Monte Rosa

Piramide Vincent (4215 mnm), Corno Nero/Schwarzhorn (4321 mnm), Parrotspitze (4432 mnm), Signalkuppe (4556 mnm), Zumsteinspitze (4563 mnm)

Lokalita: Masiv Monte Rosa (německy Monte Rosa Gruppe; italsky Massiccio del Monte Rosa; francouzsky Massif du Mont Rose) je horský masiv na východě Walliských Alp, na hranicích Švýcarska a Itálie. Nejvyšším vrcholem masivu je Dufourspitze (4634 m), nejvyšší hora Švýcarska a druhá nejvyšší v Evropě. Celkem je v masivu kolem 15 vrcholů s výškou přes 4000 metrů. Mezi významné čtyřtisícovky v masivu patří například dlouhý a vysoký hřeben Lyskammu, Signalkuppe, na jejímž vrcholu se nachází nejvýše položená chata v Evropě Capanna Regina Margherita, nebo Breithorn, považovaný za nejsnadněji přístupnou čtyřtisícovku v Evropě. Výchozí bod: Stafal (1 830 mnm), Rifugio Mantova (3 498 mnm), Rifugio Gnifetti (3 647m), Capanna Regina Margherita (4 554 mnm) Vzdálenost z Prahy: 1 050 km (cca 11 hod) Termín: červenec 2019

V červenci 2019 se vydáváme na dlouho očekávanou výpravu na Monte Rosu. Naposledy jsme zde byli v roce 2006 při výstupu na Dufourspitze, takže se sem vracíme po dlouhých 13 letech. Cílem není nic lehčího než zdolání 7 čtyřtisícových vrcholů během 3 dnů, s následným přespáním na nejvýše položené chatě v Evropě, Margheritě. Po celých 13 let od naší poslední návštěvy se znovu a znovu vracím ke čtení poutavých popisů o přechodu Monte Rosy a ve svých představách sám pro sebe zažívám toto neobvyklé dobrodružství. Musím přiznat, že jsem na začátku roku trochu s obavou otevíral s Martinem otázku, zda bychom letos tento přechod neabsolvovali. Po sérii drobných nářků ohledně očekávaného návalu lidí a nekřesťansky drahého ubytování Martin nakonec s výpravou souhlasí a tak už nic nebrání v detailním naplánování přechodu.

Z Prahy vyjíždíme ve středu okolo18 hodin a jedeme klasicky přes Mnichov, dále okolo Bodamského a Luganského jezera. Vzhledem k tomu, že výstup tentokrát realizujeme z italské strany a k masivu Monte Rosy musíme tudíž přijet z jihu, je cesta trochu delší a pokračuje až k Milanu a dále pak na západ směrem k Turínu, před nímž se již stáčíme severně až k horskému městečku Stafal.

Cestou se opět okolo 2 hodiny ranní zastavujeme na krátký spánek pod širým nebem. Vybíráme si pěkné místečko na trávě pod stromy na jednom odpočívadle. Až ráno, po z větší části probdělé noci, si uvědomujeme, že ležíme jen malý kousek od poměrně frekventované silnice, takže nás celou noc budí světla a hvízdání aut.

Před šestou hodinou ranní již snídáme a vyrážíme na zbytek cesty. Před 11 hodinou jsme již na parkovišti ve Stafalu u lanovky na Punta Indren. Na parkovišti je možné platit pouze na 1 den, ale daří se nám poněkud níže najít místo podél silnice, kde se dá parkovat na více dnů, a zdarma. Přebalujeme batohy a pak již míříme lanovkou ve směru Gabiet (2 318 mnm) a dále na Passo Salati (2 971 mnm). Je to pro nás dosti neobvyklý dopravní prostředek, který využíváme jen v krizi největší. Bohužel je však dnešní převýšení na chatu Mantova tak značné, že by bylo hodně složité ho během odpoledne překonat. Navíc když zvážíme, co nás v dalších několika dnech čeká, tak je volba jasná. Lanovka vede z Passo Salati ještě dál na Punta Indren (3 260 mnm), což také naprostá většina návštěvníků využívá. My již, dostatečně poníženi z jízdy lanovkou, jdeme z Passo Salati po svých, abychom si aspoň částečně napravili reputaci a také se co nejvíce aklimatizovali. Neradi bychom znovu zažili situace podobné výjezdu na Jungfraujoch či nedostatečné aklimatizaci při výstupu na Dom. Přesto opět trochu trpíme z příliš rychlého přechodu z údolí do výšky okolo 3 000 mnm. Po pár hodinách docházíme do výšky 3 498 mnm, ve které leží chata Mantova. Jsme zde nakonec již před 15 hodinou, takže je chata ještě poloprázdná. V klidu se ubytujeme a jdeme si dát pivko. Následuje asi dvouhodinový spánek a pak již bohatá večeře. Po večeři si jdeme docela brzo lehnout, abychom načerpali síly na příští dny. I přes poměrně značnou nadmořskou výšku (jsme zvyklí většinou spát o nějakých 500 výškových metrů níže) se nám spí dobře.

V pátek vstáváme až okolo 5 hodiny a po snídani okolo 6 hodiny vycházíme. Dnes máme v plánu vylézt alespoň 1 čtyřtisícový vrchol. Hlavní cíl je dostatečná aklimatizace na sobotní výstup na několik čtyřtisícových vrcholů včetně vrcholu Signalkuppe, kde leží chata Margherita. Domlouváme se, že vynecháme nevýrazný vrchol Punta Giordani a polezeme přímo na Piramide Vincent (4 215 mnm). Asi po půlhodince míjíme chatu Rifugio Gnifetti (3 647 mnm) a dále pak stoupáme přímo nahoru po ledovci. Cesta je krásně prošlapaná, takže orientace je naprosto bezproblémová. Spolu s námi jde nahoru dalších několik desítek lidí, což se dalo i vzhledem k dobré předpovědi počasí očekávat. V poměrně svižném tempu dorážíme již okolo půl deváté na plato pod Piramide Vincent, kde se nám konečně otevírají úchvatné pohledy. Kolem nás leží jeden čtyřtisícový vrchol vedle druhého. Připadáme si jako ve snu. Takovýto přírodní amfiteátr jsme ještě neviděli, což není divu. Jinde v Evropě tohle prostě spatřit nejde. Všechny ty kopce jsou úplně na dosah. Stačí si jen vybrat. Úvahy na téma „chci dneska vylézt čtvrtou nebo pátou nejvyšší horu Evropy“ jsou docela zábavné.

V tu chvíli Martin zcela přesně nachází na dálku místo pod Lyskammem, kde v r. 2003 spadli s Kamzíkem do trhliny. I po těch dlouhých letech je jasné, že v něm tento pohled stále vyvolává určité obavy a vrací mu nepříjemné pocity. Absolvujeme závěrečných asi 200 výškových metrů na Piramide Vincent. Ještě není ani půl desáté a my si užíváme výhledy z našeho dalšího čtyřtisícového vrcholu. Nad námi modrá obloha a pod námi mraky, které se usadily v údolí. Náladu nám kazí jen skupinka asi 20 francouzských puberťáků, kteří zcela nepochopitelně hulákají na celé kolo. Když jim Martin naznačuje, že by měli mít trochu respekt k horám a dalším horalům, tak nás pouze suše odpálkují a pokračují v hulákání. Dokonce ani jejich dospělí vedoucí nejeví jakékoliv známky slušnosti. S takovýmto chováním jsme se doposud setkali jen jednou v Julských Alpách, kdy tímto způsobem oslavovali výstup na vrchol Slovinci.

Po další slovní přestřelce s Frantíky, kdy se začíná schylovat k vážnější roztržce, usoudíme, že nám za to ti pitomci nestojí, reagujeme na zdvižený prostředníček takzvaného horského vůdce podobným gestem a odcházíme dolů. Tato situace je v historii našich výstupů naprosto ojedinělá a ještě nějakou chvíli se nemůžeme zbavit nepříjemného dojmu z přestálé konfrontace. Jelikož máme ještě spoustu času, tak se rozhodujeme vylézt na další čtyřtisícový vrchol Balmenhorn (4 176 mnm). Vzhledem k malé výšce Balmenhornu nad okolním povrchem existují spory o to, zda jde o samostatný vrchol nebo ne. Já osobně se přikláním k názoru, že to je samostatný čtyřtisícový vrchol a píšu si ho na seznam. Na vrcholu se nachází velká bronzová socha Ježíše Krista vysoká 360 cm. V roce 1985 zde byl vybudován bivak Giordano – malá kabina s místem pro 6 lidí. Výstup je poměrně nenáročný, včetně závěrečné krátké feraty, takže okolo půl jedenácté již stojíme u sochy Krista. Po krátké svačince vystupujeme ještě na nedaleký Schwarzhorn (Corno Nero – 4 322 mnm). Závěrečná část výstupu je velmi strmá, nicméně jsou ve svahu vysekané stupy, takže výstup nepředstavuje zásadnější problém. Trochu nás zde brzdí několik skupinek, které se snaží slanit z vrcholu. My máme bohužel jen 30 metrové lano a tak slézáme opět přes stupy s jištěním přes cepín. Trochu nás to mrzí a domlouváme se, že si příště musíme pro tyto účely vzít delší lano.

Máme za sebou tři čtyřtisícové vrcholy a tak je čas se vrátit zpět na chatu. Jsme plni optimismu a očekávání zítřejšího dne. Cestou po očku pokukujeme po Lyskammu, na který jsme sice lézt původně nechtěli, nicméně v nastalé euforii mám pocit, že bychom ho v klidu vyběhli. Martin se na to moc netváří, ale necháváme zatím věc otevřenou. Dnes se nevracíme zpět na Mantovu, ale na o kousek výše položenou Rifugio Gnifetti. Na chatu docházíme již okolo 15 hodiny a tak máme velkou část odpoledne na zotavení. Při sestupu na chatu se mi udělá trochu nevolno, nicméně zázračná kombinace paralenu s ibalginem mě postaví rychle na nohy. Odpoledne hrajeme karty a pijeme pivo. Přestože jsme v nadmořské výšce téměř 3 700 mnm, tak je nám poměrně dobře. Takto vysoko jsme zatím spali pouze párkrát a nikdy jsme si to moc neužívali (Mönschsjochhütte 3 650 mnm, Refuge du Gouter 3 817 mnm, Marco e Rosa Hütte 3 609 mnm a Solvay 4 000 mnm). Okolo 22 hodiny si jdeme lehnout. Noc je až překvapivě dobrá.

V sobotu vstáváme opět až v 5 hodin a okolo 6 hodiny vyrážíme. Máme před sebou zcela mimořádný den. Přestože bychom měli dnes vylézt 3 čtyřtisícové vrcholy, časově bychom to měli zvládnout. Opět se vydáváme nahoru po ledovci po již známé cestě. Počasí je skvělé. V 9 hodin již docházíme ke Schwarzhornu. Nejprve nás čeká výstup na Ludwigshöhe (4 342 mnm). Jsme již velmi vysoko, ale jde se nám až překvapivě dobře. Včerejší aklimatizace udělala divy. Takto lehce jsme se nad hranicí 4 tisíc metrů ještě nepohybovali. Okolo půl desáté tak již docházíme na dnešní první vrchol. Po krátkém odpočinku jdeme ve svižném tempu dál. Jde se skvěle, ale víme, že každý další vrchol je vyšší než ten předchozí a určitou krizi tak očekáváme. Není čas ztrácet čas. To již přecházíme o pár set metrů dále a začínáme šplhat na impozantní Parrotspitze (4 436 mnm). Na vrchol se dostáváme přes táhlý několikasetmetrový sněhový hřebínek. Na vrchol docházíme okolo půl jedenácté a pociťujeme první známky únavy. Už jsme fakt hodně vysoko a Parrot byl přeci jenom už poněkud těžší kopec. Z vrcholu se nevracíme zpět, ale pokračujeme dál ve směru na Signalkuppe. Sestup je po trochu strmějším hřebínku, který však nakonec relativně v pohodě zvládáme. Cestou však zaregistruju Martinovu nebývalou nejistotu při sestupu a tak mu slibuji, že na Lyskamm nepolezeme. Martina tato informace zcela evidentně povzbuzuje. Jeho obavu přičítám především blízkosti onoho kritického místa, na kterém v minulosti s Kamzíkem spadli. Zároveň se však nevyhnu úvaze, zda Martinova nezvyklá nejistota nevěstí něco horšího. „Že by tohle byl onen konec našeho lezení, který dřív nebo později přijde? Není to moc brzy? Že by tato mimořádná výprava skutečně udělala tečku za našimi výlety?“

Je půl dvanácté a čeká nás již jen delší přechod ledovce pod Signalkuppe a následný výstup. Začínají nám trochu docházet síly a nasazujeme naše obvyklé hlemýždí tempo. Posledních pár set metrů se zdá být nekonečných, ale okolo 13 hodiny již docházíme na vrchol ve výšce 4 554 mnm. Stojíme na našem třetím nejvyšším vrcholu. Vždyť se taky jedná o 5. nejvyšší evropský vrchol. Výše jsme byli pouze na Mont Blancu a Dufourspitze (první a druhý nejvyšší vrchol Evropy). Velký rozdíl ale spočívá v tom, že dnes již nejdeme dolů. Zůstáváme spát na samém vrcholu na chatě Capanna Regina Margherita. Takhle vysoko jsme pochopitelně ještě nespali, takže očekáváme jen to nejhorší. Zkraje nám není příliš dobře a tak nám opět pomůže paralen s ibalginem. Po krátkém spánku se již přesouváme do jídelny na pivo a jídlo. Po zbytek večera jíme, pijeme a hrajeme karty. Vše se zdá být v pohodě a nic nenasvědčuje tomu, že bychom zde měli zažít jednu z nejhorších nocí našeho života. Okolo 22 hodiny si jdeme lehnout s očekáváním, že po tak náročném dni nebude trvat dlouho a budeme spát jako dudci. Opak je pravdou. Celou noc se nám nedaří usnout a jen na pár minut tu a tam upadáme do mrákot, ze kterých se opět probouzíme. Největším problémem je nedostatek kyslíku, který mě zhruba u každého desátého nadechnutí nutí udělat velmi hluboký nádech, bez kterého mám pocit, že bych se udusil. Noc je nekonečná, a přestože jsem k smrti unavený, odpočítávám minuty do páté hodiny ranní, kdy budeme moci vstát, nasnídat se a vypadnout odsud. Ráno na snídani zažíváme pohled velmi odlišný od toho večerního. Zatímco večer se valná většina lidí bujaře bavila, nyní je na všech patrné naprosté vyčerpání z probdělé noci. Okolo šesté hodiny již odcházíme z chaty. Počasí se již večer velmi změnilo a modrou oblohu a sluníčko vystřídala mlha, silný vítr a sníh. Ráno je počasí stále velmi špatné a tak zvažujeme, zda si ještě vylézt čtvrtou nejvyšší horu Evropy, Zumsteinspitze (4 563 mnm), nebo zda se vydat již jen na cestu do údolí. Většina lidí na chatě své plány přehodnocuje a vzdává výstupy na Dufourspitze i další kopce. Přes všechny důvody, které jsou v tuto chvíli proti dalšímu výstupu se odhodlaně rozhodujeme bojovat s větrem a sněhem a lezeme nahoru. Včerejší krásně prošlapané cesty jsou z velké části zasněžené a tak si v mlze hledáme a prošlapáváme ideální cestu sami. Výstup naštěstí není dlouhý a tak jsme před 8 hodinou již nahoře. To je důležitý okamžik! Zase jsme to navzdory nepříznivým podmínkám dokázali. Pořád na to máme. Znovu si vybavuji svoji včerejší úvahu a teď je mi víc než jasné, že je konec našeho lezení ještě daleko.

Jelikož máme krásný čas, rozhodujeme se slézt co nejrychleji do údolí. Jsme domluveni, že pokud se dolů dostaneme nejdéle do 14 hodiny, tak ještě dnes pojedeme zpět domů. Původně jsme ještě chtěli jednu noc přespat v kempu v údolí, ale dost bylo dobrodružství. Představa teplé sprchy a vyhřáté postele je silnější. Cestou dolů doslova letíme a zastavujeme se až u stanice lanovky Gabiet (2 318 mnm). To byl snad světový rekord! Zbylých pár set metrů již sjedeme lanovkou. Už si nemusíme nic dokazovat. Martin začíná mít trochu problém s kolenem a já toho mám taky plný kecky. Bylo toho tak akorát. Navíc jsme měli trochu štěstí a stihli jsme jednu z posledních lanovek před polední pauzou, takže nemusíme čekat hodinu a půl na znovuotevření lanovky. Okolo 13 hodiny tak již odjíždíme z parkoviště domů a před půlnocí jsme zpět doma. Máme za sebou jednu z nejkrásnějších alpských výprav.

 

Mönch I.

Lokalita: Bernské Alpy patří spolu s Walliskými k největším a nejvýznamnějším celkům nejen na území Švýcarska, ale v Evropě vůbec. Pohoří se vyznačuje mohutným zaledněním. Hlavní hřeben Bernských Alp je zároveň rozvodím mezi Severním a Středozemním mořem. V místě zvaném Konkordiaplatz se stýkají hned čtyři velké ledovce pohoří. Jedná se o Grosser Aletschfirn, Jungfraufirn, Ewigschneefeld a Grünegfirn. Je to zároveň místo, z něhož se vydává na svou takřka 26 km dlouhou pouť největší alpský ledovec vůbec – Grosser Aletschgletscher. Nejvýše položená železniční stanice v Evropě (3454 m n.m.) se nachází v sedle mezi štíty Mönch a Jungfrau. Vlak projíždí tunelem vybudovaným v hoře Eiger, kde se stáčí a vynořuje se v sedle Jungfraujoch. Uvnitř hory je umístěna železniční stanice Eigerwand, odkud je možné nahlédnout do severní stěny. Nejvýznamnější vrcholy: Finsteraarhorn (4274 m), Aletschhorn (4195 m), Jungfrau (4158 m), Mönch (4107 m), Schreckhorn (4078 m), Lauteraarhorn (4042 m), Gross Fiescherhorn (4049 m), Gross Grünhorn (4043 m), Hinter Fiescherhorn (4025 m), Eiger (3970 m) Výchozí bod: Grindelwald (1034 m), Jungfraujoch (3454 m), Mönchsjochhütte (3 650 m) Vzdálenost z Prahy: 830 km, 9 hod Termín: červenec 2004

Konečně tu byl červenec a přišel čas naší hlavní letošní výpravy do Bernských Alp. Hlavním cílem většiny členů této výpravy bylo vylézt na první čtyřtisícové vrcholy, jakými jsou  známé vrcholy Jungfrau, Mnich a další. Naše pětičlenná výprava byla tvořena Marinem, mnou, Kamzíkem, Mírou a Irenou. Na tuto výpravu jsme měli rezervovaný celý týden, který měl stačit na zdolání několika významných vrcholů.

Jako dopravní prostředek byla opět vybrána Kamzíkova felicie. Jelikož jsme jeli na týdenní výpravu, naše batohy byly o poznání větší než při předchozích cestách. Narvat pět lidí a pět obrovských batohů do felicie byl téměř nadlidský výkon. Ale povedlo se. Všichni jsme museli vyndat věci z batohů a pečlivě naskládat do zavazadlového prostoru. Prázdné batohy jsme pak měli celou cestu na klíně. Bernské alpy jsou vzdáleny téměř 900 km od Prahy, takže cesta byla opravdu drsná. Nicméně v noci jsme skutečně dorazili na místo. Našli jsme si krásné místo na přespání pod jedním přístřeškem.

Hned ráno, po vydatné snídani, jsme zabalili potřebné věci (každý opět přehodnotil co všechno bude skutečně potřebovat a některé věci zanechal v autě) a začali probírat detaily našich prvních kroků. Původní záměr byl, že se Irena sveze známých vláčkem, který ji vyveze až do nejvýše položené vlakové stanici v Evropě Jungfraujoch. Irena měla také vzít všechny batohy,  abychom my mohli jít pouze nalehko do druhé zastávky Kleine Scheidegg a pak se svést pouze poslední úsek vlakem. Vláček jede do druhé zastávky krásnou přírodou. Tento úsek se dá docela v pohodě zvládnout pěšky. Druhý úsek již vede tunelem vyhloubených v severní stěně obávaného Eigeru. Tento úsek již musí všichni absolvovat vlakem. Nakonec však zvítězila lenost a jeli jsme všichni vláčkem hned zezdola. S odstupem času toto rozhodnutí vůbec nechápu. Vždyť první úsek cesty je poměrně jednoduchý a člověk má možnost kochat se krásami místních hor. Navíc  z hlediska aklimatizace je tento výstup vynikající. Na nedostatečnou aklimatizaci jsme také doplatili, protože po výjezdu do výšky téměř 3 600 mnm jsme všichni několik hodin trpěli značnými bolestmi hlavy a žaludeční nevolností. Vlak byl neuvěřitelně

komfortně zařízen. Pochopitelně nechyběly ani LCD monitory, které celou cestu mapovaly. Po příjezdu na Jungfraujoch jsme zbytek dne průběžně odpočívali a poznávali atrakce, které tato výjimečná vlaková stanice nabízí. Je zde krásné ledové bludiště s vytesanými ledovými sochami. Dále jsme měli možnost se vyfotit se záchranářskými psy a mnohé další turistické atrakce. Skutečně jsme se dostali do míst plné turistů. Všude kolem pobíhali rodiny s malými dětmi v sandálech a kraťasech. My, s naším kompletním horolezeckým vybavením a třicetikilovými batohy, jsme zde působili jako jedna z mnoha atrakcí. Kromě nás tu skutečně nebyl nikdo, kdo by sem evidentně přijel se stejným záměrem jako my. Po pravdě řečeno to byl pro nás dost šok. Párkrát jsme vyšli ven, podívat se jak to vypadá s počasím. Počasí bylo ale hodně špatné – mlha, sníh a prudký vítr. Celý prostor přiléhající ke stanici se na noc zamyká. My jsme pochopitelně chtěli ušetřit za ubytování a tak jsme si i přes zákaz ustlali v jednom z tunelů.

Druhý den ráno jsme se nasnídali a hned jsme otevřeli dveře, kterými byl tunel  zavřen,  a podívali jsme se ven. K našemu překvapení byl vchod celý zasněžený, takže nebylo vůbec možné ze dveří vylézt. Jali jsme se tedy odhrabovat sníh. Nakonec jsme byli úspěšní a ještě více překvapení nádherně modrou oblohou, která nás přivítala. Byl to opravdu krásný pohled. Hned jsme všichni vylezli ven a začali se zběsile fotografovat. Zkrátka turisti.

Tento den byl naplánován jako odpočinkový a tak jsme se pouze přesunuli na o něco málo výše položenou horskou chatu Mönchsjochhütte, kde jsme se chtěli ubytovat. Cestou na chatu nás na sněžné rolbě dojel místní člen horské služby. Málem nás zajel. Kousek od nás zastavil a začal na nás řvát, co tam děláme a podobně. Bylo mu jasné, že jsme přespali v tunelu. Řval  německy, ale bylo nám jasné, že nám hodně sprostě nadává. My jsme se drželi dost zpátky, abychom neměli ještě větší komplikace. Když jsme dorazili na chatu, čekalo nás další překvapení. Chlápek, který nám před chvílí tak sprostě vynadal, byl zároveň provozovatel chaty. K našemu překvapení nás odmítl ubytovat, což bylo částečně způsobeno i dost arogantním chováním Kamzíka. V tu chvíli jsme byli nahraní. Venku jsme již spát nemohli a na jediné chatě v okolí nás odmítli ubytovat. Takže nám nezbylo nic jiného než stáhnout ocas a poprosit v chatě, aby nás přeci jenom ubytovali. Slušné chování nakonec zabralo. Ne nadarmo se říká, že se slušností nejdál dojdeš. Ubytování bylo dost drahé, ale neměli jsme na výběr. Abychom ukázali dobrou vůli, tak jsme dokonce chatařovi pomohli odhrabat sníh na přístupové cestě. Při několikahodinovém odhrabávání sněhu jsme plánovali výstup na další den.

Na třetí den byl naplánován výstup na první čtyřtisícovku, na Mnicha (cca 4100 mnm). Nechtěli jsme ponechat nic náhodě a tak jsme vstali velmi brzy ráno a ještě za tmy jsme vyrazili nahoru. Výstup probíhal bez problému. Cestou jsme zažili nádherné svítání, kdy slunce postupně zbarvovalo vrcholky hor od červené přes oranžovou až po žlutou. Byla to nádhera. Náladu nám o něco později ale zkazil zasněžený hřebínek. Navázali jsme se na lano a pokusili jsme postupovat dále. Bohužel se cesta ukázala jako neprůchodná. Aspoň nám tak připadala a tak jsme se po několikaminutové tvrdé výměně názorů rozhodli, že se otočíme zpět. Určitě jsme byli hodně ovlivněni i naším výstupem na Grosser Priel a zkrátka jsme nechtěli nic riskovat. Skončili jsme zhruba 150 metrů pod vrcholem,  tedy někde ve výšce okolo čtyř tisíc m.n.m. Byli jsme dost zklamaní. Myslím, že naše rozhodnutí taky částečně ovlivnila přítomnost Ireny, které se evidentně nahoru nechtělo. Míra nemohl jinak a přiklonil se na její stranu. Kamzík ho okamžitě jako třetí do jejich tria následoval. Sami s Martinem jsme se tak již nahoru neodvážili. Bůh ví, jak by to dopadlo. Možná, že bylo dobře, že jsme se otočili, ale zklamaní jsme byli.

Naše zklamání ještě prohloubilo to, že jsme si uvědomili, že pokud jsme nevylezli na Mnicha, nemá vůbec cenu pokoušet se další den o Jungfrau. Sněhu bylo opravdu

nevylezl. Byla to velká škoda, protože počasí bylo naprosto přepychové. Takhle tmavě modrou oblohu jsem ještě neviděl. Snad naše rozhodnutí částečně ovlivnilo i drahé ubytování, ale rozhodli jsme se, že nemá cenu náš pobyt zde již déle prodlužovat a že půjdeme dolů. K rozhodnutí určitě přispělo i dusno, které bylo čím dál tím hustší. Hradba mezi triem Míra, Kamzík a Irena a mnou s Martinem neustále narůstala a trochu začínalo hrozit, že si snad i rozbijeme hubu. Myslím, že jsme všichni pochopili, že naše sestava není ideální a že nám to prostě do budoucna nepůjde. Ještě tentýž den jsme se tak vydali na cestu zpět. Vláčkem jsme opět projeli skálou do druhé stanice, ze které jsme naplánovali cestu dolů do údolí. Většina úseku cesty vedla těsně podél severní stěny Eigeru. Byl to opravdu impozantní zážitek. I když jsme šli stále z kopce, cesta rozhodně nebyla jednoduchá. Chvilkami se nám zdála být nekonečná. Dolů do údolí jsme dorazili se soumrakem. V  údolí  jsme si našli příjemné místečko na přespání. Martin s Kamzíkem šli pro auto, které bylo ještě pár kilometrů vzdáleno a nemělo cenu, abychom se tam všichni harcovali s těžkými batohy.

Čtvrtý den ráno jsme se již jen zabalili a vyrazili jsme na dlouhou cestu domů. Cesta byla opravdu namáhavá. Namačkaní v autě jsme neměli žádnou šanci protáhnout se. Bolavá kolena, uvězněná mnoho hodin v jedné poloze, nám dávala zabrat. K večeru jsme v pořádku dorazili domů.

Náš výlet do Bernských Alp byl jednoznačným neúspěchem! Nepodařilo se nám zdolat ani jeden čtyřtisícový vrchol. Navíc jsme neměli dobrý pocit z toho, že jsme si nevyšli ani spodní část a jako totální srabi jsme si to vyjeli vláčkem. Dalším velkým neúspěchem byla vzájemná komunikace mezi členy výpravy. Po tomto výletě se naše sestava rozpadla. Od této doby jsem již na hory jezdil opět pouze s Martinem. V podstatě jsem byl rád. Představa, že budeme nadále jezdit na hory s partou, se kterou již pravděpodobně nikdy žádný vrchol nezdoláme, nebyla zrovna povzbudivá. My s Martinem jsme nabyli nové cenné zkušenosti a již nám nebránilo nic v tom, abychom jezdili i na vyšší vrcholy ve dvou. Je pravda, že jsme se od kluků naučili některé dovednosti, které jsou v horách nezbytné. Byla to zejména práce s lanem a jištění na klettersteigu. Jinak nám ale toto „přátelství“ moc nedalo.

Barre des Écrins

Lokalita: Barre des Écrins (4102 m n. m.) je nejvyšší hora Dauphineských Alp a do roku 1860 i nejvyšší hora Francie (v tomto roce připadlo Francii Savojsko a tím i oblast Mont Blancu). Leží ve východní Francii v regionu Provence-Alpes-Côte-d’Azur v departementu Hautes-Alpes. Je to směrem od jihu první alpská čtyřtisícovka. Při výstupu na vrchol možno využít chaty Refuge Glacier Blanc (2550 m n. m.) a Refuge des Écrins (3170 m n. m.). Pod horou se nachází ledovec Glacier Blanc. Nejvýznamnější vrcholy: Barre des Écrins 4 102 m, La Meije 3 987 m, Ailefroide 3 954 m, Mont Pelvoux 3 946 m, Pic Sans Nom 3 915 m, Pic Gaspard 3 880 m, La Rateau 3 809 m Výchozí bod: Ailefroide (1874 m),  Refuge des Ecrins (3170 m) Vzdálenost z Prahy: 1200 km, 12 hod Termín: 22. – 25.7.2017

Již dlouho o tom uvažujeme, ale až letos se konečně rozhodneme pro výpravu na Barre des Ecrins, který měří 4 102 metrů a je současně nejzápadnější a nejjižnější alpskou čtyřtisícovkou. Zatímco Piz Bernina je naše nejbližší, k Les Ecrins to máme nejdále. Je poutním místem francouzských alpinistů, národní horou. Jedním z hlavních důvodů, proč se takto daleko vydáváme je možnost zkompletovat výstup na čtyřtisícový vrchol ve všech z oblastí, kde se v Alpách čtyřtisícovky nacházejí. Po loňském výstupu na Gran Paradiso nám již zbývala právě již jen oblast Ecrins. Jako obvykle se vydáváme na cestu v pátek okolo 18 hodiny. V noci na chvilku zastavujeme na spaní v autě, abychom v sobotu dopoledne cestu dokončili. Po poledni přijíždíme do Ailefroide na ohromné parkoviště, které leží ve výšce téměř 1 900 mnm. Díky krásnému počasí je parkoviště narvané k prasknutí a davy turistů se vydávají na sobotní výlet. Naprostá většina lidí naštěstí končí na chatě du Glacier Blanc ve výšce 2 650 mnm. Dále už pokračuje jen hrstka zkušenějších horalů. Asi hodinku nad chatou již začíná ledovec, kde se raději navazujeme. Za další hodinu jsme již na chatě Refuge des Ecrins ve výšce 3 170 mnm. Máme objednanou polopenzi, takže po chvilce přichází zasloužená večeře a pivko. Jsme zvyklí, že pivo na chatách většinou není moc dobré a pouze únava a vyprahlá hrdla nás vždy přimějí si nějaké to pivo dát, ale tady zažíváme něco zatím nepoznaného. To co nám zde naservírovali se dá jen stěží nazvat pivem. Do dneška si myslím, že se nám do flašky, slušně řečeno, vymočili. Na druhou stranu obsluha je mimořádně vřelá, jídlo přidávají na přání. Dokonce je zde i koutek, kde je možné si ohřát vlastní jídlo. To jsme ještě neviděli. Zkuste si tohle představit ve Švýcarsku, ha, ha…

V neděli vyrážíme ve 4 hodiny ráno za světla čelovek. Jdeme v klidu, nikam moc nespěcháme. Časově by měl být výstup v klidu zvládnutelný. Zařazujeme se do šňůry vystupujících.  Snadno se dostáváme až na nejhořejší terasu a po ní do sedélka Bréche Lory. Pár minut odtud je cíl téměř všech vystupujících – Dome de Niege, tzv. zimní vrchol (4 015 mnm). Zde si se zaujetím prohlížíme skutečný vrchol. Vypadá to na pěknou fušku. Chvilku přemýšlíme, zda se také nespokojíme s Dome de Niege, ale tento nápad rychle zavrhujeme. Přijeli jsme kvůli něčemu jinému. Ve chvíli, kdy se připravujeme na nástup na asi 20 m vysoký svislý stupeň, kterým začíná vrcholový hřebínek, padá mi rukavice asi o 30 metrů níže ze svahu. Naštěstí je to do místa, kde se srocují davy lidí, připravující se na výstup na Dome de Niege. Dolů se mi nechce. Podaří se mi zaujmout pozornost jednoho z turistů a posunky mu vysvětluji, aby mi vzal rukavici s sebou nahoru. Kývá hlavou  a my se v klidu usazujeme a čekáme. Asi po 20 minutách zjišťujeme, že si tento šprýmař výstup nahoru rozmyslel a půjde zpět dolů. Cože? Kdybych to tušil, tak bych si slezl a byl bych už dávno zpět. Naštěstí mi po pár mých výhrůžných výkřicích alespoň navazuje rukavici na spuštěné lano. Je na čase vyrazit na hřebínek. Lezení je velmi vzdušné. Hřebínek je místy úzký jak žiletka a při sebemenším zaváhání hrozí pán na jednu či na druhou stranu. Výsledek by však byl stejný, několikasetmetrový pád dolů. Cestou míjíme pouze pár odvážlivců. Jsme tu opět skoro sami. Po chvilce strávené na vrcholu se vydáváme rychle zpět. Na chatu dorážíme akorát na vydatnou večeři a láhev „úžasného piva“. Je až s podivem, že si tento vražedný mok dáváme i druhý den s očekáváním, že snad bude lepší než včera. Nebyl! V pondělí ráno již scházíme zpět do údolí a odjíždíme domů.

Gran Paradiso

Gran Paradiso (4061 m n. m.), 2016

Gran Paradiso leží v hlavním hřebeni Grajských Alp, který se táhne zhruba ve směru západ – východ. V množství okolních vrcholů je široko daleko jedinou opuštěnou čtyřtisícovkou. Ne ovšem lidmi, těch tady bývá naopak velmi mnoho. Za bohatou návštěvnost děkuje GP své pověsti jedné z nejsnazších alpských čtyřtisícovek. A to je také hlavním důvodem proč se sem letos vypravujeme, po loňské zkušenosti s vyčerpávajícím výstupem na Dom si to chceme užít. Ale přídavné jméno „lehká“ se nesmí zaměnit s výrazem „bez námahy“, jak ostatně za několik hodin uvidíme. Teď si ovšem v autě nenecháme ničím zkazit náladu a při obvyklém poslechu a zpěvu starých odrhovaček nám cesta rychle ubývá. V poslední době vedou songy Ivana Mládka, z nichž jednoznačně ostatní převyšuje píseň Kousavá deka. I kdybychom ji slyšeli snad stokrát, pokaždé se lámeme smíchy. Snad za naši euforii může i radost z pocitu nabyté svobody, byť jen na pár dní, nebo i stres z očekávání velkého zážitku, kdoví. Menší problémy zažíváme až pozdě večer, kdy nás odbočka z dálnice před Mnichovem donutí jet objížďkou, která ale dál vůbec není značena! Ani navigace nám tu nepomáhá. Unavený Ráďa dostává jeden ze svých občasných záchvatů vzteku a tak, zatímco přemýšlím, zda příště nepřibalit i svěrací kazajku, snažíme se z papírové mapy vyčíst, co se dá. Musím ale na tomto místě vzdát hold Radkově vytrvalosti a výdrži v řízení auta. Často se stává, že zatímco si spokojeně pochrupuji na místě spolujezdce, on odřídí obě cesty, tu nazpět navíc po bezprostředně předcházejícím vyčerpávajícím výstupu. Vlastně až letos se mohu po několika letech na řízení podílet, když projíždíme ztichlou nocí Švýcarskem přes Montreaux kolem Ženevského jezera. Přespáváme v autě na odpočívadle a další cesta je už jednoznačná až do Aosty, kde ještě nastává menší bloudění, když omylem zahneme odbočkou na Mont Blanc. Při průjezdu Aostou mě jemně mrazí při vzpomínce na pobyt ve zdejší nemocnici v r. 2003, kdy jsme měli nehodu s Kamzíkem. Ráno přijíždíme do údolí Val Savarenche, k nástupnímu místu na chatu Chabod, parkoviště Alps Pravieux (1800 m n. m.), cca 2 km před městečkem Pont. Na parkovišti chvíli zevlujeme a poskytujeme rady partě mladých kluků, kteří, jak se zdá, nevědí ani pořádně kde přesně jsou. Vycházíme pozdě dopoledne od salaše La Terre po louce k okraji lesa, kde začíná prudké stoupání. Cesta je neuvěřitelně vzorně upravena, sestává z pečlivě k sobě vyrovnaných, vertikálně vyskládaných plochých kamenů a stoupá v nekonečných serpentinách modřínovým lesem kolem rozpadlých salaší Lavassey (2194 m n. m.), přes alpínské louky až k chatě Rifugio Chabod (2750 m n. m.), tyčící se na suťovém ostrohu. Chata je poloprázdná vzhledem k tragické předpovědi počasí, proto jsme ubytováni úplně sami v prázdném horním patře lageru. Večer v již zaplněné jídelně se oddáváme polopenzi, tříchodové opulentní večeři, po které máme co dělat, abychom se odvalili na palandy. Druhý den se probouzíme do beznadějně zachmuřeného jitra a netrvá dlouho a z olověných mraků začíná mrholit a posléze i vytrvale pršet, zatímco směrem od Paradisa se ozývá temný zvuk hromu. Dozvídáme se, že brzy zrána odešly dvě skupiny, ale pudem starých mazáků vycítíme, že dnes to nebude o časném vstávání a rychlém výstupu. Rozvážně čekáme ještě hodinku, a teprve když máme pocit, že nastala správná chvíle a déšť trochu ustal, mračna se rozptýlila a burácení hromu na chvíli ustalo, tak se vydáváme na cestu. Možná to ale nejsou objektivní podmínky, které nás přesvědčí o to, že je možné výstup realizovat. Těžko říci co vlastně rozhoduje, zda instinkt či cokoli jiného, ale asi už i trochu vypadáme, jako „zkušení horalé“, protože se nás někteří mladí turisté i vyptávají, co si myslíme o počasí, o možnostech výstupu a s uctivým výrazem naslouchají našim výkladům. Kdyby tak ti zelenáči věděli, s jakými potížemi se občas setkáváme jen díky podcenění, chvilkové nesoustředěnosti, nejistotě,… Jen když je naše myšlení vybičováno pudem sebezáchovy a strachem z kritické situace, bývají rozhodnutí stoprocentní. Jednoduše musí být. Každopádně nyní vyrážíme nahoru jako jediní. Sestupujeme nejdříve dolů k potoku Savolera, který je po dešti rozvodněn do prudké bystřiny a kousek za ním vlevo nahoru k ledovcové moréně, přes kterou vede relativně dobře viditelný chodník. Při nástupu na ledovec Laveciau musíme dbát zvýšené opatrnosti, neboť je tady nečekaně rozpukaný a protkán trhlinami. Nebe se po chvilkovém náznaku k lepšímu opět kaboní a znovu začíná pršet, po dosažení sněhové čáry i sněžit. Potkáváme jednu z vracejících se skupin, druhá jde oklikou po úpatí skal. Vůdce skupiny je rozčilený a evidentně otrávený z neúspěšného pokusu, usilovně nás přesvědčuje, že nahoře hrozí velké riziko zásahu bleskem. Také o předpovědi se vyjadřuje, jako že je „strašlivá“. Podíváme se s Radkem na sebe a je to jasné: pokora ano, ale ne zbabělost. Jestliže se před dvěma hodinami nad vrcholem převalovala bouřková mračna, která je donutila couvnout, nyní se směrem vzhůru oblačnost trhá a nad horskou rozsedlinou je vidět část modré oblohy. Ten posera tady jen nemůže skousnout, že bychom dokázali to, oč se on marně pokoušel. Ať si odvede své promoklé a zimou se třesoucí společníky dolů, my pokračujeme vzhůru. Trasa míří kolem Piccolo Paradiso směrem na skalní ostroh Becca del Moncorve a podél strmých svahů zakončených posléze skalním hřebenem Roc sněhovým polem až k širokému sedlu. Tady zahlédneme na horizontu dvojici, která sestupuje k chatě Rifugio Vittorio Emanuele II. tzv. normální cestou. My jsme zvolili náročnější, ale krásnější výstupovou trasu a navzdory pověstem o přelidněnosti jdeme úplně sami. Jak stoupáme do vyšší nadmořské výšky, počasí se začíná opět měnit. Okolí se zahalilo do mlhy a od severu je slyšet několikeré zahřmění. Běhá mi trochu mráz po zádech, ale musím ocenit Radka, který snad vůbec nemá nervy, jakoby nevidí, neslyší a vytrvale míří za svým cílem. Stejně jako kdysi na ledovci pod Dachsteinem, kdy nám v bouřkovém mraku vlivem elektrické indukce nejen brněly špičky prstů, ale dokonce se rozezvučel cepín. Nikdy nezapomenu na ten vysoký, kvílivý, nervydrásající zvuk. Teď je jeho úsilí přerušováno jen mými odpočinky, nedokážu dát bez přestávky na vydýchání více jak 90 kroků. Každý z nich trpělivě odpočítávám a do nekonečného rytmu si zpívám nějakou písničku. Letos je na tom Ráďa fyzicky mnohem lépe než já. Ale možná je to tím, že stárnu. Ještě si užíváme krátkého, vzdušného lezení na zasněžené vrcholové věžičce, kde překonáváme s jištěním jedno obtížnější místo, a pak už následuje obvyklý radostný rituál na vrcholu u sošky Madony. Jsme sami v mlze na další z naší sbírky alpských čtyřtisícovek. Která bude tou další?

Dom

Dom (4545 m n. m.) 19. – 22. 8. 2015

Dom je obr, ale nijak nedominuje, je obrem mezi obry. Je nejvyšší horou, která stojí celá na švýcarské půdě na rozdíl od Monte Rosy, o kterou se musí Švýcaři dělit s Itálií. Společně s Täschhornem (4491 m n. m.) a Lenzspitze (4294 m n. m.) tvoří velkolepou skupinu Mischabel, jejíž kulminační bod představuje. Myšlenku na jeho zdolání už v hlavě nosím několik let od okamžiku, kdy o něm vyprávěl jeden můj bývalý kolega a líčil jej jako „poněkud obtížná, ale jinak bez problémů dostupná hora“. Nevím proč, ale od té doby jsem si ten kopec zafixoval jako takovou víceméně odpočinkovou vycházku. Teprve blízká budoucnost má ukázat, jak hluboce jsem se mýlil. Rozhodujeme se tedy s Radkem pro tento rok jednoznačně, a protože si tentokrát do Alp vlastně jen tak „odskočíme“, nevěnujeme přípravám tolik pozornosti, kolik by si tento ve skutečnosti náročný vrchol zasloužil, dokonce předtím nepodnikneme ani žádný aklimatizační výstup. Jediné co jsme letos absolvovali, byla trochu nepovedená březnová výprava se skialpy do Stubaiských Alp, kde jsme se trápili na starém, zledovatělém firnu. Nyní tedy projíždíme, pokolikáté už, údolím Mattertal ve Walliských Alpách a po obvyklém nočním bivaku pod stanem u silnice přijíždíme do osady Randa (1430 m n. m.). Parkujeme v placených podzemních garážích a jen věříme, že se odsud budeme moci přes těžká a zajištěná pancéřová vrata, která se za námi s dutým klapnutím uzavřou, také při odjezdu dostat ven. Po obvyklém přebalování „nemluvňat“ v ponurém šeru betonových stání, vyrážíme asfaltkou kolem kostela modřínovým lesem na chatu Domhütte (2 940 m). Převýšení 1500 m je brutální, navíc jako bonus je cesta přerušována několika skalními prahy, naštěstí jištěnými ocelovými lany. Cestu lemují nádherné výhledy, zejména na ostrý trojhran Weisshorn (4506 m n. m.), jehož bělostná špice se oslnivě třpytí v záři slunce na blankytu oblohy rušené jen tu a tam bílými mráčky. Na chatě si užíváme polopenze, to znamená noclehu včetně večeře, která je opravdu vydatná a skládá se ze tří chodů. Pitný režim vyrovnáváme něčím, co Švýcaři odvážně vydávají za pivo, vodovou limonádou cinknutou alkoholem. Chata je plná a ukazuje se, jak bylo prozíravé předem zamluvit pobyt. Dáváme se do družby s jedním z jejích obyvatel, asi pětačtyřicetiletým učitelem jazyků, jehož rodiče emigrovali ze Slovenska do Švýcarska. Je tu sám a vypadá to, že by se zítra rád přidružil. Když ale chvíli posloucháme jak má natrénováno a jakých časů při výstupech dosahuje, zdvořile to odmítáme, protože naše možnosti jsou v tomto směru omezené. Na druhou stranu ale s úctou naslouchá našemu vyprávění o dosažených vrcholech, takže na vzájemná uznání je to 1:1. Spát jdeme brzy, mezitím ještě umravňuji bandu rozpustilých Italů ve vedlejším pokoji. Ráno se probouzíme těsně před budíčkem ve 3:30 a po čtvrté hodině jsme již na cestě suťovištěm spolu s ostatními. Ledovec Festi je rozeklaný, čerstvý sníh zakrývá některé trhliny, těch viditelných je jen několik a bez problémů je překračujeme. Prošlapaná cesta je dobře viditelná za svitu čelovek a spolehlivě nás vede k nástupu do sedla Festijoch (3742 m n. m.) osvětleného blednoucím měsíčním svitem. Postupně nás téměř všichni předbíhají, ale na to jsme si již zvykli, naše kvality jsou prostě jinde než v rychlosti výstupu. Pravdou je, že Ráďa by to asi dával společně s ostatními nebýt mě a mých dýchacích obtíží. Na druhou stranu by se připravil o významnou psychologickou podporu v podobě mých občasných neurotických záchvatů a povzbudivých prohlášení typu: “To nikdy nedáme“, nebo „My tam nikdy nedojdeme“. Takže by mi měl být vlastně vděčný za to, že ho tak zdržuji. U paty nástupu do sedla se zastavujeme spolu s několika dalšími lezci a čekáme na skupinku, která stoupá v kamenolomu nad našimi hlavami. Prostup je značen st. II UIAA, ale po asi 20 minutách čekání, když ti nad námi šnečím tempem zdolávají pár metrů, toho má Radek akorát tak dost. Vrhá se zarputile do skalnatého terénu napravo od výstupové trasy a do sedla doslova vylétneme podél rozpačitě vyhlížejících tůristů, sledujících naše konání nedůvěřivými pohledy. Zde se cesta rozdvojuje, normálka vlevo jde tzv. severní stěnou širokým obloukem kolem hrozivě vyhlížejících séraků přes ledovec Hobärggletscher, naše obtížnější, ale zajímavější varianta jde přímo hřebenem Festigrat. Obloha je modrá, slunce začíná pálit. Na začátku hřebene překonáváme několik skal a pak se ocitáme na krásném, rovnoměrně strmém žebru o sklonu až 50°, zavátým několika desítkami centimetrů hlubokým prašanem. A tady se začíná projevovat nedostatek aklimatizace. K obvyklým dýchacím potížím se přidružuje Ráďa tím, že si stěžuje na píchání v levé straně prsou. Navíc prožíváme něco, co by se dalo nazvat „spavou nemocí“. Při zastávkách na vydýchání, jejichž frekvence se s přibývající nadmořskou výškou zvyšuje, upadáme do stavu letargie, kdy se nám oběma chce bytostně spát. Je to něco naprosto nového a neobvyklého, ale víc než tabletkou Acylpirinu to v této chvíli řešit nemůžeme. Snad to půjde rozchodit, povzbuzujeme se navzájem, ale metry výstupu teď ubývají jen velmi pomalu. Na hřebeni jsme zůstali již úplně sami a vlevo na zvlněných svazích severní stěny vidíme drobné tečičky skupin horolezců, kteří, přestože postupují velkým obloukem, se již dostávají na naši úroveň a posléze nás i předhánějí. Obě trasy směřují k sedlu Gabel, markantnímu zářezu mezi vrcholem a firnovou ostruhou, označenou na mapě jako kóta 4479 m n. m., odkud už k nejvyššímu bodu zbývá pouhých 100 výškových metrů. Vidíme odsud již vrchol zahalený mlžným oparem. V opuštěném sedle jsme jako úplně poslední, zastihneme zde již jen paraglidistu, který se se střídavým úspěchem pokouší najít vhodnou termiku, aby mohl s křídlem slétnout do údolí. Při pohledu na něj máme smíšené pocity, když si představíme, co nás ještě čeká při sestupu. Poslední metry závěrečného hřebínku dávám opravdu skomírajíc únavou, tělo nutím k poslušnosti již jen silou vůle. Na vrchol jsme z chaty překonali 1605 m, z Randy celkově 3138 výškových metrů. A to všechno ve dvou dnech a bez aklimatizace! Unaveně se teď převalujeme v hlubokých závějích na úzké, několik metrů dlouhé vrcholové hraně, nemám ani sílu fotit. Výhledy v křišťálově čistém vzduchu jsou přitom velkolepé, na východě je vidět skupinu Bernina, na západě Mont Blanc a mezi nimi tisíce a tisíce vrcholů, známých i neznámých, zčásti zakrytých chuchvalci bílých mraků, převalujících se na úrovni inverze v nějakých 3500 m. Návrat normálkou přes ledovec Hobärggletscher je nekonečnou, úmornou šlapačkou, i když z kopce. Po poledni začíná být sníh na ledovci měkký, klopýtáme, padáme a opět vstáváme, při zastávkách opět vzdorujeme „spavé nemoci“. Cesta vede velkým obloukem a ve spodní části je zleva ohrožena pádem séraků velkých jak věžáky. Místy je zrovna zasypána několik dní starou lavinou. Do sedla Festijoch se mírně stoupá a čeká nás poslední „sprosté miesto“, výstup přes trhlinu, skalnatým terénem nahoru a potom dolů na ledovec. Naštěstí ale pasáž není tak zlá, jak by se na první pohled mohlo zdát, a tak nás stojí jen další porci sil, kterých už opravdu není nazbyt. Poslední úsek k Domhütte přes rozměklý Festigletcher a posléze suťovištěm je již agónií. K chatě přicházíme pozdě odpoledne a jsme tak vyčerpáni, že nemáme ani chuť k jídlu. Velkorysou večeři o třech chodech tak musíme dnes odmítnout a jdeme hned spát, zatímco jsme ještě postiženi zimomřivou třesavkou. Později se zhrozím při pohledu na sebe sama na fotce v tričku u chaty, když vidím vychrtlou postavu s kostnatými rameny a hůlkami rukou čouhajícími z rukávů. Ponaučení z této výpravy je jasné: velké kopce bez tréninku a aklimatizace od stolu v kanceláři prostě nedávat.

Aletschhorn

Aletschhorn (4195 m n. m.) 1. – 5. 8. 2014

Třpytivý ostrov v moři ledu. Pyramida ležící v nejodlehlejším koutu Bernských Alp pokrytá ze všech strach ledovci, z nichž jeden, Aletschgletcher, je v Alpách vůbec největším. Opravdovou výzvou pro nás, již zkušenější harcovníky, je tento druhý nejvyšší vrchol této skupiny. Vyjíždíme z České republiky přes Rozvadov, Mnichov, Memmingen, Lindau a Bregenz do švýcarského města Chur. Z Churu pokračujeme po silnici přes sedla Oberalppass a Furkapass do městečka Fiesch v podhůří Bernských Alp, kam dojíždíme ráno po nezbytném nocování ve stanu u silnice. Parkuje se přímo pod stanicí lanovky, kterou se necháme vyvézt do stanice Fiescheralp, odkud jdeme doprava po cestě směrem na Märjelensee a chatu Gletscherstube, kam dorazíme po přibližně hodinové procházce. Spoustu času nám ušetří asi kilometr dlouhý tunel, který vede pod Eggishornem (2927 m n. m.) a ústí těsně za chatou Gletscherstube. V tunelu je nádherná ozvěna, zkouším zpívat árii Ave Maria, nebo písničku Kdepak ty ptáčku hnízdo máš od Karla Gotta. Ráďa mé muzicírování raději nekomentuje, ale je to lepší, než kdyby si zacpával uši. Od chaty pak jdeme doleva po stezce k ledovci, kde míjíme vysokou mohylu z kamenů, položených zde okolojdoucími poutníky. Přispíváme také největším balvanem, který sem přivalíme společnými silami. Rozbitým žlabem sestupujeme k místu, kde se má vyskytovat jezírko Märjelensee, ale na jeho místě je nyní pouze ohlazená skála, přes kterou se dostáváme krátkou ledovou stěnkou na horní okraj ledovce. Odtud se nám otevírá ohromující výhled na rozlehlou, rozpukanou plochu ledovce, kterou musíme překonat. Počasí je uplakané, jako již tradičně v posledních letech, nebe je zatažené tmavými mračny, jejichž spodní bělavý okraj se převaluje nad povrchem, a proto není možné dohlédnout na druhou stranu ledovce a zorientovat se tak. V průvodci je psáno, že údolí Mittelaletschgletcheru, které dále vede k našemu cíli, je přímo naproti zářezu s jezírkem, kde právě stojíme, ale kvůli mlze je dohlednost minimální. Pustíme se tedy nazdařbůh, navázáni a s mačkami na nohou, přes rozervaný ledovec a snažíme se udržovat přímý směr na druhou stranu. Cesta je krkolomná, nahoru, dolů, často musíme uhýbat před ohromnými trhlinami, nebo je přeskakovat. Při jednom skoku narazím špičkou boty na protější hranu trhliny a odrazím si nehet palce na levé noze. Nehty na palcích mých nohou je kapitola sama pro sebe a snad mi čtenář promine, když teď trochu odbočím. Těžké boty do hor Hanwag, které jsem si kupoval asi před šesti lety, jsou skvělé, ale mají jednu chybu, jsou mi totiž malé. Vlastně to poznám ale jen na levém chodidle, které mám asi o půldruhého centimetru delší než pravé. Rozdíl se bohužel vždy projeví až při dlouhodobější chůzi z kopce, nebo jako teď, při prudkých nárazech špičky boty opatřené ještě mačkou, případně když zakopávám nohy do ledu při stoupání. Při každé výpravě tak trpím jako zvíře a většinou mi pak ze dvou až tří palců levé nohy slezou nehty. Na druhou stranu je velkou úlevou, když si své „španělské boty“ mohu na konci cesty stáhnout z nohou. Takovou umocněnou radost třeba tady chudák Ráďa nikdy nepozná. Konečně jsme z ledovce venku a můžeme si ulehčeně oddechnout, protože údolí s ledovcem Mittelaletschgletcher máme přímo před nosem. Před námi je fyzicky a občas i psychicky náročný výstup k bivaku ve výšce 3.013 m n. m. Podaří se nám najít cestu značenou pomocí mužiků vedoucí při pravé straně údolí a proplétající se nepříjemným suťoviskem. Pokračujeme nahoru pod vodopád, jenž padá z pravé strany údolí. Asi 300 metrů nad vodopádem už vidíme náš dnešní cíl, Mittelaletschbiwak. Cesta k němu vede nalevo od vodopádu a pokračuje po sněhových polích až ke skalám, kde pokračujeme kolmo nahoru podél potoka a po serpentinách přímo k chatě. Kluzké plotny zmáčené deštěm nám dávají pěkně zabrat, cítíme už únavu a těžké batohy nás neúprosně srážejí zpátky. Nakonec zcela vyčerpáni dorazíme k malé dřevěné chatě, útočišti, které má pro nás v této situaci nesmírnou cenu. Je chladno a v chatě nejsou kamna, proto rychle připravujeme na vařičích jídlo, nastavujeme budík, zabalíme se do dek, kterých je tu naštěstí spousta, a usínáme. Je zbytečné připomínat, že jsme celou cestu nepotkali živou duši a to našemu výstupu přidává na dobrodružství a romantice, tedy umocnění prožitků, kvůli kterým sem hlavně přicházíme. V noci je celkem klid, až na Radkovo občasné chrápání, ale ráno vstáváme do bílé mlhy. Navrhuji podívat se dnes jen kousek po výstupové cestě a počkat do zítřka, zda se počasí umoudří. V klidu se tedy nasnídáme a dopoledne vyrážíme nabaleni jak pumpy do mrazivé chumelenice. Přes noc napadlo asi 20 cm nového sněhu a nevypadá to, že by mělo přestat. V kyprých závějích se boříme místy po kolena, ale statečně se jimi brodíme zprava kolem vysoké skály a místy obnažených kamenných polí k nástupu k sedlu Aletschjoch (3630 m n. m.). Nástupní cestu tím považujeme za orientačně zvládnutou a s ulehčením to obracíme zpátky k bivaku. Spartánské ubytování nám po prožitém dopoledni v neskutečné slotě připadá jako naprostý luxus. V chatě si krátíme dlouhou chvíli, hrajeme karty, vaříme jídlo a jíme, nebo jen tak poleháváme a zahříváme se pod dekami. Občas vylezeme ven zabaleni do deky a zkoumáme, zda se mění počasí. Kolem čtvrté hodiny se směrem k jihovýchodu u ústí doliny začíná s kupovitou oblačností něco dít. Mračna se tam protrhala a je odtud vidět dokonce kousek modré oblohy. Vycházíme teď častěji a s napětím sledujeme, zda se atmosférická fronta přibližuje. Chvíli to vypadá, že ano, ale pak si zase nejsme jisti. Teprve kolem šesté hodiny můžeme s jistotou říct, že se průrva v oblacích rozšiřuje směrem k nám. Změny v atmosféře teď nabývají spád, vítr rozčesává mračna všemi směry jako bájný Poseidón vlny svým trojzubcem. Inverze se zvedá a během několika desítek minut, za našeho jásavého řevu, je obloha čistá a jen nad hřebenem se převalují zbytky mraků. Je to zázrak, pobíháme kolem chaty a radujeme se jako malé děti. Kvečeru se ukazuje s posledními záblesky zapadajícího slunce i majestátní vrchol Aletschhornu, který tak vidíme vlastně poprvé. Hotovo, můžeme jít v klidu spát a nabrat síly na zítřek. Probouzíme se do hvězdnaté noci, z bivaku vyrážíme po čtvrté hodině. Sledujeme naše včerejší vyšlapané stopy až k místu, kde začíná prudký svah zakončený sedlem, které již vidíme v blednoucím jitru. Radek tu trochu ztrácí nervy, když se boří do hlubokého sněhu místy až po stehna. Jsem lehčí, takže jeho problémy sice chápu, ale logicky tolik neprožívám. Jen když začne vztekle křičet, že toho nechá a že to prostě dál nejde, se na něj obracím dolů a co nejvyrovnanějším hlasem se zeptám, zda to tedy zabalíme a pojedeme domů. Chvíli nabírá dech, ale když mi začne nadávat, pochopím, že to tak nemyslel a že tedy nejspíš budeme pokračovat. Cesta vzhůru závějemi prašanu je skutečně těžká, sníh povoluje pod nohama, musím občas koleny prošlapat stup a z něho se teprve odrazit k dalšímu kroku. Odměnou je fantastický pohled na okolní vrcholy, které růžově svítí v záři vycházejícího slunce. Ano, také kvůli těmto výhledům sem člověk jezdí a podstupuje takové útrapy. Tyto přírodní krásy zůstávají většině smrtelníků skryty a jen kdo vstane z pohodlí na gauči a odhodlá se prožít své sny, se může dočkat odměny v podobě bezprostředního doteku divoké přírody. Dostáváme se posléze do sedla Aletschjoch (3630 m n. m.), které je zakončeno hřebínkem s ostrou převějí. Za ním obhlédneme celý severní obzor s řadou vrcholů v čele s monumentální trojicí Mönch, Eiger a Jungfrau. Mezi nimi se převalují oblaka jako cáry cukrové vaty, zatímco nebe nad našimi hlavami je zářivě modré. Slunce se rozpaluje a začínám si uvědomovat, že cesta zpátky rozměklým sněhem nebude legrace. Mé pochyby se změní v přesvědčení, kdy pohlédnu vlevo na vzdušný sněhový hřeben, na němž hluboký sníh drží jakoby zázrakem a je jen otázka času kdy začne sjíždět dolů. Směrem doleva od hrany je to ještě legrace, máme šanci se dole zastavit o skály, ale vpravo zeje strmá, několik set metrů hluboká propast až k ledovci Grosser Aletschfirn. „Tak co, jdeme?“, Ráďa za mnou dosupěl na vrchol hřebene a jeho věcná poznámka mě vrací do reality. Ano, s ním to dokážu. Bleskově zhodnotíme rizika jako přijatelná v dané situaci, cestou zpátky uvidíme, co se tady dá dělat. Po krátkém odpočinku pokračujeme nedotčenou sněhovou pokrývkou po levé straně hřebínku a dále přes rozlehlé sněhové plató na předvrchol zvaný Nordostgratkuppe (4087 m n. m.). Trasa na předvrchol není vůbec jednoduchá, jak by se při pohledu zdola mohlo zdát. Při pokusu o přímý výstup se dostaneme do příkrého, zledovatělého terénu zakončeného trhlinou, pod níž musíme traverzovat doleva a vyhledat místo, kde lze trhlinu překonat. Nakonec jsme ale nahoře a po mírném klesání nás čeká již jen závěrečné 100 m dlouhé převýšení vedoucí prudkým, zavátým hřebínkem směrem k vrcholu. Radek tady již jednoznačně „táhne“, prošlapává poslední metry a povzbuzuje mě, když trochu zaostávám pozadu. Nakonec se hlubokým sněhem, křupajícím pod našimi kroky, dohrabeme až na oblý, nedotčený vrchol s malým kovovým křížem trčícím ze závějí. Následuje radostná extáze po prožitém vypětí, jsme úplně sami v srdci hor na druhém nejvyšším vrcholu Bernských Alp! Cestou zpátky se nemohu zbavit dotírající myšlenky na exponovaný hřebínek, který na nás čeká u sedla Aletschjoch. Sníh je tu od poledního slunce rozměklý a na hřebeni jsou již vidět obnažené jazyky míst, odkud pruhy sněhu sjíždí v malých lavinách dolů. Od nešťastného pokusu o přechod hřebene Monte Rosy s Kamzíkem v r. 2003, kdy jsme právě podobným terénem sjeli do trhliny, mám přímo bytostnou hrůzu ze svahů pokrytých takto nestabilní vrstvou sněhu. Ale tady se nedá nic jiného dělat, musíme se stejnou cestou dostat zpátky, protože čekat na noční mráz, který by terén zpevnil, se nám určitě nechce. Ráďa cítí moje obavy a nabízí se, že půjde první. Vysvětluji mu ale, že to zvládnu a že pro nás bude užitečnější, když budu vpředu prošlapávat cestu a on mě bude zezadu jistit lanem. Několikrát zhluboka vydechnu a pouštím se na krkolomnou cestu. Pohled do závratné hlubiny vlevo nutí směřovat kroky napravo od linie sněhového hřebínku, ale snažím se úzkostlivě držet jeho osu tak, abych měl hranu mezi nohama a omezil tak možnost sesuvu a pádu do strany. V mokrém sněhu se místy probořím až po pás, ale trpělivě, i když pomalu, pokračuji dál. Chce to jen stoprocentní koncentraci a dopadne to dobře, uklidňuji se a snažím se udržet tu jedinou myšlenku železnou ukázněností. Uff, konečně je ošemetné místo za námi, napůl sestupujeme a napůl sjíždíme prudkým svahem ze sedla a pak je již další trasa hračkou. V euforii přicházíme k našemu bivaku, další postup je již rutina. Třetí noc v bivaku a cesta zpátky komplikovaná jen ztrátou lana, které nám vypadne z batohu v nepřehledném terénu Mittelaletschgletcheru. Zpáteční cesta přes rozpukaný Aletschgletscher, pod jehož dnem bouří mohutné proudy tajících vod. Znovu se přesvědčujeme, že pokud bude trend odtávání ledovců takto pokračovat, během několika desítek let tu z většiny z nich nezbude vůbec nic. Jezírko Märjelensee je tentokrát plné vody, ale to je spíš už jen legrační překážka, kterou obcházíme po jeho okraji. Úmorná cesta tunelem a úbočím k lanovce, která nám zavírá před nosem. To ale vůbec nevadí, naopak, dáváme si v místní hospůdce pivo, které v parném dni působí blahodárně na naše vyprahlá hrdla, a v klidu čekáme na další interval. Lanovkou dolů, parkoviště, boty dolů z opuchlých a zakrvácených nohou, shodit ze sebe solí prosáklé oblečení a pak jen cesta autem domů, během níž již plánujeme další výstup na příští rok.

Mönch II.

Mönch (4107 m n. m.), 5. – 8. 8. 2011

Jméno Mnich má pro nás s Radkem zcela zvláštní zvuk. Zde jsme v roce 2004 definitivně po několika neúspěšných výpravách ukončili spolupráci s parťáky Mírou, Kamzíkem a Irenou. Výpravu do Bernských Alp tehdy provázela tehdy řada obtíží a nedorozumění, ke kterým se přidala i ohromná nadílka sněhu. Svoji roli sehrála i naše tehdejší nezkušenost, kvůli které jsme výstup přerušili v půlce hřebene a dále jsme se kvůli objektivním i subjektivním potížím nedostali. Možná je na místě poznamenat, byť s jistou dávkou hrdosti a možná i pýchy, že od té doby jsme s Radkem dokázali zdolat všechny vrcholy, na které jsme se vydali. A nebyly to vždy procházky pod modrou oblohou za optimálních podmínek. Tolik menší odbočka k nepříliš vydařené akci. O to víc ale nyní chceme dokázat, jak nás uplynulá léta posílila a jak jsme teď dobří(!) Proto vyjíždíme směrem Mnichov, Interlaken, Grindelwald i navzdory předpovědi počasí, která je na další dny prostě strašná. Celou cestu autem prší, ale to nám dobrou náladu nedokáže zkazit. Pouštíme si již tradičně Waldemara Matušku, kterému jsem na stará kolena přišel na chuť, a jeho písnička Mrholí se stává hitem. Také Árie měsíce je na pořadu dne, a tak zatímco pneumatiky sviští po zmoklém povrchu dálnice a stěrače se snaží odclonit tu vodní záplavu, vnitřek naší ponorky se otřásá sborovým trojhlasem: „Máám vodu ráád…a proto si…na její chlad…tu zvykááám“! Jedeme jako obvykle přes noc, spíme u silnice ve stanu, kousek od Grindelwaldu (1034 m n. m.) odkud ráno, po nezbytném přebalování a vyhodnocování nutného a méně nutného proviantu, vyrážíme směr Kleine Scheidegg (2061 m n. m.). Jde o legendární stanici zubačky a hotelu s terasou, odkud celé generace návštěvníků dalekohledy pozorují lezce snažící se prostoupit bájnou severní stěnou Eigeru (3970 m n. m.). Zatímco se údolím převalují těžké cáry mraků napitých vodou, my se za zvuků kraví zvonkohry brodíme po kolena alpskými loukami v domnění, že si tak zkrátíme cestu. Teprve až když nám nad hlavami přelétne vrtulník, aby se ujistil, jestli ti dva blázni náhodou nepotřebují pomoc, vracíme se raději na cestu a dále již postupujeme spořádaně vyznačenou trasou. Zatímco si Ráďa pod fousy mumlá cosi o nepoučitelných zabedněncích, musím konstatovat, že tentokrát můj nápad s geniální zkratkou neprošel. V Kleine Scheideggu si za drahé peníze kupujeme jízdenku a dále již pokračujeme vláčkem s davem multikulti turistů. Vláček vjíždí do nitra hor a přes stanice Eigerwand a Eismeer nakonec vyústí na Top of Europe, horní stanici lanovky Jungfraujoch (3454 m n. m.). Nezdržujeme se poflakováním v tomto moderním výdobytku civilizace a rovnou zamíříme k tunelu Sphinxstollen, který nás vyvrhuje přímo na vyrolbovanou, 2 km dlouhou stezku vedoucí na Mönchjochhütte (3650 m n. m.), která je nejvýše položenou chatou ve Švýcarsku. Vzpomínáme, jak jsme tu měli před sedmi lety roztržku s jejím správcem, když jsme přespávali v tunelu. Tehdy napadlo přes noc snad půl metru sněhu, a zatímco jsme se jím ráno brodili směrem na chatu, přihnal se zezdola na rolbě a seřval nás jak malé kluky, cože si to dovolujeme okrádat jeho zemi o poctivě vydělané franky ponocováním mimo placené chaty. Měl tehdy trochu pravdu, a tak i když jsme proti němu stáli čtyři chlapi se zaťatými pěstmi a skřípajícími zuby, přestáli jsme to všichni ve zdraví a nakonec na chatě dosáhli jakž takž příměří tím, že jsme na vlastní popud, vybaveni lopatami, vyhrabali chatu ze závějí. Švýcaři jsou zvláštní lidé a nikdy nepochopím jejich xenofobní a ziskuchtivou mentalitu. Jsou schopni pro frank udělat cokoli, člověka odhadují podle bonity, schopnosti přinést jim peníze. Pokud se jim v tomto směru nehodíte do krámu, jsou chladní a odměření. Jejich vzorec chování je určen poskytnutým obnosem. Ovšemže i v jiných zemích se s tímto přístupem můžete setkat, ale nikdy ne v horách, kde i v takzvaně zaostalých evropských státech platí úplně jiné principy založené na přátelství horalů, jejich pohostinnosti a sounáležitosti. Za všechny příhody, které jsme s nimi kdy měli, si nemohu odpustit alespoň jednu. Mladé ženě, připomínám, že Češce, se udělalo při snídani na chatě nevolno a její partner jí chtěl vzít zbytek snídaně, obložené chleby, s sebou na později. To se ovšem setkalo s nepochopitelným odporem obsluhy, která chtěla za tento „nadstandard“ vyúčtovat příplatek 10 franků! Přezíravost a povrchnost „švejcarů“ může být dána z velké míry nepochopením vzniklým z historicky dlouhodobé, geopolitické izolace a určitým pocitem méněcennosti tváří tvář národům s mnohem bohatší kulturou a historií. Přitom nebýt hor, které jsou u nich skutečně nejkrásnější v Evropě, nezavadili bychom o ně nejspíš ani pohledem. Ploužíme se nyní po stezce směrem k chatě, rychlé překonání 1500 výškových metrů zubačkou je znát, každých padesát kroků musíme zastavovat a vydýchávat. Na chatu, usazenou na jihovýchodním úpatí Mönchu, dorazíme v odpoledních hodinách, a tak už se jen ubytujeme a z našich zásob připravujeme na terase skrovnou večeři. Další důvod, proč se na nás dívají Švýcaři svrchu, ale ne každý má na to, peníze nebo žaludek, aby si koupil na chatě byť třeba jen láhev obyčejné vody za 5 franků. Druhý den ráno je počasí pořád stejné, venku chvílemi chumelí a vane silný nárazový vítr. Jdeme se dopoledne podívat na nástupní místo kousek od paty skalní ostruhy, bloumáme a bezcílně klábosíme na široké „dálnici“, rolbou upraveném povrchu, zkoumáme hloubku a kvalitu vrstev napadaného sněhu a snažíme se proniknout zrakem vzhůru přes chuchvalce valících se mračen. Pár chvil nato zase sedíme v jídelně na chatě s několika podobnými zoufalci, kteří tu s námi zůstávají v bláhové víře, že se počasí změní. Mastíme do omrzení karty. Náhle vidím v okně za Radkem, že se šedivé přítmí venku trochu prosvěcuje. Přiskočíme k oknu a skutečně, obloha se mění a mezi rozedranými mraky chvilkami dokonce probleskuje slunce. Podíváme se s Ráďou beze slova jeden druhému do očí; teď, nebo nikdy. Bleskově házíme do batohů základní vybavení, lano, mačky, smyce, expresky a vyrážíme na svah. Počasí zatím drží, ale to se může každou chvíli změnit. Musíme to rychle vyběhnout, ostatně je to necelých 500 výškových metrů. Přes ostruhu pokračujeme podél JV vodorovného hřebene, překrytého navátými převějemi až k prudšímu kousku skalního okraje. Vítr tu zesiluje a vrhá nám do tváří mraky zmrzlého sněhu. Při pohledu dolů za sebou nevidíme žádné následovníky, pouze na „dálnici“ se shlukuje pár černých teček a zřejmě pozorují náš výstup. Lezeme okrajem hřebene brodíce se hlubokým sněhem až pod částečně rozbitý skalní schod, který dále pokračuje nahoru do bílé mlhy prudší sněhovou pasáží. Potkáváme zde dva turisty, francouzského vůdce se svým klientem. Stojí oba nerozhodně na úpatí výšvihu a radí se co dál. Nakonec nám přejí hodně štěstí a obrací to dolů. Vůdce nám ještě radí, abychom byli „velmi ostražití“ na vrcholovém hřebeni, který může být pokrytý převějemi. Překonáváme skalní stupeň, který vede na předvrchol a dále pokračuje doleva odbočující větví hřebene vystupujícího ze SV. Po vstupu do mraků začíná opět sněžit a sněhové vločky víří v prudkém reji. Při pohledu na vzdušnou pasáž úzkého hřebene, vyvátého do jako břitva ostrého okraje, zaváhám a ohlédnu se na Radka. V řevu větru musíme dát hlavy blízko k sobě, abychom se slyšeli. „To dáme, chceš, abych šel první?“, spíš odezírám z jeho rtů, než abych rozuměl hlasu. „To je v pohodě, jdu“, obracím se kupředu a postupuji s maximální opatrností po levé, jižní straně hřebínku, úzkostlivě se vyhýbaje převějím. Vždy zapíchnout cepín do hlubokého sněhu, dvakrát zakopnout špičky maček a znovu, vytáhnout cepín, zajistit a tak stále dál. Mechanické pohyby uklidňují nervy napjaté k prasknutí, strach vybičovává tělo ke stoprocentnímu výkonu. Díky milosrdné bílé tmě nevidíme hlubinu pod námi, na jejímž úpatí, jak víme, zeje obrovská odtrhová trhlina. S Radkem se několikrát střídáme ve vedení, ostrá hrana jakoby neměla konce. Ale už je to tu, hrabeme se závějemi na malou plošinu, odkud již není kam dále stoupat. Jsme sami ve sněhové bouři na vrcholu Mnichu v Bernských Alpách!

Piz Bernina

Piz Bernina (4049 m n. m.) 30.7. – 2.8. 2010

V roce 2009 se náhodou sejdu s Kamzíkem a vyprávíme si vzájemně o našich výstupech. Poslal jsem mu krátce předtím emailem vrcholovou fotku z Matterhornu bez bližšího popisu a na jeho otázku: “Co to je za kopec, ta šmrncka?“, mu po nějaké době odpovídám: “Ále, ňákej Matterhorn, to nebudeš znát..“ Dodnes se musím v duchu smát, jak rychle pak vytočil mé telefonní číslo. Kamzík v té době s nějakými kamarády vylezl na dva čtyřtisícové vrcholy, Liskamm (4527 m n. m.) a právě Piz Bernina, který máme s Ráďou v hledáčku spolu s dalšími, dosud nepokořenými „čtyřkami“. Kamzíkovo bezprostřední vyprávění o úchvatném hřebeni Bianco mě zaujme natolik, že se o jeho zážitek podělím o několik dní později s Radkem a vzápětí je příští cíl naší výpravy jasný. Po loňském „odpočinkovém“ výletu v Julských Alpách tak zase vyrážíme na čtyřtisícovku, tentokrát na Krále východních Alp, jak je někdy, i když ne zcela bez patosu, novináři nazývána. Východištěm naší cesty je obec Pontresina, odkud se vydáváme rozlehlým ledovcovým údolím Roseg k chatě Chamanna da Tschierva (2573 m n. m.). Slunce krásně svítí na úplně vymetené obloze a tak máme spolu s desítkami dalších výletníků možnost vychutnat si báječnou atmosféru ledovcového údolí, které se sem jakoby přeneslo z dálných aljašských lesů. Cestou k chatě vedoucí suťovištěm máme možnost vpravo obdivovat postupně se vynořující vyrcholy Piz Roseg (3920 m n.m.) a Piz Scerscen (3 971 m.n.m.). Posléze se vlevo odkrývá i Piz Bernina s neopakovatelným „nejkrásnějším hřebenem v Alpách“ Biancogratem, který odtud vypadá jako souvislá sněhová peřina pokrývající hřeben z místa nad sedlem Prievlusa až k předvrcholu Piz Bianco (3995 m n. m.), neboli Piz Alv, pokud jej budeme chtít nazývat původním románským jazykem. Na chatě Tschierva se ubytujeme ve volné, menší části winterraumu a pak si do západu slunce užíváme s pivkem v ruce na terase báječné výhledy. Vstáváme ve 3:00, vařím obvyklou dávku zpěněného kafe „smrťáka“ zalitého kondenzovaným mlékem a snídáme sladké produkty našich drahých poloviček. Radek není z mé kuchyně obvykle příliš nadšen, o kávě dokonce dnes prohlašuje, že kdyby si dal víc jak tři loky, nemusel by už, upoután na invalidní vozík, vlastně nikam v životě lézt. Vyrážíme za tmy, pod hvězdnatou oblohou, nástup pod stěnu je dlouhý a únavný. Od chaty vystupujeme šikmo vzhůru po orograficky pravé straně ledovce Vadret da Tschierva a asi po 2 hodinách překonáváme strmý úsek firnu. Trasa je přehledně značena, v problematických místech jsou dokonce na kamenech přišroubované cyklistické odrazky, které ve světle čelovek perfektně ukazují cestu. Během dalšího nástupu v době, kdy už začíná svítat, nás cesta přiblíží mezi dvěma sněhovými kuloáry až pod západní stěnu Piz Bernina zakončenou za úsvitu lesknoucím se ostřím hřebene Bianco. Dáváme si svačinku a obhlížíme spolu s několika opožděnými členy „vláčku“ stěnu nad sebou ústící do sedla Fuorcla Prievlusa (3437 m n. m.). Cesta jde přes odtrhovou trhlinu, obchází skalní bloky na levé straně kuloáru a jistit se v podstatě nedá. Radek sice vytáhne něco, co se podobá sadě maličkých vklíněnců, ale po několika nezdařených pokusech o umístění nejmenšího z nich do neexistující spáry to vzdáváme a snažíme se využít smyce s expreskami. Později se dozvídáme, že tu je ještě jedna nově zbudovaná cesta zajištěná ocelovým lanem, ale nikdo ze spolulezců ji nyní nevyužívá. Lezení po zledovatělé skále není zrovna jednoduché, ale i když se na skalních blocích předháníme se třemi Francouzi, vůdcem se dvěma klienty, nakonec se do sedla s pomocí smycí a několika kruhů a nýtů vyškrábeme jakž takž zajištěni. Poslední desítky metrů vedoucích hlubokým sněhem ke skalnaté věži se snažím vpředu odjistit ledovcovou skobou, ale bez úspěchu. Šroub v nestabilním ledovém podkladu nedrží a tak se jen modlím, aby se Ráďa, kterého teď za ohybem hřebenu není vidět, nedostal do nějakých problémů. Ale teď již stojíme před tím, kvůli čemu jsme sem jeli. Třpytivě oslňující bílá hrana se zařezává do blankytně modré oblohy, nejkrásnější sněhový hřeben v Alpách! Ostrý jako břitva se vine v impozantní linii s převýšením více než 400 m a sklonem okolo 45°. Dále musíme postupovat bez jištění pouze spojeni lanem, takže platí obvyklá zásada: pokud parťák padne vpravo do Švýcarska, rychle skoč vlevo do Itálie. Povrch hřebene je zledovatělý, pokrytý firnem, mačky skřípou po jeho ztvrdlém povrchu. S častými přestávkami, způsobenými zejména mojí dýchavičností, dosahujeme předvrcholu, bílé čepice Piz Bianco, kde se nám otevírá neradostný výhled na sestup do trhliny Berninascharte, dlouhou dobu považované za nepřelezitelnou. A potom již vzhůru závěrečným výšvihem mixovým terénem (sníh a skála) až na vrchol, kde oddechujeme a vychutnáváme úplně osamoceni dosažený úspěch i okolní výhledy z nejvýchodněji položeného čtyřtisícového alpského vrcholu. Obzvláště pohled na blízký Piz Palü (3905 m n. m.) je impozantní. Jsem úplně vyřízený, nejen fyzicky, ale i psychicky, jak na mě zapůsobila cesta dlouhým, exponovaným hřebenem a jen velmi těžko se po krátké přestávce nutím k dalšímu postupu. Na cestě dolů JV hřebenem Spalla si kupodivu svoji nespokojenost vylévám na Radkovi, na kterého celkem nesmyslně několikrát křičím a, světe div se, z nějakého důvodu považuji právě jeho za původce svého splínu z náročné trasy. Asi proto, že tu je široko daleko jediným, kdo uslyší mé nářky a stížnosti. Ráďa to naštěstí ustojí, i když na mě také hodí v odpovědi několik nevlídných slov. Prožité nervové vypětí si žádá svoji daň. Za tuto svévoli jsem ovšem po právu „odměněn“, když v okamžiku kdy máme již na dohled chatu Marco e Rosa (3609 m n. m.), kde hodláme dnes přenocovat, propadám po pás do trhliny skryté pod sněhem. Trčím tu chvíli nešťastně jak zaražený kůl a teprve výbuch smíchu přeruší vzniklé napětí a oba nás vrací do reality. Následujícího dne se ovšem zpáteční cesta přes ledovec Vadret da Morteratsch, rozpukaný četnými trhlinami, také neobejde bez konfliktů a menších různic. Dokonce se i rozdělujeme v okamžiku, kdy máme na variantu trasy různý názor. Objevuji tu ještě v zapomenutém skalním výklenku prastaré nářadí na stavbu dávno neexistující cesty ztracené ve změti skal rozedraných ustupujícím ledovcem a Radka tu dokonce málem zalehne uvolněný viklan. Přesto po mnoha dalších nesnázích, ztrátách a znovunalezeních správného směru ve změti ledu a skal vcházíme do údolí končícího zpěněnou bystřinou vytvořenou tajícím ledovcem. Jsou zde vyznačeny časové úseky zanikajícího ledovce a při tomto pohledu je nám jasné, že pokud bude trend pokračovat jako dosud, do třiceti let obrovitá hmota nejspíš úplně zmizí. Na konci údolí nastupujeme ve stanici Morteratsch na vláček, který nás odváží do Pontresiny, potom na parkoviště a konečně…domů!

Matterhorn

Matterhorn (4478 m n. m.), 1.– 4.8. 2008

Tak je to tady, jedeme na Matterhorn! Velká akce začíná. Matterhorn je kopec, který svým působivým tvarem téměř magicky přitahuje každého, komu není svět hor a horolezectví cizí. Stal se symbolem Alp i mnoha horských spolků, patří mezi nejznámější štíty světa. Z hlediska horolezectví přispívá k jejímu kouzlu pohnutá historie hledání cest na vrchol, plná slavných i tragických okamžiků. Ani se mi tomu nechce věřit, ale uběhlo právě 10 let od okamžiku, kdy na mě tato magie zapůsobila. Přesněji řečeno od mého podzimního sólo přechodu roháčského hřebene v Západních Tatrách. Zážitek je popsán v jiné povídce, ale okamžik, kdy jsem po absolvované akci odpočíval s kolenními vazy zanícenými nadměrným přetížením z výstupu již v bezpečí nížiny a v myšlenkách plánoval velké výstupy, se mi stále vrací na mysl. Jako dnes slyším ortopedy ve Vinohradské nemocnici, jak nade mnou stojí a ptají se: “A co jste s tím dělal?“ Odpovídám, že jenom lezl v horách. „A to si myslíte, že s takovýma nohama jako kvedlačky můžete někam lézt?“ Bylo to tak, asthenický, dýchavičný úředník, který znal sport jen z televize, vstal v r. 1998 od kancelářského stolu a chtěl se ve třiceti letech ze dne na den stát horolezcem. Jak mě tehdy mohlo jen napadnout, že za deset let chci být na Matterhornu? Teď přichází čas se popasovat s historickou ambiciózní výzvou. Každopádně hubený a dýchavičný jsem dodnes, tak uvidíme, jak to dopadne. Po dvou letech jsme tedy opět v Zermattu, v dusném vedru pod úplně modrým nebem se prodíráme ulicemi mezi davy turistů. Hned na začátku mě rozčílí mladá buchta za přepážkou informací pro turisty, když nám podává instrukce způsobem, který se dá s velkou dávkou zdrženlivosti nazvat mdlým a nejasným. Chceme najít kancelář na zakoupení pojištění a asi jen abychom dodrželi starý zvyk, dobrou hodinu a půl bloudíme v tom lidském mraveništi. S těžkými krysami na zádech samozřejmě. Ráďa se dobře baví, když vidí můj výbuch vzteku potom, co bušíme naprosto ztraceni za městečkem na plechová vrata nějaké opuštěné trafačky připomínající kancelář jen velmi vzdáleně. Zato mi ale horlivě pomáhá plánovat, co všechno té švýcarské kačeně provedeme po návratu. Tzv. horské pojištění, které jednorázově pokrývá náklady na případný nouzový odvoz vrtulníkem a následnou lékařskou péči, tak nakonec nezískáváme a rozhodujeme se to dát bez něj. Abychom zajistili nezbytnou aklimatizaci, jdeme jako obvykle pěšky; z Zermattu (1620 m n. m) přes horní stanici lanovky Schwarzsee (2583 m n. m.). Nabíráme zde vodu, protože dál už žádná prý není. Cesta je pořád za nosem nasměrovaným na náš velký Maťák, který se před námi zvětšuje jak v pohádkovém filmu. Procházíme přes širokou kamenitou morénu a přes schodiště s lávkou montovanou z železných roštů přicházíme kolem 18:00 hod k chatě Hörnli (3260 m n. m.). Jak se to lehko řekne a napíše, ale jaká je to dřina vytáhnout ten balík kostí, masa a krve spolu s krysím nákladem o kilometr a půl převýšení! Chatu obejdeme a rovnou stavíme stan opodál na plochých deskách apulského krystalinika, řečeno slovy geologa. Ploché, šedé desky tektonického původu jsou ohrazeny nízkými zídkami postavenými z menších kamenů a tvoří tak přirozenou ochranu stanu proti nepřízni počasí. Nyní je ale krásně jasné počasí, stačíme ještě v záři zapadajícího slunce obdivovat na JV majestátní hřeben Monte Rosy. Temnou masu Matterhornu máme doslova na dosah ruky a musíme hodně zaklonit hlavu, abychom viděli na konec tzv. ramene, kde se povrch prudce svažuje k vrcholu, který tak odsud není vidět. Padá na mě zvláštní posvátná bázeň z bezprostřední blízkosti vysněného obra a v duchu musím násilím tlumit pochybnosti o našich možnostech, když pozoruji příkré kamenité svahy. Jsme unaveni a tak se setměním zalézáme do spacáků. Vzhledem k několikadenní příznivé předpovědi počasí se domlouváme projít si zítra dopoledne na zkoušku nástupní trasu a tím se i trochu aklimatizovat. Druhý den vstáváme v 8:00 hod, v klidu snídáme a obhlížíme nástupní místo, několikametrový zářez s kusem lana v kolmé stěně, který nyní zeje prázdnotou, protože většina lezců vstává ve 3:00 a je už dávno nahoře na skále. Těsně před devátou hodinou se dostáváme k nástupu i my a hned sbíráme první zážitek. Ze stěny totiž právě slézají dva nabušení maníci, a světe div se, dozvídáme se, že výstup i sestup jim trval necelých šest hodin! Stojí pod stěnou, jeden smotává lano a oba si celí rozesmátí sdělují své zážitky. Tak to je studená sprcha pro naše vrcholové ambice, tomuhle se nikdy nejsme schopni ani přiblížit. My budeme považovat za úspěch, když se po zítřejším nástupu ve tři ráno dostaneme ten samý den dolů ještě před setměním. Teď už ale bez větších nesnází překonáváme počáteční výšvih a vyhýbáme se soše Madony na svažité, úzké polici. Dál procházíme okolo dvou kuloárů až k ostrému hřebeni, kde začínají fixní lana. Dál už se to začíná zvedat a je nám jasné, o co tu půjde. Cesta je v moři suti značena sem tam ojedinělými mužiky a je zřejmé, že ve tmě tady může být problém. Už víme, proč někdo říkal, že Matterhorn je jen halda kamení. Nejasnosti zjevně vznikají hlavně při sestupu, kdy sebemenší zaváhání a ústup ze správného směru nás může zavést do strmé východní stěny. Vracíme se zpátky, slézáme s několika rychlolezci, co mají již výstup za sebou, a přemisťujeme se k našemu stanu, kde se věnujeme blaženému nicnedělání, mlsání dobrot z našich velkorysých zásob, opalování a poflakování okolo nástupního místa. Znovu a znovu obdivujeme a s pokornou úctou oceňujeme závratnou rozlehlost mohutné východní stěny, smělý sklon hřebene Hörnli nebo prudký výšvih spodní Moseley plotny, nad kterou spíš tušíme, než vidíme, chatu Solvay. Večer posedáme na terase a s plechovkou příšerného europiva Heineken v ruce sledujeme opozdilce, kteří se i přes tuto pokročilou hodinu zoufale vracejí na pevnou zemi. Ke spaní se ubíráme před setměním, chvíli poté co rudožhnoucí sluneční kotouč zmizí severním hřebenem majestátního M. Nervy máme napjaté k prasknutí z očekávání velkého zítřku. V polospánku náhle vnímám hlasy, které ozvěna vrací jakoby z veliké dálky: “Markůůů…Markůůů!“ A znovu a znovu zoufale a naléhavě:“Markůůůůů…“. Výkřiky přicházející jakoby z jiného světa se ozývají v nočním tichu z východní stěny. Po nekonečně dlouhé době odpovídá volání unavený, skomírající hlas: “Cooo?“ „Markůů, našel jsem cestuuu!“ „Já už nemůžuu..“,druhý hlas se zlomí a jakoby uhasíná v nekonečnu. Naskakuje nám husí kůže z představy, co ta dvojka tam nahoře prožívá. V tuto chvíli jim žádná moc tohoto světa nedokáže pomoci. Nakonec cestu nalézají, jak vyplývá z jejich přerývané, postupně zanikající rozmluvy, ale nám to klidný spánek nepřinese, spíš naopak. V půl třetí ráno vstáváme rozlámaní a naše pokora se blíží pocitu, při kterém by naším zadním otvorem neprošel ani korálek. Je absolutní tma a nad námi pableskují myriády hvězd. Na chatě ještě všichni spí, v mrazivém tichu jen občas zašelestí lehký závan větru a my v rychlosti snídáme horké kafe a sladký koláč, oblékáme se, do batohu házíme jen nejnutnější věci a vyrážíme na známý úsek cesty. Začátek je v pohodě vidět za svitu čelovek a právě si začínám říkat, že to přece jen nebude tak zlé, když vzápětí mé nadšení tlumí Radek, který se na mě zezadu osopí, když u jednoho mužika spletu směr. “Marťas, ty jsi fakt úplně mimo, tohle prostě teď nemůžeme dělat!“, syčí na mě vztekle a musím se v tu chvíli podřídit jeho paměti i orientačnímu smyslu. I jeho jistota se ovšem postupně vytrácí a najednou stojíme na místě, kde pochybná stezka končí v moři skal. Tápeme okolo paprsky čelovek, ale všude jsou vidět jen souvislé hromady suti, plotny a výčnělky skály. Hluboko pod námi vidíme blikající světýlka proslulého vláčku horolezců, jak vyráží z chaty a stoupá za námi. Budou tu co nevidět a to je právě to, čemu se chceme vyhnout, tlačenici na stezce. V černočerné tmě se rozhodujeme rozdělit se a zkusit najít cestu každý na vlastní pěst. Po několika minutách vidím ale, že je zle. Dostal jsem se do nějaké spáry a nad ní teď visím za konečky prstů na téměř kolmé plotně. Mám co dělat, abych se zpocený a zadýchaný vrátil na místo, kde se dá jakž takž usadit. Voláme na sebe s Radkem, který je na tom podobně, snažím se ho navést k sobě a teď tu nešťastně sedíme vedle sebe jako „dva havrani na bidle“ a neodvažujeme se hnout. Přes všechnu bídu a hrůzu z přestálého okamžiku se musíme oba potichu smát, jak tu teď čekáme, než nás vysvobodí příchozí zdola. A ti už jsou tu, slyšíme úsečné hlasy, skřípavé kroky na skále a sem tam cinknutí výstroje, odhadem podle sluchu asi 10 m nad námi. Odhodlám se a volám nahoru do tmy: “Hey, is this the right way to Matterhorn?“ Odpovídá mi ihned hluboký bas vůdce, přicházející jakoby z nitra hory: “YES, THIS IS THE RIGHT WAY.“ „Are you sure?“, žbleptnu ještě úplně zbytečně a ihned slyším zvučné zaklínadlo neviditelného pána hor: “I AM HUNDRED PERCENT SURE!“ Téhle příhodě se později ještě mnohokrát zasmějeme, ale tehdy nám tato slova pomohla z neskutečné šlamastyky. Jednak se nám po hlasu a posléze podle svitu čelovek „vláčku“ podařilo dostat na správnou cestu a také jsme se spolu s ostatními necítili již tak děsivě ztraceni v nekonečné prázdnotě. Další trasa nás vede přímo po hřebínku, kde jsou místy konopná fixní lana, a pak později spíše po jeho levé straně. Ve vyšších partiích ale následuje několik úhybných manévrů pod věžičkami a napříč rozbitými svahy. Správná cesta ale není vůbec patrná a tak postupujeme dále kamenolomem žuly a krystalické břidlice v závěsu za prvolezci. Za námi se klikatí skupina asi třiceti lidí, někteří nás předhánějí a tak nás svítání zastihne někde uprostřed rozptýleného „vláčku“ na fixech hrany hřebenu nad II. kuloárem. Poprvé tak máme šanci pohlédnout do závratné hlubiny severní stěny a věru, na některých vzdušných místech hřebínku nám není úplně do zpěvu. Pod chatou Solvay na spodních Moseley plotnách předháníme skupinku mladých kluků, kteří se zde zdržují jištěním a náš postup kvitují obdivným: “Viděli jste ty dva Čechy? Lezli to bez jištění. A my se tady z toho můžem pos..!“ Terén je v těchto místech označován za III. st. UIAA, ale dá se to zvládnout úplně v pohodě s trochou opatrnosti na rozdrolené skále plné chytů. Musíme jen dávat pozor na uvolněné kameny, které tu a tam prosviští kolem nás s rychlostí vystřelené dělové koule. Sám dostanu jedním projektilem do ramene a také do helmy, naštěstí bez vážnějších následků. Chata Solvay je maličký srub přilepený na skále nad hlubinou severní stěny. Uvnitř je pouze několik paland a na nich staré deky. Je skoro 10 hodin a začínám být nervózní, že nestíháme. Házíme do sebe nějaké müsli tyčinky, spláchneme je vodou s vitacitem a chystáme si výstroj k dalšímu postupu, sedáky, lano, mačky. Další úsek cesty vede po horních Moseley plotnách jištěných sem tam několika nýty či borháky. Zde se již pečlivě jistíme, i když si nás nějaký „rychlolezec“ vracející se z vrcholu přískoky jako kamzík, pohrdlivě měří. Na spodní Červené věži se nacházejí první tlustá konopná lana, o kterých jsme slyšeli tak často vyprávět. A zde nastávají první problémy, neboť někteří to vpředu nedávají a vzniká tu skutečná zácpa. Čekáme vždy několik desítek minut, postoupíme několik metrů a zase čekáme. Nad námi se nachází převis, pověstné Rameno, za který není vidět. A právě odtud se najednou ozve nelidský křik, jakoby řev týrané osoby, podle hlasu zjevně ženského pohlaví. Kdo z vás kdy slyšel kvičet prase strachy před porážkou, tak to je přesně ono. Vlasy se nám ježí z něčeho, co nevidíme a nemůžeme nijak ovlivnit. Mezi naší skupinkou vznikají nejrůznější dohady, někteří se domýšlejí, že tam ta ženská snad rodí! Po chvíli se nad hřebenem objevuje vrtulník z Zermattu, ale zase mizí za Ramenem. Zanedlouho křik utichá, vrtulník odlétá a naše skupinka se pomalu hýbe kupředu. Ale čekáním jsme tu ztratili víc jak hodinu! Při přelezu Ramene nad spodní Červenou věží mě potkává menší nehoda v podobě uvolněného skla mých dioptrických brýlí, které mizí nenávratně v hlubině pod námi. Pod horní Červenou věží musíme opět čekat a čas teď běží přímo závratně rychle. Navíc se v této části trasy tvoří orograficky podmíněný mrak vznikající kondenzací vzdušné vlhkosti při východní závětrné stěně. Chvílemi se tak ocitáme v bílé mlze a ztrácíme lezce před námi. Připojili se teď k nám nějací Poláci, dva z nich lezou snad v teplákách a obyčejných pohorkách, nemají ani pořádné lano a ani nepůsobí příliš jistým dojmem. Pomocí tlustých fixních lan nad Ramenem se dostáváme na poslední skalní stupeň na horní Červené věži a tento krátký a mírně převislý úsek nám dává pěkně zabrat. Začíná tu fičet nepříjemný vichr, sedíme spolu s Poláky přikrčeni za velkým balvanem a chystáme se vyrazit za předchozí skupinou na poslední úsek, strmou a šikmou plošinu zvanou Střecha, pokrytou souvislou vrstvou sněhu a ledu. Je nám teď trochu líto, že jsme si s sebou z pohodlnosti nevzali cepíny. Radek tady začíná mít problémy s dechem, kašle a stěžuje si na píchání v prsou. Nemůžeme si teď dovolit zaváhat, proto jsem na něj trochu přísnější a oplácím mu tak službu zdola, kdy jsem liknavostí ztratil cestu, a také ho teď podobně drsným způsobem vracím do reality. Teď nesmíme zaváhat! Potíže nám působí i tři Poláci, kteří mají nedostatečné vybavení, bojí se jít dál a chtějí se připojit na naše lano. To ale tvrdě odmítám, v těchto podmínkách jakákoli charita zavání průšvihem a cestou do márnice. Cítím, jak mi převzatá odpovědnost za poslední metry výstupu dodává nadlidské síly, takže vůbec nevnímám únavu a Radka, ztěžka dýchajícího, se snažím táhnout nahoru. Náhle se z mlhy těsně vedle mě vynořuje tmavá nehybná postava. Je to bronzová socha svatého Bernarda, zasazená do svahu těsně pod vrcholem. Mlha se tu trochu trhá, je vidět západním směrem na široširý obzor lemovaný bílými vrcholky, ještě pár kroků prudkým srázem a… Jsou čtyři hodiny odpoledne a my jsme tady, na vrcholu hory hor, magického Matterhornu!

Dufourspitze

Monte Rosa – Dufourspitze (4634 m.n.m.) 6.-11.7.2006

 

V tomto roce chceme s Radkem napravit nešťastné události z nedokončené výpravy před 3 roky, kdy jsme ve dvou spolu s Kamzíkem při pokusu o travers přes čtyřtisícové vrcholky MR skončili v trhlině na italské straně a nakonec v nemocnici v Aostě. Po loňském úspěchu na Mont Blancu nám stouplo sebevědomí, a tak po úspěšné aklimatizační anabázi na Hochtoru v Ennstalerských Alpách (2369 m. n. m.), jehož vrcholu jsme podle slov chataře z Hesshütte toho roku dosáhli v extrémních závějích jako vůbec první, vyrážíme opět směrem Walliské Alpy.

Monte Rosa je skupina, kterou tvoří deset, podle některých autorů jedenáct vrcholů, všechny převyšující hranici 4 000 m n.m., z nichž Dufourspitze, neboli Monte Rosa, je nejvyšší. Skupina je jádrem Walliských Alp a vedle Mont Blancu je to druhý nejvyšší masiv Alp. Rozprostírá se podél švýcarsko-italské hranice, osm vrcholů leží na italském území. Vyjíždíme večer a s menší přestávkou jsme v dopoledních hodinách v Täsche, středisku, odkud se do Zermattu dostáváme vláčkem. Městečko Zermatt leží na jižním konci údolí Mattertal, které je jedním z bočních větví velkého údolí Rhôny. Zvláštní pocity mě jímají, když opět po třech letech vidím známé panorama s neopakovatelnou siluetou Matterhornu.

Vyrážíme jako obvykle s plnou polní a pěšky, protože se chceme aklimatizovat, směrem ke stanici lanovky Rotenboden. Počasí je krásné, slunce vytrvale svítí, ale jsme dlouhou cestou tak unaveni, že brzy odpoledne stavíme v údolí na pasece u lesa stan a ještě před setměním zalézáme ke spaní.

Druhý den vystupujeme podél zubačkové dráhy až k jejímu konci, samotnému vrcholu Gornergratu (3130 m.n.m.), kde je umístěna vědecká pozorovací stanice. Po krátkém odpočinku slézáme z hřebenu k ledovci Gornergletcher a přes jeho hrubý a rozpukaný povrch postupujeme cestou značenými sporadicky tyčemi kolem ledovcového jezera na samotný nástup hřebene, na kterém zdálky vidíme chatu Monte Rosa Hütte. Cesta vede hrubým, prudce se zvedajícím suťovištěm po hřbetu ledovcové morény podél ledovce Grenzgletcher a začínám toho už tady mít docela dost. Ráďa je daleko přede mnou a občas na mě počká, ale já mám pocit, že mě těžký batoh zatlačí do země. Vzhledem k omezeným finančním možnostem jsem musel vzít letos zavděk batohem čínské provenience o objemu 70 L, jehož úzké popruhy mi snad za chvíli amputují v ruce v ramenou. Do objemného batohu se vejde také víc věcí, a tak s sebou táhnu nejen proviant pro menší rotu vojáků, náhradní plynovou láhev do vařiče, náhradní oblečení pro další dva neexistující parťáky, ale třeba i karty a dokonce i šachy(!). Ty se mnou Radek také skutečně několikrát hraje, ale spíš z útrpnosti, že se s tím krámem tahám, než ze skutečného zájmu.

Přes všechny uvedené obtíže ale nějakým zázrakem doklopýtám k chatě, která se zvedá na skalnatém ostrohu nad ledovcem. Na chatě stihneme kromě dvou piv i závěr mistrovství světa ve fotbale, kdy v penaltovém rozstřelu Trézéguet nedává a Itálie se stává mistry. Rozhodujeme se nepřespávat na chatě, ale vystoupat ještě výš, abychom měli příští den snazší výchozí podmínky k výstupu na vrchol. Předpověď je optimální, ale když mě po opuštění chaty udeří odpolední slunce přímo do očí, mám pocit, že se mi hlava rozskočí a nohy vrůstají do země. Zpočátku se nedokážu přinutit udělat pár kroků a pranic mě nezajímají okolní nádherné výhledy na hřeben walliských Alp v čele s nezapomenutelnou siluetou Matterhornu. Neboli „Maťáku“, jak jsme mu již tehdy začali říkat. Usilovně přemáhám touhu se někde posadit k odpočinku a snažím se kymácivým krokem pod tíhou nevděčného nákladu na zádech sledovat Radka, který jde přes skaliska „Untere Plattje“ po úzké stezce suťovitým žlabem asi 20 m přede mnou a jestli dobře vidím, tak podobné obtíže ani zdaleka nesdílí. Právě mi ukazuje na vysoký skalnatý ostroh „Auf´m Felsen“ tyčící se pěkný kus cesty před námi nad sněhovým svahem, a odtud dále vlevo na „Obere Platje“ (3250 m n. m.), skalnatou plošinu, na které dnes hodláme přenocovat.

Slunce už se chýlí k západu za hradbu hor, když se konečně vyškrábeme k plochému skalnatému ostrůvku obklopenému sněhovým polem. Je zde postaveno několik bivaků, kamenných ohrádek na plochých rulových balvanech a na jedné z nich konečně rozbalujeme nádobíčko. Jak tyhle okamžiky miluju! Shodit ze zad protivnou krysu a vnímat okamžik, kdy máte pocit, že musíte vzlétnout. Postavit stan, připravit karimatku se spacákem a po této nezbytné přípravě se věnovat již jen příjemným činnostem. Připravit jídlo a pořádně se nadlábnout, připít si vizourem z příruční lékárničky a potom jen tak sedět a pozorovat okolní divokou scenérii jak se pomalu halí do náruče noci a na nebi se rozsvěcují myriády hvězd. Nikde jinde než v Alpách není na nebi vidět tolik hvězd! Budík nastavujeme na třetí hodinu ráno, a když začne pípat, zprvu myslím, že mě šálí sluch. Vystrčím hlavu ze spacáku, mžourám do mrazivé noci a ptám se v duchu sám sebe už snad posté, proč tohle člověk dělá? Edward Whymper, pokořitel Matterhornu a jeden z nejlepších britských horolezců přelomu 19. století dal na otázku proč na ty vrcholy vlastně „ti šílenci“ lezou jedinečnou odpověď: „Protože tam prostě jsou!“ Ano, je v tom cosi nevysvětlitelného až magického, člověk potí krev, leckdy strádá žízní, hlady, překonává útrapy a nebezpečí, užírá se steskem po domově a svých nejbližších ve chvílích naprostého vyčerpání i pocitu osamocení tváří v tvář obrovské síle horstva. Sám si během cesty v některých okamžicích kladu otázku, proč jsem sem vůbec přišel? Ale sotva vylezeme na vrchol, zaplaví nás vlna hormonů štěstí. V té chvíli se nacházíme v opiovém snu, pocitu, který nelze srovnat s ničím jiným a kvůli kterému jsme ochotni to všechno podnikat znovu a znovu. A když přijedeme domů, s obolavělýma nohama, spáleným obličejem tak, že z něj visí cáry kůže, leckdy i loupající se kůží na omrzlých konečcích prstů s, za pár dní už nás zase jímá neklid, pátráme prstem na mapě, hledáme na internetu, kam že to tedy pojedeme příště.

Teď se ale musíme soustředit na dnešní výstup. Obloha je stále plná hvězd a také dnešní předpověď slibuje krásné počasí. Navlékáme si patřičně odlehčené batohy, vše nepotřebné necháváme ve stanu a za svitu čelovek se vydáváme po nezřetelné kamenité stezce, lemované tu a tam několika kamennými mužiky. Podotýkám, že jsme plni optimismu a sebevědomí, jací jsme to borci, a jak nám všechno vychází. Jak jsme stále ještě naivní a nezkušení!

Před rozbřeskem přicházíme na okraj ledovce Monte Rosa Gletcher, kde si nazouváme mačky a dále pokračujeme navázáni na laně. Východ slunce nás zastihuje na jiskřivé pláni v poloze dvou bezradných brouků potápníků, co si při přeletu z jedné tůně do druhé spletli hladký povrch ledovce s vodní hladinou, dopadli na krovky a vytrženi ze svého živlu teď zmateně víří a pátrají po další cestě. Ta se totiž v podobě nezřetelných stop ve sněhu postupně ztrácí, až teď zmizí docela a my nejenže nevíme, kde jsme, ale nedokážeme se ani zorientovat, abychom mohli pokračovat. V rozlehlém a nepřehledném terénu se točíme několikrát dokola, a když v dálce zahlédneme na úpatí svahu „stopy“ ve sněhu, spěcháme k nim boříce se po kolena, ale vždy jde o optický klam, většinou se jedná o pravidelně přerušovaný otisk dráhy, kterou za sebou zanechává koulící se kámen ze svahu. Problémem je, že vlastní vrchol Dufourspitze a celý hlavní hřeben je zakrytý mohutnou muldou, zvedající se před námi ze sněhového plata. Zatímco tu bezúčelně bloumáme a ztrácíme tak drahocenný čas, slunce postoupilo na azurové obloze a sníh začíná měknout. Každý krok je utrpení, boříme se místy po stehna a stále častěji se musíme střídat v prošlapávání cesty. Navíc hrozí, že se každou chvíli propadneme do některé z trhlin, které tu jsou schovány pod sněhovým příkrovem. Nejhorší je ale pocit bezmoci, že už se dnes nahoru nepodíváme. A dostaneme se vůbec zpátky? Na rozlehlém platu jsme úplně ztraceni a tato otázka se nám začíná neodbytně vkrádat do mysli. Rozhodujeme se ještě k zoufalému kroku, vylézt kolmo na muldu a na jejím vrcholu se pokusit zorientovat. Po několika desítkách vystoupaných výškových metrů musíme ale tento pošetilý nápad přehodnotit. Terén se zvedá tak, že za chvíli jsme v ledovém svahu o sklonu 60° a když narazíme na rozevřenou trhlinu, jejíž okraje se nám bortí pod nohama, zkoprnělí strachy zařazujeme zpátečku a nakonec děkujeme „duchu hory“, že jsme toto intermezzo přežili bez úhony.

Obracíme se zpátky, dolů!, to je teď naše jediná utkvělá myšlenka. A tak se znovu brodíme řídkým sněhem, který má konzistenci zcukernatělého medu, klopýtáme, padáme a opět vstáváme, než jsme znovu ve spásných skalách. Odtud již vidíme známé tvary a za chvíli jsme opět u našeho stanu. Za celou dobu nezahlédneme jediného človíčka, což nás na chvíli nechává na pochybách, zda jsme na správné cestě. Ale skalní bivaky mluví jasnou řečí, až potud jsme šli po výstupové trase. Až posléze, nad naším bivakem, jsme museli uhnout příliš doleva.

Užíváme si nádherné odpoledne, svlékáme propocené svršky, opalujeme se, koupeme v rozvodněných potůčcích, které se řinou všude okolo z tajícího sněhu. A samozřejmě vaříme a cpeme se dobrotami: těstoviny, ostré omáčky, paštiky, sýry, klobásky, müsli tyčinky. Najednou zapomínám na útrapy, se kterými jsem to sem všechno vynesl. Zabydlujeme se na našem ostrohu; ložnice je v místě postaveného stanu, vytáhneme si spacáky na malou plochou římsu rozpálenou sluncem, kde máme „terasu“ a tady se válíme, opalujeme a mastíme do omrzení karty. Občas se zajdeme osvěžit do „koupelny“, proudu vody z tajícího sněhu vyvěrající ze skal. Dodnes vzpomínám na tu báječnou atmosféru, sami dva v záplavě oslnivého slunce uprostřed nekonečných sněhových plání nebetyčných hor. A i když byl výlet na Monte Rosu jedním z nejtěžších, co jsme kdy podnikli, občas s nadsázkou vyprávím, jak jsem na této jediné výpravě přibral, zatímco na všech ostatních ze mě vždycky potom padají kalhoty. Také druhou noc prožíváme v klidu s jednoznačným přesvědčením, že zítra to na druhý pokus musíme dát.

Druhé ráno je navlas podobné včerejšímu; vstáváme ve tři hodiny a po malé snídani vyrážíme pod oblohou plnou hvězd. Tentokrát hluboko pod námi vidíme blikající světla čelovek lezců, co právě opouštějí chatu Monte Rosahütte. Jdeme pomaleji, trasu směřujeme doprava podél muldy Sattedohle a podvědomě se co chvíli ohlížíme, co na to naše „bludičky“. S ulehčením kvitujeme, že kopírují naši cestu a jsou stále za námi. Postupujeme nad sněhový kotel na místo, odkud jsme včera pokračovali rovně, ale nyní směřujeme mírně vpravo, k mírně nakloněnému platu Satteldohle, které leží pod úbočím padajícím ze sedla Sattel. Vychází slunce a stejně jako včera zaplavuje okolí svým oranžovorůžovým svitem. Vpravo stále vidíme mohutný masív Liskammu, vlevo před námi se na konci hřebene objevuje vrchol Nordendu. Zdola nás dohánějí tři lanová družstva a také několik jednotlivců. Spolu s nimi v závěsu překonáme lehkou okrajovou trhlinu a sněhovým svahem vystoupíme na sedlo Sattel (4359 m n.m.) mírně vlevo od jeho nejnižšího bodu. Nad sedlem začnou obtíže přibývat. Odtud se stoupá zledovatělou hranou firnového hřebene, následně zvětralými skalami na skalní hrb a na předvrchol. Zatají se nám dech, když před sebou uvidíme majestátní zledovatělou homoli, přes kterou se máme dostat na předvrchol. Tady stačí jediný chybný krok a tradá, po skluzavce pěkně až někam mezi séraky dolů. Nejsme sami, kdo zde váhá. Jeden z osamocených horolezců, je to Angličan, se nás dokonce ptá, zda se může připnout k nám na lano, což zdvořile, ale kategoricky odmítáme. Vidím ho, jak se odevzdaně obrací a sestupuje dolů.

Právě ve chvíli, kdy si říkám v duchu, jestli by nebylo nejlepší ho následovat, uslyším Radkovo: „Tak jdeme, ne?“ Tváří se tak lhostejně a nevyzpytatelně, že v první chvíli nevím, zda to myslí vážně a jestli se nakonec jeho výzva netýká pobídky k cestě dolů. Ale když bere cepín a pevným krokem začne zasekávat mačky do zledovatělého povrchu směrem nahoru, je to jasné. Opatrným traverzem se dostáváme přes ošemetné partie a nahoře na skalách si otírám studený pot z čela z přestálého nebezpečí. Tak tady by nám jistící lano pranic nepomohlo, kdyby jeden uklouzl, byla by to jízda jako v tobogánu. V těchto případech je jištění navzájem spojeným lanem problematické, poměr pravděpodobnosti mezi zachycením uklouznuvšího parťáka nebo jeho stržením s následkem pádu obou, je tak jedna ku jedné. Ale bez stoupacích želez a bez krumpáčů by to nešlo ani náhodou. A ledovcové skoby v té době ještě nemáme.

Postupujeme dál přes věže a skalní bloky po hřebenu, ze které vidíme na italskou stranu; nejvýše položená chata v Alpách Capanna Margherita na vrcholu Signalkuppe (4554 m n. m.) je před námi jako na dlani. Sestupujeme ze hřbetu do rozsedliny a zde nás čeká ještě jeden šokující zážitek; Radek, který zrovna po hřebeni leze za mnou, vykřikne, a když se ohlédnu, ztuhne mi krev v žilách. Obrovský kámen, po kterém právě postupuje, se uvolní jako viklan a začne se s ním sesouvat. V první chvíli to vypadá, jakoby na kameni chtěl létat. Naštěstí se mu podaří zachytit, a zatímco kámen s rachotem mizí v hlubině, ukazuje zdvihnutým palcem, že je vše ok. Z rozsedliny pak prudce zprvu po firnu, později ve skále krátkým komínem, dosahujeme vrcholu.

Vrchol tvoří malé skalisko s křížem a okupuje ho skupina pěti Italů, kteří přišli z italské strany od Margherity před námi. Ve chvíli, kdy se snažíme pořídit vrcholové foto a vyhýbáme se jim, co to jde, uklouznu na hladkém balvanu a mačkou si skoro ukopnu lýtkový sval. Zbytek cesty dolů je pak pro mě dost složitý, jak kvůli svalovému zranění, tak i vzhledem k totálnímu vyčerpání, kdy si na některé momenty zpáteční cesty vůbec nevzpomínám. Ráďa později tvrdí, že jsem si půlku cesty monotónně zpíval, ale já si z mrákotných okamžiků moc nepamatuji. Každopádně šlo o jeden z nejnáročnějších výstupů, co jsme kdy podnikli, a předchozí den strávený povalováním na skále se nakonec ukázal být klíčovým k načerpání sil a tolik potřebné aklimatizaci.