Rubrika: Ostatní vrcholy

Popis našich výstupů na významné kopce do čtyř tisíc metrů

Dachstein I. 2004

Lokalita: Dachstein je horský masiv v Severních vápencových Alpách. Nejvyšší vrchol, Hoher Dachstein (2995 m), je zároveň druhou nejvyšší horou Severních vápencových Alp Výchozí bod: Ramsau (1136 m) Vzdálenost z Prahy: 400 km, 5 hod Termín: červen  2004

Zhruba měsíc poté, co jsme zažili náš dobrodružný výstup na Grosser Priel, jsme vyjeli na další výpravu na Dachstein. Jednalo se o další aklimatizační výstup před cestou do již mnohem vyšších Bernských Alp. Na tuto výpravu jsme jeli ve čtyřech – Martin, já, Kamzík a Irena. Jednalo se pouze o víkendovou akci. Vyrazili jsme v pátek odpoledne a kolem druhé hodiny ranní jsme již byli na místě. Dachstein je vzdálen pouze okolo 400 km od Prahy, což je perfektní pro víkendovou akci. Noc jsme strávili na parkovišti, kde jsme si rozložili spacáky.

Kolem šesté hodiny jsme vyráželi na náš další výstup. Ze začátku probíhal výstup bez problému. Zhruba od 2000 m však ležel sníh, který nám začal velmi znepříjemňovat cestu. Místy jsme se propadali až po pás do sněhu a cesta se stávala velmi náročnou. Znovu se ukázalo, že letos byla zima opravdu tuhá s velkým množstvím sněhu. Nakonec jsme museli výstup pro velké množství sněhu vzdát. Pohybovali jsme se po svahu, kde hrozilo značné nebezpečí pádu laviny a sníh nám již nedovolil jít dál. Rozhodnutí vzdát výstup sice nebylo snadné, ale po naší zkušenosti z Grosser Prielu se nechtělo nikomu příliš riskovat. Rozhodli jsme se tedy, že si ve sněhu udupeme plošinu, sedneme si na batohy a budeme hrát karty. V rámci možností to byl docela dobrý nápad a skutečně jsme několik hodin strávili hraním karet. Odpoledne jsme se již obrátili na cestu zpět. Po návratu k autu jsme se vydali hned na cestu zpět domů.

Tuto výpravu bych neoznačil jako neúspěšnou, i když jsme vrcholu nedosáhli. Důležité však bylo to, že jsme se naučili být opatrní. Ne vždy je možné, z různých důvodů, dosáhnout vrcholu. V takové chvíli musí být člověk dostatečně silný, aby se dokázal obrátit zpět. Velkým omezujícím faktorem může být většinou počasí. Nám letos výstup znemožnilo velké množství sněhu. To se nedá nic dělat. Možností bude ale ještě hodně. Rozhodně je vždy lepší, v případě příliš velkého rizika, otočit se než zbytečně riskovat. Opatrnost by však neměla přerůst ve zbabělost! Pak by se mohlo stát, že by člověk vzdával výstup na vrchol ještě dříve, než by nastal skutečný problém a v konečném důsledku by asi nemělo cenu na hory vůbec jezdit. Vždyť při každém výstupu existuje určité riziko. To je koneckonců i jeden z impulzů, který na hory každoročně táhne tisíce lidí. Je třeba znát potřebné zásady pohybu v horách a umět posoudit aktuální riziko.

Großglockner I. 2001

Lokalita: Großglockner (3798 m) je nejvyšší hora Rakouska, která se nachází ve skupině Glockner patřící do Vysokých Taur a leží na hranici spolkových zemí Korutany a Tyrolsko.Štíhlá, ledovcovo-skalnatá pyramida v bočním výběžku hlavního alpského hřebene připomíná svým tvarem zvon – odtud název „Velký zvoník“ (Großglockner). Horská skupina Glockner (Glocknergruppe) je jednou ze sedmi částí, na něž se člení Vysoké Taury. Vysoké Taury jsou nejdelší a nejmohutnější horský systém rakouské části Východních Alp. Tvoří tak jakousi páteř Rakouských Alp. Hřeben s celkovou délkou 200 km nemá v celých Východních Alpách konkurenci. Celá oblast je bohatě zaledněna. Nejvýznamnější vrcholy (skupina Glockner): Grossglockener (2798 m) Großes Wiesbachhorn (3564 m), Johannisberg (3453 m), Hoher Riffl (3338 m), Fuscherkarkopf (3331 m), Kitzsteinhorn (3203 m) Nejvýznamnější vrcholy (Vysoké Taury): Grossglockner (3 798 m), Grossvenediger (3 666 m), Grosses Wiesbachhorn (3 564 m), Dreiherrnspitze (3 499 m), Hochalmspitze (3 360 m), Petzeck (3 283 m), Hocharn (3 254 m), Ankogel (3 246 m), Hoher Sonnblick (3 106 m) Výchozí bod: Kals am Grossglockner, Lucknerhaus (1918 m), Stüdlhütte (2801 m) Vzdálenost z Prahy: 620 km, 7 hod Termín: září 2001

Prakticky hned po našem návratu z Julských Alp jsme začali s Martinem rozebírat nedostatky naší výpravy. I přes mnohá pozitiva a nádherně strávený týden v horách bylo nutné zhodnotit i věci, které jsme ne úplně zvládli. Hlavním problém byla jednoznačně nedostatečná výbava. Rozhodli jsme se tedy, že na další výpravu již budeme muset výrazně na výbavě zapracovat. Největší investicí byly určitě nové boty, ale jimi to v žádném případě neskončilo. Dále jsme si uvědomili, že v některých velmi důležitých aspektech vysokohorské turistiky máme značné mezery. Jelikož jsme chtěli zkusit i vyšší hory, bylo nezbytné naučit se používat mačky, cepín a lano. Rozhodli jsme se tedy, že pro nás může být užitečný výstup s profesionály. Vybrali jsme si nejznámější českou outdoorovou agenturu Adventura. Jako ideální se ukázal výstup na nejvyšší horu Rakouska Grossglockner (3798 mnm). Jednalo se o čtyřdenní výlet, který sliboval i seznámení s používáním technického vybavení nutného pro pohyb po sněhu a jeho zapůjčení. Zájezd sice vůbec nebyl levný (při cestě na vlastní pěst bychom jistě stlačili cenu na polovinu), ale nějak jsme potřebovali nabýt znalosti a toto vypadalo jako skvělý způsob.

Sraz byl stanoven na pozdní odpoledne  ze stanice metra Pankrác, odkud odjíždějí všechny zájezdy pořádané cestovní agenturou Adventura. Jelo se přes noc, takže jsme se mohli v autobuse i trochu prospat. Brzy ráno jsme dorazili na místo, byla rozdána potřebná výstroj a vyrazili jsme nahoru. Šli jsme klasickou cestou přes Stüdlhütte (2802 mnm). Parkoviště se nacházelo ve výšce cca 1900 mnm, takže výstup na chatu představoval cca 900 výškových metrů. Cesta nebyla nijak zvlášť náročná a kolem oběda jsme byli na chatě. Odpoledne bylo naplánováno jako výukové a odpočinkové. Byli jsme seznámeni s některými zásadami pohybu v horách, zejména pak na sněhu. Speciální pozornost byla věnována pohybu na lavinových svazích. Mimo jiné jsme měli možnost, vyzkoušet si hledání člověka zasypaného lavinou (hledali jsme pochopitelně pouze zahrabanou vysílačku signálu).  Dále jsme nacvičovali pohyb s mačkami okořeněný nácvikem pádu a brždění cepínem. Musím uznat, že to bylo vcelku zajímavé. Zbytek odpoledne jsme pak s Martinem strávili stavbou iglú,

které se nám docela povedlo, a všichni z nás byli paf. Toto bylo naše vůbec první iglú a znalosti zde nabyté jsme mnohokrát uplatnili při našich zimních toulkách po Šumavě.

Druhý den byl stanoven jako výstupový. Vstávali jsme poměrně brzy, seskupili jsme se do jednotlivých družstev po pěti lidech a vyrazili jsme vstříc vrcholu. Ze začátku to šlo vcelku dobře, i když jsme měli v týmu jednu těžkou brzdu (staršího přitloustlého chlápka), kterého jsme vlastně celou cestu táhli na provaze za námi. Terén byl vcelku dobrý, ale začalo se zhoršovat počasí. Když jsme dorazili na Erzherzog Johan Hütte (3454 mnm), tak už nebylo téměř vidět na krok a silný vítr nám téměř nedovolil dýchat. Vítr s sebou navíc zvedal zmrzlý sníh, který nás bodal do obličeje jako jehličky. Cesta na vrchol v tomto počasí rozhodně nebyla možná. Vedoucí výpravy rozhodli, že se vrátíme zpět. Moc nás to netěšilo, ale museli jsme jít. Bylo rozhodnuto, že pokud se počasí příští den zlepší, zkusíme výstup ještě jednou. Odpoledne jsme strávili odpočinkem.

Ráno se počasí bohužel vůbec nezlepšilo a tak bylo rozhodnuto, že pokus o výstup nemá smysl a tak jsme se vydali na sestup k autobusu. V odpoledních hodinách jsme byli již na cestě zpět do Prahy.

Výstup se nám sice nezdařil, ale rozhodně jsme nabyli nové cenné zkušenosti. Taky jsme o několik stovek metrů zvýšili naše výškové maximum na necelých 3 500 mnm. Naučili jsme se používat mačky, cepín a lano. To byl koneckonců hlavní účel této cesty. Jako bonus jsme navíc získali několik nových „kamarádů“, se kterými jsme si vyměnili kontakty a domluvili se, že si tento výstup určitě další rok zopakujeme.

Triglav I. 2001

Lokalita: Julské Alpy leží z větší části na území Slovinska. Do Itálie zasahují pouze svou menší západní částí. Julské Alpy jsou zároveň nejvyšším pohořím Slovinska. Geologicky patří k soustavě Jižních vápencových Alp. Základním stavebním kamenem je triasový vápenec s výraznou vertikální modelací. Dělí se na dvě skupiny : Západní Julské Alpy – (skupina Jof di Montasio a Jof Fuart) leží na území Itálie (Alpi Giulie) a Východní Julské Alpy – leží na území Slovinska. Nejvyšší vrchol pohoří je Triglav – 2863 m n. m. ležící ve Slovinsku. Na území Julských Alp pramení dvě významné Slovinské řeky: Sáva a Soča. Z velkého počtu jezer jsou největší Bohinjské jezero a Bledské jezero. Nejvýznamnější vrcholy: Triglav (2864 m), Jof di Montasio (2753 m), Škrlatica (2740 m), Mangart (2678 m), Jôf Fuart 2666 m) Výchozí bod: Mojstrana, Aljažev dom (1015 m), Dom Planika (2401 m)Vzdálenost z Prahy: 600 km, 7 hod Termín: květen 2001

Poté co jsme na podzim 2000 absolvovali první horskou výpravu do Roháčů, přemýšleli jsme, jaké další hory budou následovat. Volba padla na Julské Alpy. Hlavním cílem pak bylo zdolání nejvyšší slovinské hory Triglav (2 864 mnm). Sestava byla opět stejná jako v případě podzimní akce předchozího roku, tj. Martin, Honza a já. Tentokrát jsme si na horskou výpravu rezervovali celý týden.

Nutno podotknout, že jsme do Julských Alp odjížděli stále jako zelenáči, kteří až na Martina absolvovali pouze jednu horskou výpravu. Je pravda, že zkušeností jsme moc neměli, ale co víc, naše vybavení bylo dosti žalostné. Ale jedeme přeci na jih – do tepla – tam nic moc potřebovat nebudeme. Každopádně zcela nevybaveni jsme teda taky nebyli. Od bratra jsem si půjčil zánovní turistické boty , které sice byly na úrovni „vietnamek“, ale byly kotníčkové, což žádné mé boty nebyly, a dala se od nich očekávat alespoň nějaká opora kotníků v náročném terénu. Podrážku však neměly téměř žádnou.

Hlavní ale bylo, vzít si s sebou kraťasy, triko a opalovací krém, abychom se opálili. Nejvíce rozumu měl asi Honza, který myslel i na jištění v náročném terénu, a přibalil do batohu i prádelní šňůru (i na tu později došlo).

Za termín výpravy byl vybrán konec května, kdy již sice bylo hezky, avšak sezóna začíná oficiálně až od začátku června. Tím jsme sice měli jistým způsobem zajištěno to, že v horách budeme prakticky sami, ale zato riskujeme, že v případě potřeby využít ubytování na některé z chat budeme mít smůlu, protože budou ještě zavřené.

V den odjezdu jsme se všichni sešli u mých rodičů a kolem půlnoci jsme vyrazili vstříc novým zážitkům. Cestu jsme zvládli i přes občasné bloudění docela dobře. K ránu jsme již byli na místě. Aspoň na chvilku jsme se natáhli u auta na parkovišti a snažili jsme se načerpat důležité síly. Bylo domluveno, že první den bude odpočinkový, a že si uděláme pouze menší túru po okolních kopcích. Poté, co jsme vylezli několik set výškových metrů, otevřely se nám nádherné výhledy na okolní kopce. No paráda. Konečně jsme v pořádných horách. Nevím, který chytrák to navrhl, ale domluvili jsme se, že se nebudeme zpátky vracet stejnou cestou, ale že se pokusíme přelézt blízko ležící skálu, a sejdeme pak dolů z druhé strany. Opravdu výborný nápad. Podařilo se nám vyšplhat několik desítek výškových metrů, když jsme zjistili, že skála začíná být

v podstatě kolmá a že je vyšší než jsme původně předpokládali. Zkrátka dál to nešlo. V tu chvíli jsme k všeobecnému nadšení zjistili, že ani cesta zpět již nebude tak snadná. Trvalo nám nějakou dobu, než jsme se znovu dostali na rozumnou cestu a oddechli si. Byla to pěkná hovadina. To nám potvrdil i pozdější pohled z odstupu, ze kterého se ona skála konečně vybarvila. Rozhodně se nejednalo o malou skalku. Bylo to skála jako kráva a bez dobrého vybavení by si na ni zřejmě netroufli ani zkušení horolezci. Získali jsme ale cennou zkušenost. Takovýchto cenných zkušeností jsme v následujícím týdnu získali ještě několik. Chybami se zkrátka člověk učí a žádný učený z nebe nespadl. Je pravda, že my jsme na několika místech skutečně málem spadli!

Po bezpečném návratu k autu jsme se našemu pokusu ze srdce zasmáli a začali jsme probírat podrobnosti výstupu na nejvyšší vrchol Julský Alp a Slovinska, Triglav. Tento vrchol dosahuje výšky blížící se třem tisícům metrů. Nikdo z nás do této doby v žádné podobné výšce nebyl.

Druhý den ráno jsme zabalili potřebné věci a vyrazili vstříc Triglavu. Jelikož jsme počítali s tím, že se již ten den k autu nevrátíme, vzali jsme si s sebou i stan a spacáky. Byl krásný slunečný den a tak jsme šli všichni pouze v kraťasech a nahoře bez. Ze začátku šla cesta velmi dobře, mírné stoupání jsme v pohodě zvládali a i některé lehce exponované úseky jsme bravurně přelezli. Vypadalo to, že budeme mít dobrý den, a že nás nemůže nic zastavit v tom, abychom zdolali vrchol. První obtíže nastaly ve výšce okolo 1700 m.n.m., kde se začaly objevovat zbytku sněhu. Čím jsme šli výš, tím pochopitelně sněhu přibývalo a čím dál tím častěji jsme naráželi na nebezpečné návěje přes jinak velmi pěkně upravenou turistickou stezku. Z pohledu zkušeného horala  by zřejmě nešlo o tak závažný problém, avšak u nás se začaly objevovat známky nedostatečné technické vybavenosti. Mé bezpodrážkové boty na sněhu značně klouzaly, a každou chvíli hrozilo uklouznutí a pád ze skály. Nebyl to moc příjemný pocit. Ve výšce kolem 2000 m.n.m jsme vážně uvažovali o návratu zpět, ale chuť dosáhnout vrcholu zvítězila a tak jsme pokračovali dál.  Snad  nejtěžší překážkou, kterou jsme museli absolvovat, byl zasněžený, zhruba 5 m široký žlab, který bulo nutné překročit. V tu chvíli přišla na řadu prádelní šnůra. První lezl, za prádelní šnůru přivázaný, Honza. Já s Martinem jsme jistili. Dost to klouzalo. Honzovi dokonce dvakrát podklouzla noha a vezl se dolů žlabem, který pokračoval dolů strmou skálou. Naštěstí se nám podařilo Honzu na prádelní šnůře zachytit. Opravdu nevím, co by se stalo, kdybychom šnůru neměli! Nakonec se Honzovi podařilo žlab přelézt,  i když na druhé straně dost trpěl, když jeho zmrzlé ruce přicházely k sobě. Pak jsem přešli my s Martinem, jištěni  Honzou z druhé strany. To se již obešlo bez vážnějších problémů.

Zhruba ve 2 300 m.n.m jsme se již ocitli na zasněžené pláni, po které byl pohyb již značně jednodušší a ani zde nehrozilo velké riziko pádu. Akorát jsme byli celí promočení. Naštěstí bylo krásně, teplota kolem 30 stupňů, takže nám to tolik nevadilo. Odpoledne jsme se doplazili k horské chatě Dom Planika,  ležící přímo pod vrcholem Triglavu ve výšce 2 401 m. I když jsme měli s sebou stan, byli jsme opravdu rádi, že byla chata již otevřena. Měli jsme štěstí, protože to byl první den, kdy chata otevřela. Chatař na nás popravdě koukal poněkud vyplašeně, zvláště když jsme mu sdělili, že jsme přišli od Aljažova domu. Při jeho reakci, že touhle cestou sem nikdo od loňské zimy ještě nepřišel, jsme se se zadostiučiněním smáli pod vousy. Pak následovalo ještě chlapské poplácání po ramenou s nádherným pocitem vítězství, že jsme tuto obtížnou cestu zdolali. Vítězství to však ještě nebylo. Vždyť jsme ještě nebyli na vrcholu. Byli jsme dost utahaní a tak jsme si šli docela brzy lehnout. V chatě kromě nás spala ještě tříčlenná skupina maďarských horolezců. Je pravda, že v tu chvíli nám toto poněkud komické slovní spojení „maďarský horolezec“ uniklo, avšak při líčení našeho výstupu po našem návratu, většina lidí propadala brutálnímu záchvatu smíchu.

Ráno nás opět probudilo sluníčko a tak jsme opět v kraťasech vylezli před chatu a prohlíželi jsme si vrchol, který ležel opravdu kousíček od nás. Před chatou jsme se pozdravili s maďarskými horolezci, kteří se již oblékali do perfektního horolezeckého vybavení. Samozřejmostí byly umělohmotné boty, mačky, provaz, cepín, goretexové oblečení. Dal jsem se s nimi do řeči a oni my sdělili, že přemýšlejí o tom, že polezou na Triglav. Skutečně i přes veškeré vybavení, byli zatím ve fázi rozvažování, zda to zkusit nebo ne. Pohled, kterým mě obšťastnili ve chvíli, když jsem jim řekl, že se tam chystáme také, byl opravdu kouzelný. Pohledem mě přejeli od hlavy k patě a opravdu neskrývali překvapení. Já tam stál v kraťasech a teniskám, v ruce jsme držel buchtu a suverénně jsem jim sděloval, že jdeme nahoru. Myslím si, že tento zážitek ještě dnes přidávají k dobrému po hospodách.

Zatímco maďarští horolezci již vyrazili nahoru, my jsme dokončovali snídani a bedlivě jsme sledovali jejich pokus o výstup. Ze začátku vypadal výstup bezproblémově, ale poté následoval evidentně zmrzlý hřebínek, který byl zřejmě nad jejich síly. Nakonec  to vzdali a vraceli se zpět. V tu chvíli jsme usoudili, že naše technické vybavení nám bohužel tento  výstup neumožní a rozhodli jsme se pro objetí vrcholu a o pokus o výlez z druhé strany. Druhá strana však nevypadala o mnoho lépe, a tak se o výstup nalehko pokusil pouze Martin, a i on se po chvíli vrátil s tím, že to opravdu nepůjde.

Když jsme se ujistili, že se nahoru nedostaneme, tak jsme  se rozhodli, že slezeme zpět do údolí k Aljažovu domu, u kterého jsme měli auto, nicméně tentokrát jinou cestou. Po chvíli cesty se začalo kazit počasí. Během velmi krátké doby padla dost hustá mlha a rapidně se ochladilo. V mlze se nám podařilo ztratit cestu. Nějakou dobu jsme chodili křížem krážem po zasněžených pláních a přemýšleli jsme kudy dál. Došli  jsem ke kraji skály, kde jsme uviděli několik set metrů hluboký sráz, který se táhl na obě strany do nedohledna. V tu chvíli nás popadli určité obavy a poprvé nás napadlo, že se třeba nemusíme zpět dostat. Po prožití několika psychicky slabších minut jsme se vzchopili a pokračovali jsme v hledání cesty. To se nám nakonec podařilo. Pak už cesta šla docela v pohodě,  i když se Honza cestou zapřísáhl, že jestli tuto cestu přežijeme, tak přestane kouřit. To skutečně po příjezdu na nějakou dobu dodržel.

Když jsme pozdě odpoledne dorazili zpět k autu, byli jsme opravdu rádi, že jsme to přežili. V tu chvíli jsme začali řešit, kde vlastně dnes večer přespíme. Napadlo nás, jít se zeptat do Aljažova Domu, jestli si můžeme někde postavit stan. Jelikož byl všude zákaz stanování, tak jsme čekali, že se naše prosba nesetká s kladným přijetím. Jak jsme se blížili k chatě, tak jsme se domluvili, že se hlavně nesmíme smát, abychom situace ještě více neztížili. V tu chvíli se otevřeli dveře, ve kterých stála chatárka a my jsme si všimli nápisu na otevřených dveřích „kaditi zaprto“. V tu chvíli jsme se začali nahlas chechtat. Výsledek byl pak jednoznačný. V žádném případě si tady stan postavit nemůžete, odvětila chatárka. Večer jsme  se tedy zabalili a popojeli jsme autem k místu, ze kterého měl začínat náš další výstup. Usídlili jsem se v malé liduprázdné vesničce poblíž Bohinjského jezera. Posadili jsme se na zahrádku u místní zavřené hospůdky, zapálili jsme svíce a hráli pozdě do noci karty. Byla to vskutku uvolňující zábava po náročném dni. V tu chvíli z nás opět spadlo napětí a byli jsme připravení na další výstupy.

Ráno jsme v klidu posnídali a vydali se na další výstup. Jednalo se o výstup k sedmero triglavským jezerům s převýšením zhruba 1000 m v pohodlném terénu. Šlo o jednodušší turistickou cestu vhodnou i pro vytrvalejší děti. Výstup nám trval několik málo hodin a po obědě jsme již dorazili ke krásnému jezírku, u kterého jsme se rozhodli zůstat. My s Honzou jsme zbytek odpoledne již jen lenošili, zatímco Martin se rozhodl ještě kousek pokračovat. Po několika hodinách zjistil, že cesta, kterou se chtěl vrátit zpět je neprůchodná a tak se vydal zpět. Přišel dost vyčerpaný až za tmy. U jezírka stál krásný winterraum ve kterém jsme se pohodlně vyspali.

Pátý den jsme slezli zpět do údolí a vydali jsme se zpět domů. Cestou jsme se ještě stavili na vykoupání v blízkém jezeře Bled.  K večeru jsem dorazili k českým hranicím. Rozhodli jsem se, že ještě nepojedeme domů a že zastavíme kousek od hranic  a dopijeme piva, která jsem si s sebou vezli. Auto jsme nechali na kraji pole a slušně jsme se zbourali. Ráno jsme již překročili hranice a kolem oběda jsem byli všichni doma.

Tato výprava se určitě povedla, i když se nám nepodařilo zdolat vysněný Triglav. Další stinnou stránkou této výpravy byl fakt, že se Honza rozhodl, že již s námi dále na hory jezdit nebude. Sice má hory rád, ale není již ochoten podstupovat takové riziko. My s Martinem jsem museli konstatovat, že jsme skutečně díky nedostatečnému vybavení museli podstoupit zbytečné riziko a rozhodli jsme se, že bude potřeba nějaké to vybavení nakoupit.

Roháče I. 2000

Lokalita: Roháče jsou jeden z geomorfologických okrsků Západních Tater na Slovensku a částečně i v Polsku. Část Roháčů (asi 260 km²) je od roku 1987 součástí Tatranského národního parku, na polské části jsou částí polského Tatranského národního parku. Nejvýznamnější vrcholy: Baníkov (2178 m), Pachoľa (2167 m), Hrubá kopa (2166 m), Tri kopy (2136 m), Plačtivé (2125 m), Ostrý Roháč (2088 m), Spálená (2083 m), Volovec (2063 m) Významná sedla: Baníkovské sedlo (2040 m), Smutné sedlo (1963 m), Jamnické sedlo (1908 m)Výchozí bod: Liptovský Mikuláš, Žiarska chata (1285 m) Vzdálenost z Prahy: 500 km, 5-6 hod Termín: Konec října 2000

Jak to všechno začalo?

Všechno začalo na podzim v roce 2000, kdy přišel švagr Martin se zcela nevinným dotazem, jestli s ním a se švagrem Honzou nepojedu na hory. Martin se této zálibě již několik let věnoval a asi vytušil, že je správný čas, nás do této krásné záliby vtáhnout. Martin sám zatím nebyl žádným zkušeným horalem. Do té doby měl tuším slezené pouze Roháče a byl na týdenním putování po rumunských horách. To z něho však stále dělalo podstatně zkušenějšího horala, než jsme byli mi s Honzou. Martin však jistě nebyl žádný zelenáč. Měl za sebou několikaletou zkušenost ze skauta a tak bravurně ovládal pohyb ve volné přírodě, dokázal si sám uvařit, najít vhodné místo na postavení stanu a dokonce i sám stan postavit.

Zkrátka a dobře mě myšlenka, zcela nezávislého putování po téměř panenské přírodě, okamžitě zaujala. Martin se již v této době pasoval na odborníka na předpověď počasí (prvních několik let mu skutečně předpovědi vycházeli). Termín naší výpravy byl stanoven na konec října, kdy je dle Martina velmi stabilní počasí. Já s Honzou, jako úplní začátečníci, jsme s termínem s nadšením souhlasili.

Roháče jsou vzdáleny zhruba 500 km od Prahy,  a  tak jsme jako dopravní prostředek zvolili lůžkový vlak, abychom se mohli všichni tři cestou vyspat a mohli hned ráno vyrazit na túru plně odpočati. Vyjížděli jsme kolem 23 hod z Hlavního nádraží. Cesta probíhala dobře, dokonce jsme se doopravdy i trochu vyspali. Mírné komplikace nastaly až v místě příjezdu – Liptovském Mikuláši. Po příjezdu do stanice jsme se nic netušící jali uklízet kupé, vykonávat ranní hygienu, a to vše v domnění, že máme stále dost času a že budeme vystupovat až v další stanici. To že jsme již v naší cílové stanici, jsme zjistili až poté, co do našeho kupé přišel průvodčí s nevěřícím výrazem ve tváři. Věděl ,  že zde máme vystupovat, a tak ho dost překvapilo naše pohodové tempo. Když nás na to upozornil, nastal neuvěřitelný úprk. To se však již dával vlak do pohybu a my jsme ještě dobalovali poslední věci. Na to, abychom zkontrolovali, že máme všechno, již nebyl čas. Takže jsme popadli batohy a rozeběhli se přes dlouhou uličku. Vlak již nabíral na obrátkách a průvodčí na nás řval, ať makáme. No, vyskakovali jsme z již poměrně rychle jedoucího vlaku. Naštěstí jsme znali zásadu skákání po směru jízdy, abychom neztratili balanc. Dopadlo to naštěstí dobře, a tak jsme se tomu mohli za chvíli v nádražní restauraci, při láhvi piva, ze srdce

zasmát. Bylo kolem šesté hodiny ranní a my jsme se po mírném posilnění vydali na autobusovou zastávku, odkud nás měl autobus odvést k úpatí Roháčů.

V následujících třech dnech jsme absolvovali výstupy na několik, pro mě a Honzu do té doby, neskutečných kopců. Poprvé jsme se přehoupli přes dva tisíce metrů, což byl jistě velký zážitek.

Za tři dny jsme zdolali několik dvoutisícových vrcholů, mezi kterými byly známé kopce jako Baníkov, Hrubý Vrch a Tri kopy. První den nám sice počasí moc nepřálo, ale další dva dny byly nádherné a opravdu jsme si to moc užili. Nejraději vzpomínám na stanování v údolí mezi krásnými kopci ve zcela opuštěné přírodě. Noční posezení u ohně a pozorování nádherné oblohy plné hvězd, bylo nezapomenutelným zážitkem.

Poslední den si chvíli užíváme lenošení na karimatkách na sluncem rozehřátém travnatém svahu, která se do konce pokoušíme v jednu chvíli na karimatkách sjet. Je to hrozná sranda, kterou však odnesou karimatky. Ale to nevadí.

V žádném případě se nedá říct, že by tyto tři krásné dny, nebyly fyzicky náročné. Zátěž byla pro nás nezkušené zelenáče enormní, ale krásné počasí a nádherná příroda všechny pocity únavy vždy přebyla. Tento výlet lze jednoznačně označit za velmi skvělý zážitek, který odstartoval v jistém smyslu novou éru našeho života. Výprava do Roháčů dodala našemu životu nový rozměr. Roháče nám daly poznat dosud nepoznané krásy a byly impulzem pro naše další výlety do hor.

Lagginhorn, Weissmies 2018

Lokalita: Lagginhorn (4010 m n. m.) je hora ve Walliských Alpách v masivu Weissmies. Leží na území Švýcarska v kantonu Valais asi 7 km od italských hranic. Nachází se jižně od Fletschhornu a severně od Weissmiesu. Na vrchol je možné vystoupit od Weissmieshütte (2726 m), Hohsaas (3142 m) a Lagginbiwak (2425 m) . Weissmies najdeme ve švýcarské části Walliských Alp, ve skupině Weissmiesgruppe, kde je se svými 4017 metry (dříve uváděno 4023m) nejvyšším vrcholem. Normální výstupová cesta začíná u konečné stanice lanovky (Hohsaas, 3200 m) vedoucí ze známého horského střediska Saas-Grund a prakticky celá vede po trhlinami rozervaném ledovci. Saas-Grund je obec v německý mluví části švýcarského kantonu Valais, v okrese Visp. Nad Saas-Grund je na skalní římse v nadmořské výšce 1792 usazeno známější středisko Saas-Fee. Spolu s dalšími středisky Saas-Balen a Saas-Almagell nabízíjí 145 km sjezdovek začínajích ve výšce 3600 m n. m. Výchozí bod: Saas Grund (1 559 mnm), Weissmieshütte (2 726 mnm) Vzdálenost z Prahy: 900 km (cca 10 hod) Termín: srpen 2018

Letos se opět po 3 letech vracíme do naší nejoblíbenější alpské oblasti, do Walliských Alp. Naposledy jsme v této oblasti byli v roce 2015 při výstupu na Dom. Pro rok 2018 padla volba na výstup dvou poněkud jednodušších čtyřtisícových vrcholů, Lagginhorn a Weissmies. Jedná se sice o jednodušší kopce, nicméně poprvé se chystáme vystoupit na 2 čtyřtisícové vrcholy dva dny po sobě. I přes tento poměrně ambiciózní plán, bychom rádi tento výlet pojali v trochu ležérnějším duchu. Vyjíždíme tedy netradičně až v sobotu ráno a po poledni se zastavujeme na pár hodinek u Bodamského jezera. Zde si dáváme lehčí oběd, koupeme se v jezeru a opalujeme se. Trochu nás zaráží, že v tomto pověstném ráji vodních sporů je vody asi po kolena a navíc je dno porostlé rostlinami, které značně znepříjemňují plavání. Až když se opět vydáváme na cestu, zjišťujeme, že jsme si nevybrali k vodním hrátkám to nejlepší místo, protože o kus dál je jezero o poznání hlubší a pláže vypadají také trochu útulněji. No nevadí, i tak byla tato zastávka velmi příjemná a jsme tak připraveni absolvovat druhou polovinu cesty. Pozdě odpoledne přijíždíme do Saas Grundu, kde se pokoušíme nalézt kemp na přespání. Po chvíli hledání narážíme na malý kemp, který je schovaný za jedním z místních hotelů. Kemp vůbec nepřipomíná onen krásný kemp v srdci Walliských Alp, o kterém jsme četli, při plánování našeho ubytování na první noc. Martin se pokouší zjistit od jednoho Francouze, zda se jedná o jediný kemp v Saas Grundu, což Frantík s naprostou jistotou potvrzuje. Později usuzujeme, že Frantík vůbec nerozuměl anglicky, a jeho pokyvování na vyslovenou otázku představovalo zřejmě jakýsi nekontrolovatelný tik. Jelikož se nám nedaří několik minut najít obsluhu kempu, domlouváme se, že přeci jenom zkusíme ještě popojet o kus dál a podíváme se, zda nenajdeme příhodnější místo na postavení stanu. Po pár minutách jízdy skutečně nacházíme krásný kemp, který leží na louce u říčky, s výhledy na všudypřítomné kopce. Stan stavíme jen pár metrů od řeky a pak se již přesouváme pár set metrů do jednoho z penzionů, kde si dáváme polévku a pár piv, které nám k našemu překvapení přináší Slovenka, která je zde na brigádě se svojí kamarádkou. Druhý den ráno balíme stan a platíme za kemp. K ceně kempu je připočtený mimořádný poplatek pár EUR, jehož zaplacením se stáváme občany prázdninové republiky Saas Grund, což nás opravňuje k používání místních autobusů a lanovek zadarmo. Jak již ve švýcarských poměrech bývá zvykem (koneckonců to platí i jinde), nic není zadarmo. Cenou je onen mimořádný poplatek, který prostě platíte, ať chcete tuto nabídku využít nebo ne. Jelikož jako již tradičně plánujeme jít nahoru pěšky, lakovky nakonec skutečně nevyužijeme. V té chvíli dáváme myslím jednoznačně najevo naše odhodlání nevyužívat při výstupy výdobytky civilizace. Asi jen málokterý blázen by si zaplatil lanovku a pak šel pěšky, ale to my zas jo. Na neděli máme naplánovaný výstup na chatu Weissmieshütte (2 726 mnm), což představuje převýšení nějakých 1 200 m. To bychom měli zvládnout celkem v pohodě a tak dopoledne příliš nespěcháme a ještě se jedeme podívat pár kilometrů na přehradu Stausee Mattmark. Pak již přejíždíme zpět na parkoviště pod lanovkou v Saas Grundu a přesně v poledne vyrážíme podél lanovky nahoru. Po pár hodinách docházíme do mezistanice lanovky Kreuzboden (2 397 mnm), kde si dáváme oběd a pivko. Během poslední části výstupu na chatu začíná dost vydatně pršet, takže na chatu dorážíme okolo 18 hodiny docela promočený. Chata je dost plná, ale rezervaci ubytování s polopenzí máme samozřejmě zajištěnou, takže žádný stres. Po vydatné večeři a pár pivech ještě probíráme krátce s italským chatařem, jak nejlépe další den lézt na Lagginhorn. Cesta by měla být dost jasná a tak dostáváme rady spíše obecnějšího charakteru. V pondělí ráno vstáváme okolo 4 hodiny a okolo 5 hodiny již vyrážíme nahoru. Cesta je ze začátku hezky vyšlapaná a označená mužíky, později jdeme po suťovišti v podstatě nejkratší cestou nahoru. Následuje krátký ledovec a pak trochu skalního lezení obtížnosti II. Přesně v poledne jsme na vrcholu a kocháme se krásnými výhledy na okolní kopce. Sem tam nějaký mráček, ale viditelnost je poměrně slušná. Kolem 16 hodiny jsme již zpět u chaty, dáváme si pivo a spokojeně se rozvalíme do lehátek na terase a absorbujeme sluneční paprsky. Jsme docela utahaní, ale naprosto spokojení. Sotva jsme dorazili z jednoho vrcholu, tak už začínáme plánovat úterní výstup na Weissmies. Jako již tradičně trochu musím sbírat motivaci na další výstup, ale Martin mě svou rozhodností opět přesvědčuje. Nakonec souhlasím, že by bylo škoda nevylézt si tento krásný kopec, když už tu je. Večer opět následuje bohatá večeře a několik piv. Při rozhovoru s chatárem zjišťujeme, že v nedávné době došlo k utržení části séraků do místa původní výstupové cesty a tudíž se nyní nahoru chodí trochu více zprava. V úterý ráno opět vyrážíme okolo 5 hodiny, tentokrát směrem k horní stanici lanovky Hohsaas (3 142 mnm), od které je to již jen kousek k začátku ledovce. Zde si trochu zacházíme, když nevidíme nástup na ledovec a místo toho se vydáváme po okružní turistické naučné stezce. Po zhruba půlhodince již jdeme ve správném směru po ledovci. Před námi jde několik skupinek lezců, které nám ukazují cestu nahoru, takže orientace je vcelku snadná. To již začínáme stoupat poměrně strmě vzhůru a traverzujeme svaz ze strany na stranu. Přestože je Weissmies označovaný za snadnou čtyřtisícovku, dost funíme. Trochu taky cítíme nohy z pondělního výstupu. Opět si připomínáme, že neexistuje snadná čtyřtisícovka. Prostě je potřeba si to vyšlápnout a nadmořská výška je neúprosná. Přesto se v docela svižném tempu dostáváme již v 10 hod na vrchol. Výhledy jsou trouchu schované v mracích, ale sem a tam se mraky přeci jenom rozeženou a umožní nám vychutnat zasloužené výhledy. Ve 13 hodin jsme již zpět na chatě a dáváme si polévku a pivo. Původně jsme plánovali přespat na chatě další noc, ale vzhledem k brzkému návratu na chatu se rozhodujeme, že po krátkém odpočinku slezeme ještě dnes do údolí a vydáme se na cestu zpět domů. Při placení zjišťujeme, že ubytování je nekřesťansky drahé a bohužel nám nestačí peníze. Naštěstí se poprvé setkáváme s tím, že na chatě berou karty, takže platíme částečně v hotovosti a zbytek kartou. To jsme zase jednou měli štěstí. Kolem půl třetí jsme již zpět v mezistanici lanovky na Kreuzboden, kde si půjčujeme koloběžky a s dětskou radostí sjíždíme asi 15 km zpět do údolí. S těžkými batohy na zádech působíme asi trochu komicky, ale to nám vůbec nevadí. Je to hrozná sranda a opět posouváme hranice nemožného o kus dál. Okolo 16 hodiny jsme již dole v údolí, vracíme koloběžky a vydáváme se na cestu domů. Byl to opět úžasný zážitek.

Hoher Nock 2018

Lokalita: Hoher Nock (1 963 m n. m.) je nejvyšší hora Hornorakouského předhůří. Nachází se na území okresu Kirchdorf an der Krems v rakouské spolkové zemi Horní Rakousy. Leží asi 6 km severně od města Windischgarsten v Národním parku Vápencové Alpy (National Park Kalkalpen). Výchozí bod: Hopfing (500 mnm), Feichtauhütte (1 360 mnm) Vzdálenost z Prahy: 320 km, 4 hod Termín: červen 2018

Po návratu ze Šumavy již začínáme opět plánovat naši jarní výpravu. Jako nejvhodnější se jeví královna Lechtálských Alp, třítisícovka Parseirspitze. Jedná se o vrchol, kam před lety lezl Martin pouze se svým kolegou z práce, nicméně vrcholu kvůli nepříznivým podmínkám nedosáhli. Bohužel na konci května, kdy vyrážíme s Martinem a Lukášem na krásný výjezd na single trek do Nového Města pod Smrkem, se mi podaří nešikovně spadnout z kola a vyhodit si rameno. Rameno mám asi hodinu vykloubené, než se podaří záchranářům vrátit mi ho zpět a tak je mi už v tu chvíli jasné, že naše jarní výprava na hory je ohrožená. Přestože se mi rameno léčí až závratnou rychlostí, zhruba týden před plánovaným termínem jarní výpravy je jasné, že na Parseirspitze to nepůjde. Nejsem ve formě, že bych mohl šplhat po skalách a tak přemýšlíme o alternativách. Nakonec jsem to poměrně netradičně já, kdo přichází s nápadem na jednodušší výpravu. V zásadě nacházím první vyšší kopec za hranicemi České Republiky s Rakouskem. Jedná se o vrchol, který má jen těsně pod 2 000 mnm, ale vzhledem k převýšení od parkoviště 1 500 m se nejedná o úplně jednoduchou procházku. Důležité je ale, že se jedná o čistý „choďák“ s absencí jakéhokoliv skalního lezení, což bych měl zvládnout. Před odjezdem se pokouším kontaktovat správce chaty, abych udělal rezervaci, nicméně se asi nejedná o milovníka mobilních telefonů a tak nejsem úspěšný. Pokouším se ještě udělat rezervaci emailem, na který sice dostávám odpověď, ale ta je v duchu, že mám kontaktovat správce na příslušném čísle, takže jsem opět ve slepé uličce. Vzhledem k předpovědi počasí, kdy mají být celý víkend přeháňky a navíc poměrně chladno, předpokládáme, že budeme na horách úplně sami a tak rezervace nebude úplně potřeba. Později se ukáže, že naše úvaha má přeci jenom háček. Vzhledem k tomu, že národní park Kalkalpen je vzdálen jen okolo 4 hodin z Prahy, tak vyjíždíme až v sobotu o půl šesté ráno. Navigace nám bohužel nenachází cíl naší cesty Hopfing, a tak lehkovážně zadáváme do navigace blízký Gmunden s tím, že v této části Rakousko to známe jako své boty a tu cestu pak nějak najdeme. S odstupem času hodnotím tuto rychlou úvahu jako značně ledabylou, až lajdáckou. Cesta probíhá ze začátku v pohodě až těsně před Gmunden, kde se setkáváme se skupinkou traktoristů (nezaměňovat s teroristy), kteří jedou zřejmě na nějaký sraz historických traktorů. Zpočátku pokládáme předjíždění těchto traktorů za jakési zpestření naší cesty, nicméně když už předjíždíme 150 traktor, tak již trousíme občasné nadávky. V okamžiku, kdy si uvědomíme, že jsme si zajeli asi 50 km a již poněkolikáté jsme minuli odbočku, tak nám všudypřítomnost traktoristů již značně pije krev a přemýšlíme, že bychom se pokusili aspoň některé z nich vytlačit ze silnice. Několikrát máme dokonce pocit, že některé traktoristy míjíme již poněkolikáté a přemýšlíme, zda nejezdíme v kruhu. Po dalších peripetiích na cestě nakonec přeci jenom dorážíme do cíle do obce Hopfing a to s asi hodinovým zpožděním proti plánu. Na občasné bloudění jsme sice zvyklí, ale v tomto případě musíme jednoznačně konstatovat, že i na nás toho bylo dost. Hned nás napadají úvahy, že to celé asi mělo nějaký hlubší smysl a začínáme se zabývat tím jaký. Autem dojíždíme až úplně na konec cesty, která je zakončená závorou u vjezdu do vojenského prostoru. Auto necháváme na parkovišťátku s nápisem, že auto zde necháváme na vlastní nebezpečí. Vedle závory jsou cedule s varováním, že ve vojenském prostoru probíhá občasná střelba a tak máme prý být opatrní. Dobrá rada nad zlato! Naštěstí se zde nachází také jakýsi rozpis časů, kdy se dá poměrně bezpečně vojenský prostor projít a kdy naopak probíhá střelba. Máme štěstí, protože o víkendu mají vojáci zřejmě volno a tak obcházíme závoru a jdeme vstříc dalším zážitkům. Při průchodu vojenským prostorem se kocháme pěkným zázemím, které si zde vojáci vybudovali, a neubráníme se myšlenkám, že si na své hry na vojáčky našli opravdu moc pěkné místo. Celý areál je dokola obklopen strmými skalami a tak zde vzniká jakýsi přírodní amfiteátr, téměř srovnatelný s největším přírodním amfiteátrem na Hochgollingu. Cesta začíná ve výšce cca 500 mnm. Nejprve jdeme pár kilometrů po rovině a pak se, stále ještě ve vojenském prostoru začíná mírně zvedat. Jdeme však po široké upravené silnici, takže pohoda. Ve výšce asi 700 mnm docházíme k závoře, která ukončuje vojenský prostor, a dále již pokračujeme trochu strměji po lesní pěšince. Jdeme úplně sami. Cestou dokonce sbíráme houby na večerní polévku. Toto je jeden z mnoha nevšedních zážitků, kterými se tato výprava jen hemží. Ve výšce asi 1300 mnm docházíme na rozlehlou louku, po které se asi po další půlhodině dostáváme k chatě Feichtauhütte. Před chatou se prohánějí krávy a zběsile zvoní velkými zvony, zavěšenými na krku. Zprvu velmi melodický zvuk zvonů nás po nějaké době začíná trochu unavovat a napadá nás úvaha, zda dokonce nelze tyto zvony označit za týrání zvířat. Představa, že mi při každém sebemenším pohybu začne burácet zvon u ucha, nezní úplně dobře. Na chvíli si sedáme k chatě, kde bychom měli dnes přespat, a zjišťujeme, že je chata zavřená. Po pár sprostých nadávkách popocházíme k další chatě, která se nachází v tomto krásném údolíčku, a je vzdálená jen asi 150 m od té první. Z chaty na nás vykukuje stařenka, která po několika gestikulacích vychází ven a zjišťuje, cože se nám to stalo tak hrozného, že koukáme, jako by nám nadloubali. Lámanou němčinou líčíme stařence naši nelehkou situaci se zamčenou chatou a snažíme se v ní vzbudit soucit. Martinovi se podaří až profesionálně nahrát pohled smutného psíka a po pár větách, doprovázených občasným heknutím, nám stařenka nabízí možnost přespání v její chatě. Jen mě trochu znepokojují stařenčiny šibalské oči a přemýšlím, cože na nás stařenka asi chystá. Nakonec se domlouváme, že uvidíme večer, jestli přeci jenom nepřijde správce otevřít naši chatu a pokud ne, tak bychom využili stařenčiny pohostinnosti. Po lehkém obědě z vlastních zásob a odložení nepotřebných věci u chaty, již vyrážíme na vrchol Hoher Nock. Od chaty nás čeká převýšení ještě nějakých 700 m. Ze začátku se jde ještě lesem a pak již přecházíme přes suťový žlab a dále přes kombinaci skály a sutě strmě nahoru. Je zde pár ostřejších pasáží, ale pro nás nic až tak náročného. Martin trochu funí, ale po pár hodinách již stojíme u vrcholového kříže. Fouká docela silný vítr a teplota na vrcholu se pohybuje okolo bodu mrazu. Martin ještě nalepí samolepku s českou vlajkou na vrcholový kříž, která, jak doufáme, přispěje k osvětě místních pacholků a přesvědčí je navrátit nám, Čechům, tento kousek krásné přírody. Pak se již vydáváme na cestu zpět. Zhruba v polovině zpáteční cesty začíná trochu pršet a to zrovna ve chvíli, kdy nám úzkou cestičku zatarasí stádo krav. Martin je pohání klackem, ale stejně trvá asi 20 minut, než krávy doženeme na větší prostranství a tak je dokážeme předejít. Po další půlhodince již docházíme, za stálého slabého deště, k chatě Feichtauhütte a trochu trneme, zda bude otevřená. V jednu chvíli se zdá, že je chata zavřená a tak nás opět napadají myšlenku na onu stařenku. Já si dokonce zahrávám s myšlenkou, že bychom v případě zavřené chaty slezli až dolů na parkoviště. Martin se nebojácně přiklání k noclehu u stařenky, až ve mně lehce vzbuzuje obavy o čistotě jeho záměrů. Naštěstí se nakonec ukáže, že je chata otevřená. U dveří nás už vítá skupinka malých dětí, které jsou velmi vstřícné a okamžitě se představují a pouštějí se s námi do vřelé debaty. To už se s námi seznamují také jejich rodiče. Až později se dozvídáme, že se nejedná o správce chaty, ale o skupinku 4 dospělých a 6 dětí, kteří se se správcem domluvili a vzali si od něho klíč v údolí. To jsme měli zase jednou štěstí. Jelikož se k nám štěstí klonilo již celý den, jednoznačně jsme dospěli k závěru, že toto je naše odměna na úvodní strasti při cestě autem. Chata je navíc už krásně vyhřátá, na kamnech se vaří voda a tak si můžeme rovnou udělat tradiční nudlovou polévku a dát si zasloužené pivko. Pak již usedáme ke kartám, které hrajeme asi do půl jedenácté. Pak už nás čeká klasický matrazenlager v patře, kde je místo pro asi 40 lidí. Ráno nikam moc nespěcháme a vstáváme až okolo 9 hodiny. Před 10 hodinou jsme již na cestě na kratší túru ke dvěma horským jezírkům. Jedná se o asi 2 hodinovou túru, která je ale naprosto úchvatná. Procházíme divokou přírodou plnou kapradin a divně tvarovaných stromů. Všude božský klid a mír. U jezírka se na chvíli sedneme a kocháme se. Pak již nás čeká několikahodinová cesta zpět do údolí. U auta si ještě uvaříme oběd, pak krátká opalovačka na kamenu a okolo 16 hodiny již vyrážíme zpět do Prahy, kam okolo 19 hodiny dorážíme. Jednalo se o trochu lehčí výpravu, ale zažili jsme celou řadu nových, nevšedních zážitků. Národní park Kalkalpen je skutečně krásný a vzhledem k přijatelné vzdálenosti od Prahy ho řadíme na seznam míst, kam bychom se ještě mohli někdy v budoucnu vrátit. Jednou z variant je dokonce i zimní výprava se stavbou iglú u horského jezírka.

Ortler 2012

Ortler (3905 m n. m.) 4. – 8. 8. 2012

Z našich výstupů na vrcholy, kterým zbývá jen něco málo do čtyř tisíc metrů, nemůžu vynechat tento nádherně exponovaný, vedoucí členitým hřebenem Hintergrat o obtížnosti UIAA IV. Původní inspirace přišla od Kamzíka, který tu byl před několika lety, ovšem výstupem normálkou. Při červencové aklimatizaci na Großvenedigeru, kdy jsme na kopci byli dva dny úplně sami v dešti, sněžení a mlze, jsme si v bílé tmě užili příhodu zvanou sněžná slepota. V husté mlze a vánici jsme sluneční brýle používali jen minimálně a to se nám vymstilo na spálené sítnici našich očí. U mě se jednalo o mírnější formu, protože jsem měl oči kryty aspoň částečně dioptrickými brýlemi, ale Radek při zpáteční cestě trpěl neskutečně. Vypadá to, že nováčkovským chybám se někdy nedá vyhnout.

Vyjíždíme tentokrát z Prahy již v 5 hodin ráno směr Jižní Tyrolsko, provincie Bolzano. Předpověď počasí opět není nijak slavná, ale co s tím naděláme, termín musíme vzhledem rodinným dovoleným a ostatním povinnostem plánovat vždy s několikaměsíčním předstihem a nějaký větřík s deštíkem či sněhovou vločkou nás přece nemůže rozhodit. Horší než na GV to snad už být nemůže. Náladu si během cesty udržujeme osvědčenými songy a dlouhými rozhovory o všem možném. Musím říct, že Ráďu občas využívám trochu jako zpovědnici a během našich cest možná někdy mluvím víc, než je zdrávo. Ale mám v jeho přítomnosti určitý pocit sounáležitosti, který vyplývá nejen ze vzájemné a věřím i oboustranné důvěry vypěstované desítkami situací, kdy jsme byli společně vystaveni tváří v tvář riziku na rozhraní života a smrti, ale i jeho náturou tolik podobnou mé Janě. Totiž jeho vnitřním klidem, rozvahou a trpělivostí. V životě jsem opravdu vyhrál hlavní cenu tím, že jsem si vzal svoji úžasnou ženu za manželku, protože jsem zároveň s ní dostal i švagra, skvělého parťáka. V Suldenu (1900 m n. m.) jsme kolem třetí hodiny, balíme věci a vyrážíme hned směrem Hintergrathütte (2661 m n. m.), kde jsme v sedm hodin, akorát na večeři. Masňácky jsme si totiž objednali polopenzi. Ta sice stojí 45 €, ale za to po předkrmu, salátu a velké porci jídla následuje ještě štrúdl. Dá zabrat to do sebe natlačit. Pivko za 4 €, ale jen 0,4 l. Chata je poloprázdná, zjevně většina turistů lépe vyhodnotila předpověď počasí a pohled na těžké, olověné mraky, které se válí po okolních úbočích mohutné horské hradby, jakoby jim dával za pravdu. Pojďme si ale užívat přítomnosti a zapomeňme na zítřek, ono to nějak dopadne. V chatě jsou pro nás připraveny v útulném pokojíčku krásné palandy a pokrývky s čistým povlečením, vše je provoněné novotou. Ráno vstáváme v půl čtvrté, v klidu snídáme a za necelou hodinu vyrážíme za svitu čelovek několik minut po jediné skupině před námi. Je tmavá, chladná noc bez hvězd, čelovky osvětlují nepřehledné suťoviště a levou spodní část hřebene, podél kterého postupujeme. Stezka se ztrácí v rozbitém terénu a tak po chvíli musíme důvěřovat již jen světlům našich předchůdců, která před námi probleskují jako bludičky. A téměř dostávají svému jménu, když po asi hodině výstupu zjišťujeme, že naši prvolezci opravdu šlápli na bludný kořen, přešli odbočku vpravo do kuloáru a skončili v bezvýchodné pozici na strmé skále, kde je zahlédneme bezradně zavěšené v nadcházejícím záblesku svítání. Obracíme se zpět a opravdu, Radek nachází prvního mužika, který vyznačuje cestu vzhůru štěrkem a kamenolomem. Zhruba ve výšce 2900 m n. m. přicházíme ke sněhovému poli, kde již nasazujeme mačky. Dohání nás skupinka, která předtím zakufrovala před námi, prohodíme s nimi pár slov a dále jdou již před námi. Nasazuji totiž své pověstné „zahřívací“ tempo, které mi vyneslo přezdívku Fofrník. Postupně se vyjasňuje, údolím se stále ale převalují mraky a okolní vrcholky jsou jimi zcela zakryty. Chůze po strmém firnovém svahu je pěkně namáhavá, výškové metry přibývají jen velmi pomalu. Stoupáme až k horní části pole k malému kuloáru. Přes skály a firnové žlaby vylezeme pod další firnové pole, nad kterým se zvedá další, o něco náročnější skalní práh nazývaný Oberes Knott, který se leze po levé straně. Po jeho vystoupení se dostáváme před jehlu Signalkopf (3725 m n. m.), padesátimetrový skalní útvar, který připomíná vztyčený ukazovák obrovské ruky, vynořující se z mlhy. Teprve zde se dostáváme na vlastní JV hřeben. Lezení zde začíná být zajímavější, některá místa pokrytá umrzlým popraškem sněhu jsou za II až III st. UIAA. Krátce slaňujeme a traverzem překonáváme vodorovnou polici, po níž podejdeme věž a po skalním hřebínku sestoupíme do zářezu, kde na nás čeká nejtěžší místo výstupu, asi čtyřmetrový komín se spárou (IV st. UIAA). Chyty jsou mnoha návštěvníky uhlazené a pokryté ledovým povlakem, takže výstup je opravdu obtížný a zvládáme jej až na třetí pokus, kdy shodíme těžké batohy. Lezu první a batohy vytáhnu po laně, pak leze i Ráďa. Za touto pasáží následuje již lehčí skalní úsek II. st. vedoucí přes úžasně vzdušný, ostrý hřebínek s kamenným zubem, jakoby rozpolceným gigantickým zubařským nástrojem, zakončený firnovým, exponovaným, asi 60 m polem, kde nás čeká nádherné lezení strmým svahem o sklonu 45°, hlubokým sněhem po okraji hřebene pokrytého převějemi. Následně svah pokračuje krátce skalní částí (II-III), kterou od závěrečného podobného skalního bloku odděluje kratší 40 m firnový hřeben. Odsud už zahlédneme vrcholový kříž a také k němu po několika desítkách minut vystoupáme závěrečnou pasáží vedoucí rozbitou skálou a sněhem. Následuje krátký rituál v podobě bouřlivého objetí a plácání do ramen i navzájem rukama v rukavicích. Vidím, jak Radkovi radostí jiskří oči v obličeji zpola zakrytém čepicí a límcem bundy. Ale ještě není konec, také cesta dolů normálkou je obtížná, sestává z dlouhých svahů firnových polí střídaných strmými pasážemi, které slaňujeme. Po několika hodinách, kdy rozervanými mraky prosvítalo slunce, se blíží opět šedivá mračna a začíná sněžit. Vidíme, že to dolů již dnes nestihneme a rozhodujeme se přenocovat v bivaku Lombardi (3318 m n.m.). Je to plechová bouda přichycená na kraji skalnatého ostrohu nad několikasetmetrovou hlubinou ocelovými lany. Uvnitř jsou po stranách instalovány kovové konstrukce s palandami a několika dekami a uprostřed nízký stoleček. Po krátké večeři usínáme pod několika vrstvami dek neklidným spánkem, ze kterého nás občas vytrhuje divoký vichr snažící se naší maringotku, která sténá a praští v nýtovaných spojích, svrhnout do hlubiny. Ráno pokračujeme přes chatu Payerhütte (3029 m n. m.) na Tabaretta Hütte (2556 m n. m.), kde si na prosluněné terase spolu s několika desítkami návštěvníků dopřáváme několik pivek. Potom ještě neskutečně dlouhá cesta po vrstevnici k lanovce, dolů do Suldenu, k autu na parkovišti a…domů, k teplé sprše, normálnímu jídlu, do normální postele, hřejivé náruči manželky..hmm..a tak dál..

Großglockner III. 2008

Großglockner, 3798 m.n.m., 25. – 28.7.2008

Rok 2008 má být z pohledu plánovaných výstupů zatím tím nejskvělejším, co jsme dosud s Radkem dokázali. Myšlenky, které krystalizovaly předchozích 10 let, začaly v průběhu roku nabývat stálého tvaru, až dosáhly úrovně zatím pomyslného maxima: Matterhorn! Letos ho dáme, tak zní naše definitivní rozhodnutí. Dáváme si jedinou podmínku; jako rozcvičku podniknout pokud možno srovnatelnou akci, která by nám, nebo alespoň mně, dodala poslední zbytek odhodlání. Po zhodnocení několika možností jednoznačně vítězí varianta Großglockner, výstup hranou Stüdlgrat. Rozhodujícím momentem pro naši volbu je také skutečnost, že Großglockner pro nás není žádná novinka. Byli jsme tu již dvakrát; poprvé na se zájezdem Adventury v r. 2002, kdy jsme kvůli počasí skončili při výstupu normálkou na chatě Erzherzog-Johann-Hütte v mlze a prudkém větru. Podruhé v r. 2003, tehdy ve třech ještě s Kamzíkem jsme dosáhli po menším bloudění v naprosté mlze, dešti a posléze i sněhové vánici chaty Stüdlhütte. Po noční bouři s vichřicí, která hrozila shodit celý winterraum, kdy jsme byli přesvědčeni, že se opět vrátíme s prázdnou, se druhý den ráno jako zázrakem vyčasilo natolik, že jsme nakonec vrcholu dosáhli pod úplně azurovým nebem. Ovšem pouze dva, Radek zůstal kvůli viróze na chatě. Od té doby je pro něj Großglockner velkou výzvou a tak právě on má nyní dvojnásobnou motivaci, aby zkouška na Matterhorn dopadla úspěšně. Vyjíždíme tedy přes Dolní Dvořiště po dálnici ze Salcburku k jihu, sjezdem na Bischofshofen a údolím Salzachu do Zell am See. A nebyli bychom to my, kdybychom zde místo pokračování dále na Mittersill, z nějakého nepochopitelného důvodu neodbočili před Zell am See doleva a celý horský masív tak přes Großkirchheim a Lienz objeli zleva po pověstné Hochalpenstrasse! Cesta nabízí ve dne neuvěřitelné pohledy, které nám však zůstávají ve tmě skryty. Zato si naplno užíváme strmá stoupání a klesání nekonečnými serpentinami. Místo toho, abychom dorazili na parkoviště před chatou Neues Lucknerhaus o půlnoci, „získali“ jsme dvě hodiny a v rychle postaveném stanu tak usínáme po třetí hodině ranní. Zvláštní, že tento „blouznící efekt“ zažíváme na začátku každé výpravy, ale snad si tím způsobem jen vybíráme daň za pozdější úspěšné překonávání podstatně výraznějších obtíží. Ráno vstáváme okolo 8 hodiny za poměrně hezkého počasí, kdy modré nebe pouze sem tam kazí nějaký ten mráček. Na parkoviště, ze kterého je úžasný výhled na Großglockner, zleva lemovaný ostrým hřebínkem Stüdlgrat, se okolo 9 hodiny začínají sjíždět první návštěvníci hor a tak se, dobře najedeni, vydáváme na cestu nahoru. Nemáme před sebou žádný extrémně technicky či časově náročný výstup, takže jdeme poměrně rozvážně a zvesela. Cílem prvního dne je chata Stüdlhütte, která leží ve výšce cca 2 800 m.n.m, takže máme před sebou nějakých 900 metrů převýšení. Metry nám ubíhají rychle pod nohama a za stále pěkného počasí dorážíme již okolo poledne na chatu, kde se ubytováváme a dáváme si něco k snědku. Následuje zasloužený odpočinek a vychutnávání výhledů od chaty na okolní kopce. Okolo 17 hodiny se rozhodujeme projít si první úsek výstupu, abychom další den, kdy budeme vyrážet ještě za tmy, neměli problém s nalezením optimální trasy. Od chaty Stüdlhütte vystupujeme mnoha serpentinami do sedla Schere ve výšce 3.017 m.n.m. a na ledovec Teischnitzkees. Po okraji ledovce pod hřebenem Luisengrat vystupujeme až do sedla Luisenscharte, 3.175 m n.m. Tento úsek trasy je poměrně jednoduchý a dá se bez problémů zvládnout za cca 1,5 hod. Před setměním se spokojeně vracíme zpět na chatu s přesvědčením, že ráno nemůžeme bloudit. V neděli vyrážíme okolo 5 hodiny ráno a za ranního mrazu v poklidu přecházíme zmrzlý povrch ledovce až k sedlu Luisenscharte. Při nástupu na Stüdlgrat se však nevyhneme obvyklým problémům s orientací ve spodních partiích výstupu. Zbytečně nastupujeme příliš brzy na skálu místo toho, abychom ji ještě několik set metrů obešli zleva, čímž ztrácíme minimálně půl hodiny v poměrně nepříjemném terénu. Dále se však již napojujeme na standardní cestu. Výstup je na úrovni I. – II. st. UIAA a bez větších technických obtíží dorážíme okolo 10 hodiny na místo zvané Snídaně (Frühstückplatz – 3550 m n.m.). V tuto chvíli máme za sebou nějakých 750 výškových metrů. Cítíme se dobře, i když nás lehce znervózňuje cedule s následujícím textem v němčině: „Pokud vám trvalo více než 3 hodiny, abyste se dostali ze Stüdlhütte sem, otočte to! Závisí na tom váš život. Od tohoto bodu očekávejte velké nesnáze!“ Nám to sem trvalo 5 hodin.

Dále výstup popisuje Radek: Odradit se samozřejmě nenecháváme. Cedule je určitě určena zelenáčům a autor nemohl být detailně seznámen s naší taktikou výstupů, tj. pomalými starty, ale o to drtivějšími finiši! Od tohoto místa se terén skutečně stává poněkud obtížnější, většinou II. – III. st. UIAA. Orientačně není výstup hřebenem příliš náročný a v případě drobných náznaků ztráty orientace lze vždy poměrně snadno vyhledat všudypřítomné jistící body, které opět navádí na optimální trasu. Všude kde je to potřeba je skála opatřena fixními lany, ocelovými tyčemi nebo typickými kruhy ve skále. Přesto je výstup fyzicky poměrně náročný, což je v našem případě umocněno skutečností, že se při tomto výstupu v podstatě poprvé blíže seznamujeme s jištěním na skále, kdy nám hodně sil ubírá zejména neustálé dobírání lana skrz osmu. Martin dokonce tento výstup odnáší zánětem šlach na obou zápěstích… Pouze na několika málo místech se dostáváme do trochu složitějších situací s jištěním, kdy jsme nuceni komunikovat „naslepo“ na delší úseky, cloněni skálou. Dostáváme se tak i do situace, kdy nejsme na krátkou dobu na skále jištěni vůbec. V každém případě jsou toto naprosto ojedinělé případy a většinou je naše jištění velmi dobré, někdy možná až příliš, což samozřejmě velmi zpomaluje celý výstup. Počasí během celého výstupu není příliš povzbudivé. Výstup je doprovázen mlhami a neustálým mrholením. Většinou hřebenovým úsekem (II. UIAA) se dostáváme až na plotny zvané Kleine Platte. Z tohoto místa se stále po hřebenu a po úzké římse dostáváme až pod klíčové místo celé cesty, které je pojmenováno Platte (obtížnost IV-. st. UIAA – v kruhu smyčky). Nad tímto místem je výstup vpravo od hřebenu zajištěn fixním ocelovým lanem. Asi po 50 m následuje návrat na hřeben. A po hřebenu končí asi po 60 m výstup jednoduchým terénem (obtížnost I. – II. st. UIAA) přímo u vrcholového kříže Großglockneru.

Dokončuje Martin: Nahoře jsme poměrně pozdě, je už 16:00 hod pryč. Zato jsme tu úplně sami, slunce se snaží prosvítit cáry mlžných mraků, chvílemi sněží. Vzpomínám na extatický zážitek před 5 lety, kdy jsem si tu s Kamzíkem poprvé sáhl na významný vrchol. Tentokrát je to něco jiného, převládá pocit z technicky dobře vykonané generálky před ještě větším výkonem, ambiciózní výzvou, Matterhornem. S Radkem si vzájemně plácneme rukama a s úsměvem se obejmeme. Je to náš již tradiční rituál, který vždy opakujeme při významných výstupech i v následujících letech. Ale zatím není důvod k radosti, čeká nás sestup, který bude ještě perný. Po nezbytné svačině v podobě müsli tyčinek a paštiky s chlebem nastupujeme zpáteční cestu normálkou, hřebenem přes vzdušný Pallaviciniho žlab, sedlo Sattel na chatu Erzherzog-Johann-Hütte (3454 m n.m.) vystavěné v r. 1880 na skalní vyvýšenině s příznačným názvem Adlersruhe. Chata je zavřena, k dispozici je pouze winterraum, ale my pokračujeme prudkým skalnatým žlabem Burgwartscharte dolů na ledovec Ködnitzkees a odtud již rychlým traversem sněhovým polem na chatu Stüdlhütte. Přicházíme těsně před setměním úplně vyčerpáni, ale večer si dopřáváme pivko a na pokoji usínáme s vidinou akce s velkým „M“, která nás čeká za týden.

Grosser Priel 2004

Großer Priel (2515 m n. m.), 7. – 10. 5. 2004

V tomto roce se k naší partě tvořené Kamzíkem, Mirkem, Radkem a mnou přidává ještě Irena, Mirkova spolužačka z FTVS. Avšak tato konstelace se ukazuje v budoucnu jako neudržitelná, což v této chvíli ovšem s Radkem netušíme a s chutí plánujeme jarní výstup ferratou Bert Rinesch v Totes Gebirge. Mirek má z nás bezpochyby nejvíc zkušeností s pobytem v horách a navíc již na této feratě jednou byl, i když v létě. Byl tedy jednoznačně zvolen vůdcem skupiny a této nové odpovědnosti se zatím zhostil skvěle. Týden před odjezdem nás všechny vytáhl k nácviku horolezeckých technik na Trojský železniční most, přezdívaný „Rámusák“, který byl v r. 2014 nahrazen moderním silničním a tramvajovým mostem. Na jeho železné konstrukci jsme si mohli vyzkoušet slaňování, prusíkování, záchranu na laně, atd.

Plánovaná ferrata má klasifikaci D, což sice znamená druhou nejtěžší obtížnost, ale pro průměrně zdatné lezce by neměl být problém do 5 hodin prostoupit kolmou severní stěnou po hromosvodu a žebřících k vrcholu. Ovšem v našem termínu, na začátku května, mohou vznikat obtíže se zbytky sněhu a ledu a v tu chvíli se skála pokrytá firnem, který tvoří z této jinak středně těžké cesty obtížnou ledovcovou túru klasifikace D dle stupnice CAF, stává nebezpečná aréna určená výhradně pro zkušené horolezce.

Vyjíždíme tedy v pátek večer směr Rakousko, Mrtvé hory. Výstup začíná ve vesnici Hinterstöder (605 m n. m.), kam dorazíme pozdě v noci a přespáváme na parkovišti ve stanu. Tohoto roku napadla v zimě opět spousta sněhu, a tak není divu, že na parkovišti u hotelu jsme úplně sami, protože lezecká sezóna ještě zdaleka nezačala. Ráno nám dělá společnost párek členů horské policie, který nás vyhání z pelechů, legitimuje a posléze velkomyslně propouští, zvláště když na ně zapůsobí Radkův „americký pas“. Kdo by si v tu chvíli pomyslel, že se s nimi za pár hodin zase sejdeme, a to ne ve zrovna záviděníhodné situaci.

Vycházíme směrem k chatě Prielschutzhaus (1420 m n. m.), odkud ještě ten samý den absolvujeme bez větších problémů výstup na sousední vrchol Spitzmauer (2446 m n. m.), lehounkou ferátku, která je i vzhledem ke své JV poloze čistá a bez ledu. Před nástupem zažíváme příhodu, která nás s Radkem trochu odkloní od další rovnocenné spolupráce s ostatními. Mirek, jakožto nejzkušenější z naší party, začne při nástupu na skálu z báglu vytahovat výzbroj a feratové sety a pro nás dva s Ráďou nic nemá, protože si myslel, že si v půjčovně obstaráme vlastní výbavu. My naopak jsme byli přesvědčeni, že vybavení, kterému sami zatím ani moc nerozumíme, vezme na svá bedra on, protože má možnost si je zdarma vypůjčit na FTVS. Po trapné chvilce vzniklé tímto nedorozuměním dáváme dohromady improvizované sety z kousků lan, smyc a karabin, kterých má naštěstí Míra v báglu celou hromadu.

Výstupem na Spitzmauer nám stoupne sebevědomí a tak se večer na noclehárně v chatě bezstarostně ukládáme ke spánku s přesvědčením, že nás zítra čeká něco podobného. Nic nás přece „staré mazáky“ nemůže překvapit; liduprázdná chata, ve které si nás jen chatař měří nedůvěřivým pohledem, svahy zaváté několikametrovými závějemi, absence jakýchkoli turistů, valící se lavina v sousedním žlabu a v neposlední řadě předpověď počasí, která je nevalná, ale které ve své euforii nepřikládáme žádnou váhu.

Druhý den ráno, když ještě paprsky slunce sotva olizují okolní vyrostlé obry, se brodíme hlubokým sněhem k nástupnímu místu zvanému „lokomotiva“. Krátké ocelové lano jde kolmo nahoru po hladší skále a toto „céčkové“ místo prověří všechny, co se sem vydali. Po krátké úvodní sekci, která nás protáhne a zahřeje, ocelové lano končí po sněhu a skále dojdeme prudce nahoru za horizont na druhou stranu sedla k opravdovému začátku dlouhého lezení v severní stěně. A zde začínají první obtíže. Sněhu a ledu je na skále čím dál víc a ocelové jistící lano se v něm místy ztrácí. Musíme tedy používat fixy, jištění vlastními lany, tedy lépe řečeno, naučit se je používat. V dalším místě sestupujeme po žebříku zarostlém do ledu, který spadá převisle pod nohy, a dále traverzujeme po kluzké skále doprava, stále se jistíce na ocelovém laně. Místa, kde je lano zarostlé do sněhu překonáváme vždy tak, že první, většinou Míra nebo Kamzík, leze vždy napřed zajištěn naším lanem a připojí karabinu na další úsek trasy. Všichni poté přejdou přes natažený fix a poslední zase lano odpojí. Jištěním ztrácíme ale hodně času, zvláště když s výškou přibývá i rozsáhlejších sněhových polí. Při zastávkách se rozmýšlíme, zda to obrátit, ale v určité fázi výstupu je nám jasné, že dostat se zpátky přes překonaná místa může být větší problém, než absolvovat zbývající část feraty. Navíc nás Míra neustále utěšuje, že už vrchol nemůže být daleko. Nemám ještě své hodinky s výškoměrem, proto ho nemohu usvědčit ze lži, ale dodnes věřím, že vše dělal s nejlepšími úmysly ve snaze posílit naše uvadající sebevědomí a povzbudit nás při překonávání obtížného terénu. Počasí se začíná kazit, přituhuje a vítr zesiluje. Z těžkých, olověných mraků, kterými se již před chvílí zatáhla obloha, se začíná sypat sníh. Při každém čekání, než průzkumník stačí zajistit další výstupový bod, promrzáme až na kost. Nejhůře je na tom Irena, je chladem otupělá tak, že se pohybuje jen velmi zvolna a navíc začíná umdlévat a chvílemi na štandu i usíná. Snažíme se jí v těchto chvílích, které trvají půl hodiny i déle, zabavit, povzbudit, třeme jí prochladlé končetiny, ano, dokonce i písničky jí zpíváme. Teď, když se kvapem blíží večer, se naskýtá zoufalá představa noci strávené v kolmé stěně.

V jednu chvíli, kdy Míra s Kamzíkem opět mizí v mlze a chumelenici, aby našli další místo k jištění, vidím Radka a jeho výraz, a je mi to líto, že jsem ho hned napoprvé přivedl zrovna do takového maléru a že musí hned zkraje prožívat takovou zkušenost. Nemá ani dostatečné oblečení, sám jsem rád za svoji novou goretexovou bundu, kterou jsem si letos pořídil a která mě ještě udržuje jakž takž v teple. Dívám se na něj pod sebou ve stěně, kde visí na části žebříku vyčnívajícího z ledu zajištěn odsedkou a volám na něj přes hukot větru:

„Ráďo, to bude dobrý. Příště už to bude v pohodě.“

Podívá se na mě nahoru, v jeho ojíněné tváři zakryté zmrzlou kapucí bundy vidím utrápený, ale přece odhodlaný výraz, když pronese tato památná slova:

„Marťas, já už nikdy příště na žádné hory nepojedu.“

Dodnes se mi ta chvíle vybavuje a někdy si ty okamžiky připomínáme, i když situace tehdy byla víc než kritická. A dodnes jsem moc rád, že se té příhodě můžeme oba jen zasmát, protože bez Radka a bez našich výprav do hor bych byl dnes jen polovinou člověka.

Teď jsme ovšem připoutáni k ledové stěně nad hlubinou, doslova na rozhraní života a smrti. Ve chvíli, kdy se začíná stmívat, vidím v počínajícím šeru jak se ti dva, Kamzík s Mírou, na něčem domlouvají.

„Budeme volat“, křičí na nás shora.

A je to tady, drama se blíží ke svému rozuzlení. Volání pomoci, tedy činnost, ve které máme s Kamzíkem praxi z minulého roku zážitkem z Monte Rosy. Přesto si musím nechat jejich slova nechat opakovat, abych plně pochopil jejich význam. Vzápětí už zahlédnu, jak s někým mluví do mobilu.

Jsem zmítán protichůdnými pocity. Na jednu stranu jsem rád, že přijde pomoc a vysvobodí nás z  ledového objetí, na druhou stranu cítím zmar a frustraci z nepovedeného závěru naší výpravy. Zároveň vím, že sám bych o pomoc nikdy nevolal, ale chápu, že v této chvíli je to nevyhnutelné, už kvůli Ireně, která nám tu pomalu, ale jistě umrzá.

Popolezeme ještě kousek na sněhovou polici, kde se snažíme cepíny vykopat záhrab. Irenu do něj usazujeme, a zatímco Mirek s Kamzíkem zuřivě vyrážejí do již nastalé tmy hledat další štand, s Radkem se ji všemožně snažíme udržovat při životě. Masírujeme ji po celém těle, vyprávíme rádoby vtipné historky, třeseme s ní, nutíme jí se hýbat. Čelovky mají jen Mirek s Kamzíkem, takže tu sedíme v absolutní tmě, zatímco okolo hvízdá ledový vichr a vrhá nám do tváří sněhové poprašky. Kupícím se sněhem začínají ve stěně sjíždět dolů malé lavinky, které nás občas nepříjemně zasypávají. Sníh se dere a usazuje úplně všude, neustále jej odněkud z oblečení vyklepávám rukama ve zmrzlých rukavicích. Také cítím, jak mi nohy pomalu začínají tuhnout.

Náhle uslyšíme odněkud zespoda vzdálený strojový zvuk. To bude určitě vrtulník, který vysazuje záchranáře do stěny. A opět ucítím vedle pocitu ulehčení i hluboký stud z naší neschopnosti a toho co teď bude následovat. Opravdu jsem tak nepoučitelný a neschopný, že se do takových problémů dostávám? Znovu a znovu si v těchto těžkých chvílích umiňuji, že udělám vše pro to, abych se těmto situacím propříště vyhnul. Zážitek z minulého roku zřejmě nestačil, toto je tedy druhá a poslední lekce pro pokročilé.

Snažíme se zatím postupovat dál a podpíráme Irenu. Na příkrém svahu, který teď vystřídal kolmou stěnu, již využíváme pouze našeho lana a v jedné chvíli mi uklouzne noha v hlubokém sněhu a začínám sjíždět dolů. Hrot cepínu zarytý do kyprého sněhu nenachází žádnou oporu. Tak tohle je tedy konec, bleskne mi hlavou. Stačím ještě zakřičet: „Padááámm..!“, zatímco se pevně natažený fix, ke kterému jsem připoután sedákem za karabinu s odsedkou, napne a zabrání tak pádu do hlubiny.

Jsme již na úzkém, rozbitém hřebeni vedoucím k vrcholu, když k nám shora zaznívá volání a po chvíli je mezi námi chatař, který se po zasněžených výstupcích pohybuje nejištěn s obratností kozorožce. Přiběhl k nám z druhé strany tzv. normální výstupovou trasou. Na zádech má obyčejný pytel s teplými palčáky, termoskami s  čajem a čelovkami. Chvatnými pohyby nám vše rozdává, zatímco nadává jako střeček:

„Crazy boys, really crazy boys…!“

Nutí nás, abychom co nejrychleji zmizeli z hřebenu, na kterém se začínají vytvářet převěje. Jeho přítomnost nám vlévá novu krev do žil, i Ráďa, který se trochu opožďoval, je najednou vpředu. Irenu probouzí horký čaj a teplé palčáky natolik, že je schopná dál jít sama. Je zvláštní jakou sílu má pouhá přítomnost záchrany a jak myšlenkový obrat ovlivní i fyzické síly.

Spíš tušíme, než vidíme ve tmě vrcholový kříž, kolem kterého se jen mihneme a kterého mám čas se sotva dotknout. Chatař nás neustále pohání a nutí do ostrého kroku, zdá se mi, že musí být šílený. Teprve později mi dochází, jakému nebezpečí jsme na hřebeni unikli, zatímco nás neomylně vyvádí kolem neviditelných zasněžených muld, které se každou chvíli začnou svážet dolů. Po chvíli dorážíme k sedlu a od něj již vede normálka hlubokým sněhem po svahu dolů. A tady se nám naskýtá neskutečný pohled. Na svahu je shromážděno ne méně než dvacet lyžařů, snad celá brigáda horské služby z Hinterstöderu. Jejich čelovky osvětlují úbočí jako roj světlušek. Zatímco se brodíme svahem dolů, objíždějí nás a stále se vyptávají, jak se cítíme a zda něco nepotřebujeme. Jsou neuvěřitelně laskaví, trpěliví a úslužní. Potkáváme mezi nimi i našeho „známého“, který nám ráno obstaral budíček.

Už si nepamatuji, jak proběhne zbytek zpáteční cesty, ale nakonec nějak doklopýtáme na chatu a jen padneme na postele. Druhý den sepisujeme s horskou policií protokol za asistence chataře, ale vše se děje v přátelském duchu. Jak se tu naši rakouští sousedé liší od svých xenofobních kolegů ve Švýcarsku. I když jsme udělali průšvih, nesnaží se nás nijak zatracovat, ostatně sami vidí na našich tvářích, jak jsme ze zážitku udoláni.

Po provedených formalitách balíme v cimře batohy a já stále řeším v duchu otázku, kterou jsme s Radkem načali ve stěně. Opravdu je tak nesmlouvavý jak se tváří? Od incidentu jsme spolu moc nepromluvili, ale teď to musím zkusit a proto mu podávám náhradní plynovou kartuš k vařiči se slovy:

„Vezmeš si tu bombu?“

„Proč bych ji měl brát?“, zeptá se s nevrlou tváří.

„Protože ji budeš příště potřebovat“, odpovídám a snažím se tvářit co nejnevinněji.

Díváme se několik vteřin vzájemně do očí a je to, alespoň pro mě, ta nejnapínavější chvíle v dějinách našich společných výstupů.

„Tak dobře“, řekne jen, vezme kartuš a strčí si ji do báglu. Jen dvě slova, ale mají rozhodující význam pro našich dalších několik let, a věřím, že jednou i několik desítek let společného konání.

Celá ta legrace má ještě dohru s pojišťovnou, která je ochotna nám doplatit náklady za pátrací akci s vrtulníkem pouze do 500 dolarů. Celkovou poměrnou částku 600 euro tak musíme doplácet ze svého. Pojištění Alpenverein, které má pouze Kamzík s Mirkem, pokrývá komplet všechny náklady.

Výpravou jsme s Radkem získali jednu neocenitelnou zkušenost; přesvědčili jsme se, že se v horách musíme spoléhat především sami na sebe, lépe plánovat a předvídat kritické situace a naučit se s nimi vypořádat, když už nastanou.

A další poučení? Nikdy do party nepřibírat osobu ženského pohlaví.

Großglockner II. 2002

 

Großglockner, 2002

První výprava s Kamzíkem, parťákem, kterého jsme s Radkem poznali na zájezdu Adventury. Premiéra ve vysokých horách. Nemáme dosud žádné zkušenosti, ani natrénováno, dokonce i počasí je proti nám, předpověď na další dny je velmi špatná. Celou cestu na chatu Stüdlhütte prší a pak i sněží, zabloudíme v husté mlze. V noci je takový vichr, že k nám stěnami winterraumu, zachvívajícími se pod jeho nárazy, proniká sněhové jíní. Ve spodní části chaty jsou tři Polky, které čekají na návrat svých partnerů a celou noc neuvěřitelně nahlas naříkají tak, že se nedá spát.

Druhý den ráno je zima, ale obloha je modrá bez mráčku. Kamzík mě doslova „vytáhne“ nahoru na laně, Radek zůstává na chatě, protože mu není dobře, překonává nějakou virózu. Při výstupu zasněženým svahem k chatě Erzherzog Johann Hütte Kamzík uklouzne a poprvé zažívám pocit při zajištění padajícího parťáka na laně omotaném okolo cepínu zabořeného do sněhu. Na úpatí skalního předvrcholu váháme, zda pokračovat, protože je už pozdě, cca 16:00 hodin. Před kritickým místem, které tvoří několik metrů široké sedlo Pallavicini s ostrým, vyvátým hřebínkem, Kamzík, který až do této chvíle vede výstup, zaváhá a přemlouvá mě, abychom se vrátili. Před očima mi probíhá celá síla toho okamžiku, co všechno se od něj může odvíjet a co to pro mě znamená, a tak, i když jsem totálně vyčerpaný a jímá mě hrůza při pohledu na exponovaný, vzdušný předěl, najdu v sobě morální sílu přesvědčit ho, abychom pokračovali.

U vrcholového kříže, kdy křičíme do prostoru naše vítězství, zažívám pocit srovnatelný s dojmy při narození prvního dítěte, nebo nejsilnějšího orgasmu. Už nikdy potom nic podobného neprožívám, i když dosáhneme mnohem vyšší a obtížnější výstupy a srovnatelné extáze z dosažení vrcholu. Celou cestu nepotkáváme živáčka.