- Klosterwappen, Schneeberg
Lokalita: Schneeberg (také Klosterwappen, česky Vídeňský Sněžník) je hora ležící v Rakousku, v nejvýchodnější části pohoří Schneeberg, 70 km jihozápadně od Vídně. Jedná se o nejvyšší horu Dolního Rakouska a zároveň nejvýchodnější alpskou dvoutisícovku, která patří mezi domovské hory Vídeňanů. Vrchol je vysoký 2 076 mnm.
Výchozí bod: Losenheim (830 mnm)
Vzdálenost z Prahy: 400 km (cca 4 hod)
Termín: únor 2020
Rok s rokem se sešel a máme tu naši další zimní výpravu. Přestože je začátek února, tak zima vlastně ještě pořádně nezačala a trochu to vypadá, že se blíží jaro, a tak letos zima snad vůbec nebude. Ale i kdyby nakonec ještě dorazila v průběhu března, už to nic nezmění na skutečnosti, že pro účely naší zimní výpravy jsou české hory aktuálně zcela nepoužitelné. Sníh je v podstatě pouze na sjezdovkách a to z velké části technický. Nechci se vychloubat, ale trochu jsem tuto situaci předpovídal a tak jsem již v listopadu navrhnul Martinovi, že bychom letos vyrazili netradičně na zimní výstup do rakouských Alp. Po loňské zdařilé túře na Malé Fatře se jeví jako ideální výstup na nejvýchodnější alpskou dvoutisícovku Klosterwappen (někdy označovaná za Schneeberg podle pohoří, ve kterém leží).
Dle již osvědčeného modelu vyjíždíme již v pátek okolo 15 hodiny směr Brno, Mikulov a Vídeň. Pak již je to jen necelá hodinka do městečka Puchberg am Schneeberg, která leží asi 5 km od Losenheimu, kde je nástupní místo na náš letošní výstup. V Puchbergu máme objednané ubytování v penzionu Bruckerhof. Již několik měsíců dopředu se bavíme nad fotografiemi, které lákají na ubytování v tomto malebném alpském penzionu. Usměvavé korpulentní ženy v nejlepších letech (ve smyslu písně Hezkých žen je stále víc a víc…) lákají na bujaré radovánky, nechávajíce zcela jistě nejednoho hocha zapomenout na skutečný cíl výpravy do Alp. My s Martinem ale už máme přeci jen něco za sebou a tak se nenecháváme ošálit těmito lákadly a do Alp míříme se zaťatými půlkami a s myslí pevně upřenou pouze k našemu hlavnímu cíli.
Snad poprvé se nám podaří cestou nebloudit a okolo půl osmé večer dorážíme do penzionu Bruckerhof. Jelikož je recepce otevřená jen do sedmi hodin, vyzvedáváme si klíče v malé dřevěné schránce vedle vstupu do penzionu. Dle zaparkovaných aut před penzionem je jasné, že v tomto domě, se čtyřiceti pokoji, je včetně nás jen asi 6 hostů. Na žádný mejdan to rozhodně nevypadá a tak si přeci jen trochu posteskneme při vzpomínce na ony lákavé fotografie. Vypadá to, že nedostatek sněhu zasáhl už i Alpy, z čehož určitě místní hoteliéři a provozovatelé vleků nemají žádnou radost. Jde v podstatě jen o to, aby ztráta z aktuální sezóny byla co nejmenší. Po ubytování vyrážíme do téměř mrtvého městečka najít něco k jídlu a pití. Asi po hodině, kdy jsme postupně posíláni místními povaleči do další a další restaurace, se okruhem dostáváme zpět na začátek naší cesty, pochopitelně ještě hladovější a žíznivější než na začátku. Nakonec pochopíme, že nám v Puchbergu pšenka nepokvete a vydáváme se autem 5 km do Losenheimu, kde je prý dobrá pizzerie. A navíc prý není moc drahá! A bingo, máme štěstí a dáváme si docela dobrou pizzu a jedno pivko. Po 22 hodině jsme již zpět na pokoji a jdeme do hajan.
V sobotu vstáváme v 7 hodin, balíme věci a vyrážíme na snídani. Ta není zrovna opulentní, ale po namazaném toustu dostáváme přeci jenom na vyžádání každý ještě aspoň jedno vejce a tak úplně hladoví neodcházíme. Přejíždíme do Losenheimu, necháváme auto u naší staré známé pizzerie a okolo 9 hodiny již vyrážíme nahoru podél sjezdovky a dále do lesa. Jako již tradičně trochu bloudíme a prodíráme se zarostlým lesem, abychom asi po půl hodině opět vyšli na sjezdovku, kde se přidáváme k několika dalším výletníkům. Po kraji sjezdovky, která je díky nedostatku sněhu zavřená, vycházíme až k chatě Almserlhaus (1 222 mnm). Chata je díky krásnému počasí otevřená a tak si sedáme na terasu k několika dalším hostům a dáváme si pivko. Sluníčko do nás pere a my si užíváme krásné výhledy. Postupně si dáváme ještě knedlíčkovou polévku (se sýrem) a každý další dvě piva. To už si uvědomujeme, že tolik piv jsme ještě v rámci výstupu nikdy neměli a před objednáním čtvrtého piva zařazujeme zpátečku. Vůbec se nám odsud nechce a snad jen valící se davy dalších lidí nás přimějí zvednout kotvy a jít dál. To už je 13 hodina a my se vydáváme přes Edelweisshütte (1 235 mnm) na další část dnešní trasy. Během dalších asi dvou hodin obcházíme celý masiv Schneeberg zprava, a dostáváme se na konec lesa pod nástup na vrchol. Jsme ve výšce asi 1 600 mnm, kde nalézáme úžasné místo na postavení iglú. Jsou sice teprve 3 hodiny odpoledne, ale dál už to dnes nemá cenu. Nad pásmem lesa je již sníh zcela vyfoukaný a tak zůstáváme zde, kde je minimálně půl metru sněhu a podmínky pro stavbu iglú téměř ideální. Sněhová plata jsou navíc zakončena strmým srázem, s výhledem na okolní kopce. Právě několik metrů od tohoto srázu si nacházíme dosud snad nejkrásnější místo v naší pestré historii výstavby iglú.
Opodál si ke stavbě iglú vybrala místo také skupinka třech mladých Rakušáků. Dáváme se s nimi do řeči a zjišťujeme, že jsou zatím úplní zelenáči. Toto má být jejich úplně první stavba. Přestože jsme s Martinem oba v jádru spíše skromní, nevyhneme se drobnému vychloubání našimi značnými zkušenostmi. Po zdrženlivějším úvodu rozhovoru po chvíli již bez okolků prohlašujeme, že toto je naše už minimálně desáté iglú, což Rakušané oceňují významným pokyvováním hlavou (a světe div se, po náročném přepočítání jsem zjistil, že se skutečně jedná už o naše 11 iglú. No, je to dost…)
Sníh je pro stavbu iglú daleko lepší než v předchozích letech a snad trochu i díky tomu se nám podaří postavit jedno z dosud nejhezčích iglú a navíc v rekordním tempu. To naši rakouští přátelé jsou na tom o poznání hůře. Zatímco my jsme již zabydleni, Rakušané jsou stále na začátku. Evidentně jim unikají naprosté zásady stavby a z kvádrů staví zcela rovné stěny bez jakékoliv snahy o vytvoření klenby. Navíc staví pouze do půlkruhu, s tím že otevřená část má sloužit jako vchod. Tímto způsobem bohužel zcela vylučují možnost uzavření vrchu. Jako zkušení igluologové necháváme Rakušany jejich výtvor zcela rozebrat a navádíme je, jakým způsobem správně klást sněhové bloky na sebe. Po krátké instruktáži se již stahujeme do svého pelechu a necháváme vyniknout Rakušany a odpočinout našim bolavým zádům. Nevíme přesně, kdy se jim nakonec podařilo práci dokončit, ale ráno tam iglú prostě stojí (počítám, že ho ale stavěli aspoň do půlnoci). Je sice trochu vyšší, než bývá zvykem (no v podstatě připomíná spíše indiánské tee-pee), ale to je tak trochu jedno (tedy když neberu v potaz nepříjemný chlad, se kterým se museli mládenci vypořádat. Díky homolovitému tvaru neměl vnitřek šanci se prohřát.
V neděli vstáváme okolo 7 hodiny, dáváme si snídani a balíme. Nikam moc nespěcháme, neb máme zdánlivě dost času. Jako již po několikáté se později opět ukáže, že s tou časovou rezervou to nebylo tak žhavé. Obloha je zase úplně modrá, teplota lehce pod bodem mrazu. Okolo 9 hodiny vyrážíme nahoru. Jelikož je na výletníky z údolí zatím poměrně brzy, tak jdeme úplně sami a vychutnáváme si kouzlo úplného ticha a úžasných výhledů. Sníh je cestou značně vyfoukaný a zmrzlý, přesto jdeme nahoru bez maček (i když vědomí, že je máme zabalené v batohu ,nám dodává důležitou jistotu). V 11 hodin docházíme k chatě Fischerhütte, která leží jen těsně pod vrcholem ve výšce 2 049 mnm. Chata je samozřejmě zavřená. Tady si dáváme asi půlhodinovou pauzu, dočerpáváme síly a kocháme se výhledy. V sobotu ráno v údolí jsme se zabývali myšlenkou, že bychom se zpět z vrcholu nevraceli stejnou cestou, ale pokusili bychom se masív přejít do Puschbergu a pak údolím zpět do Losenheimu k autu. Při pohledu od chaty ale usuzujeme, že by byl takovýto přechod příliš náročný a domlouváme se, že se přeci jenom vrátíme zpět. Přesně v poledne dorážíme na vrchol Klosterwappen do výšky 2 076 mnm. Z vrcholu se opět rozhlížíme a opět otevíráme otázku přechodu hřebenu. Po krátké debatě přehodnocujeme původní názor a přeci jenom se vydáváme dále po hřebeni. Časově bychom to stále měli zvládnout, i když skutečnou vzdálenost jen stěží odhadujeme. Asi po tři čtvrtě hodině scházíme k chatě Damböckhaus do výšky 1 810 mnm. Dle cedule tu dokonce čepují Kozla, kterého bych si s chutí dal. Bohužel je také zavřeno, vstup je zavátý sněhem. Po chvilce pokračujeme dál ke konečné stanici zubačky Bergbahnhof (1 800 mnm), která není v zimě v provozu, a tak pokračujeme dál po zasněžených kolejích. Cestou pokukujeme po odbočce na značenou cestu lesem ve směru do Losenheimu, která by nám měla značně zkrátit cestu zpět. Když ji konečně objevujeme, zjišťujeme, že je cesta celá pod sněhem a ukazatel značí 4 hod do Losenheimu (to znamená v aktuálních podmínkách tak minimálně 6 hod). Velmi rychle se domlouváme, že tohle nebudeme riskovat a půjdeme radši na jistotu po kolejích do Puschbergu a pak bohužel 5 km po silnici do Losenheimu.
Okolo půl třetí odpoledne docházíme k Henghütte, co je jakýsi ranč ve výšce cca 1 000 mnm. Co je důležité, že zde nacházíme otevřenou hospůdku plnou důchodců, ale hlavně s pivem a teplou polévkou. Časově na tom nejsme už nejlépe, ale tomuhle nemůžeme odolat. Obsluha je naštěstí dost rychlá (a navíc poměrně pohledná!) a tak zhruba za půl hodiny již opět vyrážíme na cestu. Cestou do Puschbergu naštěstí narážíme na šikovnou odbočku na Schneebergdörfl, čímž se napojujeme na původně plánovanou trasu. Tímto se vyhýbáme nutnosti sejít až do Puschbergu do 500 mnm a držíme se ve výšce okolo 700 mnm. Do Schneebergdörflu dorážíme okolo půl páté a cestou vášnivě diskutujeme, jak to asi ještě může být daleko do Losenheimu. Úsměv na rtu nám vykouzlí cedule, že je to do Losenheimu již jen hodina cesty, což vychází akorát do setmění. Hned se nám jde o poznání lépe, bohužel jen do chvíle, kdy zjišťujeme, že na rozcestích začínají chybět směrové tabule. Za normálních okolností bychom toto zřejmě přešli pouze s drobným mrmláním, ale jelikož máme v nohách už téměř 30 km a začíná se pomalu stmívat, naše komentáře jsou o poznání peprnější. Proti našemu předpokladu jdeme navíc dost do kopce, s čímž už jsme opravdu nepočítali. Evidentně se již dostáváme opět příliš vysoko oproti parkovišti v Losenheimu (cca 800 mnm) a tak se snažíme najít intuitivně nějakou cestu, která by nás tam mohla dovést. Cestou rachotí nadávky jedna báseň. Obzvlášť Martin v jednu chvíli naplno rozbaluje své řečnické dovednosti a plejádou svých průpovídek s fekální tématikou nám krátí cestu. Zodpovědným osobám, zajišťujícím místní značení, musí sakra zvonit v uších! Situaci odlehčuje až okamžik, když nás Martin nedopatřením dovede na něčí zahradu, kde cesta končí, což se sklopenou hlavou komentuje slovy, že už nikdy nic neřekne. Tímto famózním kouskem mi Martin opět, bezpochyby záměrně, vlévá sílu do těla a myslím, že i jemu se najednou jde lépe. To už nám chybí jen posledních pár set metrů a za šera docházíme okolo šesté hodiny na parkoviště k autu. Rychlé převlečení, a jedeme domů, kam dorážíme okolo 10 hodiny večer.
Nutno konstatovat, že se jednalo opět o úžasnou výpravu. Počasí bylo skvělé a za dva dny jsme ušli zhruba 50 kilometrů v poměrně náročném horském prostředí.