Rubrika: Ostatní vrcholy

Lokalita: Hochgolling je nejvyšší hora pohoří Nízké Taury ležící v podcelku Schladmingské Taury, na území spolkových zemí Štýrsko a Salcbursko v Rakousku. Na sever, do kotle Gollingwinkel, spadá 1200 metrů vysokou skalní stěnou. Své okolí převyšuje až o několik stovek metrů a tak jsou z něj výborné výhledy na notnou část Rakouska (masiv Dachsteinu, Hochkönig, Totes Gebirge, Vysoké Taury aj.). Nejvýznamnější vrcholy (Schladmingské Taury): Hochgolling (2863 m), Hochwildstelle (2747 m), Roteck (2742 m), Preber (2740 m), Kasereck (2740 m), Waldhorn (2702 m), Deichselspitz (2684 m), Kieseck (2681 m), Elendberg (2672 m), Umlauter (2664 m),  Zwerfenberg (2642 m), Greifenberg (2618 m) Výchozí bod: Göriach (1180 m),  Gollinghütte (1641 m) Vzdálenost z Prahy: 500 km, 6 hod Termín: červen 2013

Po třech náročnějších letech, kdy jsme postupně vystoupili na čtyřtisícové vrcholy Piz Bernina, Mnich a Ortler se rozhodujeme, že potřebujeme opět jeden trochu odpočinkovější rok. Jarní aklimatizační výstup naplánujeme do oblasti Nízkých Taur, kde jsme zatím nebyli. Plánujeme výstup na nejvyšší horu Nízkých Taur, Hochgolling a následně ještě na další hezký vrchol, Greifenberg. Jelikož by se nemělo jednat o příliš náročný výstup, bereme s sebou dokonce i synovce Lukáše. V noci z pátku na sobotu přijíždíme na parkoviště v Göriachu a ustýláme si vedle auta. Je docela teplo a nebe je plné hvězd. V sobotu ráno vyrážíme směr Gollinghütte, kde se krátce zastavujeme na pivko. Asi po hodince přicházíme k největšímu přírodnímu amfiteátru na světě. Tuto informaci tedy dostáváme od místního chatára a moc se tím bavíme. Na druhou stranu pohled je to úchvatný. To už si Lukáš prohlíží majestátný Hochgolling, který z tohoto pohledu vypadá mnohem větší než jen necelých 2 900 mnm. Lukáš nevěřícně kroutí hlavou, když mu sdělujeme, že bychom měli vylézt nahoru a zpět na chatu a to vše během dnešního dne. „To přeci nejde“, konstatuje Lukáš. My s Martinem víme, že to jde a tak se jen smějeme. Stále nás čeká převýšení okolo 1 000 metrů a tak je čas vyrazit nahoru. Cestou se začíná zhoršovat počasí a začíná poměrně vydatně pršet. Cestou je poměrně dost sněhu, který ztěžuje výstup. Lezeme bez jištění, i když se místy dostáváme dost na hranu. Přesto po necelých 3 hodinách již stojíme na vrcholu. Pro Lukáše je to nejvyšší místo, kde zatím byl a tak s ním sdílíme jeho radost. Ještě za světla pak docházíme zpět na chatu a dáváme si zasloužené pivo.

V neděli ráno vstáváme a Lukášovi se už moc nechce na další kopec. Svého cíle už dosáhnul. Já už také těžko hledám motivaci k dalšímu výstupu, ale Martin nás rezolutně přesvědčuje, že to bude stát za to. Výstup na Greifenberg se ukáže být jako poměrně snadný. Nástup začíná hned u chaty strmě vzhůru a tak metry rychle přibývají. Navíc je hezký den, takže si brzy odkládáme další a další kusy oblečení. Cestou zpět do údolí si asi na hodinku leháme u jednoho z horských jezírek a na chvíli i usínáme. Martin neodolá a skáče do vody. Je sice teplo, ale teplota vody je jen pár stupňů nad nulou. Brrr… Kolem oběda docházíme k horské chatě, kde si dáváme polévku a pivko. Játrový knedlíček přes celý talíř nám vykouzlí úsměv na tváři. Na hlavní jídlo už není v břichu místo.

Lokalita: V národním parku Šumava pramení naše nejdelší řeka Vltava. Rodí se částečně z několika menších pramínků na jihovýchodním svahu Černé hory a z části vzniká odvodněním protáhlého rašeliniště, přírodní památky Prameny Vltavy, na západních úbočích hor Stráž, Holý vrch a Holubí skála. Můžete však navštívit symbolickou studánku, která zde vznikla v roce 1922. Výchozí bod: Churáňov (1 000 m) Termín: únor 2013

Letošní zimní túra začíná v Churáňově, ze kterého vede nejprve méně frekventovaná stezka lesem, kterou si jako vždy užíváme. Následně se však napojujeme na hlavní běžkařskou magistrálu směrem na Kvildu. Cestou nás míjí davy běžkařů a my si připadáme se sněžnicemi jako úplni trotlové. Tato část cesty má k zimní expedici do panenské přírody hodně daleko. Domlouváme se, že napříště musíme plánovat cestu obezřetněji a ne po hlavních tazích. To je úplná hovadina. Cestou míjíme Jezerní slať a studánku, která označuje pramen Vltavy. Turistická atrakce jak stehno. Kolem nás pobíhají výletníci. Nakonec však přeci jen scházíme z hlavního tahu a už úplně osamoceni vylézáme na Holý Vrch, kde stavíme iglú. Místo na něj máme skutečně nádherné. Druhý den docházíme okolo oběda opět na Kvildu, kde si dáváme výborný oběd v místní restauraci, kde obdivujeme osobitě umělecky pojatý obraz zvířátek. Vzpomínka na tento obraz nás baví po zbytek cesty do Churáňova.

Výchozí bod: Mojstrana, Aljažev dom (1015 m) Vzdálenost z Prahy: 600 km, 7 hod Termín: srpen 2009

Po poklidném aklimatizačním výstupu na Traunstein jsme se rozhodli, že i hlavní výstup roku 2009 bude pohodový a pojímáme ho ve stylu letní dovolené. S sebou si kromě vybavení na hory bereme také plavky a badmintonové rakety. V Julských Alpách plánujeme strávit netradičně celý týden a výstupy prokládat odpočinkovými dny u vody. Po loňském náročném výstupu to zní jako pohádka. Po téměř 10 letech se tak vracíme na místo, kde to vše začalo. Na místo naší první alpské výpravy. Nyní už máme ale za sebou řadu významných vrcholů, jakými jsou především Mont Blanc, Dufourspitze a Matterhorn. Co nás asi tak může teď překvapit v prosluněném Slovinsku!

Po příjezdu k Aljažovu domu se krátce vyspíme na parkovišti a pak už vyrážíme rovnou na Triglav. Je srpen a tak víme, že tentokrát nás cestou nečekají žádné sněhové jazyky a výstup by tak měl být poměrně snadný. Na rozdíl od předchozího pokusu před lety plánujeme, že nebudeme spát na chatě Dom Planika, ale polezeme přímo na vrchol a ještě téhož dne slezeme zpět k autu. Přes příznivé podmínky tak máme naplánováno poměrně dlouhou túru s převýšením téměř 4 000 m (2 000 metrů nahoru a 2 000 metrů dolů). V krásném počasí dorážíme v rychlém tempu na vrchol. Cítíme se silní. Dokonce celou cestu předbíháme velké množství turistů, což je pro nás velmi nezvyklý pocit. Ale o to příjemnější. Z vrcholu pak scházíme druhou stranou a napojujeme se na cestu, kterou jsme před lety už absolvovali. Je velké vedro a dochází nám  voda. Cesta už začíná být dlouhá a síly pomalu dochází. Přes všechny naše zkušenosti uděláme stejnou chybu jako před lety a slézáme zbytečně příliš dolů, čímž si o nějakých 300 výškových metrů prodlužujeme celou trasu. To už nás dost bolí a už bychom chtěli být zpět u auta. Připadáme si jako na poušti. Už jsme dlouho nepili. Poslední asi hodinu chůze slyšíme hukot říčky a těšíme se, že se z ní napijeme. Ale říčka se stále neobjevuje. Dokonce si v jednu chvíli myslíme, že snad již blouzníme a žádná říčka tu není. Z posledních sil k říčce nakonec přeci jen dorážíme a s až dětskou radostí se začínáme celí polévat vodou. Vypijeme snad několik litrů vody, která v tu chvíli chutná lépe než Plzeňský Prazdroj. Po návratu k autu ještě k večeru přejíždíme do nedalekého kempu. Další den trávíme odpočinkem. Hrajeme badminton, pijeme pivo a hodně jíme. Hrajeme také karty, ve kterých se Martinovi až podezřele nedaří a prohrává asi 10 piv.

Další den ráno vyrážíme na náš další výstup. Naším cílem je jeden z nejtěžších a nejkrásnějších kopců v Julských Alpách, Škrlatica, která je jen asi o 100 metrů nižší než Triglav. Výprava začíná vyložené v dovolenkovém tempu, kdy vyrážíme až okolo 11 hodiny dopoledne. Dnes je bohužel vyloženě hnusné počasí. Celý den hustě prší a navíc se nám podaří na začátku udělat nepochopitelnou chybu při nástupu a trvá nám přes hodinu najít správnou cestu. Při prodírání se kosodřevinou ztrácíme cenné síly. Jsme celí promočení a to jsme stále na začátku. Dále už postupujeme po správné cestě, ale nejde se vůbec dobře. Déšť z nás vysává energii a po dalších asi 2 hodinách se schováváme pod převisem a přemýšlíme, že výstup ukončíme. Po delší diskusi se domlouváme, že jdeme skutečně dolů. Je to velmi bolestivé rozhodnutí. Už velmi dlouho se nám toto nestalo a jsme ze situace zdrceni. Nastupujeme na cestu, ale v tu chvíli nastává něco nepochopitelného. Nevím, kdo z nás je iniciátorem, ale mám pocit, že tak nějak oba najednou se bez řečí vydáváme po cestě vzhůru, místo abychom šli dolů. V tu chvíli jsme naprosto sladěni. Není potřeba slov. Prostě jdeme nahoru! Na závěr výstupu nás čeká ještě poměrně nepříjemná skála, která klouže a navíc přichází bouřka a my poskakujeme po skále

mezi blesky jako smyslu zbavení. Dosahujeme zaslouženého vrcholu a pak už rychle dolů. Až za tmy docházíme zpět k autu a trochu litujeme chybějících hodin díky pozdnímu nástupu. Za tmy přejíždíme do kempu blízko jezera Bled. Další den je opět odpočinkový. Počasí se zlepšuje, opět se objevuje slunéčko a my se koupeme v říčce a ležíme pod stromy.

Pátý den ráno přejíždíme k Bohinjskému jezeru a vydáváme se na starou známou cestu k sedmerým triglavským jezerům. Opět nastupujeme na cestu až okolo 11 hodiny, což budeme později opět litovat. Plánujeme, že tentokrát najdeme cestu, kterou jsme před lety nenašli a obejdeme vrcholky do kola,  abychom se pak opět napojili na stejnou cestu dolů. Cestou se Martin koupe v jednom z horských jezírek, které je značně studené a Martina v jednu chvíli chytají křeče a vypadá to, že pro něho budu skákat, což nakonec naštěstí není potřeba. Zdárně dojdeme až k samotným vrcholkům, ale zde nepochopitelně opět ztrácíme cestu. Několik hodin se snažíme najít cestu do druhého údolí, kterým bychom obešli vrcholky zleva. Nakonec se dostáváme do nepříjemné situace, kdy scházíme jeden z vrcholků po suťovišti dolů. Kamínky nám podjíždí pod nohami a nakonec jsme rádi, že se z této šlamastiky dostáváme zpět na normální cestu. Nakonec najdeme turistickou stezku, po které se vracíme zpět, jak jsme přišli. To už je velmi pozdě odpoledne a je potřeba přidat. Cestou dolů padá tma a my se snažíme co nejrychleji dostat zpět do údolů. Doslova běžíme ve tmě a přeskakujeme všudypřítomné kořeny. V jednu chvíli Martin přehlédne větev, která visí nad cestou,  a po nárazu do hlavy je sražen na zadnici. Chvíli je trochu otřesený, ale není čas ztrácet čas a tak běžíme dál. Až pozdě večer dobíháme zpět k autu a přejíždíme do kempu u Bohinjského jezera. Další den dopoledne si ještě lížeme rány, odpočíváme na sluníčku a koupeme se v jezeru. Po obědě pak již odjíždíme zpět domů.

Lokalita: Traunstein je vápencová hora ležící v Rakousku a nacházející se na břehu jezera Traunsee nedaleko města Gmunden. Hora je vysoká 1 691 metrů. Vrchol tvoří jakási plošina, na níž jsou dvě horské chaty. Na samotném vrcholu stojí kříž vysoký 10 metrů. Z vrcholu lze dobře přehlédnout masivy Dachsteinu, Höllengebirge a Totes Gebirge. Výchozí bod: Gmunden (400 m) Vzdálenost z Prahy: 315 km, 4 hod Termín: květen 2009

Po loňském výstupu na horu hor, Matterhorn, jsme si s Martinem řekli, že si přeci jenom zasloužíme něco trochu odpočinkovějšího. Výběr na jarní výstup padl na jeden z nejbližších větších kopců, Traunstein, který je vzdálen jen asi 4 hodiny od Prahy. Na víkendovou akci tedy stačilo vyjet v sobotu brzy ráno a okolo 10 hodiny dopoledne jsme již na místě u překrásného jezera Traunsee, které se rozprostírá přímo pod Traunsteinem. Traustein dosahuje výšky necelých 1 700 metrů, nicméně se jedná o zcela osamocenou horu, která velmi výrazně převyšuje okolní krajinu a tak působí majestátním dojmem. Pohledy z dálky přes jezero Traunsee jsou nádherné.

Máme krásné počasí a tak se nahoru vydáváme pouze v kraťasech a tričku s lehkými batohy. Ve spodní pasáži výstupu je malá ferrata a tak průvodce radí, vzít si s sebou ferratové vybavení, včetně helmy. Až po chvíli, kdy se snažíme jistit na ocelovém lanu zjistíme, že se jedná o procházku pro rodiny s dětmi a jištění skutečně není potřeba. Sundáváme helmy i sedáky a za hlasitého smíchu pokračujeme dále. Cesta je pohodová a postupně se nám otevírají pohledy na jezero. Sluníčko do nás pere, což činí výstup trochu náročnější, ale stále jde vlastně o procházku. Převýšení výstupu je nějakých 1 300 m, což je na druhou stranu docela  úctyhodné. Jdeme pomalu, nikam nespěcháme. Cestou nás opět všichni předbíhají a to včetně důchodců a v jeden okamžik dokonce jedna těhotná žena, což nás trochu znejišťuje. Tentokrát se nemůžeme vymluvit ani na těžké batohy, ach jo. Ale je tu přeci jen jeden faktor, který nám výstup ztěžuje. Martin si snad poprvé v životě zapomněl hůlky, bez kterých nedá ani ránu. Nahoru ještě absence hůlek nepředstavuje zásadnější problém, ale těžkosti nás ještě čekají.

Okolo 14 hodiny docházíme k vrcholovému kříži a dáváme si zasloužené pivko. Není moc dobré, ale to je jedno. Jsme vyprahlí, takže bodne. Po asi hodinovém relaxu vyrážíme na cestu dolů. Asi v polovině zpáteční cesty se dostavují nečekané komplikace. Martin zjišťuje, že ho nožičky přestávají poslouchat. Důvodem jsou chybějící hůlky, na které Martin zejména při cestě z kopce dost spoléhá. Poslední asi hodinu Martin skutečně protrpí. Podlamují se mu nohy a chvíli to vypadá, že ho budu muset donést. Nakonec to s vypětím všech sil zvládá sám, ale byla to fuška. Po návratu k autu se přesouváme několik kilometrů k jednomu z menších jezer, u kterého je malý klidný kemp. Zde si večer zapalujeme oheň, ohříváme si výborný guláš, který zapíjíme pivkem. Je to naprostá pohoda.

V neděli ráno vyrážíme ještě na nedaleko ležící soutěsku Posltalmklamm, ve které je vybudovaná úžasná ferrata. Zde nám jen trochu kazí náladu vstup na ferratu 10 EUR, ale drobná hořkost je přebyta úžasným zážitkem. Odpoledne už si vaříme teplé jídlo na vhodném místě u nedaleké říčky a pak už vyrážíme na cestu domů.

Lokalita: Wildspitze je nejvyšší hora Ötztalských Alp a rakouské spolkové země Tyrolsko. Po Großglockneru je to druhá nejvyšší hora Rakouských Alp a celého Rakouska. Obvyklé výstupy vedou z Ventu nebo skiareálu Pitztal. Z Ventu se stoupá přes Bresslauer Hütte (Vratislavská chata) na sedélko Mitterkarjoch, ledovcem Taschachferner a na závěr po západním skalnatém hřebeni. Nejvýznamnější vrcholy: Wildspitze – (3774 m), Weisskugel (3738 m), Hinterer Brochkogel (3624 m), Hintere Schwärze (3628 m), Similaun (3606 m) Výchozí bod: Vent (1 890 m), Bresslauer Hütte (2 844 m) Vzdálenost z Prahy: 600 km, 6-7 hod Termín: srpen 2007

Na začátku srpna jsme se s Martinem vydali na dlouho plánovanou cestu na druhou nejvyšší horu Rakouska Wildspitze. Martin bohužel kvůli nemoci neabsolvoval aklimatizační výstup na Watzmanna, ale zato jel do Roháčů, kde jsem naopak nebyl já, takže přípravu jsme měli v podstatě stejnou. Já jsem se pár dnů před odjezdem vrátil z dovolené v Bulharsku a po návratu domů mě již několik dnů nebylo moc dobře.  Několik dnů se mi trochu motala hlava, ale doufal jsem, že to brzy přejde. Rozhodně to nebylo tak hrozný, abych naší výpravu zrušil.

Vyrážíme v úterý po práci kolem 18 hodiny. Cesta na Wildspitze je velmi jednoduchá. Začínáme směr Rozvadov, poté co dostavěli obchvat Plzně, tak se jede celou cestu po dálnici až na hranice. Je to paráda. Dále pokračujeme na Mnichov, Innsbruck a pak je to již jen asi 100 km. Po 1 hodině ranní již přijíždíme do vesničky Vent. Tato malebná vesnička leží ve výšce 1900 mnm. Auto jsme zaparkovali na parkovišti a vedle auta jsme hned rozdělali stan a šli spát.

Ráno vstáváme, dáváme si kafe, které jsem přivezl s sebou v termosce, takže nemusíme vařit. Je velmi chladno (těsně nad nulou). Ale brzy se k nám dostává sluníčko, které bylo schované za okolními kopci. Teplota jde velmi rychle nahoru. My se vydáváme po pěkné široké cestě nahoru. Cesta je určena i pro auto, která zásobují restauraci u horní stanice lanovky. Jako již tradičně nejedeme lanovkou, ale zespoda jdeme pěšky. Asi za 2 hodiny již odpočíváme u horní stanice lanovky ve výšce cca 2 400 mnm. Jdeme docela pomalu. Času máme dostatek. Je nádherné počasí, teploty okolo 25 stupňů. Cestou nahoru se ještě mnohokrát zastavujeme a odpočíváme. Na jednom šikovném místě zůstáváme asi  hodinu, přičemž se nám podaří i na chvíli usnout. Všude kolem krásné kopce, blankytně modrá obloha, sluníčko, měkká zelená tráva. Je to krása. Máme s sebou také dalekohled, takže se kocháme okolím a tím nemyslím pouze přírodou. Říkám si, že jsme konečně pochopili, o čem je lezení na hory. Především o pohodě. Žádné honění. Člověk by měl naopak maximálně relaxovat. Ale bez té námahy to prostě stejně nejde. Takže po čase zase vyrážíme dál. Na první den máme naplánován výstup na Wildes Mannle (3 030 mnm). Po další asi hodině přicházíme na rozcestí po Wildes Mannle, zde necháváme batohy a jdeme nalehko nahoru. Jsme oba nějací unavení. Jde se nám dost ztěžka, špatně se nám dýchá. Nevíme čím to je, ale konstatujeme, že takhle by to asi další rok na Matterhorn nešlo. Na vrchol ale vylézáme a kocháme se okolními vrcholky. Po krátkém odpočinku již jdeme zase zpět na rozcestí, kde si bereme batohy a vyrážíme směrem k Breslauer Hütte, kde plánujeme přespání. Na chatu dolézáme až okolo 19 hodiny. Jsme docela utahaní. Hned si sedáme do hospody

a dáváme si místní pivo. Je docela dobré. Hospoda je úplně narvaná a tak se nám podaří urvat místo pouze u skupinky Holanďanů. U našeho stolu sedí sympatická, asi 50 letá Holanďanka, která se s námi okamžitě dává do řeči. Nejprve se stáváme terčem posměchu, že jsme nahoru lezli celý den, zatímco oni s malými dětmi šli stejnou cestou a již jsou na místě asi 4 hodiny. Až když jsme jim vysvětlili, že máme s sebou každý 30 km vážící batoh, včetně stanu, spacáku a veškerého jídla, tak zcela  obrátí a my se stáváme neohroženými, nevázanými dobrodruhy. Okolo nás se začínají shlukovat davy holandských turistů, kteří chtějí všichni vidět ty dva šílence, kteří chtějí spát ve výšce okolo 3 000 mnm ve stanu. Po chvíli přibíhají další děti,  které konstatují, že viděli naše batohy, a že je to fakt síla. No jsou všichni úplně hotoví. My se pochopitelně tváříme, jako že je to normálka a v klidu odpovídáme na jejich zvídavé dotazy. Navíc se objevuje rakouská servírka, které jsme zřejmě padli do oka, a zcela bez ostychu prohlašuje nesmrtelnou hlášku: „beide sind gut“, která se stává na další dny naším motem. Raději před Rakušankou utíkáme do stanu a jdeme spát.

Vstáváme dříve, protože nás čeká velmi náročný výstup na druhou nejvyšší horu Rakouska. Původně plánovaný čas výstupu se posune o jednu hodinu kvůli naší neochotě vstávat a o další hodinu kvůli Martinovým střevním potížím. Takže nakonec vyrážíme až okolo 8 hodiny, Martin s poměrně nešťastným výrazem ve tváři. Jde se docela dobře. Jdeme pouze s poloprázdnými batohy, většinu věcí jsme nechali v postaveném stanu.

Po krátké době již jdeme po ledovci, který je celý zasypaný kameny, takže si člověk vlastně ani neuvědomuje, že jde po ledovci. Po asi dvou hodinách se dostáváme k jedinému skutečně náročnému úseku výstupu. Tím je výstup do sedla zledovatělým kuloárem. Máme samozřejmě nasazené mačky, ale led je natolik tvrdý, že se sotva držíme konečky hrotů. Po překonání tohoto ledového výstupu následuje krátký klettersteig, který hravě vylezeme.

Dolézáme do sedla a otevírá se nám vpravdě pamírovská krajina. Rozlehlé zasněžené pláně a za nimi v dálce ve všech směrech zasněžené vrcholky. Teď již pouze přejdeme několik set metrů přes ledovec a již vylézáme strmě po skále na samotný vrchol s křížem. Trochu se začíná zhoršovat počasí, ale docela to ještě jde. Na vrcholu se jen na chvíli kocháme výhledem a lezeme zase dolů, aby nás zde nechytla bouřka.

Když zase dorážíme pod skálu, trochu nás rozladí skupina němčourů, kteří se jako vždy chovají dost neomaleně. Jeden sráč si dokonce sundává kalhoty asi metr od mého batohu a sprostě začne srát. Asi minuty z něho nepřetržitě stříkají hovna. Je to dost nechutné a trvá mně chvilku, než se z toho vzpamatuji. Martin mě musí držet, abych se na chlápka nevrhnul. Pak již jdeme zase dolů. Znova přicházíme na zledovatělý kuloár. Dolů to jde ještě hůř než na horu a Martin zde asi 10 minut zápasí téměř o život. Nejhorší je, že je tento kuloár zakončen nepříjemnou trhlinou, do které by asi nebylo dobré spadnout. Nakonec toto místo zdárně překonáváme a pokračujeme dál. Cestou ještě začne pršet, ale to již nám tolik nevadí. Máme radost z toho, že se nám již poněkolikáté za sebou podařilo zdolat významný vrchol. Za soumraku přicházíme ke stanu a brzy jdeme spát. Venku se začínají ženit všichni čerti. Začíná sněžit.

Třetí den ráno se nám nechce moc  ze spacáku a začínáme přemýšlet co dál. Původní plán vylézt ještě jednu třítisícovku se začíná hroutit. Venku je pár centimetrů sněhu a lezavé počasí. Po několikaminutové diskuzi se rozhodujeme, že se na třetí kopec již vykašleme a pojedeme radši domů. Svůj hlavní cíl jsme již zdolali a tuhle třešínku na dortu si tentokrát odpustíme. Vydáváme se na  cestu dolů. Prvních několik set výškových metrů se jde sněhem, který se níže začíná měnit v bláto. Cestou nás ještě na chvíli obklíčí skupinka ovcí , před kterou následně utíkáme, protože zejména berani nevypadají úplně přátelsky. Když dojdeme na zpevněnou cestu u lanovky, tak se již jde v pohodě a brzy přicházíme na parkoviště ve

Ventu. Zde na náš naštěstí opět čeká auto. Převlékáme se do suchého, dáváme si něco málo k snědku a kolem poledne vyrážíme na cestu domů. K večeru jsme již v Praze. Cesta proběhla bez jakýchkoliv obtíží.

Opět se jedná o velký úspěch. Podařilo se nám zdolat druhou nejvyšší horu Rakouska a to se počítá. Počasí vcelku vyšlo. Byl to trochu kratší, ale přesto velmi pěkný výlet. Nezapomeneme.

Lokalita: Watzmann je centrální masiv Berchtesgadenských Alp. Nachází se na jihovýchodě Bavorska v národním parku Berchtesgaden u obcí Ramsau a Schönau am Königssee. Známý masiv kulminuje vrcholem Watzmann-Mittelspitze, který je svou výškou 2713 m nejvyšším bodem německé části Berchtesgadenských Alp a zároveň třetí nejvyšší horou Německa (po Zugspitze a Hochwanneru). Východní stěna Watzmannu je nejvyšší skalní stěnou Východních Alp s převýšením 1800 m. Nejvýznamnější vrcholy: Hochkönig (2 941 m), Watzman (2 713 m) Výchozí bod: Ramsau (670 m), Watzmannhaus (1930 m)Vzdálenost z Prahy: 420 km, 5 hod Termín: červen 2007

Na konci června jsme uskutečnili několik měsíců naplánovanou výpravu na třetí nejvyšší horu Německa Watzman. Mělo se jednat o první naši výpravu do německých hor. Všechny průvodce popisují tuto horu jako chloubu Berchtesgadenských Alp a jako poměrně fyzicky nároční výstup. Technicky se však mělo jednat o poměrně snadný výstup. Tato výprava měla být zajímavá také tím, že s námi vyrážel Marek a táta.

Marek s tátou se rozhodli, že pojednou o den dříve, aby měli možnost se trochu aklimatizovat. Vyrazili tedy již v pátek velmi brzy ráno tak, aby byli v poledne na místě a stihli udělat jeden aklimatizační výstup. Martin bohužel na poslední chvíli onemocněl a tak jsem jel v pátek po práci úplně sám. I když jsem vyrazil z práce poměrně brzy, na hranice jsem se dostal až kolem 22 hodiny. Takovou zácpu prakticky přes celou republiku jsem snad ještě nezažil. Vždyť jsem po 3 hodinách jízdy byl stále asi 60 km od Prahy. No hrůza! Jel jsem klasicky přes Dolní Dvořiště. Cesta od hranic již byla v pohodě. Jede se po dálnici až do Salzburku a pak je to již jen okolo 50 km docela příjemnými cestičkami. Watzmann leží těsně za hranicemi mezi Rakouskem a Německem. Na místo jsem dorazil okolo 2 hodiny ranní a v pohodě jsem našel kemp, kde již spali Marek s tátou.

V sobotu ráno jsme nikam moc nepospíchali. Měli jsme naplánován výstup na chatu Watzmannhaus, který leží ve výšce 1 900 mnm. Kemp ležel ve výšce pouhých 600 mnm, takže nás čekal výstup okolo 1 300 m převýšení. Průvodce však odhadoval výstup pouze na cca 7 hodin, takže jsme nemuseli nikam spěchat. Vyráželi jsme z kempu okolo 10 hodiny. Cesta začíná kolem nádherného jezera Königsee. Přejde se přes dřevěný most a již se začíná stoupat kolem bobové dráhy. Cesta je dost široká a upravená, takže se jde moc hezky. Máme ale opět docela těžké batohy, takže často odpočíváme. Táta těchto přestávek využívá zejména pro kouření. Kolem 13 hodiny přicházíme na první chatu na naší cestě. Zde si dopřáváme zasloužený odpočinek a dáváme si horolezeckou polévku za 5 EUR. Byl to neuvěřitelný kotel a byla fakt dobrá. Po 14 hodině již pokračujeme dále. Jde se stále moc  hezky. Kocháme se prvními výhledy na okolní kopce. Nálada je výborná. Kolem 17 hodiny přicházíme na otevřenou planinu, ze které je nádherný výhled. Usazujeme se na výborně situovanou lavičku a užíváme si odpočinek a výhledy. Stále nás čeká ještě několik set výškových metrů poměrně strmým terénem. Místy je cesta jištěna lany. Kolem 20 hodiny přicházíme na chatu Watzmannhaus, kde již máme dopředu rezervované ubytování. Dáváme si zasloužené pivko a vaříme na nádherné terase večeři. Později nám vyráží

dech překrásný západ slunce, který zabarví okolní kopce do červena. Jdeme brzy spát, protože nás čeká brzké vstávání a výstup na vrchol.

V neděli vstáváme kolem 5 hodiny a po 6 hodině již vyrážíme nahoru. Během snídaně posloucháme komentáře k našemu nočnímu chrápání, které prý bylo naprosto příšerné a většina z asi 30 spolunocležníků prý ani nezamhouřila oko. Cesta je poměrně strmá, ze začátku upravená, ale později se již leze po kamenech. Technicky není výstup moc náročný, ale člověk se při něm dost zadýchá. Po několika stech metrech se rozdělujeme a já s Markem pokračujeme svižnějším tempem nahoru, zatímco táta zpomaluje a jde dále nahoru svým tempem. Jsme domluveni, že se později potkáme. Kdo chce zdolat vrchol, musí nejprve vylézt na předvrcholek Hocheck (cca 2 600 mnm). Zde se již doporučuje nasadit sedák a dále se jistit na ocelových lanech. Cesta je dále docela náročná, ale není to již daleko. Kolem 12 hodiny jsme konečně na vrcholu Watzmann. Počasí nám vyšlo, jsou vidět krásné výhledy. Dole hluboko pod námi se prostírá jezero Königsee a všude kolem nás spousta krásných kopců. S tátou se setkáváme na cestě zpět na vrcholku Hocheck. Táta skutečně mile překvapil a dolezl vlastně až úplně nahoru. Na jeho věk skutečně skvělý výkon, klobouk dolů. Dlouho už ale odpočívat nemůžeme, protože nás čeká ještě velmi dlouhá cesta dolů. Musíme nejprve slézt zpět k chatě Watzmannhaus, kde jsme nechali část našich věcí a dále pokračovat až do Königsee k autu. Cesta dolů je ještě namáhavější než cesta nahoru. Zejména táta už toho má plné zuby, nehledě na to, že se skáče z kamenu na kamen, takže má táta trochu problémy jak s očima, kdy mu dělá problémy odhadnutí vzdálenosti mezi jednotlivými kameny a nalezení nejvhodnější cesty, tak se svými povolenými kotníky. U Watzmannhausu na chvíli odpočíváme. Nejraději bychom tu všichni zůstali a šli si lehnout, ale nejde to. Musíme dál. Po dalších několika hodinách svižného sestupu dorážíme okolo 18 hodiny konečně na parkoviště k naším autíčkám. Dáváme si něco málo k snědku a jedeme na první pumpu pro benzin. Teď nás čeká ještě několikahodinová cesta domů. Do Prahy přijíždíme okolo 1 hodiny ráno, já do Kolína ještě o jednu hodinu později.

Byl to opravdu nádherný, ale velmi náročný víkend. Počasí vyšlo krásně, atmosféra byla po celou dobu vynikající. Podařilo se nám zdolat významnou německou horu. Ve všech směrech se tak jednalo o super akci. Jediná skvrna na tomto úspěchu byla absence stálého člena Martina. Docela nám tam chyběl a hlavně nám ho bylo líto. Ale na druhou stranu, on si to určitě vynahradí příště.

Lokalita: Hochtor (2 369 m) je hora v pohoří Ennstalské Alpy, jejichž je s výškou 2369 m nejvyšším vrcholem. Nachází se 4,5 km severovýchodně od Johnsbachu, v rakouské spolkové zemi Štýrsko. Leží na území Nationalpark Gesäuse. Nejstrmější svahy Hochtoru jsou severovýchodní, které jsou tvořeny 900 m vysokou stěnou. Celkově se Hochtor zvedá nad údolím Ennstal o 1800 m. Výchozí bod: Johnsbach, Hesshütte (1699 m) Vzdálenost z Prahy: 380 km, 4,5 hod Termín: květen 2006

V květnu 2006 jsme uskutečnili aklimatizační výstup na Hochtor – nejvyšší hora Národního parku Gesausee. Mělo se jednat o poměrně jednoduchý výstup a celé jaro jsme koketovali s myšlenkou, že by s námi jel i Marek, který o lezení projevil zájem. Nakonec mu to nějak nevyšlo, což se později ukázalo jako velmi šťastné. Výstup nakonec nebyl zdaleka tak lehký, jak jsme si mysleli.

Gesausee je vzdálené okolo 400 km od Prahy, takže jsme vyjížděli tradičně okolo 19 hodiny a na místo jsme dorazili okolo 2 hodiny ranní. Našli jsme si pěkné místečko na kraji lesa, kde jsme postavili stan.

Ráno, hned po sbalení stanu, začalo pršet. Nasedli jsme do auta a popojeli několik kilometrů na parkoviště, od kterého začíná cesta nahoru. Ve vytrvalém dešti se nám po příjezdu na parkoviště nechtělo ani z auta vylézt. Ale nedalo se nic dělat. Celou cestu nahoru bez přestání dost silně pršelo. Cestou bylo třeba vylézt několik ocelových žebříků a vyhoupnout se přes pár jištěných úseků. Tato cesta díky těmto několika úsekům, rozhodně nebyla určena pro rodiny s dětmi. Jinak ale cesta nebyla nijak zvláště náročná. Pouze déšť nám výstup velmi znepříjemňoval. Po asi 6 hodinách výstupu v asi nejhorším počasí, které jsme zatím na horách zažili, jsme došli k chatě Hesshütte, ležící ve výšce cca 1 700 mnm. Rozhodně jsme nebyli schopni již ten den lézt dál. Počasí se nezlepšovalo a my jsme byli úplně prosáklí vodou od hlavy až k patě. Po několikaminutové výměně názorů, jsme se s Martinem dohodli, že nebudeme stavět stan, ale ubytujeme se na chatě. Chatař rozdělal oheň v jídelně a my jsme si dali polévku a pivo a převlékli jsme se do suchého oblečení. V tu chvíli nám již bylo zase dobře. Celé odpoledne jsme strávili na chatě hraním her a plánováním výstupu. Náš plán jsme také konzultovali s chatařem. Byla zde poměrně silná jazyková bariéra, protože chatař anglicky neuměl ani slovo a německy mluvil, v nám zcela nesrozumitelném, nářečí. Po asi hodinovém rozhovoru jsme ale pochopili, že nám rozhodně cestu nahoru nedoporučuje. Prý je tam stále hodně sněhu a nikdo tam od podzimu nebyl. My jsme ale usoudili, že chatař neví, s kým má tu čest a rozhodli jsme se, že druhý den výstup rozhodně uskutečníme.

Druhý den ráno již nepršelo a tak nám nic nebránilo tomu, vydat se nahoru. Ze začátku cesta probíhala v pohodě, i když jsme místy lehce bloudili. Na krásně upravené turistické cestě se pouze místy nacházely  sněhové návěje, které nám však nečinily žádné problémy. V tu chvíli jsme se posmívali chatařovi, že zřejmě nepochopil, že se baví se zkušenými horaly a ne s obyčejnými turisty. Jinak by nás přece nemohl odrazovat od výstupu kvůli takto směšným návějím. Cesta se nám rozhodně nezdála být nebezpečná. Až později jsme pochopili, o čem vlastně chatař mluvil. Ve vyšší poloze začalo skutečně sněhu rapidně přebývat. Když jsme došli na zasněžený hřebínek, pochopili jsme již zcela. Cesta vedla přes úzký

hřebínek, na kterém byly veškeré jistící prvky pod sněhem.  Museli jsem se rozhodnout, zda se vrátit, nebo zda postupovat pomalu a hledat přírodní jistící prvky. I když bylo již poměrně pozdě a byli jsme na hranici času, který jsme si stanovili jako limit pro návrat. Ale s neúspěchem jsme se vrátit nemohli. Limit pro návrat jsme tak přehodnotili a asi o 4 hodiny jsme ho posunuli!  Po mnoho hodinách velmi pomalého, ale relativně bezpečného lezení jsme přeci jenom stanuli na vrcholu. To už bylo ale 17 hodin. Nás v tu chvíli čekala ještě cesta zpět na chatu, kde na nás čekaly některé věci, které jsme zde zanechali, a pak cesta úplně dolů na parkoviště a zpět do Prahy. Bylo nám jasné, že to bude dost napnuté. Druhý den ráno jsme již měli oba sedět v kanceláři. Cesta zpět byla o mnoho rychlejší, ale stejně trvalo dost dlouho. Na chatu jsme se vrátili okolo 22 hodiny. Chatař byl velmi překvapen, že se nám podařilo vrchol zdolal. O to více byl překvapen, když jsme mu sdělili, že musíme ještě slézt dolů a jet do Prahy. Myslím, že v tu chvíli si větší blázny nedovedl ani představit. Venku již byla černočerná tma a my jsme kolem půl jedenácté vyrazili na cestu dolů.

Naštěstí jsme byli oba vybaveni čelovkami, takže nám tma nedělala větší problémy. Šli jsme opravdu rychle. V jednu chvíli jsme se rozhodli, že si na chvíli odpočinem a koketovali jsme s myšlenkou, že bychom se tak na 2 hodiny vyspali a teprve potom jeli domů. Byli jsme opravdu hodně utahaní. Měli jsme však své povinnosti. Navíc se mi vybil mobil a nemohli jsme dát vědět domů, že přijedeme později. Nakonec jsme se rozhodli, že budeme pokračovat. Kolem 2 hodiny ranní jsme dorazili k autu a hned jsme vyrazili na cestu do Prahy. Tušili jsme, že naše holky budou lehce nervózní, že stále nejsme zpět, ale netušili jsme, že to bude až tak vážné. Až po našem návratu jsme se dozvěděli, že holky celou noc nespaly a kolem 6 hodiny ranní dokonce volali na českou ambasádu v Rakousku, aby po nás vyvolali pátrání. Měli jsme štěstí, že pracovník ambasády byl poněkud pomalejší, a když jsme kolem půl osmé po našem návratu volali na ambasádu znovu, stále ještě nepodnikl žádné kroky.

Jak zhodnotit tento výstup. Na jednu stranu bylo velkým úspěchem, že se nám podařilo vylézt nahoru. Navíc jsme si poprvé opravdu vyzkoušeli jištění v obtížném terénu. Myslím, že jsme toto jištění zvládli na jedničku, a i když byl výstup náročný, nebyl pro nás nebezpečný. V žádném okamžiku jsme nepodstupovali žádné velké riziko díky perfektnímu jištění. Na druhou stranu jsme ale totálně nezvládli komunikaci s domovem. Holky na nás prostě spoléhaly a v okamžiku, když jsme se nevrátili a ani se neozvali, představovaly si to nejhorší. Je pravda, že se mi vybila baterka a cestou domů nebylo možné nikde volat. Ale mohli jsme minimálně zavolat z hranic. Prostě jsme to nezvládli. Holky  navíc nevěděly,  kam přesně jedeme a tak ani nevěděly kde nás hledat. Bylo to velké ponaučení a na další výpravu jsme si již pořídili nabíječku na mobil do auta. Navíc jsme při výstupu šetřili baterií a pravidelně jsme mobil vypínali. Před odjezdem jsme také holkám napsali přesně, kde budeme. Zkrátka jsme se z toho poučili a to je dobře. Hlavním ponaučením ale bylo, že jsme od té doby již nikdy neříkali, že se vrátíme v nějaký konkrétní den a konkrétní hodinu, protože to je při našich výpravách vždy nejisté. A tak se holky musely spokojit s nástinem, kdy zhruba dorazíme, a až ve chvíli, kdy jsme vyráželi z parkoviště zpět domů, tak jsme se nahlásili, že už jedeme.

Lokalita: Dachstein je horský masiv v Severních vápencových Alpách. Nejvyšší vrchol, Hoher Dachstein (2995 m), je zároveň druhou nejvyšší horou Severních vápencových Alp. Gosau (779 m.) je vesnice v ohromném údolí Gosau severně od Dachsteinu. Východisko pro výstupy na Dachstein ze severu. V údolí se rovněž nacházejí jezera Vorder a Hinter Gosausee. Výchozí bod: Gosau (779 m), Adamekhütte (2196 m) Vzdálenost z Prahy: 400 km, 5 hod Termín: červen a červenec  2005 (dva výstupy)

Na jaře 2005 jsme začali s Martinem plánovat další výstup. Již jsme byli opět pouze dva, ale zato podstatně zkušenější a odhodlaní vylézt něco pořádného. Jako hlavní cíl roku 2005  byla vybrána nejvyšší hora Evropy,  Mont Blanc. Jako vhodný aklimatizační výstup nám připadal Dachstein. Jednak už jsme ho trochu znali z předchozího roku a jednak jsme ho po loňském neúspěchu museli zdolat. A tak se začátkem června uskutečnila výprava na Dachstein.

Dachstein je pro Pražáky jedním z nejbližších, téměř třítisícovým, vrcholem. Cesta tam trvá okolo 5 hodin, což je dost dobré. Jako již tradičně jsme vyjížděli mezi 18 a 19 hodinou a na místě jsme byli po druhé hodině ranní. Ustlali jsme si na parkovišti vedle auta a za chvíli jsme usnuli. K ránu nás probudil silný vítr a déšť. Na chvilku jsme tedy ještě zalezli do auta, ale již jsme nespali a kolem páté hodiny jsme se rozhodli vylézt z auta a začít se připravovat na výstup. Kolem 6 hodiny jsme již měli batohy na zádech a vydali jsme se na cestu. Tentokrát  jsme, na rozdíl o loňského roku, zvolili výstup přes Adamekhutte od obce Gosau (779m). Z této obce vede pod hory sjízdná silnice  k 8 km vzdálenému Gosauskému jezeru, které je skutečným nástupním místem pro výstup na Dachstein. Téměř od samého počátku nám cestu znepříjemňovalo mrholení, které se chvilkami měnilo v poměrně silný déšť. Ten sice chvilkami přestával, ale to nikdy netrvalo dlouho, takže počasí pro výstup rozhodně ideální nebylo. Ale nenechávali jsme se odradit a postupovali jsme stále vzhůru. Na začátku nás překvapila poměrně dlouhá cesta k úpatí hory.  Navíc se nám podařilo zcela nepochopitelně sejít hned zkraje z cesty a zajít si kolo 2 kilometrů po vyhlídkové cestě. Cesta začíná u Vordere  Gosausee, následuje něco okolo 10 km mírně zvlněného terénu. Po absolvování této cesty se před námi rozprostřelo Hintere Gosausee, u kterého již začíná skutečný výstup. Hned na začátku tohoto výstupu se nám opět podařilo sejít z cesty a tak jsme se museli několik set metrů prodírat kosodřevinou. Toto malinké zaváhání nás tak stálo mnoho cenných sil. Další výstup probíhal již v pohodě. Ve výšce  2196 mnm jsme došli ke známé chatě Adamekhutte. U chaty jsme si na chvíli odpočinuli a trochu se najedli. Počasí se začalo postupně ještě více zhoršovat. Ve vzduchu začala být cítit bouřka.

I přes tyto nepříznivé známky jsme se vydali nahoru přes Gosauský ledovec. Známky bouřky začínaly nabírat na síle. Po ledovci následuje poměrně krátký klettersteig, ale v bouřce rozhodně není dobré viset zavěšený na ocelovém laně na skále. Ocelová jistící lana představují jakýsi obrovský hromosvod a pravděpodobnost zásahu bleskem je tedy obrovská. Ve chvíli, když nám začali na zádech bzučet cepíny, jsme se rozhodli, že naši výpravu ukončíme. Cepín byl samozřejmě dalším výborným hromosvodem. Ještě tentýž den jsme tak slezli zpět dolů k autu a jeli jsme zklamaní domů.

Znovu se ukázalo, jak hodně ovlivňuje počasí to, zda vrchol zdoláte nebo ne. I když je člověk fyzicky a technicky dobře připraven, v konečné fázi je to stejně hora sama, která rozhodne, zda vás nahoru pustí nebo ne. Nás tam prostě nepustila. Každopádně z hlediska tréninku na Mont Blanc  to rozhodně neúspěch nebyl. Absolvovali jsme dost značné převýšení, doplněné ještě neuvěřitelně dlouhým nástupem.

Ještě na konci června téhož roku (tedy asi tři týdny po prvním pokusu) se uskutečnila výprava druhá (opravná). Už jsme dlouho nic nevylezli a také nás trochu znepokojovali některé otázky na téma, proč vlastně na ty hory jezdíme, když stejně nikdy nic nevylezeme (zejména ze strany sestry Jany)?  Tyto poznámky nás však ještě více vyhecovali do další pokusů. Jednoznačně jsme museli na třetí pokus Dachstein vylézt. Jednalo se už o otázku cti.

Cesta proběhla bez větších komplikací. Cestu jsme začínali znát jako vlastní boty a tak jsme výjimečně ani nebloudili. Spacáky jsme si opět rozdělali na již známém parkovišti u jezera Vordere Gosausee. Kolem 6 hodiny ranní jsme opět vyrazili známou cestou nahoru. Počasí nám bohužel ani tentokrát příliš nepřálo. V podstatě bylo téměř identické jako před třemi týdny při druhém pokusu o výstup. Tentokrát však neúspěch nepřipadal v úvahu. Myslím, že bychom tam nakonec lezli i v bouřce. Naštěstí jsme měli aspoň trochu štěstí a počasí se těšně před naším výstupem na klettersteig trochu zlepšilo. Po absolvování klettersteigu jsme  se slzami v očích stanuli u vrcholové kříže ve výšce 2995 mnm. Bylo to velké zadostiučinění. Konečně jsme zase jednou na vrcholu. Navíc se roztrhala obloha a otevřel se nám krásný výhled po okolí. Duch hory nám dal najevo, že jsme již dost trpěli a máme tedy právo si vychutnat tento zážitek. Po několika nádherných minutách na vrcholu jsme se již museli otočit a jít zpět. Čekala nás ještě velmi dlouhá a náročná cesta zpět. Kolem 18 hodiny jsme však stáli opět na parkovišti u auta a mohli jsme si konečně definitivně pogratulovat. Samozřejmě, že jsme si na vrcholu uvědomili známou zásadu, že vrchol je zdolaný až když stojíte zpět v údolí. To se nám podařilo. Již se nám nechtělo strávit další noc na parkovišti a hnáni představou teplé postele jsme se ještě tentýž den vydali zpět do Prahy. Kolem třetí hodiny ráno jsme dost utahaní přeci jen dojeli.

Jednoznačně se jednalo o úspěšnou výpravu. Po dlouhé době jsme dokázali vylézt náročný vrchol. Byla to výborná příprava na naši výpravu na Mont Blanc, která se měla za pár týdnů uskutečnit. Tento výstup nám také nabil sebevědomí a začali jsme opět věřit tomu, že na nejvyšší horu Evropy vylezeme.