Barre des Écrins

Lokalita: Barre des Écrins (4102 m n. m.) je nejvyšší hora Dauphineských Alp a do roku 1860 i nejvyšší hora Francie (v tomto roce připadlo Francii Savojsko a tím i oblast Mont Blancu). Leží ve východní Francii v regionu Provence-Alpes-Côte-d’Azur v departementu Hautes-Alpes. Je to směrem od jihu první alpská čtyřtisícovka. Při výstupu na vrchol možno využít chaty Refuge Glacier Blanc (2550 m n. m.) a Refuge des Écrins (3170 m n. m.). Pod horou se nachází ledovec Glacier Blanc. Nejvýznamnější vrcholy: Barre des Écrins 4 102 m, La Meije 3 987 m, Ailefroide 3 954 m, Mont Pelvoux 3 946 m, Pic Sans Nom 3 915 m, Pic Gaspard 3 880 m, La Rateau 3 809 m Výchozí bod: Ailefroide (1874 m),  Refuge des Ecrins (3170 m) Vzdálenost z Prahy: 1200 km, 12 hod Termín: 22. – 25.7.2017

Již dlouho o tom uvažujeme, ale až letos se konečně rozhodneme pro výpravu na Barre des Ecrins, který měří 4 102 metrů a je současně nejzápadnější a nejjižnější alpskou čtyřtisícovkou. Zatímco Piz Bernina je naše nejbližší, k Les Ecrins to máme nejdále. Je poutním místem francouzských alpinistů, národní horou. Jedním z hlavních důvodů, proč se takto daleko vydáváme je možnost zkompletovat výstup na čtyřtisícový vrchol ve všech z oblastí, kde se v Alpách čtyřtisícovky nacházejí. Po loňském výstupu na Gran Paradiso nám již zbývala právě již jen oblast Ecrins. Jako obvykle se vydáváme na cestu v pátek okolo 18 hodiny. V noci na chvilku zastavujeme na spaní v autě, abychom v sobotu dopoledne cestu dokončili. Po poledni přijíždíme do Ailefroide na ohromné parkoviště, které leží ve výšce téměř 1 900 mnm. Díky krásnému počasí je parkoviště narvané k prasknutí a davy turistů se vydávají na sobotní výlet. Naprostá většina lidí naštěstí končí na chatě du Glacier Blanc ve výšce 2 650 mnm. Dále už pokračuje jen hrstka zkušenějších horalů. Asi hodinku nad chatou již začíná ledovec, kde se raději navazujeme. Za další hodinu jsme již na chatě Refuge des Ecrins ve výšce 3 170 mnm. Máme objednanou polopenzi, takže po chvilce přichází zasloužená večeře a pivko. Jsme zvyklí, že pivo na chatách většinou není moc dobré a pouze únava a vyprahlá hrdla nás vždy přimějí si nějaké to pivo dát, ale tady zažíváme něco zatím nepoznaného. To co nám zde naservírovali se dá jen stěží nazvat pivem. Do dneška si myslím, že se nám do flašky, slušně řečeno, vymočili. Na druhou stranu obsluha je mimořádně vřelá, jídlo přidávají na přání. Dokonce je zde i koutek, kde je možné si ohřát vlastní jídlo. To jsme ještě neviděli. Zkuste si tohle představit ve Švýcarsku, ha, ha…

V neděli vyrážíme ve 4 hodiny ráno za světla čelovek. Jdeme v klidu, nikam moc nespěcháme. Časově by měl být výstup v klidu zvládnutelný. Zařazujeme se do šňůry vystupujících.  Snadno se dostáváme až na nejhořejší terasu a po ní do sedélka Bréche Lory. Pár minut odtud je cíl téměř všech vystupujících – Dome de Niege, tzv. zimní vrchol (4 015 mnm). Zde si se zaujetím prohlížíme skutečný vrchol. Vypadá to na pěknou fušku. Chvilku přemýšlíme, zda se také nespokojíme s Dome de Niege, ale tento nápad rychle zavrhujeme. Přijeli jsme kvůli něčemu jinému. Ve chvíli, kdy se připravujeme na nástup na asi 20 m vysoký svislý stupeň, kterým začíná vrcholový hřebínek, padá mi rukavice asi o 30 metrů níže ze svahu. Naštěstí je to do místa, kde se srocují davy lidí, připravující se na výstup na Dome de Niege. Dolů se mi nechce. Podaří se mi zaujmout pozornost jednoho z turistů a posunky mu vysvětluji, aby mi vzal rukavici s sebou nahoru. Kývá hlavou  a my se v klidu usazujeme a čekáme. Asi po 20 minutách zjišťujeme, že si tento šprýmař výstup nahoru rozmyslel a půjde zpět dolů. Cože? Kdybych to tušil, tak bych si slezl a byl bych už dávno zpět. Naštěstí mi po pár mých výhrůžných výkřicích alespoň navazuje rukavici na spuštěné lano. Je na čase vyrazit na hřebínek. Lezení je velmi vzdušné. Hřebínek je místy úzký jak žiletka a při sebemenším zaváhání hrozí pán na jednu či na druhou stranu. Výsledek by však byl stejný, několikasetmetrový pád dolů. Cestou míjíme pouze pár odvážlivců. Jsme tu opět skoro sami. Po chvilce strávené na vrcholu se vydáváme rychle zpět. Na chatu dorážíme akorát na vydatnou večeři a láhev „úžasného piva“. Je až s podivem, že si tento vražedný mok dáváme i druhý den s očekáváním, že snad bude lepší než včera. Nebyl! V pondělí ráno již scházíme zpět do údolí a odjíždíme domů.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *