Großvenediger

Lokalita: Großvenediger 3662 m je 4. nejvyšší hora Rakouska, která se nachází ve skupině Venediger patřící do Vysokých Taur na hranicích spolkových zemí Solnohradsko a Tyrolsko. Nejčastější výstupová cesta na Großvenediger začíná od parkoviště u Matreier Tauernhaus ve výšce 1 512 m n.m. Prvních pohodlných pět kilometrů vede údolím potoka Tauernbach po silničce a později široké cestě přes několik horských osad. Až na krátký úsek kolem peřejí u osady Außergschlöß stoupá cesta jen velmi mírně. To se změní u soutoku s potokem Karlesbach v 1735 m n.m., v místech kde v 19. století končil ledovec. Pěšina vede po svahu bočního údolí Karlesbachu a ostře stoupá až na Starou pražskou chatu (2489 m n.m.) a dále již o něco mírněji na Novou pražskou chatu (2796 m n.m). Nad chatou se pěšina postupně ztrácí, značka vede po suti a přes sněhová pole traverzem pod hřebenem Niederer Zaun k ledovci Schlatenkees. Na závěr cesta opouští ledovec a vede po krátkém úzkém sněhovém hřebínku s možností pádu na obě strany až k vrcholu s křížem. Nejvýznamnější vrcholy: Grossglockner (3 798 m), Grossvenediger (3 666 m), Grosses Wiesbachhorn (3 564 m), Dreiherrnspitze (3 499 m), Hochalmspitze (3 360 m), Petzeck (3 283 m), Hocharn (3 254 m), Ankogel (3 246 m), Hoher Sonnblick (3 106 m) Výchozí bod: Matreier Tauernhaus (1512 m),  Neu Prager Hütte (2 796 m) Vzdálenost z Prahy: 530 km, 6 hod Termín: červen 2012

Na jaře 2012 se vydáváme po třech letech opět do Rakouska na aklimatizační výstup. Cílem je 4. nejvyšší hora Rakouska Grossvenediger. Jedná se o jeden z kopců, který se velmi blíží bájné čtyřtisícové hranici, takže se nejedná o žádnou procházku růžovým sadem. Cestou nás opět doprovází déšť. Cestou doufáme, že se počasí po příjezdu zlepší a že předpovědi nevyjdou. Není tomu tak. Hned zkraje máme docela velké problémy s nalezením parkoviště. Asi hodinu jezdíme po krkolomných silničkách, které se několikrát ukáží jako slepé. Nakonec na parkoviště dorážíme a za stále deště balíme a vycházíme na túru. Během cesty přeci jenom na pár minut přestává pršet, což nám dává trochu naděje ve zlepšení počasí. Netrvá to však dlouho a opět prší a to i ve vyšších polohách. Jsme úplně promočeni a napůl zmrzlí. Krátce zastavujeme na chatě Neuer Prager Hütte, ale posléze pokračujeme dále až na chatu Alter Prager Hütte, kde máme naplánováno přespání. Chata je zavřená, takže se ukládáme v nehostinném winterraumu. Jsme tu samozřejmě úplně sami. V celých horách! Při příchodu do winterraumu Martin odkládá poslední zbytek suchého oblečení na stůl. Bohužel si nevšimne, že stůl je celý pokrytý vodou. O moc větší zoufalství si v tu chvíli nedokážeme představit. Ale bude hůř. V noci je nám zima a tak skoro nespíme.

Ráno vyrážíme na vrchol. Začíná padat mlha. Orientace je velmi komplikovaná. Vzpomínáme si na rady všech průvodců, že výstup na Grossvenediger se v mlze v žádném případě nedoporučuje. Vzdát to ale nechceme. Zkoušíme to dál. Cesta je velmi únavná a psychicky náročná. Pokračujeme dále. Hustě sněží a mlha houstne. Vidíme jen na pár metrů. V jednu chvíli  tušíme, že jsme se již dostali moc daleko a měli bychom se postupně stáčet doprava do prudkého kopce na vrchol. Kousek se vracíme. Po nějaké době se skutečně začíná svah zvedat strmě vzhůru a máme pocit, že snad jdeme dobře. Jistí si ale v žádném případě nejsme. Martin začíná trochu ztrácet nervy a v jednu chvíli pronáší dnes již bájnou větu „tam nikdy nedo

minut, tak to otočíme. Doufám, že to bude stačit. Martin zatne zuby a jde dál. A je to tady, zvládli jsme to. Jsme na vrcholu! Na vrcholu strávíme jen pár chvilek a je čas jít dolů. Doufáme, že cesta dolů bude mnohem jednodušší. Prostě půjdeme po našich stopách zpět. Nebudeme muset alespoň řešit orientaci. Po několika minutách však zjišťujeme, že stopy jsou díky hustému sněžení zcela zapadané. Nedá se nic dělat. Jdeme dál. Až těsně před setměním se vracíme zpět do winterraumu. Bolí mě trochu hlava a oči. To ještě netuším, co nás čeká další den ráno.

Ráno se mi nedaří otevřít oči a zjišťuji, že mám velmi silný zánět spojivek. Sněžná slepota se dostavila po včerejším celodenním výstupu v mlze, kdy jsme zcela nepochopitelně lezli bez slunečních brýlí. Taková školácká chyba. Martin je na tom trochu lépe. Snad díky dioptrickým brýlím. Mám velké problémy sejít zpět do údolí. Oči otevírám pouze na pár milimetrů, abych nešel úplně po slepu, ale v podstatě se nechávám vést Martinem. Při sebemenším pohledu na bílý sníh se dostavuje pronikavá bolest v očích. Něco takového jsem ještě nezažil. Po několika velmi bolestivých hodinách docházíme k autu. Cestou se počasí trochu umoudřilo, ale při příchodu k autu, kdy již mám před sebou vidinu převlečení do suchého, se znovu spouští průtrž mračen, což je už doprovázeno mým hurónským řevem „To už snad nééé!“. Zcela výjimečně nechávám Martina řídit a ulehám na místo řidiče. Martin na tom také není úplně dobře, ale doveze nás zpět v pořádku.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.