Znáte někoho, kdo s vámi půjde na výlet přes hřeben Krkonoš na sněžnicích? Ano? A co když bude předpověď počasí zataženo, sněžení, vítr 60-70 km/hod, pocitová teplota až minus 14 °C? On stále půjde? Hm, a co když bude muset táhnout na zádech batoh s plnou polní cca 15 kg a přespávat na hřebeni v mrazu a sněhové vánici ve vlastnoručně postaveném iglú? Pokud i na tuto otázku odpovíte kladně, pak jste v životě získali opravdového společníka do nepohody. A takovým nezdolným parťákem je i můj švagr Radek, se kterým už čtvrtstoletí podnikáme dobrodružné výpravy.
Kalením se dosahuje u součástí vysoké tvrdosti a odolnosti proti opotřebení. Ohřátím na kalící teplotu a prudkým ochlazením získává ocel lepší mechanické a fyzikální vlastnosti. A tak je to s námi. Vlastně by se dalo říct, že kromě opravdové lásky k horám a divočině nás spojuje ještě něco navíc: zvláštní až deviantní nadšení a přesvědčení, že čím jsou drsnější podmínky, tím je zážitek hodnotnější a my z něj vycházíme zase o chlup otužilejší a zakalenější. Pochopitelně je příjemné, když svítí slunce a zrovna se jde po rovině nebo z mírného kopce. Ale tady se zážitky nesbírají. Aby si člověk z výpravy něco odnesl, v lepším případě aspoň rýmu, musí buď pršet, ideálně lejt, sněžit nebo raději chumelit a foukat prudký vítr, nejlépe zepředu. A když nastane kombinace protivětru s fujavicí, vánicí a teplotou, při které vám z nosu na fousy visí rampouchy ledu, když kvůli mlze nevidíte na 15 metrů, pak se dá hovořit o vysloveně optimálních podmínkách pro získání skutečného zážitku.
No, a právě takové podmínky jsme měli v březnu při víkendovém přechodu Krkonoš. Již pár dní před odjezdem nám meteorologická předpověď vychází. To je ostatně vidět i z emailové korespondence:
„Čau Marťas, předpověď je super. Dneska naštěstí končí slunečné počasí a o víkendu budou mlhy a bude sněžit. Tak to máme kliku. Mohli bychom tam být opět sami. Tak zítra v 7 hod u tebe. Už se moc těším. Radek”
„Čau Ráďo, jsem nadšen stejně jako ty! Už jsem se bál, že sluníčko vydrží. Jednak by tam byli lidi (fuj!) a taky bych zas měl z jarního sluníčka nos jak jitrnici… M.”
Pozorný čtenář si jistě povšimne zmínky o osamoceném putování. To je totiž další nezanedbatelné plus, když počasí není zrovna komfortní. Drtivá většina lidí totiž výlet vzdává už při náznaku špatné předpovědi předchozí den. Ale meteorologové jsou falešní proroci! Už tolikrát se stalo, že i původně hlášená deštivá předpověď se v horách změnila na slunečné počasí. Nebo alespoň proměnlivé. A pak jim věřte, těm škarohlídům!
Ale abych se vrátil k liduprázdné divočině. To je totiž součást dobrodružství. Někdo putuje po horském hřebeni Krkonoš pohodlně v letních dnech s rodinou, od chaty k chatě. Na každé chatě si dá něco dobrého, tady pivko, tam zmrzlinu, támhle k obědu vepřo knedlo zélo. Potkává se s houfy stejně zaměřených tůristů a je mu fajn, má pocit bezpečí a pokud není úplná bábovka, i určitého pohodlí. O takové výpravě by ale Jack London nikdy žádnou povídku nenapsal. Pokud by tedy nebyl satirikem a neměl v úmyslu psát veselohry.
Je v tom určitá forma sebemrskačství až masochismu, které v sobě normální člověk nemá. Také my s Radkem nedokážeme přesně říct, kde se to v nás bere. Snad zasuté atavismy předků, snad pud sebezáchovy a touha přiblížit se ve vypjatých podmínkách opravdovému životu. A ten je v takových chvílích cítit stejně přirozeně, jako když hladový vlk zavětří pach krvavé kořisti.
Náš výlet začíná docela nevinně. V sobotu dopoledne přijíždíme do přeplněného zimního střediska Špindlerův Mlýn a nic nenasvědčuje, že bychom měli zažít něco neobvyklého. Obloha je navzdory předpovědi modrá a vítr po ní honí potrhané cáry nadýchaných mraků. Zkoušíme parkovat hned na prvním parkovišti, a to bychom nebyli my, aby hned zkraje nenastaly problémy. Když totiž zajedeme na konec parkoviště, abychom zde zjistili, že je zcela zaplněné, nemůžeme se vrátit zpátky k výjezdu kvůli nám podobným nadšencům, kteří na parkoviště vjeli za námi. Chvíli to trvá, než se stylem logické hry “přesouvačky” dostaneme zase ven. Ulehčeně kvitujeme, že naše časová rezerva, kterou jsme získali časným ranním příjezdem, je fuč. Podle naší teorie jsme si jako obvykle vybrali díl smůly hned na začátku a dále nás již čekají, slovy klasika: “…samé parády, přehlídky, vycházky a hlavně…peníze!” No, moc peněz našimi aktivitami asi nevyděláme, ale o to vůbec nejde, že?
Nakonec parkujeme u místní Normy na úkor chudáků majitelů supermarketu, kterým tím určitě klesne počet zákazníků. Balíme nádobíčko, jako obvykle můj ultrateplý spacák zabírá většinu objemu 30L batohu a zbytek, jídlo, vaření a záložní oblečení, musím narvat pod víko báglu. Před polednem však již konečně vesele špacírujem prostředkem rušného zimního střediska a hledáme nástup na Dřevařskou cestu, která nás má dovést do naší dnešní první zastávky, boudy u Bílého Labe. Pochopitelně by se sem dalo dostat mnohem pohodlněji stezkou podél silnice údolím Bílého Labe, ale to by nebylo správně “londonovské”. A tak se doslova dereme závějemi a nízkými smrčinami podél svahu Železného vrchu, cestou projetou pouze několika odvážnými skialpinisty, po které se jde skvěle, zvláště když vám sněžnice neustále sjíždějí do strany. Za chvíli mám z levého kotníku vyždímaný hadr. Ale prostředí je úžasné a vlastně již pár desítek metrů za frekventovanými hotely a kavárnami jdeme úplně sami liduprázdnou přírodou. Počasí se také “zlepšuje”, padá mlha a začíná sněžit, což jen podtrhává zážitek. Ano, to je to po čem prahneme a za čím sem jdeme. A je úplně jedno, že jde o tisíckrát prošlou turistickou cestu, protože to je hlavně o pocitu štěstí z překonaného a překonávaného. A ten omlouvá i nevědomost, jak také kdosi říkal.
Po poledni scházíme k chatě a za odměnu si zde dáváme vydatný oběd. To aby se nám pak s plnými panděry šlo lépe do příkrého kopce Weberovou cestou východním směrem na Luční Boudu. Na hřebeni, kde již vládne krkonošská tundra, opravdu fouká a viditelnost je mizivá. Navzdory pocitu přítomnosti “divočiny” jsme vděčni za dokonalé turistické značení, protože hledat cestu v husté mlze by nebylo jednoduché. U chaty se střetává hned několik významných horských cest, a tak je tu docela rušno díky lyžařům: běžkařům i skialpinistům. Potkáváme zde jednoho běžkaře, který celý mrazem strnulý přijíždí z úpských rašelinišť Schusterovou cestou a z fialového nosu, vykukujícího ze zamrzlého strniště vousů, mu visí rampouch zvíci deseti centimetrů! V chatě si dáváme pouze jedno pivo a spěcháme dál. Čas je totiž neúprosný a pokud chceme přespat u Dívčích kamenů, musíme sebou hodit.
Pokračujeme kousek směrem na sever, překročíme pomyslnou česko-polskou hranici a uhneme na severozápad podél Stříbrného hřbetu cestou označenou vysokými kůly. Za slunečného počasí tu musí být úžasné výhledy do karových jezer na polské straně.
Čas neúprosně ubíhá a začíná nám být jasné, že pokud chceme postavit iglú ještě za světla, musíme hledat místo teď a tady. Volba noclehu padá na Polední kámen, 12 m vysoký granitový útvar ležící v nadmořské výšce 1423 m. Chvíli chodíme kolem zledovatělé skály připomínající sochy Moai a hledáme nejvhodnější místo, pokud možno v závětří. Ale vítr tu sviští ze všech stran, tak se nakonec rozhodujeme podle největší závěje, kde se budou dobře vykrajovat kvádry pro stavbu iglú. Ale ouha! Prachový sníh je za poslední dva dny kyprý a zmrzlý a pod lopatami se drolí jako písek. Navíc ho tu zase tolik není, pod asi půlmetrovou vrstvou trčí porůznu rostoucí větve kleče, což stavbu ještě víc ztěžuje. Po hodině usilovné práce se nám podaří jakž takž vytvořit základový kruh, který se ale podobá spíš zbytku dětské bábovky, spláchlé na pláži mořskou vlnou. Začíná se pomalu stmívat a opravdu vážně se začínám zabývat myšlenkou, že tentokrát nám bude muset stačit jen záhrab a budeme spát pod širým nebem. Zvláštní úvaha od lidí, co se v té chvíli nachází jen asi dva kilometry od nejbližšího útočiště, Špindlerovy boudy, co říkáte?
Ale to byste museli znát Radka! Jako zarputilý buldozer rozhrabe celou závěj na návrší a začne odněkud těžit kvádry, které taktak trlí pohromadě. Již za svitu čelovek je stavíme k sobě, drží snad jen zázrakem. Každou chvíli někde něco padá nebo povoluje, chce to trpělivost a dobré nervy. Jen díky tvrdé zkušenosti z našich předchozích výprav se nám kolem sedmé podaří dokončit klenbu, na kterou začínáme sypat sníh a udusáváme jej lopatami. Zalezeme do těsného prostoru a připravujeme spaní. Jsme tak vyčerpáni, že ani nevaříme jídlo k večeři. Zhltneme nějakou uzeninu, Ráďa se otáčí na bok, něco zabručí a podle svého zvyku okamžitě spí. Kdybyste se chtěli zeptat podle čeho poznám, že spí, tak to je jako kdybyste chtěli vědět, jestli je ten rámus způsoben nějakým zemětřesením, nebo s námi uvnitř nějakým nedopatřením přezimuje medvěd.
Šmátrám ve tmě uvnitř spacáku a v postranní kapsičce objevuji cenný poklad, dvě usmolené ucpávky do uší. Zatlačím je co nejhlouběji a za chvíli se již také propadám do hlubin blaženého snění.
Za zmínku stojí ještě jeden můj zážitek, o který chudák Radek přichází. V noci se totiž, zřejmě vzhledem ke svému věku, musím chodit vyčůrat, a tato potřeba se v nastalých podmínkách mění v noční můru. Asi dvě hodiny po půlnoci se probouzím s nutkáním a plánuji, jak to provést. Budu si brát boty a bundu? A co kalhoty? Nebo že bych to dokázal vydržet do rána? Nakonec na poslední chvíli vylézám úzkým otvorem ven jen ve spodkách a triku, sníh mám úplně všude a potřebu vykonávám stojíc po kolena v ledovém prašanu.
Bývá to vždy zvláštní pocit, balancovat bosý na srázu, někdy pozorovat hvězdy a vnímat absolutní klid, jindy vzdorovat přívalům sněhových vloček a přivírat oči před ledovými krystalky hnanými neúprosným vichrem. Stejně jako dnes, kdy navíc černou tmu narušuje zvláštní sinavě mlžný svit.
Zalézám zpět a ani se příliš nesnažím vysypat sníh napadaný za krkem, zapínám se ve vyhřátém spacáku a snažím se znovu usnout.
Probouzíme se do pošmourného jitra, při letmém pohledu ze zavátého vchodu, zakrytého našimi zmrzlými batohy, se počasí nezměnilo ani trochu. Vařím kafe a čaj na zbrusu novém benzínovém vařiči, snídáme, balíme fidlátka a kolem deváté hodiny jsme již opět na stezce. Snažíme se jít zčerstva, protože jsme včera zůstali s plánovanou trasou trochu za očekáváním a dnes to musíme dohnat. Plán je do šesti být na parkovišti. Profrčíme okolo Špindlerovy boudy a zdoláváme pořádný stoupák na Dívčí kameny v nadmořské výšce 1414 m. Tato osmimetrová žulová skála získala prý své jméno díky pověsti, při které zde zahynula mladá pastýřka. Tvar, rozmístění skalisk i pochmurná atmosféra místa ovšem nejvíce ze všeho připomíná pradávné obětiště. Po chvíli obcházíme méně zajímavý obelisk Mužské kameny a klesáme do Černého sedla. Odtud nás čeká další výšlap na nejvyšší místo naší výpravy, Sněžné jámy ležící 1480 metrů nad mořem odkud prý bývají nádherné výhledy. I když ovšem stojíme na kraji srázu, v husté metelici si vidíme akorát na špičku nosu. Člověk by řekl, že přicházíme o skvělý zážitek z výhledu, nicméně se mi zdá, že zážitků začínám mít tak akorát. Po výstupu funím jak lokomotiva a jednotvárná šeď mlhy mě začíná docela…hmm…nudit. Ráďa ovšem jako vždy, kráčí neochvějně vpřed a snad díky jeho nadšení se na hřebeni náhle černá mračna trhají a dokonce vysvitne slunce. Ó, jak je blahodárné, cítit na tváři jeho teplé paprsky, a to navzdory našim sarkastickým průpovídkám o náklonnosti k mizernému počasí. Také smrčiny, obtěžkané porcemi namrzlého sněhu jako cukrovou polevou, dostávají náhle trojrozměrný tvar. Na okamžik se ocitáme jakoby v pohádkovém prostředí: slunce svítí na pozadí černých mračen jen na našem návrší, teplo sálá jako v červnu, až mě napadá nutkání podívat se pod smrky, jestli tam náhodou neraší jahodníky.
Krátce po poledni scházíme prudkým srázem Koňské cesty k Luční boudě, kde si dáváme v restauraci oběd a zároveň rozmrzáme. Vdechneme jedno pivo a už zase uháníme dál po úbočí Sedmidolí kolem Martinovy a Medvědí Boudy. Tady plánujeme dát si jedno závěrečné pivo, ale chata je zavřená. Dále jdeme bez sněžnic po široké, plynule se svažující cestě. Napadá nás, jak by se tudy jelo krásně na lyžích a v hlavě nám klíčí nejrůznější nápady. Takový asi nejreálnější, že by si jeden z nás lehl na igelitový pytel a druhý by na něm jel obkročmo jako na saních po chvíli zavrhujeme. Nikomu z nás se nechce obětovat vlastní pytel!
Cesta se zdá nekonečná, ale konečně přicházíme na silnici u rozcestí Dívčí lávky. Začíná se již smrákat, když Ráďu ještě napadne zeptat se lidí co zde provozují půjčovnu saní a právě uklízejí do dodávky své náčiní po perném dni, zda by nás nebyli ochotni povozit. Čekám zatím pár desítek metrů opodál a až sem slyším výkřiky nesouhlasu a jak se mi zdá, vzteku i hrůzy. Ti bezelstní, poctiví a pracovití lidé si totiž nejdříve opravdu mysleli, že se chceme teď večer ještě svézt, zatímco Ráďu zajímaly jen obecně podmínky zapůjčení. No, naštěstí se vše bez násilí vysvětlilo a tak po silnici docházíme do Špindlerova Mlýna, právě k dojezdu pověstné sjezdovky Medvědín. Ač kráčíme po silnici docela svižně, někteří z nás s vypětím sil, nedaří se nám dohonit dvojici chlápků jdoucích před námi, kteří naopak vesele klábosí a, jak se zdá, procházejí se v ležérním, vycházkovém tempu! Jak je tohle sakra možné? Nakonec zahýbají do nějaké restaurace, takže nemám možnost je za trest aspoň přetáhnout hůlkami. Nicméně se neudržím, abych nevypustil šťavnatou kletbu, až se po mně Ráďa zvědavě podívá.
No ale co, konec dobrý, všechno dobré. V šest hodin jsme u auta, pneumatiky nám podvedení provozovatelé Normy nevypustili, takže si konečně vzájemně blahopřejeme k další zdárně ukončené akci, nasedáme a po dvou hodinách dorážíme do Prahy.
Konstatujeme, že nejen v Alpách či na Slovensku, pustých pláních zimní Šumavy nebo Krušných horách lze zažít dobrodružství a umiňujeme že do Krkonoš se určitě ještě vrátíme.
Bylo to totiž super!