Tato kniha vzniká u příležitosti Martinových 50. narozenin. Vzniká tedy asi 1,5 roku poté, co mi Martin dává k mým 40. narozeninám úžasnou knihu „Všechny naše čtyřtisícovky, aneb Duo Astmatics v akci“. V tu chvíli se ve mně mísily pocity radosti a lítosti. Knihou mi Martin udělal obrovskou radost, nicméně se mi už v té chvíli rodila v hlavě myšlenka na mou knihu k jeho 50. narozeninám. Je to ale vlastně jen další důkaz toho, že jsme skuteční parťáci a napadají nás podobné myšlenky. To je také jeden z hlavních důvodů, proč nám naše lezení vydrželo již tak dlouho a pevně věřím, že máme před sebou ještě mnoho dalších báječných zážitků.
Tato kniha je nazvaná „20 let v oblacích“, což je odkaz na skutečnost, že se při našich výstupech skutečně dostáváme nad úroveň mraků, které leží hluboko pod námi v okolních rozlehlých údolích. Název má pro mě však i další rozměr a to v podobě stavu mysli, ve kterém se nacházíme nejen při našich výstupech, ale ještě dlouho po návratu domů. Pozorný čtenář si vcelku snadno všimne určité nepřesnosti v názvu knihy. Ve skutečnosti je rok 2018 „teprve“ 19. rokem našich úžasných výletů. Snad tedy čtenář pochopí mé pohnuty a bude v tomto směru tolerantní. Název 19 let v oblacích mi nepřišel dostatečně symbolický a dát Martinovi dárek k 50. narozeninám o rok později mi také nepřišlo správné.
Vzhledem k tomu, že kniha vzniká až jako druhá v pořadí, bylo nutné přijmout určité zásady, aby snad nebyla chápána jako kniha konkurenční k existující Martinově knize. Pochopitelně bych se mohl pokusit vyprávět stejné příběhy o trochu vtipněji, vypjaté chvíle o trochu dramatičtěji a z mých občasných chyb udělat chyby Martinovi. Ale to jsem si hned zkraje zakázal. Skutečnost, že Martin v knize popsat převážně jen výstupy na čtyřtisícovky, mi nechal, možná trochu záměrně, prostor popsat těch mnoho dalších výstupů, které možná nedosahovaly takových výšin, ale nebyly o nic méně zajímavé ani o mnoho jednodušší.
Knihu tedy vnímám jako jakýsi druhý díl ke knize první. Tato kniha obsahuje popis všech našich výstupů, včetně doplnění, z mého pohledu, těch nejlepších fotografií (pouze těch, které již nepoužil Martin) , nicméně u výstupů na vrcholy popsané v knize první, se omezuji na základní popis oblasti a pokud lze, tak pouze doplňuji některou z dalších vtipných či jinak významných situací během výstupu, či trochu upřesňuji některé skutečnosti. Výjimkou je pouze několik výstupů mezi roky 2002 – 2006, které jsem měl již zpracované před vydáním Martinovi knihy a tak je zde uvádím kompletní, tak jak jsem je vnímal já. Jedná se o výstupy na Grossglockener 2002, Grosser Priel 2004, Mont Blanc 2005 a Dufourspitze 2006. Tím dávám zvídavému čtenáři možnost porovnat, jak mohou dva účastníci vnímat stejný výlet rozdílně a zejména, jak se mohou rozcházet vzpomínky na takovou akci po mnoha letech. Vždyť realitu si každý vytváříme sám a vzpomínky na ni jsou jedinečné, rozdílné a nepředatelné.
Kniha vzniká po 19 letech od prvního výletu do Roháčů v roce 2000. Z toho důvodu mohou být některé situace popsány trochu nepřesně, některé mé vzpomínky se již mohou trochu rozcházet se vzpomínkami Martinovými. Skutečnost, že kniha vzniká na začátku roku 2018, mi dává jistou výhodu oproti knize první, Martinově. V tento okamžik již lze říci, že jsme dokázali stanout na alespoň jednom ze čtyřtisícových vrcholů ve všech z šesti evropských oblastí, kde se čtyřtisícové vrcholy nacházejí. Jelikož toto považuji osobně za mimořádný počin, uvádím níže ještě přehled těchto oblastí s informací, ve kterých letech se nám toto podařilo.
1. Masiv Mont Blanc –nejvyšší hora Evropy Mont Blanc (2005)
2. Walliské Alpy –Dufourspitze (2006), Matterhorn (2008), Dom (2015), Martin ještě Breithorn, Castor a Pollux (vše 2003)
3. Bernina – Piz Bernina (2010)
4. Bernské Alpy – Mnich (2011), Aletschhorn (2014)
5. Grajské Alpy – Gran Paradiso – Gran Paradiso (2016)
6. Dauphineské Alpy – Les Ecrins – Barre des Ecrins (2017)
1. Roháče
Lokalita: Roháče jsou jeden z geomorfologických okrsků Západních Tater na Slovensku a částečně i v Polsku. Část Roháčů (asi 260 km²) je od roku 1987 součástí Tatranského národního parku, na polské části jsou částí polského Tatranského národního parku.
Nejvýznamnější vrcholy: Baníkov (2178 m), Pachoľa (2167 m), Hrubá kopa (2166 m), Tri kopy (2136 m), Plačtivé (2125 m), Ostrý Roháč (2088 m), Spálená (2083 m), Volovec (2063 m)
Významná sedla: Baníkovské sedlo (2040 m), Smutné sedlo (1963 m), Jamnické sedlo (1908 m)
Výchozí bod: Liptovský Mikuláš, Žiarska chata (1285 m)
Vzdálenost z Prahy: 500 km, 5-6 hod
Termín: Konec října 2000
Jak to všechno začalo?
Všechno začalo na podzim v roce 2000, kdy přišel švagr Martin se zcela nevinným dotazem, jestli s ním a se švagrem Honzou nepojedu na hory. Martin se této zálibě již několik let věnoval a asi vytušil, že je správný čas, nás do této krásné záliby vtáhnout. Martin sám zatím nebyl žádným zkušeným horalem. Do té doby měl tuším slezené pouze Roháče a byl na týdenním putování po rumunských horách. To z něho však stále dělalo podstatně zkušenějšího horala, než jsme byli mi s Honzou. Martin však jistě nebyl žádný zelenáč. Měl za sebou několikaletou zkušenost ze skauta a tak bravurně ovládal pohyb ve volné přírodě, dokázal si sám uvařit, najít vhodné místo na postavení stanu a dokonce i sám stan postavit.
Zkrátka a dobře mě myšlenka, zcela nezávislého putování po téměř panenské přírodě, okamžitě zaujala. Martin se již v této době pasoval na odborníka na předpověď počasí (prvních několik let mu skutečně předpovědi vycházeli). Termín naší výpravy byl stanoven na konec října, kdy je dle Martina velmi stabilní počasí. Já s Honzou, jako úplní začátečníci, jsme s termínem s nadšením souhlasili.
Roháče jsou vzdáleny zhruba 500 km od Prahy, a tak jsme jako dopravní prostředek zvolili lůžkový vlak, abychom se mohli všichni tři cestou vyspat a mohli hned ráno vyrazit na túru plně odpočati. Vyjížděli jsme kolem 23 hod z Hlavního nádraží. Cesta probíhala dobře, dokonce jsme se doopravdy i trochu vyspali. Mírné komplikace nastaly až v místě příjezdu – Liptovském Mikuláši. Po příjezdu do stanice jsme se nic netušící jali uklízet kupé, vykonávat ranní hygienu, a to vše v domnění, že máme stále dost času a že budeme vystupovat až v další stanici. To že jsme již v naší cílové stanici, jsme zjistili až poté, co do našeho kupé přišel průvodčí s nevěřícím výrazem ve tváři. Věděl , že zde máme vystupovat, a tak ho dost překvapilo naše pohodové tempo. Když nás na to upozornil, nastal neuvěřitelný úprk. To se však již dával vlak do pohybu a my jsme ještě dobalovali poslední věci. Na to, abychom zkontrolovali, že máme všechno, již nebyl čas. Takže jsme popadli batohy a rozeběhli se přes dlouhou uličku. Vlak již nabíral na obrátkách a průvodčí na nás řval, ať makáme. No, vyskakovali jsme z již poměrně rychle jedoucího vlaku. Naštěstí jsme znali zásadu skákání po směru jízdy, abychom neztratili balanc. Dopadlo to naštěstí dobře, a tak jsme se tomu mohli za chvíli v nádražní restauraci, při láhvi piva, ze srdce
zasmát. Bylo kolem šesté hodiny ranní a my jsme se po mírném posilnění vydali na autobusovou zastávku, odkud nás měl autobus odvést k úpatí Roháčů.
V následujících třech dnech jsme absolvovali výstupy na několik, pro mě a Honzu do té doby, neskutečných kopců. Poprvé jsme se přehoupli přes dva tisíce metrů, což byl jistě velký zážitek.
Za tři dny jsme zdolali několik dvoutisícových vrcholů, mezi kterými byly známé kopce jako Baníkov, Hrubý Vrch a Tri kopy. První den nám sice počasí moc nepřálo, ale další dva dny byly nádherné a opravdu jsme si to moc užili. Nejraději vzpomínám na stanování v údolí mezi krásnými kopci ve zcela opuštěné přírodě. Noční posezení u ohně a pozorování nádherné oblohy plné hvězd, bylo nezapomenutelným zážitkem.
Poslední den si chvíli užíváme lenošení na karimatkách na sluncem rozehřátém travnatém svahu, která se do konce pokoušíme v jednu chvíli na karimatkách sjet. Je to hrozná sranda, kterou však odnesou karimatky. Ale to nevadí.
V žádném případě se nedá říct, že by tyto tři krásné dny, nebyly fyzicky náročné. Zátěž byla pro nás nezkušené zelenáče enormní, ale krásné počasí a nádherná příroda všechny pocity únavy vždy přebyla. Tento výlet lze jednoznačně označit za velmi skvělý zážitek, který odstartoval v jistém smyslu novou éru našeho života. Výprava do Roháčů dodala našemu životu nový rozměr. Roháče nám daly poznat dosud nepoznané krásy a byly impulzem pro naše další výlety do hor.
2. Triglav, Julské Alpy
Lokalita: Julské Alpy leží z větší části na území Slovinska. Do Itálie zasahují pouze svou menší západní částí. Julské Alpy jsou zároveň nejvyšším pohořím Slovinska. Geologicky patří k soustavě Jižních vápencových Alp. Základním stavebním kamenem je triasový vápenec s výraznou vertikální modelací. Dělí se na dvě skupiny : Západní Julské Alpy – (skupina Jof di Montasio a Jof Fuart) leží na území Itálie (Alpi Giulie) a Východní Julské Alpy – leží na území Slovinska. Nejvyšší vrchol pohoří je Triglav – 2863 m n. m. ležící ve Slovinsku. Na území Julských Alp pramení dvě významné Slovinské řeky: Sáva a Soča. Z velkého počtu jezer jsou největší Bohinjské jezero a Bledské jezero.
Nejvýznamnější vrcholy: Triglav (2864 m), Jof di Montasio (2753 m), Škrlatica (2740 m), Mangart (2678 m), Jôf Fuart (2666 m)
Výchozí bod: Mojstrana, Aljažev dom (1015 m), Dom Planika (2401 m)
Vzdálenost z Prahy: 600 km, 7 hod
Termín: květen 2001
Poté co jsme na podzim 2000 absolvovali první horskou výpravu do Roháčů, přemýšleli jsme, jaké další hory budou následovat. Volba padla na Julské Alpy. Hlavním cílem pak bylo zdolání nejvyšší slovinské hory Triglav (2 864 mnm). Sestava byla opět stejná jako v případě podzimní akce předchozího roku, tj. Martin, Honza a já. Tentokrát jsme si na horskou výpravu rezervovali celý týden.
Nutno podotknout, že jsme do Julských Alp odjížděli stále jako zelenáči, kteří až na Martina absolvovali pouze jednu horskou výpravu. Je pravda, že zkušeností jsme moc neměli, ale co víc, naše vybavení bylo dosti žalostné. Ale jedeme přeci na jih – do tepla – tam nic moc potřebovat nebudeme. Každopádně zcela nevybaveni jsme teda taky nebyli. Od bratra jsem si půjčil zánovní turistické boty , které sice byly na úrovni „vietnamek“, ale byly kotníčkové, což žádné mé boty nebyly, a dala se od nich očekávat alespoň nějaká opora kotníků v náročném terénu. Podrážku však neměly téměř žádnou.
Hlavní ale bylo, vzít si s sebou kraťasy, triko a opalovací krém, abychom se opálili. Nejvíce rozumu měl asi Honza, který myslel i na jištění v náročném terénu, a přibalil do batohu i prádelní šňůru (i na tu později došlo).
Za termín výpravy byl vybrán konec května, kdy již sice bylo hezky, avšak sezóna začíná oficiálně až od začátku června. Tím jsme sice měli jistým způsobem zajištěno to, že v horách budeme prakticky sami, ale zato riskujeme, že v případě potřeby využít ubytování na některé z chat budeme mít smůlu, protože budou ještě zavřené.
V den odjezdu jsme se všichni sešli u mých rodičů a kolem půlnoci jsme vyrazili vstříc novým zážitkům. Cestu jsme zvládli i přes občasné bloudění docela dobře. K ránu jsme již byli na místě. Aspoň na chvilku jsme se natáhli u auta na parkovišti a snažili jsme se načerpat důležité síly. Bylo domluveno, že první den bude odpočinkový, a že si uděláme pouze menší túru po okolních kopcích. Poté, co jsme vylezli několik set výškových metrů, otevřely se nám nádherné výhledy na okolní kopce. No paráda. Konečně jsme v pořádných horách. Nevím, který chytrák to navrhl, ale domluvili jsme se, že se nebudeme zpátky vracet stejnou cestou, ale že se pokusíme přelézt blízko ležící skálu, a sejdeme pak dolů z druhé strany. Opravdu výborný nápad. Podařilo se nám vyšplhat několik desítek výškových metrů, když jsme zjistili, že skála začíná být
v podstatě kolmá a že je vyšší než jsme původně předpokládali. Zkrátka dál to nešlo. V tu chvíli jsme k všeobecnému nadšení zjistili, že ani cesta zpět již nebude tak snadná. Trvalo nám nějakou dobu, než jsme se znovu dostali na rozumnou cestu a oddechli si. Byla to pěkná hovadina. To nám potvrdil i pozdější pohled z odstupu, ze kterého se ona skála konečně vybarvila. Rozhodně se nejednalo o malou skalku. Bylo to skála jako kráva a bez dobrého vybavení by si na ni zřejmě netroufli ani zkušení horolezci. Získali jsme ale cennou zkušenost. Takovýchto cenných zkušeností jsme v následujícím týdnu získali ještě několik. Chybami se zkrátka člověk učí a žádný učený z nebe nespadl. Je pravda, že my jsme na několika místech skutečně málem spadli!
Po bezpečném návratu k autu jsme se našemu pokusu ze srdce zasmáli a začali jsme probírat podrobnosti výstupu na nejvyšší vrchol Julský Alp a Slovinska, Triglav. Tento vrchol dosahuje výšky blížící se třem tisícům metrů. Nikdo z nás do této doby v žádné podobné výšce nebyl.
Druhý den ráno jsme zabalili potřebné věci a vyrazili vstříc Triglavu. Jelikož jsme počítali s tím, že se již ten den k autu nevrátíme, vzali jsme si s sebou i stan a spacáky. Byl krásný slunečný den a tak jsme šli všichni pouze v kraťasech a nahoře bez. Ze začátku šla cesta velmi dobře, mírné stoupání jsme v pohodě zvládali a i některé lehce exponované úseky jsme bravurně přelezli. Vypadalo to, že budeme mít dobrý den, a že nás nemůže nic zastavit v tom, abychom zdolali vrchol. První obtíže nastaly ve výšce okolo 1700 m.n.m., kde se začaly objevovat zbytku sněhu. Čím jsme šli výš, tím pochopitelně sněhu přibývalo a čím dál tím častěji jsme naráželi na nebezpečné návěje přes jinak velmi pěkně upravenou turistickou stezku. Z pohledu zkušeného horala by zřejmě nešlo o tak závažný problém, avšak u nás se začaly objevovat známky nedostatečné technické vybavenosti. Mé bezpodrážkové boty na sněhu značně klouzaly, a každou chvíli hrozilo uklouznutí a pád ze skály. Nebyl to moc příjemný pocit. Ve výšce kolem 2000 m.n.m jsme vážně uvažovali o návratu zpět, ale chuť dosáhnout vrcholu zvítězila a tak jsme pokračovali dál. Snad nejtěžší překážkou, kterou jsme museli absolvovat, byl zasněžený, zhruba 5 m široký žlab, který bulo nutné překročit. V tu chvíli přišla na řadu prádelní šnůra. První lezl, za prádelní šnůru přivázaný, Honza. Já s Martinem jsme jistili. Dost to klouzalo. Honzovi dokonce dvakrát podklouzla noha a vezl se dolů žlabem, který pokračoval dolů strmou skálou. Naštěstí se nám podařilo Honzu na prádelní šnůře zachytit. Opravdu nevím, co by se stalo, kdybychom šnůru neměli! Nakonec se Honzovi podařilo žlab přelézt, i když na druhé straně dost trpěl, když jeho zmrzlé ruce přicházely k sobě. Pak jsem přešli my s Martinem, jištěni Honzou z druhé strany. To se již obešlo bez vážnějších problémů.
Zhruba ve 2 300 m.n.m jsme se již ocitli na zasněžené pláni, po které byl pohyb již značně jednodušší a ani zde nehrozilo velké riziko pádu. Akorát jsme byli celí promočení. Naštěstí bylo krásně, teplota kolem 30 stupňů, takže nám to tolik nevadilo. Odpoledne jsme se doplazili k horské chatě Dom Planika, ležící přímo pod vrcholem Triglavu ve výšce 2 401 m. I když jsme měli s sebou stan, byli jsme opravdu rádi, že byla chata již otevřena. Měli jsme štěstí, protože to byl první den, kdy chata otevřela. Chatař na nás popravdě koukal poněkud vyplašeně, zvláště když jsme mu sdělili, že jsme přišli od Aljažova domu. Při jeho reakci, že touhle cestou sem nikdo od loňské zimy ještě nepřišel, jsme se se zadostiučiněním smáli pod vousy. Pak následovalo ještě chlapské poplácání po ramenou s nádherným pocitem vítězství, že jsme tuto obtížnou cestu zdolali. Vítězství to však ještě nebylo. Vždyť jsme ještě nebyli na vrcholu. Byli jsme dost utahaní a tak jsme si šli docela brzy lehnout. V chatě kromě nás spala ještě tříčlenná skupina maďarských horolezců. Je pravda, že v tu chvíli nám toto poněkud komické slovní spojení „maďarský horolezec“ uniklo, avšak při líčení našeho výstupu po našem návratu, většina lidí propadala brutálnímu záchvatu smíchu.
Ráno nás opět probudilo sluníčko a tak jsme opět v kraťasech vylezli před chatu a prohlíželi jsme si vrchol, který ležel opravdu kousíček od nás. Před chatou jsme se pozdravili s maďarskými horolezci, kteří se již oblékali do perfektního horolezeckého vybavení. Samozřejmostí byly umělohmotné boty, mačky, provaz, cepín, goretexové oblečení. Dal jsem se s nimi do řeči a oni my sdělili, že přemýšlejí o tom, že polezou na Triglav. Skutečně i přes veškeré vybavení, byli zatím ve fázi rozvažování, zda to zkusit nebo ne. Pohled, kterým mě obšťastnili ve chvíli, když jsem jim řekl, že se tam chystáme také, byl opravdu kouzelný. Pohledem mě přejeli od hlavy k patě a opravdu neskrývali překvapení. Já tam stál v kraťasech a teniskám, v ruce jsme držel buchtu a suverénně jsem jim sděloval, že jdeme nahoru. Myslím si, že tento zážitek ještě dnes přidávají k dobrému po hospodách.
Zatímco maďarští horolezci již vyrazili nahoru, my jsme dokončovali snídani a bedlivě jsme sledovali jejich pokus o výstup. Ze začátku vypadal výstup bezproblémově, ale poté následoval evidentně zmrzlý hřebínek, který byl zřejmě nad jejich síly. Nakonec to vzdali a vraceli se zpět. V tu chvíli jsme usoudili, že naše technické vybavení nám bohužel tento výstup neumožní a rozhodli jsme se pro objetí vrcholu a o pokus o výlez z druhé strany. Druhá strana však nevypadala o mnoho lépe, a tak se o výstup nalehko pokusil pouze Martin, a i on se po chvíli vrátil s tím, že to opravdu nepůjde.
Když jsme se ujistili, že se nahoru nedostaneme, tak jsme se rozhodli, že slezeme zpět do údolí k Aljažovu domu, u kterého jsme měli auto, nicméně tentokrát jinou cestou. Po chvíli cesty se začalo kazit počasí. Během velmi krátké doby padla dost hustá mlha a rapidně se ochladilo. V mlze se nám podařilo ztratit cestu. Nějakou dobu jsme chodili křížem krážem po zasněžených pláních a přemýšleli jsme kudy dál. Došli jsem ke kraji skály, kde jsme uviděli několik set metrů hluboký sráz, který se táhl na obě strany do nedohledna. V tu chvíli nás popadli určité obavy a poprvé nás napadlo, že se třeba nemusíme zpět dostat. Po prožití několika psychicky slabších minut jsme se vzchopili a pokračovali jsme v hledání cesty. To se nám nakonec podařilo. Pak už cesta šla docela v pohodě, i když se Honza cestou zapřísáhl, že jestli tuto cestu přežijeme, tak přestane kouřit. To skutečně po příjezdu na nějakou dobu dodržel.
Když jsme pozdě odpoledne dorazili zpět k autu, byli jsme opravdu rádi, že jsme to přežili. V tu chvíli jsme začali řešit, kde vlastně dnes večer přespíme. Napadlo nás, jít se zeptat do Aljažova Domu, jestli si můžeme někde postavit stan. Jelikož byl všude zákaz stanování, tak jsme čekali, že se naše prosba nesetká s kladným přijetím. Jak jsme se blížili k chatě, tak jsme se domluvili, že se hlavně nesmíme smát, abychom situace ještě více neztížili. V tu chvíli se otevřeli dveře, ve kterých stála chatárka a my jsme si všimli nápisu na otevřených dveřích „kaditi zaprto“. V tu chvíli jsme se začali nahlas chechtat. Výsledek byl pak jednoznačný. V žádném případě si tady stan postavit nemůžete, odvětila chatárka. Večer jsme se tedy zabalili a popojeli jsme autem k místu, ze kterého měl začínat náš další výstup. Usídlili jsem se v malé liduprázdné vesničce poblíž Bohinjského jezera. Posadili jsme se na zahrádku u místní zavřené hospůdky, zapálili jsme svíce a hráli pozdě do noci karty. Byla to vskutku uvolňující zábava po náročném dni. V tu chvíli z nás opět spadlo napětí a byli jsme připravení na další výstupy.
Ráno jsme v klidu posnídali a vydali se na další výstup. Jednalo se o výstup k sedmero triglavským jezerům s převýšením zhruba 1000 m v pohodlném terénu. Šlo o jednodušší turistickou cestu vhodnou i pro vytrvalejší děti. Výstup nám trval několik málo hodin a po obědě jsme již dorazili ke krásnému jezírku, u kterého jsme se rozhodli zůstat. My s Honzou jsme zbytek odpoledne již jen lenošili, zatímco Martin se rozhodl ještě kousek pokračovat. Po několika hodinách zjistil, že cesta, kterou se chtěl vrátit zpět je neprůchodná a tak se vydal zpět. Přišel dost vyčerpaný až za tmy. U jezírka stál krásný winterraum ve kterém jsme se pohodlně vyspali.
Pátý den jsme slezli zpět do údolí a vydali jsme se zpět domů. Cestou jsme se ještě stavili na vykoupání v blízkém jezeře Bled. K večeru jsem dorazili k českým hranicím. Rozhodli jsem se, že ještě nepojedeme domů a že zastavíme kousek od hranic a dopijeme piva, která jsem si s sebou vezli. Auto jsme nechali na kraji pole a slušně jsme se zbourali. Ráno jsme již překročili hranice a kolem oběda jsem byli všichni doma.
Tato výprava se určitě povedla, i když se nám nepodařilo zdolat vysněný Triglav. Další stinnou stránkou této výpravy byl fakt, že se Honza rozhodl, že již s námi dále na hory jezdit nebude. Sice má hory rád, ale není již ochoten podstupovat takové riziko. My s Martinem jsem museli konstatovat, že jsme skutečně díky nedostatečnému vybavení museli podstoupit zbytečné riziko a rozhodli jsme se, že bude potřeba nějaké to vybavení nakoupit.
3. Grossglockner, Vysoké Taury
Lokalita: Großglockner (3798 m) je nejvyšší hora Rakouska, která se nachází ve skupině Glockner patřící do Vysokých Taur a leží na hranici spolkových zemí Korutany a Tyrolsko.Štíhlá, ledovcovo-skalnatá pyramida v bočním výběžku hlavního alpského hřebene připomíná svým tvarem zvon – odtud název „Velký zvoník“ (Großglockner). Horská skupina Glockner (Glocknergruppe) je jednou ze sedmi částí, na něž se člení Vysoké Taury. Vysoké Taury jsou nejdelší a nejmohutnější horský systém rakouské části Východních Alp. Tvoří tak jakousi páteř Rakouských Alp. Hřeben s celkovou délkou 200 km nemá v celých Východních Alpách konkurenci. Celá oblast je bohatě zaledněna.
Nejvýznamnější vrcholy (skupina Glockner): Grossglockener (2798 m) Großes Wiesbachhorn (3564 m), Johannisberg (3453 m), Hoher Riffl (3338 m), Fuscherkarkopf (3331 m), Kitzsteinhorn (3203 m)
Nejvýznamnější vrcholy (Vysoké Taury): Grossglockner (3 798 m), Grossvenediger (3 666 m), Grosses Wiesbachhorn (3 564 m), Dreiherrnspitze (3 499 m), Hochalmspitze (3 360 m), Petzeck (3 283 m), Hocharn (3 254 m), Ankogel (3 246 m), Hoher Sonnblick (3 106 m)
Výchozí bod: Kals am Grossglockner, Lucknerhaus (1918 m), Stüdlhütte (2801 m)
Vzdálenost z Prahy: 620 km, 7 hod
Termín: září 2001
Prakticky hned po našem návratu z Julských Alp jsme začali s Martinem rozebírat nedostatky naší výpravy. I přes mnohá pozitiva a nádherně strávený týden v horách bylo nutné zhodnotit i věci, které jsme ne úplně zvládli. Hlavním problém byla jednoznačně nedostatečná výbava. Rozhodli jsme se tedy, že na další výpravu již budeme muset výrazně na výbavě zapracovat. Největší investicí byly určitě nové boty, ale jimi to v žádném případě neskončilo. Dále jsme si uvědomili, že v některých velmi důležitých aspektech vysokohorské turistiky máme značné mezery. Jelikož jsme chtěli zkusit i vyšší hory, bylo nezbytné naučit se používat mačky, cepín a lano. Rozhodli jsme se tedy, že pro nás může být užitečný výstup s profesionály. Vybrali jsme si nejznámější českou outdoorovou agenturu Adventura. Jako ideální se ukázal výstup na nejvyšší horu Rakouska Grossglockner (3798 mnm). Jednalo se o čtyřdenní výlet, který sliboval i seznámení s používáním technického vybavení nutného pro pohyb po sněhu a jeho zapůjčení. Zájezd sice vůbec nebyl levný (při cestě na vlastní pěst bychom jistě stlačili cenu na polovinu), ale nějak jsme potřebovali nabýt znalosti a toto vypadalo jako skvělý způsob.
Sraz byl stanoven na pozdní odpoledne ze stanice metra Pankrác, odkud odjíždějí všechny zájezdy pořádané cestovní agenturou Adventura. Jelo se přes noc, takže jsme se mohli v autobuse i trochu prospat. Brzy ráno jsme dorazili na místo, byla rozdána potřebná výstroj a vyrazili jsme nahoru. Šli jsme klasickou cestou přes Stüdlhütte (2802 mnm). Parkoviště se nacházelo ve výšce cca 1900 mnm, takže výstup na chatu představoval cca 900 výškových metrů. Cesta nebyla nijak zvlášť náročná a kolem oběda jsme byli na chatě. Odpoledne bylo naplánováno jako výukové a odpočinkové. Byli jsme seznámeni s některými zásadami pohybu v horách, zejména pak na sněhu. Speciální pozornost byla věnována pohybu na lavinových svazích. Mimo jiné jsme měli možnost, vyzkoušet si hledání člověka zasypaného lavinou (hledali jsme pochopitelně pouze zahrabanou vysílačku signálu). Dále jsme nacvičovali pohyb s mačkami okořeněný nácvikem pádu a brždění cepínem. Musím uznat, že to bylo vcelku zajímavé. Zbytek odpoledne jsme pak s Martinem strávili stavbou iglú,
které se nám docela povedlo, a všichni z nás byli paf. Toto bylo naše vůbec první iglú a znalosti zde nabyté jsme mnohokrát uplatnili při našich zimních toulkách po Šumavě.
Druhý den byl stanoven jako výstupový. Vstávali jsme poměrně brzy, seskupili jsme se do jednotlivých družstev po pěti lidech a vyrazili jsme vstříc vrcholu. Ze začátku to šlo vcelku dobře, i když jsme měli v týmu jednu těžkou brzdu (staršího přitloustlého chlápka), kterého jsme vlastně celou cestu táhli na provaze za námi. Terén byl vcelku dobrý, ale začalo se zhoršovat počasí. Když jsme dorazili na Erzherzog Johan Hütte (3454 mnm), tak už nebylo téměř vidět na krok a silný vítr nám téměř nedovolil dýchat. Vítr s sebou navíc zvedal zmrzlý sníh, který nás bodal do obličeje jako jehličky. Cesta na vrchol v tomto počasí rozhodně nebyla možná. Vedoucí výpravy rozhodli, že se vrátíme zpět. Moc nás to netěšilo, ale museli jsme jít. Bylo rozhodnuto, že pokud se počasí příští den zlepší, zkusíme výstup ještě jednou. Odpoledne jsme strávili odpočinkem.
Ráno se počasí bohužel vůbec nezlepšilo a tak bylo rozhodnuto, že pokus o výstup nemá smysl a tak jsme se vydali na sestup k autobusu. V odpoledních hodinách jsme byli již na cestě zpět do Prahy.
Výstup se nám sice nezdařil, ale rozhodně jsme nabyli nové cenné zkušenosti. Taky jsme o několik stovek metrů zvýšili naše výškové maximum na necelých 3 500 mnm. Naučili jsme se používat mačky, cepín a lano. To byl koneckonců hlavní účel této cesty. Jako bonus jsme navíc získali několik nových „kamarádů“, se kterými jsme si vyměnili kontakty a domluvili se, že si tento výstup určitě další rok zopakujeme.
4. Grossglockner, Vysoké Taury
Termín: září 2002
Při loňském výstupu na Grossglockner, který se nám nepodařilo kvůli špatnému počasí zdolat, jsme se seznámili s několika stejnými blázny, jako jsme my, a se kterými jsme naplánovali zopakování výstupu na Grossglockner. Z původně domluvené mnohačlenné výpravy jsme nakonec zbyly tři, ale to bohatě stačilo. Ke mně a Martinovi se přidal Martin Štěňha (zvaný Kamzík). Byli jsme moc rádi, protože Kamzík měl poměrně bohaté zkušenosti z alpským výstupů, kterých absolvoval mnohem více než my s Martinem. Z půjčovny jsme si půjčili potřebné vybavení – mačky a cepín, koupili jsme si vlastní lano a v pátek odpoledne jsme vyrazili na náš druhý výlet na Grossglockner. Kamzík vzal své auto (Škoda Felicie), protože se v dané chvíli jednalo o nejlepší auto, které jsme měli k dispozici (já s Martinem jsme měli ještě o třídu horší Škodu Favorita). Snad i kvůli tomu, ale zejména díky jeho skvělé kondici a relativně bohatým zkušenostem, se Kamzík sám pasoval na vedoucího výpravy (jako samozvaný vedoucí se pak choval na všech dalších společných výpravách).
Jeli jsme přes noc, takže jsme se aspoň trochu prospali. Aspoň já s Martinem, Kamzoš nám nechtěl své „krásné“ autíčko půjčit a tak řídil sám celou noc. My s Martinem jsme ale byli v podstatě rádi, protože jsme byli ráno čilí a připravený na výstup. Již po cestě jsme spekulovali o našem výstupu na vrchol. Nakonec jsme se společně dohodli, že nepůjdeme přes Stüdlhütte, jako při loňské výpravě s Adventurou, a dojdeme první den až na Erzherzog Johan Hütte. To představovalo převýšení cca 1 500 m, což rozhodně nebylo nemožné. Při dobrém počasí by se tento výstup dal celkem bez problémů zvládnout. Počasí nám bohužel zase nepřálo a vytrvalé sněžení nám velmi znepříjemňovalo výstup. Mně navíc začalo hrozně bolet v krku, k čemuž se během výstupu přidala i rýma a dost silné kašlání. Nakonec jsme se rozhodli uhnout z plánované trasy a zamířit na již známou Stüdlhütte. Odpoledne jsme poměrně vyčerpaní na Stüdlhütte dolezli. Mě v tu chvíli bylo už opravdu mizerně. Zbytek dne jsme pak strávili odpočinkem. S kluky jsme pak začali plánovat výstup na druhý den. Já jsem vzhledem ke svému stavu usoudil, že pokus o výstup nemá smysl. Domluvili jsme se tedy, že pokud bude počasí ráno lepší, kluci se pokusí o výstup a já na ně počkám na chatě. Pokud se nezlepším, všichni tři sestoupíme dolů na parkoviště a pojedeme domů.
Druhý den ráno kluci nevěřili svým očím, když vykoukli z chaty a zahlédli úplně modrou oblohu. Počasí na výstup bylo skutečně výjimečně dobré. Kluci tedy vyrazili. Počasí celý den vydrželo. Já jsem celý den průběžně polehával na chatě, a nebo seděl před chatou a kochal se nádhernými výhledy na okolní hory. Kluci se vrátili až pozdě odpoledne. Byli poměrně dost utahaní, ale nadšení. Vrcholu tentokrát dosáhli. Po návratu vyprávěli, jak se několikrát během cesty chtěli otočit a vzdát to. Nakonec to ale dokázali. Byl jsem za ně opravdu rád, i když mě trochu mrzelo, že jsem tam taky nebyl.
Třetí den ráno jsme již jen slezli dolů na parkoviště a vrátili se zpět do Prahy. Po návratu panovaly u všech členů výpravy smíšené pocity. Výstup se sice povedl, ale ne všichni vylezli. Kluky taky mrzelo, že jsme tam nebyli všichni. Každopádně to byl ale úspěch.
5. Grosser Priel, Totes Gebirge
Lokalita: Grosser Priel (2515 m)je nejvyšší a zřejmě nejznámější horou pohoří Totes Gebirge (Mrtvé hory) v Rakousku. Zejména od východu působí na návštěvníka neobyčejně mohutným dojmem. Nadmořská výška vrcholu dosahuje 2515 m a převyšuje tak blízké středisko Hinterstoder o více než 1900 metrů. Normální výstupová cesta od jihu na Grosser Priel od Hinterstoderu (599 m) je technicky středně náročnou horskou túrou. Jako záchytný bod může sloužit chata Prielschutzhaus (1420 m n. m.). Pokud vystupujeme na vrchol po klettersteigu Bert Rinesch Klettersteig (obtížnost D – rok založení 1994) pak máme před sebou velmi těžkou a exponovanou, ryze technickou túru. Ta je určena pouze zkušeným vysokohorským turistům jen za dobrého počasí. Mnohé pasáže jsou velmi vzdušné (několik žebříků je dokonce převislých).
Nejvýznamnější vrcholy (Totes Gebirge): Grosser Priel (2515 m), Spitzmauer (2446 m), Schermberg (2 396 m), Hochkasten (2389 m), Warscheneck (2388 m), Feuertal Kogel (2376 m), Grosser Tragl (2179 m)
Výchozí bod: Hinterstoder (599 m), Prielschutzhaus (1420 m)
Vzdálenost z Prahy: 320 km, 4 hod
Termín: květen 2004
Rok 2004 byl ve znamení sněhu. Zima v tomto roce byla opravdu tuhá a dlouhá s extrémním množstvím sněhu. Prý se jednalo o nejchladnější zimu za posledních několik desítek let. Tato skutečnost velmi zásadně ovlivnila veškeré naše výstupy v tomto roce. Jako první výstup letošního roku byl vybrán Grosser Priel v pohoří Totes Gebirge. Jednalo se o výpravu na prodloužený víkend. Tentokrát se naše výprava výrazně rozrostla. Ve felicii nás jelo 5. Pět lidí ve felicii je samo o sobě dost, a když si k tomu připočítáme, že každý má velký batoh a další vybavení, není sranda se do auta vejít. Ale povedlo se. Ke Kamzíkovi se přidal Míra, se kterým jsme se seznámili v roce 2002 na Grossglockneru. Míra s sebou vzal ještě svoji kamarádku Irenu. Na místo jsme dojeli kolem 3 hodiny ráno a rozhodli jsme se přenocovat pod střížkou u místní lanovky.
Kolem sedmé hodiny ráno nás zbudila pracovnice lanovky se slovy, že jestli do půl hodiny nezmizíme, zavolá na nás policajty. Tuto výhružku jsme nebrali úplně vážně a v klidu jsme začali snídat. Kolem osmé hodiny skutečně přijeli policajti, což nás docela překvapilo. Policajti si od nás vyžádali pasy a naprosto v klidu s námi pokecali. Zvlášť veselí byli, když zjistili, že Míra je taky policajt. Tato záležitost tak byla v pohodě vyřešena a mohli jsme vyrazit na výstup. V tu chvíli jsme ještě nevěděli, že s jedním z policajtů se ještě setkáme, a to u daleko nepříjemnější záležitosti. První den jsme vylezli na chatu Prielschutzhaus (1420 m). Zde jsme se ubytovali a zbytek dne jsme relaxovali.
Na druhý den byl naplánován výstup na druhou nejvyšší horu pohoří Totes Gebirge – Spitzmauer (2447 mnm). Pohoří Totes Gebirge je velmi známé svými jištěnými cestami. Výstup na Spitzmauer měl být naší první zkušeností s lezením na klettersteigu. Již nějakou dobu před odjezdem jsme s Mírou, který byl velmi zkušeným horolezcem, trénovali práci s lanem a zásady lezení na klettersteigu. Tyto zkušenosti jsme měli právě v tomto pohoří zúročit. Potřebné vybavení jsme měli částečně z půjčovny (mačky, cepíny, přilby, sedák, prsák) a částečně od míry (karabiny a lano). Ráno jsme vyrazili poměrně pozdě, protože výstup na Spitzmauer neměl zabrat celý den a tak jsme nebyli v časové tísni. Celkem pohodovým tempem jsme vylezli pod nástup na klettersteig na Spitzmauer. Lezení po klettersteigu pro nás bylo velkým zážitkem a i
když bylo poměrně náročné, výstup jsme bez problémů zvládli. Při návratu zpět na chatu jsme tak měli velmi uspokojivý pocit z dobytí tohoto vrcholu a byli jsme celí natěšení na další den, kdy jsme měli lézt na náročnější vrchol a nejvyšší horu pohoří Grosser Priel (2515 mnm).
Na třetí den byl naplánován již zmíněný výstup na Grosser Priel, ale protože se jednalo již o poslední den, měli jsme posléze slézt zpět do údolí a ještě absolvovat cestu domů. Tento výstup se však ukázal jako výrazně náročnější, než jsme předpokládali. Vyrazili jsme v sedm ráno, což se později ukázalo jako nedostatečné. Výstup pod nástup na klettersteig probíhal ještě v celku v pohodě. Klettersteig byl již od začátku výrazně náročnější než Spitzmauer, ale po ujištění Míry, který zde již v minulosti byl, že výstup zase tak náročný není a že se dá během několika hodin hravě zvládnout, jsme pokračovali dál. Jako kámen úrazu se ukázalo značné množství sněhu, který na mnoha místech zakrýval ocelová jistící lana. Velmi často jsme tak museli hledat jiné jistící body, což značně prodlužovalo náš výstup. Výstup, který by se jistě dal v létě za pár hodin zvládnout, se tak změnil na výstup na hranici lezitelnosti. Až později jsme se dočetli, že tento klettersteig je i v létě považován za jeden z nejobtížnějších v rakouských Alpách. Jedním problémem tedy bylo velké množství sněhu. Tím druhým byla jednoznačně naše skvělá parťačka Irena. I když byla velmi dobře připravena jak po fyzické, tak technické stránce, náročný výstup ji činil čím dál větší potíže. Přeci jenom se jednalo o mnohahodinový výstup náročným terénem, kdy se člověk musel většinu doby přitahovat rukama a síly postupně ubývaly. Rozhodně to nebyl výstup určený pro holky. Díky Irenině únavě se tak muselo velmi často čekat a výstup se prodloužil i o několik hodin (které nám nakonec chyběly). Míra si výstup také již ne moc dobře pamatoval a tak prakticky celou cestu tvrdil, že jsme tak půl hodiny pod vrcholem. To jsme pochopitelně nebyli. Tuto hlášku skutečně opakoval zhruba každou hodinu. Postupně se navíc začalo zhoršovat počasí. Padla mlha, začalo sněžit a teplota i díky velmi silnému větru klesla na zhruba 10 stupňů pod nulou. Když se kolem 21 hodiny začalo stmívat a my jsme stále nebyli na vrcholu, zavolal Kamzík telefonem horskou službu. Zde se ukázal další problém. Z pětičlenné výpravy byl Martin jediný, kdo měl mobilní telefon, což bylo rozhodně nedostatečné. Navíc ho měl skoro vybitý a několikrát mu během hovoru s horskou službou umřela baterka. Měli jsme velké štěstí, že se nakonec povedlo se s horskou službou domluvit. Dalším problémem bylo to, že jsme měli ve skupině nepochopitelně pouze dvě baterky. Zhruba o půl hodiny později bylo v husté mlze slyšet helikoptéru. Později jsme se dozvěděli, že helikoptéra vysadila na skále pod námi dva záchranáře, kteří šli po našich stopách. Bohužel byli vysazeni opravdu velmi nízko a tak jsme je nakonec nikdy neviděli. My jsme pokračovali ve výstupu. Kolem 24 hodiny jsme konečně stáli pod vrcholem, ze kterého nám již svítilo světlo jednoho ze záchranářů, kteří se vydali proti nám z druhé strany (skupina asi 10 záchranářů). Když jsme dolezli na vrchol, poznali jsme v záchranářovi chataře z naší chaty, na kterého jsme ráno nadávali za to, že šetří s teplem a nechá si platit hříšný peníze. Naším problémem nebylo, že bychom nebyli schopni sami vrcholu dosáhnout, nebo že bychom byli úplně na dně se silami, ale báli jsme se, že nebudeme schopni ve tmě najít cestu zpět a spadneme někde ze skály. Po dosažení vrcholu jsme skutečně dolů pokračovali po svých. Záchranáři nám tak pouze ukazovali cestu dolů a svítili nám. Po pravdě jsme od nich očekávali aspoň nějaké sušenky a teplý čas. Toho jsme se bohužel nedočkali. Vrcholem bylo, když jsme zjistili, že jedním ze záchranářů je i policista, který nás dva dny předtím vyhazoval z našeho noclehu u lanovky. Myslím, že si určitě přál, aby nás už nikdy v životě neviděl. Zpět na chatu jsme se dovlekli kolem třetí hodiny ranní. Byli jsme zmrzlí a utahaný, ale zároveň hrozně rádi, že jsme to přežili. Po příchodu nám chatař udělal výborný guláš, který jsme zapili pivkem. To byla nejlepší část dne.
Po pár hodinách spánku jsme se probudili a hned jsme se zabalili a vyrazili na cestu do údolí. To již bylo pondělí a všichni jsme již měli sedět v kanceláři. To byl sice průšvih, ale v porovnání s tím, že jsme se taky nemuseli vrátit vůbec to bylo
docela nevýznamné. I tak jsme k tomu přistupovali. Dopoledne jsme se dostali zpět k autu a vyrazili jsme na cestu domů, kam jsme odpoledne skutečně přijeli.
Myslím si, že tato akce nám opravdu dala hodně zkušeností. Po návratu jsme se všichni, kromě Ireny, sešli v hospodě a důkladně jsme celou akci prodiskutovali. Uvědomili jsme si riziko lezení ve sněhu. Dále jsme si uvědomili, že je potřeba na takovéto túry pro jistotu vyrážet dříve, aby pak byla rezerva na případné problémy. Já s Martinem jsme si odnesli i poznatek, že holky prostě na hory nepatří! S tímto ne úplně souhlasilo trio Kamzík, Míra a Irena (s tou jsme to sice nerozebírali, ale asi by nesouhlasila). Myslím, že v tuto chvíli se již začínal rodit rozpad našeho týmu. V jednu chvíli, když jsme stáli ve tmě pod vrcholem Grosser Prielu jsem se zařekl, že již nikdy na hory nepojedu. V tu chvíli jsem to opravdu myslel vážně. Již druhý den, po šťastném návratu, jsem tento nápad přehodnotil a usoudil jsem, že pokud bude existovat lepší organizace výstupu a budeme volit méně riskantní cesty, tak to ještě zkusím.
6. Dachstein
Lokalita: Dachstein je horský masiv v Severních vápencových Alpách. Nejvyšší vrchol, Hoher Dachstein (2995 m), je zároveň druhou nejvyšší horou Severních vápencových Alp
Výchozí bod: Ramsau (1136 m)
Vzdálenost z Prahy: 400 km, 5 hod
Termín: červen 2004
Zhruba měsíc poté, co jsme zažili náš dobrodružný výstup na Grosser Priel, jsme vyjeli na další výpravu na Dachstein. Jednalo se o další aklimatizační výstup před cestou do již mnohem vyšších Bernských Alp. Na tuto výpravu jsme jeli ve čtyřech – Martin, já, Kamzík a Irena. Jednalo se pouze o víkendovou akci. Vyrazili jsme v pátek odpoledne a kolem druhé hodiny ranní jsme již byli na místě. Dachstein je vzdálen pouze okolo 400 km od Prahy, což je perfektní pro víkendovou akci. Noc jsme strávili na parkovišti, kde jsme si rozložili spacáky.
Kolem šesté hodiny jsme vyráželi na náš další výstup. Ze začátku probíhal výstup bez problému. Zhruba od 2000 m však ležel sníh, který nám začal velmi znepříjemňovat cestu. Místy jsme se propadali až po pás do sněhu a cesta se stávala velmi náročnou. Znovu se ukázalo, že letos byla zima opravdu tuhá s velkým množstvím sněhu. Nakonec jsme museli výstup pro velké množství sněhu vzdát. Pohybovali jsme se po svahu, kde hrozilo značné nebezpečí pádu laviny a sníh nám již nedovolil jít dál. Rozhodnutí vzdát výstup sice nebylo snadné, ale po naší zkušenosti z Grosser Prielu se nechtělo nikomu příliš riskovat. Rozhodli jsme se tedy, že si ve sněhu udupeme plošinu, sedneme si na batohy a budeme hrát karty. V rámci možností to byl docela dobrý nápad a skutečně jsme několik hodin strávili hraním karet. Odpoledne jsme se již obrátili na cestu zpět. Po návratu k autu jsme se vydali hned na cestu zpět domů.
Tuto výpravu bych neoznačil jako neúspěšnou, i když jsme vrcholu nedosáhli. Důležité však bylo to, že jsme se naučili být opatrní. Ne vždy je možné, z různých důvodů, dosáhnout vrcholu. V takové chvíli musí být člověk dostatečně silný, aby se dokázal obrátit zpět. Velkým omezujícím faktorem může být většinou počasí. Nám letos výstup znemožnilo velké množství sněhu. To se nedá nic dělat. Možností bude ale ještě hodně. Rozhodně je vždy lepší, v případě příliš velkého rizika, otočit se než zbytečně riskovat. Opatrnost by však neměla přerůst ve zbabělost! Pak by se mohlo stát, že by člověk vzdával výstup na vrchol ještě dříve, než by nastal skutečný problém a v konečném důsledku by asi nemělo cenu na hory vůbec jezdit. Vždyť při každém výstupu existuje určité riziko. To je koneckonců i jeden z impulzů, který na hory každoročně táhne tisíce lidí. Je třeba znát potřebné zásady pohybu v horách a umět posoudit aktuální riziko.
7. Mnich, Bernské Alpy
Lokalita: Bernské Alpy patří spolu s Walliskými k největším a nejvýznamnějším celkům nejen na území Švýcarska, ale v Evropě vůbec. Pohoří se vyznačuje mohutným zaledněním. Hlavní hřeben Bernských Alp je zároveň rozvodím mezi Severním a Středozemním mořem. V místě zvaném Konkordiaplatz se stýkají hned čtyři velké ledovce pohoří. Jedná se o Grosser Aletschfirn, Jungfraufirn, Ewigschneefeld a Grünegfirn. Je to zároveň místo, z něhož se vydává na svou takřka 26 km dlouhou pouť největší alpský ledovec vůbec – Grosser Aletschgletscher. Nejvýše položená železniční stanice v Evropě (3454 m n.m.) se nachází v sedle mezi štíty Mönch a Jungfrau. Vlak projíždí tunelem vybudovaným v hoře Eiger, kde se stáčí a vynořuje se v sedle Jungfraujoch. Uvnitř hory je umístěna železniční stanice Eigerwand, odkud je možné nahlédnout do severní stěny.
Nejvýznamnější vrcholy: Finsteraarhorn (4274 m), Aletschhorn (4195 m), Jungfrau (4158 m), Mönch (4107 m), Schreckhorn (4078 m), Lauteraarhorn (4042 m), Gross Fiescherhorn (4049 m), Gross Grünhorn (4043 m), Hinter Fiescherhorn (4025 m), Eiger (3970 m)
Výchozí bod: Grindelwald (1034 m), Jungfraujoch (3454 m), Mönchsjochhütte (3 650 m)
Vzdálenost z Prahy: 830 km, 9 hod
Termín: červenec 2004
Konečně tu byl červenec a přišel čas naší hlavní letošní výpravy do Bernských Alp. Hlavním cílem většiny členů této výpravy bylo vylézt na první čtyřtisícové vrcholy, jakými jsou známé vrcholy Jungfrau, Mnich a další. Naše pětičlenná výprava byla tvořena Marinem, mnou, Kamzíkem, Mírou a Irenou. Na tuto výpravu jsme měli rezervovaný celý týden, který měl stačit na zdolání několika významných vrcholů.
Jako dopravní prostředek byla opět vybrána Kamzíkova felicie. Jelikož jsme jeli na týdenní výpravu, naše batohy byly o poznání větší než při předchozích cestách. Narvat pět lidí a pět obrovských batohů do felicie byl téměř nadlidský výkon. Ale povedlo se. Všichni jsme museli vyndat věci z batohů a pečlivě naskládat do zavazadlového prostoru. Prázdné batohy jsme pak měli celou cestu na klíně. Bernské alpy jsou vzdáleny téměř 900 km od Prahy, takže cesta byla opravdu drsná. Nicméně v noci jsme skutečně dorazili na místo. Našli jsme si krásné místo na přespání pod jedním přístřeškem.
Hned ráno, po vydatné snídani, jsme zabalili potřebné věci (každý opět přehodnotil co všechno bude skutečně potřebovat a některé věci zanechal v autě) a začali probírat detaily našich prvních kroků. Původní záměr byl, že se Irena sveze známých vláčkem, který ji vyveze až do nejvýše položené vlakové stanici v Evropě Jungfraujoch. Irena měla také vzít všechny batohy, abychom my mohli jít pouze nalehko do druhé zastávky Kleine Scheidegg a pak se svést pouze poslední úsek vlakem. Vláček jede do druhé zastávky krásnou přírodou. Tento úsek se dá docela v pohodě zvládnout pěšky. Druhý úsek již vede tunelem vyhloubených v severní stěně obávaného Eigeru. Tento úsek již musí všichni absolvovat vlakem. Nakonec však zvítězila lenost a jeli jsme všichni vláčkem hned zezdola. S odstupem času toto rozhodnutí vůbec nechápu. Vždyť první úsek cesty je poměrně jednoduchý a člověk má možnost kochat se krásami místních hor. Navíc z hlediska aklimatizace je tento výstup vynikající. Na nedostatečnou aklimatizaci jsme také doplatili, protože po výjezdu do výšky téměř 3 600 mnm jsme všichni několik hodin trpěli značnými bolestmi hlavy a žaludeční nevolností. Vlak byl neuvěřitelně komfortně zařízen. Pochopitelně nechyběly ani LCD monitory, které celou cestu mapovaly. Po příjezdu na Jungfraujoch jsme zbytek dne průběžně odpočívali a poznávali atrakce, které tato výjimečná vlaková stanice nabízí. Je zde krásné ledové bludiště s vytesanými ledovými sochami. Dále jsme měli možnost se vyfotit se záchranářskými psy a mnohé další turistické atrakce. Skutečně jsme se dostali do míst plné turistů. Všude kolem pobíhali rodiny s malými dětmi v sandálech a kraťasech. My, s naším kompletním horolezeckým vybavením a třicetikilovými batohy, jsme zde působili jako jedna z mnoha atrakcí. Kromě nás tu skutečně nebyl nikdo, kdo by sem evidentně přijel se stejným záměrem jako my. Po pravdě řečeno to byl pro nás dost šok. Párkrát jsme vyšli ven, podívat se jak to vypadá s počasím. Počasí bylo ale hodně špatné – mlha, sníh a prudký vítr. Celý prostor přiléhající ke stanici se na noc zamyká. My jsme pochopitelně chtěli ušetřit za ubytování a tak jsme si i přes zákaz ustlali v jednom z tunelů.
Druhý den ráno jsme se nasnídali a hned jsme otevřeli dveře, kterými byl tunel zavřen, a podívali jsme se ven. K našemu překvapení byl vchod celý zasněžený, takže nebylo vůbec možné ze dveří vylézt. Jali jsme se tedy odhrabovat sníh. Nakonec jsme byli úspěšní a ještě více překvapení nádherně modrou oblohou, která nás přivítala. Byl to opravdu krásný pohled. Hned jsme všichni vylezli ven a začali se zběsile fotografovat. Zkrátka turisti.
Tento den byl naplánován jako odpočinkový a tak jsme se pouze přesunuli na o něco málo výše položenou horskou chatu Mönchsjochhütte, kde jsme se chtěli ubytovat. Cestou na chatu nás na sněžné rolbě dojel místní člen horské služby. Málem nás zajel. Kousek od nás zastavil a začal na nás řvát, co tam děláme a podobně. Bylo mu jasné, že jsme přespali v tunelu. Řval německy, ale bylo nám jasné, že nám hodně sprostě nadává. My jsme se drželi dost zpátky, abychom neměli ještě větší komplikace. Když jsme dorazili na chatu, čekalo nás další překvapení. Chlápek, který nám před chvílí tak sprostě vynadal, byl zároveň provozovatel chaty. K našemu překvapení nás odmítl ubytovat, což bylo částečně způsobeno i dost arogantním chováním Kamzíka. V tu chvíli jsme byli nahraní. Venku jsme již spát nemohli a na jediné chatě v okolí nás odmítli ubytovat. Takže nám nezbylo nic jiného než stáhnout ocas a poprosit v chatě, aby nás přeci jenom ubytovali. Slušné chování nakonec zabralo. Ne nadarmo se říká, že se slušností nejdál dojdeš. Ubytování bylo dost drahé, ale neměli jsme na výběr. Abychom ukázali dobrou vůli, tak jsme dokonce chatařovi pomohli odhrabat sníh na přístupové cestě. Při několikahodinovém odhrabávání sněhu jsme plánovali výstup na další den.
Na třetí den byl naplánován výstup na první čtyřtisícovku, na Mnicha (cca 4100 mnm). Nechtěli jsme ponechat nic náhodě a tak jsme vstali velmi brzy ráno a ještě za tmy jsme vyrazili nahoru. Výstup probíhal bez problému. Cestou jsme zažili nádherné svítání, kdy slunce postupně zbarvovalo vrcholky hor od červené přes oranžovou až po žlutou. Byla to nádhera. Náladu nám o něco později ale zkazil zasněžený hřebínek. Navázali jsme se na lano a pokusili jsme postupovat dále. Bohužel se cesta ukázala jako neprůchodná. Aspoň nám tak připadala a tak jsme se po několikaminutové tvrdé výměně názorů rozhodli, že se otočíme zpět. Určitě jsme byli hodně ovlivněni i naším výstupem na Grosser Priel a zkrátka jsme nechtěli nic riskovat. Skončili jsme zhruba 150 metrů pod vrcholem, tedy někde ve výšce okolo čtyř tisíc m.n.m. Byli jsme dost zklamaní. Myslím, že naše rozhodnutí taky částečně ovlivnila přítomnost Ireny, které se evidentně nahoru nechtělo. Míra nemohl jinak a přiklonil se na její stranu. Kamzík ho okamžitě jako třetí do jejich tria následoval. Sami s Martinem jsme se tak již nahoru neodvážili. Bůh ví, jak by to dopadlo. Možná, že bylo dobře, že jsme se otočili, ale zklamaní jsme byli.
Naše zklamání ještě prohloubilo to, že jsme si uvědomili, že pokud jsme nevylezli na Mnicha, nemá vůbec cenu pokoušet se další den o Jungfrau. Sněhu bylo opravdu hrozně moc. Místní lidé nám potvrdili, že v poslední době nahoru nikdo nevylezl. Byla to velká škoda, protože počasí bylo naprosto přepychové. Takhle tmavě modrou oblohu jsem ještě neviděl. Snad naše rozhodnutí částečně ovlivnilo i drahé ubytování, ale rozhodli jsme se, že nemá cenu náš pobyt zde již déle prodlužovat a že půjdeme dolů. K rozhodnutí určitě přispělo i dusno, které bylo čím dál tím hustší. Hradba mezi triem Míra, Kamzík a Irena a mnou s Martinem neustále narůstala a trochu začínalo hrozit, že si snad i rozbijeme hubu. Myslím, že jsme všichni pochopili, že naše sestava není ideální a že nám to prostě do budoucna nepůjde. Ještě tentýž den jsme se tak vydali na cestu zpět. Vláčkem jsme opět projeli skálou do druhé stanice, ze které jsme naplánovali cestu dolů do údolí. Většina úseku cesty vedla těsně podél severní stěny Eigeru. Byl to opravdu impozantní zážitek. I když jsme šli stále z kopce, cesta rozhodně nebyla jednoduchá. Chvilkami se nám zdála být nekonečná. Dolů do údolí jsme dorazili se soumrakem. V údolí jsme si našli příjemné místečko na přespání. Martin s Kamzíkem šli pro auto, které bylo ještě pár kilometrů vzdáleno a nemělo cenu, abychom se tam všichni harcovali s těžkými batohy.
Čtvrtý den ráno jsme se již jen zabalili a vyrazili jsme na dlouhou cestu domů. Cesta byla opravdu namáhavá. Namačkaní v autě jsme neměli žádnou šanci protáhnout se. Bolavá kolena, uvězněná mnoho hodin v jedné poloze, nám dávala zabrat. K večeru jsme v pořádku dorazili domů.
Náš výlet do Bernských Alp byl jednoznačným neúspěchem! Nepodařilo se nám zdolat ani jeden čtyřtisícový vrchol. Navíc jsme neměli dobrý pocit z toho, že jsme si nevyšli ani spodní část a jako totální srabi jsme si to vyjeli vláčkem. Dalším velkým neúspěchem byla vzájemná komunikace mezi členy výpravy. Po tomto výletě se naše sestava rozpadla. Od této doby jsem již na hory jezdil opět pouze s Martinem. V podstatě jsem byl rád. Představa, že budeme nadále jezdit na hory s partou, se kterou již pravděpodobně nikdy žádný vrchol nezdoláme, nebyla zrovna povzbudivá. My s Martinem jsme nabyli nové cenné zkušenosti a již nám nebránilo nic v tom, abychom jezdili i na vyšší vrcholy ve dvou. Je pravda, že jsme se od kluků naučili některé dovednosti, které jsou v horách nezbytné. Byla to zejména práce s lanem a jištění na klettersteigu. Jinak nám ale toto „přátelství“ moc nedalo.
8. a 9. Dachstein
Lokalita: Dachstein je horský masiv v Severních vápencových Alpách. Nejvyšší vrchol, Hoher Dachstein (2995 m), je zároveň druhou nejvyšší horou Severních vápencových Alp. Gosau (779 m.) je vesnice v ohromném údolí Gosau severně od Dachsteinu. Východisko pro výstupy na Dachstein ze severu. V údolí se rovněž nacházejí jezera Vorder a Hinter Gosausee.
Výchozí bod: Gosau (779 m), Adamekhütte (2196 m)
Vzdálenost z Prahy: 400 km, 5 hod
Termín: červen a červenec 2005 (dva výstupy)
Na jaře 2005 jsme začali s Martinem plánovat další výstup. Již jsme byli opět pouze dva, ale zato podstatně zkušenější a odhodlaní vylézt něco pořádného. Jako hlavní cíl roku 2005 byla vybrána nejvyšší hora Evropy, Mont Blanc. Jako vhodný aklimatizační výstup nám připadal Dachstein. Jednak už jsme ho trochu znali z předchozího roku a jednak jsme ho po loňském neúspěchu museli zdolat. A tak se začátkem června uskutečnila výprava na Dachstein.
Dachstein je pro Pražáky jedním z nejbližších, téměř třítisícovým, vrcholem. Cesta tam trvá okolo 5 hodin, což je dost dobré. Jako již tradičně jsme vyjížděli mezi 18 a 19 hodinou a na místě jsme byli po druhé hodině ranní. Ustlali jsme si na parkovišti vedle auta a za chvíli jsme usnuli. K ránu nás probudil silný vítr a déšť. Na chvilku jsme tedy ještě zalezli do auta, ale již jsme nespali a kolem páté hodiny jsme se rozhodli vylézt z auta a začít se připravovat na výstup. Kolem 6 hodiny jsme již měli batohy na zádech a vydali jsme se na cestu. Tentokrát jsme, na rozdíl o loňského roku, zvolili výstup přes Adamekhutte od obce Gosau (779m). Z této obce vede pod hory sjízdná silnice k 8 km vzdálenému Gosauskému jezeru, které je skutečným nástupním místem pro výstup na Dachstein. Téměř od samého počátku nám cestu znepříjemňovalo mrholení, které se chvilkami měnilo v poměrně silný déšť. Ten sice chvilkami přestával, ale to nikdy netrvalo dlouho, takže počasí pro výstup rozhodně ideální nebylo. Ale nenechávali jsme se odradit a postupovali jsme stále vzhůru. Na začátku nás překvapila poměrně dlouhá cesta k úpatí hory. Navíc se nám podařilo zcela nepochopitelně sejít hned zkraje z cesty a zajít si kolo 2 kilometrů po vyhlídkové cestě. Cesta začíná u Vordere Gosausee, následuje něco okolo 10 km mírně zvlněného terénu. Po absolvování této cesty se před námi rozprostřelo Hintere Gosausee, u kterého již začíná skutečný výstup. Hned na začátku tohoto výstupu se nám opět podařilo sejít z cesty a tak jsme se museli několik set metrů prodírat kosodřevinou. Toto malinké zaváhání nás tak stálo mnoho cenných sil. Další výstup probíhal již v pohodě. Ve výšce 2196 mnm jsme došli ke známé chatě Adamekhutte. U chaty jsme si na chvíli odpočinuli a trochu se najedli. Počasí se začalo postupně ještě více zhoršovat. Ve vzduchu začala být cítit bouřka.
I přes tyto nepříznivé známky jsme se vydali nahoru přes Gosauský ledovec. Známky bouřky začínaly nabírat na síle. Po ledovci následuje poměrně krátký klettersteig, ale v bouřce rozhodně není dobré viset zavěšený na ocelovém laně na skále. Ocelová jistící lana představují jakýsi obrovský hromosvod a pravděpodobnost zásahu bleskem je tedy obrovská. Ve chvíli, když nám začali na zádech bzučet cepíny, jsme se rozhodli, že naši výpravu ukončíme. Cepín byl samozřejmě dalším výborným hromosvodem. Ještě tentýž den jsme tak slezli zpět dolů k autu a jeli jsme zklamaní domů.
Znovu se ukázalo, jak hodně ovlivňuje počasí to, zda vrchol zdoláte nebo ne. I když je člověk fyzicky a technicky dobře připraven, v konečné fázi je to stejně hora sama, která rozhodne, zda vás nahoru pustí nebo ne. Nás tam prostě nepustila. Každopádně z hlediska tréninku na Mont Blanc to rozhodně neúspěch nebyl. Absolvovali jsme dost značné převýšení, doplněné ještě neuvěřitelně dlouhým nástupem.
Ještě na konci června téhož roku (tedy asi tři týdny po prvním pokusu) se uskutečnila výprava druhá (opravná). Už jsme dlouho nic nevylezli a také nás trochu znepokojovali některé otázky na téma, proč vlastně na ty hory jezdíme, když stejně nikdy nic nevylezeme (zejména ze strany sestry Jany)? Tyto poznámky nás však ještě více vyhecovali do další pokusů. Jednoznačně jsme museli na třetí pokus Dachstein vylézt. Jednalo se už o otázku cti.
Cesta proběhla bez větších komplikací. Cestu jsme začínali znát jako vlastní boty a tak jsme výjimečně ani nebloudili. Spacáky jsme si opět rozdělali na již známém parkovišti u jezera Vordere Gosausee. Kolem 6 hodiny ranní jsme opět vyrazili známou cestou nahoru. Počasí nám bohužel ani tentokrát příliš nepřálo. V podstatě bylo téměř identické jako před třemi týdny při druhém pokusu o výstup. Tentokrát však neúspěch nepřipadal v úvahu. Myslím, že bychom tam nakonec lezli i v bouřce. Naštěstí jsme měli aspoň trochu štěstí a počasí se těšně před naším výstupem na klettersteig trochu zlepšilo. Po absolvování klettersteigu jsme se slzami v očích stanuli u vrcholové kříže ve výšce 2995 mnm. Bylo to velké zadostiučinění. Konečně jsme zase jednou na vrcholu. Navíc se roztrhala obloha a otevřel se nám krásný výhled po okolí. Duch hory nám dal najevo, že jsme již dost trpěli a máme tedy právo si vychutnat tento zážitek. Po několika nádherných minutách na vrcholu jsme se již museli otočit a jít zpět. Čekala nás ještě velmi dlouhá a náročná cesta zpět. Kolem 18 hodiny jsme však stáli opět na parkovišti u auta a mohli jsme si konečně definitivně pogratulovat. Samozřejmě, že jsme si na vrcholu uvědomili známou zásadu, že vrchol je zdolaný až když stojíte zpět v údolí. To se nám podařilo. Již se nám nechtělo strávit další noc na parkovišti a hnáni představou teplé postele jsme se ještě tentýž den vydali zpět do Prahy. Kolem třetí hodiny ráno jsme dost utahaní přeci jen dojeli.
Jednoznačně se jednalo o úspěšnou výpravu. Po dlouhé době jsme dokázali vylézt náročný vrchol. Byla to výborná příprava na naši výpravu na Mont Blanc, která se měla za pár týdnů uskutečnit. Tento výstup nám také nabil sebevědomí a začali jsme opět věřit tomu, že na nejvyšší horu Evropy vylezeme.
10. Mont Blanc
Lokalita: Mont Blanc je nejvyšší hora Alp, Evropy a Evropské unie, vypínající se v Montblanském masivu na francouzsko-italském pomezí do výšky 4809 m. Mont Blanc je tradičně považován za nejvyšší vrchol Evropy, avšak z důvodu nejednotné metodiky pro přesné určení evropsko-asijské hranice bývá tento titul připisován i kavkazské hoře Elbrus (5642 m). Na vrchol Mont Blancu je možné vystoupit čtyřmi výstupovými trasami nižší obtížnosti (tzv. normálky) a značným množství horolezeckých výstupů vyšších obtížností. Nejfrekventovanější je cesta přes Dôme du Goûter (východiskem je Chamonix nebo Saint-Gervais-les-Bains na francouzské straně). Ve vrcholový den se obvykle vyráží z chaty Gouter ve výšce 3817 m.
Nejvýznamnější vrcholy: Mont Blanc (4 810,45 m), Mont Blanc de Courmayeur (4 748 m), Rocher de la Tournette (4 677 m), Grande Bosse (4 547 m), Petite Bosse (4 513 m), Mont Maudit (4 465 m), Pointe Louis Amédée (4 460 m), Aiguilles Belles Étoiles (4 354 m), Dôme du Goûter (4 304 m), Mont Blanc du Tacul (4 248 m), Grand Pilier d’Angle (4 243 m), Grandes Jorasses (4 208 m), Aiguille Verte (4 122 m), Aiguille Blanche (4 108 m), Aiguille de Bionnassay (4 052 m), Dent du Géant (4013 m), Punta Baretti (4013 m), Piton des Italiens (4 002 m)
Výchozí bod: Chamonix (995 m), Refuge de Gouter (3817 m), Refugi Vallot (4362 m)
Vzdálenost z Prahy: 1 000 km, 10 hod
Termín: červenec 2005
V červenci konečně přišel okamžik odjezdu na dlouho očekávanou výpravu na nejvyšší horu Evropy. Jednalo se o první skutečně velkou výpravu, kterou jsme s Martinem měli sami absolvovat. To v nás však žádný velký respekt nevzbuzovalo. Už jsme přeci jenom měli něco za sebou a neměli jsme tak důvod pro obavy. Jedinou obavou tak bylo, aby nám konečně zase jednou vyšlo počasí. To mělo, jako již mnohokrát, velmi zásadním způsoben ovlivnit náš výstup. Trochu obavy ve mně způsobovaly jen dýchací potíže, které jsem si uhnal v Hostovicích při rekonstrukci půdy.
Mont Blanc je vzdálený cca 1000 km od Prahy a tak jsme se výjimečně rozhodli absolvovat cestu ve dne. Naše cesta vedla přes Plzeň, Rozvadov, Regensburg, Basilej, kolem Bodamského jezera, přes Švýcarsko na hranice s Francií. Kousek od hranic se již nachází malebné městečko Chamonix. Po krátkém hledání jsme v Chamonix našli cestu, která nás dovezla přímo k nástupnímu místu na Mont Blanc. Na místo jsme dorazili se soumrakem kolem 21 hodiny. Na konci asfaltové cesty, která se mírně rozšiřovala a vytvářela tak jakési malé parkovišťátko jsme si postavili stan a šli jsme do hajan.
Ráno jsme vstávali v pohodě, žádné vstávání za tmy. V klidu jsme se nasnídali a vyrazili jsme po cestě přímo nahoru. První den jsme měli naplánovaný výstup do výšky 2 700 mnm, kde se nacházel winterraum, vhodný pro přenocování. Nástupní místo bylo ve výšce okolo 1 000 mnm, takže nás čekalo převýšení okolo 1 700 m. Nebylo to sice zrovna málo, ale cesta byla vysloveně turistická a tak se šlo krásně. První úsek procházel lesem až do výšky kolem 2 100 mnm, kde se nacházela vlaková stanice. Asi tak 99% lidí absolvuje tuto spodní část vláčkem, čímž však o hodně přichází. Cesta je opravdu pohodová a člověk si krásně postupně zvyká na převýšení, což je pro aklimatizaci výborné. Ve spodním úseku jsme za celou dobu nepotkali ani jednoho člověka. Se známkou života jsme se setkali až v první vlakové stanici.
Zde jsme se na chvíli natáhli a něco málo jsme pojedli. Pak jsme již pokračovali podél kolejí směrem ke druhé a poslední vlakové stanici, která se nacházela ve výšce zhruba 2 300 mnm. Toto je také výška, kde končí kroky většiny turistů. V této stanici jsme tak měli možnost se setkat s rodinami s malými dětmi a samozřejmě se všudypřítomnými japončíky s kamerami v rukou. Od tohoto místa výše již začaly zástupy lidí řídnout a již jsme se setkávali pouze se skutečnými horaly. Je pravda, že z poslední vlakové stanice byl nádherný pohled na monumentální kopec, který jsme dlouho považovali za samotný Mont Blanc. Teprve o dost později jsme pochopili, že Mont Blanc je ještě asi o 1 000 m vyšší! Těsně nad vlakovou stanicí jsme narazili na velké množství kamzíků, kterých je tu opravdu hodně. Naštěstí ani jeden z nich nebyl Martin Štěňha! Po dalších zhruba 500 výškovými metry jsme dorazili k „našemu“ winterraumu. Měli jsme štěstí, protože byl dost velký a tak jsme se tam s dalšími asi deseti lidmi v klidu vešli. Udělali jsme si večeři a šli jsme spát. Je třeba říci, že počasí nám první den opravdu přálo. Celý den bylo slunečno. To jsme ještě netušili, jak moc se počasí v dalších dnech změní.
Druhý den jsme se probudili do krásného dne a po snídani jsme vyrazili nahoru. Tento den nás čekal výstup na Aiguile de Gouter, který leží ve výšce okolo 3 800 mnm. Cesta vedla po poměrně strmé skále. Jednalo se však o turistickou cestu pouze místy zajištěnou ocelovými lany. Cesta nebyla moc nebezpečná, i když několik nebezpečných míst se zde nacházelo. Jako jedni z mála lidí jsme s sebou neměli přilby, čehož jsme při občasném padání kamenů trochu litovali.
Cestou je potřeba přeběhnout asi 100 m široký žlab, ve které téměř bez ustání padají kameny. Tento úsek je zajištěn lanem. Jedná se o vyhlášený úsek, o kterém všichni návštěvníci velmi dobře vědí. Z obou stran žlabu se tak hromadí zástupy lidí, kteří čekají na vhodný moment pro přeběhnutí žlabu. Žlab je potřeba opravdu přesprintovat. V tu chvíli člověk vůbec nemyslí na to, že má na zádech 30 kg vážící batoh. Tento úsek se nám podařilo zdárně překonat a mohli jsme šplhat dál. Po několika hodinách jsme stanuli ve výšce 3 800 mnm, kde se nachází chata. Chata bývá stabilně plná, ale my jsme věděli, že asi 50 m od chaty se nachází vhodné místo pro stanování, které je hojně využívaná. Skutečně na tomto místě stálo malé stanové městečko s asi padesáti stany. Hned jsme si zabrali dobré místo pro stan, který jsme během chvíle postavili. Stavěl jsem tak vehementně, že jsem se pak málem udusil. Pak již jsme měli celé volné odpoledne pro relaxování a plánování výstupu. Výstup jsme měli v případě dobrého počasí naplánován na další den. I když jsme neměli v chatě zaplaceno ubytování, bylo možné využít jídelny k posezení. Na chatě byla ubytována také česká výprava čítající okolo 20 lidí. S některými z nich jsme se seznámili a strávili volné chvíle hraním karet a probíráním výstupu. Přeci jenom jsme již byly ve slušné výšce a po pravdě řečeno jsme to nenesli moc dobře. Bolela nás hlava a bylo nám špatně od žaludku. Člověk neměl na jídlo ani pomyšlení. Snažili jsme se aspoň hodně pít. Vodu jsme získávali z rozehřátého sněhu, případně jsme si občas něco koupili na chatě.
Třetí den ráno bylo zřejmé, že dnes se nám výstup nepodaří. Počasí dostalo radikální zvrat. Teplota klesla o několik stupňů a začalo sněžit. Navíc padla docela hustá mlha. Nikdo z asi 100 lidí, kteří v této výšce čekali na výstup, se nahoru neodvážil. Času jsme měli docela dost, a tak jsme se rozhodli výstup také o den odložit. Chatař v průběhu celého dne průběžně hlásil předpověď počasí, která bohužel nebyla dobrá. Den jsme trávili na chatě hraním karet. Do jídla nám pořád moc nebylo a tak jsme občas snědli aspoň nějakou tyčinku nebo jsme se snažili do sebe nasoukat kus chleba s paštikou.
Předpověď počasí pro čtvrtý den bohužel vyšla. Vytrvalé sněžení a mlha naprosto znemožňovala výstup. Nikdo se tak opět o výstup nepokusil. To již někteří jedinci nevydrželi a začali slézat dolů. Také česká skupinka již neměla čas dále čekat a slezla dolů. Předpověď počasí stále nebyla dobrá. Během těchto tří dní napadlo asi 70 cm nového sněhu. Tu a tam zaznívaly hlasy, že když to někdo prošlápne, tak nahoru někteří lidé půjdou. My s Martinem jsme také čekali na to, až cestu někdo prošlápne. Sami jsme se nahoru neodvažovali. Jelikož jsme stále moc nejedli a ani spánek jsme neměli nejlepší, začínali jsme rychle přicházet o cenné síly. Proto jsme se jednoznačně dohodli, že pokud ani další den nebude lepší, tak budeme muset také slézt dolů. Náš stan již začínaly tížit nánosy sněhu, takže se zmenšil asi na polovinu své dřívější velikosti. Navíc nám začala protékat podlážka. Stan jsme měli sice dobrý (půjčil nám ho kamarád Tomáš), ale v těchto podmínkách již chvilkami nezvládal. Ale byli jsme na tom ještě dobře. Některé stany pod nánosem sněhu a v silném větru dokonce přes noc spadly. Již jsme přestávali doufat, že se nahoru tentokrát dostaneme. Hora se prostě zase jednou rozhodla, že nahoru nikoho nepustí. Po rozhovoru s jedním českým horalem, který měl již slezenou velkou část Alp a dalších pohoří včetně nižších vrcholů v Himalájích, který nám sdělil , že je zde již potřetí a nahoru se nedostal, jsme ztratili poslední zbytky naděje. Přesto jsme se rozhodli ještě do rána počkat. Čekali jsme na zázrak.
Ráno jsme k našemu překvapení zjistili, že se zázrak skutečně dostavil. Byla nádherně modrá obloha a již byla vidět vyšlapaná cesta od mnoha lidí, kteří již vyrazili nahoru před námi. Rychle jsme se nasnídali a vyrazili jsme nahoru. Ze začátku probíhal výstup naprosto v pohodě. Až k winterraumu (bývalý vagon) Vallotce šlo všechno v pohodě. To již jsme byly ve výšce okolo 4 500 mnm. Zde začala obtížnější část. Pohyb v této nadmořské výšce nám začínal dělat čím dál větší potíže. Navíc zde foukal velmi silný a chladný vítr, který ze zasněženého povrchu strhával zmrzlé jehličky sněhu, které nás bez přestání bodaly do obličeje. Mně se navíc v této výšce hodně zhoršil můj náběh na astma, které se u mě těsně před odjezdem objevilo. Chvilkami jsem v silném větru vůbec nemohl popadnout dech a měl jsem tak pocit, že se snad udusím. Nebylo to nic příjemného, ale byli jsme již tak blízko vysněnému vrcholu, že jsme prostě museli dál. Bylo ještě potřeba překonat velmi úzký hřebínek, na kterém bylo, v silném větru, opravdu obtížné se udržet. Nakonec se nám ale podařilo, s vypětím všech sil, dostat se na vrchol. Stáli jsme tak na nejvyšší hoře Evropy. Byl to úplně magický pocit. Všechny krásné hory, které nás obklopovaly, leželi pod námi. Byl nádherný výhled. Bylo vidět možná sto kilometrů na všechny strany. Výš už jsme prostě v rámci evropského kontinentu stát nemohli. Po několika nezapomenutelných minutách na vrcholu jsme se museli vydat zpět. Dolů se nám již šlo dobře. Byli jsme v jakémsi transu, který nám vůbec nedovoloval uvědomovat si vyčerpání. Kolem třetí hodiny jsme tak byli opět zpět u stanu. Po asi dvou hodinách odpočinku jsme sbalili stan a dali jsme se na cestu dolů. Chtěli jsme ten den slézt ještě k winterraumu do výšky 2 700 mnm, abychom další den již pouze slezli do údolí a mohli jet domů. Se soumrakem jsme k winterraumu již velmi vyčerpaní dolezli.
Šestý den jsme již, tak jak bylo naplánováno, jen slezli do údolí, kam jsme dorazili kolem 11 hod. Převlékli jsme se do cestovního oblečení a vyrazili jsme na cestu domů. Převlékání do cestovního oblečení bylo vždy uvolňující. Výstup jsme měli zdárně za sebou a navíc jsme mohli konečně sundat těžké boty a vklouznout do sandálů. Cestu jsme zvládli v pohodě. Až po příjezdu do Prahy mě uspokojivý pocit z pohodové cesty zkazili policajti. Ne úplně jsem zastavil na jedné stopce a už tu byli, debili. Když jsem jim řekl, že mám za sebou 1 000 km a když konečně dorazím do Prahy, tak mě chytnou, tak se jim mě aspoň trochu zželelo a pokuta byla jen 400 Kč. Pak jsme již v poklidu dojeli domů.
Jednoznačně se jednalo o dosavadní nejsilnější zážitek z hor. Podařilo se nám vystoupit na nejvyšší horu Evropy. Co k tomu ještě říct. Konečně jsme vylezli významnou horu, čímž jsme překonali smůlu z minulých let. Již jsme nemuseli odpovídat na dotazy, co jsme vlastně vylezli, krčením ramen. Samozřejmě, že jsme se řádně pochlubili. A bylo čím! Díky problémem s jídlem jsem za týden na horách zhubnul neuvěřitelných 7 kg a Martin také dost spadnul. Já jsem měl aspoň z čeho brát, ale Martin byl po návratu průhledný. Něco takového jsme již od té doby nikdy nezažili. A na některých horách se nám podařilo dokonce trochu nabrat.
11. Hochtor, Gesäuse
Lokalita: Hochtor (2 369 m) je hora v pohoří Ennstalské Alpy, jejichž je s výškou 2369 m nejvyšším vrcholem. Nachází se 4,5 km severovýchodně od Johnsbachu, v rakouské spolkové zemi Štýrsko. Leží na území Nationalpark Gesäuse. Nejstrmější svahy Hochtoru jsou severovýchodní, které jsou tvořeny 900 m vysokou stěnou. Celkově se Hochtor zvedá nad údolím Ennstal o 1800 m.
Výchozí bod: Johnsbach, Hesshütte (1699 m)
Vzdálenost z Prahy: 380 km, 4,5 hod
Termín: květen 2006
V květnu 2006 jsme uskutečnili aklimatizační výstup na Hochtor – nejvyšší hora Národního parku Gesausee. Mělo se jednat o poměrně jednoduchý výstup a celé jaro jsme koketovali s myšlenkou, že by s námi jel i Marek, který o lezení projevil zájem. Nakonec mu to nějak nevyšlo, což se později ukázalo jako velmi šťastné. Výstup nakonec nebyl zdaleka tak lehký, jak jsme si mysleli.
Gesausee je vzdálené okolo 400 km od Prahy, takže jsme vyjížděli tradičně okolo 19 hodiny a na místo jsme dorazili okolo 2 hodiny ranní. Našli jsme si pěkné místečko na kraji lesa, kde jsme postavili stan.
Ráno, hned po sbalení stanu, začalo pršet. Nasedli jsme do auta a popojeli několik kilometrů na parkoviště, od kterého začíná cesta nahoru. Ve vytrvalém dešti se nám po příjezdu na parkoviště nechtělo ani z auta vylézt. Ale nedalo se nic dělat. Celou cestu nahoru bez přestání dost silně pršelo. Cestou bylo třeba vylézt několik ocelových žebříků a vyhoupnout se přes pár jištěných úseků. Tato cesta díky těmto několika úsekům, rozhodně nebyla určena pro rodiny s dětmi. Jinak ale cesta nebyla nijak zvláště náročná. Pouze déšť nám výstup velmi znepříjemňoval. Po asi 6 hodinách výstupu v asi nejhorším počasí, které jsme zatím na horách zažili, jsme došli k chatě Hesshütte, ležící ve výšce cca 1 700 mnm. Rozhodně jsme nebyli schopni již ten den lézt dál. Počasí se nezlepšovalo a my jsme byli úplně prosáklí vodou od hlavy až k patě. Po několikaminutové výměně názorů, jsme se s Martinem dohodli, že nebudeme stavět stan, ale ubytujeme se na chatě. Chatař rozdělal oheň v jídelně a my jsme si dali polévku a pivo a převlékli jsme se do suchého oblečení. V tu chvíli nám již bylo zase dobře. Celé odpoledne jsme strávili na chatě hraním her a plánováním výstupu. Náš plán jsme také konzultovali s chatařem. Byla zde poměrně silná jazyková bariéra, protože chatař anglicky neuměl ani slovo a německy mluvil, v nám zcela nesrozumitelném, nářečí. Po asi hodinovém rozhovoru jsme ale pochopili, že nám rozhodně cestu nahoru nedoporučuje. Prý je tam stále hodně sněhu a nikdo tam od podzimu nebyl. My jsme ale usoudili, že chatař neví, s kým má tu čest a rozhodli jsme se, že druhý den výstup rozhodně uskutečníme.
Druhý den ráno již nepršelo a tak nám nic nebránilo tomu, vydat se nahoru. Ze začátku cesta probíhala v pohodě, i když jsme místy lehce bloudili. Na krásně upravené turistické cestě se pouze místy nacházely sněhové návěje, které nám však nečinily žádné problémy. V tu chvíli jsme se posmívali chatařovi, že zřejmě nepochopil, že se baví se zkušenými horaly a ne s obyčejnými turisty. Jinak by nás přece nemohl odrazovat od výstupu kvůli takto směšným návějím. Cesta se nám rozhodně nezdála být nebezpečná. Až později jsme pochopili, o čem vlastně chatař mluvil. Ve vyšší poloze začalo skutečně sněhu rapidně přebývat. Když jsme došli na zasněžený hřebínek, pochopili jsme již zcela. Cesta vedla přes úzký
hřebínek, na kterém byly veškeré jistící prvky pod sněhem. Museli jsem se rozhodnout, zda se vrátit, nebo zda postupovat pomalu a hledat přírodní jistící prvky. I když bylo již poměrně pozdě a byli jsme na hranici času, který jsme si stanovili jako limit pro návrat. Ale s neúspěchem jsme se vrátit nemohli. Limit pro návrat jsme tak přehodnotili a asi o 4 hodiny jsme ho posunuli! Po mnoho hodinách velmi pomalého, ale relativně bezpečného lezení jsme přeci jenom stanuli na vrcholu. To už bylo ale 17 hodin. Nás v tu chvíli čekala ještě cesta zpět na chatu, kde na nás čekaly některé věci, které jsme zde zanechali, a pak cesta úplně dolů na parkoviště a zpět do Prahy. Bylo nám jasné, že to bude dost napnuté. Druhý den ráno jsme již měli oba sedět v kanceláři. Cesta zpět byla o mnoho rychlejší, ale stejně trvalo dost dlouho. Na chatu jsme se vrátili okolo 22 hodiny. Chatař byl velmi překvapen, že se nám podařilo vrchol zdolal. O to více byl překvapen, když jsme mu sdělili, že musíme ještě slézt dolů a jet do Prahy. Myslím, že v tu chvíli si větší blázny nedovedl ani představit. Venku již byla černočerná tma a my jsme kolem půl jedenácté vyrazili na cestu dolů.
Naštěstí jsme byli oba vybaveni čelovkami, takže nám tma nedělala větší problémy. Šli jsme opravdu rychle. V jednu chvíli jsme se rozhodli, že si na chvíli odpočinem a koketovali jsme s myšlenkou, že bychom se tak na 2 hodiny vyspali a teprve potom jeli domů. Byli jsme opravdu hodně utahaní. Měli jsme však své povinnosti. Navíc se mi vybil mobil a nemohli jsme dát vědět domů, že přijedeme později. Nakonec jsme se rozhodli, že budeme pokračovat. Kolem 2 hodiny ranní jsme dorazili k autu a hned jsme vyrazili na cestu do Prahy. Tušili jsme, že naše holky budou lehce nervózní, že stále nejsme zpět, ale netušili jsme, že to bude až tak vážné. Až po našem návratu jsme se dozvěděli, že holky celou noc nespaly a kolem 6 hodiny ranní dokonce volali na českou ambasádu v Rakousku, aby po nás vyvolali pátrání. Měli jsme štěstí, že pracovník ambasády byl poněkud pomalejší, a když jsme kolem půl osmé po našem návratu volali na ambasádu znovu, stále ještě nepodnikl žádné kroky.
Jak zhodnotit tento výstup. Na jednu stranu bylo velkým úspěchem, že se nám podařilo vylézt nahoru. Navíc jsme si poprvé opravdu vyzkoušeli jištění v obtížném terénu. Myslím, že jsme toto jištění zvládli na jedničku, a i když byl výstup náročný, nebyl pro nás nebezpečný. V žádném okamžiku jsme nepodstupovali žádné velké riziko díky perfektnímu jištění. Na druhou stranu jsme ale totálně nezvládli komunikaci s domovem. Holky na nás prostě spoléhaly a v okamžiku, když jsme se nevrátili a ani se neozvali, představovaly si to nejhorší. Je pravda, že se mi vybila baterka a cestou domů nebylo možné nikde volat. Ale mohli jsme minimálně zavolat z hranic. Prostě jsme to nezvládli. Holky navíc nevěděly, kam přesně jedeme a tak ani nevěděly kde nás hledat. Bylo to velké ponaučení a na další výpravu jsme si již pořídili nabíječku na mobil do auta. Navíc jsme při výstupu šetřili baterií a pravidelně jsme mobil vypínali. Před odjezdem jsme také holkám napsali přesně, kde budeme. Zkrátka jsme se z toho poučili a to je dobře. Hlavním ponaučením ale bylo, že jsme od té doby již nikdy neříkali, že se vrátíme v nějaký konkrétní den a konkrétní hodinu, protože to je při našich výpravách vždy nejisté. A tak se holky musely spokojit s nástinem, kdy zhruba dorazíme, a až ve chvíli, kdy jsme vyráželi z parkoviště zpět domů, tak jsme se nahlásili, že už jedeme.
12. Dufourspitze, Walliské Alpy
Lokalita: Dufourspitze je se svými 4634 m n. m. nejvyšší hora Švýcarska, druhá nejvyšší hora Alp a druhá nejvyšší hora Evropy (na západ od Kavkazu). Nachází se v masívu Monte Rosa ve Walliských Alpách, na hranicích Švýcarska a Itálie. Z chaty Monte Rosa Hütte (2795 m) vede cesta po moréně ledovce Grenzgletscher přes kamenitý výšvih na Obere Platje (cca 3250 m n. m.). Doleva je možné odbočit do sedla Silbersattel (4517 m n. m.) mezi Nordendem a Dufourspitzí. Dále příkře ledovcovým svahem do sedla Sattel ve výšce 4359 m n. m., viditelného z dálky, v západním hřebeni Dufourspitze. Po překročení okrajové trhliny vzhůru po kraji sněhového hřebene na další sedélko tvořené skalnatým hřebínkem. Další výstup již vede zužujícím se ledovým hřebenem, později po skalách na skalní předvrchol (4499 m n. m.). Odtud několik metrů níže a dále přes několik obtížnějších skal, věží a po skalních stupních po levé straně hrany na vrchol. Walliské Alpy patří do švýcarských Alp a představují vedle skupiny Mont Blanc nejvýznamnější a také nejvíce vyhledávanou oblast Alp. Obrovské území tohoto gigantického valu vysokých štítů a mohutných ledovců je geograficky rozděleno mezi Švýcarsko a Itálii. Na území Walliských Alp se nachází více jak 35 vrcholů vyšších 4000 metrů. Pohoří se tak svou průměrnou výškou zařazuje na první místo v Evropě.
Nejvýznamnější vrcholy: Dufourspitze – (4 634 m), Nordend (4609 m), Punta Gnifetti (4 559 m), Dom (4 545 m), Lyskamm (4 532 m), Weisshorn (4 506 m), Täschhorn (4 491 m), Matterhorn (4 478 m), Dent Blanche (4 356 m), Grand Combin (4 314 m), Breithorn (4 165 m), Bishorn (4 153 m)
Výchozí bod: Zermatt (1 620 m), Monte Rosa Hütte (2 795 m)
Vzdálenost z Prahy: 900 km, 10 hod
Termín: červenec 2006
Původně jsme před Dufourspitze plánovali ještě jeden aklimatizační výstup, ašak po našem vystoupení na Hochtoru, který holky ještě dlouho rozdýchávaly, to prostě nebylo možné. Vysněný výlet na Dufourspitze jsme si ale obhájili! Dufoursitze je druhou nejvyšší horou Evropy. Jelikož jsme loni absolvovali výstup na nejvyšší horu Evropy Mont Blanc, volba letošního výstupu byla poměrně jednoduchá.
Dufourspitze je jen o něco málo blíže než Mont Blanc, tedy něco kolem 900 km. Vyjížděli jsme okolo 19 hodiny. Nejkratší cesta vedla přes Mnichov, dále přes Vadus a přes Švýcarsko. Dufourspitze neboli Monte Rosa leží na hranicích mezi Švýcarskem a Itálií ve Walliských Alpách. Kolem 3 hodiny ranní jsme dojeli k Bodamskému jezeru, kde jsme zaparkovali na odpočívadle a na asi 3 hodiny jsme se natáhli. Ráno jsme pak pokračovali dále až do městečka Täsch. Na místo jsme dorazili kolem 13 hodiny. Auto jsme nechali na placeném parkovišti a šli jsme na vlak. Z městečka Täsch se již autem jet nedá, a do Zermattu, který je výchozím bodem, se musí jet vláčkem. Po příjezdu do Zermattu jsme hned vyrazili nahoru. Měli jsme tentokrát opravdu hodně těžké batohy. To je bohužel stinná stránka toho, že se člověk postupně čím dál tím lépe vybavuje a kupuje další a další věci, bez kterých se dříve obešel. Končí to kupováním větších batohu a bohužel také daleko větší zátěží. Zejména Martin se dlouho s váhou nemohl vyrovnat a ustavičně na ni nadával. Díky únavě z dlouhé cesty autem, nedostatku spánku a enormní zátěži, kterou jsme měli na zádech, jsme se první den ploužili jak slimáci. Ale to nevadilo, času jsme měli relativně dost. První den jsme vylezli do výšky kolem 2 000 mnm. V této výšce nás zastihla průtrž mračen. Rozhodli jsme se tak, že zde postavíme stan a již dále nepůjdeme. Bylo sice ještě docela brzy, ale v dešti se nám jít nechtělo.
Druhý den ráno již bylo poměrně hezké počasí a my jsme vyrazili znovu nahoru. Walliské Alpy jsou poměrně hodně navštěvovanou oblastí. Většina lidí využívá ke zdolání některého z vrcholů lanovky a vláčky, kterých je v této oblasti několik. Díky tomu je možné i v poměrně značné výšce potkat japonské turisty s kamerami. Vláček vyjíždí až na vrchol Gornergrat, který leží ve výšce okolo 3 000 mnm. Sem také směřovali naše kroky. Opět, tak jako na Mont Blancu, jsme byli pouze jedni z mála lidí, kteří absolvovali výstup již ze zdola z Zermattu. Po výstupu na Gornergrat, kde jsme se dosyta najedli a nabrali vodu, jsme pokračovali dále. Z Gornergratu jsme museli slézt opět nějakých 400 výškových metrů k ledovci Gornergletscher, u kterého jsme rozdělali stan a přenocovali zde. Až při cestě zpět za několik dní jsme si uvědomili, že jsme v této části zcela zbytečně lezli na Gornergrat, který se dal obejít, čímž bychom ušetřili nějakých 800 výškových metrů a několik hodin času.
Cílem třetího dne bylo dostat se do výšky 3 200 mnm na Obere Platje, které je ideálním místem pro výstup na vrchol Dufourspitze. Museli jsme přelézt ledovec Gornergletcher a dále po skále nahoru k vyhlášené chatě Monte Rosa Hütte (2 795 mnm). Cestou mírně poprchávalo a tak jsme byli rádi, že si na chvíli můžeme na chatě odpočinout, najíst se a usušit se. Dali jsme si pivko, které v tu chvíli fakt sedlo. Po asi hodině jsme již pokračovali dále na Obere Platje. Cesta je poměrně náročná. Vede přes obrovské pole kamenů, mezi kterými se člověk proplétá, případně skáče z jednoho na druhý, což je se zátěží, kterou jsme na sobě měli, opravdu náročné. Na závěr nás ještě čekal strmý výstup po skále. Ale stálo to za to. Obere Platje je plné plácků obehnaných kameny, na kterých se dá v pohodě postavit stan. Jelikož jsme tu byli úplně sami, našli jsme si obzvláště krásný plácek. Ležel kousek o vody a navíc zde byla i jakási kamenná kuchyňka. Prostě luxus. Na další den byl již naplánován výstup na vrchol Dufourspitze.
Vstávali jsme kolem 2 hodiny ráno a kolem 3 hodiny jsme již vyráželi nahoru. Bylo potřeba vyrazit co nejdříve, dokud je ještě sníh tvrdý. Jakmile začne sníh, pod náporem slunečních paprsků, měknout, začíná se člověk propadat po kolena do sněhu a výstup je tak nemožný. Cestu na vrchol jsme sice měli teoreticky nacvičenou, ale skutečnost byla poněkud jiná. Především jsme samozřejmě šli po tmě, což naši orientaci značně komplikovalo. Měli jsme taky trochu smůlu, protože jsme šli po stopách, které po dost dlouhé době najednou skončily, a my jsme museli vymýšlet cestu dál. Naše orientace nebyla nejlepší a tak jsme několik hodin bloudili po zasněžené pláni. To již začalo hřát sluníčko a my jsme se začínali propadat do sněhu. Nakonec jsme skončili u ledové stěny, kterou jsme se rozhodli ze zoufalství vylézt. Naštěstí jsme si to včas rozmysleli a tak předešli možné tragédii. V tu chvíli jsme se rozhodli, že nemá cenu pokračovat dál. Už bylo moc pozdě a my jsme byli vyčerpaní z několikahodinového bloudění. Vydali jsme se tak na cestu zpět ke stanu a domluvili jsme se, že zkusíme štěstí příští den. Byl krásný den a tak jsme odpoledne strávili povalováním na sluníčku. Byl to nádherný pocit. Ležet na sluníčku ve výšce přes 3 000 mnm, svlečený do půl těla a kochat se okolními zasněženými kopci.
Pátý den ráno jsme vyráželi zase okolo 3 hodiny. Tentokrát jsme již znali cestu. Věděli jsme, že den předtím tu správnou cestu vyšlapala skupinka francouzských horolezců. Tentokrát jsme skutečně cestu trefili přesně. Šli jsme v dost svižném tempu a tak jsme za svítání byli již značně vysoko a čekal nás již jen závěrečný skalnatý hřebínek. Ten se nakonec ukázal být mnohem delší a náročnější než jsme čekali. Několik úseků vypadalo opravdu hrozivě a chvilkami jsme dokonce koketovali s myšlenkou, že bychom se vrátili. Ale odhodlání vždy zvítězilo a tak jsme nakonec přeci jenom vylezli až na vrchol. Zde jsme udělali několik vrcholových fotek a po několika minutách jsme se museli dát na cestu zpět. Na v
nás trochu nepříjemně překvapilo značné množství lidí, kteří se na malém prostoru mačkali. Nebylo tam tak moc prostoru na větší kochání okolními kopci. Martin si na vrcholu navíc trochu zranil nohu. Nedaleko od vrcholu jsem ještě zažil dost nepříjemný zážitek, kdy se pode mnou zkroutil do propasti asi 2 tunový kámen, a já jsem se zachytil rukami za okraj skály. Byla to další moc cenná zkušenost. Člověk musí na horách neustále udržovat 100% pozornost a to i v místech, která vypadají relativně bezpečně. Počasí bylo pořád výborné a sluníčko nám dodávalo síly. Cestu dolů ke stanu jsme již zvládli bez problémů, i když jsme se již začínali propadat do sněhu. Kvůli Martinově zranění jsme šli trochu pomaleji, ale šlo to docela dobře. Po návratu zpět jsme si na chvíli odpočinuli, pak jsme sbalili stan a vydali se na cestu zpět. Měli jsme naplánováno, že sejdeme zpět na ledovec a noc strávíme opět na našem místečku nad ledovcem, abychom mohli další den již pouze slézt dolů do údolí a vydat se na cestu domů. Cestou dolů jsme se ještě jednou stavili na chatě Monte Rosa Hütte. Dali jsme si dvě piva a probrali jsme náš velký úspěch. Ani se nám nechtělo vstávat a jít dál, ale museli jsme. Cestou přes ledovec se již začalo stmívat, a když jsme došli na naši louku, na které jsme chtěli postavit stan, tak již byla tma.
Šestý den byl již odjezdový. Dopoledne jsme sešli zpět do Zermattu, kde jsme nakoupili nějaké dárky domů a vláčkem jsme se svezli do Täsche, kde jsme zanechali auto. Při každém našem návratu zpět k místu, kde jsme zanechali auto, trneme, zda tam auto stále bude. Vždy je to velká úleva, když ho tam najdeme. Zatím jsme ho naštěstí našli vždycky. Pak jsme již vyrazili na cestu domů. Bylo kolem 15 hodiny a čekalo nás cca 900 km. Kousek od Zermattu jsme se zastavili v McDonald´s na hamburgra. Už dlouho mi hamburger tak nechutnal. Pak jsme již jeli přímo domů, kamjsme v pořádku přijeli kolem 4 hodiny ráno.
Tato výprava byla jednoznačným úspěchem. I když jsme původně předpokládali, že vrcholů vylezeme více, rozhodně jsme nebyli zklamáni. Vždyť se nám podařilo vylézt nelehký vrchol, druhou nejvyšší horu Evropy. K výpravě jsme přistupovali velmi profesionálně a celý týden na horách jsme si patřičně užili. Při hodnocení této výpravy jsme přesto museli konstatovat, že jsme v poslední době lezli na samé těžké a fyzicky i psychicky velmi náročné vrcholy, a že je na čase, opět si vylézt něco odpočinkovějšího. Dohodli jsme se tedy, že příští rok bude v duchu méně náročných výstupů.
13. Watzmann, Berchstesgadenské Alpy
Lokalita: Watzmann je centrální masiv Berchtesgadenských Alp. Nachází se na jihovýchodě Bavorska v národním parku Berchtesgaden u obcí Ramsau a Schönau am Königssee. Známý masiv kulminuje vrcholem Watzmann-Mittelspitze, který je svou výškou 2713 m nejvyšším bodem německé části Berchtesgadenských Alp a zároveň třetí nejvyšší horou Německa (po Zugspitze a Hochwanneru). Východní stěna Watzmannu je nejvyšší skalní stěnou Východních Alp s převýšením 1800 m.
Nejvýznamnější vrcholy: Hochkönig (2 941 m), Watzman (2 713 m)
Výchozí bod: Ramsau (670 m), Watzmannhaus (1930 m)
Vzdálenost z Prahy: 420 km, 5 hod
Termín: červen 2007
Na konci června jsme uskutečnili několik měsíců naplánovanou výpravu na třetí nejvyšší horu Německa Watzman. Mělo se jednat o první naši výpravu do německých hor. Všechny průvodce popisují tuto horu jako chloubu Berchtesgadenských Alp a jako poměrně fyzicky nároční výstup. Technicky se však mělo jednat o poměrně snadný výstup. Tato výprava měla být zajímavá také tím, že s námi vyrážel Marek a táta.
Marek s tátou se rozhodli, že pojednou o den dříve, aby měli možnost se trochu aklimatizovat. Vyrazili tedy již v pátek velmi brzy ráno tak, aby byli v poledne na místě a stihli udělat jeden aklimatizační výstup. Martin bohužel na poslední chvíli onemocněl a tak jsem jel v pátek po práci úplně sám. I když jsem vyrazil z práce poměrně brzy, na hranice jsem se dostal až kolem 22 hodiny. Takovou zácpu prakticky přes celou republiku jsem snad ještě nezažil. Vždyť jsem po 3 hodinách jízdy byl stále asi 60 km od Prahy. No hrůza! Jel jsem klasicky přes Dolní Dvořiště. Cesta od hranic již byla v pohodě. Jede se po dálnici až do Salzburku a pak je to již jen okolo 50 km docela příjemnými cestičkami. Watzmann leží těsně za hranicemi mezi Rakouskem a Německem. Na místo jsem dorazil okolo 2 hodiny ranní a v pohodě jsem našel kemp, kde již spali Marek s tátou.
V sobotu ráno jsme nikam moc nepospíchali. Měli jsme naplánován výstup na chatu Watzmannhaus, který leží ve výšce 1 900 mnm. Kemp ležel ve výšce pouhých 600 mnm, takže nás čekal výstup okolo 1 300 m převýšení. Průvodce však odhadoval výstup pouze na cca 7 hodin, takže jsme nemuseli nikam spěchat. Vyráželi jsme z kempu okolo 10 hodiny. Cesta začíná kolem nádherného jezera Königsee. Přejde se přes dřevěný most a již se začíná stoupat kolem bobové dráhy. Cesta je dost široká a upravená, takže se jde moc hezky. Máme ale opět docela těžké batohy, takže často odpočíváme. Táta těchto přestávek využívá zejména pro kouření. Kolem 13 hodiny přicházíme na první chatu na naší cestě. Zde si dopřáváme zasloužený odpočinek a dáváme si horolezeckou polévku za 5 EUR. Byl to neuvěřitelný kotel a byla fakt dobrá. Po 14 hodině již pokračujeme dále. Jde se stále moc hezky. Kocháme se prvními výhledy na okolní kopce. Nálada je výborná. Kolem 17 hodiny přicházíme na otevřenou planinu, ze které je nádherný výhled. Usazujeme se na výborně situovanou lavičku a užíváme si odpočinek a výhledy. Stále nás čeká ještě několik set výškových metrů poměrně strmým terénem. Místy je cesta jištěna lany. Kolem 20 hodiny přicházíme na chatu Watzmannhaus, kde již máme dopředu rezervované ubytování. Dáváme si zasloužené pivko a vaříme na nádherné terase večeři. Později nám vyráží dech překrásný západ slunce, který zabarví okolní kopce do červena. Jdeme brzy spát, protože nás čeká brzké vstávání a výstup na vrchol.
V neděli vstáváme kolem 5 hodiny a po 6 hodině již vyrážíme nahoru. Během snídaně posloucháme komentáře k našemu nočnímu chrápání, které prý bylo naprosto příšerné a většina z asi 30 spolunocležníků prý ani nezamhouřila oko. Cesta je poměrně strmá, ze začátku upravená, ale později se již leze po kamenech. Technicky není výstup moc náročný, ale člověk se při něm dost zadýchá. Po několika stech metrech se rozdělujeme a já s Markem pokračujeme svižnějším tempem nahoru, zatímco táta zpomaluje a jde dále nahoru svým tempem. Jsme domluveni, že se později potkáme. Kdo chce zdolat vrchol, musí nejprve vylézt na předvrcholek Hocheck (cca 2 600 mnm). Zde se již doporučuje nasadit sedák a dále se jistit na ocelových lanech. Cesta je dále docela náročná, ale není to již daleko. Kolem 12 hodiny jsme konečně na vrcholu Watzmann. Počasí nám vyšlo, jsou vidět krásné výhledy. Dole hluboko pod námi se prostírá jezero Königsee a všude kolem nás spousta krásných kopců. S tátou se setkáváme na cestě zpět na vrcholku Hocheck. Táta skutečně mile překvapil a dolezl vlastně až úplně nahoru. Na jeho věk skutečně skvělý výkon, klobouk dolů. Dlouho už ale odpočívat nemůžeme, protože nás čeká ještě velmi dlouhá cesta dolů. Musíme nejprve slézt zpět k chatě Watzmannhaus, kde jsme nechali část našich věcí a dále pokračovat až do Königsee k autu. Cesta dolů je ještě namáhavější než cesta nahoru. Zejména táta už toho má plné zuby, nehledě na to, že se skáče z kamenu na kamen, takže má táta trochu problémy jak s očima, kdy mu dělá problémy odhadnutí vzdálenosti mezi jednotlivými kameny a nalezení nejvhodnější cesty, tak se svými povolenými kotníky. U Watzmannhausu na chvíli odpočíváme. Nejraději bychom tu všichni zůstali a šli si lehnout, ale nejde to. Musíme dál. Po dalších několika hodinách svižného sestupu dorážíme okolo 18 hodiny konečně na parkoviště k naším autíčkám. Dáváme si něco málo k snědku a jedeme na první pumpu pro benzin. Teď nás čeká ještě několikahodinová cesta domů. Do Prahy přijíždíme okolo 1 hodiny ráno, já do Kolína ještě o jednu hodinu později.
Byl to opravdu nádherný, ale velmi náročný víkend. Počasí vyšlo krásně, atmosféra byla po celou dobu vynikající. Podařilo se nám zdolat významnou německou horu. Ve všech směrech se tak jednalo o super akci. Jediná skvrna na tomto úspěchu byla absence stálého člena Martina. Docela nám tam chyběl a hlavně nám ho bylo líto. Ale na druhou stranu, on si to určitě vynahradí příště.
14. Wildspitze, Ötztálské Alpy
Lokalita: Wildspitze je nejvyšší hora Ötztalských Alp a rakouské spolkové země Tyrolsko. Po Großglockneru je to druhá nejvyšší hora Rakouských Alp a celého Rakouska. Obvyklé výstupy vedou z Ventu nebo skiareálu Pitztal. Z Ventu se stoupá přes Bresslauer Hütte (Vratislavská chata) na sedélko Mitterkarjoch, ledovcem Taschachferner a na závěr po západním skalnatém hřebeni.
Nejvýznamnější vrcholy: Wildspitze – (3774 m), Weisskugel (3738 m), Hinterer Brochkogel (3624 m), Hintere Schwärze (3628 m), Similaun (3606 m)
Výchozí bod: Vent (1 890 m), Bresslauer Hütte (2 844 m)
Vzdálenost z Prahy: 600 km, 6-7 hod
Termín: srpen 2007
Na začátku srpna jsme se s Martinem vydali na dlouho plánovanou cestu na druhou nejvyšší horu Rakouska Wildspitze. Martin bohužel kvůli nemoci neabsolvoval aklimatizační výstup na Watzmanna, ale zato jel do Roháčů, kde jsem naopak nebyl já, takže přípravu jsme měli v podstatě stejnou. Já jsem se pár dnů před odjezdem vrátil z dovolené v Bulharsku a po návratu domů mě již několik dnů nebylo moc dobře. Několik dnů se mi trochu motala hlava, ale doufal jsem, že to brzy přejde. Rozhodně to nebylo tak hrozný, abych naší výpravu zrušil.
Vyrážíme v úterý po práci kolem 18 hodiny. Cesta na Wildspitze je velmi jednoduchá. Začínáme směr Rozvadov, poté co dostavěli obchvat Plzně, tak se jede celou cestu po dálnici až na hranice. Je to paráda. Dále pokračujeme na Mnichov, Innsbruck a pak je to již jen asi 100 km. Po 1 hodině ranní již přijíždíme do vesničky Vent. Tato malebná vesnička leží ve výšce 1900 mnm. Auto jsme zaparkovali na parkovišti a vedle auta jsme hned rozdělali stan a šli spát.
Ráno vstáváme, dáváme si kafe, které jsem přivezl s sebou v termosce, takže nemusíme vařit. Je velmi chladno (těsně nad nulou). Ale brzy se k nám dostává sluníčko, které bylo schované za okolními kopci. Teplota jde velmi rychle nahoru. My se vydáváme po pěkné široké cestě nahoru. Cesta je určena i pro auto, která zásobují restauraci u horní stanice lanovky. Jako již tradičně nejedeme lanovkou, ale zespoda jdeme pěšky. Asi za 2 hodiny již odpočíváme u horní stanice lanovky ve výšce cca 2 400 mnm. Jdeme docela pomalu. Času máme dostatek. Je nádherné počasí, teploty okolo 25 stupňů. Cestou nahoru se ještě mnohokrát zastavujeme a odpočíváme. Na jednom šikovném místě zůstáváme asi hodinu, přičemž se nám podaří i na chvíli usnout. Všude kolem krásné kopce, blankytně modrá obloha, sluníčko, měkká zelená tráva. Je to krása. Máme s sebou také dalekohled, takže se kocháme okolím a tím nemyslím pouze přírodou. Říkám si, že jsme konečně pochopili, o čem je lezení na hory. Především o pohodě. Žádné honění. Člověk by měl naopak maximálně relaxovat. Ale bez té námahy to prostě stejně nejde. Takže po čase zase vyrážíme dál. Na první den máme naplánován výstup na Wildes Mannle (3 030 mnm). Po další asi hodině přicházíme na rozcestí po Wildes Mannle, zde necháváme batohy a jdeme nalehko nahoru. Jsme oba nějací unavení. Jde se nám dost ztěžka, špatně se nám dýchá. Nevíme čím to je, ale konstatujeme, že takhle by to asi další rok na Matterhorn nešlo. Na vrchol ale vylézáme a kocháme se okolními vrcholky. Po krátkém odpočinku již jdeme zase zpět na rozcestí, kde si bereme batohy a vyrážíme směrem k Breslauer Hütte, kde plánujeme přespání. Na chatu dolézáme až okolo 19 hodiny. Jsme docela utahaní. Hned si sedáme do hospody a dáváme si místní pivo. Je docela dobré. Hospoda je úplně narvaná a tak se nám podaří urvat místo pouze u skupinky Holanďanů. U našeho stolu sedí sympatická, asi 50 letá Holanďanka, která se s námi okamžitě dává do řeči. Nejprve se stáváme terčem posměchu, že jsme nahoru lezli celý den, zatímco oni s malými dětmi šli stejnou cestou a již jsou na místě asi 4 hodiny. Až když jsme jim vysvětlili, že máme s sebou každý 30 km vážící batoh, včetně stanu, spacáku a veškerého jídla, tak zcela obrátí a my se stáváme neohroženými, nevázanými dobrodruhy. Okolo nás se začínají shlukovat davy holandských turistů, kteří chtějí všichni vidět ty dva šílence, kteří chtějí spát ve výšce okolo 3 000 mnm ve stanu. Po chvíli přibíhají další děti, které konstatují, že viděli naše batohy, a že je to fakt síla. No jsou všichni úplně hotoví. My se pochopitelně tváříme, jako že je to normálka a v klidu odpovídáme na jejich zvídavé dotazy. Navíc se objevuje rakouská servírka, které jsme zřejmě padli do oka, a zcela bez ostychu prohlašuje nesmrtelnou hlášku: „beide sind gut“, která se stává na další dny naším motem. Raději před Rakušankou utíkáme do stanu a jdeme spát.
Vstáváme dříve, protože nás čeká velmi náročný výstup na druhou nejvyšší horu Rakouska. Původně plánovaný čas výstupu se posune o jednu hodinu kvůli naší neochotě vstávat a o další hodinu kvůli Martinovým střevním potížím. Takže nakonec vyrážíme až okolo 8 hodiny, Martin s poměrně nešťastným výrazem ve tváři. Jde se docela dobře. Jdeme pouze s poloprázdnými batohy, většinu věcí jsme nechali v postaveném stanu.
Po krátké době již jdeme po ledovci, který je celý zasypaný kameny, takže si člověk vlastně ani neuvědomuje, že jde po ledovci. Po asi dvou hodinách se dostáváme k jedinému skutečně náročnému úseku výstupu. Tím je výstup do sedla zledovatělým kuloárem. Máme samozřejmě nasazené mačky, ale led je natolik tvrdý, že se sotva držíme konečky hrotů. Po překonání tohoto ledového výstupu následuje krátký klettersteig, který hravě vylezeme.
Dolézáme do sedla a otevírá se nám vpravdě pamírovská krajina. Rozlehlé zasněžené pláně a za nimi v dálce ve všech směrech zasněžené vrcholky. Teď již pouze přejdeme několik set metrů přes ledovec a již vylézáme strmě po skále na samotný vrchol s křížem. Trochu se začíná zhoršovat počasí, ale docela to ještě jde. Na vrcholu se jen na chvíli kocháme výhledem a lezeme zase dolů, aby nás zde nechytla bouřka.
Když zase dorážíme pod skálu, trochu nás rozladí skupina němčourů, kteří se jako vždy chovají dost neomaleně. Jeden sráč si dokonce sundává kalhoty asi metr od mého batohu a sprostě začne srát. Asi minuty z něho nepřetržitě stříkají hovna. Je to dost nechutné a trvá mně chvilku, než se z toho vzpamatuji. Martin mě musí držet, abych se na chlápka nevrhnul. Pak již jdeme zase dolů. Znova přicházíme na zledovatělý kuloár. Dolů to jde ještě hůř než na horu a Martin zde asi 10 minut zápasí téměř o život. Nejhorší je, že je tento kuloár zakončen nepříjemnou trhlinou, do které by asi nebylo dobré spadnout. Nakonec toto místo zdárně překonáváme a pokračujeme dál. Cestou ještě začne pršet, ale to již nám tolik nevadí. Máme radost z toho, že se nám již poněkolikáté za sebou podařilo zdolat významný vrchol. Za soumraku přicházíme ke stanu a brzy jdeme spát. Venku se začínají ženit všichni čerti. Začíná sněžit.
Třetí den ráno se nám nechce moc ze spacáku a začínáme přemýšlet co dál. Původní plán vylézt ještě jednu třítisícovku se začíná hroutit. Venku je pár centimetrů sněhu a lezavé počasí. Po několikaminutové diskuzi se rozhodujeme, že se na třetí kopec již vykašleme a pojedeme radši domů. Svůj hlavní cíl jsme již zdolali a tuhle třešínku na dortu si tentokrát odpustíme. Vydáváme se na cestu dolů. Prvních několik set výškových metrů se jde sněhem, který se níže začíná měnit v bláto. Cestou nás ještě na chvíli obklíčí skupinka ovcí , před kterou následně utíkáme, protože zejména berani nevypadají úplně přátelsky. Když dojdeme na zpevněnou cestu u lanovky, tak se již jde v pohodě a brzy přicházíme na parkoviště ve Ventu. Zde na náš naštěstí opět čeká auto. Převlékáme se do suchého, dáváme si něco málo k snědku a kolem poledne vyrážíme na cestu domů. K večeru jsme již v Praze. Cesta proběhla bez jakýchkoliv obtíží.
Opět se jedná o velký úspěch. Podařilo se nám zdolat druhou nejvyšší horu Rakouska a to se počítá. Počasí vcelku vyšlo. Byl to trochu kratší, ale přesto velmi pěkný výlet. Nezapomeneme.
15. Grossglockner, Vysoké Taury
Termín: červenec 2008
Výstup na Grossglockner je detailně popsán v Martinově knize. Jedná se o jediný popis výstupu, který je naší společnou prací s Martinem a tudíž k němu nemám již co přidat. Popis příběhu vzniká před několika lety, kdy nás s Martinem napadne myšlenka, že by nebylo úplně od věci popsat alespoň některé naše výstupy a umístit je třeba na web, abychom dali inspiraci našim následovníkům. Vždyť i my vždy před výstupem prohledáváme na internetu popisy výstupů, které nám vždy jsou cennou inspirací a rádcem.
16. Matterhorn, Walliské Alpy
Lokalita: Matterhorn je považován za jednu z nejkrásnějších a nejpopulárnějších hor Evropy. S nadmořskou výškou 4478 metrů je zároveň také sedmou nejvyšší horou Alp. Tyčí se na hranici mezi Švýcarskem a Itálií, nad švýcarským Zermattem a italským městem Breuil-Cervinia. Na švýcarské straně masivu Matterhornu stojí na úpatí východního hřebene chata Hörnli hütte (3260 m n. m). Ve výši 4003 m n. m. je malá bivakovací bouda Solvay. Na italské straně hory je opěrným bodem chata Rif. Carrel – Carrel Hütte (3835 m)
Výchozí bod: Zermatt (1 620 m), Hörnlihütte (3260 m)
Termín: červenec 2008
Výstup na tuto nádhernou horu je krásně popsaný v první knize, takže se zde zaměřím pouze na upřesnění některých skutečností a na popis částí, které Martin nezmínil.
V průběhu noci mezi prvním a druhým dnem slézají z vrcholu Matterhornu dva Češi, kteří mají evidentně problém s orientací v terénu a dolézají k Hörnlihütte až k ránu (tedy ne mezi druhým a třetím dnem, kdy si již ve 3 ráno vydáváme na vrchol). Tato událost v nás zasévá určité semínko nejistoty, zda jsme vůbec schopni nahoru vylézt a hlavně zpět slézt.. Naživo tak zažíváme situaci, kterou jsme již dopředu shlédli na internetu a která nás od začátku děsila, tj. co budeme dělat, když časově nestačíme slézt dolů a zůstaneme uvězněni ve tmě na skále. Orientace je zde složitá i ve dne a ve tmě se stává téměř nemožnou.
V okamžiku, kdy se druhý aklimatizační den snažíme poměrně ztěžka dostat na úvodní výšvih, zapochybujeme podruhé. Výšvih představuje asi 10 m vysoká, téměř kolmá stěna, na které je upevněné konopné lano. Při představě, že další výstup bude minimálně stejně, spíše více, obtížný si říkáme, že jsme se asi úplně zbláznili se o tento výstup pokoušet. Už máme za sebou několik zajímavých výstupů, ale tohle je něco úplně jiného. Tohle je hora hor, na kterou se obecně neodvažují lidé bez pomoci průvodce, což jsme samozřejmě hned zkraje zavrhli. Naštěstí je další část aklimatizačního výstupu o poznání snadnější, což nás uklidňuje a po návratu zpět ke stanu utvrzuje v tom, že to přeci jenom další den ráno zkusíme. V průběhu odpoledne nás ještě trochu znejišťuje helikoptéra, která neustále krouží nad vrcholem Matterhornu, zvláště pak ve chvíli, kdy z vrcholu sváží jednoho zraněného horala. Už jsme ale rozhodnuti, že nahoru půjdeme a snažíme se tyto varovné signály moc nevnímat.
V rámci popisu výstupu ve třetí den si dovolím pouze upravit, že u chaty Solvay jsme již v 7 hod ráno (tedy ne v 10 hod) a na vrchol se dostáváme „již“ v půl třetí. V tu chvíli se pohybujeme na hraně, zda stačíme slézt zpět dolů za světla. Zpět k chatě Solvay dolézáme okolo šesté hodiny, kdy se dostavuje zásadní dilema. Stačíme to dolů nebo ne? Představa, že zůstaneme ve tmě na skále, jako před dvěma dny zmínění Češi, je pro nás tak hrůzostrašná, a preferujeme opatrnost a rozhodujeme se strávit noc na Solvey ve výšce 4 000 mnm. Spolu s námi zůstávají v bivaku také tři Poláci, kteří se nás drží jako klíšťata. S sebou již nemáme téměř žádnou vodu, velmi málo jídla a samozřejmě nemáme spacák a věci na převlečení. Když zjišťuji, že mi jeden z Poláků dopil zbyteček vody, ocitám se na pokraji krveprolití, ve kterém mi zabrání až výjimečně uklidněný Martin. V noci klesá teplota výrazně pod bod mrazu a s bivakem, zavěšeným na skále, celou noc hází poryvy silného větru. Noc trávíme s nohami v batohu, což však příliš nepomáhá. Bezesporu se jedná o jednu z nejhorších nocí, kterou jsem zažil. Ale co bychom chtěli, vždyť spíme zavěšeni na skále. Ještě že tu je ten bivak!
Ráno se přidáváme ke skupince vedené horským vůdcem, a když vidíme, jaké i on má problémy proplést se labyrintem dolů, jsme rádi, že jsme na bivaku zůstali. Po dalších asi 4 hodinám se dostáváme zpět k Hörnlihütte a můžeme se s Martinem vítězoslavně obejmout. Tohle fakt stálo za to!
17. Plechý, Šumava
Lokalita: Plechý je 1378 m vysoká hora ležící v pohoří Šumava na česko−rakouské hranici. Je pátým nejvyšším vrcholem na Šumavě, nejvyšším vrcholem české i rakouské části Šumavy. Severovýchodní svah Plechého tvoří skalní stěna ledovcového karu Plešného jezera. Jedná se o významný geomorfologický útvar, který je jednou z nejcennějších součástí zdejší přírodní rezervace. Stěna je velmi strmá a dosahuje výšky 211 m.
Nejvýznamnější vrcholy: Velký Javor (1456 m), Roklan (1453 m), Plechý (1378 m), Luzný (1373 m), Boubín (1362 m), Jezerní hora (1343 m), Smrčina (1338 m), Svaroh (1333 m), Poledník (1315 m), Černá hora (1315 m), Třístoličník (1311 m), Ostrý (1293 m), Pancíř (1214 m), Špičák (1202 m), Javorník (1066 m)
Výchozí bod: Nová Pec (740 m)
Vzdálenost z Prahy: 190 km, 2,5 hod
Termín: únor 2009
V roce 2009 jsme se již považovali za poměrně zkušené horaly. Měli jsme slezeno několik významných alpských kopců, včetně té asi nejkrásnější, Matterhorn. To už není lehké překonat a tak vyvstala otázka, co dál? Co bláznivějšího bychom mohli ještě uskutečnit? A rázem tu byl nápad. Co takhle mimo naše klasické letní výstupy zařadit toulku zimní krajinou. Vždyť nemusíme cestovat nikam daleko. V rámci České Republiky je přece tolik krásných míst a dokonce i míst, které jsou v zimním období zcela opuštěné a pod návalem sněhu získávají až sibiřský vzhled.
Po několika různých návrzích jsme se rozhodli absolvovat víkendovou akci na Šumavě a to přechodem z Nové Peci, přes Plechý a Třístoličník až do Nového Údolí. V sobotu brzy ráno jsme se vydali dvěma auty, tak abychom mohli nechat jedno auto v Novém Údolí a druhým přejet do Nové Pece. V půjčovně jsme si půjčili sněžnice, abychom se jednak mohli snadněji pohybovat v náročném zasněženém terénu a jednak aby dodaly naší expedici ten správný nádech polární výpravy. Do této doby jsme nikdy na sněžnicích nestáli a tak jsme z této situace byli náležitě vzrušení.
Z Nové Pece se vydáváme po značené cestě směrem na Plešné jezero. Cestou nás míjí poměrně velké množství běžkařů, kteří se pohybují o poznání rychleji než my. Jednak využívají skluzu a jednak s sebou nevláčejí těžké batohy, ve kterých máme s sebou jídlo a pití na dva dny, vaření, převlečení a spacáky. Až téměř k Plešnému jezeru je cesta slušně upravená a jdeme bez sněžnic. Cestou se posilňujeme pivem a párkem v malém bufetu. Pak již docházíme k místu, kde je nutné odbočit z upravené cesty doleva nahoru k Plošnému jezeru. Zde nasazujeme poprvé sněžnice a vydáváme se na cestu. Zjišťujeme, že na sněžnicích se nejde příliš dobře, jelikož je nutné mít nohy asi 20 cm od sebe a tak si připadáme dost divně. Navíc to vypadá, že sněhu není tolik a tak by se šlo lépe bez sněžnic. Ale když už je máme s sebou, tak je necháme na nohou a jdeme dál. Cestou propukáme, při pohledu jeden na druhého, v huronský smích a doufáme, že nikoho už nepotkáme, aby se nám nevysmál. Po asi půl hodině přicházíme k Plešnému jezeru. Je krásné počasí a tak si sundáváme batohy, svačíme a kocháme se. Je to úžasný zážitek. Při sundání sněžnic navíc zjišťujeme, že se propadáme po pás do sněhu, z čehož jsme nadšeni. Sněžnice nejsou nesmysl! Ve chvíli, kdy se opět chystáme na cestu se s námi dává do
místní pracovníkem národního parku, kterému jsme podezřelí díky velkým batohům. Jelikož je v národním parku zákaz stanování, snaží se nás přesvědčit, ať neporušujeme místní pravidla. Ujišťujeme ho, že stan stavět nebudeme. Skutečně toto v úmyslu nemáme. Součástí naší šílené expedice je stavba iglú, ve kterém strávíme noc na vrcholu Plechého. Další zhruba hodiny stoupáme poměrně náročným terénem pralesem podél jezerní stěny. Již poměrně znaveni vylézáme k pomníku Adalberta Stiftera, česko-rakouského malíře, spisovatele a pedagoga. Od pomníku je neuvěřitelný rozhled po okolí včetně výhledu na Plešné jezero. Zde se rozhodujeme postavit naše iglú. Je to sice už naše druhé iglú v životě, po iglú postaveném u Stüdlhütte, ale první, ve kterém budeme spát. Slunce začíná pomalu zapadat a teplota klesá hluboko pod bod mrazu. Snažíme se postupně skládat na sebe šnekovitě sněhové kvádry, vypreparované ze sněhové pokrývky za pomoci skládací lopaty. Jako nejlepší se jeví postup, kdy já připravuji kvádry a Martin je po příslušném opracování postupně klade na určené místo. Asi po 1 a půl hodině se nám skutečně podaří iglú postavit. Ještě zbývá si uvnitř upravit pelýšek a uvařit teplé jídlo. Při vaření se teplota v iglú dostává nad nulu a začínáme si postupně rozepínat oblečení. Pak už se zachumláváme do spacáků a jdeme spát. Ještě zapalujeme svíčku, abychom teplotu dále zvýšili.
Po několika hodinách mě probouzí celý nervózní Martin slovy: „Radku, venku je obleva, to iglú na nás spadne“. Důvodem Martinových obav byla skutečnost, že v iglú bylo až podezřele teplo a ze stropu na nás kapala voda tak, že jsme již měli spacáky celé mokré. Rychle vycházíme ven z iglú a pomocí hodinek zjišťujeme, že je venku teplota 20 stupňů pod nulou! V tu chvíli propukáme ve smích. Zjišťujeme, že teplota v iglú je několik stupňů nad nulou a uvědomujeme si, že jsme se při stavbě iglú dopustili fatální chyby. Podlahu iglú jsme postavili výše než vstup, aby nám neutíkalo teplo. Vchod jsme navíc zavřeli batohy. Nicméně jsme zapomněli udělat díru ve stropě, kterou by mohl odcházet vznikající oxid uhličitý, který skrz stěny iglú nepronikne. Během několika hodin se tak oxid uhličitý hromadil v prostorách iglú, což by mohlo nakonec vést k našemu udušení. To jsme zase jednou měli štěstí.
Druhý den ráno se již vydáváme po sněžnicích na Třístoličník, kde se nachází hraniční bod mezi Českou Republikou, Rakouskem a Německem. Po přechodu hranic se setkáváme s velkým množstvím lidí, pohybujících se po sněhových svazích po sněžnicích. Zjišťujeme tak, že tento způsob pohybu po horách není pouze výsadou polárních expedicí, ale poměrně běžnou výbavou i v našich zeměpisných šířkách. Pak již si dáváme dobré jídlo v blízké restauraci, ke které vede silnice z rakouské strany, což delší dobu rozdýcháváme a kazí to pocity z expedice po odlehlých pláních. Dosyta najedeni pokračujeme do Nového Údolí, kde máme zaparkované auto. Cesta je ještě poměrně dlouhá a k autu docházíme pozdě odpoledne, již poměrně unavení. Posledních několik kilometrů nám náladu kazí ještě zamilovaný pár, který jde v našem směru a ve vyloženě ležérním tempu, s rukami zasunutými do zadní kapsy u kalhot svého partnera, nám stále uniká. Při vynaložení všeho úsilí jsme je skutečně v našem zuboženém stavu nebyli schopni dohnat, až se nám nakonec ztratili v dáli. Cesta domů již byla bezproblémová.
