehl šum a svist políčených pastí tvořených dlouhými břevny s řadami zaostřených větví, které s tupým žuchnutím do měkkých těl se zabořovaly. Podepřené kmeny stromů se kácely a shůry těžké trámy se řítily. Příliš pozdě lajtnant si uvědomil, do jaké děsivé léčky padl. Marně řval a křičel rozkazy na své soldáty, kteří kolem sebe v panice palašem proti neviditelnému nepříteli se oháněli. Nepředstavitelný chaos, dým z výstřelů, ržání splašených koní, nářek raněných mu odpovídaly. A do toho reje výstřely z loveckých pušek rachotily, či tiché vražedné šípy samostřílů hvízdaly, vždy přesně nalézající uniformovaný cíl. Divoký pokřik útočících bojarů  utrpěné krveprolití vesničanů připomínal:

“Tumátě za Dolní Mokru! Pamätajte Orosz Mokru..!”

Konečně rejtaři pochopili, jakým jsou pro skryté střelce jednoduchým cílem, srotili se na dně rokle v hluboké závěji suchého listí a zalehli za své koně do kruhu položené. Do jeho středu narychlo vtáhli své raněné kamarády a k obraně se hotovili, horečně své pušky vleže nabíjejíce. Po rychlém sčítání lajtnant zjistil, v jak bídném stavu se nacházejí. Zbylí panduři již dříve se byli rozutekli a z jeho lidí pouhých jedenáct bojeschopných mužů zbylo. Když se dým ze střelby rozptýlil, vůkol nebylo živé duše vidět. Sklonění nad hlavněmi svých ručnic s bušícím srdcem očekávali nový útok.

Náhle se lesem rozlehl praskot a z okolních srázů se cosi valilo dolů. Byly to snopy suché slámy umně motouzy do ohromných koulí utvářené a smolou napuštěné, ve svém středu balvany zatížené. Zbojníci je zapálené svrhávali dolů na bezmocné vojáky, kteří se tak v nepředstavitelné pekelné výhni octli. Ti, co zavčasu se vzpamatovali a vražedný svůj úkryt v divém zmatku opustili, vzniklým dýmem polozadušení a ohněm popálení do rukou neúprosných mstitelů po krátkém boji upadali.

S přicházejícím večerem opět v lese ticho se rozhostilo. Jen rozbité zbytky nástrah, tu a onde ležící nehybné postavy, sloupky kouře z požářiště a tam, na větvích stromů mezi poletujícími havrany, kývající se spoutané postavy mrtvých vojáků se svým lajtnantem.

“Pamätajte..!”

–

Události zde popsané do historie kraje vešly pod názvem Körösmezö mészárlás (Jasiňský masakr), podle hrůzostrašných zpráv, které přeživší uherští panduři o přebojnících a podrobnostech bitvy vyprávěli.

Vrchnost po porážce jednotky lajtnanta Krucha v nelehké situaci se octla. Musela k potrestání odbojníků daleko silnější vojsko vyslat, což v době války z francouzským protivníkem vůbec jednoduché nebylo. Navíc obyvatelstvo, posíleno odporem goralských chlapců nechtělo a nemohlo již dále snést narůstající útlak, neustále se navyšující robotní povinnosti spojené s neúrodou v posledních letech i častými průtahy vojsk. Největší náklady a újmy na vojenská tažení totiž nesli na svých bedrech zemědělci na vesnicích, kteří museli vojáky živit, mnohdy jim poskytnout také další služby, poskytovat povozy, nebo ubytování. Muži byli odváděni na vojnu v čím dále tím větším počtu. Situace poddaných na venkově, hlavně v oblastech, ve kterých přesuny vojsk probíhaly, byla přímo nesnesitelná. V těchto souvislostech bylo Oleksovo vítězství jiskrou, která hrozila rozhořet se v mohutný plamen nevolnického povstání.

Selské nepokoje vskutku ještě na sklonku téhož léta roku 1798 v kraji propukly. Na podzim zasáhla revolta celý Černovický region. Ke vzniku povstání měrou významnou přispěl sedlák Volodimir Černych z obce Dolní Mokra, jemuž se podařilo doručit k císařskému dvoru ve Vídni list informující o skutečných poměrech a útisku poddaných v severní části Bukoviny. Byl však zatčen a deportován do Berehova k císařskému soudu.

Nato rolníci v některých dědinách odmítli k robotním pracím nastoupit. Začali se srocovat a nakonec na nepřístupném místě v lese na hranicích s uherským královstvím svůj tábor rozložili. K potlačení rebelie bylo z města Munkáts přizváno vojsko pod velením plukovníka Alexandera Borbélyho. Dvě fysilírské setniny byly po cestě doplněny rotou z města Hust na batalion o síle třistapadesáti mužů, který dále přes svidovecký hřeben do Jasini mašíroval. Samotný plukovník však již během marše byl překvapen nuznými poměry v jakých venkovský lid v regionu žil. Proti vzbouřeným poddaným vojsko nepoužil. Začal s rebely jednat a sepisovat jejich stížnosti, jež následně na císařském dvoře předal. Svým postojem však značně zdejší šlechtu si znepřátelil a rovněž i mnohé vlivné členy vídeňského dvora.

Poddaní žalovali hlavně na neustále navyšování robotních povinností, poplatků a daní, které nemohou odvádět, jelikož jim byla navýšena denní doba provádění robotních prací a za těchto podmínek nejsou schopni obdělávat vlastní pole. Během roboty na panských polích je jim odpírána jakákoli přestávka na jídlo a odpočinek. Žádali také císaře, aby se smiloval a zakázal pánům, aby drábi při trestání poddaných užívali hole, kdy dochází až k poškození kostí, ale bili je pouze bejkovcem, jak  karabáč z býčí žíly nazývali. Též dekretem nadále zakázáno mělo být, aby rolník svému pánovi nebo vrchnostenským úředníkům ruku líbal, nebo se před nimi hluboce ukláněl.

Císařská kancelář byla nucena své postupy přehodnotit. Vojenští potentáti nebyli ochotni své síly v době, kdy každá ruka držící karabinu byla dobrá, potyčkami s nuznými sedláky drolit. Vrchnost nakonec předložila své požadavky, podle nichž především předáci povstalců měli být potrestáni, a to odvodem na vojnu. Mezi odvedenci nacházel se i Voloďa Černych, skutečný lidový hrdina, který přestože vězněn, dokázal se vrchnosti postavit. Rebelové se měli vrátit na panská hospodářství a ve své robotě nadále pokračovat, nicméně za mírnějších podmínek. Dále vyhláškou byla stanovena odměna dvěstěpadesáti zlatých za jakýkoliv údaj, který k nalezení Oleksových zbojníků by vedl. Po splnění těchto výhrad měl být vydán patent, jímž nejhorším zvůlím a nespravedlnostem mělo být zamezeno a jež v náležité míře práva utiskovaných rolníků zachovával.

V tomto období již naši bratři v další části svého putování se nacházeli. Po vítězné bitvě v údolí Černé Tisy, Oleksa sezval své druhy takto k nim promluvivše:

“Moji verní. Po našom chrabrom víťazstve vrchnosť odplaty žiadať si bude. Čakajú nás neľahké časy, keď aj naši statoční goralští dedinčania veľkému nátlaku vystavení budú. Dá Svantovít, že im náš príklad užitočný bude, že proti kruté nadvláde pánov svoju myseľ pozdvihnú a svoje záujmy treba aj so zbraňou v ruke obhajovať budú. Tento krok my za ne neurobíme, iba cestu ukázať im môžeme.

Teraz moji drahí k svojim rodinám a gruntům sa odoberte a medzi svojimi bratmi a sestrami myšlienky a požiar revolúcie odovzdávajte. Avšak svoje srdcia spätá s týmito horami, riekami a hlbokými lesmi do pokoja a mieru uveďte, abyste poctivou prácou k všeobecnému blahu prispieť mohli. Môj hlas, ako už toľkokrát, zavolá vás v čase kedy bude vašej pomoci opäť treba.”

Poté vyžádal si Norberta s Leopoldem, aby je do plánu jejich další mise zasvětil. Několik okamžiků bez jediného slova veliký vůdce oba bratry pozoroval, když proti němu stáli v dlouhé dřevěnici, ve které v hrubém krbu oheň praskal. Viděl jak jejich pružné postavy za pobytu v horách zesílily, jak jejich zraky planou touhou po dalším poznání. Jeho vrozený jemnocit vycítil božskou auru, která hochy obklopovala a kvůli které vědma pro hlubší zasvěcení oba vybrala. Chápal, že prožité utrpení a téměř zázračný návrat ze zásvětních končin oba junáky k plnění velkých činů předurčuje a že nemá právo ke svým, byť jakkoli záslužným a velkomyslným plánům, jejich pomoci využít.

Po chvíli promluvil: “Než odídete, veštkyňa si žiada ešte jedno stretnutie s vami…”

“Lada? Můžeme ji ještě vidět?”, neudržel se Leopold a Oleksa přísně naň pohlédl. Zavolal a do srubu vchodem zakrytým koženým závěsem srdnatý Jura vstoupil.

Mezitím Oleksa se otočil a jakýsi předmět z masivní truhlice v rohu místnosti vytáhl.

“Toť náš opasek”, vykřikl Norbert, neudrživše se.

“Áno, to je vaša odmena za vaše poctivé úsilie, ktoré ste nášmu remeslu venovali. Náčelník lúpežníkov a jeho tlupa dostali odplatu za svoje nekalé rejdy. Pred dvoma mesiacmi do svojej družiny prijali vojenské zbehy nakazené škvrnivkou. Do dvoch týždňov celá tlupa ochorela, jej členovia po horách v hrôze od nákazy sa rozutekali a poväčšinou bez pomoci o samote umierli. Janosa sme našli v jaskyni, kde svoje nalúpené poklady zhromažďoval. K čomu je teraz všetko bohatstvo, keď jeho telo v temnej diere práchniví? Pamätajte, že nie je predmetu, ktorý skrze zmysly by vašu dušu uspokojil a opravdovú radosť a šťastie vám priniesol.”

Oleksa jim odevzdal opasek naditý mincemi a potom ještě chvíli jejich dlaně ve svých podržel, než se bratři konečně rozloučili a vydali na cestu.

Měsíc říjen končil a v lesích bylo chladno, když Jura své pobočníky na poslední společnou výpravu vedl. Tři přátelé v hlubokém vnitřním souznění se nacházeli, takže hovořit mezi sebou příliš nepotřebovali. Jejich bohatýrské duše splynuly v jednotném souzvuku, kdy není třeba slov, aby vyjádřili co cítí jeden k druhému. Putovali známou již stezkou k vrchu Dermosa. Za noci prosvětlené bledým úplňkem vystoupili k posvátnému stromu, osamocenému rozsochatému dubu, kde Jura oba hochy zanechal. A zde, ponořena do jasnovidného stavu vlivem magnetismu měsíčního, tajuplná Lada pokračovala ve věštbě ve jménu velkého Svantovíta. Oba hoši v posvátném obdivu znovu sledovali tuto nadpřirozenou ženu, když tichým hlasem zaklínala průsvitné duše předků, ponořena v plujících mlhách prozářených měsíčním světlem a obklopena magickými tóny větru, který svým dechem jakoby na lesní šalmaje ve větvích stromů melodické nápěvy vyluzoval.

Její exaltovaný, sytě podmanivý hlas vtíral se do myšlenek posluchačů a rozechvíval nejniternější zákoutí vědomí:

“Moji arijští otcovia, pravlasti ďaleko na východe! Vstúpte do svätýň matiek veľkého náboženstva. Len vy poznáte tajomstvo veľkého zasvätenia čo rysuje sa v hymnách védických. Tiene dejín, ktoré tradíciu vekov až tridsiatich tisúc rokov nesú. Vek mužný a vážny, ktorý sa podobá zlatému detskému veku vysnívaného nadzemským poétom. Bolesť a zápas nie sú neprítomné, ale v mužoch jest dôvera, sila, pokoj, ktorý ľudstvo nikdy neskôr už nenašlo. Naproti tomu žena práve vychádza z kúpeľe a tká najkrajšie plátno…”

Lada se odmlčela, s předpaženýma rukama oděna v závoj splývavých šatů, obrátila své tmavé, propalující zraky k oběma bratrům:

“Nosíte v sebe priateľa najlepšieho, ktorého nepoznáte. Lebo Všehomír sídli vo vnútri každého človeka, ale málokto dovedie ho nájsť. Človek, ktorý obetuje svoje žiadosti a svoje diela Bytosti, z ktorej základy všetkých vecí pochádzajú a ktorú svety boli stvorené, dostane za túto obeť dokonalosť. Veď kto v sebe samom svoje šťastie, svoju radosť a tiež svoje svetlo nájde, jest jedno so Všehomírom. Lebo pamätajte, duša, ktorá našla Všehomíra, jest oslobodená od znovuzrodenia a smrti, staroby i bolesti a napája sa zo žriedla nesmrteľnosti.”

Její postava jakoby se vznášela na pozadí temné noci. Avšak její oči, do té chvíle žhnoucí nadpozemským žárem změkly, když vědomím se opět do přítomnosti vrátila.

“Ďalšie kroky na vašej dlhej ceste budú smerovať do miest, kde vrcholky hôr dotýkajú sa vzdialených mračien. Soľnohradsko je vaším cieľom a tu rozľahlý systém slují pod najvyššou miestnou horou, kde významná naše svätyne menom Retra sa nachádza. Tam bude vás očakávať drahá matka Jasna, ktorá ako večná skala s horou spojená pre slovanský národ dýše a jeho duchovné posolstvo udržiava. Tu odovzdáte jej túto schránku, ktorá okrem písomné správy, vzácneho rukopisu, tiež pokyny pre vaše ďalšie zasvätenia obsahuje.”

Při těch slovech Lada ze záhybů svých šatů podlouhlý tubus vyňala a na dlaních jej bratrům předávala. Leopold, který v nábožném vytržení se skloněnou hlavou schránku přebíral, vzrušeně ucítil v kovovém obalu teplo jejího těla, které pronikalo až k jeho srdci. S nejvyšším úsilím musel nutit svou mysl k poslušnosti a jen tvrdý výcvik a odříkání umožnily mu ovládnout se, když zastřeným hlasem odpovídal:

“Sestro mé duše, nejvyšší milost k tvé vznešené osobě ponese toto poselství a předá jej do patřičných rukou. Tebe, jež v božském vtělení ses nám zjevila, budeme navěky uctívat jako nejvyšší moc a sílu, jež veškerá nebezpečenství překonat nám umožní. Nedovedu mluvit vzdělaným jazykem jako můj bratr, ale věz, že tvůj obraz navždy ve svém srdci si poneseme.”

Slova vázla mu v hrdle a Ladě zaleskly se temné oči v měsíčním svitu, ale to snad jen závan větru  způsobil. Přistoupila blíže k mladšímu z bratrů, tak, že vlající lem jejího roucha o jeho nohy se otíral. Zatímco Norbert uctivě o několik kroků poodstoupil, sáhla si pažemi za hlavu a ze své bělostné šíje přívěsek na stříbrném řetízku odepjala.

“Ďakujem ti za tvoju vernosť milý brat môj. Tu prijmi tento náhrdlek ako spomienku na dobu strávenú v týchto lesoch, ktoré vaším druhým domovom navždy zostanú.”

Při těch slovech se k němu naklonila tak blízko, až jemnou kolouščí vůni jejího těla ucítil. Krev se mu do hlavy nahrnula a mrákoty na něj šly. Se sebezapřením hraničícím s šílenstvím odolal bolestné touze sevřít ji v náručí, odevzdaně klesl na kolena, aby kol krku mu přívěsek zavěsit mohla.

“Nikdy nezabudni”, zašeptala se rty tak blízko jeho ucha, že její libý dech jej ovanul.

Poté poodstoupila a zatímco on ke svému bratrovi se připojil, oba sledovali její rozevlátou postavu, kterážto přiblíživši se k mohutnému kmeni dubu, jakoby náhle s ním splynula a se ztratila.

Měsíc zašel za mraky, noční pták pronikavě zaskřekl a sílící vítr proháněl se v okolních stromech vyluzujíce přitom v jejich větvoví tisíceré zvuky.

Náš příběh by zde mohl končit. Kdo by pomyslel, že pouť našich junáků takto skončí? Však život v jeho hlubokosti nezpytatedlný bývá, neb žádný rozumem nemůže jej osáhnout; tam kde jednomu jeho svíčka při nejmenší příčině zhasne, tam druhého jeho šťastná hvězda ani v nejtrudnější chvíli neopouští. Je to vůle boží nebo osud co naše kroky vede a okolnosti přitahuje? Dokážeme myšlienkami svoji cestu zpytovat a o jejím směru rozhodovat, nebo je ve Velké knize úděl veškerenstva předurčen?

Na každý pád, bez pomoci zvnějšku oba bratři nejmenší naději by neměli. A jen velký Okamžik, vůle Všehomíra, zpoza zásvětních bran opět k zřivému světlu života je přivedla.

Tak krátce po událostech právě proběhnuvších, malověrní nazvěme ten okamžik neočekávanou náhodou, procházela údolím skupina pěti mladých mužů.  Kráčeli potichu, šeptem se dorozumívajíce a na všechny strany zkoumavě se rozhlížejíce. Od úst jim při vydechnutí bílá pára odcházela, v měsíčním světle jako roj duchů se jevili. Na sobě bílé kamaše a haleny, navrch tmavé vesty, na hlavách klobouky s širokou krempou, nohy kryté vysokými škorněmi. Na vestě i opasku sem tam stříbrná přezka se zaleskla. Tři z nich měli tmavý dlouhý plášť, který až na zem jim splýval. V jedné ruce svírali dlouhý čakan, druhou vesměs měli položenou na dlouhé dýce vetknuté za širokým pasem.

Když došli na palouk, kde před několika okamžiky bitka se strhla, sklonil se jeden z nich nad zmrzačenými těly, zatímco ostatní postáli a nepřestávali okolí sledovat. Klečící muž se po chvíli zvedl, nasadil si zpět klobouk, který předtím sejmul, a tichým hlasem pronesl:

“Žijú. Obidva. Ale dlho něbudú.”

Muž, který promluvil, jako zvyklý poručníkovat vypadal. Ostatní mlčky čekali na jeho pokyn a když rozhodl, že obě těla přenesou do vsi, bez odmluvy jej poslechli. Zatímco na stráži zůstal, ostatní do lesa se rozběhli a po chvíli se vraceli s hrubými, narychlo oklestěnými větvemi. Z nich a ze dvou plášťů jednoduchá nosítka zrobili a těla obou hochů do nich opatrně uložili.

Skupina pěti ozbrojených mladíků se neobjevila v údolí náhodou. Byli to členové místní zbojnické družiny, sebe nazývajíce opryškové, která operovala po celém kraji již několik let. Jejich vůdce, hrdý Oleksa Koštulinec na zboj se dal v šestnácti letech poté, co jeho otce vrchnost ztrestala za odmítnutí práce na panském vězením a bitím, na jehož následky tento zemřel. Tu noc, kdy s biřici Oleksa po svém se vypořádal, zůstalo v městečku před hostinským domem čtvero postav v uniformě po tuhém výprasku v prachu bez vědomí ležet. Sám velitel drábů, který na jeho otci trest přikázal vykonat, však tehdy s rozbitou hlavou rovnou do pekla se poroučel.

Oleksa nebyl vysoké postavy, ale odmala ohromnou silou vynikal. O jeho siláckých kouscích celé legendy se vyprávěly. Říkalo se, že svou sílu získal od tajemné stařeny přebývající ve vysokých horách na západě, které na oplátku svou duši upsal. Jeho tajemný a ušlechtilý zjev chudým robotníkům proti vrchnosti všelijak vypomáhal a proti její zvůli poddané nevolníky chránil, jakkoli se jejich postavení ve sledu nových světových událostí stále více tragičtějším jevilo. Celým svým srdcem vyznával nové myšlienky, na kterých francouzská revoluce vznikla a jejíž ozvěna až sem, do zapadlého kraje východních Karpat se donesla:

“Nikoli Bůh stvořil člověka, ale člověk stvořil Boha. Pro nás je Bůh mrtev – nebesa jsou prázdná.  Mezi vládcem a lidem nechť platí smlouva! Jestliže vrchnost dobře nevládne, ať jí je moc odňata!”

Svůj boj proti šlechtě a církevním představitelům povýšil na úsilí o nastolení spravedlivého a čistého světového řádu, kde nebudou vedle sebe jeden žít v hojnosti z plodů práce druhého, který trpí nedostatkem. Časem kolem sebe podobné spolubojovníky získal, kteří, ač třeba podobné ideály zúplna v sobě nenacházeli, o to víc oddaností oplývali a za svého osvíceného vůdce třeba život by položili.

Gubernie za jeho hlavu odměnu postupně z padesáti až na pětset zlatých vypsala. Několikrát již biřicům se podařilo objevit jeho dočasný úkryt, ale nesmírně důvtipný a vynalézavý vůdce zbojníků vždy svým pronásledovatelům stopu zmátl a nakonec ještě nějaký žertovný kousek jim vyvedl. Za všechny lze jmenovat případ štvanice, kdy svým pronásledovatelům do cesty kožený měšec s několika zlatými dukáty nastražil. Rota biřiců vrhla se na váček a v nastalé tahanici spolu z penězi vypadl i lístek, který jim jejich neopatrný velitel přečetl: ”Prisvjačeno kraščimu iz policejnych”, což velkou hádku a málem i rvačku o “nejlepšího policistu” způsobilo. Morálně tato příhoda četu rozložila natolik, že se již nebyli schopni vůbec soustředit na pronásledování. Jejich prosté duše zaobíraly se výčitkami a přesvědčením, že právě jednomu každému z nich odměna náleží. Když se konečně vzpamatovali, dílem křikem a nadávkami svého velitele, dílem pod údery plochou stranou jeho šavle, byli zbojníci již dávno za horami.

Oleksa byl nejen obratným válečníkem, který s biřici v lítých bitkách své voje cvičil, ale i předvídavým stratégem a chytrým vyjednavačem. Ovládal prakticky celé území od Koločavy po obec Jasiňu, jehož páteří byl svidovecký hřeben o délce padesáti mil.  Své zvědy měl rozmístěny mezi rolníky v přilehlých horských vesnicích, stejně jako mezi pastevci a lesáky v okolních hlubokých hvozdech. Na jeho výplatní listině byli dokonce i někteří nadršpáni vrchnostenského úřadu v Kolomyji, hlavního města huculské republiky, jak své území zaobírající západní Halič, Bukovinu, na jihu ohraničené Sedmihradskem na západě uherským královstvím, tento hrdý slovanský lid rád nazýval. Složitá zpravodajská síť řízená geniální hlavou Oleksovou dokázala informovat svého vůdce o dění v celé oblasti, obchodních a kupeckých karavanách stejně jako o trestných výpravách vedených proti smělému zbojníkovi, vždy v dostatečném předstihu. Podporou poddaných získával mezi obyčejnými rolníky své obětavé příznivce, ze kterých ani krutým mučením v panských žalářích vrchnost nijakou zvěst získat nedokázala.

Jeho společníky byli jinochové i muži různých profesí, které Oleksa nejprve po pečlivém předchozím výběru k sobě povolával a několika svými věrnými k postupnému zasvěcení přivést nechával. Tento obyčej, zakončený rituálem iniciace, zahrnoval několik náročných zkoušek, kterých jen ti nejlepší z nejlepších zhostit se dokázali. Mezi prověřovací postup patřil například předstíraný proces useknutí ruky tesařskou sekyrou. Kdo ztratil nervy a rukou ucukl, neměl už další možnost postoupit do další úrovně a se zavázanýma očima odveden byl zpět. Konečné uvedení mezi členy zbojnické skupiny pak bylo završeno skutečnou výpravou za kořistnickým lupem, při které si nováček musel své vavříny vydobýt nějakým statečným činem, například přemožením protivníka nebo záchranou života jiného člena družiny.

Naši dva poutníci dostali se na místní horkou půdu právě v době, kdy boj mezi dvěma nezávislými zbojnickými skupinami se výšil. Oleksovi goralští chlapci se na svých výpravách stále častěji střetávali s činností divoké hordy, jejíž náčelník, Janos Tölgy řečený Dub, proslul krutými způsoby, kterými zacházel se svými oběťmi. Jeho tlupa sestávala z nejhorších odpadlíků, tuláků, vyděděnců a vojenských zběhů. Tuto sebranku udržoval pohromadě pud divoké smečky a drsné způsoby jejich vůdce, který jakýkoliv projev odporu nebo odmlouvání ihned svými obrovitými pěstmi surově potlačoval.

Tlupa své divoké rejdy prováděla v oblasti od hustěji obydlené černovické oblasti až po západní hranici karpatského oblouku, kde se její zájmy střetávaly s Oleksovými. Mezi oběma skupinami panovalo zavilé nepřátelství, které se vybíjelo v občasných střetech a bojůvkách, kdy vždy několik raněných i mrtvých na poloninách ležet zůstalo. Zatímco goralští hoši dodržovali pravidla ušlechtilého ducha svého vojevůdce, chránili vesničany a obírali jen bohaté pány a církevní hodnostáře nebo velkostatkáře, kteří chudinu utiskovali, Janosovi kumpáni zhubovali a loupili bez rozdílu.

Oleksův pobočník Jura, neboť on to byl, kdo skupinu pěti mladíků údolím říčky Mokry tu osudnou noc vedl, vzplanul prudkou záští, když obě zmučená těla bratrů prohlížel. Bylť již několik dní na stopě loupežníků, jeho výzvědná četa sledovala pohyb Janosovy roty a podávala zprávy Oleksovu hlavnímu voji. Ryk boje zaslechli již zdáli, ale přes veškerý spěch nestihli dorazit na místo včas, aby se pokusili zabránit nespravedlivému osudu. Když nyní jeho druhové ztemnělou nocí bezduchá těla nesli, v duchu přísahal krvavou odvetu nesmiřitelnému nepříteli.

Teď ale bylo nutné postarat se co nejdříve o oba polomrtvé neznámé, jestliže neměli zhynout od svých zranění. Juru k milosrdnému činu vedla vrozená lidskost a také léta strávená se svým vůdcem, ušlechtilým Oleksou, jenž nejen bitkami a bojem své společníky vedl, ale i k vyšším zásadám je povznášel, vždy v jednotě hesla “chléb, láska, svoboda”.

Když skupina soběma nosítky přiblížila se k prvnímu stavení, Jura dal pokyn a sám pokračoval mezi ztemnělé chalupy, z nichž v jedné z nich úzká okénka osvícena byla. Přiblížil se k tomuto stavení, jež do tmy prosvítalo roubenými stěnami omítnutými hlínou a vápnem natřenými. Dům měl neúplné patro tvořené podkrovím, v němž komora jako sýpka se užívala. Zaklepal na dveře smluveným znamením a po chvilce ticha se zvnitřku ozval tlumený, úsečný hlas:

“Kdo tu?”

“To jsem já, Jura. Otvor Vlado, vediem ti návštěvu”, zašeptal Jura a i v této chvíli dovolil si jemný nadhled.

Ozval se zvuk otevírané závory a v ozářeném vchodu zjevil se muž, asi padesátiletý, sedlák Volodimir Černych, který spolu se svou ženou Johanou v domě přebýval. V jedné ruce držel těžký bič z hověziny, v druhé lucernu a pátravě se rozhlížel na všechny strany. Mezitím Jura mávnul na své druhy a ti potichu napochodovali dovnitř i se svým zakrvaveným břemenem. Přiběhnuvší sedlákova žena, která si v sychravé noci jen lajntuch přes nedbalky přehodila, hned rukama začala lomit při pohledu na zubožené postavy.

“Pán buď s tebou Juro, koho ste nám to přinesli?”, optal se Volodimir, sotva se přesvědčil, že nehrozí bezprostřední nebezpečí a těžké dveře znovu zavřel a závorou zajistil.

“Ti dvaja do rána neostanú”, pokračoval, když si zkušeným okem hluboká zranění změřil.

“Pokúsime sa ich zachrániť”, lakonicky odvětil Jura. “Je to naša povinnosť.” A vyprávěl ve stručnosti o bitce na palouku. Sedlák nechtěl nejdříve o pomoci ani slyšet, až když Jura zmínil, ne zcela podle pravdy, že zachránění je i vůlí Oleksy, viditelně změkl. Přikázal odnést těla nahoru do podkroví, kde byla tajná komora, dovedně ukrytá a zamaskovaná sýpkou.

Zde, v této malé místnosti po několik týdnů oba bratři zápasili o svůj život. Sedlákova žena s pomocí obecního felčara snažili se seč mohli, aby život v bezduchých tělech probudili. Horečku tišili chladnými obklady a odvary z vrbové kůry, na otevřené rány a pohmožděniny způsobené ranami tupých kyjů kostivalovou mast a odvary z bylin, ale i zábaly z dobytčí moči používali. Felčar sám největší rány ošetřil, zašil a některé utišující prostředky předepsal.

Z chorobného smrtospánku se první probral Norbert až desátý den po svém zachránění. Byla zrovna neděle, jeden z těch sychravých podzimních dní, kdy psa by ven nevyhnal, mrazivé vlhko proniká pod kůži a staří lidé naříkají na bolest v kolenou a loupání v kříži. Staršího z bratrů probudil zvuk klekání, mdle se nesoucí pošmourným povětřím z nedaleké kapličky na návsi. Ztěžka se posadil na nízké pelesti vystlané slámou a rozhlížel se udiveně kolem. V malé jizbě, slabě osvětlené podkrovním světlíkem, byla zima, ale na sobě měl dlouhou lněnou košili a přikryt byl pokrývkou z kanafasu nacpaného senem. Jeho hlava, která stejně jako končetiny i trup tlustými obvazy ze lněného plátna byla ovázána, na poduščici ze stejné látky spočívala.

První myšlenka patřila bratrovi: “Leo…Poldíku”, zachraptěl horečnatě vyschlým hrdlem.

V tu chvíli teprve si všiml bezvládného těla na lůžku vedle sebe. Zhrozilť se mysle v první chvíli, kdy ještě z polovědomí procital, že bratr musí být mrtvý. Vtom uslyšel vrzat rychlé kroky na dřevěném žebříku vedoucím do podkroví. V otvoru v prkenné podlaze se zjevila tvář sedlákovy ženy Johany a posléze i celá její poněkud buclatá postava oděná v bílou košilku s červeným vyšívaným živůtkem bez rukávů vpředu šněrovaným a nadýchanou suknicí s honzíkem, který šířku jejích boků ještě zdůrazňoval. Celá její bytost působila velmi mateřsky a když se starostlivě sklonila k Norbertovi až ucítil její zemitou vůni a jemně ho položila zpátky na lůžko, pomyslelť, že k němu anděl přistoupil.

“Co se stalo? Kde to jsme? Kdo jsi?”, sypal ze sebe otázky překotně.

“Musyč ležať. Ty i tvoj brat stě boli velmi chorí”, odvětila jemně ale důrazně a přitiskla vlahou dlaň na hochovo rozpálené čelo.

“Mátě obaja stále vysokú horúčku”, pokračovala, aniž brala ohled na jeho otázky. Hadříkem, který vyňala z kamnovce stojícího vedle postele, se mu jala otírat obličej a přitom i pár kapek mezi rty mu vymačkala, které on lačně srkal. Chtěl se znovu zvednout, postavit na zesláblé nohy, ale prudká bolest v boku projela celým jeho tělem tak, že v bezvědomí se opět skácel.

Agónie nešťastných bratrů trvala dalších čtrnáct dní, kdy se zmítali v zimničných záchvatech, než se konečně  začala projevovat vytrvalá péče Johany a také jejího muže, který domácnost sám musel zvládnout, zatímco ona o oba bratry se starala. K Norbertovi a jeho vážnému zranění v obličeji museli chirurga až z Kolomyje přivolat. Až v měsíci listopadu, kdy dny se výrazně krátily, vítr přinášel z hor první sněhové poprašky a v kamnovci se do rána tvořil ledový škraloup, poprvé byla dvojice schopna rozhovoru. Kromě řady středně těžkých až lehčích zranění měl Norbert zlomenu pánevní kost a v obličeji úderem kyje prolomenu část lebky od očního oblouku k lícní kosti tak, že když obvazy sundali, vypadalo to, jakoby se stále šklebil. Naštěstí, oko v očním důlku podařilo se městskému lékaři zachovat. Leopold měl rozdrcenou lopatku a zlomenou stehenní kost, následkem čehož nemohl levou ruku úplně pozdvihnout a také výrazně kulhal.

Avšak rány na duši nepodařilo se tak snadno zcelit. Neboť z propasti zásvětní nedokáže se člověk vrátit nepoznamenán. Oba hoši tento zážitek v sobě nesli jako nepoznanou a nenaplněnou touhu po jiné, vyšší úrovni bytí, která na poslední chvíli z nějakého důvodu odepřena jim byla. Jakoby Prozřetelnost jejich pozemský život si vymínila pro úkol, na jehož splnění zvláštní, magické předpoklady jim byly vnuknuty. Tyto předpoklady však v sobě pociťovali jen jako prchavý sen, který nad ránem z hlavy vyvane. Myšlenka nejasného poslání tak zatím v jejich mysli zasuta zůstávala a čekala na své probuzení jako zárodek jarního kvítku dříme pod příkrovem zmrzlého sněhu.

Poté co chlapci počali se belhat po světnici, za nějaký čas byli schopni po žebříku slézt a od té chvíle již plně samostatnými se stávali. Přelom ledna a února zastihl je již v plné síle jak s těžkými svlaky stahují v hlubokém sněhu náklady dřeva z hor povzbuzujíce jásavými výkřiky jeden druhého. S těžkými hrably – krolyky dennodenně odhazovali navátý sníh, aby alespoň úzkými cestičkami k sobě sousedé mezi chalupami dostat se mohli. Ale jak jen se jim příležitost naskytla, do lesa na vylepšených kraplích zrobených z větviček kosodřeviny se vypravovali. Klást leče ani jinak lovit jim Volodimir nedovolil, bylať tato činnost v kraji přísně sledována a hospodář nechtěl si vrchnost zbytečně proti sobě popudit a třeba i v podezření ze spolupráce se zbojníky upadnout. Četníci ostatně dvakrát se byli za novými přebyvateli podívat, ale poté co na úřadě v Kolomyji jejich jména ověřili, dali jim prozatím pokoj a dokonce nové doklady jim nechali vystavit. Hoši byli nakonec rádi, že dali na radu zkušeného Volodimira, svého dobrodějce, že svá pravá jména přiznali a za cizí se neskrývali. Jen jejich cestovní pasy jim odmítali uznat a naopak oba novousedlíky na platný patent proti tuláctví důrazně upozornili. Kdo opustí panství na více než čtyři týdny, bude po návratu uvězněn, kdo na rok, bude potrestán padesáti ranami rákoskou a bude nutné, aby za navráceného čtyři osoby se zaručily, které potvrdí, že se odchod dotyčného nebude vícekrát opakovat. Jestliže provinilec nařízení znovu poruší, přísluší mu trest šibenice. Tak znělo místní právo.

Na zkušenost s loupežníky se jich důkladně vyptávali, ale bratři kromě krátké epizody nebyli schopni podrobnější zprávy podat. Strážmistra ovšem velmi zajímala historka s krčmářem v Koločavě, jejíž průběh si nechal několikráte převyprávět, spisujíc si cosi na list papíru.

Jednoho večera dostavil se potajmu i Jura se dvěma druhy, aby vyslechli nám již známou historii o putování přes karpatský oblouk. Při zmínce jména Ivana Borkaňuka, které jim na před výpravou uhlíř ze Ždiaru pověděl, na sebe nenápadně trojice zbojníků pohlédla a jejich předák jen mírně přivřel oči. Tento posunek neušel bystrému Leopoldovi, ale poznatek nechal si pro sebe.

Kupodivu, prožité dobrodružství nemělo žádné újmy na duších obou chlapců, jejichž veselá a bezstarostná povaha nabývala opět vrchu a projevovala se vyprávěním příběhů z cest, vzpomínáním na lumpačivé příhody z turnovského kraje nebo… ach ano, i valašské písně zpívali, když venku sněhové vločky v divém reji nepřestávaly chumelit. Zima mezitím naplno propukla, mráz uhodil a vesnice po několik týdnů bělostnou vrstvou zvící několika loktů zapadaná zůstala.

“Čerti sa tam ženijó”, oznamoval Volodimir, když zvenku do sednice vcházel, nohy obalené v kožešinových kapčurách, válenkami hlučně dupal a sníh z čepice a vesty z tuhé ovčí houně setřásal.  S oběma bratry po večerech u svíčky a roztopené pece rozprávěl, kouře přitom faječku s tabákem, který spíš k puzení molů a jiné havěti než k bohulibé činnosti požívat by se hodil. Hospodář s hochy v té době velmi se sblížil a ti zase přilnuli k němu jako ke svému druhému otci. Utrpení, kterým prošli, zanechalo přece jen v nich stopy, jež projevovaly se na jedné straně velkou vděčností vůči zachráncům, na druhé straně však temnou nenávistí a touhou po odvetě za způsobené utrpení. Tyto nebohulibé city však prozatím hluboko ve svém srdci skrývali, navzájem se dorozumívajíce, ale jen tak, aby hospodář se ženou žádné povědomí o jejich plánech neměli.

Život takto plynul v příjemné shodě a jak týdny ubíhaly, mrazy povolily a tající sněhy první povodně spustily. Leč jak nesrovnatelné byly letošní podmínky s předchozím rokem. Zatímco loni touto dobou ve Spiši o holý život hoši s vesničany bojovali, letošní povětří velmi mírným se jevilo. Přes den svítilo hřejivé slunečko a  tající sníh s večerním chladem mráz znovu zpevňoval, aby z něho další den opět část vody uvolnil. Sedláci nemohli si pro zasetí obilnin přát nic lepšího a tak na pole se vyjíždělo s nadšením a velikým očekáváním, ať už panské nebo vlastní obhospodařováno bylo.

Až jednoho večera, bylo to na přelomu dubna a května, vrátil se hospodář z návštěvy rychtářství se zlou novinou. Již ode dveří na něm bylo vidět zakaboněný výraz a když pak ztěžka za dubový stůl usedl a ze zpocené hlavy beranici sňal, slova z něj jen zvolna a přerývaně se linula:

“Vojna budě. Cisár sa zase chystá na Francúza. Brať budú, verbovať… Rychtár povedal, že kto syna, paholka, brata, sirotu neb ženatého nedostaví, takovej sám do pút sa má dať a na miesto chýbajúceho odviesť nechá a ešte za každú hlavu päťdesiat toliarov dať má.”

Volodimir sklonil svou šedivou hlavu a už nedodal, že pod přísným trestem narychlo svolaným sedlákům rychtář nakázal, aby  císařské nařízení před ženami, čeládkou a dětmi nezjevili. Jakmile se novina rozkřikne po vesnicích, všichni chlapci prchnou z hnízd a pak začne patálie se sháněním rekrutů. Však to pokaždé bývá domlouvání a zlé krve, než se těch pár vojáků sežene.

Bratři stáli před vážným rozhodnutím. Mají věrnohodnými zůstat svým dobroděncům, s vojenskou komisí se domlouvat a své pokradené průkazy, které od vojančení je osvobozovaly, obhajovat? Nebo na nic nečekat a nohy na ramena vzít? Stačil jediný pohled a naši chlapci pro první možnost beze slov se rozhodli. Ten večer však ve své podkrovní komůrce věru lehce neusínali, když různé možnosti zvažovali a svůj další osud plánovali. Moc dobře věděli, že kdo se dostal k vojsku, byl vojákem už doživotně. Z vojenského kabátu mu mohla pomoci toliko nemoc nebo invalidita.

Druhý den ráno vskutku odvodní komise přišla, kaprál s bubeníkem, písařem a půltuctem vojáků, a odvod začal naostro, jako když hrom bije. Bubeník zavirbloval na návsi, písař přečetl nahlas císařský patent o nutnosti zřízení zemského vojska, jinak „Landmilitz“ zvaného, které bude hranice před nepřátelským vpádem hájit. Každá vesnice že musí určitý počet rekrutů postavit a komise každému z kontribučního fondu až padesát rýnských zlatých zaplatí. Avšak v odpovědi zamlklé, vesměs zachmuřené a nevraživé výrazy shromážděných vesničanů jednoznačně vypovídaly o účinku těchto slov.

“Poněvač to vůle a nařisení zamého císaře pána jest, tomu se nik protiviti nemůše, třebas náš statek a krev dotejčeno bude. Proti tomuto nařisení žádna vejmluva se nepřijimá a také čas k tomu nejni,”  vyvolával důležitě ochraptělým hlasem písař, drže před sebou rozevřenou listinu psanou úředním německým jazykem, otáčeje se na všechny strany v kruhu okolostojících jako na obrtlíku.

Když skončil, usedl za přinesený stůl na proutěnou sesli, před sebou rozevřenou knihu se jmény rekrutů vybraných rychtářem, namáčel husí brk do kalamáře a vyvolával jména. Bylo to velkého shonu, strkání, halasu, přesvědčování a výhrůžek co následovalo a zdaleka ne všichni mladí chlapci, co na seznamu zapsáni, toho dne na náměstíčku přítomni byli. Jakmile vyslýchající lajtnant výmluvy nebo ještě hůře, rebelanta zavětřil, hned silou pořádek zjednával a dva nejvzpurnější sedláci, co své syny přivést odmítli, kovový kruh kolem krku dostali a k padesáti ranám odsouzeni byli. Nebude-li to nic platné, poberou se jim grunty a živnost, budou přikováni ke trakaři a na obecním díle robotovat budou. Tato výstraha zapůsobila a rychle zkrotila některé horké hlavy.

Když došlo na naše bratry a písař vyvolal jejich jména, pokusil se starší Norbert po dobrém se domluvit a o svém propouštěcím pasu komisi přesvědčit. Leč rozezlený a vztekem brunátný důstojník jej švihl svým jezdeckým bičíkem přes tvář a … nebeská báň bylo to poslední co uviděl, když na záda se v tu chvíli poroučel. Jako pardál totiž vymrštil se Leopold navzdory své stále ještě úplně nezhojené noze a než stačili se vojáci vzpamatovat, vrhl se lajtnantovi po hrdle.

V té osudné chvíli, kdy pažby pušek vojenských pochopů se napřáhly a jejich ruce vztáhly se k němu ve snaze odtrhnout jej od chroptícího kaprála, odněkud ozvalo se havraní zaskřehotání a na scénu se vyhrnuli s pronikavým rykem Jurovi goralští hoši, co byli do té doby za chalupami ukryti, na svou chvíli čekajíce. Zbojníků bylo dvakráte tolik co vojáků a zatímco se vesničané rozutekli, jako když do hejna vrabců střelí, než se uniformovaní zmohli k pořádnému odporu, bez jediného výstřelu leželi na zemi kroutíce se v poutech z lýkových provazců.

Teď již nebyl čas na rozhodování. Přepad se jistě dlouho neutají a do soumraku tu bude trestná vojenská rota. Bratři vděčně přikývli na Jurovu pobídku, vyjádřenou pouhým tázavým pokývnutím hlavy a vzápětí je lesní houština pohltila spolu s ostatními bojary. Běželi za sebou v těsném zástupu, přeskakovali padlé kmeny, brodili se zbytky tajícího sněhu i vzniklými mokřisky, překonávali rokliny a strže zarostlé divokým mlázím i skalní úbočí porostlá hustou klečí. V tu chvíli nepřemýšleli o své budoucnosti. Pudově se snažili zachránit a utéct do bezpečí před vojenským molochem a zároveň instinktivně vycítili příležitost ke svému záměru, který stravoval celou jejich bytost, nelítostné pomstě. Sledovali sotva znatelnou zvířecí stezku, kterou bylo nutno se prodírat někdy i po kolenou, zatímco větve stromů a keřů rozdíraly předloktí i obličej. Norbert pomáhal Leopoldovi, který se trochu opožďoval, kulhaje na zraněné noze.

Jura po chvíli se zastavil, ostře zasykl jako jelen v nebezpečí, rozevřel napřaženou pěst a dlaní s roztaženými prsty otáčel do stran. Po tomto němém posunku se jeho druhové rozptýlili a jeden po druhém zmizeli v temném podrostu. Takto i se psy budou mít pronásledovatelé co dělat, aby stopu udrželi. Pohromadě s Jurou zůstali jen dva goralé a naše nerozlučná dvojice. Jura, který spíše než člověka divokou kočku, rysa, připomínal podle toho jak se v lese pohyboval, tlumeným hlasem stručně vysvětlil  další plán. Musí zmást stopu pronásledovatelů a dostat se do úkrytu na vrchu zvaném Tišenský. Ten leží uprostřed hlubokých smrkových a dubových hvozdů v oblasti mezi prameny řek Turbat a Černá Tisa.

Začínalo se již šeřit a z lesa v úžlabinách, dosud utopených v zimním spánku, vycházel ledový chlad podpořený zvedajícím se větrem, který hučel a ševelil v korunách jehličnanů, svištěl a lomozil ve větvích stromů bez listí. Jakoby stádo kostlivců ze ztemnělého příšeří se na ně vrhalo, až se zachvěli a chvilku trvalo, než jejich statečná srdce překonala nával pověrečné bázně.

Dlouhá a strastiplná cesta vedla naši malou družinu přes Svidovecký hřeben k doupěti zbojníků pod Tišenským vrchem. Avšak Jura, řízený svým neomylným zvířecím instinktem, vedl je vytrvale s malými zastávkami tmavou nocí, až s počínajícím rozbřeskem skutečně kýženého cíle dosáhli. Po vystoupení z lesa do široké doliny pokryté po nočním mrazíku ztvrdlou sněhovou krustou, octli se na úpatí rozlehlého masívu porostlého hustou smrčinou. Poté co lačně uhasili žízeň z nehluboké tůně, nesmlouvavý vůdce opět promluvil:

”Zavedieme vás teraz do jednej z našich tajnic, peleše lotrovské, ako ju nazývajú drábovi”, Jurovi v ošlehané, ostře řezané tváři neznatelně pozdvihl se koutek úst. Pokynul jednomu z druhů a ten zavázal bratrům oči pruhem tmavé látky, kterou ze svého záňadří vylovil. Držíce se svých zachránců za opasek klopýtali poslepu bezcestím do prudkého svahu. Po drahné chvíli, která jako celá věčnost vyčerpaným chlapcům připadala, jim jejich průvodci roušky sňali. Mezitím se již úplně rozednilo i museli v první chvíli oči si před světlem zakrýt. Stáli na malé mýtině ohraničené bukovým porostem na skalnatém úbočí, na kterém již plochy husté trávy prodíraly se tajícím sněhem. Slunce mezitím vystoupilo nad vzdálený obzor ohraničený ze všech stran zalesněnými horami, na hřebenech olysalými s místy vystupujícími skalními útvary. Teplo linoucí se ze zarudlého kotouče příjemně zahřívalo vymrzlé údy a do smrtelně unavených těl novou sílu vlévalo. Norbert se neudržel a s rozpřaženýma rukama a zavřenýma očima proti slunku o několik kroků postoupil, zatímco jeho rty mimoděk šeptaly tichou modlitbu.

Jeden ze zbojníků přistoupil ke zvláštně zkřivenému, prastarému stromu, který blízko skály vyrůstal až svými větvemi se zdálo, že se o ni opírá. Vyhoupl se do bezlisté bukové koruny a pomocí svých silných paží pomohl ostatním nahoru. Lezli do výše asi pěti sáhů, kde koruna se nejblíže ke skále nakláněla. Zde napřed lezoucí Jura pokynul Leopoldovi, který se obratně za ním větvemi prodíral.

“Skoč”, pokynul mu a vida jeho nechápavý výraz, pravou rukou zaklesl za výstupek, obratně se vyhoupl na skálu a zmizel za vystouplou hranou. Leopold napjal všechny zbylé síly a všechny svaté v duchu vzývaje, skočil co nejdále. Dopadl na podlahu temné sloje, která tu ve skále byla vytesána.

Tato zběhová jeskyně se stala útulkem obou bratrů po několik týdnů. Zatímco čety dragounů bezvýsledně pročesávaly okolní lesy, seděli naši dobrodruzi u malého ohně ve skalní sloji, která jako špižérna vybavena byla.

Za dlouhých červnových dní zasvěcoval Jura své hosty do tajemné magie zbojnických zákonů a zvyklostí. Tak naučili se hoši v lese neslyšně pohybovat, stopy zvěře v měkké prsti ba i na skále rozeznávat a jejich zvyklostem i křiku ptáků rozumět. Jejich prudká lovecká vášeň zahořela v nedotčených pralesích novým ohněm. Stejně tak učili se čarodějním praktikám jež měly dvojí účel. Jednak zajistit úspěch při samotné loupeži, jednak ochránit účastníky před prozrazením či dopadením. Do prvního okruhu patřily prostředky, které měly zajistit úspěšný lup v domě, třebas pomocí bezpečného uspání domácích osob. Při tomto čarování používali vysušený lidský pařát natřený tukem, na kterém zapálili právě tolik prstů, kolik osob chtěli uspat. Lidskou ruku získávali zbojníci na hřbitově a to v některé z magických nocí – na Popeleční středu, na Velký pátek, sv. Jana Křtitele či v den Všech Svatých.

Zbojnické řemeslo zahrnovalo kromě znalostí přírody i duchovní výcvik vštěpováním tajemných etnických obyčejů a zásad přenášených z šera dávných věků z pokolení na pokolení. Dovednosti, které z pohanských dob získávány byly, kdy člověk daleko více s přirozenou podstatou všeho zvířectva i rostlinstva se sbližoval, období, ve kterém božské síly s přírodními ztotožňovány a podle toho i uctívány byly. Rozmlouvání s živly i nadobyčejnými úkazy stejně jako dýchání nebo tlukot srdce se jim přirozeností stávaly. Poletující odkvetlé chmýří, sluneční paprsek pableskující mezi chvějícími se listy korun stromů, závan větru přinášející příchuť nektaru z rozpuklých květů nebo mízy stromů, skřek sojky či lovícího krahujce. Zvuky, vůně, dotek bosých chodidel s měkkým porostem lesních zákoutí, když potichu, jako hadi se kradli za plachou a ostražitou zvěří majíce všechny zevnitřní smysly napjaté a společně vyladěné na jediný cíl. Poznání zbytku pradávného člověka, který zneklidňoval jejich svědomí jako stín. Po celý život jej přehlíželi, teď však začínali naslouchat hnutím v hloubi své bytosti a domýšlet se, že jejich poslání a možnost přežití vychází z jejich vlastní přirozenosti. Začínali chápat, že v časem prověřené tradici dávných slovanských kmenů je vyjádřeno hluboké uvědomění vztahu mezi člověkem a přírodou v posvátném souladu s Všehomírem. Neviditelná podstata věcí v nich byla vždy přítomna a stačilo málo, jen otevřít skříňku lačné, zvídavé touhy, aby v záhadách a skvělosti věčně se měnících nálad přírody nalézali nevyčerpatelný zdroj radosti, prostupující nejhlubšími vrstvami jejich bytostí.

Posledním z každodenních naučení byla noc strávená v dešti a bouřlivé vichřici vysoko na skále na kamenném viklanu, kde účastník, oblouzněný účinkem jedovatých bylin, vsedě se zkříženýma nohama rozjímaje, svou mysl v nepředstavitelné strázni do návi uváděl, aby druhého dne o svém setkání se záhrobím důkaz přinesl.

Jura s železnou trpělivostí a zároveň tvrdou kázní připravoval bratry k obřadu iniciace, kterému ještě mělo předcházet setkání s přízedníkem, tajemným poustevníkem, o kterém bratři nevěděli více, než že hluboko v hoře na nepřístupném místě v klauzuře a odloučení od vnějšího světa svůj život tráví. K setkání s ním připravovali se v posledních dnech odříkáním, půstem a časem stráveným v osamoceném rozjímání.

Jednoho horkého letního večera, kdy v chladném brlohu jen smolné louče mihotavým světlem hrubě tesané stěny osvětlovaly, Jura k bratrům takto promluvil:

“Je čas ku žrecovi ísť. Zručnosti, ktoré stě sa naučili, už sami rozvíjať musítě. Múdrý Lada teraz rozhodne, či sa k nám môžete obrátiť a k nášmu veľkému vodcovi sa pridať. Pripravte sa na cestu, zajtra ráno vyrážame.”

Po těchto slovech slezl dolů, seskočil z převislé větve starého buku a lehce hvízdl. Na mýtinu, ohněm osvětlenou, přiváděl jeden ze zbojníků pět statných koníků, hnědáků s hustou, hrubou srstí, dobře přizpůsobenou nepřízním počasí s dlouhým chvostem splývajícím až na zem. Když Jura pokynul, Leopold s hlasitým zavýsknutím na nejbližšího komoně vskočil a hned patami do slabin jej pobídl. Koník rozvážně a trpělivě se svým břemenem se rozešel a posléze i do pomalého klusu rozběhl, zatímco jeho bujný jezdec přitahuje střídavě uzdu do kruhu jej vedl, než nakonec na stejném místě opět sesedl.

Naši bratři připravovali se na cestu. Vystrojeni měli být jako bohatí selští synkové cestující za obchodem, Jura a dva bojaři jako jejich doprovod. Měli bílou košili místní výroby, zepředu vyšívanou, kalhoty z černého sukna, přepásané širokým páskem, čeresem. Na košili si oblékli keptar, kožešinovou vestu pošitou ornamenty a ozdobenou cvoky a knoflíky. Jako boty jim posloužily kožené chodaky, postoly ovázané tkaninou. Hlavě vévodil černý klobouk, rovněž zdobený.

Východ slunce následujícího dne je všechny zastihl již několik mil od jeskyně na pastevecké stezce, klusajíce na koníkách v těsném zástupu. Přes rameno měli pověšeny nadité kožené torby, na jednoduchém sedle proviant sbalený do serdaku, pláště z černého sukna. Za opaskem čakan, který spíš než zbraň jako zdobný doplněk sloužil. Trasa vedla zpět k západu přes Svidovecký hřeben, třicet mil přes rozlehlá údolí. Překračujíce řeky na pustých místech ve snaze vyhnout se zalidněným oblastem, obešli i rušnou obec Dombo na řece Taracz, až se přiblížili k údolí říčky Malé Uholky, které po mírném stoupání zakončeno bylo rozlehlou planinou obklopenou hlubokým pralesem. Zde několik stavení se nacházelo s uprostřed vystavěným dřevěným klášterem sousedícím s malým hospodářským stavením.

Zde své koně a zbytné věci u stařičkého ovčáka spolu s jedním členem družiny na stráži ponechali a vnořili se do neprostupných křovisk, ze kterých se vypínaly staleté buky s obvodem kmene bezmála dva sáhy. Prodírali se do vrchu zvaného Dermosa a jen velmi zkušené oko horalů postřehlo tu a tam na stromech drobné záseky ukazující směr. Když došli na malou lesní mýtinu, naskytl se jim pohled na nezvyklý vápencový útvar v podobě skalního oblouku porostlého hustým mechem, kde obrovitý monolit jakoby gigantickou rukou byl vyzvednut ze svého lože tak, že vytvořil přirozený most. Kamenný útvar zpola byl zakrytý spletí zakroucených kořenů, které pevně kámen obepínaly a na jeho horním okraji sbíhaly se do kmenu obrovského dubu, který jistě bezmála tisíc let zde vyrůstal, zasazen neznámou rukou některého z praslovanských otců. Nacházeli se u svátostného pohanského obětiště, pod kterým v podzemních krasových propadlinách rozlehlý jeskynní labyrint se nalézal, jejž starobylí národové jménem Romagna kdysi nazývali. Říkalo se, že jméno pocházelo od prapůvodních byvatel této oblasti pocházejících ze severovýchodní Itálie, prchajících přes tehdejší Panonii před tažením galijského náčelníka Senonů Brennose. Ten ve 4. století před Kristem porazil Římany v bitvě u řeky Allia, aby poté dobyl a vydrancoval samotný Řím.

Zde Jura požádal své druhy, aby oheň rozdělali a dostatek smolných loučí pořídili, zatímco nesnadným způsobem tajný otvor ve skále odkryl. Vzniklou chodbou vstoupili bratři s Jurou do skály, dalšího druha ponechávajíc u svých věcí před vchodem na stráži.

Stateční bojaři postupovali úzkou svažitou chodbou, po jejíž stěnách potůčky vody stékaly, v mihotavém světle smolnic tisícerými odlesky se blyštějíc. Po chvíli, kdy na konci temného tunelu náhle záchvěv zřivého světla se zjevil, zastavil Jura své společníky a udělil jim pokyny:

“Tu musíte už sami pokračovať ďalej. Posledná časť cesty nebude ľahká. Až sa dostanete do jaskyně, nezdvíhajte oči, kým k tomu nebudete vyzvaní. Čo potom sa bude diať ponechajte na Ňom. Lebo život i smrť kohokoľvek závisí na Jeho súdu. Rovnako tak blahodarné slnečné teplo, dážď a všetky dobrá pochádzajú od Neho.”

Oba sourozenci, napětím se třesouce, jen vší mocí vůle vypěstované v posledním čase zdrželi se, aby nezvídali tisícero otázek, jež je napadaly. A věru mnoho jim nepřidalo, když povšimli si, že i jejich jindy tak klidný a rozmyslný průvodce taktéž na nejvyšší míru rozrušen jest. Jura chápavě hledíc do jejich zvídavých tváří, pravil:

“Všetky odpovede na svoje neistoty nájdete tam”, ukázal na osvětlený konec průchodu rukou zdůrazněnou zvětšelým stínem na stěně chodby.

Nato poodstoupil do stínu skalnatého výklenku a dvojice bratrů postupovala dál. Strop chodby snižoval se postupně tak, až byli nuceni po kolenou lézt a nakonec i po břichu se plazit. Na některých místech zdálo se, že uvíznou v těsné dutině a jenom díky své nebojácné letoře a mrštným údům podařilo se jim překonat panickou hrůzu ze svírající pasti úzké štoly, když jako hadi ošidnými místy, zakroucenými do nespočetných záhybů, se protahovali. Leopold, jenž první byl, náhle sebou cukl a oči musel sklopit před oslnivou září vycházejíc z rozlehlé prostory, jež před nimi se rozevřela. Pamatujíce příkazu Jurova, sklopili zrak k zemi nehybně vyčkávajíce událostí příštích. Prochladlí a promočení crčící ledovou vodou byli připraveni na vše, však jenom ne na to, co následovalo.

Do všeobjímajícího ticha zazněl náhle zvučný, melodický, ženský hlas, násobnou ozvěnou mnohostí zákoutí, výklenků a dutin do nadzemské síly umocněný, jenž k nim s velebnou důstojností promluvil:

“Takto ku mne prichádzate, chudobní a znobení vo svojich strastiach a utrpeniach. Na kolenách, pútnici úbohí, aby ste k večnej pravde prozreli. Všetky protivenstvá aby ste prekonali a najvyššieho súdu sa domohli. Silu svojich predkov, ich múdrosť, dospelosť a jasnozrivosť nadobudli.”

Podmanivý hlas se odmlčel, zatímco bratři setrvali nehybně v pokorném pokleku, aby po chvíli ozval se znovu, tentokráte z mnohem větší blízkosti, nezastřen již ozvěnou splývajících zvuků.

„Pozrite hore, milí moji. Lebo tak, ako Svantovít vo svojej nedozernej milosti ako slnko na všetky bytosti bez rozdielu nahliada, tak aj my sme bratmi a sestrami v lone Veľkej Matky Zeme, bohyne Živy. “

Chlapci v pokorné bázni vzhlédli a v úžasu zůstali jako přimrazeni. Octli se v ohromném krasovém dómu, jenž osvětlen byl planoucími ohni z asi tuctu při stěnách rozmístěných měděnic. Z jeho stropu, jenž podepřen byl několika mohutnými kamennými pilíři jako chrámovými sloupy, ohromné střechýly v hustých shlucích visely. Uprostřed rozlehlé sloje, jež jako svatyně uzpůsobena byla, stála ohromná modla, která svou velikostí přesahovala všechny míry lidského těla, podivuhodná čtyřmi hlavami na stejném počtu krků, z nichž dvě se dívaly dopředu a dvě dozadu. Mimoto vždy jedna z těch dopředu i dozadu otočených hlav upírala zraky doprava, druhá doleva. Stěny svatyně zdobily podivuhodně vyřezávané obrazy bohů a bohyň umístěných v arkádách tesaných ve skále, odění strašnými helmami a štíty se jmény každého jednotlivého z nich vyrytými venedskými runy.

Před monumentálním idolem zpodobňujícím boha Svantovíta, v hlubokém protikladu hrubé síly a jemné křehkosti, stála ženská postava oděná v jednoduché bělostné říze z lehké tkaniny, s tmavými dlouhými vlasy nazad rozpuštěnými, na čele stříbrnou čelenkou sepnutými. Ruce s dlaněmi vzhůru obrácenými měla předpažené a zraky vzhůru upřeny v nábožném vytržení. Celý její ušlechtilý zjev jakoby sférické světlo vyzařoval. V nastalém tichu, v němž každá kapka vody kanoucí ze stropu jako úder kladiva zazněla, sklonila svůj půvabný obličej a pohled jejích smolně černých očí protnul zraky obou bratrů. Ach, jaké to byly oči! Jakým žárem se vpíjely do jejich hlav, jakou silou z nich všechny myšlienky vysávaly. Po několika okamžicích, snad celé věky trvajících, zvláštním pohybem ruky s roztaženými prsty, jakoby neviditelnou pavučinu před sebou rozhrnujíc, přerušila duchovní spojení, jež svou nesmírnou energií vyvolala.

Hoši jako omámení se zapotáceli, než jejich v sloup obrácené oči opět se napravily. S úžasem hleděli na tuto na pohled tak jemnou ženu, jež takovou silou na ně působila. Teprve nyní opět promluvila svým libým hlasem:

“Moje meno je Lada. Som kňažka Svantovíta, jediného pravého boha, ktorý otcom všetkého náboženstva jest. Mojím poslaním je udržať pravoverným ich duchovenstvie po dobu kedy kresťanstvo a cirkev vyčerpá svoje klamně vytvorené ideály a nová doba pozdvihne starodávne prírodné učenie späť na božskú úroveň.”

Nato vědma přívětivě pokynula bratrům:

“Vaše oči mi povedali mnohé. V budúcnosti sa vy aj vaši potomci stanú jednými z vyvolených, ktorý naši tradíciu môžu niesť a naši vierouku ďalej odovzdávať. Všeci ľudia sú hýbateľmi dejín, ale jen niektorí sa mohú stať tajnými sprostredkovateľmi pradávnej múdrosti a skúseností odovzdávaných na veky vekov.”

Bratři jen pomalu vzpamatovávali se ze silného zážitku a postupně otázky na rty se jim hrnuly:

“Jak dopadne válka? A  co církev? Zvítězí Slované nad západním křesťanstvím?”

Utišila je jediným majestátním pohybem ruky.

“Historická úloha cirkvi je u konca. Nastupuje nový vek vedy, vynálezov a objavov, v ktorej vy dvaja zohrajete významnú úlohu. Cirkev, ktorá svoju dogmu na presadenie vôle jediného človeka postavila, splnila svoje dejinné povolánie zjednotiť ľudstvo, nie je ale schopná ustáť svoj súboj s obrozeneckým vývojom. Ešte ale mnoho utrpenia a trpné súženie bude ľuďom súdené prežiť.”

Kněžka se odmlčela, rozepjala ruce a její pohled v tu chvíli jakoby do nedozírných dálav i skrze okolní skalní masív se propaloval, když vzrušením zaníceným hlasem v proroctví pokračovala:

“Vidím dlhý rad bitiek a státisíce mŕtvych vojakov. Vidím vojvodcú, tvorcú nových poriadkov aj nenasytných uchvatiteľú vedených nespútanou, chorobnou túžbou po nadvláde nad celým svetom. Vidím zbrane, ktoré ničivostí aj tisíce diel a náloží predbehne. A tiež vidím dlhý rad kramárov a obchodníkov, tých falošných vierozvestcov nového veku, ktorí súčasnú šľachtu nahrádzajú, ako s ľudskými dušami čachrujú a pod zámienkou lepšieho života namiesto duchovnej potravy len ďalší svoj tovar ponúkajú.

Až do tohto okamihu dokonalej prázdnoty keď ľudstvo dôjde, kedy v hmotnom prebytku a blahobytu bude sa topiť, vtedy ešte len uvedomí si svoju podstatu a ku svojim pradávnym predkom bude chcieť cestu nájsť.

Vaša krajina ako predvoj, ako sekera zatnutá do zvyšku uvädajúce keltskej kultúry bude. Posledný zúfalý odpor západných krajín pokusom vziať si na pomoc čiernu krv z afrického kontinentu stroskotá a slovanský zjednotený národ zalidní a ovládne celý kontinent.”

Rozechvělý hlas Lady dozněl v ozvěnách nejzazší chodby. Její éterická bytost jakoby do sebe se zhroutila. Po chvíli pokynula bratrům, aby blíže k ní přistoupili a ze skalního výklenku podlouhlý předmět starodávného vzhledu vyjmula. Byla to dřevěná píšťala, bohatě řezbami zdobená. Přitiskla její konec ke smyslným rtům a vyloudila několik sytých, libozvučných tónů, posléze přecházejících v pradávný nápěv. Prastará melodie linoucí se z tohoto jednoduchého nástroje podivuhodně se prolínala s jeskynní ozvěnou, tóny sílily, lámaly se a tříštily, souzněly a opět se rozdělovaly, až ve výsledku splynuly ve velebný chorál, který rozechvíval srdce obou hochů a v podzemí jakoby samotnou podstatu stvoření světa rozdýchával.

Jak hodiny ubíhaly, hoši v takové stavu zmrtvení mysli se nacházeli, že ponětí o čase úplně ztratili a nakonec ani nepostřehli, jakým způsobem byli ven z podzemí vyvedeni. K plnému vědomí probrali se až uprostřed lesa prozářeného sluncem a prosyceného vůní trav a zetlelých dřevin. Ptáci vesele cvrlikali, vítr šuměl v korunách stromů a nic nenasvědčovalo tomu, že pár kroků odtud existuje mrtvý svět věčné tmy a ticha.

Bylo to všechno jenom sen?

“Podívej”, vydechl vzrušením Norbert a ukazoval bratrovi předmět, který držel v ruce. Byla to dřevěná, překrásně rytinami zdobená, starobylá fujara.