Lokalita: Bernské Alpy patří spolu s Walliskými k největším a nejvýznamnějším celkům nejen na území Švýcarska, ale v Evropě vůbec. Pohoří se vyznačuje mohutným zaledněním. Hlavní hřeben Bernských Alp je zároveň rozvodím mezi Severním a Středozemním mořem. V místě zvaném Konkordiaplatz se stýkají hned čtyři velké ledovce pohoří. Jedná se o Grosser Aletschfirn, Jungfraufirn, Ewigschneefeld a Grünegfirn. Je to zároveň místo, z něhož se vydává na svou takřka 26 km dlouhou pouť největší alpský ledovec vůbec – Grosser Aletschgletscher. Nejvýše položená železniční stanice v Evropě (3454 m n.m.) se nachází v sedle mezi štíty Mönch a Jungfrau. Vlak projíždí tunelem vybudovaným v hoře Eiger, kde se stáčí a vynořuje se v sedle Jungfraujoch. Uvnitř hory je umístěna železniční stanice Eigerwand, odkud je možné nahlédnout do severní stěny. Nejvýznamnější vrcholy: Finsteraarhorn (4274 m), Aletschhorn (4195 m), Jungfrau (4158 m), Mönch (4107 m), Schreckhorn (4078 m), Lauteraarhorn (4042 m), Gross Fiescherhorn (4049 m), Gross Grünhorn (4043 m), Hinter Fiescherhorn (4025 m), Eiger (3970 m) Výchozí bod: Grindelwald (1034 m), Jungfraujoch (3454 m), Mönchsjochhütte (3 650 m) Vzdálenost z Prahy: 830 km, 9 hod Termín: červenec 2004
Konečně tu byl červenec a přišel čas naší hlavní letošní výpravy do Bernských Alp. Hlavním cílem většiny členů této výpravy bylo vylézt na první čtyřtisícové vrcholy, jakými jsou známé vrcholy Jungfrau, Mnich a další. Naše pětičlenná výprava byla tvořena Marinem, mnou, Kamzíkem, Mírou a Irenou. Na tuto výpravu jsme měli rezervovaný celý týden, který měl stačit na zdolání několika významných vrcholů.
Jako dopravní prostředek byla opět vybrána Kamzíkova felicie. Jelikož jsme jeli na týdenní výpravu, naše batohy byly o poznání větší než při předchozích cestách. Narvat pět lidí a pět obrovských batohů do felicie byl téměř nadlidský výkon. Ale povedlo se. Všichni jsme museli vyndat věci z batohů a pečlivě naskládat do zavazadlového prostoru. Prázdné batohy jsme pak měli celou cestu na klíně. Bernské alpy jsou vzdáleny téměř 900 km od Prahy, takže cesta byla opravdu drsná. Nicméně v noci jsme skutečně dorazili na místo. Našli jsme si krásné místo na přespání pod jedním přístřeškem.
Hned ráno, po vydatné snídani, jsme zabalili potřebné věci (každý opět přehodnotil co všechno bude skutečně potřebovat a některé věci zanechal v autě) a začali probírat detaily našich prvních kroků. Původní záměr byl, že se Irena sveze známých vláčkem, který ji vyveze až do nejvýše položené vlakové stanici v Evropě Jungfraujoch. Irena měla také vzít všechny batohy, abychom my mohli jít pouze nalehko do druhé zastávky Kleine Scheidegg a pak se svést pouze poslední úsek vlakem. Vláček jede do druhé zastávky krásnou přírodou. Tento úsek se dá docela v pohodě zvládnout pěšky. Druhý úsek již vede tunelem vyhloubených v severní stěně obávaného Eigeru. Tento úsek již musí všichni absolvovat vlakem. Nakonec však zvítězila lenost a jeli jsme všichni vláčkem hned zezdola. S odstupem času toto rozhodnutí vůbec nechápu. Vždyť první úsek cesty je poměrně jednoduchý a člověk má možnost kochat se krásami místních hor. Navíc z hlediska aklimatizace je tento výstup vynikající. Na nedostatečnou aklimatizaci jsme také doplatili, protože po výjezdu do výšky téměř 3 600 mnm jsme všichni několik hodin trpěli značnými bolestmi hlavy a žaludeční nevolností. Vlak byl neuvěřitelně
komfortně zařízen. Pochopitelně nechyběly ani LCD monitory, které celou cestu mapovaly. Po příjezdu na Jungfraujoch jsme zbytek dne průběžně odpočívali a poznávali atrakce, které tato výjimečná vlaková stanice nabízí. Je zde krásné ledové bludiště s vytesanými ledovými sochami. Dále jsme měli možnost se vyfotit se záchranářskými psy a mnohé další turistické atrakce. Skutečně jsme se dostali do míst plné turistů. Všude kolem pobíhali rodiny s malými dětmi v sandálech a kraťasech. My, s naším kompletním horolezeckým vybavením a třicetikilovými batohy, jsme zde působili jako jedna z mnoha atrakcí. Kromě nás tu skutečně nebyl nikdo, kdo by sem evidentně přijel se stejným záměrem jako my. Po pravdě řečeno to byl pro nás dost šok. Párkrát jsme vyšli ven, podívat se jak to vypadá s počasím. Počasí bylo ale hodně špatné – mlha, sníh a prudký vítr. Celý prostor přiléhající ke stanici se na noc zamyká. My jsme pochopitelně chtěli ušetřit za ubytování a tak jsme si i přes zákaz ustlali v jednom z tunelů.
Druhý den ráno jsme se nasnídali a hned jsme otevřeli dveře, kterými byl tunel zavřen, a podívali jsme se ven. K našemu překvapení byl vchod celý zasněžený, takže nebylo vůbec možné ze dveří vylézt. Jali jsme se tedy odhrabovat sníh. Nakonec jsme byli úspěšní a ještě více překvapení nádherně modrou oblohou, která nás přivítala. Byl to opravdu krásný pohled. Hned jsme všichni vylezli ven a začali se zběsile fotografovat. Zkrátka turisti.
Tento den byl naplánován jako odpočinkový a tak jsme se pouze přesunuli na o něco málo výše položenou horskou chatu Mönchsjochhütte, kde jsme se chtěli ubytovat. Cestou na chatu nás na sněžné rolbě dojel místní člen horské služby. Málem nás zajel. Kousek od nás zastavil a začal na nás řvát, co tam děláme a podobně. Bylo mu jasné, že jsme přespali v tunelu. Řval německy, ale bylo nám jasné, že nám hodně sprostě nadává. My jsme se drželi dost zpátky, abychom neměli ještě větší komplikace. Když jsme dorazili na chatu, čekalo nás další překvapení. Chlápek, který nám před chvílí tak sprostě vynadal, byl zároveň provozovatel chaty. K našemu překvapení nás odmítl ubytovat, což bylo částečně způsobeno i dost arogantním chováním Kamzíka. V tu chvíli jsme byli nahraní. Venku jsme již spát nemohli a na jediné chatě v okolí nás odmítli ubytovat. Takže nám nezbylo nic jiného než stáhnout ocas a poprosit v chatě, aby nás přeci jenom ubytovali. Slušné chování nakonec zabralo. Ne nadarmo se říká, že se slušností nejdál dojdeš. Ubytování bylo dost drahé, ale neměli jsme na výběr. Abychom ukázali dobrou vůli, tak jsme dokonce chatařovi pomohli odhrabat sníh na přístupové cestě. Při několikahodinovém odhrabávání sněhu jsme plánovali výstup na další den.
Na třetí den byl naplánován výstup na první čtyřtisícovku, na Mnicha (cca 4100 mnm). Nechtěli jsme ponechat nic náhodě a tak jsme vstali velmi brzy ráno a ještě za tmy jsme vyrazili nahoru. Výstup probíhal bez problému. Cestou jsme zažili nádherné svítání, kdy slunce postupně zbarvovalo vrcholky hor od červené přes oranžovou až po žlutou. Byla to nádhera. Náladu nám o něco později ale zkazil zasněžený hřebínek. Navázali jsme se na lano a pokusili jsme postupovat dále. Bohužel se cesta ukázala jako neprůchodná. Aspoň nám tak připadala a tak jsme se po několikaminutové tvrdé výměně názorů rozhodli, že se otočíme zpět. Určitě jsme byli hodně ovlivněni i naším výstupem na Grosser Priel a zkrátka jsme nechtěli nic riskovat. Skončili jsme zhruba 150 metrů pod vrcholem, tedy někde ve výšce okolo čtyř tisíc m.n.m. Byli jsme dost zklamaní. Myslím, že naše rozhodnutí taky částečně ovlivnila přítomnost Ireny, které se evidentně nahoru nechtělo. Míra nemohl jinak a přiklonil se na její stranu. Kamzík ho okamžitě jako třetí do jejich tria následoval. Sami s Martinem jsme se tak již nahoru neodvážili. Bůh ví, jak by to dopadlo. Možná, že bylo dobře, že jsme se otočili, ale zklamaní jsme byli.
Naše zklamání ještě prohloubilo to, že jsme si uvědomili, že pokud jsme nevylezli na Mnicha, nemá vůbec cenu pokoušet se další den o Jungfrau. Sněhu bylo opravdu
nevylezl. Byla to velká škoda, protože počasí bylo naprosto přepychové. Takhle tmavě modrou oblohu jsem ještě neviděl. Snad naše rozhodnutí částečně ovlivnilo i drahé ubytování, ale rozhodli jsme se, že nemá cenu náš pobyt zde již déle prodlužovat a že půjdeme dolů. K rozhodnutí určitě přispělo i dusno, které bylo čím dál tím hustší. Hradba mezi triem Míra, Kamzík a Irena a mnou s Martinem neustále narůstala a trochu začínalo hrozit, že si snad i rozbijeme hubu. Myslím, že jsme všichni pochopili, že naše sestava není ideální a že nám to prostě do budoucna nepůjde. Ještě tentýž den jsme se tak vydali na cestu zpět. Vláčkem jsme opět projeli skálou do druhé stanice, ze které jsme naplánovali cestu dolů do údolí. Většina úseku cesty vedla těsně podél severní stěny Eigeru. Byl to opravdu impozantní zážitek. I když jsme šli stále z kopce, cesta rozhodně nebyla jednoduchá. Chvilkami se nám zdála být nekonečná. Dolů do údolí jsme dorazili se soumrakem. V údolí jsme si našli příjemné místečko na přespání. Martin s Kamzíkem šli pro auto, které bylo ještě pár kilometrů vzdáleno a nemělo cenu, abychom se tam všichni harcovali s těžkými batohy.
Čtvrtý den ráno jsme se již jen zabalili a vyrazili jsme na dlouhou cestu domů. Cesta byla opravdu namáhavá. Namačkaní v autě jsme neměli žádnou šanci protáhnout se. Bolavá kolena, uvězněná mnoho hodin v jedné poloze, nám dávala zabrat. K večeru jsme v pořádku dorazili domů.
Náš výlet do Bernských Alp byl jednoznačným neúspěchem! Nepodařilo se nám zdolat ani jeden čtyřtisícový vrchol. Navíc jsme neměli dobrý pocit z toho, že jsme si nevyšli ani spodní část a jako totální srabi jsme si to vyjeli vláčkem. Dalším velkým neúspěchem byla vzájemná komunikace mezi členy výpravy. Po tomto výletě se naše sestava rozpadla. Od této doby jsem již na hory jezdil opět pouze s Martinem. V podstatě jsem byl rád. Představa, že budeme nadále jezdit na hory s partou, se kterou již pravděpodobně nikdy žádný vrchol nezdoláme, nebyla zrovna povzbudivá. My s Martinem jsme nabyli nové cenné zkušenosti a již nám nebránilo nic v tom, abychom jezdili i na vyšší vrcholy ve dvou. Je pravda, že jsme se od kluků naučili některé dovednosti, které jsou v horách nezbytné. Byla to zejména práce s lanem a jištění na klettersteigu. Jinak nám ale toto „přátelství“ moc nedalo.