Lokalita: Přírodní park Přebuz je chráněné území – přírodní park v blízkosti obce Přebuz (německy Frühbuß) v Karlovarském kraji v okrese Sokolov. Nachází se v Přebuzské hornatině v západní části Krušných hor při státní hranici s Německem. Nejvyšší nadmořskou výškou v parku je vrchol Špičáku v 991 m n. m., který se nachází přibližně 3,7 km západně od Přebuzi a je nejvyšší horou okresu Sokolov. V pramenné oblasti říčky Rolavy je rozsáhlý komplex vrchovištních rašelinišť. Mezi nejcennější patří Velké jeřábí jezero a Velký močál, které byly samostatnými národními přírodními rezervacemi až do roku 2012, kdy se staly součástí nově vyhlášené (vyhlášení 1. července 2012) národní přírodní rezervace Rolavská vrchoviště.[2][3] Na území přírodního parku, zejména v okolí Přebuzi a Rolavy (Sauersack), jsou místa zasažená rozsáhlou hornickou činností, která zde probíhala v minulosti od 12. století až do poloviny 20. století. Jediným městem v přírodním parku je Přebuz, která je svým počtem obyvatel 75 (údaj k 1. lednu 2012[4]) nejmenším městem v České republice. Výchozí bod: Přebuz Vzdálenost z Prahy: 170 km (cca 2 hod) Termín: únor 2022
A je to tu. Naše další zimní výprava. Po loňské pauze způsobené, nebojím se to říct, přímo fatálním nedostatkem sněhu, letos opět vyrážíme. Sněhu se zdá být všude dost, a tak jedeme opět po čase na české hory. Martin navrhuje Krušné hory, kde v posledních 2 letech párkrát byl a moc se mu to líbilo. Já z Krušných hor znám v podstatě jen oblast Božího Daru a Klínovce, což by ale pro účely našich toulek nebylo příliš vhodné místo. Martin navrhuje méně známou oblast přírodního parku Přebuz. Krušné hory lze obecně považovat za poněkud méně navštěvované hory a to přestože představují naše nejdelší pohoří měřící 240 km ze západu na východ. Menší návštěvnost Krušných hor s sebou přináší možnosti toulat se panenskou přírodou bez nutnosti probíjet se davy lidí. Nevýhodu lze na druhou stranu spatřovat v menším množství restauračních a ubytovacích zařízení, což nám ale při této cestě rozhodně nevadí, ba právě naopak. Neseme si tradičně všechno s sebou na zádech a tak spíme a jíme kde se nám zachce J
V sobotu v 7 hodin ráno nabírám Martina na Proseku a jedeme směr Přebuz. Navigace nás vede poněkud zvláštně, jako by měla za cíl nám ukázat Krušné hory v celé své kráse. Místo abychom jeli po dálnici a silnicích první třídy až do Karlových Varů, tak vjíždíme do hor již někde u Chomutova a jedeme více než hodinu Krušnými horami. Zatímco před Chomutovem spekulujeme, zda bude vůbec na horách dost sněhu a zda má cenu si brát sněžnice, velmi brzy zjišťujeme, že sněhu je na horách skutečně hodně. Kolikrát jsme již obdobnou debatu vedli před našimi výstupy a kolikrát jsme pak byli nadmíru překvapeni. Okolo 10 hodiny přijíždíme do Přebuzi, což je malé horské městečko mezi rozlehlými pláněmi a lesy. Přebuz má dvě parkoviště. Jedno je kupodivu plné, když poslední dvě volná místa právě obsadili nějací podivní běžkaři. Druhé parkoviště chvíli hledáme, neboť je zapadané sněhem, ale nakonec zde zdárně parkujeme a přebalujeme věci. Martin se hned chlubí, že si koupit nové nepromokavé rukavice v Lídlu. Samozřejmě mu je hned chválím, i když mi trochu připadají, že jsou vhodné spíše, když jde člověk s odpadkovým košem J Okolo půl jedenácté již vyrážíme od auta. Tradičně se nám daří netrefit nástup na zelenou
značku a chodíme několikrát sem a tam přes Přebuz. Na parkovišti je pár běžkařů, které během půl hodiny míjíme asi čtyřikrát v jednom i druhém směru. Jelikož jsme opět ověšeni těžkým nákladem, tak jsme zcela jistě k nepřehlédnutí a tak si nemůžeme nevšimnout poněkud zmatených pohledů balících se běžkařů. Po asi 20 minutách Martin navíc zjišťuje, že je mu v nových rukavicích zima a navrhuje návrat k autu, aby si půjčil rukavice, které jsem mu při přebalování nabízel. Po výměně rukavic nám trochu vyschlo v hrdle a tak si pohráváme s myšlenkou, že bychom se stavili na jedno rychlé v místní hospůdce, ale když vidíme před hospodou dvě dámy, které se marně snaží nasadit sněhové řetězy na auto, přičemž trousí poznámky ve stylu „kdyby tu tak byl nějaký šikovný chlap…“, tak se raději rychle obracíme a prcháme pryč po zelené. Dnešní trasu máme naplánovanou nejprve po zelené a následně do Rájeckého údolí, které se táhne severně okolo Špičáku, dále po žluté do Nové Vsi, a poté výstup na Komáří vrch (951 mnm), kde bychom měli postavit iglú.
V Přebuzi scházíme z hlavní silnice na zelenou turistickou značku. Nejprve přecházíme zasněžené pláně a pak již vlézáme do lesa. Jdeme stále úplně sami. Běžkařské trasy zde nebyly již dlouho protažené, což nás vzhledem k okolnostech těší. Proti běžkařům v zásadě nic nemám (vždyť i já jsem letos objevil kouzlo běžkování), ale dnes nemáme chuť se o tuto divočinu s nimi dělit. Bohužel se nám, trochu netradičně, podaří vydat se z rozcestí Pod Smrčinou špatným směrem, a místo abychom šli na západ a začali obcházet ze severu Špičák, vydáváme se úplně na druhou stranu, což si dost dlouho neuvědomujeme. Asi po 2 hodinách svižné chůze se nám z poza stromů začíná rýsovat několik chalup a konečně se objevuje také první altánek, kde bychom si mohli udělat oběd. Začínáme si vybalovat jídlo, ale po chvíli si všimnu, že je Martin nějak zamyšlený. Nejprve tomu nevěnuji moc pozornost, ale vše je jasnější ve chvíli, kdy Martin s trochu nakřápnutým hlasem sděluje, že má pro mě špatnou zprávu. „Víš co je tohle za vesnici“, vyhrkne Martin, ukazujíce na okolní chalupy. Zatím ještě úplně nechápu, kam touto zvídavou otázkou směřuje, ale když mi Martin zesmutněle sděluje, že je to Přebuz, vybuchnu v huronský smích. Tak se nám to zase povedlo, to je neuvěřitelné. Naštěstí již s těmito zážitky máme velké zkušenosti a tak vůbec nepropadáme zoufalství. Hned studujeme mapu a domlouváme se, jak tuto situaci, s grácií nám vlastní, vyřešit. Nakonec se domlouváme na změnu dnešního plánu a tak se novým místem pro dnešní přespání stává vrchol Špičáku (991 mnm). Jdeme poměrně svižným tempem a již okolo 15 hodiny jsme na vrcholu Špičáku. To je i na naše poměry velmi brzy, a máme tak spoustu času na stavbu iglú a vaření večeře. Na vrcholu Špičáku leží malý altánek, kde se hned usazujeme a pár desítek minut se kocháme výhledy. Pak ji hledáme vhodné místo na stavbu iglú. Martinovi se podaří najít krásné místo na kraji skály, kde se dostatečná rovinka. Sníh má perfektní konzistenci a tak jde stavbu skoro sama. Okolo 17 hodiny již máme postaveno a jdeme si do altánku uvařit večeři. Čeká nás již tradiční čínská polévka. Bohužel jsme si s sebou nevzali plechovky s pivem, které by teď fakt bodly. Musíme se tedy spokojit s vodou a několika loky likéru z Martinovi placatky. Padá tma a my si ještě asi 2 hodiny povídáme a kocháme se pohledy na asi 5 km vzdálená světla místního lyžařského střediska Bublava. Pak už nás čeká jen přesun do iglú a okolo 20 hodiny jdeme spát.
V neděli vstáváme okolo 7 hodiny a po snídani již krátce po 8 hodině vyrážíme na další cestu. Jdeme po zelené k Fišerovu pramenu, dále po žluté do Nové vsi, kde odbočujeme opět na zelenou. Následuje výstup na Komáří vrch. Na vrcholu se kocháme zvláštními skalními útvary, u kterých hned Martina napadá, že musely v dobách dávno minulých sloužit jako obětiště. Je fakt, že místo má zvláštního ducha. K tomu ještě modrá obloha a jarní sluníčko, které už začíná míst sílu. Věru nevšední zážitek. Přes kopec pokračujeme dál po zelené až na rozcestí Pod Komářím vrchem, kde uhýbáme ze zelené a vydáváme se doleva zpět ve směru Špičák. Okolo poledne přicházíme
k dalšímu altánku Šindelová-obora, kde si dáváme jídlo a rozehříváme sníh na vodu na pití. Tolik altánků co tady jsme asi nikde jinde neviděli. Mimo jiné to předpokládám souvisí právě s faktem, že tu nejsou nikde žádné hospody a tak místní správci aspoň připravili tyto skromné přístřešky, aby měl pocestný aspoň někde možnost ulevit svým bolavým nohám a doplnit energii na další cestu.
Po obědě pokračujeme dále na sever až na rozdvojku, kde se napojujeme na žlutou trasu. Máme zde možnost již zahnout doprava zpět do Přebuzi, kde bychom si mohli dát v hospůdce pivo a něco k snědku, nebo jít doleva a prodloužit si tak cestu asi o 10 km. Jako již tradičně se domlouváme poměrně jednoznačně. Samozřejmě že si prodloužíme cestu o 10 km J. Mimo jiné nás láká prohlídka skalního města, které jsme včera, kvůli našemu zabloudění, neviděli. Jdeme tedy dále po žluté, kudy se po chvíli dostáváme opět na rozcestí u Fišerova pramene. Tentokrát ale přecházíme přes rozcestí rovně dále po zelené. Cesta je zde docela pěkně upravená a tak sundáváme sněžnice. Dál jdeme poměrně hbitým tempem přes rozcestí Skalní město a dále pak na rozcestí Rájecké údolí. Zde se vydáváme doprava po Cínové cestě, přičemž celou dobu v podstatě obcházíme Špičák. Jelikož jsme si až do Rájeckého údolí sešli asi 250 výškových metrů z kopce, tak nyní musíme opět těchto 250 metrů vyšlápnout nahoru po Cínové cestě. V 15 hodin již docházíme na známe rozcestí Pod Smrčinou, kde jsme se v sobotu vydali špatným směrem. Je krásné počasí a tak si zde asi na půl hodiny sedáme a opalujeme se. Po dvou dnech vidíme také konečně živou duši. Jedná se o skupinku několika běžkařů. Jsou to nějací zkušení borci, kteří velmi elegantně v telemarku sjíždějí přilehlý kopec. Zde mi dovolte krátký historický exkurz k onomu telemarku. Telemarkové lyžování je lyžařský styl, který vznikl v druhé polovině 19. století v norském kraji Telemark. Tehdy ještě neexistovaly speciální sjezdové lyže a vázání, proto Sondre Norheim přišel na způsob, jak bezpečně sjíždět z kopců na běžkách s volnou patou. Jeho technika spočívala v širokých obloucích, které vykresloval přesunutím váhy, když pokrčil nohu a předsunul vnější lyži před vnitřní. Později vedla snaha o rychlejší jízdu k vývoji pevného vázání a telemark upadl v zapomenutí, udržel se pouze ve skokanské terminologii jako označení předpisového dopadu do pokleku. Až v sedmdesátých letech 20. století nastala renesance telemarkové techniky díky její přirozenosti, která působí elegantně a nezatěžuje tolik klouby jako alpský styl. Začaly se pořádat různé soutěže včetně mistrovství světa, které roku 1995 přešlo pod patronát Mezinárodní lyžařské federace, v březnu 2015 se na Dolní Moravě uskutečnilo první mistrovství České republiky.
Ale zpět k našemu výletu. Z rozcestí Pod Smrčinou pokračujeme již naší známou cestou až do Přebuzi, kam přicházíme, ve velmi solidním čase, okolo půl páté odpoledne. Převlíkáme se, na posilněnou si dáváme jedno pivko, které jsme si v autě nechali právě na tuto příležitost, tedy jako oslavné pivo, které završuje naši další skvělou výpravu. Pak už nás čeká jen cesta domů, kam okolo půl osmé v klidu přijíždíme. Další výprava v duchu úřednického alpinismu je završena a začíná čas plánování naší další letní výpravy. Horám zdar!