Měsíc: Prosinec 2018

Monte Rosa – Dufourspitze (4634 m.n.m.) 6.-11.7.2006

 

V tomto roce chceme s Radkem napravit nešťastné události z nedokončené výpravy před 3 roky, kdy jsme ve dvou spolu s Kamzíkem při pokusu o travers přes čtyřtisícové vrcholky MR skončili v trhlině na italské straně a nakonec v nemocnici v Aostě. Po loňském úspěchu na Mont Blancu nám stouplo sebevědomí, a tak po úspěšné aklimatizační anabázi na Hochtoru v Ennstalerských Alpách (2369 m. n. m.), jehož vrcholu jsme podle slov chataře z Hesshütte toho roku dosáhli v extrémních závějích jako vůbec první, vyrážíme opět směrem Walliské Alpy.

Monte Rosa je skupina, kterou tvoří deset, podle některých autorů jedenáct vrcholů, všechny převyšující hranici 4 000 m n.m., z nichž Dufourspitze, neboli Monte Rosa, je nejvyšší. Skupina je jádrem Walliských Alp a vedle Mont Blancu je to druhý nejvyšší masiv Alp. Rozprostírá se podél švýcarsko-italské hranice, osm vrcholů leží na italském území. Vyjíždíme večer a s menší přestávkou jsme v dopoledních hodinách v Täsche, středisku, odkud se do Zermattu dostáváme vláčkem. Městečko Zermatt leží na jižním konci údolí Mattertal, které je jedním z bočních větví velkého údolí Rhôny. Zvláštní pocity mě jímají, když opět po třech letech vidím známé panorama s neopakovatelnou siluetou Matterhornu.

Vyrážíme jako obvykle s plnou polní a pěšky, protože se chceme aklimatizovat, směrem ke stanici lanovky Rotenboden. Počasí je krásné, slunce vytrvale svítí, ale jsme dlouhou cestou tak unaveni, že brzy odpoledne stavíme v údolí na pasece u lesa stan a ještě před setměním zalézáme ke spaní.

Druhý den vystupujeme podél zubačkové dráhy až k jejímu konci, samotnému vrcholu Gornergratu (3130 m.n.m.), kde je umístěna vědecká pozorovací stanice. Po krátkém odpočinku slézáme z hřebenu k ledovci Gornergletcher a přes jeho hrubý a rozpukaný povrch postupujeme cestou značenými sporadicky tyčemi kolem ledovcového jezera na samotný nástup hřebene, na kterém zdálky vidíme chatu Monte Rosa Hütte. Cesta vede hrubým, prudce se zvedajícím suťovištěm po hřbetu ledovcové morény podél ledovce Grenzgletcher a začínám toho už tady mít docela dost. Ráďa je daleko přede mnou a občas na mě počká, ale já mám pocit, že mě těžký batoh zatlačí do země. Vzhledem k omezeným finančním možnostem jsem musel vzít letos zavděk batohem čínské provenience o objemu 70 L, jehož úzké popruhy mi snad za chvíli amputují v ruce v ramenou. Do objemného batohu se vejde také víc věcí, a tak s sebou táhnu nejen proviant pro menší rotu vojáků, náhradní plynovou láhev do vařiče, náhradní oblečení pro další dva neexistující parťáky, ale třeba i karty a dokonce i šachy(!). Ty se mnou Radek také skutečně několikrát hraje, ale spíš z útrpnosti, že se s tím krámem tahám, než ze skutečného zájmu.

Přes všechny uvedené obtíže ale nějakým zázrakem doklopýtám k chatě, která se zvedá na skalnatém ostrohu nad ledovcem. Na chatě stihneme kromě dvou piv i závěr mistrovství světa ve fotbale, kdy v penaltovém rozstřelu Trézéguet nedává a Itálie se stává mistry. Rozhodujeme se nepřespávat na chatě, ale vystoupat ještě výš, abychom měli příští den snazší výchozí podmínky k výstupu na vrchol. Předpověď je optimální, ale když mě po opuštění chaty udeří odpolední slunce přímo do očí, mám pocit, že se mi hlava rozskočí a nohy vrůstají do země. Zpočátku se nedokážu přinutit udělat pár kroků a pranic mě nezajímají okolní nádherné výhledy na hřeben walliských Alp v čele s nezapomenutelnou siluetou Matterhornu. Neboli „Maťáku“, jak jsme mu již tehdy začali říkat. Usilovně přemáhám touhu se někde posadit k odpočinku a snažím se kymácivým krokem pod tíhou nevděčného nákladu na zádech sledovat Radka, který jde přes skaliska „Untere Plattje“ po úzké stezce suťovitým žlabem asi 20 m přede mnou a jestli dobře vidím, tak podobné obtíže ani zdaleka nesdílí. Právě mi ukazuje na vysoký skalnatý ostroh „Auf´m Felsen“ tyčící se pěkný kus cesty před námi nad sněhovým svahem, a odtud dále vlevo na „Obere Platje“ (3250 m n. m.), skalnatou plošinu, na které dnes hodláme přenocovat.

Slunce už se chýlí k západu za hradbu hor, když se konečně vyškrábeme k plochému skalnatému ostrůvku obklopenému sněhovým polem. Je zde postaveno několik bivaků, kamenných ohrádek na plochých rulových balvanech a na jedné z nich konečně rozbalujeme nádobíčko. Jak tyhle okamžiky miluju! Shodit ze zad protivnou krysu a vnímat okamžik, kdy máte pocit, že musíte vzlétnout. Postavit stan, připravit karimatku se spacákem a po této nezbytné přípravě se věnovat již jen příjemným činnostem. Připravit jídlo a pořádně se nadlábnout, připít si vizourem z příruční lékárničky a potom jen tak sedět a pozorovat okolní divokou scenérii jak se pomalu halí do náruče noci a na nebi se rozsvěcují myriády hvězd. Nikde jinde než v Alpách není na nebi vidět tolik hvězd! Budík nastavujeme na třetí hodinu ráno, a když začne pípat, zprvu myslím, že mě šálí sluch. Vystrčím hlavu ze spacáku, mžourám do mrazivé noci a ptám se v duchu sám sebe už snad posté, proč tohle člověk dělá? Edward Whymper, pokořitel Matterhornu a jeden z nejlepších britských horolezců přelomu 19. století dal na otázku proč na ty vrcholy vlastně „ti šílenci“ lezou jedinečnou odpověď: „Protože tam prostě jsou!“ Ano, je v tom cosi nevysvětlitelného až magického, člověk potí krev, leckdy strádá žízní, hlady, překonává útrapy a nebezpečí, užírá se steskem po domově a svých nejbližších ve chvílích naprostého vyčerpání i pocitu osamocení tváří v tvář obrovské síle horstva. Sám si během cesty v některých okamžicích kladu otázku, proč jsem sem vůbec přišel? Ale sotva vylezeme na vrchol, zaplaví nás vlna hormonů štěstí. V té chvíli se nacházíme v opiovém snu, pocitu, který nelze srovnat s ničím jiným a kvůli kterému jsme ochotni to všechno podnikat znovu a znovu. A když přijedeme domů, s obolavělýma nohama, spáleným obličejem tak, že z něj visí cáry kůže, leckdy i loupající se kůží na omrzlých konečcích prstů s, za pár dní už nás zase jímá neklid, pátráme prstem na mapě, hledáme na internetu, kam že to tedy pojedeme příště.

Teď se ale musíme soustředit na dnešní výstup. Obloha je stále plná hvězd a také dnešní předpověď slibuje krásné počasí. Navlékáme si patřičně odlehčené batohy, vše nepotřebné necháváme ve stanu a za svitu čelovek se vydáváme po nezřetelné kamenité stezce, lemované tu a tam několika kamennými mužiky. Podotýkám, že jsme plni optimismu a sebevědomí, jací jsme to borci, a jak nám všechno vychází. Jak jsme stále ještě naivní a nezkušení!

Před rozbřeskem přicházíme na okraj ledovce Monte Rosa Gletcher, kde si nazouváme mačky a dále pokračujeme navázáni na laně. Východ slunce nás zastihuje na jiskřivé pláni v poloze dvou bezradných brouků potápníků, co si při přeletu z jedné tůně do druhé spletli hladký povrch ledovce s vodní hladinou, dopadli na krovky a vytrženi ze svého živlu teď zmateně víří a pátrají po další cestě. Ta se totiž v podobě nezřetelných stop ve sněhu postupně ztrácí, až teď zmizí docela a my nejenže nevíme, kde jsme, ale nedokážeme se ani zorientovat, abychom mohli pokračovat. V rozlehlém a nepřehledném terénu se točíme několikrát dokola, a když v dálce zahlédneme na úpatí svahu „stopy“ ve sněhu, spěcháme k nim boříce se po kolena, ale vždy jde o optický klam, většinou se jedná o pravidelně přerušovaný otisk dráhy, kterou za sebou zanechává koulící se kámen ze svahu. Problémem je, že vlastní vrchol Dufourspitze a celý hlavní hřeben je zakrytý mohutnou muldou, zvedající se před námi ze sněhového plata. Zatímco tu bezúčelně bloumáme a ztrácíme tak drahocenný čas, slunce postoupilo na azurové obloze a sníh začíná měknout. Každý krok je utrpení, boříme se místy po stehna a stále častěji se musíme střídat v prošlapávání cesty. Navíc hrozí, že se každou chvíli propadneme do některé z trhlin, které tu jsou schovány pod sněhovým příkrovem. Nejhorší je ale pocit bezmoci, že už se dnes nahoru nepodíváme. A dostaneme se vůbec zpátky? Na rozlehlém platu jsme úplně ztraceni a tato otázka se nám začíná neodbytně vkrádat do mysli. Rozhodujeme se ještě k zoufalému kroku, vylézt kolmo na muldu a na jejím vrcholu se pokusit zorientovat. Po několika desítkách vystoupaných výškových metrů musíme ale tento pošetilý nápad přehodnotit. Terén se zvedá tak, že za chvíli jsme v ledovém svahu o sklonu 60° a když narazíme na rozevřenou trhlinu, jejíž okraje se nám bortí pod nohama, zkoprnělí strachy zařazujeme zpátečku a nakonec děkujeme „duchu hory“, že jsme toto intermezzo přežili bez úhony.

Obracíme se zpátky, dolů!, to je teď naše jediná utkvělá myšlenka. A tak se znovu brodíme řídkým sněhem, který má konzistenci zcukernatělého medu, klopýtáme, padáme a opět vstáváme, než jsme znovu ve spásných skalách. Odtud již vidíme známé tvary a za chvíli jsme opět u našeho stanu. Za celou dobu nezahlédneme jediného človíčka, což nás na chvíli nechává na pochybách, zda jsme na správné cestě. Ale skalní bivaky mluví jasnou řečí, až potud jsme šli po výstupové trase. Až posléze, nad naším bivakem, jsme museli uhnout příliš doleva.

Užíváme si nádherné odpoledne, svlékáme propocené svršky, opalujeme se, koupeme v rozvodněných potůčcích, které se řinou všude okolo z tajícího sněhu. A samozřejmě vaříme a cpeme se dobrotami: těstoviny, ostré omáčky, paštiky, sýry, klobásky, müsli tyčinky. Najednou zapomínám na útrapy, se kterými jsem to sem všechno vynesl. Zabydlujeme se na našem ostrohu; ložnice je v místě postaveného stanu, vytáhneme si spacáky na malou plochou římsu rozpálenou sluncem, kde máme „terasu“ a tady se válíme, opalujeme a mastíme do omrzení karty. Občas se zajdeme osvěžit do „koupelny“, proudu vody z tajícího sněhu vyvěrající ze skal. Dodnes vzpomínám na tu báječnou atmosféru, sami dva v záplavě oslnivého slunce uprostřed nekonečných sněhových plání nebetyčných hor. A i když byl výlet na Monte Rosu jedním z nejtěžších, co jsme kdy podnikli, občas s nadsázkou vyprávím, jak jsem na této jediné výpravě přibral, zatímco na všech ostatních ze mě vždycky potom padají kalhoty. Také druhou noc prožíváme v klidu s jednoznačným přesvědčením, že zítra to na druhý pokus musíme dát.

Druhé ráno je navlas podobné včerejšímu; vstáváme ve tři hodiny a po malé snídani vyrážíme pod oblohou plnou hvězd. Tentokrát hluboko pod námi vidíme blikající světla čelovek lezců, co právě opouštějí chatu Monte Rosahütte. Jdeme pomaleji, trasu směřujeme doprava podél muldy Sattedohle a podvědomě se co chvíli ohlížíme, co na to naše „bludičky“. S ulehčením kvitujeme, že kopírují naši cestu a jsou stále za námi. Postupujeme nad sněhový kotel na místo, odkud jsme včera pokračovali rovně, ale nyní směřujeme mírně vpravo, k mírně nakloněnému platu Satteldohle, které leží pod úbočím padajícím ze sedla Sattel. Vychází slunce a stejně jako včera zaplavuje okolí svým oranžovorůžovým svitem. Vpravo stále vidíme mohutný masív Liskammu, vlevo před námi se na konci hřebene objevuje vrchol Nordendu. Zdola nás dohánějí tři lanová družstva a také několik jednotlivců. Spolu s nimi v závěsu překonáme lehkou okrajovou trhlinu a sněhovým svahem vystoupíme na sedlo Sattel (4359 m n.m.) mírně vlevo od jeho nejnižšího bodu. Nad sedlem začnou obtíže přibývat. Odtud se stoupá zledovatělou hranou firnového hřebene, následně zvětralými skalami na skalní hrb a na předvrchol. Zatají se nám dech, když před sebou uvidíme majestátní zledovatělou homoli, přes kterou se máme dostat na předvrchol. Tady stačí jediný chybný krok a tradá, po skluzavce pěkně až někam mezi séraky dolů. Nejsme sami, kdo zde váhá. Jeden z osamocených horolezců, je to Angličan, se nás dokonce ptá, zda se může připnout k nám na lano, což zdvořile, ale kategoricky odmítáme. Vidím ho, jak se odevzdaně obrací a sestupuje dolů.

Právě ve chvíli, kdy si říkám v duchu, jestli by nebylo nejlepší ho následovat, uslyším Radkovo: „Tak jdeme, ne?“ Tváří se tak lhostejně a nevyzpytatelně, že v první chvíli nevím, zda to myslí vážně a jestli se nakonec jeho výzva netýká pobídky k cestě dolů. Ale když bere cepín a pevným krokem začne zasekávat mačky do zledovatělého povrchu směrem nahoru, je to jasné. Opatrným traverzem se dostáváme přes ošemetné partie a nahoře na skalách si otírám studený pot z čela z přestálého nebezpečí. Tak tady by nám jistící lano pranic nepomohlo, kdyby jeden uklouzl, byla by to jízda jako v tobogánu. V těchto případech je jištění navzájem spojeným lanem problematické, poměr pravděpodobnosti mezi zachycením uklouznuvšího parťáka nebo jeho stržením s následkem pádu obou, je tak jedna ku jedné. Ale bez stoupacích želez a bez krumpáčů by to nešlo ani náhodou. A ledovcové skoby v té době ještě nemáme.

Postupujeme dál přes věže a skalní bloky po hřebenu, ze které vidíme na italskou stranu; nejvýše položená chata v Alpách Capanna Margherita na vrcholu Signalkuppe (4554 m n. m.) je před námi jako na dlani. Sestupujeme ze hřbetu do rozsedliny a zde nás čeká ještě jeden šokující zážitek; Radek, který zrovna po hřebeni leze za mnou, vykřikne, a když se ohlédnu, ztuhne mi krev v žilách. Obrovský kámen, po kterém právě postupuje, se uvolní jako viklan a začne se s ním sesouvat. V první chvíli to vypadá, jakoby na kameni chtěl létat. Naštěstí se mu podaří zachytit, a zatímco kámen s rachotem mizí v hlubině, ukazuje zdvihnutým palcem, že je vše ok. Z rozsedliny pak prudce zprvu po firnu, později ve skále krátkým komínem, dosahujeme vrcholu.

Vrchol tvoří malé skalisko s křížem a okupuje ho skupina pěti Italů, kteří přišli z italské strany od Margherity před námi. Ve chvíli, kdy se snažíme pořídit vrcholové foto a vyhýbáme se jim, co to jde, uklouznu na hladkém balvanu a mačkou si skoro ukopnu lýtkový sval. Zbytek cesty dolů je pak pro mě dost složitý, jak kvůli svalovému zranění, tak i vzhledem k totálnímu vyčerpání, kdy si na některé momenty zpáteční cesty vůbec nevzpomínám. Ráďa později tvrdí, že jsem si půlku cesty monotónně zpíval, ale já si z mrákotných okamžiků moc nepamatuji. Každopádně šlo o jeden z nejnáročnějších výstupů, co jsme kdy podnikli, a předchozí den strávený povalováním na skále se nakonec ukázal být klíčovým k načerpání sil a tolik potřebné aklimatizaci.

Mont Blanc (4808 m.n.m.), 30.7. – 4.8. 2005

 

S Ráďou si chceme vylepšit chuť po loňském dobrodružství se záchrannou akcí na Großer Prielu. A je to jeho nápad, jak razantně řešit přetrvávající hořkou pachuť z této výpravy. Rozhodujeme se totiž pro perlu francouzsko-italského pomezí (abychom se nedotkli Italů, kteří si též dělají na horu nárok), nejvyšší horu Alp (pomineme-li kavkazský Elbrus se svými 5642 m n. m.). Jednou jsme na chatě ve Švýcarsku vyprávěli nějakému horolezci pocházejícímu z francouzsky hovořícího kantonu o našich výstupech a on jen kýval hlavou a nakonec se zeptal, cože to jako je, ten „montblank“? Po chvíli vysvětlování se mu tváří rozšířil shovívavý úsměv: “Ááá, you think mó bláé“?“ Žádné písmo nedokáže vystihnout libozvučnou melodičnost toho francouzského jména.

Vyjíždíme v sobotu v 9:30 z Prahy. Máme itinerář, vytištěnou trasu na Maporamě, pamětníci budou znát podobné aplikace z dob, kdy ještě nebyla běžně dostupná navigace. Projíždíme Rozvadov, Karlsruhe, Basilej, Bern, Martigny, ve 20:00 jsme v Chamonix a s přicházející tmou na parkovišti Granges des Foux ve vesnici Les Houches (1008 m.n.m.). Noc prožijeme v pohodě ve stanu a ráno nastupujeme v 8:00, opět s těžkou expediční bagáží, po turistické značce přes horní stanici zubačky zvanou le Nid ´d Aigle směrem na chatu Refuge du Gouter. První část cesty jdeme úplně sami pustým lesem s malým odpočinkem u lesní chatky Baraque Forestiere des Arandellys s krásnými „leteckými“ výhledy do údolí Chamonix. Kolem 12:00 hod začíná naplno svítit slunce, dorážíme k první stanici Tramway du Mont Blanc, kde teprve potkáváme prvního člověka. Stanici tvoří komplex železobetonových budov, místo je opuštěné a zanedbané, blízká ruina zastávky je přeměněna na WC. Dále stoupáme podél kolejí, na chvíli i spolu s dalšími třemi „šílenci“ s ohromnými batohy, kteří tyto dolní partie absolvují v sandálích. Po 14:00 hod dorážíme na le Nid ´d Aigle a poprvé máme možnost se seznámit s atmosférou Velké hory. Je neděle a na horní stanici lanovky se shromáždila asi stovka výletníků všech možných národností a věkových skupin. Po krátkém odpočinku vyrážíme dál strmým, kamenitým terénem za účastného pohledu několika desítek kamzíků ke kamenné salaši Baraque Forestiere des Rognes (2768 m.n.m.), kde dnes budeme nocovat spolu s pěti Francouzi a osmi Španěly. Je oblačné počasí, trávíme celé odpoledne hraním karet a ve 21:00 se soukáme do spacáků a jdeme spát.

Ráno je nádherně modrá obloha, po krátké snídani vyrážíme směrem Refuge du Gouter. Cestou procházíme kolem chaty Refuge de Tête Rousse a dostáváme se k místu, kde musíme přetraverzovat proslulý, asi 50 m široký suťový žlab mezi dvěma skalními hřebeny, kterým padá shora uvolněné kamení. Jako téměř jediní ze zástupu postupujících turistů nemáme helmu, proto velmi vážíme okamžik klidu a přebíháme po úzké římse nebezpečnou zónu za občasného pokřiku lezců shora: „Voalno piér!“, upozorňujícího na letící kámen. Lidí na stezce přibývá, stále jsme nuceni se s našimi obrovskými batohy uhýbat buď rychlejším jedincům, nebo vracejícím se skupinám. Cesta vede náročným stoupáním 700 m dlouhým kuloárem místy po ocelových lanech prudce vzhůru. Při výstupu si pomáháme zpěvem otřesné odrhovačky od skupiny Wolfgang Petry, kterou jsme slyšeli několikrát v rádiu při průjezdu Německem: „Ganz oder gar nicht, nichts nur ein bischen…“ Ten primitivní, ale neodbytný nápěv nás i přes nastalou bídu dokáže vždy rozesmát. Lehce vzdušný úsek obtížnosti nejvýše II. UIAA končí na skalnatém úbočí Aiguille du Gouter, na kterém je vystavěna chata Refuge du Gouter (3817 m n. m.). Otevírají se nádherné výhledy na mohutný masív Dôme du Gouter (4304 m n. m.), za kterým spíš tušíme, než vidíme občas se protrhávajícími mračny severozápadní část vrcholu Mont Blanku. Asi 100 m od chaty se na úpatí rozlehlého plata nachází stanové městečko, ke kterému Radek hned zamíří. Mám problém s dýcháním, chůzí, koordinací, vlastně se vším a tak se jen ztěžka hrabu za ním. Radkovi ale také není moc dobře, potýká se od včerejšího rána se suchým kašlem, který se ve výšce zhoršuje. Cepíny hloubíme ve sněhu záhrab a stavíme stan. Každou chvíli ale práci přerušujeme a musíme se vydýchat, účinky nedostatku kyslíku v řídkém vzduchu jsou opravdu znát, každý pohyb vyžaduje nezměrnou námahu. Potkáváme tu Čecha, průvodce výpravy snad 30 lidí. Pomáháme mu stavět stan, a protože mu prý skupina ještě nedorazila, musí se tam „skočit“ za nimi dolů podívat. To mu tedy nezávidíme. Radek staví stan s obrovskou vervou, ale nakonec se mu udělá tak špatně, že si jen zaleze dovnitř a padne na karimatku se spacákem. Mně je teď trochu líp a tak celý zbytek odpoledne pomalými pohyby buduji sněhový větrolam u stanu, pozoruji okolí a přitom neustále rozpouštím vodu k pití nebo vařím čaj do termosek. Žízeň máme oba neuhasitelnou. Později se jdeme ještě podívat do chaty přes několikametrový sněhový hřebínek, který nám při přechodu způsobuje nečekané dýchací problémy. Ve velké, příjemně vytopené jídelně je tu shromážděna pestrá směsice lidí všech možných národností. Většina je zde ubytována, ale jsou tu i obyvatelé asi tří desítek stanů z našeho městečka. Někteří se halasně baví, jiní jedí nebo popíjejí u dlouhých stolů, vidím i nehybné jedince s čelem opřeným o ruku položenou na stole. Neklamná známka problémů spojených s rychlou změnou nadmořské výšky. Později se dozvídáme, že skoro polovina Čechů z výpravy našeho známého to musela ještě tentýž den obrátit dolů kvůli výškové nemoci. Ale také kvůli předpovědi počasí to hodně lidí vzdává a vrací se zpět.

Když vyjdeme z chaty, vidíme, že se podmínky prudce mění, nebe se zatáhlo olověnými mraky a začíná hustě sněžit. Ležíme teď oba ve stanu a pokoušíme se usnout. Podaří se mi to až k půlnoci, kdy si vezmu acylpyrin.

Ráno se probudíme do husté mlhy a sněhové chumelenice. Odklízíme sníh ze stanu a brodíme se čerstvě napadanými závějemi k chatě. Hřebínek nám opět způsobuje problém; napadá nás, jak se sakra chceme dostat na vrchol, když už tady sípeme jako dva astmatici? Právě někdy v těchto okamžicích vzniká naše přezdívka „Duo Asthmatics“, kterou v následujících letech nosíme hrdě připnutou na batozích.

Na chatě nyní bilancujeme naši nezáviděníhodnou situaci; podle chataře je předpověď na další dny špatná. Dnes má celý den sněžit, zítřek však má být prý již jen zataženo bez sněhu a ve čtvrtek snad bude hezky. Radíme se ještě s několika Čechy, kteří s námi zůstali uvězněni na chatě, a rozhodujeme se počkat do zítřka, pak se uvidí. Celý den trávíme střídavě posedáváním na chatě nebo poleháváním ve stanu, který se začíná podobat malému iglú, přestože z něj neustále odklízíme sníh. Na podlážce se vytvořila souvislá vrstva ledu, že kdybychom měli s sebou brusle, můžeme si zahrát hokej.

Další den je situace navlas stejná, v bílé tmě je stále vidět na pár kroků, chůze v závějích je čím dál náročnější, prudký vichr nás sráží ze stezky. Jediný pozitivní vliv delšího pobytu je, že sněhový hřebínek na cestě k chatě se nám zdá méně náročný. Že bychom se přece jen aklimatizovali? Opět trávíme den poflakováním na chatě, spaním ve stanu, pojídáním zásob a také rozhovorem s pozůstalými na chatě, kterých je zde již asi jen dvacet. Ale jsou to ti nejotužilejší; jeden postarší horal se zkušenostmi z Himálají nám vypráví, že je na Mont Blanku již poosmé a ani jednou mu podmínky nedovolily vystoupit na vrchol. Pokud to prý ani tentokrát nevyjde, už se sem nikdy vracet nebude. Trochu se stydíme za naši netrpělivost a frustraci ze špatného počasí, když slyšíme s jakou pokorou a odevzdaným klidem líčí své zážitky na této hoře.

Odpoledne se začínají ve vzdušných vrstvách projevovat změny. Vítr během podvečera nabývá síly vichřice. Stanové plátno pokryté vrstvou námrazy se prudce chvěje a celý stan se otřásá pod mocnými poryvy. Venku slyšíme křik. Jedné dvojici opodál vichřice natrhla stan a ten je během několika minut na cáry. Naštěstí mají oba možnost nouzově přespat v poloprázdné chatě. S Radkem ležíme na zádech, zíráme do tmy a nasloucháme řevu bouře. V duchu se modlíme, aby stan vydržel, a tak díky nervovému vypětí usínáme až pozdě po půlnoci.

Ráno se probouzím se zvláštním pocitem, že se v okolí něco změnilo. Stanovým plátnem stále cloumá vítr, ale chybí zvuk sypajícího se sněhu a také světlo je jiné. S námahou otevírám zip a chvíli zápasím s cípy vchodu do stanu, které jsou zmrzlé na plech. Zůstávám jako omráčený; nad sebou vidím jasné, modročerné nebe přecházející směrem k východu do rudofialové barvy. Je už půl osmé a vidíme, že naše stanové městečko a pravděpodobně i chata jsou úplně vylidněné. Všichni jsou už dávno na cestě. Radka se mi chvíli nedaří dostat z teplého pelechu, ale když vidí změnu venku, rychle se přidá k horečným přípravám na výstup. Vycházíme po osmé hodině a okamžitě máme možnost seznámit se s tím, co nás dnes čeká. Ostrý vichr proti nám vrhá mraky zmrzlých krupek, které bodají jako tisíce jehel. I když máme rukavice, brýle, kapuci a zvednutý límec bundy, není možné se těm přívalům ubránit. Postupujeme po prošlapaných stopách našich předchůdců a postupně začínáme potkávat skupinky i jednotlivce na zpáteční cestě. Jaké je ale naše překvapení, když se dozvídáme, že na vrchol nevylezli. „Nedá se to“, strašný vítr“, sípe jeden z členů vracejícího se lanového družstva. “Ale vy to dáte“, snaží se nás povzbudit ochraptělým hlasem, když vidí naše zmatené pohledy. Naše obavy narůstají, když vidíme shrbené, ojíněné postavy, které jsou s ním navázány na ztuhlém laně a sestupují trhavými, robotickými pohyby v naprosté apatii.

Postupujeme dále a po chvíli se objevuje slunce, do té doby schované za ostroh Aguille du Gouter, a to nás trochu nakopne. Přicházíme k chatě Vallot, plechové boudě doslova zanesené výkaly a močí znečištěným sněhem. Při nahlédnutí dovnitř mě přemohou pochybnosti o tom, že tu někdy přebývají lidé. A přece tato chata už mnoha horolezcům zachránila život, když jim poskytla útočiště v náhle se měnících podmínkách.

Další zkouška nás čeká po výstupu na hřeben Bosson Ridge, kdy teprve ztrácíme odvahu, když se do nás vítr opře naplno. Jak se později dozvídáme, toho dne platilo v Chamonix doporučení nevycházet na túry, neboť vítr dosahoval v nárazech 90 až 100 km/hod. Na hřebínku balancujeme v prudkých poryvech vichřice a už se přestávám divit, proč je Mont Blanc po Matterhornu označován za největšího alpského lidožravce, na jehož svazích ročně přicházejí o život desítky turistů. Expozice na hřebínku směrem na obě strany je alarmující, zvláště když s vámi vítr lomcuje jako se stéblem trávy. V případě pádu jednoho z nás, musí druhý bezpodmínečně skočit na druhou stranu, aby vytvořil lanu protiváhu. Tolik z teorie, nikdy jsme naštěstí toto pravidlo nemuseli zkoušet v praxi. Nemůžeme se věnovat ani uchvacujícím výhledům, jak se snažíme udržovat rovnováhu na úzké stezce vyšlapané v hlubokém sněhu. Radek je na tom zle, odpočívá čím dál častěji a jen silou vůle se nutí k dalšímu postupu. Je na něm vidět, že na výpravu nejel ve stoprocentní kondici. Mně také není zrovna do zpěvu, ale neradostný stav mého kamaráda mě zvláštním způsobem posiluje. Snažím se mu pomoci, domluvou, teplým douškem čaje z termosky, co nejčastěji kráčím vpředu. Čas od času se na úzké stezce vyhýbáme vracejícím se zakukleným postavám a nakonec jedna z nich, vysoká a rozložitá, pronese hlubokým basem: „Congratulations, boys!“ To už víme, že jsme jen pár desítek metrů od cíle a opravdu, vzájemně se podpírajíce doklopýtáme na rozlehlou plošinu, odkud se již nedá stoupat dál. Jsme tu úplně sami a tak chvíli jen křičíme a řveme naši radost z plných plic, až přehlušujeme svistot větru. Dokázali jsme to, jsme na nejvyšším bodu světadílu Evropy!