Johannisberg

  1. Vysoké Taury, Johannisberg

Lokalita: Vrchol Johannisberg, leží v horské skupině Glockneru, ve které leží jedny z nejvyšších hor Východních Alp. Nejvyšším vrcholem skupiny je Grossglockner (3 798 m). Johannisberg (3 463 mnm)je devátou nejvyšší horou skupiny Glockner, která tvoří nejvyšší část Vysokých Taur. Výchozí bod: Kaiser Franz Josefshöhe (2 300 mnm), Oberwalderhütte (3 000 mnm) Vzdálenost z Prahy: 600 km (cca 6-9 hod) Termín: červen 2019

Na jaře 2019 se po sedmi letech vydáváme opět do Vysokých Taur, kde jsme naposledy v roce 2012 vylezli, ve velmi nepříznivých podmínkách, na Grossvenediger. Následek v podobě sněžné slepoty mám i po těch letech vrytý do paměti velmi hluboko. Plánem je tentokrát vylézt trochu lehčí vrchol Johannisberg s výškou cca 3 500 mnm. Členem výpravy se opět po delší době má stát i synovec Lukáš, který to však po úvodním nadšení nakonec vzdává. Důvodem je zřejmě jeho nedostatečná výbava, kterou by si musel pořizovat. Ač se jedná o poměrně lehký kopec, je potřeba se vybavit kvalitní obuví, mačkami, sedákem a cepínem. Přeci jenom vede výstup přes ledovec a to není nikdy dobré podcenit. Lukášovo zapálení pro věc se tak ukáže jako nedostatečné, což mu však nelze zazdívat. Musíme si uvědomit, že se jedná o specifického koníčka, ke kterému si člověk musí svoji cestu najít a někdy to prostě trvá a většina lidí ji nenajde nikdy. Lukáš si tu svojí cestu zatím zřejmě nenašel, ale třeba z něj bude dobrý šachista nebo třeba potápěč. Přeci jenom není mnoho lidí, kteří jsou ochotni se trmácet deset hodin někam, pak se dřít celý den do kopce, ze kterého je paradoxně potřeba následně opět slézt dolů a pomlácený, omrzlí, spálený a totálně vyčerpaný opět absolvovat desetihodinovou cestu zpět domů. Těžko se to vysvětluje a takto stroze popsáno to zní jako úplná blbost, ale existuje těžko pochopitelný a popsatelný důvod, proč tam člověk znovu za rok jede a dokonce se na to většinu roku těší!

Výstup na Johannisberg je technicky poměrně snadný, navíc s převýšením od chaty Oberwalderhütte pouhých 500 výškových metrů snadno dosažitelný. Výjimečnost výstupu je tak dána především úžasným umístěním vrcholu hned vedle majestátního Grossglockneru a panoramatickými výhledy z vrcholu na okolní kopce do všech směrů.

Vzhledem k tomu, že výstup na chatu Oberwalderhütte představuje pouhých 600 výškových metrů, tedy nějaké tři hodiny výstupu od parkoviště Kaiser Franz Josefshöhe (2 300 mnm), tak se výjimečně rozhodujeme vyjet z Prahy až v soboru v 7 hod ráno s plánem dorazit odpoledne na parkoviště a vylézt na chatu. Na nedělní ráno je pak naplánován výstup na vrchol a návrat zpět na chatu a dále k autu, a tentýž den večer návrat do Prahy. Jednoduchost výstupu tam kompenzujeme poměrně ambiciózním časových harmonogramem, který by měl opět prověřit naši plnou připravenost. Vždyť se opět jedná o aklimatizační výstup a o přípravu na mnohem obtížnější letošní výstup na 7 čtyřtisícových vrcholů ve Wallisu. Jedeme klasicky přes Linz a dále na Salzburg, kde se bohužel dostáváme do kolony a přes veškerou snahu o nalezení rychlejší cesty asi na hodiny zakufrujeme. Cestu si navíc tentokrát prodlužujeme o další hodinu díky skutečnosti, že Grossglockner Hochalpenstrasse je uzavřená, takže objíždíme celý masiv Glockneru, abychom se dostali na vyhlídku Franze Josefa z jihu. Důvod uzavírky nám není zcela zřejmý, ale pravděpodobně jím je odstraňování následku zavalení silnice sněhem. Tuto domněnku si do jisté míry potvrzujeme při nedělním návratu, kdy je Hochalpenstrasse již průjezdná a kdy projíždíme mezi několikametrovými sněhovými stěnami (místy odhadujeme výšku na 4-5 metrů), které se vytvořily podél silnice. Takovéto množství sněhu na začátku června jsme skutečně ještě nezažili. Je pravda, že ještě na začátku května byly Alpy zasypávány neobvyklým množstvím sněhu a toto je evidentní důsledek. Žádné globální oteplování neexistuje. Přichází doba ledová!

Po objetí masivu otevřenou částí Hochalpenstrasse se dostáváme k mýtné bráně, kde nám místní pracovnice, v důchodovém věku, lámanou angličtinou sděluje, že je cesta zavřena a na Oberwalderhütte se nedostaneme. Tuto informaci považujeme po devítihodinové cestě z Prahy minimálně za velmi kuriozní a tak nás zajímají detaily. Bohužel se nám nedaří dostat z paní nějaké bližší informace a tak pokračujeme dál a doufáme, že se autem alespoň přiblížíme k parkovišti na vyhlídce Franze Josefa. Už je okolo 4 hodiny odpoledne a tak nás případné prodloužení výstupu na chatu, o několikakilometrovou cestu po silnici, moc netěší. V žádném případě si však nepřipouštíme, že bychom se dnes na chatu nedostali. Zákaz, nezákaz, vždyť máme rezervaci na chatě a nějak se tam přeci dostat musíme.

Nakonec dojíždíme až na parkoviště do solidní výšky 2 300 mnm. Zde stojí robustní betonová budova s několikapatrovými garážemi. Když zvážíme, že se nacházíme v samotném srdci Vysokých Taur s asi nejkrásnějším výhledem na nejvyšší rakouskou horu, tak se neubráním pocitu, že sem ta stavba prostě nepatří.

Rychle si balíme věci a okolo půl páté odpoledne vyrážíme nahoru. Cestou spekulujeme, co že nám to ta paní u mýtné brány vlastně povídala o tom, že je cesta zavřená. Netrvá dlouho a pochopíme, že zřejmě hovořila o zavřených tunelech č. 4-6, které jsou vyraženy do skály, aby umožnili návštěvníkům hor snadný průchod přes trochu exponovanější úseky. Jedná se o další zvláštnost tohoto místa. S něčím takovým jsme se zatím nesetkali, a že už máme s čím srovnávat! Toto nás samozřejmě nemůže zastavit a tak procházíme pouze tunely 1-3 a pak již vylézáme ven na úzkou cestičku, která vede po poměrně strmém svahu ve směru na chatu Oberwalderhütte. Místy je cestička zatarasena sněhovými jazyky, které ale celkem bez problému přelézáme. Pak již jdeme po krásně upravené, asi 3 metry široké, cestě, která je ostře zaříznutá do strmé skály. Skutečně se tady někdo hodně vyřádil. Asi po hodině a půl docházíme na ledovec a za další hodinu a půl, po zdolání krátké jištěné cesty po skále, docházíme na chatu Oberwaldhütte. Je zhruba 7 večer a večeře je již v plném proudu. Dostáváme separátní pokoj a pak již si plníme žaludky dobrou večeří a až netradičně dobrým pivem. Po deváté hodině se nám již zavírají oči únavou a tak nedojde ani k tradičnímu hraní karet a jdeme si lehnout.

V neděli ráno vstáváme v půl šesté, abychom byli v šest na snídani, a před sedmou hodinou již vyrážíme nahoru. Počasí je velmi příznivé, je skoro jasno, jen sem tam se objeví nějaký ten mráček. Výhledy na Glockner a na další kopce, kterými jsme obklopeni, jsou dech beroucí. Jelikož vede značná část cesty přes ledovec, tak si kousek od chaty nandáváme mačky a navazujeme se. Jde se nám velmi dobře a v rychlém tempu se dostáváme již před 10 hodinou na vrchol. Cestou se neustále rozhlížíme kolem sebe a stále dokola přemýšlíme o tom, jak je vůbec možné být jeden den ráno v Praze a druhý den večer už opět zpět v Praze a mezitím vylézt 3 500 m vysoký kopec v srdci Alp. Je to prostě neuvěřitelná paráda. Takhle jsme si výstup už dlouho neužívali. Dokonce přicházíme na vrchol se solidním předstihem před skupinkou pěti statných žen v pokročilejším věku (řekl bych zhruba v Martinově věku), které nás při výstupu pronásledují, ale bezúspěšně. Jedná se o skupinku, která nás již po očku sledovala předchozí večer, ale zase nás nedostali. Po 20 minutách strávených na vrcholu scházíme opět dolů. Kolem nás se na lyžích prohánějí skialpinisti, kteří zde mají výraznou převahu, kterou se nám snaží dát najevo opakujícím jucháním během jízdy. Nám se jde ale docela dobře, takže jim ani moc nezávidíme a taky si jucháme, aby pochopili, že tohle je naše volba a baví nás to. V průběhu cesty dolů se již projevuje síla slunečních paprsků, díky kterým začíná být sněhová pokrývka o poznání měkčí. Začínáme se slušně bořit, což nás stojí dost energie. Té však máme poměrně dost, takže až na občasné nářky je vše v pohodě. Opět se ale ukazuje jak je důležité včasné vstávání, kdy cestou nahoru se téměř vznášíme po zmrzlé krustě. O kolik složitější by asi bylo snažit se o výstup po poledni. My jsme však již před polednem zpět na chatě, kde balíme věci a dáváme si polévku a pivo a pak již scházíme zpět k autu, kam přicházíme okolo půl třetí odpoledne. Během chvíle jsme převlečeni a vyjíždíme na cestu. Do Prahy se přes drobná zaváhání dostáváme v krásných devět večer. Vypadá to až neuvěřitelně, jak dlouhý den, plný skvělých zážitků, máme za sebou.

Závěrem lze snad jen shrnout, že se víkend opravdu vydařil a zažili jsme jeden z nejpohodovějších výstupů na úžasný kopec v srdci Alp.

 

Rysy

Lokalita: Rysy jsou hora v Tatrách na slovensko-polské státní hranici. Nadmořská výška středního a nejvyššího ze třech vrcholů je 2503 m. Střední vrchol je nejvyšším v Tatrách, který je volně přístupný bez horského vůdce. Na úbočí Rysů se na slovenské straně v nadmořské výšce 2250 metrů nachází známá Chata pod Rysy (slovensky Chata pod Rysmi), nejvýše položená horská chata na Slovensku. Nejvýznamnější vrcholy: Gerlachovský štít (2655 m), Gerlachovská veža (2642 m), Lomnický štít (2634 m), Ľadový štít (2627 m), Pyšný štít (2623 m), Rysy (2 503)  Výchozí bod: Lysá Polana, Chata pod Rysami (2250 m) Vzdálenost z Prahy: 550 km, 6 hod Termín: červen 2017

Už několikrát jsme v minulosti plánovali výpravu do Vysokých Tater, ale vždy z toho nakonec sešlo. Už bylo skoro až trapné, že mám slezenu značnou část Alp, ale zatím jsem nikdy nebyl ve Vysokých Tatrách. Konečně je to ale tady. Je rozhodnuto, jedeme. Chvíli to vypadá, že s námi pojede i Lukáš, ale nakonec z toho sejde. Nejprve je plánem vylézt na nejvyšší vrchol Slovenska, Gerlachovský štít. Přestože je přístupný jen s horským vůdcem, plánujeme, že si ho vylezeme sami. Vrchol je poměrně daleko od „normálních“ horských chat. V blízkosti se nachází pouze Sliezsky dom, který byl přebudován na luxusní wellness hotel. Když pominu nehoráznou cenu 10 tisíc Kč za noc za třílůžkový pokoj, tak nemohu přimhouřit oko nad tím, že ubytování v takovémto hotelu by zcela degradovalo naši filozofii výstupů. Tohle tedy ne. Nakonec se tedy rozhodujeme, že Slovákům na ten jejich Gerlach kašleme a rozhodujeme se vylézt nejvyšší vrchol Slovenska, který je přístupný bez vůdce, Rysy.

V pátek zhruba o půlnoci dorážíme do Starého Smokovce, kde přespíme na parkovišti. V noci začíná pršet. Brzy ráno máme v plánu přejet autobusem do Polska do Lysé Polany. Bohužel první autobus odjíždí až okolo 9 hodiny a navíc má zpoždění. Až okolo 10 hodiny jsme v Lysé Polaně. Podle předpovědi počasí má v 10 hodin přestat pršel. Předpověď kupodivu nevychází a prší bez přestání celý den. Na červen je i poměrně chladno. Máme v plánu cestu přes Mořské Oko na vrchol Rysy, který přejdeme na slovenskou stranu a přespíme na Chatě pod Rysy. Bohužel hned na začátku cesty si nejsme zcela jistí, zda máme jít po pravém břehu řeky, nebo přejít přes most na levý břeh. Martin si není úplně jistý, zatímco já poměrně ano, a tak ho přesvědčuji pádnými argumenty. Bohužel se později ukáže, že jsem výjimečně neměl pravdu. Cestou několikrát zaváháme, ale teprve po 10 kilometrech jsme si jistí, že jdeme skutečně špatně! Vracíme se zpět a cestou potkáváme Poláka, který nám radí, že je možné řeku asi po 3 kilometrech přebrodit na druhou stranu. To by nám hodně bodlo. Podaří se nám najít místo, kde je řeka trochu užší a vypadá to, že by snad bylo možné ji skutečně přebrodit. Sundáváme boty a vyhrnujeme kalhoty. Martin nic moc neřeší a odvážně se vrhá do dravé řeky. Po několika metrech, kdy mu začíná voda sahat po pás, usuzuje, že to nedáme. Stále prší, voda je ledová, Znovu se oblékáme a jdeme zpět do Lysé Polany. Celou cestu pokukujeme, zda by se přeci jenom nedala řeka někde přebrodit, ale bohužel ideální místo nenacházíme. Zhruba v půl třetí odpoledne máme v nohách 20 kilometrů a jsme zpět na místě, ze kterého jsme dopoledne vyrazili. To je snad sen! V minulosti jsme si již několikrát zašli, ale zajít si 20 kilometrů, navíc v takovýchto podmínkách, to je vskutku husarský kousek. Je nám jasné, že jsme se dostali do časové tísně, ale přesto se rozhodujeme,

že dodržíme původní plán. V chatě pod Rysy máme zarezervované ubytování a chceme tam dnes dojít. Ještě zvyšujeme už tak dost vysoké tempo. Po asi půl hodině přicházíme k pokladně. Kupodivu naši polští skorobratři vybírají vstupné za použití cesty k Mořskému Oku. To si snad dělají… Nedá se nic dělat, vstupné platíme. Zároveň si všimneme, že je u vchodu možné si pronajmout koňský odvoz k Mořskému Oku. Je to trochu srabácké, ale vzhledem k časové tísni tento způsob dopravy skutečně využíváme. Koně bohužel jedou poměrně pomalu, nicméně se přeci jenom pohybují o trochu rychleji než davy turistů, které cestou míjíme. Asi hodinovou cestu využíváme k doplnění potřebné energie. U Mořského Oka vylézáme z povozu a dále jdeme po svých. Škoda, že je mlha a stále prší. Jinak by byl na Mořské Oko určitě krásný pohled. Většina lidí se tady obrací, ale pro nás je to v podstatě začátek. Mořské Oko obcházíme po pěšince zleva a pak již začíná strmé stoupání. Zde už jsme skoro sami. Potkáváme pouze dvojici Poláků, kteří se vrací z cesty na vrchol Rysy, který nedali. Teplota začíná s ušlými výškovými metry klesat a začíná se objevovat sníh. Začíná sněžit. Na takovéto podmínky nejsme úplně ideálně vybaveni. Kameny kloužou, řetězy jsou přimrzlé ke kamenům. Docela by se hodily mačky. Vzal jsem si jen lehké rukavice a navíc obě levé! Martin mě chce zachránit svými náhradními rukavicemi, ale zjišťuje, že si je zapomněl vzít. Jsme úplně promočení a zmrzlí. Dorážíme na vrchol, ale nemáme ještě vyhráno. Začíná se pomalu stmívat a na slovenské straně není orientace vůbec snadná. Značky jsou umístěny tak, že při sestupu nejsou moc vidět a navíc jsou místy zapadané sněhem. Bojíme se, abychom chatu neminuly a nebyli tak odkázáni slézt až dolů do údolí. Naštěstí se nám akorát s příchodem tmy daří na chatu dolézt. O chvíli později potřebuje Martin na záchod a ptá se chatára na cestu. Vylézá z chatu a v silné vánici se vydává asi 50 metrů od chaty na suchý záchod. Po asi 10 minutách se vrací zpět celý promočený. Ve tváři má velkou zlost. Záchod přes veškeré úsilí nenachází a tak si zlost vylévá na obsluze. „To není možný, aby jste měli záchod takhle daleko od chaty. To jsem nikde nezažil“, láteří Martin. Nakonec ho přeci jenom nachází a trochu se zklidňuje. Druhý den ráno slézáme do údolí. Počasí je už lepší, ale díky vydatnému dešti z přechozích dnů jsou rozvodněné potůčky a říčky a valí se dolů údolím. Ze začátku se snažíme vodě vyhýbat, ale pak zjišťujeme, že to nemá moc smysl a jdeme dál přímo uprostřed valící se vody. Když už se blížíme k Popradskému plesu, potkáváme skupinky turistů, kteří jdou nahoru a vehementně se snaží vyhýbat vodě. Nic netuší o tom, co je čeká výše. Vůbec tak nechápou, když kolem nich procházíme přímo uprostřed asi 40 cm hlubokého jezírka, které se vytvořilo na místě stezky. Ještě dlouho se za námi otáčí a divoce spekulují, co to právě viděli. U Popradského Plesa si dáváme oběd a pak již se vydáváme na cestu dolů ke Štrbskému plesu. Tady nám ještě nějakou dobu trvá, než nacházíme místní vlakové nádraží. Bohužel nám právě odjel vlak a na další musíme čekat asi 45 minut. Moc nám to ale nevadí. Začalo svítit sluníčko a tak sundáváme úplně promáčené boty a sušíme se. Po asi půlhodinové cestě vláčkem přijíždíme zpět do Starého Smokovce k autu a vydáváme se na cestu domů.

Roháče III.

Výchozí bod: Liptovský Mikuláš, Žiarska chata (1285 m) Termín: květen 2016

Po 16 letech se domlouváme s Honzou, že se k nám s Martinem přidá na třídenní putování po Roháčích. Já už jsem zde tedy potřetí, Martin myslím asi podesáté. Už to tu známe jako své boty a tak si chceme jen trochu zaskotačit. Během třech dnů absolvujeme řadu krásných výstupů a užíváme si mraky srandy. Významnou postavou našeho výletu se stává místní asi šedesátiletá chatárka, která je však na svůj věk poměrně udržovaná a hlavně po Honzovi hází celé tři dny očka. Chatárka při sebemenším očním či slovním kontaktu s Honzou nad sebou trochu ztrácí kontrolu. V jednu chvíli dokonce laškovně říká Honzovi: „Vždycky, když na mě promluvíte, tak já něco zkazím“. V tu chvíli jako již asi po padesáté propukáme v hurónský smích. Jelikož jsme ubytováni na Žiarské chatě, máme to privilegium vyjet až k chatě, po jinak nepřístupné, asi 3 km dlouhé silnici (samozřejmě do kopce). Naše výjezdy po silnici se nesetkávají s vlídným přijetím ostatních turistů, kteří šlapou po svých. Jejich zlobu určitě umocňuje ještě pražská poznávací značka. Cesta je docela rozmlácená a tak bohužel v jednu chvíli píchneme kolo a já nemám s sebou rezervu. Domlouváme se tedy s chatárem, který nás hodí do Liptovského Mikuláše do autoservisu, kde kupujeme novou pneumatiku. Cestou zpět nabíráme známého našeho chatára, což je velmi nevšední chlápek. Má dlouhé nemyté vlasy, které jsou staženy historicky vypadající čelenkou. Zbytek odění působí také značně omšelým dojmem. S chlápkem se dáváme do řeči a hned v nás vzbuzuje velký zájem. Na naši otázku, zda také chodí po horách odvětí: „Po horách chodí turisté, já tam chodím sekat trávu“. Tato hláška nám přijde neuvěřitelná a chlápek je v naších očích okamžitě hrdina. Je to člověk, který má určitě všechny okolní kopce prochozené, ale proč by se tím chlubil. On tam na ty kopce chodí sekat trávu, to je frajer! Chlápek k nám nasedá do auta a skutečně má s sebou složenou kosu. Chatár ho spolu s námi vyváží zpět na chatu. Cestou si představujeme, co ten člověk asi má všechno za sebou. „Určitě má slezenou nějakou osmitisícovku, prohazuje potichu Martin“. „ Je to frajer, prý tam seká trávu, ha, ha…“ Celá scénka končí v okamžiku, kdy chlápek vystupuje z auta, brousí kosu a začíná kosit trávu před chatou. V tu chvíli si uvědomujeme, že to s tím lezením u něho nebude až tak horké. Chlápek si prostě čas od času přivydělává tím, že kosí trávu u Žiarské chaty a pak se nechá odvézt zpět do údolí a jde na pivo. I takto končí některé klukovské sny.

Stubaiské Alpy

Lokalita: Stubaiské Alpy leží na území států Itálie a Rakousko. Tvoří spolu se sousedními Zillertalskými a Ötztalskými Alpami trojici nejznámějších pohoří Tyrolska. Tak jako v sousedních celcích i zde se setkáme s rozsáhlým zaledněním, které je však situováno pouze v nejvyšších masivech pohoří. Největší ledovce jsou Sulztalferner a Sulzenauferner. Nejvyšším vrcholem je Zuckerhütl (Cukrový klobouk) – 3507 m n. m. ležící v hlavním hřebeni na západě pohoří. Nejvýznamnější vrcholy:  HabichtZuckerhütl, 3507 m, Schrankogel, 3497 m, Pfaffenschneid, 3488 m, Ruderhofspitze, 3473 m, Sonklarspitze, 3471 m, Wilder Pfaff, 3458 m, Wilder Freiger, 3419 m, Östliche Seespitze, 3416 m, Schrandele, 3393 m Výchozí bod: Lüsens (1862 m), Westfallenhaus (2276 m) Vzdálenost z Prahy: 550 km, 6 hod Termín: březen 2015

V březnu 2015 se rozhodujeme, že bychom přeci jenom aspoň jednou měli zkusit výstup ve skialpinistickém stylu. Stále nám vrtají hlavou poznámky  typu: „ To jako lezete nahoru a pak zase slezete dolů? Proč to nesjedete?“ Něco na tom asi je. Jako ideální se nám jeví oblast Stubajských alp, která je rájem skialpinistů. Teď nám nejde o dosažení nějakého vrcholu a tak si vybíráme trochu snadnější túru. Jde o to vyzkoušet si, jaké to vůbec je. V sobotu brzy ráno přijíždíme. Jelikož nemáme výbavu, rezervujeme si v dostatečném předstihu lyže, boty a další nutnou výbavu. Vybavení na skialpy je velmi drahé, čemuž odpovídá i výše půjčovného a hlavně výše zálohy, která se pohybuje okolo 10 tisíc Kč. V sobotu ráno dorážíme do Lüsenu ve výšce cca 1 800 mnm, nasazujeme lyže a vyrážíme směr Westfallenhaus, který leží ve výšce 2 276 mnm. Hned zkraje zjišťujeme, že chůze se skialpovými lyžemi není až tak úžasná, jak by se mohlo zdát. Zejména v trochu náročnějším terénu, kdy je potřeba se prodírat mezi kameny a stromy nám jsou lyže vyloženě na obtíž. Přestože nasazujeme na lyže protiskluzové pásy, lyže občas prokluzují, což bere hodně sil. Místy tedy lyže raději sundáváme a neseme je jako další zátěž! Cesta na chatu ale není příliš dlouhá, navíc je krásné počasí a tak jsme na oběd již na chatě. Dál již dnes nejdeme, a tak si užíváme odpoledne na sluníčku a kocháme se krásnými pohledy na okolní kopce. Přestože by se dalo spát na chatě, naším cílem je postavit si iglú kousek za chatou a přespat v něm. Naše stavba vzbudila všeobecný údiv. Návštěvníci chaty se postupně střídali, aby si každý naše iglú prohlédl. Místní chatár nebyl zkraje příliš nakloněn myšlence, že mu utíkají peníze za ubytování a choval se k nám dosti odměřeně. Až když jsme si objednali večeři a zapili ji několika pivy pochopil, že naším hlavním záměrem není ušetřit za ubytování, ale užít si dobrodružství. Noc v iglú je zážitkem hlavně pro Martina, který většinou trpí při mém chrápání, ale tentokrát je mé chrápání silnější než obvykle. Ráno se probouzím v iglú sám. Zjišťuji, že Martin v průběhu noci vymýšlel různé způsoby, jak odclonit tento nelibí zvuk. Dokonce prý zvažoval postavit mezi námi sněhovou stěnu. Nakonec rezignuje a ustýlá si venku vedle iglú. To je obětavost.

Druhý den ráno vyrážíme na lyžích na jeden z okolních kopců. Počasí není moc ideální. Není pro nás důležité, zda vylezeme na vrchol. Prostě jdeme nahoru s cílem sjet zase dolů. Je chladno a na sněhové pokrývce je vytvořena ledová krusta, která velmi znesnadňuje výstup, ale především sjezdy. Lyže se proboří do horní vrstvy zmrzlé krusty, která však drží naše lyže jako ve svěráku. V podstatě tedy není možné na lyžích zatáčet. Neustále padáme, zvedáme se a opět padáme. Je to velmi únavné a po několika takto strávených hodinách jsme toho plni. Odpoledne se vracíme zpět k chatě, kde balíme zde zanechané věci a vyrážíme dolů do údolí. Po značně náročném sjezdu těžkým terénem mezi kameny a

kmeny stromů nakonec lyže opět sundáváme a kus scházíme pěšky. Dost unaveni a hlavně s rozhodnutím, že již na skialpy nikdy nepojedeme, se vracíme k autu  a odjíždíme domů.  Jsme rádi, že jsme si tuto aktivitu vyzkoušeli a že víme, že o nic nepřicházíme.

Roháče II.

Výchozí bod: Liptovský Mikuláš, Žiarska chata (1285 m) Termín: květen 2014

Po 14 letech se vracíme znovu na místo, kde to všechno začalo, do Roháčů. Opět vyrážíme ve třech, nicméně tentokrát Honzu nahrazuje Lukáš. Když jsme zde byli poprvé, tak byly Lukášovi 4 roky. Teď je mu už 18 let. Člověk se při této úvaze nevyhne pomyšlení na to, jak ten čas letí. Co všechno jsme za těch 14 let vylezli. Za ty roky se z nás stali větrem ošlehaní zkušení horalové, tedy minimálně si vnitřně tento pocit snažíme navodit. Během těch let se proměnila také Žiarská chata, která je nyní zbrusu nově opravená. Jen Martin se nemůže zbavit pocitu, že ztratila své kouzlo. Během třech dnů si opět projdeme známá místa jako Plačtivé, Ostrý Roháč a Volovec.  Počasí nám moc nepřeje, ale tím se nenecháváme rozladit. Trochu nám náladu kazí jen okamžik, kdy přicházíme znaveni k Ťatliakově chatě s očekáváním dobrého jídla a pití. Cestou k chatě se vášnivě dohadujeme, co že si to všechno dáme. Já se moc těším na langoš, na který strhávám také Lukáše. Při příchodu na chatu však zjišťujeme, že je zavřená. Padá pár sprostých slov, ale co se dá dělat. Je to daň za to, že jsme v horách téměř sami. Vždyť je teprve květen a sezóna ještě zdaleka nezačala. Na kopcích se válí ještě zbytky sněhu a teplota se pohybuje jen pár stupňů nad nulou. Cestou z Ťatliakovy chaty na Volovec se spouští průtrž mračen a zvedá se silný vítr, který nás doprovází až na Ostrý Roháč. V pondělí ještě přejíždíme autem o trochu dále a vylézáme na osamocený Sivý Vrch. Cesta se zdá být nekonečná, ale vrcholu zdárně dosahujeme, slézáme zpět do údolí a odjíždíme směr Praha.

Großer Möseler, Olperer

Lokalita: Grosser Möseler je druhý nejvyšší vrchol v Zillertalských Alpách na hranici mezi Rakouskem a Itálií. Na úbočí hory zasahují ledovce Furtschaglkees a Waxeggkees a Nevesský. Zillertalské Alpy je pohoří na hranici Rakouska a Itálie, tvořící součást hlavního hřebene Východních Alp. Jedná se o významné horstvo Centrálních krystalických Alp. Nejvýznamnější vrcholy: Hochfeiler 3 510, Grosser Möseler 3 486, Olperer 3 480, Turnerkamp 3 422, Grosser Löffler 3 382, Fußstein 3 380, Schwarzenstein 3 370, Reichenspitze 3 305, Großer Mörchner 3 287 Výchozí bod: Ginzling (1 800 m),  Furtschagelhaus (2 293 m) Vzdálenost z Prahy: 550 km, 5-6 hod Termín: srpen 2013

Letošní hlavní výprava je naplánována do Zillertalských Alp na dva krásné kopce. Grosser Möseler a Olperer. Oba jsou zhruba 3 500 metrů vysoké. Svojí výškou a obtížností výstupu jsou považovány spíše za snažší vrcholy. Lehčí obtížnost se tedy snažíme dohnat tím, že plánujeme vylézt dva vrcholy během 3 dnů. To již se tak snadné nezdá.

Jako první se vydáváme na Grosser Möseler. Cesta vyráží podél krásné přehrady Schlegeisspeicher, která leží ve výšce 1 800 mnm, za kterou jsou již vidět zasněžené vrcholky třítisícovek. Kolem poledne dorážíme na chatu Furtschagelhaus, kde plánujeme přespat před výstupem na vrchol. Jsme trochu znepokojeni z nastalé situace. Takhle brzy jsme na chatě již dlouho nebyli. Co budeme dělat celý den? Není to škoda promarnit takové počasí hraním karet? Co když se další den počasí zkazí? Netrvá dlouho a v hlavách nám vzniká bláznivý plán. Vylezeme na vrchol ještě dnes! Na vrchol je to nějakých 1 200 výškových metrů. Pokud to má vyjít, je potřeba vyrazit hned. Z batohů vyndáváme přebytečnou zátěž a okolo 13 hodiny vyrážíme na vrchol. Když přicházíme ke stěně, zjišťujeme, že je kopec v zásadě tvořený  hromadou kamenů. Výstup není vůbec jednoduchý. Kameny nám sjíždějí pod nohami a každé dva kroky vpřed znamenají zároveň jeden krok zpět. Až velmi pozdě odpoledne dosahujeme vrcholu a tak je potřeba sestup velmi urychlit, abychom to stihli na chatu do setmění. Na chatu dolézáme těsně se setměním okolo 21 hod. Okamžitě nás obklopí dav lidí, sedících na terase před chatou. Každý se vyptává, jaké to bylo na vrcholu. Všichni hltají každé naše slovo a s úctou nás plácají po zádech a po ramenou. Po chvíli zjišťujeme, že kompletní osazenstvo chaty sedělo celé odpoledne na terase a sledovalo náš výstup na vrchol.  V té chvíli jsme si připadali jako pokořitelé Eigeru, kteří byli při svém výstupu podobně sledování z hotelu na Kleine Scheideggu. Ráno slézáme zpět k autu, kde se koupeme v přehradě a dáváme si krátkého šlofíčka a pak již vylézáme na chatu Olpererhütte do výšky 2 389 mnm. Další den brzy ráno pak vyrážíme na vrchol Olperer. Martin ráno není úplně v kondici a před zahájením výstupu tráví opět delší dobu na záchodě. Pak však již vyrážíme v, na nás, poměrně rychlém tempu. Vrchol vcelku bez problému vylézáme. Nyní už nás čeká „jen“ cesta do údolí k autu a zpět do Prahy.

Rád bych upozornil dva dvojici níže připojených fotografií, které krásně dokládají, jak vypadá Martin, když se zrovna nefotí a pak fotka, kde je již Martin připraven na své zvěčnění.

Hochgolling

Lokalita: Hochgolling je nejvyšší hora pohoří Nízké Taury ležící v podcelku Schladmingské Taury, na území spolkových zemí Štýrsko a Salcbursko v Rakousku. Na sever, do kotle Gollingwinkel, spadá 1200 metrů vysokou skalní stěnou. Své okolí převyšuje až o několik stovek metrů a tak jsou z něj výborné výhledy na notnou část Rakouska (masiv Dachsteinu, Hochkönig, Totes Gebirge, Vysoké Taury aj.). Nejvýznamnější vrcholy (Schladmingské Taury): Hochgolling (2863 m), Hochwildstelle (2747 m), Roteck (2742 m), Preber (2740 m), Kasereck (2740 m), Waldhorn (2702 m), Deichselspitz (2684 m), Kieseck (2681 m), Elendberg (2672 m), Umlauter (2664 m),  Zwerfenberg (2642 m), Greifenberg (2618 m) Výchozí bod: Göriach (1180 m),  Gollinghütte (1641 m) Vzdálenost z Prahy: 500 km, 6 hod Termín: červen 2013

Po třech náročnějších letech, kdy jsme postupně vystoupili na čtyřtisícové vrcholy Piz Bernina, Mnich a Ortler se rozhodujeme, že potřebujeme opět jeden trochu odpočinkovější rok. Jarní aklimatizační výstup naplánujeme do oblasti Nízkých Taur, kde jsme zatím nebyli. Plánujeme výstup na nejvyšší horu Nízkých Taur, Hochgolling a následně ještě na další hezký vrchol, Greifenberg. Jelikož by se nemělo jednat o příliš náročný výstup, bereme s sebou dokonce i synovce Lukáše. V noci z pátku na sobotu přijíždíme na parkoviště v Göriachu a ustýláme si vedle auta. Je docela teplo a nebe je plné hvězd. V sobotu ráno vyrážíme směr Gollinghütte, kde se krátce zastavujeme na pivko. Asi po hodince přicházíme k největšímu přírodnímu amfiteátru na světě. Tuto informaci tedy dostáváme od místního chatára a moc se tím bavíme. Na druhou stranu pohled je to úchvatný. To už si Lukáš prohlíží majestátný Hochgolling, který z tohoto pohledu vypadá mnohem větší než jen necelých 2 900 mnm. Lukáš nevěřícně kroutí hlavou, když mu sdělujeme, že bychom měli vylézt nahoru a zpět na chatu a to vše během dnešního dne. „To přeci nejde“, konstatuje Lukáš. My s Martinem víme, že to jde a tak se jen smějeme. Stále nás čeká převýšení okolo 1 000 metrů a tak je čas vyrazit nahoru. Cestou se začíná zhoršovat počasí a začíná poměrně vydatně pršet. Cestou je poměrně dost sněhu, který ztěžuje výstup. Lezeme bez jištění, i když se místy dostáváme dost na hranu. Přesto po necelých 3 hodinách již stojíme na vrcholu. Pro Lukáše je to nejvyšší místo, kde zatím byl a tak s ním sdílíme jeho radost. Ještě za světla pak docházíme zpět na chatu a dáváme si zasloužené pivo.

V neděli ráno vstáváme a Lukášovi se už moc nechce na další kopec. Svého cíle už dosáhnul. Já už také těžko hledám motivaci k dalšímu výstupu, ale Martin nás rezolutně přesvědčuje, že to bude stát za to. Výstup na Greifenberg se ukáže být jako poměrně snadný. Nástup začíná hned u chaty strmě vzhůru a tak metry rychle přibývají. Navíc je hezký den, takže si brzy odkládáme další a další kusy oblečení. Cestou zpět do údolí si asi na hodinku leháme u jednoho z horských jezírek a na chvíli i usínáme. Martin neodolá a skáče do vody. Je sice teplo, ale teplota vody je jen pár stupňů nad nulou. Brrr… Kolem oběda docházíme k horské chatě, kde si dáváme polévku a pivko. Játrový knedlíček přes celý talíř nám vykouzlí úsměv na tváři. Na hlavní jídlo už není v břichu místo.

Holý Vrch

Lokalita: V národním parku Šumava pramení naše nejdelší řeka Vltava. Rodí se částečně z několika menších pramínků na jihovýchodním svahu Černé hory a z části vzniká odvodněním protáhlého rašeliniště, přírodní památky Prameny Vltavy, na západních úbočích hor Stráž, Holý vrch a Holubí skála. Můžete však navštívit symbolickou studánku, která zde vznikla v roce 1922. Výchozí bod: Churáňov (1 000 m) Termín: únor 2013

Letošní zimní túra začíná v Churáňově, ze kterého vede nejprve méně frekventovaná stezka lesem, kterou si jako vždy užíváme. Následně se však napojujeme na hlavní běžkařskou magistrálu směrem na Kvildu. Cestou nás míjí davy běžkařů a my si připadáme se sněžnicemi jako úplni trotlové. Tato část cesty má k zimní expedici do panenské přírody hodně daleko. Domlouváme se, že napříště musíme plánovat cestu obezřetněji a ne po hlavních tazích. To je úplná hovadina. Cestou míjíme Jezerní slať a studánku, která označuje pramen Vltavy. Turistická atrakce jak stehno. Kolem nás pobíhají výletníci. Nakonec však přeci jen scházíme z hlavního tahu a už úplně osamoceni vylézáme na Holý Vrch, kde stavíme iglú. Místo na něj máme skutečně nádherné. Druhý den docházíme okolo oběda opět na Kvildu, kde si dáváme výborný oběd v místní restauraci, kde obdivujeme osobitě umělecky pojatý obraz zvířátek. Vzpomínka na tento obraz nás baví po zbytek cesty do Churáňova.

Großvenediger

Lokalita: Großvenediger 3662 m je 4. nejvyšší hora Rakouska, která se nachází ve skupině Venediger patřící do Vysokých Taur na hranicích spolkových zemí Solnohradsko a Tyrolsko. Nejčastější výstupová cesta na Großvenediger začíná od parkoviště u Matreier Tauernhaus ve výšce 1 512 m n.m. Prvních pohodlných pět kilometrů vede údolím potoka Tauernbach po silničce a později široké cestě přes několik horských osad. Až na krátký úsek kolem peřejí u osady Außergschlöß stoupá cesta jen velmi mírně. To se změní u soutoku s potokem Karlesbach v 1735 m n.m., v místech kde v 19. století končil ledovec. Pěšina vede po svahu bočního údolí Karlesbachu a ostře stoupá až na Starou pražskou chatu (2489 m n.m.) a dále již o něco mírněji na Novou pražskou chatu (2796 m n.m). Nad chatou se pěšina postupně ztrácí, značka vede po suti a přes sněhová pole traverzem pod hřebenem Niederer Zaun k ledovci Schlatenkees. Na závěr cesta opouští ledovec a vede po krátkém úzkém sněhovém hřebínku s možností pádu na obě strany až k vrcholu s křížem. Nejvýznamnější vrcholy: Grossglockner (3 798 m), Grossvenediger (3 666 m), Grosses Wiesbachhorn (3 564 m), Dreiherrnspitze (3 499 m), Hochalmspitze (3 360 m), Petzeck (3 283 m), Hocharn (3 254 m), Ankogel (3 246 m), Hoher Sonnblick (3 106 m) Výchozí bod: Matreier Tauernhaus (1512 m),  Neu Prager Hütte (2 796 m) Vzdálenost z Prahy: 530 km, 6 hod Termín: červen 2012

Na jaře 2012 se vydáváme po třech letech opět do Rakouska na aklimatizační výstup. Cílem je 4. nejvyšší hora Rakouska Grossvenediger. Jedná se o jeden z kopců, který se velmi blíží bájné čtyřtisícové hranici, takže se nejedná o žádnou procházku růžovým sadem. Cestou nás opět doprovází déšť. Cestou doufáme, že se počasí po příjezdu zlepší a že předpovědi nevyjdou. Není tomu tak. Hned zkraje máme docela velké problémy s nalezením parkoviště. Asi hodinu jezdíme po krkolomných silničkách, které se několikrát ukáží jako slepé. Nakonec na parkoviště dorážíme a za stále deště balíme a vycházíme na túru. Během cesty přeci jenom na pár minut přestává pršet, což nám dává trochu naděje ve zlepšení počasí. Netrvá to však dlouho a opět prší a to i ve vyšších polohách. Jsme úplně promočeni a napůl zmrzlí. Krátce zastavujeme na chatě Neuer Prager Hütte, ale posléze pokračujeme dále až na chatu Alter Prager Hütte, kde máme naplánováno přespání. Chata je zavřená, takže se ukládáme v nehostinném winterraumu. Jsme tu samozřejmě úplně sami. V celých horách! Při příchodu do winterraumu Martin odkládá poslední zbytek suchého oblečení na stůl. Bohužel si nevšimne, že stůl je celý pokrytý vodou. O moc větší zoufalství si v tu chvíli nedokážeme představit. Ale bude hůř. V noci je nám zima a tak skoro nespíme.

Ráno vyrážíme na vrchol. Začíná padat mlha. Orientace je velmi komplikovaná. Vzpomínáme si na rady všech průvodců, že výstup na Grossvenediger se v mlze v žádném případě nedoporučuje. Vzdát to ale nechceme. Zkoušíme to dál. Cesta je velmi únavná a psychicky náročná. Pokračujeme dále. Hustě sněží a mlha houstne. Vidíme jen na pár metrů. V jednu chvíli  tušíme, že jsme se již dostali moc daleko a měli bychom se postupně stáčet doprava do prudkého kopce na vrchol. Kousek se vracíme. Po nějaké době se skutečně začíná svah zvedat strmě vzhůru a máme pocit, že snad jdeme dobře. Jistí si ale v žádném případě nejsme. Martin začíná trochu ztrácet nervy a v jednu chvíli pronáší dnes již bájnou větu „tam nikdy nedo

minut, tak to otočíme. Doufám, že to bude stačit. Martin zatne zuby a jde dál. A je to tady, zvládli jsme to. Jsme na vrcholu! Na vrcholu strávíme jen pár chvilek a je čas jít dolů. Doufáme, že cesta dolů bude mnohem jednodušší. Prostě půjdeme po našich stopách zpět. Nebudeme muset alespoň řešit orientaci. Po několika minutách však zjišťujeme, že stopy jsou díky hustému sněžení zcela zapadané. Nedá se nic dělat. Jdeme dál. Až těsně před setměním se vracíme zpět do winterraumu. Bolí mě trochu hlava a oči. To ještě netuším, co nás čeká další den ráno.

Ráno se mi nedaří otevřít oči a zjišťuji, že mám velmi silný zánět spojivek. Sněžná slepota se dostavila po včerejším celodenním výstupu v mlze, kdy jsme zcela nepochopitelně lezli bez slunečních brýlí. Taková školácká chyba. Martin je na tom trochu lépe. Snad díky dioptrickým brýlím. Mám velké problémy sejít zpět do údolí. Oči otevírám pouze na pár milimetrů, abych nešel úplně po slepu, ale v podstatě se nechávám vést Martinem. Při sebemenším pohledu na bílý sníh se dostavuje pronikavá bolest v očích. Něco takového jsem ještě nezažil. Po několika velmi bolestivých hodinách docházíme k autu. Cestou se počasí trochu umoudřilo, ale při příchodu k autu, kdy již mám před sebou vidinu převlečení do suchého, se znovu spouští průtrž mračen, což je už doprovázeno mým hurónským řevem „To už snad nééé!“. Zcela výjimečně nechávám Martina řídit a ulehám na místo řidiče. Martin na tom také není úplně dobře, ale doveze nás zpět v pořádku.

Triglav II.

Výchozí bod: Mojstrana, Aljažev dom (1015 m) Vzdálenost z Prahy: 600 km, 7 hod Termín: srpen 2009

Po poklidném aklimatizačním výstupu na Traunstein jsme se rozhodli, že i hlavní výstup roku 2009 bude pohodový a pojímáme ho ve stylu letní dovolené. S sebou si kromě vybavení na hory bereme také plavky a badmintonové rakety. V Julských Alpách plánujeme strávit netradičně celý týden a výstupy prokládat odpočinkovými dny u vody. Po loňském náročném výstupu to zní jako pohádka. Po téměř 10 letech se tak vracíme na místo, kde to vše začalo. Na místo naší první alpské výpravy. Nyní už máme ale za sebou řadu významných vrcholů, jakými jsou především Mont Blanc, Dufourspitze a Matterhorn. Co nás asi tak může teď překvapit v prosluněném Slovinsku!

Po příjezdu k Aljažovu domu se krátce vyspíme na parkovišti a pak už vyrážíme rovnou na Triglav. Je srpen a tak víme, že tentokrát nás cestou nečekají žádné sněhové jazyky a výstup by tak měl být poměrně snadný. Na rozdíl od předchozího pokusu před lety plánujeme, že nebudeme spát na chatě Dom Planika, ale polezeme přímo na vrchol a ještě téhož dne slezeme zpět k autu. Přes příznivé podmínky tak máme naplánováno poměrně dlouhou túru s převýšením téměř 4 000 m (2 000 metrů nahoru a 2 000 metrů dolů). V krásném počasí dorážíme v rychlém tempu na vrchol. Cítíme se silní. Dokonce celou cestu předbíháme velké množství turistů, což je pro nás velmi nezvyklý pocit. Ale o to příjemnější. Z vrcholu pak scházíme druhou stranou a napojujeme se na cestu, kterou jsme před lety už absolvovali. Je velké vedro a dochází nám  voda. Cesta už začíná být dlouhá a síly pomalu dochází. Přes všechny naše zkušenosti uděláme stejnou chybu jako před lety a slézáme zbytečně příliš dolů, čímž si o nějakých 300 výškových metrů prodlužujeme celou trasu. To už nás dost bolí a už bychom chtěli být zpět u auta. Připadáme si jako na poušti. Už jsme dlouho nepili. Poslední asi hodinu chůze slyšíme hukot říčky a těšíme se, že se z ní napijeme. Ale říčka se stále neobjevuje. Dokonce si v jednu chvíli myslíme, že snad již blouzníme a žádná říčka tu není. Z posledních sil k říčce nakonec přeci jen dorážíme a s až dětskou radostí se začínáme celí polévat vodou. Vypijeme snad několik litrů vody, která v tu chvíli chutná lépe než Plzeňský Prazdroj. Po návratu k autu ještě k večeru přejíždíme do nedalekého kempu. Další den trávíme odpočinkem. Hrajeme badminton, pijeme pivo a hodně jíme. Hrajeme také karty, ve kterých se Martinovi až podezřele nedaří a prohrává asi 10 piv.

Další den ráno vyrážíme na náš další výstup. Naším cílem je jeden z nejtěžších a nejkrásnějších kopců v Julských Alpách, Škrlatica, která je jen asi o 100 metrů nižší než Triglav. Výprava začíná vyložené v dovolenkovém tempu, kdy vyrážíme až okolo 11 hodiny dopoledne. Dnes je bohužel vyloženě hnusné počasí. Celý den hustě prší a navíc se nám podaří na začátku udělat nepochopitelnou chybu při nástupu a trvá nám přes hodinu najít správnou cestu. Při prodírání se kosodřevinou ztrácíme cenné síly. Jsme celí promočení a to jsme stále na začátku. Dále už postupujeme po správné cestě, ale nejde se vůbec dobře. Déšť z nás vysává energii a po dalších asi 2 hodinách se schováváme pod převisem a přemýšlíme, že výstup ukončíme. Po delší diskusi se domlouváme, že jdeme skutečně dolů. Je to velmi bolestivé rozhodnutí. Už velmi dlouho se nám toto nestalo a jsme ze situace zdrceni. Nastupujeme na cestu, ale v tu chvíli nastává něco nepochopitelného. Nevím, kdo z nás je iniciátorem, ale mám pocit, že tak nějak oba najednou se bez řečí vydáváme po cestě vzhůru, místo abychom šli dolů. V tu chvíli jsme naprosto sladěni. Není potřeba slov. Prostě jdeme nahoru! Na závěr výstupu nás čeká ještě poměrně nepříjemná skála, která klouže a navíc přichází bouřka a my poskakujeme po skále

mezi blesky jako smyslu zbavení. Dosahujeme zaslouženého vrcholu a pak už rychle dolů. Až za tmy docházíme zpět k autu a trochu litujeme chybějících hodin díky pozdnímu nástupu. Za tmy přejíždíme do kempu blízko jezera Bled. Další den je opět odpočinkový. Počasí se zlepšuje, opět se objevuje slunéčko a my se koupeme v říčce a ležíme pod stromy.

Pátý den ráno přejíždíme k Bohinjskému jezeru a vydáváme se na starou známou cestu k sedmerým triglavským jezerům. Opět nastupujeme na cestu až okolo 11 hodiny, což budeme později opět litovat. Plánujeme, že tentokrát najdeme cestu, kterou jsme před lety nenašli a obejdeme vrcholky do kola,  abychom se pak opět napojili na stejnou cestu dolů. Cestou se Martin koupe v jednom z horských jezírek, které je značně studené a Martina v jednu chvíli chytají křeče a vypadá to, že pro něho budu skákat, což nakonec naštěstí není potřeba. Zdárně dojdeme až k samotným vrcholkům, ale zde nepochopitelně opět ztrácíme cestu. Několik hodin se snažíme najít cestu do druhého údolí, kterým bychom obešli vrcholky zleva. Nakonec se dostáváme do nepříjemné situace, kdy scházíme jeden z vrcholků po suťovišti dolů. Kamínky nám podjíždí pod nohami a nakonec jsme rádi, že se z této šlamastiky dostáváme zpět na normální cestu. Nakonec najdeme turistickou stezku, po které se vracíme zpět, jak jsme přišli. To už je velmi pozdě odpoledne a je potřeba přidat. Cestou dolů padá tma a my se snažíme co nejrychleji dostat zpět do údolů. Doslova běžíme ve tmě a přeskakujeme všudypřítomné kořeny. V jednu chvíli Martin přehlédne větev, která visí nad cestou,  a po nárazu do hlavy je sražen na zadnici. Chvíli je trochu otřesený, ale není čas ztrácet čas a tak běžíme dál. Až pozdě večer dobíháme zpět k autu a přejíždíme do kempu u Bohinjského jezera. Další den dopoledne si ještě lížeme rány, odpočíváme na sluníčku a koupeme se v jezeru. Po obědě pak již odjíždíme zpět domů.