Lokalita: Stubaiské Alpy leží na území států Itálie a Rakousko. Tvoří spolu se sousedními Zillertalskými a Ötztalskými Alpami trojici nejznámějších pohoří Tyrolska. Tak jako v sousedních celcích i zde se setkáme s rozsáhlým zaledněním, které je však situováno pouze v nejvyšších masivech pohoří. Největší ledovce jsou Sulztalferner a Sulzenauferner. Nejvyšším vrcholem je Zuckerhütl (Cukrový klobouk) – 3507 m n. m. ležící v hlavním hřebeni na západě pohoří. Nejvýznamnější vrcholy: HabichtZuckerhütl, 3507 m, Schrankogel, 3497 m, Pfaffenschneid, 3488 m, Ruderhofspitze, 3473 m, Sonklarspitze, 3471 m, Wilder Pfaff, 3458 m, Wilder Freiger, 3419 m, Östliche Seespitze, 3416 m, Schrandele, 3393 m Výchozí bod: Lüsens (1862 m), Westfallenhaus (2276 m) Vzdálenost z Prahy: 550 km, 6 hod Termín: březen 2015
V březnu 2015 se rozhodujeme, že bychom přeci jenom aspoň jednou měli zkusit výstup ve skialpinistickém stylu. Stále nám vrtají hlavou poznámky typu: „ To jako lezete nahoru a pak zase slezete dolů? Proč to nesjedete?“ Něco na tom asi je. Jako ideální se nám jeví oblast Stubajských alp, která je rájem skialpinistů. Teď nám nejde o dosažení nějakého vrcholu a tak si vybíráme trochu snadnější túru. Jde o to vyzkoušet si, jaké to vůbec je. V sobotu brzy ráno přijíždíme. Jelikož nemáme výbavu, rezervujeme si v dostatečném předstihu lyže, boty a další nutnou výbavu. Vybavení na skialpy je velmi drahé, čemuž odpovídá i výše půjčovného a hlavně výše zálohy, která se pohybuje okolo 10 tisíc Kč. V sobotu ráno dorážíme do Lüsenu ve výšce cca 1 800 mnm, nasazujeme lyže a vyrážíme směr Westfallenhaus, který leží ve výšce 2 276 mnm. Hned zkraje zjišťujeme, že chůze se skialpovými lyžemi není až tak úžasná, jak by se mohlo zdát. Zejména v trochu náročnějším terénu, kdy je potřeba se prodírat mezi kameny a stromy nám jsou lyže vyloženě na obtíž. Přestože nasazujeme na lyže protiskluzové pásy, lyže občas prokluzují, což bere hodně sil. Místy tedy lyže raději sundáváme a neseme je jako další zátěž! Cesta na chatu ale není příliš dlouhá, navíc je krásné počasí a tak jsme na oběd již na chatě. Dál již dnes nejdeme, a tak si užíváme odpoledne na sluníčku a kocháme se krásnými pohledy na okolní kopce. Přestože by se dalo spát na chatě, naším cílem je postavit si iglú kousek za chatou a přespat v něm. Naše stavba vzbudila všeobecný údiv. Návštěvníci chaty se postupně střídali, aby si každý naše iglú prohlédl. Místní chatár nebyl zkraje příliš nakloněn myšlence, že mu utíkají peníze za ubytování a choval se k nám dosti odměřeně. Až když jsme si objednali večeři a zapili ji několika pivy pochopil, že naším hlavním záměrem není ušetřit za ubytování, ale užít si dobrodružství. Noc v iglú je zážitkem hlavně pro Martina, který většinou trpí při mém chrápání, ale tentokrát je mé chrápání silnější než obvykle. Ráno se probouzím v iglú sám. Zjišťuji, že Martin v průběhu noci vymýšlel různé způsoby, jak odclonit tento nelibí zvuk. Dokonce prý zvažoval postavit mezi námi sněhovou stěnu. Nakonec rezignuje a ustýlá si venku vedle iglú. To je obětavost.
Druhý den ráno vyrážíme na lyžích na jeden z okolních kopců. Počasí není moc ideální. Není pro nás důležité, zda vylezeme na vrchol. Prostě jdeme nahoru s cílem sjet zase dolů. Je chladno a na sněhové pokrývce je vytvořena ledová krusta, která velmi znesnadňuje výstup, ale především sjezdy. Lyže se proboří do horní vrstvy zmrzlé krusty, která však drží naše lyže jako ve svěráku. V podstatě tedy není možné na lyžích zatáčet. Neustále padáme, zvedáme se a opět padáme. Je to velmi únavné a po několika takto strávených hodinách jsme toho plni. Odpoledne se vracíme zpět k chatě, kde balíme zde zanechané věci a vyrážíme dolů do údolí. Po značně náročném sjezdu těžkým terénem mezi kameny a
kmeny stromů nakonec lyže opět sundáváme a kus scházíme pěšky. Dost unaveni a hlavně s rozhodnutím, že již na skialpy nikdy nepojedeme, se vracíme k autu a odjíždíme domů. Jsme rádi, že jsme si tuto aktivitu vyzkoušeli a že víme, že o nic nepřicházíme.