Jak vlastně vznikl nápad lézt na 3360 m vysokou Hochalmspitze, nejvyšší horu masívu Ankogelgruppe v rakouských Vysokých Taurách? Kopec, který je v seznamu 72 třítisícových vrcholů označován jako jeden z nejnáročnějších (Dieter Seibert: Alpské třítisícovky, Alpress, 2007). Byl jsem to já, kdo měl za úkol po loňském zájezdu na Grossvenediger vymyslet další cíl. Nenašel jsem totiž tehdy sílu a odhodlání k výstupu a na návrat Radka a syna Lukáše z vrcholu jsem čekal sám na chatě. Jakožto nejslabší článek jsem tedy měl vymyslet letošní program. Přiznávám, že motivace ke zdolávání vysokých kopců u mě s každým přibývajícím rokem klesá. A tak až ke konci dubna, kdy mě Radek upozorňuje na tento můj závazek na jedné z rodinných sešlostí, nacházím nazdařbůh na internetu právě Hochalmspitze, tuto pomyslnou královnu Vysokých Taur. Na dotaz odeslaný emailem, zda je tento cíl dostatečně motivační, dostávám podle zvyku okamžitě nadšenou odpověď, že si adresát na tuto horu již dlouho brousí zuby.
Tak a je to, teď už nemůžu couvnout. Opravdu jsme ale zvolili dobře? Tyto pochybnosti mě napadají, když z popisu túry dodatečně zjišťuji, že se jedná o „ambiciózní výstup, vhodný i pro začínající alpinisty” (sic!). Tak to mě teda podržte, jakýpak já jsem alpinista? Vysokohorský turista, budiž, ale i když mám na křížku dvacet čtyřtisícovek, s pokračujícím věkem se výkonnost nezvyšuje. A psychická odolnost už vůbec ne. To je naopak ten hlavní aspekt, který pracovně nazývám “syndromem stařeckého strachu”, neboli obav spojených s předpokládanými nástrahami a obtížemi při výstupu, kterých se prostě už nemůžu zbavit. Kde jsou doby, kdy jsem i na nejtěžší túry vyrážel s lehkostí a mladickou bezstarostností. Prostě vždy s bezvýhradnou vírou, že na vrchol vylezeme, ať se děje co se děje. Jiná varianta nepřicházela v úvahu a celých dvacet let to takto vycházelo. Až přišel nucený ústup z místa těsně pod vrcholem 4274 m vysokého Finsteraarhornu v roce 2021. Tady se to ve mně zlomilo, ztratil jsem to nejcennější co horolezec má: jistotu o vlastní nezdolnosti, neoblomnosti a s nimi spojeném sebevědomí. Jakoby múza, která po léta dodávala mysli inspiraci a odhodlání a tělu téměř nadlidskou sílu překonávat ty nejtěžší obtíže, najednou vyhasla a rozplynula se jako letní obláček.
S mučednickým povzdechem objednávám dva dny nocleh na chatě Gießener Hütte a kopii potvrzení posílám svému parťákovi s odkazem na zmíněný popis túry a dovětkem, že nepůjde o úplnou procházku. Z okamžité odpovědi lze vycítit opět radostné očekávání:
Ahoj Marťas, díky za zařízení.
Jo, bude to pěknej výšlap. Hlavně ta chata leží docela nízko, takže z chaty na vrchol to bude asi 1100 metrů 😊
Pár dní před odjezdem pak přichází tento email:
Tak už se nám blíží výstup na Hochalmspitze.
Cesta trvá cca 6 hodin, tak abychom byli v kempu Brunner mezi 19 a 20 hod, abychom si mohli dát večeři a pár piv. V pátek ráno, když budeme chtít, tak nemusíme spěchat a můžeme se ještě dopoledne trochu válet u jezera, dát si v kempu ještě oběd. Po obědě bychom přejeli cca hodinu na parkoviště u přehrady Ausgleichsspeicher, kde je nástup na cestu ve směru na chatu Giessener Hutte. Výstup na chatu trvá jen cca 2 hodiny, takže by to mělo být úplně v pohodě. Přemýšlel jsi nad tím, jakou cestou jít na vrchol Hochalmspitze? Je tam několik variant.
Horám zdar!
Radek
To je perfektní plán, hodný Ráďových ambicí vyrovnat se v této úloze svému mentorovi, tedy mně. Mno, podle pravdy musím říct, že aktuálně je ten kluk už asi dál než já, ale bývaly doby, kdy jsem itinerář trasy vymýšlel sám a můj parťák přišel k hotovému. To je ale už hodně dávno, dnes se rád podřizuji a přidávám nanejvýš některá vylepšení.
Podle dohody přijíždím tedy vlastním autem za Ráďou na Chodov, přehazuji bagáž do jeho auta a brzy už frčíme po dálnici na Dolní Dvořiště. Už bych tu sám mohl jet poslepu, projížděli jsme tuto trasu nesčetněkrát, zpaměti mohu vyjmenovat rakouské vesničky za hraniční čárou: Leitmannsdorf, Vierzehn, Apfoltern. Tahle romantika ale také někdy skončí, i když to zřejmě ještě nějakou dobu potrvá. Pět úseků mezi Českými Budějovicemi a státní hranicí u Dolního Dvořiště se sice postupně uvádí do provozu a kompletní dokončení celé jihočeské D3 až k hranici má proběhnout už příští rok, ale rakouská strana navazující úsek rychlostní silnice S10 směrem k českým hranicím plánuje dokončit mezi lety 2031 a 2033. No uvidíme, zda se nějaká vlivná síla nebo vynucená situace nepostará o rychlejší dokončení této důležité vojenské tranzitní osy sever – jih. Nicméně již u Freistadtu, necelých 23 km za českými hranicemi, se napojujeme na čerstvě dokončený úsek a pěkně frčíme dál.
U benzinky před Linzem nás vyhledá mladý Slovák a s důvěrou se ptá, zda bychom ho nesvezli. Prázdniny tráví sólo cestou na zkušenou do Švýcarska a když uslyší o cíli naší cesty, rychle se domluvíme, že ho vezmeme alespoň k Salzburgu. Je mu osmnáct a v dnešní době, kdy většina mládeže tráví čas u počítačů nebo honěním peněz na brigádách, působí jako zjevení. Nemá detailní plán, netrápí se tím, kde bude zítra, chce prostě zažít něco opravdového. V plánu má i nějaký menší švýcarský vrcholek, a tak se zatajeným dechem naslouchá naším historkám z hor. Ztělesňuje tu vzácnou, naivní, ale naprosto nespoutanou svobodu, kterou mu člověk v duchu tiše závidí. Když ho vysazujeme na odpočívadle před Salzburgem, přejeme mu šťastnou cestu a díváme se za jeho hubenou postavou s batůžkem, mizející za zákrutem směrem k lesu, kde hodlá přespat. Ještě dlouho potom mlčíme a přemýšlíme o tom, co všechno tahle syrová svoboda obnáší. Nakonec se shodneme, že ačkoliv jde o extrém, vlastně mu rozumíme a tak trochu i závidíme.
Do městečka Döbriach u jezera Millstätter See, kde hodláme strávit odpočinkový večer i příští dopoledne, přijíždíme až v 19 hod, kdy mají pochopitelně všechny kempy již zavřenou recepci. Chvíli zmateně přemítáme u sklopené závory, zkoušíme obvolat nedostupná telefonní čísla a potom Radek opět projevuje svůj organizační cit i schopnost operativně řešit nenadálé situace. Na mapě zjišťuje přítomnost blízkého hotelu Seeblick, který má mít podle Bookingu volné ubytování. A také jeden pokoj pro nás má, jak o chvíli později zjišťujeme v recepci od tmavého indického týpka. Je velmi ochotný, i když jeho mírně zženštilý zjev dává prostor k úvahám, zda se jeho služeb “guest relations” nevyužívá i k jiným účelům. Také z jeho výrazu tváře a tónu řeči nelze rozeznat, zda za poskytnutí noclehu nebude požadovat něco navíc. A nebyli bychom to my s Radkem, abychom tuto teorii náležitě nerozvedli v následující rozmluvě, nad jejíž úrovní by kritici našeho gymnaziálního humoru nejspíš jen pohoršeně zvedali obočí.
Nakonec jsme tedy ubytováni v třílůžkovém pokoji a poté co pracovně vymezujeme indickému týpkovi výklenek nad skříněmi, kdyby náhodou neměl kde spát, vyrážíme po 20. hod za jídlem a zábavou. Pochopitelně ve vší slušnosti, žádný mejdan nebo orgie, neboť všechny silácké vtípky o možném rozptýlení na našich cestách končí vždy v rovině teoretické. Stačí připomenout, že vrcholem našich praktických machistických akcí bylo společné foto v loňském roce s mladou atraktivní servírkou, která roznášela jídlo v restauraci na Pomezních Boudách. A to jsme ještě notnou chvíli předtím nervózně losovali, kdo ji má o zvěčnění požádat a riskovat tak „historické znemožnění”.
Jdeme se tedy pouze projít asi půl kilometru k pláži jezera a také se někde najíst, protože hlady nám kručí v žaludcích. Hotelová restaurace již nevaří, ale nacházíme útočiště v malé nábřežní restauraci Don Corleone se sympatickou obsluhou, srbským mladíkem, který se nad námi smiluje a přináší nám dvě pizzy a piva, i když má zavírací dobu do 21 hod. což je za pár minut. Dojídáme, popřejeme Srbům hodně štěstí při utkání evropské ligy ve fotbale mezi Crvenou Zvezdou Bělehrad a Viktorkou Plzeň, dokončujeme krátkou procházku večerním soumrakem liduprázdnou promenádou podél břehu jezera a loudáme se zpátky do hotelu. Zde si v restauraci dáváme po jednom pivu společně s několika důchodci, kteří jsou zde na skupinovém zájezdu. V půl jedenácté již zařezáváme a noc proběhne v poklidu, jen kolem páté hodiny ranní se městečkem rozlehne vytí sirén. Snad nenadálý výjezd hasičů k nějaké místní nehodě, ale jinak vládne absolutní klid.
Ráno po probuzení mě Ráďa chvíli podezírá, že jsem si něco začal s indickým týpkem, zatimco on spal. Následuje krátká výměna názorů o možnostech reálného uskutečnění takové události, čímž hned od rána panuje veselá atmosféra. Oba totiž podvědomě tušíme, co přijde. Víme, že tohle jsou poslední bezstarostné okamžiky, které už brzy vystřídá námaha, utrpení a možná i nebezpečí. Ale do té doby chceme prostě vypnout a užít si přítomnost – a jdeme tomu naproti s nebývalým odhodláním. Na výstup se samozřejmě těšíme. Je to pro nás jako vždycky velká výzva; zkouška organismů utopených v moři civilizačních návyků a pohodlných stereotypů. Pocit nebezpečí je jako doušek z poháru skutečného života a existuje jen málo způsobů, jak ho ochutnat tak ryze jako právě v horách. A nic na tom nemění ani fakt, že na mě očekávání příštích hodin leží jako těžká deka. Přesto to chci zažívat znovu a znovu. Ten pocit katarze, když člověk po těžkém výstupu nakonec stane na vrcholu, je totiž droga, které se nic na světě nevyrovná.
Venku se rodí krásný letní den, dáváme si opulentní snídani v hotelu a jdeme ke koupacímu areálu, kde jsme se procházeli včera. Jak jinak zde vypadá prostředí dnes. Promenáda je lemována několika areály, travnatými či písečnými plážemi se vstupy do vody, restauracemi, občerstveními, obchody i příslušným zázemím se sprchami, půjčovnami lodiček, paddleboardů nebo lehátek. Najdete zde vše pro sportovní i vodní aktivity, možnosti vyžití, zejména pro rodiny s dětmi, jsou tu opravdu nepřeberné. A všude je živo, travnaté pláže jsou zatím zpola zaplněny vesměs rodinami i dvojicemi v důchodovém věku, v mělké vodě a na blízkém skokánku řádí parta výskajících dětí, na terasách restaurace s výhledem na jezero odpočívají místní dovolenkáři. Platíme vstupné do areálu Strandbad Burgstaller, nacházíme místo na travnaté pláži a převlékáme se do plavek. Vysloužím si udivený pohled několika rekreantů, když na zemi okázale rozkládám svoji kapesní osušku, zvící cca 30 x 50 cm, obzvláště Ráďa se ušklebuje, když vedle rozprostře svůj rodinný frotýr, který zabírá místo tak pro osm lidí. Pod ručníky necháváme doklady i mobily a v bezbřehé důvěře, že jsme součástí fungujícího vesmíru, se vrháme do vody. Užíváme si plavání a teprve když zjistíme, že jsme asi tak půl km od pláže, přemítáme, zda již doplaveme až na druhý břeh, vzdálený odhadem 5 km, nebo jen doprostřed vodní nádrže. Protože nechceme místním záchranářům působit potíže, obracíme to a doplaveme alespoň k SV břehu, části sousedního areálu, kde do jezera ústí malá, ale bystrá říčka Riegerbach. V jejím ledovém proudu chvíli dovádíme jako malí kluci a teprve když přestávám cítit končetiny od chladu, doplaveme konečně zpátky k našemu štrandu. Je nádherný den, slunce svítí na vymydlené, blankytně modré obloze, s pivkem v ruce sedíme na ručnících, já tedy napůl na trávě, a klábosíme o všem možném. Téma výstupu je podvědomě zapovězeno, teď si to tady prostě chceme užít.
Ale každá legrace jednou skončí, blíží se poledne, zvedáme se a mobilizujeme naše těla k činnosti. Dáváme si ještě v hotelové restauraci oběd a pak již nasedáme do auta, směr Gmünd, údolí Maltatal a dále parkoviště pod chatou Gießener Hütte. Ve městečku Brandstatt odbočujeme do 12 km dlouhé doliny Gößgraben. Během jízdy již živě diskutujeme aspekty a varianty výstupové trasy. Jednak bude důležité, zda je dolina uzavřena pro auta, protože pak by nám k celkové vzdálenosti přibyl významný příspěvek 900 m převýšení. Zatím to ale nevypadá, jedeme po zachovalé asfaltce a po serpentinách stoupáme k cíli. A dále se nemůžeme rozhodnout pro výstupovou trasu. Pro nás teď existují v podstatě dvě varianty: normální cesta Rudolfstädter Weg přes hřeben Detmolder Ridge a Steinerne Mandln. Jde o nejpoužívanější trasu z východní strany. Spojuje skalní a ledovcovou turistiku s lehčími ferratovými úseky, jak se píše v průvodci. Druhou možností je západní hřeben Detmolder Grat, což je exponovanější a techničtější varianta nabízející krásné lezení po pevné žule. Naše rozhodování ještě více zviklá nečekaná příhoda, kdy bereme do auta dva stopaře, mladou rakouskou dvojici, která má namířeno stejným směrem. On velmi znalecky vypráví o výstupu a tvrdí, že na webových stránkách chaty je uvedeno, že normálka je uzavřena kvůli padajícímu kamení. V tu chvíli je má nálada na bodu mrazu, protože jestli jsem se až doteď uklidňoval, že máme k dispozici jednodušší trasu, tak tato možnost by tímto padla. Nicméně na sebe s Radkem po očku mrkneme, však ono to nějak půjde.
Konečně přijíždíme na malé parkoviště poblíž vyrovnávací nádrže, přehrady Ausgleichsspeicher Gößkar, kde se loučíme s našimi mladými společníky a po projetí závory parkujeme na jednom ze dvou posledních volných míst. Nakonec tedy byla cesta kompletně průjezdná, nepochybujeme, že i nadále nám budou okolnosti příznivy a že se nám otevře ta nejvhodnější výstupová linie.
Balíme věci. Poprvé po více než dvaceti letech si beru nový, odlehčený batoh, protože se pevně držím minimalistického pravidla: letos opravdu jen to nejnutnější. I když si s Ráďou tuto zásadu vtloukáme pokaždé do hlavy a vzájemně se přesvědčujeme o její nutnosti, v praxi selháváme s železnou pravidelností. Běžně s sebou táhneme spoustu věcí, o jejichž zbytečnosti nás ani desítky let zkušeností nedokázaly přesvědčit. Jsou to jednak potraviny – krajíce chleba, paštiky, salámy, sýry a nesmyslné množství müsli tyčinek. Dále oblečení, které nikdy nevyužijeme (náhradní kalhoty, mikina, triko, ponožky), ale i další propriety jako busola, karty, lékárnička nebo placatka vizoura. Z lezeckého materiálu pak břemena v podobě množství smyc, úvazů, karabin, ledovcových šroubů či náhradních osmičky nebo kyblíku na slaňování. Každá věc váží pár desítek gramů, ale dohromady tvoří kilogramy, které při výstupu neskutečně bolí.
Samostatnou kapitolou je voda. Ráďa s sebou běžně bere dva litry i více; vzhledem ke své konstituci to zvládá bez mrknutí oka, ale u mě se každé kilo navíc projevuje dramaticky. Každý ví, že s prázdným batohem se stoupá lépe, ale ve svých letech už ten rozdíl vnímám zatraceně citelně. Proto jsem se letos rozhodl pro opravdu radikální řez.
Sestavit optimální výbavu ale není jen tak – je to věčný kompromis. Na jedné straně stojí snaha po pohodlí a připravenost na nepřízeň počasí, hlad či chlad, na straně druhé pak odvaha zbavit se věcí, bez nichž se dá nouzově obejít. Při rozhodování nad položkami, jako je ledovcový šroub, helma nebo alufólie, se neustále vrací ta klasická otázka: Co by, kdyby? Co když se dostaneme do situace, kdy to budeme potřebovat? Kdysi nám před výstupem na Weissmies jeden horský bergführer vštěpoval, že s sebou vždycky bere všechno, protože při případné záchraně jde o vteřiny a při čekání na odbornou pomoc může být pozdě. Na druhou stranu, existuje výbava, o jejíž nutnosti lze s úspěchem pochybovat – náhradní kalhoty, spací vložka, zápisník, ručník nebo pantofle na chatu. Byly doby, kdy jsem na extrémně náročnou Monte Rosu kromě karet tahal dokonce stolní šachy, náhradní kartuš k vařiči nebo – světe div se – mazadlo na boty!
Naši původní myšlenku naprosté soběstačnosti se stanem, spacáky a ešusem jsme přitom opustili už dávno, někdy kolem roku 2010. Zlomovým bodem byl pravděpodobně rok 2006 a památný výstup na Hochtor, kdy nás celodenní liják poprvé zahnal pod střechu chaty. Od té doby jsme strategii přehodnotili; i když jsme pár dalších akcí ještě odchodili s plnou polní, postupně jsme si zvykli nocovat raději na chatách, v bivacích nebo winterraumech. Teď je čas udělat další krok – konečně definitivně odlehčit.
Každý výstup je pochopitelně jiný a vyžaduje některé obměny ve výbavě. Například na vysokohorský trek je nutná odlišná výstroj než na ferraty. A tady se právě dostáváme k dnešní túře, která je typicky ferratová s trochou skalního, resp. mixového lezení. S lezením na tzv. hromosvodu máme zkušenosti, i když se rozhodně nejedná o denní chleba. Naopak jde spíše o výjimečný způsob lezení a dodnes jsem si třeba ještě nestihl opatřit ani tzv. ferratový set. Ráďa si ho kdysi pořizoval na soutěsku Postalklamm, ale dnes ho s sebou nemá, pravděpodobně aby mě neznevýhodnil. Ale možná ho jen nemohl doma najít.
Od těchto úvah se odvíjí i naše balení. Jako náhradu za ferratový set, který de facto považuji za další zbytečnou zátěž, používám od památného výstupu na Grosser Priel sestavu pomůcek tvořenou na několikrát stočeným, asi třímetrovým kusem lana, propojujícím sedák s prsákem a zakončeným na obou koncích karabinami. Na ocelovém laně se s tím dá fungovat úplně normálně, přecvakáváte a žijete v iluzi bezpečí. Stočené lano má při pádu zafungovat jako tlumič rázu, ale ruku na srdce – doporučit se to nedá ani náhodou. Stačí si představit tu fyziku: v případě pádu se smyčka na hrudi utáhne tak brutálně, že sedák i prsák přitáhne k sobě a člověk má rázem po dechu, ještě než vůbec dopadne. Takže pokud to myslíte s ferratami vážně, udělejte si radost a pořiďte si raději normální, poctivý set. Pochopitelně úplně nejlepší rada zní: lezte tak, abyste pokud možno vůbec nespadli.
Co se týče dnešního výstupu, po krátkém dotazu zjišťuji, že Ráďa s sebou nemá ani prsák a hodlá ferratovou pasáž překonat se dvěma nakrátko uvázanými karabinami a odsedkou. Já si po krátké úvaze beru prsák s sebou alespoň na chatu, dál se uvidí. Beru lékárničku, přestože jsme z ní za 25 let použili pouze náplast a acylpyrin, ale to je jediný ústupek z mé odříkací taktiky. Tím jakýkoli nadstandard končí, dále beru jen bundu, flísku, náhradní tričko a ponožky, mačky, cepín, smyce, nejnutnější karabiny, slaňovací osmu, cepín. Z potravin pouze pár müsli tyčinek a litr vody. Nebereme s sebou tentokrát návleky ani helmu. Vezmu ale bez řečí lano, které v posledních letech nosím k chatě a zpět, zatímco Ráďa jej přebírá ve vyšších partiích. I tak ale, když si batoh hodím na záda, cítím s úlevou výrazný rozdíl oproti jakýmkoli předchozím výpravám. S tímhle to prostě vyběhnu, myslím si optimisticky, zatímco připravuji teleskopické hůlky, nasazuji kšiltovku a své dioptrické sluneční brýle. Ráďa je také připraven, zavírá auto a vykračujeme ve slunečném odpoledni po široké cestě směrem k chatě. Čeká nás převýšení necelých 600 m, což ve srovnání s jinými chatami nestojí téměř za řeč. Například na Hörnlihütte na Matterhornu jsme museli překonat výškový rozdíl skoro dva kilometry!
Jdeme zvesela a svižně, širokou příjezdovou cestu si krátíme romantickými zkratkami lesem, za dvě hodiny jsme na chatě. Dáváme si hned jedno pivko a potom ještě jedno. Chata je plná, obhospodařují ji dvě sympatické dámy středního věku. Jedna z nich nás eviduje podle rezervace a ukazuje pokoj, společnou ložnici s místy ke spaní na horních palandách. Chata je prý kompletně plná, takže si moc vybírat nemůžeme. Zabydlujeme se a po krátké opalovačce na lavici u chaty jdeme rovnou na večeři. Potom ještě poslední pivo a jdeme brzy spát, částečně také proto, že výjimečně nehrajeme karty, které jsem též nevzal z úsporných důvodů. No, možná tento nadměrný asketismus příště ještě přehodnotím. Napadlo mě totiž, že jsem jako dárek nedávno od někoho obdržel miniaturní mariášky a že by to byla výzva pro Ráďu, který začíná na blízko hůř vidět. Konečně bych tak mohl začít vyhrávat.
Ráno nám zvoní budíky v 5:30, vstáváme do vlahé noci, balíme nejnutnější věci k výstupu a jdeme na snídani. Musím říct, že poslední jednu až dvě hodiny před budíčkem nespím, převaluji se na posteli a z horečně pracujícího mozku mi vyskakují před očima nejrůznější představy. Jaké to dnes bude? Zvládnu to a jak? Co když mi dojdou síly nebo se mi zatočí hlava na nějakém exponovaném místě? Jak to bude s dechem, bude to lepší než minule, kdy jsem musel výstup na Grossvenediger vzdát?
Tady musím udělat malou odbočku k dechovému cvičení. Metodu Oxygen Advantage, kterou jsem v minulém roce absolvoval s Janičkou jako jednorázový kurz, jsem si rychle osvojil a dál ji rozvíjím podle vlastních představ. Snad mi čtenáři odpustí tenhle exkurz do teorie, na němž jsme pracovali společně s mojí ženou. Jde v podstatě o systém funkčního dýchání a simulaci vysokohorského tréninku, jehož hlavní pilíře jsou dva: zaprvé přechod na správné, pomalé a tiché dýchání nosem namísto dýchání ústy, a zadruhé cvičení se zadržováním dechu (hypoxie), které zvyšuje toleranci těla na oxid uhličitý a zlepšuje okysličování tkání.
Kurz mi otevřel oči v tom, že dokážu dýcháním – resp. prací s dechem – zásadně ovlivnit vlastní výkonnost. Dřív jsem totiž stoupal do kopce klasicky: zrychlil jsem dech, snažil se ústy nabrat co nejvíc vzduchu a mezi tím v krátkých intervalech odpočíval a supěl jako lokomotiva. Kdo zná popisy našich dřívějších výstupů, ten si to jistě živě vybaví. Výsledkem byla pravidelná hyperventilace neboli lapání po dechu a dechová tíseň. Tělo se dostalo do kyslíkového dluhu, nahromadil se CO2 a zapnul se nouzový režim (sympatikus). Místo klidného břišního dýchání nosem se do hry zapojily pomocné dýchací svaly v hrudníku a ramenou. Rychlé dýchání ústy ale také paradoxně vede k příliš rychlému vydechování oxidu uhličitého, což spolehlivě přináší motání hlavy, brnění prstů, paniku a tzv. hyperventilační tetánii.
Většinou těchhle stavů – od závratí přes tuhnutí svalů až po křeče v prstech rukou způsobené respirační alkalózou – jsem si v minulosti poctivě prošel. A velkou roli v tom hrála i hlava: stres vyvolá rychlé dýchání, to přinese fyzické příznaky a strach z nich celý stav ještě zhorší, takhle se celý ten proces hezky zacyklí.
Nebudu ale dlouze zdržovat teorií, dnešní praxe v terénu vypadá mnohem prozaičtěji. Jakmile se přede mnou objeví náznak stoupání, přepínám do dýchacího režimu. Mírně zpomalím chůzi, hluboce se nadechnu nosem, na vteřinu zadržím dech a vydechnu ústy. Počítám přitom vždy kroky: jeden, dva, tři, čtyři. Podle možností jako je délka a sklon svahu opakuji několikrát, ale minimálně pětkrát. Pokud jdu do dlouhého stoupání, po chvíli sérii nádechů s výdechy opakuji. Nádech musí být tak hluboký, že s poslední silou bránice rozepnutím plic zaplníte ty nejzazší sklípky průdušnic; výdechem naopak z plic vypudíte poslední molekuly vzduchu. Je to fuška, hlavně v prvních chvílích, kdy má člověk pocit, že se mu roztrhne hrudník a plíce vyplivne před sebe na kameny. Ale funguje to. Chce to jen trénink. Ideální zkouškou ohněm je v tomhle směru plavání kraulem – pokud tam nezvládnete hluboký nádech a výdech, po padesáti metrech kompletně vytuhnete.
I když při uvedeném cvičení někdy téměř ztrácím vědomí, po absolvování se dech zklidní a jsem schopen stoupat dál bez zastavení a odpočívání.
Zatímco nervózně skládám věci do batohu a bojuji s pochybnostmi o vlastních silách, snažím se mozek přimět k věcnému přemýšlení. Co budu potřebovat: mačky, cepín, sedák, pár smycí, nějaké prusíky, karabiny, osmu. Co prsák, mám si ho vzít, když ho Ráďa nemá? V přítmí cimry za svitu čelovky jej nakonec odkládám stranou, však to nějak vystoupáme i bez něj.
Vykonáváme velkou potřebu v kóji luxusní umývárny a scházíme se v jídelně spolu s dalšími horaly. Snídaně je pestrá, i když poněkud skromná, vzhledem k ceně ubytování i tomu, že chata je v dosažitelné vzdálenosti možnosti zásobování autem. Klid v místnosti, osvětlené úsporným světlem, ruší jen tlumený hovor a občasný cinkot příborů. Každý je tu sám se svým odhodláním, svým záměrem a nadšením, případně neklidem a obavami. I když, s tou poslední jmenovanou zátěží jsem tu nejspíš já sám, většina přísedících jsou zkušení, poloprofesionální lezci, kteří podobných výstupů podnikají každoročně desítky. Zajímavé je, že nejméně polovina osazenstva chaty jsou ženy a dívky. Ne všichni jdou na feratu, někteří pokračují dále horskou trasou přes hřeben na další chatu, jiní mají v úmyslu zdolat lezecké trasy v jiné části masívu.
Po půl sedmé jsme připraveni před chatou, začíná svítat a my vyrážíme po široké kamenité cestě kolem heliportu a nad chatou přistaveného menšího winterraumu vzhůru. V zatáčce za touto dřevěnou boudou, kousek nad chatou, se nachází u cesty malé návěstí s ručně vyvedeným nápisem: “Die normale Route um Steinerne Mandln wird wegen Steinschlaggefahr nicht empfohlen.”Výstup normálkou tedy není „zakázán”, ale pouze jej „nelze doporučit” kvůli možnému sesuvu kamení. S Radkem na sebe chápavě kývneme; takže je to jasné, jdeme normálkou. Takovéhle místní triky na nás, staré mazáky, neplatí. Na nejbližším rozcestníku, kde je směrovka na normální trasu Rudolfstädter Weg zuřivě přeškrtána, si náš dohad jen potvrzujeme: nějakým umanutým vůdcům zřejmě překážejí vystupující lezci normálkou, zatímco oni se s nimi střetávají při sestupu z druhé strany okružní trasou přes Detmolder Grat. To, že v horách padá kamení, ví přece i malé děcko, proto tento argument může zabrat skutečně jen u nezkušených návštěvníků. Anebo u těch extrémně poslušných a disciplinovaných. Samozřejmě varování o padajícím kamení je potřeba brát vážně vždy a na kritických místech u kopců typu Matterhorn, Dufourspitze nebo Mont Blanc jsme se sami poučili o jeho opodstatnění. Klimatická změna, byť není primárně způsobena antropogenní činností, je nezpochybnitelná a do moderního alpinismu se propisuje čím dál tím drsněji. Alpské ledovce tají děsivým tempem doslova přímo před očima a s tím, jak odtává věčný sníh a promrzlá skála ztrácí permafrost a svou přirozenou „cementovou“ výztuž, se terén stává nebezpečně nestabilním. Kamenné laviny a náhlé, nečekané závaly uvolněných balvanů dnes hrozí i v místech, která byla dříve považovaná za celkem bezpečná. Procházet exponovanými hřebeny a žlaby tak už není jen otázkou fyzické kondice, ale především neustálého, ostražitého naslouchání horám – člověk musí počítat s tím, že hora pod nohama už zdaleka nedrží tak pevně jako dřív.
Vzhledem k tomu, že v žádném průvodci ani popisu výstupu nebyla o padajícím kamení zmínka, nepřikládáme této informaci zvláštní důležitost. Také dvojice lezců před námi bez rozmýšlení odbočuje u rozcestí doprava, tedy na normálku. Postupujeme dále, zkouším zapojit své nácviky s dýcháním a hle, zdá se, že to zabírá! Chvílemi se sice námahou točí trochu hlava, ale dokážu pokračovat bez přerušení a docela slušným tempem až ke dvěma malým karovým jezerům, přes ledovcový kolektor a zbytek sněhového splazu a dále k nástupnímu místu k lezení pod ohromnou žulovou stěnu. Tato stěna uzavírá kuloár a už zdálky vidíme dvojici před námi, jak ve výšce ručkuje po hromosvodu, umístěném odvážně na jejích kolmých partiích.
Tak je to tady, říkám si, zhluboka se nadechuji a sbírám odvahu. Usazeni na větší kámen, pozorujeme skálu nad námi, zvedající se do výšky 200 m, zakončenou hřebenem, který vpravo od výstupové trasy přechází do několika ostrých skalních zubů, zvaných Steinerne Mandln – kamenní mužíci (3 158 m n. m.). Tato stěna spojuje zbytek ledovce Trippkees se samotným hřebenem, odkud trasa dále pokračuje méně strmým, ale stále exponovaným terénem až na vrchol Hochalmspitze (3 360 m n. m.).
Slunce už sice dávno vyšlo a svítí na modré obloze, ale my stojíme ve stínu hory. Je docela chladno, a tak oblékám bundu. Svačíme müsli tyčinku, zapíjíme ji vodou a připravujeme výstroj: lano, lezecké pomůcky, sedák… A sakra! Kde mám sedák? Nervózně se probírám skromným obsahem batohu, zatímco mi v rozhárané mysli klíčí nepříjemné podezření: Je možné, že jsem ho nechal na chatě? To se mi ještě nikdy nestalo! Jenže po chvilce horečného přehrabování musím s hrůzou konstatovat, že je to tak.
„Ráďo…“ začínám opatrně a na vteřinu se odmlčím, abych slovům dodal patřičně dramatický nádech. „Zapomněl jsem na chatě sedák,“ dokončuji a snažím se, aby můj hlas zněl co nejklidněji. Připadám si jako v absurdním snu. Ti, kteří mě přesvědčují, že to se mnou ještě není tak zlé a že určitě podniknu spoustu dalších náročných výstupů, ať si tady v textu podrží prst a zamyslí se. To si ten trouba fakt nevzal naprosto základní kus výstroje? Co tam vlastně dělá v těch horách?! Prostě si tady vesele vykračuje jako na procházku, bez ferratové výbavy, bez helmy a nakonec i bez opravdu nezbytného sedacího úvazku.
Můj parťák odpovídá lakonicky, s nevyhnutelnou přímočarostí: „Tak to je v prdeli.“
Později vzpomíná, že jsem vypadal tak bídně a zkormouceně, až si myslel, že to s dalším výstupem nadobro vzdám, stejně jako loni na Grossvenedigeru.
Zatímco sedím jako hromádka neštěstí a přemýšlím nad nesmrtelností chrousta, můj parťák už testuje řešení: „A nemůžeš to nějak nahradit z toho, co máš u sebe?“ Je vidět, že jeho praktický mozek pracuje na plné obrátky. Tak jasně, vyrobit ze smyček a lana improvizovaný úvazek zvládnu, ale o to teď nejde. Problém je v tom základním faktu: v krizové situaci jsem prostě zase neuhlídal vlastní mozek. Matně si vzpomínám, jak jsem v ranním šeru odložil prsák v pouzdře, do kterého jsem předtím zasunul i tu inkriminovanou část výstroje… Tohle vysvětlení by možná obstálo před soucitnými babičkami v domově důchodců, ale ne při akci, kterou plánujeme půl roku, investujeme do ní spoustu energie a ujedeme stovky kilometrů. To má teď všechno padnout kvůli jedné stupidní nepozornosti? Podle pravidel bychom se měli otočit, na chatě vyhodnotit fiasko a udělat z toho jednoznačný závěr: vysokohorské výstupy už nejsou pro mě. A musím přiznat, že jedna část mého já by to řešení přijala s obrovskou úlevou.
Jenže to by tu nesměla být ta druhá část – ta, díky které jsem dnes tím, kým jsem. Když jsem v roce 1998 podnikl svůj sólo transformační výstup v Roháčích, popsaný v povídce Bílá bolest, vyvodil jsem z té zkoušky jasné krédo: vydržet a nikdy se nevzdat. Tuhle myšlenku upevnily další roky a stala se z ní dogmatická zásada. Existuje jen jediná cesta – nahoru! Žádný ústup, žádné fňukání, žádné výmluvy na únavu nebo špatné počasí. Tahle filozofie mi pomáhala překonávat překážky i tam, kde by jinak samotné tělo fyzicky nestačilo. Co se tedy od té doby změnilo? Kromě toho, že jsem o kus zestárnul…
Pod dojmem těchhle vzpomínek sbírám zbytky vůle a nutím mozek k akci. Splétám smyčky a prusíky do tvaru, který jen velmi vzdáleně připomíná sedací úvazek, a tenhle uzlový smotek si omotávám kolem pasu a stehen. Při případném pádu by mě to mělo udržet. V duchu vyhodnocuji spolehlivost nouzové konstrukce a shledávám riziko za akceptovatelné. Nejdůležitější pravidlo pro dnešek je beztak jasné: hlavně nespadnout.
Přes menší odtrhovou trhlinu v žalostném zbytku ledovce se dostáváme k úpatí stěny a Ráďa zkouší první metry hromosvodu. Přicvakne se karabinami a po ocelovém laně šplhá vzhůru až na první polici ve výšce 10 metrů. Obdivně ho sleduji, jak díky své fyzičce celkem bez problémů zvládá pohyb po kolmé stěně. Již dávno jsme rezignovali na podmínky tzv. čistého lezení, kdy ocelové lano slouží pouze jako jistící prvek, ale vlastní výstup se uskutečňuje prostřednictvím chytů na skále. Navíc tady by to šlo opravdu těžko, protože skálu tvoří téměř hladká žula, připomínající zmenšený El Capitan.
S hlubokým povzdechem cvakám karabiny do prvního úseku a táhnu ten antikvární balík masa, kostí a krve nahoru. Kupodivu to jde lépe, než jsem čekal, přestože mě strmost výstupu zaskočí. Přece jen je to dlouho, co jsme naposledy lezli „céčkovou“ feratu. Zatímco mě Ráďa natáčí na telefon, s funěním se drápu k němu na skalnatou polici. Poslední krok komentuji po svém: „To se snad posrali, ne? Co je to tady za prasárnu?“
„To má bejt jako turistika?“ soptím dál a vybíjím si vztek na imaginární strůjce trasy – a vlastně na všechny, kdo zavinili, že je to taková dřina. Ráďa je naštěstí na moje občasné výlevy zvyklý a přechází je s bohorovným klidem. Dobře ví, že tyhle emoce mi paradoxně dodávají odhodlání a že mě to za chvíli zase přejde. Nakonec si neodpustím hlášku, kterou mi můj švagr později se smíchem předhazuje a která zřejmě zůstane v našem zlatém fondu:
„Jestli tohle přežijeme, tak příště jdu už jen na trek.”
Postupně se nám podaří překonat těch 150 m stěny a jsme na rozbitém žebru tvořeném rozpukanými balvany, mezi kterými se místy vine ocelové lano dále po hřebínku. Pozdravíme se s „kamennými mužíky”, kteří zblízka narostli do úctyhodné několikametrové velikosti. Na druhé straně masívu pozorujeme skupinku na laně vystupující trasou přes ledovec Hochalmkees. Ten je poměrně rozsáhlý, i když lze pozorovat, že jeho povrch je tvořen hlubokým rozbředlým sněhem. Postupujeme doleva a překonáváme ošemetné místo, tvořené úzkou spárou, označené na mapě jako obtížný úsek. Zbývá zvládnout posledních 200 výškových metrů. Zdolané překážky mě nabíjejí neskutečnou energií, přeskakuji z balvanu na balvan, trasa je nádherně vzdušná a přiměřeně exponovaná. Slunce nám svítí z vymetené oblohy, zdálo by se, že je vše ideální. Sem tam potkáváme osamocené lezce, nebo i dvojice, vesměs perfektně vybavené helmami a ferratovými sety. Potkáváme i jednoho horala, který tu odpočívá schován za kamenem, jakoby na nás čekal. Krátce se s ním dáváme do řeči, je starší než já a to je co říct. Má na sobě klasické pumpky pod kolena a jeho obnažená lýtka jsou tvořena tuhým klubkem svalů a šlach. Tohle je pořád ještě trochu jiná liga než jsme my!
Z úzkého hřebene se dostáváme na rozlehlou suťovou plošinu. Zde můžeme alespoň na chvíli polevit v ostražitosti a naše mysl, unavená neustálým soustředěním, přijímá tenhle chvilkový oddych s obrovskou úlevou. Ještě několik výšvihů a před námi se objevuje vrcholový kříž, schovaný za částí hřebínku. V této části již odevzdaně přepínám na svůj dýchavičný režim, zdá se, že nad 3000 m.n.m. se již moje dýchací metody neosvědčují. Později sleduji video, ve kterém mě Radek natáčí několik metrů pod vrcholem; vratkými kroky a vrávoravým pohybem těla se po kouscích probíjím kupředu. Odpočívám a vydýchávám po každých dvaceti krocích. Přesto mě zaplavuje čistá euforie, když nakonec dosáhneme vrcholu – úzkého místa, kde už odpočívá několik horolezců. Panuje bezvětří a klid, zní tu jen tichý hovor. Vzájemně se zdravíme a já hned zachycuji zvědavé pohledy; některé jsou obdivné, jiné naopak skrz na skrz odsuzující, když si nás přeměří od hlavy k patě. Zejména můj nouzový úvazek, který mi teď splihle visí až ke kolenům, vzbuzuje u ortodoxních puristů tiché úšklebky a pohrdání.
Vrcholový kříž ční osamoceně na několik metrů vzdálené homoli, tvořené vysokou hromadou kamení. Vyškrábeme se k němu a po domluvě s jednou z místních dvojic se necháme vyfotit. Na homoli se nastupuje přes úzkou štěrbinu – směrem tam to jde celkem bez problémů, ale cesta nazpět vyžaduje chladnokrevný přeskok, zatímco po obou stranách zívají několikasetmetrové hlubiny.
Zatímco Ráďa zúžené místo s přehledem přeskočí, já v sobě marně lovím zbytky odvahy. Navíc mě znervózňují přihlížející horolezci, kteří na chvíli přerušují svačinu a se zjevným zájmem sledují, co předvedu. Několikrát se už téměř odrazím, ale pud sebezáchovy vítězí – nakonec celé to vzdušné místo potupně, leč bezpečně obkročmo přelézám.
Chvíli sice prskám vzteky nad vlastní nešikovností, ale pak se rozhlédnu kolem. Možná to dnes nebyla elegantní podívaná a styl zrovna nezískal plný počet bodů, ale sakra – jsme tady! Všechny překážky, zapomenutý sedák i vlastní pochybnosti jsme ustáli a před námi je jen cesta dolů a spousta dalších výprav, které na nás ještě čekají.