Lokalita: Hochtor (2 369 m) je hora v pohoří Ennstalské Alpy, jejichž je s výškou 2369 m nejvyšším vrcholem. Nachází se 4,5 km severovýchodně od Johnsbachu, v rakouské spolkové zemi Štýrsko. Leží na území Nationalpark Gesäuse. Nejstrmější svahy Hochtoru jsou severovýchodní, které jsou tvořeny 900 m vysokou stěnou. Celkově se Hochtor zvedá nad údolím Ennstal o 1800 m. Výchozí bod: Johnsbach, Hesshütte (1699 m) Vzdálenost z Prahy: 380 km, 4,5 hod Termín: květen 2006
V květnu 2006 jsme uskutečnili aklimatizační výstup na Hochtor – nejvyšší hora Národního parku Gesausee. Mělo se jednat o poměrně jednoduchý výstup a celé jaro jsme koketovali s myšlenkou, že by s námi jel i Marek, který o lezení projevil zájem. Nakonec mu to nějak nevyšlo, což se později ukázalo jako velmi šťastné. Výstup nakonec nebyl zdaleka tak lehký, jak jsme si mysleli.
Gesausee je vzdálené okolo 400 km od Prahy, takže jsme vyjížděli tradičně okolo 19 hodiny a na místo jsme dorazili okolo 2 hodiny ranní. Našli jsme si pěkné místečko na kraji lesa, kde jsme postavili stan.
Ráno, hned po sbalení stanu, začalo pršet. Nasedli jsme do auta a popojeli několik kilometrů na parkoviště, od kterého začíná cesta nahoru. Ve vytrvalém dešti se nám po příjezdu na parkoviště nechtělo ani z auta vylézt. Ale nedalo se nic dělat. Celou cestu nahoru bez přestání dost silně pršelo. Cestou bylo třeba vylézt několik ocelových žebříků a vyhoupnout se přes pár jištěných úseků. Tato cesta díky těmto několika úsekům, rozhodně nebyla určena pro rodiny s dětmi. Jinak ale cesta nebyla nijak zvláště náročná. Pouze déšť nám výstup velmi znepříjemňoval. Po asi 6 hodinách výstupu v asi nejhorším počasí, které jsme zatím na horách zažili, jsme došli k chatě Hesshütte, ležící ve výšce cca 1 700 mnm. Rozhodně jsme nebyli schopni již ten den lézt dál. Počasí se nezlepšovalo a my jsme byli úplně prosáklí vodou od hlavy až k patě. Po několikaminutové výměně názorů, jsme se s Martinem dohodli, že nebudeme stavět stan, ale ubytujeme se na chatě. Chatař rozdělal oheň v jídelně a my jsme si dali polévku a pivo a převlékli jsme se do suchého oblečení. V tu chvíli nám již bylo zase dobře. Celé odpoledne jsme strávili na chatě hraním her a plánováním výstupu. Náš plán jsme také konzultovali s chatařem. Byla zde poměrně silná jazyková bariéra, protože chatař anglicky neuměl ani slovo a německy mluvil, v nám zcela nesrozumitelném, nářečí. Po asi hodinovém rozhovoru jsme ale pochopili, že nám rozhodně cestu nahoru nedoporučuje. Prý je tam stále hodně sněhu a nikdo tam od podzimu nebyl. My jsme ale usoudili, že chatař neví, s kým má tu čest a rozhodli jsme se, že druhý den výstup rozhodně uskutečníme.
