Plechý

Lokalita: Plechý je 1378 m vysoká hora ležící v pohoří Šumava na česko−rakouské hranici. Je pátým nejvyšším vrcholem na Šumavě, nejvyšším vrcholem české i rakouské části Šumavy. Severovýchodní svah Plechého tvoří skalní stěna ledovcového karu Plešného jezera. Jedná se o významný geomorfologický útvar, který je jednou z nejcennějších součástí zdejší přírodní rezervace. Stěna je velmi strmá a dosahuje výšky 211 m. Nejvýznamnější vrcholy: Velký Javor (1456 m), Roklan (1453 m), Plechý (1378 m), Luzný (1373 m), Boubín (1362 m),  Jezerní hora (1343 m), Smrčina (1338 m), Svaroh (1333 m), Poledník (1315 m), Černá hora (1315 m),  Třístoličník (1311 m), Ostrý (1293 m), Pancíř (1214 m), Špičák (1202 m), Javorník (1066 m) Výchozí bod: Nová Pec (740 m) Vzdálenost z Prahy: 190 km, 2,5 hod Termín: únor 2009

V roce 2009 jsme se již považovali za poměrně zkušené horaly. Měli jsme slezeno několik významných alpských kopců, včetně té asi nejkrásnější, Matterhorn. To už není lehké překonat a tak vyvstala otázka, co dál? Co bláznivějšího bychom mohli ještě uskutečnit? A rázem tu byl nápad. Co takhle mimo naše klasické letní výstupy zařadit toulku zimní krajinou. Vždyť nemusíme cestovat nikam daleko. V rámci České Republiky je přece tolik krásných míst a dokonce i míst, které jsou v zimním období  zcela opuštěné a pod návalem sněhu získávají až sibiřský vzhled.

Po několika různých návrzích jsme se rozhodli absolvovat víkendovou akci na Šumavě a to přechodem z Nové Peci, přes Plechý a Třístoličník až do Nového Údolí. V sobotu brzy ráno jsme se vydali dvěma auty, tak abychom mohli nechat jedno auto v Novém Údolí a druhým přejet do Nové Pece. V půjčovně jsme si půjčili sněžnice, abychom se jednak mohli snadněji pohybovat v náročném zasněženém terénu a jednak aby dodaly naší expedici ten správný nádech polární výpravy. Do této doby jsme nikdy na sněžnicích nestáli a tak jsme z této situace byli náležitě vzrušení.

Z Nové Pece se vydáváme po značené cestě směrem na Plešné jezero. Cestou nás míjí poměrně velké množství běžkařů, kteří se pohybují o poznání rychleji než my. Jednak využívají skluzu a jednak s sebou nevláčejí těžké batohy, ve kterých máme s sebou jídlo a pití na dva dny, vaření, převlečení a spacáky. Až téměř k Plešnému jezeru je cesta slušně upravená a jdeme bez sněžnic. Cestou se posilňujeme pivem a párkem v malém bufetu. Pak již docházíme k místu, kde je nutné odbočit z upravené cesty doleva nahoru k Plošnému jezeru. Zde nasazujeme poprvé sněžnice a vydáváme se na cestu. Zjišťujeme, že na sněžnicích se nejde příliš dobře, jelikož je nutné mít nohy asi 20 cm od sebe a tak si připadáme dost divně. Navíc to vypadá, že sněhu není tolik a tak by se šlo lépe bez sněžnic. Ale když už je máme s sebou, tak je necháme na nohou a jdeme dál. Cestou propukáme, při pohledu jeden na druhého, v huronský smích a doufáme, že nikoho už nepotkáme, aby se nám nevysmál. Po asi půl hodině přicházíme k Plešnému jezeru. Je krásné počasí a tak si sundáváme batohy, svačíme a kocháme se. Je to úžasný zážitek. Při sundání sněžnic navíc zjišťujeme, že se propadáme po pás do sněhu, z čehož jsme nadšeni. Sněžnice nejsou nesmysl! Ve chvíli, kdy se opět chystáme na

místní pracovníkem národního parku, kterému jsme podezřelí díky velkým batohům. Jelikož je v národním parku zákaz stanování, snaží se nás přesvědčit, ať neporušujeme místní pravidla. Ujišťujeme ho, že stan stavět nebudeme. Skutečně toto v úmyslu nemáme. Součástí naší šílené expedice je stavba iglú, ve kterém strávíme noc na vrcholu Plechého. Další zhruba hodiny stoupáme poměrně náročným terénem pralesem podél jezerní stěny. Již poměrně znaveni vylézáme k pomníku Adalberta Stiftera, česko-rakouského malíře, spisovatele a pedagoga. Od pomníku je neuvěřitelný rozhled po okolí včetně výhledu na Plešné jezero. Zde se rozhodujeme postavit naše iglú. Je to sice už naše druhé iglú v životě, po iglú postaveném u Stüdlhütte, ale první, ve kterém budeme spát. Slunce začíná pomalu zapadat a teplota klesá hluboko pod bod mrazu. Snažíme se postupně skládat na sebe šnekovitě sněhové kvádry, vypreparované ze sněhové pokrývky za pomoci skládací lopaty. Jako nejlepší se jeví postup, kdy já připravuji kvádry a Martin je po příslušném opracování postupně klade na určené místo. Asi po 1 a půl hodině se nám skutečně podaří iglú postavit. Ještě zbývá si uvnitř upravit pelýšek a uvařit teplé jídlo. Při vaření se teplota v iglú dostává nad nulu a začínáme si postupně rozepínat oblečení. Pak už se zachumláváme do spacáků a jdeme spát. Ještě zapalujeme svíčku, abychom teplotu dále zvýšili.

Po několika hodinách mě probouzí celý nervózní Martin slovy: „Radku, venku je obleva, to iglú na nás spadne“. Důvodem Martinových obav byla skutečnost, že v iglú bylo až podezřele teplo a ze stropu na nás kapala voda tak, že jsme již měli spacáky celé mokré. Rychle vycházíme ven z iglú a pomocí hodinek zjišťujeme, že je venku teplota 20 stupňů pod nulou! V tu chvíli propukáme ve smích. Zjišťujeme, že teplota v iglú je několik stupňů nad nulou a uvědomujeme si, že jsme se při stavbě iglú dopustili fatální chyby. Podlahu iglú jsme postavili výše než vstup, aby nám neutíkalo teplo. Vchod jsme navíc zavřeli batohy. Nicméně jsme zapomněli udělat díru ve stropě, kterou by mohl odcházet vznikající oxid uhličitý, který skrz stěny iglú nepronikne. Během několika hodin se tak oxid uhličitý hromadil v prostorách iglú, což by mohlo nakonec vést k našemu udušení. To jsme zase jednou měli štěstí.

Druhý den ráno se již vydáváme po sněžnicích na Třístoličník, kde se nachází hraniční bod mezi Českou Republikou, Rakouskem a Německem. Po přechodu hranic se setkáváme s velkým množstvím lidí, pohybujících se po sněhových svazích po sněžnicích. Zjišťujeme tak, že tento způsob pohybu po horách není pouze výsadou polárních expedicí, ale poměrně běžnou výbavou i  v našich zeměpisných šířkách. Pak již si dáváme dobré jídlo v blízké restauraci, ke které vede silnice z rakouské strany, což delší dobu rozdýcháváme a kazí to pocity z expedice po odlehlých pláních. Dosyta najedeni pokračujeme do Nového Údolí, kde máme zaparkované auto. Cesta je ještě poměrně dlouhá a k autu docházíme pozdě odpoledne, již poměrně unavení. Posledních několik kilometrů nám náladu kazí ještě zamilovaný pár, který jde v našem směru a ve vyloženě ležérním tempu, s rukami zasunutými do zadní kapsy u kalhot svého partnera, nám stále uniká. Při vynaložení všeho  úsilí jsme je skutečně v našem zuboženém stavu nebyli schopni dohnat, až se nám nakonec ztratili v dáli. Cesta domů již byla bezproblémová.

Tato expedice byla skvělá. Po všem co jsme již měli za sebou se jednalo o něco úplně nového. Vyzkoušeli jsme si chození se sněžnicemi a spaní v iglú. Jen ten záměr naprosté odlehlosti zde nebyl zcela naplněn.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *