Lákavá představa prodloužit si léto dovolenou strávenou na některé z přímořských destinací začíná nabývat konkrétních obrysů na konci roku 2023. Trek na Mallorce se jeví být vhodným průnikem množin zájmů všech plánovaných učastníků.
Od chvíle, kdy tento nápad spatřil světlo světa uběhlo již pár pěkných měsíců, tedy dobou, prokládanou občasnou výměnou emailů s Radkem, kdy jsme řešili různé varianty. Chceme tento výlet podniknout i s našimi drahými polovičkami, aby také poznaly jak chutná pořádný výšlap v horách. Avšak zatímco my s Janičkou bychom chtěli pojmout zájezd spíše jako čundr, Radek se Zuzkou by rádi putovali se zajištěním komfortu včetně přespání v penzionech. Nakonec se necháváme přemluvit k “mastňáckému” výletu a nemohu úplně s čistým svědomím říct, že bych byl nějak vážně proti…
Dálková turistická trasa GR221 na ostrově Mallorca je útočištěm pro ty, kteří hledají klid a únik od shonu moderního světa. Řadí se sice mezi jednodušší přechody, ale celkové převýšení 5000 metrů tomu příliš neodpovídá. Klasická trasa začíná v Sant Elm na západě ostrova a sleduje severozápadní pobřeží v délce asi 120 km až do města Pollenca. Tedy přes celý, téměř 90 km dlouhý vápencový masív Serra de Tramuntana. Pohoří, které je mimochodem zařazeno na seznam přírodních památek UNESCO, je protkáno desítkami kilometrů stezek vedoucích od pomerančových a mandloňových sadů v údolích až po nejvyšší vrcholky. Nejsou to takoví velikáni jako v Alpách nebo Pyrenejích, hory se však zvedají přímo z moře a formují impozantní přírodní kulisy lemované divokým pobřežím.
Domlouváme se, že klasickou trasu zkrátíme na přibližně 80 km, což bychom s přiměřeným úsilím měli zvládnout za pět dní, tedy za dobu, kterou mají Radek se Zuzkou k dispozici. Musíme tak absolvovat jednu prodlouženou etapu z Esporles do Deia, která se obvykle půlí v městečku Valdemossa. Plánování trasy si beru na starosti sám a strávím pár pěkných hodin vyhledáváním optimálních podmínek a komunikací s www.booking.com. Jako výchozí dispozice použiji deník jedné spolupracovnice Janičky, která na Mallorce byla s manželem již dvakrát. Což mi situaci zjednodušuje, jen musím přizpůsobit logistiku, protože oni putovali po horských chatách a útulnách, kdežto my uvažujeme přespání povětšinou v luxusních hotelech. Jako rezervní variantu pro prodloužený úsek zjišťuji možnosti zkrácení trasy autobusem, případně taxíkem.
7. října 2024 – První mallorské dojmy v Banyalbufaru a večerní koupání
Ráno na letišti v Praze probíhá hladce, i když máme letenky objednané každá dvojice zvlášť přes eSky.cz. V 10:35 odlétáme a krátce po jedné hodině odpoledne už stojíme na mallorské půdě.
Na autobusovou zastávku v Palmě dojdeme za příjemných třináct minut. Městský autobus nás přiváží na centrální autobusové nádraží Estació Intermodal. U vstupu do podchodu, kde se nádraží nachází, nás zaujme malý stánek s místními výrobky. Snědý prodejce středního věku, oděný v důstojné bílé říze, zřejmě příslušník místní buddhistické komunity, zdvořile vybízí naše ženy, aby si něco zakoupily. Janička si s nadšením prohlíží drobné etno doplňky a nakonec si vybírá krásné paví náušnice. Zuzka ale s úsměvem rázně odmítá cokoli koupit s vysvětlením, že nechce podporovat tento typ prodeje. Přesně ve 14:00 nasedáme na autobus směr Banyalbufar. Cesta trvá asi hodinu krajinou, která zatím ničím nepřipomíná očekávané malebné výhledy. Obdivujeme pouze některé přepychové haciendy, zasazené do bujné zeleně, pokud je lze ze silnice zahlédnout.
Vystupujeme na poněkud nehostinné točně, konečné stanici č. 12. Ochotný řidič nám vysvětluje, jak použít terminál, abychom si jízdné mohli zaplatit sami platební kartou. Zatímco čekáme asi půl hodiny na navazující spoj č. 202, v klidu posvačíme a pozorujeme turisty, občas procházející po nedaleké stezce, která v této části vede souběžně s klikatou silnicí v kopcích. Při další cestě autobusem projíždíme vesnicí Esporles okolo hotelu, kde máme zamluven nocleh na další den.
Po výstupu z autobusu ve vesničce Banyalbufar v již typicky malebném prostředí severního pobřeží je to k našemu hostalu Sa Baronia od zastávky jen pár minut chůze. V recepci nás zaujme partička postarších turistů, kteří dochází nalehko pouze s minibatůžkem a hůlkami, zatímco těžké kufry jim zjevně převáží taxislužba. Tak to je ještě o level výš, než naše zhýralé cestování!
Po rychlém ubytování a odložení batohů se vydáváme prudkým svahem dolů k pobřeží. V arabštině znamená Bahaya al-bujar něco jako „postaveno podél moře“ a právě z islámské éry pocházejí typické stupňovité zahrady zavlažované důmyslným starobylým systémem, který dodává vodu stékající z hor i na horní terasy a kolem nichž nyní sestupujeme.
Pláž Cala Banyalbufar nás okouzlí strmými útesy a průzračnou vodou. S Radkem plaveme k malé jeskyni ve skalách. Večer trávíme na vysoké výspě terasy hostelu u piva a drinku s úžasným výhledem na pobřeží lemované zahradami s apartmány i zavlažovacími nádržemi s vodou. Zrovna pod námi je jedna taková cisterna proměněna v luxusní bazén a v něm plavou rozvážnými tempy dvě obstarožní dámy. Jsme tu na rozlehlé terase téměř sami, protože sezóna již skončila, a tak si užíváme příjemné večerní chvíle i když silný vítr občas shazuje podtácky ze stolu.
8. října 2024 – Cesta do Esporles; odpoledne výlet do Palmy a zpět
Po vydatné snídani v hotelu opouštíme jednou z bočních uliček úhledné městečko a hned stoupáme do borovicového lesíka, kde navazujeme na trasu GR 221, nazývanou zde Ruta de Pedra en Sec. Cesty jsou zde úhledně upravené, tvořené buď udusanou hlínou, štěrkem nebo dlážděné kameny. Po stranách jsou většinou vroubené kamennými valy, hlavně ve více svažitém terénu. Po výstupu od pobřeží se nám otevírají krásné výhledy na moře. Poslední část dnešní pohodové etapy, dlouhé necelých deset kilometrů, vede podél opuštěné silnice, po které jsme do Banyalbufaru přijeli autobusem.
Do hostelu Sa Fita Backpackers – Albergue Juvenil v Esporles přicházíme poměrně brzy, takže po odložení bagáže se rozhodujeme využít čas a vydat se na výlet do Palmy jen s malým batůžkem. Na autobusové zastávce si ještě dáváme rychlou svačinu z vlastních zásob a už vesele frčíme.
Cesta autobusem do hlavního města ostrova trvá příjemnou chvíli. Palma nás vítá rušným městským životem a množstvím turistů. Procházíme historickými uličkami a s úžasem obdivujeme monumentální katedrálu Basílica le Santa María, která se majestátně tyčí k nebi svými věžičkami. Trochu si vyčítám, že jsem se na výlet vydal v nových plastových pantoflích, protože nepříjemně dřou a vytvářejí na nohou otlaky. Tento diskomfort po chvíli řeším razantně; pantofle nesu v ruce a jdu prostě bos. Na oběd si vybíráme restauraci Anima Beach Palma s velkou terasou a výhledem na moře. Jako drink ochutnáváme místní lahodnou Sangrii a ne tak úplně špatné pivo. Po jídle se vydáváme na procházku promenádou lemovanou vysokými palmami podél pobřeží, která nás zavádí až na jednu z mnoha rušných písčitých pláží. Celé odpoledne fouká od moře silný vítr, který v těchto místech zesiluje v poryvech, takže jsou i docela velké vlny. S Radkem v nich dovádíme jako malí kluci.
Na zpáteční cestě v lékárně kupuji náplast na puchýře a Jana si pořizuje nové, pohodlnější vložky do bot. Po návratu do Esporles ještě stihneme rychlý nákup v místní samoobsluze Spar, abychom měli něco k snídani. V hotelu nás čeká ještě jedno překvapení. Na bookingu je zde totiž inzerován bazén, proto se těšíme na večerní koupel. “Bazén” ovšem tvoří nadzemní zděné koryto vzadu na dvoře, vydlážděné modrými mozaikovými kachlíky, dlouhé asi 6 a široké jen 1,5 m! Pluje v něm zrovna nějaká postarší dáma a musí dávat pozor, aby se při tempech neumlátila o stěny. Tak tuhle kratochvíli si bez výčitek odpustíme. Jinak je ale ubytování přiměřené, pokoje jsou čisté a je tu absolutní klid. Večer trávíme v příjemné zahradní restauraci pod lampióny naproti hostelu přes ulici, když předtím svádíme menší boj o volný stůl. Při dobrém jídle, místním víně a pivu si povídáme o dnešních zážitcích a plánujeme další dny našeho mallorského dobrodružství.
9. října – Dlouhý trek do Deià
Vstáváme brzy ráno, dáváme si ještě za šera rychlou snídani a vyrážíme na nejdelší část našeho treku směr Deià. Neradi bychom docházeli za tmy, protože dny na Mallorce trvají v říjnu asi 11 hodin a stále se zkracují.
Procházíme obytnou zástavbou na periferii, kde každý dům má svoji zahradu s háji oliv, citroníků a množstvím barevně kvetoucích rostlin.Na kraji městečka objevujeme volně rostoucí strom s dozrávajícími kaki a neodoláme, abychom neochutnali pár sladkých plodů. Slunce vychází nad řetěz hor, obklopujících celé údolí a ozařuje horský průsmyk před námi zvaný Voltes d’en Violí, což značí typickou horskou stezku užívanou dříve pro koně, která překonává významný výškový rozdíl. Chůze po zpevněné cestě lesem je příjemná, Janička dokonce dostane nápad rozběhnout se a skutečně na chvíli předbíhá i Zuzku, která povětšinou udává tempo a je z nás nejráznější. Zašlý asfalt se posléze mění v kamenitou stezku, podél níž občas míjíme malé, rovné plácky, využitelné pro stanování. Kromě toho se občas po cestě vyskytnou i improvizované turistické útulny, které však mohou vyhovovat jen otužilejším povahám. Osobně bych dal přednost stanu před těmito chatrně zděnými přístřešky, z nichž některé jsou skutečně jen ruiny z volně poskládaných kamenů, zakryté vlnitým eternitem.
Čím jsme výše, tím více se otevírají výhledy na vyprahlé pastviny a olivové sady obehnané kamennými zídkami, tu a tam rámované borovicovými háji či osaměle se tyčícími borovicemi s panoramaty rozervaných, skalnatých hor v pozadí. Počasí je pohodové, slunce téměř nepřetržitě svítí mezi načechranými mraky, ale teplota se drží mírně nad příjemnou hranicí 20 °C. Z nejvyššího skalního výběžku Mola de sa Comuna vidíme pod námi náš dílčí etapový cíl, městečko Valldemossa. Vlevo spadají dolů kopcovité srázy pobřeží, rámované nekonečným mořským obzorem, vpravo se rozkládají pusté pahorkatiny a pláně porostlé řídkými porosty nízkých keříků, polokeřů a bylin, nazývaných sa Garriga Plana. Garriga nebo spíše garrigue je jedinečné a zajímavé slovo francouzského původu, které v překladu znamená „místo trní“ nebo „křoví“ a odráží spojení s přírodou a drsnou krásou krajiny. Slovo je spojováno s nádhernou knihou Marcela Pagnola Jak voní tymián, příběhem z francouzského Provence, který dýchá létem a romantikou zašlých časů a dětských let. U nás bude název znám podle jména prvního českého prezidenta, respektive jeho francouzské manželky Charlotty Garrigue.
V lese obcházíme zvláštní hluboké jámy vydlážděné kameny, o kterých se od náhodných turistů dozvídáme, že to jsou staré lesní sněhové rezervoáry. Nejvyšší vrcholy ostrova zde skrývají jedinečnou a starobylou tradici, která se zachovala po staletí. Tzv. „cases de neu“ (sněhové domy) jsou konstrukce používané k ukládání sněhu během zimy, systém, který se používal několik století, než se objevily první továrny na led. „Nevateři“ byli zodpovědní za sběr a skladování sněhu. Podle záznamů z roku 1619 chodila skupina mladých mužů do hor, sbírala sníh, házela ho do studny, aby ho vylisovala a zasypala popelem a rákosím. Dělalo se to kvůli zachování ledu, který se v létě do vesnic dopravoval na mulách nebo vozech. Jinak turisty zde potkáváme opravdu ojediněle, sezóna končí a pro nás je pustá krajina bez lidí každopádně dalším bonusem, který přispívá k neopakovatelné atmosféře nedotčené divočiny.
Ve Valldemosse, kam dorážíme okolo poledne, bychom za normálních okolností zůstali na nocleh. Jelikož ale máme k dispozici o den méně, jsme teprve v polovině dnešní etapy a musíme pokračovat dál. To nám nebrání, abychom si na lavičce u silnice dali oběd – konzervy s tuňákem. Nechceme se zdržovat objednáváním menu v některé z místních restaurací, i když ty úhledné předzahrádky vypadají lákavě. Jsem trochu unavený z chůze v kopcovitém terénu a tak se ptám i Janičky, jestli nechce jet zbytek cesty taxíkem. Ta ale s úsměvem odmítá. Takže pokračujeme dál divokým lesem, stoupáme opět po hřebeni a překonáváme místy skalnaté části stezky. Na náhorní travnaté planině, kde jsou pěšiny zpevněné visutými kamennými valy, bojujeme s poryvy silného větru.
Výhled na údolí z nejvyššího bodu hřebenu Es Caragolí ve výšce 945 m je dechberoucí. Městečko Deià, které se skví v zálivu jako perla v rozevřené lastuře, je jednou z nejmalebnějších vesniček ostrova. Za svůj domov si jej zvolili mnozí místní umělci a krásná okolní krajina inspirovala nejedno výtvarné dílo. V blízkosti se nachází mnoho vyhlídek, z nichž lze obdivovat krásy západního pobřeží jako například skalní výběžek s poetickým názvem Sa Foradada (v lese). Nás teď čeká sejít asi 800 výškových metrů prudkým zalesněným srázem podél skal, kdy místy klouzáme dolů v ostrých serpentinách, přidržujíce se stromů. Je to úmorná a nekonečná dřina, mezi stromy občas zahlédneme vzdálená seskupení domů, která jakoby se vůbec nepřibližovala. Ve stínu nízkého listnatého lesíka scházíme téměř na úroveň mořské hladiny, zatímco centrum městečka se před námi objevuje na vyvýšeném návrší! To už se nám na jazyk derou jízlivá slova, protože toho máme opravdu dost. V nohách dnes téměř 25 km s převýšením nějakých 1400 m nahoru i dolů. Jsem z naší skupiny jediný, komu se vytvořily na nohou bolestivé puchýře, takže si to teď užívám jako prémii. Ještě si tropíme vtípky z představy, že náš hostel Villa Verde bude ta budova co je vidět na nejvyšším bodu kopce. Nu, nakonec to bylo jen o jednu řadu domů níže. Poslední metry po schodech a prudkým stoupáním dlážděnou ulicí jsou už opravdu vysilující a nohy bolí. Vyčerpání na hraně u sebe jednoznačně poznám, to nastává, když se dostanu do agresívní nálady a mám chuť veselé, nic netušící chodce přetáhnout hůlkou…
V hostelu si však dávám sprchu, v besídce na malém dvorku chvilku klábosíme a všechno utrpení je brzy zapomenuto. V ulicích tu fučí silný SZ vítr, což má být předzvěst hurikánu Kirk, který by měl podle předpovědi částečně zasáhnout i místní oblast. Ale kromě toho, že fukéř lomcuje se stromy a vyvrací pár okenic se zdá, že místní si s předpovědí moc hlavu nelámou. Přesouváme se do restaurace, kde si s Radkem objednáváme stejk “jaký svět neviděl”, opravdu téměř přes celý talíř. Spláchneme jej dvěma pivy a v rozjařené náladě se vracíme do hostelu, kde strávíme další klidnou noc.
10. října – Rozbouřené moře a odpolední koupání v Sólleru
Po snídani se rozhodujeme odbočit trochu z GR 221 a vydáváme se na cestu k pobřeží. Silnice k moři vede podél hájů olivovníků, kterých je tu všude neuvěřitelné množství. Jsem přímo fascinován těmito prastarými stromy, které vzdorují stovky let nepřízni počasí i antropogenním vlivům. Dozvídáme se, že pěstování oliv na Mallorce není jen zemědělská činnost, ale hluboce zakořeněná součást historie, kultury a krajiny ostrova. Většina historických olivových hájů se nachází na strmých svazích pohoří Serra de Tramuntana. Aby bylo možné olivy pěstovat, byly zde po staletí budovány složité terasové systémy z kamenných zdí (tzv. „marges“), které brání erozi půdy a udržují vodu. Tyto terasy jsou samy o sobě impozantním inženýrským dílem a přispěly k zařazení pohoří na seznam UNESCO. Mnoho z těchto stromů, starých více než 500 let a některé dokonce přes 1000 let (Olivos Milenarios), jsou živoucími památkami, které přežily staletí a stále plodí olivy. Jejich pokroucené kmeny a rozvětvené koruny jsou nádherné na pohled.
Moře je dnes divoké, stále vzedmuté včerejším prudkým větrem a vlny s hukotem narážejí na pobřeží. U malé plážičky nebo spíše břehem tvořeným nánosy uschlých chaluh, musíme doslova přebíhat před valícími se vlnami, které se zvedají v nečekaných přívalech. Radek si přitom smočí boty a nadává jako střeček.
Pokračujeme dál podél pobřeží a míjíme neskutečné scenérie rozbouřených vln, lámajících se o vysoké, divoce rozeklané útesy porostlé bujnou zelení pokroucených kmenů borovic s rozložitými korunami, šumícími ve větru. Nemůžeme se nasytit neskutečnou podívanou a než po asi 500 m vystoupáme zpět na vyznačenou stezku, pořizujeme desítky fotografií i videozáběrů.
Trasa je dále vedena citlivě zalesněnými úseky s alejemi, které poskytují cestovatelům příjemný stín. Dnes absolvujeme odpočinkový, asi 10 km dlouhý úsek, jehož linie povětšinou sleduje vrstevnici, takže i převýšení je minimální, nějakých 350 m a to počítám i náš původně neplánovaný sestup k moři. Blížíme se již k předměstí Sólleru a procházíme právě mezi zástavbou s širými zahradami, když mi volá naše bytná z Casa Bougainvillea a ověřuje náš příchod. Stanovujeme příchod mezi 15. a 16. hod a protože máme dost času, dáváme si svačinu na štěrkovém prostranství u starobylé kaple Capella de Castelló pod mohutnými palmami.
Název města Sóller, významného centra pěstování oliv, údajně pochází z arabského slova „Suliar“, což znamená „zlato“ nebo „tekuté zlato“, odkazující na olivový olej z údolí. Po příchodu do městečka chvíli trvá, než najdeme náš hotel v jedné ze zasutých uliček. Neztrácíme čas a po nezbytných formalitách hned vyrážíme na průzkum města. Ještě obdivujeme patio, venkovní nádvoříčko hotelu, kde se podávají snídaně, vyzdobené mohutným baldachýnem květin, jež daly ubytování jméno. Výjimečně krásnou liánu, která zdobí většinu zdejších domů, ale i mnoho zahrad u nás v Čechách, dovezl z Brazílie do Evropy v r. 1789 francouzský mořeplavec a badatel Louis Antoine de Bougainville.
Na náměstí Placa de la Constitució nás zaujme historická tramvaj, jejíž kolejnice protínají ulice a bez váhání se jdeme svézt. Jde o oblíbenou turistickou atrakci Tramvia de Sóller, tramvajovou linku spojující město Sóller s přístavem Port de Sóller. Provoz na ní zajišťují původní vozidla, jezdící zhruba v 30 minutových intervalech. Díky této trati se Sóller řadí mezi nejmenší evropská města s funkčním tramvajovým provozem. Jedna trasa trvá asi 30 minut a stojí 9 EUR. Za všeobecného veselí projíždíme v hrkajících dřevěných vozech městskou zástavbou, než dorazíme k přístavu s luxusními vilami, hotely a obchody. Takhle má vypadat pohodlné cestování!
Ve městě se poprvé setkáváme s dozvuky červencových protestů proti turismu, které jsou reakcí na přetížení veřejných služeb, nedostatek cenově dostupného bydlení, znečištění a obecný pocit, že se místní kultura a životní styl ztrácí kvůli nadměrnému vlivu cestovního ruchu. Kromě nápisů na domech, které občas zahlédneme, nás náhle na nábřeží v bezprostřední blízkosti míjí dvojice místních mladíků na skútru a agresívně vykřikuje:”Frenemos la turistificación!” I když španělsky nerozumíme, o významu slov není nutno pochybovat. Problém tzv. gentrifikace místní obyvatelé ilustrují slovy:„Máme docela dobré platy, ale jsme chudí… Všechno je tu tak drahé… Nemůžete jít na večeři, do kina… je to strašně drahé. Koupit si byt ve vesnici vaší rodiny je nemožné, všechno kupují Němci a Angličani. Ti platí bez hypotéky. Stále více lidí tu žije v karavanech nebo kempech, vznikají tak malé nuzné čtvrti, přestože ti lidi pracují.“ Spekulanti, co vykupují domy a parcely a mění je na apartmány, které pronajímají, tímto způsobem vlastně vykořisťují a vyhánějí původní obyvatele.
Po večeři na zahrádce jedné z mnoha restaurací zachytáváme ještě poslední paprsky zacházejícího slunce a koupeme se na místní pláži. Zpáteční cestu absolvujeme opět drkotající tramvají, tentokrát již přecpanou vracejícími se turisty. Večer strávíme na zahrádce restaurace na náměstí Plaça d’Espanya, na dohled katedrály Iglesia de San Bartolomé. Atmosféru nám dotváří sametový zvuk tenor saxofonu, na který vyhrává místní hudebník. Lahodné zvuky ušlechtilého nástroje jsou tak podmanivé, až si Ráďa umiňuje, že se naučí na saxofon hrát. No, to nejdůležitější, tedy dobrý fuk, mu rozhodně nechybí. Ostatní už přijde samo, na detaily nikdy nedbáme..
11. října – Tossals Verds
Dopolední slunce dalšího dne nás již opět zastihuje na cestě. Postupujeme po stupňovité, kameny vydlážděné stezce, vinoucí se mezi skalami porostlými středomořskými dřevinami až na náhorní plató, na kterém se nachází dvě jezera, Embalse de Cúber a Gorg Blau. Obě jsou to umělé nádrže, propojené důmyslným kanálem a od roku 1971 slouží jako zdroj pitné vody pro město Palma a okolní oblasti.
Z těchto míst je dobře vidět nejvyšší vrchol ostrova Puig Major (1436 m n. m.)
s charakteristickou kopulí vojenské radarové stanice. Obcházíme první z jezer a dlouhou dobu jdeme podél mohutného betonového koryta, které sbírá vodu z hor, propojuje obě nádrže a napájí městské vodovody. Nakonec odbočujeme a noříme se do lesa tvořeného zakrslými borovicemi s divoce rostoucími křovinami a vysokou trávou. Poprvé překračujeme vodní tok, skutečný potok se zurčící vodou, Coma des Pou, a dále již klesáme suťovitým terénem k chatě. Radek se Zuzkou jsou v tuto chvíli již o notný kus cesty před námi a musím přiznat, že mě únava zmáhá. Náplast na noze nepomáhá a už nevím, jak bych do krve rozedřeným palcům ulevil. Janičce se navíc rozpadá jedna pohorka, ale hřeje mě pomyšlení, že jsme se v Sólleru vybavili speciálním lepidlem na kůži a že tato obtíž bude brzy vyřešena.
Po chvíli již otvíráme prkenná vrátka zahrady a přicházíme na malou terasu u vchodu do kamenné budovy. Ubytovna Tossal Verds, postavená v 19. století, patří mezi nejsymboličtější objekty v Serra de Tramuntana. Místo připomíná zátiší z obrazů starých mistrů a má svoji tajemnou atmosféru. Místní scenérii dominuje panorama hor S’Alcadena a Puig des Tossals Verds. V zahradě lze obdivovat kromě citroníků obsypaných žlutými plody a nezbytných olivovníků i zbytky starého kamenného lisu na olivy. Bydlíme s Janičkou ve společném čtyřlůžkovém pokoji, zatímco Zuzce s Ráďou jsme postoupili soukromé apartmá, jediné na chatě. Po vydatné večeři trávíme příjemný večer na venkovní verandě pod cesmínovými duby. Podaří se mi celkem obstojně Janičce opravit boty s pomocí zakoupeného lepidla.
12. října – Klášter Santuari de Lluc
Dnes nás čeká poslední etapa naší expedice a také výstup k nejvyššímu bodu GR221, průsmyku Coll des Prat ve výšce 1206 m n. m. Stoupáme mírným svahem, místy borovicovým lesem, podél kamenných zídek až na náhorní plošinu, odkud už mezerami mezi vrcholky vidíme v dálce pobřeží, konec severovýchodní části ostrova. Náhorní plató je porostlé hustými trsy vysoké trávy, modře se vlnící ve větru jako hladina moře. Přicházíme k rozcestí na nejvyšším bodu, odkud se otvírají krásné výhledy na bizarní skalní útvary. Spolu s dalšími pocestnými usedáme do závětří kamenné zídky a dáváme si vydatnou svačinu z vlastních zásob, paštiku s chlebem a tyčinku müsli. Vedle nás je mladá dvojice, se kterou se dáváme do řeči. Ona je Češka, co se přestěhovala za svým manželem do Anglie. Jsou to zdatní cestovatelé, řekl bych ještě ve starém stylu, protože putují s batohem a spí pod širákem. Navíc u mě získávají body za organizační schopnosti, protože své tři malé děti nechali na hlídání u prarodičů. Vypráví zajímavě o zážitcích z cest a také dychtivě naslouchají našim zkušenostem z trekování na Réunionu, kam by se též rádi podívali.
Po chvíli odpočinku se rozloučíme, oni sestupují k pobřeží, zatímco my pokračujeme severovýchodním směrem. Stezka se tu stáčí podél zatravněného hřebenu, prokládaného hrubými balvany. Zastavujeme na malou svačinku v místě, kde se Ráďa rozhodne prozkoumat okraj hřbetu vzdáleného pár desítek metrů, a na chvilku za ním zmizí. Uběhne pár minut a právě když Zuzka svým typicky lakonickým stylem pronese: ”Ještě aby mi tam ten Radim někde zapad”, se Ráďa náhle objeví. Kráčí trochu nejistě mezi trsy vlnící se trávy, v zarudlé tváři mírně napjatý výraz a kdyby měl vlasy, asi by byly rozcuchané. Z útržkovitých a zarputile odmítavých vět se dohadujeme, že pravděpodobně zapadl mezi balvany, o čemž svědčí i drobný šrám na zadní části kalhot. Aby unikl dotěrným dotazům, žene se dál po stezce, která se svažuje doprava a pokračuje nízkým lesem. Odtud je v údolí již vidět městečko s dominantou kláštera. Impozantní komplex jako by vyrostl přímo ze skály, už z dálky působí majestátně. Kamenné fasády a věže, které se tyčí s nenápadnou, ale pevnou elegancí, jako starobylí strážci místa, které je po staletí duchovním srdcem ostrova.
Po pár hodinách usilovné chůze ze svahu, která příliš neprospívá mým rozedřeným nohám přicházíme konečně do cíle naší cesty. Lhal bych, kdybych řekl, že nepociťuji velkou úlevu. Mí společníci se však zdají být velmi svěží a tak přemýšlím, jestli si příště nemám zvolit jednodušší trasu. Nejlépe bezbariérovou s přístupem pro invalidní vozíky…
Ubytování v klášteře je luxusní v moderně zařízených pokojích. Prohlídkou objevujeme duchovní stránku Mallorky, jejímž nejvýraznějším symbolem je právě Santuari de Lluc. Toto poutní místo, vklíněné do divoké krásy pohoří Serra de Tramuntana, je pro Mallorčany posvátné a je pro každého návštěvníka pohlcujícím zážitkem. Je to místo, které dýchá historií a legendami. Srdcem svatyně je bazilika, domov La Morenety, černé madony a patronky Mallorky. Její příběh je fascinující – říká se, že ji našel malý pastýř uprostřed olivových hájů. Měli jsme štěstí, že jsme uvnitř posvátné klenby slyšeli proslulý místní sbor Blauets, jehož hlasy naplňují prostor nezapomenutelnou melodií. Zářící, modře osvětlený interiér s bohatou barokní výzdobou a sborový zpěv je skutečně jedním z vrcholů návštěvy, zážitek, který pohladí duši.
Kromě samotné baziliky nabízí Lluc mnoho dalšího k prozkoumání. Procházíme se klidnými nádvořími, obdivujeme starobylou architekturu a nasáváme atmosféru staletí trvající víry. Poutní místo je obklopeno nádhernou přírodou, která láká k procházkám. My se vydáváme na krátkou stezku přes botanickou zahradu ke klášternímu bazénu. Ano, přímo v areálu Llucu je k dispozici bazén, který slouží ubytovaným hostům a někdy i veřejnosti za poplatek. Vnořit se do chladné vody s výhledem na okolní skály a borovicové lesy je balzámem pro tělo i duši.
Na náměstí před klášterem se rozkládá místní tržiště, na kterém panuje čilý ruch. Vzduch je naplněn směsí vůní bylinek, sýrů a čerstvého pečiva. Procházíme se mezi stánky, obdivujeme ručně vyráběné suvenýry, keramiku a místní speciality. Vedle náměstí se usazujeme na venkovní zahrádce patřící k jedné z místních kaváren. Objednáváme si pití i malý zákusek, relaxujeme a hodnotíme zážitky z cesty. Cítím, jak znovu načerpávám energii a vychutnávám tu chvíli odpočinku i vzájemného souladu a porozumění.
Nakonec se vydáváme ke Křížové cestě (Via Crucis), která vede na vyhlídku s úchvatným panoramatickým výhledem na okolní hory a hluboké údolí. Klid, který zde panuje, je téměř hmatatelný, a jen tiché šumění větru a zpěv ptáků narušují posvátné ticho. Rozjímám a cítím, jak na mě přechází ten velebný klid. Mallorca je skutečně místem, které přiroste k srdci a kam se romantická duše bude vždy toužebně vracet.
13. října – Odjezd domů
Ráno je v 10:00 hodin domluven odvoz na letiště prostřednictvím služby objednávané online GetTransfer.com. Chvilka napětí, když nám drožkař smskou sdělí místo setkání a parametry svého vozu, který nakonec hledáme marně, protože se spletl, když bral rezervní auto.
Odjíždíme z Llucu s pocitem vnitřního klidu a hlubokým dojmem z tohoto výjimečného místa. Nachází se zde svědectví o bohaté historii Mallorky, její duchovnosti a kráse její divoké přírody. Pokud se ocitnete na Mallorce, udělejte si čas a vydejte se i do Santuari de Lluc – nebudete litovat.