“Ho-ri-ho! Ho-ri-ho!” Lovci v utvořené rojnici, vzdáleni jeden od druhého asi deset sáhů, postupovali proti prudkému svahu. Před nimi v divém reji pobíhalo několik psů, loveckých ohařů, zuřivě štěkajících a dychtivě čerstvou stopu vyhledávajíce. “Ho-ri-ho!”, povzbuzovali je honci občasnými výkřiky, přičemž holemi o kameny tloukli ve snaze aby co největší hřmot vyluzovali. Lovců bylo asi dvacet, byli oblečeni ve lněných kamizolách, na nohách teplé kamaše, na hlavách klobouky pod bradou tenkou šnůrkou přivázané. Někteří kožešinovým kabátem nebo vestou bez rukávů na těle zpoceném námahou odění byli, jiní plášť kol pasu stočený si nesli. Kromě holí byli dva z nich vyzbrojeni krátkými puškami na zádech řemenem přepásanými, čtyři další dlouhá kopí zvící tří až čtyř sáhů délky v rukou třímali. Postupovali příkrým, stále se zvedajícím travnatým svahem pod skalní stěnu, která se před nimi zdvíhala do závratné výše, přidržujíce se vystouplých skalisk, drnů či sem tam poskrovnu rostoucích zakrnělých křovin horské kleče. Stále více museli hlavy zaklánět, aby na strmých výstupcích kořist ze zřetele neztratili, a zároveň rovnováhu udržovali, neboť jakákoli neopatrnost následovaná pádem z této výšky musela nutně skončit truchlivě.
A hle, tu mihla se ladná zvěř zpoza skalní věže na jednom ze stupňů nad jejich hlavami. Jeden, druhý, třetí, celé stádo horských koz vyhrnulo se na vysokou výspu a svým pohybem uvolnilo malou lavinu kamení, jež na jejich pronásledovatele se snesla.
Lovci nejdříve pustě kleli, chráníce si hlavy přitisknutím ke svahu, pak zase jásali a navzájem se hlasitě povzbuzovali. Odtud nám již nemohou nikam utéct! Byli na nohou už od časného rána a s povděkem přijímali znamení blížícího se konce lovu. Nyní přicházeli na řadu ti nejzdatnější z nich, kteří dokázali za kamzíky vyšplhat, svými kopími na dlouhých násadách z jedlových kmínků je do břich nabodávat a ze skal dolů shazovat.
Tu pronikavě zahvízdal vedoucí samec, v panickém strachu stavěl se na zadní a po kolmé stěně předními kopyty tápal, hledaje marně jakýkoli výstupek či římsu, odkud by z nenadálé pasti své stádečko vyvedl. Avšak zdola již blížily se hbité postavy a nejobratnější z nich, šlachovitý mladík s ostře řezanými rysy v obličeji, jenž trochu na levou nohu napadal, po svislé téměř stěně počal lézt. Mohl se pouze jednou rukou skály přidržovat, neboť v druhé oštěp třímal, přesto pomalu ke skupince vyděšených kamzíků se blížil. Za ním šplhal další člen družiny, zatímco ostatní lovci křečovitě k úpatí stěny přitisknuti zůstali a na oba odvážlivce jen halasně povykovali.
První lovec již ke stádu se natolik přiblížil, že mohl se hotovit k útoku a některý kus dlouhým kopím nabodnout se pokusit. Co to však provádí ten pošetilý zmatenec? Zatímco předal oštěp svému druhovi pod sebou, povylezl ještě několik sáhů, až se vyškrábal na skalní polici, na kterou stádo se uchýlilo. Zvířata již v divém zmatku kol dokola se točila, zoufale na skálu vyskakujíce a pohybem tím dolů další kameny svrhávaje. Leopold totiž, neboť on to byl, jenž se svým bratrem nejobratnějšími mezi honci zbývali, pomalu vzpřímil se na úzké liště a proti kamzíkům opatrnými krůčky postupoval, opíraje se dlaněmi o hladkou skálu. Ostatní lovci bez dechu jeho počínání sledovali. Co má za lubem, ten podivínský nimrod, jenž teprve před nedávnem do jejich vesnice odněkud z dálného východu přibyl?
Lovecká družina na lov kamzíků vypravila se z blízké osady Gosa, kam dorazila naše utrmácená dvojice těsně před zimními vánicemi po vyčerpávajícím putování přes Horní uherské země a dále alpskými průsmyky. To událo se na sychravém sklonku roku 1799, kdy druhá velká vojna s Napoleonem, který stal se mezitím konzulem, se rozpoutala a spojenci dočasně vítězili jak na italské frontě, tak i na Dunaji. Cestovatelům bylo záhodno se vyhnout nejen bojovým liniím Suvorovovy armády, ale i ustupujícím francouzským vojskům, zdolat nástrahy v podobě hlubokých hvozdů i záludných močálů, vyrovnat se s nepřátelským chováním uherských usedlíků, kteřížto některé hanebnosti vůči Čechům nemohli si odpustit.
Jejich putování předcházelo hořké loučení s Jurou, věrným přítelem a mistrem.
Po opuštění svatyně na vrchu Dermosa zavedl statečný zbojník bratry do klášterní maštale, kde oběma daroval dva statné huculské koníky s výstrojí a taktéž čertěž, starobylou mapu na kůži s nákresem podzemních chodeb v solnohradském horském masívu zvaném ve směsici starogermánského a gótského nářečí Purglei Anger – Morový hněv. Návdavkem předal jim dva pasy na jméno Zimmerman, což v překladu do němčiny slovo tesař znamená. Tyto dokumenty Oleksa prostřednictvím svých placených úředníků, justiciárů, nechal v Kolomyji vystavit. V jich textu stanoveno bylo, že držitelé průkazů pod nejvyšší císařskou ochranou se nacházejí a že jejich cesta v zájmu vědeckého zkoumání pro císařský dvůr vykonávána jest. Ochranný glejt měl zaručovat svým nositelům ochranu při přechodu územím monarchie a, jak bylo doslovně uvedeno, všemožné pomoci poskytnutí v případech nezbytně nutných.
Nejcennější ovšem byl dar od velekněžky Lady, válcové pouzdro, pokryté rytinami a zašlé zelenou měděnkou, jež pro ně klíčem ke vstupu do tajné podzemní svatyně v Horních Rakousech být mělo. Posvátný předmět tento Leopold jako největší svátost na předlouhé cestě na prsou uchovával.
Bratři přibyvší do údolí Gosathal, v nejbližším hostinci ubytování sobě vyhlédli. Aby pozornost přílišnou nevzbudili, u šafáře na hospodářství Satelgralen se o službu přihlásili. Ten, poté co jejich fyzické dovednosti v lese při rubání dřeva si osvědčil, přidělil je k robotě místnímu fořtovi. Hoši měli se co ohánět, když poražené těžké kmeny do údolí koňmi zapřaženými do jednoduchých postrojů a dále po řece až do Halštatského jezera sváželi, kde dříví ke stavebním účelům sloužilo.
Avšak zde opět již příslovečná Norbertova vynaliezavost ke slovu přicházela, když dřevěné mosty či koryta umělá, sbitá ze surových klád s pomocí ostatních drvoštěpů přes neschůdné balvany a strže překlenoval, nebo do dlouhých tras ze svahů spojoval. Starší z bratrů zejména různé nové druhy tesařských čepů k vytvoření konstrukcí nalézal, zapojuje svoji obdivuhodnou obrazotvornost, takže těžká práce v mnohém se zjednodušila. Typickým příkladem bylo porážení kmene nad úrovní hlavy, kdy pomocí umně vytvořených záseků bylo lze po hrubých prknech do takto vytvořených kapes pevně vložených do výšky vystoupat a odtud kmen přeseknout. Při zimních výpravách bratři nejen dřevo na velikých saních z lesa sváželi, ale obrovité svlaky též ke snosu sena z horských salaší využívali. Zde jejich kraple při pohybu na kyprém sněhu ku velké pomoci sloužily a také velkého věhlasu jim získaly. Sněžné boty, jak jejich vynález místní byvatelé nazývali, hned mnohými lovci i dřevaři využívány byly.
Největší slávy ovšem dostalo se jim skrze jejich lovecké umění. Přesná střelba odedávna mezi muži v lesích ceněna byla a tu bývalí zbojničtí učni zvládali dokonale. Též výrobu nových nástrah a pastí v místních bednářských a kovářských dílnách zaváděli a když některé řemeslnické dovednosti vylepšili a k dokonalosti přivedli, jejich obliba mezi horskými osadníky stoupala. Kupříkladu špíry, násady oštěpů k lovu kamzíků, vyráběly se z dlouhých jedlových nebo smrkových kmínků a jejich zhotovení opravdovým uměním bylo. Norbert stromky vyhledával na dně roklí, kde dostatek vláhy se nacházelo a vegetace za světlem se táhla, takže kmínky byly dostatečně dlouhé a štíhlé. Svisle zavěšená a závažím zatížená ratiště podroboval úzkostlivé péči, čímž z nich velmi kvalitní a trvanlivé lovné zbraně pořizoval.
Zjara, jak ledy a sníh postupně odcházely, z okolních štítů s temným hukotem ohromné přívaly sněhu se údolím valily a úzkými koryty rozvodněné bystřiny se vzdouvaly, bratři začali do okolí Halstatského jezera pronikat a posléze i delší výpravy uskutečňovat. Ve vzácných chvílích, kdy k odpočinku se příhodná chvíle nacházela, toulali se v hlubokých lesích a po loveckých stezkách až k Přednímu hladkému jezeru Gosa se dostávali. Jezero nacházelo se na prahu doliny sevřené ze dvou stran příkrými skalnatými útvary, strnule do mračné výše se tyčícími. Jeho vody byly napájeny mohutnými přívaly tajících jarních sněhů, takže vstup do údolí dokonale byl zahrazen. Chlapci však nezalekli se nepříznivých podmínek a po úpatí skal podél bouřlivého toku a rozsáhlých mokřin dostali se až k Zadnímu jezeru, za jehož vodami údolí se rozšiřovalo do ohromného přírodního amfiteátru zvaného Pustá pastvina (Verfallene Alm). Do těchto míst odvažoval se jen málokterý pastýř, a to pouze v období horkého léta, kdy slunce aspoň trochu vysušilo bezedné močály a rozvodněný tok zmírnil svou dravou sílu natolik, že bylo možné kolem jeho koryta se stádečkem ovcí prostoupit. Toto údolí, prosvětleno jsouc a od stromů vyčištěno lavinami odpadávajícími z mohutné, jako několik pater vysoké sněhové stěny tyčící se vysoko nad svislou stěnou ledovcového karu uzavírajícího údolí neprostupnou hradbou, bylo nejzazším stupněm kam zatím lidská noha vkročila. Hochům tajil se dech při pohledu na rozeklané tvary hranice věčného sněhu a ledu, za kterým rozkládal se však hlavní masív Morového hněvu, hory, ke které jejich poslání je směřovalo.
Znovu a znovu studovali prastarou mapu, na níž jen velmi nezřetelně trasa se vinula a spíše než jasným návodem jim místo toho hádankou byla. Stezka vyznačená zašlou červenou barvou končila na Pusté pastvině v malém půlkruhu, který jakoby prostup do dalšího prostoru vyznačoval. Dále totiž barvou oranžovou cesta na bílém podkladu se klikatila, přerušována jsouc různými symboly, až nakonec na okraji pergamenu končila. U znaménka půlkruhu tři stromy vyznačeny byly ve zvláštním spleteném uskupení a byl to první Norbert, který po několika dnech hledání všiml si podobného útvaru na úbočí jedné z rozsedlin. Tři bílé břízy s kmeny propletenými a vrostlými do sebe tak, že připomínaly typografické znaménko &. Když vzrušením a námahou zadýchaní hoši po kamenitém svahu ke stromům doklopýtali, seznali, že lidská ruka musela mladé kmínky zásahem, mezi lesáky příliv zvaným, k sobě uměle připojit. Nad místem klenul se mohutný dolomitický blok skály, který roztínal horní část ledové stěny a v tomto místě tak chránil stromy před pádem lavin a ledovcových ker.
“Tady to musí být”, vydechoval zhluboka Norbert po lopotném dosažení těžce přístupné plošiny, ze které tři podivné kmeny vyrůstaly.
“Ale kde je vchod?”, zeptal se Leopold, shazujíc ze zad krosnu s nákladem proviantu a utíraje si hřbetem ruky zpocené čelo. Pátral očima po okolním svahu i skále, která se nad nimi tyčila do výšky asi deseti sáhů.
“Jestli není tady, schován pod drny, musí jedině na skále se nalézat”, odtušil Norbert a dodal:
”Nemusí být odtud vidět, jsouc za převisem schován.”
Po chvíli hledání bylo oběma jasné, že existuje-li vstup do hory, musí být pouze nahoře. Leopold chystal se k výstupu. Přes rameno omotal si konopné lano ukončené železným dvojhákem, který držel v ruce a s jehož pomocí, zachytávaje se spár, začal po téměř kolmé stěně stoupat.
“Buď opatrný, nahoře může na skále led přimrzávat”, připomněl ještě Norbert bratrovi, zatímco ten obratnými přískoky šplhal po skále vzhůru. Po chvíli zmizel za ohybem výčnělku a jen občasná sprška kamení nebo železem odsekávaných kousků ledu dávala tušit o jeho úsilí.
Nebe se zatáhlo, sešeřilo se a začalo sněžit, nejdříve jen poletující vločky a posléze v divokých chuchvalcích začal sníh ve větru vířit.
Po chvíli Norbert spatřil jak vzduchem letí rozmotávající se kličky stočeného lana. Chytil jeho konec a napnutím vyzkoušel pevnost uchycení. Nejprve nechal nahoru vytáhnout krosnu i oba vaky, kteréžto k provazu uzlem přivázal. Poté vzepřel se chodidly v pevných škrpálech proti strmému povrchu a silou svých paží přitahoval se do výšky. Netrvalo dlouho a uviděl nad sebou bratrovu postavu, an seděl v tmavé puklině tvořící obrácené písmeno V a rukama jistil lano uchycené kotvou ve štěrbině. Ještě několik mocných záběrů a již octli se oba bratři pospolu ve stísněném prostoru uměle vytvořené “grotty”, malé jeskyně tesané ve skále, jež širokým kamenným prahem osazena byla, takže zdola viděna být nemohla. Leopold smotal lano a zavěsil si jej přes rameno, zatímco Norbert snažil se do nitra sloje proniknout. Avšak po několika krocích strop počal se snižovat a zároveň v temnotě utápět, takže pouze hmatem bylo lze se řídit.
Norbert byl první kdo s potlačeným vzrušením promluvil do nastalého ticha těsné kaverny, kam jen vzdálený hukot větru zvenčí doléhal:
“Jestli jsme očekáváni, musí tu někde posvět být.”
Po chvíli hledání Leopold nahmatal u zadního konce chodby pod vrstvou štěrku přepážku zhotovenou z hrubých fošen. Když odstranili kamení a společnými silami zvedli těžký poklop, ovanul je nečekaně vlahý vzduch z podzemí, prosycený vlhkostí. Z prohlubně nejasné světlo se linulo, které svým charakterem roj světlušek připomínalo. V odkrytém otvoru byly vidět příčky žebříku, ztrácejícího se v hlubině.
“Jdu najprv”, tlumeným hlasem prohlásil Leopold a již pokládal nohu na první příčku žebříku.
Norbert chytil ho za ruku a snaže se v přítmí proniknout pohledem do jeho očí, šeptem připomněl:
“Leo, buď opatrný. Budu tě jistit. Ukaž.” A již přivazoval horkokrevnému bratrovi kolem pasu smyčku, kterou používali doma v Dračích skalách.
Odvážný horal počal sestupovat a netrvalo dlouho a Norbert ucítil povolení tahu lana, za které jeho protějšek třikráte zatahal na znamení, že je vše v pořádku. Naposledy se rozhlédl po temné sloji, zhluboka se nadechl a následoval bratra, vzavše s sebou pouze dva vaky, do kterých narychlo jen nejnutnější věci poskládal. Počítaje příčky dosáhl po čísle šedesátčtyři kamenného podkladu, úzké římsy, kde na něho již Leopold čekal poznamenav stručně hlasem sevřeným napětím:
“Jsou tu schody dolů.”
Pokračovali dolů točitým schodištěm vedeným po stěnách bezedné šachty za světlem, které s přibývající hloubkou stále sílilo. Také teplota se zvyšovala, až kabátce si rozhalili a klobouky z hlavy sejmuli. Obklopoval je matný, jakoby měsíční svit, jenž ze stěn světélkoval a nazelenale se blyštěl jako některými houbami pokryté zteřelé dřevo nebo mořské řasy. Kamenné, prastaré schody, porostlé sanytrem a vlhkostí tak, že museli s velkou opatrností klást nohy, aby do hlubiny nesklouzli. Schodů napočítali přesně stoosm, když octli se na dně prohlubně.
Nacházeli se v rozsáhlém systému podzemních jeskyní, způsobených vodami srážkovými do podzemí systémem puklin pronikajícími, takže chodby jeskyně byly poměrně úzké, místy sintrovou výzdobou opatřené, tvořící závoje a hrachové formy. Stěny, jež na pohmat hřejivými se zdály, byly bohatě pokryté zrnitým travertinem v teple žlutých, červenohnědých a žlutohnědých barvách, které doplněny blyštícím povrchem kouzelné odlesky vydávaly. Scenérii doplňovaly pagodovité stalagmity a zoubkovité záclony. Procházeli kolem prohlubní, v nichž drobná jezírka se nacházela, míjeli sintrové vodopády a bujné snopy střechýlů ze stropu visících i z povrchu rostoucích, překračovali hráškovité výrůstky a drúzy jemných krystalků kalcitu. Ponuré, všeobjímající ticho bylo jen ozvěnou kdesi do tůně kapající vody rušeno.
Po asi dvou stech krocích se zastavili. Kolem nich rozprostírala se rozsáhlá jeskynní prostora ozářená sinalým svitem, vydávajícím neznámou látkou pokrývající její rozsedlé zdi. Opodál nacházela se černá trhlina ve hlubiny země, odkud horký vítr s párou vycházel a zdálo se, že tento jícen jde až do vnitřností země. Nehybná sfinx z porfyru chránila okraj propasti. U kamenné stěny dvě smolnice zaražené do země osvětlovaly malý oltář, na které v měděnici doutnalo ohniště z vonných listů. Tato ve své základně prosvětlená, směrem vzhůru potemnělá, obrovská klenba uprostřed hory měla v nezměrné výši šikmý otvor ku hvězdné obloze. Bledý paprsek modravého světla zdál se být nebeským okem, hledícím do této propasti.
Vtom bratři úlekem o krok vzad ustoupili. Neboť za oltářem zjevila se bílá postava, která jakoby z dýmajících bylin před nimi se zjevila. Bělovlasý stařec s dlouhým plnovousem, oděný ve světlé říze, vykročil z přítmí naproti oběma chlapcům, maje obě ruce rozpažené v mírumilovném pozdravu s laskavým výrazem ve tváři rozbrázděné hlubokými vráskami, z níž dvé jiskrných očí se na ně upíralo.
“Budiž vítáni bratři moji a jsouc pozdraveni”, promluvil k nim třaslavým, ale stále ještě sytě zabarveným, hlubokým hlasem.
“Kde to jsme? A kdo jste?”, vzrušeně vyhrkl Leopold, nedůvěřivě si poměřujíc záhadného starce.
“Jméno této nevýznamné osoby je Isidor Kassián, milý synu, a toto je Liuhath, prastarý elysion vzniklý v dobách, kdy země byla ještě mladá. V dobách kdy pyramidy egyptské ještě v zemi se nacházely, bájní mistři védští navrhli a nechali vybudovat tento geniální podzemní systém, umožňujíc přežívání nejmocnější z kultur, jenž na svou chvíli po staletí vskrytu čeká, jako símě ukryté navěky v poušti, jež po náhlé bouři provázené životodárným deštěm se náhle zazelená, aby ve strom života se rozrostlo a božskou šťávou svého ovoce všechny blahoslavené a žízní umořené napojilo.
Ctihodný kmet, jenž hovořil zvláštní směsicí jazyků, v nichž praslovanština převládala, pokynul bratrům, aby jej následovali do jedné z vedlejších slojí, jež jako obytný příbytek uzpůsobena byla. Zde, ve skromně vybavené místnosti ve skále vyhloubené, malé pohoštění přichystáno bylo. Hochy nebylo nutné k jídlu zvlášť pobízet. Zasedli za stůl a s chutí se pustili do uzené zvěřiny doplněné různě upravenými druhy zeleniny, směsí podivných, jakoby salátových listů a křišťálově čistou vodou v dřevěných pohárech.
Mezitím důstojný otec Isidor zůstal stát a ponechavši zkřížené ruce v záhybech svého pláště, počal vypravovat:
“Tento jedinec lidského rodu, nicotný ort, pochází z Čech, malé vesnice nedaleko Kroměříže. Během studií na piaristickém gymnasiu, vstoupil do katolického vzdělávacího řádu, Clerici regulares scholarum piarum. Svoji vědeckou dráhu začal jako učitel matematiky, silozpytu a chemie zkusné, čili lučby, na středních školách moravských. Postupně stal se prefektem na škole Teresianu ve Vídni, získal titul doktora filosofie, stal se rektorem vídeňské univerzity, naposledy pak radním na císařském dvoře a zemským prelátem Čech. Vášní jeho byla pozorování nebeských těles, studium přírodních zákonů a to nejen na své observatoři v Praze, kam se posléze jako profesor univerzity Karlovy uchýlil, ale též na dalekých cestách, při kterých všemožné přírodní zvláštnosti a zákonitosti zpytoval.
Avšak čím více studoval tajemství hmoty a kosmu, tím poznával nesoulad mezi tím co církev hlásá a souvztažností zákonů přírodních. Naproti tomu cesta do nitra nejvyššího poznání, zrození prapodstaty všeho bytí, zůstávala mu skryta. Cítil, že nadzemská ruka, ať už dílo Stvořitele či náhody, tvoří okolní svět a řídí vše ku sjednocené rovnováze. Tři světy udržují svou jsoucnost neproměnnou, jako lůno Matky Země, jako světlo hvězd, jako srdce člověka, ale jen ten, kdo nalezne jejich soulad a zákon, jejich rovnováhy, bude opravdovým mudrcem, jen ten bude ovládat vědu božskou a bude moci pomáhati lidstvu. V syntéze těchto tří světů nalézá se tajemství Kosmu.
Rozčarován tímto poznáním odebral se do ústraní a jako přízedník tajemného mystéria téměř pět celých let přebýval na osamocené usedlosti v hvozdech šumavských. A zde, po dlouhých měsících nekonečných meditací spatřil v úchvatném vidění pohybující se světy rytmem a harmonií posvátných čísel. Uzřel rovnováhu země a nebes, kterým volnost lidstva drží váhy; pochopil tři světy: přírodní, lidský a božský, jež se vzájemně udržují, jeden druhého vysvětluje a společně hrají světové drama pohybem sestupným a vzestupným, jako mořská vlna, která jsouc stále spojena s hloubkou moře, je symbolem naší individuální přírodní podstaty. Bílá pěna na jejím vrcholu zastupuje naše vědomí, zatímco tmavý vrchol vlny odpovídá našemu osobnímu nevědomí. Samotné moře zastupuje kolektivní vědomí, se kterým jsou spojeny všechny vlny a všichni jednotlivci. Stejným způsobem naše vědomí jest ustavičně propojené s nějakým větším celkem.
V tu chvíli tento bláhový zkoumatel pochopil sféry neviditelného světa, které obklopují neviditelno a bez přestání je oživují, a konečně postihl očištění a osvobození člověka této země, trojím zasvěcením. Spatřil toto vše, svůj život a své dílo, v náhlém jsoucném oslnění, s neklamnou jistotou ducha, jenž stanul před tváří Pravdy. Byl jako bleskem osvícen. Ale nyní jednalo se o to dokázat Rozumem, co čistá Inteligence pochopila z Absolutna. Pro tento úkol bylo třeba celého lidského života.
Avšak kde nalézt podobnou vědu, jež by vedla k tomuto dobrému cíli? Ni křesťanská víra, ni učenci věd přírodních, ni novodobé náliezy k tomu nedostačovaly. Však všechny jevy, jejich příčiny i následky, na světě jsou propojené a když člověk neustává ve svém záměru, svůj osud sám si přisoudí a ke svému cíli poctivým úsilím postupně dospěje.
Při svém bádání po původu všeho náboženství desítky knihoven a archívů procházeje, v jednom z nich, tajném církevním libráři ve Vatikánu, kam jen přísně zasvěcení mají přístup, objevil tento archaista prastarý rukopis, neznámým písmem sepsaný, jenž ani nejznámější jazykozpytci rozřešit nemohli. Manuskript ten pocházel z pozůstalosti slavného českého polyhistora Jana Markuse Marci, jenž v roce 1665 od alchymisty G. Baresche jej získal.
V rukopisu krom liter neznámých vyobrazeny byly výjevy, jež jakoby z jiného světa či pohanského ráje pocházely. Koupající se neoděné panny, kresby neznámých rostlin, labyrinty nepoznaných chodeb a síní spřádané do tajemných znaků, astrologické symboly a náčrty zvěrokruhu, jimž horský kozoroh vévodil. Vše nasvědčovalo, že složitý klíč k pochopení tajného významu spisu bude nezbytné vyhledat. Součástí knihy byla i záhadná mapa vyobrazující pouť k neznámému jezeru a dále k obydlí ve skále. Teprve po nesmírném úsilí podařilo se zanícenému kryptologovi, jež tu teď stojí před nimi, rozřešit složitý algoritmus a tím i cestu, na konci které octnul se v této sloji, podobným způsobem jako oni jsouc nadmíru překvapen tímto nevídaným přírodním divem, jenž v sobě neskutečná tajemství přechovává.”
Ctihodný kmet odmlčel se, a zdaje se překonán dlouhým vyprávěním, sklonil bílou hlavu na prsa, zahalen jsa v myšlenkách. Hochům nabízelo se tisícero otázek, ale z ohledu k váženému starci setrvali v uctivém mlčení. Ten ale zvedl k nim oči v přívětivém úsměvu:
“Jejich pověst letí před nimi jako v poušti vítr před blahodárným deštěm. Naše drahá matka Jasna v nadzemském spojení se svou sestrou Ladou již mnohé vyzvěděla a velmi se těší na setkání s nimi. Avšak musejí být unaveni, proto nyní uloží se ke spánku a teprve zítra před naši moudrou vědmu předstoupí. Opustí tedy pro tuto chvíli zvědavost a oddají se blaženému spánku nevědomých.“
S těmito slovy upřel své zraky na oba bratry a před sebe vztáhnul dlaň s rozevřenými prsty. Netrvalo dlouho a oba naši poutníci, zívajíce, k smrti unavení položili své hlavy na lokty zkřížené na desce stolu, usnuli hlubokým bezesným spánkem.