Lokalita: Similaun je pátý nejvyšší vrchol Ötztalských Alp. Leží v hřebenu Schnalskamm v Tyrolsku přesně na hranicích Rakouska a Itálie tak trochu zapomenut ve stínu nedaleké a mnohem navštěvovanější Wildspitze. Vrchol se domimantně zvedá nad okolo ležícími ledovci: na severovýchodě Marzellferner, na severozápadě Niederjochferner a na jihu Grafferner. Na jihozápadě vrchol prudce padá do suťoviska nazvaného Similaungrube. Výchozí bod: Vent (1 900 mnm) Vzdálenost z Prahy: 600 km (cca 8 hod) Termín: červen 2021
V lednu 2021 začínáme plánovat naší další zimní výpravu. Dostáváme skvělý nápad udělat tentokrát zimní výstup v našich starých známých Roháčích. Nápadem jsme nadšeni, přestože jsme, opět jako v předchozím roce, nuceni sledovat pokračující omezení související s koronavirem. Ač se zdál být koronavirus při naší loňské letní výpravě na Wiesbachhorn na ústupu, opak byl pravdou a na podzim 2020 začala celá situace dále eskalovat. Nejenže pokračovala různá omezení při cestách do zahraničí, ale byla zavedena i opatření v podobě zákazu cestování mezi jednotlivými okresy. Vzhledem k zavedení omezení pohybu osob na Slovensku jsme se domluvili, že zimní výpravu do Roháčů odložíme na příští rok. Jelikož tou dobou se i na celém území ČR vyskytovalo až nezvykle velké množství sněhu, domluvili jsme se, že na začátku března uděláme opět výpravu na Šumavu. Bohužel se nakonec ukázalo, že na začátku března na Šumavě nebyl již prakticky žádný sníh, a tak jsme naši výpravu pro rok 2021 bohužel zrušili. Místo naší zimní výpravy jsme se tak již upnuli k plánování červnové výpravy do Rakouska.
V červnu se situace ohledně koronaviru opět začíná trochu uklidňovat a tak vyrážíme opět po roce do Rakouska. Tentokrát jedeme na sedmý nejvyšší vrchol Rakouska – Similaun – 3 606 mnm. Po loňském zdolání Wiesbachhornu (9. nejvyšší hora Rakouska) se tak snažíme zdolat další z TOP 10 nejvyšších vrcholů Rakouska. Z těchto 10 vrcholů leží 6 právě v zemi sněžného muže – Ötztalských Alpách. Další 4 vrcholy leží ve Vysokých Taurách. V tuto chvíli máme již zdolány 4 z těchto vrcholů (Grossglockner, Wildspitze, Grossvenediger a Gross Wiesbachhorn) a zdolání Similaunu by tak znamenalo završení poloviny z těchto vrcholů.
Tentokrát vyrážíme v sobotu v 6 ráno a po vcelku bezproblémové cestě dorážíme po 14 hodině na nám známé parkoviště ve Ventu. Je pravda, že je to již 14 let, kdy jsme z tohoto místa vyráželi v roce 2007 na výstup na nejvyšší vrchol Ötztalských Alp Wildspitze. Těsně před Ventem leží městečko Sölden, které nás trochu poplete a vášnivě diskutujeme, že jsme z tohoto místa lezli v roce 2012 na Ortler. Martin je tak přesvědčený, že to bylo právě zde, že mě strhává a dokonce sledujeme místa, přes která jsme tehdy lezli. Až po návratu po detailnějším studiu mapy zjišťuji, že je to samozřejmě nesmysl a že Ortler ve skutečnosti leží asi 150 km dál na jihozápad nad městečkem s velmi podobným názvem Solda (německy Sulden). Opět potvrzujeme, že už známe Alpy jak své boty J.
Po klasickém přebalení věcí a rychlém obědu z vlastních zásob již vyrážíme směr Martin Busch Hütte (2 500 mnm). Tentokrát nemáme udělanou na chatě rezervaci. Důvodem je naše drobná pochybnost, zda budeme schopni dnes dolézt až na chatu Similaunhütte (3 000 mnm), nebo zda na to dnes nebudeme míst dost sil a tak raději přespíme již na Martin Busch Hutte. Ve velmi příjemném počasí se nám daří dorazit za 2,5 hod na Martin Busch Hütte, což je přesně v souladu s informacemi na ukazatelích. Máme z toho dobrý pocit, neboť se nám většinou nedaří dosahovat časů uvedených na ukazatelích. Toto je vždy první zkouška naší aktuální formy, kterou jsme tentokrát zvládli na jedničku. Na druhou stranu je už půl šesté a moc se nám nechce jít dál. Rozhodujeme se tedy, že dnes zůstaneme zde, čímž si sice prodloužíme zítřejší výstup na vrchol minimálně o 2 hodiny, ale jelikož by se mělo jednat o poměrně snadný výstup, moc nás to netrápí. Naše očekávání, že budeme vzhledem k předpovědi počasí v horách úplně sami se nepotvrzuje a při příchodu na terasu chaty, kde se setkáváme s několika skupinkami lidí, začínáme lehce trnout, zda nás dnes díky absenci rezervace, ubytují. Chata je otevřená teprve tři dny a v Rakousku jsou aktuálně stále poměrně tvrdá koronavirová opatření. Rouška je při pohybu na chatě samozřejmostí, což jsme trochu čekali, nicméně skutečně překvapení jsme ve chvíli, kdy nám chatár oznámí, že nás nemůže ubytovat, protože nemáme udělanou emailovou rezervaci a bez ní prý dle platných pravidel nelze ubytovávat. Tváříme se provinile a snažíme se chatára přesvědčit, že toto nařízení je blbost a ať nás kouká ubytovat. Je to trochu hra na pana důležitého a nakonec se podaří vše domluvit. Následuje další překvapení, protože na chatě nejsou tradiční přezůvky a ani deky na postelích. Prý je toto také zakázáno. Chatár nám nakonec půjčuje nějaké přezůvky, ale tváří se u toho jako agent 007. Slibujeme mu, že o tom nebudeme nikde mluvit J Já mám s sebou naštěstí spací pytel, ale Martin musí ještě jednou škemrat o půjčení deky. Máme opět zaplacenou polopenzi a tak si okolo 19 hod již sedáme do restaurace a dáváme si teplé jídlo a pár piv. Okolo 22 hod již jdeme spát, abychom byli fit na zítřejší výstup.
V neděli vstáváme okolo 6 hodiny, nasnídáme se a okolo 7 hodiny již vyrážíme nahoru. Počasí je krásné a jde se nám dobře. Pod chatou Similaunhütte narážíme na místní bači, kteří převádějí veliké stádo ovcí z Itálie do Rakouska na pastviny. Po 9 hodině jsme již na chatě, kde přebalujeme věci a dáváme si svačinu. Okolo 10 hodiny již vyrážíme po sněhovém platu ve směru na Similaun. Cesta je naprosto pohodová, v zásadě bez jakýchkoliv technicky obtížných pasáží. Je zde nezvykle velké množství sněhu, který má dobrou konsistenci a tak ani nenasazujeme mačky a nenavazujeme se. Ve slušném tempu dorážíme již krátce po poledni na vrchol. Užíváme si výhledy a trochu se opalujeme. Cesta zpět na chatu je také bez jakýchkoliv problémů a tak již okolo 15 hodiny sedíme na terase Similaunhütte. Takto brzy jsme na chatě už dlouho nebyli a tak si to náramně užíváme. Dnes tady budeme spát a tak máme před sebou celé odpoledne odpočinku. Modrá obloha, sluníčko do nás pere a my si dáváme jedno pivo za druhým. Teprve k večeru si začínáme uvědomovat, že naše mazání nebylo úplně precizní a tak jsem solidně spálení. Hlavně krk a uší máme v jednom plameni. Večer si dáváme dobrou večeři a dalších pár piv. Opět hrajeme karty a nevím čím to je, ale Martin zase hrozně prohrává J Ale pivo nám nosí moc pěkná italská servírka a pivo je taky až překvapivě dobrý, tak myslím, že Martinovi ty prohry až tolik nevadí J
V pondělí po snídani již vyrážíme zpět do údolí a jedeme domů, kam pozdě odpoledne bez problémů dorážme. Jednalo se asi o jednu z nejpohodovějších výprav. Počasí bylo skvělé a výstup byl technicky poměrně jednoduchý.