Gran Paradiso

Gran Paradiso (4061 m n. m.), 2016

Gran Paradiso leží v hlavním hřebeni Grajských Alp, který se táhne zhruba ve směru západ – východ. V množství okolních vrcholů je široko daleko jedinou opuštěnou čtyřtisícovkou. Ne ovšem lidmi, těch tady bývá naopak velmi mnoho. Za bohatou návštěvnost děkuje GP své pověsti jedné z nejsnazších alpských čtyřtisícovek. A to je také hlavním důvodem proč se sem letos vypravujeme, po loňské zkušenosti s vyčerpávajícím výstupem na Dom si to chceme užít. Ale přídavné jméno „lehká“ se nesmí zaměnit s výrazem „bez námahy“, jak ostatně za několik hodin uvidíme. Teď si ovšem v autě nenecháme ničím zkazit náladu a při obvyklém poslechu a zpěvu starých odrhovaček nám cesta rychle ubývá. V poslední době vedou songy Ivana Mládka, z nichž jednoznačně ostatní převyšuje píseň Kousavá deka. I kdybychom ji slyšeli snad stokrát, pokaždé se lámeme smíchy. Snad za naši euforii může i radost z pocitu nabyté svobody, byť jen na pár dní, nebo i stres z očekávání velkého zážitku, kdoví. Menší problémy zažíváme až pozdě večer, kdy nás odbočka z dálnice před Mnichovem donutí jet objížďkou, která ale dál vůbec není značena! Ani navigace nám tu nepomáhá. Unavený Ráďa dostává jeden ze svých občasných záchvatů vzteku a tak, zatímco přemýšlím, zda příště nepřibalit i svěrací kazajku, snažíme se z papírové mapy vyčíst, co se dá. Musím ale na tomto místě vzdát hold Radkově vytrvalosti a výdrži v řízení auta. Často se stává, že zatímco si spokojeně pochrupuji na místě spolujezdce, on odřídí obě cesty, tu nazpět navíc po bezprostředně předcházejícím vyčerpávajícím výstupu. Vlastně až letos se mohu po několika letech na řízení podílet, když projíždíme ztichlou nocí Švýcarskem přes Montreaux kolem Ženevského jezera. Přespáváme v autě na odpočívadle a další cesta je už jednoznačná až do Aosty, kde ještě nastává menší bloudění, když omylem zahneme odbočkou na Mont Blanc. Při průjezdu Aostou mě jemně mrazí při vzpomínce na pobyt ve zdejší nemocnici v r. 2003, kdy jsme měli nehodu s Kamzíkem. Ráno přijíždíme do údolí Val Savarenche, k nástupnímu místu na chatu Chabod, parkoviště Alps Pravieux (1800 m n. m.), cca 2 km před městečkem Pont. Na parkovišti chvíli zevlujeme a poskytujeme rady partě mladých kluků, kteří, jak se zdá, nevědí ani pořádně kde přesně jsou. Vycházíme pozdě dopoledne od salaše La Terre po louce k okraji lesa, kde začíná prudké stoupání. Cesta je neuvěřitelně vzorně upravena, sestává z pečlivě k sobě vyrovnaných, vertikálně vyskládaných plochých kamenů a stoupá v nekonečných serpentinách modřínovým lesem kolem rozpadlých salaší Lavassey (2194 m n. m.), přes alpínské louky až k chatě Rifugio Chabod (2750 m n. m.), tyčící se na suťovém ostrohu. Chata je poloprázdná vzhledem k tragické předpovědi počasí, proto jsme ubytováni úplně sami v prázdném horním patře lageru. Večer v již zaplněné jídelně se oddáváme polopenzi, tříchodové opulentní večeři, po které máme co dělat, abychom se odvalili na palandy. Druhý den se probouzíme do beznadějně zachmuřeného jitra a netrvá dlouho a z olověných mraků začíná mrholit a posléze i vytrvale pršet, zatímco směrem od Paradisa se ozývá temný zvuk hromu. Dozvídáme se, že brzy zrána odešly dvě skupiny, ale pudem starých mazáků vycítíme, že dnes to nebude o časném vstávání a rychlém výstupu. Rozvážně čekáme ještě hodinku, a teprve když máme pocit, že nastala správná chvíle a déšť trochu