Allalinhorn 2023

Allalinhorn, to je zvláštní jméno pro kopec v Alpách, co říkáte? Podobně jako Mischabel či Almagell, název pochází ze saracénské arabštiny, kde ala’iain znamená zdroj nebo pramen. Allalinhorn se tedy v podstatě jmenuje Pramenitý štít. Což je i logické, protože horská říčka Feeru Vispa zdánlivě pramení pod Allalinhornem, ačkoli vlastně teče z ledovce Fee směrem k vesnici Saas Fee a údolím Saas, sbírajíc cestou vodu ze všech okolních ledovců.
Na rozlehlých ledovcových svazích této čtyřtisícovky se nachází většina horských drah a lyžařských vleků v Saas Fee, které jsou hnacím motorem celé turistické infrastruktury, hotelů, restaurací, obchodů a dalších jiných služeb. Díky tomuto zpřístupnění oblasti se dnes dá na Allalinhorn vystoupit za poměrně krátkou dobu. Ze stanice Mittel Allalin to trvá na vrchol necelé dvě hodiny. Proto není divu, že hora patří k nejsnazším a nejvíce navštěvovaným čtyřtisícovkám v Alpách. O tom se saracénským obchodníkům před tisíci lety ani nesnilo.
Proč jsme se rozhodli pro tento výstup? Po předloňském selhání na Finstteraarhornu, kdy jsme to otočili necelých 100 m pod vrcholem, cítíme, že pokud máme ještě zdolávat nějaké čtyřky, potřebujeme nutně nabrat sebevědomí. Další ústup bychom totiž už nemuseli ustát, protože ani jednomu z nás se nechce prohrávat. Možná to někomu, kdo toto rozhodnutí hodnotí od stolu, může přijít trochu zbabělé, ale věřím, že pro lidi z branže je srozumitelné. A také pro naše nejbližší, kteří nás pečlivě sledují a naše rozhodnutí jistě přijímají s úlevou.
Allalinhorn nám přijde jako rozumný kompromis; je to relativně jednoduchý kopec a přitom se jedná o čtyřtisícovku. Až potud by to mohlo vypadat jako prostý a jednoznačný projekt, jakých jsme už zvládli desítky. Že jsme dosud nedosáhli hranice svých možností ohledně zmatků při počátečním stadiu výpravy, může ukázat následující rekonstrukce přípravných rozhovorů. Ty mohou vypadat jako nezáživné intermezzo, nicméně pro nás s Radkem jsou důležitým připomenutím, čemu věnovat při budoucích akcích, protkávaných pravděpodobně stále častěji stařeckými výpadky smyslů, maximální pozornost.
Tak tedy popořadě:
Začíná to v dubnu, kdy jsme již předběžně domluveni na Allalinhorn a Ráďa, věren své aktivní nátuře, vykopává pomyslný balon a navrhuje následující scénář:

Ahoj Marťas,
Koukal jsem ještě na to a navrhoval bych dát Allalinhor i Alphubel.
Oba vrcholy se dají jít z chaty Langflue (2 870 mnm) – viz link níže. Na chatu se dá dojet lanovkou.
Možná bychom mohli udělat kompromis a jet lanovkou do mezistanice Spielboden by The Capra, kde je krásná restaurace – tady bychom se mohli najíst (2 450 mnm). Zbytek trasy bychom si vylezli, abychom se zaklimatizovali. Případně to můžeme mít celé pěšky – Saas Fee je 1 800 mnm, takže na Langflue by to bylo 1 000 metrů, což je docela ok – to ještě vymyslíme.
Itinerář bych viděl takto:
Pátek 4.8 – odjezd okolo 18 hodiny od tebe. Cestou někde přespat
Sobota 5.8 – ráno dojezd do Saas fee (celkem 870 km), příjezd max do 12 hod, následně odpolední výstup/výjezd na chatu Langflue
Neděle 6.8 – výstup na Alalinhorn a zpět na chatu
Pondělí 7.8 – výstup na Alphubel a zpět na chatu
Úterý 8.8 – sestup do údolí a cesta domů
Na chatě tedy 3 noci.
Níže linky.
Co ty na to?

