Autor: admin

Großglockner III. 2008

Großglockner, 3798 m.n.m., 25. – 28.7.2008

Rok 2008 má být z pohledu plánovaných výstupů zatím tím nejskvělejším, co jsme dosud s Radkem dokázali. Myšlenky, které krystalizovaly předchozích 10 let, začaly v průběhu roku nabývat stálého tvaru, až dosáhly úrovně zatím pomyslného maxima: Matterhorn! Letos ho dáme, tak zní naše definitivní rozhodnutí. Dáváme si jedinou podmínku; jako rozcvičku podniknout pokud možno srovnatelnou akci, která by nám, nebo alespoň mně, dodala poslední zbytek odhodlání. Po zhodnocení několika možností jednoznačně vítězí varianta Großglockner, výstup hranou Stüdlgrat. Rozhodujícím momentem pro naši volbu je také skutečnost, že Großglockner pro nás není žádná novinka. Byli jsme tu již dvakrát; poprvé na se zájezdem Adventury v r. 2002, kdy jsme kvůli počasí skončili při výstupu normálkou na chatě Erzherzog-Johann-Hütte v mlze a prudkém větru. Podruhé v r. 2003, tehdy ve třech ještě s Kamzíkem jsme dosáhli po menším bloudění v naprosté mlze, dešti a posléze i sněhové vánici chaty Stüdlhütte. Po noční bouři s vichřicí, která hrozila shodit celý winterraum, kdy jsme byli přesvědčeni, že se opět vrátíme s prázdnou, se druhý den ráno jako zázrakem vyčasilo natolik, že jsme nakonec vrcholu dosáhli pod úplně azurovým nebem. Ovšem pouze dva, Radek zůstal kvůli viróze na chatě. Od té doby je pro něj Großglockner velkou výzvou a tak právě on má nyní dvojnásobnou motivaci, aby zkouška na Matterhorn dopadla úspěšně. Vyjíždíme tedy přes Dolní Dvořiště po dálnici ze Salcburku k jihu, sjezdem na Bischofshofen a údolím Salzachu do Zell am See. A nebyli bychom to my, kdybychom zde místo pokračování dále na Mittersill, z nějakého nepochopitelného důvodu neodbočili před Zell am See doleva a celý horský masív tak přes Großkirchheim a Lienz objeli zleva po pověstné Hochalpenstrasse! Cesta nabízí ve dne neuvěřitelné pohledy, které nám však zůstávají ve tmě skryty. Zato si naplno užíváme strmá stoupání a klesání nekonečnými serpentinami. Místo toho, abychom dorazili na parkoviště před chatou Neues Lucknerhaus o půlnoci, „získali“ jsme dvě hodiny a v rychle postaveném stanu tak usínáme po třetí hodině ranní. Zvláštní, že tento „blouznící efekt“ zažíváme na začátku každé výpravy, ale snad si tím způsobem jen vybíráme daň za pozdější úspěšné překonávání podstatně výraznějších obtíží. Ráno vstáváme okolo 8 hodiny za poměrně hezkého počasí, kdy modré nebe pouze sem tam kazí nějaký ten mráček. Na parkoviště, ze kterého je úžasný výhled na Großglockner, zleva lemovaný ostrým hřebínkem Stüdlgrat, se okolo 9 hodiny začínají sjíždět první návštěvníci hor a tak se, dobře najedeni, vydáváme na cestu nahoru. Nemáme před sebou žádný extrémně technicky či časově náročný výstup, takže jdeme poměrně rozvážně a zvesela. Cílem prvního dne je chata Stüdlhütte, která leží ve výšce cca 2 800 m.n.m, takže máme před sebou nějakých 900 metrů převýšení. Metry nám ubíhají rychle pod nohama a za stále pěkného počasí dorážíme již okolo poledne na chatu, kde se ubytováváme a dáváme si něco k snědku. Následuje zasloužený odpočinek a vychutnávání výhledů od chaty na okolní kopce. Okolo 17 hodiny se rozhodujeme projít si první úsek výstupu, abychom další den, kdy budeme vyrážet ještě za tmy, neměli problém s nalezením optimální trasy. Od chaty Stüdlhütte vystupujeme mnoha serpentinami do sedla Schere ve výšce 3.017 m.n.m. a na ledovec Teischnitzkees. Po okraji ledovce pod hřebenem Luisengrat vystupujeme až do sedla Luisenscharte, 3.175 m n.m. Tento úsek trasy je poměrně jednoduchý a dá se bez problémů zvládnout za cca 1,5 hod. Před setměním se spokojeně vracíme zpět na chatu s přesvědčením, že ráno nemůžeme bloudit. V neděli vyrážíme okolo 5 hodiny ráno a za ranního mrazu v poklidu přecházíme zmrzlý povrch ledovce až k sedlu Luisenscharte. Při nástupu na Stüdlgrat se však nevyhneme obvyklým problémům s orientací ve spodních partiích výstupu. Zbytečně nastupujeme příliš brzy na skálu místo toho, abychom ji ještě několik set metrů obešli zleva, čímž ztrácíme minimálně půl hodiny v poměrně nepříjemném terénu. Dále se však již napojujeme na standardní cestu. Výstup je na úrovni I. – II. st. UIAA a bez větších technických obtíží dorážíme okolo 10 hodiny na místo zvané Snídaně (Frühstückplatz – 3550 m n.m.). V tuto chvíli máme za sebou nějakých 750 výškových metrů. Cítíme se dobře, i když nás lehce znervózňuje cedule s následujícím textem v němčině: „Pokud vám trvalo více než 3 hodiny, abyste se dostali ze Stüdlhütte sem, otočte to! Závisí na tom váš život. Od tohoto bodu očekávejte velké nesnáze!“ Nám to sem trvalo 5 hodin.

Dále výstup popisuje Radek: Odradit se samozřejmě nenecháváme. Cedule je určitě určena zelenáčům a autor nemohl být detailně seznámen s naší taktikou výstupů, tj. pomalými starty, ale o to drtivějšími finiši! Od tohoto místa se terén skutečně stává poněkud obtížnější, většinou II. – III. st. UIAA. Orientačně není výstup hřebenem příliš náročný a v případě drobných náznaků ztráty orientace lze vždy poměrně snadno vyhledat všudypřítomné jistící body, které opět navádí na optimální trasu. Všude kde je to potřeba je skála opatřena fixními lany, ocelovými tyčemi nebo typickými kruhy ve skále. Přesto je výstup fyzicky poměrně náročný, což je v našem případě umocněno skutečností, že se při tomto výstupu v podstatě poprvé blíže seznamujeme s jištěním na skále, kdy nám hodně sil ubírá zejména neustálé dobírání lana skrz osmu. Martin dokonce tento výstup odnáší zánětem šlach na obou zápěstích… Pouze na několika málo místech se dostáváme do trochu složitějších situací s jištěním, kdy jsme nuceni komunikovat „naslepo“ na delší úseky, cloněni skálou. Dostáváme se tak i do situace, kdy nejsme na krátkou dobu na skále jištěni vůbec. V každém případě jsou toto naprosto ojedinělé případy a většinou je naše jištění velmi dobré, někdy možná až příliš, což samozřejmě velmi zpomaluje celý výstup. Počasí během celého výstupu není příliš povzbudivé. Výstup je doprovázen mlhami a neustálým mrholením. Většinou hřebenovým úsekem (II. UIAA) se dostáváme až na plotny zvané Kleine Platte. Z tohoto místa se stále po hřebenu a po úzké římse dostáváme až pod klíčové místo celé cesty, které je pojmenováno Platte (obtížnost IV-. st. UIAA – v kruhu smyčky). Nad tímto místem je výstup vpravo od hřebenu zajištěn fixním ocelovým lanem. Asi po 50 m následuje návrat na hřeben. A po hřebenu končí asi po 60 m výstup jednoduchým terénem (obtížnost I. – II. st. UIAA) přímo u vrcholového kříže Großglockneru.

Dokončuje Martin: Nahoře jsme poměrně pozdě, je už 16:00 hod pryč. Zato jsme tu úplně sami, slunce se snaží prosvítit cáry mlžných mraků, chvílemi sněží. Vzpomínám na extatický zážitek před 5 lety, kdy jsem si tu s Kamzíkem poprvé sáhl na významný vrchol. Tentokrát je to něco jiného, převládá pocit z technicky dobře vykonané generálky před ještě větším výkonem, ambiciózní výzvou, Matterhornem. S Radkem si vzájemně plácneme rukama a s úsměvem se obejmeme. Je to náš již tradiční rituál, který vždy opakujeme při významných výstupech i v následujících letech. Ale zatím není důvod k radosti, čeká nás sestup, který bude ještě perný. Po nezbytné svačině v podobě müsli tyčinek a paštiky s chlebem nastupujeme zpáteční cestu normálkou, hřebenem přes vzdušný Pallaviciniho žlab, sedlo Sattel na chatu Erzherzog-Johann-Hütte (3454 m n.m.) vystavěné v r. 1880 na skalní vyvýšenině s příznačným názvem Adlersruhe. Chata je zavřena, k dispozici je pouze winterraum, ale my pokračujeme prudkým skalnatým žlabem Burgwartscharte dolů na ledovec Ködnitzkees a odtud již rychlým traversem sněhovým polem na chatu Stüdlhütte. Přicházíme těsně před setměním úplně vyčerpáni, ale večer si dopřáváme pivko a na pokoji usínáme s vidinou akce s velkým „M“, která nás čeká za týden.

Dufourspitze 2006

Monte Rosa – Dufourspitze (4634 m.n.m.) 6.-11.7.2006

 

V tomto roce chceme s Radkem napravit nešťastné události z nedokončené výpravy před 3 roky, kdy jsme ve dvou spolu s Kamzíkem při pokusu o travers přes čtyřtisícové vrcholky MR skončili v trhlině na italské straně a nakonec v nemocnici v Aostě. Po loňském úspěchu na Mont Blancu nám stouplo sebevědomí, a tak po úspěšné aklimatizační anabázi na Hochtoru v Ennstalerských Alpách (2369 m. n. m.), jehož vrcholu jsme podle slov chataře z Hesshütte toho roku dosáhli v extrémních závějích jako vůbec první, vyrážíme opět směrem Walliské Alpy.

Monte Rosa je skupina, kterou tvoří deset, podle některých autorů jedenáct vrcholů, všechny převyšující hranici 4 000 m n.m., z nichž Dufourspitze, neboli Monte Rosa, je nejvyšší. Skupina je jádrem Walliských Alp a vedle Mont Blancu je to druhý nejvyšší masiv Alp. Rozprostírá se podél švýcarsko-italské hranice, osm vrcholů leží na italském území. Vyjíždíme večer a s menší přestávkou jsme v dopoledních hodinách v Täsche, středisku, odkud se do Zermattu dostáváme vláčkem. Městečko Zermatt leží na jižním konci údolí Mattertal, které je jedním z bočních větví velkého údolí Rhôny. Zvláštní pocity mě jímají, když opět po třech letech vidím známé panorama s neopakovatelnou siluetou Matterhornu.

Vyrážíme jako obvykle s plnou polní a pěšky, protože se chceme aklimatizovat, směrem ke stanici lanovky Rotenboden. Počasí je krásné, slunce vytrvale svítí, ale jsme dlouhou cestou tak unaveni, že brzy odpoledne stavíme v údolí na pasece u lesa stan a ještě před setměním zalézáme ke spaní.

Druhý den vystupujeme podél zubačkové dráhy až k jejímu konci, samotnému vrcholu Gornergratu (3130 m.n.m.), kde je umístěna vědecká pozorovací stanice. Po krátkém odpočinku slézáme z hřebenu k ledovci Gornergletcher a přes jeho hrubý a rozpukaný povrch postupujeme cestou značenými sporadicky tyčemi kolem ledovcového jezera na samotný nástup hřebene, na kterém zdálky vidíme chatu Monte Rosa Hütte. Cesta vede hrubým, prudce se zvedajícím suťovištěm po hřbetu ledovcové morény podél ledovce Grenzgletcher a začínám toho už tady mít docela dost. Ráďa je daleko přede mnou a občas na mě počká, ale já mám pocit, že mě těžký batoh zatlačí do země. Vzhledem k omezeným finančním možnostem jsem musel vzít letos zavděk batohem čínské provenience o objemu 70 L, jehož úzké popruhy mi snad za chvíli amputují v ruce v ramenou. Do objemného batohu se vejde také víc věcí, a tak s sebou táhnu nejen proviant pro menší rotu vojáků, náhradní plynovou láhev do vařiče, náhradní oblečení pro další dva neexistující parťáky, ale třeba i karty a dokonce i šachy(!). Ty se mnou Radek také skutečně několikrát hraje, ale spíš z útrpnosti, že se s tím krámem tahám, než ze skutečného zájmu.

Přes všechny uvedené obtíže ale nějakým zázrakem doklopýtám k chatě, která se zvedá na skalnatém ostrohu nad ledovcem. Na chatě stihneme kromě dvou piv i závěr mistrovství světa ve fotbale, kdy v penaltovém rozstřelu Trézéguet nedává a Itálie se stává mistry. Rozhodujeme se nepřespávat na chatě, ale vystoupat ještě výš, abychom měli příští den snazší výchozí podmínky k výstupu na vrchol. Předpověď je optimální, ale když mě po opuštění chaty udeří odpolední slunce přímo do očí, mám pocit, že se mi hlava rozskočí a nohy vrůstají do země. Zpočátku se nedokážu přinutit udělat pár kroků a pranic mě nezajímají okolní nádherné výhledy na hřeben walliských Alp v čele s nezapomenutelnou siluetou Matterhornu. Neboli „Maťáku“, jak jsme mu již tehdy začali říkat. Usilovně přemáhám touhu se někde posadit k odpočinku a snažím se kymácivým krokem pod tíhou nevděčného nákladu na zádech sledovat Radka, který jde přes skaliska „Untere Plattje“ po úzké stezce suťovitým žlabem asi 20 m přede mnou a jestli dobře vidím, tak podobné obtíže ani zdaleka nesdílí. Právě mi ukazuje na vysoký skalnatý ostroh „Auf´m Felsen“ tyčící se pěkný kus cesty před námi nad sněhovým svahem, a odtud dále vlevo na „Obere Platje“ (3250 m n. m.), skalnatou plošinu, na které dnes hodláme přenocovat.

Slunce už se chýlí k západu za hradbu hor, když se konečně vyškrábeme k plochému skalnatému ostrůvku obklopenému sněhovým polem. Je zde postaveno několik bivaků, kamenných ohrádek na plochých rulových balvanech a na jedné z nich konečně rozbalujeme nádobíčko. Jak tyhle okamžiky miluju! Shodit ze zad protivnou krysu a vnímat okamžik, kdy máte pocit, že musíte vzlétnout. Postavit stan, připravit karimatku se spacákem a po této nezbytné přípravě se věnovat již jen příjemným činnostem. Připravit jídlo a pořádně se nadlábnout, připít si vizourem z příruční lékárničky a potom jen tak sedět a pozorovat okolní divokou scenérii jak se pomalu halí do náruče noci a na nebi se rozsvěcují myriády hvězd. Nikde jinde než v Alpách není na nebi vidět tolik hvězd! Budík nastavujeme na třetí hodinu ráno, a když začne pípat, zprvu myslím, že mě šálí sluch. Vystrčím hlavu ze spacáku, mžourám do mrazivé noci a ptám se v duchu sám sebe už snad posté, proč tohle člověk dělá? Edward Whymper, pokořitel Matterhornu a jeden z nejlepších britských horolezců přelomu 19. století dal na otázku proč na ty vrcholy vlastně „ti šílenci“ lezou jedinečnou odpověď: „Protože tam prostě jsou!“ Ano, je v tom cosi nevysvětlitelného až magického, člověk potí krev, leckdy strádá žízní, hlady, překonává útrapy a nebezpečí, užírá se steskem po domově a svých nejbližších ve chvílích naprostého vyčerpání i pocitu osamocení tváří v tvář obrovské síle horstva. Sám si během cesty v některých okamžicích kladu otázku, proč jsem sem vůbec přišel? Ale sotva vylezeme na vrchol, zaplaví nás vlna hormonů štěstí. V té chvíli se nacházíme v opiovém snu, pocitu, který nelze srovnat s ničím jiným a kvůli kterému jsme ochotni to všechno podnikat znovu a znovu. A když přijedeme domů, s obolavělýma nohama, spáleným obličejem tak, že z něj visí cáry kůže, leckdy i loupající se kůží na omrzlých konečcích prstů s, za pár dní už nás zase jímá neklid, pátráme prstem na mapě, hledáme na internetu, kam že to tedy pojedeme příště.

Teď se ale musíme soustředit na dnešní výstup. Obloha je stále plná hvězd a také dnešní předpověď slibuje krásné počasí. Navlékáme si patřičně odlehčené batohy, vše nepotřebné necháváme ve stanu a za svitu čelovek se vydáváme po nezřetelné kamenité stezce, lemované tu a tam několika kamennými mužiky. Podotýkám, že jsme plni optimismu a sebevědomí, jací jsme to borci, a jak nám všechno vychází. Jak jsme stále ještě naivní a nezkušení!

Před rozbřeskem přicházíme na okraj ledovce Monte Rosa Gletcher, kde si nazouváme mačky a dále pokračujeme navázáni na laně. Východ slunce nás zastihuje na jiskřivé pláni v poloze dvou bezradných brouků potápníků, co si při přeletu z jedné tůně do druhé spletli hladký povrch ledovce s vodní hladinou, dopadli na krovky a vytrženi ze svého živlu teď zmateně víří a pátrají po další cestě. Ta se totiž v podobě nezřetelných stop ve sněhu postupně ztrácí, až teď zmizí docela a my nejenže nevíme, kde jsme, ale nedokážeme se ani zorientovat, abychom mohli pokračovat. V rozlehlém a nepřehledném terénu se točíme několikrát dokola, a když v dálce zahlédneme na úpatí svahu „stopy“ ve sněhu, spěcháme k nim boříce se po kolena, ale vždy jde o optický klam, většinou se jedná o pravidelně přerušovaný otisk dráhy, kterou za sebou zanechává koulící se kámen ze svahu. Problémem je, že vlastní vrchol Dufourspitze a celý hlavní hřeben je zakrytý mohutnou muldou, zvedající se před námi ze sněhového plata. Zatímco tu bezúčelně bloumáme a ztrácíme tak drahocenný čas, slunce postoupilo na azurové obloze a sníh začíná měknout. Každý krok je utrpení, boříme se místy po stehna a stále častěji se musíme střídat v prošlapávání cesty. Navíc hrozí, že se každou chvíli propadneme do některé z trhlin, které tu jsou schovány pod sněhovým příkrovem. Nejhorší je ale pocit bezmoci, že už se dnes nahoru nepodíváme. A dostaneme se vůbec zpátky? Na rozlehlém platu jsme úplně ztraceni a tato otázka se nám začíná neodbytně vkrádat do mysli. Rozhodujeme se ještě k zoufalému kroku, vylézt kolmo na muldu a na jejím vrcholu se pokusit zorientovat. Po několika desítkách vystoupaných výškových metrů musíme ale tento pošetilý nápad přehodnotit. Terén se zvedá tak, že za chvíli jsme v ledovém svahu o sklonu 60° a když narazíme na rozevřenou trhlinu, jejíž okraje se nám bortí pod nohama, zkoprnělí strachy zařazujeme zpátečku a nakonec děkujeme „duchu hory“, že jsme toto intermezzo přežili bez úhony.

Obracíme se zpátky, dolů!, to je teď naše jediná utkvělá myšlenka. A tak se znovu brodíme řídkým sněhem, který má konzistenci zcukernatělého medu, klopýtáme, padáme a opět vstáváme, než jsme znovu ve spásných skalách. Odtud již vidíme známé tvary a za chvíli jsme opět u našeho stanu. Za celou dobu nezahlédneme jediného človíčka, což nás na chvíli nechává na pochybách, zda jsme na správné cestě. Ale skalní bivaky mluví jasnou řečí, až potud jsme šli po výstupové trase. Až posléze, nad naším bivakem, jsme museli uhnout příliš doleva.

Užíváme si nádherné odpoledne, svlékáme propocené svršky, opalujeme se, koupeme v rozvodněných potůčcích, které se řinou všude okolo z tajícího sněhu. A samozřejmě vaříme a cpeme se dobrotami: těstoviny, ostré omáčky, paštiky, sýry, klobásky, müsli tyčinky. Najednou zapomínám na útrapy, se kterými jsem to sem všechno vynesl. Zabydlujeme se na našem ostrohu; ložnice je v místě postaveného stanu, vytáhneme si spacáky na malou plochou římsu rozpálenou sluncem, kde máme „terasu“ a tady se válíme, opalujeme a mastíme do omrzení karty. Občas se zajdeme osvěžit do „koupelny“, proudu vody z tajícího sněhu vyvěrající ze skal. Dodnes vzpomínám na tu báječnou atmosféru, sami dva v záplavě oslnivého slunce uprostřed nekonečných sněhových plání nebetyčných hor. A i když byl výlet na Monte Rosu jedním z nejtěžších, co jsme kdy podnikli, občas s nadsázkou vyprávím, jak jsem na této jediné výpravě přibral, zatímco na všech ostatních ze mě vždycky potom padají kalhoty. Také druhou noc prožíváme v klidu s jednoznačným přesvědčením, že zítra to na druhý pokus musíme dát.

Druhé ráno je navlas podobné včerejšímu; vstáváme ve tři hodiny a po malé snídani vyrážíme pod oblohou plnou hvězd. Tentokrát hluboko pod námi vidíme blikající světla čelovek lezců, co právě opouštějí chatu Monte Rosahütte. Jdeme pomaleji, trasu směřujeme doprava podél muldy Sattedohle a podvědomě se co chvíli ohlížíme, co na to naše „bludičky“. S ulehčením kvitujeme, že kopírují naši cestu a jsou stále za námi. Postupujeme nad sněhový kotel na místo, odkud jsme včera pokračovali rovně, ale nyní směřujeme mírně vpravo, k mírně nakloněnému platu Satteldohle, které leží pod úbočím padajícím ze sedla Sattel. Vychází slunce a stejně jako včera zaplavuje okolí svým oranžovorůžovým svitem. Vpravo stále vidíme mohutný masív Liskammu, vlevo před námi se na konci hřebene objevuje vrchol Nordendu. Zdola nás dohánějí tři lanová družstva a také několik jednotlivců. Spolu s nimi v závěsu překonáme lehkou okrajovou trhlinu a sněhovým svahem vystoupíme na sedlo Sattel (4359 m n.m.) mírně vlevo od jeho nejnižšího bodu. Nad sedlem začnou obtíže přibývat. Odtud se stoupá zledovatělou hranou firnového hřebene, následně zvětralými skalami na skalní hrb a na předvrchol. Zatají se nám dech, když před sebou uvidíme majestátní zledovatělou homoli, přes kterou se máme dostat na předvrchol. Tady stačí jediný chybný krok a tradá, po skluzavce pěkně až někam mezi séraky dolů. Nejsme sami, kdo zde váhá. Jeden z osamocených horolezců, je to Angličan, se nás dokonce ptá, zda se může připnout k nám na lano, což zdvořile, ale kategoricky odmítáme. Vidím ho, jak se odevzdaně obrací a sestupuje dolů.

Právě ve chvíli, kdy si říkám v duchu, jestli by nebylo nejlepší ho následovat, uslyším Radkovo: „Tak jdeme, ne?“ Tváří se tak lhostejně a nevyzpytatelně, že v první chvíli nevím, zda to myslí vážně a jestli se nakonec jeho výzva netýká pobídky k cestě dolů. Ale když bere cepín a pevným krokem začne zasekávat mačky do zledovatělého povrchu směrem nahoru, je to jasné. Opatrným traverzem se dostáváme přes ošemetné partie a nahoře na skalách si otírám studený pot z čela z přestálého nebezpečí. Tak tady by nám jistící lano pranic nepomohlo, kdyby jeden uklouzl, byla by to jízda jako v tobogánu. V těchto případech je jištění navzájem spojeným lanem problematické, poměr pravděpodobnosti mezi zachycením uklouznuvšího parťáka nebo jeho stržením s následkem pádu obou, je tak jedna ku jedné. Ale bez stoupacích želez a bez krumpáčů by to nešlo ani náhodou. A ledovcové skoby v té době ještě nemáme.

Postupujeme dál přes věže a skalní bloky po hřebenu, ze které vidíme na italskou stranu; nejvýše položená chata v Alpách Capanna Margherita na vrcholu Signalkuppe (4554 m n. m.) je před námi jako na dlani. Sestupujeme ze hřbetu do rozsedliny a zde nás čeká ještě jeden šokující zážitek; Radek, který zrovna po hřebeni leze za mnou, vykřikne, a když se ohlédnu, ztuhne mi krev v žilách. Obrovský kámen, po kterém právě postupuje, se uvolní jako viklan a začne se s ním sesouvat. V první chvíli to vypadá, jakoby na kameni chtěl létat. Naštěstí se mu podaří zachytit, a zatímco kámen s rachotem mizí v hlubině, ukazuje zdvihnutým palcem, že je vše ok. Z rozsedliny pak prudce zprvu po firnu, později ve skále krátkým komínem, dosahujeme vrcholu.

Vrchol tvoří malé skalisko s křížem a okupuje ho skupina pěti Italů, kteří přišli z italské strany od Margherity před námi. Ve chvíli, kdy se snažíme pořídit vrcholové foto a vyhýbáme se jim, co to jde, uklouznu na hladkém balvanu a mačkou si skoro ukopnu lýtkový sval. Zbytek cesty dolů je pak pro mě dost složitý, jak kvůli svalovému zranění, tak i vzhledem k totálnímu vyčerpání, kdy si na některé momenty zpáteční cesty vůbec nevzpomínám. Ráďa později tvrdí, že jsem si půlku cesty monotónně zpíval, ale já si z mrákotných okamžiků moc nepamatuji. Každopádně šlo o jeden z nejnáročnějších výstupů, co jsme kdy podnikli, a předchozí den strávený povalováním na skále se nakonec ukázal být klíčovým k načerpání sil a tolik potřebné aklimatizaci.

Mont Blanc 2005

Mont Blanc (4808 m.n.m.), 30.7. – 4.8. 2005

 

S Ráďou si chceme vylepšit chuť po loňském dobrodružství se záchrannou akcí na Großer Prielu. A je to jeho nápad, jak razantně řešit přetrvávající hořkou pachuť z této výpravy. Rozhodujeme se totiž pro perlu francouzsko-italského pomezí (abychom se nedotkli Italů, kteří si též dělají na horu nárok), nejvyšší horu Alp (pomineme-li kavkazský Elbrus se svými 5642 m n. m.). Jednou jsme na chatě ve Švýcarsku vyprávěli nějakému horolezci pocházejícímu z francouzsky hovořícího kantonu o našich výstupech a on jen kýval hlavou a nakonec se zeptal, cože to jako je, ten „montblank“? Po chvíli vysvětlování se mu tváří rozšířil shovívavý úsměv: “Ááá, you think mó bláé“?“ Žádné písmo nedokáže vystihnout libozvučnou melodičnost toho francouzského jména.

Vyjíždíme v sobotu v 9:30 z Prahy. Máme itinerář, vytištěnou trasu na Maporamě, pamětníci budou znát podobné aplikace z dob, kdy ještě nebyla běžně dostupná navigace. Projíždíme Rozvadov, Karlsruhe, Basilej, Bern, Martigny, ve 20:00 jsme v Chamonix a s přicházející tmou na parkovišti Granges des Foux ve vesnici Les Houches (1008 m.n.m.). Noc prožijeme v pohodě ve stanu a ráno nastupujeme v 8:00, opět s těžkou expediční bagáží, po turistické značce přes horní stanici zubačky zvanou le Nid ´d Aigle směrem na chatu Refuge du Gouter. První část cesty jdeme úplně sami pustým lesem s malým odpočinkem u lesní chatky Baraque Forestiere des Arandellys s krásnými „leteckými“ výhledy do údolí Chamonix. Kolem 12:00 hod začíná naplno svítit slunce, dorážíme k první stanici Tramway du Mont Blanc, kde teprve potkáváme prvního člověka. Stanici tvoří komplex železobetonových budov, místo je opuštěné a zanedbané, blízká ruina zastávky je přeměněna na WC. Dále stoupáme podél kolejí, na chvíli i spolu s dalšími třemi „šílenci“ s ohromnými batohy, kteří tyto dolní partie absolvují v sandálích. Po 14:00 hod dorážíme na le Nid ´d Aigle a poprvé máme možnost se seznámit s atmosférou Velké hory. Je neděle a na horní stanici lanovky se shromáždila asi stovka výletníků všech možných národností a věkových skupin. Po krátkém odpočinku vyrážíme dál strmým, kamenitým terénem za účastného pohledu několika desítek kamzíků ke kamenné salaši Baraque Forestiere des Rognes (2768 m.n.m.), kde dnes budeme nocovat spolu s pěti Francouzi a osmi Španěly. Je oblačné počasí, trávíme celé odpoledne hraním karet a ve 21:00 se soukáme do spacáků a jdeme spát.

Ráno je nádherně modrá obloha, po krátké snídani vyrážíme směrem Refuge du Gouter. Cestou procházíme kolem chaty Refuge de Tête Rousse a dostáváme se k místu, kde musíme přetraverzovat proslulý, asi 50 m široký suťový žlab mezi dvěma skalními hřebeny, kterým padá shora uvolněné kamení. Jako téměř jediní ze zástupu postupujících turistů nemáme helmu, proto velmi vážíme okamžik klidu a přebíháme po úzké římse nebezpečnou zónu za občasného pokřiku lezců shora: „Voalno piér!“, upozorňujícího na letící kámen. Lidí na stezce přibývá, stále jsme nuceni se s našimi obrovskými batohy uhýbat buď rychlejším jedincům, nebo vracejícím se skupinám. Cesta vede náročným stoupáním 700 m dlouhým kuloárem místy po ocelových lanech prudce vzhůru. Při výstupu si pomáháme zpěvem otřesné odrhovačky od skupiny Wolfgang Petry, kterou jsme slyšeli několikrát v rádiu při průjezdu Německem: „Ganz oder gar nicht, nichts nur ein bischen…“ Ten primitivní, ale neodbytný nápěv nás i přes nastalou bídu dokáže vždy rozesmát. Lehce vzdušný úsek obtížnosti nejvýše II. UIAA končí na skalnatém úbočí Aiguille du Gouter, na kterém je vystavěna chata Refuge du Gouter (3817 m n. m.). Otevírají se nádherné výhledy na mohutný masív Dôme du Gouter (4304 m n. m.), za kterým spíš tušíme, než vidíme občas se protrhávajícími mračny severozápadní část vrcholu Mont Blanku. Asi 100 m od chaty se na úpatí rozlehlého plata nachází stanové městečko, ke kterému Radek hned zamíří. Mám problém s dýcháním, chůzí, koordinací, vlastně se vším a tak se jen ztěžka hrabu za ním. Radkovi ale také není moc dobře, potýká se od včerejšího rána se suchým kašlem, který se ve výšce zhoršuje. Cepíny hloubíme ve sněhu záhrab a stavíme stan. Každou chvíli ale práci přerušujeme a musíme se vydýchat, účinky nedostatku kyslíku v řídkém vzduchu jsou opravdu znát, každý pohyb vyžaduje nezměrnou námahu. Potkáváme tu Čecha, průvodce výpravy snad 30 lidí. Pomáháme mu stavět stan, a protože mu prý skupina ještě nedorazila, musí se tam „skočit“ za nimi dolů podívat. To mu tedy nezávidíme. Radek staví stan s obrovskou vervou, ale nakonec se mu udělá tak špatně, že si jen zaleze dovnitř a padne na karimatku se spacákem. Mně je teď trochu líp a tak celý zbytek odpoledne pomalými pohyby buduji sněhový větrolam u stanu, pozoruji okolí a přitom neustále rozpouštím vodu k pití nebo vařím čaj do termosek. Žízeň máme oba neuhasitelnou. Později se jdeme ještě podívat do chaty přes několikametrový sněhový hřebínek, který nám při přechodu způsobuje nečekané dýchací problémy. Ve velké, příjemně vytopené jídelně je tu shromážděna pestrá směsice lidí všech možných národností. Většina je zde ubytována, ale jsou tu i obyvatelé asi tří desítek stanů z našeho městečka. Někteří se halasně baví, jiní jedí nebo popíjejí u dlouhých stolů, vidím i nehybné jedince s čelem opřeným o ruku položenou na stole. Neklamná známka problémů spojených s rychlou změnou nadmořské výšky. Později se dozvídáme, že skoro polovina Čechů z výpravy našeho známého to musela ještě tentýž den obrátit dolů kvůli výškové nemoci. Ale také kvůli předpovědi počasí to hodně lidí vzdává a vrací se zpět.

Když vyjdeme z chaty, vidíme, že se podmínky prudce mění, nebe se zatáhlo olověnými mraky a začíná hustě sněžit. Ležíme teď oba ve stanu a pokoušíme se usnout. Podaří se mi to až k půlnoci, kdy si vezmu acylpyrin.

Ráno se probudíme do husté mlhy a sněhové chumelenice. Odklízíme sníh ze stanu a brodíme se čerstvě napadanými závějemi k chatě. Hřebínek nám opět způsobuje problém; napadá nás, jak se sakra chceme dostat na vrchol, když už tady sípeme jako dva astmatici? Právě někdy v těchto okamžicích vzniká naše přezdívka „Duo Asthmatics“, kterou v následujících letech nosíme hrdě připnutou na batozích.

Na chatě nyní bilancujeme naši nezáviděníhodnou situaci; podle chataře je předpověď na další dny špatná. Dnes má celý den sněžit, zítřek však má být prý již jen zataženo bez sněhu a ve čtvrtek snad bude hezky. Radíme se ještě s několika Čechy, kteří s námi zůstali uvězněni na chatě, a rozhodujeme se počkat do zítřka, pak se uvidí. Celý den trávíme střídavě posedáváním na chatě nebo poleháváním ve stanu, který se začíná podobat malému iglú, přestože z něj neustále odklízíme sníh. Na podlážce se vytvořila souvislá vrstva ledu, že kdybychom měli s sebou brusle, můžeme si zahrát hokej.

Další den je situace navlas stejná, v bílé tmě je stále vidět na pár kroků, chůze v závějích je čím dál náročnější, prudký vichr nás sráží ze stezky. Jediný pozitivní vliv delšího pobytu je, že sněhový hřebínek na cestě k chatě se nám zdá méně náročný. Že bychom se přece jen aklimatizovali? Opět trávíme den poflakováním na chatě, spaním ve stanu, pojídáním zásob a také rozhovorem s pozůstalými na chatě, kterých je zde již asi jen dvacet. Ale jsou to ti nejotužilejší; jeden postarší horal se zkušenostmi z Himálají nám vypráví, že je na Mont Blanku již poosmé a ani jednou mu podmínky nedovolily vystoupit na vrchol. Pokud to prý ani tentokrát nevyjde, už se sem nikdy vracet nebude. Trochu se stydíme za naši netrpělivost a frustraci ze špatného počasí, když slyšíme s jakou pokorou a odevzdaným klidem líčí své zážitky na této hoře.

Odpoledne se začínají ve vzdušných vrstvách projevovat změny. Vítr během podvečera nabývá síly vichřice. Stanové plátno pokryté vrstvou námrazy se prudce chvěje a celý stan se otřásá pod mocnými poryvy. Venku slyšíme křik. Jedné dvojici opodál vichřice natrhla stan a ten je během několika minut na cáry. Naštěstí mají oba možnost nouzově přespat v poloprázdné chatě. S Radkem ležíme na zádech, zíráme do tmy a nasloucháme řevu bouře. V duchu se modlíme, aby stan vydržel, a tak díky nervovému vypětí usínáme až pozdě po půlnoci.

Ráno se probouzím se zvláštním pocitem, že se v okolí něco změnilo. Stanovým plátnem stále cloumá vítr, ale chybí zvuk sypajícího se sněhu a také světlo je jiné. S námahou otevírám zip a chvíli zápasím s cípy vchodu do stanu, které jsou zmrzlé na plech. Zůstávám jako omráčený; nad sebou vidím jasné, modročerné nebe přecházející směrem k východu do rudofialové barvy. Je už půl osmé a vidíme, že naše stanové městečko a pravděpodobně i chata jsou úplně vylidněné. Všichni jsou už dávno na cestě. Radka se mi chvíli nedaří dostat z teplého pelechu, ale když vidí změnu venku, rychle se přidá k horečným přípravám na výstup. Vycházíme po osmé hodině a okamžitě máme možnost seznámit se s tím, co nás dnes čeká. Ostrý vichr proti nám vrhá mraky zmrzlých krupek, které bodají jako tisíce jehel. I když máme rukavice, brýle, kapuci a zvednutý límec bundy, není možné se těm přívalům ubránit. Postupujeme po prošlapaných stopách našich předchůdců a postupně začínáme potkávat skupinky i jednotlivce na zpáteční cestě. Jaké je ale naše překvapení, když se dozvídáme, že na vrchol nevylezli. „Nedá se to“, strašný vítr“, sípe jeden z členů vracejícího se lanového družstva. “Ale vy to dáte“, snaží se nás povzbudit ochraptělým hlasem, když vidí naše zmatené pohledy. Naše obavy narůstají, když vidíme shrbené, ojíněné postavy, které jsou s ním navázány na ztuhlém laně a sestupují trhavými, robotickými pohyby v naprosté apatii.

Postupujeme dále a po chvíli se objevuje slunce, do té doby schované za ostroh Aguille du Gouter, a to nás trochu nakopne. Přicházíme k chatě Vallot, plechové boudě doslova zanesené výkaly a močí znečištěným sněhem. Při nahlédnutí dovnitř mě přemohou pochybnosti o tom, že tu někdy přebývají lidé. A přece tato chata už mnoha horolezcům zachránila život, když jim poskytla útočiště v náhle se měnících podmínkách.

Další zkouška nás čeká po výstupu na hřeben Bosson Ridge, kdy teprve ztrácíme odvahu, když se do nás vítr opře naplno. Jak se později dozvídáme, toho dne platilo v Chamonix doporučení nevycházet na túry, neboť vítr dosahoval v nárazech 90 až 100 km/hod. Na hřebínku balancujeme v prudkých poryvech vichřice a už se přestávám divit, proč je Mont Blanc po Matterhornu označován za největšího alpského lidožravce, na jehož svazích ročně přicházejí o život desítky turistů. Expozice na hřebínku směrem na obě strany je alarmující, zvláště když s vámi vítr lomcuje jako se stéblem trávy. V případě pádu jednoho z nás, musí druhý bezpodmínečně skočit na druhou stranu, aby vytvořil lanu protiváhu. Tolik z teorie, nikdy jsme naštěstí toto pravidlo nemuseli zkoušet v praxi. Nemůžeme se věnovat ani uchvacujícím výhledům, jak se snažíme udržovat rovnováhu na úzké stezce vyšlapané v hlubokém sněhu. Radek je na tom zle, odpočívá čím dál častěji a jen silou vůle se nutí k dalšímu postupu. Je na něm vidět, že na výpravu nejel ve stoprocentní kondici. Mně také není zrovna do zpěvu, ale neradostný stav mého kamaráda mě zvláštním způsobem posiluje. Snažím se mu pomoci, domluvou, teplým douškem čaje z termosky, co nejčastěji kráčím vpředu. Čas od času se na úzké stezce vyhýbáme vracejícím se zakukleným postavám a nakonec jedna z nich, vysoká a rozložitá, pronese hlubokým basem: „Congratulations, boys!“ To už víme, že jsme jen pár desítek metrů od cíle a opravdu, vzájemně se podpírajíce doklopýtáme na rozlehlou plošinu, odkud se již nedá stoupat dál. Jsme tu úplně sami a tak chvíli jen křičíme a řveme naši radost z plných plic, až přehlušujeme svistot větru. Dokázali jsme to, jsme na nejvyšším bodu světadílu Evropy!

 

Grosser Priel 2004

Großer Priel (2515 m n. m.), 7. – 10. 5. 2004

V tomto roce se k naší partě tvořené Kamzíkem, Mirkem, Radkem a mnou přidává ještě Irena, Mirkova spolužačka z FTVS. Avšak tato konstelace se ukazuje v budoucnu jako neudržitelná, což v této chvíli ovšem s Radkem netušíme a s chutí plánujeme jarní výstup ferratou Bert Rinesch v Totes Gebirge. Mirek má z nás bezpochyby nejvíc zkušeností s pobytem v horách a navíc již na této feratě jednou byl, i když v létě. Byl tedy jednoznačně zvolen vůdcem skupiny a této nové odpovědnosti se zatím zhostil skvěle. Týden před odjezdem nás všechny vytáhl k nácviku horolezeckých technik na Trojský železniční most, přezdívaný „Rámusák“, který byl v r. 2014 nahrazen moderním silničním a tramvajovým mostem. Na jeho železné konstrukci jsme si mohli vyzkoušet slaňování, prusíkování, záchranu na laně, atd.

Plánovaná ferrata má klasifikaci D, což sice znamená druhou nejtěžší obtížnost, ale pro průměrně zdatné lezce by neměl být problém do 5 hodin prostoupit kolmou severní stěnou po hromosvodu a žebřících k vrcholu. Ovšem v našem termínu, na začátku května, mohou vznikat obtíže se zbytky sněhu a ledu a v tu chvíli se skála pokrytá firnem, který tvoří z této jinak středně těžké cesty obtížnou ledovcovou túru klasifikace D dle stupnice CAF, stává nebezpečná aréna určená výhradně pro zkušené horolezce.

Vyjíždíme tedy v pátek večer směr Rakousko, Mrtvé hory. Výstup začíná ve vesnici Hinterstöder (605 m n. m.), kam dorazíme pozdě v noci a přespáváme na parkovišti ve stanu. Tohoto roku napadla v zimě opět spousta sněhu, a tak není divu, že na parkovišti u hotelu jsme úplně sami, protože lezecká sezóna ještě zdaleka nezačala. Ráno nám dělá společnost párek členů horské policie, který nás vyhání z pelechů, legitimuje a posléze velkomyslně propouští, zvláště když na ně zapůsobí Radkův „americký pas“. Kdo by si v tu chvíli pomyslel, že se s nimi za pár hodin zase sejdeme, a to ne ve zrovna záviděníhodné situaci.

Vycházíme směrem k chatě Prielschutzhaus (1420 m n. m.), odkud ještě ten samý den absolvujeme bez větších problémů výstup na sousední vrchol Spitzmauer (2446 m n. m.), lehounkou ferátku, která je i vzhledem ke své JV poloze čistá a bez ledu. Před nástupem zažíváme příhodu, která nás s Radkem trochu odkloní od další rovnocenné spolupráce s ostatními. Mirek, jakožto nejzkušenější z naší party, začne při nástupu na skálu z báglu vytahovat výzbroj a feratové sety a pro nás dva s Ráďou nic nemá, protože si myslel, že si v půjčovně obstaráme vlastní výbavu. My naopak jsme byli přesvědčeni, že vybavení, kterému sami zatím ani moc nerozumíme, vezme na svá bedra on, protože má možnost si je zdarma vypůjčit na FTVS. Po trapné chvilce vzniklé tímto nedorozuměním dáváme dohromady improvizované sety z kousků lan, smyc a karabin, kterých má naštěstí Míra v báglu celou hromadu.

Výstupem na Spitzmauer nám stoupne sebevědomí a tak se večer na noclehárně v chatě bezstarostně ukládáme ke spánku s přesvědčením, že nás zítra čeká něco podobného. Nic nás přece „staré mazáky“ nemůže překvapit; liduprázdná chata, ve které si nás jen chatař měří nedůvěřivým pohledem, svahy zaváté několikametrovými závějemi, absence jakýchkoli turistů, valící se lavina v sousedním žlabu a v neposlední řadě předpověď počasí, která je nevalná, ale které ve své euforii nepřikládáme žádnou váhu.

Druhý den ráno, když ještě paprsky slunce sotva olizují okolní vyrostlé obry, se brodíme hlubokým sněhem k nástupnímu místu zvanému „lokomotiva“. Krátké ocelové lano jde kolmo nahoru po hladší skále a toto „céčkové“ místo prověří všechny, co se sem vydali. Po krátké úvodní sekci, která nás protáhne a zahřeje, ocelové lano končí po sněhu a skále dojdeme prudce nahoru za horizont na druhou stranu sedla k opravdovému začátku dlouhého lezení v severní stěně. A zde začínají první obtíže. Sněhu a ledu je na skále čím dál víc a ocelové jistící lano se v něm místy ztrácí. Musíme tedy používat fixy, jištění vlastními lany, tedy lépe řečeno, naučit se je používat. V dalším místě sestupujeme po žebříku zarostlém do ledu, který spadá převisle pod nohy, a dále traverzujeme po kluzké skále doprava, stále se jistíce na ocelovém laně. Místa, kde je lano zarostlé do sněhu překonáváme vždy tak, že první, většinou Míra nebo Kamzík, leze vždy napřed zajištěn naším lanem a připojí karabinu na další úsek trasy. Všichni poté přejdou přes natažený fix a poslední zase lano odpojí. Jištěním ztrácíme ale hodně času, zvláště když s výškou přibývá i rozsáhlejších sněhových polí. Při zastávkách se rozmýšlíme, zda to obrátit, ale v určité fázi výstupu je nám jasné, že dostat se zpátky přes překonaná místa může být větší problém, než absolvovat zbývající část feraty. Navíc nás Míra neustále utěšuje, že už vrchol nemůže být daleko. Nemám ještě své hodinky s výškoměrem, proto ho nemohu usvědčit ze lži, ale dodnes věřím, že vše dělal s nejlepšími úmysly ve snaze posílit naše uvadající sebevědomí a povzbudit nás při překonávání obtížného terénu. Počasí se začíná kazit, přituhuje a vítr zesiluje. Z těžkých, olověných mraků, kterými se již před chvílí zatáhla obloha, se začíná sypat sníh. Při každém čekání, než průzkumník stačí zajistit další výstupový bod, promrzáme až na kost. Nejhůře je na tom Irena, je chladem otupělá tak, že se pohybuje jen velmi zvolna a navíc začíná umdlévat a chvílemi na štandu i usíná. Snažíme se jí v těchto chvílích, které trvají půl hodiny i déle, zabavit, povzbudit, třeme jí prochladlé končetiny, ano, dokonce i písničky jí zpíváme. Teď, když se kvapem blíží večer, se naskýtá zoufalá představa noci strávené v kolmé stěně.

V jednu chvíli, kdy Míra s Kamzíkem opět mizí v mlze a chumelenici, aby našli další místo k jištění, vidím Radka a jeho výraz, a je mi to líto, že jsem ho hned napoprvé přivedl zrovna do takového maléru a že musí hned zkraje prožívat takovou zkušenost. Nemá ani dostatečné oblečení, sám jsem rád za svoji novou goretexovou bundu, kterou jsem si letos pořídil a která mě ještě udržuje jakž takž v teple. Dívám se na něj pod sebou ve stěně, kde visí na části žebříku vyčnívajícího z ledu zajištěn odsedkou a volám na něj přes hukot větru:

„Ráďo, to bude dobrý. Příště už to bude v pohodě.“

Podívá se na mě nahoru, v jeho ojíněné tváři zakryté zmrzlou kapucí bundy vidím utrápený, ale přece odhodlaný výraz, když pronese tato památná slova:

„Marťas, já už nikdy příště na žádné hory nepojedu.“

Dodnes se mi ta chvíle vybavuje a někdy si ty okamžiky připomínáme, i když situace tehdy byla víc než kritická. A dodnes jsem moc rád, že se té příhodě můžeme oba jen zasmát, protože bez Radka a bez našich výprav do hor bych byl dnes jen polovinou člověka.

Teď jsme ovšem připoutáni k ledové stěně nad hlubinou, doslova na rozhraní života a smrti. Ve chvíli, kdy se začíná stmívat, vidím v počínajícím šeru jak se ti dva, Kamzík s Mírou, na něčem domlouvají.

„Budeme volat“, křičí na nás shora.

A je to tady, drama se blíží ke svému rozuzlení. Volání pomoci, tedy činnost, ve které máme s Kamzíkem praxi z minulého roku zážitkem z Monte Rosy. Přesto si musím nechat jejich slova nechat opakovat, abych plně pochopil jejich význam. Vzápětí už zahlédnu, jak s někým mluví do mobilu.

Jsem zmítán protichůdnými pocity. Na jednu stranu jsem rád, že přijde pomoc a vysvobodí nás z  ledového objetí, na druhou stranu cítím zmar a frustraci z nepovedeného závěru naší výpravy. Zároveň vím, že sám bych o pomoc nikdy nevolal, ale chápu, že v této chvíli je to nevyhnutelné, už kvůli Ireně, která nám tu pomalu, ale jistě umrzá.

Popolezeme ještě kousek na sněhovou polici, kde se snažíme cepíny vykopat záhrab. Irenu do něj usazujeme, a zatímco Mirek s Kamzíkem zuřivě vyrážejí do již nastalé tmy hledat další štand, s Radkem se ji všemožně snažíme udržovat při životě. Masírujeme ji po celém těle, vyprávíme rádoby vtipné historky, třeseme s ní, nutíme jí se hýbat. Čelovky mají jen Mirek s Kamzíkem, takže tu sedíme v absolutní tmě, zatímco okolo hvízdá ledový vichr a vrhá nám do tváří sněhové poprašky. Kupícím se sněhem začínají ve stěně sjíždět dolů malé lavinky, které nás občas nepříjemně zasypávají. Sníh se dere a usazuje úplně všude, neustále jej odněkud z oblečení vyklepávám rukama ve zmrzlých rukavicích. Také cítím, jak mi nohy pomalu začínají tuhnout.

Náhle uslyšíme odněkud zespoda vzdálený strojový zvuk. To bude určitě vrtulník, který vysazuje záchranáře do stěny. A opět ucítím vedle pocitu ulehčení i hluboký stud z naší neschopnosti a toho co teď bude následovat. Opravdu jsem tak nepoučitelný a neschopný, že se do takových problémů dostávám? Znovu a znovu si v těchto těžkých chvílích umiňuji, že udělám vše pro to, abych se těmto situacím propříště vyhnul. Zážitek z minulého roku zřejmě nestačil, toto je tedy druhá a poslední lekce pro pokročilé.

Snažíme se zatím postupovat dál a podpíráme Irenu. Na příkrém svahu, který teď vystřídal kolmou stěnu, již využíváme pouze našeho lana a v jedné chvíli mi uklouzne noha v hlubokém sněhu a začínám sjíždět dolů. Hrot cepínu zarytý do kyprého sněhu nenachází žádnou oporu. Tak tohle je tedy konec, bleskne mi hlavou. Stačím ještě zakřičet: „Padááámm..!“, zatímco se pevně natažený fix, ke kterému jsem připoután sedákem za karabinu s odsedkou, napne a zabrání tak pádu do hlubiny.

Jsme již na úzkém, rozbitém hřebeni vedoucím k vrcholu, když k nám shora zaznívá volání a po chvíli je mezi námi chatař, který se po zasněžených výstupcích pohybuje nejištěn s obratností kozorožce. Přiběhl k nám z druhé strany tzv. normální výstupovou trasou. Na zádech má obyčejný pytel s teplými palčáky, termoskami s  čajem a čelovkami. Chvatnými pohyby nám vše rozdává, zatímco nadává jako střeček:

„Crazy boys, really crazy boys…!“

Nutí nás, abychom co nejrychleji zmizeli z hřebenu, na kterém se začínají vytvářet převěje. Jeho přítomnost nám vlévá novu krev do žil, i Ráďa, který se trochu opožďoval, je najednou vpředu. Irenu probouzí horký čaj a teplé palčáky natolik, že je schopná dál jít sama. Je zvláštní jakou sílu má pouhá přítomnost záchrany a jak myšlenkový obrat ovlivní i fyzické síly.

Spíš tušíme, než vidíme ve tmě vrcholový kříž, kolem kterého se jen mihneme a kterého mám čas se sotva dotknout. Chatař nás neustále pohání a nutí do ostrého kroku, zdá se mi, že musí být šílený. Teprve později mi dochází, jakému nebezpečí jsme na hřebeni unikli, zatímco nás neomylně vyvádí kolem neviditelných zasněžených muld, které se každou chvíli začnou svážet dolů. Po chvíli dorážíme k sedlu a od něj již vede normálka hlubokým sněhem po svahu dolů. A tady se nám naskýtá neskutečný pohled. Na svahu je shromážděno ne méně než dvacet lyžařů, snad celá brigáda horské služby z Hinterstöderu. Jejich čelovky osvětlují úbočí jako roj světlušek. Zatímco se brodíme svahem dolů, objíždějí nás a stále se vyptávají, jak se cítíme a zda něco nepotřebujeme. Jsou neuvěřitelně laskaví, trpěliví a úslužní. Potkáváme mezi nimi i našeho „známého“, který nám ráno obstaral budíček.

Už si nepamatuji, jak proběhne zbytek zpáteční cesty, ale nakonec nějak doklopýtáme na chatu a jen padneme na postele. Druhý den sepisujeme s horskou policií protokol za asistence chataře, ale vše se děje v přátelském duchu. Jak se tu naši rakouští sousedé liší od svých xenofobních kolegů ve Švýcarsku. I když jsme udělali průšvih, nesnaží se nás nijak zatracovat, ostatně sami vidí na našich tvářích, jak jsme ze zážitku udoláni.

Po provedených formalitách balíme v cimře batohy a já stále řeším v duchu otázku, kterou jsme s Radkem načali ve stěně. Opravdu je tak nesmlouvavý jak se tváří? Od incidentu jsme spolu moc nepromluvili, ale teď to musím zkusit a proto mu podávám náhradní plynovou kartuš k vařiči se slovy:

„Vezmeš si tu bombu?“

„Proč bych ji měl brát?“, zeptá se s nevrlou tváří.

„Protože ji budeš příště potřebovat“, odpovídám a snažím se tvářit co nejnevinněji.

Díváme se několik vteřin vzájemně do očí a je to, alespoň pro mě, ta nejnapínavější chvíle v dějinách našich společných výstupů.

„Tak dobře“, řekne jen, vezme kartuš a strčí si ji do báglu. Jen dvě slova, ale mají rozhodující význam pro našich dalších několik let, a věřím, že jednou i několik desítek let společného konání.

Celá ta legrace má ještě dohru s pojišťovnou, která je ochotna nám doplatit náklady za pátrací akci s vrtulníkem pouze do 500 dolarů. Celkovou poměrnou částku 600 euro tak musíme doplácet ze svého. Pojištění Alpenverein, které má pouze Kamzík s Mirkem, pokrývá komplet všechny náklady.

Výpravou jsme s Radkem získali jednu neocenitelnou zkušenost; přesvědčili jsme se, že se v horách musíme spoléhat především sami na sebe, lépe plánovat a předvídat kritické situace a naučit se s nimi vypořádat, když už nastanou.

A další poučení? Nikdy do party nepřibírat osobu ženského pohlaví.

Breithorn, Castor a Pollux 2003

Breithorn (4165), Castor (4228), Pollux (4092 m n. m.), 6. – 14. 6. 2003

Kamzíka přemlouvám, abychom vyrazili do Walliských Alp na Monte Rosu, druhý nejvyšší kopec v Alpách. Inspirací je článek kluků, kteří popsali přechod hlavního švýcarsko-italského hřebenu od Matterhornu po Nordend, který tvoří 11(!) čtyřtisícových vrcholů, v časopisu Everest. Kamzíkovi se do náročné akce nechce, dodnes ho vidím jak je nejistý při rozhovoru ještě v našem bytě, ale jak se nakonec jeho věcná logika nechává přetlačit mým nadšením. Týden předem absolvujeme v rakouských Vysokých Taurách aklimatizační výstup na Hoher Sonnblick (3106 m. n. m.). Pro mě to má být jen další z varování, že nemám fyzičku, ale nedbám na to a pošetile trvám na bláhovém cíli. Navíc se na poslední chvíli kvůli nemoci omlouvá Mirek, který z nás má v tuto chvíli největší zkušenosti.

Po příjezdu do Zermattu se necháme vyvézt lanovkou na horní stanici Kleine Matterhornu zvanou Trockener Steg, kde přečkáváme první noc. Jsme nemilosrdně konfrontováni s rychlou změnou nadmořské výšky, při každém pohybu se zadýchávám, při ranním čištění zubů lapám po dechu. Tento rok napadlo nadměrné množství srážek a tím, že je teprve začátek léta, je všude spousta sněhu. Mezi ohromnými séraky okolních mohutných vrcholů jsme ráno úplně sami. Vyrážíme na nejbližší z vrcholů Breithorn, velkou sněhovou homoli, která je považována za nejsnáze dostupnou čtyřtisícovku v Alpách. Přesto i zde ale zahynuli lidé, například čtyři němečtí turisté v říjnu r. 1991, kdy byli překvapeni náhlou sněhovou bouří, ztratili orientaci a umrzli v závějích. Vrcholu Breithornu dosahujeme v poledních hodinách spolu s několika japonskými turisty, kteří sem doklopýtají od horní stanice lanovky. Další cestou jdeme po hřebeni úplně sami a postupně se ztrácíme v nezřetelných stopách od lyží. Padá mlha a my vůbec nevíme, kam jdeme. Vzpamatujeme se až v kritické chvíli, kdy mě Kamzík strhává navázaným lanem zpět ze sněhové převěje visící nad hlubinou. Teprve pozdě odpoledne, kdy se mlha protrhá a ukáže se zapadající slunce, se dostáváme k bivaku Rocco e Volante, orlímu hnízdu přilepenému na ocelové konstrukci vysoko na skále. Nutno říci, že bivak nacházíme jen díky geniální Kamzíkově schopnosti orientovat se ve složitém terénu. Přečkáváme noc a ráno vyrážíme na nejbližší z okolních vrcholů, které jsou součástí traverzu, na jedno z dvojčat, Pollux (4092 m n. m.). Nástupní místo k vrcholu nacházíme v nekonečném moři sněhu a skal, kde není jediná lidská stopa, opět jen díky Kamzíkovi a jeho zázračné intuici. V suťovém terénu mi do hloubky pod námi z batohu vypadávají mačky, musíme je pak hledat při zpáteční cestě. Na vrchol Polluxu se dolézá po kolmé skalní stěně jištěné řetězy, na hřebínku se polekám odvrácené sochy Panny Marie, která je tu umístěna pověrčivými horaly. Zpáteční cestou, kdy se těžce brodíme po pás sněhem rozbředlým od prudkého žáru poledního slunce, se dostáváme do nižších poloh k chatě Capanna Quintino Sella (3620 m n. m.), kde přečkáváme další noc, tentokrát spolu s dalšími čtyřmi horolezci, kteří se nazítří chystají na Pollux a kterým poskytujeme významné reference. V noci hustě prší, posléze padají kroupy a nakonec sněží, napadne okolo dvaceti čísel nového sněhu.

Další den pokračujeme výstupem mohutnou jihozápadní sněhovou stěnou na Castor (4228 m n. m.). Vrchol přecházíme po ostrém, exponovaném hřebínku, naše stopy v hlubokém sněhu jsou široko daleko jedinou známkou existence živých bytostí. Pokračujeme dále po hřebeni, stále navázáni na laně, ve výšce okolo 3800 m. n. m. přecházíme jiskřivé bílé pláně rozervané ledovcovými trhlinami, obcházíme ledové i skalní věže, cítím, že mi síly pomalu ale jistě ubývají. Nohy se boří do změklého sněhu, dech se zrychluje, přestávky na vydýchání se zkracují, 70, 60, 50 kroků a volání: Stojíím! nebo Moméént! jsou stále častější. Na zádech neseme komplet expediční vybavení na těžko, včetně stanu, spacáku, potravin, vaření, atd. Dostávám se do stavu psychického utlumení, kdy nejsem schopen objektivně vyhodnotit blížící se nebezpečí. A to právě teď přichází; v jednom okamžiku se dostáváme, stále navázáni na laně, do míst kde terén nabývá sklonu více než 50°. Ocitáme se na rozlehlé ledové plotně zvané Paso del Naso, zjišťuji, že visím jen na špičkách maček a zaseklém cepínu, prsty volné ruky v rukavici se bezvýsledně snažím zarýt do ledového povrchu. A pod námi prudká skluzavka a pak několikasetmetrový sráz na italskou stranu. Ledovcové skoby v této době ještě nepoužíváme, ale jak by se tady hodily! Překonáváme však i toto ošemetné místo a třesouce se hrůzou z přestálého nebezpečí pokračujeme přes pásmo trhlin. Cesta zpět už nevede.

V náhlém okamžiku propadám skrz křehký most z navátého sněhu. Pocit, kdy visíte v bortících se okrajích trhliny na roztažených pažích a pod sebou zoufale mávajícíma nohama nenacházíte oporu, je strašný. Smrtelná únava a několikeré stresové situace si vybírají svoji daň. Při sestupu východním prudkým svahem pokrytým nestabilní svrchní vrstvou sněhu, rozměklého od sálajícího slunce, se v okamžiku nepozornosti, vzniklém z nastalé apatie a podcenění situace, se mnou utrhne malá lavina a nezadržitelně se řítím dolů. Nikdy nezapomenu na zvláštní myšlenku, která v tu chvíli ovládne celou mojí bytost, utkvělý záblesk představy, že je konec všemu utrpení a čeká mě dlouhý, předlouhý odpočinek. Zprvu řízený pád se po dotyku maček s povrchem mění v nekontrolovatelnou sérii kotrmelců, kdy vůbec nevím co se se mnou děje a na chvíli ztrácím vědomí.

Když přijdu k sobě, připadám si jako ve zlém snu. Ležím na dolním okraji ohromné ledovcové trhliny, z jejíhož horního okraje jsem dopadl a jež se přede mnou rozšklebuje do několikametrové šířky jako chřtán Geigerova Vetřelce. Zlověstný dojem umocňují shluky několikametrových rampouchů visících z horního okraje praskliny, ze kterých crčí potůčky vody tající pod pražícím sluncem. Jen sněhový můstek, který jako zázrakem překlenuje trhlinu právě v místě našeho dopadu, nás ochránil před dalším pádem do bezedné, černé hlubiny. Trhlina shora nebyla vidět, jak je svah strmý, i když Kamzík později tvrdí, že mi o ní říkal. Od dopadu mě bolí hlava, rameno a lýtko, které dostalo prudký zásah mačkou na druhé noze, ale to není nic ve srovnání s tím, jak trpí Kamzík. Tím, že jsem ho strhnul svým pádem, letěl několik okamžiků po mně a dopadl na záda. Navíc mé zřícení trochu zbrzdilo lano, které se zařízlo do horního okraje trhliny a uvízlo v něm, kdežto on letěl volným pádem. Svíjí se teď na sněhu jako červ a mezi naříkavými vzlyky neustále opakuje: “Sory Marťas, že jsem tě nezadržel, sory, že jsem tě nezachytil…“, jakoby k neštěstí došlo jeho zaviněním! Co mám teď dělat?!

Chvilku sedím a jen tupě zírám před sebe jako bych odmítal věřit skutečnosti, jako bych seděl v kině a čekal, že na chvilku přerušený film bude pokračovat nějak sám, bez mého přispění. Ale to se nestane, musím se koncentrovat, musím zmobilizovat zbytky sil a dostat nás odtud. Na první pohled to nevypadá tak zle, Kamzík se po chvíli trochu vzpamatuje a i když vidím, že má velké bolesti, je ve strhaném obličeji úplně zelený, tvrdí, že to chce zkusit dál. Nacházíme se na úpatí hory, ze které jsme sjeli dolů na rozlehlou náhorní plošinu. Vlevo za skalami a sněhovým hřebenem tušíme vrchol Liskammu, před námi se tyčí vrcholy dalších čtyřtisícovek Pyramide Vincent (4215 m n. m.) a Balmenhorn (4167 m n. m.), na kterém se nachází bivak, k němuž máme dnes dojít. Ale dokážeme to? Náhle se nad námi objevuje vrtulník jako spásná ruka podaná ve chvíli nejvyššího ohrožení. Bleskově se dorozumíváme, chceme to zkusit dál, proto lehkomyslně signalizuji „NO“ pozdvižením levé ruky, zatímco pravou držím u boku. Vrtulník několikrát zakrouží, potom odlétá a my se znovu ocitáme ve všeobjímajícím tichu rušeném jen zvuky crčící vody z rampouchů v rozšklebené trhlině.

Ztěžka se zvedáme a po několika potácivých krocích, kdy rvu Kamzíka za sebou na laně hlubokým sněhem stále odmítaje uvěřit skutečnosti, nastává opravdu kritická chvíle. Kamzík má něco s páteří a po přestálém šoku přichází jeho zranění k sobě. Nemůže se vůbec pohybovat, zhroutí se v křečích na zemi, úpí bolestí a kope kolem sebe nohama obutýma do ostrých maček. Karimatka, kterou se snažím pod něj podložit je v několika okamžicích na cáry. Čas pro mě ztrácí rozměr, vnímám jen sílu přítomného okamžiku. Nebudu popisovat anabázi opětného přivolání vrtulníku, ale podaří to po několika neúspěšných pokusech trvajících celé věky. Navíc na poslední elektrony z baterie jediného mobilu, který máme! Akce záchranářů je rychlá a odborná; po několika okamžicích se za rachotu rotoru vznášíme nad alpskými vrcholky. Kamzík je uvězněn a znehybněn v záchranném pytli, já jsem ohromen nezvyklými výhledy. Stále se nedokážu přizpůsobit skutečnosti, jsem jako v transu, mám pocit jako bych hrál vedlejší roli v nějakém trapném akčním velkofilmu.

Vrtulník nás vysazuje na letišti a rychlá sanitka nás odveze do nemocnice v Aostě. Kamzíkova diagnóza po rentgenu: dva prasklé bederní obratle. Popisovat náš několikadenní pobyt v nemocnici by vydalo na další příběh. Omezím se na konstatování, že pro Kamzíka se nakonec po neskutečných peripetiích podařilo sehnat vládní letadlo pro převoz do Vojenské nemocnice v Čechách a já jsem dojel nazpět autem z parkoviště v Zermattu. Kamzík strávil dva měsíce letních prázdnin v korzetu, úraz u něj neměl naštěstí žádné vážnější následky. Já jsem získanou zkušenost zhodnotil nesčíslněkrát v následujících akcích.

Großglockner II. 2002

 

Großglockner, 2002

První výprava s Kamzíkem, parťákem, kterého jsme s Radkem poznali na zájezdu Adventury. Premiéra ve vysokých horách. Nemáme dosud žádné zkušenosti, ani natrénováno, dokonce i počasí je proti nám, předpověď na další dny je velmi špatná. Celou cestu na chatu Stüdlhütte prší a pak i sněží, zabloudíme v husté mlze. V noci je takový vichr, že k nám stěnami winterraumu, zachvívajícími se pod jeho nárazy, proniká sněhové jíní. Ve spodní části chaty jsou tři Polky, které čekají na návrat svých partnerů a celou noc neuvěřitelně nahlas naříkají tak, že se nedá spát.

Druhý den ráno je zima, ale obloha je modrá bez mráčku. Kamzík mě doslova „vytáhne“ nahoru na laně, Radek zůstává na chatě, protože mu není dobře, překonává nějakou virózu. Při výstupu zasněženým svahem k chatě Erzherzog Johann Hütte Kamzík uklouzne a poprvé zažívám pocit při zajištění padajícího parťáka na laně omotaném okolo cepínu zabořeného do sněhu. Na úpatí skalního předvrcholu váháme, zda pokračovat, protože je už pozdě, cca 16:00 hodin. Před kritickým místem, které tvoří několik metrů široké sedlo Pallavicini s ostrým, vyvátým hřebínkem, Kamzík, který až do této chvíle vede výstup, zaváhá a přemlouvá mě, abychom se vrátili. Před očima mi probíhá celá síla toho okamžiku, co všechno se od něj může odvíjet a co to pro mě znamená, a tak, i když jsem totálně vyčerpaný a jímá mě hrůza při pohledu na exponovaný, vzdušný předěl, najdu v sobě morální sílu přesvědčit ho, abychom pokračovali.

U vrcholového kříže, kdy křičíme do prostoru naše vítězství, zažívám pocit srovnatelný s dojmy při narození prvního dítěte, nebo nejsilnějšího orgasmu. Už nikdy potom nic podobného neprožívám, i když dosáhneme mnohem vyšší a obtížnější výstupy a srovnatelné extáze z dosažení vrcholu. Celou cestu nepotkáváme živáčka.