ustal, mračna se rozptýlila a burácení hromu na chvíli ustalo, tak se vydáváme na cestu. Možná to ale nejsou objektivní podmínky, které nás přesvědčí o to, že je možné výstup realizovat. Těžko říci co vlastně rozhoduje, zda instinkt či cokoli jiného, ale asi už i trochu vypadáme, jako „zkušení horalé“, protože se nás někteří mladí turisté i vyptávají, co si myslíme o počasí, o možnostech výstupu a s uctivým výrazem naslouchají našim výkladům. Kdyby tak ti zelenáči věděli, s jakými potížemi se občas setkáváme jen díky podcenění, chvilkové nesoustředěnosti, nejistotě,… Jen když je naše myšlení vybičováno pudem sebezáchovy a strachem z kritické situace, bývají rozhodnutí stoprocentní. Jednoduše musí být. Každopádně nyní vyrážíme nahoru jako jediní. Sestupujeme nejdříve dolů k potoku Savolera, který je po dešti rozvodněn do prudké bystřiny a kousek za ním vlevo nahoru k ledovcové moréně, přes kterou vede relativně dobře viditelný chodník. Při nástupu na ledovec Laveciau musíme dbát zvýšené opatrnosti, neboť je tady nečekaně rozpukaný a protkán trhlinami. Nebe se po chvilkovém náznaku k lepšímu opět kaboní a znovu začíná pršet, po dosažení sněhové čáry i sněžit. Potkáváme jednu z vracejících se skupin, druhá jde oklikou po úpatí skal. Vůdce skupiny je rozčilený a evidentně otrávený z neúspěšného pokusu, usilovně nás přesvědčuje, že nahoře hrozí velké riziko zásahu bleskem. Také o předpovědi se vyjadřuje, jako že je „strašlivá“. Podíváme se s Radkem na sebe a je to jasné: pokora ano, ale ne zbabělost. Jestliže se před dvěma hodinami nad vrcholem převalovala bouřková mračna, která je donutila couvnout, nyní se směrem vzhůru oblačnost trhá a nad horskou rozsedlinou je vidět část modré oblohy. Ten posera tady jen nemůže skousnout, že bychom dokázali to, oč se on marně pokoušel. Ať si odvede své promoklé a zimou se třesoucí společníky dolů, my pokračujeme vzhůru. Trasa míří kolem Piccolo Paradiso směrem na skalní ostroh Becca del Moncorve a podél strmých svahů zakončených posléze skalním hřebenem Roc sněhovým polem až k širokému sedlu. Tady zahlédneme na horizontu dvojici, která sestupuje k chatě Rifugio Vittorio Emanuele II. tzv. normální cestou. My jsme zvolili náročnější, ale krásnější výstupovou trasu a navzdory pověstem o přelidněnosti jdeme úplně sami. Jak stoupáme do vyšší nadmořské výšky, počasí se začíná opět měnit. Okolí se zahalilo do mlhy a od severu je slyšet několikeré zahřmění. Běhá mi trochu mráz po zádech, ale musím ocenit Radka, který snad vůbec nemá nervy, jakoby nevidí, neslyší a vytrvale míří za svým cílem. Stejně jako kdysi na ledovci pod Dachsteinem, kdy nám v bouřkovém mraku vlivem elektrické indukce nejen brněly špičky prstů, ale dokonce se rozezvučel cepín. Nikdy nezapomenu na ten vysoký, kvílivý, nervydrásající zvuk. Teď je jeho úsilí přerušováno jen mými odpočinky, nedokážu dát bez přestávky na vydýchání více jak 90 kroků. Každý z nich trpělivě odpočítávám a do nekonečného rytmu si zpívám nějakou písničku. Letos je na tom Ráďa fyzicky mnohem lépe než já. Ale možná je to tím, že stárnu. Ještě si užíváme krátkého, vzdušného lezení na zasněžené vrcholové věžičce, kde překonáváme s jištěním jedno obtížnější místo, a pak už následuje obvyklý radostný rituál na vrcholu u sošky Madony. Jsme sami v mlze na další z naší sbírky alpských čtyřtisícovek. Která bude tou další?

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *