Wildspitze

Lokalita: Wildspitze je nejvyšší hora Ötztalských Alp a rakouské spolkové země Tyrolsko. Po Großglockneru je to druhá nejvyšší hora Rakouských Alp a celého Rakouska. Obvyklé výstupy vedou z Ventu nebo skiareálu Pitztal. Z Ventu se stoupá přes Bresslauer Hütte (Vratislavská chata) na sedélko Mitterkarjoch, ledovcem Taschachferner a na závěr po západním skalnatém hřebeni. Nejvýznamnější vrcholy: Wildspitze – (3774 m), Weisskugel (3738 m), Hinterer Brochkogel (3624 m), Hintere Schwärze (3628 m), Similaun (3606 m) Výchozí bod: Vent (1 890 m), Bresslauer Hütte (2 844 m) Vzdálenost z Prahy: 600 km, 6-7 hod Termín: srpen 2007

Na začátku srpna jsme se s Martinem vydali na dlouho plánovanou cestu na druhou nejvyšší horu Rakouska Wildspitze. Martin bohužel kvůli nemoci neabsolvoval aklimatizační výstup na Watzmanna, ale zato jel do Roháčů, kde jsem naopak nebyl já, takže přípravu jsme měli v podstatě stejnou. Já jsem se pár dnů před odjezdem vrátil z dovolené v Bulharsku a po návratu domů mě již několik dnů nebylo moc dobře.  Několik dnů se mi trochu motala hlava, ale doufal jsem, že to brzy přejde. Rozhodně to nebylo tak hrozný, abych naší výpravu zrušil.

Vyrážíme v úterý po práci kolem 18 hodiny. Cesta na Wildspitze je velmi jednoduchá. Začínáme směr Rozvadov, poté co dostavěli obchvat Plzně, tak se jede celou cestu po dálnici až na hranice. Je to paráda. Dále pokračujeme na Mnichov, Innsbruck a pak je to již jen asi 100 km. Po 1 hodině ranní již přijíždíme do vesničky Vent. Tato malebná vesnička leží ve výšce 1900 mnm. Auto jsme zaparkovali na parkovišti a vedle auta jsme hned rozdělali stan a šli spát.

Ráno vstáváme, dáváme si kafe, které jsem přivezl s sebou v termosce, takže nemusíme vařit. Je velmi chladno (těsně nad nulou). Ale brzy se k nám dostává sluníčko, které bylo schované za okolními kopci. Teplota jde velmi rychle nahoru. My se vydáváme po pěkné široké cestě nahoru. Cesta je určena i pro auto, která zásobují restauraci u horní stanice lanovky. Jako již tradičně nejedeme lanovkou, ale zespoda jdeme pěšky. Asi za 2 hodiny již odpočíváme u horní stanice lanovky ve výšce cca 2 400 mnm. Jdeme docela pomalu. Času máme dostatek. Je nádherné počasí, teploty okolo 25 stupňů. Cestou nahoru se ještě mnohokrát zastavujeme a odpočíváme. Na jednom šikovném místě zůstáváme asi  hodinu, přičemž se nám podaří i na chvíli usnout. Všude kolem krásné kopce, blankytně modrá obloha, sluníčko, měkká zelená tráva. Je to krása. Máme s sebou také dalekohled, takže se kocháme okolím a tím nemyslím pouze přírodou. Říkám si, že jsme konečně pochopili, o čem je lezení na hory. Především o pohodě. Žádné honění. Člověk by měl naopak maximálně relaxovat. Ale bez té námahy to prostě stejně nejde. Takže po čase zase vyrážíme dál. Na první den máme naplánován výstup na Wildes Mannle (3 030 mnm). Po další asi hodině přicházíme na rozcestí po Wildes Mannle, zde necháváme batohy a jdeme nalehko nahoru. Jsme oba nějací unavení. Jde se nám dost ztěžka, špatně se nám dýchá. Nevíme čím to je, ale konstatujeme, že takhle by to asi další rok na Matterhorn nešlo. Na vrchol ale vylézáme a kocháme se okolními vrcholky. Po krátkém odpočinku již jdeme zase zpět na rozcestí, kde si bereme batohy a vyrážíme směrem k Breslauer Hütte, kde plánujeme přespání. Na chatu dolézáme až okolo 19 hodiny. Jsme docela utahaní. Hned si sedáme do hospody

