Slavné chvíle po návratu z cesty čekaly oba hochy! Ohromná drúza drahokamů, kterou s nasazením vlastního života bez porušení zpáteční cestou pronesli, jistě velkolepou ozdobou Slunečního dómu bude. Po odpočinku stráveném v dormitáři, moudrý žrec připravil mezitím vše na jejich zasvěcení. Oba junáci s napětím vyčkávali událostí dalších, když k nim stařec přistoupil a každému tlumok se zásobami na cestu odevzdal, řka:
“Nyní další krok jest očekáván, kterým k jasnému prozření se moji synové odebéřou. Nechť jsou jim praotcové nakloněni, aby obstáli i v této zkoušce, která oč více se zdá být jednodušší, o to více jest prodchnuta těžkým rozhodováním, v němž pouze odříkání, sebeovládání a čistota duše i těla může napomoci.”
Doprovodil pak hochy do vzdáleného konce jeskynního bludiště, kam dosud nikdy nevkročili. Sestupovali dlouhou chodbou prolnutou zelenavým světlem, na jejíž stěnách svit žrecova serafu vytvářel pohyblivé stíny. Chodba se svažovala a hrobové ticho bylo postupně vystřídáno zurčením vody. A hle, za posledním ohybem zjevila se před udivenými zraky obou bratrů podzemní říčka, zpola vyplňujícící příčnou štolu, z jejíž temně opalizujících břehů bylo skrz křišťálově průzračnou vodu až ke dnu možno dohlédnout.
“Toť Akratopega, živá voda z hor”, napřímil Isidor ruku se světelnou holí a ozářil tak nízkou klenbu, zhusta pokrytou snopy visících střechýlů soustřednými paprsky. “Jest zrozena hluboko v lůně horské maternice zvané Záříčí a její léčivá moc pouze vysvěceným mágům, celitelům podléhá.”
Sáhl pod hladinu a vytahoval řetěz, na jehož konci zpod prohlubně malá loďka z nýtovaného plechu se objevila. Pokynul svým průvodcům, aby vstoupivše do loďky, dvou vesel zde uložených se chopili. V následujících chvílích ticho podzemních chodeb jen šploucháním vesel ozvěnou přenášenému bylo rušeno. Nesčetnými ohyby veden byl proud říčky, než přistáli u úzké štěrkové pláže, odkud před nimi z břehu ústí temného tunelu se otvíralo. Zatímco příď loďky otřela se o písčinu, vyskočili mladíci na souš a zajistili plavidlo na břehu, aby i ctihodný žrec vystoupit mohl. Ten, neomylně se řídě runovými znaky na stěnách jeskyně, vedl hochy dále do útrob horského masívu.
Tu pojednou zastavil se Leopold a nastavivše dlaň k uchu, překvapeně pronesl:”Hoj, slyšte. Toť hudba vzdálená, libé tóny co slyším, nebo mě jen sluch mámí?”
“Toť podzemní sbor zpívá Hymnus cherubínů, milý synu”, pravil kmet, souhlasně přikyvujíc. “Již jsme očekáváni, proto pospěšme, náš cíl je nedaleko.”
Po těchto vstoupili do křivolakých chodeb, kudy cesta mnoha oklikami se vinula. Vpravo, vlevo, nahoru či dolů, někdy shýbnout či skoro plazit se úzkými průchody museli i do úzkých šachet po kamenných schodištích scházet. Míjejíce mnohé odbočky, stařec vždy se správným směrem rady si věděl. Nakonec octli se před pevnými fortnami z dubových přitesaných fošen, opatřených těžkým, starobyle vyhlížejícím zámkem. Isidor, vytáhnuvše ze záňadří mohutný klíč, otevřel skřípající uzávěr, odsunul těžkou závoru a rozevřel nepoddajné, vrzající veřeje. Užaslým hochům naskytl se neskutečný pohled.
Nalézali se v nepřístupných dutinách chrámové hory, v nichž od dob nepamětných ukrývalo se za oblouky nekonečných arkád množství obytných cel tesaných pravěkými nástroji do měkkého vápence. Jejich praobyvatelé, ochránci slovansko-árijské védské tradice vybudovali tu horské svatyně, Tagóror a Almogaren zvané, kam přinášeli mystické oběti. Mezi pradávnými stylizovanými malbami zobrazujícími tvary i postavy vědomců a věrců jejich, stkvěla se zde vyobrazení, jež s pozoruhodnou živostí a pravdivostí krom scén ze života starověkých Slovanů ukazovala i smyslné výjevy, jež rigidní křesťanská rétorika neváhala by označit za bezbožné, ba přímo ďábelské. Hochům tajil se dech při pohledu na umně zobrazené fresky v jedné ze síní zpodobňující nahé ženy, toliko šperky ověšené, při společné koupeli v místnostech, jež římské caldarium připomínaly. Další obrazy zpodobňovaly obnažené mladé dívky krásných těl i obličejů, rozjímajíce v nadzemských komnatách, nebo trávící svůj čas při důmyslných erotických hrátkách.
Malby, vytvářené několika pokoleními mistrů, vykazovaly podobnost stylu v umění starověké Indie či nověji též japonského období Ukiyoe v erotické kresbě zvané Shunga. V některých z podzemních sálů byly pomalovány nejenom stěny, ale také sloupy a stropy. Bratři, se zatajeným dechem následujíce svého průvodce, jako v gotické katedrále si připadali. Jak dostala se pradávná kultura z dalekých krajů od Brahmaputry či Žlutého moře sem do slojí pod Morovým hněvem?
Isidor, jenž uhodl nevyřčenou otázku z úsměvem odpověděl: “Moji synové spíše by se měli zabývati, jakou cestou hinduističtí mistři naučili se používat umění dávných Slovanů a jej dále rozvíjeli. Neboť vše co vidí naše oči pochází z dob pradávné slovansko-védské kultury. Mistrovství malby, založené na brilantní kresbě, obrysových liniích a sytosti barevných ploch, taktéž začlenění dekorativních prvků a drapérií v obrácené perspektivě, tvořili naši praotcové v dřevorytech již před tisíciletími.”
Působivý dojem pestrých obrazů, mysticky ozářených zelenavým svitem, dotvářel vzdálený sborový ženský zpěv, doprovázený temným zvukem píšťal, jenž pronikl k jejich sluchu s naléhavou, smyslnou intenzitou, utlumenou do této chvíle těžkými křídly brány.
Otec Isidor, vida překvapené výrazy svých učedníků, mírně pod vousy se usmíval:
”Tento dóm zasvěcen jest bohyni Mokroš, zosobnění vlhké, k plození připravené matky živitelky, jež i patronkou milostných výstředností bývá nazývána.”
Norbert neudržel se otázky směřující přímo k podstatě příčiny takto vyzývavě zobrazených scén, jež křesťanská nauka jen za prostopášnost a neřest by považovala.
“Mysl prostých lidí stále do velké míry zatemněna jest přesudky křesťanské výchovy, jenž pouze k pokoře před jedním bohem, zdrženlivosti a odmítání tělesné rozkoše své ovečky vede. Avšak člověk musí vytvářet památníky, srovnatelné svojí trvanlivostí se sluncem a měsícem, neboť ráj si bude vychutnávat tak dlouho, dokud na Zemi bude žít památka na něj,” s rozmyslem odpověděl důstojný kmet, hladíce svůj dlouhý vous.
Postupovali kolem nekonečného sloupořadí, tesaného do skály, zatímco nebeský chór doprovázený zvuky tklivých flaut, podbarvených hlubokým varhanním témbrem zesiloval, lákajíc jejich zvídavé duše jako aiolské harfy Sirén Odysseovy plavce. Tóny nástrojů se slévaly, prolínaly, souzněly a opět se rozcházely, přičemž jemné vibrace rozechvívaly duše našich poutníků a uváděly jejich rozrušenou mysl do zneklidňujícího stavu vytržení.
“To jest duduk. Prastarý dechový nástroj Árjů”, zašeptal otec Isidor, nechtěje dále rušit hluboký dojem, který na ně poslech hudby učinil.
Mezi oblými pilastry nacházelo se množství fontán, rozvedených důmyslným vodovodním systémem trubic, jež jako propletená hadí těla vinuly se po skalních stěnách vytvářejíce bizarní obrazce. Tóny zurčící vody, spadající v kaskádách po kamenných výčnělcích, čarovně lahodily sluchu v souznění se vzdálenými chorály, toužebně rozechvívajíce dychtivá srdce a naplňujíc mysl očekáváním.
Vystoupali po širokém, temném schodišti, za jehož horním okrajem jasná žlutozelená záře prosvítala. Když stanuli na konci terasy, zůstali oba mladíci omráčeni dalším překvapením. Pod nimi rozevřela se jako propast rozlehlá rotunda, tesaná do měkké skály, o průměru alespoň 50 sáhů, prozářená světélkujícími stěnami. Místo podlahy prostírala se tu velká nádrž naplněná průzračnou vodou, jejíž hladina byla zakryta jemným mlžným oparem. Ze závojů mlhy byl slyšet trylkující ženský smích, jímž jakoby stříbrem utkané, roztřikující se vlnky spolu dováděly v hravém reji. Po obvodu koupadla nacházela se krytá loubí se dvěma apsidálními místnostmi, v jejichž stinných zákoutích několikeré hedvábných i z fléru šatů odloženo bylo, jež rozdováděné plavkyně ze sebe před koupelí shodily. Tyto místnosti, horkými zvané, měly mramorové obklady zdí pokryté vlysy a freskami se smyslně laděnými výjevy. Ve výklencích rozsáhlého souboru síní nacházela se sousoší zobrazující milostné skupinové ukázky prastarého šamanismu a divokých rituálů plodnosti.
“Tato síň sama jest zbudována ve tvaru okrouhlém, aby účinek páry i žáru podzemního šířil se stejnoměrně od středu po celé ploše okrouhlého prostoru,“ poučil Isidor zaraženě mlčící hochy, kteří v mladické dychtivosti snažili se zrakem zachytit co jejich sluch jim napovídal – skryté pohyby ladných dívčích údů, dovádějících v tyrkysové lázni – švitořící hlasy vyrážené z obnažených labutích hrdel i šeptajících plných rtů, vše skryté za mlžnou clonou.
“Chrám lásky, bohyně Matky země,” pokračoval stařec, rozhlížeje se po prostorné kupoli. “Mokroš bývala dříve též říční bohyní, o vládu nad plodnou zemí a jejím vodstvem musela svést zápas s drakem Vitrou symbolizujícím všeničící sucho.”
Leopold náhle obrátil se ke starci a zcela proti zvyku jej přerušil, řka vzrušeně: ”Otče, co má toto znamenat? Co od nás očekává moudrost našich praotců? Jakému pokušení jsme tu vystaveni?”
Též Norbert se přidal a oba mladí muži, plni živočišné síly a energie, tolik měsíců potlačované strázněmi a nemilosrdnými zkouškami, skrze něž pouze jejich vůle a vytrvalost úspěšně je provedla, třásli se v nepřekonatelné vášni, jež zmocnila se každé části jejich těla.
Stařec mávl před nimi svým serafem a pronesl tlumeným hlasem: ”Zde nachází se moji synové před branou zasvěcení. Jejich budoucí cesta bude se odvíjet podle nynějšího konání. Na jedné straně mohou svolně podlehnout pokušení oddat se radovánkám a plout na vlnách tělesné lásky v blaženém nevědomí. Na straně druhé odříkání a život plynoucí velebně jako nebeská, Všehomírem vedená řeka. Tiše, majestátně, hlubinami vesmíru k poznání monády, Nejvyššího smyslu bytí.”
“Och otče, ty dobře víš, kterou z cest se vydat! Ale což nevidíš naše duše, tak obnažené a plné touhy po naplnění, lásce a porozumění, pevném svazku stvrzujícím přirozené spojení obapolných lidských bytostí?“, naléhavě dotazoval se Leopold, jemuž hlas přeskakoval vzrušením. “Jak můžeš dát všanc naše dosavadní snažení? Tak lehce, bez výčitek,..”, zalkal.
Norbert, nemohouc odtrhnout zrak od světelnými odlesky vířící podívané pod nimi, přerývaným hlasem se sebe soukal: ”Toť příliš silný nápoj pro naše vyprahlé duše. Jakým právem jsme sem byli zavedeni? Kéž osud naše další kroky správně soudí a zítřek nás ke světlu vyvede. Již toho dále nemohu snésti, nemohu…”, hlas se mu zlomil, klesl na kolena, přemožen marnou touhou a steskem vložil hlavu do dlaní a skrz prsty vytryskly mu slzy.
Otec Isidor však takto k nim promluvil:
“Moji milí, vzpomenou na učení, kterým v nedávné době byli prošli. Tyto ženy zde nacházejí se právě v archetypu Matky, plodného měsíčního období, ve kterém si žena uvědomuje spojitost s proudem života, s přírodou a dokáže vnímat hluboké propojení na této úrovni s celou Zemí. Pokud sama cítí důvěru a podporu Matky Země a potažmo i svých předků, je schopná naplno procítit ženskou sílu danou všemocným Rodem, která umožňuje ženám dát Dar života. K tomu, aby srdce jinocha mohlo být otevřené a proudila do něj oživující síla z ženského lůna, je potřeba procítit vřelou lásku a vděčnost, kterou žena dostává propojením se Zemí a s hlubokou moudrostí, kterou načerpala ve svém vlastním životě svými zkušenostmi a prožitky, ale i s poznatky dávných předků a silou přírody – Matky Země. Taková žena jest schopna dávat lásku a péči jiným. Pouze když se spojí sama se sebou a bude pečovat také o sebe a podporovat svou vlastní radost ze života a za svým snem si půjde.”
Isidor náhle přerušil výklad zvolavši: ”Nuže, těla i mysl mých chlapců jsou připraveny. Nač ještě čekají?!”
Hoši nedali se víckrát pobízet. V horečném spěchu ze sebe přes hlavu halenu strhli, z nohou opánky shodili a takto, napůl ještě oblečeni, sbíhali po širokém schodišti k modravé hladině, výskajíce a odhazujíce postupně své svršky, až nakonec oba nazí s hlučným šplíchnutím z okraje koupadla do vody vskočili.
Voda v lázni byla horká, tak horká až dech se tajil, prosycená jemnou, vznětlivou vůní, jež do každého póru těla vnikala, roztahovala chřípí a v žilách mísila se s pěnící krví. Oba junáci silnými pažemi vodu rozhrnujíce, přibližovali se ke středu nádrže, kde hladina až k prsoum dosahovala a odkud prudký proud téměř vřelé vody do výše tryskal. A zde, ach ano zde, střetly se jejich dychtivé pohledy se zvědavými zraky mladých dívčin, jež jakoby magickým kouzlem z mlhavých kotoučů převalující páry se vynořily. Bylo jich pět, ladných ženských těl okrášlených pouze zdobnými šperky, s dlouhými vlasy zpola zakrývajícími jejich půvabné tváře i obnažená hrdla s chvějícími se prsy. Obklopily oba naše hochy, tolika překvapeními zcela ochromené, a utvořivše ve vodě kruh spojenými dlaněmi, jaly se kolem nich kroužit jako hejno lepých delfínů. A jejich ústa šeptala a trylkovala jedna přes druhé:
“Vítáme vás. Čekaly jsme na vás. Rády vás vidíme, milí bratři. Buďtež pozdraveni ve jménu Svantovíta.”
Leopold první se trochu vzpamatoval a přemáhaje se, aby se nezakoktal, odpovídal na pozdravy: “My též jsme potěšeni, milé sestřičky, z tak vřelého přivítání. A blahoslaveni buďtež naši praotcové, díky kterým toto setkání mohlo se uskutečnit.”
Nakláněje hlavu na stranu, snažil se pohledem proniknout mlžným závojem, rozeznat rysy ve tvářích panen, ale ty vždy se smíchem unikaly, jako štíhlé laně, když uhýbají před pátravou muškou střelce lačnícího po kořisti.
Norbert, jsa pamětliv naučení moudrého žrece, projevil více zběhlosti a sebrav síly v mysli, jal se řeč převádět do věcnější roviny. Netrvalo dlouho a s dívkami v družné rozmluvě se nacházel, k níž jeho stále ještě poněkud zaskočený bratr, poznenáhlu se přidával. V krátké chvíli představily se luzné grácie svými jmény jako Zora, Milena, Vesna, Bojana a Pomněnka. Postupně, jak vzájemná zdrženlivost a stud opadávaly, vzaly oba bratry mezi sebe za ruce a brzy s výskotem proháněli se společně mezi blýskavými vlnkami. Bratři zachvěli se při doteku s ženským tělem, které již celé měsíce neměli možnost poznat, zatímco jejich mužná, svalnatá těla pokrytá jizvami a oznobeninami z bojů a strázní, zimomřivě se třásla, ačkoliv voda byla tak horká. Jak brzy seznali, spanilé dívčice byly sličných tváří a okouzlujících, štíhlých postav, jež pouze živá voda mládí dokáže z ohnivých bytostí zrodit. Z nich obzvláště panenská Pomněnka, zvaná krátce jen Něnka, vynikala svou čistou krásou a andělským pohledem blankytně modrých očí, zakrytých dlouhými řasami. Také jediná měla labutí šíji zakrytou bohatými prameny světlé kštice, zatímco ostatním dívkám na snědá ramena tmavá hříva rozpuštěných hustých vlasů spadala. Jediná Bojana měla vlasy spletené do vrkočů jako amazonka.
Bratři jako ve snách pohupovali se na zvlněné hladině mezi svými půvabnými společnicemi, jejichž nestálé dlaně se zvídavými prstíky nevynechaly místo na jejich tělech, s nímž by se byly nestřetly, jediný záhyb jejich osmahlé kůže, svůdně ve vodě se lesknoucí. Letmé doteky a krátké polibky, jež se spíše přátelskými ze začátku zdály, postupně k milostnému laskání přešly, kdy jejich těla, tak zřetelně účinky nenaplněné touhy vykazující, vzájemně se otírala a horečně k sobě tiskla. V němé obapolné dychtivosti po vznešeném splynutí v jednom vrcholném okamžiku, navzájem proti sobě se vzpínali a těsně obkružovali. Avšak všechen milostný rej, jsa provázen zrychlenými vzdechy a výkřiky, v přirozeném duchu probíhal, jako když hejno rybek dovádí a samec svým pružným tělem v křečovitém vzepětí kol ochotně nabízející samičky se prohýbá. Oba bratři jako bujní hřebci v nezvladatelné touze a zatmění mysli, přemoženi přírodním zákonem a dlouhým půstem, svými topory do dívčího lůna divoce se tlačili. A byl to Norbert, jenž v těsném spojení s vášnivou Milenou, neudrževši své tělo a mysl v kázni, v božské apoteóze tělesnosti první vypustil své mlíčí, jež vznášelo se tu kol nich v blankytně průsvitné vodě jako bílý závoj.
Hoj, však co nyní bujarý Leopold provádí? Vymanil se z objetí své družky Bojany tak prudce, že až zavrávoral a vzad do vody se překotil, až ta široko se rozstříkla. Snad způsobilo to náhlé osvětlení, jež proniklo k jeho vědomí i skrze záchvat chtíče. Snad letmý pohled Něnky, jejíž tvář, orámovaná mokrými vlasy, vynořila se z mlžného oparu a zamyšleně a snad i trochu vyčítavě naň pozřela. Ta tvář, ten výraz, ten přece odněkud zná. Ale to není možné, to není možné, kde by se tu vzala? Vztáhl ruku před sebe ke ztrácejícímu se přízraku v němé prosbě. “Lado, má ženo. Má lásko,” zašeptal.
Bojana, jsouc překvapena po něm ruce vztáhla, ale on otočiv se, beze slova k břehu zamířil. Vystoupil na kamenný okraj nádrže a tak jak byl, nahý s urostlým tělem smáčeným kapkami vody, jako helénská socha sílu vyzařující, rozpažil ruce zvolavši vzhůru ke kamenné kupoli, jež tóny jeho hlasu vracela v mnohých ozvěnách:
”Pochopil jsem drazí otcové. Pochopil jsem úlohu, kterou jste mi uložili. A věřím, že na danou otázku jsem vám odpověděl. Vždyť co může být vyššího v životě lidském, než opravdová láska? Taková co srdce rozežírá žalem a steskem po milované duši. Taková, co jen pomyšlení na ni vyvolá blažené opojení. Taková, co stojí za ni i život obětovat.”
Poslední větu již jen zašeptal, zmlkl a sklonil hlavu. Spustil rozpažené ruce a obrátiv se zády k zamlklému hloučku nejasně se rýsujících postav zahalených v moři par, vztyčil hlavu a promluvil vyrovnaným hlasem:
“Otče, jsem připraven.”
Odkudsi vynořila se náhle postava žrecova, jakoby ze země vzrostlá. Jeho obvykle přívětivá tvář nyní tvrdě a vážně vyhlížela. Bez jediného slova důstojný kmet roztáhl svůj plášť přes záda mladíkova a drže jej kolem ramen, pomalu s ním, krok za krokem, po schodišti vzhůru stoupal. Na horním stupínku se zastavil, odepjal plášť a předal jej hochovi, jenž do něj celý se zahalil. Kráčeli pak zpět ke vchodu do caldaria, zatímco Leopold mlčky, jako ve snách, následoval svého průvodce, až svým pozorovatelům ztratili se z očí za horním okrajem terasy a s nimi i záře starcovy tajemné pochodně.
Mezitím dívky v lázni při svých skotačivých hrách opět se rozdováděly. Vyvedly Norberta, který na okamžik zaváhavši, znovu do víru radovánek se ponořil, do jedné z horkých místností. Byl to protáhlý pokoj s valenou klenbou umístěný v pravoúhlém výklenku, zakrytý po obvodu těžkými, splývavými drapériemi. V něm na dlouhém stolu lákavé pohoštění připraveno bylo, opojné nápoje a divotvorné ovoce v podzemí vypěstované. Opodál, na širokých odpočívadlech s měkkými poduškami, Norbert poctivě věnoval se každé z milých dívek. Maje před očima obraz ctihodného mistra, jehož naučení o probuzení ženské síly stále v uších mu zněla, obšťastňoval postupně několikrát své společnice v tisícerých polohách. Utkvělé soustředění přinášelo mu vnitřní sílu, která ani po několikerém vyřinutí jeho mízy neustávala. Právě nyní, byvše spojen s půvabnou Zorou, cítil jak jeho duše stoupá a klesá spolu s rytmickými pohyby v blaženém aktu plození, vědomě se vznášeje na hranici vyvrcholení, jež bez potíží téměř donekonečna oddaloval. Upřeným pohledem sledoval v očích Zory její vzrušení, když ta náhle vzepjala se v slastné křeči jako luk právě ve chvíli, kdy do ní jeho símě vytrysklo. Její lůno naplnilo se vodou, jež vzkypěla na povrch těla jako horké vřídlo mohutným výronem. A znovu a ještě jednou se jejich těla roztřásla v agónii malé smrti, zalévajíc rozpálenou kůži žhavou substancí milostné lávy.
Po drahné době rajského vytržení celá družina, zmámená usilovným snažením, usínala na rozházené pohovce v jediném klubku potem zmáčených těl. Jen nejkrásnější z účastnic tu chyběla, éterická Něnka, která již na začátku milostného vytržení se vytratila a vášnivé zábavy v horké místnosti se neúčastnila.
Mezitím Isidor se svým protějškem prošli zpět sloupovou síní a dříve než do další z úzkých chodeb vstoupili, ctihodný kmet takto vážně promluvil:
“Vstupujeme nyní do chrámu bohyně smrti, Morany. Zde prochází se poslední a nejtěžší zkouškou, jíž dojde elév k dokonalému poznání. Kdož odejde z této síně živ, nikdy již není tím co předtím býval. Jeho duše poznamenána jest nejvyšším posláním, předáním poselství dávných předků dalším generacím. Dosáhne nejvyšší hodnosti Budaje, neboli probuzeného i probouzejícího, duchovního učitele a zvěstovatele vůle bohů, našich Předků. Můj syn, jsa předurčen státi se vyvoleným, všechny zkoušky prozatím zdárně vykonal. V té poslední hluboký cit, láska, byla mu pomocníkem. Ale zde, kde do propasti nezměrných muk a bolesti bude uvržen, jen hloubka vlastního vědomí dokáže mu pomoci.”
“Ach otče, což není naděje, že strázně překonám a do světa lidí nesmrtelné poselství odevzdat budu moci?”, otázal se Leopold, statečně se snaže nedávat najevo, jak naň kmetova slova zapůsobila.
Avšak starý mudrc odpověděl:
”Většina lidí jednoduše dovolí, aby svou sílu vrhli do kotle chaotických myšlenek, podlehnuvše vnějším vzruchům, nebo rozptýlili svoji sílu v povrchní honbě za potěšením. Můj syn však ví jak svoji jarost vědomě střádat a pak ji pro jediný účel řídit. Z nevyčerpatelného zdroje síly přírody jest čerpána prána, tento neomezený pramen životnosti, hromaděna ve schránce lidského těla a pak používána k přeměnění plodivého proudu v jemnou ohnivou sílu, přičemž vnitřní teplo vzniká, kroužíc jako vlas jemnými žilkami lidského těla. Nechť můj syn vzpomene na má slova a naučení, kterými prošel za svého pobytí v Liuhathu, až ledová ruka smrti uchopí jeho srdce v neutuchajícím sevření.”
Po těchto slovech prošli chodbou a vstoupili do ponuré, mrazivé svatyně, v jejíž prostorách obložených vrstvami světélkujícího ledu, nacházel se katafalk obklopený čtyřmi vztyčenými pilastry, jež jako vztyčené pařáty ztemnělý strop kaverny podpíraly. Leopold zachvěl se v nastalém chladu, jsa pouze v tenký žrecův plášť oděn. Vprostřed pietního místa nacházela se tmavá truhla z bytelného dřeva. Vzadu na vyvýšeném oltáři, stylizovaném do tvaru hlavy divé bohyně, ponurý obrys ženské postavy pololežíc, polosedíc, ve stínu vskrytu se ozračila. Ve chvíli, kdy oba muži vešli, zvedla hlavu orámovanou černou hřívou vlasů, jejíž kadeře, pouze stříbřitou čelenkou obepnuté, jako hadí ocasy se kroutily. Jako měsíční krajinu bledou tvář, otočila ve směru zvuku příchozích kročejů a temné brvy zavřených očí se zachvěly. Však náhle se rozevřely a bylo to jakoby ohnivý proud zpod víček vyšlehl, až Leopold, jat podivnou bázní, o krok ustoupil. Sršící paprsky, ba celé snopy jisker do hochových očí se vpíjely a celou jeho bytost obklopily. Avšak náš udatný rek, vzpamatovavše se z prvního překvapení, neohroženě čelil smrtícímu pohledu. Postoupil kupředu a pevně se rozkročiv, šlachovité paže na hrudi v rozhodném gestu založil a zvučným hlasem pronesl:
“Buď pozdravena, velectěná Jasno. Pověst o tvé kráse zdaleka se nevyrovná skutečnosti a mnohý poutník věru půl světa by procestoval, by mohl alespoň zdáli tvým půvabům se poklonit.”
Po těch slovech poklekl na jedno koleno a v dvorné úkloně sklopil hlavu k zemi. Prudký svit smolně černých očí pohasl a přísný výraz ve tváři kněžky změkl. Vztyčila se a její postava, oděná temnou řízou, jakoby z kamenného piedestalu vzrostla. Kynouc milostivě rukou, dovolila Leopoldovi vstáti, zatímco bělovlasý stařec s pohaslým serafem stranou k ledové stěně ustoupil. Chvíli si prohlížela jinochovu statnou postavu, jen skromně do tenkého sukna zahalenou, a pronesla zvonivým, jako kovová dýka chladným hlasem:
“Též o chrabrém bohatýru, jenž nyní stojí přede mnou, nelhaly pověsti, jež až z hlubokých lesů daleko na východě přicházejí. Samotná jedna osvícená a přitom nevinná duše, tak naplněná milostí, dokáže mnohé vyjevit, majíc srdce uchvácené posvátným citem.”
Přistoupila blíže k mladšímu z bratrů a dotkla se jedné z hlubokých jizev na jeho paži: “Vidím, že můj bojar mnohými strázněmi musel projít. Avšak nyní k poslednímu zkoušení jest připraven. Pročež neztrácejme drahocenný čas a mějme se k činu.”
Po těchto slovech tleskla do dlaní a od sloupů oddělily se čtyři mohutné, hrozivě vyhlížející postavy, které do té chvíle dlely v jejich stínu. Byli to venedští kováři, kteřížto z kovárny Slunečního dómu do svatyně k obřadu byli povoláni. Obklopili Leopolda, který, s rozpaženýma rukama, cele se do jejich moci oddal. Vrhnuvše ještě poslední pohled na v ústraní stojící postavu starého mága, zvolal:
“Otče, co bude s mým bratrem, kterého v lázni jsme zanechali.”
Ctihodný kmet, zachytivše jeho prosebný pohled, protáhl prsty svou dlouhou bradu, konejšivě přivřel víčka a pokynem ruky na okamžik zastavil zlověstný doprovod odpravců, chystajících se odvést mladého hrdinu:
“Na životní pouti, stejně jako můj syn zde cestou sluneční se ubírá, jeho bratr za měsíčním znamením půjde. Oba způsoby stejný účel sledují, však duchovní cesta za Sluncem, ač přímější, vyžaduje vyšší připravenost. Hmotná cesta materie je křivolaká a plná slepých zákoutí, v nichž Norbert ve svém životě často neuváženě se ztratí. Neznamená to však, že by jeho cesta byla bludná. Nikoli, toto putování pouze spojené s bojem a překonáváním překážek, nástrah a obtíží bude. Jest to směr nového uspořádání celého hmotařského světa, způsob jeho přiblížení k ideálům duchovního světa. Na ní dosáhne mnoha úspěchů ve sféře hmotných vynáliezů, umění, hudby – všech vědních nauk. Avšak to vše změní se ve střepy a hmotná krása nepřinese žádnou radost, pouze neukojitelný hlad po další a další porci materie.
Sluneční cesta, cesta ducha, vypadá jako by jednodušší byla. Jedno – dušší v tom smyslu, že odvíjí se od Jednoty Ducha zůstavšího při Rodu. Od svých následovníků starost o materiálno nevyžaduje. Být asketou, žít v chudobě, vlastnit jen to, co je pro život nezbytné, je prosté. Avšak tato cesta je ve skutečnosti obtížnější a odpovědnější, neboť vyžaduje duševní námahu.”
Stařec pozvedl obě ruce ke stropu sloje a zvýšeným hlasem pronesl:
“Nejvyšší poznání, jehož se mému synu v těchto místech dostane, nesnese jakoukoli pochybnost! Jest božským darem, jenž spolu s osvícením přinese do života jasné světlo, planoucí pochodeň jednotného Slovanstva. Ano, zde na tomto místě se rozhoduje o budoucnu všeslovanského národa, dětí bohů, potomků mocného Roda. Můj syn zde, jenž vtělením Nejvyššího Všehomíra se stává, povede svět k jednotnému cíli pod korouhví Původního učení o cestě Pravi – cestě ke spravedlnosti v čisté podobě. Je to cesta k pramenům pravédského učení. A na bedrech mého syna a jeho následníků spočívá úkol z nejdůležitějších – uchovat tento pramen čistý. Zapomeňtež na nesváry mezi našimi národy, neboť jen ve vzájemnosti jest naše spása. Vzájemnost ukazuje nám velikost našeho božského poslání v řadě národů, tak pracujme pro věčnost.
Znovuzrození našeho společenství tak nastane ve znamení vzájemnosti. Slované mají právo na probuzení, svobodu a vzdělání, třebaže mnozí z nich pod cizím jhem žijí a byli dosud vzdáleni od života způsobců, hybatelů. Vystupují tak sice později na jeviště dění světového, ale mají za to před sebou budoucnost. Vzájemnost přináší všeliký prospěch. A je třeba hlásat toto učení, učit této cestě naše okolí, pamatovat na zákony prapředků. Budiž mocný rozum Svantovíta a odvážné srdce Svaroga průvodcem na této cestě.”
Isidor otočiv hlavu k pochmurné čtveřici, nehybně co kamenné sochy kol Leopolda stojící, s planoucíma očima vztáhl ruku se svým serafem, v posvátném zanícení chraptíce hromovým hlasem až skála se ozvěnou otřásla:
“A nyní již, pohlédni do očí Zmejovi, hadímu drakovi, poddej se jeho ledovému dechu a uvěř ve vtělení a spásu!”
V tu chvíli Venedi chopili se Leopoldova odevzdaného těla, strhli z něj plášť a takto nahého položili jej zády na obětní oltář. Rozpažené ruce a nohy vložili za zápěstí a kotníky do připravených železných kruhů, kteréžto zaklaply ocelovým stiskem. Leopold ucítivše na zádech zbrocených potem ledový povrch kamenného stolce, zachvěl se hrůzou v předtuše co jej čeká. Náhle mu tělem projela nelidská bolest, že celý se vzepjal a zoufale zařval. Bolest překonala veškeré jeho očekávání, projížděla znovu a znovu v prudkých vlnách od kotníků nohou skrze trup do zápěstí. Měl pocit, ne, opravdu cítil, že mu z těla kusy masa žhavými kleštěmi vytrhávají. Zmítal sebou na oltáři potřísněném vlastními výměšky smísenými s kluzkým potem. Jako skrze krvavou clonu viděl rozevlátou postavu kněžky, která se k němu přibližovala a jako z veliké dálky slyšel šeptání magických zaklínadel, přerušovaných jeho vlastním sténáním:
“Žehnám vůli k překonání bolesti.
Cítím vděčnost, že se mé srdce zahojilo a bolest pomíjí.
Za přispění živlů, ohně pro očištění, země pro zdraví,
vzduchu pro porozumění a vody pro soucit,
potvrzuji, že trápení u konce jest.
Přijímám za své, co bylo a odešlo,
a obracím se nyní k tomu, co leží přede mnou.
Říkám: Staniž se.“
Leopold stiskl zuby a potlačujíc touhu umdlévajícího těla upadnout do černé tmy mdloby, sebral všechny síly a místo aby čelil nezměrné bolesti, soustředil veškerou sílu myšlenky na osvobození vědomí od těla ztýraného mukami. Jat náhle utkvělou představou, v polobdělém stavu opouštěl své tělo jako oblak páry, uniklý z puklého pryskýře vyvřelého bahna. Protáhl se zvnitřku skrze vlastní ústa, aby náhle zočil své tělo pod sebou, zkroucené křečemi a svíjející se v nečistotách.
Nezměrná bolest, přesáhnuvši meze lidského vnímání, ustoupila a místo ní v mysli rozložil se pocit nezměrné slasti. Udiveně hleděl na své zmučené tělo, nemohouc se smířit s rozpolcením vlastního Já. Než náhle jako pták když doširoka rozepne své perutě, jeho duch volně se vznesl ke stropu jeskyně, prolnul mohutným masívem a již vzlétl nad sluncem zalitou horskou krajinu, k blankytné, éterem vonící obloze. Využívaje vzdušných proudů, cítil sluneční teplo i vlahý dech větru na tváři. Rozhlížeje se po zemi hluboko pod sebou divil se, že umí létat. Jak jen je možné, že na ten způsob již dříve nepřišel, vždyť to tak jednoduché jest! Užíval si libé katarse s jediným přáním, aby slastný pocit nikdy nevyprchal.
Zahleděl se do dálky odkud slunce přichází a jat neodbytnou myšlenkou, jako bujný okřídlený oř tím směrem zamířil. A již vznášel se nad hlubokými lesy, rozlehlými nivami, jako blesk sjížděl z temných mračen přes vrcholky nebetyčných hor do sluncem zalitých údolí. Míjel břehy objímající rozvlněné hladiny jezer, sledoval klikaté, jako zemské vlásečnice větvící se toky řek. Až uviděl na obzoru jiskřící hladinu moře, vycházejícím sluncem ozářenou. A tam, daleko na severu, sevřena mezi dvěma kontinenty, rozkládala se bájná země Irij. V rozlehlé zelené kotlině pásla se nekonečná stáda tučného skotu, v lesích nacházely se početné houfce zvěře, v řekách plovala hejna ryb. Leopoldovi ihned vybavila se slovutná řeč praotce Čecha, oživená v kronice Kosmově: Toť je ta země zaslíbená, zvěře a ptáků plná, medem oplývající!
Uprostřed této krajiny, obklopeno prstencem hor s vrcholky sněhem pokrytými, nacházelo se velkolepé město, obklopené kolosálním kruhem mocných hradeb, rozložené na březích okrouhlého, stříbřitě se blyštícího jezera jako zářivě bělostný skvost. V onom městě nebeském, rodověrnými jménem Nyja nazývaném, jako krystaly z drúzy křemence vyrůstaly chrámy úchvatné nádhery. V mozaice nespočetných domů míjely se rušné ulice, hladinu jezera brázdila četná plavidla. K vnějším hradbám ze všech stran sbíhaly se plochými balvany vydlážděné široké trakty, vedoucí do nedohledné dáli, po nichž karavany s bohatým nákladem se ubíraly.
Výjevy z pradávných, zašlých časů, se před jeho očima míhaly jako gigantická projekce “camera obscura”. Jedenácte milénií od přítomnosti dělil jej čarokrásný obraz, na který shlížel skrze mlžnou clonu mraků.
Než na blahobytném vzhledu krajiny přece jakoby jistý stín ležel. Při bližším pohledu shledával hluboké brázdy v rozpukané půdě, střídané s dalekosáhlými nánosy sotva vysušeného, místy hnijícího rmutu po přestálých povodních. Ač zrovna vrchol letního období zde právě končilo, hranice věčného sněhu až do nížin zasahovala a kdysi úrodná pole v nehostinnou poušť proměňovala. A kdyby se všímavý Leopold do očí místních byvatel pozorněji zadíval, zahlédl by v nich obavu, zmatek, v některých i beznaděj.
On však nyní, hnán neskonalou touhou po poznání, podoben jsa jemnému závanu větru, vplul okrouhlým průzorem do útrob jedné z honosných staveb. Octnul se v rozlehlé dvoraně, v níž zrovna konal se vážný sněm za účasti asi padesáte ctihodných, bělovousých starců, oděných v dlouhé, nařasené chitóny. Na stupňovité podlaze postávajíce, vždy jeden z nich vystoupil, aby z nejvyššího stupínku k ostatním hovořil. Nyní právě moudrý Chors řečnil a Leopold s údivem si uvědomil, že prastarému nářečí rozumí, ač starobylá slova ve velmi nepoddajné formě, navíc ve verších pronášena byla:
“Moudří a vážení dědové,
takto k nim nehodná osoba hovoří.
Buďtež svorni v rozhodnutí Rodově,
Jeho váženého, jenž naše pokolení příští tvoří.
Mocný Stribog nám z strany půlnoční hrozí,
osudek jest třeba zvážit v míru i nemíru
by podobajíce se prchavé kapce rosy
nedošlo k zvůli, neblahému omylu.”
Leopold ucítil náhle jak jím mocná síla prostupuje a než se nadál, prolnul s tělem statného dosud kmeta jménem Jaril, jenž opřen o mocnou berlu, k nejvyššímu stupni právě vykročil. Uklonivše se ctnému Chorsovi, jenž místo mu přepustil, zvedl svou hůl, umělými dřevoryty zdobenou, a takto ke shromáždění promluvil:
“Všichni na paměti máme drazí otcové,
jak trpěl náš lid v době nedávné.
Ledový dech, jímž Stribog naše rody trýzní
vše živé zpřetrhá i pokolení naše slavné.
Pročež jedinou myšlenku v srdci mějme,
na dalekou pouť k polední straně se připravme.
Jinak brzy, než břízy třicetkráte vydechnou vůní,
z našich dětí jen zmrliny zbudou ohavné.”
Leopold v úžasu sledoval, jak vzletná slova z jeho úst samovolně a lehce plynou. Zatímco zástup důstojných volchvů zašuměl ve vzájemné rozpravě, v jeho mysli míhaly se obrazy z časů zřejmě nepříliš vzdálených. Viděl ledové vichřice v zimním období, zátopy sněhu valící se v mohutných, vířících mračnech, po nekonečné dny a měsíce neustávajících a tuhý příkrov zvící několika sáhů vytvářejících. Viděl lijavce deště, jak jezera a toky řek rozvodňují a příbytky nešťastných bydlitelů strhávají, rozbouřené přívalové vlny přímořské oblasti zaplavují. Davy hladových lidí, žebrajících o kousek čehokoli, co strávit by bylo lze. Je možné, že rajská země, na níž před chvílí s libostí shůry shlížel, bude za několik desetiletí v opuštěnou pustinu proměněna? Čím pohněval asi zdejší lid mocné bohy, že takový osud jim byl uchystán?
Než věnujme se dění v chrámovém sboru a moudrým představitelům shromáždění – věče. Právě znovu hovoří ctihodný Chors, jenž zde coby prostředník mezi řečníky působí. Hle, jak jednoduše a výstižně rétorika pradávných zástupců lidu jest v bezbřehé spravedlnosti uspořádána:
“My vyslechli pozorně bratra našeho Jarila řeč.
Jeho radu později věče posoudit musí.
Teď na stolci ať promluví Vyšnij, prastařec,
jehož provždy obšťastňují blahé múzy.”
A k nejvyššímu stupínku přicházel již, opíraje se o berlu, nejstarší a nejváženější zástupce moci irijské, patriarcha, o němž říkalo se, že téměř stopadesáte let stár jest. Sláva jeho hadačství, schopností předvídat událostí příštích, až hvězd se dotýká. Jeho věkem seschlá postava k zemi jest sehnuta, přesto jej božská aura obklopuje, že ostatní žrecové v úctě před ním s úklonou se rozestupují. Důstojný prorok, vystoupiv na nejvyšší schod, rozhlédnul se nejprve po shromáždění ostrým pohledem ve vrásčité tváři, přivřel bezřasá víčka a takto promluvil třaslavým, ale pevným a rozhodným hlasem:
“My, vnuci Slunce, věříce v posvátnou moc země irijské
nepoddáme se Černého boha bludné zvůli.
Proto kdož víru v srdcích smělých si nese
přemůže i z Půlnoční strany valící se stvůry.
Však časy těžké, přetěžké k našim zemím se blíží,
Slunce tvář i teplo našich chyší veliká zastřou Chladna,
Studené moře zaplaví naše města i osady,
po lidu našem nezůstane tu památka žádná.
Pročež pozvedněme společně své hlasy,
ti kdož pro spásu v stranu Polední hledí,
by na pouti daleké k zemi zaslíbené došli
a v slovu jednotícím se sešli naposledy.”
Po tomto projevu rozhostilo se v chrámu hrobové mlčení. Žrecové ponořili se do hlubokého zamyšlení, váživše v duchu působivá slova nejvyššího staršiny. Posléze však pozvedla se tu a tam jedna, dvě, tři bělovlasé hlavy, tamto čtvrtá a onde pátá, šestá. Náhle protnulo ticho hlasité zvolání magického slova: ”HÓÓÓMM”. Uběhlo jen několik okamžiků a z druhé strany odpověděl mu druhý, neméně znělý hlas naléhavým: ”HÓÓÓMM”. Postupně, jak přidávali se ostatní žrecové, zachvívala se zanedlouho klenba dómu sborovým voláním ze všech hrdel:
”HÓÓÓMM! HÓÓÓMM! HÓÓÓMM!”
“Budiž veliký Vyšnij naším vůdcem na pouti k daleké krajině Svarogově!”, vzkřikl do té vřavy jeden z níže postavených mágů a další k němu se přidávali: “Ano, ať náš praotec, jenž vtělením všemocného Svaroga jest, naši cestu svým světlem ozáří.”
Avšak důstojný kmet pohybem ruky zklidnil rozvášněné shromáždění a pravil:
“Tento nehodný jedinec již příliš dlouho zdejší vzduch dýše,
vše co hodlá učinit jest odejít jen v ústraní tiše.
Avšak Ten bohy oblíben, mezi mými bratry se nalézá,
zřící to duch, pevné a oddané mysli, údů z železa.
Ať mí bratři hledí velkého proroka sledovat,
by plémě naše ve zdraví bylo možné zachovat.
Podle jeho jména Jar ať země zaslíbená se zove
za vlast zemi sluncem rozpuklých květů zvoltež, mužové!”
Radostné volání vystřídalo jeho řeč, když se majestátně otočil směrem k Leopoldovi a s vlídným úsměvem v svraštělé tváři pokynul oběma dlaněmi ve výmluvném gestu symbolického předání průvodcovské moci. Nadšený dav přenesl v okamžení pozornost na našeho hrdinu, jenž v osobě ctihodného žrece jsa převtělen, zůstal jako omráčen. Jako z veliké dálky slyšel sborové provolávání svého jména, jež právě stávalo se nesmrtelným kultem:
“JA-RIL! JA-RIL! JA-RIL!”
Cítil, jak pozvolna vzdouvá se v něm vlna nepoznaných dosud schopností, plamen neutuchající vášně podobající se mohutnému přílivu. Převzatý závazek za mocný národ, jeho další osud před očima Praotců, tisícileté mystérium vryté hluboko do povědomí prastarých rodokmenů. Pozdvihnuvše obě ruce k nebesům, cítil, jak jimi shůry proudí hvězdná aura jako nesmírná síla, od níž počalo se jeho tělo mocně chvěti. Shromáždění, strnuvše v nábožném zanícení, sledovalo božskou apoteózu právě vyvoleného nástupce vtělení Svargy, hlavy rodnověrného uskupení všech irijských bohů.
Když posvátná křeč pominula, poklekl rozechvělý Leopold na kolena a vztaženými pažemi vzývaje moc Všehomíra, provolal ku chrámové kupoli:
“Za zvuku rohů ve velebném Jeho písní hlaholu
tu klečí v prachu zvěstovatel, by slibem se zavázal,
v ochranu že béře svůj lid na cestě dálné.
Nuž ženy a děti, starci i bojovníci, zanechte bolu
vzhůru již v kraje nové, jak staršina nám kázal.
Svarog, náš průvodce, již rukou zářnou kyne.
My v zářek vlastní svoje srdce dáme,
na oltář vlasti nové svůj život obětujme.
Chladné až Temno na straně půlnoční nastane
v krajině Jara věčného s útrapami skoncujme.
Pak budou naše rody v slávě navěky
v klopotě i blaženství života novém.
Navždy však, slibme si lide odvěký,
naše svornost ať hoří věčným ohněm.”
Po těch slovech Leopold podržel svoji berlu a jeden po druhým stařešinové k němu přistupovali, na posvátnou hůl prsty pokládali a tichou přísahu odříkali, zatímco chrámový sbor za hlubokých tónů rohů temné a vznešené chorály pěl:
Leopold, ucítivše náhle, jak neomezená síla zpět do skutečnosti jej vtahuje, poddal se magnetickému vlivu. Jeho mysl vyrvala se slastné náruči nadpřirozeného snu a on octnul se opět na oltáři ve svém zmučeném těle. Leč pouta z jeho údů byla sňata a jeho trup, zbavený nečistot, do čistého, lněného plátna byl zavinut. Očima ulpěl na postavě Jasny, nehybně tyčící se nad ním, propalujíc svými zraky jeho nitro. V jejích planoucích očích viděl svoji strast ale i spásu, radost avšak i zmar, ctnost ale zároveň divokou, nevyzpytatelnou neřest. Avšak jeho jistota prozřením již neotřesena zůstala.
“Můj bohatýr uzřel to, co jiní smrtelníci neviděli”, promluvila zamyšleně s utkvělým výrazem ve tváři, odvrátivše zvolna hlavu a ukazujíc mladíkovi svůj sličný profil. “Prošel prvotním poznáním úrovně světů nadzemských, Nav a Jav. Pouze skrze ně vede cesta k vědomí mocného Slav a dále k nejvyššímu Prav, pravému poznání a dosažení vědomé úrovně bohů, našich Předků. Další zkouškou svou jarost a naučení bude moci osvědčit v propasti ledové moci zásvětní.”
Kněžka pokynula venedským obrům a ti odsunuli plochý balvan z vrchní části oltáře. Pod ní temná dutina se nacházela, z níž ledový čišel chlad. Venedi zvedli bezvládné tělo a vložili jej do připravené truhly. Naposledy zahlédl těžce zkoušený hrdina paprsek mdlého světla, v němž zdálo se mu, že v nesmiřitelném výrazu kněžky jakoby záchvěv starostlivé přízně zahlédl. Avšak již s dutým klapnutím bylo uzavřeno těžké víko a obklopila jej neproniknutelná temnota. V prvé chvíli zachvátila jej neskonalá úzkost z těsného prostoru, že snažil si zuřivě z přiléhavého rubáše ruce uvolnit a poklop nadzvednout. Avšak pouze jednu paži podařilo se mu vyprostit a při tlaku na drsný povrch nad jeho tváří se horní část truhly ani nepohnula. Cítil jak jej zvedají přes okraj kamenné studny a spouštějí do hlubiny, přičemž okraje sarkofágu o její stěny tu a tam dunivě narážely. Čím hlouběji se ocital, tím více cítil prostupující chlad, jenž jej rozechvíval v mrazivých návalech. Jektal zuby a tělo, zachvácené děsem, začalo se nezvladatelně otřásat. Zvednuvše jedinou volnou ruku k hlavě, ucítil své dlouhé vlasy, spečené zmrzlým potem. Prsty sklouzly mu ke krku a pokolikáté již nahmatal na tenké šňůrce drahocenný přívěsek, milovanou Ladou věnovaný, jenž sevřel pevně v pěsti. Náhle truhla narazila na dno prolákliny. Ocitl se v nejhlubším tichu zapomnění a jeho ztrápené vědomí zhaslo v propasti temnoty.
Zhaslo, ale opět se slabě rozblikalo. Nedokázal odhadnout jak dlouho se v hluboké hrobce nacházel. Cítil jak mu prsty ruky znecitlivěly a údy postupně odumírají. Chladná krev z končetin proudila k srdci, které sevřelo se v bolestné křeči. Naposledy bezvýsledně zacloumal hrubou tkaninou, obepínající pevně jeho tělo. Mezi návaly nezvladatelné hrůzy, míhaly se mu před očima horečnaté výjevy z posledních událostí jeho života v podzemním labyrintu. Užuž cítil, jak jeho mysl propadá se znovu do hlubiny zapomnění, když připomněl si průpověď svého mistra:
“Nechť můj syn vzpomene na má slova a naučení, až ledová ruka smrti uchopí jeho srdce v neutuchajícím sevření.”
S posledním zábleskem vědomí nacvičeným způsobem probudil silové toky prány propojující jeho tělo s mocí Všehomíra. V podzemních učebnách během duchovní nauky ještě nikdy se mu nepodařilo pránické síly dokonale využít. A zde, ve zkoušce života a smrti věděl, že pouze jediný pokus jest mu povolen. Když selže, Venedi vytáhnou vzhůru pouze jeho ledovou mrtvolu.
Ztuhlými rty dokola mumlal zaklínací formuli:
“Hadův duchu,
kouzlo smrti a života,
Tvé hymnu znamení
vzývám, přijď…”
Jeho vědomí vysílalo neviditelné paprsky, siločáry myšlenek, jež pronikaly temnou masou podzemí a mířily vzhůru, k blankytné obloze, a ještě dál, do širého kosmu, k rozsáhlým souhvězdím, obepínajíc je jako pavoučí sítí. Nebeská tělesa přijímajíc jemné vibrace, rozechvívala stříbřité nitky jako struny božské harfy a šířila tyto kmity nazpět ke zdroji v mocných vlnách. Leopoldovo tělo zachvívalo se stále méně, až nakonec ustrnulo v nehybnosti. Krevní oběh se zpomalil a srdeční tep zvolnil svůj pravidelný rytmus, až téměř ustal. Nemilosrdný chlad prostoupil celým trupem, pouze v nitru vědomí žhnul a pulsoval nezdolný duch statečného bojara. Avšak tělo již zůstalo propojeno s kosmickým řečištěm, naplněno jsouc životodárným proudem hvězdného dechu. V polosnu vnímal před široce rozevřenýma očima zašlé obrazy z dob dávno minulých, když tu náhle, naučeným způsobem vyklouzlo jeho vědomí ze své hmotné schrány, unikajíc vzhůru jako obláček dýmu. A znovu připomněl si po přestálém utrpení pocit nadzemské slasti a božské přítomnosti. Zdáli slyšel znít nebeský chorál a temný sbor cherubínů, jenž zásvětním hlasem pěl:
“Pod nohou zem jim duní
a začnou vrcholy lesní vůkol se třást,
jim zdá se, že psové temnotou vyjí,
neboť bohové se blíží.”
Ocitl se nad nedozírnou ledovou pustinou, prudkou vánicí zmítanou. Přívaly sněhu v divokých vírech pokrývaly ohromné plochy do nedohledna se táhnoucí nehostinné země jako písečné samum.
A tam v dáli, v neproniknutelné mlze jako pohyblivé kopce, vynořují se z bílé tmy obrovité tmavé siluety. Mamonti! Ušlechtilá zvířata z rodu dávno vymřelých chobotnatců. Těžkopádní obři s mohutnými ze strany na stranu kývajícími hlavami prodírají se proti skučícímu větru. Hrubá srst jejich těl, pokrytých vrstvou namrzlého jíní i rozprasklé ledové tříště, přepásána jest tuhými řemeny, kterými táhnou za sebou bytelné sanice, spíží naložené. Kolem obrovitých tahounů jako hejna mravenců brodí se sněhem zástupy ohnišťanů – zůstavších potomků kdysi početného irijského lidu. Jejich putování za Jarem trvá již několik pokolení a nezdá se býti u konce. Vždy poté co se usadí v napohled příznivých podmínkách u některého z říčních ramen a založí zde osadu, dožene je postupující ledový dech Půlnočního Černoboga. Ženy a děti spolu se zásobami na saních se vezou, muži zhusta ověšeni těžkými torbami a vaky, čelní páskou nadlehčovanými, klopýtají v těsných zástupech, snažíc se co nejvíce v závětří chlupatých sloních těl se ukrýt. Bída a prožité útrapy jsou vepsány do oznobených a vyhublých tváří kdysi blahobytných byvatel Irije, té země věčného slunečního svitu, tepla, štěstí a hojnosti.
Arci dávno již nejsou dodržovány všechny tradiční rituály a v propasti zapomnění jest ztracena většina z rodových zvyklostí vyspělé kultury. Však navzdory utrpení doposud přetrvává prostá soudržnost a bratrská jednota ve zdolávání strázní a překážek, jež všemocný Rod staví jim do cesty jako zkušbu pevnosti víry. Hromadění majetku nadále odpíráno a vzájemné souručenství dosud všemožně podporováno jest. Stejně tak při uctívání původních rodových symbolů přírody, kde každé lidské skupině odpovídá určitý přírodní druh, oba stále k sobě patří a navzájem si pomáhají. Ve snaze neporušit odvěký zákon, že totiž uctívaný zvířecí druh není k jídlu, nýbrž k rozjímání, šetřili i mamonty, jež všechny strázně s nimi trpělivě snášeli. Z učení šířeného moudrými šamany z pokolení na pokolení dobře věděli, že spolu s postupem věků a hmotného pokroku roste krutost a ti, kteří jsou bezmocní a umlčení jak mezi lidmi, tak i mezi dalšími živočichy, jsou stále více vykořisťováni a zabíjeni kvůli uspokojování lidských potřeb a lidské chtivosti, čímž se přírodní rovnováha narušuje. Protože ten, kdo je krutý vůči zvířatům, se ztvrdne také ve svém jednání s lidmi.
Avšak ve chvílích nejtěžších některým ze svých dětí, oslabených nedostatkem potravy a vysilujícím pochodem, v utrpení žadonících o záchranu před smrtí hladem, poskytli zvířecí stravu v podobě krve, odebrané ze žil mocných velikánů. Doušek této božské mízy na nějaký čas oddálil truchlivý konec a nešťastným matkám poskytl dočasnou úlevu v jejich beznadějné péči.
S přicházejícím soumrakem rozbili ležení uprostřed hradby stoletých ker, navršených kdysi mocnou zátopou v ohybu zamrzlé řeky, jejíž blízkost spíše tušili pod hlubokými závějemi, než aby jiné známky kdysi valícího se proudu veletoku spatřili. V pravidelných kruzích vyrostlo zde za chvíli na sta prostorných chajm, okrouhlých stanů z tlačené ovčí vlny, vystavěných na lehké dřevěné konstrukci. Do nich nanosili pokrývky a uložili vzlykající, hladové děti s jejich smutnými matkami. Muži museli na noc ještě mamonty zaopatřit.
Ohromná zvířata, zesláblá po mnohatýdenním půstu, snažila se předníma nohama a mohutnými kly rozhrabat ledovou krustu v bezvýsledné snaze k rostlinné potravě proniknout. Zásoby píce došly již před několika měsíci a bylo zřejmé, že ráno opět další kusy nevstanou. Nejstarší vůdce, Arjun jménem, opravdový patriarcha s rozevlátými bílými vlasy a vousy, obcházel pevným krokem polehávající mastodonty, až u jednoho se zastavil. Vytáhnuvše duté rákosové stéblo na jednom konci zaostřené, zkušeným pohybem jej zarazil do krevnice v podkolenní jamce zadní nohy těžce funícího zvířete. A již vytékala kouřící, hustá tekutina do připravených nádob. Okolostojící muži, zachumlaní do kožešin praturů, s planoucími loučemi ozařujícími jejich zachmuřené obličeje, vážně přihlíželi předsmrtnému obřadu se zchváceným tvorem. Jeho mohutná hlava ještě jednou se zvedla, dech ze zpomaloval až zcela uváznul, v zakalených očí život pomalu vyhasínal. Obrovité tělo sebou naposledy zatřáslo, až úplně ztichlo.
Leopold, sledujíce velkolepé divadlo s odstupem věků, splynul s vznešeným starcem v jednu bytost jako dvě olejová oka na nehybné vodní hladině. Stojíc náhle uprostřed kruhu stařešinů s planoucími pochodněmi, znal jejich osudy i jména: Odinyj, Vyšeň, Van, Srebro, Bojko… S údivem si uvědomil, že tu před ním stojí praotcové velikých národů, jež teprve budoucnost zrodí.
Postoupiv o krok kupředu, ulil notný díl vychládající, rosolovité krve na bílý sníh, zvedl ruce do výšky, k blížícímu se soumraku, a zatímco shůry bez ustání těžká krupice se sypala, zvolal, přehlušiv kvílení divokých poryvů větru:
“My životy našim potomkům poroučíme,
kteřížto spravedlivě budou vládnout,
z uvěření svatých Otců neuhnou,
na paměť jim v žilách naši krev předáme.
Své modly s sebou si neseme,
vděčnou pokoru v srdcích Jim oddaných.
Obětiny Bohyni Země skládáme,
s důvěrou vcházeje do krajů neznámých.
Však přízeň Předků synům svým se odklonila,
kouzlo Jich jak uvadající květ se ztrácí.
Což bohové nevidí, že sudba se naplnila!
Jest snad psáno, že zvítězí síla dračí?
Avšak víru naší nevyrve nikdo nám,
slávu Rodů pokolením dalším předáme.
Pro slib daný Otcům navzdory pohromám,
náš lid provždy v časech bídných smělým zůstane.”
Jeden z mužů mezitím uprostřed kruhu malý ohník živený zemním olejem rozdělal. Leopold, vhodiv hrst omamných bylin do mihotavých plamenů, zvolal do vzniklého dýmu starobylá slova modlitby, jejíž slohu každou okolostojící muži vždy sborovým zvoláním doplňovali:
“Oheň nechať mne tam přivede, nechať oheň přijme mé oběti: Ohňovi sláva!
Vjetr nech mne tam přivede, vjetr zdvihne ducha mého: Vjetrovi sláva!
Slunce ať mne tam přivede, oči mé nech slunce osvítí: Slunci sláva!
Mesjac nech mne tam přivede, mysl mou nech mesjac přijme: Mesjaci sláva!
Zrostlina sóma ať mne tam sprovodí, nápoj svůj sóma nech mi propůjčí: Sómě sláva!
Svantovít mne tam zanes, síly Svantovít ať dodá mi: Svantovítu sláva!
Vodo mne tam přelož, nesmrtelnosti voda ať mi udělí: vodě sláva!
Všehomír mne tam nech přivede, ku Všehomíru ať přijme mne: Všehomíru sláva!”
Když utichla poslední slova nábožné písně, zkřížením paží ukončil sněm mužů, jejichž jména jednou hvězd se budou dotýkat. Zahloubaní staršinové, mlčky se rozešli, brodíce se hlubokým, pod kročeji křupajícím sněhem, do svých dočasných příbytků. A nejtemnější nocí valily se nové a nové přívaly sněhu, pokrývajíce spící tábor závějemi mrazivé, znecitlivující nicoty.
Leopold ve své kryptě prudce otevřel oči. Jeho duše s tuhou křečí do zmrtvělého těla se vracela. Shledal, že vnitřek truhly pokryt jest vrstvou ledu, do nějž jeho strnulé tělo vrostlé bylo. Avšak cítil vnitřní teplo, jež rozpalovalo jej jako sluneční žár.
Pokusil se nyní vědomě svou mysl k opuštění těla pobídnout. A opět ještě do třetice rozletěl se jeho duch širými končinami jako lehký jarní vánek. Opájel se volností, koupal se v průzračném vzduchu využívaje větrných proudů, jež nadnášely jej a poháněly nad místo, kde mezi oblými vrchy s porostem sytě zelených, hlubokých lesů proláklé dno široké kotliny se nacházelo.
Jeho pohled zaujala mýtina na jednom z kopců, kde zástup stojících postav zahlédl. Přiblíživ se, málem by byl vykřikl překvapením. Neboť tu stála Lada, jeho Lada v kruhu neznámých bojovníků oděných do zvířecích koží, přílbic a širokých opasků, z kterých těžké sekery visely.
Tu najednou, v jediném okamžení, splynul s jedním z bojovníků, hrdinou Šček jménem, jenž podobně svalnatou postavou jako on sám byl obdařen. S podivem vnímal jako mlat tvrdou zemi pod svými chodidly, tíhu faléru, zbroje z vařené hověziny pošité železnými šupinami, kterou byl oděn. V pravé ruce stiskl jílec cizokrajně vyhlížejícího meče, levé předloktí mu obepínaly popruhy malého, kulatého štítu. Zaslechnuv bojovný ryk, otočil se právě včas, aby v poslední chvíli odrazil nápor útočníka, jenž rozehnal se proti němu těžkým palašem a vzápětí, těžce oddychujíc, chystal se k novému výpadu.
A náhle přesně věděl v které době se nalézá. Dvé století před Kristem v bojovném klanu Roxolanů dva soupeřící válečníci jsou v hádce. Zuřiví, zápolí na život a na smrt.
Vtom žena prostovlasá, šílená, vrhá se mezi ně. Jest to příští žena Leopolda – Ščeka a sestra druhého bojovníka, Kisek jménem zvaného. Dívka svým vzezřením tak připomíná jeho něžnou, milovanou Ladu, že musí to být ona! Však tatam jest její mírná, laskavá povaha. Teď zrak jí plane a hlas její zní velitelsky. Volá hlasem bez dechu, do živého tícím, že zřela v lese praděda jejich rodu, vítězného to válečníka dob minulých, hrdinu, který se jí zjevil. Nechce, aby oba válečníci, bratři v jednom rodu, navzájem se bili a se zraňovali, ale aby se spojili proti společnému nepříteli, jenž v cestě za novým domovem jim stojí.
Její pružné tělo, oděné v rozhalené kytlici po kolena s rozevlátými rukávy, skrčilo se a jako divoká kočka s planoucím zrakem, s prsty jako drápy zakřivenými, nepříčetná ve svém zanícení již křičí naléhavě:
“Jest to stín velkého Praotce, jest to hrdina, jenž mně tak pravil. On se mnou mluvil! Viděla jsem jej!”
Co povídá, tomu také věří. Přesvědčena, přesvědčuje. Dojati, udiveni a jako zakřiknuti silou nepřemožitelnou, protivníci stojí proti sobě a Leopold náhle vidí podobu soupeře, an tu sám proti sobě stojí a se sebou o život bojuje. Hluboce jsa zaražen, vidí podobné hnutí mysli v očích svého protějšku, načež upouští oba své zbraně do prachu, usmiřují se a tisknou si ruce, pohližejíce na tuto náhle božstvím prodchnutou ženu jako na světici.
Ta však proměněna jest v lítou tygřici, když vichr svých slov neviditelnému protivníku v tvář metá. Doprovázeje svá slova vášnivou mimikou v zrůzněném obličeji, přeskakuje z jedné role do druhé, prastaré výjevy z dávnověku oživujíc:
Já jsem ta matka a vládkyně
v pradávném světě zrozená,
pozemská bohyně jasná,
ve všech krajích Pravou prohlášena, požehnaná.
Mě v sladkém, zlatém věku hrdinové uctívali,
s nimi snadno jsem vládla světu,
tu nazývali mě Bohyně…a Sláva!
Počala se svíjet v rytmu neslyšné hudby a ze zástupu mužů, zachvácených pověrčivým citem, ozvaly se znenadání tóny fujary slepého pištce, doprovázejícího uhrančivý tanec. V nábožném zanícení dav drsných, bojem ošlehaných mužů počal dupat a posléze zpívat rytmický válečný chorál. Z nedaleké osady sbíhali se další a další byvatelé a zanedlouho byl celý vrch pokryt burácejícími zástupy zpívajících bojovníků. Jejich píseň rozechvívá vzduch i zemi, šíří se do všech stran, svolávajíc všechny bojary z širého kraje, aby zůstavili se k boji proti společnému nepříteli.
Okolo hadačky shromažďují se starci, kteří ji pozorují v jejím jasnovidném snu a její extasi prorocké. Zkoumají její stavy, vykládají její předpovědi a tlumočí její věštby. Shledávají, že když věští ve stavu blouznivém, její obličej se mění, její mluva stává se rytmickou a její opojený hlas pronáší proroctví, zpívaje je nápěvem vážným a významným:
“Od pradávna naše rody putují po těle Velké Matky, od břehů Gótského moře až k řece Něpru, z Iňského kraje a země Kimmerijské, přes Sedmiříčí k hranicím národů Zapadajícího slunce. Velká Chladna, co postihla země na straně půlnoční, dávají do pohybu kmeny i celé národy. Mnohá pokolení brodniků utkávají se s nepřátelskými kmeny, neboť nikdo nechce ze svobodné vůle z území svého odstoupit. Než potomci našich bojarů z šera dávných věků konají divy udatenství, takže divoké hordy nájezdníků odrážejí ve snaze své blízké ochránit.
Po celou tu dobu, od úsvitu k úsvitu, jsme viděli mnoho zla a krutostí, jež páchali mnozí na sobě navzájem. I čekali jsme, kdy se dostaví dobro. Avšak stejně jako dobro nelze oddělit od zla, tak i lidské národy samy nerozlišují, který z nich horší či lepší bude. Všemocný Svantovít vždy vybírá pro své záměry toho vyvoleného, jenž nejlépe jest připraven, jenž dokáže zástupy strhnout a otočit koly světopisu.
Naši volchvové učili se moudrosti Antů ze svatých desek, zakládajíce posvátná města a starobylé chrámy, jež mnohé pod ledovým příkrovem zůstaly, nebo v prach fanatickými hordami rozmetány byly. Však také ještě po velmi dlouhé údobí synové a dcery vnuků našich ve velkých strázních pod jařmem bojovných národů se nacházeti budou.
Potlačujíc přírodní tvořivé síly, povstane společenství Jediného Boha, mocný to kult národů na straně polední, ve svém zbožném zanícení odstraňujíce všechny důkazy o učení našich posvátných véd, učení zůstavené při Rodu, všemocném stvořiteli, bohu zrození a lidského osudu. Ale my máme překrásnou korunu naší víry a nesmíme přijmout cizí.
A proto sláva Bohům, našim Předkům. Jim od věků přinášíme med, sýr, chléb, kaši a obilí jako díkuvzdání. A nikoliv lidské oběti, jak to o nás tvrdívají Heléni a Varjagové, sami se těchto ohavností dopouštějíc. A onen protivník největší, na straně zapadajícího slunce, lesní kmen rozeklaným jazykem hovořící, s němou tváří prostopášnosti páchající, též o nás nařčení o svých zvrácenostech šířiti bude.
Otcové těchto rozkolniků jsou dnes našimi bratry v putování za žírnými obilnicemi. Avšak spojivše se s hosty z cizích krajů, zapomenou na bratrství. Dorazí a zle budou dotírati na nás. My však dokážeme odrazit nepřátele. Protože jsme v ohrožení vždy svorní a stateční. Tedy pod korouhve svolejme naše vojevůdce, kteří ještě nejsou ženkylí jako národy na polední straně, nýbrž jsou bohatýry! A Svantovít, Perun i ostatní bohové půjdou za námi a my budeme potírat ty cizí bojovníky, tak jako jsme tisíc let odráželi Helény, Římany, Góty i Huny!”
Mladá vědma upadla do magnetického snění, podivuhodného to stavu vytržení v jeho nejčistším a nejkrásnějším projevu. Její obličej, plný trpícího výrazu, byl náhle vznešený i soucítící, něžný i bolestný, jakoby zaplaven září nebeskou. Její mluva byla čistá, rozvážná, slavnostní a hudební; byl to druh recitace, hojnost překypujících citů, která mohla být přirovnávána k závoji oblaků tu světlých, tu zase tmavých, plujících nad duší, nebo ještě jako zádumčivý a klidný vánek, hrající čarovnými strunami harfy Eolovy, když zpívala procítěně lahodným hlasem pradávnou píseň o nové vlasti, jež na ně čeká na straně večeré:
“Uleť na křídlech větru
do rodného kraje, naše rodná písni,
tam, kde svobodně tě zapějeme,
kde nám s tebou bude tak volně.
Tam pod zářící oblohou,
je vzduch něžný a plný,
Tam, kde duní bouře,
spí hory v oblacích.
Tam tak jasně slunce svítí,
rodné vrchy světlem zalívá,
v údolích růže bujně kvetou
a v lesích zelených slavíci zpívají…”
Zmlkla a zapotácela se s očima v sloup obrácenýma. Leopold, přiskočil k ní a chytil její tělo do náruče, naslouchaje jejím v nadzemském opojení přerývaně šeptaným slovům:
“Já jsem tvá Bohyně…zpívej Pane…jsemť ženou svobodnou. A teď…kde jest můj milý…by naslouchali nám…ze všech koutů světa…”
Leopold v osobě zmužilého Ščeka, překonán bolestným citem, zašeptal chvějícími rty: ”Jsme tu spolu, lásko moje. Společně dokonáme mocné dílo, dalekou pouť do krajiny našeho domova nového.”
Pozvednuvše hlavu, zvolal k shromážděným zástupům:
“Jest to naše Bohyně, vtělená Sláva předků statečných bohatýrů! Povede nás k vítězství! A ke slávě našich rodů!
Hromové volání jest mu odpovědí. Chrabrý Kisek přiskočil k dvojici a drže v ruce zakrvácené ovazky, jež ze svých nedávných zranění strhal, jako posvátné stuhy kladl je zlehka kol zřících postav obou milenců.”
“Buďtež oba našimi průvodci na cestě, jejíž konec již v dohlednu se nachází. Bratře můj i sestro má, já i můj lid skláníme se před Vaším proroctvím.”
Obrátivše se k nadšeným zástupům, volal do bouřlivého mumraje:
”Vyšlete posly do všech stran, ke všem našim rodům a občinám! Ať letí tato zvěst po širém kraji, že Sláva povede nás na cestě do naší nové vlasti. Ať naši nepřátelé též dozví se tuto novinu a ať se chvějí v bázni před námi, národem vyvoleným!”
Halasné ovace doznívaly ještě Leopoldovi v uších, když s prudkou bolestí procitával zpět v temném sarkofágu. Neměl tušení kolik dní a nocí nachází se v hlubině zapomnění, avšak cítil, že duch jeho vyrovnán a usmířen s osudem jest.
Pochopil.
Jako když dítě na nohy se postaví a bez cizí pomoci či opory poprvé vykročí. Pochopil smysl bytí, jakožto součásti všeobjímajícího Jsoucna, jež nerozlišuje abstrakce ani ideály, nýbrž pouze na způsobu počitků založeno jest. Je to tak prosté: lidé, zvířata, rostliny, země, hvězdy, to vše Jedno jest v náruči všepřítomného Všehomíra! Nadarmo rozšiřujeme svůj zrak až do nebe a slídíme v útrobách zemských, nadarmo se obracíme na spisy učenců a sledujeme temné stopy starověku; stačí jen odtáhnout záclonu slov a spatříme nejkrásnější strom vědění, jehož ovoce je výtečné, a to na dosah naší ruky. Ašak slova nedokáží postihnout cestu, kterou osvícená mysl se ubírá. Mohou pouze směr naznačit, ale dále po ní každý kráčí sám. A svobodnou vůlí si vybéře, zda trním se chce prodírat, anebo lehce po upravených stezkách se procházet. Obě cesty však stejný význam mají před tváří Svantovíta.
Pochopil a skrze vědomí krokem pevným s myslí lehkou vstoupil do síně bohů – svých Předků.