Tato expedice byla skvělá. Po všem co jsme již měli za sebou se jednalo o něco úplně nového. Vyzkoušeli jsme si chození se sněžnicemi a spaní v iglú. Jen ten záměr naprosté odlehlosti zde nebyl zcela naplněn.
18. Traunstein, Hornorakouské předhůří
Lokalita: Traunstein je vápencová hora ležící v Rakousku a nacházející se na břehu jezera Traunsee nedaleko města Gmunden. Hora je vysoká 1 691 metrů. Vrchol tvoří jakási plošina, na níž jsou dvě horské chaty. Na samotném vrcholu stojí kříž vysoký 10 metrů. Z vrcholu lze dobře přehlédnout masivy Dachsteinu, Höllengebirge a Totes Gebirge.
Výchozí bod: Gmunden (400 m)
Vzdálenost z Prahy: 315 km, 4 hod
Termín: květen 2009
Po loňském výstupu na horu hor, Matterhorn, jsme si s Martinem řekli, že si přeci jenom zasloužíme něco trochu odpočinkovějšího. Výběr na jarní výstup padl na jeden z nejbližších větších kopců, Traunstein, který je vzdálen jen asi 4 hodiny od Prahy. Na víkendovou akci tedy stačilo vyjet v sobotu brzy ráno a okolo 10 hodiny dopoledne jsme již na místě u překrásného jezera Traunsee, které se rozprostírá přímo pod Traunsteinem. Traustein dosahuje výšky necelých 1 700 metrů, nicméně se jedná o zcela osamocenou horu, která velmi výrazně převyšuje okolní krajinu a tak působí majestátním dojmem. Pohledy z dálky přes jezero Traunsee jsou nádherné.
Máme krásné počasí a tak se nahoru vydáváme pouze v kraťasech a tričku s lehkými batohy. Ve spodní pasáži výstupu je malá ferrata a tak průvodce radí, vzít si s sebou ferratové vybavení, včetně helmy. Až po chvíli, kdy se snažíme jistit na ocelovém lanu zjistíme, že se jedná o procházku pro rodiny s dětmi a jištění skutečně není potřeba. Sundáváme helmy i sedáky a za hlasitého smíchu pokračujeme dále. Cesta je pohodová a postupně se nám otevírají pohledy na jezero. Sluníčko do nás pere, což činí výstup trochu náročnější, ale stále jde vlastně o procházku. Převýšení výstupu je nějakých 1 300 m, což je na druhou stranu docela úctyhodné. Jdeme pomalu, nikam nespěcháme. Cestou nás opět všichni předbíhají a to včetně důchodců a v jeden okamžik dokonce jedna těhotná žena, což nás trochu znejišťuje. Tentokrát se nemůžeme vymluvit ani na těžké batohy, ach jo. Ale je tu přeci jen jeden faktor, který nám výstup ztěžuje. Martin si snad poprvé v životě zapomněl hůlky, bez kterých nedá ani ránu. Nahoru ještě absence hůlek nepředstavuje zásadnější problém, ale těžkosti nás ještě čekají.
Okolo 14 hodiny docházíme k vrcholovému kříži a dáváme si zasloužené pivko. Není moc dobré, ale to je jedno. Jsme vyprahlí, takže bodne. Po asi hodinovém relaxu vyrážíme na cestu dolů. Asi v polovině zpáteční cesty se dostavují nečekané komplikace. Martin zjišťuje, že ho nožičky přestávají poslouchat. Důvodem jsou chybějící hůlky, na které Martin zejména při cestě z kopce dost spoléhá. Poslední asi hodinu Martin skutečně protrpí. Podlamují se mu nohy a chvíli to vypadá, že ho budu muset donést. Nakonec to s vypětím všech sil zvládá sám, ale byla to fuška. Po návratu k autu se přesouváme několik kilometrů k jednomu z menších jezer, u kterého je malý klidný kemp. Zde si večer zapalujeme oheň, ohříváme si výborný guláš, který zapíjíme pivkem. Je to naprostá pohoda.
V neděli ráno vyrážíme ještě na nedaleko ležící soutěsku Posltalmklamm, ve které je vybudovaná úžasná ferrata. Zde nám jen trochu kazí náladu vstup na ferratu 10 EUR, ale drobná hořkost je přebyta úžasným zážitkem. Odpoledne už si vaříme teplé jídlo na vhodném místě u nedaleké říčky a pak už vyrážíme na cestu domů.
19. Triglav, Julské Alpy
Výchozí bod: Mojstrana, Aljažev dom (1015 m)
Vzdálenost z Prahy: 600 km, 7 hod
Termín: srpen 2009
Po poklidném aklimatizačním výstupu na Traunstein jsme se rozhodli, že i hlavní výstup roku 2009 bude pohodový a pojímáme ho ve stylu letní dovolené. S sebou si kromě vybavení na hory bereme také plavky a badmintonové rakety. V Julských Alpách plánujeme strávit netradičně celý týden a výstupy prokládat odpočinkovými dny u vody. Po loňském náročném výstupu to zní jako pohádka. Po téměř 10 letech se tak vracíme na místo, kde to vše začalo. Na místo naší první alpské výpravy. Nyní už máme ale za sebou řadu významných vrcholů, jakými jsou především Mont Blanc, Dufourspitze a Matterhorn. Co nás asi tak může teď překvapit v prosluněném Slovinsku!
Po příjezdu k Aljažovu domu se krátce vyspíme na parkovišti a pak už vyrážíme rovnou na Triglav. Je srpen a tak víme, že tentokrát nás cestou nečekají žádné sněhové jazyky a výstup by tak měl být poměrně snadný. Na rozdíl od předchozího pokusu před lety plánujeme, že nebudeme spát na chatě Dom Planika, ale polezeme přímo na vrchol a ještě téhož dne slezeme zpět k autu. Přes příznivé podmínky tak máme naplánováno poměrně dlouhou túru s převýšením téměř 4 000 m (2 000 metrů nahoru a 2 000 metrů dolů). V krásném počasí dorážíme v rychlém tempu na vrchol. Cítíme se silní. Dokonce celou cestu předbíháme velké množství turistů, což je pro nás velmi nezvyklý pocit. Ale o to příjemnější. Z vrcholu pak scházíme druhou stranou a napojujeme se na cestu, kterou jsme před lety už absolvovali. Je velké vedro a dochází nám voda. Cesta už začíná být dlouhá a síly pomalu dochází. Přes všechny naše zkušenosti uděláme stejnou chybu jako před lety a slézáme zbytečně příliš dolů, čímž si o nějakých 300 výškových metrů prodlužujeme celou trasu. To už nás dost bolí a už bychom chtěli být zpět u auta. Připadáme si jako na poušti. Už jsme dlouho nepili. Poslední asi hodinu chůze slyšíme hukot říčky a těšíme se, že se z ní napijeme. Ale říčka se stále neobjevuje. Dokonce si v jednu chvíli myslíme, že snad již blouzníme a žádná říčka tu není. Z posledních sil k říčce nakonec přeci jen dorážíme a s až dětskou radostí se začínáme celí polévat vodou. Vypijeme snad několik litrů vody, která v tu chvíli chutná lépe než Plzeňský Prazdroj. Po návratu k autu ještě k večeru přejíždíme do nedalekého kempu. Další den trávíme odpočinkem. Hrajeme badminton, pijeme pivo a hodně jíme. Hrajeme také karty, ve kterých se Martinovi až podezřele nedaří a prohrává asi 10 piv.
Další den ráno vyrážíme na náš další výstup. Naším cílem je jeden z nejtěžších a nejkrásnějších kopců v Julských Alpách, Škrlatica, která je jen asi o 100 metrů nižší než Triglav. Výprava začíná vyložené v dovolenkovém tempu, kdy vyrážíme až okolo 11 hodiny dopoledne. Dnes je bohužel vyloženě hnusné počasí. Celý den hustě prší a navíc se nám podaří na začátku udělat nepochopitelnou chybu při nástupu a trvá nám přes hodinu najít správnou cestu. Při prodírání se kosodřevinou ztrácíme cenné síly. Jsme celí promočení a to jsme stále na začátku. Dále už postupujeme po správné cestě, ale nejde se vůbec dobře. Déšť z nás vysává energii a po dalších asi 2 hodinách se schováváme pod převisem a přemýšlíme, že výstup ukončíme. Po delší diskusi se domlouváme, že jdeme skutečně dolů. Je to velmi bolestivé rozhodnutí. Už velmi dlouho se nám toto nestalo a jsme ze situace zdrceni. Nastupujeme na cestu, ale v tu chvíli nastává něco nepochopitelného. Nevím, kdo z nás je iniciátorem, ale mám pocit, že tak nějak oba najednou se bez řečí vydáváme po cestě vzhůru, místo abychom šli dolů. V tu chvíli jsme naprosto sladěni. Není potřeba slov. Prostě jdeme nahoru! Na závěr výstupu nás čeká ještě poměrně nepříjemná skála, která klouže a navíc přichází bouřka a my poskakujeme po skále
mezi blesky jako smyslu zbavení. Dosahujeme zaslouženého vrcholu a pak už rychle dolů. Až za tmy docházíme zpět k autu a trochu litujeme chybějících hodin díky pozdnímu nástupu. Za tmy přejíždíme do kempu blízko jezera Bled. Další den je opět odpočinkový. Počasí se zlepšuje, opět se objevuje slunéčko a my se koupeme v říčce a ležíme pod stromy.
Pátý den ráno přejíždíme k Bohinjskému jezeru a vydáváme se na starou známou cestu k sedmerým triglavským jezerům. Opět nastupujeme na cestu až okolo 11 hodiny, což budeme později opět litovat. Plánujeme, že tentokrát najdeme cestu, kterou jsme před lety nenašli a obejdeme vrcholky do kola, abychom se pak opět napojili na stejnou cestu dolů. Cestou se Martin koupe v jednom z horských jezírek, které je značně studené a Martina v jednu chvíli chytají křeče a vypadá to, že pro něho budu skákat, což nakonec naštěstí není potřeba. Zdárně dojdeme až k samotným vrcholkům, ale zde nepochopitelně opět ztrácíme cestu. Několik hodin se snažíme najít cestu do druhého údolí, kterým bychom obešli vrcholky zleva. Nakonec se dostáváme do nepříjemné situace, kdy scházíme jeden z vrcholků po suťovišti dolů. Kamínky nám podjíždí pod nohami a nakonec jsme rádi, že se z této šlamastiky dostáváme zpět na normální cestu. Nakonec najdeme turistickou stezku, po které se vracíme zpět, jak jsme přišli. To už je velmi pozdě odpoledne a je potřeba přidat. Cestou dolů padá tma a my se snažíme co nejrychleji dostat zpět do údolů. Doslova běžíme ve tmě a přeskakujeme všudypřítomné kořeny. V jednu chvíli Martin přehlédne větev, která visí nad cestou, a po nárazu do hlavy je sražen na zadnici. Chvíli je trochu otřesený, ale není čas ztrácet čas a tak běžíme dál. Až pozdě večer dobíháme zpět k autu a přejíždíme do kempu u Bohinjského jezera. Další den dopoledne si ještě lížeme rány, odpočíváme na sluníčku a koupeme se v jezeru. Po obědě pak již odjíždíme zpět domů.
20. Velký Ostrý, Šumava
Lokalita: Ostrý (německy Osser) je šumavská hora v oblasti Královského hvozdu, jejíž vrcholové partie leží v Bavorsku v blízkosti česko-německé hranice. Jedná se o výrazný dvojvrcholový suk, který se skládá z hraničního Velkého Ostrého (1293 m) (německy Großer Osser) a západněji ležícího Malého Ostrého (1266 m) (německy Kleiner Osser). Svou siluetou při pohledu z českých svahů Šumavy si Ostrý vysloužil přezdívku „Prsa Matky boží“. Na vrcholu Velkého Ostrého se nachází turistická chata Osserschutzhütte Haus Willmann. Z vrcholu se otevírá výtečný výhled, kterému dominuje nejvyšší hora Šumavy – Velký Javor (1453 m) a za dobré viditelnosti jsou vidět Alpy.
Výchozí bod: Železná Ruda (800 m)
Vzdálenost z Prahy: 170 km, 2 hod
Termín: únor 2010
Po loňském zimním výstupu na Plechý, který zahájil novou tradici zimních výstupů na Šumavě, se rozhodujeme pro výstup na Velký Ostrý. Cesta vede ze Železné Rudy přes Čertovo a Černé jezero (nejhlubší jezero v ČR). Počasí není moc slavné, ale to nevadí. Snažíme se aspoň na chvíli opustit zcela turistickou cestu a prodírat se lesy, abychom tak naplnili naši představu o toulkách panenskou přírodou. Večer opět stavíme iglú. Tentokrát se nám daří najít hezké místo s přístřeškem, kde si vaříme. Ráno vyrážíme na vrchol Velkého Ostrého. Z české strany je výstup poměrně prudký. Máme pocit, že podnikáme prvovýstup a jsme na to náležitě hrdí. Široko daleko ani živáčka. Dolézáme k vrcholové chatě, kterou nepochopitelně oblézáme zprava po navršeném dříví. Když se nám podaří chatu obejít, zjišťujeme, že je chata otevřená, což jsme skutečně nečekali. Před chatou jsou do sněhu zaražené troje boby a sáňky. V tu chvíli zjišťujeme, že v chatě jí několik lidí s malými dětmi, což nás vrací zpátky na zem a trochu znehodnocuje náš „prvovýstup“. Po vydatném obědě na chatě zjišťujeme, že chata je z německé strany velmi dobře dostupná. To už se vydáváme na cestu zpět do údolí. Cestou do Hojsovi Stráže nacházíme na zemi roztrhané podělané hadry. Další půlhodinu tak trávíme spekulacemi, co se tady asi stalo. V Hojsově Stráži nasedáme na vlak a přejíždíme zpět do Železné Rudy. Po výstupu z vlaku Martin bohužel zjišťuje, že ve vlaku zapomněl své stoleté hůlky.
21. Piz Bernina, Bernina
Lokalita: Piz Bernina (4049 m n. m.) je nejvyšší vrchol Východních Alp a zároveň jediný s výškou přesahující 4000 m. Leží na hranici Švýcarska a Itálie. Ve Švýcarsku náleží do kantonu Graubünden a v Itálii do provincie Sondrio. Na jih, do Itálie, spadá spolu s vrcholem Piz Roseg skalnatými stěnami až 1000 m vysokými a k severu zase vysutými ledovci opancéřovanou severní stěnou. Piz Bernina je vzdálenostně nejbližším čtyřtisícovým vrcholem z České republiky. Údolní varianta trasy Biancograt (Bílý hřeben) vede přímo z Pontresiny k hotelu Roseggletscher (9 km). Ještě cestou na okraji ledovcové morény míjí chatu Chamanna Tschierva (2573 m). První část cesty vede na sedlo Fuorcla Prievlusa. Dnes je obvyklý směr výstupu nejdříve pěšky po značené stezce vlevo od ledovce (ve směru výstupu) a na závěr lezením zajištěnou trasou (via ferrata) po skále vlevo od sedla. Dosažení sedla může být orientačně velmi obtížné. Trasa výstupu pokračuje hřebenem přímo přes skály. Některé překážky na hraně obchází zleva, jiné zprava. Takto místy velmi exponovaně dosahuje sněhový hřeben Biancograt. Ten je zpočátku široký, později se zužuje. Terén je velmi strmý a nafoukaný sníh zde často tvoří mohutné převěje. Strmost sněhu či ledu zde dosahuje až 55 °. Na jeho konci cesta pokračuje opět po skále. Nejprve asi 15 m slanění a dále traverz skal zleva ve stupni III (UIAA). Dále výstup vzhůru a asi 25 m ledovou policí obchází skalní věže v hřebeni. Zpět na hřeben a ledovým kuloárem nebo skalami zpět. K vrcholu vede krátká ale prudká sněhová hrana.
Nejvýznamnější vrcholy: Piz Bernina 4 049 m, Piz Zupò 3 996 m, Piz Scerscen 3 971 m, Piz Argient 3 945 m, Piz Roseg 3 937 m, Bellavista 3 922 m, Piz Palü 3 901 m, Crast‘ Agüzza 3 854 m
Výchozí bod: Pontresina (1 800 m), Chamanna Tschierva (2 573 m)
Vzdálenost z Prahy: 750 km, 7,5 hod
Termín: srpen 2010
K Martinově úžasnému popisu výstupu na Piz Bernina není mnoho co dodat. Snad stojí za zmínku jen skutečnost, že Piz Bernina byla první čtyřtisícovkou po výstupu na Matterhorn, kde se nám velmi osvědčilo vložení jednoho aklimatizačního dne ve výšce přes tři tisíce metrů, před samotným výstupem na vrchol. Tímto osvědčeným způsobem jsme chtěli absolvovat také výstup na Piz Bernina. Objednali jsme se tudíž 2 noci na chatě Chamanna Tschierva a třetí noc pak na italské chatě Marco e Rosa. Vzhledem k předpovědi počasí, která hlásila na druhý den po výstupu na Tschiervu nádherný den, zatímco třetí den byl z hlediska předpovědi počasí značně nejistý, jsme se rozhodli vystoupit na vrchol hned druhý den. Přestože jsme v průběhu výstupu cítili, že aklimatizace není ideální, s odstupem času to bylo určitě dobré rozhodnutí. Druhý den bylo pro výstup skutečně ideální počasí, zatímco třetí den, kdy jsme sestupovali z Marco e Rosa zpět do údolí, bylo počasí o poznání horší a výhledy byly minimální, čímž bychom se připravili o nezapomenutelný pohled na zasněžený hřebínek.
22. Poledník, Šumava
Lokalita: Poledník je hora ležící na Kvildských pláních v pohoří Šumava. Poledník je s nadmořskou výškou 1315 metrů patnáctý nejvyšší vrchol české části Šumavy. Nachází se 4,5 km jižně od Prášil. Oblý protáhlý hřbet Poledníku má prudké východní svahy, které byly přemodelované činností ledovce a nacházejí se v nich kar Prášilského jezera a bezvodý kar Stará jímka.
Výchozí bod: Srní (860 m)
Termín: únor 2011
Zimní výprava na Poledník začíná v Srní, kde si v sobotu ráno dáváme na posilněnou pivko v místním hotelu. Pak již ale vedou naše cesty do divočiny. Kolega z práce mi na naši výpravu půjčuje tzv. kluzky. Jsou to plastové malé lyžičky, které se nasadí na boty a jedéém. Je to docela sranda a cestou se tím slušně bavíme. Musím říct, že udržet se na nich není ale nic jednoduchého. Zvažujeme, že si je na příště pořídíme, nicméně k tomu zatím nedošlo. Cestou se stavujeme u Prášilského jezera a spaní máme naplánované u vyhlídkové věže na Poledníku. Zde se setkáváme s mladým párem, který má rozdělaný oheň v kamenném krbu. Dáváme se s nimi do řeči a zjišťujeme, že mají stejný záměr jako my, tedy přespání na Poledníku. Zatímco my stavíme tradiční iglú, mladý pár má záměr přespat ve stanu. Jelikož je poměrně slušná zima, podaří se nám je přesvědčit, že iglú má podstatně lepší izolační vlastnosti a tak se také pouští do stavby. Střechu již nezvládají a tak přehazují stan přes sněhové stěny. Večer trávíme u tepla krbu, který vytváří nezapomenutelnou atmosféru. Druhý den odpoledne se s mladým párem setkáváme ještě jednou a to na autobusové zastávce v Srní. Ukazují nám ještě igelitovou tašku s jídlem, se kterým se vydali na tuto dobrodružnou výpravu. Klobouk dolů, tomuhle říkám holka do nepohody!
23. Mnich, Bernské Alpy
Výchozí bod: Grindelwald (1034 m), Jungfraujoch (3454 m), Mönchsjochhütte (3 650 m)
Vzdálenost z Prahy: 830 km, 9 hod
Termín: srpen 2011
K Martinově popisu výstupu na Mnicha bych rád dodal především to, že původním plánem naší cesty byl Eiger. Ta největší výzva ze všech výzev. Ano, máme za sebou bájný Matterhorn. Ale Eiger je ještě o píď vyšší meta. Tedy ne co do výšky, ale co do věhlasu a co do obtížnosti. Nejednalo se nám pochopitelně přímo o severní stěnu, nicméně o severozápadní hřebínek, který je pro nás na samé hraně zvládnutelnosti. Problémem je zejména délka hřebínku, která vyžaduje velmi rychlý výstup. V opačném případě je člověk vystaven nutnosti bivakování na skále. I tuto variantu zvažujeme. Cestu již máme docela slušně nastudovanou, nicméně dohoda zní tak, že polezeme pouze za naprosto ideálních podmínek. Po příjezdu do Grindelwandu však již víme, že předpověď rozhodně není ideální. Opět napadlo velké množství sněhu a bude dále sněžit. Je to jasné. Na Eiger tentokrát nejdeme. Alternativou tedy zůstává Mnich. Pokud by se vyčasilo, tak je ve hře také Jungfrau. Vzhledem ke špatnému počasí jsme pak velmi rádi alespoň za dosažení vrcholu Mnicha.
Oproti výstupu v roce 2004 jdeme z údolí na Kleine Scheidegg po svých, což nám pomáhá s další aklimatizací. S Martinem souhlasím, pokud jde o více než předražené ceny na chatě Mönchsjochhütte. Pouze upravuji Martinovu informaci, že 1,5 litrů vody stálo 5 Franků. Ve skutečnosti stálo 12 Franků, tedy zhruba 300 Kč. To považuji skutečně za nehorázné!
Za důležitou považuji také informaci, že na tuto výpravu připravil Martin malé cedulky s vlajkou České Republiky a s označením DUO ASTMATICS. Toto označení se od této chvíle stává oficiálním názvem naší horolezecké miniskupinky.
24. Luzný, Šumava
Lokalita: Luzný (německy Lusen) je hora, která se nachází v centrální části německé strany Šumavy v Národním parku Bavorský les v těsné blízkosti státní hranice s Českem. Měří 1 373 metrů a mezi šumavskými horami vyniká největším kamenným mořem, které pokrývá její vrchol. Poblíž hory na hranici s Českou republikou se nachází místo zvané Markfleckl, které do roku 1803 bylo trojmezím Čech, Bavorska a Pasovska. Ve výjimečných případech (zvláštní akce s povolením NP Šumava) je možné vystoupat na vrchol Luzného z Březníku v údolí Luzného potoka ležícího na českém území.
Výchozí bod: Modrava (980 m)
Termín: únor 2012
Pro mě doposud nejkrásnější zimní výstup. Úžasná výprava začíná v Modravě, ze které se vydáváme nejprve po upravené stezce na Březník. Zde se dostáváme do křížku s jedním staříkem, který nám vyčítá, že děláme hluboké stopy ve sněhu. Stezka je dle něho určena pouze pro běžkaře. S odstupem času lze říci, že měl vrásčitý mužík snad i trochu pravdy, ale drzost s jakou s námi jednal, zasloužila výprask! Krása celé výpravy začíná, když se z Březníku vydáváme podél říčky Vydry divokou přírodou k Luznému. Tato cesta je pro turisty uzavřena a tak jsme tu úplně sami. Nikde ani náznak nějaké cesty a to je to o co tu běží. Zde konečně zažíváme ony nespoutané toulky zimní přírodou. Pod Luzným stavíme iglú a v brzkých ranních hodinách (vlastně ještě za tmy) vylézáme na vrchol. Zde děláme jednu z nejskvostnějších fotografií, která působí až mysticky.
25. Grossvenediger, Vysoké Taury
Lokalita: Großvenediger 3662 m je 4. nejvyšší hora Rakouska, která se nachází ve skupině Venediger patřící do Vysokých Taur na hranicích spolkových zemí Solnohradsko a Tyrolsko. Nejčastější výstupová cesta na Großvenediger začíná od parkoviště u Matreier Tauernhaus ve výšce 1 512 m n.m. Prvních pohodlných pět kilometrů vede údolím potoka Tauernbach po silničce a později široké cestě přes několik horských osad. Až na krátký úsek kolem peřejí u osady Außergschlöß stoupá cesta jen velmi mírně. To se změní u soutoku s potokem Karlesbach v 1735 m n.m., v místech kde v 19. století končil ledovec. Pěšina vede po svahu bočního údolí Karlesbachu a ostře stoupá až na Starou pražskou chatu (2489 m n.m.) a dále již o něco mírněji na Novou pražskou chatu (2796 m n.m). Nad chatou se pěšina postupně ztrácí, značka vede po suti a přes sněhová pole traverzem pod hřebenem Niederer Zaun k ledovci Schlatenkees. Na závěr cesta opouští ledovec a vede po krátkém úzkém sněhovém hřebínku s možností pádu na obě strany až k vrcholu s křížem.
Nejvýznamnější vrcholy: Grossglockner (3 798 m), Grossvenediger (3 666 m), Grosses Wiesbachhorn (3 564 m), Dreiherrnspitze (3 499 m), Hochalmspitze (3 360 m), Petzeck (3 283 m), Hocharn (3 254 m), Ankogel (3 246 m), Hoher Sonnblick (3 106 m)
Výchozí bod: Matreier Tauernhaus (1512 m), Neu Prager Hütte (2 796 m)
Vzdálenost z Prahy: 530 km, 6 hod
Termín: červen 2012
Na jaře 2012 se vydáváme po třech letech opět do Rakouska na aklimatizační výstup. Cílem je 4. nejvyšší hora Rakouska Grossvenediger. Jedná se o jeden z kopců, který se velmi blíží bájné čtyřtisícové hranici, takže se nejedná o žádnou procházku růžovým sadem. Cestou nás opět doprovází déšť. Cestou doufáme, že se počasí po příjezdu zlepší a že předpovědi nevyjdou. Není tomu tak. Hned zkraje máme docela velké problémy s nalezením parkoviště. Asi hodinu jezdíme po krkolomných silničkách, které se několikrát ukáží jako slepé. Nakonec na parkoviště dorážíme a za stále deště balíme a vycházíme na túru. Během cesty přeci jenom na pár minut přestává pršet, což nám dává trochu naděje ve zlepšení počasí. Netrvá to však dlouho a opět prší a to i ve vyšších polohách. Jsme úplně promočeni a napůl zmrzlí. Krátce zastavujeme na chatě Neuer Prager Hütte, ale posléze pokračujeme dále až na chatu Alter Prager Hütte, kde máme naplánováno přespání. Chata je zavřená, takže se ukládáme v nehostinném winterraumu. Jsme tu samozřejmě úplně sami. V celých horách! Při příchodu do winterraumu Martin odkládá poslední zbytek suchého oblečení na stůl. Bohužel si nevšimne, že stůl je celý pokrytý vodou. O moc větší zoufalství si v tu chvíli nedokážeme představit. Ale bude hůř. V noci je nám zima a tak skoro nespíme.
Ráno vyrážíme na vrchol. Začíná padat mlha. Orientace je velmi komplikovaná. Vzpomínáme si na rady všech průvodců, že výstup na Grossvenediger se v mlze v žádném případě nedoporučuje. Vzdát to ale nechceme. Zkoušíme to dál. Cesta je velmi únavná a psychicky náročná. Pokračujeme dále. Hustě sněží a mlha houstne. Vidíme jen na pár metrů. V jednu chvíli tušíme, že jsme se již dostali moc daleko a měli bychom se postupně stáčet doprava do prudkého kopce na vrchol. Kousek se vracíme. Po nějaké době se skutečně začíná svah zvedat strmě vzhůru a máme pocit, že snad jdeme dobře. Jistí si ale v žádném případě nejsme. Martin začíná trochu ztrácet nervy a v jednu chvíli pronáší dnes již bájnou větu „tam nikdy nedojdeme“. Podvědomě cítím, že už jsme hrozně blízko. Slibuji Martinovi, že pokud nedorazíme na vrchol do 10 minut, tak to otočíme. Doufám, že to bude stačit. Martin zatne zuby a jde dál. A je to tady, zvládli jsme to. Jsme na vrcholu! Na vrcholu strávíme jen pár chvilek a je čas jít dolů. Doufáme, že cesta dolů bude mnohem jednodušší. Prostě půjdeme po našich stopách zpět. Nebudeme muset alespoň řešit orientaci. Po několika minutách však zjišťujeme, že stopy jsou díky hustému sněžení zcela zapadané. Nedá se nic dělat. Jdeme dál. Až těsně před setměním se vracíme zpět do winterraumu. Bolí mě trochu hlava a oči. To ještě netuším, co nás čeká další den ráno.
Ráno se mi nedaří otevřít oči a zjišťuji, že mám velmi silný zánět spojivek. Sněžná slepota se dostavila po včerejším celodenním výstupu v mlze, kdy jsme zcela nepochopitelně lezli bez slunečních brýlí. Taková školácká chyba. Martin je na tom trochu lépe. Snad díky dioptrickým brýlím. Mám velké problémy sejít zpět do údolí. Oči otevírám pouze na pár milimetrů, abych nešel úplně po slepu, ale v podstatě se nechávám vést Martinem. Při sebemenším pohledu na bílý sníh se dostavuje pronikavá bolest v očích. Něco takového jsem ještě nezažil. Po několika velmi bolestivých hodinách docházíme k autu. Cestou se počasí trochu umoudřilo, ale při příchodu k autu, kdy již mám před sebou vidinu převlečení do suchého, se znovu spouští průtrž mračen, což je už doprovázeno mým hurónským řevem „To už snad nééé!“. Zcela výjimečně nechávám Martina řídit a ulehám na místo řidiče. Martin na tom také není úplně dobře, ale doveze nás zpět v pořádku.
26. Ortler, Ortles
Lokalita: Ortler je nejvyšší hora pohoří Ortler ležící v Itálii. Štít je zároveň nejvyšším vrcholem italské provincie Alto Adige. Nachází se v západní části pohoří v hřebeni zvaném Cattena di Zebrú, kde se nacházejí nejvyšší štíty pohoří. Do roku 1919 patřilo území dnešního Jižního Tyrolska Rakousko-Uhersku a Ortler byl nejvyšší vrchol tohoto státu. Nejčastější horolezeckou túrou je výstup jihovýchodním hřebenem Hintergrat. Oficiální hodnocení obtížnosti je max. III.UIAA/AD s ledovými pasážemi o strmosti 40–45°. V jednom místě (IV.UIAA) je použito zajištění fixním lanem. Délka výstupu od chaty Coston je přibližně 6 hod. Ortles je plošně rozsáhlá (2 050 km²), bohatě zaledněná skupina Východních Alp. Ortles je vedle masivu Bernina nejvyšším horským celkem Východních Alp. Patnáct vrcholů dosahuje výšku 3 600 – 3 900 metrů, dalších 15 vrcholů přesahuje hranici 3 500 metrů. Celkem zde leží na 80 vrcholů vyšších 3 000 m a téměř stovka ledovců.
Nejvýznamnější vrcholy: Ortler 3 905, Königsspitze 3 857, Monte Cevedale 3 778, Monte Zebrù 3 735, Palón della Mare 3 705, Punta San Matteo 3 692, Monte Vioz 3 645, Punta Thurwieser 3 641, Pizzo Tresero 3 602
Výchozí bod: Solda (1900 m), Hintergrat Hütte (2 661 m)
Vzdálenost z Prahy: 650 km, 8 hod
Termín: srpen 2012
Ortler je, z námi vylezených vrcholů, které jen těsně nedosahují výšky čtyřtisíc metrů, ten nejvyšší a také technicky nejobtížnější. Do čtyřtisícovky mu chybí jen zcela zanedbatelných 95 metrů a tak je většinou horalů v zásadě považován za čtyřtisícovku. Takto ho cítím i já. I když je pravda, že těch posledních 100 výškových metrů bývá zpravidla těmi nejtěžšími. Myslím, že Ortler je technicky jedním z našich nejtěžších vrcholů, který snese srovnání snad jen s Matterhornem a Grossglocknerem přes hřebínek Stüdlegrat. Moment, kdy musíme ve čtyřmetrovém komíně obtížnosti IV sundat batohy, abychom vůbec byli schopni toto náročné místo zdolat, je určitě jedním z vůbec nejtěžších míst, které jsme kdy lezli. Také možností slaňovat dlouhé pasáže skály se nám nenaskýtají příliš často. Zde jsme si tuto úžasnou aktivitu užili dosyta. Snad extrémní náročnost výstupu zapříčinila, že můj mozek záměrně vytlačil některé pasáže tohoto výstupu, a jen díky úžasnému Martinovými popisu v jeho knize si některé okamžiky znovu oživuji a prožívám je znova. Co si moc dobře pamatuji jsou ona pivka, která si po sestupu užíváme na terase Tabaretta Hütte, kdy si napůl svlečeni užíváme síly slunečních paprsků a detailně si prohlížíme obra, které jsme právě pokořili.
27. Holý Vrch, Šumava
Lokalita: V národním parku Šumava pramení naše nejdelší řeka Vltava. Rodí se částečně z několika menších pramínků na jihovýchodním svahu Černé hory a z části vzniká odvodněním protáhlého rašeliniště, přírodní památky Prameny Vltavy, na západních úbočích hor Stráž, Holý vrch a Holubí skála. Můžete však navštívit symbolickou studánku, která zde vznikla v roce 1922.
Výchozí bod: Churáňov (1 000 m)
Termín: únor 2013
Letošní zimní túra začíná v Churáňově, ze kterého vede nejprve méně frekventovaná stezka lesem, kterou si jako vždy užíváme. Následně se však napojujeme na hlavní běžkařskou magistrálu směrem na Kvildu. Cestou nás míjí davy běžkařů a my si připadáme se sněžnicemi jako úplni trotlové. Tato část cesty má k zimní expedici do panenské přírody hodně daleko. Domlouváme se, že napříště musíme plánovat cestu obezřetněji a ne po hlavních tazích. To je úplná hovadina. Cestou míjíme Jezerní slať a studánku, která označuje pramen Vltavy. Turistická atrakce jak stehno. Kolem nás pobíhají výletníci. Nakonec však přeci jen scházíme z hlavního tahu a už úplně osamoceni vylézáme na Holý Vrch, kde stavíme iglú. Místo na něj máme skutečně nádherné. Druhý den docházíme okolo oběda opět na Kvildu, kde si dáváme výborný oběd v místní restauraci, kde obdivujeme osobitě umělecky pojatý obraz zvířátek. Vzpomínka na tento obraz nás baví po zbytek cesty do Churáňova.
28. Hochgolling, Greifenberg, Nízké Taury
Lokalita: Hochgolling je nejvyšší hora pohoří Nízké Taury ležící v podcelku Schladmingské Taury, na území spolkových zemí Štýrsko a Salcbursko v Rakousku. Na sever, do kotle Gollingwinkel, spadá 1200 metrů vysokou skalní stěnou. Své okolí převyšuje až o několik stovek metrů a tak jsou z něj výborné výhledy na notnou část Rakouska (masiv Dachsteinu, Hochkönig, Totes Gebirge, Vysoké Taury aj.).
Nejvýznamnější vrcholy (Schladmingské Taury): Hochgolling (2863 m), Hochwildstelle (2747 m), Roteck (2742 m), Preber (2740 m), Kasereck (2740 m), Waldhorn (2702 m), Deichselspitz (2684 m), Kieseck (2681 m), Elendberg (2672 m), Umlauter (2664 m), Zwerfenberg (2642 m), Greifenberg (2618 m)
Výchozí bod: Göriach (1180 m), Gollinghütte (1641 m)
Vzdálenost z Prahy: 500 km, 6 hod
Termín: červen 2013
Po třech náročnějších letech, kdy jsme postupně vystoupili na čtyřtisícové vrcholy Piz Bernina, Mnich a Ortler se rozhodujeme, že potřebujeme opět jeden trochu odpočinkovější rok. Jarní aklimatizační výstup naplánujeme do oblasti Nízkých Taur, kde jsme zatím nebyli. Plánujeme výstup na nejvyšší horu Nízkých Taur, Hochgolling a následně ještě na další hezký vrchol, Greifenberg. Jelikož by se nemělo jednat o příliš náročný výstup, bereme s sebou dokonce i synovce Lukáše. V noci z pátku na sobotu přijíždíme na parkoviště v Göriachu a ustýláme si vedle auta. Je docela teplo a nebe je plné hvězd. V sobotu ráno vyrážíme směr Gollinghütte, kde se krátce zastavujeme na pivko. Asi po hodince přicházíme k největšímu přírodnímu amfiteátru na světě. Tuto informaci tedy dostáváme od místního chatára a moc se tím bavíme. Na druhou stranu pohled je to úchvatný. To už si Lukáš prohlíží majestátný Hochgolling, který z tohoto pohledu vypadá mnohem větší než jen necelých 2 900 mnm. Lukáš nevěřícně kroutí hlavou, když mu sdělujeme, že bychom měli vylézt nahoru a zpět na chatu a to vše během dnešního dne. „To přeci nejde“, konstatuje Lukáš. My s Martinem víme, že to jde a tak se jen smějeme. Stále nás čeká převýšení okolo 1 000 metrů a tak je čas vyrazit nahoru. Cestou se začíná zhoršovat počasí a začíná poměrně vydatně pršet. Cestou je poměrně dost sněhu, který ztěžuje výstup. Lezeme bez jištění, i když se místy dostáváme dost na hranu. Přesto po necelých 3 hodinách již stojíme na vrcholu. Pro Lukáše je to nejvyšší místo, kde zatím byl a tak s ním sdílíme jeho radost. Ještě za světla pak docházíme zpět na chatu a dáváme si zasloužené pivo.
V neděli ráno vstáváme a Lukášovi se už moc nechce na další kopec. Svého cíle už dosáhnul. Já už také těžko hledám motivaci k dalšímu výstupu, ale Martin nás rezolutně přesvědčuje, že to bude stát za to. Výstup na Greifenberg se ukáže být jako poměrně snadný. Nástup začíná hned u chaty strmě vzhůru a tak metry rychle přibývají. Navíc je hezký den, takže si brzy odkládáme další a další kusy oblečení. Cestou zpět do údolí si asi na hodinku leháme u jednoho z horských jezírek a na chvíli i usínáme. Martin neodolá a skáče do vody. Je sice teplo, ale teplota vody je jen pár stupňů nad nulou. Brrr… Kolem oběda docházíme k horské chatě, kde si dáváme polévku a pivko. Játrový knedlíček přes celý talíř nám vykouzlí úsměv na tváři. Na hlavní jídlo už není v břichu místo.
29. Grosser Möseler, Olperer, Zillertalské Alpy
Lokalita: Grosser Möseler je druhý nejvyšší vrchol v Zillertalských Alpách na hranici mezi Rakouskem a Itálií. Na úbočí hory zasahují ledovce Furtschaglkees a Waxeggkees a Nevesský. Zillertalské Alpy je pohoří na hranici Rakouska a Itálie, tvořící součást hlavního hřebene Východních Alp. Jedná se o významné horstvo Centrálních krystalických Alp.
Nejvýznamnější vrcholy: Hochfeiler 3 510, Grosser Möseler 3 486, Olperer 3 480, Turnerkamp 3 422, Grosser Löffler 3 382, Fußstein 3 380, Schwarzenstein 3 370, Reichenspitze 3 305, Großer Mörchner 3 287
Výchozí bod: Ginzling (1 800 m), Furtschagelhaus (2 293 m)
Vzdálenost z Prahy: 550 km, 5-6 hod
Termín: srpen 2013
Letošní hlavní výprava je naplánována do Zillertalských Alp na dva krásné kopce. Grosser Möseler a Olperer. Oba jsou zhruba 3 500 metrů vysoké. Svojí výškou a obtížností výstupu jsou považovány spíše za snažší vrcholy. Lehčí obtížnost se tedy snažíme dohnat tím, že plánujeme vylézt dva vrcholy během 3 dnů. To již se tak snadné nezdá.
Jako první se vydáváme na Grosser Möseler. Cesta vyráží podél krásné přehrady Schlegeisspeicher, která leží ve výšce 1 800 mnm, za kterou jsou již vidět zasněžené vrcholky třítisícovek. Kolem poledne dorážíme na chatu Furtschagelhaus, kde plánujeme přespat před výstupem na vrchol. Jsme trochu znepokojeni z nastalé situace. Takhle brzy jsme na chatě již dlouho nebyli. Co budeme dělat celý den? Není to škoda promarnit takové počasí hraním karet? Co když se další den počasí zkazí? Netrvá dlouho a v hlavách nám vzniká bláznivý plán. Vylezeme na vrchol ještě dnes! Na vrchol je to nějakých 1 200 výškových metrů. Pokud to má vyjít, je potřeba vyrazit hned. Z batohů vyndáváme přebytečnou zátěž a okolo 13 hodiny vyrážíme na vrchol. Když přicházíme ke stěně, zjišťujeme, že je kopec v zásadě tvořený hromadou kamenů. Výstup není vůbec jednoduchý. Kameny nám sjíždějí pod nohami a každé dva kroky vpřed znamenají zároveň jeden krok zpět. Až velmi pozdě odpoledne dosahujeme vrcholu a tak je potřeba sestup velmi urychlit, abychom to stihli na chatu do setmění. Na chatu dolézáme těsně se setměním okolo 21 hod. Okamžitě nás obklopí dav lidí, sedících na terase před chatou. Každý se vyptává, jaké to bylo na vrcholu. Všichni hltají každé naše slovo a s úctou nás plácají po zádech a po ramenou. Po chvíli zjišťujeme, že kompletní osazenstvo chaty sedělo celé odpoledne na terase a sledovalo náš výstup na vrchol. V té chvíli jsme si připadali jako pokořitelé Eigeru, kteří byli při svém výstupu podobně sledování z hotelu na Kleine Scheideggu. Ráno slézáme zpět k autu, kde se koupeme v přehradě a dáváme si krátkého šlofíčka a pak již vylézáme na chatu Olpererhütte do výšky 2 389 mnm. Další den brzy ráno pak vyrážíme na vrchol Olperer. Martin ráno není úplně v kondici a před zahájením výstupu tráví opět delší dobu na záchodě. Pak však již vyrážíme v, na nás, poměrně rychlém tempu. Vrchol vcelku bez problému vylézáme. Nyní už nás čeká „jen“ cesta do údolí k autu a zpět do Prahy.
Rád bych upozornil dva dvojici níže připojených fotografií, které krásně dokládají, jak vypadá Martin, když se zrovna nefotí a pak fotka, kde je již Martin připraven na své zvěčnění.
30. Roháče
Výchozí bod: Liptovský Mikuláš, Žiarska chata (1285 m)
Termín: květen 2014
Po 14 letech se vracíme znovu na místo, kde to všechno začalo, do Roháčů. Opět vyrážíme ve třech, nicméně tentokrát Honzu nahrazuje Lukáš. Když jsme zde byli poprvé, tak byly Lukášovi 4 roky. Teď je mu už 18 let. Člověk se při této úvaze nevyhne pomyšlení na to, jak ten čas letí. Co všechno jsme za těch 14 let vylezli. Za ty roky se z nás stali větrem ošlehaní zkušení horalové, tedy minimálně si vnitřně tento pocit snažíme navodit. Během těch let se proměnila také Žiarská chata, která je nyní zbrusu nově opravená. Jen Martin se nemůže zbavit pocitu, že ztratila své kouzlo. Během třech dnů si opět projdeme známá místa jako Plačtivé, Ostrý Roháč a Volovec. Počasí nám moc nepřeje, ale tím se nenecháváme rozladit. Trochu nám náladu kazí jen okamžik, kdy přicházíme znaveni k Ťatliakově chatě s očekáváním dobrého jídla a pití. Cestou k chatě se vášnivě dohadujeme, co že si to všechno dáme. Já se moc těším na langoš, na který strhávám také Lukáše. Při příchodu na chatu však zjišťujeme, že je zavřená. Padá pár sprostých slov, ale co se dá dělat. Je to daň za to, že jsme v horách téměř sami. Vždyť je teprve květen a sezóna ještě zdaleka nezačala. Na kopcích se válí ještě zbytky sněhu a teplota se pohybuje jen pár stupňů nad nulou. Cestou z Ťatliakovy chaty na Volovec se spouští průtrž mračen a zvedá se silný vítr, který nás doprovází až na Ostrý Roháč. V pondělí ještě přejíždíme autem o trochu dále a vylézáme na osamocený Sivý Vrch. Cesta se zdá být nekonečná, ale vrcholu zdárně dosahujeme, slézáme zpět do údolí a odjíždíme směr Praha.
31. Aletschhorn, Bernské Alpy
Lokalita: Aletschhorn (4192 m n. m.) je hora v Bernských Alpách. Leží na území Švýcarska v kantonu Valais. Jedná se o druhý nejvyšší štít Bernských Alp. Nachází se v oblasti Jungfrau-Aletsch-Bietschhorn, která byla v roce 2001 zapsána na seznam světového dědictví UNESCO. Aletschhorn leží přibližně 10 km jižně od Eigeru. Na vrchol lze vystoupit od Konkordiahütten (2850 m n. m.), Hollandiahütte (3235 m n. m.), Oberaletschhütte (2640 m n. m.), Mittelaletschbiwak (3013 m n. m.) a Mönchsjochhütte (3650 m n. m.). Horu obklopují ledovce Aletschgletscher na severu, Oberaletschgletscher na jihozápadě a Mittelaletschgletscher na jihu.
Výchozí bod: Fiesch (1034 m), Mittelaletschbiwak (3013 m)
Termín: srpen 2014
Výstup na Aletschhorn opět bravurně popisuje Martin v prvním dílu mé knihy. Zde mě napadají jen následující krátké úvahy, které bych rád popsal. Největším zážitkem z výstupu na Aletschhorn jsou pro mě 3 dny strávené na Mittelaletchbiwaku ve výšce okolo tří tisíc metrů. Bivak je tak odlehlý, že zažíváme pocity dobyvatelů severního pólu. Jsme zde úplně sami, závislí pouze na přineseném jídle. Takto daleko od civilizace a případné pomoci jsme zatím nebyli. Na chatě je taková zima, že se přikrýváme každý asi 6 dekami, zpod kterých vylézáme jen občas a vždy s velkou nevolí. Druhý den po výstupu na vrchol zjišťujeme, že jsme se nedostatečně mazali opalovacím krémem a jsme zcela spálení. Martin se přes noc mění na něco, přípomínající čerta. Máme pocit, že nám začnou slézat části obličeje. Školácká chyba. Příště lépe. Jak Martin zmiňuje, cestou zpět k ledovci ztrácím lano, což do dneška nechápu. Dokonce se od ledovce vracím zcela zpět až pod bivak, ale lano nenacházím. Přidávám si tak asi 2 hodiny chůze ve chvíli, kdy už toho máme plné kecky. Jediné vysvětlení této situace vidím v tom, že bylo lano odvlečeno nějakým živočichem pod zem. Jinak bych ho přeci musel najít.
32. Stubaiské Alpy
Lokalita: Stubaiské Alpy leží na území států Itálie a Rakousko. Tvoří spolu se sousedními Zillertalskými a Ötztalskými Alpami trojici nejznámějších pohoří Tyrolska. Tak jako v sousedních celcích i zde se setkáme s rozsáhlým zaledněním, které je však situováno pouze v nejvyšších masivech pohoří. Největší ledovce jsou Sulztalferner a Sulzenauferner. Nejvyšším vrcholem je Zuckerhütl (Cukrový klobouk) – 3507 m n. m. ležící v hlavním hřebeni na západě pohoří.
Nejvýznamnější vrcholy: HabichtZuckerhütl, 3507 m, Schrankogel, 3497 m, Pfaffenschneid, 3488 m, Ruderhofspitze, 3473 m, Sonklarspitze, 3471 m, Wilder Pfaff, 3458 m, Wilder Freiger, 3419 m, Östliche Seespitze, 3416 m, Schrandele, 3393 m
Výchozí bod: Lüsens (1862 m), Westfallenhaus (2276 m)
Vzdálenost z Prahy: 550 km, 6 hod
Termín: březen 2015
V březnu 2015 se rozhodujeme, že bychom přeci jenom aspoň jednou měli zkusit výstup ve skialpinistickém stylu. Stále nám vrtají hlavou poznámky typu: „ To jako lezete nahoru a pak zase slezete dolů? Proč to nesjedete?“ Něco na tom asi je. Jako ideální se nám jeví oblast Stubajských alp, která je rájem skialpinistů. Teď nám nejde o dosažení nějakého vrcholu a tak si vybíráme trochu snadnější túru. Jde o to vyzkoušet si, jaké to vůbec je. V sobotu brzy ráno přijíždíme. Jelikož nemáme výbavu, rezervujeme si v dostatečném předstihu lyže, boty a další nutnou výbavu. Vybavení na skialpy je velmi drahé, čemuž odpovídá i výše půjčovného a hlavně výše zálohy, která se pohybuje okolo 10 tisíc Kč. V sobotu ráno dorážíme do Lüsenu ve výšce cca 1 800 mnm, nasazujeme lyže a vyrážíme směr Westfallenhaus, který leží ve výšce 2 276 mnm. Hned zkraje zjišťujeme, že chůze se skialpovými lyžemi není až tak úžasná, jak by se mohlo zdát. Zejména v trochu náročnějším terénu, kdy je potřeba se prodírat mezi kameny a stromy nám jsou lyže vyloženě na obtíž. Přestože nasazujeme na lyže protiskluzové pásy, lyže občas prokluzují, což bere hodně sil. Místy tedy lyže raději sundáváme a neseme je jako další zátěž! Cesta na chatu ale není příliš dlouhá, navíc je krásné počasí a tak jsme na oběd již na chatě. Dál již dnes nejdeme, a tak si užíváme odpoledne na sluníčku a kocháme se krásnými pohledy na okolní kopce. Přestože by se dalo spát na chatě, naším cílem je postavit si iglú kousek za chatou a přespat v něm. Naše stavba vzbudila všeobecný údiv. Návštěvníci chaty se postupně střídali, aby si každý naše iglú prohlédl. Místní chatár nebyl zkraje příliš nakloněn myšlence, že mu utíkají peníze za ubytování a choval se k nám dosti odměřeně. Až když jsme si objednali večeři a zapili ji několika pivy pochopil, že naším hlavním záměrem není ušetřit za ubytování, ale užít si dobrodružství. Noc v iglú je zážitkem hlavně pro Martina, který většinou trpí při mém chrápání, ale tentokrát je mé chrápání silnější než obvykle. Ráno se probouzím v iglú sám. Zjišťuji, že Martin v průběhu noci vymýšlel různé způsoby, jak odclonit tento nelibí zvuk. Dokonce prý zvažoval postavit mezi námi sněhovou stěnu. Nakonec rezignuje a ustýlá si venku vedle iglú. To je obětavost.
Druhý den ráno vyrážíme na lyžích na jeden z okolních kopců. Počasí není moc ideální. Není pro nás důležité, zda vylezeme na vrchol. Prostě jdeme nahoru s cílem sjet zase dolů. Je chladno a na sněhové pokrývce je vytvořena ledová krusta, která velmi znesnadňuje výstup, ale především sjezdy. Lyže se proboří do horní vrstvy zmrzlé krusty, která však drží naše lyže jako ve svěráku. V podstatě tedy není možné na lyžích zatáčet. Neustále padáme, zvedáme se a opět padáme. Je to velmi únavné a po několika takto strávených hodinách jsme toho plni. Odpoledne se vracíme zpět k chatě, kde balíme zde zanechané věci a vyrážíme dolů do údolí. Po značně náročném sjezdu těžkým terénem mezi kameny a kmeny stromů nakonec lyže opět sundáváme a kus scházíme pěšky. Dost unaveni a hlavně s rozhodnutím, že již na skialpy nikdy nepojedeme, se vracíme k autu a odjíždíme domů. Jsme rádi, že jsme si tuto aktivitu vyzkoušeli a že víme, že o nic nepřicházíme.
33. Dom, Walliské Alpy
Lokalita: Dom je švýcarská hora nacházející se ve skupině Mischabelgruppe (součást Walliských Alp) mezi dolinami Mattertal a Saastal (téměř na spojnici mezi obcemi Randa a Saas-Fee). Se svojí nadmořskou výškou 4545 m je nejvyšší „vnitrozemskou“ horou Švýcarska, neboť ostatní vyšší švýcarské kopce (Dufourspitze, Nordend, atd.) se nacházejí na italsko-švýcarské hranici. Výstup tzv. normální cestou začíná z Randy přes Domhütte (2945 m n. m.) po kraji ledovce (Festigletscher), dále na hřebínek do sedla Festijoch (3723 m n. m.), ze sedla krátce mírně z kopce (přibližně na severovýchod) a dále stále po dalším ledovci (Hohbärggletscher) vzhůru severním úbočím až do sedélka těsně pod vrchol. Odtud krátce na vrchol.
Výchozí bod: Randa (1 620 m), Domhütte (2945 m)
Termín: srpen 2015
Výstup na Dom je bezezbytku popsán v Martinově knize, takže zde přidávám pouze jednu úvahu k nedostatečné aklimatizaci a jednu zajímavou zápletku. Naše totální vyčerpání způsobené tím, že druhý den vylézáme hned na vrchol, Martin důkladně popisuje. Nedá se než souhlasit. Vždyť vylézáme na sedmý nejvyšší alpský kopec a je to první takto vysoký kopec, který vylézáme hned druhý den po výstupu na chatu. Navíc se jedná o nejvyšší převýšení, které během jednoho dne absolvujeme při vrcholovém výstupu na čtyřtisícovku (1 600 m). Pro srovnání uvádím přehled vylezených čtyřtisícovek, s uvedením výstupového převýšení a počtu aklimatizačních dnů před výstupem (počet dnů strávených kolem výšky 3 000 mnm): Mont Blanc (4810 m) – 1 000 m, 2 dny; Dufourspitze (4 634 m) – 1 400 m, 1 den; Matterhorn (4 478 m) – 1 200 m, 1 den; Piz Bernina (4 049 m) – 1 500 m, 0 dnů; Mnich (4 107 m) – 500 m, 0 dnů; Ortler (3 905 m) – 1 250 m, 0 dnů; Aletschhorn (4 192 m) – 1 200 m, 1 den; Dom (4 545 m) – 1 600 m, 0 dnů. Ze srovnání je patrné, že při výstupu nad hranici 4 200 mnm jsme v minulosti vždy zařazovali 1 aklimatizační den ve výšce nad 3 000 mnm, což jsme u Domu neudělali. Bez aklimatizačních dnů jsme tak absolvovali pouze výstupy na Piz Bernina, Mnich a Ortler, které však dosahují výšky „pouze“ okolo 4 000 mnm. U Mnicha navíc výstup představuje pouze 500 výškových metrů. Pocitově myslím lze říci, že 500 výškových metrů nad hranicí 4 000 mnm je srovnatelné s 1 000 výškovými metry pod hranicí 4 000 mnm, což bylo u výstupu na Dom znatelné.
Nyní si dovolím ještě přidat jednu menší zápletku, která nám lehce zkomplikovala náš pohyb na Domu. Při příchodu na chatu, Martin bez většího přemýšlení odsouhlasuje obsluze, že máme objednané dvě noci s polopenzí. Na Domhütte se jako obvykle nedá platit platební kartou. To již samozřejmě víme. Co však nevíme, kolik budeme za ubytování s polopenzí platit. Když si první večer dáváme každý 2 piva a já si kupuji ještě baterky do čelovky, začínáme si uvědomovat, že by nám peníze nemusely stačit. Důvodem jsou samozřejmě nehorázně napálené ceny. Otázkou navíc je, zda dostaneme slevu na Alpenverein, který máme sice zaplacený, ale já nemohu najít potvrzení. Když už si myslíme, že si budeme muset část pobytu odpracovat, ukáže se, že nám peníze přesně stačí. Oddychujeme si a vydáváme se na cestu do údolí. Při příchodu k autu však zjišťujeme, že abychom mohli odjet z podzemního parkoviště, tak je potřeba zaplatit 12 CHF, které však již nemáme a kartou se platit nedá. Pokoušíme se najít bankomat, zjišťujeme však, že v Randě žádný není. Nejbližší bankomat je ve vedlejší vesnici, kam se ale bez auta nedostaneme, protože už nemáme ani na vlak. Tuto situaci samozřejmě prožíváme v okamžiku naprostého vyčerpání po absolvovaném výstupu a dnešního sestupu do údolí. Jako zázrakem nakonec objevuji v autě drobné mince, zapomenuté v úložném prostoru pod loketní opěrkou po loňském výstupu na Aletschhorn. Nepochopitelně nacházím právě 12 CHF!
34. Roháče
Výchozí bod: Liptovský Mikuláš, Žiarska chata (1285 m)
Termín: květen 2016
Po 16 letech se domlouváme s Honzou, že se k nám s Martinem přidá na třídenní putování po Roháčích. Já už jsem zde tedy potřetí, Martin myslím asi podesáté. Už to tu známe jako své boty a tak si chceme jen trochu zaskotačit. Během třech dnů absolvujeme řadu krásných výstupů a užíváme si mraky srandy. Významnou postavou našeho výletu se stává místní asi šedesátiletá chatárka, která je však na svůj věk poměrně udržovaná a hlavně po Honzovi hází celé tři dny očka. Chatárka při sebemenším očním či slovním kontaktu s Honzou nad sebou trochu ztrácí kontrolu. V jednu chvíli dokonce laškovně říká Honzovi: „Vždycky, když na mě promluvíte, tak já něco zkazím“. V tu chvíli jako již asi po padesáté propukáme v hurónský smích. Jelikož jsme ubytováni na Žiarské chatě, máme to privilegium vyjet až k chatě, po jinak nepřístupné, asi 3 km dlouhé silnici (samozřejmě do kopce). Naše výjezdy po silnici se nesetkávají s vlídným přijetím ostatních turistů, kteří šlapou po svých. Jejich zlobu určitě umocňuje ještě pražská poznávací značka. Cesta je docela rozmlácená a tak bohužel v jednu chvíli píchneme kolo a já nemám s sebou rezervu. Domlouváme se tedy s chatárem, který nás hodí do Liptovského Mikuláše do autoservisu, kde kupujeme novou pneumatiku. Cestou zpět nabíráme známého našeho chatára, což je velmi nevšední chlápek. Má dlouhé nemyté vlasy, které jsou staženy historicky vypadající čelenkou. Zbytek odění působí také značně omšelým dojmem. S chlápkem se dáváme do řeči a hned v nás vzbuzuje velký zájem. Na naši otázku, zda také chodí po horách odvětí: „Po horách chodí turisté, já tam chodím sekat trávu“. Tato hláška nám přijde neuvěřitelná a chlápek je v naších očích okamžitě hrdina. Je to člověk, který má určitě všechny okolní kopce prochozené, ale proč by se tím chlubil. On tam na ty kopce chodí sekat trávu, to je frajer! Chlápek k nám nasedá do auta a skutečně má s sebou složenou kosu. Chatár ho spolu s námi vyváží zpět na chatu. Cestou si představujeme, co ten člověk asi má všechno za sebou. „Určitě má slezenou nějakou osmitisícovku, prohazuje potichu Martin“. „ Je to frajer, prý tam seká trávu, ha, ha…“ Celá scénka končí v okamžiku, kdy chlápek vystupuje z auta, brousí kosu a začíná kosit trávu před chatou. V tu chvíli si uvědomujeme, že to s tím lezením u něho nebude až tak horké. Chlápek si prostě čas od času přivydělává tím, že kosí trávu u Žiarské chaty a pak se nechá odvézt zpět do údolí a jde na pivo. I takto končí některé klukovské sny.
35. Gran Paradiso, Grajské Alpy
Lokalita: Gran Paradiso je nejvyšší vrchol (4061 m) pohoří Grajské Alpy ležící v Itálii v regionech Valle d’Aosta a Piemonte. Český název Gran Paradiso znamená Velký ráj a nevztahuje se pouze na jediný vrchol, ale jmenuje se tak také celé území Národního parku Gran Paradiso. Vrchol je sevřen třemi ledovci (Tribolazzione, Laveciau a Gran Paradiso). Výstupy klasickými cestami jsou vysokohorskými túrami. Vrchol patří mezi nejsnadněji dostupné čtyřtisícovky Alp. Cesta od severozápadu vede od chaty Rif. Chabod – 2750 m. Přístup na chatu Rif. Chabod je přímo od kempu („Gran Paradiso“) v údolí Valsavarenche. Od chaty pokračuje stezka až k ledovci Laveciau. Ledovec není strmý, chodník však na něm míjí několik velkých trhlin. Takto až na vrchol. Pod vrcholovou pyramidou krátké skalní lezení obtížnosti I-II. UIAA.
Výchozí bod: Pont (1 960 m), Chabot (2750 m)
Vzdálenost z Prahy: 1100 km, 11 hod
Termín: srpen 2016
Naše obavy z přelidněného kopce na Gran Paradiso se díky příšernému počasí ukáží být jako neoprávněné. Od chaty Chabot na vrchol vylézáme jediní. Prší tak silně, že si dokonce poprvé při výstupu na čtyřtisícovku nasazuje pláštěnku! Škoda, že jsem si nevzal taky deštník. Tento výstup je dalším důkazem toho, že jsme schopni vylézt asi za jakéhokoliv počasí. Jak se říká, není špatné počasí, jen špatně oblečený turista. To potvrzuji! Vrcholu dosahujeme, navíc úplně sami, takže cíl je splněn.
36. Plechý, Šumava
Výchozí bod: Nová Pec (740 m)
Termín: únor 2017
Po osmi letech opakujeme náš první zimní výstup na Plechý. Tentokrát však trasu obměňujeme. Je to už čtyři roky, co jsme byli na zimní expedici na Šumavu naposledy. Tři roky jsme si museli dát pauzu z důvodu naprostého nedostatku sněhu. Asi globální oteplování, nebo co. Opět vycházíme na vrchol Plechý, nicméně tentokrát zde nestavíme iglú, nicméně pokračujeme dál směrem do Rakouska. Je nádherné počasí a z vrcholu Plechého sledujeme krásné výhledy až na vzdálené Alpy. Na chvíli scházíme ze značené cesty, abychom se na ni po asi hodině opět napojili. Zde si nacházíme hezké místečko na nocování a stavíme iglú. Sníh nemá příliš dobrou konsistenci a nedrží pohromadě. Dost dlouho se nám nedaří udělat kvádry, abychom vůbec se stavbou iglú začali. No zkuste udělat kvádr ze sypkého písku. Po asi půl hodině, kdy už jsme začali být trochu zoufalí, se nám podařilo přijít na způsob, jak kvádry udělat. Zjistili jsme, že způsob, kdy nejprve sněžnicemi udusáme plochu asi 40 m2 a z takto udusaného sněhu se snažíme vykrajovat kvádry, není vždy vhodný. Možná je dokonce obecně nevhodný! Nyní se pro účely vykrajování kvádrů posuneme dále od udusané plochy a po odhrabání vrchní, asi 30 cm vysoké pokrývky sněhu, již krájíme zmrzlé kvádry. Zjišťujeme, že při pokusu udusání vrchní vrstvy sněhu se naruší i spodní zmrzlá vrstva, která pak již nedrží pohromadě. Druhý den ráno vstáváme opět do krásného počasí. Balíme a vydáváme se na cestu. Máme naplánovaný okruh rakouskou částí Šumavy a následný návrat do Nové Peci z druhé strany. Bohužel jako již tradičně scházíme z naplánované cesty a dost dlouho nám trvá, že se zorientujeme. Nakonec se zcela zorientujeme až ve chvíli, kdy docházíme do lyžařského střediska Hochficht, které je narvané k prasknutí lyžaři. To je teda idylka panenské přírody, no fuj! Od původní cesty jsme se odchýlili natolik, že je potřeba naplánovat alternativní cestu zpět do Nové Pece. V jednu chvíli nás ještě napadá varianta vyjetí vlekem na kopec a napojit se na původně plánovanou cestu. Tato varianta naštěstí selže díky neochotě obsluhy, vzít nás nahoru bez lyží. Volíme tedy alternativní cesty a nasazujeme vražedné tempo. Máme před sebou ještě asi 15 kilometrů a čas do tmy se krátí. Nakonec docházíme k autu ještě za světla. Máme za sebou zatím asi nejdelší zimní trasu. Přes „drobném“ zaváhání ji zvládáme celkem v pohodě.
37. Rysy, Vysoké Tatry
Lokalita: Rysy jsou hora v Tatrách na slovensko-polské státní hranici. Nadmořská výška středního a nejvyššího ze třech vrcholů je 2503 m. Střední vrchol je nejvyšším v Tatrách, který je volně přístupný bez horského vůdce. Na úbočí Rysů se na slovenské straně v nadmořské výšce 2250 metrů nachází známá Chata pod Rysy (slovensky Chata pod Rysmi), nejvýše položená horská chata na Slovensku.
Nejvýznamnější vrcholy: Gerlachovský štít (2655 m), Gerlachovská veža (2642 m), Lomnický štít (2634 m), Ľadový štít (2627 m), Pyšný štít (2623 m), Rysy (2 503)
Výchozí bod: Lysá Polana, Chata pod Rysami (2250 m)
Vzdálenost z Prahy: 550 km, 6 hod
Termín: červen 2017
Už několikrát jsme v minulosti plánovali výpravu do Vysokých Tater, ale vždy z toho nakonec sešlo. Už bylo skoro až trapné, že mám slezenu značnou část Alp, ale zatím jsem nikdy nebyl ve Vysokých Tatrách. Konečně je to ale tady. Je rozhodnuto, jedeme. Chvíli to vypadá, že s námi pojede i Lukáš, ale nakonec z toho sejde. Nejprve je plánem vylézt na nejvyšší vrchol Slovenska, Gerlachovský štít. Přestože je přístupný jen s horským vůdcem, plánujeme, že si ho vylezeme sami. Vrchol je poměrně daleko od „normálních“ horských chat. V blízkosti se nachází pouze Sliezsky dom, který byl přebudován na luxusní wellness hotel. Když pominu nehoráznou cenu 10 tisíc Kč za noc za třílůžkový pokoj, tak nemohu přimhouřit oko nad tím, že ubytování v takovémto hotelu by zcela degradovalo naši filozofii výstupů. Tohle tedy ne. Nakonec se tedy rozhodujeme, že Slovákům na ten jejich Gerlach kašleme a rozhodujeme se vylézt nejvyšší vrchol Slovenska, který je přístupný bez vůdce, Rysy.
V pátek zhruba o půlnoci dorážíme do Starého Smokovce, kde přespíme na parkovišti. V noci začíná pršet. Brzy ráno máme v plánu přejet autobusem do Polska do Lysé Polany. Bohužel první autobus odjíždí až okolo 9 hodiny a navíc má zpoždění. Až okolo 10 hodiny jsme v Lysé Polaně. Podle předpovědi počasí má v 10 hodin přestat pršel. Předpověď kupodivu nevychází a prší bez přestání celý den. Na červen je i poměrně chladno. Máme v plánu cestu přes Mořské Oko na vrchol Rysy, který přejdeme na slovenskou stranu a přespíme na Chatě pod Rysy. Bohužel hned na začátku cesty si nejsme zcela jistí, zda máme jít po pravém břehu řeky, nebo přejít přes most na levý břeh. Martin si není úplně jistý, zatímco já poměrně ano, a tak ho přesvědčuji pádnými argumenty. Bohužel se později ukáže, že jsem výjimečně neměl pravdu. Cestou několikrát zaváháme, ale teprve po 10 kilometrech jsme si jistí, že jdeme skutečně špatně! Vracíme se zpět a cestou potkáváme Poláka, který nám radí, že je možné řeku asi po 3 kilometrech přebrodit na druhou stranu. To by nám hodně bodlo. Podaří se nám najít místo, kde je řeka trochu užší a vypadá to, že by snad bylo možné ji skutečně přebrodit. Sundáváme boty a vyhrnujeme kalhoty. Martin nic moc neřeší a odvážně se vrhá do dravé řeky. Po několika metrech, kdy mu začíná voda sahat po pás, usuzuje, že to nedáme. Stále prší, voda je ledová, Znovu se oblékáme a jdeme zpět do Lysé Polany. Celou cestu pokukujeme, zda by se přeci jenom nedala řeka někde přebrodit, ale bohužel ideální místo nenacházíme. Zhruba v půl třetí odpoledne máme v nohách 20 kilometrů a jsme zpět na místě, ze kterého jsme dopoledne vyrazili. To je snad sen! V minulosti jsme si již několikrát zašli, ale zajít si 20 kilometrů, navíc v takovýchto podmínkách, to je vskutku husarský kousek. Je nám jasné, že jsme se dostali do časové tísně, ale přesto se rozhodujeme, že dodržíme původní plán. V chatě pod Rysy máme zarezervované ubytování a chceme tam dnes dojít. Ještě zvyšujeme už tak dost vysoké tempo. Po asi půl hodině přicházíme k pokladně. Kupodivu naši polští skorobratři vybírají vstupné za použití cesty k Mořskému Oku. To si snad dělají… Nedá se nic dělat, vstupné platíme. Zároveň si všimneme, že je u vchodu možné si pronajmout koňský odvoz k Mořskému Oku. Je to trochu srabácké, ale vzhledem k časové tísni tento způsob dopravy skutečně využíváme. Koně bohužel jedou poměrně pomalu, nicméně se přeci jenom pohybují o trochu rychleji než davy turistů, které cestou míjíme. Asi hodinovou cestu využíváme k doplnění potřebné energie. U Mořského Oka vylézáme z povozu a dále jdeme po svých. Škoda, že je mlha a stále prší. Jinak by byl na Mořské Oko určitě krásný pohled. Většina lidí se tady obrací, ale pro nás je to v podstatě začátek. Mořské Oko obcházíme po pěšince zleva a pak již začíná strmé stoupání. Zde už jsme skoro sami. Potkáváme pouze dvojici Poláků, kteří se vrací z cesty na vrchol Rysy, který nedali. Teplota začíná s ušlými výškovými metry klesat a začíná se objevovat sníh. Začíná sněžit. Na takovéto podmínky nejsme úplně ideálně vybaveni. Kameny kloužou, řetězy jsou přimrzlé ke kamenům. Docela by se hodily mačky. Vzal jsem si jen lehké rukavice a navíc obě levé! Martin mě chce zachránit svými náhradními rukavicemi, ale zjišťuje, že si je zapomněl vzít. Jsme úplně promočení a zmrzlí. Dorážíme na vrchol, ale nemáme ještě vyhráno. Začíná se pomalu stmívat a na slovenské straně není orientace vůbec snadná. Značky jsou umístěny tak, že při sestupu nejsou moc vidět a navíc jsou místy zapadané sněhem. Bojíme se, abychom chatu neminuli a nebyli tak odkázáni slézt až dolů do údolí. Naštěstí se nám akorát s příchodem tmy daří na chatu dolézt.
O chvíli později potřebuje Martin na záchod a ptá se chatára na cestu. Vylézá z chatu a v silné vánici se vydává asi 50 metrů od chaty na suchý záchod. Po asi 10 minutách se vrací zpět celý promočený. Ve tváři má velkou zlost. Záchod přes veškeré úsilí nenachází a tak si zlost vylévá na obsluze. „To není možný, aby jste měli záchod takhle daleko od chaty. To jsem nikde nezažil“, láteří Martin. Nakonec ho přeci jenom nachází a trochu se zklidňuje. Druhý den ráno slézáme do údolí. Počasí je už lepší, ale díky vydatnému dešti z přechozích dnů jsou rozvodněné potůčky a říčky a valí se dolů údolím. Ze začátku se snažíme vodě vyhýbat, ale pak zjišťujeme, že to nemá moc smysl a jdeme dál přímo uprostřed valící se vody. Když už se blížíme k Popradskému plesu, potkáváme skupinky turistů, kteří jdou nahoru a vehementně se snaží vyhýbat vodě. Nic netuší o tom, co je čeká výše. Vůbec tak nechápou, když kolem nich procházíme přímo uprostřed asi 40 cm hlubokého jezírka, které se vytvořilo na místě stezky. Ještě dlouho se za námi otáčí a divoce spekulují, co to právě viděli. U Popradského Plesa si dáváme oběd a pak již se vydáváme na cestu dolů ke Štrbskému plesu. Tady nám ještě nějakou dobu trvá, než nacházíme místní vlakové nádraží. Bohužel nám právě odjel vlak a na další musíme čekat asi 45 minut. Moc nám to ale nevadí. Začalo svítit sluníčko a tak sundáváme úplně promáčené boty a sušíme se. Po asi půlhodinové cestě vláčkem přijíždíme zpět do Starého Smokovce k autu a vydáváme se na cestu domů.
38. Barre des Ecrins, Dauphineské Alpy
Lokalita: Barre des Écrins (4102 m n. m.) je nejvyšší hora Dauphineských Alp a do roku 1860 i nejvyšší hora Francie (v tomto roce připadlo Francii Savojsko a tím i oblast Mont Blancu). Leží ve východní Francii v regionu Provence-Alpes-Côte-d’Azur v departementu Hautes-Alpes. Je to směrem od jihu první alpská čtyřtisícovka. Při výstupu na vrchol možno využít chaty Refuge Glacier Blanc (2550 m n. m.) a Refuge des Écrins (3170 m n. m.). Pod horou se nachází ledovec Glacier Blanc.
Nejvýznamnější vrcholy: Barre des Écrins 4 102 m, La Meije 3 987 m, Ailefroide 3 954 m, Mont Pelvoux 3 946 m, Pic Sans Nom 3 915 m, Pic Gaspard 3 880 m, La Rateau 3 809 m
Výchozí bod: Ailefroide (1874 m), Refuge des Ecrins (3170 m)
Vzdálenost z Prahy: 1200 km, 12 hod
Termín: červenec 2017
Již dlouho o tom uvažujeme, ale až letos se konečně rozhodneme pro výpravu na Barre des Ecrins, který měří 4 102 metrů a je současně nejzápadnější a nejjižnější alpskou čtyřtisícovkou. Zatímco Piz Bernina je naše nejbližší, k Les Ecrins to máme nejdále. Je poutním místem francouzských alpinistů, národní horou. Jedním z hlavních důvodů, proč se takto daleko vydáváme je možnost zkompletovat výstup na čtyřtisícový vrchol ve všech z oblastí, kde se v Alpách čtyřtisícovky nacházejí. Po loňském výstupu na Gran Paradiso nám již zbývala právě již jen oblast Ecrins. Jako obvykle se vydáváme na cestu v pátek okolo 18 hodiny. V noci na chvilku zastavujeme na spaní v autě, abychom v sobotu dopoledne cestu dokončili. Po poledni přijíždíme do Ailefroide na ohromné parkoviště, které leží ve výšce téměř 1 900 mnm. Díky krásnému počasí je parkoviště narvané k prasknutí a davy turistů se vydávají na sobotní výlet. Naprostá většina lidí naštěstí končí na chatě du Glacier Blanc ve výšce 2 650 mnm. Dále už pokračuje jen hrstka zkušenějších horalů. Asi hodinku nad chatou již začíná ledovec, kde se raději navazujeme. Za další hodinu jsme již na chatě Refuge des Ecrins ve výšce 3 170 mnm. Máme objednanou polopenzi, takže po chvilce přichází zasloužená večeře a pivko. Jsme zvyklí, že pivo na chatách většinou není moc dobré a pouze únava a vyprahlá hrdla nás vždy přimějí si nějaké to pivo dát, ale tady zažíváme něco zatím nepoznaného. To co nám zde naservírovali se dá jen stěží nazvat pivem. Do dneška si myslím, že se nám do flašky, slušně řečeno, vymočili. Na druhou stranu obsluha je mimořádně vřelá, jídlo přidávají na přání. Dokonce je zde i koutek, kde je možné si ohřát vlastní jídlo. To jsme ještě neviděli. Zkuste si tohle představit ve Švýcarsku, ha, ha…
V neděli vyrážíme ve 4 hodiny ráno za světla čelovek. Jdeme v klidu, nikam moc nespěcháme. Časově by měl být výstup v klidu zvládnutelný. Zařazujeme se do šňůry vystupujících. Snadno se dostáváme až na nejhořejší terasu a po ní do sedélka Bréche Lory. Pár minut odtud je cíl téměř všech vystupujících – Dome de Niege, tzv. zimní vrchol (4 015 mnm). Zde si se zaujetím prohlížíme skutečný vrchol. Vypadá to na pěknou fušku. Chvilku přemýšlíme, zda se také nespokojíme s Dome de Niege, ale tento nápad rychle zavrhujeme. Přijeli jsme kvůli něčemu jinému. Ve chvíli, kdy se připravujeme na nástup na asi 20 m vysoký svislý stupeň, kterým začíná vrcholový hřebínek, padá mi rukavice asi o 30 metrů níže ze svahu. Naštěstí je to do místa, kde se srocují davy lidí, připravující se na výstup na Dome de Niege. Dolů se mi nechce. Podaří se mi zaujmout pozornost jednoho z turistů a posunky mu vysvětluji, aby mi vzal rukavici s sebou nahoru. Kývá hlavou a my se v klidu usazujeme a čekáme. Asi po 20 minutách zjišťujeme, že si tento šprýmař výstup nahoru rozmyslel a půjde zpět dolů. Cože? Kdybych to tušil, tak bych si slezl a byl bych už dávno zpět. Naštěstí mi po pár mých výhrůžných výkřicích alespoň navazuje rukavici na spuštěné lano. Je na čase vyrazit na hřebínek. Lezení je velmi vzdušné. Hřebínek je místy úzký jak žiletka a při sebemenším zaváhání hrozí pán na jednu či na druhou stranu. Výsledek by však byl stejný, několikasetmetrový pád dolů. Cestou míjíme pouze pár odvážlivců. Jsme tu opět skoro sami. Po chvilce strávené na vrcholu se vydáváme rychle zpět. Na chatu dorážíme akorát na vydatnou večeři a láhev „úžasného piva“. Je až s podivem, že si tento vražedný mok dáváme i druhý den s očekáváním, že snad bude lepší než včera. Nebyl! V pondělí ráno již scházíme zpět do údolí a odjíždíme domů.
39. To není konec ale začátek
Tato kniha vzniká na začátku roku 2018, kdy už začínáme opět pomalu plánovat další výstupy na rok 2018. Pokud nám to počasí dovolí, tak bychom na přelomu února a března rádi opět vyrazili na naši zimní výpravu na Šumavu. Na jarní a letní výpravu je řada možností, které budou ještě předmětem dalšího plánování. Já bych se například velmi rád po čase opět podíval do Walliských Alp na přechod několika čtyřtisícovek s přespáním na nejvýše položené chatě v Alpách, Margharitě. Stále nám zbývá také výstup na Jungfrau v Bernských Alpách, ale těch vrcholů je mnoho a mnoho, takže nemám obavu, že by nebylo z čeho vybírat.
Někteří chytří lidé říkají, že život začíná v padesáti. Martine, jsi na začátku!
Mně k této hranici stále zůstává pár let, ale už teď začínám tušit, že na této myšlence něco je.
Všechno nejlepší!
Díky za všechny dosavadní úžasné výpravy, kterých bylo už skutečně mnoho, ale také za všechny které ještě přijdou