To vypadá na celkem normálně zvládnutelný plán, navíc proložený lenošením v lanovkách a restaurantech, tedy neřestmi, kterým v poslední době stále více propadáme. Zkušenosti se dvěma čtyřtisícovkami na jeden zátah máme, v roce 2018 jsme například během 3 dnů slezli Weissmiess a Lagginhorn, v roce 2019 dokonce několik čtyřek najednou na hřebeni Monte Rosy. Jenže to by se toho nesměla vložit moje maličkost, již tak zatížená přípravami a vymýšlením itineráře trasy na největší letošní výlet na ostrov Réunion, který absolvujeme s mou ženou. Tím nechci říct, že bych Alpy úplně vypustil, ale přece jen se určitá nedůslednost projevuje.
S Radkovým návrhem souhlasím a domlouváme se, že na chatu Langfluhe zavolám a zajistím s dostatečným předstihem ubytování. Snaživě tedy ihned píši email a dál celou věc pouštím z hlavy. Ještě tedy stačím krátce o své aktivitě informovat:

Ráďo super, hezky jsi to vymyslel! Osobně bych to rád na chatu vyšel, lanovka je pro starý..!
Poslal jsem na chatu email, tak uvidíme – ubytování online u této chaty nelze.

Až za více než měsíc mi Ráďa, zjevně více zatížen odpovědností, píše, zda už jsem psal na chatu a obdržel potvrzení o ubytování. S mírným neklidem pátrám v hlavě a poté i v emailech, ale nic nenacházím. Teprve po horlivém pátrání v odeslané poště se mi podaří objevit, že jsem email poslal na chybnou adresu. Prostě jsem se jen přepsal.
Píši ihned znovu, tentokráte již na správný email. Je již konec května, ale snad budou ještě místa volná.

Guten Tag,
wir sind zwei Bergtouristen aus Prague in Tschechien. Wir wollen zwei Gipfel in den Walliser Alpen erreichen: Alphubel und Allalihorn. Wir möchten eine Unterkunft für 3 Nächte (5. – 7. August) in Ihrer Hütte buchen.
Vielen Dank im Voraus und machs guet!

S pocitem dobře vykonané práce opět celou záležitost vypouštím. O to větší je mé překvapení, když po více než 14 dnech přijde následující odpověď:

Guten Tag
Tut uns leid. Wir bieten leider keine Übernachtungen mehr an.
Gerne begrüssen wir Sie herzlich in unseren Bergrestaurant.

Tak to je studená sprcha! Ubytování není možné, hotel Langfluhe slouží pouze jako restaurace s barem. Zřejmě vzhledem k okolním hotelům a chatám se nadále šetřivým Švýcarům nevyplácelo udržovat ubytovací kapacitu.
Ihned měním taktiku a posílám bleskovou objednávku na chatu Brittaniahütte, která leží trochu mimo náš kopec, nicméně podle dostupných zdrojů slouží též jako východisko k výstupu. S Ráďou jsme dokonce o této variantě kdysi mluvili, takže s ním ani nekonzultuji souhlas, natož varianty výstupu.
Chata se objednává na aplikaci webu alpsonline.org, se kterou máme již několikeré zkušenosti. Jaká je má úleva, když 31. května přichází potvrzení o ubytování, si jistě dovedete představit. Nelením a ihned přeposílám Radkovi:

Date: st 31. 5. 2023 v 22:14
Subject: Confirmation of booking number 3137365
Britanniahütte SAC
Thank you for your reservation, which is confirmed as follows:
Accommodation:
Date of arrival: 05.08.2023
Number of nights: 3
Places in Large rooms: 2
Half-board: Yes
Group Name / Course No.: Duo Asthmatics
We are looking forward to your visit:
Dario Andenmatten
Hüttentelefon: +41 (0) 27 957 22 88

Jenže pozor, důležitá indicie! V emailu svému parťákovi vůbec nezdůrazňuji, že jde o potvrzení z jiné chaty, než je Langfluhe, takže Ráďa přelétne očima předmět zprávy a v duchu ho možná ještě napadne, jak má šikovného švagra, že to umí tak pěkně zařídit.
Tak to bychom měli.
Další dění našeho výletu se odehrává již v den odjezdu, 4. srpna. Lhal bych, kdybych napsal, že jsme se přípravám na výstup vůbec nezabývali. Den předem totiž ještě jako obvykle lakonicky hodnotíme počasí, které má být mimořádně pěkné, i předpokládanou návštěvnost ironickým komentářem:

Takhle hroznou předpověď už jsme dlouho neměli 😊 Tam zas bude lidí jako sraček…

Takže informaci o počasí jsme si zjistili, to zase prr…
No, ale jinak o kopci a výstupových trasách nevíme nic. Vždyť jde prý přece o jednu z nejjednodušších čtyřtisícovek!
A podle toho také vypadá naše komunikace, když se setkáváme u auta. V obvyklé euforické náladě nakládáme bagáž, loučíme se s mojí ženou a Ráďa se chystá do navigace vložit cíl cesty. Vlastně už ho tam má přednastavený a hrdě mi ukazuje, jak je připraven:
„Tak podívej, pojedeme přes Mnichov, Vaduz a dál přes Brig do Saas Fee, kde to dobře známe z výstupu na Dom. Celá cesta zabere cca 10 hodin. Cestou přespíme na známém místě, ráno to dojedem a v klidu rozmyslíme, jestli na Langfluhe pojedem lanovkou nebo půjdeme pěšky.”
„No, ale počkej”, mírním jeho nadšení. „Vždyť přece jedeme na Brittaniahütte a to je někde jinde.”
“Jo, a kde?”, směje se Ráďa a je vidět, že vůbec netuší, o co jde. Natož aby bral mou poznámku vážně. A mně v tu chvíli lehce zamrazí, když si uvědomím závažnost situace a naši lehkomyslnost. Tak to se stalo poprvé v dějinách našich výjezdů. Vždyť my vůbec nevíme, kam jedeme!
Snažím se trpělivě posbírat útržky našich hovorů a zrekapitulovat naši emailovou komunikaci. Samozřejmě, že jsem „mu to psal”, ale cožpak si mohl všimnout, že se bavím o jiné chatě a jiné výstupové trase. A když už jsem to tak krásně vymyslel, měl jsem si dát práci a udělat nejen A, ale i B, tj. naplánovat další kroky výpravy. Včetně příjezdové trasy.
Jen velmi pomalu se vpravujeme do nové situace a popravdě, musíme zmobilizovat veškerou svoji trpělivost, abychom si vzájemně nezačali vyčítat co kdo mohl a měl udělat. Moc dobře víme, že vinu neseme oba, prostě jsme to podcenili a vykašlali se na to. Opět se ale osvědčuje naše přátelství a dlouholetými boji zakalená soudržnost. Takováhle malichernost nás prostě nedokáže vyvést z míry.
„OK, tak kam to vlastně jedeme?”, s povzdechem se ptá Ráďa, zatímco pátrá ve svém vytištěném itineráři – popisu výstupu zdokumentovaném nějakými nám podobnými nadšenci. Tady je vidět, že on vlastně byl připraven, jenže na podmínky, které už neplatily. Takže vlastně za všechno můžu já. No co, zvládli jsme jiné věci, zvládneme i tohle. Jen si zase do svého seznamu průvodcovských ambicí mohu udělat další záznam v kolonce “proč se do toho nepouštět”.
Skládáme střípky mozaiky z Radkových podkladů, pátráme chvíli v mapách v telefonu a nakonec je to jasné. Oproti Saas Fee se vlastně jedná jen o pár kilometrů vzdálenější Saas Almagell, odkud vede výstupová cesta na chatu. Ta je teď primárním cílem, podaří se mi totiž svého parťáka přesvědčit, že jsem „se opravdu dočetl”, že Brittaniahütte kromě Strahlhornu a Rimpfischhornu slouží jako výchozí bod i pro náš vrchol, Allalinhorn. Takže pro tuto chvíli je nejistota zažehnána, další postup vymyslíme na chatě. Mimochodem, o Alphubelu, jako variantě druhé čtyřtisícovky, nepadne ani slovo.
Cesta autem probíhá v pohodě, i když přece jen zpočátku ve trochu stísněné atmosféře. Snažíme se nejistotu rozptýlit ironickými poznámkami typu:
„Tak už přestaň mlžit a přiznej, že sis to celé s tím ubytováním vymyslel. Ale fakt bych nečekal, že takhle dlouho dokážeš zatloukat.”
Nebo: „Tak já to teda přiznávám, blafoval jsem. Samozřejmě jdem na Langfluhe. Zase jsi mi na to skočil.”
Smích je nejlepším lékem na stres i jakoukoli frustraci, depresi. To jen tak na okraj pro ty, kteří by to třeba nevěděli…
Pouštíme osvědčené písničky a při přejezdu švýcarských hranic se velkým tématem stává počasí. Navzdory úžasné předpovědi vjíždíme do hradby tmavých mračen, ze kterých se po chvíli spustí vydatný déšť. A tak to trvá až do druhé hodiny po půlnoci, kdy se rozhodujeme přespat v autě na malém, opuštěném parkovišti poblíž sedla Furkapass. Nepřetržitý liják bubnuje na plechovou střechu, zatímco se propadáme do blaženého snění – jaké to bude zítra?
Celou noc prší, ale sotva ráno sjedeme do údolí, objevuje se sluníčko a zbytek dne už se neschová. Příjezdovou silnicí Talstrasse míříme až na malé parkoviště přímo u nástupní cesty na chatu, kde hned balíme fidlátka a chystáme se vyrazit. Ráďa ještě parkuje s autem o kousek níže, protože na ceduli je výstražné omezení doby parkování pouze na 24 hod.
Poledne nás zastihuje na svahu, bohatě zarostlém vysokou trávou a křovinami, mezi kterými se vine stezka v dlouhých serpentinách s mírným stoupáním téměř podél vrstevnic. Takže kráčíme zvesela a opájíme se horským sluncem, kterým je celá dolina zaplněna. Procházíme kolem uzavřených důlních šachet, kde se zřejmě kdysi těžily vzácné minerály, přecházíme potok s malým vodopádem ve vymletém korytu a dostáváme se k vyhlídce na Mattmark, vyrovnávací nádrž, která je prý nejvyšší zemní přehradou v Evropě. Byla vybudována v roce 1961, kdy jí musela ustoupit vesnice Zer Meiggeru s kaplí svaté Anny, postavená v roce 1707.
Odpočíváme chvíli na terase tvořené rozpadlým betonovým blokem, zřejmě pozůstatkem stanice lanové dráhy a odtud po kovových schůdcích pokračujeme v traverzu. Dostáváme se na náhorní plató, odkud je již vidět vedlejší vrchol Klein Allalin (3070 m), vedle kterého by měla být chata. Je to ještě pěkný kus cesty a zatímco se zabývám celkem nesmyslným nápadem, jak trasu zkrátit přes krkolomné suťoviště, Ráďa neomylně nachází značky vpravo od řečiště potoka, podél strmých skal. Na posledním úseku se dostávám do svého pověstného stavu, podle kterého vznikla má přezdívka Fofrník. Přemýšlím, jaké označení bych si mohl nalepit na čelo, aby ostatním bylo jasné, že se nedívají na člověka v posledním tažení, ale spíše zadýchaného staršího muže, který se po každých 50 krocích nekroutí infarktovým záchvatem, ale pouze odpočívá a přitom poněkud hlasitě vydýchává. Značku “V záběhu” předem zavrhuji, ale například piktogramy “Pozor sklo”, “Neklopit”, stejně jako nahrazení mé přezdívky přídomkem “Začátečník”, možná i “Setrvačník”, by mohlo leccos napovědět. Tyto úvahy, spolu s Ráďovou pobídkou:”O co, že ten zbytek nevyběhneš?”, mě ale donutí k nadlidskému výkonu. Zbývajících asi 40 výškových metrů dojdu bez zastávky a i když se o mě na dřevěné terase chaty pokoušejí mrákoty a plíce hrozí vyskočit z krku, široce rozkročen vzdoruji opojnému pocitu vítězství.
Na chatě se přihlásíme k naší rezervaci a vlastně až zde Ráďa definitivně uvěří, že jsem neblufoval. Přemýšlíme, jak se nenápadně zeptat mladé správcové, kudy že se na ten vrchol vlastně jde. A to i přesto, že jsme si cestou už leccos zjistili. Chatárka nám vysvětluje, že normálka vede přes Hohlaubgrat, jinak se musí poměrně komplikovaně nejdříve sestoupit přes sedlo Egginerjoch a lanovkou se nechat vyvézt na Felskinn. Odtud pak podzemní zubačkou přímo k úpatí našeho kopce, zvanému Mittelallalin a dále již po svých k vrcholu. Tak to je velké dilema. Máme se pustit pro nás středně náročným PD+ výstupem, nebo se odevzdat relativně pohodlné, i když dlouhé a jistě otravné anabázi přes lanovku? Objednáváme si dvě piva a zatímco se na terase opájíme v paprscích zapadajícího slunce, obdivujíce přitom ladné siluety Strahlhornu a Rimpfischhornu, které se před námi vypínají, zvažujeme všechna pro a proti. Nakonec asi vítězí rozum nad nadšením a touhou po dobrodružství. Přijeli jsme sem na „lehkou” čtyřtisícovku a kromě toho jsme si už užili dostatek „dobrodružství” s vyjasňováním trasy za pochodu. V této situaci by bylo drážděním hada bosou nohou, vstupovat do další nejistoty. Něco jiného, kdybychom výstup Hohlaubgratem naplánovali již doma a tady jsme šli na jisto. Takhle ale možná trochu alibisticky volíme variantu s použitím lanovky a i když máme drobet provinilý pocit, myslím, že se nám oběma ulevilo. Po vydatné večeři, ve které hlavní chod tvoří rýže a do střívka natlačená masová směs s omáčkou nevýrazné chuti, si objednáváme další pivo a zbytek večera jako obvykle trávíme mastěním karet. Jakž takž se mi daří držet s Radkem krok.
Ubytováni jsme v přední, asi dvacetilůžkové noclehárně, která v zimním období slouží jako otevřený winterraum. Žádný luxus, ale spí se dobře v měkkých postelích, zachumláni v teplých, čistě povlečených pokrývkách. Ráno vstáváme v šest hodin, kdy většina osazenstva chaty již vyráží na túru. Chápeme to tak, že mnozí odcházejí na několikadenní trek, ve kterém chata tvoří pouze zastávku na noc, jiní hodlají podniknout výstup hřebenem Hohlaubgrat a někteří mají možná stejný nápad jako my, jen jsou obezřetnější a počítají s časovou rezervou. Po spartánské snídani vycházíme i my do probuzeného, pošmourného rána a nic nenasvědčuje tomu, že nás čeká výstup na čtyřtisícovku. Sestupujeme totiž opačným směrem, zády k trojce Allalinhorn, Strahlhorn a Rimpfischhorn dolů k ledovcovým jezírkům, odkud jsme přišli, a odkud se jde z rozcestí dále západním směrem na sedlo Felskinn. Tady teprve vidíme to, na co se nás snažila upozornit chatárka, ale co jsme ne úplně přesně pochopili. Cesta po úbočí, tzv. Winterwanderweg, přímo ze sedla na horní stanici lanovky Felskinn je uzavřena, takže musíme sestoupit suťovým žlabem na dolní stanici a odtud se nechat vyvézt. Tady nám teprve začíná být jasné, jaké vzdálenosti a převýšení budeme muset překonat. Popravdě se nám i trochu uleví, že výstup nebude úplně zadarmo a opouští nás i poslední špetka pocitu, že si něco ulehčujeme. Kráčíme dolů z kopce zvesela a snažíme se nemyslet na to, až tudy půjdeme nazpět unavení z výstupu.
Sestupujeme do prolákliny ledovcového karu pod chatou, procházíme okolo jezírek, abychom opět vystoupali sto výškových metrů k sedlu Egginerjoch. Odtud již stezkou v suťovišti dolů a potom dále podél kabinkové lanovky Felskinn ke stanici Morenia, což je název místní restaurace ve výšce 2580 m n.m. Ve chvíli, kdy procházíme okolo horní stanice lanovky, umístěné na nedostupném skalním ostrohu, jímá nás malomyslnost při pomyšlení, jak si zacházíme. Pod impozantní stěnou hloubáme nad domnělými možnostmi, jak se na tu zatracenou skálu dostat, aniž bychom museli použít lanovku. Vlevo se zdá být schůdné suťoviště, ale je tak strmé, že jakýkoli nástup do takového terénu by zaváněl dobrodružstvím. A to je něco, čemu se při této výpravě hodláme vyhnout.
U Morenie s námi nastupuje do kabinky pouze jeden cestující; mladá blonďatá dívka, jen tak nalehko v péřovce, džínách a teniskách, kterou nahlas oceňujeme, co asi bude nahoře dělat. Zatímco se takto neomaleně domlouváme, jsme překvapeni náhlou odpovědí v jadrné češtině. Vysvětluje, že je zaměstnána jako číšnice v restauraci na Mittel-Allalin a zrovna jede do práce. Zbytek cesty nahoru tak strávíme v příjemném rozhovoru o okolních horách, neboť dívka je zdatnou trekerkou. Zvláštní na situaci je, že přichází krátce po okamžiku, kdy se s Ráďou bavíme o absenci českých turistů ve švýcarských horách. Pravda, v posledních letech se skutečně potkáváme s češtinou jen výjimečně, což přisuzujeme ztrátě zájmu a vzrůstající pohodlnosti mladé generace. Avšak tato příhoda zdaleka není poslední tohoto druhu, jak budoucnost brzy ukáže.
Na horní stanici Mittel Allalin procházíme tunelem ve skále a u pokladny platíme 40 franků za vstup do podzemní lanovky Metro Alpin. Tato zubačková dráha byla otevřena v roce 1984 a spojuje stanici lanovky Felskinn na okraji ledovce Fee se stanicí Mittelallalin na severním úbočí Allalinhornu. Tunel Felskinn-Mittelallalin má délku 1 749 m, přičemž výškový rozdíl mezi oběma stanicemi činí 476 m. Jaké je naše překvapení, když z úst obsluhy lanovky slyšíme opět – češtinu. Začínáme se tu opravdu cítit jako doma.
Při vystoupení z prostoru lanové dráhy ve výšce 3456 m n.m. zůstávám jako omráčen. Před námi, doslova na dosah ruky, se tyčí ohromný kužel Allalinhornu. A ať se dívám sebelíp, nikde nevidím známky přístupové trasy, severní stěna je jediná masa tvořená příkrým svahem s mohutnými séraky, muldami a převisy. Další důkaz, jak dokáže psychiku člověka ovlivnit nepřipravenost. Vyrazil jsem si sem jako senilní důchodce, který začne panikařit, když cestičky v parku jsou zaváté prvním sněhem. Nicméně se zdá, že trasa vede vpravo po východním úbočí, obtáčí vrcholový kužel a závěrečný nástup je na jižní, nám zakryté části. Navlékáme sedáky, připínáme mačky a jdeme na to. Teplota je mírně pod nulou, ale předpokládáme, že ve vrcholových partiích bude kolem -10 °C, možná ještě znásobená větrem. Slunce občas vykukuje potrhanými mračny, ale jinak počasí zůstává za předpovědí. Nad naši lokalitu se nasunulo bělavé mračno, ze kterého chvílemi dokonce jemně sněží. Procházíme širokou magistrálou, upravenou sněhovými rolbami, překračujeme frekventovanou sjezdovku s několika vleky a začínáme stoupat v pásmu trhlin. Terén je jednoduchý a kdybych měl trochu víc natrénováno, určitě bych si to užíval. Takhle se zadýchávám každých 30 metrů a Ráďa na mě musí čekat. Nedělá mi dobře rychlá změna výšky při cestování lanovkou a potom i podzemkou, cítím, že to prostě není ono. Navíc se dopouštím školácké chyby, že vůbec nezavodňuji dehydrovaný organismus. Vzhledem k nízké teplotě nemám pocit žízně a výšková hypoxie se hlásí. Od rána jsem vypil sotva čtvrtllitru vody, přitom horolezecká medicína hovoří o základní potřebě 150 ml za hodinu, tedy 3,6 litru/24 hodin. Při zátěži v horách lze potřebu odhadnout až na 300 ml/h. V každém případě platí, že je nutné pít před výstupem, během výstupu a po každé etapě výstupu, a to co nejčastěji a co nejvíce. Pocit žízně s rostoucí dehydratací klesá, a proto je třeba k pití přistupovat aktivně. Tedy přesně to, co mi vysvětloval při letošní dovolené v Egyptě Mirek Caban, jeden z našich nejznámějších a nejúspěšnějších horolezců, že k pití se člověk prostě musí nutit. A to i navzájem se hecovat, stanovit třeba hodinové intervaly s cílem minimalizovat ztráty tekutin pocením a močením vědomě zvýšeným, co nejčastějším pitím, při každé příležitosti. Koho nezajímá detailnější popis rizik spojených s nedostatečnou hydratací organismu, ať přeskočí následující odstavec.
Bilance tekutin má souvislost se zahuštěním krve (zvýšeným hematokritem), krevním oběhem a transportním systémem pro kyslík. Vzestup hematokritu (podílu krvinek a krevní plazmy) ze 42 na 52 procent svědčí o úbytku 25 procent krevní plazmy! Úbytek plazmatického objemu snižuje tělesnou výkonnost (maximální spotřebu kyslíku, VO2max). Pokles výkonnosti se projevuje od dvouprocentního deficitu tekutin a sčítá se s hypoxií podmíněným poklesem VO2max, který činí od výšky 2500 m 10 procent na každých 1000 výškových metrů. Pro praxi ve výšce to znamená, že deficit 1 litru tekutiny sníží VO2max o 5 procent a tak „zvýší” nadmořskou výšku o dalších 500 metrů. Jinými slovy:
Nedoplní-li člověk ve výšce 3000 metrů minimálně 1 litr tekutiny za 6 hodin, jakoby se ocitl ve výšce až 5000 metrů. Výkonnost pak klesá nikoli na 85 procent (pro výšku 3000 m), nýbrž až o 65 procent!
Takže nyní si dovedete představit, do jakého stavu jsem se sám uvedl, přibližně 200 m pod vrcholem. Nemohu dýchat, točí se mi hlava, před očima se mi zatmívá, zastavuji čím dál častěji. Proti nám sestupují lanová družstva; zdá se mi to nebo skutečně dva namachrovaní týpci prohodí pár neuctivých slov při pohledu na můj smutný stav? Jakoby říkali: „Tyhle lidi co sem lezou bez průvodce a bez zkušeností musí pak záchranáři nouzově stahovat do bezpečí.”
Můžu se jim divit? Ráďo, to není stárnutí, co mě omezuje, to je moje pošetilost!
Při vstupu na západní úbočí se nám v roztrhaných mracích naskýtá pohled do údolí Mattertal s vévodícím Matterhornem se špicí zahalenou v mlžném závoji a celým masivem Monte Rosy, kde to tak dobře známe. Vpravo od nás se zdvihá svah Feechopf (3888 m n.m.) tvořící předvrchol Alphubelu. Ani pomyšlení, že bychom se tam ještě vydali! Nacházíme se teď před posledním úsekem, namrzlé plotně shora lemované skalním kuloárem ústícím na vrcholový hřebínek. Obtížnost minimální, tak II UIAA, ale já mám pocit, že to nedokážu. Vítr tu fučí přes ledové zmrazky, pocitová teplota bude určitě níže než minus deset st. C. Ani nemám sílu vytáhnout z báglu záložní vestu. Cítím se mizerně a užuž chci dokonce několikrát Radka vyzvat, aby to došel sám, že tu na něj počkám. Ale to nejde, vytrhuji se z mrákotného stavu a s hrdlem staženým křečemi překonávám z posledních sil skalní stupně zarostlé v ledu. A najednou jsme tady, na zavátém hřebeni, odkud je už jen několik desítek kroků k vrcholové skalní pyramidě s křížem, obsypaným několika turisty.
Rázem je únava pryč. V euforii dokráčíme ke kříži a necháváme se fotit jedním členem výpravy, která sem dorazila před námi.
Vrchol je náš!

 

 

 

 

 

 

 

 

Desatero našich výstupů

Přestože každý z mnoha našich výstupů byl něčím zvláštní a jedinečný, každý z nich obsahoval určité opakující se významné prvky, ze kterých jsem se pokusil sestavit určité desatero našich výstupů.

1. Hudba a zpěv

Jedinečnost našich výletů začíná vždy již v okamžiku  zahájení naší cesty. Kromě našeho prvního výstupu, kdy cestujeme vlakem, je naším dopravním prostředkem auto. Cesta, přestože trvá mnohdy i okolo 10 hodin, utíká až závratnou rychlostí. Cesta je vždy v duchu dobré nálady a hlasitého zpěvu. Pouštíme pecky od Waldy Matušky, Ivana Mládka a Petra Nagyho. Za hranicemi se občas přidávají místní lidové písně typu „Singen und tanzen“.

2. Zábava

Až na zcela výjimečné vyhrocené situace, které se většinou aspoň na krátkou dobu dostaví během každého výstupu, si užíváme skvělé zábavy. Je pravda, že plejáda vtipů je většinou na úrovni základní školy, nicméně to je to co potřebujeme a co nás baví a žene kupředu.

3. Déšť

Naprostá většina našich cest na hory je doprovázena průtrží mračen. Už to prostě k tomu patří a léty jsme si dokonce vypěstovali skvělý recept. Až téměř do transu nás uvádí písně Árie měsíce a Mrholí od Waldy Matušky. Tyto písně nám pak často uvíznou v hlavě natolik, že si je v duchu zpíváme stále dokola a pomáhají nám v okamžicích nejtěžších.

4. Ztráta orientace

Přestože naše orientace v terénu je slušná, pravidelně se dostáváme do úskalích již na samém počátku výstupu. Pokud existuje alespoň teoretická možnost vydat se na začátku špatnou cestou, vždy tuto možnost využijeme. Přestože nás tato nevšední záliba připravuje o cenné síly, vždy to bereme s humorem a považujeme to za součást naší aklimatizace. Naše zacházky jsou většinou v řádu maximálně několika minut až desítek minut. V roce 2017 se nám nicméně podaří zcela mimořádně zacházka 20 km v zimě a vytrvalém dešti. No je to dost…

5. Těžké batohy

Od počátku našich výstupů jsme se snažili být co nejméně závislí na výdobytcích civilizace. Vše co jsme potřebovali, jsme měli s sebou na zádech. Náhradní oblečení, vaření i spaní. Díky tomu naše batohy dosahovaly až enormních rozměrů a mnohdy jsme se tak stávali objektem zájmu ostatních návštěvníků hor. Za celou historii našich výstupů se vyskytly pouze velmi ojedinělé situace, kdy jsme to nebyli my, kdo měl největší batoh v horách. Je pravdě, že  v posledních letech jsme také poněkud zlenivěli a již většinou spíme a jíme na chatách, nicméně stále se snažíme udržet naše prvenství ve velikosti batohů. Třeba tak, že si zabalíme náhradní oblečení pro několik lidí na několik dnů.

6. Pomalý výstup

Na našich výstupech jsme byli vždy velmi výjimeční naším pomalým tempem. To bylo dáno většinou velikostí našich batohů a také obezřetností našich kroků. Někteří by si mohli myslet, že pomalost nějakým způsobem souvisela s naší nedostatečnou fyzickou připraveností, ale tuto pomluvu rezolutně odmítám. Prostě si to chceme užít.

7. Práce s jistícími pomůckami

Specifickým prvkem našich výstupů je, že se každý rok znova a znova učíme pracovat s lanem a dalšími jistícími pomůckami. Přestože by se mohlo zdát, že za ty roky už vše umíme bravurně, není tomu tak. Je pravda, že základní návyky již v sobě máme, ale je vždy potřeba si vše, po roce lenošení v kanceláři, připomenout a znovu osahat.

8. Dosažení vrcholu

Prvních několik let nás provázaly neúspěchy v dosahování vrcholů, nicméně od výstupu na Dachstein v roce 2005 se nám podařilo vystoupit vždy na vrchol, což představuje až neuvěřitelných 32 za sebou dosažených vrcholů (resp. 32 úspěšných výprav v řadě). Zde je nutno konstatovat, že v celé řadě případů byly výstupy doprovázeny krajně nevhodnými podmínkami a často jsme byli jediní, kdo v ten den dokázal vrcholu dosáhnout.

9. Totální vyčerpání

Velkou část výstupů na vrchol jsme dokázali uskutečnit za cenu naprostého vyčerpání, kdy jsme byli hnáni k cíli pouze silnou vůlí. Každý z takovýchto výstupů nám však zároveň dává obrovskou sílu do dalších výstupů a i do běžných životů.

10. Euforie

Všechny naše výstupy jsou doprovázeny neskutečnou euforií, která je s málo čím srovnatelná. A to náš žene dál…