a dáváme si místní pivo. Je docela dobré. Hospoda je úplně narvaná a tak se nám podaří urvat místo pouze u skupinky Holanďanů. U našeho stolu sedí sympatická, asi 50 letá Holanďanka, která se s námi okamžitě dává do řeči. Nejprve se stáváme terčem posměchu, že jsme nahoru lezli celý den, zatímco oni s malými dětmi šli stejnou cestou a již jsou na místě asi 4 hodiny. Až když jsme jim vysvětlili, že máme s sebou každý 30 km vážící batoh, včetně stanu, spacáku a veškerého jídla, tak zcela  obrátí a my se stáváme neohroženými, nevázanými dobrodruhy. Okolo nás se začínají shlukovat davy holandských turistů, kteří chtějí všichni vidět ty dva šílence, kteří chtějí spát ve výšce okolo 3 000 mnm ve stanu. Po chvíli přibíhají další děti,  které konstatují, že viděli naše batohy, a že je to fakt síla. No jsou všichni úplně hotoví. My se pochopitelně tváříme, jako že je to normálka a v klidu odpovídáme na jejich zvídavé dotazy. Navíc se objevuje rakouská servírka, které jsme zřejmě padli do oka, a zcela bez ostychu prohlašuje nesmrtelnou hlášku: „beide sind gut“, která se stává na další dny naším motem. Raději před Rakušankou utíkáme do stanu a jdeme spát.

Vstáváme dříve, protože nás čeká velmi náročný výstup na druhou nejvyšší horu Rakouska. Původně plánovaný čas výstupu se posune o jednu hodinu kvůli naší neochotě vstávat a o další hodinu kvůli Martinovým střevním potížím. Takže nakonec vyrážíme až okolo 8 hodiny, Martin s poměrně nešťastným výrazem ve tváři. Jde se docela dobře. Jdeme pouze s poloprázdnými batohy, většinu věcí jsme nechali v postaveném stanu.

Po krátké době již jdeme po ledovci, který je celý zasypaný kameny, takže si člověk vlastně ani neuvědomuje, že jde po ledovci. Po asi dvou hodinách se dostáváme k jedinému skutečně náročnému úseku výstupu. Tím je výstup do sedla zledovatělým kuloárem. Máme samozřejmě nasazené mačky, ale led je natolik tvrdý, že se sotva držíme konečky hrotů. Po překonání tohoto ledového výstupu následuje krátký klettersteig, který hravě vylezeme.

Dolézáme do sedla a otevírá se nám vpravdě pamírovská krajina. Rozlehlé zasněžené pláně a za nimi v dálce ve všech směrech zasněžené vrcholky. Teď již pouze přejdeme několik set metrů přes ledovec a již vylézáme strmě po skále na samotný vrchol s křížem. Trochu se začíná zhoršovat počasí, ale docela to ještě jde. Na vrcholu se jen na chvíli kocháme výhledem a lezeme zase dolů, aby nás zde nechytla bouřka.

Když zase dorážíme pod skálu, trochu nás rozladí skupina němčourů, kteří se jako vždy chovají dost neomaleně. Jeden sráč si dokonce sundává kalhoty asi metr od mého batohu a sprostě začne srát. Asi minuty z něho nepřetržitě stříkají hovna. Je to dost nechutné a trvá mně chvilku, než se z toho vzpamatuji. Martin mě musí držet, abych se na chlápka nevrhnul. Pak již jdeme zase dolů. Znova přicházíme na zledovatělý kuloár. Dolů to jde ještě hůř než na horu a Martin zde asi 10 minut zápasí téměř o život. Nejhorší je, že je tento kuloár zakončen nepříjemnou trhlinou, do které by asi nebylo dobré spadnout. Nakonec toto místo zdárně překonáváme a pokračujeme dál. Cestou ještě začne pršet, ale to již nám tolik nevadí. Máme radost z toho, že se nám již poněkolikáté za sebou podařilo zdolat významný vrchol. Za soumraku přicházíme ke stanu a brzy jdeme spát. Venku se začínají ženit všichni čerti. Začíná sněžit.

Třetí den ráno se nám nechce moc  ze spacáku a začínáme přemýšlet co dál. Původní plán vylézt ještě jednu třítisícovku se začíná hroutit. Venku je pár centimetrů sněhu a lezavé počasí. Po několikaminutové diskuzi se rozhodujeme, že se na třetí kopec již vykašleme a pojedeme radši domů. Svůj hlavní cíl jsme již zdolali a tuhle třešínku na dortu si tentokrát odpustíme. Vydáváme se na  cestu dolů. Prvních několik set výškových metrů se jde sněhem, který se níže začíná měnit v bláto. Cestou nás ještě na chvíli obklíčí skupinka ovcí , před kterou následně utíkáme, protože zejména berani nevypadají úplně přátelsky. Když dojdeme na zpevněnou cestu u lanovky, tak se již jde v pohodě a brzy přicházíme na parkoviště ve

Ventu. Zde na náš naštěstí opět čeká auto. Převlékáme se do suchého, dáváme si něco málo k snědku a kolem poledne vyrážíme na cestu domů. K večeru jsme již v Praze. Cesta proběhla bez jakýchkoliv obtíží.

Opět se jedná o velký úspěch. Podařilo se nám zdolat druhou nejvyšší horu Rakouska a to se počítá. Počasí vcelku vyšlo. Byl to trochu kratší, ale přesto velmi pěkný výlet. Nezapomeneme.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *