Dom

Dom (4545 m n. m.) 19. – 22. 8. 2015

Dom je obr, ale nijak nedominuje, je obrem mezi obry. Je nejvyšší horou, která stojí celá na švýcarské půdě na rozdíl od Monte Rosy, o kterou se musí Švýcaři dělit s Itálií. Společně s Täschhornem (4491 m n. m.) a Lenzspitze (4294 m n. m.) tvoří velkolepou skupinu Mischabel, jejíž kulminační bod představuje. Myšlenku na jeho zdolání už v hlavě nosím několik let od okamžiku, kdy o něm vyprávěl jeden můj bývalý kolega a líčil jej jako „poněkud obtížná, ale jinak bez problémů dostupná hora“. Nevím proč, ale od té doby jsem si ten kopec zafixoval jako takovou víceméně odpočinkovou vycházku. Teprve blízká budoucnost má ukázat, jak hluboce jsem se mýlil. Rozhodujeme se tedy s Radkem pro tento rok jednoznačně, a protože si tentokrát do Alp vlastně jen tak „odskočíme“, nevěnujeme přípravám tolik pozornosti, kolik by si tento ve skutečnosti náročný vrchol zasloužil, dokonce předtím nepodnikneme ani žádný aklimatizační výstup. Jediné co jsme letos absolvovali, byla trochu nepovedená březnová výprava se skialpy do Stubaiských Alp, kde jsme se trápili na starém, zledovatělém firnu. Nyní tedy projíždíme, pokolikáté už, údolím Mattertal ve Walliských Alpách a po obvyklém nočním bivaku pod stanem u silnice přijíždíme do osady Randa (1430 m n. m.). Parkujeme v placených podzemních garážích a jen věříme, že se odsud budeme moci přes těžká a zajištěná pancéřová vrata, která se za námi s dutým klapnutím uzavřou, také při odjezdu dostat ven. Po obvyklém přebalování „nemluvňat“ v ponurém šeru betonových stání, vyrážíme asfaltkou kolem kostela modřínovým lesem na chatu Domhütte (2 940 m). Převýšení 1500 m je brutální, navíc jako bonus je cesta přerušována několika skalními prahy, naštěstí jištěnými ocelovými lany. Cestu lemují nádherné výhledy, zejména na ostrý trojhran Weisshorn (4506 m n. m.), jehož bělostná špice se oslnivě třpytí v záři slunce na blankytu oblohy rušené jen tu a tam bílými mráčky. Na chatě si užíváme polopenze, to znamená noclehu včetně večeře, která je opravdu vydatná a skládá se ze tří chodů. Pitný režim vyrovnáváme něčím, co Švýcaři odvážně vydávají za pivo, vodovou limonádou cinknutou alkoholem. Chata je plná a ukazuje se, jak bylo prozíravé předem zamluvit pobyt. Dáváme se do družby s jedním z jejích obyvatel, asi pětačtyřicetiletým učitelem jazyků, jehož rodiče emigrovali ze Slovenska do Švýcarska. Je tu sám a vypadá to, že by se zítra rád přidružil. Když ale chvíli posloucháme jak má natrénováno a jakých časů při výstupech dosahuje, zdvořile to odmítáme, protože naše možnosti jsou v tomto směru omezené. Na druhou stranu ale s úctou naslouchá našemu vyprávění o dosažených vrcholech, takže na vzájemná uznání je to 1:1. Spát jdeme brzy, mezitím ještě umravňuji bandu rozpustilých Italů ve vedlejším pokoji. Ráno se probouzíme těsně před budíčkem ve 3:30 a po čtvrté hodině jsme již na cestě suťovištěm spolu s ostatními. Ledovec Festi je rozeklaný, čerstvý sníh zakrývá některé trhliny, těch viditelných je jen několik a bez problémů je překračujeme. Prošlapaná cesta je dobře viditelná za svitu čelovek a spolehlivě nás vede k nástupu do sedla Festijoch (3742 m n. m.) osvětleného blednoucím měsíčním svitem. Postupně nás téměř všichni předbíhají, ale na to jsme si již zvykli, naše kvality jsou prostě jinde než v rychlosti výstupu. Pravdou je, že Ráďa by to asi dával společně s ostatními nebýt mě a mých dýchacích obtíží. Na druhou stranu by se připravil o významnou psychologickou podporu v podobě mých občasných neurotických záchvatů a povzbudivých prohlášení typu: “To nikdy nedáme“, nebo „My tam nikdy nedojdeme“. Takže by mi měl být vlastně vděčný za to, že ho tak zdržuji. U paty nástupu do sedla se zastavujeme spolu s několika dalšími lezci a čekáme na skupinku, která stoupá v kamenolomu nad našimi hlavami. Prostup je značen st. II UIAA, ale po asi 20 minutách čekání, když ti nad námi šnečím tempem zdolávají pár metrů, toho má Radek akorát tak dost. Vrhá se zarputile do skalnatého terénu napravo od výstupové trasy a do sedla doslova vylétneme podél rozpačitě vyhlížejících tůristů, sledujících naše konání nedůvěřivými pohledy. Zde se cesta rozdvojuje, normálka vlevo jde tzv. severní stěnou širokým obloukem kolem hrozivě vyhlížejících séraků přes ledovec Hobärggletscher, naše obtížnější, ale zajímavější varianta jde přímo hřebenem Festigrat. Obloha je modrá, slunce začíná pálit. Na začátku hřebene překonáváme několik skal a pak se ocitáme na krásném, rovnoměrně strmém žebru o sklonu až 50°, zavátým několika desítkami centimetrů hlubokým prašanem. A tady se začíná projevovat nedostatek aklimatizace. K obvyklým dýchacím potížím se přidružuje Ráďa tím, že si stěžuje na píchání v levé straně prsou. Navíc prožíváme něco, co by se dalo nazvat „spavou nemocí“. Při zastávkách na vydýchání, jejichž frekvence se s přibývající nadmořskou výškou zvyšuje, upadáme do stavu letargie, kdy se nám oběma chce bytostně spát. Je to něco naprosto nového a neobvyklého, ale víc než tabletkou Acylpirinu to v této chvíli řešit nemůžeme. Snad to půjde rozchodit, povzbuzujeme se navzájem, ale metry výstupu teď ubývají jen velmi pomalu. Na hřebeni jsme zůstali již úplně sami a vlevo na zvlněných svazích severní stěny vidíme drobné tečičky skupin horolezců, kteří, přestože postupují velkým obloukem, se již dostávají na naši úroveň a posléze nás i předhánějí. Obě trasy směřují k sedlu Gabel, markantnímu zářezu mezi vrcholem a firnovou ostruhou, označenou na mapě jako kóta 4479 m n. m., odkud už k nejvyššímu bodu zbývá pouhých 100 výškových metrů. Vidíme odsud již vrchol zahalený mlžným oparem. V opuštěném sedle jsme jako úplně poslední, zastihneme zde již jen paraglidistu, který se se střídavým úspěchem pokouší najít vhodnou termiku, aby mohl s křídlem slétnout do údolí. Při pohledu na něj máme smíšené pocity, když si představíme, co nás ještě čeká při sestupu. Poslední metry závěrečného hřebínku dávám opravdu skomírajíc únavou, tělo nutím k poslušnosti již jen silou vůle. Na vrchol jsme z chaty překonali 1605 m, z Randy celkově 3138 výškových metrů. A to všechno ve dvou dnech a bez aklimatizace! Unaveně se teď převalujeme v hlubokých závějích na úzké, několik metrů dlouhé vrcholové hraně, nemám ani sílu fotit. Výhledy v křišťálově čistém vzduchu jsou přitom velkolepé, na východě je vidět skupinu Bernina, na západě Mont Blanc a mezi nimi tisíce a tisíce vrcholů, známých i neznámých, zčásti zakrytých chuchvalci bílých mraků, převalujících se na úrovni inverze v nějakých 3500 m. Návrat normálkou přes ledovec Hobärggletscher je nekonečnou, úmornou šlapačkou, i když z kopce. Po poledni začíná být sníh na ledovci měkký, klopýtáme, padáme a opět vstáváme, při zastávkách opět vzdorujeme „spavé nemoci“. Cesta vede velkým obloukem a ve spodní části je zleva ohrožena pádem séraků velkých jak věžáky. Místy je zrovna zasypána několik dní starou lavinou. Do sedla Festijoch se mírně stoupá a čeká nás poslední „sprosté miesto“, výstup přes trhlinu, skalnatým terénem nahoru a potom dolů na ledovec. Naštěstí ale pasáž není tak zlá, jak by se na první pohled mohlo zdát, a tak nás stojí jen další porci sil, kterých už opravdu není nazbyt. Poslední úsek k Domhütte přes rozměklý Festigletcher a posléze suťovištěm je již agónií. K chatě přicházíme pozdě odpoledne a jsme tak vyčerpáni, že nemáme ani chuť k jídlu. Velkorysou večeři o třech chodech tak musíme dnes odmítnout a jdeme hned spát, zatímco jsme ještě postiženi zimomřivou třesavkou. Později se zhrozím při pohledu na sebe sama na fotce v tričku u chaty, když vidím vychrtlou postavu s kostnatými rameny a hůlkami rukou čouhajícími z rukávů. Ponaučení z této výpravy je jasné: velké kopce bez tréninku a aklimatizace od stolu v kanceláři prostě nedávat.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *