Rubrika: Ostatní vrcholy

14-17.8.2025 GrossVenediger (3662 m.n.m.)

Někdy v polovině minulého roku napadá Martina a Radka, že už je čas, abych se také stal pravým chlapem a nabízí mi společný výstup na 4. nejvyšší horu Rakouska Grossvenediger. Já v té době, už skoro dvojnásobný otec, nepřemýšlím ani na minutu a rázem nabídku přijímám, bez toho, aniž bych věděl, jak je hora vysoká, náročná atd. Každopádně od té doby jsem na akci i název hory, úplně zapomněl a to se mi až do úplného odjezdu stalo ještě asi třikrát. Naštěstí mi táta naším společným nákupem mých prvních vysokohorských bot výlet dost jasně připomněl a od té doby už jsem se na horu začal soustředit a různě jí skrze videa na internetu a články studovat.
Vzhledem k tomu, že to je moje první hora nad 3000 m.n.m., neobejde se můj odjezd bez jistých komplikací. Rodiče Báry sice nejprve mají z nápadu na výlet do Rakouska radost, ale jakmile se dozví, že se nejedná o lyžařské středisko, ale, že budu lézt po ledovci, jejich nadšení značně opadne a když pak i Báru s horou více seznamuji, přichází dlouhá debata o tom, zda je výstup bezpečný a zda je to vhodné když máme malé děti. V ten moment pro mě začal mít výstup i trochu jiný než ryze sportovní význam a cítil jsem, že obhájit si to, že prostě pojedu je víc než důležitý, pro mě jako pro chlapa.
Ve čtvrtek ráno volám ještě tátovi a spolu dáváme dohromady obsah mých IKEA tašek (batoh nemám – půjčuji si ho od mámy). Sraz máme v 10:00 na Proseku. Jsem tam samozřejmě jako první s 20 minutovou rezervou, kdyby se po cestě něco stalo. Radek s Martinem se dostavují na místo setkání s lehkým skluzem. Na ulici se ještě loučíme s mámou a chvíli po 10:15 vyjíždíme směr jezero Attersee, kde kluci naplánovali koupání. Během jízdy Martin pouští svůj výběr českých skladeb, kterými samozřejmě dominuje, kdo jiný než Ivan Mládek. K jezeru přijíždíme zhruba ve 14 hod., parkujeme auto a jdeme na místní pláž. Voda je neuvěřitelně čistá a relativně teplá. Koupání prokládáme burgerem a pivem. Je to naprostá pohoda. Po asi dvou hodinách odjíždíme a čeká nás ještě zhruba čtyřhodinová jízda do městečka Matrei in Osttirol, kde máme objednaný apartmán na první noc. Hned při příjezdu zjišťujeme, že Martin objednal dva apartmány, nebo spíše dva byty nad sebou, každý se svou terasou. Po tom co to Radek vidí, jen odevzdaně zvolává: „Který blázen to objednal?“. Každopádně to ničemu nevadí, trochu prostoru a luxusu navíc nám určitě neuškodí. Chvíli po 20:00 se jdeme projít s plánem nakoupit nějaké to pivo na večer, když vtom zjišťujeme, že naprosto vše, včetně benzínové pumpy má už dávno zavřeno. Chvíli už to vypadá, že půjdeme spát o chlebu a vodě a že Martin, který si neustále stěžuje na hlad, bude večeřet chleba se syrečky, kterými se ho Radek snaží pravidelně uklidňovat. Chvíli ještě přemýšlíme, jestli půjdeme do 20 minut vzdáleného obchodu s EKO produkty, který má údajně otevřeno 24h denně, ale nakonec i to padá. Cestou zpět do apartmánu naštěstí nacházíme otevřenou stylovou restauraci Wirtshaus & Restaurant Alte Mühle. Sice už nevaří a zavírají ani ne za hodinu, ale každý ještě stihneme v rychlosti dát tři piva. V této restauraci také obdržíme informaci o tom, že nedaleko by měla být ještě jedna hospoda, otevřená až do 24:00. Chvíli před 22:00 se tedy zvedáme a dorážíme do druhé hospody Gasthof Cafe Sonne, kde sedíme až do zhruba 1:00 ráno. Při odchodu nás ještě napadá, zda nezajdeme do nedalekého music clubu, ale to se po zralé úvaze(!) všemi zúčastněnými zamítá.
Druhé ráno již přejíždíme na parkoviště, kde necháváme auto. Balíme si batohy a vyrážíme směrem na 6 hodin vzdálenou chatu Neue Prager Hütte. Cestou se ještě stavujeme v restauraci ve Venedigerhaus na polévku a pivo, ale jinak se nezdržujeme. Po asi dvou hodinách chůze po rovině, přichází stoupání, dlouhé a zdánlivě nikdy nekončící. Martina to očividně vysiluje, což dokazuje relativně častými pauzami, poté občasnými nadávkami a nakonec komentáři, že na chatu vyleze, ale na vrchol ať s ním nepočítáme. U Radka se ujišťuji, jestli je to u něj běžné a jsem ujištěn, že vše je v normálu, až na tu rezignaci výstupu, to se prý nestává a ještě možná nikdy nestalo. Po zhruba čtyřech hodinách docházíme do Alte Prager Hütte. Radek s Martinem mi chtějí ukázat onu chatu, kam se před mnoha lety ukryli před nepřízní počasí a přespali v ní, ale z chaty je muzem a přístup do ní nám je tedy odepřen. Od této chaty jdeme ještě zhruba hodinu a pak odděleně docházíme do chaty, v které máme strávit následující dvě noci. Já docházím jako první a směřuji hned na bar, kde si půjčuji 10 EUR od cizí milé paní a platím pivo, kterým pak kluky u chaty vítám. Martin vypadá i zní rozhodně, že na vrchol zítra nejde a že počká na chatě. Naposledy, kdy připustí, že by přeci jenom na vrchol vylezl, je chvíle kdy si Ráďa málem zvrtává kotník v místních chatařských dřevácích, které máme všichni neochotně na nohou, ale jakmile se ukazuje, že je Radek s nohou v pohodě, Martinova rozhodnost o nevýstupu se vrací. V té chvíli nám každopádně dochází, že zcela jistě největší nebezpečí hrozí při chůzi v těchto dřevácích, zvláště pak na kamenitém podloží před chatou, kde se kotníky podlamují opravdu do závrativých pozic.
Radkovi i mně začíná být pomalu jasné, že na vrchol půjdeme následující ráno sami. Večer se ještě posilňujeme teplou večeří o 3 chodech i pár pivy a brzy, asi po 21 hodině jdeme spát. Nejspíš vlivem nadmořské výšky nemůžu absolutně usnout a jen se vrtím ze strany na stranu. Ráďův silný a velmi táhlý chrápot mi v usínání také nepomáhá. Tedy když nám pak všem v jednu chvíli začnou ve 4:30 zvonit budíky, je to pro mě jako vysvobození. Za zhruba 15 minut jsme s Ráďou připraveni před chatou, kde se ještě posilňujeme tyčinkou a čajem a pak už se zařazujeme za jednu ze skupin a s čelovkami chvíli před 5:00 ráno vyrážíme směr vrchol. První hodina cesty je kamenitá a vybavení tedy ještě necháváme na zádech. To se mění, když narážíme na začátek ledovce. Poprvé si na sebe oblékám mačky, sedák a s Ráďou se společně navazujeme. První pocity jsou nádherné, opravdu euforie. S mačkami se mi jde náramně a pocit, že kdybych je neměl, spadl bych a klouzal rychle dolů, je úžasný. Postupně se led stává méně pevným a po zhruba 30 minutách začínáme narážet spíše na sníh, kde je chůze podstatně náročnější. Cestou míjíme trhliny, které mnohdy doslova přeskakujeme a ve mně vždy tak trochu zatrne a vzpomenu si na scénu z filmu Vertical Limit, kde po pádu do trhliny udělali pomocí své vlastní krve značku jako ukazatel toho kam spadli. Nic z toho se každopádně neděje a s Ráďou pokračujeme směr vrchol. Domlouváme se na tom, co vlastně vylezeme a Ráďa navrhuje výstup na GrossVenediger (3662 m.n.m.) a cestou nazpět ještě výstup na Rainerhorn (3559 m.n.m.), což je hora o pár metrů nižší v relativní blízkosti od Grossvenedigeru. V tu chvíli mi to připadá reálné, ale raději si stále nechávám zadní vrátka a Ráďovi odvětím, že uvidíme hlavně na vrcholu, v jakém stavu a kdy tam budeme. Jak stoupá nadmořská výška, začínám mít problémy s dýcháním, které se vyznačují tím, že zhruba jednou za minutu hlasitě až teatrálně vydýchávám a mám pocit, jak kdybych posledních pár vteřin zapomněl dýchat a musel to pak dohnat. Opravdu zvláštní pocit, hlavně když zjišťuji, že jsem na ledovci jediný, kdo se s tímto problémem takto potýká.
Jak přibývá výškových metrů přibývají pauzy na odpočinek a mě už je jasné, že dnes vylezeme jen na jeden vrchol a že mi to bude bohatě stačit. Nakonec i Ráďa má stejný názor a tedy se oba soustředíme na jediný cíl a tím je Grossvenediger. Na úplném vršku docházíme k vrcholu přes impozantní hřeben a pak už stáváme na vrcholu a míříme ihned ke kříži, jakožto nejvyššímu bodu. Počasí je po celou dobu výstupu akorátní, což oceňuje hlavně Ráďa, který má poslední vzpomínky na výstup velmi odlišné a vlastně vrchol pořádně vidí až dnes.
Na vrcholu jsme tedy zhruba v půl desáté. Posilňujeme se tyčinkou a po pár minutách míříme dolů. Cesta dolů je pohoda, mizí zadýchávání a my rychle sestupujeme. Po zhruba hodině a půl sundáváme mačky a balvanovitou cestou se vracíme na chatu. Cestou dolů Ráďa, na kamenitém podloží občas upadne, každopádně vždy velmi zkušeně na měkký batoh a kdyby nebyl pád doprovázen náhlým výkřikem, myslel bych si, že se potřebuje jen vleže na chvíli vydýchat. Posledních pár metrů doslova běžíme k chatě, jelikož jsme si dali za cíl dorazit do dopoledne, což se nám v podstatě daří. Na chatě jsme zpět ve 12:01, Martin nás u chaty vítá a hned nám donáší pivo. Zpět jsme mezi prvními a teprve po příchodu na chatu zjišťujeme, že jsme byli opravdu rychlí. Po pivu a polévce s knedlíčky se Ráďa rozhoduje, že si půjde lehnout, což já kategoricky odmítám s vysvětlením, že chci být večer pořádně unavený, abych se konečně vyspal. Nicméně po ulehnutí do postele usínám během pár minut a spím několik hodin. Ve zhruba 16 hod se budíme a jdeme všichni zase na pivo a na něco dobrého. Pobyt to odpoledne začíná připomínat lázeňský režim. Na venkovní zahrádce se společně bavíme o dalších výstupech a Martin znovu velmi rozhodně upozorňuje, ať s ním už do takto vysokých hor nepočítáme. Na to mu s Ráďou souhlasně odpovídáme, že výstupy s ním jsou pro nás důležitější než vylézt dostatečně vysokou horu a že tedy příští výstup uzpůsobíme jeho fyzickým možnostem. Prostě parťáci. Vpodvečer ještě hrajeme karty, povídáme si o všem možném a po 22. hodině jdeme spát. Druhá noc na chatě je pravděpodobně díky aklimatizaci výrazně lepší. Ráno se jdeme nasnídat a zhruba v 7 hodin sestupujeme dolů. Míjíme chatu Alte Prager Hütte, kde spatřujeme dva turisty, kteří se právě v onom nově zřízeném zamknutém muzeu probouzí a zdraví nás, jako by se nechumelilo. Přemítáme tedy, jestli se do chaty vkradli a nebo měli pobyt v muzeu předem zaplacen a domluven. Každopádně scházíme dolů a cestou se ještě zastavujeme v e Venedigerhausu, kde si dáváme naše poslední společné pivo a pak už po pohodové asfaltce docházíme zhruba ve 12 hodin k autu. Vyjíždíme směr Praha a voláme našim ženám, že se úspěšně a v pořádku vracíme zpět domů. Cestou se ještě stavujeme v KFC a zhruba v 19 hodin narážíme na obrovskou kolonu aut, kvůli autonehodě u Benešova. V kolonách jsme necelé dvě hodiny a zhruba ve 21 hod přijíždíme do Prahy.
Celou cestu do Prahy a ještě ten večer doma usilovně hledám možnosti dalších výstupů s agenturami, ale i lezecké skupiny na různých seznamkách nebo facebookových skupinách. Hory mě vtáhly a já při myšlenkách na ně cítím napětí a euforii, která mě, doufám, jen tak rychle neopustí.

Fluchthorn, Walliské Alpy
Lokalita: Walliské Alpy
Výchozí bod: Saas Almagel
Vzdálenost z Prahy: 950 km
Termín: začátek srpna 2024

Po loňské výpravě do Wallisu na Allalinhorn dlouze diskutujeme s Martinem, co bychom mohli udělat lépe z hlediska přípravy, aby další výprava proběhla bez problémů a všichni členové si výpravu skutečně užili. V těchto úvahách je ale potřeba jít ještě trochu dál do minulosti. Jako zlomovou z hlediska našich výstupů na čtyřtisícové vrcholy považujeme výstup na Finsteraarhorn v roce 2021, kdy jsme byli donuceni nastalými okolnostmi obrátit necelých 100 metrů pod vrcholem. V ten okamžik se zejména v Martinovi něco zlomilo a další pokračování v těchto výpravách se stalo poněkud nejisté. V roce 2022 jsme si udělali poměrně jednoduchý výstup na Hochfeiler, jež měl sloužit především k získání chybějící jistoty při výstupech a urovnání si myšlenek ohledně dalších náročných výstupů. Výstup proběhl v naprosté pohodě a na jeho závěru jsme se domluvili, že bychom přeci jenom ještě mohli najít pár trochu lehčích čtyřtisícových vrcholů, které bychom mohli ještě vylézt. I když jak každý kdo někdy na nějaký čtyřtisícový vrchol lezl ví, neexistuje jednoduchá čtyřtisícovka. Existují pouze těžké a ty ještě těžší.
V roce 2023 proběhl výstup na Allalinhorn, který je sice považovaný za lehčí čtyřtisícový vrchol, ale i tak nám dal docela zabrat. Aby bylo možné pokračovat s dalšími čtyřkami, tak jsme si stanovili několik důležitých zásad. Mezi tyto zásady patří především dostatečný trénink, zejména v podobě běhání, dostatečná aklimatizace, důkladné prostudování výstupu a dostatečný pitný režim.
Pro rok 2024 se rozhodujeme, že uděláme výstup na vrchol Strahlhorn (cca 4 200 mnm), který je stejně jako loňský Alallinhorn přístupný z chaty Britannia hütte. Velkou výhodou tedy je, že víme přesně jak se dostat do výchozího bodu do Saas Almagel, včetně nástupu na cestu na chatu. Nebudeme tedy nic hledat, a tak by mělo vše proběhnout v pohodě. Zároveň se domlouváme, že si pobyt na chatě prodloužíme na 3 noci a nejprve uděláme aklimatizační výstup na Fluchthorn (3 795 mnm), který leží jen kousek od Strahlhornu a kromě důležité aklimatizace si budeme moci projít za světla úvodní pasáž výstupu na Strahlhorn, což nám také dost pomůže. Martin celou dobu od dubnového půlmaratonu (kde se mimo jiné necítil moc dobře a musel posledních pár kilometrů dojít pěšky) jednou týdně běhá, což více méně platí i pro mě. Já poslední zhruba měsíc běhám pravidelně kopec na chalupě, což se mi ukazuje jako velmi efektivní trénink na hory.
Ve středu 7.srpna v 18 hodin vyzvedávám Martina na Proseku a vydáváme se na naši další výpravu za alpskými čtyřtisícovkami. Přes Prahu se šineme jako hlemýždi, ale jakmile najedeme na dálnici D5, tak jde vše jako po másle. Na Rozvadově opět doplňujeme energii v místním Mc Donald´  s, tedy Martin má opět nějakou šílenou bagetu). Je to hnusné jako vždy, ale energie máme spoustu, a tak můžeme pokračovat v naší obvyklé trase přes Mnichov, Bodamské jezero, Chur a sedlo Oberalpass, kde okolo půl třetí ráno zastavujeme a uleháme ke krátkému spánku v autě.
Ve čtvrtek ráno si dáme lehnou snídani a Martin jako obvykle připravuje kávu, ale nedopatřením nasype do ešusu spolu s kávou sůl, namísto cukru. Vše pak korunuje pověstné Salko, které vždy dodá kávě ty správné grády, až se mi z toho shrnují ponožky na nohách. Tentokrát se tedy ale nápoj stává naštěstí víceméně nepoživatelný, takže si můžu bez trapných výmluv vypít svůj zaručený lektvar v podobě Kofoly 🙂 Po snídani se vydáváme na další cestu, nejprve dolů přes Oberalpass, kde v údolí v městečku Andermatt obhlížíme náš starý dobrý hotel Radisson, kde jsme v březnu nouzově přespávali při cestě na lyže, a po chvilce vyjíždíme opět nahoru do sedla Furkapass. Cestou si již poněkolikáté všímáme velkého množství zavřených hotelů, které lemují cestu do průsmyků. Svého času byly asi oblíbenou destinací pro turisty, ale již několik let zejí prázdnotou, a tak jen připomínají zašlou slávu této části švýcarských alp. Lidé se zřejmě přesunuli do menších i větších hotelů, kterých je ve vesničkách v údolí bezpočet a jsou stabilně v tuto dobu poměrně slušně obsazené. Po dalších asi 2 hodinách přijíždíme do Saas Almagel, kde už jsme jako doma. Připadá nám, že jsme tady byly před pár týdny a on už uběhl zase rok. Po desáté hodině jsme již na místě na nám známém neplaceném plácku u silnice. Během standardního přebalování věcí se na silnici kousek od nás zastavuje nějaký Švejcar, zřejmě místní blázen, a upozorňuje nás, že zde nemůžeme parkovat. Prý nám hrozí šílená pokuta. Prý až 100 CHF! Tato informace nás nechává celkem v klidu, ale chlápkovi děkujeme za jeho radu, že máme auto posunout asi o 200 metrů na placené parkoviště. Tady ve Švýcarsku přeci nemůže být nic zadarmo. My však již máme z loňska zkušenost, že parkovné lze platit jen na 48 hodin a my plánujeme být nahoře o 24 hodin déle. Chlápek odjíždí a my se po sérii nadávek na jeho konto rozhodujeme, že auto zůstane, kde je. Již pěšky se přesouváme na placené parkoviště, kde je nástup na turistickou stezku ve směru na Britannia Hütte. Zde se znovu utvrzujeme, že není možné zaplatit parkovné na více než 2 dny. Nakonec se ale přeci jenom domlouváme, že není správné porušovat pravidla, i když se nám ne vždy zamlouvají, a vracíme se pro auto, které přeparkováváme na placené parkoviště. Za 2 dny platíme a doufáme, že nám ten třetí nezaplacený den nějak projde. Na parkovišti potkáváme mladý český pár, který vyráží také ve směru Britannia Hütte.
Krátce po 11 hodině již vyrážíme nahoru plni očekávání. Počasí je luxusní. Úplně modrá obloha a teplota v údolí okolo 25 stupňů. Vypadá to, že zase jednou vyjde předpověď, která hlásí 3 krásné dny s teplotou ve 3 000 mnm přes 10 stupňů a ve 4 000 mnm asi 2 stupně nad nulou. Jde se nám poměrně dobře, cestou párkrát zastavujeme na kratší přestávku a jako vždy se kocháme okolními kopci. Postupně nás předchází několik skupinek lidí, na což jsme již zvyklí a nijak nás to nezaráží. Celkem se jedná tak max o 10 lidí. Víc lidí si myslíme, že nahoru dnes nepůjde, přestože očekáváme, že bude chata plná. Zbylí lidé ale nahoru pojedou hezky lanovou ze Saas-Fee na Felskinn (2 984 mnm) a dojdou si poměrně krátkou túrou na Britannia Hütte. Toto považujeme jako obvykle za jednu z nevýhod chaty Britannia, tedy její příliš snadná dostupnost lanovkou, která pobyt na chatě určitým způsobem degraduje. Skutečnost, že většina lidí na chatu jezdí lanovkou se ukazuje také na stavu pěší cesty ze Saas Almagel, která je dosti zarostlá a celkově neupravená.
Ve výšce nad 2 500 mnm již zpomalujeme o trochu více, neboť Martin se začíná potýkat s problémy s dýcháním. Poslední zhruba 500 výškových metrů na chatu tak jdeme více než 2 hodiny, takže na chatu dorážíme až krátce po 17 hodině. Hned se ubytováváme a dáváme si každý 2 piva na posilněnou. Chata je plná k prasknutí, ale máme jako vždy rezervaci, takže vše je v pořádku. Před večeří se asi na půl hodiny natáhneme. V 19 hodin již začíná opulentní večeře, skládající se z polévky, salátu, hlavního jídla a zákusku. K tomu si samozřejmě dáváme další pivo J Kolem 21 hodiny již ležíme v posteli.
V pátek vstáváme až v 6:30, abychom stihli snídani v 7 hod a před 8 hodinou jsme mohli vyrazit na aklimatizační výstup na Fluchthorn.  Kopec je vysoký zhruba 3 800 metrů, Vzhledem k tomu, že se musí nejprve sejít zhruba 200 výškových metrů na ledovec, tak je převýšení cca 1 000 metrů. Výstup na vrchol by neměl zabrat víc než 3-4 hodiny a další max 2-3 hodiny zpět. I při poměrně dost pozdním zahájení výstupu tak očekáváme návrat na chatu nejdéle tak mezi 14 a 15 hod, takže už se vidíme, jak strávíme část slunného odpoledne na terase s pivem v ruce J Realita je nakonec poněkud jiná, ale k tomu se dostaneme.
Zkraje je cesta dobře značená směrovou tabulí a modrou turistickou značkou. Asi po 20 minutách se ale cesta rozděluje a my se tak dostáváme do prvních nesnází. Jdeme ale za světla a s pocitem, že máme před sebou nekonečně dlouhý den, takže se příliš nestresujeme a domlouváme se, že vyrazíme dále po modré značce. Koneckonců nikam jinam cesta nevede. Po chvíli nastupujeme na ledovec, ze kterého se ale po chvíli stáčíme doleva zpět na skálu, kde je cesta vyznačena barevnými tyčemi. Značení považujeme za zcela jasné a po chvíli, kdy zmizí tyče, pokračuje modrá turistická značka, která nás opět ujistí, že jdeme správně. Po dalším asi 20 minutách, kdy se stáčíme stále víc a víc doleva, zatímco podle nastudované mapy jsme se měli držet skály, která lemuje ledovec z pravé strany, dojdeme opět na ledovec. V tu chvíli si dovedeme představit pouze jednu variantu dalšího postupu. Přejít napříč ledovec a vydat se přímo do kolmého svahu na Fluchthorn, který se před námi v dálce tyčí. Z druhé strany se k nám v tu chvíli blíží dvě postavy, které nám určitě poradí. Chvíli zaváháme, zda se máme zeptat, jestli ta cesta vede na vrchol Fluchthorn (s podobnými dotazy máme z minulosti určité zkušenosti), ale pak jde naše ego stranou a skutečně se ptáme. Jedná se o mladý polský pár, který nám sděluje, že přicházejí z údolí (směrem od přehrady Mattmark). Cestu na vrchol Fluchthorn ale bohužel neznají. Chvíli váháme, zda se skutečně vydat přímo přes ledovec ve směru k Fluchthornu, ale nakonec se, myslím, že správně, rozhodujeme otočit se doprava a pokusit se najít správnou cestu podél skály na pravé straně ledovce. Jelikož jsme ale sešli už moc nízko, tak musíme pracně znovu získávat výškové metry, což neseme s velkou nevolí. Před desátou hodinou se již napojujeme na správnou cestu, což ale znamená, že jsme ztratili těmito legráckami více než hodinu a přišli jsme o drahocennou energii. Stále si ale opakujeme, že děláme aklimatizační výstup a času máme dost. V tu chvíli nám také dochází, že cesta po modré značce samozřejmě nemohla označovat výstup na Fluchthorn ani žádný jiný okolní kopec. Logika značení je přeci taková, že značky vedou vždy jen na úroveň poslední chaty a nad chatou již je člověk zcela záměrně odkázán sám na sebe či na pomoc horských vůdců. Hovoříme zde samozřejmě o chatách, které se nacházejí ve výšce okolo 3 000 mnm a jsou základnou pro výstup na čtyřtisícové vrcholy. Naší smůlou tedy bylo to, že nástup na trasu na Fluchthorn se překrýval po nějakou dobu se značenou cestou dolů do údolí k přehradě Mattmark a měli jsme se včas z této cesty odpojit. Skutečnost, že toto není úplně zřejmé zcela jistě zajišťuje místním horským vůdcům dostatečný příliv klientů, a to je asi dobře (aspoň pro ně).
Kolem půl jedenácté se potkáváme s tříčlennou skupinou švýcarských mladíků, kteří se již vracejí z vrcholu Strahlhorn. Sdělují nám, že vyráželi z chaty už ve 4 hodiny ráno a že cesta na Strahlhorn není technicky obtížná, ale je strašně dlouhá. Chlapci se otevřeně podivují nad tím, že se v tuto chvíli nacházíme kousek od chaty a pokládají nám zvídavé dotazy, kam že jsme se to vydali. Trochu nám asi nevěří, že chceme ještě v tuto doba v rozbředlém sněhu vylézt na Fluchthorn. Vždyž doporučené zahájení výstupu na Fluchthorn je stejně jako na Strahlhorn 4 hodina ranní! Hoši už jsou jen asi 1,5 hodiny od chaty, takže čas mají více než dobrý. Co bychom za to dali my. Ještě to v tuto chvíli nevíme, ale máme za sebou teprve asi třetinu cesty na vrchol a pak ještě celou cestu zpět.
Po chvílí již odbočujeme doleva a vydáváme se napříč ledovcem ve směru k našemu kopci. Přes ledovec se jde vcelku dobře, akorát místy na něm leží rozbředlý sníh. Když si ale vzpomeneme na rozpukaný Aletschgletscher, tak nám toto připadá jako procházka po zahradě. To už se ale dostáváme na úpatí Fluchthornu a výstup začíná přituhovat. Stále máme před sebou nějakých 500 výškových metrů a jde to čím dál tím víc ztěžka. Zejména Martin se začíná už dost zadýchávat, a tak stavíme každých asi 20 metrů. Zhruba ve výšce 3 600 mnm si Martin povzdechne, že to snad nevyleze. Myslím, že jemu i mně je jasné, že to prostě vylézt musí. Krátce nato ale z Martina vypadne, že pokud to dnes vyleze, tak už zítra na Strahlhorn nejde. Je mi jasné, že je to tady. Z Martinovy věty necítím ani špetku humoru, který je jinak přítomný ve velké části naší komunikace. Přišel okamžik, kterého jsem se již několik let obával. Už to dál nepůjde. Už nevylezeme žádnou další čtyřtisícovku.
Je konec!
Vím, že se zde už nebavíme o vylezení Strahlhornu, ale o tom, že už není možné v těchto výstupech pokračovat. Snažím se tento bolestný okamžik aspoň trochu ještě oddálit poznámkou, že až se vrátíme na chatu, tak to ještě probereme. A třeba se ještě domluvíme, že bychom zítra lezli. Aspoň na poslední čtyřku! V nitru mi je ale jasné, že už tomu ani jeden nevěříme. Teď se ale musíme upnout k tomu, abychom vylezli aspoň Fluchthorn. Je to pro nás sice aklimatizační kopec, ale pořád se jedná o úctyhodnou výšku 3 800 mnm, což je např. výška nejvyšší rakouské hory Grossglockner. A to je nějaký kopec! Pojďme tedy aspoň tento kopec pokořit a nevracejme se domů s pocitem naprostého zmaru po neúspěšné výpravě. To je to, co mě v tu chvíli běží hlavou. Bez tohoto kopce prostě odjet nemůžeme. Zbylých 200 výškových metrů utíká nekonečně dlouho. Zdá se, že se vrchol vůbec nepřibližuje a že jsme se ocitli v nějakém bizarním snu, kde člověk běží ze všech sil, ale nehýbe se z místa. Krátce před 15 hodinou se přeci jenom na vrchol vydrápeme a přichází očekávané objetí a úleva z dosažení cíle. Pár metrů pod vrcholem se mi stane velmi zvláštní věc. Pravá mačka s mi rozlomí na dva kusy. Nebavím se zde o utržení řemínku, ale skutečně o rozlomení kovové části celé mačky! Pár hodin předtím se bavíme, že máme už velmi historické vybavení, které jsme po dobu více než 20 let nikdy nevyměnili za nové. V tu chvíli mě napadlo, že to vybavení s námi asi už zůstane po celou dobu našich ledovcových výstupů. Ani trochu by mě ale nenapadlo, že konec je jen pár hodin daleko. Je rozlomení mačky pod vrcholem těsně poté, co mi Martin oznámí, že končíme s výstupy na čtyřtisícovky, náhoda? To snad ani nemůže být! Je to asi poslední signál, který říká „vylezli jste toho přeci dost, už to stačilo, netlačte to dál“.
Martin se posadí na kámen vedle vrcholového kříže, z batohu vyndá řemínek a začne mi rozlomenou mačku svazovat. Koneckonců máme před sebou ještě celou cestu zpět a mačka by se mohla hodit:-) Skutečně se mu to podaří a mačka vydrží po celou cestu až na chatu.
Po asi 20 minutách odpočinku se vydáváme na cestu dolů. Dolů se jde i Martinovi mnohem lépe než nahoru. Sníh je mokrý, ale docela to vlastně jde a propadáme se tak pouze po úroveň kotníků. Přejdeme opět napříč ledovec a pokračujeme podél skály. Snažíme se najít nejkratší cestu na chatu, abychom se opět nedostali moc dolů, což už by v tuto chvíli hodně bolelo. Víme, že nás čeká ještě asi 200metrový závěrečný výstup na chatu. Cesta není moc dobře vidět, je zapadaná kamením, které se odlomily z blízké skály. Snažíme se držet mužíků. Teď už začíná trochu boj s časem, neboť v 19 hodin začíná večeře, kterou bychom si fakt nechtěli nechat ujít. Skáčeme po kamenech jako kamzíci a najednou i Martin vypadá mnohem lépe. Žádné známky únavy nevidím. Vidina teplé večeře je silná. Dokonce i závěrečný výstup na chatu probíhá velmi dobře. Martin sice neustále opakuje, abych ho předešel, ale přitom nasazuje tempo, že se ho sotva držím. Kolem půl sedmé odpoledne stojíme na terase Britannia Hütte a víme, že jsme to zvládli. Dáváme si oslavné pivo, po kterém následuje opět velmi bohatá večeře. Po večeři potvrzujeme obsluze chaty, že rušíme jednu noc a že ráno budeme už odcházet do údolí. Ještě zkusím na Martina poslední triky, a snažím se ho zviklat na zítřejší výstup na Strahlhorn. Už mi ale došla všechna kouzla a čáry, a tak je to diskuse spíše v rovině žertu. Jsme utahaní a kolem 22 hodiny si jdeme lehnout.
V soboru vstáváme v 6 ráno, abychom se vydali co nejdříve na cestu do údolí a dostali se včas do Prahy. Snídaně ale začíná až v 7 hodin, takže ještě chvíli odpočíváme na terase a nasáváme poslední pohledy na čtyřtisícové vrcholy. Před 8 hodinou vyrážíme dolů. Ze začátku se jde poměrně dobře a pádíme v našem obvyklém rychlém tempu, které zažíváme jen na cestě dolů. Cestou se párkrát zastavujeme u potůčku a vodopádů a náležitě si užíváme tento skvělý relax. Až asi v poslední třetině cesty dolů se u Martina objeví něco, co jsem neviděl od památné cesty na Traunstein. To byla jediná výprava, kde si Martin zapomněl hůlky a cestou dolů se mu natolik podlamovaly nohy, že to vypadalo, že ho budu muset donést. Nyní se objevuje podobný problém, nicméně hůlky má, ale ani to nestačí. Najednou vypadá jako člověk, který prodělal obrnu a sotva se hýbe klátivými pohyby. Jdeme velmi pomalu, ale cíl už není daleko. Po půl jedenácté již stojíme na parkovišti, převlékáme se a v 11 hodin vyrážíme na cestu domů.
Cestou domů se navzájem ujišťujeme, že toto není konec našich výprav. Pouze už nepolezeme na čtyřky. Ale je přeci tolik dalších možností, co bychom mohli dělat. Je zde obrovské množství krásných treků, z nichž některé bychom mohli absolvovat i s našimi drahými polovičkami. Mohli bychom absolvovat cyklo výlety v horách nebo třeba zkusit paragliding. No nemám obavu, že bychom něco nevymysleli.
Cesta ještě nekončí!

Epilog
Po návratu na chalupu utírám mačky a cepín, nacházím dostatečně reprezentativní místo na stěně v přístavku a věším je na hřebík. Budu je mít dobře na očích a budou mi připomínat, co jsme všechno zažili. A třeba je ještě někdy sundám(e?) 🙂

 

 

Lokalita: Hochfeiler (italsky Gran Pilastro, 3509 m n. m.) je hora v Zillertalských Alpách na rakousko-italské státní hranici. Nachází se asi 22 km severozápadně od města Bruneck a 18 km jihozápadně od městečka Mayrhofen. Rakouská část leží na území spolkové země Tyrolsko, italská na území oblasti Tridentsko-Horní Adiže (provincie Jižní Tyrolsko). Na severních svazích hory se rozkládá ledovec Schlegeiskees, na jižních ledovec Gliderferner a na západních ledovec Weißkarferner. Hochfeiler je nejvyšší horou Zillertalských Alp a zároveň nejvyšším turisticky dostupným místem v Rakousku. Na vrchol lze nejsnáze vystoupit po značených turistických trasách 1A či 1B od chaty Hochfeilerhütte (2710 m n. m.).Výchozí bod: St.Jakob – San Giacomo (1 755 mnm) Vzdálenost z Prahy: 650 km Termín: srpen 2022

Krátce po návratu ze zimní výpravy do Krušných hor již začínáme přemýšlet nad naší letní výpravou. Jelikož máme oba s Martinem naplánované velké výpravy s rodinami (Martin po Itálii a já na západní pobřeží USA), tak již nezbývá moc čas na jarní výpravu a plánujeme tak již rovnou výpravu letní. Letos je přemýšlení nad výpravou trochu těžší než obvykle. V roce 2021 po dlouhých 16 letech nedosahujeme vrcholu při výpravě na nejvyšší kopec Bernských Alp, Finsterarhorn. Naposledy jsme vrcholu nedosáhli v roce 2005 při výstupu na Dachstein, což však byla pouze krátká epizodka, jelikož jsme tentýž vrchol úspěšně zdolali o 2 týdny později, což jsme ještě o pár týdnů později korunovali výstupem na nejvyšší vrchol Evropy Mont Blanc. Po loňském návratu z Bernských Alp dlouze přemítáme nad důvody nedosažení vrcholu a po důkladné analýze vážně přemýšlíme o zopakování výstupu v roce 2022. Jsou zde však určité pochybnosti, které se mísí s určitými úvahami nad ukončením našich výstupů (minimálně těch nad 4 000 mnm), nakonec se domlouváme, že si dáme aspoň jeden odpočinkovější rok a nebudeme tlačit na pilu. Třeba tím získáme novou motivaci pro další roky a možná ještě není všem dnům konec s ohledem na naše alpské čtyřtisícovky. Každopádně se rozhodujeme pro výstup na nejvyšší vrchol Zillertalských Alp, Hochfeiler. Jedná se o kopec s úctyhodnou výškou 3 509 mnm, nicméně technicky by se mělo jednat o poměrně snadný výstup. Hochfeiler je dokonce označovaný za nejvyšší turisticky dostupné místo v Rakousku, což mimo jiné znamená, že je cesta turisticky značená až na vrchol a že pro dosažení vrcholu není potřeba disponovat horolezeckým vybavením, jakým jsou mačky, cepíny či lano. Na druhou stranu po fyzické stránce jde stále o převýšení téměř 2 000 metrů, což není nikdy snadné. Předpověď počasí od pátku do neděle hlásí vydatné deště a tak se opět těšíme, že budeme v horách úplně sami. Na vrchol se dá jít buďto z Rakouska, od nám známého jezera Schlegeis (výstup na Olperer a Grosser Mösseler v roce 2013), nebo z Itálie z vesničky San Giacomo. Výstup z Rakouska na chatu však trvá šílených 11 hodin a tak se rozhodujeme o výstup z Itálie, který se jeví jako mnohem přívětivější pro hochy našeho ražení J

Vyrážíme ve čtvrtek okolo 18 hodiny a okolo 1 hodiny ráno jsme již na místě. Z České republiky jedeme přes Innsbruck a dále Brennerský průsmyk do doliny Val di Vizze, poslední vesničkou na cestě je San Giacomo – Svatý Jakub. Zde nějakou dobu hledáme vhodné místo pro zaparkování, nicméně nakonec najdeme pěkný plácek u silnice a rozhodujeme se, že přespíme v autě.

V pátek vstáváme okolo 7 hodiny a po snídani popojíždíme ještě o kus dále po asfaltce, která zde končí a pokračuje šotolinová cesta Pfitscherjoch Strasse, kde je v jedné z jejích zatáček (ve výšce 1755 m n. m.) parkoviště, odkud již vede značená turistická cesta. Silnička pak dále pokračuje do sedla Pfitscher Joch. Jako vždy přebalujeme batohy a převlékáme se. Snad poprvé se mi podaří dodržet předsevzetí a sbalit do batohu opravdu jen to nejnutnější. Zejména jídla si beru opravdu málo. Opět máme na chatě polopenzi a většinu jídla stejně nosím pravidelně zpět do údolí. Nyní si balím v podstatě jen sušenky a čokoládu, teda pouze kvalitní potraviny J Oblečení mám sice opět víc než dost, ale i tak je tentokrát batoh lehčí než obvykle a výstup je hned veselejší. Kolem půl deváté již vyrážíme od auta. Nejprve jdeme lesem, překračujeme přes mostík přes potok Oberborgabach, který je zásobován hlavně ledovci Hochferner a Briesferner. Po několika stech výškových metrech již les mizí a my pokračujeme dále přes alpské louky, za kterými se již tyčí první vrcholy. Později mizí i louky a my stoupáme pomalu nahoru po štěrkové cestičce. Cesta je pohodlná, počasí je téměř ideální. Po dešti zatím ani památky. Máme velmi slušné tempo a téměř neodpočíváme. Po 13 hodině již přicházíme na chatu Hochfeilerhütte, která leží ve výšce 2 710 mnm. Časově se shodujeme s ukazateli času na cedulích, což je vždy přijemné zjištění (i když se nám to jen málokdy poštěstí). Ubytováváme se, a okamžitě si objednáváme knedlíčkovou polévku a pivo, která v nás jen zasyčí. Asi po hodině začíná konečně pršet, což už nám ale moc nevadí a přesouváme se dovnitř, kde si postupně dáváme dalších několik piv. Chata je téměř plná, takže se ukazuje, že jsme tentokrát nebyli jediní, kteří nevěřili v pesimistickou předpověď počasí (a nebo, kteří v ní věřili a těšili se, že budou v horách sami). Až do večeře hrajeme karty. Když se pořádně nadlábneme, tak v hraní pokračujeme. Martinovi se až podezřele daří a poráží mě po velmi dlouhé době rozdílem třídy. Náladu mi naštěstí průběžně zvedají pohledy na pohledné servírky J Okolo 23 hodiny již razíme do hajan, abychom byli fit na sobotní výstup na vrchol.

V sobotu vstáváme až okolo šesté hodiny, jelikož výstup na vrchol by měl trvat jen nějaké 3-4 hodiny. Z chaty vyrážíme, po vydatné snídani, okolo půl osmé. Na vrchol jde s námi dalších asi 20 lidí v několika skupinkách, tedy víceméně celé osazenstvo chaty. Počasí je dobré, cesta je technicky snadná a orientace bezproblémová. Jedná se skutečně o naprosto pohodový výstup. Cestou nejsou ani žádné sněhové pasáže, o kterých jsme četli v několika článcích na internetu. Potvrzuje se tak, že mačky skutečně nejsou potřeba (což však asi nemusí platit vždy). Ve svižném tempu dorážíme již v 10 hodin na vrchol Hochfeiler. Kocháme se výhledy, fotíme se a svačíme. Vrchol je bohužel obsypaný lidmi a tak musíme čekat asi 20 minut než se nám podaří udělat vrcholovou fotku s křížem. Za stále dobrého počasí sestupujeme opět ve svižném tempu zpět na chatu, kde jsme již okolo poledne. V podstatě by nebyl problém se sebrat a dojít zpět až do údolí a jet zpět domů, ale rozhodujeme se nespěchat a udělat si odpočinkové odpoledne. Vždyť není kam spěchat. Doma nám nic neuteče a tady je tak krásně! Dáváme si opět knedlíčkovou polévku a pivo. Výstup máme za sebou a tak si celé odpoledne fakt moc užíváme. Hrajeme opět karty, ve kterých naštěstí vracím Martinovi porážku z předešlého dne. Odpoledne přichází opět déšť, který ale sledujeme z tepla chaty. Po dobré večeři a několika dalších pivech jdeme opět okolo 23 hodiny spát.

V neděli po snídani již vyrážíme pouze na cestu do údolí. K autu dorážíme již okolo 10 hodiny a po pohodové cestě autem dorážíme okolo 18 hodiny do Prahy. Po všech stránkách se jednalo o naprosto pohodovou výpravu. Po loňské vypjaté výpravě na Finsterarhorn se Hochfeiler ukázal jako skvělá volba. Užili jsme si naprosto pohodový prodloužený víkend v Alpách, plný srandy a bez psychického vypětí, které sice k našim výstupům neodlučně patří, ale čas od času se bez něj obejdeme. Věřím, že tento odpočinkový rok přispěje k tomu, že najdeme další motivaci pro budoucí výpravy

Lokalita: Similaun je pátý nejvyšší vrchol Ötztalských Alp. Leží v hřebenu Schnalskamm v Tyrolsku přesně na hranicích Rakouska a Itálie tak trochu zapomenut ve stínu nedaleké a mnohem navštěvovanější Wildspitze. Vrchol se domimantně zvedá nad okolo ležícími ledovci: na severovýchodě Marzellferner, na severozápadě Niederjochferner a na jihu Grafferner. Na jihozápadě vrchol prudce padá do suťoviska nazvaného Similaungrube. Výchozí bod: Vent (1 900  mnm) Vzdálenost z Prahy: 600 km (cca 8 hod) Termín: červen 2021

V lednu 2021 začínáme plánovat naší další zimní výpravu. Dostáváme skvělý nápad udělat tentokrát zimní výstup v našich starých známých Roháčích. Nápadem jsme nadšeni, přestože jsme, opět jako v předchozím roce, nuceni sledovat pokračující omezení související s koronavirem. Ač se zdál být koronavirus při naší loňské letní výpravě na Wiesbachhorn na ústupu, opak byl pravdou a na podzim 2020 začala celá situace dále eskalovat. Nejenže pokračovala různá omezení při cestách do zahraničí, ale byla zavedena i opatření v podobě zákazu cestování mezi jednotlivými okresy. Vzhledem k zavedení omezení pohybu osob na Slovensku jsme se domluvili, že zimní výpravu do Roháčů odložíme na příští rok. Jelikož tou dobou se i na celém území ČR vyskytovalo až nezvykle velké množství sněhu, domluvili jsme se, že na začátku března uděláme opět výpravu na Šumavu. Bohužel se nakonec ukázalo, že na začátku března na Šumavě nebyl již prakticky žádný sníh, a tak jsme naši výpravu pro rok 2021 bohužel zrušili. Místo naší zimní výpravy jsme se tak již upnuli k plánování červnové výpravy do Rakouska.

V červnu se situace ohledně koronaviru opět začíná trochu uklidňovat a tak vyrážíme opět po roce do Rakouska. Tentokrát jedeme na sedmý nejvyšší vrchol Rakouska – Similaun – 3 606 mnm. Po loňském zdolání Wiesbachhornu (9. nejvyšší hora Rakouska) se tak snažíme zdolat další z TOP 10 nejvyšších vrcholů Rakouska. Z těchto 10 vrcholů leží 6 právě v zemi sněžného muže – Ötztalských Alpách. Další 4 vrcholy leží ve Vysokých Taurách. V tuto chvíli máme již zdolány 4 z těchto vrcholů (Grossglockner, Wildspitze, Grossvenediger a Gross Wiesbachhorn) a zdolání Similaunu by tak znamenalo završení poloviny z těchto vrcholů.

Tentokrát vyrážíme v sobotu v 6 ráno a po vcelku bezproblémové cestě dorážíme po 14 hodině na nám známé parkoviště ve Ventu. Je pravda, že je to již 14 let, kdy jsme z tohoto místa vyráželi v roce 2007 na výstup na nejvyšší vrchol Ötztalských Alp Wildspitze. Těsně před Ventem leží městečko Sölden, které nás trochu poplete a vášnivě diskutujeme, že jsme z tohoto místa lezli v roce 2012 na Ortler. Martin je tak přesvědčený, že to bylo právě zde, že mě strhává a dokonce sledujeme místa, přes která jsme tehdy lezli. Až po návratu po detailnějším studiu mapy zjišťuji, že je to samozřejmě nesmysl a že Ortler ve skutečnosti leží asi 150 km dál na jihozápad nad městečkem s velmi podobným názvem Solda (německy Sulden). Opět potvrzujeme, že už známe Alpy jak své boty J.

Po klasickém přebalení věcí a rychlém obědu z vlastních zásob již vyrážíme směr Martin Busch Hütte (2 500 mnm). Tentokrát nemáme udělanou na chatě rezervaci. Důvodem je naše drobná pochybnost, zda budeme schopni dnes dolézt až na chatu Similaunhütte (3 000 mnm), nebo zda na to dnes nebudeme míst dost sil a tak raději přespíme již na Martin Busch Hutte. Ve velmi příjemném počasí se nám daří dorazit za 2,5 hod na Martin Busch Hütte, což je přesně v souladu s informacemi na ukazatelích. Máme z toho dobrý pocit, neboť se nám většinou nedaří dosahovat časů uvedených na ukazatelích. Toto je vždy první zkouška naší aktuální formy, kterou jsme tentokrát zvládli na jedničku. Na druhou stranu je už půl šesté a moc se nám nechce jít dál. Rozhodujeme se tedy, že dnes zůstaneme zde, čímž si sice prodloužíme zítřejší výstup na vrchol minimálně o 2 hodiny, ale jelikož by se mělo jednat o poměrně snadný výstup, moc nás to netrápí. Naše očekávání, že budeme vzhledem k předpovědi počasí v horách úplně sami se nepotvrzuje a při příchodu na terasu chaty, kde se setkáváme s několika skupinkami lidí, začínáme lehce trnout, zda nás dnes díky absenci rezervace, ubytují. Chata je otevřená teprve tři dny a v Rakousku jsou aktuálně stále poměrně tvrdá koronavirová opatření. Rouška je při pohybu na chatě samozřejmostí, což jsme trochu čekali, nicméně skutečně překvapení jsme ve chvíli, kdy nám chatár oznámí, že nás nemůže ubytovat, protože nemáme udělanou emailovou rezervaci a bez ní prý dle platných pravidel nelze ubytovávat. Tváříme se provinile a snažíme se chatára přesvědčit, že toto nařízení je blbost a ať nás kouká ubytovat. Je to trochu hra na pana důležitého a nakonec se podaří vše domluvit. Následuje další překvapení, protože na chatě nejsou tradiční přezůvky a ani deky na postelích. Prý je toto také zakázáno. Chatár nám nakonec půjčuje  nějaké přezůvky, ale tváří se u toho jako agent 007. Slibujeme mu, že o tom nebudeme nikde mluvit J Já mám s sebou naštěstí spací pytel, ale Martin musí ještě jednou škemrat o půjčení deky. Máme opět zaplacenou polopenzi a tak si okolo 19 hod již sedáme do restaurace a dáváme si teplé jídlo a pár piv. Okolo 22 hod již jdeme spát, abychom byli fit na zítřejší výstup.

V neděli vstáváme okolo 6 hodiny, nasnídáme se a okolo 7 hodiny již vyrážíme nahoru. Počasí je krásné a jde se nám dobře. Pod chatou Similaunhütte narážíme na místní bači, kteří převádějí veliké stádo ovcí z Itálie do Rakouska na pastviny. Po 9 hodině jsme již na chatě, kde přebalujeme věci a dáváme si svačinu. Okolo 10 hodiny již vyrážíme po sněhovém platu ve směru na Similaun. Cesta je naprosto pohodová, v zásadě bez jakýchkoliv technicky obtížných pasáží. Je zde nezvykle velké množství sněhu, který má dobrou konsistenci a tak ani nenasazujeme mačky a nenavazujeme se. Ve slušném tempu dorážíme již krátce po poledni na vrchol. Užíváme si výhledy a trochu se opalujeme. Cesta zpět na chatu je také bez jakýchkoliv problémů a tak již okolo 15 hodiny sedíme na terase Similaunhütte. Takto brzy jsme na chatě už dlouho nebyli a tak si to náramně užíváme. Dnes tady budeme spát a tak máme před sebou celé odpoledne odpočinku. Modrá obloha, sluníčko do nás pere a my si dáváme jedno pivo za druhým. Teprve k večeru si začínáme uvědomovat, že naše mazání nebylo úplně precizní a tak jsem solidně spálení. Hlavně krk a uší máme v jednom plameni. Večer si dáváme dobrou večeři a dalších pár piv. Opět hrajeme karty a nevím čím to je, ale Martin zase hrozně prohrává J Ale pivo nám nosí moc pěkná italská servírka a pivo je taky až překvapivě dobrý, tak myslím, že Martinovi ty prohry až tolik nevadí J

V pondělí po snídani již vyrážíme zpět do údolí a jedeme domů, kam pozdě odpoledne bez problémů dorážme. Jednalo se asi o jednu z nejpohodovějších výprav. Počasí bylo skvělé a výstup byl technicky poměrně jednoduchý.

 

Lokalita: Großes Wiesbachhorn je hora nacházející se ve spolkové zemi Salcbursko v Rakousku a s výškou 3570 m je čtvrtým nejvyšším vrcholem pohoří Vysoké Taury. Klasická výstupová cesta vede od přehradní nádrže Mooserboden (2040 m) přes chatu Heinrich Schwaiger Haus (2802 m) a ledovcový hřeben Kaindlgrat. Výchozí bod: Kaprun – Kesselfall (1 000 mnm) Vzdálenost z Prahy: 500 km (cca 6 hod) Termín: červenec 2020

Na letošní rok byl naplánován aklimatizační výstup na Lomnický štít a letní výstup na Jungfrau. Ještě při naší únorové výpravě na Schneeberg s Martinem probíráme naše nadcházející výstupy, nicméně jak se říká, když lidé plánují, tak se pánbůh směje. Všechny plány vzaly za své, když se v průběhu března začaly uzavírat obchody, restaurace, kina, zábavní centra, kanceláře a následně i hranice díky neviditelnému globálnímu nepříteli – koronaviru. Šílenství nabralo neuvěřitelných obrátek a celý svět byl rázem na několik měsíců zcela paralyzován (pochopitelně až na výjimečné případy lidí, kteří jsou vůči globalizaci do značné míry imunní). Nechci se zde pouštět do úvah nad přehnaností přijatých opatření, jejichž důsledky pocítíme všichni zřejmě ještě na mnoho dalších let. Podstatné je to, že bylo nutné změnit plány a přizpůsobit se nastalé situaci. Během května, kdy se začaly postupně jednotlivá omezení trochu rozvolňovat, domluvili jsme se s Martinem, že letošní sezónu strávíme na českých horách. Je to vlastně trochu příležitost se opět pokochat krásami české přírody, na kterou pro všechny naše alpské výstupy, nebylo v posledních letech dost času. Z kraje léta jsme si naplánovali přechod Krkonoš a na konci léta pak přechod Šumavy. Jelikož se nakonec v průběhu června ukázalo, že budou přeci jenom otevřeny hranice aspoň s některými státy (bez nutnosti absolvovat testy na koronavirus, či strávit 2 týdny v karanténě), rozhodli jsme se nakonec uskutečnit nový plán, výstup na devátý nejvyšší vrchol Rakouska, Grosses Wiesbachhorn. České hory tak budou muset ještě trochu počkat, ale myslím, že nám nikam neutečou a že si je ještě na stará kolena užijeme J

Pro tento výstup využíváme prodlouženého víkendu na začátku července, kdy nám Honza Hus zajistil volné pondělí, což se hodí. Vyrážíme v sobotu brzy ráno směr České Budějovice, Linz a Kaprun. Poprvé vyrážíme v novém autě a Martin hned zkraje hodnotí, že nainstalovaná online navigace je již zcela „blbuvzdorná“ a šance zabloudit tak je v podstatě zcela eliminována. Po asi 5 minutách jízdy se nám však podaří špatně odbočit a tak si, stále ještě v Praze, o něco prodlužujeme cestu. Cestou do Kaprunu se nám podaří špatně odbočit, či přejet odbočku ještě několikrát. Opět prokazujeme, že pro nás není žádná navigace dost chytrá. Do Kaprunu tak nakonec dorážíme až okolo půl třetí odpoledne, což je výrazně později, než jsme původně plánovali. Auto necháváme v několikapatrovém betonovém parkhausu v Kesselfall, který je kupodivu zdarma. Rychle přebalujeme batohy a vydáváme se na cestu. Jelikož je chata Heinrich Schwaiger Haus (2 802 mnm) aktuálně zavřená (zjevně důsledek koronaviru), vyrážíme po delší době s pěkně těžkými batohy. Neseme s sebou spacáky, vaření a jídlo, což jsme v posledních několika letech absolvovali pouze při našich zimních výpravách. Tady ale přeci jenom lezeme o dost výše a každé přebytečné kilo je hodně znát. Okolo třetí hodiny jsme již na trase. Z Kesselfallu jedou autobusy, s jedním přestupem na velký pozemní výtah, až k přehradě Mosserboden (2 030 mnm). Přes těžké batohy se opět domlouváme, že nepoužijeme tyto nečisté prostředky a jdeme po svých. Cesta vede krásnou přírodou, jdeme v podstatě sami, a navíc je překrásné počasí. Občas nás míjí pouze malé skupinky turistů, kteří se zřejmě vyvezli k přehradě autobusem a nyní scházejí pěšky dolů na parkoviště. Pěkná rodinná procházka. Ve výšce 1 672 mnm leží první ze dvou přečerpávacích přehrad – Wasserfallboden, která byla vybudována na přelomu čtyřicátých a padesátých let v rámci Marshallova plánu. Terén je poměrně snadný, nicméně několikahodinová túra s těžkými batohy, doprovázená horkým a dusným počasím, nás docela zmáhá. Po necelých čtyřech hodinách přicházíme ke druhé přehradě Mooserboden. Dnes máme naplánováno vystoupat ještě o 800 metrů výše až do winterraumu u Heinrich Schwaiger Hausu. Je již téměř 7 hodin večer a tak začínáme mít pocit, že jsme přeci jenom trochu přecenili síly. Času do setmění máme sice ještě dost, ale začínáme pomalu spekulovat, že bychom dnes zůstali spát u přehrady. Představujeme si již ubytování s polopenzí a začínáme se těšit na vychlazené pivo nebo dvě. Při příchodu k přehradě se však ukáže, že je restaurace už zavřená (poslední autobus s turisty odjel již v 17 hodin) a ubytování zde není k dispozici. Naštěstí narážíme na terase u zavřené restaurace na místního průvodce Thomase, který se rozhodl přespat se svojí rodinou v chatě u přehrady, která je určená pro zaměstnance přehrady. Z Thomase se vyklube velmi milý a zábavný chlápek, který nás hned zavádí do winterraumu. Jsme zde úplně sami, topení je zapnuté, postele čerstvě povlečené, v koupelně teplá voda a splachovací záchod. Jsme nadšeni! Naštěstí jsme si přinesli s sebou každý aspoň jednu plzničku, která sice není kdovíjak vychlazená, ale představuje příjemnou vzpruhu. Na elektrickém vařiči si vaříme polévku a přikusujeme zeleninu. Rázem je nám zase dobře. Po večeři relaxujeme před winterraumem, kde je krásný výhled na spodní přehradu a okolní zasněžené vrcholy. O zbytky jídla se dělíme s liškou, která je zřejmě místní atrakcí. Je zcela ochočená a jídlo si bere dokonce i z ruky. Po chvíli přichází Thomas a přináší další dvě piva a pak další a další… Jak říkám, sympatický chlápek. Když se dozvídáme, že Thomas dělá průvodce u přehrady již 19 let, ale dnes je první noc, kdy zůstává u přehrady spát, nedokážeme zapudit myšlenky, že je to zřejmě nějaké znamení. Ale jaké? Možná bychom se měli vydat do Himalájí, o kterých Thomas vypráví? Nebo něco jiného, kdo ví? Večerním zážitkem při povídání pod hvězdnou oblohou je i pozorování třpytu čelovek při záchranné akci na protějším svahu Kitzsteinhornu dalekohledem. Okolo 23 hodiny jdeme spát, abychom byli fit na zítřejší výstup.

V neděli vstáváme okolo 7 hodiny. Nikam moc nespěcháme a až okolo půl deváté vyrážíme nahoru. Je opět krásný den. Před námi již nahoru vyrazilo několik desítek turistů, kteří přijeli prvním autobusem k přehradě již po sedmé hodině. Cesta na vrchol by měla trvat jen okolo 5 hodin a zpět do winterraumu u Heinrich Schwaiger Hausu další asi 2 hodiny, takže bychom měli mít docela dost času a nemusíme se tak úplně hnát. Po 11 hodině jsme u chaty ve výšce 2 800 mnm. Vybalujeme si věci, které necháme ve winterraumu, obědváme a před polednem vyrážíme dále na vrchol. Prvních zhruba 300 výškových metrů od chaty vede po skále, která je místy zajištěná ocelovými lany. Pak již začínají sněhová pole, takže nasazujeme mačky. Pod náporem slunečních paprsků sníh měkne, což činí chůzi trochu náročnější. Závěrečných zhruba 300 výškových metrů již vede po poměrně strmém svahu na samotný vrchol. V této nejtěžší pasáži výstupu navíc přicházejí husté mraky, které ztěžují orientaci. Výstup již v tuto chvíli zcela jistě nelze označit za lehký a díky aktuálním podmínkám se stává poměrně náročným vysokohorským výstupem se vším všudy. Na prudkém svahu musíme po každých pár desítkách kroků zastavovat a chytat dech. Zejména Martin toho má už docela plné zuby a snad poprvé v dějinách našich výstupů začíná lehce koketovat s myšlenkou návratu. Zatím pouze v duchu. To bychom ale nebyli my, abychom tuto situaci nezvládli. Asi 50 metrů pod vrcholem se k již tak dost těžké situaci přidává telefonát neteře Terezky, která má problém s autem a hledá pomoc u Martina. V tu chvíli si nedovedu představit nic senzačnějšího. Martinův výraz hovoří za vše. Poměrně ledabyle odkazuje Terezku na odtahovou službu a snaží se najít poslední zbytky koncentrace na závěrečnou část výstupu. Je nutné říci, že v danou chvíli není možné mít toto Martinovi za zlé. Však oni si nějak poradí. V husté mlze nakonec dosahujeme okolo půl čtvrté vrcholu s křížem. Za pěkného počasí by nás čekaly krásné výhledy na Grossglockner a další kopce, ale my bohužel nevidíme nic. Děláme rychlou vrcholovou fotku a otáčíme se na cestu zpět. Dolů už se jde přeci jenom lépe, i když některé pasáže vyžadují naprostou koncentraci. Při přebalování věcí na chatě jsme si pohrávali s myšlenkou nebrat na výstup mačky a cepín, ale teď jsme jednoznačně rádi, že je máme. Bez tohoto vybavení by byla cesta velmi náročná, ne-li nemožná. Trochu se pozastavujeme nad tím, že jsme cestou na vrchol potkávali některé turisty, kteří byli naprosto nevybaveni do takovéhoto terénu. Někteří dokonce měli na nohou tenisky. Zpětně usuzujeme, že zřejmě někteří z těchto dobrodruhů na vrchol nedošli a obrátili se zpět dolů. Stopy podrážek bez maček ve vrcholových partiích totiž žádné nejsou. Okolo 18 hodiny již přicházíme zpět do winterraumu ve výšce 2 800 mnm. Ještě se ve mně na chvíli probouzí čertík a straším Martina, že je winterraum plný a naše dopředu připravené spacáky jsou hozeny na lavičce. Martin zhluboka vydechuje a vchází dovnitř s pevným úmyslem zjednat pořádek. Úsměv na tváří mu následně vykouzlí zjištění, že jsme tu opět úplně sami. Je přeci jenom neděle večer a všichni kromě nás se vrátili dolů do údolí. To předchozí večer bychom měli se spaním ve winterraumu větší problém, neboť byl k prasknutí plný. Rozděláváme oheň v kamnech a děláme si večeři. Winterraum se v krátké době vyhřeje natolik, že pak musíme v průběhu vlahé noci větrat, abychom byli vůbec schopni usnout.

V pondělí vstáváme v 6 hodin a po rychlé snídani vyrážíme dolů. Dnes již máme před sebou „jen“ cestu do údolí a odjezd domů. Na druhou stranu je potřeba stále sejít okolo 1 800 výškových metrů a absolvovat poměrně dlouhou cestu do údolí. Martina začínají trochu bolet nohy, ale se zaťatými zuby a drobným mrmláním pokračuje dále. K tomu se bohužel přidává ještě několikametrový pád ze svahu u nižší z přehrad v okamžiku, kdy se Martin vyhýbá kolemjdoucím. Odnesou to žebra a koleno. Ještě nás stále čeká asi 600 výškových metrů do údolí a je jasné, že to bude ještě hodně bolet. Po další asi hodině a půl konečně dorážíme do údolí k autu a jsme skutečně rádi, že to máme za sebou. Bylo to jen tak tak. Je poledne, převlíkáme se, dáváme rychle něco k snědku a vyrážíme zpět domů. Okolo 19 hodiny jsme již v Praze.

Jak shrnout tuto výpravu? Máme za sebou bezesporu náročnou túru, ale také spoustu skvělých zážitků. Trochu znepokojení v nás vyvolala možná až příliš velká únava a vypětí při túře, kterou jsme považovali spíše za lehkou, zejména pak ve srovnání s jinými vrcholy, které jsme v posledních letech vylezli. Zejména Martin chvílemi trpěl jako pes a na závěr byl utahanej jako kotě J Snažím se najít objektivní důvody, proč tomu tak bylo, jiné než nastupující stáří, s čímž se zatím nejsem ochotný smířit. Myslím, že nějaké objektivní důvody zde lze spatřovat. Nerad bych na tomto místě čtenáře nudil detailní analýzou všech příčin nadměrné únavy některých členů výpravy, nicméně mi čtenář doufám dovolí krátké zamyšlení, které může být, jak doufám, cenné pro plánování a realizaci dalších výprav na kopce, které se svojí výškou přibližují 4 000 mnm.

Přestože byl výstup na Wiesbachhorn ztěžován rozbředlým sněhem a hustou mlhou v horních pasážích výstupu, objektivně se myslím jednalo spíše o lehčí výstup. Jako velmi významný faktor nadměrné únavy považuji těžké batohy. Ty nám činily určité problémy již v minulosti, nicméně naše mladé nohy a záda se se zvýšenou zátěží byly schopny docela dobře vyrovnat. Při procházení našich výprav jsem dospěl k zajímavému závěru a to, že naposledy jsme si nesli spacáky do výšky okolo 3 000 mnm v roce 2008 při výstupu na Matterhorn (zde jsme nesli navíc i stan). Od té doby jsme při takto vysokých túrách používali chaty, kde jsme měli zajištěno ubytování. Bez zajištěného ubytování jsme od roku 2008 lezli již pouze na Grossvenediger a Ortler v roce 2012 a na Aletchhorn v roce 2014, kde jsme však při spaní využili erární deky ve winterraumu. Ve všech třech případech jsme tak nesli „pouze“ vaření. V ostatních případech jsme od roku 2008 pří výstupu na konce nad 3 000 mnm nenesli ani vaření, neboť jsme měli zajištěno ubytování s polopenzí na chatě. Nepočítám zde tedy s výstupy na nižší kopce, což je například naše skialpinistická romance ve Stubajských Alpách a samozřejmě ani naše zimní výpravy, které jsou vždy směřovány na nižší kopce.

Za další faktor významné únavy během výstupu, ale i následném sestupu, považuji nedostatečnou aklimatizaci, kdy první den spíme ve výšce pouze 2 000 mnm a následně lezeme druhý den již na vrchol do výšky téměř 3 600 mnm. Jedná se tedy o převýšení téměř 1 600 m, což jsme při takto vysokém výstupu absolvovali pouze jednou a to při výstupu na Dom (převýšení také 1 600 m). Výstup na Dom pro nás pak představoval poměrně velké vypětí zejména díky tomuto významnému převýšení bez dostatečné aklimatizace. Jistě, Dom představoval podstatně vyšší výstup až do výšky 4 545 mnm, tedy zhruba o 1 000 metrů výše než výstup na Wiesbachhorn, ale jak dobře víme, už při výstupech nad 3 000 metrů se začíná významně projevovat únava z výšky a při nedostatečné aklimatizaci se stává výstup do jisté míry utrpením.

Jako významný prvek nadměrného psychického i fyzického vypětí považuji také do určité míry podcenění plánování výstupu. Oba s Martinem jsme počítali s poměrně jednoduchým výstupem na úrovni loňského výstupu na Johannisberg, což však s výstupem na Wiesbachhorn bylo dost neporovnatelné. Rozdíl byl dán zejména dlouhým nástupem první den a také těžšími skalnatými pasážemi při výstupu. Psychická pohoda během výstupu myslím významným způsobem ovlivňuje také následný fyzický výkon. Zde bylo rozčarování z náročného výstupu myslím významným faktorem nadměrné únavy, kdy byla na rozbředlém a kluzkém povrchu nutné naprostá koncentrace po celou dobu výstupu, což nás stálo hodně sil.

Dodatečně lze u Martina únavu přičíst i nedostatečné fyzické přípravě, resp. jejího vysazení z důvodu koronaviru. Martin totiž začal od března jezdit do práce autem, aby nemusel nosit roušku. Ukázalo se, že pravidelná denní chůze cca 2 km včetně vybíhání schodů v metru je neoddiskutovatelným minimem, které je potřeba absolvovat. A nic na tom nemění tréninková průprava na půlmaraton, která je pro účely dálkového pochodu či stoupání do výšky nedostatečná.

Analýza výše uvedených faktorů nám myslím dává poměrně slušný návod, jak udržet akceschopnost pro další výstupy i ve věku, kdy již většina lidí bezvládně sedí v křesle u televizní obrazovky, zatímco jiní se stále pokouší o posouvání svých hranic. Jak říká klasik, jsou tací, kteří se stále snaží o dosažení něčeho výjimečného a pak ti ostatní, kteří se chtějí jen poškrábat po zádech. Já bych rád doufal, že se aspoň ještě nějakou dobu budeme moci řadit k těm prvním.

 

 

 

43. Vysoké Taury, Johannisberg

Lokalita: Vrchol Johannisberg, leží v horské skupině Glockneru, ve které leží jedny z nejvyšších hor Východních Alp. Nejvyšším vrcholem skupiny je Grossglockner (3 798 m). Johannisberg (3 463 mnm)je devátou nejvyšší horou skupiny Glockner, která tvoří nejvyšší část Vysokých Taur. Výchozí bod: Kaiser Franz Josefshöhe (2 300 mnm), Oberwalderhütte (3 000 mnm) Vzdálenost z Prahy: 600 km (cca 6-9 hod) Termín: červen 2019

Na jaře 2019 se po sedmi letech vydáváme opět do Vysokých Taur, kde jsme naposledy v roce 2012 vylezli, ve velmi nepříznivých podmínkách, na Grossvenediger. Následek v podobě sněžné slepoty mám i po těch letech vrytý do paměti velmi hluboko. Plánem je tentokrát vylézt trochu lehčí vrchol Johannisberg s výškou cca 3 500 mnm. Členem výpravy se opět po delší době má stát i synovec Lukáš, který to však po úvodním nadšení nakonec vzdává. Důvodem je zřejmě jeho nedostatečná výbava, kterou by si musel pořizovat. Ač se jedná o poměrně lehký kopec, je potřeba se vybavit kvalitní obuví, mačkami, sedákem a cepínem. Přeci jenom vede výstup přes ledovec a to není nikdy dobré podcenit. Lukášovo zapálení pro věc se tak ukáže jako nedostatečné, což mu však nelze zazdívat. Musíme si uvědomit, že se jedná o specifického koníčka, ke kterému si člověk musí svoji cestu najít a někdy to prostě trvá a většina lidí ji nenajde nikdy. Lukáš si tu svojí cestu zatím zřejmě nenašel, ale třeba z něj bude dobrý šachista nebo třeba potápěč. Přeci jenom není mnoho lidí, kteří jsou ochotni se trmácet deset hodin někam, pak se dřít celý den do kopce, ze kterého je paradoxně potřeba následně opět slézt dolů a pomlácený, omrzlí, spálený a totálně vyčerpaný opět absolvovat desetihodinovou cestu zpět domů. Těžko se to vysvětluje a takto stroze popsáno to zní jako úplná blbost, ale existuje těžko pochopitelný a popsatelný důvod, proč tam člověk znovu za rok jede a dokonce se na to většinu roku těší!

Výstup na Johannisberg je technicky poměrně snadný, navíc s převýšením od chaty Oberwalderhütte pouhých 500 výškových metrů snadno dosažitelný. Výjimečnost výstupu je tak dána především úžasným umístěním vrcholu hned vedle majestátního Grossglockneru a panoramatickými výhledy z vrcholu na okolní kopce do všech směrů.

Vzhledem k tomu, že výstup na chatu Oberwalderhütte představuje pouhých 600 výškových metrů, tedy nějaké tři hodiny výstupu od parkoviště Kaiser Franz Josefshöhe (2 300 mnm), tak se výjimečně rozhodujeme vyjet z Prahy až v soboru v 7 hod ráno s plánem dorazit odpoledne na parkoviště a vylézt na chatu. Na nedělní ráno je pak naplánován výstup na vrchol a návrat zpět na chatu a dále k autu, a tentýž den večer návrat do Prahy. Jednoduchost výstupu tam kompenzujeme poměrně ambiciózním časových harmonogramem, který by měl opět prověřit naši plnou připravenost. Vždyť se opět jedná o aklimatizační výstup a o přípravu na mnohem obtížnější letošní výstup na 7 čtyřtisícových vrcholů ve Wallisu. Jedeme klasicky přes Linz a dále na Salzburg, kde se bohužel dostáváme do kolony a přes veškerou snahu o nalezení rychlejší cesty asi na hodiny zakufrujeme. Cestu si navíc tentokrát prodlužujeme o další hodinu díky skutečnosti, že Grossglockner Hochalpenstrasse je uzavřená, takže objíždíme celý masiv Glockneru, abychom se dostali na vyhlídku Franze Josefa z jihu. Důvod uzavírky nám není zcela zřejmý, ale pravděpodobně jím je odstraňování následku zavalení silnice sněhem. Tuto domněnku si do jisté míry potvrzujeme při nedělním návratu, kdy je Hochalpenstrasse již průjezdná a kdy projíždíme mezi několikametrovými sněhovými stěnami (místy odhadujeme výšku na 4-5 metrů), které se vytvořily podél silnice. Takovéto množství sněhu na začátku června jsme skutečně ještě nezažili. Je pravda, že ještě na začátku května byly Alpy zasypávány neobvyklým množstvím sněhu a toto je evidentní důsledek. Žádné globální oteplování neexistuje. Přichází doba ledová!

Po objetí masivu otevřenou částí Hochalpenstrasse se dostáváme k mýtné bráně, kde nám místní pracovnice, v důchodovém věku, lámanou angličtinou sděluje, že je cesta zavřena a na Oberwalderhütte se nedostaneme. Tuto informaci považujeme po devítihodinové cestě z Prahy minimálně za velmi kuriozní a tak nás zajímají detaily. Bohužel se nám nedaří dostat z paní nějaké bližší informace a tak pokračujeme dál a doufáme, že se autem alespoň přiblížíme k parkovišti na vyhlídce Franze Josefa. Už je okolo 4 hodiny odpoledne a tak nás případné prodloužení výstupu na chatu, o několikakilometrovou cestu po silnici, moc netěší. V žádném případě si však nepřipouštíme, že bychom se dnes na chatu nedostali. Zákaz, nezákaz, vždyť máme rezervaci na chatě a nějak se tam přeci dostat musíme.

Nakonec dojíždíme až na parkoviště do solidní výšky 2 300 mnm. Zde stojí robustní betonová budova s několikapatrovými garážemi. Když zvážíme, že se nacházíme v samotném srdci Vysokých Taur s asi nejkrásnějším výhledem na nejvyšší rakouskou horu, tak se neubráním pocitu, že sem ta stavba prostě nepatří.

Rychle si balíme věci a okolo půl páté odpoledne vyrážíme nahoru. Cestou spekulujeme, co že nám to ta paní u mýtné brány vlastně povídala o tom, že je cesta zavřená. Netrvá dlouho a pochopíme, že zřejmě hovořila o zavřených tunelech č. 4-6, které jsou vyraženy do skály, aby umožnili návštěvníkům hor snadný průchod přes trochu exponovanější úseky. Jedná se o další zvláštnost tohoto místa. S něčím takovým jsme se zatím nesetkali, a že už máme s čím srovnávat! Toto nás samozřejmě nemůže zastavit a tak procházíme pouze tunely 1-3 a pak již vylézáme ven na úzkou cestičku, která vede po poměrně strmém svahu ve směru na chatu Oberwalderhütte. Místy je cestička zatarasena sněhovými jazyky, které ale celkem bez problému přelézáme. Pak již jdeme po krásně upravené, asi 3 metry široké, cestě, která je ostře zaříznutá do strmé skály. Skutečně se tady někdo hodně vyřádil. Asi po hodině a půl docházíme na ledovec a za další hodinu a půl, po zdolání krátké jištěné cesty po skále, docházíme na chatu Oberwaldhütte. Je zhruba 7 večer a večeře je již v plném proudu. Dostáváme separátní pokoj a pak již si plníme žaludky dobrou večeří a až netradičně dobrým pivem. Po deváté hodině se nám již zavírají oči únavou a tak nedojde ani k tradičnímu hraní karet a jdeme si lehnout.

V neděli ráno vstáváme v půl šesté, abychom byli v šest na snídani, a před sedmou hodinou již vyrážíme nahoru. Počasí je velmi příznivé, je skoro jasno, jen sem tam se objeví nějaký ten mráček. Výhledy na Glockner a na další kopce, kterými jsme obklopeni, jsou dech beroucí. Jelikož vede značná část cesty přes ledovec, tak si kousek od chaty nandáváme mačky a navazujeme se. Jde se nám velmi dobře a v rychlém tempu se dostáváme již před 10 hodinou na vrchol. Cestou se neustále rozhlížíme kolem sebe a stále dokola přemýšlíme o tom, jak je vůbec možné být jeden den ráno v Praze a druhý den večer už opět zpět v Praze a mezitím vylézt 3 500 m vysoký kopec v srdci Alp. Je to prostě neuvěřitelná paráda. Takhle jsme si výstup už dlouho neužívali. Dokonce přicházíme na vrchol se solidním předstihem před skupinkou pěti statných žen v pokročilejším věku (řekl bych zhruba v Martinově věku), které nás při výstupu pronásledují, ale bezúspěšně. Jedná se o skupinku, která nás již po očku sledovala předchozí večer, ale zase nás nedostali. Po 20 minutách strávených na vrcholu scházíme opět dolů. Kolem nás se na lyžích prohánějí skialpinisti, kteří zde mají výraznou převahu, kterou se nám snaží dát najevo opakujícím jucháním během jízdy. Nám se jde ale docela dobře, takže jim ani moc nezávidíme a taky si jucháme, aby pochopili, že tohle je naše volba a baví nás to. V průběhu cesty dolů se již projevuje síla slunečních paprsků, díky kterým začíná být sněhová pokrývka o poznání měkčí. Začínáme se slušně bořit, což nás stojí dost energie. Té však máme poměrně dost, takže až na občasné nářky je vše v pohodě. Opět se ale ukazuje jak je důležité včasné vstávání, kdy cestou nahoru se téměř vznášíme po zmrzlé krustě. O kolik složitější by asi bylo snažit se o výstup po poledni. My jsme však již před polednem zpět na chatě, kde balíme věci a dáváme si polévku a pivo a pak již scházíme zpět k autu, kam přicházíme okolo půl třetí odpoledne. Během chvíle jsme převlečeni a vyjíždíme na cestu. Do Prahy se přes drobná zaváhání dostáváme v krásných devět večer. Vypadá to až neuvěřitelně, jak dlouhý den, plný skvělých zážitků, máme za sebou.

Závěrem lze snad jen shrnout, že se víkend opravdu vydařil a zažili jsme jeden z nejpohodovějších výstupů na úžasný kopec v srdci Alp.

 

Lokalita: Rysy jsou hora v Tatrách na slovensko-polské státní hranici. Nadmořská výška středního a nejvyššího ze třech vrcholů je 2503 m. Střední vrchol je nejvyšším v Tatrách, který je volně přístupný bez horského vůdce. Na úbočí Rysů se na slovenské straně v nadmořské výšce 2250 metrů nachází známá Chata pod Rysy (slovensky Chata pod Rysmi), nejvýše položená horská chata na Slovensku. Nejvýznamnější vrcholy: Gerlachovský štít (2655 m), Gerlachovská veža (2642 m), Lomnický štít (2634 m), Ľadový štít (2627 m), Pyšný štít (2623 m), Rysy (2 503)  Výchozí bod: Lysá Polana, Chata pod Rysami (2250 m) Vzdálenost z Prahy: 550 km, 6 hod Termín: červen 2017

Už několikrát jsme v minulosti plánovali výpravu do Vysokých Tater, ale vždy z toho nakonec sešlo. Už bylo skoro až trapné, že mám slezenu značnou část Alp, ale zatím jsem nikdy nebyl ve Vysokých Tatrách. Konečně je to ale tady. Je rozhodnuto, jedeme. Chvíli to vypadá, že s námi pojede i Lukáš, ale nakonec z toho sejde. Nejprve je plánem vylézt na nejvyšší vrchol Slovenska, Gerlachovský štít. Přestože je přístupný jen s horským vůdcem, plánujeme, že si ho vylezeme sami. Vrchol je poměrně daleko od „normálních“ horských chat. V blízkosti se nachází pouze Sliezsky dom, který byl přebudován na luxusní wellness hotel. Když pominu nehoráznou cenu 10 tisíc Kč za noc za třílůžkový pokoj, tak nemohu přimhouřit oko nad tím, že ubytování v takovémto hotelu by zcela degradovalo naši filozofii výstupů. Tohle tedy ne. Nakonec se tedy rozhodujeme, že Slovákům na ten jejich Gerlach kašleme a rozhodujeme se vylézt nejvyšší vrchol Slovenska, který je přístupný bez vůdce, Rysy.

V pátek zhruba o půlnoci dorážíme do Starého Smokovce, kde přespíme na parkovišti. V noci začíná pršet. Brzy ráno máme v plánu přejet autobusem do Polska do Lysé Polany. Bohužel první autobus odjíždí až okolo 9 hodiny a navíc má zpoždění. Až okolo 10 hodiny jsme v Lysé Polaně. Podle předpovědi počasí má v 10 hodin přestat pršel. Předpověď kupodivu nevychází a prší bez přestání celý den. Na červen je i poměrně chladno. Máme v plánu cestu přes Mořské Oko na vrchol Rysy, který přejdeme na slovenskou stranu a přespíme na Chatě pod Rysy. Bohužel hned na začátku cesty si nejsme zcela jistí, zda máme jít po pravém břehu řeky, nebo přejít přes most na levý břeh. Martin si není úplně jistý, zatímco já poměrně ano, a tak ho přesvědčuji pádnými argumenty. Bohužel se později ukáže, že jsem výjimečně neměl pravdu. Cestou několikrát zaváháme, ale teprve po 10 kilometrech jsme si jistí, že jdeme skutečně špatně! Vracíme se zpět a cestou potkáváme Poláka, který nám radí, že je možné řeku asi po 3 kilometrech přebrodit na druhou stranu. To by nám hodně bodlo. Podaří se nám najít místo, kde je řeka trochu užší a vypadá to, že by snad bylo možné ji skutečně přebrodit. Sundáváme boty a vyhrnujeme kalhoty. Martin nic moc neřeší a odvážně se vrhá do dravé řeky. Po několika metrech, kdy mu začíná voda sahat po pás, usuzuje, že to nedáme. Stále prší, voda je ledová, Znovu se oblékáme a jdeme zpět do Lysé Polany. Celou cestu pokukujeme, zda by se přeci jenom nedala řeka někde přebrodit, ale bohužel ideální místo nenacházíme. Zhruba v půl třetí odpoledne máme v nohách 20 kilometrů a jsme zpět na místě, ze kterého jsme dopoledne vyrazili. To je snad sen! V minulosti jsme si již několikrát zašli, ale zajít si 20 kilometrů, navíc v takovýchto podmínkách, to je vskutku husarský kousek. Je nám jasné, že jsme se dostali do časové tísně, ale přesto se rozhodujeme,

že dodržíme původní plán. V chatě pod Rysy máme zarezervované ubytování a chceme tam dnes dojít. Ještě zvyšujeme už tak dost vysoké tempo. Po asi půl hodině přicházíme k pokladně. Kupodivu naši polští skorobratři vybírají vstupné za použití cesty k Mořskému Oku. To si snad dělají… Nedá se nic dělat, vstupné platíme. Zároveň si všimneme, že je u vchodu možné si pronajmout koňský odvoz k Mořskému Oku. Je to trochu srabácké, ale vzhledem k časové tísni tento způsob dopravy skutečně využíváme. Koně bohužel jedou poměrně pomalu, nicméně se přeci jenom pohybují o trochu rychleji než davy turistů, které cestou míjíme. Asi hodinovou cestu využíváme k doplnění potřebné energie. U Mořského Oka vylézáme z povozu a dále jdeme po svých. Škoda, že je mlha a stále prší. Jinak by byl na Mořské Oko určitě krásný pohled. Většina lidí se tady obrací, ale pro nás je to v podstatě začátek. Mořské Oko obcházíme po pěšince zleva a pak již začíná strmé stoupání. Zde už jsme skoro sami. Potkáváme pouze dvojici Poláků, kteří se vrací z cesty na vrchol Rysy, který nedali. Teplota začíná s ušlými výškovými metry klesat a začíná se objevovat sníh. Začíná sněžit. Na takovéto podmínky nejsme úplně ideálně vybaveni. Kameny kloužou, řetězy jsou přimrzlé ke kamenům. Docela by se hodily mačky. Vzal jsem si jen lehké rukavice a navíc obě levé! Martin mě chce zachránit svými náhradními rukavicemi, ale zjišťuje, že si je zapomněl vzít. Jsme úplně promočení a zmrzlí. Dorážíme na vrchol, ale nemáme ještě vyhráno. Začíná se pomalu stmívat a na slovenské straně není orientace vůbec snadná. Značky jsou umístěny tak, že při sestupu nejsou moc vidět a navíc jsou místy zapadané sněhem. Bojíme se, abychom chatu neminuly a nebyli tak odkázáni slézt až dolů do údolí. Naštěstí se nám akorát s příchodem tmy daří na chatu dolézt. O chvíli později potřebuje Martin na záchod a ptá se chatára na cestu. Vylézá z chatu a v silné vánici se vydává asi 50 metrů od chaty na suchý záchod. Po asi 10 minutách se vrací zpět celý promočený. Ve tváři má velkou zlost. Záchod přes veškeré úsilí nenachází a tak si zlost vylévá na obsluze. „To není možný, aby jste měli záchod takhle daleko od chaty. To jsem nikde nezažil“, láteří Martin. Nakonec ho přeci jenom nachází a trochu se zklidňuje. Druhý den ráno slézáme do údolí. Počasí je už lepší, ale díky vydatnému dešti z přechozích dnů jsou rozvodněné potůčky a říčky a valí se dolů údolím. Ze začátku se snažíme vodě vyhýbat, ale pak zjišťujeme, že to nemá moc smysl a jdeme dál přímo uprostřed valící se vody. Když už se blížíme k Popradskému plesu, potkáváme skupinky turistů, kteří jdou nahoru a vehementně se snaží vyhýbat vodě. Nic netuší o tom, co je čeká výše. Vůbec tak nechápou, když kolem nich procházíme přímo uprostřed asi 40 cm hlubokého jezírka, které se vytvořilo na místě stezky. Ještě dlouho se za námi otáčí a divoce spekulují, co to právě viděli. U Popradského Plesa si dáváme oběd a pak již se vydáváme na cestu dolů ke Štrbskému plesu. Tady nám ještě nějakou dobu trvá, než nacházíme místní vlakové nádraží. Bohužel nám právě odjel vlak a na další musíme čekat asi 45 minut. Moc nám to ale nevadí. Začalo svítit sluníčko a tak sundáváme úplně promáčené boty a sušíme se. Po asi půlhodinové cestě vláčkem přijíždíme zpět do Starého Smokovce k autu a vydáváme se na cestu domů.

Lokalita: Stubaiské Alpy leží na území států Itálie a Rakousko. Tvoří spolu se sousedními Zillertalskými a Ötztalskými Alpami trojici nejznámějších pohoří Tyrolska. Tak jako v sousedních celcích i zde se setkáme s rozsáhlým zaledněním, které je však situováno pouze v nejvyšších masivech pohoří. Největší ledovce jsou Sulztalferner a Sulzenauferner. Nejvyšším vrcholem je Zuckerhütl (Cukrový klobouk) – 3507 m n. m. ležící v hlavním hřebeni na západě pohoří. Nejvýznamnější vrcholy:  HabichtZuckerhütl, 3507 m, Schrankogel, 3497 m, Pfaffenschneid, 3488 m, Ruderhofspitze, 3473 m, Sonklarspitze, 3471 m, Wilder Pfaff, 3458 m, Wilder Freiger, 3419 m, Östliche Seespitze, 3416 m, Schrandele, 3393 m Výchozí bod: Lüsens (1862 m), Westfallenhaus (2276 m) Vzdálenost z Prahy: 550 km, 6 hod Termín: březen 2015

V březnu 2015 se rozhodujeme, že bychom přeci jenom aspoň jednou měli zkusit výstup ve skialpinistickém stylu. Stále nám vrtají hlavou poznámky  typu: „ To jako lezete nahoru a pak zase slezete dolů? Proč to nesjedete?“ Něco na tom asi je. Jako ideální se nám jeví oblast Stubajských alp, která je rájem skialpinistů. Teď nám nejde o dosažení nějakého vrcholu a tak si vybíráme trochu snadnější túru. Jde o to vyzkoušet si, jaké to vůbec je. V sobotu brzy ráno přijíždíme. Jelikož nemáme výbavu, rezervujeme si v dostatečném předstihu lyže, boty a další nutnou výbavu. Vybavení na skialpy je velmi drahé, čemuž odpovídá i výše půjčovného a hlavně výše zálohy, která se pohybuje okolo 10 tisíc Kč. V sobotu ráno dorážíme do Lüsenu ve výšce cca 1 800 mnm, nasazujeme lyže a vyrážíme směr Westfallenhaus, který leží ve výšce 2 276 mnm. Hned zkraje zjišťujeme, že chůze se skialpovými lyžemi není až tak úžasná, jak by se mohlo zdát. Zejména v trochu náročnějším terénu, kdy je potřeba se prodírat mezi kameny a stromy nám jsou lyže vyloženě na obtíž. Přestože nasazujeme na lyže protiskluzové pásy, lyže občas prokluzují, což bere hodně sil. Místy tedy lyže raději sundáváme a neseme je jako další zátěž! Cesta na chatu ale není příliš dlouhá, navíc je krásné počasí a tak jsme na oběd již na chatě. Dál již dnes nejdeme, a tak si užíváme odpoledne na sluníčku a kocháme se krásnými pohledy na okolní kopce. Přestože by se dalo spát na chatě, naším cílem je postavit si iglú kousek za chatou a přespat v něm. Naše stavba vzbudila všeobecný údiv. Návštěvníci chaty se postupně střídali, aby si každý naše iglú prohlédl. Místní chatár nebyl zkraje příliš nakloněn myšlence, že mu utíkají peníze za ubytování a choval se k nám dosti odměřeně. Až když jsme si objednali večeři a zapili ji několika pivy pochopil, že naším hlavním záměrem není ušetřit za ubytování, ale užít si dobrodružství. Noc v iglú je zážitkem hlavně pro Martina, který většinou trpí při mém chrápání, ale tentokrát je mé chrápání silnější než obvykle. Ráno se probouzím v iglú sám. Zjišťuji, že Martin v průběhu noci vymýšlel různé způsoby, jak odclonit tento nelibí zvuk. Dokonce prý zvažoval postavit mezi námi sněhovou stěnu. Nakonec rezignuje a ustýlá si venku vedle iglú. To je obětavost.

Druhý den ráno vyrážíme na lyžích na jeden z okolních kopců. Počasí není moc ideální. Není pro nás důležité, zda vylezeme na vrchol. Prostě jdeme nahoru s cílem sjet zase dolů. Je chladno a na sněhové pokrývce je vytvořena ledová krusta, která velmi znesnadňuje výstup, ale především sjezdy. Lyže se proboří do horní vrstvy zmrzlé krusty, která však drží naše lyže jako ve svěráku. V podstatě tedy není možné na lyžích zatáčet. Neustále padáme, zvedáme se a opět padáme. Je to velmi únavné a po několika takto strávených hodinách jsme toho plni. Odpoledne se vracíme zpět k chatě, kde balíme zde zanechané věci a vyrážíme dolů do údolí. Po značně náročném sjezdu těžkým terénem mezi kameny a

kmeny stromů nakonec lyže opět sundáváme a kus scházíme pěšky. Dost unaveni a hlavně s rozhodnutím, že již na skialpy nikdy nepojedeme, se vracíme k autu  a odjíždíme domů.  Jsme rádi, že jsme si tuto aktivitu vyzkoušeli a že víme, že o nic nepřicházíme.