Druhý den ráno již nepršelo a tak nám nic nebránilo tomu, vydat se nahoru. Ze začátku cesta probíhala v pohodě, i když jsme místy lehce bloudili. Na krásně upravené turistické cestě se pouze místy nacházely sněhové návěje, které nám však nečinily žádné problémy. V tu chvíli jsme se posmívali chatařovi, že zřejmě nepochopil, že se baví se zkušenými horaly a ne s obyčejnými turisty. Jinak by nás přece nemohl odrazovat od výstupu kvůli takto směšným návějím. Cesta se nám rozhodně nezdála být nebezpečná. Až později jsme pochopili, o čem vlastně chatař mluvil. Ve vyšší poloze začalo skutečně sněhu rapidně přebývat. Když jsme došli na zasněžený hřebínek, pochopili jsme již zcela. Cesta vedla přes úzký
hřebínek, na kterém byly veškeré jistící prvky pod sněhem. Museli jsem se rozhodnout, zda se vrátit, nebo zda postupovat pomalu a hledat přírodní jistící prvky. I když bylo již poměrně pozdě a byli jsme na hranici času, který jsme si stanovili jako limit pro návrat. Ale s neúspěchem jsme se vrátit nemohli. Limit pro návrat jsme tak přehodnotili a asi o 4 hodiny jsme ho posunuli! Po mnoho hodinách velmi pomalého, ale relativně bezpečného lezení jsme přeci jenom stanuli na vrcholu. To už bylo ale 17 hodin. Nás v tu chvíli čekala ještě cesta zpět na chatu, kde na nás čekaly některé věci, které jsme zde zanechali, a pak cesta úplně dolů na parkoviště a zpět do Prahy. Bylo nám jasné, že to bude dost napnuté. Druhý den ráno jsme již měli oba sedět v kanceláři. Cesta zpět byla o mnoho rychlejší, ale stejně trvalo dost dlouho. Na chatu jsme se vrátili okolo 22 hodiny. Chatař byl velmi překvapen, že se nám podařilo vrchol zdolal. O to více byl překvapen, když jsme mu sdělili, že musíme ještě slézt dolů a jet do Prahy. Myslím, že v tu chvíli si větší blázny nedovedl ani představit. Venku již byla černočerná tma a my jsme kolem půl jedenácté vyrazili na cestu dolů.
Naštěstí jsme byli oba vybaveni čelovkami, takže nám tma nedělala větší problémy. Šli jsme opravdu rychle. V jednu chvíli jsme se rozhodli, že si na chvíli odpočinem a koketovali jsme s myšlenkou, že bychom se tak na 2 hodiny vyspali a teprve potom jeli domů. Byli jsme opravdu hodně utahaní. Měli jsme však své povinnosti. Navíc se mi vybil mobil a nemohli jsme dát vědět domů, že přijedeme později. Nakonec jsme se rozhodli, že budeme pokračovat. Kolem 2 hodiny ranní jsme dorazili k autu a hned jsme vyrazili na cestu do Prahy. Tušili jsme, že naše holky budou lehce nervózní, že stále nejsme zpět, ale netušili jsme, že to bude až tak vážné. Až po našem návratu jsme se dozvěděli, že holky celou noc nespaly a kolem 6 hodiny ranní dokonce volali na českou ambasádu v Rakousku, aby po nás vyvolali pátrání. Měli jsme štěstí, že pracovník ambasády byl poněkud pomalejší, a když jsme kolem půl osmé po našem návratu volali na ambasádu znovu, stále ještě nepodnikl žádné kroky.
Jak zhodnotit tento výstup. Na jednu stranu bylo velkým úspěchem, že se nám podařilo vylézt nahoru. Navíc jsme si poprvé opravdu vyzkoušeli jištění v obtížném terénu. Myslím, že jsme toto jištění zvládli na jedničku, a i když byl výstup náročný, nebyl pro nás nebezpečný. V žádném okamžiku jsme nepodstupovali žádné velké riziko díky perfektnímu jištění. Na druhou stranu jsme ale totálně nezvládli komunikaci s domovem. Holky na nás prostě spoléhaly a v okamžiku, když jsme se nevrátili a ani se neozvali, představovaly si to nejhorší. Je pravda, že se mi vybila baterka a cestou domů nebylo možné nikde volat. Ale mohli jsme minimálně zavolat z hranic. Prostě jsme to nezvládli. Holky navíc nevěděly, kam přesně jedeme a tak ani nevěděly kde nás hledat. Bylo to velké ponaučení a na další výpravu jsme si již pořídili nabíječku na mobil do auta. Navíc jsme při výstupu šetřili baterií a pravidelně jsme mobil vypínali. Před odjezdem jsme také holkám napsali přesně, kde budeme. Zkrátka jsme se z toho poučili a to je dobře. Hlavním ponaučením ale bylo, že jsme od té doby již nikdy neříkali, že se vrátíme v nějaký konkrétní den a konkrétní hodinu, protože to je při našich výpravách vždy nejisté. A tak se holky musely spokojit s nástinem, kdy zhruba dorazíme, a až ve chvíli, kdy jsme vyráželi z parkoviště zpět domů, tak jsme se nahlásili, že už jedeme.